84 C 9/2019-75

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Lukášem Nohel ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] trvale bytem [adresa] fakticky bytem [adresa] zastoupená obecným zmocněncem [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] trvale bytem [adresa] fakticky bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu takto:

Výrok

I. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem [titul] [jméno] [příjmení] dne [datum] pod sp. zn. [číslo] [číslo] se zrušuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Podaným návrhem se žalobkyně domáhala zrušení shora uvedeného rozhodčího nálezu. Namítala, že zápůjčku uhradila včetně úroků a zbytek nároku označila za lichvu. Dále doplnila, že smlouva o úvěru patří k tzv. spotřebitelským smlouvám, přičemž jednala v postavení spotřebitele, a tedy fakticky slabší strany, která je podle tuzemského práva i práva EU chráněna před tím, aby ji byly vnucovány smluvní a obchodní podmínky silnější stranou. Dovozovala tak nepřípustnost sjednání rozhodčího nálezu (zřejmě myšleno rozhodčí smlouvy). Poukázala také na zákaz zneužívajících klausulí ve spotřebitelských smlouvách plynoucí ze směrnice Rady 93/13/ ze dne [datum], konkrétně na čl. 1 s tím, že rozhodčí nález (zřejmě myšlena rozhodčí smlouva) spadá pod písm. g) přílohy uvedené směrnice, neboť na rozhodčí řízení se nevztahují ustanovení právních předpisů, resp. pouze subsidiárně a primárně rozhodce postupuje způsobem dohodnutým stranami. Žalobkyně dále odkázala na § 55 odst. 1 občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013) a na zákaz ujednání, které krátí spotřebitele na jeho zákonných právech a ujednání vytvářející nerovnováhu v právech a povinnostech, přičemž zde spadá i rozhodčí nález (myšleno zřejmě rozhodčí smlouva). Namítala, že rozhodčí nález (zřejmě myšleno rozhodčí smlouva) ji zbavuje řady procesních práv, bez nichž je pak vyloučena či ztížena možnost hmotněprávní ochrany stanovené předpisy na ochranu spotřebitele. Jedná se zejména o právo na odvolání, právo na přístup k zákonnému soudci, na transparentní způsob určení osoby rozhodce či právo nahlížet do spisu. Rozhodčí nález (zřejmě myšleno rozhodčí smlouva) však nezaručuje nestrannost rozhodce, vylučuje ústní jednání a přesouvá místní příslušnost v neprospěch spotřebitele. Pro rozhodčí řízení neexistují jasná a transparentní pravidla a spotřebitel je zbaven řady práv, které mu přísluší před soudem. V rozhodčím řízení je umožněno, aby byl spotřebiteli ustanoven opatrovník pro doručování, aby bylo doručováno vyhláškou, aby byl rozhodčí nález doručen fikcí a poskytuje lhůtu kratší 30 dnů k vyjádření s níž je spojena fikce uznání nároku. Rozhodčí nález (myšleno zřejmě rozhodčí smlouva) tak zakládá nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, když dále vylučuje možnost obrátit se na soud. Sjednání rozhodčí smlouvy je tak ve spotřebitelských věcech nepřípustné, neboť umožňuje redukci procesních práv, snižuje možnost hmotněprávní ochrany a řízení je procesně nepřezkoumatelné. Jde tak o zneužívající smluvní podmínku. V neposlední řadě žalobkyně namítala, že smluvní úroky a poplatky za sjednání úvěru jsou lichevní.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání se nedostavila.

3. Žaloba na zrušení rozhodčího nálezu byla Okresnímu soudu v Olomouci doručena dne [datum].

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že ji uzavřela dne [datum] žalovaná jakožto věřitel a žalobkyně jakožto dlužník. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši [částka] (byl poskytnut při podpisu smlouvy). Úvěr byl poskytnut za úplatu (jejíž výše není výslovně ve smlouvě uvedena a je nutné ji dopočíst z ostatních údajů o celkových nákladech ve spojení se splátkovým kalendářem) a úrok s pevnou výpůjční úrokovou sazbou ve výši 20 % z jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což při v přepočtu na rok činí u úvěru na 13 měsíců 18,46 % ročně. Celkové náklady na úvěr (čítající úrok a úplatu) tak činily 34 500 Kč a celková částka k zaplacení 84 500 Kč. Tato částka měla být uhrazena v 13 měsíčních splátkách po 6 500 Kč RPSN činila 169,9 %. Dále bylo dohodnuto, že v případě, že dlužník nebude plnit řádně a včas, je věřitel oprávněn požadovat smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z dlužné částky a že má právo v případě neuhrazení kterékoliv splátky řádně a včas, prohlásit úvěr za zesplatněný. Z předpisu splátek k úvěrové smlouvě bylo zjištěno, že z celkové částky 84 500 Kč činí úrok 10 000 Kč a úplata 24 500 Kč, přičemž splátkami se nejdříve uhrazují úrok a úplata a od šesté splátky jistina. Smlouva byla uzavřena na předtištěném a rukou dovyplněném formuláři.

5. Z rozhodčí smlouvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že jí účastníci podřídili veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z úvěrové smlouvy uzavřené dne [datum], [číslo]. Bylo dohodnuto, že spor projedná a rozhodne jeden rozhodce, kterým strany určily [titul] [jméno] [příjmení] zapsaného v Seznamu rozhodců pod [číslo]. Bylo dohodnuto, že v otázkách neupravených v rozhodčí smlouvě se přiměřeně použije o. s. ř. a zákon o rozhodčím řízení (dále jen ZRŘ). Dále, že spor bude rozhodován na základě písemných důkazů s tím, že rozhodce může nařídit ústní jednání (nebude-li považovat písemné důkazy za dostačující) či jej nařídí, pokud to alespoň jedna ze stran navrhne při prvním písemném úkonu ve věci samé, že rozhodčí nález může být k žádosti některé ze stran přezkoumán jinými rozhodci (jejichž jména jsou uvedena v rozhodčí smlouvě), že kterákoliv ze stran je oprávněna podat žalobu k soudu. Dohodnuto bylo doručování na doručovací adresy s přiměřeným použitím o. s. ř. Smlouva byla uzavřena na předtištěném a rukou dovyplněném formuláři.

6. Z rozhodčí žaloby, rozhodčího nálezu a dokladu o jeho doručení bylo zjištěno, že závazek byl zesplatněn k [datum], přičemž do zesplatnění žalobkyně uhradila celkem 41 500 Kč, pročež ji zbývalo uhradit 43 000 Kč, zákonné úroky z prodlení z této částky za dobu od [datum] do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 38 299 Kč. Takto byly také nároky přiznány předmětným rozhodčím nálezem, který byl žalobkyni doručen dne [datum] a téhož dne nabyl právní moci.

7. Z listiny nazvané přijetí funkce rozhodce ze dne [datum] a založené v rozhodčím spise bylo zjištěno, že rozhodce [titul] [jméno] [příjmení], jakožto rozhodce zapsaný v seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti ČR pod [číslo] přijal funkci rozhodce v předmětném sporu.

8. Z vyjádření k rozhodčí žalobě ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) pohledávku ve výši 43 000 Kč uznala, avšak namítala, že za daných okolností by bylo možno pohledávku považovat za lichvu. Z vyjádření žalované (v rozhodčím řízení žalobkyně) ze dne [datum] bylo zjištěno, že dle jejího názoru postupovala v souladu se smlouvou o úvěru a žádá to, co mu přísluší podle smlouvy, přičemž žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) mohla v případě zájmu hradit pohledávku i jinak než obchodnímu zástupci.

9. Ze systému databáze systémových časových řad [název] (dostupné na stránkách [obec] národní banky [webová adresa]) bylo zjištěno, že v [číslo] činila úroková míra u úvěrů pro domácnosti na spotřebu s fixací sazby nad 1 rok do 5 let včetně 12,38 % a nejvyšší úroková míra poskytovaná ovšem u úročených úvěrů z kreditních karet 24,65 %.

10. Krajský soud dále uvádí, že je mu z úřední činnosti známo (viz např. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2020, č.j. 10 Co 283/2020-11 nebo ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 9 Co 715/2019 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 84 C 3/2018), že žalovaná opakovaně prostřednictvím rozhodčích nálezů uplatňuje nároky, které byly shledány v rozporu s dobrými mravy (konkrétně navýšení pohledávek o částky, jež v přepočtu na úrok těsně atakuje či dokonce přesahuje hranici 100 %), pročež byly i s ohledem na způsob sjednání úvěrových smluv a na nich navazujících rozhodčích smluv shledány jak úvěrové, tak i rozhodčí smlouvy za neplatné a naplňující kritérium zjevné nespravedlnosti.

11. Krajský soud na základě shora uvedených zjištění učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaná v postavení věřitele uzavřela s žalobkyní v postavení dlužníka dne [datum] smlouvu úvěru [číslo] rozhodčí smlouvu, ve které určily rozhodcem příslušným k rozhodování o sporech plynoucích z uvedené úvěrové smlouvy [titul] [jméno] [příjmení]. Předmětem úvěrové smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 50 000 Kč za úplatu a úrok s pevnou výpůjční úrokovou sazbou ve výši 18,46 % ročně, takže žalobkyně měla zaplatit celkem 84 500 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 6 500 Kč RPSN činila 169,9 %. Pro případ, že by dluh nebyl řádně splácen, byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z dlužné částky. V případě, že dlužník neuhradí kteroukoliv splátku řádně a včas má věřitel právo závazek ze smlouvy zesplatnit. Žalobkyně uhradila toliko 41 500 Kč, a tak by úvěr k 22. 6. 2016 zesplatněn a zahájeno rozhodčí řízení, ve kterém určený rozhodce vydal předmětný rozhodčí nález, kterým žalované zcela vyhověl.

12. Podle § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen ZRŘ) ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016, soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.

13. Podle § 31 písm. g) ZRŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016, soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.

14. Krajský soud předně konstatuje, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu byl žalobkyní podán včas, když žaloba došla soudu před uplynutím tříměsíční lhůty plynoucí od okamžiku doručení rozhodčího nálezu žalobkyni (§ 32 odst. 1 ZRŘ).

15. Dále krajský soud předesílá, že s ohledem na čl. IX přechodných ustanovení k zákonu č. 258/2016 Sb. aplikoval stran posouzení platnosti rozhodčí smlouvy v tomto případě právní úpravu účinnou v době jejího uzavření (viz body 12-13 tohoto odůvodnění).

16. Žalobkyně uplatnila fakticky dva důvody ke zrušení rozhodčího nálezu, jež jsou vymezeny citovaným ustanovením § 31 písm. b) a g) ZŘŘ, když rozhodčí smlouvu ve spotřebitelských vztazích měla za nepřípustné ujednání omezující procesní práva a ztěžující hmotněprávní ochranu a když část přiznaných nároků měla za nepřiměřené, resp. lichevní.

17. Soud se tedy zabýval existencí obou tvrzených důvodů, a to neplatností rozhodčí smlouvy ve smyslu citovaného § 31 písm. b) ZRŘ a tím, zda rozhodce nerozhodoval v dané věci (spotřebitelské věci) v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.

18. Předně nutno konstatovat, že rozhodčí smlouvě v tomto konkrétním případě nelze po formální stránce nic vytknout, neboť byla sjednána samostatně (samostatnou listinou) a obsahuje jednoznačné určení rozhodce zapsaného v seznamu rozhodců vedeného Ministerstvem spravedlnosti ČR, a tedy způsobilého rozhodovat spory ze spotřebitelských smluv (§ 4 odst. 4 a § 35a ZRŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016). Rovněž další náležitosti rozhodčí smlouvy odpovídají příslušné právní úpravě (konkrétně § 3 odst. 5 ZRŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016). Rozhodčí smlouvu tak nelze mít za nepřípustné ujednání, když v daném období právní úprava (tj. ZRŘ) s jejím uplatněním ve spotřebitelských vztazích výslovně počítala a pro takový případ stanovila na formální a obsahovou stránku takové rozhodčí smlouvy i na evidenci a kvalifikaci rozhodců přísnější podmínky. Daná konkrétní rozhodčí smlouva pak nevylučovala možnost stran obrátit se na soud, ani přezkum rozhodčího nálezu (tato možnost však žalobkyní uplatněna nebyla), nevylučovala možnost jednání (rovněž tuto možnost žalovaná nevyužila), nevylučovala základní principy doručování, tak jak se uplatňují u soudu, nevylučovala možnost nahlížení do rozhodčího spisu, neobsahovala přísnější lhůty, než o. s. ř., natož pak aby s nimi spojovala fikci uznání, nevylučovala možnost uplatnění námitky podjatosti rozhodce ani nijak neomezovala uplatnění hmotněprávních předpisů. Skutečnost, že rozhodčí řízení proběhlo v sídle rozhodce je pak skutečností typickou pro tento druh řízení (jakožto zákonem předvídaného odklonu od řízení soudního) a nelze jej označit za diskriminační už z toho důvodu, že se jedná o změnu příslušnosti v rámci soudního obvodu jednoho krajského soudu. Ze samotného obsahu rozhodčí smlouvy tedy její neplatnost dovodit nelze.

19. Rozhodovací praxe se však v případě posuzování platnosti rozhodčích smluv (doložek) ustálila na tom, že je nutné zkoumat i další okolnosti. V usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 Nejvyšší soud konstatoval, že„ ačkoli neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí, a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze – ve smyslu v předchozím zaznamenaných právních názorů – opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo stigmatem kolize se zde rozhodnými„ dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby„ slabší strany“). Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají„ sankční“ povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016)“. V této souvislosti také nelze pominout judikaturu Ústavního soudu ČR, který ve vztahu k posuzování rozhodčích nálezů a rozhodčích smluv definoval kritérium tzv. zjevné nespravedlnosti. V nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 Ústavní soud shledal zjevnou nespravedlnost jako důvod pro odepření soudní ochrany subjektům, kteří evidentně poškozují práva svých klientů formou formulářově předtištěných smluvních ujednání neumožňujících jednoznačně slabší straně jejich modifikaci a skýtajících možnost vyvolání nepříznivých následků v osobní sféře klienta. Neplatnost a nepřijatelnost smluvních ujednání pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy, respektive naplnění kritéria„ zjevné nespravedlnosti“, Ústavní soud v tomto rozhodnutí shledal u takových postupů, v rámci nichž jsou klientům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění blankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek. Obdobně i ve svém nálezu ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 pak Ústavní soud dospěl k závěru o naplnění kritéria„ zjevné nespravedlnosti“ jak s ohledem na sjednaný úrok ve výši 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 %, tak i vzhledem k zajištění nároků věřitele ze smlouvy o úvěru formou dvou biankosměnek bez uvedení směnečné sumy a údaje splatnosti, a to v kombinaci se smluvními pokutami za prodlení s úhradou jakéhokoli závazku v řádu dnů a s ujednáním o zesplatnění všech závazků klienta ze smlouvy v případě prodlení v délce 10 dnů, jakož i s dalšími sankcemi. Na použitelnosti shora citované judikatury Ústavního soudu ČR nemůže nic změnit skutečnost, že Ústavní soud posuzoval rozhodčí doložky vtělené do smlouvy o úvěru prostřednictvím všeobecných obchodních podmínek, kdežto nyní je předmětem posouzení samostatně uzavřená rozhodčí smlouva, neboť v citované judikatuře vytyčené principy nelze obcházet samostatným uzavřením rozhodčí smlouvy s tím, že by tak spotřebitel pozbyl možnost ochrany prostřednictvím vytyčeného kritéria zjevné nespravedlnosti. Takto věc posuzuje i Nejvyšší soud ČR, který např. ve svém usnesení ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 pracoval právě se samostatně uzavřenou rozhodčí smlouvou, která navazovala na smlouvu úvěrovou.

20. V nyní posuzované věci bylo v rámci formulářové smlouvy o úvěru, dohodnuto, že žalovaná poskytne žalobkyni, jako spotřebiteli, úvěr ve výši 50 000 Kč na dobu 13 měsíců, a to za úrok ve výši 18,46 % ročně a úplatu, obojí v celkové výši 34 500 Kč, přičemž nutno akcentovat, že konkrétní údaj o výši odměny ve smlouvě chybí a tato je zahrnuta do celkové částky, kterou měla žalobkyně zaplatit, resp. do nákladů úvěru, takže přesnou představu kolik konkrétně zaplatí za úrok a kolik za úplatu dostane spotřebitel až tehdy, pokud provede přepočet těchto položek dle splátkového kalendáře. Dále nutno říci, že v daném případě se nemohlo jednat o tzv. rezervační úplatu (ve smyslu dříve platného § 499 obchodního zákoníku), tedy úplatu za to, že věřitel obstará a pro dlužníka drží peněžní prostředky v období od sjednání smlouvy do jejich čerpání. Ačkoliv právní úprava smlouvy o úvěru obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dřívější právní úpravu rezervační úplaty nepřevzala, lze si s ohledem na princip smluvní volnosti představit, že by si účastníci i v podmínkách nové právní úpravy tuto sjednali. V daném případě však žádná rezervace nebyla nutná, neboť peněžní prostředky byly poskytnuty při podpisu smlouvy, a navíc podle komentáře k dříve platnému ustanovení obchodního zákoníku týkajícího se rezervační úplaty, který je v dispozici v databázi ASPI (autor [titul] [jméno] [jméno], [titul]) činila výše takové úplaty obvykle 0,5 % - 1 % z úvěru ročně, takže nyní sjednaná úplata by byla zjevně nepřiměřená. Dle krajského soudu tedy nutno takto sjednanou úplatu zahrnout do ceny úvěru a poměřovat ji s úroky, které představují vyjádření této ceny, když ujednání o úplatě mělo pouze navýšit cenu úvěru. Tato cena představovaná úroky a úplatnou pak při přepočtu na úroky odpovídá úroku ve výši 101,96 % p. a. (srov. např. splátkovou a úvěrovou kalkulačku na [webová adresa]). Takováto výše úročení činila více jak 8 násobek úrokové míry u bankovních úvěrů na spotřebu a více jak 4 násobek nejvyšších úrokových sazeb poskytovaných ovšem k úvěrům jiného typu, a to úročeným úvěrům z kreditních karet. Z těchto důvodů je nutno takto dohodnutou cenu úvěru, resp. výši úroků v souladu s ustálenou judikaturou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) považovat i samu o sobě za zjevně odporující dobrým mravům, když zde nebylo možno dovodit existenci žádných skutečností odůvodňujících jako přiměřené použití takto vysoké úrokové míry, tedy poskytnutý úvěr se co do poskytnuté částky či doby splácení nijak nevymyká z běžného rámce spotřebitelských úvěrů a vysokou cenu úvěru nelze odůvodnit ani případnou špatnou bonitou žalobkyně a tedy větší rizikovostí. Navíc v tomto směru žalovaná nikdy neosvětlila, zda schopnost žalobkyně splácet úvěr zkoumala a jak a touto otázkou se nezabýval ani rozhodce v rámci„ nalézacího“ rozhodčího řízení. Přitom požadavek na zkoumání toho, zda je dlužník reálně schopen splatit dluh je celkem výchozí zásadou, kterou by jako obecný princip měl být brán v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dalším pro spotřebitele maximálně nevýhodným ujednáním je možnost zesplatnění úvěru v případě jakéhokoliv prodlení (jakkoliv krátkého). Řádné a včasné splacení úvěru včetně sjednaných úroků, respektive úvěrových splátek, bylo dále v rámci formulářové smlouvy zajištěno smluvní pokutou ve výši 0,2 % denně (tj. 73 % p.a.) z dlužné částky. Tato výše smluvní pokuty sice sama o sobě není v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1017/2015 a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008), avšak nelze pominout, že zajišťovala i splácení nemravně vysokého navýšení. Celková výše rozhodčím nálezem přiznaného plnění (bez zákonného úroku z prodlení a bez nákladů rozhodčího řízení) tak i přes žalobkyní provedené úhrady v souhrnné výši 41 500 Kč činila 81 299 Kč. Jak plyne ze shora citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, žalovaná uzavírá spotřebitelské smlouvy s obdobně nepřiměřenými parametry opakovaně a nároky z těchto smluv uplatňuje (stejně jako v tomto případě) prostřednictvím formálně bezvadných formulářových rozhodčích smluv, na základě kterých je žalované rozhodci plně vyhovováno. Nepřiměřenost žalovanou požadovaného a rozhodcem přisouzeného plnění je dle názoru soudu natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (k tomu v podrobnostech srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 či ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2617/2020).

21. Popsaný postup žalované při uzavření formulářové smlouvy o úvěru včetně na ní navázané rozhodčí smlouvy ve spojení s obsahem uzavřené smlouvy o úvěru, zejména pak s ujednáními o velmi vysoké ceně úvěru zjevně odporujícím dobrým mravům, jakož i podmínkám zesplatnění a sankčním ujednáním o smluvní pokutě, v rámci kteréhož postupu neměla žalobkyně v postavení spotřebitele a nepochybně slabší strany v podstatě jakoukoli faktickou možnost na vnuceném obsahu obou uzavíraných smluv cokoli změnit, se tak ve všech podstatných rysech shoduje se situací hodnocenou Ústavním soudem v jeho shora zmíněných nálezech ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12. Takový postup žalované při zohlednění výsledku rozhodčího řízení v podobě předmětného rozhodčího nálezu přiznávajícího právo na plnění všech nároků uplatněných v rozhodčí žalobě, přestože značná část těchto nároků je evidentně nemravná, je tudíž nutno při komplexním posouzení v celkovém úhrnu vyhodnotit jako postup zjevně odporující dobrým mravům a zásadám ochrany spotřebitele, a tedy naplňující shora popsané kritérium„ zjevné nespravedlnosti“ formulované v uvedených nálezech Ústavního soudu. Z výše uvedeného je tedy pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 obč. zák.) neplatná jak úvěrová smlouva, tak na ni navazující rozhodčí smlouva a je tedy naplněn důvod ke zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu citovaného § 31 písm. b) ZRŘ, jehož existenci zkoumá soud i bez návrhu (srovnej § 32 odst. 1 ZRŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016). Zároveň je také naplněn důvod uvedený v citovaném § 31 písm. g) ZRŘ, když minimálně přiznáním nepřiměřeného navýšení úvěru rozhodoval rozhodce ve zjevném rozporu s dobrými mravy.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla plně procesně úspěšná, avšak žádné náklady řízení jí nevznikly.

23. Vzhledem k tomu, že žalobkyni bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, rozhodl krajský soud podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích o přenosu poplatkové povinnosti na žalovanou. Výše soudního poplatku činí podle položky 17a sazebníku [částka] a lhůta k zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení