84 Co 147/2025 - 278

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radka Pavelky a soudců JUDr. Leony Výborné a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČ [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 523 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. listopadu 2024, č. j. 8 C 325/2022-234, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se: a) ve výroku I. o věci samé potvrzuje, b) ve výroku II. o nákladech řízení mění potud, že výše nákladů řízení, které je žalobkyně povinna zaplatit žalované, činí 99 073,59 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované, k rukám jejího zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta se sídlem v [Anonymizováno], náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 29 583,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částky 523 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení v částce 113 376 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 312 000 Kč s příslušenstvím a po okresním soudem připuštěném rozšíření žaloby částky 523 000 Kč s příslušenstvím jakožto neuhrazeného bezdůvodného obohacení za užívání věci, jež mají účastnice řízení ve spoluvlastnictví (každá z účastnice řízení vlastní ideální jednu polovinu bytové jednotky č. [Anonymizováno] nacházející se v budově č. p. [Anonymizováno] stojící na pozemku p. č. [Anonymizováno], včetně spoluvlastnického podílu na společný částech domu a pozemku, v katastrálním území [adresa] a obci obec [adresa] – dále zejména „předmětná bytová jednotka“, či též „bytová jednotka“, příp. „jednotka“), žalovanou bez právního důvodu (aniž by se na tom s žalobkyní poté, co se žalobkyně stala dne 10. 9. 2018 rovnocennou spoluvlastnicí předmětné bytové jednotky, dohodla) v rozsahu přesahující její spoluvlastnický podíl v období od 10. 9. 2018 do 30. 6. 2024. Žalobkyně nejprve tvrdila, že žalovaná užívá bez dohody s žalobkyní celou předmětnou bytovou jednotku (srov. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), později (v reakci na v řízení uplatněnou obranu žalované) tvrdila, že žalovaná vědomě umožnila předmětnou bytovou jednotku užívat třetím osobám, když žalovaná veškeré záležitosti ohledně předmětné bytové jednotky svěřila dřívějšímu spoluvlastníku předmětné bytové jednotky, jehož spoluvlastnický podíl žalobkyně získala v dražbě vedené soudním exekutorem v exekuci nařízené na majetek tohoto dřívějšího spoluvlastníka, p. [jméno FO] (srov. podání žalobkyně ze dne 13. 3. 2024), resp. uvedl, že žalovaná z užíváním předmětné bytové jednotky třetí osobou konkludentně souhlasila, dále odmítla žalobkyni sdělit přesné identifikační údaje této osoby a nevyhověla žádosti žalobkyně o udělení souhlasu s vystěhováním této osoby z předmětné bytové jednotky (srov. podání žalobkyně ze dne 14. 11. 2024). Žalovaná se žalobou uplatněnému nároku, vedle námitky promlčení, bránila tvrzením, že předmětnou bytovou jednotku nikdy neužívala, a to ani v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, v předmětné bytové jednotce nikdy fyzicky nebyla ani do ní neměla přístup (neměla od ní klíče), proto není osobou, která by se mohla na úkor žalobkyně obohatit.

3. Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze skutkového závěru, podle něhož v roce 2010 předmětnou bytovou jednotku jako investici zakoupili žalovaná a [jméno FO], každý v rozsahu ideální jedné poloviny, bytovou jednotku převzal [jméno FO], včetně klíčů, po několika letech začala předmětnou bytovou jednotku se souhlasem [jméno FO] užívat jeho matka a následně její partner [jméno FO], který bytovou jednotku užíval až do své smrti dne 27. 6. 2024. Dne 10. 9. 2018 nabyla spoluvlastnický podíl [jméno FO] žalobkyně. K vydání klíčů žalobkyně žalovanou vyzvala poprvé v dopise ze dne 20. 9. 2021 a v září 2021 předmětnou bytovou jednotku navštívil zaměstnanec žalobkyně pan [jméno FO], jemuž po předchozí komunikaci umožnil vstup do jednotky p. [jméno FO]. Žalovaná předmětnou bytovou jednotku nikdy neobývala ani jinak neužívala, neměla do ní přístup, neinkasovala v souvislosti s předmětnou bytovou jednotkou žádné finanční požitky, žádným způsobem ji neovládala, což vyplynulo jak z výpovědi samotné žalované, tak z výpovědí svědků p. [jméno FO] a [jméno FO], dále rovněž „přeneseně“ svědka [jméno FO]; okresní soud zdůraznil, že autenticita a věrohodnost výpovědí „nebyla nijak zpochybněna“.

4. Po právním posouzení věci dle § 2991 odst. 1 odst. 2 a § 2994 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, okresní soud dospěl k závěru, že na úkor žalobkyně sice docházelo k bezdůvodnému obohacení, nikoliv však ve prospěch žalované, nýbrž p. [jméno FO], případně osoby, jímž umožnil bytovou jednotku užívat. Žalovaná nejenže jednotku neužívala a neměla k ní přístup, ale ani neumožnila její užívání třetím osobám ani nebránila žalobkyni v získávání zisku z bytové jednotky.

5. Argumentaci žalobkyně, že žalovaná předmětnou bytovou jednotku ovládala, okresní soud neshledal důvodnou. Okresní soud si byl vědom závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, podle nichž bezdůvodné obohacení vzniká i v situaci, kdy jeden ze spoluvlastníků sice předmět spoluvlastnictví neužívá, ale má jej přístupný jen pro sebe, když dospěl k závěru, že takové závěry neodpovídají v projednávané věci zjištěnému skutkovému stavu, neboť z výslechu svědka p. [jméno FO] a žalované vyplynulo, že žalovaná nikdy nedisponovala klíči od předmětné bytové jednotky, neměla tedy nemovitost pro sebe jakkoli přístupnou a nemohla tedy ani přístup žalobkyni umožnit či jí v něm bránit. Z tvrzení žalobkyně ani z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalovaná ve výkonu vlastnického práva žalobkyni bránila. Žalovaná popírala, že by odmítala podat žalobu na vyklizení předmětného bytu a nešlo by jí konečně klást k tíži, že v rámci již poměrně vyhrocené situace, čelíce žalobě o zaplacení několika set tisíc korun, nevyhověla všem požadavkům žalobkyně, které se navíc v čase měnily. Konečně okresní soud uzavřel, že to nebyla žalovaná, kdo umožnil třetím osobám předmětnou bytovou jednotku užívat, žalovaná se o této skutečnosti dozvěděla až zpětně a případná absence realizace práv žalovanou ve vztahu k [jméno FO] či osobám, které předmětnou bytovou jednotku užívaly, neměla žádnou souvislost mezi případným „deliktním“ vztahem mezi účastnicemi řízení, když bylo pouze věcí žalované, zda a čeho se bude jako oprávněná osoba vůči třetím osobám domáhat.

6. Okresní soud uzavřel, že jednání žalované nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení vyjmenovaných v občanském zákoníku, když nezískala z předmětného bytu žádný majetkový prospěch (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a nebyla to ona, kdo umožnil užívání věci jinému (§ 2994 občanského zákoníku), jednání žalované nelze podřadit ani pod generální klauzuli obsaženou v § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, když ve shora popsaném skutkovém stavu absentuje jakékoliv reálné obohacení žalované, a to i v případné rozšířené interpretaci ve formě bránění v získávání zisku žalobkyni. Pokud se tedy někdo v souvislosti s užíváním předmětné jednotky obohatil, jednalo se o p. [jméno FO], případně o osoby, jimž umožnil jednotku užívat. Skutečnost, že žalovaná po určitou dobu nadužívání ze strany [jméno FO] či užívání bytu jeho matkou a panem [jméno FO] bez právního důvodu, tolerovala, nemůže zakládat její odpovědností vztah k žalobkyni. Konečně i sama žalobkyně dle provedených důkazů (první doložená výzva adresovaná žalované až z 20. 9. 2021, výslech svědka [jméno FO]) o své vlastnictví dlouhodobě nejevila zájem, pomíjela platby spojené s užíváním bytu apod. Optikou deklarovanou žalobkyní by se i ona obohacovala na úkor žalované, když jediným rozdílem u žalované byla jistá forma známosti s p. [jméno FO] a dřívější vědomost o protiprávním stavu v otázce užívání předmětné bytové jednotky, než ji získala žalobkyně. Žalobkyně prostřednictvím svého zaměstnance [jméno FO] měla přístup do předmětného bytu již rok před podáním žaloby a věděla, že fakticky v něm nějakým způsobem působí [jméno FO], s nímž komunikovala, přičemž z ničeho nevyplynulo, že by tento žalobkyni neposkytoval informační či jinou součinnost.

7. Z těchto důvodů okresní soud žalobu zamítl, když konstatoval, že v řízení sice bylo prokázáno, že žalobkyně je oprávněnou z titulu bezdůvodného obohacení a kolik toto obohacení případně činí (výše obvyklého nájemného byla mezi účastnicemi nesporná), nicméně žalovaná není osobou pasivně legitimovanou, neboť na její straně k žádnému obohacení, resp. neoprávněnému jednání, nedošlo. Námitkou promlčení vznesenou žalovanou se pro nadbytečnost nezabýval.

8. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého úspěšné žalované přiznal vůči neúspěšné žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení, jež jsou tvořeny odměnou advokáta stanovenou podle § 7 advokátního tarifu za každý ze šesti úkonů právní služby (v jednom případě v dvojnásobné výši, neboť jde o odměnu za účast u jednání, které trvalo déle než dvě hodiny, a v jednom případě v poloviční výši za podání neodůvodněného odporu proti platebnímu rozkazu) provedených v době, kdy předmětem řízení bylo zaplacení 312 000 Kč s příslušenstvím, ve výši 9 580 Kč, resp. odměnou ve výši 10 820 Kč po rozšíření žaloby na částku 523 000 Kč s příslušenstvím ze dva úkony právní služby (vyjádření z 15. 7. 2024 a účast u jednání soudu dne 12. 11. 2024), paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby v celkové výši 2 700 Kč dle § 13 odst. 3 (správně odst. 4) advokátního tarifu, náhradou za promeškaný čas při cestách zástupce ke třem jednáním soudu dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 1 800 Kč, náhradou cestovného ve výši 1 753 Kč a dvakrát 1 768 Kč a náhradou 21% daně z přidané hodnoty ve výši 19 677 Kč.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, neboť nesouhlasila se závěry okresního soudu, že žalovaná předmětnou bytovou jednotku neužívala a jednání žalované tak nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení vyjmenovaných v občanském zákoníku, když nezískala z předmětné bytové jednotky žádný majetkový prospěch a nebyla to ona, kdo umožnil užívání věci jinému. Žalobkyně namítala, že okresní soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, která jsou v rozporu s provedenými důkazy. Tato skutková zjištění se týkají zejména, nikoli však výlučně, skutečnosti, že je to právě žalovaná, která se bezdůvodně a bez právního titulu obohatila tím, že poskytla k užívání nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu třetí osobě bez souhlasu žalobkyně a bez ní náležející náhrady, když je užíván její spoluvlastnický podíl, a to s ohledem na § 2991 a § 2994 občanského zákoníku, a v návaznosti na to okresní soud nesprávně „provedl“ důkazy předložené žalobkyní, namítala rovněž, že nebyla řádně a dostatečně (vůbec) odůvodněna úvaha okresního soudu k tvrzení neoprávněného nároku žalobkyně a skutečnosti, že jí nemá náležet náhrada za užívání jejího spoluvlastnického podílu na nemovitosti třetí osobou bez právního titulu. Žalobkyně nesouhlasí s „posouzením všech důkazů“ provedených okresním soudem a jeho závěr o neexistenci věcné pasivní legitimace žalované nepovažuje za správný. Z provedeného dokazování dle žalobkyně vyplývá, že to byla právě žalovaná, která předmětnou bytovou jednotku ovládala a svým jednáním znemožnila užívat ji žalobkyní a brát z ní užitky. Zásadními důkazy, které byly okresnímu soudem zejména nesprávně posouzeny, jsou výpovědi samotné žalované a slyšených svědků. Žalovaná ve své výpovědi, byla-li tázána, zda vyslovila souhlas či nesouhlas s užíváním předmětné bytové jednotky matkou tehdejšího druhého spoluvlastníka p. [jméno FO], příp. jinou třetí osobou, uvedla, že p. [jméno FO] jí to oznámil několik let poté, co tam již jeho matka bydlela, žádný souhlas neudělovala, ale rovněž už ani nemohla nesouhlasit, když už tam takovou dobu bydlela. Žalovaná tedy uvedla, že nevyslovila nesouhlas s užíváním předmětné bytové jednotky v celém rozsahu třetí osobou a stav, kdy byla užívána třetí osobou na úkor žalobkyně, konkludentně odsouhlasila a byla s ním srozuměna. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná nepovažovala za nutné, aby o této skutečnosti informovala žalobkyni. Žalobkyně za podstatnou považuje skutečnost, že nemohla v žalovaném období předmětnou bytovou jednotku nejen užívat (což fakticky plyne z dispozičního řešení jednotky), ale nemohla z ní ani čerpat případné užitky. Naopak bylo zjištěno, že předmětnou bytovou jednotku v žalovaném období „ovládala“ žalovaná a bylo na ní, aby poměrnou část bezdůvodného obohacení, které požaduje žalobkyně, přenesla na třetí osobu, které umožnila užívání předmětné bytové jednotky či to strpěla. Dále žalobkyně podotkla, že jí žalovaná odmítla přes opakované výzvy sdělit přesné identifikační údaje osoby, která předmětnou bytovou jednotku užívala. Žalobkyně rovněž několikrát požádala žalovanou o udělení souhlasu s vystěhováním třetí osoby z předmětné bytové jednotky, když ani na toto nebylo žalovanou „pozitivně reagováno“, čímž přímo potvrdila, že souhlasí s užíváním bytové jednotky třetí osobou, rovněž neúspěšně žalovanou vyzvala k vydání klíčů. Žalobkyně odkázala na výpověď svědka p. [jméno FO], předsedy společenství vlastníků jednotek, do kterého náleží rovněž předmětná bytová jednotka, který „potvrdil jednání žalované, které směřuje k souhlasu s nadužíváním bytové jednotky třetí osobou na úkor žalobkyně“. Z výpovědi svědka vyplynulo, že žalovaná si musela být vědoma, že je bytová jednotka užívána třetí osobou, s čímž i souhlasila, když v rámci komunikace se společenstvím vlastníků jednotek zaslala žalovaná nesprávně p. [jméno FO] emailovou zprávu s instrukcemi k vyřešení záležitostí ohledně bytové jednotky, která byla adresována p. [jméno FO]. Doplnila, že svědek [jméno FO] v rámci výpovědi přiznal, že byl pověřen žalovanou, aby veškeré záležitosti ohledně jednotky dále řešil s jeho matkou a panem [jméno FO]. Žalobkyně považovala napadené rozhodnutí za „zcela překvapující“, neboť okresní soud provedl rozsáhlé dokazování, když dokonce zkoumal i výši obvyklého nájemného (bezdůvodného obohacení), „když tak z postupu soudu prvního stupně neplynulo, že by žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení po žalované neměl být přiznán“. Z tohoto důvodu „rozsudek a v něm zamítavé závěry žaloby nereflektovaly postup soudu prvního stupně v rámci vedeného řízení“. Žalobkyně dále okresnímu soudu vytýkala, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl, které jiná osoba (odlišná od žalované) je pasivně věcně legitimována, a že ji nepoučil o nesplnění důkazního břemene, resp. o skutečnosti, že žalovaná není pasivně věcně legitimována. Žalobkyně doplnila, že podílové spoluvlastnictví účastnic bylo zrušeno, zatím nepravomocnými, rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 vyhlášenými dne 25. 3. 2025 a 29. 4. 2025, a poukázala na rozhodnutí jiných soudů vydaných v obdobné věci, konkrétně na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 9. 2023, č. j. 26 C 244/2022-50, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 91 Co 40/2024-78, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 9. 2024, č. j. 26 C 244/2022-125. Konečně je žalobkyně toho názoru, že za stavu, kdy dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována, měl okresní soud využít moderačního práva dle § 150 o. s. ř., a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že okresní soud vedl, s ohledem na jeho právní závěry zbytečné, dokazování k výši bezdůvodného obohacení. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu „zrušil“ a sám žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 523 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, příp. aby napadený rozsudek zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

10. Žalovaná k odvolání uvedla, že napadený rozsudek okresního soudu považuje za věcně správný, když žalobkyně popírá skutková zjištění učiněná okresním soudem a nabízí vlastní skutkovou verzi, kdy o odvolání staví na zcela jiném skutkovém stavu, než bylo zjištěno okresním soudem, a stavu, který si „pouze přeje“. Okresní soud své závěry o tom, že žalovaná předmětnou bytovou jednotku neužívala a že jednání žalované nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, založil na pečlivém dokazování, z toho logicky dovozených skutkových zjištění a řádné aplikaci právních předpisů. Okresní soud se též důkladně zabýval námitkou žalobkyně, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalované mělo dojít formou tzv. ovládání předmětné bytové jednotky, okresního soud dospěl k závěru, že žalovaná jednotku neovládala. K názoru žalobkyně, že žalovaná nevyslovením nesouhlasu s užíváním předmětné bytové jednotky třetí osobou konkludentně takový stav odsouhlasila, žalovaná uvedla, že nikdy nepotvrdila, že by odsouhlasila užívání jednotky třetí osobou, a to ani výslovně ani konkludentně. V této souvislosti zdůraznila, že i konkludentní jednání je projevem vůle, avšak absence projevu vůle není konkludentním jednáním, tj. mlčení neznamená souhlas; mlčení může být projevem vnitřního souhlasu i vnitřního nesouhlasu nebo i projevem naprostého nezájmu, mlčení samo o sobě není projevem vůle, nevyjadřuje ani souhlas, ani nesouhlas. Z ničeho, co žalovaná uvedla ve své výpovědi, ani z žádného jiného důkazu nelze dovozovat, že by šlo o takové jednání žalované, kterým vyslovila souhlas s užíváním předmětné bytové jednotky ze strany třetích osob. Žalovaná podotkla, že pokud by bylo přistoupeno na uvažování žalobkyni, vedlo by to k závěru, že žalobkyně odsouhlasila užívání předmětné bytové jednotky p. [jméno FO] (partner matky dřívějšího spoluvlastníka předmětné bytové jednotky pana [jméno FO]). Podle žalované je rozhodné, že nikdy neměla do bytové jednotky přístup (neměla ani klíče), v předmětné věci bytové jednotce nikdy nebyla osobně přítomna, bytovou jednotku žádným způsobem neužívala a v žádném případě ji neovládal. Neměla tak po celou dobu, kdy je žalobkyně spoluvlastnicí předmětné bytové jednotky, žádnou faktickou schopnost rozhodovat o tom, jak a kým bude jednotka užívána, a neměla žádnou faktickou schopnost vyloučit žalobkyni z užívání jednotky, resp. není pravda, že by žalovaná osobám, které v jednotce bydlely, do jednotky umožnila přístup. Žalovaná doplnila, že žalobkyně musela vědět či si mohla snadno zjistit, že bytová jednotka je užívána třetími osobami, když zaměstnanec žalobkyně svědek [Anonymizováno] potvrdil, že v září 2021 mu byl do jednotky umožněn přístup. Z jím předložených fotografií vyplývá, že věděl, že je jednotka užívána, do jednotky byl vpuštěn p. [jméno FO], kterého se mohl zeptat na to, kdo jednotku užívat. Stejnou skutečnost mohla žalobkyně zjistit i od společenství vlastníků jednotek, když z výpovědi předsedy společenství p. [jméno FO] vyplynulo, že p. [jméno FO] znal a znal řadu podrobností o jeho bydlení v předmětné bytové jednotce. Žalobkyně se rovněž účastnila prohlídky bytové jednotky předtím, než ji koupila. Žalovaná dále uvedla, že tvrzení žalobkyně, že jí žalovaná odmítla sdělit přesné identifikační údaje osoby, která bytovou jednotku užívá, je tvrzení nepravdivé a dále též nově vznesené v rámci odvolacího řízení. Žalovaná zdůraznila, že jí žalobkyně o poskytnutí takových údajů nikdy nežádala, až na výzvu žalobkyně učiněnou při jednání okresního soudu dne 1. 9. 2023, žalovaná však neodmítla žalobkyni jí známé údaje sdělit, naopak údaje, které znala, uvedla. Jde-li o požadovaný souhlas s vyklizením předmětné bytové jednotky, žalovaná uvedla, že při jednání dne 1. 9. 2023 její zástupce uvedl, že je připraven žalovanou zastupovat a připojit se k případné žalobě na vyklizení jednotky. Konečně žalovaná zdůraznila, že nikdy nedisponovala klíči od bytové jednotky, pro což je nemohla na výzvu žalobkyni předat. Závěrem žalovaná uvedla, že žalobkyně již v roce 2018, kdy nabyla do vlastnictví spoluvlastnický podíl, mohla iniciovat rozhodnutí spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, nic takového však neučinila a spoléhala se na to, že bude mít nárok na bezdůvodné obohacení vůči druhému spoluvlastníku, který se však na správě bytové jednotky žádným způsobem nepodílel ani nepřijal žádné rozhodnutí o tom, jak bude s jednotkou nakládáno. Z vyložených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu potvrdil, současně nesouhlasila s případnou aplikací § 150 o. s. ř., neboť pro to nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, když žalobkyně poté, kdy nabyla spoluvlastnický podíl, byla v zásadě pasivní, několik let nevyvíjela vůbec žádnou činnost ve vztahu k jednotce, nezajímala se o to, kdo v jednotce bydlí, následně začala vymáhat po druhém spoluvlastníku bezdůvodné obohacení, aniž by měla jakékoliv faktické vědomí o tom, jakým způsobem je jednotka užívána. Nejdříve v řízení tvrdila, že jednotku užívá žalovaná, následně tvrdila, že žalovaná bytovou jednotku ovládá, aniž by však pro to „měla důvod“, na své žalobě trvá i přesto, že je zřejmé, že na straně žalované žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Doplnila, že i kdyby dala dřívějšímu druhému spoluvlastníku p. [jméno FO] souhlas s tím, aby v předmětné bytové jednotce bydlela jeho matka, neznamenalo by to, že tím dochází k nadužívání nebo ovládání bytové jednotky ze strany žalované. Znamenalo by to, že k nadužívání, resp. ovládání jednotky, dochází ze strany pana [jméno FO]. Žalovaná by tak měla vůči panu [jméno FO] právo na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž okamžikem, kdy jeho spoluvlastnický podíl nabyla žalobkyně, nedošlo k žádné změně okolností, kterou by bylo možné hodnotit tak, že od tohoto okamžiku jednotku užívá či ovládá žalovaná.

11. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění – dále jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

12. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, přičemž závěry, které učinil okresní soud a které jej vedly k závěru o nedůvodnosti podané žaloby, považuje odvolací soud za správné, když okresní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o věci samé, učinil správný závěr o skutkovém stavu a ten správně právně zhodnotil. K procesním vadám tvrzeným žalobkyní odvolací soud doplňuje, že procesní vadou není neudělení poučení účastníkům o hmotném právu, včetně poučení o nedostatku věcné legitimace; podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky je pasivní věcná legitimace hmotněprávní institut (srov. např. usnesení tohoto soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1765/2001). Okresnímu soudu rovněž nelze vytýkat, jak činí žalobkyně, že žalobkyni nepoučil o nesplnění důkazního břemene, neboť na neunesení důkazního břemene své rozhodnutí nezaložil (založil je na zjištění konkrétního skutkového stavu).

13. Dále platí, že okresní soud nevydal pro žalobkyni (ani pro žalovanou) překvapivé rozhodnutí o věci samé, neboť zamítnutí žaloby okresním soudem bylo postaveno na skutečnostech, které byly v řízení před okresním soudem uplatněny (žalovanou), žalobkyně s nimi byla seznámena a měla možnost se k nim vyjádřit (a také tak učinila). Za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat, což není případ projednávané věci.

14. Podle § 1117 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále již jen „o. z.“), každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

15. Podle § 1121 o. z., každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu.

16. Podle § 1122 odst. 1 o. z., podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

17. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

18. Podstata podílového spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (§ 1122 odst. 1 o. z.) Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky založil poměry neumožňující některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (to nastává zpravidla tehdy, pokud celou společnou věc užívá druhý spoluvlastník třetí osoba, které druhý spoluvlastník užívat společnou věc umožnil), lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Pro povinnost spoluvlastníka, který užíval společnou věc, např. nemovitost (bytovou jednotku, jakožto prostorově vymezenou část nemovitosti), nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval společnou věc dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 228 Cdo 283/2020), ani okolnost, v jaké intenzitě společnou věc fakticky užíval obohacený – pro vznik bezdůvodného obohacení postačuje již skutečnost, že ji měl přístupnou pouze pro sebe, resp. osoby, jimž přístup umožnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015).

19. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniká i v případě, uzavřel-li jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka smlouvu, jíž umožnil třetí osobě užívat předmět spoluvlastnictví, resp. dal-li k užívání společné věci třetí osobě souhlas, popř. třetím osobám umožnil ke společné věci (do společné věci) přístup. Oprávněnou osobou (tím, kdo ho má nárok na vydání bezdůvodného obohacení) je ten spoluvlastník, který nedal k užívání společné věci souhlas – tento vlastník je nositelem aktivní věcné legitimace. Pasivně věcně legitimován (osobou, která je povinna vydat bezdůvodné obohacení) je spoluvlastník, který dal souhlas k užívání společné věci nad rámec jeho spoluvlastnického podílu třetí osobě, resp. užívání společné věci třetí osobě svým jednáním umožnil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021).

20. V projednávané věci, jak již bylo uvedeno, okresní soud správně zjistil, že poté, co se žalovaná v roce 2010 stala spolu s [jméno FO] rovnodílnou spoluvlastnicí předmětné bytové jednotky, tuto jednotku převzal [jméno FO], včetně klíčů, který bez vědomí a souhlasu žalované umožnil užívání jednotky své matce a jejímu partnerovi [jméno FO], který po smrti matky [jméno FO] bytovou jednotku užíval až do své smrti dne 27. 6. 2024. Tato situace (užívání jednotky třetími osobami bez souhlasu žalované) trvala i ke dni 10. 9. 2018, kdy spoluvlastnický podíl [jméno FO] získala žalobkyně. Okresní soud správně zjistil, že žalovaná předmětnou bytovou jednotku nikdy neobývala ani jinak neužívala, neměla do ní přístup, neinkasovala v souvislosti s předmětnou bytovou jednotkou žádné finanční požitky, žádným způsobem ji neovládala (nikdy nerozhodla o způsobu užívání bytové jednotky). 21. [jméno FO] bez vědomí žalované umožnil užívat jejich společnou věc třetím osobám, a to v rozsahu přesahujícím velikost jeho spoluvlastnického podílu (jak plyne z kupní smlouvy ze dne 26. 11. 2010, předmětná bytová jednotka dosahovala, bez sklepní koje a lodžie, podlahové plochy cca 50 m a byla o velikosti 2+kk, tudíž nemohla být k bydlení užívána jen zčásti), v důsledku čehož vzniklo žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči p. [jméno FO], příp. vůči třetím osobám (§ 2994 o. z.). Okamžikem, kdy se žalobkyně stala vlastnicí spoluvlastnického podílu [jméno FO], se na postavení žalované ničeho nezměnilo, tedy nestala se jen proto, že proti užívání bytové jednotky třetí osobou bez jejího souhlasu nezasáhla, povinnou k vydání bezdůvodného obohacení ve prospěch nového spoluvlastníka; mlčení žalované k této otázce neznamená souhlas, resp. mlčení není (konkludentním) právním jednáním. Obě spoluvlastnice – žalobkyně a žalovaná – se okamžikem, kdy bytovou jednotku v dražbě získala žalobkyně, dostaly do stejného postavení, kdy bez jejich souhlasu, resp. přičinění předmět jejich (spolu)vlastnictví užívaly třetí osoby.

22. Povinnost žalované vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni nezaložila ani skutečnost, že žalovaná od [jméno FO] věděla, že bez jejího vědomí (souhlasu) umožnil užívání předmětné bytové jednotky své matce (a jejímu druhovi). Ze skutečnosti, že proti tomu nic nepodnikla, by bylo lze maximálně dovodit, že nadále (poté, co se o něm dozvěděla) byla srozuměna s tím, že bytová jednotka bude třetími osobami užívána v rozsahu přesahujícím velikost spoluvlastnického podílu [jméno FO]. Hypoteticky, i kdyby bylo možno souhlas žalované z užívání předmětné bytové jednotky třetími osobami dovodit, stále by se nejednalo o jednání žalované, které by založilo nadužívání bytové jednotky v rozsahu přesahujícím velikost jejího spoluvlastnického podílu; nadužívání založilo jednání [jméno FO], a to nikoli v rozsahu přesahujícím velikost spoluvlastnického podílu žalované, nýbrž přesahujícím velikost jeho spoluvlastnického podílu.

23. Z vyložených důvodů proto odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že se žalovaná na úkor žalobkyně žádným způsobem bezdůvodně neobohatila, neboť předmětnou bytovou jednotku neužívala, neměla k ní přístup, neumožnila její užívání třetím osobám, jednotku neovládala ani nebránila žalobkyni v získávání zisku z bytové jednotky.

24. Jde-li o poukaz žalobkyně na rozhodnutí jiných soudů vydaných podle jejího názoru v obdobné věci, odvolací soud doplňuje, že z obsahu těchto rozhodnutí (jejich odůvodnění) vyplývá, že se o obdobnou věc věci projednávané nyní odvolacím soudem nejedná. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 91 Co 40/2024-78, sice byl zrušen dříve vydaný zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 9. 2023, č. j. 26 C 244/2022-50, a následně byl vydán vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 9. 2024, č. j. 26 C 244/2022-125, z odůvodnění těchto rozhodnutí, zejména usnesení městského soudu, však vyplývá, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vůči druhému spoluvlastníku bytové jednotky vznikl na základě jiného skutkového stavu, než je stav projednávané věci. Ve věci projednávané pražskými soudy totiž žalovaný po koupi spoluvlastnického podílu na bytu (rovněž se jednalo o bytovou jednotku) o velikosti ideální jedné poloviny umožnil bezplatné užívání bytu osoby, od které spoluvlastnický podíl koupil, tedy žalovaný od počátku užívání bytové jednotky třetí osobou s tímto souhlasil, resp. jak výslovně uvedl městský soud, třetí osoba užívala byt „dle dohody s žalovaným“, pro což žalovaný byt „ovládal“, kdežto v projednávané věci žalovaná předmětnou bytovou jednotku neovládala ani ji neumožnila užívat třetí osobě.

25. Další námitky žalobkyně, podle nichž žalovaná odmítla přes opakované výzvy sdělit žalobkyni přesné identifikační údaje osoby, která předmětnou bytovou jednotku užívala, a neudělila žalobkyni souhlas s vystěhováním této osoby, je rovněž nutno shledat nepřípadnými, neboť ze skutečnosti, že žalovaná měla odmítnout žalobkyni sdělit identifikační údaje osoby užívající předmětnou bytovou jednotku či neudělit souhlas s vyklizením jednotky, nelze dovodit, že by žalovaná předmětnou bytovou jednotku užívala – nebo dokonce užívala v rozsahu přesahujícím spoluvlastnický podíl. Žalovaná nebyla povinna jakékoliv informace žalobkyni sdělovat (takovou povinnost spoluvlastníku neukládá zákon, ani se k ní žalovaná nezavázala smluvně – mezi účastnicemi koneckonců žádná smlouva nikdy uzavřena nebyla), naopak bylo věcí žalobkyně, aby si takové informace zajistila sama (např. prostřednictvím svého zaměstnance svědka [jméno FO]), příp. od osoby, jejímž prostřednictvím, resp. od níž spoluvlastnický podíl do vlastnictví získala – soudní exekutor, příp. svědek [jméno FO]. V této souvislosti rovněž není bez významu, že žalovaná tvrdila, že bližší identifikační údaje osob, vyjma jména a příjmení, které předmětnou bytovou jednotku užívaly, neznala a žalobkyně znalost takových údajů žalovanou netvrdila.

26. Dále je namístě doplnit, že žalobkyně nepotřebovala souhlas žalované, jakožto druhé spoluvlastnice, k případnému vyklizení předmětné bytové jednotky, neboť vlastnickou žalobu proti třetí osobě může podat byť i jen jeden z podílových spoluvlastníků nemovitosti, o jejíž ochranu jde, a nikoliv pouze všichni – případní – spoluvlastníci společně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1794/96, ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2496/2006, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2243/2006, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 800/2014).

27. Rovněž bez významu je tvrzení žalobkyně, že neúspěšně žalovanou vyzvala k vydání klíčů, protože v řízení bylo prokázáno, že žalovaná klíče od předmětné bytové jednotky nikdy nedržela.

28. Z vyložených závěrů vyplývá, že napadený rozsudek je ve výroku o věci samé věcně správný, proto jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil, rovněž jej potvrdil ve výroku o náhradě nákladů řízení, pokud bylo rozhodnuto o základu nároku na náhradu nákladů řízení, lhůtě k plnění a místu plnění. Napadený rozsudek odvolací soud změnil (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) pouze potud, pokud okresní soud rozhodl o výši náhrady nákladů řízení, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že výši účelně vynaložených nákladů řízení úspěšnou žalovanou okresní soud stanovil nesprávně (viz níže). Odvolací soud dále dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky (důvody zvláštního zřetele hodné) pro aplikaci § 150 o. s. ř., když, byť alespoň částečné, nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné žalované neodůvodňuje postoj některé z účastnic řízení ani jiné v řízení najevo vyšlé skutečnosti. Krácení nákladů řízení neodůvodňuje ani skutečnost, že okresní soud vedl (s ohledem na jeho právní závěry zbytečné) dokazování k výši bezdůvodného obohacení, protože dokazování vedené k této otázce nevedlo ke zvýšení nákladů řízení, když dokazování listinami, resp. znaleckým posudkem k výši bezdůvodného obohacení nikdy nebylo samostatným předmětem jednání okresního soudu. Jak při jednání konaném dne 1. 9. 2023, tak jednání konaném dne 12. 11. 2024, při nichž byly prováděny důkazy k výši případného bezdůvodného obohacení, vždy byly prováděny důkazy i k jiným skutečnostem (zejména k základu žalobou uplatněného nároku).

29. Jak již bylo uvedeno, okresní soud některé náklady prvostupňového řízení vynaložené žalovanou neurčil či neposoudil správně. Jednak za úkony právní služby provedené po rozšíření žaloby náleží odměna advokáta ve výši 10 420 Kč (nikoliv 10 820 Kč, jak nesprávně určil okresní soud), jednak žalované nepřísluší odměna za vyjádření ze dne 15. 7. 2024, neboť tímto podáním žalovaná neúspěšně navrhovala nepřipuštění změny žaloby (změna žaloba byla okresním soudem připuštěna usnesením ze dne 5. 8. 2024, č. j. 8 C 325/2002-190), tudíž odměna ve výši 10 420 Kč přísluší žalované jen za jeden úkon právní služby (účast u jednání dne 12. 11. 2024). Dále okresní soud nesprávně přiznal dvě paušální náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč za účast u jednání, které trvalo déle než dvě hodiny, když se jedná o jeden úkon právní služby, byť je honorovaný vyšší odměnou než úkon běžný (žalovaná tak má nárok jen na sedm paušálních náhrad hotových výdajů).

30. Prvostupňové náklady žalované jsou tak tvořeny odměnou stanovenou podle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024 (advokátní tarif), za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání vyjádření k žalobě, účast u jednání soudu dne 1. 3. 2023 a u výslechu dne 23. 2. 2024) po 9 580 Kč, dále odměnou ve dvojnásobné výši za účast na jednání soudu trvajícím déle než dvě hodiny (jednání okresního soudu konaném dne 28. 6. 2024) a odměnou v poloviční výši za podání blanketního (odůvodnění postrádajícího) odporu proti ve věci vydaného elektronickému platebnímu rozkazu, a konečně odměna ve výši 10 420 Kč za účast při jednání dne 12. 11. 2024. Náklady žalované tvoří rovněž sedm paušálních náhrad hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč, náhrada za čas promeškaný při cestách zástupcem žalované k jednáním soudu či výslechu svědků stanovená dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 1 800 Kč, náhrada cestovného v částkách 1 753 Kč a dvakrát 1 768 Kč a náhrada 21% DPH počítaná z uvedených nákladů řízení ve výši 17 194,59 Kč. Z uvedeného vyplývá, že celková výše účelně vynaložených nákladů prvostupňového řízení žalovanou činí 99 073,59 Kč.

31. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., na jejichž základě uložil v odvolacím řízení neúspěšné žalobkyni povinnost uhradit úspěšné žalované účelně vynaložené náklady v plném rozsahu. Náklady odvolacího řízení žalované jsou tvořeny odměnou advokáta za dva úkony právní služby (podání vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 10 420 Kč dle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, paušální náhradou hotových výdajů ve výši 900 Kč a náhradou za ztrátu času ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 4 a § 14 odst. 3 stejné vyhlášky, cestovným ve výši 1 809,50 Kč a náhradou DPH v částce 5 134,40 Kč. Náklady odvolacího řízení v celkové výši 29 583,90 Kč žalobkyně zaplatí žalované k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v běžné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).