84 Co 28/2024 - 1148

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Leony Výborné a soudců Mgr. Radka Pavelky a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno] – [Jméno žalované], IČ [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o nahrazení projevu vůle, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 20. listopadu 2023, č. j. 7 C 83/2021-1067, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 12. 2023, č. j. 7 C 83/2021-1071, takto:

Výrok

I. Rozsudek a usnesení okresního soudu se potvrzují.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 32 806,73 Kč, k rukám zástupce žalobce [tituly před jménem], advokáta se sídlem v [adresa], ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud nahradil (ve výroku I.) projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parcelní číslo [hodnota] v katastrálním území [adresa], který byl dosud ve vlastnictví státu, a to podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), s poukazem na skutečnost, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 4 zákona o půdě, která má nárok na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům za pozemky žalobce či jeho předchůdců v restituci z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě nevydané, a to na základě ve výroku konkretizovaných rozhodnutí [právnická osoba] Dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci, k rukám jeho zástupce, na náhradě nákladů řízení částku 268 089,60 Kč do tří od právní moci rozsudku (výrok II.). Usnesením ze dne 8. 12. 2023, č. j. 7 C 83/2021-1071 doplnil okresní soud napadený rozsudek o výrok, jímž uložil žalované povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Lounech náklady řízení představované vyplaceným znalečným ve výši 3 790,93 Kč.

2. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce je osobou oprávněnou podle zákona o půdě z titulu právního nástupnictví po zemřelém [tituly před jménem] [jméno FO], v rozsahu jedné čtvrtiny z celkového restitučního nároku. Část restituovaných pozemků nebyla právnímu předchůdci žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] vydána, a to rozhodnutím [právnická osoba] [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], ve znění oznámení o opravě písařské chyby č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], rozhodnutím [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], rozhodnutím [právnická osoba] [jméno FO] č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum] a č. j. [Anonymizováno] ze dne [datum], z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě. Konkrétně se jedná o pozemky parcelní číslo [hodnota] v katastrálním území [adresa], které byly rodině žalobců odňaty s účinností ke dni 30. 4. 1954. Dále byl rodině žalobců odňat pozemek parc. č. [hodnota] taktéž v katastrálním území [adresa] za účelem průmyslové výstavby a komunikace, a to s účinností ke dni 22. 1. 1969. [tituly před jménem] [jméno FO] uplatnil své restituční nároky u žalované v roce 1991.

3. Rozsudkem ze dne 19. 9. 2022, č. j. 7 C 83/2021-741 (dále jen „dřívější rozsudek okresního soudu“) okresní soud žalobě vyhověl, když podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu, konkrétně rozhodl o bezúplatném převodu pozemků parcelní číslo [hodnota] v katastrálním území [adresa] a pozemku parcelní číslo [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa]. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 84 Co 274/2022-927 (dále též jen „zrušující rozhodnutí odvolacího soudu“) byl k odvolání žalované tento rozsudek změněn potud, že byl podle zákona o půdě nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu ve vztahu k uvedeným pozemkům, s výjimkou pozemku parcelní číslo [hodnota] v katastrálním území [adresa] (dále jen „předmětný pozemek“), ohledně nějž byl dřívější rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

4. Odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí uložil okresnímu soudu, aby se zabýval konkurencí nároků na bezúplatný převod předmětného pozemku, neboť na jeho převod uplatnili vedle žalobce nárok též osoby vystupující jako žalobci v řízení vedeném u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 153/2017. Odvolací soud přitom poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce (rozsudek ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020 a rozsudek ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2121/2022) a uvedl, že existence tzv. „lepšího“ práva jiných oprávněných osob představuje důvod nezpůsobilosti nárokovaného pozemku k vydání. Přitom významnými okolnostmi z hlediska posouzení, zda konkurujícím oprávněným osobám svědčí „lepší“ právo je podle judikatury Nejvyššího soudu zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod. Odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí uzavřel, že za situace, kdy v řízení není žalobcem tvrzeno, že nevydáním předmětného pozemku by bylo ztíženo či znemožněno hospodaření na vydávaných pozemcích, může být žaloba, jíž se žalobce domáhá vydání předmětného pozemku, v zásadě úspěšná teprve poté, kdy tento pozemek nebude vydán oprávněným osobám, které se jeho vydání domáhají dříve podanou žalobou.

5. Okresní soud v napadeném rozsudku, vydaném po řízení navazujícím na zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, odkázal na svá skutková zjištění, vymezená v předcházejícím rozsudku, na zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, č. j. 28 Cdo 1540/2023-985, jímž bylo odmítnuto dovolání žalované směřující proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 1. 2023, č. j. 84 Co 274/2022-927, pokud jím byl nahrazen projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vymezených pozemků.

6. Konstatoval, že soudy opakovaně ve vztahu k žalobci hodnotily postup žalované při uspokojování jeho restitučního nároku jako liknavý a okresní soud neshledal důvod se od tohoto hodnocení jakkoli odchýlit. V otázce ocenění restitučního nároku žalobce okresní soud odkázal na závěry v dané věci již přijaté, že z důkazů provedených listinami vztahujícími se k výstavbě v katastrálním území [adresa], a to regulačních a zastavovacích plánů pro část území [adresa] z roku 1938, dopisu [adresa] ze dne 18. 12. 1947, v němž bylo sdělováno, že pro území [adresa] platil v té době pro stavby regulační plán z roku 1938, resp. že se ministerstvo zemědělství podrobilo zásadám obsaženým v tomto regulačním plánu, zápisu sepsaného stavební komisí dne 19. 6. 1950, ze kterého vyplývá, že byla s odkazem na regulační plán z roku 1938 schválena stavba domu v [Anonymizováno], rozhodnutí rady ONV [adresa] ze dne 25. 4. 1960, jímž byly vyčleněny určené pozemky v katastrálním území [adresa] ze zemědělské výroby za účelem výstavby, vyplývá, že v době odnětí původních pozemků státem byla oblast [Anonymizováno] rozestavěná podle plánů státní regulační komise z roku 1938, návrhu rady ÚNV na schválení programu výstavby pro podrobný územní plán [Anonymizováno] ze dne 24. 6. 1958, který pod bodem 2.3) obsahuje informaci, že „oblast [Anonymizováno] je rozestavěna podle plánu Statní regulační komise z r. 1938.“ … „Navrhované obytné zastavění rodinnými isolovanými domy je neekonomické a v rozporu se směrným plánem r. 1955, který navrhuje koncentrovanější vyšší výstavbu“, vyplývá, že v době odnětí pozemků právnímu předchůdci žalobce státem bylo namístě ocenit většinu odňatých pozemků jako pozemky stavební.

7. Jelikož ze stejných listinných důkazů i závěru o stavebním charakteru většiny odňatých pozemků vycházel znalecký posudek č. [Anonymizováno], včetně dodatků ze dne 14. 6. 2017 a 12. 2. 2018, vypracovaný [jméno FO] kterým byly oceněny žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci nevydané pozemky, dovodil okresní soud, že znalcem zjištěná hodnota nevydaných pozemků je správná, když z obsahu znaleckého posudku a jeho dodatků vyplývá, že hodnota nevydaných pozemků činila 38 386 960 Kč. Vzhledem k tomu že právní předchůdce žalobce byl vlastníkem jedné ideální poloviny odňatých pozemků a žalobce následně v rámci dědického řízení nabyl jednu polovinu tohoto nároku, dospěl okresní soud k závěru, že hodnota restitučního nároku žalobce představuje jednu čtvrtinu hodnoty odňatých a nevydaných pozemků, tj. 9 596 740 Kč.

8. Okresní soud při ocenění restitučního nároku žalobce nevycházel ze znaleckého posudku předloženého žalovanou, vypracovaného [jméno FO]. Uvedl, že znalec [jméno FO] vycházel z předpokladu, že na jím oceňovaných pozemcích neprobíhala výstavba bezprostředně po jejich odnětí rodině žalobce, a že z tohoto důvodu nelze tyto pozemky ocenit jako stavební. Tento předpoklad však neodpovídá skutečnostem zjištěným dokazováním v průběhu řízení.

9. Účastníci v řízení učinili nesporným, že obvyklá cena předmětného pozemku činí 786 209,96 Kč.

10. Dále se okresní soud zabýval otázkou, zda žalobci uplatňující nárok na vydání předmětného pozemku v konkurující věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 153/2017, mají ve vztahu k předmětnému pozemku tzv. „lepší“ právo. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 5 C 153/2017 byla žaloba ohledně předmětného pozemku zamítnuta, že žalobci v této související věci ve vyjádření ze dne 23. 3. 2023 nenavrhovali vydání předmětného pozemku v primárním ani alternativním návrhu, vydání předmětného pozemku žalobci zvažovali pouze jako náhradní řešení pro případ, že by se jimi požadované pozemky ukázaly jako nepřevoditelné. Okresní soud vyšel rovněž ze zjištění, že předmětný pozemek sousedí s pozemky žalobci již vydanými jako pozemky náhradní (pozemky parcelní číslo. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa]) a že vydáním předmětného pozemku bude umožněno lepší zemědělské využití všech pozemků. Dospěl proto k závěru, že vydání předmětného pozemku žalobci nebrání skutečnost, že právo na jeho vydání uplatnili žalobci v souvisejícím řízení již v roce 2017.

11. Okresní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření smlouvy o bezúplatném vydání předmětného pozemku, když výše restitučního nároku žalobce činí 9 569 740 Kč, souhrnná hodnota pozemků žalobci vydaných, včetně předmětného pozemku, činí 1 087 421,64 Kč. Restituční nárok žalobce tak ani po vydání předmětného pozemku nebude přečerpán.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož přiznal plnou náhradu nákladů řízení žalobci.

13. Uvedený rozsudek, jakož i doplňující usnesení, napadla žalovaná odvoláním, v němž okresnímu soudu vytýkala nesprávný závěr stran hodnoty restitučního nároku žalobce, když nesouhlasila s tím, že nevydané pozemky v době přechodu vlastnického práva na stát měly stavební charakter. Okresní soud podle odvolatelky při posouzení rozporu mezi dvěma znaleckými posudky předloženými účastníky řízení nesprávně nevyslechl znalce [jméno FO] a vycházel pouze ze závěrů znaleckého posudku předloženého žalobcem, vypracovaného [jméno FO]. Přitom z judikatury – odvolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016 – vyplývá, že v případě, že soudu jsou předloženy rozporné znalecké posudky, lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, případně znaleckým ústavem, pokud soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní. To však okresní soud neučinil. Znalec [jméno FO] přitom při ocenění většiny nevydaných pozemků jako pozemků stavebních vycházel z existence tzv. [adresa] regulačního plánu, v oponentním znaleckém posudku [jméno FO] bylo shledáno, že pozemky nebylo možno ocenit jako stavební, a to i s ohledem na neplatnost [adresa] regulačního plánu. Znalecký posudek [jméno FO] přitom spočívá na dezinterpretaci původního sdělení [jméno FO] dne 9. 2. 2017, který však ve vyjádření ze dne 2. 9. 2017 potvrdil, že [Anonymizováno] regulačnímu plánu nepřisuzoval platnost ani jinou právní relevanci. Znalec [jméno FO] kromě toho ani nedoložil listinu, o níž hovořil při své výpovědi u Okresního soudu v Benešově dne 30. 5. 2018. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud výrok I. napadeného rozsudku změnil tak, že žalobu ohledně předmětného pozemku zamítne.

14. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl, aby byl napadený rozsudek potvrzen. Odkázal na rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. 1. 2023, č. j. 84 Co 274/2022-927 v části týkající se argumentace ve vztahu k ocenění restitučního nároku žalobce. Upozornil také, že ve věci jeho restitučního nároku bylo již opakovaně v jeho prospěch rozhodováno jak Nejvyšším soudem, tak Ústavním soudem. Doplnil, že rozpor znaleckých posudků v daném případě nespočívá v ocenění rodině žalobce odňatých pozemků, ale v samotném přístupu k oceňovací metodě, ze které pak jejich závěry nutně vychází. Hodnocení charakteru pozemku je podle ustálené judikatury právním posouzením náležejícím jedině soudu, nikoli znalci. Znalecký posudek tedy svými závěry navazuje na právní posouzení charakteru oceňovaných pozemků, nikoli naopak. Ačkoli žalovaná namítá rozpor mezi znaleckými posudky, ve skutečnosti se jedná o její nesouhlas s právním hodnocením soudů ohledně charakteru odňatých pozemků. Žalobce v řízení prokazuje stavební charakter pozemků nikoli pouze znaleckým posudkem, ale celou řadou dalších důkazů. Žalovanou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08 není na věc žalobce přiléhavý, neboť v jím posuzovaném případě všichni znalci hodnotili jednu okolnost, pro jejíž posouzení je třeba odborných znalostí. V projednávaném případě rozpor mezi znalci spočívá v posuzovaní oceňovaných pozemků jako stavebních či zemědělských, přičemž právní posouzení charakteru pozemků náleží soudu. Není tak vadou řízení, pokud znalci [jméno FO] a [jméno FO] nebyli za dané situace vyslechnuti.

15. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů - dále již jen „o. s. ř.“), je přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř.), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek okresního soudu, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

16. Předmětem řízení je nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy, týkající se vydání náhradního pozemku, tedy tzv. náhradová žaloba. I tyto žaloby mají povahu restitučního řízení. V těchto typech řízení je namístě, aby soud postupoval méně formalisticky, zejména pokud jde o poučovací povinnost, posuzování dispozice žalobce s žalobou, jakož i při věcném hodnocení, neboť je nezbytné šetřit podstatu restitucí, kterou je pokud možno rychlé odčinění křivd.

17. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále již jen „zákona o půdě“), oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1.

18. Podle § 4 odst. 2 zákona o půdě, zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty uvedené v § 13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 13, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1, e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a jeho manžel.

19. V dané věci není mezi účastníky sporu o tom, že žalobce disponuje žalobou uplatněným restitučním nárokem a že původní - v bodě 2. shora vymezené - pozemky nelze v restituci vydat z důvodů uvedených v § 11 zákona o půdě. Mezi účastníky řízení nepanovala shoda v tom, zda jsou splněny podmínky pro vyhovění náhradové žalobě, tedy, zda žalovaná postupuje vůči žalobci liknavě a svévolně, dále jakého charakteru byly pozemky odebrané právním předchůdcům žalobce a zda vydání předmětného pozemku nebrání „lepší“ právo jiných oprávněných osob.

20. Okresní soud v posuzovaném případě podrobně zkoumal všechny sporné skutkové otázky na základě dokazování provedeného v souladu s ust. § 120 a násl. o. s. ř., provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a své skutkové závěry v odůvodnění napadeného rozsudku (byť i odkazem na dřívější rozhodnutí v této věci, týkající se ostatních žalobci již pravomocně vydaných náhradních pozemků) přesvědčivě odůvodnil. Na základě takto přijatých správných skutkových závěrů okresní soud věc rovněž správně posoudil rovněž z právního hlediska.

21. Při řešení otázky, zda byl postup žalované při uspokojování žalobcova restitučního nároku liknavý či svévolný, okresní soud respektoval judikatorní závěry týkající se výjimečného uplatňování nároků na vydání náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku, žalobou na vydání nebo převod konkrétních náhradních pozemků (rozsudek Velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02). Žalovaná za více než 30 let (od roku 1991) do současné doby neuspokojila restituční nároky žalobce, resp. jeho předchůdce, i přes žádost žalobce a existenci pravomocných soudních rozhodnutí, dlouhodobě odmítá přecenění žalobcova restitučního nároku, s tvrzením, že již byla hodnota restitučního nároku vyčerpána, proto brání žalobci v účasti na veřejných nabídkách podle § 11a odst. 1 zákona o půdě. Právní předchůdce žalobce a žalobce se snažili aktivně získat náhradní pozemky v rámci veřejných nabídek, jichž se účastnil předchůdce žalobce [jméno FO], i sám žalobce. Závěr okresního soudu, že žalovaná postupovala vůči žalobci a jeho předchůdci svévolně a liknavě, je správný.

22. Žalovaná ve všech soudních řízeních zahájených žalobci zpochybňuje charakter odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobců, když tvrdí, že nevydané pozemky měly v době jejich odnětí zemědělský charakter, přičemž byly jako zemědělské evidovány. Soudní praxe je však již dlouhodobě ustálena v závěru, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Rovněž je třeba zmínit, že Nejvyšší soud v řadě případů aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož by soudy podle kontextu každého jednotlivého případu měly zohledňovat různé relevantní okolnosti, které pouze příkladmo uváděl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020). Uvedená judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizací výstavby, neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.

23. Ve věci týchž účastníků se k otázce posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních, a to i těch, které podléhaly tzv. [Anonymizováno] regulačnímu plánu, vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 100/2020, proti kterému podala žalovaná ústavní stížnost, jenž byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1253/20 jako nedůvodná odmítnuta. V těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud vyjádřil i k námitce žalované, že [adresa] regulační plán je nicotným správním aktem, protože nebyl podepsán představitelem [právnická osoba]. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vyslovil, že závěry soudů nižších stupňů v otázce ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních, není založen toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, realizace výstavby). Odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3566/2019, vydaná ve věci totožných účastníků, jakož i usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018 a usnesení ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019, jimiž se dovolací soud již dříve vypořádal s obdobnou argumentací téže dovolatelky a jimiž – jako souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších stupňů ve skutkově a právně obdobné věci, týkajících se procesu uspokojování restitučního nároku převodem náhradních pozemků uplatňovaného a majících původ v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci (restituční nároky rodiny žalobců). Odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 135/2018 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 1704/18), jímž bylo – byť z důvodů jiných než nyní posuzovaných – odmítnuto dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, č. j. 20 Co 264/2017-337, 20 Co 265/2017, kterým však odvolací soud taktéž vyhověl žalobě na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků. Správnými pak shledal závěry soudů o tom, že restituční nárok žalobce byl vyčíslen částkou 9 596 740 Kč, což představuje čtvrtinový podíl na restitučním nároku původní oprávněné osoby. Ústavní soud pak ve shora zmiňovaném usnesení, jímž odmítl ústavní stížnost, k námitce žalované, směřující proti údajné nicotnosti tzv. [adresa][Anonymizováno]regulačního plánu, konstatoval, že již Nejvyšší soud přesvědčivě a ústavně konformně zdůvodnil, že v posuzované věci není rozhodnutí obecných soudů založeno toliko na existenci [Anonymizováno] plánu, nýbrž i na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních relevantní. K fakticky shodným závěrům v otázce ocenění restitučního nároku žalobce pak Nejvyšší soud dospěl i v řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 1. 2023, č. j. 84 Co 274/2022-927, ve věci týkající se pozemků, které byly žalobci v tomto řízení již vydány.

24. Důvod k odchýlení se od uvedených závěrů neshledal odvolací soud ani v nyní projednávané věci. Okresní soud ani v této věci nepostavil závěr učiněný o stavebním charakteru odňatých pozemků pouze na závěru o existenci ([Anonymizováno]) regulačního plánu, nýbrž i na dalších skutkových zjištěních.

25. Z dopisu [právnická osoba] ze dne 18. 12. 1947 vyplývá, že pro vytvoření stavebního obvodu pro část pozemku parcelní číslo [Anonymizováno] [Anonymizováno] se [jméno FO] zastupující [Anonymizováno], podrobil zásadám obsaženým v regulačním plánu z roku 1938. Není tedy správný závěr odvolatelky, že z úvah o vytvoření stavebního obvodu vyplývá, že [adresa] regulační plán nebyl platný. Naopak lze z tohoto důkazu dovodit, že vytvoření stavebního obvodu bylo posouzeno jako souladné s regulačním plánem z roku 1938.

26. Návrh rady ÚNV na schválení programu výstavby pro podrobný územní plán [Anonymizováno] ze dne [datum] obsahuje pod bodem 2.3) informaci, že „[Anonymizováno] je rozestavěna podle plánu Statní regulační komise z r. 1938. Tento plán je až dodnes platným regulačním plánem. Navrhované obytné zastavění rodinnými isolovanými domy je neekonomické a v rozporu se směrným plánem r. 1955, který navrhuje koncentrovanější vyšší výstavbu“. Řešená oblast zahrnovala vzhledem k jejímu celkovému vymezení i konkrétně zmiňovaným ulicím a místům ([Anonymizováno] též území regulované [Anonymizováno] regulačním plánem, což plyne i ze zákresu ulic do [Anonymizováno] plánu. Není tedy důvodná námitka žalované, že odkaz na plán [Anonymizováno] z r. 1938 je nutno vysvětlit tak, že míří pouze na tzv. [Anonymizováno] regulační plán.

27. Ze zápisu o stavební komisi ze dne 19. 6. 1950 vyplývá, že v ulici [Anonymizováno], tedy v území zahrnutém do [adresa] regulačního plánu, probíhala výstavba, a to ve stavebním obvodu č. [hodnota].

28. O probíhající výstavbě v souladu s regulačními plány z 30. let svědčí i ortografické letecké snímky daného území z let 1945 až 1953, přičemž nelze přehlédnout ani zákresy v mapě stopcen stavebním pozemků, evidující výši cen stanovenou podle nařízení předsedy vlády č. 175/1939 Sb.

29. Sdělení [právnická osoba] k funkčnímu využití pozemků č. j. [č. účtu] a [č. účtu] ze dne 9. 2. 2017 rovněž svědčí o tom, že pozemky parcelní číslo [hodnota] v katastrálním území [adresa] byly určeny k zastavění průmyslovou výrobou, další pozemky nacházející se v oblasti spadající pod [adresa] regulační plán (parcelní číslo [hodnota] v katastrálním území [adresa]) byly rovněž určeny alespoň k částečnému zastavění. Za důvodnou nepovažuje odvolací soud námitku odvolatelky, že [Anonymizováno] při posouzení některých rodině žalobce nevydaných pozemků jako stavebních nesprávně vycházel toliko z dochované dokumentace, nikoli z dokumentace platné, neboť jak vyplývá ze shora uvedených judikatorních závěrů, pro ocenění nevydaných pozemků jako stavebních není podmínkou existence platné územně plánovací dokumentace.

30. V případě odňatých a nevydaných pozemků, jejichž charakter byl v řízení určen jako stavební, vycházel okresní soud i odvolací soud – za použití judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vymezující kritéria tohoto posouzení – ze zjištění, že tyto pozemky, byť na nich v době jejich odnětí předchůdcům vedlejšího účastníka ještě výstavba neprobíhala, byly již určeny k zastavění, a to na základě [adresa] regulačního plánu (Přehledného regulačního a zastavovacího plánu [jméno FO] [Anonymizováno]), který sice nebyl schválen a potvrzen postupem předpokládaným zák. č. 88/1920 Sb., nicméně shora uvedené listinné důkazy prokazují, že podle něj bylo při plánování výstavby postupováno. Výstavba na těchto pozemcích byla následně rovněž realizována, byť v charakteru výstavby mohlo dojít ke změnám.

31. Z uvedených závěrů vycházel ve svém znaleckém posudku [Anonymizováno] ze dne 30. 1. 2017, doplněném dodatky ze dne 14. 6. 2017 a 12. 2. 2018, znalec [jméno FO] Oceňované pozemky rozdělil na pozemky určené k zástavbě, které ocenil jako stavební, a pozemky, které si zachovaly svůj původní zemědělský charakter a které ocenil jako pozemky zemědělské. Vycházel přitom ze správných podkladů, tedy ze shora vymezené územně plánovací dokumentace z 30. let 20. století, směrného územního plánu [právnická osoba] z roku 1964, z ortofotografických leteckých snímků, když provedl zákresy katastrální mapy do regulačních a zastavovacích plánů z roku 1938, a pokud jde o pozemek parcelní číslo [hodnota], směrného územního plánu platného od roku 1964. Jeho závěry jsou dostatečně, přesvědčivě a logicky odůvodněny.

32. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku nevěrohodnosti znaleckého posudku [jméno FO] vznesenou s tím, že znalec nedoložil rozhodnutí [jméno FO] z roku 1952, na nějž odkazoval při svém výslechu před Okresním soudem v Benešově dne 30. 5. 2018 a z nějž odvozoval platnost tzv. [adresa] regulačního plánu. Zadání znaleckého úkolu nesměřovalo k přezkoumání platnosti [adresa] regulačního plánu. Pokud znalec dospěl k závěru, že [adresa] regulační plán byl platnou územně plánovací dokumentací (nerozhodno, na jakém základě takový závěr učinil), pak tento jeho závěr okresní soud ani odvolací soud nepřevzaly a nevycházely z něj. To však nebylo na újmu správnosti závěru znaleckého posudku o stavebním charakteru některých oceňovaných pozemků.

33. Ze znaleckého posudku [hodnota] vypracovaného [jméno FO] dne 28. 9. 2022, který k důkazu předložila žalovaná, vyplývá, že tento se týká ocenění 25 pozemků odňatých rodině žalobce v době nesvobody. Netýká se pozemků parcelní číslo [hodnota] v katastrálním území [adresa]. Znalec dospěl k závěru, že při ocenění pozemků nelze vycházet z návrhu [Anonymizováno], neboť tento není schváleným, resp. potvrzeným dokumentem. Přitom jako stavební pozemky se podle znalce k danému datu posuzovaly pozemky uznané stavebním úřadem za pozemky stavební, a to vymezením stavebního obvodu, parcelací, stavebním povolením, regulačními a upravovacími plány, upravovacími náčrty apod. Na stavební charakter uvedených pozemků nelze usuzovat ani z toho, že by na nich probíhala výstavba bezprostředně po jejich odnětí. Proto znalec oceňované pozemky ocenil jako zemědělské, s výjimkou pozemku parcelní číslo [hodnota] v katastrálním území [adresa], který ocenil jako zahradu.

34. Pokud znalec [jméno FO] vycházel z předpokladu, že na jím oceňovaných pozemcích neprobíhala výstavba bezprostředně po jejich odnětí rodině žalobce, a že z tohoto důvodu nelze tyto pozemky ocenit jako stavební, pak je třeba konstatovat, že tento závěr neodpovídá skutečnostem zjištěným dokazováním v průběhu řízení. Posouzení většiny odňatých pozemků jako pozemků stavebních bylo založeno na zjištění - učiněném na základě provedeného dokazování - že při provádění výstavby na těchto pozemcích bylo vycházeno ze [adresa] regulačního plánu z roku 1938. Ani závěr o neprovedení výstavby na znalcem oceňovaných pozemcích neodpovídá skutečnostem zjištěným dokazováním v průběhu řízení. Stejně tak skutečnost, že [jméno FO] ve svém znaleckém posudku dospěl k závěru, že [adresa] regulační plán nebyl platný, nemá pro posouzení věci význam, neboť závěr soudu prvního stupně na platnosti [adresa] regulačního plánu nestojí.

35. Odvolací soud hodnotil oba znalecké posudky volně podle své úvahy v souladu s ust. § 132 o. s. ř. Dospěl k závěru, že znalecký posudek [jméno FO] vychází z nesprávných předpokladů o tom, jaké skutečnosti vedou k určení charakteru oceňovaného pozemku jako stavebního. Naopak znalecký posudek podaný [jméno FO] byl založen na správných předpokladech, proto z něj okresní soud správně vycházel. Vzhledem k tomu nebylo nutno k odstranění rozporu mezi znaleckými posudky provádět výslech znalců. Stejně tak nebyl dán důvod k vypracování revizního znaleckého posudku. Skutečnost, že znalecké posudky dospěly k odlišným závěrům proto, že vycházely z odlišných předpokladů, umožňuje soudu vycházet z toho důkazu znaleckým posudkem, který je založen na předpokladech správných (usnesení Nejvyššího soudu 28 Cdo 2984/2022 ze dne 11. 11. 2022 a rozhodnutí v něm odkazovaná). Postup při hodnocení znaleckých posudků byl podroben i ústavnímu přezkumu, když ústavní stížnost podaná stěžovatelkou byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2307/23.

36. Proto se odvolací soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že výše restitučního nároku žalobce činí 9 596 740 Kč.

37. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda je zde tzv. „lepší“ právo jiných oprávněných osob na vydání předmětného pozemku.

38. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2416/2020, v případě konkurence nároků oprávněných osob domáhajících se vydání týchž náhradních pozemků, jest vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení jejího restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo. Významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty. V navazujícím rozsudku ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2121/2022 Nejvyšší soud vysvětlil důvody, pro něž dospěl k závěru, že pro určení, komu z oprávněných osob náleží „lepší“ právo, bude – v zájmu právní jistoty oprávněných osob a zamezení sporů konkurentů usilujících o totožný náhradní zemědělský pozemek – rozhodující zásadně okamžik zahájení soudního řízení, respektive okamžik uplatnění nároku na vydání sporného náhradního zemědělského pozemku u soudu; případně hospodářský či jiný hodnotový význam zvoleného pozemku pro oprávněnou osobu (kupř. z důvodu, že jej již obhospodařuje, případně hospodaří na sousedících pozemcích).

39. V otázce existence „lepšího“ práva jiných oprávněných osob odvolací soud ze spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 5 C 153/2017 zjistil, že řízení bylo zahájeno dne 4. 7. 2017, tedy dříve, než stávající řízení (20. 4. 2021). Jelikož v době předložení věci odvolacímu soudu nebylo dosud o vydání předmětného pozemku žalobcům v související věci pravomocně rozhodnuto, rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 23. 7. 2024, č. j. 84 Co 28/2024-1130 o přerušení odvolacího řízení do vydání rozhodnutí v odvolacím řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 95 Co 123/2024. V uvedené věci byl dne 10. 10. 2024 vyhlášen rozsudek, jímž bylo mimo jiné rozhodnuto tak, že se zamítá žaloba v části, v níž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s nimi smlouvu o převodu předmětného pozemku. Uvedeným rozhodnutím odpadla překážka vydání předmětného pozemku žalobci spočívající v existenci tzv. „lepšího“ práva jiných oprávněných osob.

40. Jelikož byla splněna základní podmínka pro vyhovění náhradové žalobě (žalovaná při uspokojování nároku žalobce postupuje liknavým a svévolným způsobem), jakož i s ohledem na to, že hodnota žalobci dosud vydaných pozemků (včetně hodnoty předmětného pozemku) podle shodných skutkových tvrzení účastníků učiněných při jednání před odvolacím soudem dne 13. 11. 2024 nepřekročila hodnotu restitučního nároku žalobce zjištěnou okresním soudem (9 596 740 Kč), je možné vyhovět požadavku na nahrazení projevu vůle žalované ve vztahu k předmětnému pozemku, když tento pozemek není zatížen právy třetích osob (nic takového nebylo v řízení tvrzeno ani to nevyplynulo z provedeného dokazování) a jeho převodu nebrání žádný zákonný důvod (ať již tvrzený žalovanou či důvod jiný).

41. Proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Potvrzeny byly také nákladové výroky napadeného rozsudku, jak ve vztahu mezi účastníky, tak o nákladech státu, jelikož v nich rovněž nebyly shledány nesprávnosti.

42. O nákladech odvolacího řízení bylo za situace, kdy zcela úspěšným účastníkem odvolacího řízení byl žalobce, rozhodnuto tak, že žalované byla uložena povinnost k jejich náhradě vůči žalobci (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř.). Náklady odvolacího řízení vynaložené účelně žalobcem sestávají z odměny za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 8. 1. 2024 a účast u jednání odvolacího soudu) po 11 460 Kč [§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „a. t.“], celkem 22 920 Kč, dvou paušálních částek náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), celkem 600 Kč, jízdného za cestu osobním automobilem k odvolacímu jednání z[Anonymizováno]Prahy do Ústí nad Labem a zpět ve výši 2 993 Kč (vyhl. č. 398/2023 Sb.), náhrady za ztrátu času v rozsahu 6 zameškaných půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 a. t.), celkem 600 Kč a náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 5 693,73 Kč, celkem 32 806,73 Kč.