8 Co 295/2025 - 377

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Martina Vícha a JUDr. Viléma Šetka ve věci žalobce [Jméno žalobce], narozeného dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupeného advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému [Jméno žalovaného], narozenému dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupenému advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva k pozemku, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 4. 2025, č. j. 7 C 390/2021-320, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 382,86 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A]

Odůvodnění

V záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále již jen soud prvního stupně) určil, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. [Anonymizováno], který byl vyčleněn z pozemku p. č. [Anonymizováno], zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota] vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno], Katastrálním pracovištěm [adresa], katastrální území [adresa], obec [adresa], geometrickým plánem č. [hodnota], schváleným Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno], Katastrálním pracovištěm [adresa], pod č. j. [Anonymizováno], který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 68 350,39 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.). Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí zabýval požadavkem žalobce na určení vlastnictví k nemovité věci, a to pozemku p. č. [Anonymizováno], který byl vyčleněn z pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], obec [adresa] (dále již jen sporný pozemek) z důvodu jeho vydržení, ať již řádného či mimořádného a vycházel přitom z následujících zjištění. Dne 14. 10. 1969 byla sloučením několika parcel nově vyměřena v katastrálním území [adresa] parcela p. č. [Anonymizováno]. Tato parcela byla dne 6. 5. 1974 rozdělena geometrickým plánem na oddělení parcel na parcelu p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno], v terénu byla hranice mezi shora uvedenými parcelami ve spodní části vyznačena železnou trubkou (uvedeno v Záznamu podrobného měření změn – polní náčrt, zakázka č. [hodnota], zaměřeno dne 25. 4. 1974). Žalobci byl na základě dohody o zřízení práva osobního užívání ze dne 23. 2. 1977 přidělen Místním národním výborem [adresa] pozemek p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], včetně studny, plotu, venkovních úprav a porostů o výměře 594 m2 ke stavbě rekreační chaty, vlastníkem pozemku byl v předmětné době Československý stát. Právo osobního užívání bylo zřízeno za náhradu 3 564 Kčs. Žalobce se současně s přiděleným pozemkem p. č. [Anonymizováno] chopil rovněž držby sporného pozemku (část pozemku p. č. [Anonymizováno], dříve p. č. [Anonymizováno], v k. ú. [adresa] – v geometrickém plánu č. [hodnota] označena jako parcela p. č. [Anonymizováno] o výměře 299 m2). Následně dne 6. 12. 1978 Odbor výstavby a územního plánování Okresního národního výboru v [Anonymizováno] povolil stavbu rekreačního domku v [adresa] na parcele č. [Anonymizováno], přičemž předložený projekt řešil volně stojící dvoupodlažní domek o celkové zastavěné ploše 40 m2. Žalobce se o sporný pozemek řádně staral a stále stará, o čemž svědčí například to, že v jihozápadní části pozemku vybudoval v letech 1999 až 2000 kamennou zeď. Dne 6. 11. 2007 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí o povolení užívání stavby [adresa] - rekreační domek – na pozemku p. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] a na p. p. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] (přípojka elektro a žumpa). V lednu roku 2007 podal žalobce u katastrálního úřadu návrh na opravu zákresu parcely č. [Anonymizováno], na základě tohoto návrhu byla poté katastrálním úřadem provedena oprava hranic mezi pozemky p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Dne 22. 1. 2021 byla uzavřena kupní smlouva mezi [jméno FO], jakožto prodávajícím, a žalovaným, jakožto kupujícím, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemku p. č. [Anonymizováno] o výměře 2 906 m2, který vznikl oddělením od pozemku p. č. [Anonymizováno] geometrickým plánem [Anonymizováno], zapsáno na listu vlastnictví [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], a to za sjednanou kupní cenu. Dne 16. 2. 2021 došlo k provedení vkladu vlastnického práva na žalovaného do katastru nemovitostí. Ze situačního plánku umístění stavby na parcele p. č. [Anonymizováno] soud prvního stupně dovodil, že stavba (dnes označená jako parcela st. [Anonymizováno]) měla být na pozemku umístěna 7,5 metru od hranice pozemků [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Stavba (dnes označená jako parcela st. [Anonymizováno]) na pozemku č. [Anonymizováno] měla být také umístěna 7,5 metru od hranic pozemků. Ve skutečnosti ovšem došlo k posunutí, a to jak stavby (dnes označené jako parcela st. [Anonymizováno]) na pozemku p. č. [Anonymizováno] směrem doleva (na západ), kdy tato je ve skutečnosti umístěna na hranicích pozemků p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], tak i stavby žalobce (dnes označené jako parcela st. [Anonymizováno]), jejíž severozápadní roh se ve skutečnosti nachází na sporném pozemku. Osobou, která žalobci předávala pozemek do osobního užívání v roce 1977, byl pan [jméno FO], což vyplynulo z výpovědi žalobce i z čestného prohlášení bývalého starosty obce [Anonymizováno] pana [jméno FO]. Ze strany pana [jméno FO] došlo s vysokou mírou pravděpodobnosti k chybnému vytyčení parcely p. č. [Anonymizováno], neboť při předávání pozemku došlo k reálnému posunutí hranice mezi pozemkem žalobce a pozemkem p. č. [Anonymizováno], kdy tato nemalou částí zasahovala již v předmětné době do parcely č. [Anonymizováno]. Skutečné užívání nemovitých věcí tak bylo od samého počátku zásadně odlišné od toho, jak užívány být měly. Chybné vytyčení pozemků provedl pan [jméno FO] za pomoci kolíků tak, jak je zaznamenáno v geometrickém plánu č. [hodnota]. Na zjištěný skutkový stav aplikoval soud prvního stupně zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále již jen „o. z.“), a to § 1089 o. z., § 1090 odst. 1 o. z., § 1091 odst. 2 o. z., § 1095 o. z. a § 3066 o. z. a vyšel z toho, že v případě nemovitých věcí je podmínkou mimořádného vydržení pouze to, že držitel se chopil držby nikoli v nepoctivém úmyslu a držbu vykonával nepřetržitě po dobu 20 let, přičemž do této doby se započítává i doba, po kterou držbu vykonávali jeho právní předchůdci, kteří se držby ujali rovněž nikoli v nepoctivém úmyslu. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o případné nepoctivosti úmyslu držitele pak leží na protistraně, která se vydržení brání a vydržecí dobu může přerušit až doručení žaloby, jíž se žalující vlastník domáhá ochrany svého vlastnického práva. Úvaha o (ne)poctivosti jednání držitele nesmí být zjevně nepřiměřená. Vydržecí doba pak nemůže uplynout před 1. 1. 2019 (§ 3066 o. z.). Zabýval se proto tím, zda se žalobce chopil držby nikoli v nepoctivém úmyslu (tj. držel věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu) a držbu vykonával nepřetržitě po dobu minimálně 20 let. Soud prvního stupně vzal do úvahy i důvodovou zprávu k občanskému zákoníku, týkající se věcných práv, ze které k institutu mimořádného vydržení plyne, že s pomocí mimořádného vydržení lze poskytnout ochranu faktickým stavům, jejichž základ je sice pochybný nebo sporný, ale kde tvrzené nebo domnělé vlastnictví trvá značně dlouhou dobu. A zároveň podle které je přirozené, že ani institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu; proto se mimořádné vydržení vylučuje v případech, kdy ten, kdo je popírá, prokáže osobě, která se mimořádného vydržení dovolává, její nepoctivý úmysl. Žalovaný v rámci řízení tvrdil, že pokud došlo ze strany žalobce vědomě k uchopení pozemku, o kterém věděl, že mu nepatří, když tento byl řádně vyznačen v mapě i v terénu, pak jednal v nepoctivém úmyslu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neprokázal ani přes poučení ve smyslu § 118a odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o. s. ř.) nepoctivý úmysl žalobce při chopení se držby. Užívá-li žalobce sporný pozemek již od sedmdesátých let minulého století proto, že pravděpodobně došlo v terénu k chybnému vytyčení hranic pozemku [Anonymizováno] z důvodu na straně původního vlastníka (státu), nelze tyto okolnosti vykládat k jeho tíži. Sporný pozemek byl v době předávání fakticky ve správě MNV [adresa], jež se o pozemek nestarala a ani o něj nejevila zájem. Z provedených důkazů, a to čestných prohlášení sousedů žalobce a fotodokumentace, bylo bezpochyby zjištěno, že žalobce sporný pozemek užíval a udržoval jej po dobu minimálně 20 let (sekal trávu, pozemek zarovnal a mezi lety 1999 a 2000 v jihozápadní části postavil kamennou zeď). Z uvedeného tedy nelze usuzovat, že by se žalobce chopil držby sporného pozemku v nepoctivém úmyslu, k držbě sporného pozemku došlo pravděpodobně v důsledku chybného vytyčení parcely p. č. [Anonymizováno] (nutno posuzovat v kontextu předmětné doby, tj. sedmdesátých let minulého století a okolností, za nichž byly nově vyměřené parcely určené k výstavbě rekreačních chat předávány do osobního užívání). Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobce v době, kdy se chopil držby části pozemku p. č [Anonymizováno] (v geometrickém plánu č. [hodnota] označeného jako pozemek p. č. [Anonymizováno]), nejednal v nepoctivém úmyslu. To, že se následně (z opravy hranic mezi pozemky provedené katastrálním úřadem v roce 2007) mohl o tomto nesouladu dozvědět, nemá podle judikatury na běh vydržecí doby vliv. Žalobce se od konce sedmdesátých let minulého století (nejpozději v roce 2000 stavbou kamenné zídky) prokazatelně ujal držby sporného pozemku a tuto držbu nerušeně vykonává dodnes. Žalovaný nikdy nepodal žalobu na vyklizení sporného pozemku, a tak nejpozději v roce 2020 došlo k uplynutí lhůty pro mimořádné vydržení stanovené v § 1095 o. z. v souladu s § 3066 o. z. Z tohoto důvodu se nezabýval vydržením řádným (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 20. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 286/2024). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal je v řízení plně úspěšnému žalobci. Do náhrady nákladů zahrnul uhrazený soudní poplatek ze žaloby ve výši 5 000 Kč, soudní poplatek za odvolání ve výši 5 000 Kč a náklady za právní zastoupení. Sazbu odměny zástupce žalobce stanovil podle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za advokátní činnosti (dále již jen advokátní tarif) ve výši 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024) a dále ve výši 5 620 Kč (z tarifní hodnoty 113 000 Kč podle advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025). Zástupce žalobce v předmětném řízení účelně vykonal deset úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, účast při jednání soudu dne 16. 12. 2022, 17. 2. 2023, účast při vyhlášení rozsudku dne 22. 2. 2023, odvolání, účast při jednání odvolacího soudu dne 14. 8. 2023, účast při jednáních soudu ve dnech 15. 11. 2024, 28. 2. 2025 a 4. 4. 2025), za účast na jednání soudu dne 22. 2. 2023, při němž došlo k vyhlášení rozsudku, náleží zástupci mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny [§ 11 odst. 2 písm. f) tarifu], tj. celkem 34 490 Kč (7 x 3 100 Kč, 1 x 1 550 Kč, 2 x 5 620 Kč). Dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu pak advokátu náleží paušální náhrada nákladů ve výši 300 Kč, resp. 450 Kč (dle vyhl. č. 258/2024 ve znění účinném od 1. 1. 2025) za každý úkon právní služby, tj. celkem 3 300 Kč (8 x 300, 2 x 450). Dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu náleží advokátu rovněž náhrada ve výši 100 Kč, resp. 150 Kč (dle vyhl. č. 258/2024 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025) za každou započatou půlhodinu, kterou promeškal v souvislosti s cestou k jednání soudu. V daném případě se jednalo o cestu z [adresa] a zpět, za níž advokát nárokoval adekvátní náhradu v rozsahu 22 půlhodin (tj. jednání u odvolacího soudu dne 14. 8. 2023 – 4 půlhodiny, jednání dne 15. 11. 2024, 28. 2. 2025 a 4. 4. 2025 – 3 x 6 půlhodin) celkem 2 800 Kč (4 x 100 Kč, 6 x 100 Kč, 12 x 150 Kč). Do náhrady nákladů řízení zahrnul i náhradu cestovného, kterou v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl. A jelikož je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, zahrnul do nákladů i náhradu této daně v sazbě 21 % ze součtu shora uvedených částek, tj. ve výši 10 126,93 Kč. Celkem tak náklady žalobce stanovil částkou 68 350,39 Kč, kterou uložil zaplatit žalovanému. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání z důvodu, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním [§ 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.]. Žalovaný se v odvolání obsáhle vyjadřuje k jednotlivým skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, s nimiž polemizuje. Má za to, že porovnáním řádného geometrického plánu na oddělení parcel č. [Anonymizováno] číslo zakázky [Anonymizováno] s čitelnou kopií situačního plánu na umístění rekreační chaty, který byl vyhotoven žalobcem, je zřejmé, že žalobce k vyhotovení situačního plánu použil řádný geometrický plán a ten měl k dispozici již před uzavřením dohody s MNV [adresa] o zřízení práva osobního užívání. K návrhu na vydání územního rozhodnutí o umístění rekreační chaty musel být přiložen situační výkres současného stavu území na podkladě pozemkové mapy evidence nemovitostí se zakreslením předmětu územního rozhodnutí a jeho polohy s vyznačením vazeb na okolí. Rozhodnutí o umístění stavby bylo vydáno dne 14. 2. 1977 a rozhodnutí o přidělení parc. č. [Anonymizováno] do osobního užívání žalobce bylo vydáno dne 23. 7. 1977 a téhož dne žalobce uzavřel s MNV [adresa] dohodu o osobním užívání pozemku. Vytýkal soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz žádostí o vydání stavebního povolení, který navrhoval. Žalovaný z toho vyvozuje, že žalobce již před uzavřením dohody o osobním užívání pozemku měl k dispozici geometrický plán na oddělení parc. č. [Anonymizováno] od pozemku parc. č. [Anonymizováno], znal tedy polohové a geometrické určení pozemku a věděl, že nové hranice jsou v přírodě vyznačeny trubkami. Jestliže tedy žalobce znal geometrické a polohové určení přidělené parcely, která byla v terénu vytyčena trubkami, tak pokud se chopil držby pozemku v jiném rozsahu, než v jakém mu byla parcela přidělena, nemohlo dojít k řádnému ani mimořádnému vydržení. Jednalo by se o držbu nepoctivou, žalobce si musel být vědom toho, že pokud se bez právního důvodu chopí cizího pozemku, působí vlastníku újmu, a tedy jedná v nepoctivém úmyslu. V této souvislosti odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. „Cdo 353/2016“ a sp. zn. 22 Cdo 2315/2024. Vytýkal soudu prvního stupně, že ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že se žalobce chopil držby jiného pozemku než toho, který mu byl přidělen a který byl řádně vyměřen Geodézií [Anonymizováno], n. p. a jehož hranice byly vyznačeny v terénu trubkami a byl mu řádně předán pracovníkem MNV [adresa] panem [jméno FO]. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že při předávání pozemku p. č. [Anonymizováno] žalobci došlo k posunutí hranic pozemku p. č. [Anonymizováno], to ani žalobce netvrdil. Žalobce tvrdil, že hranice již byly posunuty, jakým způsobem to žalobce mohl zjistit, či jak to mohl zjistit pan [jméno FO], žalobce neuvedl. Poukazoval na to, že se jednalo o zarostlý, neudržovaný pozemek, hranice mezi pozemky p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] byla vytyčena pouze dvěma trubkami, v terénu nebyly pozemky odlišeny. I kdyby někdo z nějakého důvodu trubky vymezující hranici posunul, tak by to mohl pan [jméno FO] zjistit pouze v tom případě, že by při předávání pozemku měl geometrický či jiný plán, ve kterém by byly uvedeny souřadnice pozemků, byl vybaven optickým teodolitem a měl pomocníka vybaveného nivelizační tyčí, aby mohl vyměřit, zda trubky vymezující hranice pozemků jsou posunuty. Vymezoval se i proti závěru, že pan [jméno FO] provedl chybné vytyčení pozemku za pomoci kolíků, neboť to považoval za v rozporu s tvrzením žalobce, který u odvolacího soudu uvedl, že pan [jméno FO] od trubky, která se nachází a nacházela na spodní části pozemku p. č. [Anonymizováno], pozemek nesprávně vytyčil směrem doleva, přičemž hranice pozemku vytyčil v terénu kameny. Opakoval, že pan [jméno FO] nebyl soukromá osoba, vystupoval jako zaměstnanec MNV [adresa], přičemž místní národní výbor nikdy žádné pozemky nevytyčoval, neboť to neumožňovala tehdejší legislativa a neměl ani odborné pracovníky k takovým pracím. Hranice pozemku p. č. [Anonymizováno] byly v terénu řádně vyměřeny a vytyčeny trubkami, což považuje za zjištěné i soud prvního stupně, neboť to potvrdil i sám žalobce, který u odvolacího soudu předložil fotografie trubky u kamenné zdi. O trubce tvrdil, že se jedná o původní trubku, kterou byl vyměřen pozemek v době, kdy ho přebíral. Pan [jméno FO] od této trubky, podle tvrzení žalobce, vytyčil nové hranice prostřednictvím kamenů. Umístění trubky podle zákresu žalobce na ortofotu odpovídá umístění lomového bodu označeného jako bod 1 v nákresu opravy chyb z 20. 2. 2007. Z dalšího provedeného dokazování vyplývá pouze to, že chaty jsou umístěny jinde, než jak jejich budoucí umístění nakreslil žalobce do situačního plánku, který však neprokazuje posunutí hranic. Žalobce nevysvětlil, jakou úvahou se řídil při zakreslení chaty, která měla být postavena na pozemku p. č. [Anonymizováno]. V době vyhotovení plánku chata nestála, pokud by stála nebo měla vybudovány alespoň základy, tak by žalobce nakreslil její skutečné umístnění a nekreslil by ji 7,5 m od hranice pozemku. Žádný takový důkaz o tom, kde měla chata na pozemku p. č. [Anonymizováno] stát, nebyl proveden a ani žalobcem navržen. Za nepodstatné shledával to, že žalobce v průběhu let umožnil sousedovi, aby užíval část jeho pozemku. Nebylo ani zjištěno a prokázáno, kdy byl pozemek p. č. [Anonymizováno] přidělen do osobního užívání, žalobce nenavrhl žádný důkaz, kterým by bylo prokázáno, kdy došlo nebo mohlo dojít ke stavbě chaty na pozemku p. č. [Anonymizováno]. Úvahy soudu prvního stupně o vysoké míře pravděpodobnosti chybného vytyčení parcel považuje žalovaný za pouhou spekulaci. Žalobce nenavržením důkazů pro svá tvrzení neunesl důkazní břemeno. Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let minulého století byla provedena nová parcelace pozemků pozemkového katastru na parcely pro chaty. Polním náčrtem ze dne 14. 10. 1969 byl, mimo jiné, vyměřen pozemek p. č. [Anonymizováno] a vyměřeny hranice mezi tímto pozemkem a pozemkem p. č. [Anonymizováno], nově vyměřený pozemek p. č. [Anonymizováno] byl právě geometrickým plánem č. zakázky [Anonymizováno] rozdělen na p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Hranice mezi pozemkem žalobce p. č. [Anonymizováno] a pozemkem žalovaného p. č. [Anonymizováno] (dříve [Anonymizováno]) tak, jak byla vyměřena, byla převzata do geometrického plánu č. [hodnota], kterým byla určena parcela p. č. [Anonymizováno]. Dne 21. 2. 2007 byla provedena oprava zákresu hranic mezi p. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Žalovaný vyjádřil nespokojenost s tím, že soud prvního stupně neprovedl všechny jím navržené důkazy, a to především důkazy, vztahujícími se ke stavbě rekreační chaty. Opakoval, že žalobce musel k návrhu na vydání územního rozhodnutí přikládat situační výkres současného stavu území v měřítku pozemkové mapy evidence nemovitostí se zakreslením předmětu územního rozhodnutí a jeho polohy s vyznačením vazeb na okolí. Odmítnutí tohoto důkazu soud prvního stupně odůvodnil jeho nadbytečností, což žalovaný považuje za nedostatečné zdůvodnění. Nebylo prokázáno, že by MNV [adresa] prostřednictvím pana [jméno FO] měnil hranice pozemků. I kdyby pan [jméno FO] z nějakého důvodu při předávání pozemku tvrdil, že hranice musí změnit a změnu začal provádět tak, že by od řádně vytyčeného pozemku označeného trubkami odkrokoval nové hranice a ty pak označil jako hranice, které budou platit, tak by tímto svým jednáním nemohl člověka průměrného rozumu uvést v omyl. Člověk průměrného rozumu musí vědět, že jednou vyměřené a v katastrální mapě zakreslené hranice se nemění odkrokováním, nevyznačují se kamením. Poukázal na to, že žalobce se domáhá vydržení pozemku o výměře 299 m2, do osobního užívání mu byl předán pozemek o výměře 594 m2, pokud by žalobce začal vykonávat držbu pozemku o více než 50 % přesahující výměru pozemku, který mu byl přidělen, pak musí být uplatněn závěr o jeho nepoctivém úmyslu. Vytkl soudu prvního stupně neúplné skutkové zjištění ve vztahu k oznámení o opravě chyby v katastru nemovitostí ze dne 21. 2. 2007, když je přesvědčen, že toto oznámení je nutné posoudit v souvislosti s výpisem z katastru nemovitostí ze dne 1. 6. 2007. Dne 22. 1. 2007 podal žalobce na katastrální úřad návrh na opravu zákresu parcely č. [Anonymizováno], po provedeném podrobném měření provedl katastrální úřad opravu zákresu hranic mezi parcelami č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Podle záznamu podrobného měření změn a grafického vyjádření zakreslené opravy, byla opravená hranice vyměřena a zakreslena do katastrální mapy tak, jak byla původně zaměřena dne 14. 10. 1969 a zakreslena do polního náčrtu a v terénu vytyčena trubkami. Namítal, že žalobce v řízení o opravě hranic nikdy nezpochybnil, že pozemky užívá v hranicích, v jakých byla oprava hranic zakreslena. Žalobce mohl, pokud by měl o část pozemku p. č. [Anonymizováno] zájem, již v roce 1999 nechat vyhotovit oddělovací geometrický plán, kterým by byl od pozemku p. č. [Anonymizováno] oddělen pozemek p. č. [Anonymizováno] a tento pozemek od Pozemkového fondu České republiky (dále již jen PF) koupit, to však neudělal. Pozemek p. č. [Anonymizováno] koupil dne 3. 6. 2004 od PF pan [jméno FO], který si nepochybně převzal tento pozemek v hranicích, v jakých byl vyměřen. Skutečnost, že pan [jméno FO] držel a užíval pozemek p. č. [Anonymizováno] potvrdil, jak pan [jméno FO], tak i žalobce v řízení o opravě chyb. Bylo-li nesporně zjištěno a protokolárně doloženo, že zakreslení hranice se neshoduje se stavem hranice v terénu, současný průběh hranice v terénu není dotčenými vlastníky zpochybňován a nebyl jimi měněn, má žalovaný za to, že to prokazuje, že pan [jméno FO] se v roce 2004 chopil nejen knihovní, ale i naturální držby sporného pozemku. Žalobce ve správním řízení o opravě chyb nezpochybnil hranice pozemku v terénu, netvrdil, že hranice byla změněna, že pozemky p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] vlastníci pozemku, tedy žalobce a pan [jméno FO], užívají v jiných hranicích, než v jakých byla hranice zjištěna při podrobném měření a opravena. Opravená hranice tedy odpovídá hranici v terénu a tomu, jak vlastníci tyto pozemky drželi a užívali. Žalovaný z toho vyvozuje, že tím, že nad pozemkem p. č. [Anonymizováno] měl od 3. 6. 2004 faktickou moc pan [jméno FO], a to prokazatelně nejméně do 21. 2. 2007, tak pokud by před 3. 6. 2004 žalobce sporný pozemek držel, došlo tímto k přerušení držby. Ustanovení § 3066 o. z., který řeší ztrátu držby, je odlišné od § 1093 o. z., který řeší nevykonávání držby. Nemohlo tak dojít k mimořádnému vydržení, neboť neuplynulo 20 let. Závěrem uvedl, že prokázal, že pozemek p. č. 470/2 koupil za sjednanou kupní cenu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu a stal se tak jejím vlastníkem podle § 984 odst. 1 o. z., žalovaný toto jeho tvrzení nezpochybnil. K této skutečnosti soud prvního stupně žádné zjištění neučinil, mezi důkazy, z nichž učinil skutkové zjištění, listinné důkazy vztahující se k nabytí jeho vlastnictví, nezařadil. To považuje žalovaný za procesní vadu řízení, spočívající v neúplném hodnocení důkazů, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby odvolací soud po doplnění dokazování opomenutými listinnými důkazy, změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalovaného zcela ztotožnil s napadeným rozsudkem, který považuje za řádně odůvodněný a přezkoumatelný. Věc byla u soudu prvního stupně řešena opakovaně a on má za to, že soud prvního stupně naplnil požadavky, které na něj kladl odvolací soud v usnesení, jímž byl původní rozsudek zrušen a těmto dostál. Již v předchozím rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že se současně s přiděleným pozemkem chopil rovněž držby sporného pozemku, což nebylo odvolacím soudem v předchozím odvolacím řízení zpochybněno. Má za to, že v řízení bylo prokázáno, že se chopil držby předmětného sporného pozemku. Poukazoval na mapové fotografie, z nichž je v průběhu doby patrné, jak bylo okolí z jeho strany užíváno, na své výslechy, z nichž lze seznat, jakým způsobem skutečně došlo k předání pozemku v sedmdesátých letech. Pakliže žalovaný opakovaně zpochybňuje, že by se chopil držby pozemku tak, jak to tvrdí a odkazoval na to, že mu musel být pozemek předán v hranicích tak, jak byl vyměřen, zdůraznil, že je třeba zohlednit poměry tehdejší doby a okolnosti, za nichž byly pozemky předávány jednotlivým osobám do osobního užívání. Na věc je třeba hledět optikou toho, že byly předávány pozemky ze strany pracovníka MNV [adresa], který za národní výbor jednal a měl jeho plnou důvěru, že tak, jak bude pozemek předán, tak je to v naprostém pořádku, tedy s vyloučením jakéhokoli případného nepoctivého úmyslu na jeho straně. Již bylo zjištěno, že několik desítek let byl utvrzován v tom, že tak jak pozemky drží, tak je drží zcela v souladu s tím, co mu náleží. Ač žalovaný opakovaně uvádí, že by pracovník národního výboru musel pozemky předat přesně tak, jak byly ještě předtím vyměřeny, je třeba zohlednit, že se jednalo o předávání pozemků do osobního užívání v 70. letech minulého století, tedy nejen v době bez digitalizace, ale zejména v období normalizace, a to ještě navíc v prostředí vesnice a v začínající zástavbě. Držba sporného pozemku z jeho strany je patrná i z předložených mapových satelitních snímků, které potvrzují jeho tvrzení ohledně hranice mezi jeho a sousedním pozemkem z východní strany, skutečného posunutí hranice mezi těmi pozemky, včetně umístění stavby na sousedním pozemku. V případě mimořádného vydržení je zcela zásadní, že skutečnost a reálné užívání opravdu nemusí odpovídat a ve většině případů skutečně neodpovídá tomu, jak jsou hranice zapsány v katastru. Vydržení spočívá právě v tom, že daná osoba užívá za splnění zákonných podmínek formálně cizí vlastnictví. Důkaz geometrickým plánem č. [hodnota] byl soudem prvního stupně proveden na jednání konaném dne 28. 2. 2025, soud prvního stupně jej provedl sám z vlastní iniciativy, ještě předtím, než jej žalovaný navrhl, proto jeho opětovné provedení bylo nadbytečné. V řízení žalovaný žádným způsobem neprokázal, že by se on chopil držby v nepoctivém úmyslu. Navrhoval důkazy, které dělily od chopení se držby několik desítek let, tedy nebyly způsobilé prokázat jeho nepoctivý úmysl. Odkaz žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2315/2024 shledává nepřiléhavým pro odlišné skutkové okolnosti. Stejně tak je nepřiléhavý poukaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 935/2025. Závěrem se vymezil proti tvrzení žalovaného o přerušení běhu vydržecí doby, neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je k přerušení vydržecí doby nutné podat k soudu žalobní návrh, například žalobu proti rušení držby apod. Zdůraznil, že soud prvního stupně vedl dokazování směrem mimořádného vydržení, opakovaně vyzval žalovaného, aby vylíčil rozhodné skutečnosti, zejména, že měl žalobce v době, kdy se ujímal držby sporného pozemku, jednat v nepoctivém úmyslu. Žalovaný se obsáhle věnoval rozporování jeho úmyslů, avšak nikdy ne k okamžiku chopení se držby. Ze strany žalovaného nebylo nikdy tvrzeno, v čem by podle jeho názoru měl být spatřován nepoctivý úmysl, proto neunesl ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. Navrhl, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek a požadoval nahradit náklady odvolacího řízení. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti rozsudku soudu prvního stupně oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jeho vydání předcházející podle § 212, § 212a odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. V posuzovaném případě se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem sporného pozemku, na základě tvrzení, že spolu s pozemkem, který mu byl přidělen podle dohody o zřízení práva osobního užívání, užívá od roku 1977 v dobré víře i sporný pozemek. Převzetí sporného pozemku vysvětloval tím, že pozemek, jenž mu byl podle dohody o zřízení práva osobního užívání přidělen, mu předával pan [jméno FO], zaměstnanec MNV v [Anonymizováno], který mu měl přidělovaný pozemek v terénu vyznačit nesprávně. V průběhu řízení se žalobce nejprve podanou žalobou dovolával řádného vydržení, o tomto jeho nároku bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 2. 2023, č. j. 7 C 390/2021-158 tak, že žaloba byla zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v rámci něhož pak poukazoval na to, že mohly být naplněny i podmínky vydržení mimořádného. Odvolací soud usnesením ze dne 14. 8. 2023, č. j. 8 Co 133/2023, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušovacím usnesením vyložil, že soudní praxe i judikatura je dlouhodobě ustálena v závěru, že soud není vázán právním posouzením učiněným účastníkem řízení. Právní hodnocení není podstatnou náležitostí žaloby (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), neboť platí zásada iura novit curia (soud zná právo). Žalobci tak postačí uvede-li rozhodné skutkové okolnosti, od kterých se podle jeho názoru odvíjí uplatněný nárok (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007). Žalobce se v dané věci nejprve dovolával řádného vydržení, v rámci prvního odvolacího řízení pak vydržení mimořádného, a proto bylo nezbytné se zabývat i tímto právním institutem. Podle § 1089 odst. 1 o. z., drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Podle § 1091 odst. 2 o. z., k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle § 1095 o. z., uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Občanský zákoník definuje držbu tak, že držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe a aby mohl být někdo považován za držitele, musí mít nad věcí faktickou moc (corpus possessionis) a musí mít úmysl nakládat s věcí jako s věcí vlastní (animus possidendi). Odvolací soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí vyložil, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povolené jen výprosou“. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální. Vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 vyslovil, že podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Ujal-li se někdo držby v nikoliv nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby nikoliv v nepoctivém úmyslu. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, jeli však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, jeli jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. V této souvislosti lze přihlédnout i k judikatuře Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 obč. zák., ovšem s tím, že jdeli o mimořádné vydržení, je třeba držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby. Přiměřeně se tak uplatní i právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 22 Cdo 2315/2024 ze dne 30. 10. 2024, na které žalovaný ve svém odvolání odkazuje, vyložil, že při mimořádném vydržení se požadavek poctivé držby ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. nahrazuje požadavkem absence nepoctivého úmyslu. Zatímco ke kvalifikaci držby jako nepoctivé ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. zpravidla postačí i nedbalost (musí-li být držiteli z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží), v nepoctivém úmyslu podle § 1095 o. z. jedná především ten, kdo ví, že uchopením držby působí jinému bezdůvodně újmu. Hodnocení držby při mimořádném vydržení vychází z pojmu poctivost v obecném smyslu. Postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, č. 15/2023 Sb. rozh. civ). K dané problematice srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 930/2023 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3680/2023, bod 14). Na nyní posuzovaný případ je však odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2315/2024 nepřípadný, neboť v případě řešeném Nejvyšším soudem osoba, která se dovolávala mimořádného vydržení, věděla, že drží pozemek, který jí nepatří. V posuzovaném případě tak s ohledem na shora uvedenou judikaturu bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že žalobce v době, kdy se ujal sporného pozemku, jednal v nepoctivém úmyslu. Soud prvního stupně žalovaného o povinnosti tvrzení a povinnosti označit důkazy řádně poučil, včetně poučení o následcích, které nastanou, pokud svá tvrzení neprokáže. Žalovaný po tomto poučení obsáhle argumentoval tím, že žalobce musel být ještě předtím, než uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku p. č. [Anonymizováno], seznámen s tím, jak je pozemek, který mu byl dán do osobního užívání, vyměřen v terénu, jaký má tvar, jak je polohově určen a z dohody zřízení práva osobního užívání musel být seznámen s jeho rozměry. Všechna tato svá tvrzení dokládal listinami v podobě polních náčrtů, geometrických plánů, jimiž se postupně v průběhu let v daném území oddělovaly jednotlivé parcely, až nakonec vznikl pozemek p. č. [Anonymizováno]. Dále navrhoval listiny, vztahující se ke stavební činnosti žalobce na tomto pozemku (výstavbě rekreační chaty) a z těchto listin dovozoval, že žalobce musel mít přesnou představu o tom, jak tvarově vypadá pozemek p. č. [Anonymizováno] a jak je v terénu umístěn, a pokud začal užívat něco jiného, než co bylo vyměřeno Střediskem geodézie, n. p., jednal v nepoctivém úmyslu. Jeho argumentace byla velmi odborná a technicistní, vycházela přitom z předpokladu, že žalobce by musel být nejen seznámen se všemi podklady, které se měly pozemku p. č. [Anonymizováno] týkat, tedy i s historickými souvislostmi předcházejícími jeho vzniku, které tehdy byly uloženy v evidence nemovitostí, ale musel by mít i dostatečné odborné znalosti, aby jim porozuměl a správně je vyhodnotil. Veškerou svou argumentaci pak předkládal optikou dnešních možností, tedy možnosti snadného přístupu ke všem listinám uloženým, jak v archivu evidence nemovitostí (dnes katastru nemovitostí), tak vedenými u tehdejšího odboru výstavby a územního plánování příslušného národního výboru, jakož i možnosti nahlédnutí do katastru nemovitostí online. V daném případě však bylo nezbytné zaměřit se na zjištění okolností, které tu konkrétně byly v době, když žalobce přebíral na počátku roku 1977 pozemek p. č. [Anonymizováno] do osobního užívání (poznámka odvolacího soudu – dohoda o zřízení práva osobního užívání byla uzavřena dne 23. 2. 1977, nikoli 23. 7. 1977, jak uváděl žalovaný v odvolání). Soud prvního stupně se správně při dokazování soustředil na zjištění, jakým způsobem a zda se žalobce ujal držby přidělovaného pozemku. Jednání žalobce pak dovodil především z jeho výpovědí, když výpověď pana [jméno FO], pracovníka MNV [adresa], nebylo možné pro jeho úmrtí provést, z čestných prohlášení sousedů žalobce i z dalších v rozsudku popsaných listin. Byť žalovaný dnes argumentuje tím, že žalobce měl ještě předtím, než mu byl pozemek p. č. [Anonymizováno] předáván do osobního užívání, k dispozici listinné podklady, ze kterých mohl nabýt představu o tvaru, umístění a velikosti předávaného pozemku, a pokud se ujal něčeho jiného, jednal v nepoctivém úmyslu, je třeba přihlédnout ke všem okolnostem, které předávání pozemku v roce 1977 provázelo. Jednou z takových okolností byla skutečnost, že předávaný pozemek se nacházel v obci a byl určen pro zástavbu rekreačním objektem. Jednalo se o pozemek zarostlý, v mírném svahu, nepravidelného tvaru a nebyl oplocen ani vymezen přírodní či umělou bariérou. Lze vzít za nesporné, že pozemky v dané lokalitě byly do osobního užívání předávány pracovníkem MNV [adresa] panem [jméno FO]. Odvolací soud nevyvrací žalovanému jeho tvrzení, že pan [jméno FO] nebyl osobou, která by byla odborně způsobilá k vyměření pozemku, neboť takovou činnost skutečně mohla provádět pouze geodézie, nicméně v souladu s prohlášením pana [jméno FO], bývalého starosty obce [adresa], který potvrdil, že pan [jméno FO] pracoval v 70. letech pro obec [adresa] a zabýval se předáváním pozemkových parcel novým majitelům, nepovažuje za nepravděpodobná tvrzení žalobce o tom, že právě pan [jméno FO], jako osoba pro žalobce nadána určitou autoritou (osoba vystupující za tehdejší orgán československé státní správy), mu v terénu označil pozemek, který mu byl dáván do osobního užívání, když přitom měl vyjít z bodu, který byl v terénu viditelně patrný, a to trubky, která se do dnešního dne nachází na spodní části pozemku p. č. [Anonymizováno], na rozhraní s pozemkem p. č. [Anonymizováno] a která představuje lomový bod označený jako bod 1 v zákresu opravy chyb z 20. 2. 2007 a od tohoto bodu žalobci označil pozemek směrem doleva. Odvolací soud nepřehlédl, že žalobce v průběhu řízení měnil svá vyjádření o tom, jak přesně probíhalo „předání“ pozemku panem [jméno FO], když uváděl, že pan [jméno FO] měl předávaný pozemek vyznačit v terénu nejprve kolíky, pak kameny a v posledním vyjádření uvedl, že pan [jméno FO] mu za pomocí pásma vyznačil předávaný pozemek. Tyto odlišnosti ve způsobu předávání pozemku jsou vysvětlitelné nejen odstupem času mezi předáváním pozemku a učiněnými výpověďmi při soudních jednáních, ale i zdravotním stavem žalobce, který v průběhu soudního řízení prodělal několik mozkových příhod, jež mohly poznamenat jeho paměťové schopnosti. Při posuzování všech okolností předání pozemku je třeba vážit dále i věk žalobce v okamžiku předávání, jakož i kontext doby. V roce 1977 bylo žalobci 28 let, jednalo se tedy o poměrně mladého muže, který s velkou pravděpodobností spoléhal na to, že pan [jméno FO], který mu pozemek za orgán státní správy předával, tak činí v souladu se zákonem, neboť pro něj představoval představitele tohoto orgánu a nemohl předpokládat, že by mu předával něco jiného, než co bylo uvedeno v dohodě o zřízení práva osobního užívání. Rovněž nelze přehlédnout, jak již bylo shora uvedeno, dobu, ve které k předání pozemku došlo. Jednalo se o sedmdesátá léta minulého století, dobu normalizace a především dobu, kdy většina nemovitých věcí byla ve státním socialistickém vlastnictví, pouze minimum věcí měly jednotlivci v soukromém vlastnictví. Státní socialistické vlastnictví byla forma vlastnictví, která byla typická pro socialistické a komunistické režimy. Znamenala, že výrobní prostředky, podniky, půda a další klíčové zdroje byly ve vlastnictví státu, tedy celé společnosti (je možné také z nynějšího pohledu uvést, že tím pádem „nikoho konkrétního“), a nebyly v soukromých rukou jednotlivců nebo soukromých firem. Cílem bylo odstranit soukromé vlastnictví výrobních prostředků, které podle socialistické ideologie vedlo k vykořisťování a sociální nerovnosti. Věci ve státním socialistickém vlastnictví byly jednotlivcům dávány pouze do osobního užívání. Tato konstrukce měla za následek to, že vztah jednotlivců k majetkovým hodnotám byl ve velké míře devalvován pouze na osobní užívání, a protože se ztratila rodinná, osobní či majetková vazba k takovým věcem, odrazilo se to i v nedbalém přístupu k této formě nakládání s nemovitými věcmi, a to nejen ze strany uživatelů, ale i tzv. vlastníků (v tomto případě státu). V tomto kontextu doby je proto pochopitelné, že žalobce při ujímání se držby pozemku, který mu byl dán do osobního užívání, vyšel z toho, jak mu v terénu takový pozemek označil pan [jméno FO], který vystupoval za orgán státní správy a neměl žádného důvodu studovat listiny uložené v evidenci nemovitostí. Je sice pravdou, že žalobce měl k dispozici situační plán umístění stavby, který vyhotovila geodézie a do kterého žalobce zakreslil rekreační chatu, jež hodlal postavit a postavil, a z něhož je patrný tvar pozemku p. č. [Anonymizováno]. Z uvedeného situačního plánku je zřejmé, že pozemek p. č. [Anonymizováno] má tvar čtyřúhelníku, nikoli o pravidelného trojúhelníku, a i tato skutečnost může mít vliv na to, jak laik, jímž žalobce byl, je schopen si do terénu promítnout takový tvar pozemku, navíc pokud je terén zarostlý, v mírném svahu a neoddělený od vedlejšího pozemku přírodní či umělou bariérou a současně vyhodnotit, že užívá jiný tvar pozemku než ten, který je graficky znázorněn v situačním plánu. Odvolací soud dospívá k závěru, že z toho, že žalobce měl k dispozici situační plánek nelze dovozovat jeho vědomost o tom, že užívá něco jiného, než mu bylo přiděleno do osobního užívání. Odvolací soud dále vážil i námitku žalovaného, že nepoctivý úmysl žalobce dokládá dále i to, že výměra předávaného pozemku byla podle dohody o zřízení práva osobního užívání 594 m2 a žalobce se nyní domáhá pozemku o výměře 298 m2, tedy pozemku téměř o 50 % přesahující výměru pozemku uvedeného v dohodě o zřízení práva osobního užívání, což by průměrný člověk měl při běžné péči a opatrnosti bez pochybností poznat, že se ujímá pozemku o větší výměře, než který mu byl předán do osobního užívání. K tomu je třeba si uvědomit skutečnost, která není mezi stranami sporná, a to že stavba rekreační chaty stojící na vedlejším pozemku p. č. [Anonymizováno] sousedů manželů [jméno FO] se nachází téměř na hranici pozemků p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] a další stavby manželů [jméno FO] do pozemku žalobce zasahují, což bezesporu může ovlivnit vnímání daného prostoru. Žalovaný v odvolání namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že v době, kdy byl žalobci předáván pozemek p. č. [Anonymizováno], již na pozemku sousedů rekreační domek stál. Žalobce předložil odvolacímu soudu listinu označenou jako kolaudační rozhodnutí ze dne 20. 2. 1987, vydanou Odborem výstavby a územního plánování ONV v [Anonymizováno], ze které vyplývá, že uvedený orgán povolil užívání rekreačního domku v [adresa] na p. č. [Anonymizováno] - č. [hodnota] pro rekreaci manželů [jméno FO]. Z této listiny bylo současně zjištěno, že stavební povolení pro stavbu rekreačního domku bylo vydáno dne 16. 12. 1974, tedy více jak dva roky předtím, než byl žalobci přidělen pozemek p. č. [Anonymizováno] a i když z uvedené listiny nelze jednoznačně dovodit, že rekreační domek manželů [jméno FO] v době, kdy žalobce přebíral shora uvedený pozemek, již na sousedním pozemku stál, lze z data vydání stavebního povolení na jeho existenci s velkou pravděpodobností usuzovat, neboť přidělování pozemků do osobního užívání za účelem výstavby rekreačního objektu bylo většinou, jak o tom ostatně svědčí i dohoda o zřízení práva osobního užívání pro žalobce, podmíněno tím, že takový pozemek musí být v horizontu dvou a méně let zastavěn. Žalobce pak tvrdil, že sousední rekreační domek již v roce 1977 stál. Za situace, kdy na sousedním pozemku stála stavba rekreačního domku, je uvěřitelné, že osoba pověřená předáváním sousedního pozemku (p. č. [Anonymizováno]) při jeho vymezení v terénu, vzala tuto stavbu v potaz jako jistý orientační bod a pozemek p. č. [Anonymizováno] v terénu vyznačila od lomového bodu (trubky) směrem doleva. Vzhledem k tomu, že část pozemku žalobce byla v době předávání do osobního užívání „dotčena“ stavbou souseda, aniž by bylo prokázáno, že žalobce o této skutečnosti v době předávání pozemku věděl, mohl žalobce důvodně nabýt dojmu, že pozemek, jehož se ujímá a který mu byl předán pracovníkem reprezentujícím orgán státní správy, má právě a jen ty rozměry, které jsou uvedeny v dohodě o zřízení práva osobního užívání, když po něm nebylo možné vyžadovat, aby si rozměry předávaného pozemku ověřoval podrobným měřením, případně matematickým propočtem. Jím užívaný pozemek pak opticky nepřesahoval výměru, která mu byla dána do osobního užívání o polovinu. Odvolací soud po zvážení všech shora uvedených okolností dospěl k závěru, že v jednání žalobce při převzetí pozemku nelze spatřovat nepoctivý úmysl, neboť průměrný člověk při vynaložení běžné péče a opatrnosti nemohl poznat, že se ujímá jiného pozemku, než který mu byl přidělen na základě dohody o zřízení práva osobního užívání. Jak již bylo shora uvedeno, má-li být vyloučeno mimořádné vydržení, musí být prokázán nepoctivý úmysl toho, kdo se domáhá mimořádného vydržení, nepostačí nedbalost nebo omyl. Je nezbytné, aby bylo prokázáno, že uvedený se vetřel v držbu svémocně, vloudil se v ní potajmu nebo lstí. Žádné takové okolnosti prokázány nebyly a odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobce se v únoru roku 1977 ujal držby sporného pozemku, neboť jej fakticky ovládal a měl vůli jej užívat nejprve jako uživatel a následně jako vlastník. Držba je prokazována nejen výpovědí žalobce, ale i čestnými prohlášeními sousedů žalobce, z nichž vyplývá, že žalovaný pozemek udržoval sekáním, vyrovnal terén, postavil při spodní hranici kamennou zídku, která má podobu zídky opěrné. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce mohl z jakýchkoli skutečností nabýt přesvědčení, že touto držbou působí někomu újmu. Žalovaný poukazoval na okolnosti, které měly následně přesvědčení žalobce o tom, že nepůsobí někomu jinému újmu, narušit či zcela vyvrátit, když uváděl například správní řízení o opravě hranic mezi pozemky p. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] probíhající v roce 2007, tato okolnost je však zcela bez významu, neboť jak již bylo shora vyloženo Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Ujal-li se někdo držby v nikoliv nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen. Z tohoto důvodu, jakékoli skutečnosti, které měly nastat po roce 1977 jsou pro posouzení podmínek mimořádného vydržení nepodstatné. Jedinou obranou toho, kdo chce zabránit mimořádnému vydržení, je podání žaloby na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.), to však žalovaný neučinil. Podle § 872 odst. l zák. č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, účinném od 1. 1. 1992, se právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, mění dnem účinnosti tohoto zákona na vlastnictví fyzické osoby. Podle § 3066 o. z., do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. Odvolací soud proto uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno, že by se žalobce držby sporného pozemku ujal v nepoctivém úmyslu. Žalobce začal pozemek přidělený do osobního užívání spolu se sporným pozemkem užívat v únoru 1977 v přesvědčení, že se jedná o pozemek, který mu byl dán do osobního užívání. Tato forma užívání se pak v souladu s § 872 původního občanského zákoníku změnila od 1. 1. 1992 na vlastnictví. Žalovaný pozemek spolu se spornou částí drží i v současné době a má vůli s ním nakládat jako s vlastním. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného o přerušení držby po dobu správního řízení o opravě změn, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by se žalobce ke spornému pozemku začal chovat jinak než doposud. Podle provedených zjištění žalobce sporný pozemek užíval i nadále, měl nad ním faktickou moc a choval se k němu jako ke svému vlastnictví. K přerušení držby tak fakticky nedošlo, a proto žalobce sporný pozemek mimořádně vydržel, neboť jej držel po dobu delší než 20 let, v daném případě více jak čtyřiceti let. Podle nového občanského zákoníku (viz § 3066) bylo nezbytné pro mimořádné vydržení nemovité věci, aby doba, po kterou měl držitel věc nepřetržitě v držbě, neskončila dříve než pět let od účinnosti nového občanského zákoníku. Nový občanský zákoník nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, proto bylo potřeba, aby držitel nemovitou věc držel nejméně k 1. 1. 2019. Soud prvního stupně učinil závěr, že nejpozději v roce 2020 došlo k uplynutí lhůty pro mimořádné vydržení, když z odůvodnění rozsudku se dá usuzovat na to, že tuto dobu odvozoval od stavby kamenné zídky v roce 2000. Odvolací soud je však toho názoru, že žalobce sporný pozemek vydržel již k datu 1. 1. 2019, neboť dobu mimořádného vydržení je třeba započítat od počátku držby, tj. od února roku 1977 a datum 1. 1. 2019 je nejbližší možné datum pro dlouhodobé mimořádné vydržení. Za nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalovaného o tom, že soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění k jeho vlastnictví, když soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku učinil zjištění, že dne 22. 1. 2021 byla uzavřena kupní smlouva mezi [jméno FO], jakožto prodávajícím, a žalovaným, jakožto kupujícím, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemku p. č. [Anonymizováno] o výměře 2 906 m2, který vznikl oddělením od pozemku p. č. [Anonymizováno] geometrickým plánem [Anonymizováno], zapsáno na listu vlastnictví [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], a to za sjednanou kupní cenu. Ani poukaz žalovaného na § 984 o. z. s tím, že se nabytím vlastnického práva k pozemku p. č. [Anonymizováno] stal v dobré víře vlastníkem i sporného pozemku, není namístě. Podle § 984 odst. 1 o. z., není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Podle § 984 odst. 2 o. z., pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcné právo vznikající ze zákona bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu se věta první odst. 1 nepoužije. Ustanovení § 984 o. z. chrání nabyvatele nemovitosti, který jedná v dobré víře, že převodce je oprávněn k převodu (i když není), za předpokladu, že stav zapsaný ve veřejném seznamu (katastru) odpovídá skutečnosti nebo je o ní přesvědčen, čímž prolamuje zásadu nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. Nicméně občanský zákoník v odstavci druhém taxativně stanoví výjimky z dobrověrného nabytí podle § 984 odst. 1, a to pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcná práva vznikající ze zákona bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu. Princip materiální publicity znamená, že údaje zapsané ve veřejném seznamu jsou právně účinné navenek (vůči třetím osobám) i v případě, že neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu materiální publicity (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007 ). Materiální publicita se tedy chápe jako ochrana důvěry třetích osob ve správnost údajů zapsaných ve veřejném seznamu a možnost odvozovat z ní určité právní následky. Podle Nejvyššího soudu po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti o. z., nelze bez dalšího vycházet z judikatury přijaté za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb. Z komentáře k § 984 pak vyplývá, že toto ustanovení není možné uplatnit v případě nabytí věcného práva přímo ze zákona (např. na základě vydržení), na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci (např. příklep soudního exekutora nebo rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění nebo o zřízení zástavního práva), v rámci dědictví, v rámci univerzální právní sukcese (např. fúze sloučením) či v dobrovolné dražbě, když nabytí věci v dobrovolné dražbě představuje originární způsob nabytí vlastnického práva. Ustanovení § 984 se tak nevztahuje na originární způsoby nabytí práva. Mimořádné vydržení je způsob nabytí vlastnického práva, který nastává přímo ze zákona (ex lege) splněním podmínek vydržení, nikoli na základě právního jednání a nikoli „podle zapsaného stavu“ ve veřejném seznamu – viz § 1095 o. z. Právě pro věcné právo vznikající ze zákona bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu stanoví občanský zákoník výluku, že se nepoužije pravidlo materiální publicity z první věty § 984 odst. 1 o. z. Pokud už došlo k nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením, nelze proti tomuto (ex lege) nabytému právu úspěšně namítat ochranu podle § 984 odst. 1 věty první jen proto, že ve veřejném seznamu je (dosud) zapsán jiný stav. Pro odstranění nesouladu se pak typicky postupuje cestou ochrany proti nesouladu zápisu se skutečným stavem, např. podle § 985 o. z. (případně navazujícími prostředky). Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, spočívající v tom, že neprovedl důkazy, které navrhoval a jejich neprovedení odůvodnil nadbytečností. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní sice tíží účastníka řízení (§ 101 o.s.ř. a § 120 o.s.ř.), nicméně soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.), provede pouze ty důkazy, které považuje za potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Neprovedení ostatních navrhovaných důkazů je soud povinen odůvodnit, což se v daném případě stalo, když soud prvního stupně po provedení velkého množství důkazů dospěl k závěru, že na jejich podkladě má prokázány pro rozhodnutí podstatné skutkové okolností a zbývající důkazy vyhodnotil jako nadbytečné. Odvolací soud se s tímto postupem ztotožnil. Ze všech shora vyložených důvodů odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, a proto ho podle § 219 o. s. ř. potvrdil. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití § 224 odst. 1 o. s. ř. a byly přiznány v řízení zcela úspěšnému žalobci. Jeho náklady jsou představovány náklady za zastoupení zástupcem z řad advokátů a skládají se z odměny zástupce žalobce v sazbě 5 620 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu za každý ze dvou úkonů právní služby učiněných v rámci odvolacího řízení (vyjádření k odvolání žalovaného a účast na jednání odvolacího soudu), náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu za každý ze shora specifikovaných úkonů, náhrady za ztrátu času v rozsahu 4 započatých půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu a náhrady cestovného na trase [adresa] a zpět v celkové délce 170 km, při použití osobního vozidla s průměrnou spotřebou 10,5 l benzinu Natural 95/100 km, při ceně pohonné hmoty 35,80 Kč/l, paušální náhradě ve výši 5,80/km, celkem ve výši 1 626 Kč. Náklady odvolacího řízení, které představují celkovou částku 17 382,86 Kč, je žalovaný povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení