84 C 3/2018-61

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem Mgr. Lukášem Nohel ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec] o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu takto:

Výrok

I. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] dne [datum] pod sp. zn. [číslo] se zrušuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 9 545 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Podaným návrhem se žalobkyně domáhala zrušení shora uvedeného rozhodčího nálezu. Žalobkyně byla k podání návrhu vyzvána v probíhajícím exekučním řízení, které je vedeno u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 25 EXE 4005/2015 a u soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka]. V návrhu tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 26. 9. 2013 smlouvu o úvěru [číslo] téhož dne také rozhodčí smlouvu, přičemž předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Poukázala v této souvislosti na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, ve kterém Ústavní soud označil za důvod k nenařízení exekuce i to, že ačkoliv určení rozhodce netrpí ústavněprávním deficitem, tak je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouva o úvěru, do které byla rozhodčí doložka vtělena. Dle žalobkyně je pak rozhodčí smlouva uzavřená v daném případě rozhodčí doložkou vtělenou technicky do jedné smlouvy hlavní a upozornila, že obě smlouvy byly podepsány ve stejný den a je tedy zřejmé, že bez uzavření rozhodčí smlouvy by nebyla uzavřena ani smlouva o úvěru. I kdyby však rozhodčí smlouva byla posuzována samostatně, tak i přesto by byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Rozhodčí smlouva v dané věci má totiž adhezní charakter a byla formulována výhradně žalovanou a jen žalovaná navrhovala osoby rozhodců. Z tohoto pohledu považuje žalobkyně výběr rozhodců za netransparentní a tudíž rozhodčí smlouvu za neplatnou. Ačkoliv byl výběr rozhodce z předepsaného okruhu svěřen tomu, kdo podával rozhodčí žalobu, tak má žalobkyně za to, že se jedná o vyváženost toliko fiktivní, když je velmi nepravděpodobné, že by rozhodčí žalobu podával právě spotřebitel, a navíc jak bylo výše uvedeno neměla žalobkyně možnost ovlivnit okruh osob rozhodců při uzavírání rozhodčí smlouvy. Takto nebyla tedy rozhodčí smlouva sjednána individuálně a jedná se o nepřiměřenou smluvní podmínku, která způsobuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran, když spotřebitel se tak vzdal soudní ochrany, možnosti jednání v místě bydliště a byl nucen akceptovat výběr rozhodce, kterého určila protistrana. V této souvislosti žalobkyně poukázala na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014 a nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13 s tím, že soudy musejí pečlivě posuzovat, zda rozhodčí doložky nejsou neplatné pro jednání příčící se dobrým mravům, přičemž je nezbytné zkoumat i okolnosti jejich uzavření a každý případ je nutné posuzovat individuálně. Dále poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, které řešilo problematiku tzv. appointing autority se závěrem, že výběr rozhodce provedený třetí osobou, která není nezávislá a nestranná nelze považovat za transparentní. Dle žalobkyně je v souladu se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3697/2013 nutné zkoumat i nestrannost a nezávislost rozhodců. V dané věcí dle žalobkyně rozhodce zcela ignoroval právní předpisy stanovené na ochranu spotřebitele, dobré mravy i veřejný pořádek. Smlouva o úvěru s rozhodčí smlouvou tvoří účelový konstrukt bezpráví a pokud žalovaná věděla, že předmětný rozhodce při svém rozhodování ignoruje uvedené předpisy a uváděla jej ve formulářových smlouvách a adresovala mu rozhodčí žalobu, pak od samého počátku jednala v rozporu s dobrými mravy. Dále žalobkyně rozebrala samotnou smlouvu o úvěru, podle níž ji byl poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, přičemž poplatek za půjčení jistiny činil 34 500 Kč a celková splatná částka činila 84 500 Kč a měla být splatná ve 13 měsíčních splátkách. Z těchto parametrů rezultující úroková míra by překračovala 100 % ročně (úrok ve výši 101,96 % p.a. při RPSN 207 %), což je jistě v rozporu s dobrými mravy. Dále měla žalovaná možnost zesplatnit úvěr v případě prodlení kterékoliv splátky. Žalované dále smlouva přiznává smluvní pokutu ve výši měsíčních nákladů spotřebitelského úvěru za každý započatý měsíc prodlení a nárok na paušální náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s vymáháním, a to ve výši 20 % z výše poskytnutého úvěru, tj. 10 000 Kč. Vzhledem k výši poskytnutého úvěru jsou dle žalobkyně takovéto nároky přemrštěné a neúnosné. Pokud tedy žalovaná uzavírá s klienty smlouvy, které jsou zjevně nevýhodné, když odměna žalované se příčí dobrým mravům a když smlouva počítá s vysokými sankcemi a je zajištěna tím, že o nárocích žalované rozhodnou rozhodci vnucení spotřebiteli žalovanou, pak se musí ve svém souhrnu jednat o jedno velké jednání příčící se dobrým mravům, které v souhrnu znamená neplatnost všech dílčích kroků, které vedly k vytvoření takovéhoto konstruktu. Úvěrová smlouva je tedy pro rozpor s dobrými mravy neplatná, nevýhodná a podmínky v ní stanovené nepřiměřené, což zároveň způsobuje neplatnost na ní navázané rozhodčí smlouvy, a tedy důvod ke zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 písm. b) ZRŘ. Žalobkyně odkázala rovněž na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 ve kterém definoval Ústavní soud kritérium tzv. zjevné nespravedlnosti a na který navázal nálezem ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Dle žalované pak podmínky úvěrové smlouvy v daném případě naplňují kritérium zjevné nespravedlnosti, jak bylo popsáno v citovaných nálezech. Tím, že vybraný rozhodce rozhodoval spor ve zjevném rozporu s právními předpisy na ochranu spotřebitele a s dobrými mravy, naplnil se tak i důvod ke zrušení předmětného rozhodčího nálezu podle § 31 písm. g) ZRŘ. U jednání žalobkyně doplnila, že žalovaná zjevně neprovedla před poskytnutím úvěru posouzení úvěruschopnosti a evidentně si ji vyhodnotila jako rizikovou, když ji byla nucena poskytnout peníze za cenu nepřiměřenou a v rozporu s dobrými mravy, čímž chtěla zřejmě pokrýt riziko nebonitnosti.

2. Žalovaná se k věci v tomto řízení nevyjádřila a k nařízenému jednání se nedostavila, přičemž soud pro úplnost dodává, že jednal přímo s žalovanou, když její zastoupení advokátem v exekučním řízení se automaticky nevztahuje na tuto věc.

3. Žaloba na zrušení rozhodčího nálezu byla Krajskému soudu v Ostravě doručena dne 1. 6. 2018.

4. Z usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 10. 2017, č.j. 25 EXE 4005/2015-26 bylo zjištěno, že jím byla přerušena exekuce vedená mezi žalovanou jako oprávněnou a žalobkyní jakožto povinnou k vymožení pohledávky přiznané rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] dne [datum], sp. zn. [číslo] a žalobkyni bylo uloženo, aby ve lhůtě 30 dnů podala u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Z usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. 3. 2018, č.j. 58 Co 381/2017-45 bylo zjištěno, že jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 10. 2017, č.j. 25 EXE 4005/2015-26. Toto usnesení krajského soudu nabylo právní moci dne 9. 5. 2018.

5. Ze smlouvy o úvěru č. 92013-4139 bylo zjištěno, že ji uzavřela dne 26. 9. 2013 žalovaná jakožto věřitel a žalobkyně jakožto dlužník. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 50 000 Kč (byl poskytnut při podpisu smlouvy). Úvěr byl poskytnut za úplatu (jejíž výše není výslovně ve smlouvě uvedena a je nutné ji dopočíst z ostatních údajů o celkových nákladech ve spojení se splátkovým kalendářem) a úrok s pevnou výpůjční úrokovou sazbou ve výši 20 % z jistiny. Celkové náklady na úvěr (čítající úrok a úplatu) tak činily 34 500 Kč a celková částka k zaplacení 84 500 Kč. Tato částka měla být uhrazena v 13 měsíčních splátkách po 6 500 Kč RPSN činila 207 % a výše měsíčních nákladů 2 654 Kč. Pro případ, že by dluh nebyl řádně splácen, byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši měsíčních nákladů úvěru (tj. částky 2 654 Kč) za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny, nákladů na úvěr a zákonného úroku z prodlení (při přepočtu na roční sazbu tedy výše činí cca 64 % jistiny). Dále bylo dohodnuto, že dlužník je povinen uhradit paušální náhradu nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky, a to ve výši 20 % z poskytnutého úvěru, nejméně však 2 000 Kč, jež nepodléhá vyúčtování (v daném případě tak paušální náhrada činí 10 000 Kč) a která zároveň nezahrnuje náklady rozhodčího, soudního či jiného řízení spojeného s vymáháním dluhu. V případě, že dlužník neuhradí kteroukoliv splátku řádně a včas má věřitel právo závazek ze smlouvy zesplatnit. V případě zesplatnění pak přirůstá nesplacená část výpůjční úrokové sazby a nesplacená část úplaty k jistině.

6. Z předpisu splátek k úvěrové smlouvě [číslo] bylo zjištěno, že z celkové částky 84 500 Kč činí 20 % úrok 10 000 Kč a úplata 24 500 Kč, přičemž splátkami se nejdříve uhrazují úrok a úplata a od šesté splátky jistina.

7. Z rozhodčí smlouvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že jí účastníci podřídili veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z úvěrové smlouvy uzavřené dne [datum], [číslo]. Bylo dohodnuto, že spor projedná a rozhodne jeden rozhodce, kterým strany určily [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] zapsaného v Seznamu rozhodců pod [číslo].

8. Z rozhodčí žaloby bylo zjištěno, že závazek byl zesplatněn k 4. 2. 2014, přičemž do zesplatnění žalobkyně uhradila celkem 26 200 Kč, pročež ji zbývá uhradit 58 300 Kč, zákonné úroky z prodlení z této částky za dobu od 5. 2. 2014 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 2 654 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení do zahájení rozhodčího řízení a paušální náhradu nákladů ve výši 10 000 Kč. Takto byly také nároky přiznány předmětným rozhodčím nálezem, který nabyl právní moci dne 31. 8. 2015. Z tohoto nálezu bylo dále zjištěno, že obsahoval poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu.

9. Součástí rozhodčího spisu dále byly oznámení o zesplatnění úvěru a předžalobní upomínka, obojí ze dne 10. 5. 2015. Z nich bylo zjištěno, že jimi žalovaná informovala žalobkyni o zesplatnění úvěru a vyzvala ji k zaplacení částek uvedených posléze v rozhodčí žalobě ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy.

10. Ze systému databáze systémových časových řad ARAD (dostupné na stránkách České národní banky www.cnb.cz) bylo zjištěno, že v 9/2013 činila úroková míra u úvěrů pro domácnosti na spotřebu 14,02 %, u úvěrů pro domácnosti na spotřebu s fixací sazby nad 1 rok do 5 let včetně 13,20 % a zesplatnění nejvyšší úroková míra poskytovaná ovšem u úročených úvěrů z kreditních karet 24,04 %.

11. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2020, č.j. 10 Co 283/2020-11 a ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 9 Co 715/2019 bylo zjištěno, že žalovaná opakovaně prostřednictvím rozhodčích nálezů uplatňuje nároky, které byly shledány v rozporu s dobrými mravy (konkrétně navýšení pohledávek o částky, jež v přepočtu na úrok těsně atakuje či dokonce přesahuje hranici 100 %), pročež byly i s ohledem na způsob sjednání úvěrových smluv a na nich navazujících rozhodčích smluv shledány jak úvěrové, tak i rozhodčí smlouvy za neplatné a naplňující kritérium zjevné nespravedlnosti.

12. Krajský soud na základě shora uvedených zjištění učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaná v postavení věřitele uzavřela s žalobkyní v postavení dlužníka dne 26. 9. 2013 smlouvu úvěru č. [číslo] rozhodčí smlouvu, ve které určily rozhodcem příslušným k rozhodování o sporech plynoucích z uvedené úvěrové smlouvy [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. Předmětem úvěrové smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 50 000 Kč za úplatu a úrok s pevnou výpůjční úrokovou sazbou ve výši 20 % z jistiny, takže žalovaná měla zaplatit celkem 84 500 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 6 500 Kč RPSN činila 207 % a výše měsíčních nákladů 2 654 Kč. Pro případ, že by dluh nebyl řádně splácen, byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši měsíčních nákladů úvěru (tj. částky 2 654 Kč) za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny, nákladů na úvěru a zákonného úroku z prodlení. Dále bylo dohodnuto, že dlužník je povinen uhradit paušální náhradu nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky, a to ve výši 20 % z poskytnutého úvěru, nejméně však 2 000 Kč, jež nepodléhá vyúčtování a která zároveň nezahrnuje náklady rozhodčího, soudního či jiného řízení spojeného s vymáháním dluhu. V případě, že dlužník neuhradí kteroukoliv splátku řádně a včas má věřitel právo závazek ze smlouvy zesplatnit. Žalovaná uhradila toliko 26 200 Kč, a tak by úvěr k 4. 2. 2014 zesplatněn a zahájeno rozhodčí řízení, ve kterém určený rozhodce vydal dne 17. 8. 2015 pod sp. zn. 0840/2015 rozhodčí nález, kterým žalované zcela vyhověl. Na základě tohoto rozhodčího nálezu je u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 25 EXE 4005/2015, která byly přerušena a žalobkyně (tam povinná) byly vyzvána k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, což učinila. Žalovaná opakovaně prostřednictvím rozhodčích nálezů uplatňuje smluvní nároky, které byly exekučními soudy shledány jako rozporné s dobrými mravy a úvěrové smlouvy, jakož i na ně navazující rozhodčí smlouvy za naplňující kritérium zjevné nespravedlnosti a tedy neplatné.

13. Podle § 31 písm. b) ZRŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016, soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.

14. Podle § 31 písm. g) ZRŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016, soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.

15. Podle § 35 odst. 1 písm. b) ZRŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016, když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i tehdy, jestliže jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle § 31 písm. a) až f), h) nebo pokud jsou dány důvody podle § 31 písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu.

16. Krajský soud předně konstatuje, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu byl žalobkyní podán včas, když žaloba došla soudu ve lhůtě 30 dnů od okamžiku, kdy bylo zástupci žalobkyně doručeno usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o přerušení exekučního řízení a výzvě k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu právě ve 30 denní lhůtě od doručení.

17. Dále krajský soud předesílá, že s ohledem na čl. IX přechodných ustanovení k zákonu č. 258/2016 Sb. aplikoval stran posouzení platnosti rozhodčí smlouvy v tomto případě právní úpravu účinnou v době jejího uzavření (viz body 13-15 tohoto odůvodnění).

18. Žalobkyně uplatnila dva důvody ke zrušení rozhodčího nálezu, jež jsou vymezeny citovaným ustanovením § 31 písm. b) a g) ZŘŘ. Na úvod nutno konstatovat, že v dané věci se nejedná o žalobu podanou ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu, tedy podle § 32 odst. 1 ZRŘ, u níž lze uplatnit v případě spotřebitelských smluv jakékoliv důvody uvedené v § 31 ZRŘ neomezeně, nýbrž o žalobu podanou po uvedené lhůtě na základě výzvy exekučního soudu podle § 35 ZRŘ. V takovém případě však lze důvod ke zrušení rozhodčího nálezu vymezený v citovaném § 31 písm. g) ZRŘ samostatně uplatnit jen v případě, že rozhodčí nález neobsahoval poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu (viz citovaný § 35 odst. 1 písm. b) ZRŘ). Vzhledem k tomu, že předmětný rozhodčí nález takové poučení obsahoval, nemůže se již nyní žalobkyně samostatně s úspěchem dovolávat výše uvedeného důvodu.

19. Soud se tedy zabýval existencí druhého z tvrzených důvodů, a to neplatností rozhodčí smlouvy ve smyslu citovaného § 31 písm. b) ZRŘ. Předně nutno konstatovat, že rozhodčí smlouvě v tomto konkrétním případě nelze po formální stránce nic vytknout, neboť byla sjednána samostatně a obsahuje jednoznačné určení rozhodce zapsaného v seznamu rozhodců vedeného Ministerstvem spravedlnosti ČR, a tedy způsobilého rozhodovat spory ze spotřebitelských smluv (§ 4 odst. 4 a § 35a ZRŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016). Rovněž další náležitosti rozhodčí smlouvy odpovídají příslušné právní úpravě (konkrétně § 3 odst. 5 ZRŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016). Ze samotného jejího obsahu tedy nelze její neplatnost dovodit. Nicméně rozhodovací praxe se v případě posuzování platnosti rozhodčích smluv (doložek) ustálila na to, že je nutné zkoumat i další okolnosti. V usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 Nejvyšší soud konstatoval, že„ ačkoli neplatnost smlouvy hlavní (úvěrové) sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí, a ačkoli ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze – ve smyslu v předchozím zaznamenaných právních názorů – opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo stigmatem kolize se zde rozhodnými„ dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby„ slabší strany“). Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají„ sankční“ povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016)“. V této souvislosti také nelze pominout judikaturu Ústavního soudu ČR, který ve vztahu k posuzování rozhodčích nálezů a rozhodčích smluv definoval kritérium tzv. zjevné nespravedlnosti. V nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 Ústavní soud shledal zjevnou nespravedlnost jako důvod pro odepření soudní ochrany subjektům, kteří evidentně poškozují práva svých klientů formou formulářově předtištěných smluvních ujednání neumožňujících jednoznačně slabší straně jejich modifikaci a skýtajících možnost vyvolání nepříznivých následků v osobní sféře klienta. Neplatnost a nepřijatelnost smluvních ujednání pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy, respektive naplnění kritéria„ zjevné nespravedlnosti“, Ústavní soud v tomto rozhodnutí shledal u takových postupů, v rámci nichž jsou klientům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění blankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek. Obdobně i ve svém nálezu ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 pak Ústavní soud dospěl k závěru o naplnění kritéria„ zjevné nespravedlnosti“ jak s ohledem na sjednaný úrok ve výši 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 %, tak i vzhledem k zajištění nároků věřitele ze smlouvy o úvěru formou dvou biankosměnek bez uvedení směnečné sumy a údaje splatnosti, a to v kombinaci se smluvními pokutami za prodlení s úhradou jakéhokoli závazku v řádu dnů a s ujednáním o zesplatnění všech závazků klienta ze smlouvy v případě prodlení v délce 10 dnů, jakož i s dalšími sankcemi. Na použitelnosti shora citované judikatury Ústavního soudu ČR nemůže nic změnit skutečnost, že Ústavní soud posuzoval rozhodčí doložky vtělené do smlouvy o úvěru prostřednictvím všeobecných obchodních podmínek, kdežto nyní je předmětem posouzení samostatně uzavřená rozhodčí smlouva, neboť v citované judikatuře vytyčené principy nelze obcházet samostatným uzavřením rozhodčí smlouvy s tím, že by tak spotřebitel pozbyl možnost ochrany prostřednictvím vytyčeného kritéria zjevné nespravedlnosti. Takto věc posuzuje i Nejvyšší soud ČR, který např. ve svém usnesení ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 pracoval právě se samostatně uzavřenou rozhodčí smlouvou, která navazovala na smlouvu úvěrovou.

20. V nyní posuzované věci bylo v rámci formulářové smlouvy o úvěru, dohodnuto, že žalovaná poskytne žalobkyni, jako spotřebiteli, úvěr ve výši 50 000 Kč na dobu 13 měsíců, a to za úrok ve výši 20 % p.a. a úplatu, obojí v celkové výši 34 000 Kč, přičemž nutno akcentovat, že konkrétní údaj o výši odměny ve smlouvě chybí a tato je zahrnuta do celkové částky, kterou měla žalovaná zaplatit, resp. do nákladů úvěru, takže přesnou představu kolik konkrétně zaplatí za úrok a kolik za úplatu dostane spotřebitel až tehdy, pokud provede přepočet těchto položek dle splátkového kalendáře. Dále nutno říci, že v daném případě se nemohlo jednat o rezervační úplatu ve smyslu § 499 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, neboť peněžní prostředky byly žalobkyni poskytnuty při podpisu smlouvy a žalovaná je tedy nemusela rezervovat (zajistit a držet) v období od sjednání smlouvy do jejich čerpání. Nic takového nebylo ostatně ani sjednáno. Ujednání o úplatě tak mělo pouze navýšit cenu úvěru. Tato cena představovaná úroky a úplatnou pak při přepočtu na úroky odpovídá úroku ve výši 101,96 % p.a. (srov. např. splátkovou a úvěrovou kalkulačku na www.finance.cz/uvery-a-pujcky/kalkulacky-a-aplikace/splatkovy-kalkulator/). Takováto výše úročení činila více jak 7 násobek úrokové míry u bankovních úvěrů na spotřebu a více jak 4 násobek nejvyšších úrokových sazeb poskytovaných ovšem k úvěrům jiného typu, a to úročeným úvěrům z kreditních karet. Z těchto důvodů je nutno takto dohodnutou cenu úvěru, resp. výši úroků v souladu s ustálenou judikaturou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) považovat i samu o sobě za zjevně odporující dobrým mravům, když zde nebylo možno dovodit existenci žádných skutečností odůvodňujících jako přiměřené použití takto vysoké úrokové míry, tedy poskytnutý úvěr se co do poskytnuté částky či doby splácení nijak nevymyká z běžného rámce spotřebitelských úvěrů a vysokou cenu úvěru nelze odůvodnit ani případnou špatnou bonitou žalobkyně a tedy větší rizikovostí. Navíc v tomto směru žalovaná nikdy neosvětlila, zda schopnost povinné zkoumala a jak a touto otázkou se nezabýval ani rozhodce v rámci„ nalézacího“ rozhodčího řízení. Přitom požadavek na zkoumání toho, zda je dlužník reálně schopen splatit dluh je celkem výchozí zásadou, kterou by jako obecný princip měl být brán v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dalším pro spotřebitele maximálně nevýhodným ujednáním je možnost zesplatnění úvěru v případě jakéhokoliv prodlení (jakkoliv krátkého). Za nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy pak soud považuje ujednání o paušálních nákladech na vymáhání (20 % jistiny, tj. 10 000 Kč), a to v situaci kdy s vymáháním pohledávky byly spojeny toliko oznámení o zesplatnění a předžalobní upomínka, obojí ze stejného dne a v podstatě se stejným obsahem a kdy tyto náklady výslovně nepokrývaly náklady žalované vynaložené v souvislosti s rozhodčím, soudním či jiným řízením. Řádné a včasné splacení úvěru včetně sjednaných úroků, respektive úvěrových splátek, bylo dále v rámci formulářové smlouvy zajištěno smluvní pokutou ve výši měsíčních nákladů úvěru (tj. částky 2 654 Kč) za každý započatý kalendářní měsíc prodlení (při přepočtu na roční sazbu to tedy činí cca 64 % jistiny). Tato výše smluvní pokuty sama o sobě není v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1017/2015 a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008), avšak nelze pominout, že zajišťovala i splácení nemravně vysokého navýšení a zcela nestandardně i zákonného úroku z prodlení. Celková výše vykonávaným rozhodčím nálezem žalované přiznaného plnění (bez zákonného úroku z prodlení a bez nákladů rozhodčího řízení) tak i přes žalobkyní provedené úhrady v souhrnné výši 26 200 Kč činila 113 418 Kč. Jak plyne ze shora citovaných usnesení Krajského soudu v Ostravě, žalovaná uzavírá spotřebitelské smlouvy s obdobně nepřiměřenými parametry opakovaně a nároky z těchto smluv uplatňuje (stejně jako v tomto případě) prostřednictvím formálně bezvadných formulářových rozhodčích smluv, na základě kterých je žalované rozhodci plně vyhovováno. Nepřiměřenost žalovanou požadovaného a rozhodcem přisouzeného plnění je dle názoru soudu natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (k tomu v podrobnostech srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019 či ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019).

21. Popsaný postup žalované při uzavření formulářové smlouvy o úvěru včetně na ní navázané rozhodčí smlouvy ve spojení s obsahem uzavřené smlouvy o úvěru, zejména pak s ujednáními o velmi vysoké ceně úvěru zjevně odporujícím dobrým mravům, jakož i podmínkám zesplatnění a sankčním ujednáním o paušálních nákladech, v rámci kteréhož postupu neměla žalobkyně v postavení spotřebitele a nepochybně slabší strany v podstatě jakoukoli faktickou možnost na vnuceném obsahu obou uzavíraných smluv cokoli změnit, se tak ve všech podstatných rysech shoduje se situací hodnocenou Ústavním soudem v jeho shora zmíněných nálezech ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12. Takový postup žalované při zohlednění výsledku rozhodčího řízení v podobě exekvovaného rozhodčího nálezu přiznávajícího oprávněné právo na plnění všech nároků uplatněných v rozhodčí žalobě, přestože značná část těchto nároků je evidentně nemravná, je tudíž nutno při komplexním posouzení v celkovém úhrnu vyhodnotit jako postup zjevně odporující dobrým mravům a zásadám ochrany spotřebitele, a tedy naplňující shora popsané kritérium„ zjevné nespravedlnosti“ formulované v uvedených nálezech Ústavního soudu. Z výše uvedeného je tedy pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) neplatná jak úvěrová smlouva, tak na ni navazující rozhodčí smlouva a je tedy naplněn důvod ke zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu citovaného § 31 písm. b) ZRŘ.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně byla plně procesně úspěšná. Proto krajský soud uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9 534 Kč, která představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, odměnu za tři úkony právní služby (sepis žaloby, převzetí zastoupení a účast u jednání) á 1 500 Kč podle § 7 bodu 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen advokátní tarif), při tarifní hodnotě 10 000 Kč (k použití této tarifní hodnoty srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1092/2017), tři paušální náhrady á 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradu za 21 % DPH z uvedených odměn a paušálních náhrad ve výši 1 134 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když nebyly tvrzeny žádné skutečnosti pro stanovení delší lhůty či plnění ve splátkách a žádné takové skutečnosti nevyplynuly ani z obsahu spisu. Povinnost plnit k rukám zástupce žalobkyně pak plyne z § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení