9 A 134/2012 - 99

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Lucie Bičákové v právní věci žalobce: T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, IČ: 64949681, zast. JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 30, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Praha 9, Sokolovská 219, v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29.5.2012, č.j.: ČTÚ-48 569/2012-603 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29.5.2012, č.j.: ČTÚ-48 569/2012-603 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.922,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Petra Hromka, Ph.D.

Odůvodnění

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu označeného v záhlaví tohoto usnesení (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru ekonomické regulace ze dne 27.1.2012, č.j.: ČTÚ- 26 076/2011-611/V.vyř, vydané v obnoveném správním řízení ve věci stanovení podílů pro výpočet výše příspěvků jednotlivých přispěvatelů na účet univerzální služby za rok 2005 a stanovení výše jejich příspěvků na účet univerzální služby za rok 2005. Napadené rozhodnutí je dle žalobce nezákonné, protože nenapravilo věcnou nesprávnost a nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí v otázce zániku práva žalovaného na stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za rok 2005 poté, co žalovanému ve vztahu k žalobci marně uplynula svou povahou nejbližší lhůta pro vyměření této svého druhu daňové povinnosti dle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění. Správní orgány obou stupňů dle mínění žalobce též nesprávně aplikovaly ust. § 99 odst. 2 ve spojení s § 102 odst. 9 věta první in fine správního řádu, když v rámci obnoveného správního řízení nahradily původní rozhodnutí s účinky ode dne nabytí právní moci napadeného rozhodnutí (ex nunc), aniž by pro tuto mimořádnou odchylku od zákonem pravidelně předvídaného postupu (tj. stanovení účinků ex nunc) existovaly právně relevantní důvody, resp. pokud snad existovaly, aniž by je v rozhodnutí přesvědčivým způsobem vysvětlily. Napadené rozhodnutí považuje žalobce za nezákonné a věcně nesprávné i z toho důvodu, že žalovaný použil jako skutkový základ pro stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za rok 2005 údaj o ověřené ztrátě z poskytování univerzální služby, který byl žalovaným zjištěn v nesprávné výši jeho rozhodnutím ze dne 20.9.2011 č.j. ČTÚ- 52 124/2011-603 (dále jen „podkladové rozhodnutí“), které je ode dne 21.11.2011 předmětem soudního přezkumu před Městským soudem v Praze. Žalobce v žalobě navrhl, aby soud řízení přerušil, neboť podkladové rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 20.9.2011, č.j.: ČTÚ-52 124/2011- 603, jímž byla pravomocně ověřena výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2005, je předmětem soudního přezkumu u zdejšího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 6 A 369/2011. Výsledek tohoto řízení může mít dle žalobce vliv na rozhodování soudu v projednávané věci. Žalovaný ve vyjádření k žalobě popřel opodstatněnost žalobních námitek a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dále uvedl, že rozhodnutí o přerušení řízení ponechává na úvaze soudu. Soud usnesením ze dne 6.5.2013 č.j. 9 A 134/2012 – 68 řízení v dané věci podle § 48 odst. 3 písm. d/ s.ř.s. přerušil, neboť se ztotožnil s názorem žalobce, že výsledek řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 6 A 369/2011 může mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Výše příspěvků na účet univerzální služby za rok 2005 se totiž odvíjí od ověřené výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby za tento rok. Rozhodnutí správního orgánu o ověření výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2005 je tedy základním předpokladem k tomu, aby mohla být stanovena výše příspěvků jednotlivých přispěvatelů na účet univerzální služby. V případě zrušení rozhodnutí správního orgánu ve věci ověření výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby za rok 2005 soudem v řízení probíhajícím pod sp. zn. 6 A 369/2011 by skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, pozbyl náležité opory, pokud jde o stanovení jedné ze základních hodnot potřebných podle zákona pro vydání napadeného rozhodnutí. Podáním ze dne 16.6.2016 žalobce soudu sdělil, že důvod, pro který bylo řízení přerušeno, odpadl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.6.2016 č.j. 6 A 356/2011 – 83 (výrok I.) rozhodl, že rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 20.9.2011, č.j. ČTÚ-52 124/2011-603 se ve výroku I. zrušuje a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 13. 4. 2011, č.j. 38 173/2006-611/IX.vyř., se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce proto navrhl, aby soud usnesením vyslovil, že v řízení se pokračuje, a aby poté vzhledem k neexistenci podkladového rozhodnutí napadené rozhodnutí bez jednání zrušil. Poukázal na to, že existence podkladového rozhodnutí o ověření výše prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby je nutnou podmínkou pro zodpovězení otázky, zda povinnost k zaplacení finančního příspěvku na účet univerzální služby za rok 2005 žalobci vůbec vznikla, a pokud ano, v jaké výši. Rozhodnutí ve věci stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za rok 2005 může být vydáno až poté, co bude žalovaným pravomocně rozhodnuto o ověření výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby z jejího poskytování v uvedeném období a musí z tohoto podkladového rozhodnutí vycházet. Usnesením ze dne 30.6.2016 č.j. 9 A 134/2012 – 92 soud rozhodl, že v řízení se pokračuje. Po posouzení věci pak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nutno rozsudkem bez jednání zrušit. Není pochyb o tom, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v přímé návaznosti na podkladové rozhodnutí ve věci ověření výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s., z poskytování univerzální služby za rok 2005. Z logiky zákonné úpravy obsažené v § 32 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“) plyne, že konkrétní výše finančního příspěvku žalobce (a stejně tak i kteréhokoliv jiného přispěvatele) na účet univerzální služby nemůže být žalovaným určena dříve, než dojde k ověření výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby, neboť ověřená výše prokazatelné ztráty je jedním z nezbytných údajů potřebných pro výpočet výše příspěvku. Tato skutečnost zcela evidentně vyplývá ze vzorce sloužícího pro výpočet výše příspěvku, který je zakotven v bodu 1 přílohy č. 2 vyhlášky č. 235/2001 Sb., a je vyjádřena i v § 7 téže vyhlášky, podle něhož Úřad stanovuje postupem podle § 5 výši plateb (finančních příspěvků), které jsou jednotliví držitelé telekomunikační licence povinni provést na účet, na základě ověřené výše prokazatelné ztráty. Ověřená výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby je tedy základem pro stanovení výše finančního příspěvku jednotlivých držitelů telekomunikační licence – přispěvatelů na účet univerzální služby. Kromě ověřené výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby závisí výše finančního příspěvku jednotlivých držitelů telekomunikační licence také na řadě dalších ukazatelů (hodnot), z nichž se postupem podle bodu 2 přílohy č. 2 vyhlášky č. 235/2001 Sb., vypočítává tzv. „podíl jednotlivého držitele telekomunikační licence.“ To ale nemění nic na skutečnosti, že mezi ověřenou výší prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby a výší finančního příspěvku držitele telekomunikační licence na účet univerzální služby je vztah přímé úměry – čím vyšší bude ověřená výše prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby, tím vyšší bude v konečném výsledku i finanční příspěvek toho kterého držitele telekomunikační licence. Soud pro úplnost uvádí, že ani po nabytí účinnosti zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZEK“) se způsob financování úhrady nákladů univerzální služby upravený v ZEK oproti předchozí úpravě obsažené v zákoně o telekomunikacích v podstatných rysech nezměnil. Výraznější změnou oproti předchozí úpravě je stanovení procentních podílů výnosů jednotlivých plátců na celkových výnosech opatřením obecné povahy (§ 49 odst. 7 ZEK), ani tato změna však nemění nic na tom, že pravomocné stanovení výše čistých nákladů poskytovatele univerzální služby na poskytování této služby za rozhodné období postupem podle § 48 ZEK je nezbytnou podmínkou pro určení výše platby konkrétního plátce na účet univerzální služby. Jinak řečeno, výši platby konkrétního plátce může Úřad stanovit až poté, co byla pravomocně stanovena výše čistých nákladů poskytovatele univerzální služby na poskytování této služby za rozhodné období postupem podle § 48 ZEK, neboť právě z této hodnoty se (s použitím procentního podílu stanoveného opatřením obecné povahy podle § 49 odst. 7 ZEK) stanoví výše platby konkrétního plátce na účet univerzální služby v souladu s § 49 odst. 8 ZEK. Výsledek řízení, v němž byla žalovaným ověřována výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s. (dříve ČESKÝ TELECOM, a.s., nebo také Telefónica O2 Czech Republic, a.s.) z poskytování univerzální služby za rok 2005, má vzhledem k výše uvedenému zcela zásadní význam pro následné stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za uvedené období. Výši tohoto příspěvku totiž nelze stanovit dříve, než bude pravomocně ověřena výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s., z poskytování univerzální služby za rok 2005. Jinak řečeno, existence pravomocného podkladového rozhodnutí, jímž bude ověřena výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s., z poskytování univerzální služby za rok 2005, je podmínkou sine qua non pro rozhodnutí o stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za uvedené období. Po vydání zrušovacího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.6.2016 č.j. 6 A 356/2011 – 83 nastala situace, že zde existuje napadené rozhodnutí ve věci stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za rok 2005, aniž by byla známa ověřená výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s., z poskytování univerzální služby za uvedené období. Tato situace je v rozporu se zákonem, neboť rozhodnutí ve věci stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za rok 2005 může být vydáno až poté, co bude Úřadem pravomocně rozhodnuto o ověření výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s., z poskytování univerzální služby za uvedené období a musí z tohoto podkladového rozhodnutí vycházet. Po zrušení podkladového rozhodnutí ve věci ověření výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s., z poskytování univerzální služby v roce 2005 nemá skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, náležitou oporu, pokud jde o stanovení jedné ze základních hodnot potřebných podle zákona pro jeho vydání, kterou je ověřená výše prokazatelné ztráty společnosti O2 Czech Republic a.s., z poskytování univerzální služby za dané období, a v tomto směru vyžaduje zásadní doplnění. Nezákonnost podkladového rozhodnutí tak má nevyhnutelně za následek i nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť to v důsledku zrušení podkladového rozhodnutí pozbylo svého podkladu. Soud proto rozsudkem vydaným podle § 76 odst. 1 písm. b/, c/ s.ř.s. napadené rozhodnutí pro podstatné vady řízení, k nimž přihlédl z úřední povinnosti, bez jednání zrušil. V nastalé procesní situaci, kdy v době probíhajícího soudního řízení došlo ke zrušení podkladového rozhodnutí, jehož zákonnost a správnost byla zásadním způsobem zpochybněna, soud spatřuje výjimečný důvod pro prolomení zásady obsažené v § 75 odst. 1 s. ř. s., podle níž soud při přezkumu správního rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (k možnosti prolomení této zásady srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2011, č. j. 4 Ads 35/2011 – 75 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. Aprk 54/2014 – 118). Soud nepřisvědčil žalobcem namítané prekluzi práva žalovaného na stanovení výše příspěvku žalobce na účet univerzální služby za rozhodné období roku 2005. Ve vztahu k této námitce soud připomíná znění § 1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, který určuje rozsah působnosti citovaného zákona takto: Tento zákon upravuje správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně (dále jen "daně"), které jsou příjmem státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu (dále jen "státní rozpočet"), rozpočtů územních samosprávných celků (dále jen "územní rozpočet"), nebo státních fondů nebo Národního fondu (dále jen "fond"). Příspěvek na účet univerzální služby však příjmem státního nebo územního rozpočtu (či fondu) není. Předmětem tohoto příspěvku je totiž úhrada prokazatelné ztráty poskytovatele univerzální služby (§ 31 odst. 1 zákona o telekomunikacích), přičemž poskytovatelem univerzální služby není stát (ani jeho organizačního složka, územně samosprávný celek či fond), ale držitel telekomunikační licence (§ 30 odst. 1 zákona o telekomunikacích). Pokud žalobce na podporu své argumentace zmínil ustanovení § 49 odst. 13 zákona o elektronických komunikacích (konkrétně jeho ve znění účinném do 30.6.2010: Při vybírání a vymáhání plateb Úřad postupuje podle zvláštního právního předpisu obdobně. Pro tyto účely se na prostředky na účtu hledí jako na prostředky státního fondu.), pak soud z tohoto ustanovení dovozuje opačný závěr než žalobce. Použitím argumentu a contrario lze dospět k závěru, že žalovaný při jiných postupech (než je vybírání a vymáhání plateb) nepostupuje podle zákona o správě daní a poplatků a že pro jiné účely (než je vybírání a vymáhání plateb) se na prostředky na účtu (tj. na účtu univerzální služby) nehledí jako na prostředky státního fondu. V této souvislosti soud odkazuje i na § 49 odst. 3 věta druhá zákona o elektronických komunikacích ve znění účinném do 30.6.2010, v němž je explicitně uvedeno, že účet univerzální služby není součástí státního rozpočtu. K tomu je možné poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.7.2010, č.j. 1 Afs 38/2010 – 100, publ. pod č. 2143/2010 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud posuzoval případ týkající se § 22 odst. 6 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), který ukládal Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže povinnost při vybírání a vymáhání pokut postupovat podle zvláštního právního předpisu, přičemž jednoznačně odkazoval na zákon o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud však zdůraznil, že pokuta uložená Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže není daní ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, ale „pouze“ jinou platební povinností, při jejímž vybírání či vymáhání se uplatní ty části zákona o správě daní a poplatků, které na správu této platební povinnosti dopadají. K argumentaci žalobce, který s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dovozoval, že možnost stanovit konkrétnímu subjektu veřejnoprávní povinnost po neomezeně dlouhou dobu není ústavně konformní, soud uvádí, že všechna žalobcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 10. 4. 2008, č. j. 7 Afs 78/2007 – 60, ze dne 19.6.2008, č. j. 9 Afs 211/2007 – 74 a ze dne 19.2.2009, č. j. 1 Afs 15/2009 – 105) se týkala plnění, které mělo charakter daně [k tomu srov. § 2 odst. 3 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, dle něhož se daní se pro účely tohoto zákona rozumí peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek]. Platbu na účet univerzální služby však za daň považovat nelze, jak soud uvedl výše. V nyní posuzované věci je třeba konstatovat, že ač má daná věc nepochybně i veřejnoprávní rozměr, vykazuje rovněž výrazné soukromoprávní aspekty. Předmětem platby není majetková pohledávka vůči státu, ale příspěvek na úhradu prokazatelné ztráty soukromoprávnímu subjektu (držiteli telekomunikační licence). Povinnost držitelů telekomunikačních licencí přispívat na tuto úhradu vznikla ex lege (§ 32 zákona o telekomunikacích) a přispěvatelé o této povinnosti nepochybně věděli. Veřejnoprávní prvek pak do tohoto procesu vstupuje zejména v podobě správních orgánů, které spravují účet, z nějž se prokazatelná ztráta hradí, a ověřují výši prokazatelné ztráty. Správní orgány tedy plní administrativní úkoly (správa účtu) a vystupují v podstatě jako garant toho, že jednotlivé soukromoprávní subjekty mezi sebou spravedlivě vypořádají závazky, které jim vznikly z ex lege povinnosti zajistit dostupnost služeb poskytovaných v rámci univerzální služby. Skutečnost samotného vzniku povinnosti úhrady univerzální služby byla tedy všem účastníkům zřejmá, a právní jistota ohledně samotného uplatnění nároku (povinnosti finančně se podílet na poskytování univerzální služby) tedy nemohla být ohrožena. V nyní posuzovaném případě nedochází ke svévolnému zásahu do právní jistoty žalobce (povinnost podílet se na úhradě ztráty z poskytování univerzální služby mu vznikla ex lege a žalobce o této povinnosti věděl; správní orgány ve správním řízení vystupují jako garant toho, že tíže této povinnosti bude spravedlivě rozdělena mezi jednotlivé držitele telekomunikačních licencí, a jádro jejich rozhodovací činnosti tedy netkví v určení, zda vůbec žalobci bude či nebude povinnost uložena), ani k favorizaci státní moci při uplatnění majetkové pohledávky (majetková pohledávka vzniká nikoli státu, ale držiteli telekomunikační licence jakožto poskytovateli univerzální služby). Shora uvedené závěry jsou podstatné i pro posouzení námitky, v níž žalobce namítal neopodstatněnost stanovení účinků napadeného rozhodnutí ke dni nabytí právní moci tohoto (nového) rozhodnutí. Žalobce měl za to, že primárním hlediskem při určování účinků napadeného rozhodnutí by měly být především zájmy adresátů původního rozhodnutí, resp. důsledky zásahu napadeného rozhodnutí do právního postavení osob, jimž byla povinnost uložena, nikoli do postavení osob, kterým z tohoto rozhodnutí plynou nějaká oprávnění (v daném případě tedy zejména nikoli poskytovatele univerzální služby). Žalobce svůj názor opíral o § 99 odst. 2 správního řádu (pro věc použitelného na základě § 102 odst. 9 správního řádu), který zní: Pokud se ruší nebo mění rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost, a neodůvodňují-li okolnosti případu jiné řešení, určí správní orgán, že účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají ode dne právní moci nebo předběžné vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí. K výkladu citovaného ustanovení se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2013, č. j. 8 As 101/2012 – 68, publ. pod č. 2987/2014 Sb. NSS, v němž konstatoval, že právní úprava (obnovy řízení podle § 100 správního řádu) umožňuje správnímu orgánu, aby v závislosti na okolnostech konkrétního případu rozhodl jednak ve věci samé a rovněž aby určil, kdy nastanou vůči účastníku řízení rozhodnutím předpokládané účinky. To umožňuje lépe zohlednit individuální okolnosti konkrétního případu. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku posuzoval rozhodnutí o správním vyhoštění a konstatoval, že tímto rozhodnutím jsou jeho adresátu ukládány povinnosti, proto je namístě použít úpravu obsaženou v § 99 odst. 2 správního řádu, která v daném případě vztahuje účinky rozhodnutí v obnoveném řízení k právní moci původního rozhodnutí, pokud okolnosti případu neodůvodňují jiné řešení. S ohledem na výše uvedené je třeba odmítnout názor žalobce, že by správní orgány při rozhodování o stanovení okamžiku účinků rozhodnutí měly brát primární ohled pouze na žalobce. Takový názor je příliš zjednodušený. Při rozhodování, zda účinky nového rozhodnutí v obnoveném řízení nastanou ex tunc anebo ex nunc, vychází správní orgán ze všech okolností případu, zejména z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí a z právních vztahů, které na základě původního rozhodnutí vznikly. To je ostatně patrné i ze znění ustanovení § 99 odst. 2 a § 99 odst. 3, která pro správní orgány stanoví kritéria pro takový postup, nicméně obě citovaná ustanovení tak činí s výhradou „neodůvodňují-li okolnosti případu jiné řešení“. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku posuzoval správní rozhodnutí, které se dotklo pouze jediného adresáta (zajištěného cizince). Naproti tomu, jak již soud konstatoval při vypořádání námitky prekluze práva, nyní posuzovanou věc nelze zjednodušovat na vztah žalobce a žalovaného (potažmo státu), v němž by byla státem uložena povinnost pouze žalobci. Naopak jde o spor vykazující i výrazné soukromoprávní prvky, v němž se jedná o práva a povinnosti několika držitelů telekomunikační licence (a to včetně poskytovatele univerzální služby), nejen žalobce. Správní orgány v něm stanovily podíly pro výpočet výše příspěvku na účet univerzální služby, příspěvky na účet univerzální služby a platby na účet univerzální služby. Správní orgány zohlednily i dosud uhrazené platby jednotlivých účastníků řízení na účet univerzální služby. Úvaha správních orgánů, které při stanovení okamžiku účinků rozhodnutí přihlížely zejména k tomu, že již došlo k zaplacení některých plateb, je tedy sice stručná, avšak v zásadě legitimní a přezkoumatelná. V dalším řízení bude nicméně přinejmenším vhodné, aby správní orgány svůj postup při aplikaci § 99 správního řádu odůvodnily přesvědčivějším způsobem (např. v žalobcem naznačeném směru rozvinuly úvahy o zásahu napadeného rozhodnutí do subjektivních práv jednotlivých účastníků řízení, resp. dotčených osob). Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, podání žalobce z 16.6.2016), přičemž sazba odměny za první dva úkony provedené do 31.12.2012 činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006) a sazba odměny za třetí úkon činí 3.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013). Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny třemi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006) a částkou 1.722,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tedy činí 12.922,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Petra Hromka, Ph.D. (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.).

Poučení