8 Co 638/2024 - 469

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Pavla Toufara a JUDr. Zuzany Völflové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] za účasti: 1) [jméno FO], narozený [datum narození] bytem [adresa] zastoupený obecným zmocněncem [jméno FO] bytem [adresa] za účasti: 2) [jméno FO], narozený [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [jméno FO] sídlem [adresa] za účasti: 3) [jméno FO], narozený [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [jméno FO] sídlem [adresa] za účasti: 4) [jméno FO], narozený [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [jméno FO] sídlem [adresa] o určení vlastnictví a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích z 10.1.2024, č. j. 6 C 73/2021-377 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům 2), 3) a 4) na náhradě nákladů odvolacího řízení 29 064,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta v Praze. III. [jméno FO] nemá proti žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení ze dne 19.3.2024, č. j. 6 C 73/2021-402 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal 1) vyslovení, že [jméno FO] není vlastníkem pozemků parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původních parcel PK [číslo] (tehdy k. ú. [adresa]), PK [číslo] (k. ú. [adresa]) a PK [číslo] (k. ú. [adresa]), parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původní parcely PK [číslo] (k. ú. [adresa]) a pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původní parcely PK [číslo] (k. ú. [adresa]), a za tyto nemovitosti mu nenáleží náhrada, že 2) [jméno FO] [jméno FO] a [jméno FO]., všichni jednající na účet [právnická osoba] IČO: [IČO], nejsou vlastníky pozemků parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původních parcel PK [číslo] (tehdy k. ú. [adresa], PK [číslo] (k. ú. [adresa]) a PK [číslo] (k. ú. [adresa]), parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původní parcely PK [číslo] (k. ú. [adresa]) a pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původní parcely PK [číslo] (k. ú. [adresa]), a za tyto nemovitosti jim nenáleží náhrada, že 3) [jméno FO] není vlastníkem pozemků parc. č. st. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původní PK parcely st. [číslo] (k. ú. [adresa]), parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původní PK parcely [číslo] (k. ú. [adresa]), parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původní PK parcely [číslo] (k. ú. [adresa]) a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původní PK parcely [číslo] (k. ú. [adresa]), a za tyto nemovitosti mu nenáleží náhrada, že 4) [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] všichni jednající na účet [právnická osoba] IČO: [IČO], nejsou vlastníky pozemků parc. č. st. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původní PK parcely st. [číslo] (k. ú. [adresa]), parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původní PK parcely [číslo] (k. ú. [adresa]), parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původní PK parcely [číslo] (k. ú. [adresa]) a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] v rozsahu původní PK parcely [číslo] (k. ú. [adresa]), a za tyto nemovitosti jim nenáleží náhrada, se zamítá (výrok I.). Ohledně nákladů řízení soud vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit účastníkům č. 2. – č. 4. náhradu nákladů řízení ve výši 121 067,76 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce (výrok II.) a účastníku č. 1 [jméno FO] se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).

2. Žalobce se domáhal určení, že účastníci nejsou vlastníky specifikovaných pozemků a tím nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 21.1.2021, č. j. [spisová značka] sp. zn. [spisová značka] (dále také jen správní rozhodnutí). Soud především dovodil, že žaloba byla podána včas, neboť předmětné správní rozhodnutí ze dne 21.1.2021, nabylo právní moci 26.2.2021 a žaloba byla podána 24.2.2021. V žalobě jsou označené nemovitosti v k. ú. [adresa], dále [adresa], k. ú. [adresa], obec [adresa] s tím, že ohledně nemovitostí v k.ú. [adresa], obec [adresa], nebyla žaloba podávána a pokud je žalobce i přesto zahrnul do řízení upřesněným procesním návrhem z 18.2.2023 došlo k tomu po uplynutí lhůty podle § 247 odst. 1 o.s.ř., jejíž zmeškání nelze prominout, a proto se těmito nemovitostmi soud nezabýval.

3. Soud prvního stupně po rekapitulaci obsahu správního rozhodnutí, jak pokud jde o výrokovou část, tak pokud jde o odůvodnění, provedl rozsáhlé dokazování, které pojal do reprodukční části napadeného rozsudku (viz bod 14. a dále potom jednotlivému dokazování body 15.-26.), přičemž odvolací soud na tuto reprodukční část napadeného rozsudku, jež je účastníkům dobře známa, pro stručnost pouze odkazuje.

4. Soud předně ohledně parcely č. st. [číslo] v k.ú. [adresa] v rozsahu původní PK parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] a parcely č. [číslo] v k.ú. [adresa] v rozsahu původní PK [číslo] v k.ú. [adresa] (výrok III.) žalobu zamítl, neboť žádný z účastníků řízení není vlastníkem těchto pozemků v k.ú. [adresa] a navíc ohledně nich byla žaloba podána opožděně.

5. Pozemky v k.ú. [adresa] byly podle soudu prvního stupně specifikovány dostatečně určitě s tím, že [jméno FO] je legitimován požadovat 1/8 a právní předchůdce účastníků 2) až 4) [jméno FO] 7/8 předmětných pozemků. Je-li ve výroku správního rozhodnutí pozemek parc. č. [číslo] rozčleněn na 3 části bez určení výměry je i tak nepochybné, o jaký pozemek se jedná ve vztahu k jeho původnímu označení v době přechodu na stát. Jedna část je původní pozemek PK [číslo] v bývalém k.ú. [adresa], druhý původní PK [číslo] v k.ú. [adresa] a třetí původní PK [číslo] v k.ú. [adresa] - všechny tvoří jeden pozemek parc. č. [číslo] o výměře 128 m. Obdobně původní PK [číslo] v k.ú. [adresa] tvoří parc. č. [číslo] o výměře 415 m a parc. č. [číslo] o výměře 601 m, vše v k.ú. [adresa]. Soud dále shrnul časovou osu skutkových zjištění se zásadními právními skutečnostmi (viz bod 31., na nějž se odkazuje) a tyto důkazy hodnotil tak, že [jméno FO] a [jméno FO] (původní vlastníci) byli každý spoluvlastníkem jedné poloviny všech nemovitostí patřících do Velkostatku [adresa], tedy včetně předmětných nemovitostí a následoval-li výměr ze dne 17.5.1946 týkající se [jméno FO], podle nějž jmenovaný spadá pod § 3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., mohlo teoreticky ke dni účinnosti tohoto dekretu (23.6.1945) dojít k aktu konfiskace, ovšem pouze majetku [jméno FO]. Jelikož však výměr ze dne 13.5.1947 byl zrušen, je na něj nutno pohlížet, jako kdyby neexistoval a stejně tak to platí o vyhlášce z 19.6.1946, která na výměr ze 17.5.1946 navazovala. Pokud tedy následným výměrem z 9.3.1948 došlo k tomu, že celý zbytkový statek přejímá stát postupem podle zákona 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nemohlo dojít ke konfiskaci tohoto majetku ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. konečným výměrem o konfiskaci ze dne 11.5.1948. Soud na projednávanou věc aplikoval závěry nálezu Ústavního soudu I. ÚS 405/97 a uvedl, že v daném řízení bylo prokázáno, že konfiskační výměr z 11.5.1948 neobsahuje vymezení nemovitostí, kterých se má konfiskace týkat a zároveň, že osvědčení o národní a politické spolehlivosti [jméno FO] bylo vydáno před tímto konfiskačním výměrem dne 26.3.1948, a proto na konfiskační výměr z 11.5.1948 je nutno pohlížet jako na akt politické perzekuce vydaný v rozporu s tehdy platnými předpisy. Zásadní otázkou v daném řízení, kterou soud posuzoval, byl rozsah zbytkového statku, který dle výměru ze dne 9.3.1948 přijal stát. Jelikož nebylo možné postupovat dle konkrétních soupisových přihlášek, které žalobce přes poučení soudu nepředložil, vycházel soud z postupu příslušných orgánů, jak realizovaly převzetí konkrétní nemovitosti jednotlivými akty. Z dokazování vyplynulo, že dohoda z 5.6.1946, která nebyla intabulována a kterou došlo k reálnému rozdělení velkostatku [adresa] na konkrétní pozemky připadající [jméno FO] a další pozemky připadly [jméno FO], znamenala, a následně byly přijaty státem postupem podle § 142/1947. Akt jímž došlo k přechodu vlastnictví ze [jméno FO] na stát bylo rozhodnutí z 9.3.1948.

6. Dále soud odkázal na příslušná ustanovení hmotného práva (viz bod 36.-44.), z nichž vycházel ve svém posuzování věci samé. Soud pak předně uvedl, že podle dědického práva na svěřenský fond nutno pohlížet jako na dědice. Jestliže zákon o půdě v § 4 výslovně nezmiňuje svěřenský fond jako oprávněnou osobu a správce svěřenského fondu jako speciální dědice neznamená to, že by nemohli být dědici ve smyslu tohoto ustanovení, oprávněnými osobami, byť institut svěřenského fondu a správců svěřenského fondu byl zaveden až v o.z. s účinností od 1.1.2014. Pokud tedy [jméno FO] svůj nárok na veškerý majetek v České republice vyčlenil do svého svěřenského fondu podle § 1448 o.z a tím i ve prospěch tohoto fondu vyhradil dědické právo a správci svěřenského fondu vykonávají práva dědiců, pak došlo k naplnění ustanovení § 4 odst. 4 a účastníci 2), 3) a 4) jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona o půdě.

7. Soud dále shrnul, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období od 25.2.1948 do 1.1.1990 podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě z vlastnictví právní předchůdkyně [jméno FO], a to [jméno FO] na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 9.3.1948 podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy.

8. Posledním sporným bodem byla skutečnost, zda ohledně pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] je naplněno ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a zda tvoří jeden celek s pozemky, které obklopuje (parc. č. [číslo] a parc. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba č.p. [číslo] v k. ú. [adresa] ve vlastnictví [jméno FO]) a jsou touto jí užívány se souhlasem žalobce současně s jejími oplocenými pozemky jako jeden funkční celek 9. Z provedeného dokazování k této otázce (k § 11 odst. 1 písm. cú zákona o půdě) vyplynulo, že na obou pozemcích p.č. [číslo] a p.č. [číslo] nebyla postavena ani zahájena stavba a není možné vyvodit, že by byly ve smyslu citovaného ustanovení zastavěny. Soud na místě samém zjistil, že na těchto pozemcích není žádná stavba, ani žádná stavba zahájena nebyla, a tyto pozemky nejsou nezbytně nutné k provozu domu ve vlastnictví třetí osoby, který se nachází mezi nimi, a jsou pouze zaploceny. Relevantní není ani rozhodnutí Městského úřadu [adresa] o tom, že pozemky nejsou určené k plnění funkcí lesa, které bylo navíc jako nulitní odvolacím orgánem zrušeno. Soud dále odkazuje na nález Ústavního soudu II. ÚS 747/2000, podle nějž má zákon o půdě především umožnit, aby pozemek byl restituentům vydán, a pouze výjimečně, nastanou-li okolnosti dle § 11, pozemek vydán nebude. Rovněž soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2392/2013, kdy se vydávají pozemky, které nejsou nezbytně nutné k provozu stavby a pouze zvyšují komfort jejího užívání. Soud proto naplnění tzv. výlukového důvodu ve vztahu k těmto pozemkům ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě neshledal.

10. Soud prvního stupně dovodil, že správní orgán rozhodl o sporu (právní věci) správně, a proto účastníci řízení jako oprávněné osoby mají nárok na vydání předmětných nemovitostí, a to účastník 1) v rozsahu ideální 1/8 a účastníci 2), 3) a 4) v rozsahu ideálních 7/8 společně. Soud dále zamítl nadbytečné důkazy dalších účastníků, neboť nebyly potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu. Úspěšným účastníkům řízení přiznal podle § 142 odst. 1 o.s.ř. náhradu nákladů řízení specifikovanou v bodě 53. rozsudku v celkové výši 121 067,76 Kč.

11. Rozsudek soudu prvního stupně napadl včasným a přípustným odvoláním žalobce (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o.s.ř.). Předmětnému řízení před soudem prvního stupně předcházelo správní řízení vedené Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Jihočeský kraj, v němž správní orgán rozhodl svým rozhodnutím ze dne 21. ledna 2021, sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], č. j. [číslo jednací] (dále „Rozhodnutí SPÚ“), tak, že [jméno FO], v rozsahu id. spoluvlastnického podílu o velikosti 7/8, a [jméno FO] účastník 1), v rozsahu id. spoluvlastnického podílu o velikosti 1/8, jsou podílovými spoluvlastníky pozemků označených ve výroku. Správní orgán rozhodoval v režimu zákona o půdě a vycházel z toho, že předmětné pozemky přešly z vlastnictví [jméno FO] nebo [jméno FO], jakožto právních předchůdců účastníků řízení před správním orgánem, do vlastnictví československého státu na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 9. března 1948, č. j. [číslo jednací], a že je dán restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Žalobce s Rozhodnutím SPÚ nesouhlasil, pročež proti němu v celém rozsahu podal dne 24. února 2021 žalobu podle části páté o.s.ř., kterou se domáhal nahrazení Rozhodnutí SPÚ.

12. Po podání žaloby zemřel [jméno FO], který závětí veškerý svůj majetek na území České republiky zůstavil ve prospěch [právnická osoba], IČO: [IČO] (dále „[právnická osoba]), v jehož záležitostech jednají svěřenští správci [jméno FO] [jméno FO] a [jméno FO]. Soud prvního stupně proto rozhodl o procesním nástupnictví usnesením ze dne 22. dubna 2022, č. j. [číslo jednací] tak, že v řízení bude namísto [jméno FO] jednáno s účastníky 2) – 4), a to z jejich pozice [Anonymizováno] správců [právnická osoba].

13. Žalobce svůj nárok opírá o tvrzení, že přinejmenším část předmětných nemovitostí přešla na stát jako konfiskát na základě dekretu č. 12/1945 Sb. s tím, že [jméno FO] nesplňuje podmínky pro přiznání postavení oprávněné osoby podle restitučního předpisu, podle něhož se má věc primárně posuzovat, tedy zákona č. 243/1992 Sb. Podle žalobce není možné aplikovat žádný jiný restituční titul (zejména restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě).

14. Soud prvního stupně má za to, že předmětné nemovitosti přejal stát jako zbytkový statek dle zákona o revisi první pozemkové reformy. Se závěry uvedenými pod bodem 32. rozsudku žalobce nesouhlasí, neboť neodpovídají provedenému dokazování ani právním předpisům, z nichž soud vycházel. Na základě Smlouvy postupní uzavřené 23. listopadu 1942 mezi [jméno FO] a [jméno FO] byl postoupen id. spoluvlastnický podíl o velikosti nemovitostem zapsaných v knihovních vložkách označených v předmětné smlouvě, mimo jiné v knihovních vložkách č. [číslo] pro k. ú. [adresa] a č. [číslo] pro k. ú. [adresa] a jmenovaní se stali spoluvlastníky každý v rozsahu id. . Podle žalobce předmětné nemovitosti (příp. id. spoluvlastnický podíl na nich) přešly na stát jako konfiskát podle dekretu č. 12/1945 Sb., nikoli jako předmět revize první pozemkové reformy. Ke konfiskaci předmětného majetku [jméno FO] totiž došlo již ke dni 23. června 1945, tedy ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., třebaže navazující proces konfiskace byl dovršen až později.

15. Dne 17. května 1946 vydalo ministerstvo zemědělství výměr s č. j. [číslo jednací] jímž bylo ve smyslu § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. rozhodnuto o naplnění podmínek pro konfiskaci majetku obsažených v § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. Z výměru Ministerstva zemědělství ze dne 17. května 1946, č. j. [číslo jednací] vyplývá, že tímto výměrem bylo ve smyslu § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. rozhodnuto o naplnění podmínek pro konfiskaci majetku obsažených v § 3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. V návaznosti na uvedený výměr Ministerstva zemědělství vydal Okresní národní výbor v Blatné konfiskační vyhlášku ze dne 19. června 1946, č. j. [číslo jednací]. Ke stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu jí vyhověl nálezem ze dne 13. května 1947, č. j. [číslo jednací], a výměr Ministerstva zemědělství zrušil. Zde odvolatel nesouhlasí se závěry vyslovenými pod bodem 17, neboť Nejvyšší správní soud zrušil přezkoumávaný výměr výhradně z procesních důvodů a otázkou (ne)naplnění podmínek pro konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. (především z důvodu duševní choroby [jméno FO]) se vůbec nezabýval. Zemský národní výbor v Praze následně svým výměrem ze dne 11. května 1948, č. j. [číslo jednací], potvrdil konfiskaci majetku [jméno FO] podle dekretu č. 12/1945 Sb. Proti tomuto výměru sice bylo podáno odvolání, ovšem výměrem ze dne 26. července 1950, č. j. [číslo jednací] je ministerstvo zemědělství zamítlo. Soud uvedené skutečnosti v bodech 17. a 18. hodnotí nedostatečně. [jméno FO] byl jako vlastník majetku, který mu byl podle dekretu č. 12/1945 Sb. zkonfiskován, jednoznačně kategorizován správními akty, a proto mu byl zkonfiskován veškerý jeho majetek. Soud prvního stupně tedy pochybil, pokud měl konfiskaci majetku [jméno FO] za nedokončenou, resp. právně neúčinnou, a to právě k předmětným nemovitostem. Neobstojí proto závěr soudu prvního stupně, že „v žádném případě nemohly být naplněny důvody konfiskace předmětných nemovitostí státem ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb.“ 16. Vzhledem ke skutečnosti, že k zabrání řešeného majetku došlo podle odvolatele konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb., je potřeba samotný restituční nárok posuzovat primárně v režimu zákona č. 243/1992 Sb. S ohledem na dílčí skutková zjištění soudu prvního stupně lze uzavřít, že [jméno FO] se proti československému státu provinil. Nebylo správné, kdyby soudy nazíraly na proces konfiskace majetku [jméno FO] prismatem dnešní doby. Žalobce v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu ČR, např. na jeho rozsudek ze dne 25. ledna 2013, sp. zn. 5 As 61/2011, v němž bylo judikováno, cit.: „Nejvyšší správní soud v této souvislosti předesílá, že při vydání tohoto deklaratorního správního rozhodnutí týkajícího se trvání či zániku československého státního občanství nemohou k tomuto řízení příslušné správní orgány ani následně správní soudy přezkoumávat postup někdejších československých orgánů v dané věci, správnost ani spravedlivost jejich případných rozhodnutí.“ Odvolatel má dále za to, že ani možná duševní porucha [jméno FO], ani částečné zbavení svéprávnosti usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 27. prosince 1946, sp. zn. [spisová značka], nemohou na věci ničeho změnit.

17. Odvolatel nesouhlasí se soudem prvního stupně, že nemělo dojít ke konfiskaci majetku [jméno FO], neboť nebyly zcela vymezeny veškeré nemovitosti, kterých se měla konfiskace týkat, ani tento závěr nemůže před odvolacím soudem obstát. Pro projednávanou věc je totiž podle názoru žalobce podstatné, že [jméno FO] byl správními akty kategorizován a že konfiskační řízení pravomocně skončilo (byť procesní pochybení správních orgánů dokončení konfiskace pozdrželo) s tím, že konfiskace majetku byla pravomocně potvrzena, a to výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 11. května 1948, č. j. [číslo jednací], ve spojení s výměrem ministerstva zemědělství ze dne 26. července 1950, č. j. [číslo jednací]. Za podstatné považuje odvolatel i to, že o konfiskaci bylo rozhodováno dávno před tzv. únorovým pučem a pouze v důsledku procesního pochybení správních orgánů nebyla konfiskace formálně završena před rozhodným obdobím podle zákona o půdě. Z obsahu správních rozhodnutí je však zřejmé, že rozhodnutí o konfiskaci nebyla politicky motivovaná, a že nijak tedy „nešla na ruku“ novému politickému režimu. Navíc, aby se mohlo jednat o akt politické persekuce (příp. postup porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody), nesměly by být naplněny podmínky pro konfiskaci majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. V případě [jméno FO] však podmínky pro konfiskaci naplněny byly, jak to vyplývá z dobových rozhodnutí orgánů veřejné moci.

18. Ve vztahu k legitimaci právních nástupců [jméno FO] odvolatel uvedl, že je potřeba zkoumat, zdali je [právnická osoba] splňuje. Z pohledu hmotné věcné legitimace ani samotný [právnická osoba], ani účastníci 2) – 4) představovaní [Anonymizováno] správci [právnická osoba], nemohou být dědici restitučního nároku a nositeli práv a povinností z daného restitučního nároku zemřelé oprávněné osoby. Žalobce namítá, že nedošlo k přechodu práv a povinností ve vztahu ke sporným nemovitostem na Svěřenský fond (příp. svěřenské správce) ve smyslu dědického práva. Řešené nemovitosti byly naopak ke dni smrti [jméno FO] odděleny jakožto nezávislé vlastnictví a nebyly předmětem přechodu na dědice. Smrtí zůstavitele (zde [jméno FO]) vznikl bez dalšího [právnická osoba] jakožto autonomní majetek bez vlastníka vyčleněný zakladatelem a tento od okamžiku smrti zůstavitele netvořil přímou součást vlastnictví zemřelého. Jestliže se soud prvního stupně se přiklonil k opačnému názoru, jde o názor nesprávný, který neodpovídá právnímu postavení institutu svěřenských fondů. Odvolatel má také má za to, že pokud by měly svěřenské fondy vystupovat jako oprávněné osoby ve smyslu restitučních předpisů, musel by zákonodárce příslušným upravit § 4 zákona o půdě. Pokud neučinil, nelze než uzavřít, že zákonodárce neměl v úmyslu rozšiřovat okruh oprávněných osob o svěřenské fondy. Z uvedených důvodů ani [právnická osoba], ani účastníci 2) – 4) nejsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 zákona o půdě.

19. Jde-li o neurčitost rozhodnutí SPÚ žalobce poukazuje na to, že v rámci srovnávacího sestavení parcel je v jedné části uvedeno, že pozemek PK parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] odpovídá dnešním pozemkům KN parc. č. [čísla] st. [čísla], vše v k. ú. [adresa] a další části srovnávacího sestavení parcel je však uvedeno, že část pozemku parc. č. PK [číslo] v k. ú. [adresa], odpovídá dnes části pozemku KN parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa]. Ze srovnávacího sestavení parcel, tedy není zřejmé (i) jaká část pozemku PK parc. č. [číslo] je řešena, ani (ii) z jakého důvodu je pozemek PK v rámci srovnávacího sestavení parcel uveden dvakrát. Soud prvního stupně tedy učinil nesprávná skutková zjištění ze srovnávacího sestavení parcel a věc posléze nesprávně právně zhodnotil, což žalobce namítal před soudem prvního stupně. Pokud nedojde k vyhotovení příslušného geometrického plánu, není možné Rozsudkem ve spojení s Rozhodnutím SPÚ bez dalšího rozhodnout o vlastnictví nynějších pozemků.

20. Odvolatel dále tvrdí existenci výlukových důvodů. Namítá, že pozemky parc. č. [číslo] (ze západní strany) a [číslo] (z východní strany) bezprostředně navazují na pozemky parc. č. [číslo] a parc. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo], vše v k.ú. [adresa], ve vlastnictví třetí osoby a jsou v současnosti užívány společně s pozemky parc. č. st. [číslo] a parc. č. [číslo] tedy jako zahrada domu č. p. [číslo] (spolu se zahradou na pozemku parc. č. [číslo]), a bylo tomu tak již historicky, tzv. od nepaměti. Pozemky parc. č. [čísla] tvoří s pozemkem parc. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba č. p. [číslo], a pozemkem parc. č. [číslo] souvislý funkční celek bez přerušení (tzv. areál). Všechny tyto pozemky jsou společně ze všech stran oploceny, a to zčásti dřevěným plotem, zčásti drátěným plotem. Dlužno dodat, že oplocení ostatně vylučovalo a vylučuje jakékoli faktické dispozice s pozemky ze strany účastníků 1 – 4. Soud prvního stupně žalobci nepřisvědčil, když uzavřel, že pozemky nejsou nezbytně nutné k provozu domu č. p. [číslo] ve vlastnictví třetí osoby, paní [jméno FO], odvolatel oproti tomu má za to, že soud prvního stupně učinil nesprávné skutkové závěry z provedených důkazů, když žalobcem tvrzené skutečnosti vyplývají především z informací z katastru nemovitostí, výpisu z katastru nemovitostí pro LV č. [číslo], k.ú. [adresa] a ortofotomapy. Soud prvního stupně tedy věc nesprávně právně posoudil, jelikož prokázaná funkční provázanost nemovitostí a jejich společné zaplocení obecně musí vést k závěru, že pozemek není možné vydat v restituci, přičemž k tomuto závěru se kloní ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR (tzv. areálová judikatura). Žalobce v tomto ohledu cituje jen některá z mnoha rozhodnutí, v nichž byl přijat uvedený závěr o nemožnosti pozemky v areálu vydat.

21. Pozemky jsou navíc pro účastníky 1 – 4 hospodářsky zcela nevyužitelné, nemohli by realizovat své vlastnické právo způsobem odpovídajícím účelu a smyslu zákona o půdě a vydáním sporných pozemků parc. č. [čísla] by došlo pouze k založení dalších sporů. Takový postup soudu je v rozporu s účelem a smyslem zákona o půdě. Pokud pak soud prvního stupně poukazuje na formální evidenci pozemku jako lesního, která nebyla změněna nicotným rozhodnutím [právnická osoba] [adresa], je v této souvislosti potřeba uvést, že není rozhodné, jak jsou předmětné pozemky evidovány ve veřejném seznamu. Stav formální evidence v katastru nemovitostí není totiž sám o sobě rozhodný. Rozhodné naopak je zejména naplnění materiálního (faktického) znaku, tedy že se jedná o pozemek, jenž je a nadále má být lesnicky obhospodařovaný.

22. Soud prvního stupně dále zamítnul žalobu ve vztahu k pozemkům uvedeným ve výroku 2) Rozhodnutí SPÚ s tím, že není legitimován k podání této žaloby, jelikož nemá žádný právní vztah k těmto nemovitostem, a s tím, že žaloba byla podána opožděně. Pokud jde o aktivní legitimaci, soud prvního stupně podle názoru žalobce pomíjí charakter řízení podle části páté o.s.ř. Žalobce, jako účastník řízení před správním orgánem, má nepochybně právo navrhovat nevyhovění restituční žádosti s tím, že za předmětné pozemky jim nenáleží náhrada. Toto právo mu vyplývá právě z účastenství ve správním (restitučním) řízení. Žalobce poukazuje na to, že na přípravném jednání, které se konalo dne 18. ledna 2023 (protokol na č. l. 203), žalobce prostřednictvím svého právního zástupce uvedl, že: „V tomto směru ještě připomínán tolik, že žaloba se týká nejen těchto pozemků, ale i vlastně celého rozhodnutí správního orgánu, tedy i toho, že správní orgán určil, že jim zde jmenovaní účastníci nejsou spoluvlastníky dalších pozemků, za které jim náleží náhrada.“ V této souvislosti byl pak žalobce vyzván soudem prvního stupně k upřesnění žalobního petitu ve smyslu § 43 o.s.ř., což žalobce včas učinil svým podáním ze dne 18. února 2023, kterým žalobu v souladu s poučením soudu upřesnil. V návaznosti na výše uvedené tedy nelze činit závěry o nedostatku aktivní legitimace žalobce nebo o opožděnosti jím podané žaloby ve vztahu k některým pozemkům. Soud prvního stupně tedy věc nesprávně posoudil.

23. S ohledem na vše shora uvedené žalobce navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený Rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví a tím nahradí dotčené správní rozhodnutí.

24. Účastníci řízení 2., 3., 4. (žalovaní 2/), se k podanému odvolání vyjádřili tak, že žalobce byl poučen, že pro účely vyvrácení závěru Státního pozemkového úřadu o tom, že se jedná o části původních nemovitostí, které přešly na stát z vlastnictví paní [jméno FO] způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, by musel soudu předložit tzv. soupisové přihlášky, což neučinil. Soud tedy vyšel ze zjištění, že současný pozemek parc. č. [číslo] rozčleněný na tři části bez určení výměry se skládá z původního pozemku PK [číslo] v bývalém k.ú. [adresa], dále z části původní PK [číslo] v k.ú. [adresa] a z části původní PK [číslo] v k.ú. [adresa] (nyní pozemek parc. č. [číslo] o výměře 128 m2). Obdobně pak původní PK [číslo] v k.ú. [adresa] tvoří jak pozemek parc. č. [číslo] o výměře 415 m2, tak pozemek parc. č. [číslo] o výměře 601 m2, vše v k.ú. [adresa]. Z dohody o reálném rozdělení Velkostatku [adresa] ze dne 5. 6. 1946, konkrétně ze seznamu pozemků připadajících paní [jméno FO], přitom soud zjistil, že původní PK [čísla] v k.ú. [adresa] měly podle předmětné dohody připadnout do vlastnictví paní [jméno FO]. Ohledně pozemků v k.ú. [adresa] soud I. stupně z dohody o reálném rozdělení Velkostatku [adresa] ze dne 5. 6. 1946 zjistil, že tyto pozemky byly v dohodě vymezeny pouze obecně, zatímco panu [jméno FO] měl připadnout z pozemků v k.ú. [adresa] pouze pozemek PK [číslo], z čehož logicky vyplývá, že zbývající pozemky v k.ú. [adresa] (včetně PK [číslo]) musely připadnout paní [jméno FO].

25. Ani konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Blatné ze dne 19. 6. 1946 mezi tyto pozemky původní PK [číslo] v k.ú. [adresa], původní PK [číslo] PK [číslo] ani PK [číslo] v k.ú. [adresa] neuváděla. Pokud se přitom žalobce snaží ve svém odvolání současně tvrdit, že na stát mohl přejít jako údajný konfiskát podle dekretu č. 12/1945 Sb. pouze id. spoluvlastnický podíl pana [jméno FO] na předmětných pozemcích žalovaní č. 2 zdůrazňují, že z nového konfiskačního výměru č.j. [číslo jednací] ze dne 11. 5. 1948 není vůbec zřejmé, jaký zemědělský majetek by se měl panu [jméno FO] konfiskovat, a na nový konfiskační výměr ze dne 11. 5. 1948 žádná navazující konfiskační vyhláška, která by nějakým způsobem specifikovala konfiskovaný majetek, nikdy vydána nebyla. Zůstává tak nepřezkoumatelné, zda se měl dne 11. 5. 1948 vydaný konfiskační výměr vztahovat pouze k některým pozemkům Velkostatku [adresa] (tak, jak tomu bylo původně ve smyslu konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Blatné ze dne 19. 6. 1946), anebo zda se měl vztahovat k některému id. spoluvlastnickému podílu pana [jméno FO]. V daném směru nemá ostatně jasno ani samotný žalobce, když se na jednu stranu ve svém podání odvolává na znění konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Blatné ze dne 19. 6. 1946 a na stranu druhou tvrdí, že nemovitosti, které jsou předmětem žalobou napadeného rozhodnutí SPÚ, se staly spoluvlastnictvím paní [jméno FO] a pana [jméno FO], každý do i. , a na stát tak údajně přešly jako konfiskát celé předmětné pozemky, příp. id. spoluvlastnický podíl na nich. Žalovaní č. 2 pak pro úplnost podotýkají, že dalším stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby je skutečnost, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohlo přejít na stát jako konfiskát podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., nýbrž přešlo na stát na základě zákona č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy.

26. Žalovaní č. 2 zároveň zdůrazňují, že majetek připadající panu [jméno FO] nejenže podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. fakticky konfiskován nebyl, ale ani být nemohl, neboť zde nebyla ani naplněna skutková podstata podle § 3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., neboť jednání, na základě kterých byla konstatována údajná státní nespolehlivost pana [jméno FO], v žádném případě nenaplňují vymezení pojmu zrádce a nepřítele československé republiky ve smyslu ust. § 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. [jméno FO] také nikdy nepřišel o české státní občanství a dne 26. 3. 1948 navíc získal od Okresního národního výboru v [adresa] osvědčení o národní a politické spolehlivosti.

27. Žalovaní č. 2 tak mají s ohledem na shora uvedené za to, že se žalobci v řízení před soudem I. stupně nepodařilo prokázat, že by předmětem napadeného rozhodnutí SPÚ skutečně nebyly části původních pozemků, které přešly na stát z vlastnictví paní [jméno FO] způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písmeno b) zákona o půdě.

28. Stran tvrzení žalobce o tom, že [právnická osoba], ani účastníci č. 2) – 4) jako svěřenští správci [právnická osoba], nemohou být dědici restitučního nároku a nositeli práv a povinností zemřelé oprávněné osoby, žalovaní č. 2 zdůrazňují, že o pozůstalosti bylo již pravomocně rozhodnuto Okresním soudem ve Strakonicích, prostřednictvím pověřené soudní komisařky, paní [jméno FO], usnesením ze dne 9. 3. 2022, č.j. [číslo jednací], a nemůže být pochyb, že právě žalovaní č. 2 jsou v předmětné věci oprávněnými právními nástupci pana [jméno FO], respektive oprávněnými osobami podle zákona o půdě.

29. Podle žalovaných není dále nutné vyhotovovat ve vztahu k parcele č. [číslo] v k.ú. [adresa] geometrický plán. Žalobce sice s poukazem na srovnávací sestavení parcel tvrdí, že není zřejmé, jaká část pozemku PK parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] byla ze strany Státního pozemkového úřadu řešena, ani proč jsou u totožné PK parcely (zapsané ve stejné knihovní vložce a ve stejném katastrálním území) pokaždé uvedeny jiné pozemky, resp. jiná parcelní čísla, ovšem soudu prvního stupně bylo ze strany žalovaných č. 2 již dne 29. 3. 2023 předloženo srovnání stavu pozemkového katastru se stavem zápisu v katastru nemovitostí, ze kterých je zřejmé, že původní PK parcela č. [číslo] v k.ú. [adresa] byla v minulosti rozdělena na několik jednotlivých pozemků, v důsledku čehož bylo v rámci srovnávacího sestavení parcel logicky uvedeno u PK parcely č. [číslo] několik dalších pozemků s jiným parcelním číslem. Jedna z částí původní PK parcely č. [číslo] v k.ú. [adresa] pak byla Geometrickým plánem ze dne 10. 10. 1969 sloučena s pozemkem parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa]. Dnes tato část PK parcely č. [číslo] sloučená v roce 1969 s pozemkem parc. č. [číslo] k.ú. [adresa] tvoří zcela samostatný pozemek, a to pozemek parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], jenž byl rovněž vydán v rámci restitučního řízení právním předchůdcům žalovaných. Do pozemku parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] (jenž také vznikl Geometrickým plánem ze dne 10. 10. 1969) tak byla v roce 1969 fakticky zahrnuta nejen část původní PK parcely č. [číslo] k.ú. [adresa], ale i nepatrná část právě PK parcely č. [číslo], o které ve svém odvolání hovoří žalobce. Jestliže tedy soud I. stupně rozhodl v tomto případě nezadat vyhotovení žalobcem požadovaného geometrického plánu, rozhodl správně.

30. Stran žalobcem tvrzených výlukových důvodů žalovaní č. 2 konstatují, že žalobce nepředložil důkaz, jenž by prokázal účelově tvrzenou aplikaci příslušného výlukového důvodu, že by alespoň na části pozemků parc. č. [čísla] v k.ú. [adresa] stála stavebním úřadem povolená stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, ani žádný důkaz o tom, že by alespoň část pozemku parc. č. [číslo] anebo pozemku parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] byla pro provoz stavby paní [jméno FO] nezbytně nutná a tvořila tak s nemovitostmi paní [jméno FO] skutečně jeden funkční celek. Tvrzení, že předmětné pozemky jsou spolu s domem ve vlastnictví paní [jméno FO] údajně užívány její rodinou tzv. od nepaměti, a že v minulosti došlo u obou těchto pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] k neoprávněnému oplocení ze strany rodinných příslušníků paní [jméno FO], ostatně také nečiní z těchto pozemků jeden funkční areál. Jestliže žalobce v rozporu s lesním zákonem toleroval neoprávněný zásah do jím obhospodařovaných lesních pozemků a jejich vykácení a následné oplocení ze strany třetích osob, pak žalovaní č. 2 soud upozorňují na ust. § 6 odst. 2 občanského zákoníku, na základě kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a nikdo také nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal anebo nad kterým má kontrolu. V případě pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] proto nedošlo k naplnění výlukového důvodu.

31. Ohledně aktivní legitimace k podání žaloby podle § 246 odst. 1 o.s.ř. může být dána pouze u toho, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena anebo zamítnuta. Jestliže se tedy žalobce v řízení domáhal rozhodnutí ohledně pozemků, které jsou nyní ve vlastnictví třetích osob, a to konkrétně nynější parc. č. st. [číslo] v k. ú. [adresa], parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], jež jsou prokazatelně ve vlastnictví fyzické osoby, která není povinnou osobou k vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., nemůže být žalobce nemající jakýkoli právní vztah k předmětným nemovitostem aktivně legitimován k tomu, aby se domáhal nového projednání žaloby týkající se těchto nemovitostí, neboť nemohlo být takovouto žalobou naplněno shora citované ustanovení § 246 odst. 1 o. s. ř. a žalobce nemůže být ohledně těchto nemovitostí jakkoli dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Žalobce ostatně v jím podaném odvolání dotčení svých práv v daném směru dokonce ani nijak netvrdí. Pouze tvrdí, že jako účastník řízení před správním orgánem má právo na podání žaloby ve smyslu § 246 odst. 1 o. s. ř. i ve vztahu k přiznané náhradě za nevydané nemovitosti, neboť mu toto právo údajně automaticky svědčí z pozice účastenství ve správním (restitučním) řízení. Žalovaní č. 2 mají však za to, že takový výklad by byl zjevným obcházením nejen ust. § 246 odst. 1 o.s.ř., ale také i příslušných ustanovení zákona o půdě, podle něhož náhrada za nemovitosti, které se nevydávají, náleží ze zákona.

32. Stran pozemku parc. č. [číslo] a pozemku parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] žalovaní č. 2 poukazují na původní petit dne 24. 2. 2021 podané žaloby, ve kterém žalobce výslovně uvádí, že žalobu podává na určení vlastnictví k pozemkům v k.ú. [adresa], obec [adresa], obec [adresa], nikoliv ovšem v k.ú. [adresa]. Pokud tedy nyní tvrdí a domáhá se určení vlastnictví i ve vztahu k pozemkům v k.ú. [adresa], není pravda, že takový žalobní návrh byl podán v zákonné dvouměsíční lhůtě, a Okresní soud ve Strakonicích o opožděném podání žaloby v tomto ohledu rozhodl správně.

33. Žalovaní č. 2 navrhují potvrzení napadeného rozsudku a přiznání nákladů odvolacího řízení.

34. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 212 o.s.ř. a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

35. Žalobou je v řízení podle části páté občanského soudního řádu zpochybňována správnost rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 21.1.2021 sp. zn. [spisová značka] č. j. [číslo jednací] (dále také jen „správní orgán“ a „správní rozhodnutí“), které nabylo právní moci 26.2.2021. Prvotní otázka, kterou musel odvolací soud řešit, se týkala okruhu oprávněných osob (nástupců po [jméno FO] a [jméno FO]) a po jejím vyřešení bylo třeba se zabývat včasností podané žaloby, a to z hlediska rozsahu uplatněného nároku, který se týkal pozemků na třech katastrálních územích – k.ú. [adresa], k.ú. [adresa] a konečně k.ú. [adresa].

36. Restituovaný majetek (předmětné nemovitosti i nemovitosti dotčené v dalších řízeních vedených týmiž účastníky) původně patřil a byl odňat jednak [jméno FO], jednak [jméno FO], přičemž v tomto řízení bylo nutné vyřešit, zda předmětné nemovitosti patřily (v době přechodu na stát [jméno FO] nebo [jméno FO][Anonymizováno] 37. [jméno FO] (syn původní vlastnice [jméno FO]) dědil po své matce. [jméno FO] tak byl oprávněnou osobou jednak podle § 4 odst. 1, jednak podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. [jméno FO] řádně uplatnil celý restituční nárok na vydání zemědělského majetku. [jméno FO] dědila jeho manželka [jméno FO] a dcera [jméno FO]. [jméno FO] smrti [jméno FO] dědila její dcera [jméno FO] a její vnuk [jméno FO] tak, že nakonec [jméno FO] svědčil podíl 7/8 na restitučním nároku a [jméno FO] podíl 1/8 na restitučním nároku. [jméno FO] smrti [jméno FO] nabyl veškerý její majetek, tedy i zmíněný podíl 7/8 [jméno FO] a po jeho smrti byla usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9.3.2022, č.j. [číslo jednací] potvrzena pozůstalost podle nařízení zůstavitele tak, že veškerý majetek zůstavitele nacházející se na území republiky nabyli tři jmenovaní svěřenští správci (účastníci 2/, 3/ a 4/) [právnická osoba] neboť dědictví neodmítli a soud jim proto jako dědicům potvrdil pozůstalost (k jejich legitimaci viz dále). Lze tedy uzavřít, že účastníci řízení č. 1), 2), 3) a 4) mají postavení oprávněné osoby ve smyslu § 4 odst. 4 zákona o půdě.

38. Rozhodnutí správního orgánu řešené v tomto řízení (rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 21.1.2021 sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], č. j. [číslo jednací]) se týkalo pozemků ve třech katastrálních územích, a to k.ú [adresa], k.ú. [adresa] a k.ú. [adresa]. Žalobce byl v řízení před správním orgánem neúspěšný a napadl jej touto žalobou v řízení podle části páté. Správní orgán určil, že: 1) žalobci jsou spoluvlastníky (účastníci 2/ až 4/ nyní v pozici právních nástupců zemřelého [jméno FO]) parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] (v rozsahu původní parcely PK [číslo] v k.ú [adresa], parcely PK [číslo] v k.ú. [adresa] a a parcely PK [číslo] v k.ú [adresa] a parca č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] (v rozsahu parcely PK [číslo] v k.ú. [adresa]) a dále správní orgán rozhodl, že: účastníci řízení nejsou (účastníci 2/ až 4/ nyní v pozici právních nástupců zemřelého [jméno FO]) spoluvlastníci parc. č. st. [číslo], parc. č. [číslo] oba v k.ú. [adresa] a parc. č. [číslo] a parc č. [číslo] v k.ú. [adresa] a náleží jim za ně náhrada.

39. Žalobce se v žalobě podané k soudu 24.2.2021 domáhá nahrazení rozhodnutí správního orgánu pouze ve vztahu k pozemkům v katastrálním územím [adresa], když uvádí, že chce být určen vlastníkem ve vztahu k pozemkům v k.ú. [adresa] a k.ú. [adresa] (odstavec I. žaloby). Dále pak sice cituje celý výrok správního rozhodnutí, kde jsou uvedené všechny pozemky (odst. IV. žaloby), ovšem následně (odst. V. žaloby), jde-li o vymezení svého nároku, opět zmiňuje pouze pozemky v k.ú. [adresa] a k.ú. [adresa], které byly vydány, a dále uvádí v odst. IX. žaloby, že nejsou dány podmínky pro restituci pozemků v k.ú. [adresa] a v k.ú. [adresa]. V následujícím odstavci X. opět argumentuje pouze ve vztahu k pozemkům v k.ú. [adresa] a k.ú. [adresa], a nakonec ve výrokové části žaloby dává žalobce nepochybně najevo (odstraňuje zcela případnou nejistotu), že se domáhá nahrazení správního rozhodnutí pouze ve vztahu k pozemkům v k.ú. [adresa] a v k.ú. [adresa] a odkazuje zde na odstavec IV., kde jsou požadované pozemky, jež byly v rámci restituce vydány, nacházející se v uvedených dvou katastrálních územích, přesně specifikovány. Žaloba byla posléze doplněna až podáním ze dne 15.10.2021 (doručené soudu 19.10.2021), ovšem stále bez bližšího upřesnění či rozšíření i na pozemky v k.ú [adresa] a v návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 31.8.2022 (č.l. 151) se výslovně domáhá žalobce jeho vydání pouze ve vztahu k parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] (v rozsahu původní parcely PK [číslo] v k.ú [adresa], parcely PK [číslo] v k.ú. [adresa] a parcely PK [číslo] v k.ú [adresa]), a dále parc č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] (v rozsahu parcely PK [číslo] v k.ú. [adresa]), čímž opět dává výslovně najevo, které nemovitosti učinil předmětem řízení.

40. Lze uzavřít, že žalobou podle části páté o.s.ř. byly v zákonné lhůtě podle § 247 odst. 1 o.s.ř. dotčeny pouze pozemky v k.ú. [adresa] a v k.ú. [adresa], a to konkrétně parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] (v rozsahu původní parcely PK [číslo] v k.ú [adresa], parcely PK [číslo] v k.ú. [adresa] a a parcely PK [číslo] v k.ú [adresa]), a dále parc č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] (v rozsahu parcely PK [číslo] v k.ú. [adresa]) a nikoliv také pozemky nacházející parc. č. st. [číslo] a parc. č. [číslo] v kú. [adresa] a parc. č. [číslo] a č. [číslo] v k.ú. [adresa]. Je tomu tak i přesto, že v bodě I. žaloby (poslední odstavec) sice zmiňuje napadení správního rozhodnutí v celém rozsahu, avšak na všech ostatních místech, kde se domáhá vyslovení, že žalovaní nejsou vlastníky pozemků, zmiňuje výslovně pouze shora označené pozemky jednak v k.ú. [adresa], jednak v k.ú. [adresa], a toto platí také o výrokové části. Pro úplnost zde odvolací soud podotýká, že ohledně parc. č. st. [číslo] a parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] a parc. č. [číslo] a č. [číslo] v k.ú. [adresa] nebyly oprávněné osoby se svým nárok úspěšné, neboť správní orgán určil, že nejsou spoluvlastníky těchto nemovitostí a náleží jim za ně náhrada, ovšem v této části, ani kdyby žalobce podal žalobu včas, nejsou dotčena jeho práva, neboť pozemky účastníkům nebyly vydány a i proto navíc nemohou ani být pasivně věcně legitimováni ve vztahu k tomuto nároku. Pokud jde o nárok na náhrady za ně, zde není legitimován žalobci, neboť jeho práva nejsou v této části dotčena.

41. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že ve vztahu k pozemkům parc. č. st. [číslo] a parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] a parc. č. [hodnota] v k.ú. [adresa] (v rozsahu původní PK parcely č. [číslo] k. ú. [adresa]) a parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] (v rozsahu původní PK parcely č. [číslo] k. ú. [adresa]), žalobce neuplatnil svůj nárok ve lhůtě 2 měsíců od doručení správního rozhodnutí (nabylo právní moci 26.2.2021), a navíc zde chybí legitimace účastníků. Soud prvního stupně žalobu správně posoudil v uvedeném rozsahu jako podanou opožděně, pročež nebylo třeba se zabývat ohledně těchto pozemků oprávněností žaloby.

42. Pokud jde o pasivní věcnou legitimaci [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], respektive o to, zda je lze považovat za dědice ve smyslu § 4 odst. 4 zákona o půdě, vychází odvolací soud z usnesení Okresního soudu ve Strakonicích, jež vydala soudní komisařka [jméno FO] dne 9.3.2022 pod č.j. [číslo jednací]. Toto usnesení potvrzuje pozůstalost podle nařízení zůstavitele [jméno FO] tak, že všichni tři jmenovaní jako [Anonymizováno] správci [právnická osoba] nabyli veškerý majetek zůstavitele nacházející se na území České republiky. Jmenovaní jako [Anonymizováno] správci dědictví neodmítli a soud jim, jako dědicům pozůstalost potvrdil. Rozhodnutí soudního komisaře v řízení o pozůstalosti o tom, kdo je dědic (jež rozhodnutím statusovým) je závazné pro každého, a proto z něj i odvolací soud bez dalšího vychází. Uvedené usnesení nabylo právní moci 9.3.2022. Z podaného je patrné, že rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 107a o.s.ř. bylo adekvátní reakcí na smrt [jméno FO] v průběhu řízení před soudem prvního stupně a lze uzavřít, že [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] jsou v tomto řízení legitimováni pasivně a nepochybně jsou v postavení oprávněných osob podle zákona o půdě.

43. Pro úplnost lze ke svěřenskému fondu uvést, že vzniká dnem zápisu do evidence vyjma situace, kdy byl zřízen pro případ smrti. Pak se zapíše do evidence po svém vzniku. Zde byl zapsán 4.3.2020 (den vzniku [právnická osoba]). Majetek se fondu může svěřit i pořízením pro případ smrti, majetek spravuje správce (majetek však není ve vlastnictví správce, ten pouze vykonává vlastnická práva). [právnická osoba] fond nemá subjektivitu (je entitou bez právní subjektivity). Je-li zde pořízení pro případ smrti, pak určuje zakladatel, jaký majetek má být [Anonymizováno] správcem držen a spravován v rámci [právnická osoba].

44. Dále bylo na zvážení odvolacím soudem, zda byl naplněn restituční důvod k vydání předmětných pozemků žalovaným jako oprávněným osobám (jak rozhodl správní orgán, když jejich nároku částečně vyhověl), nebo zda jsou důvodné námitky žalobce o nesprávnosti správního rozhodnutí.

45. Pro posouzení naznačené otázky odvolací soud ve shodě s obsahem spisu včetně příloh a především ve shodě s obsahem napadeného rozsudku soudu prvního stupně, který provedl korektním způsobem úplné dokazování, měl na paměti zejména: Výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 24.7.1945, jímž byla zavedena národní správa týkající se majetku [jméno FO] a [jméno FO] v k.ú. [adresa] a k.ú. [adresa]; Výměr Min. zemědělství ze dne 17.5.1946 č. [číslo jednací], kterým bylo rozhodnuto, že [jméno FO] (t.č. v ústavu pro choromyslné v [adresa]) spadá jako zrádce a nepřítel národa pod § 3 odst. 1 dekretu č. 12/1946 ([jméno FO] jej napadl stížností); „Protokol o jednání dne 5.6.1946 v [adresa] za účelem dohody o reálném rozdělení velkostatku [adresa]“, kdy předmětné pozemky (řešené v tomto řízení) měly připadnout [jméno FO] podle Seznamu pozemků ponechaných podle dohody ze dne 5.6.1946 u velkostatku [adresa] [jméno FO]; konfiskační Vyhl. č.j. [číslo jednací] vydanou ONV v [adresa] ze dne 19.6.1946; výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 11.5.1948, č.j. [číslo jednací] který potvrdil konfiskaci, neboť [jméno FO] spadá pod ustanovení § 3 odst. 1 dekretu 12/1946 (jeho zemědělský majetek byl dnem vyhlášení dekretu zkonfiskován); odvolání proti výměru z 11.5.1948 Ministerstvo zemědělství výměrem čj.[číslo jednací], ze dne 26.4.1950 zamítlo.

46. V dané věci zůstalo nezpochybněné, že [jméno FO] (coby výlučná vlastnice) převedla na [jméno FO] postupní smlouvou ze dne 20.11.1942 jednu ideální polovinu nemovitostí tvořících velkostatek [adresa] (nemovitosti v k.ú. [adresa] a k.ú. [adresa]). Dne 5.6.1946 došlo k jednání za účelem dohody o reálném rozdělení velkostatku [adresa], a to v souvislosti se (zamýšlenou) konfiskací majetku [jméno FO] podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. [jméno FO], jak je zřejmé ze „Seznamu pozemků ponechaných podle dohody ze dne 5.6.1946 u velkostatku [adresa]“ mimo jiné připadla parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], parc.č. [číslo] v k.ú. [adresa] a parc.č. [číslo] v k.ú [adresa]. Tento majetek zbytkového statku spolu s dalšími pozemky, jež připadl [jméno FO], byl také předmětem následné dispozice státem při revizi první pozemkové reformy (při přechodu majetku [jméno FO] na stát). Zde je možné odkázat na dotčené správní rozhodnutí, jež vychází z toho, že polovina reálně rozděleného velkostatku [adresa] [jméno FO] odňata bez náhrady postupem podle z. č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a to výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 9.3.1948, č.j. [číslo jednací]. Vycházelo se přitom právě z již zmíněného jednání za účelem uzavření dohody o reálném rozdělení velkostatku [adresa] dne 5.6.1946, jehož výsledkem byl „Protokol o reálném rozdělení velkostatku [adresa]“, jenž byl podkladem také pro následnou konfiskační Vyhlášku č.j. [číslo jednací] vydanou dne 19.6.1946 ONV v [adresa]. O rozsahu konfiskace majetku [jméno FO] sice nebylo v tuto chvíli nic známo, nicméně lze uvést, že původní konfiskační výměr Ministerstva zemědělství ze dne 17.5.1946 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu, aby byl následně nahrazen výměrem Zemského národního výboru ze dne 11.5.1948, č. [číslo jednací] [jméno FO] však zůstala nepochybně mimo jiné i parcela č. [číslo] v k.ú. [adresa], parc.č. [číslo] v k.ú. [adresa] a parc.č. [číslo] v k.ú [adresa] (dle tehdejšího členění k.ú.).

47. S ohledem na právě uvedené (a dále s odkazem na odůvodněné závěry soudu prvního stupně) obstojí závěr, že v tomto řízení jde o pozemky (části původních nemovitostí), které přešly na stát ze [jméno FO] postupem podle z. č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a to výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 9.3.1948, č.j. [číslo jednací] (tuto část následně [jméno FO] dědil) a naopak s jistotou nejde také o pozemky konfiskované státem [jméno FO] postupem dekretu prezidenta republiky č. 12/1946 Sb. Obstojí z uvedených důvodů přesvědčivý závěr sodu prvního stupně o existenci restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.

48. Jde-li o určitost vymezení parc. č. [číslo] k.ú. [adresa], je nutné zdůraznit, že soud prvního stupně zcela správně vycházel ze srovnání stavu pozemkového katastru se stavem zápisu v katastru nemovitostí (předložených účastníky dne 29. 3. 2023). Z tohoto je dobře patrné, že původní parcela PK č. [číslo] v k.ú. [adresa] dříve rozdělena na několik pozemků, a proto v rámci srovnávacího sestavení parcel bylo logicky uvedeno u PK parcely č. [číslo] několik dalších pozemků s jiným parcelním číslem. Uvedené pak vyplývá i z Geometrického plánu ze dne 10. 10. 1969 (týká se pozemku parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], jenž byl rovněž vydán v rámci restitučního řízení právním předchůdcům žalovaných a pozemku parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa]). Pokud soud prvního stupně nevyhotovoval žalobcem požadovaný geometrický plán, rozhodl správně, neboť žalobou vymezený nárok je dostatečně určitý.

49. Nelze nakonec podle odvolacího soudu považovat za relevantní ani námitku o nevydatelnosti pozemků parc. č. [číslo] a parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa] z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ani z jiného důvodu. Soud prvního stupně především vycházel (s ohledem na obsah spisu a provedené dokazování) zcela správně z toho, že uvedené parcely vznikly oddělením od původní parc. č. [číslo]. Nově tvrzená skutečnost, že vznikly oddělením od parc. č. [číslo] v k.ú. [adresa], jak doložil žalobce v odvolacím řízení (viz „Oznámení o opravě chyby v údajích katastru nemovitostí“ ze dne 25.7.2024 vydané Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa]), především nic nemění na závěru, že tyto parcely měly být v rámci restituce podle zákona o půdě vydány účastníkům řízení, neboť i parc. [číslo] byla součástí nemovitostí, jež zůstaly [jméno FO] podle „Seznamu pozemků ponechaných podle dohody ze dne 5.6.1946 u velkostatku [adresa]“, a proto ani toto nové zjištění nemá vliv na správnost závěrů uvedených shora. Vydání předmětných parcel pak nebrání ani překážka zastavěnosti, neboť na nich nebyla ani zahájena ani postavena stavba a ani je nelze považovat za neoddělitelnou součást „areálu“ ve smyslu jejich spjatosti domem (nemovitostmi) ve vlastnictví třetí osoby. Zde odvolací soud odkazuje na správná a dostatečně odůvodněná zjištění soudu prvního stupně. Ani podle odvolacího soudu totiž předmětné parcely nejsou nutné k užívání či obsluze parc. č. [číslo] a parc. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba č.p. [číslo] v k. ú. [adresa] ve vlastnictví [jméno FO], nýbrž pouze zvyšují komfort tohoto užívání. Okolnost, že žalobce připustil oplocení předmětných parcel jmenovanou vlastnicí domu č.p. [číslo], svědčí leda o nedobré správě svěřeného majetku, avšak netvoří překážku jejich vydání. Soud prvního stupně tedy posoudil tuto otázku správně.

50. Ze všech provedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

51. Žalobce byl s ohledem na shora učiněné závěry v odvolacím řízení neúspěšný, a proto jej tíží povinnost k náhradě nákladů této fáze řízení podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V případě účastníka [jméno FO] i přes uvedené odvolací soud vyslovil, že na náklady řízení nemá právu, neboť mu v této fázi řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, ani žádné neuplatnil. Naopak účastníci 2), 3) a 4) náklady odvolacího řízení řádně uplatnily, a protože jde o náklady vynaložené účelně, odvolací soud jim je přiznal v plném rozsahu. Jde o tři úkony právní služby advokáta při zastupování tří osob, čemuž odpovídá odměna advokáta snížená o 20% v částce 22 320 Kč (t.j 3 100 x 3 x 3 – 20%), tři náhrady hotových výdajů po 300 Kč, náhrada za ztrátu času při cestě k jednání soudu a zpět ve výši 800 Kč a 21% DPH ze všech uvedených položek ve výši 5 044,20 Kč. Celkovou částku 29 064,20 Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta účastníků do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Poučení