9 A 131/2012 - 94

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, IČ: 649 49 681, zast. JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 30, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Praha 9, Sokolovská 219, za účasti: Vodafone Czech Republic a.s., se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, IČ 257 88 001, zast. Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29.5.2012, č.j.: ČTÚ- 48 584/2012-603, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „žalovaný“), kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru ekonomické regulace (dále též „Úřad“) ze dne 31.1.2012, č.j.: ČTÚ-42 820/2011-611/VI. vyř. vydaném v obnoveném správním řízení ve věci stanovení podílů pro výpočet výše příspěvků jednotlivých přispěvatelů na účet univerzální služby za rok 2003 a stanovení výše jejich příspěvků na účet univerzální služby za rok 2003, a prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno. V prvním žalobním bodu žalobce tvrdil nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, které nenapravilo věcnou nesprávnost a nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí v otázce zániku práva žalovaného na stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za rok 2003 poté, co žalovanému ve vztahu k žalobci marně uplynula svou povahou nejbližší lhůta pro vyměření této svého druhu daňové povinnosti dle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění (dále jen „ZSDP“). Namítl, že o stanovení výše příspěvku na účet US za daný rok bylo ve vztahu k němu vydáno pravomocné rozhodnutí až po takřka 10 letech od konce „zdaňovacího období“ a byť dle tehdy platných předpisů nepodléhalo žádné časové limitaci, je v právním státě neudržitelné, aby bylo možné veřejnoprávní povinnost stanovit v neomezených lhůtách, takový postup není ústavně konformní. Měl za to, že se jedná o veřejnoprávní povinnost/vztah se státem, neboť povinnost je stanovena zákonem, cílem je získání příjmů na úhradu celospolečenských potřeb, vztah je založen na principu nerovnosti, kumulované prostředky jsou svou povahou státním fondem, nová právní úprava jeho výklad nepřímo potvrzuje, žalovaný splnění povinnosti může ukládat a vymáhat, žalobci se nedostává ekvivalentního plnění, žalovaný je v pozici regulátora, tedy vrchnostenského orgánu, je jediným administrátorem a příjemcem, jedná se o daňovou povinnost svého druhu, tedy lze analogicky použít ZSDP. K tomu poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) a Ústavního soudu (dále též „ÚS“). Vzhledem k tomu, že žalobce argumentoval obdobně jako v rozkladu, soud pro stručnost na podrobně rozvedené důvody k tomuto žalobnímu bodu odkazuje. Podle žalobního tvrzení v druhém žalobním bodu správní orgány obou stupňů též nesprávně aplikovaly ust. § 99 odst. 2 ve spojení s § 102 odst. 9 věta první in fine zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), když v rámci obnoveného správního řízení nahradily původní rozhodnutí s účinky ode dne nabytí právní moci napadeného rozhodnutí (ex nunc), aniž by pro tuto mimořádnou odchylku od zákonem pravidelně předvídaného postupu (tj. stanovení účinků ex nunc) existovaly právně relevantní důvody, resp. pokud snad existovaly, aniž by je v rozhodnutí přesvědčivým způsobem vysvětlily. Obavu žalovaného „aby nevznikla diskontinuita, která by zpochybnila právní vztahy ohledně placení příspěvků na účet univerzální služby“ či potřebu „časové návaznosti původních rozhodnutí a rozhodnutí nového „ nelze podle žalobce akceptovat jako okolnosti pro odchylku od zákonného postupu, nadto se žalovaný zájmy adresátů původních rozhodnutí nezabýval, v odůvodnění absentuje přesvědčivá argumentace, v čem konkrétně bylo postavení žalobce a dalších účastníků vylepšeno oproti vydání rozhodnutí s účinky ex tunc, pokud není rozhodnutí žalovaného nezákonné, je nepřezkoumatelné. Napadené rozhodnutí považuje žalobce dle třetího žalobního bodu za nezákonné a věcně nesprávné i z toho důvodu, že žalovaný použil jako skutkový základ pro stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za rok 2003 údaj o ověřené ztrátě z poskytování univerzální služby, který byl žalovaným zjištěn v nesprávné výši jeho rozhodnutím ze dne 18.4.2011 č.j. 16 065/2011-603 (dále jen „podkladové rozhodnutí“), které je ode dne 20.6.2011 předmětem soudního přezkumu před Městským soudem v Praze. Žalobce navrhl, aby soud řízení přerušil, neboť podkladové rozhodnutí, jímž byla pravomocně ověřena výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2003, je předmětem soudního přezkumu u zdejšího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 9 A 131/2011. Výsledek tohoto řízení může mít dle žalobce vliv na rozhodování soudu v projednávané věci. Ve věci samé žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí Úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě popřel opodstatněnost žalobních námitek. Uvedl, že žalobce opakuje a obšírněji formuluje skutečnosti, se kterými se Úřad a žalovaný vypořádali ve svých rozhodnutích. Zdůraznil, že žalobce příspěvek na daný rok již uhradil a od počátku o své povinnosti jej zaplatit věděl, jeho úvahy o právní nejistotě jsou tak bezpředmětné. V ostatním setrval na své argumentaci jako v žalobou napadeném rozhodnutí. Rozhodnutí o přerušení řízení ponechal na úvaze soudu a žádal, aby soud žalobu zamítl. Soud usnesením ze dne 22.5.2013 č.j. 9 A 131/2012 – 67 řízení v dané věci podle § 48 odst. 3 písm. d/ s.ř.s. přerušil, neboť se ztotožnil s názorem žalobce, že výsledek řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 A 131/2011 může mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Výše příspěvků na účet univerzální služby za rok 2003 se totiž odvíjí od ověřené výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby za tento rok. Rozhodnutí správního orgánu o ověření výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2003 je tedy základním předpokladem k tomu, aby mohla být stanovena výše příspěvků jednotlivých přispěvatelů na účet univerzální služby. V případě zrušení rozhodnutí správního orgánu ve věci ověření výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2003 soudem v řízení probíhajícím pod sp. zn. 9 A 131/2011 by skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, pozbyl náležité opory, pokud jde o stanovení jedné ze základních hodnot potřebných podle zákona pro vydání napadeného rozhodnutí. Usnesením ze dne 19.4.2016 č.j. 9 A 131/2012-80 soud v řízení pokračoval, neboť důvod pro přerušení řízení odpadl, když NSS po zodpovězení otázek Soudním dvorem Evropské unie rozsudkem ze dne 29.2.2016, č.j. 7 As 131/2013-156 zamítl kasační stížnost žalovaného a přisvědčil názoru zdejšího soudu ve věci sp. zn. 3 A 54/2011, že bylo rozhodnutí žalovaného vydáno v rozporu s komunitárním právem. Rozsudkem ze dne 15.7.2016 č.j. 9 A 131/2011-133 zdejší soud rozhodl o podkladovém rozhodnutí žalovaného tak, že žaloby žalobce a osoby zúčastněné na řízení jako nedůvodné zamítl. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Zástupce žalobce vzal zpět navržené důkazy, soud je proto neprováděl. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterým je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud předně uvádí, že neshledal důvod odchýlit se od závěrů, které již zaujal v rozsudcích ve věci sp. zn. 9 A 134/2012 a 9 A 132/2012, byť byla těmito rozsudky žalobami napadená rozhodnutí žalovaného zrušena, neboť k jejich zrušení došlo pouze z důvodu zrušení podkladových rozhodnutí žalovaného (ve věci ověření výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s. v roce 2005 a 2004), zatímco v nyní projednávané věci byly žaloby žalobce a osoby zúčastněné na řízení proti podkladovému rozhodnutí soudem ve věci sp. zn. 9 A 131/2011 zamítnuty. Ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu soud nemohl přisvědčit žalobcem namítané prekluzi práva žalovaného na stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za rozhodné období roku 2003. Ve vztahu k této námitce soud připomíná znění § 1 odst. 1 ZSDP, který určuje rozsah působnosti citovaného zákona takto: Tento zákon upravuje správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně (dále jen "daně"), které jsou příjmem státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu (dále jen "státní rozpočet"), rozpočtů územních samosprávných celků (dále jen "územní rozpočet"), nebo státních fondů nebo Národního fondu (dále jen "fond"). Příspěvek na účet univerzální služby však příjmem státního nebo územního rozpočtu (či fondu) není. Předmětem tohoto příspěvku je totiž úhrada prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby (§ 31 odst. 1 zákona o telekomunikacích), přičemž poskytovatelem univerzální služby není stát (ani jeho organizačního složka, územně samosprávný celek či fond), ale držitel telekomunikační licence (§ 30 odst. 1 zákona o telekomunikacích). Pokud žalobce na podporu své argumentace zmínil ustanovení § 49 odst. 13 zákona o elektronických komunikacích (konkrétně jeho ve znění účinném do 30.6.2010: Při vybírání a vymáhání plateb Úřad postupuje podle zvláštního právního předpisu obdobně. Pro tyto účely se na prostředky na účtu hledí jako na prostředky státního fondu.), pak soud z tohoto ustanovení dovozuje opačný závěr než žalobce. Použitím argumentu a contrario lze dospět k závěru, že žalovaný při jiných postupech (než je vybírání a vymáhání plateb) nepostupuje podle zákona o správě daní a poplatků a že pro jiné účely (než je vybírání a vymáhání plateb) se na prostředky na účtu (tj. na účtu univerzální služby) nehledí jako na prostředky státního fondu. V této souvislosti soud odkazuje i na § 49 odst. 3 věta druhá zákona o elektronických komunikacích ve znění účinném do 30.6.2010, v němž je explicitně uvedeno, že účet univerzální služby není součástí státního rozpočtu. K tomu je možné poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.7.2010, č.j. 1 Afs 38/2010 – 100, publ. pod č. 2143/2010 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud posuzoval případ týkající se § 22 odst. 6 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), který ukládal Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže povinnost při vybírání a vymáhání pokut postupovat podle zvláštního právního předpisu, přičemž jednoznačně odkazoval na zákon o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud však zdůraznil, že pokuta uložená Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže není daní ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, ale „pouze“ jinou platební povinností, při jejímž vybírání či vymáhání se uplatní ty části zákona o správě daní a poplatků, které na správu této platební povinnosti dopadají. K argumentaci žalobce, který s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dovozoval, že možnost stanovit konkrétnímu subjektu veřejnoprávní povinnost po neomezeně dlouhou dobu není ústavně konformní, soud uvádí, že všechna žalobcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 10. 4. 2008, č. j. 7 Afs 78/2007 – 60, ze dne 19.6.2008, č. j. 9 Afs 211/2007 – 74 a ze dne 19.2.2009, č. j. 1 Afs 15/2009 – 105) se týkala plnění, které mělo charakter daně [k tomu srov. § 2 odst. 3 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, dle něhož se daní se pro účely tohoto zákona rozumí peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek]. Platbu na účet univerzální služby však za daň považovat nelze, jak soud uvedl výše. V nyní posuzované věci je třeba konstatovat, že ač má daná věc nepochybně i veřejnoprávní rozměr, vykazuje rovněž výrazné soukromoprávní aspekty. Předmětem platby není majetková pohledávka vůči státu, ale příspěvek na úhradu prokazatelné ztráty soukromoprávnímu subjektu (držiteli telekomunikační licence). Povinnost držitelů telekomunikačních licencí přispívat na tuto úhradu vznikla ex lege (§ 32 zákona o telekomunikacích) a přispěvatelé o této povinnosti nepochybně věděli. Veřejnoprávní prvek pak do tohoto procesu vstupuje zejména v podobě správních orgánů, které spravují účet, z nějž se prokazatelná ztráta hradí, a ověřují výši prokazatelné ztráty. Správní orgány tedy plní administrativní úkoly (správa účtu) a vystupují v podstatě jako garant toho, že jednotlivé soukromoprávní subjekty mezi sebou spravedlivě vypořádají závazky, které jim vznikly z ex lege povinnosti zajistit dostupnost služeb poskytovaných v rámci univerzální služby. Skutečnost samotného vzniku povinnosti úhrady univerzální služby byla tedy všem účastníkům zřejmá, a právní jistota ohledně samotného uplatnění nároku (povinnosti finančně se podílet na poskytování univerzální služby) tedy nemohla být ohrožena. V nyní posuzovaném případě nedochází ke svévolnému zásahu do právní jistoty žalobce (povinnost podílet se na úhradě ztráty z poskytování univerzální služby mu vznikla ex lege a žalobce o této povinnosti věděl; správní orgány ve správním řízení vystupují jako garant toho, že tíže této povinnosti bude spravedlivě rozdělena mezi jednotlivé držitele telekomunikačních licencí, a jádro jejich rozhodovací činnosti tedy netkví v určení, zda vůbec žalobci bude či nebude povinnost uložena), ani k favorizaci státní moci při uplatnění majetkové pohledávky (majetková pohledávka vzniká nikoli státu, ale držiteli telekomunikační licence jakožto poskytovateli univerzální služby). Shora uvedené závěry jsou podstatné i pro posouzení námitky uplatněné v druhém žalobním bodu, v níž žalobce namítal neopodstatněnost stanovení účinků napadeného rozhodnutí ke dni nabytí právní moci tohoto (nového) rozhodnutí. Žalobce měl za to, že primárním hlediskem při určování účinků napadeného rozhodnutí by měly být především zájmy adresátů původního rozhodnutí, resp. důsledky zásahu napadeného rozhodnutí do právního postavení osob, jimž byla povinnost uložena, nikoli do postavení osob, kterým z tohoto rozhodnutí plynou nějaká oprávnění (v daném případě tedy zejména nikoli poskytovatele univerzální služby). Žalobce svůj názor opíral o § 99 odst. 2 správního řádu (pro věc použitelného na základě § 102 odst. 9 správního řádu), který zní: Pokud se ruší nebo mění rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost, a neodůvodňují-li okolnosti případu jiné řešení, určí správní orgán, že účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají ode dne právní moci nebo předběžné vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí. K výkladu citovaného ustanovení se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2013, č. j. 8 As 101/2012 – 68, publ. pod č. 2987/2014 Sb. NSS, v němž konstatoval, že právní úprava (obnovy řízení podle § 100 správního řádu) umožňuje správnímu orgánu, aby v závislosti na okolnostech konkrétního případu rozhodl jednak ve věci samé a rovněž aby určil, kdy nastanou vůči účastníku řízení rozhodnutím předpokládané účinky. To umožňuje lépe zohlednit individuální okolnosti konkrétního případu. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku posuzoval rozhodnutí o správním vyhoštění a konstatoval, že tímto rozhodnutím jsou jeho adresátu ukládány povinnosti, proto je namístě použít úpravu obsaženou v § 99 odst. 2 správního řádu, která v daném případě vztahuje účinky rozhodnutí v obnoveném řízení k právní moci původního rozhodnutí, pokud okolnosti případu neodůvodňují jiné řešení. S ohledem na výše uvedené je třeba odmítnout názor žalobce, že by správní orgány při rozhodování o stanovení okamžiku účinků rozhodnutí měly brát primární ohled pouze na žalobce. Takový názor je příliš zjednodušený. Při rozhodování, zda účinky nového rozhodnutí v obnoveném řízení nastanou ex tunc anebo ex nunc, vychází správní orgán ze všech okolností případu, zejména z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí a z právních vztahů, které na základě původního rozhodnutí vznikly. To je ostatně patrné i ze znění ustanovení § 99 odst. 2 a § 99 odst. 3, která pro správní orgány stanoví kritéria pro takový postup, nicméně obě citovaná ustanovení tak činí s výhradou „neodůvodňují-li okolnosti případu jiné řešení“. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku posuzoval správní rozhodnutí, které se dotklo pouze jediného adresáta (zajištěného cizince). Naproti tomu, jak již soud konstatoval při vypořádání námitky prekluze práva, nyní posuzovanou věc nelze zjednodušovat na vztah žalobce a žalovaného (potažmo státu), v němž by byla státem uložena povinnost pouze žalobci. Naopak jde o spor vykazující i výrazné soukromoprávní prvky, v němž se jedná o práva a povinnosti několika držitelů telekomunikační licence (a to včetně poskytovatele univerzální služby), nejen žalobce. Správní orgány v něm stanovily podíly pro výpočet výše příspěvku na účet univerzální služby, příspěvky na účet univerzální služby a platby na účet univerzální služby. Správní orgány zohlednily i dosud uhrazené platby jednotlivých účastníků řízení na účet univerzální služby. Úvaha správních orgánů, které při stanovení okamžiku účinků rozhodnutí přihlížely zejména k tomu, že již došlo k zaplacení některých plateb, je tedy sice stručná, avšak v zásadě legitimní a přezkoumatelná. V dalších obdobných řízeních bude nicméně vhodné, aby správní orgány svůj postup při aplikaci § 99 správního řádu odůvodnily ještě přesvědčivějším způsobem (např. v žalobcem naznačeném směru rozvinuly úvahy o zásahu napadeného rozhodnutí do subjektivních práv jednotlivých účastníků řízení, resp. dotčených osob). Ze stávajícího odůvodnění je však plně zřejmá úvaha správního orgánu a stanovisko, které zaujal, jeho rozhodnutí tak soud neshledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. K třetímu žalobnímu bodu soud předně uvádí, že není pochyb o tom, napadené rozhodnutí bylo vydáno v přímé návaznosti na podkladové rozhodnutí ve věci ověření výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s., z poskytování univerzální služby za rok 2003. Z logiky zákonné úpravy obsažené v § 32 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“) plyne, že konkrétní výše finančního příspěvku žalobce (a stejně tak i kteréhokoliv jiného přispěvatele) na účet univerzální služby nemůže být žalovaným určena dříve, než dojde k ověření výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby, neboť ověřená výše prokazatelné ztráty je jedním z nezbytných údajů potřebných pro výpočet výše příspěvku. Tato skutečnost zcela evidentně vyplývá ze vzorce sloužícího pro výpočet výše příspěvku, který je zakotven v bodu 1 přílohy č. 2 vyhlášky č. 235/2001 Sb., a je vyjádřena i v § 7 téže vyhlášky, podle něhož Úřad stanovuje postupem podle § 5 výši plateb (finančních příspěvků), které jsou jednotliví držitelé telekomunikační licence povinni provést na účet, na základě ověřené výše prokazatelné ztráty. Ověřená výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby je tedy základem pro stanovení výše finančního příspěvku jednotlivých držitelů telekomunikační licence – přispěvatelů na účet univerzální služby. Kromě ověřené výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby závisí výše finančního příspěvku jednotlivých držitelů telekomunikační licence také na řadě dalších ukazatelů (hodnot), z nichž se postupem podle bodu 2 přílohy č. 2 vyhlášky č. 235/2001 Sb., vypočítává tzv. „podíl jednotlivého držitele telekomunikační licence.“ To ale nemění nic na skutečnosti, že mezi ověřenou výší prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby a výší finančního příspěvku držitele telekomunikační licence na účet univerzální služby je vztah přímé úměry – čím vyšší bude ověřená výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby, tím vyšší bude v konečném výsledku i finanční příspěvek toho kterého držitele telekomunikační licence. Ani po nabytí účinnosti zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZEK“) se způsob financování úhrady nákladů univerzální služby upravený v ZEK oproti předchozí úpravě obsažené v zákoně o telekomunikacích v podstatných rysech nezměnil. Výraznější změnou oproti předchozí úpravě je stanovení procentních podílů výnosů jednotlivých plátců na celkových výnosech opatřením obecné povahy (§ 49 odst. 7 ZEK), ani tato změna však nemění nic na tom, že pravomocné stanovení výše čistých nákladů poskytovatele univerzální služby na poskytování této služby za rozhodné období postupem podle § 48 ZEK je nezbytnou podmínkou pro určení výše platby konkrétního plátce na účet univerzální služby. Jinak řečeno, výši platby konkrétního plátce může Úřad stanovit až poté, co byla pravomocně stanovena výše čistých nákladů poskytovatele univerzální služby na poskytování této služby za rozhodné období postupem podle § 48 ZEK, neboť právě z této hodnoty se (s použitím procentního podílu stanoveného opatřením obecné povahy podle § 49 odst. 7 ZEK) stanoví výše platby konkrétního plátce na účet univerzální služby v souladu s § 49 odst. 8 ZEK. Výsledek řízení, v němž byla žalovaným ověřována výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s. (dříve ČESKÝ TELECOM, a.s., nebo také Telefónica O2 Czech Republic, a.s.) z poskytování univerzální služby za rok 2003, má vzhledem k výše uvedenému zcela zásadní význam pro následné stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za uvedené období. Výši tohoto příspěvku totiž nelze stanovit dříve, než bude pravomocně ověřena výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s., z poskytování univerzální služby za rok 2003. Jinak řečeno, existence pravomocného podkladového rozhodnutí, jímž bude ověřena výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s., z poskytování univerzální služby za rok 2003, je podmínkou sine qua non pro rozhodnutí o stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za uvedené období. Jak již bylo shora uvedeno, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.7.2016 č.j. 9 A 131/2011 – 133 žaloby žalobce a osoby zúčastněné na řízení jako nedůvodné zamítl. Podkladové rozhodnutí ve věci stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za rok 2003 tak zůstalo nedotknuto, a je nadále zákonným podkladem k rozhodnutí správních orgánů obou stupňů v nyní projednávané věci. Soud je v rozsudku ve věci sp. zn. 9 A 131/2011, oproti tomu co žalobce tvrdil, shledal správným a bez mylných předpokladů nemajících oporu v právní úpravě. S ohledem na obsáhlost právní argumentace k tomu uvedené, soud na tomto místě na jeho závěry odkazuje a jen pro úplnost uvádí, že podle citovaného rozsudku správní orgány nepochybily, pokud vycházely výhradně z vnitrostátní právní úpravy a aplikovaly pro r. 2003 pravidla OENV v souladu s ust. § 29 odst. 1, § 31 odst. 1, 2, 4, § 32 odst. 3 zákona o telekomunikacích a § 1 písm. b), § 2 a přílohy č. 1 vyhlášky č. 235/2001 Sb.. Soud neshledal opodstatněnou námitku nepřezkoumatelnosti podkladového rozhodnutí, za právně relevantní považoval způsob výpočtu a ověření prokazatelné ztráty žalovaným s odkazem na jiný rozsudek zdejšího soud ve věci sp. zn. 7 A 122/2011, jakož i posouzení režijních nákladů z hlediska doposud používaného alokačního klíče s tím, že požadavek na vyloučení režijních nákladů není uveden ani v zákoně o telekomunikacích ani v citované vyhlášce. Nadto žalobci ve věci sp. zn. 9 A 131/2011 nesoulad zákonné úpravy a vyhlášky nenamítali. Provázanost postupu podle vyhlášky se zákonem o telekomunikacích při výpočtu prokazatelné ztráty soud spatřil i v nástroji, který tento výpočet umožňuje, a tím je povinnost vést oddělenou evidenci nákladů a výnosů a použít ji jako zdroj pro výpočet ztráty za situace, kdy tato evidence odpovídá finančnímu účetnictví (§ 34 odst. 2 písm. a) zákona). Ověření výše prokazatelné ztráty tedy zajišťuje i porovnání odděleného účetnictví s finančním účetnictvím, které prochází finančním auditem, přičemž v dané věci Úřad nejenže fakticky prověřoval jednotky univerzální služby a náklady na tyto jednotky, ale vycházel i ze souladu údajů v nákladovém a finančním účetnictví. S poukazem na § 32 odst. 3 zákona o telekomunikacích soud nepovažoval za důvodnou ani námitku, že Úřad nepostupoval podle § 10 odst. 1 vyhlášky a nevyloučil náklady na plnění povinností uložených před r. 2001, a plně závěrům Úřadu a žalovaného přisvědčil. Lze tak uzavřít, že podkladové rozhodnutí pro rozhodování správních orgánů obou stupňů v nyní projednávané věci zůstalo i po provedeném soudním přezkumu ve věci sp. zn. 9 A 131/2011 nedotčeno. Ani tato žalobní námitka tak nemohla vést ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Soud proto nedůvodnou žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s.. Žalobce neměl ve věci úspěch, žalovanému, který byl úspěšný, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly. Výrok o nákladech osoby zúčastněné na řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 5 s.ř.s., soud této osobě ničeho neuložil, náklady řízení jí proto nepřiznal, návrh na uplatnění důvodů zvláštního zřetele hodných nebyl vůči soudu nevzešel, soud proto o jejích dalších nákladech řízení nerozhodoval.

Poučení