8Co 1347/2022

Rubrum

Rozsudkem ukládajícím prohlášení projevu vůle nemůže být nahrazeno toto prohlášení ke dni předcházejícímu právní moci rozsudku, ledaže s tím žalovaný výslovně souhlasí a není to v rozporu s kogentní právní normou.

Výrok

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Toufara a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M., Ph.D. sídlem [adresa] o nahrazení projevu vůle, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19.8.2022, č. j. 5 C 252/2021-96, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 776 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Poučení

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci jako soudu prvního stupně domáhala nahrazení projevu vůle žalované, a to ke dni 16. 10. 2020, který spočíval v převzetí díla, jenž je předmětem smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 2. 7. 2018 (ve znění jejích dodatků) bez výhrad týkajících se vad a nedodělků bránících provozu tohoto díla, a to způsobem dohodnutým podle smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 2. 7. 2018. Uvedla, že na základě smlouvy o dílo ze dne 2. 7. 2018 pro žalovanou vybudovala kanalizaci a čističku odpadních vod blíže specifikovanou ve smlouvě o dílo. K dokončení díla došlo 13. 10. 2020 a téhož dne byla žalovaná vyzvána k převzetí díla. Dne 14. 10. 2020 pak byl ve stavebním deníku učiněn zápis, ze kterého vyplývá, že žalovaná vzala výzvu k převzetí díla na vědomí. Dne 16. 10. 2020 mělo tedy dojít ve smyslu ustanovení článku 12.2 smlouvy o dílu k zahájení předávacího řízení, o čemž měl být sepsán zápis potvrzený jak žalobkyní, tak žalovanou. Žalovaná, ač neuplatnila žádné vady, které by bránily provozu díla, tuto povinnost nesplnila, aniž by k tomu měla zákonný či smluvní důvod.

2. Žalovaná nároku odporovala s argumentací, že dílo nebylo dokončeno. Dne 14. 4. 2021 navíc žalovaná od smlouvy platně odstoupila, a proto se uplatňovaný nárok žalobkyně nezakládá na žádném právním důvodu.

3. Soud prvního stupně žalobu zamítl s následujícím skutkovým závěrem: Dne 2. 7. 2018 uzavřely účastnice smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala provést na svůj náklad a nebezpečí pro žalovanou dílo - gravitační splaškovou kanalizaci a mechanicko-biologickou aktivační čistírnu odpadních vod pro 600 EO s odvodňovačem kalů v obci [obec], dle projektové dokumentace a výkazu výměr pro provedení stavby zpracované Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a žalovaná se zavázala dílo převzít a zaplatit cenu. Dne 14. 12. 2018 účastnice uzavřely ke smlouvě dodatek č. 1, dne 29. 5. 2019 dodatek č. 2, dne 27. 9. 2019 dodatek č. 3 a dne 9. 3. 2020 dodatek č. 4 Cena díla byla domluvena částkou ve výši 45 933 737,61 Kč (včetně daně z přidané hodnoty). Bylo dohodnuto, že dílo bude předáno a převzato dne 16. 10. 2020, stavební práce budou dokončeny dne 11. 10. 2020. Součástí plnění žalobkyně bylo i zajištění veškerých podkladů nutných k předání díla a požadovaných zákony a předpisy, předepsaných zkoušek, revizí, atestů materiálů a výrobků, prohlášení o shodách; dokumentace skutečného provedení stavby, vč. geodetického zaměření. Účastnice se dohodly tak, že dílo bude předáno jako celek. K jednání o předání a převzetí žalobkyně připraví zjišťovací protokoly včetně soupisu provedených prací; doklady o kvalitě materiálu, atesty, prohlášení o shodě; doklady o provedených zkouškách; stavební deník; dokumentaci skutečného provedení stavby vč. geometrického zaměření; provozní řád stavby pro zkušební a trvalý provoz; ostatní doklady v souladu s výkazem výměr. O převzetí díla bude sepsán zápis potvrzený oběma stranami, v něm uvedou též případné vady zjištěné při přejímce a termíny k jejich odstranění. Účastnice mohou odstoupit od smlouvy v souladu s ustanovením § 2002 občanského zákoníku, a to zejména z důvodu hrubého neplnění smluvních závazků druhou stranou. Žalovaná může odstoupit od smlouvy kromě dalšího, pokud je žalobkyně v podstatném prodlení se zhotovením díla (více než 30 kalendářních dnů), kdy zhotovením díla se rozumí úplné, funkční a bezvadné provedení všech stavebních a montážních prací a konstrukcí, včetně dodávek potřebných materiálů a zařízení nezbytných pro dokončení díla a dále provedení všech činností souvisejících s dodávkou stavebních a montážních prací a konstrukcí, jejichž provedení je pro řádné dokončení díla nezbytné; avšak teprve poté, kdy na hrubé neplnění smluvních závazku žalobkyni předem písemně upozornila a poskytla odpovídající lhůtu k nápravě. Odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy, s výjimkou nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy a nároku na sjednané smluvní pokuty. V případě odstoupení od smlouvy je žalovaná povinna uhradit žalobkyni také hodnotu prací, které dosud nebyly fakturovány. Žalobkyně má za to, že řízení o předání bylo ukončeno k 22. 12. 2020. K tomuto datu nebyly žalobkyní žalované předány doklady ke zkušebnímu provozu, ani doklady ke kolaudaci. Dne 30. 11. 2020 proběhly individuální zkoušky strojně - technického zařízení. Ve dnech 1. 12. 2020 do 4. 12. 2020 proběhly komplexní zkoušky strojně-technologického zařízení. Dne 21. 1. 2021 převzala žalovaná dokladovou část pro uvedení stavby do zkušebního provozu. Přípisem ze dne 16. 2. 2021 žalovaná žalobkyni vyzvala k dokončení díla, a předání díla do konce února roku 2021. Přípisem ze dne 14. 4. 2021, oznámila žalovaná žalobkyni, že odstupuje od smlouvy o dílo z důvodu vadného plnění a z důvodu podstatného prodlení s plněním smlouvy, a to více než o 30 kalendářních dnů. Z výše uvedeného vyplývá, že k předání a převzetí díla nemohlo dojít k 16.10.2020, neboť ještě v listopadu 2020 byly prováděny individuální a komplexní zkoušky a zároveň nebyly předány veškeré doklady požadované zákony a předpisy, tedy předepsané zkoušky, revize a testy materiálu a výrobků, prohlášení o shodách, dokumentace skutečného provedení stavby včetně geodetického zaměření. Proto se soud prvního stupně dále nezabýval odstoupením od smlouvy ze strany žalované. Po právní stránce soud prvního stupně citoval ust. § 2001, § 2005 odst. 1, § 2586, § 2607 a § 2610 o. z. Odkázal také na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, který řeší otázku důsledku nedodržení sjednaného způsobu předání díla.

4. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 25 010 Kč po zaokrouhlení. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 4. 1. 2022, z částky 1 250 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 13. 4. 2022, z částky 2 500 Kč za jednání s protistranou dle § 11 odst. 1 písm. i) a. t. ze dne 18. 8. 2022 a z částky 7 500 Kč (3 x 2 500 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 19. 8. 2022 včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 2 319,05 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 13. 4. 2022 náhrada 1 127,46 Kč za 110 ujetých km v částce 727,46 Kč (36,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při průměrné spotřebě 5.3 l /100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 19. 8. 2022 náhrada 1 191,59 Kč za 110 ujetých km v částce 791,59 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 116/2022 Sb. při průměrné spotřebě 5.3 l /100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 116/2022 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 669,05 Kč ve výši 4 340,50 Kč.

5. Proti rozsudku se odvolala žalobkyně, která jej navrhla zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť v postupu soudu prvního stupně shledala závažné vady. Uvedla, že k dokončení díla došlo 13. 10. 2020 a téhož dne byla žalovaná vyzvána k převzetí díla. Dne 14. 10. 2020 pak byl ve stavebním deníku učiněn zápis, ze kterého vyplývá, že žalovaná výzvu k převzetí díla vzala na vědomí. Žalobkyně proto setrvala na tom, že v předávacím protokolu měl být jako datum předání a převzetí uveden právě den 16. 10. 2020. K uvedenému datu dílo nevykazovalo žádné vady bránící provozu díla. Dílo bylo funkční a mohlo být předáno, pokud by k tomu žalovaná poskytla nezbytnou součinnost. Pokud tedy dne 16. 10. 2020 nebylo dílo fakticky předáno a převzato, stalo se tak výhradě v důsledku neposkytnutí součinnosti ze strany žalované. Soud prvního stupně teprve při jednání dne 19. 8. 2022 dospěl k překvapivému (popírajícímu předchozí koncentraci řízení) právnímu názoru. Vzhledem k jeho názoru na danou věc proto žalobkyně požádala o připuštění změny žaloby tak, aby bylo přehodnoceno a eventuálně změněno datum, které je uvedeno jako okamžik převzetí a předání díla. Důvodem zvolení tohoto postupu byly právě výsledky dokazování dosavadního řízení, které naznačovaly, že okamžikem předání a převzetí díla v daném případě může být datum pozdější. Soud prvního stupně však podle § 95 odst. 2 o. s. ř. nepřipustil změnu žaloby s argumentací, že výsledky dosavadního řízení nemůžou být podkladem pro řízení o změněném návrhu, aniž tyto úvahy jakkoliv odůvodnil. Žalobkyně se domnívá, že povinností soudu prvního stupně bylo naopak změnu žaloby připustit, neboť jinak je jeho postup v přímém rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. V rámci jednání odvolacího soudu dne 5. 1. 2022 k dotazům členů senátu odvolacího soudu strana žalující doplnila, že v případě, že by rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen, bylo by věcí soudu prvního stupně, jaké podá účastníkům řízení poučení a také by bylo jeho povinností poskytnout žalující straně lhůtu, aby mohla zvážit další postup s ohledem na právní názor vyslovený odvolacím soudem.

6. Žalovaná strana navrhla věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Neztotožnila se s argumentem strany žalující o přípustnosti navržené změny žaloby. Doplnila, že nepřichází v úvahu ani postup podle § 118a o. s. ř., ani jiná poučovací povinnost soudu prvního stupně. Blíže pak rozvedla svou argumentaci týkající se vadnosti plnění ze strany zhotovitele. Poukázala také na rozsudek NS 28 Cdo 3033/2017, podle kterého nepřipuštěním změny žaloby nemůže být žalobce závažným způsobem poškozen, může-li svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou. Pokud jde o reakci strany žalující na doplňující dotazy odvolacího soudu, žalovaná poukázala na to, že ani v rámci odvolacího řízení není strana žalující schopna definovat, jakého nároku by se na místo dosavadního znění žaloby v dalším průběhu řízení měla domáhat.

7. Odvolací soud vyhodnotil odvolání jako podané oprávněnou osobou, přípustné a včasné (§ 201, § 202 a § 204 o. s. ř.). Přezkoumal proto napadený rozsudek v intencích ust. § 212, § 212a o. s. ř. a při jednání dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání.

8. Podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže jsou tu takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být sjednána náprava.

9. Podle § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Zmíněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. Podle § 95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soudní řízení o původním návrhu po právní moci usnesení. Proti usnesení o nepřipuštění změny návrhu není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.), přičemž soudní praxe se shoduje na závěru, že věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby posuzuje odvolací soud v řízení o odvolání proti meritornímu rozhodnutí, tedy rozsudku ve věci samé. S ohledem na výše citované ust. § 219a odst. 1 o. s. ř. však platí, že i kdyby postup okresního soudu ve věci nepřipuštění změny žaloby nebyl věcně správný, je nutno posoudit (pro případné zrušení takového rozsudku), zda případná vada řízení (tedy nepřipuštění změny žaloby) vedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Odvolací soud má za to, že i kdyby žaloba byla změněna způsobem, který v odvolání nastínila žalobkyně, bylo by namístě ji zamítnout. Dospěl proto k závěru o tom, že žalobkyní v odvolání tvrzená procesní vada v postupu soudu prvního stupně (spočívající v nepřipuštění změny žaloby) nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, neboť i žalobu se změněným návrhem by bylo namístě zamítnout, a to s ohledem na právní názor odvolacího soudu formulovaný dále.

10. Žalující strana se obrací na občanskoprávní soud s žalobou o vydání rozsudku ukládajícího nahradit projev vůle žalované. Předpokladem úspěchu takové žaloby je primárně skutečnost, že žalovaný je požadovanou vůli povinen projevit, ale neprávem tak odmítá učinit. Povinnost projevit určitou vůli přitom buď žalovanému ukládá přímo právní předpis anebo se k němu (projevu vůle) zaváže žalovaný sám svým právním jednáním. Žaloba, kterou se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle, není žalobou určovací ani právotvornou, ale žalobou na plnění, neboť žalovaný byl povinen určitou vůli projevit (typicky učinit nějaké právní jednání, k němuž se zavázal sám anebo mu je ukládá zákon), ale tuto vůli neprojevil. Rozsudek, který takové žalobě vyhovuje, je rozsudkem na plnění, jehož vykonatelnost však spočívá v něčem jiném, než v nucené realizaci povinnosti k plnění cestou exekuce (viz např. NS 20 Cdo 813/04). Shodně s ostatními rozsudky na plnění má tedy rozsudek ukládající prohlášení vůle deklaratorní povahu. Vyhoví-li soud žalobci, potom výrok rozsudku musí odpovídat tomu, že jde o rozhodnutí ukládající projev vůle. Soud žalovanému ve výroku rozsudku uloží povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu (dohodu) o určitém znění (případně uloží povinnost učinit jiné prohlášení vůle, např. jednostranné právní jednání); text smlouvy přitom bude buď součástí výroku rozsudku nebo bude k rozsudku přiložen a soud na něj ve výroku odkáže, jako na jeho nedílnou součást (NS 22 Cdo 2760/99 - soubor C 740). Soud však nestanoví žádnou lhůtu, ve které má žalovaný tento projev vůle učinit, a to s ohledem na koncepci vyjádřenou v ust. § 161 odst. 3 o. s. ř., protože takového prohlášení žalovaného není již třeba (podle § 161 odst. 3 o. s. ř. platí, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení), tj. nastupují na místo právního jednání, kterého se žalovaný vzpíral učinit, jinak řečeno na věc se hledí tak, jako by projev vůle učinil nikoliv soud, ale sám žalovaný. Mají-li rozsudky podle § 161 odst. 3 o. s. ř. nahrazovat projev vůle vedoucí k uzavření smlouvy, je nezbytné připomenout, že se jimi nahrazuje projev vůle jenom jedné strany. Projev vůle druhého kontrahenta, jenž je pochopitelně nezbytný ke vzniku smlouvy, je obsažen již v samotné žalobě. Žaloba je sice v prvé řadě procesním úkonem, lze ji však obsahově pojmout i jako úkon soukromoprávní. Žalobce svůj projev vůle, tj. návrh na uzavření smlouvy uvádí v petitu žaloby, případně v něm alespoň odkazuje na ofertu, kterou k žalobě přikládá jako její nedílnou součást. Právní mocí rozsudku je pak smlouva uzavřená (popřípadě realizováno jednostranné právní jednání). Rozsudek ukládající prohlášení vůle nabývá vykonatelnosti současně s nabytím právní moci (§ 159 o. s. ř.). To mimo jiné znamená, že u takových rozsudků nepřichází v úvahu ani odklad vykonatelnosti, ten je totiž možný pouze tam, kde by rozhodnutí bylo možné realizovat cestou výkonu rozhodnutí nebo exekucí (NS 29 Odo 67/2006, nebo Komentář o. s. ř. (Občanský soudní řád, první díl, autoři: Lavický a kol.)). Podle názoru odvolacího soudu z koncepce vykonatelnosti rozsudků o prohlášení (nahrazení) vůle zakotveného v ust. § 161 odst. 3 o. s. ř. i z celkového náhledu právní praxe na tento právní institut plyne, že projev vůle je nahrazován ke dni právní moci rozsudku nahrazujícího projev vůle, takže je vyloučeno domáhat se takového nahrazení projevu vůle retroaktivně, tedy ke dni, který předchází právní moci rozsudku.

11. K otázce smluvní retroaktivity v oblasti občanského práva se pak blíže vyjadřuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2015, sp. zn. 23 Cdo 5457/2014, které uvádí, že smluvní retroaktivita je v oblasti občanského práva přípustná, jelikož jde o důsledek plynoucí ze zásady smluvní autonomie. To znamená, že zpětně mohou účinky právního jednání působit, stanoví-li tak zákon nebo dohoda účastníků smluvního vztahu, která však nesmí být v rozporu s kogentní normou. Obecně lze říci, že je na účastnících smlouvy, aby posoudili a rozhodli, od kterého okamžiku založí účinnost smlouvy. Tak je tomu typicky v případech, kdy smlouva podle výslovného a nepochybného projevu vůle účastníků má nabýt účinnosti po datu uzavření smlouvy. Nelze však vyloučit, aby účastníci založili účinnost smlouvy přede dnem jejího uzavření. Uvedený přístup je přípustný, nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další okolnosti (typicky souhlas určitého orgánu atp.). Smluvní retroaktivita je tedy přípustná v případě nepochybného a výslovného smluvního ujednání, pokud toto není v rozporu s kogentní normou. Podle náhledu odvolacího soudu je možné tyto úvahy (o přípustnosti smluvní retroaktivity) vztáhnout nejen na dvoustranná právní jednání, ale i na jednostranná prohlášení, k nimž je účastník smluvního vztahu povinen nejen na základě zákona, ale také smluvního ujednání (tak je tomu v dané věci ve vztahu k povinnosti objednatele podle dohody účastníků za předem stanovených podmínek převzít protokolárně hotové a bezvadné dílo). Jinak řečeno, je nutno odlišovat obsah určité povinnosti (pokud je založena smluvně, tedy dohodu účastníků o vzniku takové povinnosti) a vedle tohoto explicitní souhlas takového povinností zavázaného účastníka se zpětným účinkem jeho právního jednání. Odvolací soud uvažuje tak, že pokud účastníci například nájemní smlouvy se s ohledem na jejich předchozí vzájemné vztahy dohodnou, že nájemní smlouva bude uzavřená se zpětnou účinností (např. jednoho roku), kogentní norma takovou možnost nezapovídá, bude možné považovat takto uzavřenou nájemní smlouvu za platnou. Stejně tak pokud by se v rámci jednání účastníků tohoto řízení žalovaná rozhodla převzít dílo zpětně k určitému datu a výslovně to prohlásila, bylo by to opět právně možné. V takovém případě by bylo lze vydat například rozsudek pro uznání s žalobkyní navrhovaným petitem nebo rozhodnutí o schválení smíru. Pokud ovšem žalovaná žalobě odporuje s tím, že má za to, že nejsou věcně dány vůbec důvody pro převzetí díla, je žalobkyně v situaci, kdy sice předkládá (podle svého hodnocení) soudu okruh skutkových tvrzení a jim odpovídajících důkazních návrhů o tom, že podmínky pro převzetí díla byly dány zpětně již k 16.10.2020, obrací se však na soud s žalobou o nahrazení projevu vůle, která může být nahrazena až ke dni právní moci rozsudku (viz výše) a netvrdí (resp. z kontextu tvrzení a jí doložených důkazů dokonce vyplývá opak), že by žalovaná souhlasila s tím, aby její vůle byla nahrazena zpětně. Jak již výše naznačeno, žalovaná by takový souhlas mohla explicitně vyjádřit buď v průběhu řízení, anebo by teoreticky mohl být od počátku zakotven (avšak není) ve smlouvě účastníků, pokud by tato například obsahovala ujednání o tom, že pokud nebude některá z účastnicemi převzatých povinností dobrovolně splněna a bude nutné ve sporném řízení jejich projev vůle nahradit, může tak být učiněno zpětně k prvnímu dni, kdy podmínky pro takový projev vůle byly splněny. Takový souhlas ovšem žalovanou vyjádřen není a žalobkyně to ani netvrdí. Je tak zřejmé, že ani jakékoliv jiné datum, pokud by předcházelo dni nabytí právní moci rozsudku, uvedené ve výroku navrhovaného rozsudku, by nezměnilo (z úhlu pohledu právního názoru odvolacího soudu) právní postavení žalobkyně v daném řízení jako toho, jehož žaloba má být zamítnuta. Soud prvního stupně přitom neporušil povinnost poučovací ve vztahu k žalobkyni v režimu § 118a o. s. ř., neboť skutková tvrzení v daném směru být měněna neměla. Žalobkyně tvrdila obsah právního závazku úplně a doložila ho textem smlouvy a jejích dodatků. Jediná možnost, která mohla připadat v úvahu, by byla změna žaloby, nikoli na jiné retroaktivní datum, ale na datum nahrazení projevu vůle ke dni právní moci rozsudku. Na nesprávně formulovaný žalobní petit (návrh) však poučovací povinnost soudu nedopadá a současně kontext žaloby je zřejmý (součástí listin k žalobě připojených je výzva k uhrazení dluhu na doplatku ze smlouvy o dílo a smluvní pokuty se splatností předcházející datu podání žaloby). Jinak řečeno, žalobkyně žaluje (také) proto, aby získala deklaraci splatnosti nároků, které s ohledem na právní názor odvolacího soudu (vyjádřený výše) splatné být nemohou, pokud sama žalobkyně tvrdí, že k protokolárnímu převzetí díla, které bylo dohodnuto, prozatím nedošlo a odvolací soud toto (nahrazení projevu vůle žalované dílo převzít) odmítá učinit retroaktivně, tedy k datu, které předchází právní moci rozsudku ve věci samé.

12. Pokud žalobkyně argumentuje tím, že jí měl být dán před okresním soudem časový prostor k promyšlení, ke kterému datu žalobu pozmění, respektive v situaci, kdy ani v rámci odvolacího řízení nebyla žalující strana schopna formulovat jednoznačný (jiný) žalobní nárok, nelze přitakat jejímu názoru o tom, že byla procesně poškozena postupem soudu prvního stupně. Pokud by žalobu změnila k (jinému) určitému datu (retroaktivně), jak uvažuje v odvolání, žalobu by bylo namístě s ohledem na výše vyjádřený právní názor stejně zamítnout a jinou formulaci žaloby žalující strana nenabídla (tedy takovou, která by s ohledem na právní názor odvolacího soudu mohla být dále projednána a mohla mít naději - při prokázání skutkových tvrzení - na úspěch). Jak již odvolací soud zdůraznil výše, jenom taková vada v postupu okresního soudu může vést ke zrušení jeho rozsudku, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento následek musí být přitom schopna odvolatelka popsat nejpozději ke dni rozhodnutí odvolacího soudu. Přístup, že po zrušení rozsudku okresního soudu si celou věc žalující strana následně promyslí, je pojmově neakceptovatelný. Z důvodů výše rozebraných tedy odvolací soud přistoupil k potvrzení věcně správného rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 219 o. s. ř., a to včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které byly přiznány a odůvodněny v napadeném rozsudku zcela v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení je pak rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když plně procesně úspěšné straně žalující náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení, tedy náklady právního zastoupení za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání ve věci samé a účast u jednání soudu) v částce 2 500 Kč za 1 úkon právní služby (§ 9 odst. 3 písm. a) AT), 2 x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 AT) a navýšení o DPH, celkem 6 776 Kč.

Rubrum