9 A 131/2011 - 133

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobců: a) Vodafone Czech Republic a.s., se sídlem Vinohradská 167, Praha 10 IČ: 25788001 b) T- Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4 IČ: 64949681 zastoupen: JUDr. Petrem Hromkem advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 proti žalovanému: Český telekomunikační úřad se sídlem Sokolovská 219, Praha 9 za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) O2 Czech Republic a.s. (dříve Telefónica Czech Republic, a.s.) se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 IČ: 601 93 336, 2) UPC Česká republika s.r.o., o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 18. 4. 2011, č. j. 16 065/2011-603, takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Žalobci se podanou žalobou domáhají přezkoumání rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 18. 4. 2011 uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž byly zamítnuty rozklady žalobců proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. 12. 2010 č. j. 26 993/2006-611/XVIII. vyř., které bylo vydáno ve věci ověření výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2003 předložené společností Telefónica O2 Czech Republic, a.s. (dále také poskytovatel univerzální služby). Prvostupňovým správním rozhodnutím Český telekomunikační úřad (dále také Úřad) rozhodoval poté, kdy v předchozích řízeních byla jeho rozhodnutí rušena buď správním orgánem 2. stupně, nebo rozsudky soudu o správních žalobách podaných jak poskytovatelem univerzální služby, tak ostatními držiteli telekomunikační licence v předmětném roce. Správní orgán 1. stupně po posouzení věci a odstranění vad všech veškerých předchozích řízení vydal dne 30. 12. 2010 rozhodnutí, jímž výši ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2003 ověřil v částce 290 510 226,- Kč jako správnou. II. Rozhodnutí správního orgánu 1. stupně. Český telekomunikační úřad ve svém prvostupňovém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že poskytovatel univerzální služby předložil dne 30. 6. 2004 zúčtování prokazatelné ztráty, která jí vznikla poskytováním univerzální služby v roce 2003. Výpočet ztráty byl předložen dle vyhlášky č.235/2001Sb., kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence na speciálním formuláři. Správní orgán ověřoval ztrátu předloženou v části A formuláře dle přílohy č. 1 citované vyhlášky, která byla vyčíslena na 290 500 496,53 Kč. Správní orgán 1. stupně popsal, jakým způsobem byla ztráta ověřována, tj. jak přímo u poskytovatele, tak ověřením shody údajů vedených ve formuláři s údaji uvedenými v systému oddělené evidence, kterou byl povinen poskytovatel univerzální služby vést. Úřad ověřoval ztrátové služby při jednáních dne 9. 7. 2004, 13. 7. 2004, 19. 7. 2004, 23. 7. 2004, přičemž zevrubně popsal, jaké nákladové položky jednotlivých služeb byly ověřovány. Zdůvodnil, jak konkrétně docházelo k ověřování výpočtu ztráty za rok 2003 na základě údajů, jimiž byly počet jednotek služby a náklady na tyto jednotky. U výše ztráty za rok 2003 zvážil, že ztráta společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s. vznikla poskytováním služeb uvedených v § 29 odst. 1, 2 zákona č.151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (zákon o telekomunikacích). Při posuzování výše ztráty dle § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích vyšel Úřad z úvahy, že žádná ze služeb univerzální služby by nebyla poskytována za naprosto stejných podmínek bez uložené povinnosti. Do ztrátových služeb tak byly zařazeny pouze služby poskytované bezplatně, nebo za cenu, která nekryje náklady. Předložené náklady bylo tedy možné považovat za náklady přírůstkové. Za prokazatelnou ztrátu byla uznána pouze ztráta za služby uvedené v příloze č. 1 vyhlášky. Poskytovatel univerzální služby označil tuto část formuláře jako část A. Do výpočtu ztráty byly zahrnuty pouze náklady na plnění povinnosti uložené zákonem o telekomunikacích v roce 2003, což bylo zajištěno právě v návaznosti na oddělenou evidenci za rok 2003. Úřad ověřil, že do výpočtu ztráty nebyly v souladu s § 10 vyhlášky zahrnuty náklady, které vznikly v minulosti a souvisejí s plněním povinnosti uložených předchozími právními předpisy. Dále poskytovatel univerzální služby sám na žádost Úřadu vyloučil z výpočtu ztráty marketingové náklady, náklady na tržní analýzy na vývoj a řízení produktů, na příjem plateb a vymáhání pohledávek. Do výpočtu ztráty byly zahrnuty naopak výnosy ze ztrátových služeb a výnosy z pronájmu reklamních ploch umístěných na VTA, a to ve výši podílu provozu na číslech tísňových volání z celkového provozu. Tento postup shledal Úřad v souladu s § 2 odst. 1 vyhlášky. Úřad se dále v prvostupňovém rozhodnutí zabýval připomínkami žalobců a společností Telefónica O2 Czech Republic v původních řízeních i v řízení před vydáním napadeného prvostupňového rozhodnutí ze dne 30. 12. 2010. III. Rozhodnutí žalovaného napadené rozhodnutí. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádával s odvolacími námitkami žalobců. Žalobce Vodafone Czech Republic a.s. v podaném rozkladu namítal, že v rozhodnutí Úřadu není uvedeno, které náklady byly do výpočtu prokazatelné ztráty zahrnuty a v jaké výši. Uvedl, že tuto vadu nemůže zhojit možnost žalobce nastudovat si údaje rozhodné pro určení výše ztráty přímo ze správního spisu. Žalobce Vodafone Czech Republic a.s. dále odmítl výklad Úřadu, že by do tzv. přírůstkových nákladů měly být zahrnuty obecné kategorie nákladů, které poskytovateli univerzální služby vznikají, i kdyby univerzální služba uložena nebyla, a jako příklad srovnal své náklady bez nároku na úhradu ze státního rozpočtu, které mu vznikaly v roce 2008 jako slevy z paušálu osobám pobírajícím sociální dávky nebo slevy, které nejsou kompenzovány v rámci univerzální služby. Žalobce Vodafone Czech Republic, a.s. rovněž namítal, že nebyly zohledněny výnosy z příchozích a odchozích hovorů na dotčené hlavní telefonní stanice (HTS), neboť by tyto výnosy, nebyla-li by povinnost poskytovat univerzální službu, nebyly realizovány. Namítal, že je třeba započíst všechny přímé a nepřímé tržby, přičemž za nepřímé tržby je nutné považovat i marže tržeb z hovorného. Žalobce nesouhlasí s tím, že by tyto výnosy nebyly výnosy z posuzované služby. Žalobce Vodafone Czech Republic a.s. s odkazem na ustanovení § 10 odst. 1 vyhlášky č. 235/2001 Sb., dále tvrdí, že nebylo prokázáno, že by náklady, které mohly být do výpočtu ztráty zahrnuty v rozporu s požadavkem vyhlášky, byly vyloučeny, a proto nebyl dostatečně zjištěn stav věci. Žalovaný k rozkladovým námitkám společnosti Vodafone Czech Republic a.s. uvedl, že údaje o výši prokazatelné ztráty vyplynuly z určitých údajů a dílčích výpočtů a konečný výpočet byl převzat do výroku rozhodnutí. Takový postup je v souladu s vyhláškou č.235/2001 Sb., která v ustanovení § 2 stanoví způsob výpočtu prokazatelné ztráty. Veškeré materiály jako podkladové materiály byly zařazeny do spisového materiálu a Úřad jen ověřoval správnost údajů předkládaných poskytovatelem univerzální služby. Rozhodnutí obsahuje odkazy na jednotlivé doklady. Poukázal na použitou metodiku vedení oddělené evidence nákladů tržeb a výnosů, včetně vloženého kapitálu pro tvorbu cen na základě Opatření č. OU-6/S/2000, které uvádí způsob alokace režijních nákladů používaný v systému oddělené evidence, tj., který umožňuje u těch ostatních nákladů, u nichž není známa přímá či nepřímá příčinná souvislost s poskytováním služeb, tyto náklady přiřadit podle jejich procentního podílu na součtu nákladů již přiřazených k jednotlivým službám. K rozkladové námitce věcného obsahu nákladů univerzální služby žalovaný uvedl, že tzv. posuzování nahraditelnosti (posuzování, zda by poskytovatel univerzální služby měl náklady na péči o zákazníka, pokud by univerzální službu neposkytoval) Úřad neprováděl, protože takový postup nevyplývá ze zákona o telekomunikacích, ani z vyhlášky č. 235/2005 Sb. Zjišťování, zda existuje nahraditelná služba, je provedeno v rámci prvotní analýzy dostupnosti služeb zahrnutých do univerzální služby a analýzy, zda je tuto povinnost poskytovat univerzální službu do budoucna nutné zachovat. Bylo třeba vzít v úvahu, že povinnost poskytovat univerzální službu zahrnovala celou veřejnou telefonní službu, jak vyplývá z ustanovení § 29 odst. 2 zákona o telekomunikacích, ale ověřena byla pouze ztráta vzniklá poskytováním ztrátových služeb. Žalovaný uvedl, že v době platnosti zákona o telekomunikacích se žádný operátor dobrovolně nepřihlásil k poskytování univerzální služby, ani žádná společnost zvláštní cenové balíčky pro účastníky mobilních služeb se zvláštními sociálními nebo zdravotními potřebami či slevami nenabízela. Žalovaný poukázal na malý počet účastníků, využívajících službu zvláštních cen mobilních sítí oproti počtu účastníků v pevných sítích, a to i v roce 2008. Poukázal však také na to, že po r. 2008 je situace zcela jiná. Poskytování univerzální služby bylo již zavedeno, podmínky byly nastaveny a v poskytování služby pokračují poskytovatelé, kteří si navzájem konkurují. V roce 2003 však byla univerzální služba poskytována podle zákona o telekomunikacích. Telefónica O2 Czech Republic, a.s. neměla žádného konkurenta v poskytování služeb zdravotně postiženým. Je tedy na místě předpokládat, že pokud by jí univerzální služba nebyla v roce 2003 uložena jako povinnost s nárokem na příspěvek na úhradu ztráty, postupně by omezovala okruh účastníků a časem by přestala tyto služby poskytovat úplně. Tomu nasvědčuje i poskytování tzv. substitučních služeb pro účastníky po roce 2008, neboť například společnost Vodafone Czech Republic a.s. je ukončila již ke dni 31. 12. 2009 a T-Mobile Czech Republic a.s. poskytuje na vlastní náklady službu pouze osobám, které mají nárok na poskytování univerzální služby u ostatních mobilních operátorů a tržně se chová tak, že prodlužuje možnost slev každým rokem maximálně na rok a má právo omezovat zvýhodnění z marketingových nabídek. Společnost Telefónica O2 Czech Republic, a.s. již neposkytuje slevu těmto účastníkům mobilní sítě a sociálně slabým ani v pevné síti. Okruh účastníků, kterým jsou poskytovány výhody nad rámec současné právní úpravy, je tedy postupně omezován u všech tří poskytovatelů, a proto není nesprávné právní posouzení z hlediska přírůstovosti nákladů. K rozkladovým námitkám týkajícím se zohlednění výnosů a tržeb žalovaný k otázce odečtení marže z telefonních služeb od nákladů na používání či zřízení HTS uvedl, že se nejedná o výnosy z posuzované služby, takže se nejedná o postup uvedený ve vyhlášce č.235/2001 Sb. Hovorové služby nejsou v příloze č. 1 vyhlášky uvedeny mezi ztrátovými službami, proto nejsou uvedeny ani ve formuláři, na kterém se výpočet předkládá. Mají-li být provázány ztrátové služby s oddělenou evidencí nákladů a výnosů, pak započítání výnosů z hovorových služeb, příslušných ke službě měsíčního používání telefonní stanice, odporuje zásadám alokace nákladů, neboť se jedná o zcela jinou službu a výnosy slouží k pokrytí nákladů na hovorové služby, k pokrytí nákladů na přenosovou síť. Vyhláška nestanoví, že by do výpočtu ztráty měl být započítán jiný zisk než ten, který je přiměřený pro ztrátové služby a vypočítává se podle postupu uvedeného v příloze č.

3. Požadavek žalobce na výnosy a na odečtení marže tedy neodpovídá postupu stanovenému vyhláškou č.235/2001 Sb. K rozkladové námitce, týkající se vyloučení nákladů na plnění povinnosti uložené před rokem 2001, žalovaný uvedl, že z poskytování univerzální služby byly ve všech letech jejího poskytování, a tedy i v roce 2003 zahrnuty do výpočtu ztráty pouze náklady, které odpovídají rozsahu povinnosti stanovené zákonem o telekomunikacích a byly vynaloženy na poskytování ztrátových služeb definovaných v příloze č. 1 vyhlášky č.235/2001Sb. To dokládá skutečnost, že všechny náklady byly převzaty z oddělené evidence za rok 2003 a suma nákladů uvedených v oddělené evidenci je stejná, jako suma nákladů zařazená do finančního účetnictví roku 2003 a potvrzená auditorem. Požadavek na soulad údajů obsažených v nákladovém účetnictví, tj. v oddělené evidenci a finančním účetnictví, tj. v účetní závěrce, který obsažen v článku 2 odst. 3 Opatření č. OU- 6/S/2000 je součástí metodiky OENV, jíž je poskytovatel služeb povinen se dle § 79 odst. 1, 2 zákona o telekomunikacích zřídit. Podle § 34 odst. 2 písm. a) zákona o telekomunikacích je poskytovatel univerzální služby povinen vést oddělenou evidenci nákladů a výnosů služeb poskytovaných v rámci univerzální služby (OENV). To je jeden z nástrojů, jak lze dospět k výši ztráty za poskytování univerzální služby, respektive k jejímu ověření. Úřad proto neměl důvod zpochybňovat údaje poskytovatele, které odpovídají zásadám uvedené metodiky. Předmětem tohoto správního řízení nebylo plnění povinností podle jiných právních předpisů a v časovém období před rokem 2001, proto požadavek společnosti Vodafone Czech Republic a.s., aby Úřad zjistil, jaké povinnosti byly uložené před rokem 2001, je zcela irelevantní a neprovedení těchto zjištění nezpůsobuje vady ve zjištění stavu věci. Žalovaný se dále v napadeném rozhodnutí vypořádával s rozkladovými námitkami společnosti T-Mobile Czech Republic a.s. Společnost T-Mobile Czech Republic a.s. považovala rozhodnutí o ověření výše prokazatelné ztráty za nezákonné a věcně nesprávné z důvodu porušení § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích a vyhlášky č. 235/2001 Sb., které spatřuje v tom, že služby uvedené v příloze č. 1 vyhlášky č.235/2001Sb., pod č. 1 a 2 byly do výpočtu výše ztráty zahrnuty v rozporu s ustanovením § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích. Namítá, že poskytovala-li společnost Telefónica O2 Czech Republic, a.s. tyto služby již v době, kdy neměla uloženou povinnost poskytovat univerzální službu, pak náklady s těmito službami spojené nemohou vstupovat do výpočtu ztráty za rok 2003, neboť tyto služby byly již poskytovány předtím, než měla uloženou povinnost poskytovat univerzální službu. Další rozpor spatřuje žalobce T-Mobile Czech Republic a.s. v neoprávněném zahrnutí společných režijních nákladů do výpočtu výše nákladů, které by podnikateli poskytujícímu US nevznikly, pokud by neměl uloženu povinnost poskytovat univerzální službu. Režijní náklady nejsou přímo přiřaditelné žádné z poskytovaných služeb univerzální služby, ale jsou vynakládány v souvislosti s poskytováním veškerých služeb určitého podnikatele, které by tomuto podnikateli vznikaly i v případě, pokud by neposkytoval univerzální službu. Žalobce odmítá argument, že nárůst režijních nákladů způsobuje např. vedení oddělené evidence nákladů a výnosů z toho důvodu, že takovou povinnost by společnost Telefónica O2 Czech Republic a.s. neměla, pokud by nebyla povinna poskytovat univerzální službu. Třetí rozpor s ustanovením § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích spatřuje T-Mobile Czech Republic a.s. shodně jako žalobce Vodafone Czech Republic a.s. v tom, že Úřad nebral v úvahu výnosy z příchozích a odchozích hovorů na příslušné telefonní stanice. Tyto výnosy poskytovatel univerzální služby dosahoval právě z toho důvodu, že jejich účastníkům poskytoval v rámci ÚS příslušné slevy. Nelze proto akceptovat názor Úřadu, že dle vyhlášky č.235/2001 Sb., se nejedná o výnosy za ověřované služby. Žalovaný k rozkladovým námitkám T-Mobilu Czech Republic a.s. vysvětloval, že Úřad neaplikoval jen mechanicky vyhlášku č.235/2001 Sb., i když je tato vyhláška zásadní, ale zjišťoval i soulad rozsahu nákladů zařazených do ztráty se zákonem o telekomunikacích. Poukázal na to, že služby uvedené v příloze č. 1 vyhlášky by Telefónica O2 Czech Republic, a.s. neposkytovala za stanovených podmínek, pokud by jí nebyly uloženy a z hlediska marketingové strategie odůvodňoval tuto svojí úvahu. Poukázal na to, že povinnost umožnit koncovým uživatelům bezplatný přístup k číslům tísňových volání je uložena nyní všem poskytovatelům veřejně dostupné telefonní služby přímo zákonem o elektronických komunikacích a princip poskytování těchto hovorů je tedy na základě zákona, nikoliv dobrovolně. Dovozuje, že při komerčních variantách pokračování poskytování služeb zařazených do univerzální služby dochází k významným modifikacím, kdy se již nedá mluvit o stejné službě. Poukazuje na určité případy poskytování slevových alternativ a nabídek, které jsou běžné pro marketingovou strategii všech operátorů za účelem udržení si zákazníka za změněných cenových i jiných podmínek. K otázce režijních nákladů žalovaný uvedl, že režijní náklady jsou společné všem službám a přiřazování nákladů z hlediska jejich příslušnosti k určité službě je natolik pracné, neefektivní a obtížně ověřitelné, že se neprovádí a všechny režijní náklady se přiřazují stejným klíčem. Například i společnost T-Mobile Czech Republic a.s. ve své oddělené evidenci přiřazuje režijní náklady nepřímo stejným typem alokačního klíče, který používá společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s. Je však rozdíl v systému, které vedou jednotlivé společnosti. Oddělená evidence společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s. je složitější, podrobnější a rozsáhlejší a některé části její byly zpracovány pouze z důvodu, že je poskytovatelem univerzální služby. K rozkladové námitce zohlednění výnosů z hovorových služeb žalovaný argumentoval odkazem na vypořádání shodné námitky společnosti Vodafone. IV. Žaloba společnosti Vodafone Czech Republic a.s. Žalobce v podané žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť rozkladový orgán - z hlediska procesního - postupoval v rozporu s ustanovením § 2 a ustanovením 89 zákona č. 500/2001 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když se řádně nevypořádal s jeho rozkladovými námitkami, mj. nepopsal v rozhodnutí skutkový stav věci a nevylíčil, na základě jakých konkrétních informací a údajů rozhodl, - z hlediska věcného - postupoval v rozporu se zákonem o telekomunikacích, když nesprávně právně posoudil otázku tzv. přírůstkových nákladů, zohlednění tržeb a výnosů, vyloučení nákladů na plnění povinností uložených před rokem 2001 a povinností plynoucích z aplikace práva Evropské unie. V rámci procesních námitek žalobce namítá, že žalovaný nedostatečný rozsah popisu skutkového stavu v rozhodnutí ČTÚ zdůvodnil především tím, že pouze „ověřuje“ správnost údajů předkládaných poskytovatelem univerzální služby. Nicméně, podle žalobce má rozhodnutí vydané ČTÚ významné konstitutivní účinky v tom smyslu, že se jedná o přímý poklad rozhodnutí o výši příspěvku žalobce na účet univerzální služby, čímž zasahuje do práv žalobce i ostatních přispěvatelů na účet univerzální služby. Žalobce z této souvislosti dovozuje, že povinnost správního orgánu uvést skutkový stav před vydáním rozhodnutí má stejný rozsah v případě „ověřování“ výpočtu předloženého poskytovatelem univerzální služby, jako kdyby měl tento výpočet provést sám. Podle žalobce byl tedy postup žalovaného v rozporu s ustanovením § 2 a § 89 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“). V rámci věcných námitek žalobce uplatnil výhrady k posouzení výše ztráty společnosti Telefónica O2 Czech Republic a.s. s odkazem na své rozkladové námitky a na to, jak se žalovaný s těmito námitkami nesprávně vypořádal. Uvedl, že Úřad měl výši ztráty posuzovat výhradně jako tzv. přírůstkové náklady (tj. čisté náklady představující rozdíl mezi náklady subjektu s danou povinností/službou v rámci univerzální služby a bez ní). Žalovaný měl tedy zohlednit a vyčíslit takové náklady, které by poskytovatel univerzální služby neměl, pokud by mu její poskytování nebylo uloženo. Z hlediska přírůstkových nákladů měl zohlednit, zda některé obecné kategorie nákladů nevznikají i v případě, kdy by poskytovateli univerzální služby univerzální služba uložena nebyla; zda určité služby poskytované v rámci univerzální služby jsou (příp. by byly) poskytovány i bez uložení povinnosti univerzální služby. Žalobce existenci takových služeb ilustroval např. na slevách z paušálního poplatku osobám pobírajícím sociální dávky, které byly od 1. 7. 2008 poskytovány společností Vodafone Czech Republic a.s. (žalobcem) bez nároku na úhrady ze státního rozpočtu. Žalobce také zdůraznil, že žalovaný posuzuje poskytování dotčených služeb i bez uložení povinnosti univerzální služby příliš formálně. Dle žalobce Žalovaný užívá kritérium, zda by některá ze služeb univerzální služby byla poskytována „za naprosto stejných podmínek," avšak dle žalobce by měl vycházet ze srovnatelnosti, resp. možnosti substituce srovnávaných služeb. Žalovaný konstatoval, že za prokazatelnou ztrátu byla uznána pouze ztráta za služby uvedené v příloze č. 1 vyhlášky č. 235/2001 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence (dále „vyhláška č. 235/2001 Sb.“). Nicméně se nevypořádal s námitkou, že „nevyloučené náklady“ měl zahrnout do výpočtu prokazatelné ztráty tak, že od nákladů subjektu s danou povinností v rámci univerzální služby odečte náklady, které by tomuto subjektu vznikly i bez ní. Z pohledu žalobce tak žalovaný svou povinnost provést přírůstkové zhodnocení nákladů nesplnil. Žalobce dále nesouhlasí s premisou žalovaného, že dílčí služby, které jsou (krátkodobě nebo partikulárně) ztrátové, by poskytovatel univerzální služby bez uložené povinnosti neposkytoval. Toto hodnocení je však důležité, neboť žalovaný z něj dovozuje, že náklady na tyto služby podnikatele bez uložené povinnosti poskytovat US jsou nulové. Souhrn argumentů na str. 21 a str. 22 rozhodnutí předsedy Rady přitom měl zdůvodnit, že žádná ze služeb univerzální služby by nebyla poskytována za naprosto stejných podmínek bez uložení této povinnosti. Dle žalobce je toto zdůvodnění příliš formalistické a neodpovídá ekonomické povaze testu, neboť tato otázka musí být zkoumána tak, že se posoudí, zda by některý poskytovatel nabízel z pohledu spotřebitele srovnatelnou službu. Kritérium „naprosto stejných podmínek“ je z hlediska dnešního vnímání diferenciace telekomunikačního trhu nepoužitelné, zejména z důvodu, že konkurence a inovace na trhu telekomunikací neustále nutí operátory k tomu, aby portfolio jejich produktů bylo pestré. Při porovnávání, zda by služba byla poskytována i bez uložení povinnosti univerzální služby, se proto musí vycházet ze srovnatelnosti služeb jako substitutů. Je tedy rozhodné to, zda srovnávaná služba byla z pohledu spotřebitele nahraditelná/substituovatelná jinou službou, nikoliv to, zda je služba poskytována za „naprosto stejných podmínek“. Žalobce vytýkal, že u kategorie služeb uvedených v příloze 1 bodu 2 vyhlášky č. 235/2001 Sb. nebyly zohledněny výnosy z příchozích či odchozích hovorů na dotčené HTS (telefonní stanice se slevou), ačkoliv zohledněny být mají, neboť by tyto výnosy v případě neposkytování dotčených služeb nebyly realizovány. Dle vyhlášky se při výpočtu prokazatelné ztráty mají započíst všechny přímé a nepřímé tržby, přičemž za nepřímé tržby je nepochybně nutné považovat i marže tržeb z hovorného, které mohlo být realizováno právě jen proto, že došlo ke zřízení primární služby, uvedené ve vyhlášce (zde ke zřízení HTS). Žalobce má však stále za to, že marže tržeb z hovorného, které mohlo být realizováno právě jen proto, že došlo ke zřízení primární služby, představují nepřímou tržbu, přičemž tato skutečnost by při rozhodování žalovaného měla mít přednost oproti skutečnosti, že hovorové služby nejsou uvedeny ve vyhlášce a formuláři vydaném Úřadem. Žalobce dále namítal nevyloučení nákladů na plnění povinnosti uložených společnosti Telefónica před rokem 2001. Podle ustanovení § 10 odst. 1 vyhlášky č. 235/2001 Sb. nelze do zúčtování prokazatelné ztráty, včetně přiměřeného zisku, zahrnout náklady související s plněním povinností, které byly stanoveny v pověření nebo povolení vydaném podle právních předpisů platných před účinností ZTK a které byly nebo měly být splněny před 1. lednem 2001. Provedení tohoto zhodnocení dle vyhlášky č. 235/2001 Sb. v podkladech řízení není obsaženo. Argumentace žalovaného v zásadě popisuje proces a metodiku, jakou je výše ztráty ověřována, ale uvedené postupy dle názoru žalobce nezaručují provedení zákonem požadovaného testu, nýbrž pouze nepřímo dovozují, že tohoto testu již není potřeba. Z pohledu žalobce tedy žalovaný nenaplnil svou povinnost explicitně (nikoliv implicitně) vyloučit náklady na plnění povinností uložených před rokem 2001. V. Vyjádření žalovaného k žalobě společnosti Vodafone Czech Republic a.s. Žalovaný uvedl, že neporušil tzv. základní pravidla řízení, rozhodnutí dle názoru žalovaného vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, když v něm, potažmo v rozhodnutí prvostupňovém, byl popsán rozhodný skutkový stav věci a bylo vylíčeno, na základě jakých konkrétních údajů správní orgán rozhodl. Co se týká „uvedení nákladů na poskytování univerzální služby za rok 2003 co do důvodu a výše“, žalovaný při ověření výše prokazatelné ztráty vycházel v souladu s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 235/2001 Sb. z toho, že prokazatelnou ztrátu vypočítá poskytovatel univerzální služby jako rozdíl mezi součtem tržeb a výnosů z poskytování ztrátových služeb na jedné straně a součtem ekonomicky oprávněných nákladů na poskytování těchto služeb a přiměřeného zisku na straně druhé, přičemž výpočet prokazatelné ztráty poskytovatel univerzální služby předkládá na formuláři vydaném Úřadem. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán prvního stupně zhodnotil předložené doklady. Žalovaný výši ztráty ověřuje - na rozdíl od výpočtu čistých nákladů, kde z důkazního materiálu přebírá pouze určité údaje a konečné vyčíslení provádí žalovaný sám. Je proto logické, že konečný výpočet, předložený poskytovatelem univerzální služby, žalovaný ověřil z hlediska správnosti a celkovou výši ztráty převzal do výroku rozhodnutí. Takový postup je praktickým naplněním § 2 a § 3 vyhlášky. Namítané neprovedení, resp. nezopakování výpočtu ztráty není vadou způsobující nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dle žalovaného je nutno přihlédnout rovněž ke specifičnosti rozhodnutí v dané věci - poskytovatel univerzální služby předkládá výpočet ztráty na formuláři vydaném žalovaným a k posouzení ekonomické oprávněnosti nákladů předkládá, spolu s dalšími důkazy, oddělenou evidenci nákladů a výnosů. Žalovaný ověřuje jednak správnost přiřazení jednotlivých skupin nákladů k jednotlivým službám v oddělené evidenci, jednak vhodnost alokačního klíče použitého pro rozdělení nákladů mezi služby v oddělené evidenci a jednak shodu hodnot jednotlivých nákladů a výnosů uvedených ve formuláři s údaji vykázanými ve výsledcích oddělené evidence. Veškeré materiály předložené v průběhu správního řízení poskytovatelem univerzální služby jsou zařazeny do spisového materiálu. V odůvodnění jsou uvedeny změny (opravy), které poskytovatel univerzální služby provedl ve výpočtu na základě ověřování provedeného žalovaným. Rozbor přírůstkovosti žalovaný provedl, což je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí – žalovaný zvážil, které náklady mají být do výpočtu zahrnuty (str. 13 prvostupňového rozhodnutí). Co se týká namítaného posouzení nahraditelnosti, žalovaný trvá na tom, že takový postup nestanoví ani směrnice ES ani zákon o telekomunikacích ani vyhláška. Zjišťování, zda existuje nahraditelná služba, se provádí v rámci prvotní analýzy dostupnosti služeb zahrnutých do univerzální služby, která určí, zda je nezbytné uložit povinnost poskytování univerzální služby, resp. v dalších letech v rámci přezkumu zdaje nezbytné povinnost zachovat, případně modifikovat nebo zda je možné povinnost neuložit. Již skutečnost, že v roce 2006 byla většina ztrátových služeb univerzální služby znovu uložena, vypovídá o tom, že žalovaný nenalezl žádný plnohodnotný substitut k těmto službám. V opačném případě by postupoval stejně jako u služeb připojení a přístup v pevném místě k veřejně dostupné telefonní službě, které nebyly v roce 2006 znovu uloženy. Ztrátové služby určené vyhláškou byly pouze a jedině ty, které byly poskytovány bezplatně nebo za cenu, která kryla jen zlomek nákladů na službu vynaložených. Vzhledem k tomu, že žádný podnikatelský subjekt neposkytuje dlouhodobě zdarma nebo pod náklady komerční službu, ztrátové služby by Telefónica poskytovala za komerční ceny nebo by je neposkytovala. Také je třeba vzít v úvahu, že povinnost poskytovat univerzální službu zahrnovala celou veřejnou telefonní službu, jak vyplývá z § 29 odst. 2 zákona o telekomunikacích, ale ověřena byla pouze ztráta vzniklá poskytováním ztrátových služeb, jak je stanoveno ve vyhlášce. Argumentaci na str. 15 až 16 rozhodnutí žalovaný považuje za relevantní a vzhledem k rozkladové námitce nikoliv za příliš formalistickou. Žalovaný tam, mj. k námitce, že spol. Telefónica by stejné služby poskytovala i bez uložené povinnosti, např. konkrétně argumentuje uvedenými srovnáními. Žalovaný rovněž trvá na svém stanovisku, že v daném případě se nejedná o výnosy z posuzované služby, takže se nejedná o postup uvedený ve vyhlášce. Vyhláška v § 2 odst. 1 stanoví způsob výpočtu jako rozdíl mezi součtem tržeb a výnosů ztrátových služeb na jedné straně a součtem nákladů a přiměřeného zisku těchto služeb na straně druhé. Hovorové služby však nejsou v příloze č. 1 vyhlášky uvedeny mezi ztrátovými službami, proto nejsou uvedeny ani ve formuláři vydaném žalovaným. Formulář byl žalobci v době jeho vzniku zaslán k připomínkám, ale žalobce žádné připomínky neměl. Ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky klade důraz na provázanost ztrátových služeb s oddělenou evidencí. Započítání výnosů hovorových služeb jako příslušných ke službě měsíčního používání telefonní stanice zcela odporuje zásadám alokace nákladů, neboť se jedná o zcela jinou službu a výnosy, které Telefónica za poskytování hovorových služeb obdrží, slouží k pokrytí nákladů na přenosovou síť. Tento proces je metodicky stanoven opatřením č. OÚ - 6/S/2000. Tvrzení žalobce, že do výpočtu prokazatelné ztráty se mají započíst všechny přímé a nepřímé tržby nemá ve vyhlášce žádnou oporu a jeví se jako čistě účelové. Započítání všech tržních výhod požaduje až vyhláška č. 388/2006 Sb., která je prováděcím předpisem k zákonu č. 127/2005 Sb. V roce 2003 nebyla Česká republika členem Evropského společenství a nebyla tedy povinna postupovat podle směrnic jím vydaných. Rovněž co se týká argumentace ohledně „marže tržeb z hovorného, které mohlo být realizováno jen proto, že ke zřízení primární služby došlo", vyhláška nestanoví, že by do výpočtu ztráty měl být započítán jiný zisk než ten, který je přiměřený pro ztrátové služby a vypočítá se podle postupu uvedeného v příloze č.

3. Ani požadavek výnosů ani požadavek „marže“ z hovorových služeb tedy neodpovídá postupu stanovenému vyhláškou. Do výpočtu ztráty z poskytování univerzální služby v roce 2003 byly zahrnuty pouze náklady, které odpovídají rozsahu povinnosti stanovené zákonem o telekomunikacích a které byly vynaloženy na poskytování ztrátových služeb definovaných v příloze č. 1 vyhlášky. Všechny náklady byly převzaty z oddělené evidence za rok 2003, suma nákladů uvedených v oddělené evidenci buď jako náklady neefektivní nebo alokované na služby je stejná, jako suma nákladů zařazená do finančního účetnictví roku 2003. Požadavek na soulad údajů obsažených v nákladovém účetnictví (tj. oddělené evidenci) a finančním účetnictví (tj. účetní závěrce), který je obsažen v čl. 2 odst. 3 opatření č. OÚ-6/S/2000, je součástí metodiky oddělené evidence nákladů a výnosů, jíž je poskytovatel služeb povinen se, podle § 79 odst. 1 a 2 zákona o telekomunikacích, řídit. VI. Žaloba společnosti T-Mobile Czech Republic a.s. Žalobce spatřuje rozpor v tom, že Úřad neposuzoval, zda by poskytovatel univerzální služby musel veškeré náklady, které vynaložil v souvislosti s poskytováním služeb uvedených v příloze č. l vyhlášky, vynaložit i v případě, pokud by mu povinnost poskytovat univerzální službu nebyla uložena; není tak možné splnit zákonem daný postup ke zjištění výše prokazatelné ztráty. Skutečnost, že správní orgán měl v předmětném řízení takto postupovat, vyplývá přímo ze zákona o telekomunikacích, který v § 31 odst. 2 stanovuje, co se rozumí prokazatelnou ztrátou. Z tohoto ustanovení vyplývá, že při stanovení prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby měl nejprve správní orgán identifikovat náklady, které by poskytovateli univerzální služby nevznikly, pokud by povinnost poskytovat univerzální službu neměl a poté od těchto nákladů odečíst tržby a výnosy dosažené držitelem telekomunikační licence z plnění povinnosti poskytovat univerzální službu. Správní orgán v předmětném řízení postupoval chybně (v rozporu se zákonem neposuzoval, zda by veškeré náklady, které poskytovatel univerzální služby vynaložil v souvislosti s poskytováním služeb uvedených v příloze č. l vyhlášky, musel vynaložit i v případě, pokud by mu povinnost poskytovat univerzální službu nebyla uložena) a tento postup nevyhnutelně vedl k nadhodnocení nákladů, které vstupují do výpočtu výše prokazatelné ztráty a následně pak k ověření prokazatelné ztráty za rok 2001 v nesprávné (vyšší) výši. Pokud žalovaný uvádí, že je ve svém rozhodnutí podle § 2 odst. 1 správního řádu vázán jak zákonem, tak vyhláškou, proto nemůže libovolně zužovat (požadavek T-Mobile) nebo rozšiřovat (opakovaný požadavek poskytovatele US) rozsah služeb zahrnutých do výše prokazatelné ztráty, dle žalobce je vyhláška podzákonným právním předpisem, jehož účelem je bližší specifikace a konkretizace ustanovení jimi prováděného zákona a jako taková může být vydána pouze v mezích zákona a v souladu s ním. Pokud tedy vyhláška v příloze č. I definuje tzv. ztrátové služby poskytované v rámci univerzální služby, i v případě těchto služeb tyto mohou v souladu s § 31 odst. 2 zákona vstupovat do výpočtu ztráty pouze tehdy, pokud by je poskytovatel univerzální služby neposkytoval bez uložené povinnosti poskytovat je v rámci univerzální služby. Žalobce se tak domnívá, že služby uvedené v příloze č. 1 vyhlášky pod číslem 1 a 2 byly do výpočtu výše ztráty zahrnuty v rozporu s § 31 odst. 2. zákona o telekomunikacích. Poskytovala-li společnost Telefónica Czech Republic, a.s. služby uvedené v příloze č. l vyhlášky pod čísly 1 a 2 již před 1. 4. 2001 (tedy v době, kdy neměla uloženu povinnost poskytovat je právě v rámci univerzální služby), je dle žalobce evidentní, že náklady s těmito službami spojené nemohou vstupovat do výpočtu prokazatelné ztráty za rok 2003, neboť se v tomto případě nejedná o náklady, které by poskytovateli univerzální služby nevznikly, pokud by tuto povinnost uloženu neměl. Náklady na poskytování těchto služeb, které Telefónica v předmětném řízení uplatňuje, tak nemohou vstupovat do ověřené výše ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2003 a měly by být Úřadem z této ztráty vyloučeny. Druhý rozpor s ustanovením § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích spatřuje žalobce v neoprávněném zahrnutí společných (režijních) nákladů do výpočtu výše nákladů, které by podnikateli poskytujícímu univerzální službu nevznikly, pokud by neměl uloženu povinnost poskytovat univerzální službu. Společné (režijní) náklady jsou náklady, které jsou vynakládány v souvislosti s poskytováním veškerých služeb určitého podnikatele (např. mzdy vrcholového managementu, nájemné za kancelářské prostory apod.), přičemž tyto náklady (i) nejsou přímo přiřaditelné některé z poskytovaných služeb (např. univerzální službě) a (ii) případná změna objemu určité poskytované služby (např. univerzální služby) neovlivňuje výši celkově vynakládaných společných (režijních) nákladů. To jinými slovy znamená, že společné (režijní) náklady nelze považovat za náklady, kterým by se podnikatel vyhnul, pokud by neposkytoval univerzální službu (tyto náklady by mu vznikaly i nadále a musely by být pokryty z výnosů zbývajících, komerčně poskytovaných služeb). Úřad ovšem v předmětném řízení režijní náklady Telefónicy O2 Czech Republic, a.s. z celkové výše ověřené ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2001 nevyloučil a tím tuto ztrátu ověřil v rozporu s § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích. Kategorie režijních nákladů z podstaty věci nemůže být považována za součást ekonomicky oprávněných nákladů, kategorii režijních nákladů je nutno spojovat vždy pouze se všemi službami určitého subjektu „en bloc”, tj. není možné k nim následně přihlížet v rámci zjišťování výše ekonomicky oprávněných nákladů (jakožto kategorie spjaté výslovně se ztrátovými službami v rámci univerzální služby), což je následně položka nutná pro celkový výpočet prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby - jinými slovy režijní náklady nelze v rámci prokazatelné ztráty nikterak zohledňovat. VII. Vyjádření žalovaného k žalobě společnosti T-Mobile Czech Republic a.s. Žalovaný uvedl, že způsob stanovení výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby svěřil zákonodárce v § 31 odst. 4 zákona o telekomunikacích podzákonnému právnímu předpisu. Žalovaný je ve svém rozhodování vázán jak zákonem, tak vyhláškou, proto nemůže libovolně zužovat nebo rozšiřovat rozsah služeb zahrnutých do výše prokazatelné ztráty. Tato skutečnost je pro posouzení námitky žalobce zásadní. Žalovaný zdůrazňuje, že v příloze č. 1 vyhlášky jsou definovány ztrátové služby, které nejsou ztrátové pouze podle názvu, ale jsou skutečně poskytovány bezplatně nebo za ceny, které kryjí jen malou část nákladů vynaložených na jejich poskytování. Z tohoto hlediska je tedy zřejmé, že služby uvedené ve vyhlášce by žalovaný zařadil do výpočtu prokazatelné ztráty i v případě, že by postup nebyl stanoven vyhláškou, a to proto, že ztrátové služby neposkytuje podnikatelský subjekt nikdy dlouhodobě zdarma nebo za cenu nekryjící náklady. Současně zdůrazňuje, že ani před rokem 2001 neposkytovala Telefónica Czech Republic, a.s. (tehdy ČESKÝ TELECOM, a.s., dále jen „Telefónica“), dvě předmětné ztrátové služby uvedené v bodech 1 a 2 přílohy č. 1 k vyhlášce na komerčním principu a dobrovolně, ale na základě povinnosti uložené jí předchozí právní úpravou, tj. zákonem 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákona č. 146/1971 Sb., zákona č. 150/1992 Sb. a zákona 253/1994 Sb. Konkrétní povinnosti byly stanoveny Pověřením čj. 9 361/95-611. Cenové podmínky byly stanoveny v cenových rozhodnutích a následně v cenících společnosti ČESKÝ TELECOM, a.s. Rozdíl právní úpravy platné do roku 2000 proti právní úpravě platné po roce 2001 spočíval pouze v tom, že podle zákona č. 151/2000 Sb. měl poskytovatel US nárok na úhradu prokazatelné ztráty, princip plnění povinnosti uložené právními předpisy zůstal nezměněn. Žalovaný vysvětlil ve vztahu k době po r. 2003, že služba veřejných telefonních automatů (dále jen „VTA“) je od roku 2006 zařazena do US na základě určitého strukturálního kritéria a tedy tísňová volání z těchto VTA jsou i nadále součástí US a ztráta z nich je součástí čistých nákladů. Avšak ani u komerčně provozovaných VTA neposkytuje Telefónica Czech Republic, a.s. tuto službu dobrovolně. Povinnost umožnit koncovým uživatelům bezplatný přístup k číslům tísňových volání je uložena přímo zákonem č. 127/2005 Sb. Vzhledem k obecné ekonomické zákonitosti, že žádný podnikatel neposkytuje takové služby, které mu v delším časovém období nepřinášejí zisk, lze důvodně předpokládat, že ani spol. Telefónica Czech republic, a.s. by v případě neuložení povinnosti poskytovat služby US neposkytovala ztrátové služby, tj. služby uvedené v příloze č. 1 vyhlášky. Žalovaný k požadavku na vyloučení režijních nákladů uvedl, že takový postup není uveden ani v zákoně, ani ve vyhlášce. Skutečnost, že režijní náklady nejsou přímo přiřaditelné, nic nevypovídá o důvodu jejich vzniku. V oddělené evidenci nákladů a výnosů je řada položek, které nelze přiřadit přímo, např. většina síťových nákladů se alokuje nepřímo, mnohé dokonce několikastupňovou alokací, neboť slouží několika skupinám technologicky odlišných služeb. Tvrzení, že případná změna objemu určité poskytované služby neovlivňuje výši celkově vynakládaných režijních nákladů, není přesné. Malá změna v řádu procent z objemu celkové služby režijní náklady pravděpodobně neovlivní, velká změna, zavedení nové služby nebo poskytování služby ve zvláštním režimu, např. US, režii ovlivní. Efektivní režijní náklady vznikají proporcionálně k objemu poskytovaných služeb. Pokud je přírůstek objemu služeb malý až zanedbatelný a nevyžaduje zvláštní činnosti, mohou režijní náklady zůstat v nezměněné výši. To ovšem není případ poskytování US, neboť objem jednotlivých služeb rozhodně není nepatrný a současně poskytování US znamená pro poskytovatele univerzální služby značný nárůst administrativních činností. Dále bylo nezbytné vzít v úvahu, že činnosti, jejichž náklady jsou zahrnuty v režijních nákladech, se týkají chodu podniku jako celku, tedy všech služeb, které podnik poskytuje, a pochopitelně i služeb univerzální služby. Obtížně identifikovatelné vztahy režijních nákladů k jednotlivým činnostem podniku jsou důvodem, proč jsou režijní náklady alokovány na všechny služby stejným alokačním klíčem, jednoduše se nevyplatí je pečlivě sledovat z hlediska příčiny jejich vzniku. Požadavek na přesné vyčíslení režijních nákladů vzniklých poskytováním US není realizovatelný nejen v rámci podkladů, které má žalovaný k dispozici, ale ani na základě všech informací, které jsou k dispozici u společnosti Telefónica. Režijní náklady jsou specifické právě tím, že jsou společné všem službám a zohledňování nákladů z hlediska jejich „příslušnosti“ k určité službě by bylo natolik pracné, neefektivní a obtížně ověřitelné, že se neprovádí a všechny režijní náklady se přiřazují stejným klíčem. Žalobce se mýlí, pokud se domnívá, že uložení obdobné povinnosti různým podnikatelským subjektům automaticky znamená plnění ve stejném rozsahu a detailu. Zatímco on sám vedl v oddělené evidenci nákladů a výnosů v roce 2003 pouze několik služeb, Telefónica Czech Republic, a.s. jich vykazovala desítky jen v rámci uložené povinnosti poskytování US. Žalovaný oponuje názoru žalobce, že veškeré režijní náklady jsou ekonomicky neoprávněné. Slovním spojením „ekonomicky neoprávněné náklady“ přitom žalovaný označuje takové náklady, které se vůbec nepřiřazují v rámci oddělené evidence, neboť nesouvisí se službami. Seznam neoprávněných nákladů byl vydán cenovým rozhodnutím č. 01/2003 dne 3. února 2003. Ve vztahu k US roku 2003 neexistují žádné náklady, které by byly neoprávněné pouze a jedině k těmto službám. Je třeba připomenout, že v roce 2003 byla součástí US prakticky celá telefonní služba, která tvořila hlavní předmět podnikání společnosti Telefónica Czech Republic, a.s. Vyloučení režijních nákladů z přiřazování na tyto služby by tak znamenalo pro poskytovatele rozdělení režie do dalších telekomunikačních služeb, které by následně byl nucen poskytovat za tak vysoké ceny, že by na rozvíjejícím se telekomunikačním trhu neměl šanci uspět. Přitom ovšem do výpočtu ztráty byla zahrnuta pouze malá část celkového objemu univerzální služby. Tvrzení žalobce je tedy zcela nesmyslné. Skutečnost, že režijní náklady souvisí s chodem podniku jako celku, neznamená, že tyto náklady nemohou být ve vztahu k univerzální službě přírůstkové. Režijní náklady nadto byly vyšší z důvodu poskytování univerzální služby v celém jejím rozsahu, do ztráty však byly režijní náklady zahrnuty pouze ve výši, která byla alokována na ztrátové služby podle vyhlášky. VIII. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení V řízení uplatnily práva osoby zúčastněné na řízení. Společnost UPC Česká republika se k podaným žalobám nevyjádřila. Společnost GTS Czech s.r.o. zanikla, nástupnickou společností je žalobce T-Mobile Czech Republic a.s. Společnost Telefónica O2 Czech Republic, a.s. ve svém vyjádření k podaným žalobám, k jednotlivým žalobním námitkám argumentovala postupem žalovaného dle vyhl. č. 235/2001 Sb. a zákona o telekomunikacích. Vykazované ztráty z poskytování univerzální služby obhajovala konkrétně povahou ztrátových služeb VTA, ztrátovostí zřízení HTS u všech zákazníků, poukázala na cenová rozhodnutí a metodiku OENV, zajišťující zohlednění nákladů, tržeb a výnosů včetně vloženého kapitálu přiřazených jednotlivým složkám univerzální služby a podmínkami poskytování univerzální služby za období roků 2011-2005. IX. Jednání před soudem Zástupce žalobce Vodafone CZECH Republic a.s. při jednání před soudem ke své procesní námitce uvedl, že rozhodnutí by mělo přesně reprodukovat tu část spisu, na kterou odkazuje, kterou popisuje a která byla pro rozhodnutí významná. Pakliže žalovaný při ověřování té ztráty osoby zúčastněné na řízení vycházel z číselných údajů předložených účastníkem řízení, měl jednoznačně uvést, které považuje za ověřené, prokázané a které nikoliv. Paušální odkaz na spis nenaplňuje požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí a jako takové nemůže obstát. Z rozhodnutí není zřejmý vztah mezi jednotlivými skutkovými zjištěními žalovaného a závěrem rozhodnutí, kterým je to ověření výše ztráty. Důkazy nejsou promítnuty do samotného rozhodnutí, což je projev nepřezkoumatelnosti a Úřad v prvostupňovém rozhodnutí pouze popisuje způsob, kterým výpočet ověřoval. Prvostupňové rozhodnutí obsahuje rekapitulaci správního řízení a na závěr pouze odkazuje na předchozí stav. Zástupce žalobce dále setrval na věcných námitkách žaloby, na příklady, které žalobce uváděl a které měly být zohledněny, na prioritu zákona před vyhláškou. Vyhláška nebyla správná, neboť byla později v roce 2006 nahrazena vyhláškou jinou a nemůže být vzata za určující. Zástupce T-Mobile Czech Republic a.s. se jednání s omluvou neúčastnil a ve svém písemném podání ze dne 13. 7. 2016 uplatnil námitky ke kategorii „ přiměřeného zisku“ s důrazem na základní principy kompenzace nákladů vzniklých v souvislosti s poskytováním univerzální služby. Odkazoval na judikaturu SDEU a na „Směrnici o univerzální službě“ s rozborem, jaká kritéria je třeba vzít na zřetel při kalkulaci nákladů na kapitálové investice vynaložené při poskytování univerzální služby a poukazoval na významnost oprávněných, tj. reálných nákladů vynaložených poskytovatelem univerzální služby dle zákona o telekomunikacích. Zástupce žalovaného ve svém přednesu namítl nepřípustné rozšiřování žalobních bodů společností T-Mobile Czech Republic a.s. v dalším podání k soudu. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7As 131/2013-156, v němž soud konstatoval vázán právním názorem SDEU, že Směrnici o univerzální služby nelze aplikovat na vztahy vzniklé před přistoupení České republiky k Evropské unii, tedy ani na toto řízení o ověření výše prokazatelné ztráty, které se týká období roku 2003, a dále připomenul rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn.. 7A 122/2011, kde soud v podstatě v totožné věci žalobu zamítl. X. Posouzení věci městským soudem Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) v mezích žalobních bodů a z hlediska skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Žaloby nejsou důvodné. V dané věci je mezi účastníky řízení veden spor, který vychází z dlouhodobých procesů rozhodování ve věci ověření výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2003, a proto je třeba přednostně vymezit, jaká právní úprava na výpočet a ověření výše prokazatelné ztráty dopadá. Relevantní právní úprava pro rok 2003 vychází jednoznačně ze zákona o telekomunikacích a prováděcí vyhlášky č. 235/2001 Sb., o čemž svědčí i judikatura Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku ze dne 29. 2. 2016, č. j. 7As 131/2013-156 v návaznosti na rozsudek Evropského soudního dvora ve věci sp. zn. C-508/14, vyslovil k právní úpravě výše prokazatelné ztráty za období před vstupem České republiky do Evropské unie (v té věci to bylo za období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004). Závěr Nejvyššího správního soudu, který tím, že se vyjadřuje i k období před vstupem České republiky do Evropské unie, a tedy platí i pro rok 2003, je významný pro nyní posuzovanou věc v tom, že nemohou obstát ty žalobní námitky, které se ve své podstatě dovolávají zohlednění určitých skutečností či výhod, které mohou plynout poskytovateli univerzální služby v souvislosti s plněním jemu uložených povinností. To proto, že jiná hlediska či jiné definice pro výpočet výše ztráty z poskytování univerzální služby než ta, která upravoval zákon o telekomunikacích a prováděcí vyhláška, nejsou pro r. 2003, zohlednitelné dle komunitární úpravy (Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/22/ES, o univerzální službě). Nejvyšší správní soud také ve svém dalším rozsudku ze dne 11. 6. 2010, č. j. 6 As 12/2009-134 posuzoval zákonnost opatření, jímž byla „Metodiku oddělené evidence nákladů tržeb a výnosů, včetně vloženého kapitálu pro tvorbu cen Českého TELECOMU, a.s.“ Byť tato „Metodika“ byla v uvedené věci posuzována ve znění předloženém v r. 2005, obecně použitelným z tohoto rozsudku je závěr, že nákladové účetnictví pro účely zjištění výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby má být souladné s finančním účetnictvím v účetní uzávěrce, tedy, že povinnost souladu údajů obsažených v nákladovém a finančním účetnictví poskytovatele univerzální služby je v souladu se zákonem o telekomunikacích a dle ust. § 31 odst. 2 cit. zákona umožňuje stanovit ceny za služby zahrnuté do univerzální služby tak, aby pokrývaly oprávněné náklady, včetně přiměřeného zisku. V nyní souzené věci proto správní orgány nepochybily, pokud vycházely výhradně z vnitrostátní právní úpravy a pokud aplikovaly pro rok 2003 pravidla OENV v souladu se zákonem o telekomunikacích. Soud vycházel z relevantní vnitrostátní úpravy. Ustanovení § 29 odst. 1 zákona o telekomunikacích vymezuje univerzální službu jako minimální soubor služeb, které jsou dostupné ve stanovené kvalitě všem uživatelům na celém území státu za dostupnou cenu. Dostupnou cenou se rozumí cena stanovená podle zvláštního právního předpisu. V odstavci druhém uvedeného ustanovení se pak stanoví, že univerzální služba musí zahrnovat a) veřejnou telefonní službu, včetně faksimilního přenosu a přenosu dat, poskytovanou prostřednictvím veřejné telekomunikační sítě, b) operátorské služby, c) bezplatný a nepřetržitý přístup uživatelů, bez použití mincí nebo karet, k číslům tísňových volání, d) informační službu o telefonních číslech účastníků veřejné telefonní služby, e) pravidelné vydávání telefonních seznamů čísel účastníků veřejné telefonní služby a přístup k těmto seznamům, f) služby veřejných telefonních automatů, g) slevy osobám, které jsou držiteli průkazu ZTP z důvodu úplné nebo praktické hluchoty, anebo osobám, které jsou držiteli průkazu ZTP/P, h) slevy osobám, které jsou uznány lékařem příslušné okresní správy sociálního zabezpečení bezmocnými. Podle § 31 odst. 1 zákona o telekomunikacích má poskytovatel univerzální služby nárok na úhradu prokazatelné ztráty. Podle odst. 2 téhož ustanovení se pak prokazatelnou ztrátou rozumí rozdíl mezi ekonomicky oprávněnými náklady, včetně přiměřeného zisku, vynaloženými držitelem telekomunikační licence na plnění povinnosti poskytovat univerzální službu, které by poskytovateli univerzální služby nevznikly, pokud by tuto povinnost neměl, a tržbami a výnosy dosaženými držitelem telekomunikační licence z plnění povinnosti poskytovat univerzální službu. Zároveň podle § 31 odst. 4 zákona o telekomunikacích platí, že způsob výpočtu prokazatelné ztráty, doklady, kterými musí být výpočty prokazatelné ztráty doloženy, a vymezení přiměřeného zisku stanoví prováděcí předpis. Tímto prováděcím předpisem je vyhláška č. 235/2001 Sb., která v ustanovení § 1 písm. b) stanoví, že ztrátovými službami jsou činnosti uvedené v příloze č.

1. Citovaná vyhláška způsob výpočtu prokazatelné ztráty v ustanovení § 2 vymezuje tak, že prokazatelnou ztrátu vypočítá poskytovatel univerzální služby jako rozdíl mezi součtem tržeb a výnosů z poskytování ztrátových služeb na jedné straně a součtem ekonomicky oprávněných nákladů na poskytování těchto služeb a přiměřeného zisku na straně druhé. Výpočet prokazatelné ztráty poskytovatel univerzální služby předkládá na formuláři vydaném Úřadem. K posouzení ekonomické oprávněnosti nákladů je poskytovatel univerzální služby Úřadu povinen předkládat oddělenou evidenci nákladů a výnosů služeb poskytovaných v rámci univerzální služby podle § 34 odst. 2 písm. a) zákona, a to do 31. května každého kalendářního roku. Příloha č. 1 vyhlášky č. 235/2001 Sb. jako ztrátové služby pro účely výpočtu prokazatelné ztráty vymezuje 1. poskytování nepřetržitého a bezplatného přístupu, bez použití mincí nebo karet, k číslům tísňových volání prostřednictvím veřejných telefonních automatů, 2. Slevy osobám uvedeným v § 29 odst. 2 písm. g) a h) zákona o telekomunikacích, a to konkrétně: 2. 1. zřízení, přeložení nebo přeměna koncového bodu se slevami fyzickým osobám, 2. 2. používání koncového bodu se slevami fyzickým osobám, 2. 3. pronájem speciálně vybavených koncových telefonních zařízení podle § 36 odst. 1 písm. a) zákona. Pokud jde o postup správního orgánu při ověřování ztráty, ustanovení § 32 odst. 3 zákona o telekomunikacích stanoví, že držitelé telekomunikačních licencí předloží nejpozději do 30. června každého kalendářního roku zúčtování prokazatelné ztráty vzniklé poskytováním univerzální služby v uplynulém kalendářním roce, pokud jsou jejími poskytovateli, a výši finančního příspěvku na univerzální službu za uplynulý rok. Úřad do 30 dnů ověří výši prokazatelné ztráty a výši finančního příspěvku a stanoví výši platby na účet nebo vystaví doklad opravňující k čerpání finančních prostředků z účtu. Na základě shora uvedené právní úpravy soud posoudil žalobní námitky takto: Není důvodná procesní žalobní námitka společnosti Vodafone Czech Republic a.s., svou podstatou namítající nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když vytýká, že napadené rozhodnutí neobsahuje rozhodné údaje pro stanovení výše prokazatelné ztráty a namítl nevypořádání rozkladových námitek. Žalobce Vodafone Czech Republic a.s. formuluje své námitky velmi obecně, aniž by namítal, v čem mu nepostačuje odůvodnění napadeného rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím správního orgánu 1. stupně, jaké údaje pro výpočet výše ztráty postrádá, či mu nejsou dostupné. Na rozdíl od velmi obecně koncipované námitky soud z rozhodnutí správního orgánu 1. stupně zjistil, že toto rozhodnutí zevrubně a konkrétně uvádí, jakým způsobem byly ověřovány jednotlivé položky ztráty, a to jak z hlediska počtu jednotek univerzální služby, tak z hlediska nákladů na tyto jednotky. Vychází z toho, že při několika ústních jednáních, jejichž průběh Úřad uvádí, byly kontrolovány konkrétní náklady, které se týkaly jak regulovaných služeb, tak služeb, u nichž náklady převyšovaly přínosy. Ověřoval např. smlouvy u postižených osob, ověřoval databázi osob, počet stanic. Rozhodnutí tak obsahuje dostatečné sdělení konkrétních skutečností, z nichž Úřad vycházel. Odvolací rozhodnutí tvoří s prvostupňovým rozhodnutím jeden celek a na odůvodnění správních rozhodnutí v této věci nelze klást požadavek, aby správní orgán uváděl údaje obsažené v jednotlivých listinách, údaje z OENV, z finančních analýz a účetních uzávěrek a aby zde podrobně byly uvedeny číselné údaje, vztahující se jak k oprávněným, tak i k neoprávněným nákladům, tržbám, výnosům, maržím apod. Oproti tomu žalobce v podané žalobě jen obecně brojí proti argumentaci žalovaného, že Úřad jen ověřoval výši prokazatelné ztráty. Z prvostupňového rozhodnutí rozhodně nevyplývá, že by Úřad v rámci ověřování toliko aproboval výsledky předložené ve výpočtu, aniž by je sám fakticky prověřil, což učinil tím, jak již je výše zmíněno, fakticky u poskytovatele a i dle OENV a finančního účetnictví, a to ve vztahu ke konkrétním službám a jejich obsahu. Soud proto shledal, že výše prokazatelné ztráty a její ověření vychází z náležitě zjištěného skutkového stavu věci a napadené rozhodnutí vlastně reflektuje pouze rozkladové námitky účastníků, které jen namítají obecně, že rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné. Rozhodnutí správních orgánů i obsah správního spisu poskytují dostatečný obraz o skutkových zjištěních, z nichž správní orgány v rozhodnutí prvního stupně i v rozhodnutí o rozkladu vycházely. Protože vypořádání rozkladových námitek žalovaným je dostatečné (ostatně žalobci právě s tímto posouzením polemizují) a zasahuje již do věcného posouzení výše prokazatelné ztráty, soud považuje námitku nedostatečného vypořádání rozkladu za námitku nesouhlasu se způsobem výpočtu výše prokazatelné ztráty. Způsob výpočtu a ověření prokazatelné ztráty je stěžejní námitkou obou žalobců, kteří se setkávají v námitce nesprávné aplikace § 31 odst. 1 a 2 zákona o telekomunikacích ve spojení s § 2 odst. 1 a přílohy č. 1 vyhlášky. Podstatou argumentace obou žalobců je námitka nesouladu úpravy obsažené ve vyhlášce s definicí prokazatelné ztráty obsažené v ustanovení § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích. Žalobci nenamítají nesprávnost konkrétních postupů dle vyhlášky, nevytýkají podstatu způsobu výpočtu dle § 2 cit. vyhlášky. Jejich námitky směřující do tzv. „přírůstkových“, resp. „ čistých“ nákladů, stejně tak jako námitky režijních nákladů, nezohlednění výnosů apod. vychází z logiky, že při prosté aplikaci postupu podle § 2 odst. 1 ve spojení s § 1 písm. b) a přílohy č. 1 vyhlášky není naplněna dikce ustanovení § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích, který prokazatelnou ztrátu definuje jako rozdíl mezi ekonomicky oprávněnými náklady, včetně přiměřeného zisku, vynaloženými držitelem telekomunikační licence na plnění povinnosti poskytovat univerzální službu, které by poskytovateli univerzální služby nevznikly, pokud by tuto povinnost neměl, a tržbami a výnosy dosaženými držitelem telekomunikační licence z plnění povinnosti poskytovat univerzální službu. K těmto námitkám zaujal stanovisko Městský soud v Praze již ve svém rozsudku ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 7A 122/2011 a tento soud nemá důvod se od jeho závěrů odchýlit. Námitky odvolávající se na pojem „čistých“ nákladů nemají oporu v zákoně o telekomunikacích, ale až v právní úpravě obsažené v ustanovení § 48 zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích a směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2002/22/ES, o univerzální službě – v tomto ohledu jde tedy o pojem, který je z hlediska aplikovaných právních předpisů pro rok 2003, tedy zákona o telekomunikacích a vyhlášky č. 235/2001 Sb., nepoužitelný. Zákon o elektronických komunikacích, tak zmíněná směrnice obsahují zcela odlišný mechanismus kompenzace tzv. nepřiměřené zátěže spojené s poskytováním univerzální služby a s ní spojený výpočet tzv. čistých nákladů na univerzální službu. Závěr o inkompatibilitě těchto institutů s úpravou obsaženou v ustanovení § 31 zákona o telekomunikacích a vyhlášce č. 135/2001 Sb. a z toho plynoucí hmotněprávní konsekvence pro stanovení výše prokazatelné ztráty za rok 2004 byla ostatně předmětem rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 3A 514/2011-181 a Nejvyššího správního soudu pod č. j. 7As 131/2013, byť z hlediska jiného náhledu Nejvyššího správního soudu na složku „přiměřeného“ zisku či „čistých“ nákladů, spočívající v nákladech kapitálu, nicméně se shodným závěrem, že veškeré výhody, včetně výhod nehmotných nelze zohlednit pro období, v němž Česká republika nebyla členem Evropské unie. Otázka uvedené složky přiměřeného zisku však do řešení nyní předkládaného sporu z povahy věci nezasahuje, neboť napadené rozhodnutí se vztahuje k období roku 2003, v němž nebyla Česká republika (jako v té době nečlenský stát EU) vázána. Městský soud v Praze se při přezkumu žalobních námitek žalobců omezil na vztah ustanovení § 31 zákona o telekomunikacích a jeho prováděcí vyhlášky, konkrétně pak na pojem „ztrátovosti“, jak vyplývá z ustanovení těchto právních předpisů. Ustanovení § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích v sobě obsahuje vymezení „ztrátovosti“ univerzální služby jako celku. Kritériem ztrátovosti jsou právě náklady, které by poskytovateli univerzální služby nevznikly, pokud by mu nebyla tato povinnost uložena. Ve vztahu k univerzální službě jako celku (tedy jako souhrnu dílčích činností podle § 29 zákona o telekomunikacích) zákon vyžaduje při poměřování nákladů a výnosů identifikovat takové náklady, jež vznikly pouze a jenom v souvislosti s takovými činnostmi, jež vyplývají z uložené povinnosti univerzální služby (při neexistenci povinnosti poskytovat univerzální službu by nevznikly). Vyhláška č. 235/2001 Sb. toto obecné ustanovení konkretizuje v tom, že vymezuje prostřednictvím § 1 písm. b) a přílohy 1 eo ipso ztrátové služby, tedy vymezuje činnosti, u nichž obecně předpokládá splnění definičního znaku „ztrátovosti“ podle § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích, a to skutečnosti, že náklady na tyto činnosti představují náklady, jež by poskytovateli univerzální služby nevznikly, pokud by mu její povinnost nebyla uložena. Proto také ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 235/2001 Sb., pokud jde o výpočet prokazatelné ztráty, již s tímto kritériem nepracuje a stanoví, že prokazatelnou ztrátou je rozdíl mezi součtem tržeb a výnosů ze ztrátových služeb definovaných vyhláškou na jedné straně a součtem ekonomicky oprávněných nákladů na poskytování těchto služeb a přiměřeného zisku na straně druhé. Z tohoto vztahu ustanovení § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích a jeho prováděcí vyhlášky tedy vyplývá, že ve vztahu ke ztrátovým činnostem vymezeným vyhláškou se již nepředpokládá posuzování nákladové stránky z hlediska kritéria § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích. Žalobní námitky naznačující, že posuzování nákladů dle zákona je v rozporu s posuzováním ztrátovosti dle vyhlášky, jsou z pohledu výše naznačeného vztahu v této rovině obecnosti nepřípadné. Jiná je však otázka, zda úprava obsažená ve vyhlášce neodporuje zákonu v tom, že u vymezených služeb „ztrátovost“ ve smyslu definice § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích předpokládá. (viz argumenty žalobce T-Mobile Czech Republic a.s.). Soud i k této otázce připomíná již judikované, že pokud by měla být někým napadána úprava obsažená ve vyhlášce, byl by to především poskytovatel univerzální služby, neboť vyhláška ve vztahu k němu výrazně zužuje aplikační pole ustanovení § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích. Nicméně ve vztahu k žalobcům jde o to, zda lze takovým způsobem (byť teoreticky v jejich prospěch) ztrátovost určitých činností v rámci univerzální služby presumovat. Podle názoru městského soudu takový postup možný je v případě, že u takto vymezených služeb s ohledem na jejich povahu budou náklady na jejich poskytování skutečně náklady, jež lze připsat výhradně na vrub poskytování takové služby jako součásti univerzální služby. U takových služeb je možné přijmout způsob výpočtu zakotvený v ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky (tedy prosté porovnání výnosů a nákladů této služby). Takový postup aproboval i Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ve věci C-222/08, Evropská komise proti Belgickému království ve vztahu k aplikaci čl. 12 ve spojení s přílohou 4 Směrnice o univerzální službě, jejíž definice tzv. čistých nákladů je ve srovnání se zákonem o telekomunikacích složitější. K uvedenému soud uvádí, že právní úprava dle vyhlášky obstojí, neboť odpovídá definici prokazatelné ztráty podle zákona o telekomunikacích tím, že vychází z prosté nákladové složky a nezohledňuje jako právě Směrnice o univerzální službě v čl. 12 ve spojení s přílohou IV částí A výhody, včetně výhod nehmotných, které má poskytovatel univerzální služby. Nadto sama příloha IV část A směrnice po úvodní definici tzv. čistých nákladů univerzální služby jako celku (rozdíl mezi čistými náklady podniku při dodržování povinností univerzální služby a náklady bez povinnosti univerzální služby s tím, že je třeba věnovat důkladnou pozornost přesnému vyčíslení nákladů, kterým by se určený podnik vyhnul, kdyby neměl povinnosti univerzální služby), výslovně stanoví, že výpočet těchto čistých nákladů „má vycházet“ z nákladů mj. na prvky vymezených služeb, které lze poskytovat pouze se ztrátou nebo za nákladových podmínek, které nejsou běžnými obchodními podmínkami, přičemž tato kategorie může zahrnovat prvky služeb, jako je přístup k tísňovým telefonním službám, poskytování některých veřejných automatů, poskytování některých služeb nebo zřízení pro zdravotně postižené osoby. I směrnice tedy vymezuje obdobně jako vyhláška č. 235/2001 Sb. okruh dílčích služeb, jež jsou typicky ztrátové. Proti závěru, že činnosti vymezené v příloze 1 vyhlášky č. 235/201 Sb. splňují kritérium ztrátovosti podle § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích, byly vzneseny žalobní námitky, nicméně žádné z nich nesměřují do předpokladu, že činnosti vymezené vyhláškou jsou činnostmi z povahy věci vždy ztrátovými. Žalobní námitky společnosti Vodafone Czech Republic, a.s. ani nepředkládají vlastní argumentaci proti vypořádání rozkladových námitek „nahraditelnosti“ dílčích složek univerzální služby, které obsahuje genezi vývoje služeb operátorů od r. 2001 a logicky srovnává situaci na trhu a chování operátorů. Stejně tak žalobní námitky nenabízejí ani alternativu pro posuzování režijních nákladů z hlediska doposud používaného alokačního klíče a způsob, kterým by seznatelně šlo vyčlenit ty režijní náklady, které se vztahují ke ztrátovým službám, včetně jejich provozního zajištění, neboť režijní náklady ve vztahu ke ztrátovým službám jsou náklady oprávněnými. Soud se neodchyluje ani od dosavadní judikatury městského soudu v tom, že požadavek na vyloučení režijních nákladů není uveden ani v zákoně o telekomunikacích, ani ve vyhlášce č. 235/2001 Sb. Argumentace, že režijní náklady jsou ze své podstaty společně vynaloženými náklady na celé portfolio služeb, bez ohledu, zda se jedná o služby v rámci univerzální služby nebo nikoliv, je podle názoru soudu logická. Pak ovšem platí, že zahrnutím režijních nákladů pouze do služeb mimo univerzální službu by vzrostly náklady ostatních služeb, které by se mohly stát z tohoto důvodu oproti jiným poskytovatelům konkurence neschopné. Skutečnost, že režijní náklady specifické tím, že jsou společné všem službám, jsou ve své části alokovány poskytovatelem univerzální služby na základě jednotného alokačního klíče, tak podle názoru soudu nemůže představovat porušení žalobcem namítaného ustanovení § 31 odst. 2 zákona o telekomunikacích. Pokud žalobci v této souvislosti nijak nenapadají sám alokační klíč, pouhá skutečnost, že část režijních nákladů byla jako náklady na služby univerzální služby alokována, rozpor se zákonem nepředstavuje. Postup podle prováděcí vyhlášky č. 235/2001 Sb. obstojí i z hlediska dalších věcných žalobních námitek. Ust. § 2 odst. 1 vyhlášky stanoví způsob výpočtu jako rozdíl mezí součtem tržeb a výnosů ztrátových služeb na jedné straně a součtem nákladů a přiměřeného zisku těchto služeb na straně druhé. Hovorové služby nejsou v příloze č. 1 vyhlášky uvedeny mezi ztrátovými službami. Jestliže vyhláška v § 2 odst. 2 klade důraz na provázanost ztrátových služeb s oddělenou evidencí nákladů a výnosů, pak započítání výnosů hovorových služeb jako příslušných ke službě měsíčního používání telefonní stanice by tak odporovalo zásadám alokace nákladů, neboť se jedná o zcela jinou službu a výnosy. Zásadní však je, že žalobci nesoulad úpravy obsažené ve vyhlášce se zákonem nenamítají. Za těchto okolností soud dospěl k závěru, že pokud vyhláška č. 235/2001 Sb. obsahovala vymezení ztrátových služeb, v postupu při ověření ztráty podle § 32 odst. 3 zákona o telekomunikacích již zkoumání kritéria ztrátovosti podle § 32 odst. 2 zákona o telekomunikacích, jehož se žalobci ve své podstatě domáhají, není na místě. Dle náhledu soudu lze provázanost postupu dle vyhlášky se zákonem o telekomunikacích při výpočtu prokazatelné ztráty spatřovat i v nástroji, který tento výpočet umožňuje, a tím je povinnost vést oddělenou evidenci nákladů a výnosů a použít ji jako zdroj pro výpočet ztráty za situace, kdy tato evidence odpovídá finančnímu účetnictví (§ 34 odst. 2 písm. a) zákona). Ověření výše prokazatelné ztráty tedy zajišťuje i porovnání odděleného účetnictví s finančním účetnictvím, které prochází finančním auditem. V dané věci Úřad nejenže fakticky prověřoval jednotky univerzální služby a náklady na tyto jednotky, ale vycházel i ze souladu údajů v nákladovém a finančním účetnictví. Na podporu uvedeného závěru je třeba ještě poukázat na dispoziční zásadu, kterou žalobci realizovali pouze obecnými námitkami o nezbytnosti započítat do výpočtu určité typy výnosů či výhod a vyloučit určité typy nákladů, aniž by na podporu svých tvrzení uplatnily konkrétní skutečnosti o menší ztrátovosti poskytovatele. Soud poukazuje na to, že pokud žalobci ve svých námitkách operují některými výhodami, jako tržby z příchozích, odchozích hovorů, jako je situace na trhu ve vztahu k nahraditelnosti poskytovaných služeb ještě jinými operátory, žalovaný dostatečně vysvětlil rozdíl v situaci na trhu v r. 2003 a po roce 2003, přičemž příklady žalobců se vztahují k době mnohem pozdější době (r. 2006, 2008). Nadto žalobci se dovolávají nákladů či výnosů, které mohou představovat skutečnosti podřaditelné pod pojem „nespravedlivé zátěže,“ vznikající z důvodu hmotných i nehmotných výhod, zohlednitelné až dle předpisů Evropské unie. Soud neshledává důvodnou ani žalobní námitku, že Úřad nepostupoval podle § 10 odst. 1 vyhlášky a nevyloučil náklady na plnění povinností uložených mu před rokem 2001. Jak již bylo uvedeno, podle § 32 odst. 3 zákona o telekomunikacích žalovaný výši ztráty toliko ověřuje, tedy zkoumá, zda podklady vymezené v § 3 vyhlášky č. 235/2001 Sb. osvědčují poskytovatelem vypočtenou ztrátu. Pokud tedy výše nákladů na vyhláškou definované ztrátové služby byla poskytovatelem univerzální služby převzata z oddělené evidence za rok 2003, přičemž suma nákladů uvedených v oddělené evidenci buď jako náklady neefektivní nebo alokované na služby je stejná jako suma nákladů zařazená do finančního účetnictví roku 2003, což žalobci nezpochybňují, pak v rámci ověření podle § 32 odst. 3 zákona o telekomunikacích nemohla vzniknout rozumná pochybnost o naplnění požadavku § 10 odst. 1 vyhlášky č. 235/2001 Sb., podle něhož do zúčtování prokazatelné ztráty, včetně přiměřeného zisku, nelze zahrnout náklady související s plněním povinností, které byly stanoveny v pověření nebo povolení vydaném podle právních předpisů platných před účinností zákona a které byly nebo měly být splněny před 1. lednem 2001. V další argumentaci pak soud plně odkazuje na závěry žalovaného, s nimiž se ztotožňuje. Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze dospěl k závěru, že podané žaloby nejsou důvodné, a proto je podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. ji tedy zamítl. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci nebyli ve věci úspěšní, proto jim právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému nenáleží, žalovanému správnímu orgánu pak žádné náklady řízení nad rámec běžné činnosti nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. O nákladech osob zúčastněných na řízení soud rozhodl podle ust. § 60 odst. 5 s.ř.s., neboť těmto osobám žádné náklady v souvislosti s plněním povinností, kterou by jim soud uložil, nevznikly.