8 Co 51/2025 - 180

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Ceplové a soudců JUDr. Viléma Šetka JUDr.Martina Vícha ve věci žalobce: [Jméno žalobce], [Datum narození žalobce] [Adresa žalobce] [Jméno advokáta] [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], [Datum narození žalované] [Adresa žalované] [Jméno zmocněnce] [Adresa zmocněnce] o určení vlastnictví, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 31. 10. 2024, č. j. 22 C 66/2023-153, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mostě zamítl žalobu na určení, že [věc] je ve vlastnictví žalobce (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil žalobci povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Mostě náklady řízení v podobě svědečného ve výši 311,60 Kč a náklady znaleckého posudku ve výši 6 769 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Žalobce tvrdil, že žalovaná je zapsána jako vlastník [věc] ve velkém technickém průkazu, resp. v registru silničních vozidel, ač od 22. 3. 2013 dosud je držitelem [věc] žalobce. Dne [datum] sepsal zástupce žalované s třetí osobou listinu „prodejní smlouva“, která je však absolutně neplatná, neboť prodávající [jméno FO] nebyl vlastníkem vozidla, smlouva neobsahovala ujednání o kupní ceně. Na základě této smlouvy a jednání zástupce žalované byla pak jako vlastník zapsána v registru vozidel žalovaná. Rovněž žalobce argumentoval tím, že zápis ve velkém technickém průkazu není důkaz o vlastnickém právu, a současně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2906/12 ze dne 16. 7. 2013. Ve věci je podle žalobce dán naléhavý právní zájem, neboť je třeba uvést do souladu stav zanesený v registru motorových vozidel se stavem skutečným. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR sp. zn. 32 Odo 10/2006 ze dne 27. 6. 2007.

3. Žalovaná s předmětnou žalobou nesouhlasila, neboť již od roku 2015 není vlastníkem [věc]. Současným vlastníkem je na základě platných kupních smluv její zástupce v předmětném řízení [jméno FO] a žalobce jej neoprávněně drží na svém pozemku, 4. Soud prvního stupně shrnul důvody pro zamítnutí žaloby. Soud zjistil, že žalobce převedl [věc] kupní smlouvou ze dne [datum] na [jméno FO] a tím své vlastnictví pozbyl. V registru vozidel je proto dnes jako vlastník uvedena žalovaná, nikoli žalobce. Zabýval se platností této kupní smlouvy a uzavřel, že došlo k účinnému přechodu vlastnictví a symbolická kupní cena 1 Kč neměla za následek neplatnost, protože cena podléhala jen smluvní volnosti (§ 589 obč. zák.) a nebyly dány jiné důvody neplatnosti. Dle soudu přechod vlastnictví nastal (§ 133 obč. zák.) i bez fyzického předání [věc] či technického průkazu; vůlí stran bylo, aby [věc] zůstal u žalobce k výdělku, ale už jako věc cizí.

5. Dle soudu žalobce neunesl důkazní břemeno k popření smlouvy, podpis na fotokopii smlouvy z [datum] nebyl znalecky vyloučen; protože listinu předložila žalovaná, soud přenesl důkazní břemeno na žalobce. Ten však neprokázal, že smlouvu nepodepsal či neuzavřel.

6. Dle soudu i chování stran potvrzuje existenci převodu, neboť [jméno FO] vystupoval jako vlastník (platil pojištění, dále [věc] prodal zástupci žalované); při této transakci žalobce, který u transakce byl, jeho vlastnictví nezpochybnil. To odpovídá zjištěnému úmyslu „odklonit“ majetek před věřiteli.

7. Z výše uvedeného soud dovodil, že žalobce již vlastníkem není, takže určovací žaloba postrádá meritorní opodstatnění a musela být zamítnuta.

8. Soud prvního stupně další důkazní návrhy (popsané [bod] odůvodnění) zamítl jako nadbytečné, případně jako právně irelevantní, protože skutkový stav o převodu vlastnictví byl již dostatečně prokázán.

9. Právně se nejprve soud zabýval existencí naléhavého právního zájmu za situace, kdy žalobce, ač tvrdil své vlastnické právo k žalovanému [věc], nebyl veden jako vlastník rovněž v registru silničních motorových vozidel. Soud uznal, že žalobce měl naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. na určení vlastnického práva, protože bez tohoto určení by nebylo možné dosáhnout změny údajů v registru silničních vozidel. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Odo 10/2006). Jelikož k právně významným úkonům došlo v roce 2013, soud aplikoval tehdy platný občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (§ 3028 o. z.). Soud posoudil kupní smlouvu ze dne [datum] jako platnou smlouvy (§ 588 a § 589 obč. zák.), přestože kupní cena činila pouze 1 Kč. Tato cena nebyla v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a nebyla vznesena námitka relativní neplatnosti (§ 40a obč. zák.). Dále se zabýval přechodem vlastnického práva (§ 133 obč. zák.) Převod vlastnictví movité věci ([věc]) nastává převzetím věci. Ačkoli svědek [jméno FO] [věc] fyzicky nepřevzal, soud uznal, že k převodu došlo, protože: bylo vůlí stran, aby [věc] zůstal v užívání žalobce, [jméno FO] jednal jako vlastník (např. uzavřel pojistku), žalobce měl [věc] nadále užívat jako prostředek obživy. Soud se opřel o judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 33 Odo 974/2002, 21 Cdo 694/2006, 25 Cdo 2477/2005), která připouští nabytí vlastnictví i bez fyzického převzetí, pokud je to v souladu s vůlí stran a účelem smlouvy.

10. Žalobce zpochybnil pravost svého podpisu na kupní smlouvě. Soud však konstatoval, že: žalovaná unesla důkazní břemeno (výpověď svědka, listiny), znalecký posudek nevyloučil pravost podpisu, žalobce neprokázal, že smlouvu nepodepsal. Soud neshledal, že by kupní smlouva trpěla vadou vůle (§ 37 obč. zák.). Naopak, bylo prokázáno, že žalobce chtěl převést vlastnictví z důvodu obav z věřitelů a že svědek [jméno FO] měl zájem [věc] nabýt jako zajištění pohledávky.

11. Dále soud prvního stupně učinil závěr ohledně pasivní legitimace žalované. Ačkoli žalovaná tvrdila, že již není vlastníkem [věc], soud uznal její pasivní legitimaci, protože: byla součástí řetězce převodů, je stále zapsána jako vlastník v registru vozidel, případné určení vlastnictví by se jí právně dotklo.

12. Proti tomuto rozhodnutí podal včas odvolání žalobce podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Odvolatel zpochybnil závěry o pravosti kupní smlouvy z [datum], když žalobce tvrdí, že tuto smlouvu nikdy nepodepsal a že její pravost nebyla prokázána. Jedná se pouze o fotografii listiny, údajně pořízenou přes okno, a soud přesto z jejího obsahu vyvodil zásadní právní závěry. Dle odvolatele důkazní břemeno nebylo správně rozloženo, když soud podle žalobce nesprávně přenesl důkazní břemeno na žalobce, ačkoliv z listiny vyvozovala právní důsledky žalovaná. Žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 33 Odo 988/2004, 22 Cdo 617/99), podle níž důkazní břemeno ohledně pravosti soukromé listiny nese ten, kdo z ní vyvozuje právní důsledky. Zabýval se též nevěrohodností svědecké výpovědi [jméno FO], když soud podle žalobce nesprávně přikládal váhu výpovědi svědka, který si „prakticky nic nepamatuje“ a jehož výpověď nekoresponduje s listinnými důkazy. Dle odvolatele došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení, když soud nevyzval žalovanou k prokázání pravosti listin a nepoučil ji o důsledcích neunesení důkazního břemene. Dle odvolatele i kdyby listina existovala, nelze ji považovat za platnou kupní smlouvu. Soud se podle žalobce nevypořádal se skutkovými okolnostmi a věc nesprávně právně posoudil. Žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Mostě, č. j. 22 C 66/2023–153, a věc vrátil k dalšímu řízení.

13. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

14. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), a že odvolatelem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [§ 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř.] přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 2012, věta první, a § 212a odst. 1 a 3 o. s. ř., jakož přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozsudku předcházelo (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

15. Předmětem odvolacího přezkumu byla správnost závěru soudu prvního stupně, že žalobce není vlastníkem předmětného [věc] popsaného ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.

16. Odvolací soud se nejdříve zabýval správností závěrů soudu prvního stupně ohledně naléhavosti právního zájmu žalobce na určení. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, jeli na tom naléhavý právní zájem. Pro stručnost v této souvislosti odvolací soud odkazuje na odůvodnění soudu prvého stupně podané v napadeném rozsudku (zejména [bod] odůvodnění), který vystihuje danou problematiku věcně správně.

17. Dále se odvolací soud zabýval správností skutkových zjištění, kdy soud prvního stupně uzavřel, že byla platná smlouva mezi prodávajícím [jméno FO] a kupujícím [Jméno zmocněnce] (kupní smlouva ze dne [datum]); když vlastníkem se [jméno FO] stal na základě kupní smluvy ze dne [datum] s prodávajícím žalobcem.

18. Prvostupňový soud také náležitým způsobem vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázány a které byly relevantní a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením ( § 157 odst. 2 o. s. ř.). Ve světle výkladu podaného soudem proto odvolací námitky žalobce směřující k nesprávnému skutkovému a právnímu posouzení věci nemohou nikterak obstát.

19. Žalobce v odvolání tvrdil nesprávné přenesení důkazního břemene soudem na žalobce ve věci kupní smlouvy mezi žalobcem a svědkem [jméno FO] z [datum]. Jedná se o smlouvu stojící na počátku řetězce smluv, které se týkají předmětného [věc].

20. Žalobce v žalobě tvrdí, že je vlastníkem [věc] a mezi účastníky bylo nesporné, že byl jeho vlastníkem k datu [datum] (bod [bod] odůvodnění). K prokázání naléhavého právního zájmu žalobce tvrdil, že s ohledem na skutečnost, že je vlastníkem, chce mít v souladu zápis v registru vozidel s faktickým stavem, kdy nejen [věc] drží, ale je i jeho vlastníkem. Žalobce dále tvrdil neplatnost smlouvy ze dne [datum] mezi [jméno FO] jako prodávajícím a kupujícím [Jméno zmocněnce], když prodávající nebyl vlastníkem předmětného [věc] a z těchto důvodů jsou další následné převody neplatné.

21. Žalovaná se bránila s tím, že tvrdila, že žalobce pozbyl svého vlastnického práva [datum] a proto je smlouva i z [datum] mezi prodávajícím [jméno FO] a kupujícím [jméno FO] platná.

22. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro účastníkovu nečinnost prokázána nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 33 Cdo 5094/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz).

23. K otázce důkazního břemene při prokazování pravosti a pravdivosti soukromé listiny se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98. Uvedl, že pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené.

24. V rozsudku ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 22/1997, dovolací soud zaujal názor, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé listiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny.

25. V dalším svém rozsudku ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy pod označením PR 2/2001, Nejvyšší soud vyslovil, že u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost).

26. Popírá-li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004).

27. Je-li tedy zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, rozsudek ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, rozsudek ze dne 29. června 2006 sp. zn. 33 Odo 988/2004 a rozsudek ze dne 20. ledna 2009 sp. zn. 23 Odo 1722/2006, usnesení ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 33 Cdo 5094/2016). Unést důkazní břemeno ohledně všech výše uvedených tvrzení – pokud je pravost listiny zpochybněna, musí ten, kdo z ní vyvozuje právní důsledky, její pravost prokázat (viz judikatura NS ČR, např. 33 Odo 988/2004).

28. V předmětné věci, aby soud žalobě na určení vlastnictví vyhověl, musí žalobce tvrdit a prokázat, že je vlastníkem věci – např. na základě nabývacího titulu (kupní smlouva). Tvrdit, že vlastnické právo dosud nezaniklo – tedy že nedošlo k platnému převodu na jinou osobu. Tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na určení vlastnictví (§ 80 o. s. ř.) – např. nesoulad mezi skutečným stavem a zápisem v registru.

29. Žalobce v žalobě tvrdí, že je vlastníkem [věc] a mezi účastníky bylo nesporné, že byl jeho vlastníkem k datu [datum] ([bod][Anonymizováno]odůvodnění). Rovněž prokázal důvodnost naléhavosti právního zájmu, kdy nežaluje na vydání věci, neboť [věc] má ve svém držení. Tvrdí též nesoulad v zápisu v registru vozidel, kde je vedena žalovaná.

30. Žalovaná se procesně brání tak, že tvrdí, že byla vlastníkem věci do roku 2015 a tvrdí, že vlastnické právo žalobce převedl dne [datum] na [jméno FO], [jméno FO] prodal [věc] dne [datum] [Jméno zmocněnce] (ob. zmocněnec žalované) a posléze se dalšími převody dostal [věc] do její dispozice.

31. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že dne [datum] žalobce pozbyl svého vlastnického práva tím, že prodal předmětný [věc] svému příteli [jméno FO] za 1 korunu. Soud prvního stupně tento závěr dovodil z provedených důkazů a jejich hodnocením ve vzájemné souvislosti. Dle soudu prvního stupně žalovaná, která předložila fotokopii kupní smlouvy z [datum] k tvrzení, že žalobce pozbyl svého vlastnického práva, doložila a prokázala i dalšími důkazy, že došlo k uzavření kupní smlouvy. Prokázala pravost, tj. skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel tj. žalobce prodávající a [jméno FO] jako kupující a prokázala rovněž i správnost (pravdivost), a to výpovědí svědka [jméno FO], směnkou, sdělením OSSZ. Tyto důkazy vytvářejí řetezec důkazů k tvrzením o uzavření smlouvy z [datum], které vysvětlují důvody prodeje [věc] svědkovi [jméno FO], motivaci jak žalobce, tak svědka [jméno FO]. Svědek [jméno FO] potvrdil, že listinu podepsal, potvrdil svůj úmysl a vůli, která je jen písemně zachycena v listině označená jako kupní smlouva. V této souvislosti odkazuje odvolací soud na závěry a úvahy soudu prvního stupně v [bod] s tím, že podstatný je okamžik, kdy došlo k uzavření smlouvy. Situaci nicméně dotváří i následný postup žalobce, který nezpochybňoval vlastnictví [jméno FO] (prodávající) v době dalšího prodeje [věc] dne [datum] na [jméno FO] když u tohoto jednání byl a připojil svůj podpis, ale nikoliv jako prodávající. Stejně se žalobce choval, když podepsal nájemní smlouvu k [věc] v pozici nájemce dne [datum], když v mezidobí [jméno FO] převedl [věc] kupní smlouvou ze dne [datum] na žalovanou [jméno FO]. Tento skutkový děj měl soud prvního stupně za zjištěný a odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Rovněž odkazuje na správnost úvah soudu prvního stupně k „předání“ movité věci, pro stručnost odkazuje na [bod] odůvodnění.

32. Procesně si ale nelze představit, že poučení ke stejné skutečnosti směřuje jak vůči žalobci, tak vůči žalovanému. Zásadně prokazuje ten, který tvrdí. Nelze připustit, aby žalovaný byl procesně nucen dle § 118a odst. 3 o. s. ř. prokazovat, že podpis na smlouvě je vystavitele [jméno FO] a zároveň, aby byl žalobce povinen vyvracet, že podpis není jeho na totožné smlouvě z [datum]. (viz výše [bod])

33. Soud prvního stupně zadal znalecký posudek znalce [tituly před jménem] [jméno FO], kdy úkolem znalce bylo odpovědět na otázku, zda lze jednoznačně vyloučit, že podpis žalobce na kupní smlouvě ze dne [datum] je podpisem žalobce. Rovněž soud sdělil znalci, že smlouva je pouze ve fotokopii. Znalec po provedeném porovnání sporného podpisu se srovnávacími podpisy žalobce dospěl k závěru, že nelze jednoznačně vyloučit, že podpis žalobce je kopií podpisu žalobce. Zároveň však podle znalce nelze spolehlivě vyloučit ani možnost, že se jedná o kopii padělku vyhotoveného podle vzoru či kopii podpisu přeneseného z jiné listiny technickými prostředky. Dále znalec uvedl, že zjištěné shody a podobnosti vylučují, že by sporný podpis mohl být kopií zcela smyšleného padělku ([bod] předmětného posudku).

34. Jakkoliv se řešení otázky verifikace podpisu (navíc již nežijící) osoby na převodní smlouvě primárně odvíjí od posudku znalce z oboru písmoznalectví, neznamená to ještě, že dokazování má být redukováno pouze na uvedený důkazní prostředek. V tomto směru Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, zdůraznil, že pouhá skutečnost, že závěr znaleckého posudku, jehož předmětem bylo posouzení pravosti podpisu žalovaného na sporné listině, není kategorický (tj. znaleckým posudkem nebude zjištěno, zda se jedná o pravý podpis žalovaného), bez dalšího neumožňuje přijmout závěr o tom, že žalobce jako předkladatel sporné listiny neunesl ohledně její pravosti důkazní břemeno. V uvedeném rozhodnutí se dále připomíná v judikatuře ustálený právní názor, že znalecký posudek je pouze jen jedním z důkazních prostředků, kterými může být pravost sporné listiny prokázána, přičemž povinností soudu je, nabídne-li žalobce i jiné důkazy, které jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat, tyto důkazy provést a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) je hodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Rovněž v rozsudku ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 5362/2014, Nejvyšší soud vyložil, že i nejednoznačný závěr znalce týkající se pravosti podpisu uvedenou osobou na posuzované listině ještě neznamená, že soud na podkladě dalších provedených důkazů a s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nemůže nakonec dospět k jednoznačnému závěru, že podpis na předmětné listině není pravým podpisem dotčené osoby. Soud je totiž povinen hodnotit nejen předmětný znalecký posudek včetně výslechu znalce, ale také další v řízení provedené důkazy, a to s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Teprve po takovém zhodnocení všech právně významných okolností může soud na podkladě přijatých dílčích skutkových zjištění formulovat závěr o skutkovém stavu, jenž posléze podrobí právnímu posouzení věci.

35. S přihlédnutím k výše uvedenému nejednoznačnost znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který neměl k dispozici originál listiny, nemůže s ohledem na důkazy další, které provedl a zhodnotil soud prvního stupně otřást jeho skutkovým závěrem, že dne [datum] žalobce uzavřel kupní smlouvu s [jméno FO]. Jinými slovy soud prvního stupně má za zjištěné a prokázané, že došlo k uzavření kupní smlouvy dne [datum]. Žalobce skutečnost nepozbytí svého vlastnictví chce tvrdit a prokázat (například opakované nabytí), pak by musel k tomu navrhnout další řetězec důkazů. A teprve potom by bylo navržení dalšího řetězce důkazu jeho povinností.

36. Lze přisvědčit správnosti úvahy, že žalobce není vlastníkem a není nositelem vlastnického práva k předmětnému [věc]. Pro stručnost v této souvislosti odvolací soud odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně podané v napadeném rozsudku, zejména právní argumentaci (zejména [bod] odůvodnění), který vystihuje danou problematiku věcně správně. Prvostupňový soud zde náležitým způsobem vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázány a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobce směřující k nesprávnému skutkovému a právnímu posouzení věci nemohou nikterak obstát.

37. Okresní soud proto nepochybil, když žalobu zamítl. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech svědečného a znalečného) dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

38. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 142 odst. 1 a contrario, § 151 odst. 1 a 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně úspěšné žalovaný by měl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, ale žádné mu nevznikly, resp. se jich výslovně vzdal.

Poučení