8 Co 729/2025 - 432

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Pavla Toufara a JUDr. Zuzany Völflové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně], sídlem [Adresa žalobkyně], zastoupené advokátem [Jméno advokáta A], sídlem [Adresa advokáta A], proti žalované: [Jméno žalované A]., IČO [IČO žalované A], sídlem [Adresa žalované A], zastoupené advokátem [Jméno advokáta B], sídlem [Adresa advokáta C] o nahrazení rozhodnutí Rady ERÚ č.j. [číslo jednací] ze dne 22. 3. 2024 a o zaplacení 17 478 419 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2025, č. j. 28 C 163/2024-394 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna žalované zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení 17 678,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta v [adresa].

Odůvodnění

1. Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalované domáhala nahrazení rozhodnutí Rady ERÚ č.j. [číslo jednací] ze dne 22. 3. 2024 rozsudkem, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 478 419 Kč spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávek v celkové výši 8 400 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 333 739 od 18. 2. 2020 do zaplacení, 1 309 598 Kč od 25. 3. 2020 do zaplacení, 2 816 286 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení, 4 124 314 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení, 3 258 960 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 533 561 Kč od 26. 7. 2020 do zaplacení a 3 101 961 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení (výrok I.), dále je žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů tohoto řízení částku 28 534,90 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).

2. Soud odůvodnil, že žalobkyně se domáhala žalobou doručenou 24. 5. 2024 nahrazení rozhodnutí správního orgánu, a to rozhodnutí Rady ERÚ, č. j. [číslo jednací] ze dne 22. 3. 2024 s tím, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 17 478 419 Kč, spolu s přesně specifikovaným úrokem z prodlení.

3. Soud prvního stupně po rekapitulaci postojů účastníků a po provedeném dokazování, jež pojal do reprodukční části napadeného rozsudku (body 2.–28.) uvedl., že podvodné jednání tehdejšího jednatele právního předchůdce žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] nutno přičítat právnímu předchůdci žalobkyně, tedy žadateli o udělení licence v licenčním řízení. Vzhledem k vázanosti soudu pravomocným trestním rozsudkem nelze dospět k jinému závěru, než dospěly správní orgány v napadených rozhodnutích, že rozhodnutí o udělení licence právnímu předchůdci žalobkyně ze dne 28. 12. 2010 bylo vydáno v rozporu se zákonem, přičemž tuto nezákonnost způsobil výhradně sám žadatel, když předložené revizní zprávy byly vypracovány tzv. „od stolu“ při absenci fyzické kontroly. V rámci licenčního řízení tak nebyla řádně prokázána technická způsobilost výrobny [adresa] k provozu a nebyla splněna zásadní podmínka pro její řádné uvedení do provozu do konce roku 2010 a nebyly dány předpoklady pro vydání licence právnímu předchůdci žalobkyně. Za popsaného stavu právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně nemohou mít legitimní očekávání a dobrou víru ve splnění požadavků pro získání nároku na ceny dle cenového rozhodnutí ERU č. [číslo] pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010. Vzhledem k jednoznačně popsanému jednání probíhajícímu před vydáním rozhodnutí o udělení licence (včetně závěru trestního soudu o úmyslném jednání [tituly před jménem] [jméno FO] i [jméno FO]), soud pro nadbytečnost neprováděl důkazy navržené žalobkyní a to výslech svědka – revizního technika [jméno FO], výslech svědka – zaměstnance ERU, který byl v prosinci 2010 vyslán na prohlídku [právnická osoba], ani dalšími důkazy z obsahu trestního spisu vedeného pod sp. zn. [spisová značka] a to ani kopií revizní zprávy, dalšími doklady vztahujícími se k cestám revizního technika [jméno FO] k prozkoumání stavu výrobny či znaleckými posudky k prokázání stavu elektřiny v závěru roku 2010. Tvrzení žalobkyně o schopnosti předmětné elektrárny bezpečného provozu k datu 28. 12. 2010 jsou ve světle zjištění výše bezpředmětná. Nedostatky zmiňovaných revizních zpráv předložených jednatelem právního předchůdce žalobkyně příslušnému stavebnímu úřadu, Energetickému regulačnímu úřadu i společnosti [právnická osoba]. pak nebylo možno zhojit ani následně. Soud má dále za to, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně o zrušení rozhodnutí o udělení licence má právní účinky „ex tunc“, na takové rozhodnutí nutno hledět jako by vůbec nebylo vydáno a nemohlo mít tedy za následek vznik nároku žalobkyně na ceny pro provozovny uvedené do provozu v roce 2010.

4. Z nesporných tvrzení obou stran soud zjistil, že žalobkyně obdržela na základě rozhodnutí ERÚ novou licenci č. [číslo], na základě které žalobkyně i nadále provozuje výrobnu [adresa]. V současné době účinná licence žalobkyně tuto sice opravňuje k výrobě elektřiny, avšak bez významu ve vztahu k otázce, zda žalobkyně má nárok na podporu výkupních cen. Rozhodujícím zůstává, že přestože k vydání rozhodnutí o udělení licence skutečně došlo, avšak toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, nemohlo vyvolat žádné právní účinky ve smyslu splnění podmínek pro vznik nároku na ceny dle cenového rozhodnutí č. 4/2009. V otázce právních účinků zrušujícího rozhodnutí Krajského soudu v Brně soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. 2 As 139/2016-22, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16 či usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 2082/17 a další. Poukazuje-li žalobkyně na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, Ústavní soud se v tomto rozhodnutí výše uvedenou otázkou zabývá pouze okrajově.

5. Vzhledem k tomu, že žalobkyni (její právní předchůdkyni) nevznikl nárok na podporu cen dle Cenového rozhodnutí ERÚ č. [číslo] pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010, nebylo účelné se v tomto řízení ani zabývat výší uplatňovaného nároku ani otázkou oprávněnosti nároku žalobkyně na úhradu cen za jiné období, ani určení, k jakému datu by oprávnění k výrobě elektrické energie byla žalobkyni řádně přiznána a jaká výše výkupních cen (2010 nebo 2011) by žalobkyni náležela, neboť projednání takové otázky by bylo překročením mezí daným návrhem žalobkyně, o němž rozhodl správní orgán. Nárok žalobkyně uplatňovaný v tomto řízení nelze dovodit ani z obsahu ujednání smluvních stran ve Smlouvě o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s podporou výkupních cen s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. [číslo]. Pokud žalovaná namítla nedostatek pasivní věcné legitimace z důvodu, že byla registrována v systému [právnická osoba]. jako odběratel elektřiny a zároveň i subjekt odpovědný za odchylky ve vztahu k výrobně [adresa] pouze do 20. 5. 2017, je nutné žalované v tomto přisvědčit, neboť z obsahu správního spisu tato skutková okolnost vyplývá, tak z této skutkové okolnosti ještě nevyplývá závěr, že žalovaná nebyla povinna v rozhodném období od ledna do července 2020 výkup elektřiny provádět, nicméně s ohledem na shora uvedená skutková zjištění a právní závěry bylo bezpředmětné se argumentem žalované o nedostatku pasivní věcné legitimace dále více zabývat, když je zřejmé, že nárok žalobkyně není po právu z jiných, výše uvedených důvodů.

6. Na základě uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nebyla na svých právech dotčena napadeným rozhodnutím správního orgánu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska žalobkyní v žalobě stanovených mezí, v nichž se žalobkyně domáhala projednání sporu před soudem ve smyslu ust. § 250f o.s.ř., nelze přisvědčit žalobkyni, že je na místě napadené rozhodnutí jako nezákonné nahradit rozsudkem soudu, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy soud plně úspěšné žalované přiznal proti žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši odměny za právní zastoupení advokátem dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu v částce 3 100 Kč za 1 úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč), celkem 9 300 Kč za 3 úkony právní služby poskytnuté do 31. 12. 2024 a v částce 4 620 Kč za 1 úkon právní služby poskytnuté po 1. 1. 2025 (z tarifní hodnoty 88 000 Kč). Dále soud přiznal paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky po 300 Kč za každý úkon právní služby poskytnutý do 31. 12. 2024 a po 450 Kč za úkon právní služby poskytnutý po 1. 1. 2025, celkem ve výši 1 350 Kč. Dále přiznal náhrady cestovních výdajů za dvě cesty z [adresa] do [adresa] a zpět na soudní jednání konaná ve dnech 19. 12. 2024 a 27. 1. 2025, vše podle předložené specifikace ve výši 3 034,68 Kč a 3 027,90 Kč, dále náhrady za ztrátu času stráveného na cestách po 100 Kč za každou započatou půlhodinu celkem 1 350 Kč. Nakonec podle § 137 odst. 3 o.s.ř. bylo z takto určené odměny a náhrad přiznáno 21 % DPH. Celkem bylo žalované vůči žalobkyni přiznáno na náhradě nákladů tohoto řízení 28 534,90 Kč k rukám jejího právního zástupce.

8. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalobkyně (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o.s.ř.). Odvolatelka především nesouhlasí s tím, že rozhodnutí o udělení licence bylo zrušeno s účinky „ex tunc“ a trvá na tom, že rozhodnutí o udělení licence bylo zrušeno s účinky „ex nunc“, když tento závěr vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. července 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16. Soud se nemůže svévolně rozhodnout, že namísto vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu přímo se vztahujícího k předmětné věci bude na věc aplikovat nálezy Ústavního soudu v odlišných věcech v situaci, kdy je příslušná otázka rozhodnutím Ústavního soudu přímo se vztahujícím k předmětné věci výslovně řešena. Soud dále zcela neoprávněně usuzuje, že na straně žalobkyně nemohla být dána dobrá víra, neboť tak by tomu mohlo být jen v případě, kdy by rozhodnutí o udělení licence bylo zrušeno s účinky „ex tunc“. Rozhodnutí o udělení licence však bylo zrušeno s účinky „ex nunc“, což znamená, že právní předchůdce žalobce byl držitelem platné licence v předmětném období, a že tedy byly splněny podmínky Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009, v důsledku čehož by žalobci vznikl nárok na podporu ve formě výkupních cen pro rok 2010.

9. Žalobkyně dále uváděla a soud k těmto skutečnostem nepřihlédl, že jednáním revizního technika [jméno FO] a právního předchůdce žalobce ([právnická osoba]) došlo ke konvalidaci dokladů předložených Energetickému regulačnímu úřadu do jeho rozhodnutí, a v licenčním řízení tak byla doložena řádná revizní zpráva. Rozhodná je skutečnost, že tato revizní zpráva byla předložena teprve poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku [právnická osoba] [byla ze strany revizního technika fyzicky (ve dnech 20. a 21. 12. 2010) zkontrolována fotovoltaická elektrárna na místě samém], a teprve poté byla zaslána Energetickému regulačnímu úřadu. To znamená, že vše, co mělo být ze strany revizního technika provedeno bylo provedeno – tj. fyzická kontrola na místě samém, která osvědčila reviznímu technikovi, že jeho revizní zpráva je v pořádku. Tím podle žalobkyně nemohlo dojít k uvedení ERÚ v omyl. Pokud by chtěl žalobce ERÚ uvést v omyl, poslal by mu revizní zprávu hned při podání žádosti o licenci, a nikoliv až po tom, kdy revizní technik fotovoltaickou elektrárnu prohlédnul. Neplatí tedy, že by ERÚ učinil rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektrické energie v důsledku toho, že mu byla předložena revizní zpráva antedatovaná, a pokud by mu byla předložena revizní zpráva nová, rozhodl by jinak. Fakticky chyběl jen formální akt revizního technika, pouhé přeškrtnutí původního data a nahrazení novým datem 22. 12. 2010. Podle výpovědi revizního technika [jméno FO] před soudem a z dalších důkazů je zřejmé k fyzické prohlídce elektrárny, včetně provedení potřebných měření ze strany revizního technika, a to ve dnech 20. – 21. 12. 2010. Revizní technik fyzicky (sám a osobně) navštívil [právnická osoba], což mu umožnilo provést veškerou činnost, kterou je/bylo třeba podle judikatury provést k vydání revizní zprávy (kontrolu projektové dokumentace, ověření, že instalovaná zařízení jsou v souladu s projektem, kontrolu protokolů, které jsou součástí dodávky, vizuální prohlídku instalovaných zařízení a jejich měření a zkoušení). Teprve poté, kdy byla revizní činnost dokončena a její výsledky odpovídaly obsahu revizní zprávy, předložila právní předchůdkyně žalobce revizní zprávy Energetickému regulačnímu úřadu.

10. Dále nebylo přihlédnuto k tomu, že stavební úřad zjevně tuto revizní zprávu k vydání svého rozhodnutí nepotřeboval, což je dokázáno jak tím, že se o tuto revizní zprávu ve svém odůvodnění rozhodnutí neopíral ani její potřeba nevyplývala ze zákona. Navíc [právnická osoba] byla ke dni vydání licence dokončena a revizní zpráva (konvalidovaná) tak mohla být a byla podkladem pro vydání licence. Pokud tedy byla [právnická osoba] ke dni vydání licence dokončená, revizní zpráva (bude-li jí přiznána konvalidace v souladu s výše uvedeným) splňovala nároky na ní kladené, pak není důvod, aby byl žalobci odepřen nárok na výhodné ceny výkupu elektrické energie. Žalobce tedy materiálně splnil všechny podmínky pro udělení licence a byl v dobré víře, že revizní činnosti popsané v revizní zprávě proběhly způsobem, jakým revizní zprávy popisují. V důsledku toho byl žalobce také v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o licenci a ve výsledku též k uplatňovanému nároku a soud prvního stupně nesprávně zamítl mj. návrh na provedení důkazu výslechem svědka, revizního technika [jméno FO], svědka, zaměstnance Energetického regulačního úřadu, který byl v prosinci 2010 vyslán na prohlídku [právnická osoba] a řadou listin, které žalobkyně specifikuje včetně trestních rozsudků. Jestliže soud neprovedl navržené důkazy, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Soud se v této souvislosti odkazuje na ustanovení § 135 o.s.ř., avšak opomíjí, že se jedná pouze o vázanost samotným výrokem odsuzujícího pravomocného rozhodnutí trestního soudu, nikoliv již odůvodněním, a nikoliv hodnocením všech důkazů.

11. Soud se podle žalobkyně měl také zabývat otázkou případné oprávněnosti jejího nároku na úhradu cen za jiné období, popřípadě určení, k jakému datu by oprávnění k výrobě elektrické energie (licence) bylo žalobkyni řádně přiznáno a jaká výše výkupních cen (2010 nebo 2011) by jí náležela. Není pravdou, že by žalobkyně v řízení před ERÚ tento nárok neuplatňovala, naopak ERÚ se touto otázkou nezabýval. Závěr soudu o okamžiku, kdy by byly splněny podmínky licence je zásadní pro posouzení toho, na jaké výkupní ceny bude mít oprávněný z rozhodnutí o udělení licence nárok. Soud si tedy měl tuto otázku posoudit jako otázku předběžnou. Přesto o ní nijak nerozhodnul. Tímto postupem bylo upřeno právo žalobce na soudní ochranu.

12. Žalobkyně má za to, že soudem i správními orgány bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnictví, právo podnikat a vyvíjet jinou hospodářskou činnost a též právo na soudní ochranu. S ohledem na výše uvedené navrhuje odvolatelka, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

13. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvádí, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, kdy soud po zevrubném dokazování správně a úplně zjistil skutkový stav pro rozhodnutí ve věci, kterou také správně právně posoudil. Žalovaný zdůrazňuje, že právě posuzovaný případ je jedním z mnoha sporů, které žalobce vůči žalovanému u Energetického regulačního úřadu (dále také jen „ERÚ“) zahájil a následně podal žalobu dle části páté o.s.ř. u nadepsaného soudu proti pravomocným rozhodnutím ERÚ (pro žalobce vždy negativním). Všechny spory jsou zcela totožné, liší se pouze obdobím, za které žalobkyně svůj domnělý nárok uplatňuje. Žalobce tak činí a nová řízení zahajuje, ačkoliv jsou mu závěry pro něj negativních pravomocných soudních rozhodnutí (včetně rozhodnutí NS ČR a ÚS ČR) dobře známé a není důvodu, aby se soud od svých závěrů ani v právě posuzovaném případu odchýlil a posoudil tyto otázky jinak, a to tím spíše, že první dvě odkazovaná rozhodnutí obstála i v přezkumu ze strany Ústavního soudu. Předchozí zamítavá pravomocná rozhodnutí ve věcech pod sp. zn. 12C 150/2020, sp. zn. 25 C 339/2020, sp. zn. 27 C 339/2020 a sp. zn. 30 C 339/2020, sp. zn. 27 C 152/2023 spočívají na závěrech že žalobci nikdy (ex tunc) nevznikl nárok na čerpání podpory za elektřinou vyrobenou z obnovitelného zdroje v cenách pro rok 2010 (dále jen „Tarif 2010“) z důvodů stojích výlučně na straně žalobce, resp. jeho právního předchůdce, který v řízení o udělení licence pro výrobnu [právnická osoba] neprokázal bezpečnost výrobny, když předložil zfalšovanou revizní zprávu. Za toto jednání byl jak jednatel právního předchůdce žalobce, tak i revizní technik pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu podvodu. Právě uvedené pak platí tím spíše, pokud se žalobce domáhal údajného nároku za Rozhodné období (rok 2019), a to přesto, že již dne 18.10.2015 bylo pravomocně zrušeno rozhodnutí o udělení licence právního předchůdce žalobce1. Napadené rozhodnutí také spočívá na závěru, že je vyloučen vznik nároku na úhradu Tarifu 2010, pokud jde o požadavek založený na protiprávním jednání s odkazem na judikaturu dovolacího soudu a v této souvislosti odvolací soud zdůraznil i zásadu dle § 6 odst. 2 občanského zákoníku, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání nebo protiprávního činu, přičemž žaloba svým požadavkem toto zakázané jednání nepochybně naplňuje, jestliže uplatňovaný nárok byl založen protiprávním jednáním, za něž byl vynesen odsuzující trestní rozsudek. Legalizace protiprávního jednání při získání licence a přiznání nároku na úhrady výkupní ceny elektřiny podle Tarifu 2010 by fakticky znamenalo legalizaci výnosů z trestné činnosti. Odvolání žalobkyně neobsahuje nic jiného než opakovanou polemiku se závěry napadeného rozhodnutí a opakovaně předkládá vlastní skutkovou verzi věci bez ohledu na již dříve soudy zjištěný skutkový stav věci vyplývající z pravomocných a pro toto řízení závazných soudních rozhodnutí. Právě uvedené platí zejména o otázkách absence dobré víry na straně žalobkyně (ex tunc) ve správnost, zákonnost a neměnnost rozhodnutí o licenci právního předchůdce žalobkyně, jeho legitimního očekávání vzniku nároku na podporu výkupních cen ve výši Tarifu 2010, podvodného jednání v rámci původního licenčního řízení, neprokázání bezpečnosti [právnická osoba] v licenčním řízení z důvodu předložení nepravdivé revizní zprávy atd. Skutečnost, že vydání rozhodnutí o licenci bylo docíleno v licenčním řízení trestně právním jednáním, byla v řízení jednoznačně prokázána, což pak bez dalšího znamená, že závěr soudu o tom, že nárok na podporu žalobci nikdy (tj. od počátku = ex tunc) nevznikl, je zcela věcně správný.

14. Ke všem výše uvedeným námitkám a tvrzením žalobkyně se žalovaná vyjádřila v rámci předchozího řízení, a proto jen ve stručnosti odkazuje na dvě vydaná rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 2033/22 a IV. ÚS 2120/22. Žalobkyně v rámci obou ústavních stížností opětovně opakovala své předchozí námitky, které však byly zcela vypořádány v rámci předchozích řízení, a to způsobem, který netrpí deficitem v ústavně právní rovině. Žalobkyně dokonce v rámci obou ústavních stížností opětovně předkládala námitky, s nimiž neuspěla ani v rámci své předchozí ústavní stížnosti řešené pod sp. zn. III. ÚS 1210/16. Jde zejména o otázky absence dobré víry. Nosné závěry Ústavního soudu, a to i ve vztahu k právě posuzovanému případu, lze nalézt v bodu 15. usnesení Ústavního soudu. Dále žalovaná zdůrazňuje, že soud je také vázán trestním rozsudkem i pokud jde o popis skutku, tedy soud prvního stupně musel vycházet z pravomocných skutkových a právních závěrů odsuzujícího rozsudku trestního soudu. Žalovaná také odkazuje na judikaturu vyšších soudů, která se ustálila v závěru, že nelze zpětně, a to ani znaleckým posudkem ověřit bezpečnost elektrárny. Znamená to, že tvrzení žalobkyně o prokázání bezpečnosti výrobny [právnická osoba] s odkazem na následně zpracované znalecké posudky nebo revizní zprávy jsou zcela irelevantní. Totéž beze zbytku platí o údajné dokončenosti a způsobilosti elektrárny. Právě s ohledem na ustálenou judikaturu vyšších soudů nebylo nutné provádět ani žalobkyní navrhované důkazy (výslechy svědků, znaleckými posudky ve vztahu k tvrzené dokončenosti a bezpečnosti výrobny) a soud je správně zamítl. Žalovaná také připomíná, že v právě posuzovaném případu, byla registrována v systému [právnická osoba]. jako odběratel elektřiny a zároveň i subjekt odpovědný za odchylky ve vztahu k Výrobně [adresa] pouze do 20.05.2017 a pouze do tohoto dne tedy žalovaná od navrhovatelky odebírala elektrickou energii, a proto vznesl i námitku nedostatku pasivní věcné legitimace ve vztahu k tvrzenému nároku za rozhodné období. Podle žalované má tvrzení žalobkyně o tom, že splnila podmínky jiného období pro úhradu sjednané ceny, a to ve vztahu k podpoře pro výrobní zdroje uvedené do provozu v roce 2011 je účelové a zcela nesprávné a nelze se jím v rámci soudního řízení dle části V. o.s.ř. zabývat, a to s ohledem na ustanovení § 250b odst. 3 o.s.ř. Žalovaná navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náklady odvolacího řízení.

15. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodující jako soud odvolací postupoval v daném řízení podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., napadené rozhodnutí přezkoumal k odvolání žalobkyně při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání.

16. Žalobkyně je právní nástupkyní obchodní korporace [právnická osoba], jež ke dni 1. 4. 2015 zanikla fúzí sloučením. Žalobkyně se v této věci domáhá nahrazení rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 22. 3. 2024, č. j. [číslo] a zaplacení částky 17 478 419 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení na základě tvrzení, že jí ve sledovaném období (leden až červenec 2020) vznikl proti žalované nárok na zaplacení podpory výkupních cen elektřiny podle cenového rozhodnutí ERÚ č. [číslo] (dále také jen „Tarif 2010“). Ke vzniku nároku žalobkyně na podporu ve formě výkupních cen pro rok 2010 („Tarif 2010“) bylo nezbytné, aby [právnická osoba] byla uvedena do provozu do 31.12.2010. K tomu bylo třeba, aby společnost [právnická osoba] jednak disponovala platným oprávněním k výkonu činnosti na základě udělené licence a současně aby započala s výrobou a dodávkami elektřiny do 31.12.2010 (viz bod 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009). Nesporné zde bylo, že právní předchůdkyni žalované byla rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne 28. 12. 2010, č. j. [číslo jednací] (jež nabylo právní moci 29.12.2010) udělena licence na výrobu elektřiny č. [číslo] (dále také „Licence“). Pro posouzení dané věci je podstatné, zda předmětná Licence rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. [číslo jednací], jež rozhodnutí o udělení Licence zrušil, neboť bylo vydáno v rozporu se zákonem, na základě úmyslného protiprávního jednání jednatele společnosti a revizního technika, byla zrušena s účinky ex nunc nebo ex tunc. Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost proti tomuto rozsudku rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. [číslo jednací]. V popsaných souvislostech je dále podstatné, že civilní soudy v občanském soudním řízení jsou při posuzování této otázky zároveň vázány závěry vyslovenými v souvisejících trestních rozsudcích. Jde o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20.6.2018, č. j. [číslo jednací], vydaný ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci, č.j. [číslo jednací] (viz odůvodnění vázanosti trestním rozhodnutím podle § 135 odst. 1 o. s. ř. dále).

17. Dále před vlastním přezkumem ještě odvolací soud poukazuje na to, že již opakovaně rozhodoval ve skutkově totožných sporech účastnic, kde byla řešena pouze odlišná období, za která žalobkyně požadovala žalobou formulovaný nárok. Jde o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2021, č. j. 8 Co 736/2021-129 (dovolání proti němu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 823/2023), rozsudek ze dne 4. 11. 2021, č. j. 8 Co 785/2021-97 (dovolání proti němu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31.5.2022, sp. zn. 33 Cdo 978/2022), rozsudek ze dne 3. 2. 2022, č. j. 8 Co 1133/2021-128 (dovolací řízení proti němu bylo zastaveno), rozsudek ze dne 3. 2. 2022, č.j. 8 Co 1262/2021-138 (dovolání proti němu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2041/2022), rozsudek ze dne 5. 9. 2023, č. j. 8 Co 459/2023-176 (dovolání proti němu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 139/2024) a rozsudek ze dne 5. 12. 2024, č. j. 8 Co 810/2024-375 (dovolací řízení je vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 916/2025 a dosud ve věci nebylo rozhodnuto). Následně podanou ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 823/2023, odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2033/22, a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 978/2022, odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2120/22, v obou případech pro zjevnou nedůvodnost. Odvolací soud na všechna právě uvedená rozhodnutí, zejména Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, odkazuje a ze závěrů v nich formulovaných i nadále vychází. Nejvyšší soud se v označených rozhodnutích vyčerpávajícím způsobem vypořádává se všemi tvrzeními žalobkyně a Ústavní soud závěry v nich obsažené aproboval jako ústavně konformní. Tyto závěry jsou pro totožný skutkový základ použitelné i v tomto řízení, přičemž odchýlit se od shora uvedených rozhodnutí by bylo možné jen při zohlednění požadavků ustanovení § 13 o. z.

18. Podle § 135 odst. 1 o.s.ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán na rozhodnutím v blokovém řízení.

19. Podle § 13 o. z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

20. V daném případě byla právní předchůdkyně žalobkyně držitelkou licence č. [číslo], přičemž Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599, shora označené rozhodnutí o udělení licence zrušil s odůvodněním, že bylo vydáno v rozporu se zákonem, na základě úmyslného protiprávního jednání jednatele společnosti [právnická osoba] [jméno FO] a revizního technika [jméno FO]. Následnou kasační stížnost zamítnul Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015-229, a ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16. Pro zhodnocení, zda pravomocný rozsudek správního soudu má účinky „ex nunc“ (do budoucna od rozhodnutí o zrušení licence) nebo „ex tunc“ (zpětně ke dni vydání licence), je soud v občanském soudním řízení podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán závěry vyslovenými v trestním rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 10 T 1/2013-5650, vydaného ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 1 To 54/2018-5810. Žalobkyně tuto skutečnost účelově opakovaně pomíjí, když nabízí svou skutkovou verzi, která je ovšem odlišná od formulace skutku ve výrokové části odsuzujícího trestního rozsudku. Pro soudy v občanském soudním řízení je ovšem závazná celá výroková část včetně popisu skutku, kterého se oba obžalovaní (jednatel právní předchůdkyně žalobkyně a revizní technik) dopustili a v němž bylo shledáno naplnění skutkové podstaty zločinu; odvolací soud pro stručnost z výrokové části odsuzujícího trestního rozsudku vyjímá následující část, jež je pro danou věc podstatná.

21. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 20.6.2018, č .j. 10 T 1/2013-5650, který nabyl právní moci dne 11.4.2019, odsoudil mezi jinými Mgr. [jméno FO] mimo jiné za to, že „jako jednatel společnosti [právnická osoba] se sídlem [adresa], která byla investorem a objednatelem fotovoltaické elektrárny [právnická osoba], ačkoliv věděl, že fotovoltaická elektrárna není v podstatných částech dokončená, dne 30.11.2010 mezi 15:08 až 15:13 prostřednictvím emailů dal pokyn …. aby k žádosti o první paralelní připojení fotovoltaické elektrárny [adresa] k distribuční soustavě elektřiny podané dne 30.11.2010 [tituly před jménem] [jméno FO] na společnost [právnická osoba]., se sídlem [adresa], zajistili mj. zprávu o výchozí revizi elektrické energie na část nízkého napětí a na část vysokého napětí fotovoltaické elektrárny [adresa] s datem maximálně do 30.11.2010 s tím že je musí [tituly před jménem] [jméno FO] předložit nejpozději do pátku 3.12.2010 na společnost [právnická osoba]., kdy s ohledem na čas a datum zadání, nedokončenost elektrárny a požadavek na antedataci zpráv věděl, že nebudou pravdivé“ a že „dne 6.12.2010 při znalosti skutečného stavu předložil výše uvedené nepravdivé Zprávy o výchozí revizi elektrické instalace č. [čísla] společnost [právnická osoba]., na adrese pobočky společnosti [adresa] …“ a dále odsoudil mezi jinými [jméno FO] za to že „jako revizní technik dne 2.12.2010, aniž by elektrárnu [adresa] předtím navštívil a vykonal revizi, úmyslně vyhotovil zcela nepravdivou Zprávu o provedení revize elektrického zařízení výchozí č. P93-1/01, údajně provedenou v období od 24. do 30. 11. 2010, na část nízkého napětí a na část vysokého napětí fotovoltaické elektrárny [adresa], ačkoliv ve skutečnosti k 30. 11. ani k 2. 12. 2010 část nízkého napětí fotovoltaické elektrárny nebyla dokončena ani z části a nebyla na ní nainstalována ani podstatná část fotovoltaických panelů, dále dne 3. 12. 2010 úmyslně vyhotovil Zprávu o provedení revize elektrického zařízení výchozí č. [číslo], datované 30. 11. 2010, na část nízkého napětí trafostanic fotovoltaické elektrárny [adresa], ačkoliv ve skutečnosti k 30. 11. 2010 ani k 3. 12. 2010 trafostanice neexistovaly. Oba jmenovaní byly za popsané jednání odsouzeni k trestům uvedeným v rozsudku, neboť tímto jednáním spáchali zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 4. 2019, č.j. [číslo jednací] bylo zamítnuto odvolání mimo jiné podané [tituly před jménem] [jméno FO], zatímco k odvolání [jméno FO] byl rozsudek částečné zrušen, ovšem pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti.

22. Z uvedených citací je dobře patrné, kterými skutkovými závěry v odsuzujícím trestním rozsudku je ve vztahu k [tituly před jménem] [jméno FO] a ve vztahu k [jméno FO] vázán i soud v občanském soudním řízení. Tyto závěry nelze překonat dalším dokazováním, neboť soud v občanském soudním řízení nemůže své rozhodnutí stavět na odlišných skutkových závěrech. Fakticky by to totiž znamenalo zpochybnění odsuzujícího trestního rozsudku a šlo by o porušení § 135 odst. 1 o. s. ř. Neprovedení dalších navrhovaných důkazů (či neopakování důkazů provedených trestním soudem) je proto souladné se zákonem a nejde o porušení práva na spravedlivý proces. Jiné posouzení trestní věci je možné pouze například v rámci obnovy původního trestního řízení, ovšem pro toto občanskoprávní řízení platí, že [tituly před jménem] [jméno FO] věděl o nedokončenosti předmětné fotovoltaické elektrárny ([právnická osoba], věděl, že zadal vyhotovení antedatované revizní zprávy, kterou [jméno FO] vyhotovil, aniž fotovoltaickou elektrárnu navštívil s tím, že v době v nich uvedené elektrárna v uváděném rozsahu (na část nízkého, na část vysokého napětí a pokud jde trafostanice) dokončena nebyla. Fatální nedostatek falešných revizních zpráv nelze konvalidovat, což ostatně bylo opakovaně řešeno i aprobováno ve shora označených soudních rozhodnutích. Z formulace výrokové části trestního rozsudku citované v předchozím odstavci proto vychází bez dalšího odvolací soud i pro potřeby posouzení účinků rozsudku správního soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí ERÚ o udělení Licence právní předchůdkyni žalobkyně.

23. V souvislosti s posouzením účinků rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o udělení Licence odvolací soud předesílá, že není možné vycházet z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, byť bylo vydané po správní linii ve věci předmětné Licence. Toto usnesení totiž nezohledňuje daný problém v celé jeho šíři, nýbrž jen relativně izolovaně v souvislosti s tvrzeným omezením práva podnikat a užívat majetek (viz označené usnesení Ústavního soudu, add IV. D. Právo podnikat a užívat majetek). Výklad Ústavního soudu neřeší danou otázku vyčerpávajícím způsobem v širších souvislostech, aby jej bylo možné zevšeobecnit, zejména nezohledňuje variantu získání Licence cestou protiprávního jednání. Soud v občanském soudním řízení je navíc povolán si v konkrétním případě tuto prejudicielní otázku řešit sám při zohlednění jedinečných skutkových okolností, a právě i s přihlédnutím k různorodé judikatuře.

24. V poměrech posuzované věci považuje odvolací soud za přiléhavý odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, nebo nález ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, které řeší v poměrech umístění a provozu fotovoltaických elektráren danou otázku komplexně, když konstruují tři modelové situace, jež mohou nastat (viz body 58. – 61. v prvním nálezu, respektive body 18. – 20. ve druhém). Ústavní soud uvádí že: „První skupinu situací představuje nezákonnost aktu veřejné moci způsobená čistě pochybením na straně veřejné moci, zejména procesními vadami či nesprávným výkladem práva. Za této situace může být důvěra jednotlivce narušena jen ze zcela zásadních důvodů veřejného zájmu. Platí totiž, že za správnost vlastního postupu a správnost interpretace právní úpravy odpovídá veřejná moc, nikoliv její adresáti, a případné nedostatky třeba přičítat na její vrub. Do této skupiny patří například nezákonná rozhodnutí z důvodů spočívajících v nesprávném posouzení rozsahu potřebných podkladů, případně nesprávné posouzení podkladů předložených. Dobrá víra a důvěra ve správnost a zákonnost aktu bude v takových případech na straně jednotlivce dána. Pokud správní orgán výjimečně přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, je nezbytné, aby negativní dopady na oprávněnou osobu z tohoto rozhodnutí byly, pokud možno minimalizovány (urychleným novým rozhodnutím, odškodněním podle zákona č. 82/1998 Sb., či užitím jiných prostředků právního řádu). Druhou skupinu situací představuje nezákonnost způsobená pochybením na obou stranách vertikálního vztahu veřejná moc - jednotlivec. Půjde o pochybení orgánů veřejné moci, o nichž osoba, jíž svědčí žalobou napadené rozhodnutí, musela vědět. Do této skupiny patří zejména rozhodnutí vydaná na základě nesprávných či zjevně neúplných, zejména skutkových zjištění a předpokladů, na což jednotlivec přes svou vědomost před vydáním rozhodnutí či po něm neupozornil. Za takové situace nemůže být dána dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, což však nevylučuje důvěru v jeho zákonnost a neměnnost (zejména s ohledem na plynutí času a rozvoj navazujících právních vztahů). Pokud správní orgán přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, je nezbytné, aby negativní dopady na oprávněnou osobu z tohoto rozhodnutí byly, pokud možno zmírněny. Třetí skupinu situací představuje nezákonnost způsobená především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Půjde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní orgán přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob).“ 25. Na nyní posuzovanou věc shodně jako na všechny dříve řešené spory (viz bod 15. tohoto rozsudku) dopadá třetí modelová situace, neboť zde byla nezákonnost způsobena výlučně ze strany adresáta správního rozhodnutí, a to jednáním [tituly před jménem] [jméno FO], jednatele předchůdkyně žalobkyně, ve spolupráci s revizním technikem [jméno FO], kdy první jmenovaný objednal revizní zprávu, o které věděl, že bude antedatovaná a nepravdivá a druhý jmenovaný, aniž by elektrárnu [adresa] předtím navštívil a vykonal revizi, úmyslně vyhotovil nepravdivé „Zprávy o provedení revize elektrického zařízení“, kterými [tituly před jménem] [jméno FO] dále disponoval v řízení o vydání Licence. Výlučně tímto protiprávním jednáním (popsaným ve výroku trestního rozsudku) se právní předchůdkyni žalobkyně podařilo získat 29. 12. 2010 Licenci.

26. Ve shora popsaných souvislostech proto obstojí závěr, že účinky rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599, jsou „ex tunc“ a díky tomu nemohl žalobkyni (její právní předchůdkyni) vzniknout nárok na podporu výkupních cen elektřiny podle cenového rozhodnutí ERÚ č. [číslo] („Tarif 2010“). Uvedené je v souladu také s judikaturou Nejvyššího soudu, jež vylučuje existenci nároku na úhradu (zvýhodněné) výkupní ceny elektřiny (zde podle Tarifu 2010), jestliže jde o požadavek založený na protiprávním jednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, nebo rozsudek ze dne 27. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019). Je proto správný závěr, že rozhodnutí ERÚ o udělení protiprávně získané Licence bylo zrušené rozsudkem správního soudu s účinky „ex tunc“. Pro úplnost se uvádí, že nikoliv pouze Ústavní soud, nýbrž i Nejvyšší správní soud v typově obdobné věci činí závěry o účincích zrušení správního rozhodnutí „ex tunc“ (viz rozsudek z 31.8.2016, sp. zn. 2 As 139/2016). Platí zde navíc i obecná zásada občanského práva, podle které nemůže nikdo těžit ze svého nepoctivého jednání nebo protiprávního činu (§ 6 odst. 2 o. z.). Nyní projednávaná žaloba svým požadavkem toto zakázané jednání naplňuje, jestliže uplatněný nárok byl založen protiprávním jednáním, pro které byl vynesen odsuzující trestní rozsudek.

27. Shora popsané skutečnosti také vylučují existenci dobré víry na straně adresáta správního rozhodnutí při získání Licence, jestliže k jejímu získání došlo podvodem, za který byl [tituly před jménem] [jméno FO] odsouzen trestním rozsudkem. Uvedené vyplývá přímo z výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. [číslo jednací], ze kterého je zřejmé, že [tituly před jménem] [jméno FO] nepravdivou revizní zprávu objednal a posléze ji vědomě použil při získání Licence. Otázkou absence dobré víry se ostatně podrobně zabýval i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015-229, na které zde odvolací soud také odkazuje.

28. Není dále pravdou, že by žalobkyně uplatnila kvalifikovaně před správním orgánem nárok na jiné plnění, než na úhradu výkupní ceny elektřiny podle Tarifu 2010. V řízení podle části páté, soud jedná a rozhoduje jen o částce, jež jediná byla předmětem řízení před Energetickým regulačním úřadem (§ 250b odst. 3 o. s. ř.). Z žádného podání adresovaného tomuto úřadu (ostatně odvolatelka žádné konkrétní podání ani neoznačuje) není patrné, že by žalobkyně in eventum žádala o přiznání konkrétně vyčísleného nároku za jiné období (např. tarifu platného pro rok 2011). Soudu také ze stejných příčin nepřísluší deklarovat, zda případně nevznikl žalobkyni nárok na (zvýhodněné) výkupní ceny elektřiny stanovené pro jiné období. Jinak řešeno určující je, co bylo skutečně uplatněno před správním orgánem (ERÚ) a především o čem správní orgán rozhodoval, neboť v řízení podle části páté o. s. ř. soud nerozhoduje o novém (dalším) nároku, nýbrž pouze o nároku, o němž rozhodoval správní orgán.

29. Pro úplnost odvolací soud dodává, že mu také nepřísluší posuzovat (ani v řízení podle části páté o.s.ř.) správnost rozhodnutí o zrušení Licence, které vydal soud ve správním soudnictví, pouze si v tomto řízení soud musel vyřešit, že účinky rozhodnutí o zrušení Licence jsou „ex tunc“. S uvedeným souvisí i závěr o správnosti postupu soudu prvního stupně, jestliže odmítl provádět další dokazování vážicí ke stavu rozestavěnosti, respektive stavu dokončenosti a schopnosti [právnická osoba] dodávat elektřinu.

30. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud potvrdil věcně správní rozsudek soudu prvního stupně v obou jeho výrocích, také o náhradě nákladů řízení rozhodl soud správně a učinil tak za užití ust. § 219 o.s.ř.

31. O náhradě nákladu odvolacího řízení odvolací soud rozhodoval podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., a to ve prospěch úspěšné žalované, které přiznal odměnu advokáta za dva úkony právní služby po 4620 Kč (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu dne 7. 10. 2025), dále dvě náhrady hotových výdajů po 450 Kč, cestovné specifikované v podání ze dne 9.10.2025 včetně ztráty času ve výši 4 470 Kč a 21 % DPH ze součtu těchto částek v celkové výši 3 068,10 Kč. Celkové náklady ve výši 17 678,10 Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

Poučení