8 Co 371/2024 - 70

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Martina Vícha a JUDr. Viléma Šetka ve věci žalobkyně [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] [Anonymizováno] [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované [IČO zainteresované společnosti 0/0] [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o určení vlastnického práva třetí osoby k nemovitým věcem, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 5. 2024, č. j. 12 C 152/2023-52 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění potud, že výše nákladů řízení činí částku 20 647,90 Kč; jinak se v tomto výroku, jakož i ve výroku I., potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 5 354,72 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0].

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Lounech (dále již jen soud prvního stupně) určil, že nemovité věci [hodnota] (dále již jen předmětné nemovité věci), nabyl vydržením k datu 31. 1. 2019 [jméno FO], [datum] [datum] (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 17 247,95 Kč, k rukám zástupkyně žalobkyně [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se jako jediná právní nástupkyně [jméno FO], [datum] [datum] [Anonymizováno] domáhala určení, že [jméno FO] nabyl vydržením k datu 31. 1. 2019 předmětné nemovité věci. Soud prvního stupně učinil zjištění, že jako vlastník předmětných nemovitých věcí je v katastru nemovitostí veden [jméno FO] bez uvedení data narození s poznámkou nedostatečně identifikovaný vlastník. Nabývacím titulem je v katastru nemovitostí uvedena pozemková kniha [Anonymizováno]. Z odevzdací listiny z 13. 6. 1936 bylo zjištěno, že Okresní soud v Podbořanech odevzdal pozůstalost po [jméno FO] pozůstalému vdovci [jméno FO] k jedné čtvrtině a nezletilému synovi [jméno FO] ke třem čtvrtinám. Pozůstalost sestávala z [adresa] [adresa], kterýžto dům byl zůstavitelkou a jejím manželem [jméno FO] nově vystaven na [Anonymizováno] [adresa]. Na základě odevzdací listiny pak lze vložit ve vložce [Anonymizováno].[Anonymizováno][hodnota] pozemkové knihy pro [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] zůstavitelce [jméno FO] patřící [Anonymizováno] [adresa] včetně [Anonymizováno] pro vdovce [jméno FO] a na celý dům služebnost bytu pro nezletilého syna [jméno FO] na dobu svobodného stavu. Z vložky pozemkové knihy č. [hodnota] [adresa] části A) bylo zjištěno, že pro [Anonymizováno] je veden zápis na č. [hodnota] část B) z 15. 9. 1944 pro [jméno FO], záznam je velmi nečitelný. Z vyhlášky [Anonymizováno] [adresa] ze dne 8. 10. 1945, [Anonymizováno] bylo zjištěno, že došlo ke konfiskaci a urychlenému rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel Českého a Slovenského národa s tím, že mezi jinými byl uveden [jméno FO], [adresa]. Ze zprávy [Anonymizováno] [adresa], soud prvního stupně zjistil, že na [Anonymizováno] [adresa] nebyl uplatněn restituční nárok podle zák. č. 229/1991 Sb., [Anonymizováno] nebyly nalezeny v přídělu. Z usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 2. 2022, č. j. 35 D 840/2021 bylo učiněno zjištění, že návrh na dodatečné projednání dědictví, týkající se předmětných nemovitých věcí podaný žalobkyní a [jméno FO] byl zamítnut, když soud zjistil, že zemřelý [jméno FO] je uveden v konfiskační vyhlášce [Anonymizováno] [adresa] [Anonymizováno] ze dne 8. 10. 1945, jako osoba podléhající konfiskaci majetku dle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. Žalovaná se žalobou nesouhlasila nejprve proto, že předmětné nemovité věci jsou v katastru nemovitostí evidovány ve vlastnictví pana [jméno FO], nikoliv České republiky, avšak vzhledem k tomu, že jde o chybný zápis, je skutečně vlastníkem České republika a příslušný hospodařit s uvedenými nemovitými věcmi je [Anonymizováno] neboť majetek [jméno FO] [Anonymizováno] [jméno FO] byl v roce 1945 konfiskován a stal se majetkem státu. Soud prvního stupně dospěl ke zjištění, že rodina žalobkyně užívala předmětné nemovité věci nepřetržitě v podstatě od roku 1929, když z odevzdací listiny ze dne 13. 6. 1936 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně [jméno FO] a [jméno FO] zakoupili [Anonymizováno] [adresa] na základě dlužného úpisu ze dne 28. 1. 1929 za částku 9 000 Kč a na této parcele postavili [Anonymizováno]. Od této doby rodina žalobkyně předmětný dům nerušeně užívala. Soud prvního stupně dovodil, že i přes konfiskační vyhlášku rodina nadále předmětné nemovité věci užívala, když žalobkyně si pamatuje jejich užívání babičkou [jméno FO], [Anonymizováno] [jméno FO] ([Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno] [jméno FO]) a jejími rodiči [jméno FO], [Anonymizováno] [jméno FO] ([Anonymizováno] [jméno FO], [Anonymizováno] [jméno FO] a [Anonymizováno] [jméno FO]) a [jméno FO], nejméně od data svého narození, tedy [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Nebylo prokázáno a ani žalovaná tyto skutečnosti netvrdila a neprokazovala, že by kdokoli zpochybnil právo žalobkyně či jejích právních předchůdců předmětné nemovité věci užívat. Rodiče žalobkyně a později i žalobkyně v nich bydleli, platili domovní daň, když z předložených dokladů je zřejmé, že tak činili nejméně od roku 1965. To, že nejsou vedeni jako vlastníci předmětných nemovitých věcí, zjistili až při projednávání dědictví po zemřelé matce žalobkyně v roce 1998. Ani po tomto datu však nikdo nezpochybnil jejich užívací právo. Na takto zjištěný skutkový stav aplikoval § 1089 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále již jen o. z.), § 1091 odst. 2 o. z., § 1092 o. z., § 1095 o. z., § 1096 odst. 1, 2 o. z. a § 3066 o. z. Zabýval se tím, zda má žalobkyně na požadované určení právní zájem ve smyslu § 80 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o. s. ř.), ten shledal v tom, že pouze tímto způsobem mohou být odstraněny nesrovnalosti zápisu v katastru nemovitostí a vyřešena otázka vlastnictví předmětných nemovitých věcí. Poté dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je důvodný, neboť byly splněny podmínky mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Podle tohoto ustanovení může dojít k mimořádné vydržení, i když se neprokáže žádný právní důvod držby, jako tomu bylo v tomto případě u [Anonymizováno] [Anonymizováno] [jméno FO], který jako manžel matky žalobkyně držel předmětné nemovité věci, aniž by byl schopen prokázat vlastnický titul. V daném případě držba nemusí být poctivá ve smyslu § 1089 o. z., ale postačí absence nepoctivého úmyslu, tedy postačí držba v přesvědčení, že se jím nepůsobí nikomu újma. Za těchto podmínek lze tedy mimořádně vydržet i právo zapisované do veřejného seznamu, které zapsáno nebylo. Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví. Soud prvního stupně poučil žalovanou podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, že u [jméno FO] byl dán nepoctivý úmysl držby předmětných nemovitých věcí, s tím, že v případě nesplnění této povinnosti hrozí ve věci věcně nepříznivé rozhodnutí. Žalovaná po tomto poučení odkázala na skutečnosti již uvedené ve svém vyjádření, tedy že předmětné nemovité věci byly konfiskovány vyhláškou z [datum] a že tato skutečnost musela být rodině známa a pokud tedy kterýkoli další držitel z rodiny předmětné nemovité věci držel a užíval, byl v nepoctivém úmyslu, a byl si vědom toho, že žije v nemovitých věcech, které mu nepatří, neboť ani v rámci projednání dědictví po předcích žalobkyně, nebyly tyto nemovitosti projednávány. Soud prvního stupně vyložil, že nebyl prokázán nepoctivý úmysl právního předchůdce žalobkyně [jméno FO], který se do nemovitých věcí nastěhoval ke své manželce nejpozději po uzavření manželství [Anonymizováno] [datum] a skutečnost, že v roce 1945 měly být předmětné nemovité věci konfiskovány, mu nemusela být známa, když rodiče jeho manželky předmětné nemovité věci řádně užívali a nikdo jejich užívání nebránil. Od této doby [jméno FO] předmětné nemovité věci spolu s manželkou užíval, řádně platil domovní daň, a až po její smrti v roce 1998 zjistil, že jsou zde nějaké nesrovnalosti ve vlastnickém právu. Ani to však neznamená, že by byl dán jeho nepoctivý úmysl při jejich užívání, protože z údajů z pozemkové knihy a katastru nemovitostí vyplývalo, že vlastníkem by měl být [jméno FO], který měl být bratrem babičky žalobkyně. Nic bližšího o něm však rodině nebylo známo, snad to, že se vrátil na Šumavu. Bylo prokázáno, že po celou dobu užívání předmětných nemovitých věcí rodinou žalobkyně nebyl ze strany státu učiněn žádný úkon, směřující k uplatnění vlastnického práva a toho, že by rodina žalobkyně předmětné nemovité věci užívala v nepoctivém úmyslu, tedy že by jejich užíváním někomu působili újmu, zejména státu. Rodina žalobkyně byla oprávněně přesvědčena, že předmětné nemovité věci jsou v jejich vlastnictví, respektive ve vlastnictví právních předchůdců, byt´ i [jméno FO], člena rodiny. Je nepravděpodobné, že by po roce 1963-1965, kdy se do nemovitosti přistěhoval [Anonymizováno] [Anonymizováno] [jméno FO], řešili otázku, že nemovité věci byly zkonfiskovány v roce 1945, když ze strany státu nebyl nikdy učiněn žádný úkon směřující k převzetí předmětných nemovitých věcí. V daném případě tak [jméno FO] sice neměl žádný právní důvod k jejich užívání, nikdy nemohl nabýt přesvědčení, že je jejich vlastníkem, neboť nebyl zapsán v katastru nemovitostí, ale to nebrání tomu, aby splnil podmínky mimořádného vydržení a takto nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem, které držel a užíval nejméně od roku 1965, kdy začal platit domovní daň do [Anonymizováno] [Anonymizováno] [datum], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Byla tak několikanásobně splněna doba 20 let pro mimořádné vydržení nemovitých věcí, které se mohlo u nemovitých věcí podle právní úpravy o. z. dovršit nejdříve ke dni 1. 1. 2019. [jméno FO] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [datum], tedy k 31. 1. 2019 nabyl vlastnické právo k uvedeným nemovitých věcem vydržením. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v řízení zcela úspěšné žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení, stávající se ze čtyř úkonů právní služby po 1 500 Kč, z tarifní hodnoty 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále již jen advokátní tarif), za převzetí zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání dne 18. 4. 2024 a 16. 5. 2024, ze čtyř režijních paušálů po 300 Kč, cestovních nákladů ke dvěma jednáním ve výši 623,95 Kč za jednu cestu, a to osobním vozem z [adresa] a zpět v délce 78 km, ceně paliva 38,70 Kč/l, paušální náhradě ve výši 5,60 Kč/km, dále je třeba připočíst náhradu za promeškaný čas ve výši 800 Kč a žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v němž opakovala, že jako vlastník předmětných nemovitých věcí je v katastru uveden [jméno FO], jemuž byl majetek konfiskován. Tento majetek nebyl nikomu přidělen, je tedy majetkem státu. Žalobkyně původně tvrdila, že osoba [jméno FO] neexistovala, v průběhu řízení uvedla, že tento byl bratrem její babičky. Žalovaná má za to, že v rámci rodiny muselo být známo, že majetek byl konfiskován, každý další držitel z rodiny musel vědět, že drží věc, která mu nepatří a nijak to neřešil, nemohl být tedy dle tehdejší právní úpravy oprávněným držitelem. Kterýkoli další držitel byl při uchopení držby v nepoctivém úmyslu. Podotkla, že povinnost platit domovní daň stíhala nejen vlastníka, ale i uživatele. Poukazovala na to, že žalobkyně tvrdí, že vlastnické právo svědčí jejímu otci, který nabyl předmětné nemovité věci podle § 1089 o. z., případně podle předchozí právní úpravy podle § 143 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále již jen obč. zák.), dále pak tvrdí, že došlo k vydržení nemovitých věcí v souladu s § 1095 o. z., žalobkyně tedy sama neví, čeho a jak se domáhá a jak dospěla k datu vydržení 31. 1. 2019. Okolnost, že se žalobkyně domáhá určení vlastnictví k datu 31. 1. 2019, nikoli ke dni [Anonymizováno] [jméno FO], vnímá jako vadu rozhodnutí. Současně závěrem poukázala na to, že se podle § 65 zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) ke dni [datum] stal vlastníkem předmětných nemovitých věcí stát, tato skutečnost nastala ze zákona. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a požadovala nahradit náklady řízení.

4. Žalobkyně při jednání odvolací soudu k odvolání žalované navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek, neboť soud prvního stupně se po provedeném dokazování řádně vypořádal se všemi námitkami žalované.

5. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti rozsudku soudu prvního stupně oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), v zákonné lhůtě (§ 204 odst. l o.s.ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jeho vydání předcházející, podle § 212, § 212a odst. l o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. K námitce žalované, že žalobkyně „sama neví, čeho a jak se domáhá a jak dospěla k datu vydržení 31. 1. 2019“, když má žalobkyně poukazovat na rozdílnou právní úpravu, je třeba uvést, že soudní praxe i judikatura je dlouhodobě ustálena v závěru, že soud není vázán právním posouzením učiněným účastníkem řízení. Právní hodnocení není podstatnou náležitostí žaloby (§ 79 odst. l o.s.ř.), neboť platí zásada iura novit curia (soud zná právo). Žalobci tak postačí, uvede-li rozhodné skutkové okolnosti, od kterých se podle jeho názoru odvíjí uplatněný nárok (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007). Žalobkyně přitom již v žalobě vyložila rozhodné skutečnosti týkající se jejich právních předchůdců, včetně jejího otce a uvedla, že se domnívá, že její otec předmětné nemovité věcí mimořádně vydržel.

7. Podle § 130 odst. l obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 odst. l obč. zák., oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle § 1089 odst. l o. z., drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Podle § 1091 odst. 2 o. z., k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle § 1095 o. z., uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

8. První čtyři shora citovaná ustanovení upravují řádné vydržení tak, jak byla a jsou upravena v původním občanském zákoníku a novém občanském zákoníku. Posledně uvedené ustanovení upravuje mimořádné vydržení. Institut mimořádného vydržení představuje poměrně zásadní změnu koncepce držby vlastnického práva. S ohledem na to, že jde o institut, který nemá v českém právu historickou tradici, bude tu velmi významná úloha Nejvyššího soudu, který je jako jediný povolán k výkladu právních norem. Nejvyšší soud v této otázce vydal již několik rozhodnutí, z nichž za nejvýznamnější lze považovat rozsudek ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3770/2020 a ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích vyjádřil závěr, že § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému.

9. Institut řádného vydržení byl a je založen na tom, že pokud se nabyvatel nemovité věci na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby věci, na kterou se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této věci a může po uplynutí zákonem stanovené doby vlastnictví získat vydržením. Hodnocení dobré víry musí vycházet z objektivního hlediska; podle konstantní judikatury i v případě, že držitel se mohl (subjektivně) cítit jako vlastník (např. platil daně z majetku, užíval a udržoval jej); není oprávněným držitelem, jestliže jeho dobrá víra není dána objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a ze dne 28. l1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2299/2012). Důkazní břemeno ohledně všech podmínek pro řádné vydržení tíží toho, kdo tvrdí, že vlastnické právo vydržel.

10. Oproti tomu podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povolené jen výprosou“. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální. Vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 vyslovil, že podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Ujal-li se někdo držby v nikoliv nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitostí evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby nikoliv v nepoctivém úmyslu. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. V této souvislosti lze přihlédnout i k judikatuře Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ovšem s tím, že jde-li o mimořádné vydržení, je třeba držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby. Přiměřeně se tak uplatní i právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004.

11. Žalovaná v odvolání poukazovala na to, že není žalováno správně, když podle soudní praxe je třeba žalovat na určení, že určitá konkrétní osoba (zůstavitel) byla v den [Anonymizováno] vlastníkem věci. Žalované lze přisvědčit potud, že soudní praxe se ustálila v názoru, že v případě, že se chce třetí osoba domoci určení, že její právní předchůdce byl vlastníkem určité věci, má být žalováno na určení, že tomu tak bylo ke dni smrti zůstavitele. V posuzovaném případě žalobkyně žalobu koncipovala jako určovací a domáhala se určení, že [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [jméno FO] byl vlastníkem předmětných nemovitých věcí ke dni těsně předcházejícímu [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Byť to není zcela v souladu se soudní praxí, dospěl odvolací soud k závěru, že tato jednodenní odchylka nemůže způsobit žádné pochybnosti o tom, že by [jméno FO] nebyl ke dni [datum] ([Anonymizováno] [Anonymizováno]) vlastníkem předmětných nemovitých věcí, neboť v rozmezí jednoho dne ([datum] – [datum]) nemohlo dojít k žádné skutečnosti či události, která by způsobila, že mu toto vlastnické právo v den [Anonymizováno] [Anonymizováno] nesvědčilo. Odvolací soud tedy neshledal, že by tato drobná odchylka od zavedené praxe způsobovala nesprávnost přezkoumávaného rozsudku.

12. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil právní zájem žalobkyně na podané žalobě. Žalobkyně podala určovací žalobu podle § 80 o.s.ř. a naléhavý právní zájem na takové žalobě je dán, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo žalobcovo právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že naléhavý právní zájem jako předpoklad pro podání určovací žaloby je dán již existencí rozporů ve vlastnických vztazích. V posuzovaném případě je patrné, že v katastru nemovitostí (tedy ve veřejném seznamu) je jako vlastník evidována jiná osoba než žalobkyně či její otec a u této osoby je uvedeno, že jde o nedostatečně identifikovaného vlastníka. Za vlastníka předmětných nemovitých věcí se považuje stát, jak plyne z vyjádření žalované i ze zápisu v katastru nemovitostí (nedostatečně identifikovaný vlastník-údaje o nemovitosti předány do evidence [Anonymizováno]). Žalobkyně se po delší dobu a opakovaně snaží dosáhnout změny tohoto zápisu, když například iniciovala i dodatečné projednání dědictví po [jméno FO] a podává žaloby, jimiž se snaží dosáhnout stavu, kdy u předmětných nemovitých věci bude určen jako vlastník její právní předchůdce (či předchůdci) či ona, k tomu srovnej řízení vedená u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 14 C 233/2022 a 1 C 73/2023. Úspěch žalobkyně v tomto řízení může mít vliv na projednání pozůstalosti po [Anonymizováno] [Anonymizováno] [jméno FO]. Žalobkyně je jedinou právní nástupkyní a předmětné nemovité věci nejsou sporným aktivem, z tohoto důvodu na tuto žalobu nelze vztáhnout závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2207/2023. Výsledek tohoto řízení může sloužit jako podklad pro projednání či dodatečné projednání dědictví po [jméno FO] a žalobkyně dosáhne odstranění nejistoty ohledně zápisu v katastru nemovitostí, tím je naléhavý právní zájem na této určovací žalobě dán.

13. Při posouzení věci samé se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Žalovaná zpochybňuje, že by [Anonymizováno] [Anonymizováno] [jméno FO] naplnil předpoklady pro mimořádné vydržení předmětných nemovitých věcí z důvodu, že [jméno FO] měly být tyto nemovité věci zkonfiskovány a tato okolnost musela být v rodině známa. S ohledem na níže rozebrané nelze shledat tuto okolnost jako skutečnost, která by svědčila o nepoctivém úmyslu právního předchůdce žalobkyně. [jméno FO] je zapsán jako vlastník předmětných nemovitých věcí v katastru nemovitostí, tento zápis se opírá o vložku pozemkové knihy [Anonymizováno][Anonymizováno] [hodnota] [adresa], ze které plyne, že pro [jméno FO] byl proveden zápis dne 15. 9. 1944. Ačkoliv byla dne 8. 10. 1945 vydána konfiskační vyhláška, ve které je uveden i [jméno FO] a týká se „[adresa]“, stále zůstal [jméno FO] zapsán v katastru nemovitostí a rodina žalobkyně i po vydání této konfiskační vyhlášky předmětné nemovité věci bez jakéhokoli omezení i nadále užívala. Při posouzení mimořádného vydržení je třeba přihlédnout ke všem skutečnostem, tedy i k tomu, že uvedený rodinný dům postavil [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [jméno FO] s manželkou [jméno FO], nikoli [jméno FO]. Jedním z [Anonymizováno] [Anonymizováno] [jméno FO] a [jméno FO] byla [Anonymizováno] [jméno FO], [datum], která se [datum] provdala za [Anonymizováno] [jméno FO]. Tito manželé měli [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [datum], která se provdala za [jméno FO]. [jméno FO], [Anonymizováno] [jméno FO] a [jméno FO] byli rodiči žalobkyně. [jméno FO] se tedy do rodiny [jméno FO] „přiženil“ a jak vyplynulo z výpovědi žalobkyně od jejího narození ([Anonymizováno] [Anonymizováno]) v předmětných nemovitých věcech bydlela její babička [jméno FO] a její rodiče. Po úmrtí její matky v [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno], zůstal v domě bydlet její otec. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že předmětné nemovité věci od postavení [Anonymizováno] po několik na sebe navazujících generací rodina žalobkyně nepřetržitě bez jakéhokoli omezení užívala, aniž by jí v takovém užívání kdokoli bránil. V [Anonymizováno] [Anonymizováno] ([datum]), tedy krátce po druhé světové válce, byla vydána konfiskační vyhláška, ve které je uveden i [jméno FO] a nemovitost označená jako [adresa], nicméně nelze odhlédnout od kontextu doby, ve které se tak stalo a od území, ve které se předmětné nemovité věci nacházejí (historická doba velkých společenských změn, území Sudet), jakož i od toho, že tato konfiskační vyhláška obsahovala poučení, že za určitých podmínek může osoba v ní uvedená požádat o výjimku. Odvolacímu soudu není známo, zda tak [jméno FO] učinil, nicméně pravdou je, že nepřestal být evidován jako vlastník předmětných nemovitých věcí. Namítá-li žalovaná, že každému v rodině musela být tato skutečnost (konfiskace) známa, lze připustit, že v době krátce po válce, možná i několik dalších pár let, mohla rodina žalobkyně o vydání konfiskační vyhlášky vědět, nicméně ani bezprostředně po vydání konfiskační vyhlášky ani po celá další desetiletí jim nikdo v užívání předmětných nemovitých věcí nebránil, nikdo je na to, že by snad neměli být jejich vlastníky, neupozorňoval, nevyžadoval, aby předmětné nemovité věci přestali užívat a aby je vyklidili. Navíc je třeba vzít do úvahy, že nikoli nepoctivý úmysl je třeba zkoumat ve vztahu k [jméno FO], nikoli u všech jeho právních předchůdců. [jméno FO] se do předmětných nemovitých věcí, jak bylo shora uvedeno, přiženil sňatkem s [jméno FO], a to přibližně [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], tedy více jak 15 let po vydání konfiskační vyhlášky, za situace, kdy rodina bezproblémově předmětné nemovité věci užívala a po celou dobu jeho života nikdo toto užívání nezpochybňoval, [jméno FO] tak neměl důvod pochybovat o tom, že neužívá předmětné nemovité věci po právu a že by snad jejich užíváním měl způsobovat někomu jinému újmu, nebyl tak u něj dán nepoctivý úmysl. Bylo na žalované, aby tvrdila a především prokázala nikoli nepoctivý úmysl [jméno FO], což se jí nepodařilo, a protože [jméno FO] užíval předmětné nemovité věcí a choval se jako jejich vlastník po dobu více jak 20 let, splnil předpoklady pro jejich mimořádné vydržení.

14. Odkaz žalované na § 65 odst. 9 katastrálního zákon, ze které vyvozuje, že je vlastníkem předmětných nemovitých věci ze zákona, pak není případný, neboť toto ustanovení dopadá na situace, kdy se nepodaří vlastníka zjistit a uplyne marně lhůta, po jejímž uplynutí se podle jiného právního předpisu má za to, že nemovitost je opuštěná. V daném případě je vlastník předmětných nemovitých věcí znám, neboť [jméno FO] je mimořádně vydržel k datu předcházejícímu [datum].

15. Odvolací soud ze všech shora vyložených důvodů shledal napadený rozsudek správným ve výroku ve věci samé I., a proto ho podle § 219 o.s.ř. potvrdil, určitou nesrovnalost shledal v nákladovém výroku, ve kterém se soud prvního stupně dopustil chyby v uvedení sazby odměny za poskytnutou právní službu, když zástupkyni žalobkyně náleží odměna v sazbě 3 100 Kč za úkon právní služby podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, nikoli 1 500 Kč, jak uvedl soud prvního stupně. Dalším pochybením soudu prvního stupně pak bylo započtení cestovného ve výši 623,95 Kč pouze za jednu cestu k jednání soudu prvního stupně, ačkoli zástupkyně žalobkyně vykonala tyto cesty dvě. Odměna zástupkyně žalobkyně tak celkem činila 12 400 Kč, náhrada hotových výdajů 1 200 Kč, náhrada za ztrátu času 800 Kč, cestovné 1 247,90 Kč a k tomu je potřeba přičíst žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Náklady řízení před soudem prvního stupně pak činí částku 20 647,90 Kč, nikoli 17 247,95 Kč. Odvolací soud proto za užití § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil nákladový výrok pouze ve výši přiznaných nákladů řízení, když ve zbývajícím rozsahu (základ nároku, lhůta k plnění a platební místo) tento výrok jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za užití § 224 odst. 1 o.s.ř. a byly přiznány v odvolacím řízení zcela úspěšné žalobkyni. Ta byla v odvolacím řízení zastoupena zástupkyní z řad advokátů, které náleží odměna za jeden úkon právní služby (účast na jednání odvolacího soudu) v sazbě 3 100 Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, náhrada za ztrátu času v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč a cestovné na trase [adresa] a zpět osobním vozem při celkové délce trasy 168 km, ceně motorové nafty 38,70 Kč/l, paušální náhradě 5,60 Kč/km a průměrné spotřebě vozidla 6,37 l/100 km, tedy ve výši 1 354,73 Kč. Celkem náhrada nákladů odvolacího řízení činí částku 5 354,72 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 věta první o.s.ř.) k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení