8 Co 50/2025 - 82

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Martina Vícha a JUDr. Viléma Šetka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] – [Jméno žalované] IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 20. listopadu 2024, č. j. 1 C 103/2024-65, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 399,95 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Lounech (dále jen „okresní soud“) určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parcelní číslo [Anonymizováno], parcelní číslo [Anonymizováno] a parcelní číslo [Anonymizováno] zapsaných na listu vlastnictví č. [hodnota] v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], pro katastrální území a obec [adresa] /dále jen „nemovité věci“/ (výrok I.) a žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 29 684 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Okresní soud při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobkyně nejméně od roku [Anonymizováno], kdy zemřela její matka [jméno FO], obhospodařuje ve stejném rozsahu jako její rodiče nemovité věci, které jsou součástí bloku zemědělských pozemků bezprostředně navazujících na pozemek parc. č. st.[Anonymizováno] přičemž tento blok pozemků je ohraničen veřejně přístupnou komunikací (parcela č. [hodnota]). Žalobkyně i její rodiče užívali nemovité věci k pěstování různých zemědělských plodin, v podstatě jako zahradu. Od roku [Anonymizováno] žalobkyně bydlí v přilehlém domě čp. [Anonymizováno], nikdo se neozval, že by nemovité věci, které jsou částečně oplocenou zahrádkou a částečně polem, užívala neoprávněně. Rodiče žalobkyně užívali předmětné pozemky až do své smrti a dále žalobkyně až do výzvy společnosti [právnická osoba]. vztahující se k pozemkům č. parc. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], s přesvědčením, že jim nemovité věci patří. Uvedenou skutečnost nezpochybňoval nikdo z jejich sousedů (slyšeni byli svědci [právnická osoba], [jméno FO] [adresa] [jméno FO]). Dům čp. [Anonymizováno] a okolní pozemky nabyla žalobkyně děděním po svých rodičích. V katastru nemovitostí byli jako spoluvlastníci nemovitých věcí do [datum] zapsáni přídělci [jméno FO] a [jméno FO], každý s velikostí spoluvlastnického podílu o velikosti [Anonymizováno] ve vztahu k celku. Vlastníkem domu čp. [Anonymizováno], který je součástí pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] a přilehlých pozemků parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] je (v úplnosti) podle údajů z katastru nemovitostí od dubna [Anonymizováno] žalobkyně, u nemovitých věcí je jako knihovní vlastník od [datum] zapsána žalovaná. Při právním hodnocení věci se okresní soud prvotně zabýval otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva ve smyslu § 80 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dospěl k názoru, že tento je dán, neboť žalobkyně tvrdí, že je vlastnicí nemovitých věcí, čemuž však neodpovídá zápis v katastru nemovitostí, pokud by se žalobkyně stala vlastníkem předmětných pozemků vydržením, tak za stávající situace, kdy žalovaná její vlastnické právo popírá, by bez výroku soudu nedosáhla zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Otázku vydržení nemovitých věcí okresní soud posoudil podle § 1095 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), tedy prostřednictvím institutu mimořádného vydržení. Žalobkyně držela předmětné pozemky po zákonem stanovenou dobu dvaceti let (§ 1091 a § 1095 o.z.), zároveň pak uplynula doba pěti let od účinnosti o. z. (§ 3066 o.z.). Žalobkyně pozemky držela a obhospodařovala nejméně od roku [Anonymizováno], kdy zemřela její matka [jméno FO]. Žalobkyně byla poprvé vyrozuměna o tom, že přinejmenším některé z užívaných pozemků nejsou jejím vlastnictví, až v roce [Anonymizováno]. Již sama dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře žalobkyně jako držitelky, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že žalobkyně neoprávněně užívá jeho pozemek. Jako nepřípadnou okresní soud vyhodnotil námitku žalované, že držba žalobkyně a ani jejich rodičů se neopírala o žádný právní titul, neboť podmínka řádné držby, opřené o právní titul, není u mimořádného vydržení stanovena. Žalobkyně se nevetřela v držbu svémocně, potajmu ani lstí, nešlo o výprosu nemovitých věcí, držela je dlouhodobě. Podstatným hodnotícím kritériem pro zhodnocení absence či existence nepoctivého úmyslu shledal okresní soud i rozložení nemovitých věcí, které navazují na pozemky ve vlastnictví žalobkyně a tvoří s nimi logickou linii kopírující sousední pozemky až k veřejně přístupné komunikaci, což mohlo přispět k přesvědčení rodiny žalobkyně o oprávněnosti její držby. Okresní soud poučil a vyzval žalovanou ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, že u žalobkyně byl dán nepoctivý úmysl držby nemovitých věcí, té se nepodařilo relevantní tvrzení doplnit a důkazy předložit. Okresní soud proto žalobě vyhověl a podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) přiznal zcela úspěšné žalobkyni plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, kterými shledal jednak zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč a dále náklady zastoupení, jež určil ve výši 24 684 Kč podle příslušných ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“; přesnou specifikaci srov. bod 26 odůvodnění rozsudku okresního soudu).

3. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, kterým jej napadla v plném rozsahu. Zdůraznila, že i kdyby se žalobkyně stala vlastnicí nemovitých věcí z titulu mimořádného vydržení, byl splněny podmínky pro nabytí vlastnictví státem podle § 65 zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon, dále jen „k.z.“). Ustanovení § 65 odst. 9 k.z. jednoznačně normuje, že pokud se nepodaří vlastníka nemovité věci zjistit a uplyne-li marně lhůta, po jejímž uplynutí se podle jiného právního předpisu má za to (uplatňuje se zde nevyvratitelná domněnka), že nemovitost je opuštěná, pohlíží se na ni jako na opuštěnou. K.z. komplexně řeší problematiku tzv. nedostatečně identifikovaných vlastníků, stát u nich bude podle § 65 odst. 9 k.z. zapsán jako knihovní vlastník, ke dni [datum] se žalovaná proto stala vlastníkem předmětných pozemků. K.z. není jediným případem právní úpravy, kdy je jednoznačně stanoveno, že jsou – li splněny podmínky zákona, dochází (automaticky) k nabytí vlastnictví státem. Například majetek obcí za splnění podmínek zák. č. 172/1991 Sb. přešel do vlastnictví obcí, ale pokud obec neučinila kroky k zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí do [datum], stala se vlastníkem majetku obce opět stát ke dni [datum]. Zákon rovněž vycházel z formálního zápisu v katastru nemovitostí, ačkoliv skutečným vlastníkem byla ze zákona obec, a takto specifikovaný majetek stanovil majetkem státu. Nebyly ostatně splněny ani podmínky pro to, aby žalobkyně nabyla vlastnictví nemovitých věcí skrze institut mimořádného vydržení. Žalobkyně i její právní předchůdce byli v nepoctivém úmyslu již tehdy, když se ujímali držby nemovitých věcí, neboť ty byly zapsány ve vlastnictví jiných osob, kterým byly konfiskovány a následně byly přiděleny manželům [jméno FO]. Rodiče žalobkyně se jich ujali, aniž by pro to měli právní titul, přitom museli vědět, jak se obecně nabývají věci přídělem. Skutečnost, že jsou jako vlastníci nemovitých věcí zapsány jiné osoby, musela být od počátku známa i samotné žalobkyni, navíc si musela být vědoma skutečnosti, že výměra nemovitých věcí dosahuje výrazně více než 50 % výměry okolních nemovitých věcí, které nabyla děděním po rodičích. V dědických řízeních po svých rodičích tak musela nabýt jistoty, že jim nemovité věci nepatřily, že je nedrželi. Žalobu z uvedených důvodů žalovaná považovala za nedůvodnou. Navrhla, aby odvolací soud napadaný rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítne.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že již od roku [Anonymizováno] nemovité věci užívá ve stejném rozsahu, jako to činili její právní předchůdci, což nasvědčuje její dobré víře. Žalované se nepodařilo prokázat, že by nemovité věci držela po vydržecí dobu v nikoliv nepoctivém úmyslu. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

5. Krajský soud jako soud odvolací poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání v mezích uvedených v § 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř., v rámci nařízeného jednání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro právní posouzení žalobou uplatněného nároku a provedené důkazy správně hodnotil. Jeho závěr o skutkovém stavu odvolací soud považoval za zcela dostačující pro právní posouzení, převzal jej proto a v odvolacím řízení již neprováděl žádné dokazování. Na hodnocení jednotlivých důkazů v rozsudku okresního soudu pro stručnost odkazuje.

7. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

8. Okresní soud se správně prvotně zabýval tím, zda žalobce má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům. Naléhavý právní zájem je totiž prvořadým předpokladem úspěšnosti určovací žaloby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4033/2010, dostupný na www.nsoud.cz). Z obecných východisek ohledně problému existence naléhavého právního zájmu odvolací soud připomíná, že naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1972). Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovité věci je dán tam, kde rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, který by uvedl do souladu zapsaný a faktický stav týkající se nemovité věci. (SR 2/1995 s. 25). Vlastník nemovité věci, jež své vlastnictví tvrdí, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má ve vztahu k této osobě naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k ní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, dostupné na www.nsoud.cz). Žalobkyně tvrdila své vlastnictví nemovitých věcí, které jsou však zapsány v katastru nemovitostí ve vlastnictví žalované, okresní soud u ní správně shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

9. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, dostupný na www.nsoud.cz). Pasivně věcně legitimován nemůže být žalovaný, který nevlastní nemovitou věc, u které má být určeno žalobcovo vlastnické právo (srov. rozsudek ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2383/2005, dostupný na www.nsoud.cz). Žalovaná podle knihovního zápisu je však vlastnicí nemovitých věcí, právní sféry žalobkyně se sporné právo nepochybně týká, obě účastnice jsou tak nositelkami procesní i věcné legitimace v tomto sporu.

10. Podle § 3028 odst. 1,2 o.z., tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

11. Podmínky tvrzeného vydržení vlastnického práva žalobkyní k předmětným pozemkům se ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. posuzují podle o.z., konkrétně podle § 1095 o.z. a § 3066 o.z., neboť k nabytí vlastnického práva tímto originárním způsobem mělo dojít po [datum] (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015, dostupný na www.nsoud.cz; mimořádné vydržení ostatně obč. zák. neupravoval, za jeho účinnosti možné nebylo).

12. Podle § 65 odst. 9 k. z., nepodaří-li se vlastníka zjistit a uplyne-li marně lhůta, po jejímž uplynutí se podle jiného právního předpisu má za to, že nemovitost je opuštěná, pohlíží se na ni jako na opuštěnou; další postup se řídí právními předpisy upravujícími hospodaření s majetkem státu. Podle § 1045 odst. 1, 2 o. z., věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří. Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu. Podle § 1050 odst. 2 o. z., nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil. Podle § 1 odst. 1 o. z., ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Podle § 1095 o.z., uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 3066 o.z., do doby stanovené v § 1095 o.z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

13. Velká část odvolací argumentace žalované se zakládá na vztahu § 65 odst. 9 k.z. a o.z. Žalovaná přikládá úpravě v k. z. prioritu, dovozuje, že se stala vlastníkem nemovitých věcí k [datum], neboť tehdy byly splněny podmínky stanovené citovaným ustanovením, hledá paralely v zák. č. 172/1991 Sb. Z toho, že se dnem [datum] stala, podle zápisu v katastru nemovitostí, vlastníkem nemovitých věcí, dovozuje, že žaloba žalobkyně nemůže být (již proto) úspěšná.

14. Odvolací soud se s názorem žalované neztotožňuje. Žalovaná předně opomíjí, že katastrální zákon je normou práva veřejného, zatímco občanský zákoník je hlavním kodexem práva soukromého. Právo soukromé se podle § 1 odst. 1 o. z. zásadně uplatňuje nezávisle na právu veřejném. Ačkoliv nelze dogmaticky trvat na striktním oddělení práva veřejného a soukromého, neboť právní řád je jako takový jednotný a měl by být vnitřně nerozporný a oddělení práva veřejného a soukromého je tak toliko relativní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6.2.2007, sp. zn. I. ÚS 531/05), nelze se domnívat, že by bylo možné skrze předpis veřejnoprávní povahy doplňovat předpis soukromoprávní, v podstatě jej nepřímo novelizovat či stavět jej do pozice zákona speciálního. Uvedenému pojetí brání jednak již zmíněné, autonomní postavení práva soukromého na právu veřejném, komplexní úprava institutu nabývání vlastnictví v o. z., a konečně i pravidla legislativního procesu, neboť z čl. 54 odst. 1 Legislativních pravidel vlády vyplývá, že nepřímé novelizace právních předpisů jsou zapovězeny. Takové tzv. přílepky ostatně shledal Ústavní soud neústavními (srov. nález ÚS ze dne 15.2.2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06). Žalovaná se odvolává na důvodovou zprávu k § 65 odst. 9 k.z., odvolací soud však má za to, že právě již z hlediska legislativního procesu je vyloučeno, aby zákonodárce porušil vlastní pravidla pro tvorbu předpisů, a tak významnou soukromoprávní hmotněprávní otázku, kterou bezpochyby je nabývání vlastnictví, řešil nepřímou novelizací ve veřejnoprávním přepisu, případně stanovením speciálního pravidla ve veřejnoprávním předpisu, který je navíc zjevně předpisem v drtivé většině procesním. Ustanovení § 65 odst. 9 k.z. nicméně má vazbu na o.z., konkrétně k ustanovení § 1050 odst. 2 o.z. Pro správné posouzení tohoto vztahu je podle názoru odvolacího soudu podstatné právě to, že hmotněprávní úprava nabytí vlastnictví k nemovité věci je (komplexně) obsažena v o. z., úprava v k. z. má toliko charakter procedurální, stanoví postup, jakým se některé skutečnosti zapisují do katastru, jakým způsobem má být katastr veden a kdo jej má spravovat. S ohledem na již výše uvedené lze předpokládat, že ambicí zákonodárce nebylo v k. z. jakkoliv modifikovat hmotněprávní úpravu nabývání vlastnictví obsaženou v o. z. Platí to i pro institut nabytí opuštěné věci. Ten je upraven v § 1050 odst. 2 o. z. Ustanovení § 65 odst. 9 k. z. jej nemění ani nedoplňuje, ale toliko pro účely k. z. stanoví, že pro knihovní zápis vlastnictví do katastru nemovitostí pro [Anonymizováno] postačuje splnění podmínek v § 65 odst. 9 k. z. V daném případě jde o to, že žalobkyně se dovolávala vydržení nemovitých věcí, ke kterému mělo dojít před [datum], kdy, jak argumentuje s pomocí § 65 odst. 9 k.z. žalovaná, měla nabýt vlastnictví. Vlastnické právo vydržení vznikne originárním způsobem, při splnění ostatních podmínek, uplynutím vydržecí doby. V případě vydržení nemovité věci tak dojde k zániku vlastnického práva dosavadního skutečného vlastníka k ní, a naopak k originálnímu vzniku vlastnictví vydržitele. Již v roce [Anonymizováno][Anonymizováno]by se tak žalobkyně, pokud by mimořádně vydržela vlastnické právo k nemovitým věcem, stala vlastnicí nemovitých věcí, které ona a její právní předchůdci fakticky drželi a užívali od [Anonymizováno] let minulého století. Naproti tomu žalovaná získala k [datum] pouhou knihovní držbu, jež je pro otázku vydržení obecně bez významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 962/2020). Pokud se vezme toto v úvahu, pak podle názoru odvolacího soudu je jasně zřetelné, že zápis vlastnického práva pro žalovanou k nemovitým věcem mohl mít pouze evidenční charakter, smyslem tohoto zápisu bylo – jedině pro účely správného vedení katastru – zjednat nápravu nežádoucího stavu, kdy u nemovitých věcí byl zapsán vlastník, který své vlastnické právo zjevně nevykonával. Z pohledu civilního řízení o určení vlastnictví však nelze připustit výklad, který prosazuje žalovaná, že po splnění podmínek v § 65 odst. 9 k.z. se stala vlastnicí nemovitých věcí, a žaloba žalobkyně již proto je odsouzena k neúspěchu. Jak již bylo uvedeno shora, ještě před „pořádkovým“ knihovním zápisem vlastnického práva by se stala, bez ohledu na to, jaký byl zápis vlastnictví u nemovitých věcí v katastru nemovitostí, jejich vlastnicí. Následný vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí soudu má pak pouze deklaratorní význam.

15. Odvolací soud shrnuje judikaturu vyšších soudů stran mimořádného vydržení tak, že smyslem mimořádného vydržení je povolit vydržení i v těch případech, které vylučovalo řádné vydržení, pouze s tou výjimkou, kdy žalovaný prokáže žalobcův nepoctivý úmysl. Jeho účelem je uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním, nikoliv však nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14.11.2006, sp. zn. I. ÚS 360/06, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu). K mimořádnému vydržení zákon nevyžaduje, aby se zakládal na platném právním důvodu, průkaz právního důvodu chopení se držby tedy nezbytný není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2024, sp. zn. 22 Cdo 1074/2024), ani to, aby ten, jenž ji vykonává, měl z přesvědčivého důvodu za to, že mu právo náleží, nemusí jít tedy o držbu řádnou (§ 991 o.z.), poctivou (§ 992 o.z.), její podmínkou je však nedostatek poctivého úmyslu držitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dostupný na www.nsoud.cz). Nepoctivý úmysl nelze ztotožnit s poctivou držbou, ale lze jej připodobnit držbě nepravé (srov. Nepoctivý úmysl – držba spíše nepravá, nikoliv nepoctivá, Mgr. Adam Holubář a Mgr. Petra Petříková in Pocta Jiřímu Spáčilovi, C.H.Beck, 1. vydání, 2023, str. 143). Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, kdy například držitel usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno pouze výprosou (srov. rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 3357/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021, dostupný na www.nsoud.cz). Poctivost držby anebo držbu jako takovou může vlastník napadnout toliko prostřednictví žaloby na ochranu vlastnického práva anebo žaloby o určení vlastnického práva, pouze tak může zabránit mimořádnému vydržení, naopak nerozhodné je to, že držitel snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2024, sp. zn. 22 Cdo 922/2024, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2027, sp. zn. 22 Cdo 2748/2024).

16. Zásadní pro věcné posouzení žaloby v daném případě bylo to, zda byl na straně žalobkyně žalovanou prokázán její nepoctivý úmysl v době uchopení se držby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2023), neboť ten by vylučoval mimořádné vydržení. Ve shodě s okresním soudem má odvolací soud za to, že žalovaná žalobkynin nepoctivý úmysl v době uchopení se držby neprokázala. Její rodina, respektive ona sama po roce [Anonymizováno], užívala nemovité věci v jednotném celku s dalšími nemovitými věcmi, pro které existoval právní titul již v podobě kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku sepsané formou notářského zápisu [Anonymizováno] ze dne [datum]. Žalobkyně vždy znala stav nemovitých věcí jen v takové podobě, v jaké existuje dodnes. Nemovité věci, přestože v porovnání s těmi, pro jejichž vlastnictví rodina žalobkyně disponovala právním titulem, dosahovaly v zásadně obdobné rozlohy, tvořily s nimi jeden celek a nepochybné vlastnictví rodiny žalobkyně k nim vnímali i jejich sousedé.

17. K nepoměru nabytých nemovitých věcí, kterých se vydržitel chopil mimořádným vydržením, k nemovitým věcem, pro jejichž vlastnictví měl právní titul, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3680/2023. V tomto usnesení uzavřel, že pokud by byl poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po nepřiměřeně dlouhou dobu nezasáhl. Vždy pak bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci. Již výše odvolací soud uvedl, že žalobkyně, která žije trvale od roku [Anonymizováno] v domě, jež je užíván s přilehlými pozemky spolu s nemovitými věcmi, vždy vnímala nemovité věci s pozemkem, na kterém stojí dům č. p. [Anonymizováno], jako celek, vždy byly užívány společně a tvořily spolu souvislý přirozený celek. Nemovité věci jsou sice rozlohou ([Anonymizováno] m2) srovnatelné s nemovitými věcmi, pro jejichž vlastnictví má žalobkyně právní titul v podobě dědických rozhodnutí ([Anonymizováno] m2), kdyby se přičetly ještě pozemky parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], u kterých vlastnictví žalobkyně na základě mimořádného vydržení bylo určeno v řízení, které bylo u Okresního soudu v [Anonymizováno] vedeno pod sp. zn. [spisová značka], byl by nepoměr ještě markantnější (ty dosahovaly rozlohy [Anonymizováno] m2, šlo o parcely parc. č. [Anonymizováno] a parc. č[Anonymizováno], přesto však podle názoru odvolacího soudu nelze z tohoto důvodu dovozovat na její straně nepoctivý úmysl, neboť, jak bylo již výše zdůrazněno, na základě dědických rozhodnutí se chopila majetku, který tvořil organický celek, jako takový je prostorově vymezen přilehlými polními cestami, a byl jako celek po desetiletí užíván, aniž by to kdokoliv zpochybňoval. Pro úplnost odvolací soud zmiňuje, že žalovaná poté, co byla u nemovitých věcí zapsána jako knihovní vlastník, své vlastnické právo nijak nebránila, nevyzvala například žalobkyni k tomu, aby dále nemovité věci neužívala.

18. Odvolací soud dále uvádí, že splněna byla i podmínka uplynutí vydržecí doby. Ta žalobkyni počala plynout [datum], kdy byla schválena dohoda dědiců v dědickém řízení po matce žalobkyně, a uplynula dne [datum]. To, že se v souvislosti se sporem o parcely parc.č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] tehdy zapsaným knihovním vlastníkem [právnická osoba]. dozvěděla, že zřejmě nejsou jejím vlastnictvím, není pro tuto věc významné, protože tehdejší knihovní vlastník nemovitých věcí proti ní nezahájil řízení o ochranu svého vlastnického práva, teprve s okamžikem doručení žaloby v případném takovém řízení by totiž bylo možné spojit konec doby držby v nikoliv nepoctivém úmyslu, a tedy konec běhu vydržecí lhůty. Rodina žalobkyně přitom nemovité věci držela daleko déle. Pakliže by již rodiče žalobkyně nemovité věci nabyli vydržením a žalobkyně sama by samostatně nesplnila podmínky pro vydržení, mohla by se jejich vlastníkem stát jedině tak, že by tyto nemovité věci získala spolu s jinými v dědických řízeních po rodičích, současně by si nemohla započíst podle § 1096 o.z. dobu držby rodičů do držby své. Zcela rozhodující pro tuto věc však je to, že i kdyby některý z předků žalobkyně vlastnické právo k nemovitým věcem vydržením nabyl, tak samotná žalobkyně splnila (znovu) všechny podmínky (mimořádného) vydržení, totiž absenci nepoctivého úmyslu při chopení se držby a uplynutí celé vydržecí doby (z toho /více jak/ pět let plynulo po [datum]) od doby chopení se držby. Žalobkyně sama držela nemovité věci nikoliv s nepoctivým úmyslem více jak dvacet let (ke dni rozhodování okresního soudu), nepotřebovala tedy zápočet dob, kdy drželi nemovité věci její rodiče a nemá tak smysl zkoumat, zda její rodiče vlastnické právo vydržením nabyli již před ní.

19. Odvolací soud z vyložených důvodů rozsudek okresního soudu ve výroku I. jako věcně správný potvrdil.

20. Správným odvolací soud shledal i nákladový výrok II. rozsudku okresního soudu. Okresní soud přiznal žalobkyni podle § 142 odst. 1 o.s.ř. veškeré účelně vynaložené náklady řízení. Žalobkyni vznikly náklady řízení v podobě zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a nákladů zastoupení. Její zástupce učinil 6 úkonů právní služby ve smyslu § 11 AT, v podobě a) převzetí věci, b) podání žaloby, c) účasti na jednání dne [datum], d) návrh důkazů a vyjádření ze dne [datum], e) vyjádření ze dne [datum] a f) účasti na jednání dne [datum]. O odměně a hotových výdajích je třeba rozhodovat podle AT ve znění účinném do 31.12.2024. Za každý z úkonů právní služby náleží podle § 8 odst. 1 AT ze základu určeného podle § 9 odst. 4 písm. b) AT odměna v sazbě 3 100 Kč podle § 7 bod 5 AT. Ke každému z úkonů právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1,3 AT. Zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, nákladem řízení je podle § 137 odst. 3 o.s.ř. i náhrada na tuto daň ve výši 4 284 Kč. Dohromady tak náklady žalobce činí 29 684 Kč (náklady zastoupení 24 684 Kč a soudní poplatek 5 000 Kč), jak správně určil okresní soud, který také správně nepřehlédl skutečnost, že žalobkyně žalované nezaslala před zahájením řízení předžalobní upomínku podle § 142a o.s.ř., rovněž pak v souladu s rozhodovací praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2016, sp. zn. 21 Cdo 582/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 18. května 2015, sp. zn. I. ÚS 4047/14) uzavřel, že absence výzvy v daném případě nemá vliv na právo žalobkyně na náhradu nákladů řízení, protože bylo zřejmé z postoje žalované, že dobrovolně součinnost k zápisu nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem žalobkyní do katastru nemovitostí neposkytne.

21. V odvolacím řízení byla žalobkyně zcela úspěšná a odvolací soud jí proto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., § 224 odst. 1 o.s.ř. přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, jež jsou představovány náklady zastoupení. Zástupce žalobkyně učinil úkony právní služby v podobě podání vyjádření k odvolání a účasti na jednání odvolacího soudu. Za každý z těchto úkonů by mu náležela odměna ve výši 5 620 Kč podle § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 AT ve znění účinném od 1.1.2025 a hotové výdaje ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1,3 AT. Zástupce žalobkyně však požadoval přiznání odměny podle znění AT před 1.1.2025, odvolací soud mu proto vyhověl a odměnu mu přiznal toliko ve výši 3 100 Kč za úkon, hotové výdaje pak ve výši 450 Kč za každý úkon, a vzhledem k tomu, že je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty, přiznal mu dále podle § 137 odst. 3 o.s.ř. náhradu na tuto daň (ze součtu odměny a hotových výdajů počítanou sazbou 21 %) ve výši 745,50 Kč. Nákladem řízení jsou dále podle § 13 odst. 1,4 AT cestovné a podle § 14 AT náhrada za ztrátu času. Zástupce žalobce cestoval na jednání soudu a zpět 112 kilometrů, na cestě strávil dvě hodiny. Náhrada za ztrátu času tak činí 600 Kč (4x 150 Kč). Cestovné při užití vyhl. č. 475/2024 Sb. bylo přiznáno žalobkyni v požadované výši 895 Kč [[bylo by podle vyhlášky vyšší: (112 x 5,8 Kč amortizace) + [112: (100:7) x 40,50 Kč cena BA 98]]. Náhrada na daň z přidaného hodnoty u cestovného a náhrady za promeškaný čas činí 313,95 Kč. Celkově tak náklady odvolacího řízení jsou představovány částkou 10 399,95 Kč.

22. Žalovaná je povinna tyto náklady zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 163 odst. 1 o.s.ř.), k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení