9 A 167/2013 - 84

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobců: a) Zemědělské družstvo „Agroholding“, se sídlem Bernartice 111, 790 57 Bernartice, b) Ing. P. Š., oba zastoupeni JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Horní Lipová 271, Lipová-lázně 3, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2013, č. j.: SPU 303861/2013, sp. zn.: 2RP7937/2013-202001, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se podanou žalobou domáhali přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým zamítl jejich odvolání proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, Pobočky Jeseník (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 4. 2013, č. j.: SPU 041699/2013. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“), schválil návrh komplexních pozemkových úprav v katastrálním území k. ú. Velká Kraš (dále jen „pozemkové úpravy“). Žalobci v podané žalobě uplatnili následující body: V prvním žalobním bodu tvrdili, že byly pozemkové úpravy zahájeny z podnětu tehdy existujícího Pozemkového fondu ČR (dále též „Pozemkový fond“ nebo „PF“), který v té době spravoval méně než 5,4 % z celkové výměry pozemků v dotčeném katastrálním území a byl pouze jedním z účastníků řízení o pozemkových úpravách. Přesto správní orgán prvního stupně Pozemkovému fondu vyhověl a řízení o pozemkových úpravách zahájil v rozporu s § 6 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách. V druhém žalobním bodu namítali, že agenda Pozemkového fondu přešla v době pozemkových úprav (od 1. 1. 2013) ze zákona na správní orgán prvního stupně, a tedy titíž úředníci, na které přešla mj. agenda zaniklého Pozemkového fondu jakožto účastníka řízení o pozemkových úpravách, rozhodovali o samotných pozemkových úpravách. Žalovaný se odvoláním žalobců vůbec nezabýval a minimálně 95 % obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí opsal z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobci namítli podjatost správních orgánů a uvedli, že o jejich odvolání mělo rozhodovat Ministerstvo zemědělství. Ve třetím žalobním bodu uvedli, že správní orgány rozhodly o schválení návrhu pozemkových úprav neoprávněně, neboť nedoložily, že s návrhem prokazatelným písemným projevem vůle souhlasili vlastníci alespoň tří čtvrtin výměry půdy dotčených pozemků. Tabulky s generáliemi vlastníků nejsou souhlasem dle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. Ve čtvrtém žalobním bodu poukázali na to, že v průběhu pozemkových úprav několikrát žádali správní orgán prvního stupně, aby jim jakožto prvovýrobcům zemědělských plodin ve veřejném zájmu vyhověl, prostorově a funkčně uspořádal pozemky scelením tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření bez zbytečně dlouhých přejezdů zemědělské techniky, technických prostředků a zaměstnanců. Správní orgán prvního stupně však zohlednil požadavky žalobců toliko provedením několika dílčích pozemkových úprav a nevyužil tak potenciál, rozsah a kapacitu zákona o pozemkových úpravách. Správní orgány významně poškodily žalobce a zapříčinily zbytečné plýtvání finančních prostředků státu. Takto provedené pozemkové úpravy mají nadto vliv na zvyšování nákladnosti tuzemské zemědělské prvovýroby a pomáhají posilovat účast zahraničních levných zemědělských dovozů na českém trhu. Žalobci žádali, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na § 6 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách, podle něhož se řízení o pozemkových úpravách považuje vždy za řízení zahájené z podnětu pozemkového úřadu. Správní orgán prvního stupně zahájil řízení z vlastního podnětu poté, co vyhodnotil žádost Půdního fondu o provedení pozemkových úprav z důvodu nedokončeného přídělového řízení. Namítaný rozpor § 6 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách tedy není opodstatněný, neboť správní orgán prvního stupně nepostupoval podle tohoto ustanovení. Dále žalovaný uvedl, že dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o SPÚ“), kterým byla zřízena nová organizační složka státu s názvem Státní pozemkový úřad. Práva a povinnost bývalého Pozemkového fondu přešla na Státní pozemkový úřad přímo ze zákona. Odmítl tvrzenou podjatost správních orgánů a zdůraznil, že za odvolací orgán nelze považovat Ministerstvo zemědělství, jak se domnívají žalobci (viz § 2 odst. 5 zákona o SPÚ). V odůvodnění napadeného rozhodnutí se vypořádal s veškerou argumentací žalobců a ztotožnil se s názorem správního orgánu prvního stupně; neobstojí tedy námitka žalobců, že žalovaný pouze převzal odůvodnění rozhodnutí prvního stupně. Napadeným rozhodnutím byly pozemky žalobců uspořádány a sloučeny tak, že splňují požadavky přiměřenosti výměry, ceny a vzdálenosti ve smyslu § 10 zákona o pozemkových úpravách. Správní orgán prvního stupně byl přitom vázán těmito kritérii ve vztahu ke všem vlastníkům dotčených pozemků, a nemohl tak zcela vyhovět veškerým požadavkům žalobců. Závěrem odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007, č. j. 5 A 27/2002-86, podle něhož jsou pozemkové úpravy prováděny ve veřejném zájmu; vlastníkům v menšině nezbývá než provedení pozemkových úprav respektovat a to mimo jiné proto, že s ohledem na zásadu přiměřenosti nemohou být zkráceni na svých právech podstatným způsobem. Žalovaný žádal, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobci v replice ze dne 3.10.2014 uvedli, že vyjádření žalovaného je strohé, spekulativní a protiřečí si. Žalovaný při přezkumu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nestudoval kompletní spisový materiál a rovněž se nevypořádal s námitkou podjatosti. Žalovaný nepřihlédl k požadavkům žalobců ve vztahu k pozemkovým úpravám, neuskutečnil žádný průzkum terénu za účasti vlastníků pozemků, ani aktualizaci soupisu nároků. Správní orgán prvního stupně nerespektoval § 2 zákona o pozemkových úpravách, neboť pozemkové úpravy zahájil z důvodu nedokončeného přídělového řízení v daném katastrálním území, nikoliv ve veřejném zájmu. Žalobci jsou přesvědčeni, že v napadeném rozhodnutí není zohledněn zájem na dalším rozvoji zemědělské výroby při respektování ekologických požadavků, neboť nebylo vyhověno jejich zájmu, aby pozemky ve vlastnictví žalobců sousedily s pozemky ve vlastnictví členů a pronajímatelů žalobce a). Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Oba žalobci předložili soudu podání ze dne 9.11.2013 označené jako doplnění žaloby, v němž poukázali na 1/dopis Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Jeseníku k rukám Pozemkového fondu ČR, pracoviště v Jeseníku ze dne 5.9.2007, z něhož vyplývá, že PÚ posoudil žádost PF se závěrem, že pozemkové úpravy v k.ú. Malá Kraš,Velká Kras, Tomíkovice budou zahájeny v roce 2007. Cílem „uvedená zkratka KPÚ“ bude dořešit důsledky nedokončeného přídělového řízení v katastrálních územích. 2/veřejnou vyhlášku PÚ - Oznámení o zahájení komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území Velká Kraš okr. Jeseník ze dne 5.9.2007 (dále též „veřejná vyhláška“), podle které Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřadu v Jeseníku oznamuje zahájení řízení komplexních pozemkových úprav v k.ú. Velká Kraš, na základě žádosti Pozemkového fondu ČR, s tím, že pozemkovými úpravami se ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování. (Text je dle žalobců kompletně opsaným zněním § 2 pod názvem „pozemkové úpravy“ zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách.) Jako účastníci řízení jsou vedeni vlastníci pozemků v obvodu pozemkových úprav, fyzické nebo právnické osoby, jejichž vlastnická nebo jiná práva k pozemkům mohou být dotčena a obce, jejichž územní obvod se v pozemkové úpravě nachází nebo s ní sousedí. Účastníci řízení se mohou nechat zastoupit na základě písemné plné moci. Účastníci řízení předloží v průběhu řízení mapové, vlastnické a jiné doklady, které by se mohly pozemkové úpravy dotýkat. Veřejná vyhláška/oznámení bude v souladu s § 6 odstavec 5 zákona vyvěšeno na 15 dnů ode dne doručení na úřední desce PÚ a Obecního úřadu Velká Kraš. Vyvěšeno: 7.9.2007, sejmuto dne 24.9.2007. Oznámení podepsala RNDr. H. K. ředitelka, otisk razítka Ministerstva zemědělství. Pozemkového úřadu. 3/ Smlouvu o dílo č.j. 25/2008 ze dne 25.8.2008 (dále též „smlouva o dílo“) uzavřenou pro komplexní pozemkové úpravy v katastrálních územích Velká Kraš a Malá Kraš mezi objednavatelem Českou republikou Ministerstvem zemědělství. Pozemkovým úřadem Jeseník, zastoupeným RNDr. H. K. ředitelkou Pozemkového úřadu Jeseníka, a zhotovitelem fa ORIS spol. s r.o., IČ: 42767661, Olomouc, zastoupená Ing. V. Č., s tím, že zejména z článků V. až VII. smlouvy o dílo upravujících rozsah smlouvy vyplývá, že jejím předmětem je vytvoření upřesněného přídělového plánu včetně tabulkových výstupů a lustrace pozemků zaměřené na majetek státu, církevní majetek ve smyslu § 29 zákona č. 229/1991 Sb., zjištění a lustrace historického majetku obce, zjištění zemřelých vlastníků a dat jejich úmrtí včetně ustanovení opatrovníků a dokumentace nároků vlastníků pozemků. Cena díla pro k.ú. Velká Kraš 4.301.850,- Kč bez DPH 19%. S DPH cena díla k.ú. Velká Kraš 5.119.201,50 Kč. Uvedené žalobci pochopili tak, že Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad v Jeseníku oznamuje zahájení řízení komplexních pozemkových úprav v k.ú. Velká Kraš, a to na základě žádosti Pozemkového fondu ČR s tím, že pozemkovými úpravami se ve veřejném zájmu rozumí, jak uvádí veřejná vyhláška ve svém zdůvodnění, prostorově a funkčně uspořádávané pozemky, které se scelují nebo dělí, čímž se zabezpečuje přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí. Žalobci proto opakovaně ve smyslu veřejné vyhlášky žádali PÚ v dotčeném katastrálním území Velká Kraš o provedení komplexních pozemkových úprav s cílem, docílit ve veřejném zájmu v daném katastrálním území prostorové a funkční uspořádání pozemků s cílem zabezpečit přístupnost a využití těchto pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření žalobců. PÚ napsal žalobcům několik dopisů, ale jejich požadavkům na prostorové a funkční uspořádání pozemků s cílem zabezpečit přístupnost a využití těchto pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření žalobců, nevyhověl. Z dokumentů ke spisu, například dopisu PÚ k rukám PF datovaného dne 5.9.2007, smlouvy o dílo č.j. 25/2008 ze dne 25.8.2008 uzavřené dle nadpisu smlouvy pro komplexní pozemkové úpravy v katastrálních územích Velká Kraš a Malá Kraš a dalších dokumentů, se žalobci dozvěděli, že komplexní pozemkové úpravy byly zahájeny v k.ú. Velká Kraš v roce 2007 až 2008 s cílem, dořešit důsledky nedokončeného přídělového řízení. Žalovaní tedy de facto i de iure v daném katastrálním území neprováděli pozemkové úpravy formou komplexních pozemkových úprav dle § 4 odst. 1zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách, nýbrž jednoduché pozemkové úpravy dle § 4 odstavce 2) zákona, které lze provést k upřesnění nebo rekonstrukci přídělů půdy ve smyslu dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb, a č. 28/1945 Sb. a zákonů č. 142/1947 Sb. a č. 46/1948 Sb. v návaznosti na § 13 zákona o pozemkových úpravách. Tím žalovaní žalobce uvedli do faktického a právního omylu. Dne 25.8.2008 podpisem smlouvy o dílo bylo dáno najisto, že v daném k.ú. půjde o jednoduché pozemkové úpravy s konkrétní specifikací obsahu provedení díla, s limitním objemem ceny díla -5.119.201,50 Kč včetně DPH. Takto vynaložené finanční prostředky státu s ohledem na zájem žalobců na racionální, moderní zemědělské velkovýrobě i pomocí komplexních pozemkových úprav, považují žalobci za vyplýtvané. Protože žalovaní uvedli žalobce do faktického a právního omylu, když de facto i de iure namísto komplexních pozemkových úprav v souladu s ustanovením § 4 odstavec 1 zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách prováděli v k.ú. Velká Kraš toliko jednoduché pozemkové úpravy dle § 4 odstavce 2 zákona o pozemkových úpravách, cílem kterých bylo pouze dořešit důsledky nedokončeného přídělového řízení v k.ú. Velká Kraš, navrhují žalobci soudu, aby v souladu s žalobním petitem zrušil rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního stupně, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a přiznal jim náklady řízení. Dále žalobce b) uplatnil při jednání u soudu samostatné podání ze dne 8.11.2016, kde uváděl obdobně jako ve shora uvedeném podání obou žalobců ze dne 9.11.2016. odlišně od tohoto podání uplatnil námitku, že žalovaný nezkoumal možnosti obnovy katastrálního operátu přepracováním podle § 15 zákona č. 344/1992 Sb., a proto nemohl řádně posoudit žádost Pozemkového fondu pracoviště Jeseník o naléhavosti a účelnosti pozemkových úprav. Soud neprovedl důkazy navrhované oběma žalobci žádostí Pozemkového fondu a výslechy ing. H. a RNDr. K., neboť zjištěný skutkový stav považoval za dostatečně objasněný pro posouzení právní otázky, jak bude podrobněji uvedeno níže. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobci uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění rozhodném (dále jen „s. ř. s.“). Žaloba není důvodná. Soud se v prvé řadě zabýval výhradami žalobců proti procesnímu postupu správních orgánů uplatněnými v prvním žalobním bodu. Žalobci namítali, že správní orgán prvního stupně postupoval v rozporu s § 6 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách, neboť řízení o pozemkových úpravách zahájil z podnětu Pozemkového fondu, který spravoval zemědělskou půdu o výměře toliko 5,4 % dotčeného území (a nevlastnil tedy pozemky o nadpoloviční výměře dotčeného katastru). K tomu soud poukazuje na ust. § 6 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách, podle kterého: Pozemkový úřad posuzuje podané požadavky na zahájení pozemkových úprav. K těmto požadavkům se vyjádří v písemném sdělení do 30 dnů. Shledá-li důvody, naléhavost a účelnost provedení pozemkových úprav za opodstatněné, zahájí řízení o pozemkových úpravách. Pozemkový úřad může v odůvodněných případech zahájit řízení i bez podaných požadavků. Podle § 6 odst. 2 citovaného zákona platí: Řízení o pozemkových úpravách se považuje vždy za řízení zahájené z podnětu pozemkového úřadu. Podle § 6 odst. 3 citovaného zákona platí: Pozemkový úřad zahájí řízení o pozemkových úpravách vždy, pokud se pro to vysloví vlastníci pozemků nadpoloviční výměry zemědělské půdy v dotčeném katastrálním území. S ohledem na výše citovaná ustanovení je možné rozlišit dvě základní situace: v prvém případě správní orgán zahajuje řízení o pozemkových úpravách na základě požadavku, pokud shledá důvody, naléhavost a účelnost provedení pozemkových úprav za opodstatněné. Pozemkový úřad tedy při posuzování podmínek pro zahájení řízení disponuje správním uvážením (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.8.2008, č.j. 5 As 39/2008- 46), pouze v případě kladného posouzení zahajuje řízení z moci úřední. Z uvedeného vyplývá, že na základě § 6 odst. 1 a 2 zákona o pozemkových úpravách nevzniká právní nárok vlastníka pozemku na zahájení řízení o pozemkových úpravách, neboť ve smyslu § 6 odst. 2 citovaného zákona lze řízení o pozemkových úpravách zahájit pouze z moci úřední dle § 46 správního řádu, a není tedy zahájeno např. doručením žádosti (v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008, č. j. 5 As 39/2008 - 46, publ. pod č. 2613/2012 Sb. NSS). Naproti tomu (ve druhém případě) ust. § 6 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách dopadá na situaci, v níž je správní orgán prvního stupně povinen zahájit řízení o pozemkových úpravách. Ustanovení § 6 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách je tedy ve vztahu k § 6 odst. 1 a 2 citovaného zákona ustanovením speciálním. Již z tohoto důvodu nemůže být námitka porušení § 6 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách důvodná, neboť k postupu v rozporu s citovaným ustanovením by mohlo dojít pouze tím, že by správní orgán prvního řízení o pozemkových úpravách nezahájil, ač takovou povinnost měl; V posuzované věci správní orgán prvního stupně zahájil pozemkové řízení na základě požadavku Pozemkového fondu ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách, nikoliv na základě § 6 odst. 3 téhož zákona. Z toho důvodu není námitka porušení § 6 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách důvodná, neboť k postupu v rozporu s tímto ustanovením by mohlo dojít pouze tím, že by správní orgán prvního stupně řízení o pozemkových úpravách nezahájil, ač takovou povinnost měl. Správní orgán prvního stupně tedy nemohl porušit § 6 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách, neboť aplikace citovaného ustanovení v daném případě nepřipadala v úvahu, nebyly pro ni splněny podmínky. Pro zahájení řízení v dané věci bylo naproti tomu podstatné, zda správní orgán prvního stupně správně posoudil kritéria uvedená v § 6 odst. 1 věta třetí zákona o pozemkových úpravách, tedy zda správně shledal důvody, naléhavost a účelnost provedení pozemkových úprav za opodstatněné. Přitom nebylo rozhodné, kdo podal k provedení pozemkových úprav podnět (správní orgán prvního stupně ostatně může zahájit řízení i bez podnětu některého z vlastníků dotčených pozemků, srov. § 6 odst. 1 věta poslední zákona o pozemkových úpravách) a jaký byl jeho podíl na celkové výměře pozemků v dotčeném území. Žalobci ovšem konkrétními argumenty nezpochybnili naplnění důvodů pro zahájení řízení ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách, kdy i v replice a v podáních předložených u ústního jednání před soudem zcela obecně uvedli, že dořešení přídělového řízení není činností ve veřejném zájmu, nebyl zohledněn zájem na dalším rozvoji zemědělské výroby při respektování ekologických požadavků, neboť nebylo vyhověno jejich zájmu, aby pozemky ve vlastnictví žalobců sousedily s pozemky ve vlastnictví členů a pronajímatelů žalobce a), požadavkům na prostorové a funkční uspořádání pozemků s cílem zabezpečit přístupnost a využití těchto pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření žalobců. Veden obecně formulovanou žalobní námitkou soud rovněž v obecné poloze přezkoumal zákonnost postupu a posouzení ministerstva a žalovaného a dospěl k závěru, že žalobní námitce nelze přisvědčit. Správní orgán prvního stupně zahájil pozemkové úpravy za účelem dořešení nedokončeného přídělového řízení, upřesnění nebo rekonstrukce podílů a vyřešení přístupnosti zemědělských pozemků. Tyto důvody dle soudu dostatečně ospravedlňují zahájení řízení o pozemkových úpravách, (přiměřeně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008, č. j. 5 As 39/2008-46, podle něhož je pozemkový úřad povinen zahájit řízení o pozemkových úpravách, pokud uživatel pozemku v území s nedokončeným scelovacím řízením podá podnět a zároveň prokáže, že mu s přiměřenou pravděpodobností svědčí právo podle zákona o pozemkových úpravách). Správní orgán prvního stupně tedy nepochybil, když zahájil řízení o pozemkových úpravách. Ve druhém žalobním bodu žalobci namítli podjatost správních orgánů a uvedli, že za dané situace mělo přinejmenším o jejich odvolání rozhodovat Ministerstvo zemědělství. K tomu soud uvádí, že dnem 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon o SPÚ, kterým došlo ke změně působnosti správních orgánů ve věci pozemkových úprav. Dle § 2 odst. 5 citovaného zákona, ve znění účinném v době vydání posuzovaných správních rozhodnutí, platí: „Státní pozemkový úřad zřizuje pro řízení o pozemkových úpravách (…) pobočky krajských pozemkových úřadů, jejichž územní působnost odpovídá území jednoho nebo více okresů. Tyto pobočky rozhodují v řízení o pozemkových úpravách jako orgány prvního stupně. O odvolání proti rozhodnutí pobočky rozhoduje ústředí“. Dnem 1. 1. 2013 tedy přešla na Státní pozemkový úřad příslušnost rozhodovat o odvoláních podaných v řízení o pozemkových úpravách. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno dne 18. 4. 2013, napadené rozhodnutí dne 14. 8. 2013; obě rozhodnutí tak byla vydána za doby účinnosti zákona o SPÚ (k tomu srov. i přechodné ustanovení ve věci pozemkových úprav § 22 odst. 8 zákona o SPÚ). Ze zákonné úpravy tedy nepochybně vyplývá, že správní orgán prvního stupně byl oprávněn vydat rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav a žalovaný měl pravomoc rozhodovat o odvoláních žalobců. Žalobci svůj názor, že v jejich věci mělo rozhodovat Ministerstvo zemědělství, dovozovali spíše než ze zákonné procesní úpravy z namítané „podjatosti“ správních orgánů. K tomu soud poznamenává, že i kdyby byl skutečně dán důvod pochybností o podjatosti oprávněných úředních osob, pak by přicházel v úvahu postup podle § 14 správního řádu, nikoli přechod působnosti žalovaného na zcela jiný správní orgán (Ministerstvo zemědělství). Ani taková námitka by však nebyla důvodná. Žalobci dovozovali podjatost správních orgánů z toho, že pozemkové úpravy byly zahájeny z podnětu Pozemkového fondu, jehož agenda přešla dne 1. 1. 2013 na Státní pozemkový úřad. Soud na tomto místě připomíná, že rozhodnutí o pozemkových úpravách je vždy zahajováno ex offo; již z toho důvodu nelze tvrdit, že by správní orgány v dané věci rozhodovaly přímo o návrhu či žádosti Pozemkového fondu. Pokud žalobci namítali, že ve věci rozhodovali „titíž úředníci“, pak tuto námitku nijak nerozvádějí a soud ze správního spisu ani nic takového nezjistil (osoba, která jménem Pozemkového fondu podala podnět k pozemkovým úpravám, není totožná s žádnými úředními osobami, které ve věci činily úkony atd.). S ohledem na to je třeba námitku „podjatosti“ uvedenou v žalobě chápat tak, že žalobci spatřují podjatost správních orgánů v tom, že od 1. 1. 2013 došlo ke sloučení agend Pozemkového fondu a Státního pozemkového úřadu a zaměstnanci žalovaného (resp. správního orgánu prvního stupně) tak měly rozhodovat ve vztahu k pozemkům, se kterými hospodařil sám žalovaný. Tím žalobci patrně namítají tzv. „systémovou podjatost“, tedy podjatost založenou na skutečnosti, že úřední osoby byly zaměstnanci státu (resp. správního orgánu), který sám měl zájem na výsledku řízení, v jehož rámci činily úřední osoby úkony. Problematice tzv. „systémové podjatosti“ se podrobně věnoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-152, kde vyslovil následující právní názor: „Rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku ve správním řízení ve věci, která se týká zájmu tohoto územního samosprávného celku, je důvodem pochyb o nepodjatosti úřední osoby dle § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, její zaměstnanecký poměr k územnímu samosprávnému celku tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky.“ Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že podobně je třeba vnímat riziko systémové podjatosti i u zaměstnanců státu vystupujících jako úřední osoby. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tedy odmítl „přísné a absolutní pojetí systémové podjatosti“, neboť v případech, kdy rozhoduje úředník územního samosprávného celku ve věci, která se přímo nebo nepřímo týká tohoto celku, není a priori vyloučen z rozhodování pro svoji systémovou podjatost. V dané věci žalobci spatřovali podjatost úředních osob v prostém „přechodu agend“, resp. v tom, že správní orgány rozhodovaly ve vztahu k pozemkům, s nimiž (od 1. 1. 2013) samy hospodařily. K tomu soud konstatuje, že dle výše uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu sice „systémové riziko podjatosti“ samo o sobě představuje významné potenciální nebezpečí pro nestrannost rozhodování správních orgánů, avšak na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že zdaleka ne ve všech případech se toto nebezpečí vskutku projeví. Soud tedy má za to, že aby byly dány pochybnosti o podjatosti konkrétního úředníka, nepostačí pouze poukázat na jeho zaměstnanecký poměr k určitému správnímu orgánu (kterého se může dotknout výsledek řízení, v němž tento konkrétní úředník rozhodoval), ale je třeba zkoumat konkrétní okolnosti, které by mohly signalizovat nepřijatelnou míru rizika „systémové podjatosti“. Žalobci však žádné takové konkrétní okolnosti netvrdili a jejich existence nevyplývá ani z obsahu správního spisu. Rozhodování o pozemcích v celkové výměře 5,4 % katastrálním území Velká Kraš lze naopak považovat za v podstatě běžné, obecně vzato nekontroverzní a v celkovém měřítku nevýznamné dotčení zájmu Státního pozemkového úřadu jakožto žalovaného z hlediska jeho celkové agendy. V dané věci tedy soud neshledal žádné pochybnosti o nepodjatosti úředních osob ve smyslu § 14 správního řádu. Ve třetím žalobním bodu žalobci tvrdili porušení § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. Ani tato žalobní námitka není opodstatněná. Podle citovaného ustanovení „pozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkových úprav tehdy, pokud s ním souhlasí vlastníci alespoň tří čtvrtin výměry půdy pozemků, které jsou řešeny ve smyslu ustanovení § 2 v pozemkových úpravách. Váha hlasu podílového spoluvlastníka odpovídá jeho podílu na celkové výměře pozemků.“ K tomu soud poznamenává, že již ze znění zmíněného ustanovení je patrné, že při schvalování návrhu pozemkových úprav je rozhodný nikoliv souhlas všech jednotlivých vlastníků dotčených pozemků, ale souhlas kvalifikované většiny těchto vlastníků. Soud zároveň nemůže přisvědčit námitce, že žalovaný souhlas této kvalifikované většiny nedoložil „prokazatelným písemným projevem vůle těchto vlastníků“. Žalovaný svůj postup ohledně schvalování návrhu pozemkových úprav popsal na str. 2-4 svého rozhodnutí. Tento postup je přitom podložen i obsahem správního spisu. Podle § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách (ve znění účinném k době vydání napadeného rozhodnutí) platí: Zpracovatel návrhu je povinen v průběhu zpracování návrhu projednávat nové uspořádání pozemků s dotčenými vlastníky pozemků a vlastníci jsou povinni se k návrhu vyjádřit. Pokud se vlastník ve lhůtě stanovené pozemkovým úřadem k novému uspořádání pozemků nevyjádří, má se za to, že s ním souhlasí (…)“. Soud ověřil, že součástí správního spisu je „Seznam odevzdaných souhlasů vlastníků v Komplexní pozemkové úpravě k.ú. Kraš“ u něhož jsou založeny listiny vztahující se k soupisu pozemků jednotlivých vlastníků a projevy jejich souhlasu, každá z těchto listin je opatřena čitelným podpisem vlastníka, včetně data a místa podpisu. Pokud tedy žalobci hovoří o „tabulkách s generáliemi vlastníků“, pak mají patrně na mysli na různých místech správního spisu založené seznamy dotčených vlastníků, které ale správní orgány nepoužily jako podklad pro hodnocení souhlasu vlastníků s návrhem pozemkových úprav, ale založily je do spisu za jiným účelem (zpravidla za účelem ověření řádného doručování písemností jednotlivým vlastníkům). Zákon o pozemkových úpravách zároveň v § 9 odst. 17 stanoví, že souhlas s novým uspořádáním pozemků může vzniknout i zákonnou fikcí, nikoli pouze písemným projevem vůle. I postup získávání souhlasů vlastníků podle § 9 odst. 17 zákona o pozemkových úpravách je kompletně podložen listinami založenými ve správním spise (včetně doručenek jednotlivým vlastníkům pozemků). Stejně tak soud neshledal důvodnými ani námitky žalobců uplatněné ve čtvrtém žalobním bodu. Předně se neztotožňuje, s výhradou, že žalovaný se řádně nevypořádal s odvoláním žalobců a přebral do svého odůvodnění až 95 % z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně; vzhledem k tomu, že žalobci v odvolání uplatnili v zásadě pouze dvě námitky (rozpor s § 6 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách a nezajištění podmínek pro racionální hospodaření), žalovaný se s nimi vypořádal obdobně stručným způsobem. Přitom reagoval na všechny výhrady žalobců (viz str. 5 napadeného rozhodnutí), to i přesto, že některé z nich byly formulovány natolik obecně, že je patrně nebylo nutné považovat za samostatné odvolací námitky (viz např. námitka plýtvání penězi daňových poplatníků). Soud jen pro úplnost poznamenává, že ani případné přejímání identických pasáží z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně by nepředstavovalo podstatnou vadu napadeného rozhodnutí, neboť úkolem odvolacího orgánu je zejména reagovat na odvolací námitky (srov. § 89 odst. 2 věta druhá správního řádu). Tento úkol pak žalovaný bezpochyby splnil a napadené rozhodnutí je v souladu s požadavky danými § 68 odst. 3 správního řádu přezkoumatelné. Jako zcela nedůvodnou vyhodnotil soud rovněž námitku, že správní orgán prvního stupně neuskutečnil žádný podrobný průzkum terénu či aktualizaci soupisu nároků. Ze správního spisu vyplývá pravý opak, neboť je v něm založena řada dokumentů dokládajících příslušné procesní kroky správních orgánů (viz např. dokument nazvaný Pozvánka k zjišťování hranic pozemků, či celý svazek dokumentů z prosince 2012 nadepsaný Dokumentace k soupisu nároků vlastníků pozemků apod.). Soud na závěr cituje z judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se charakteru a účelu řízení o pozemkových úpravách (z poslední doby srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 2016, č. j. 6 As 28/2016-54, a tam citovanou judikaturu). Tato judikatura stojí na předpokladu, že řízení o pozemkových úpravách je specifické správní řízení, a to jak s ohledem na jeho předmět (kde jde o změnu vlastnického práva a jiných věcných práv k pozemkům v řádech stovek případů), tak i okruh účastníků (obvykle mnoho desítek osob), ale i jeho samotný účel. Právě posledně zmiňovaná charakteristika – účel řízení – je pro posouzení věci velmi podstatná. Ustanovení § 2 zákona o pozemkových úpravách hovoří o pozemkových úpravách jako o procesu, jímž ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a jímž se zabezpečuje přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. Současně se pozemkovými úpravami zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Zde se tak veřejný zájem setkává s jednotlivými partikulárními zájmy soukromými a podmínky k racionálnímu hospodaření je třeba posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků pozemků, ale též vzhledem k celku. V dané věci soud dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2009, č. j. 7 As 26/2007-278, dle něhož každý vlastník nemovitostí vstupujících do pozemkové úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy. Nesouhlas účastníka řízení s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o schválení pozemkových úprav, neopírá-li se o tvrzení o porušení zákonných požadavků. Žalobci svůj poslední žalobní bod založili právě na obecně vyjádřeném nesouhlasu s novým uspořádáním vlastnických vztahů k dotčeným pozemkům, svůj nesouhlas přitom formulovali ve velmi obecné rovině, přičemž zejména poukazují na to, že správní orgány jim jako prvovýrobcům zemědělských plodin nevyhověly, že správní orgán prvního stupně „nevyužil potenciál, rozsah a kapacitu zákona o pozemkových úpravách, tím je významně poškodil, zapříčinil zbytečné plýtvání finančních prostředků a vyvstává otázka racionality vynaložených finančních prostředků státu k takto provedeným pozemkovým úpravám, napsali správnímu orgánu několik dopisů, přesto jim nevyhověl atp. Žalobci tedy v této části žaloby nejen nenamítají porušení některého konkrétního ustanovení zákona (až na výjimku údajného porušení § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, ke které se soud vyjádří dále v odůvodnění tohoto rozsudku), ale rovněž neuvádějí, ve vztahu ke kterým konkrétním pozemkům a jak konkrétně měly správní orgány pochybit. Správní soudnictví je založeno na přezkumu zákonnosti správních rozhodnutí, popřípadě zákonnosti předcházejícího procesního postupu. Soud se tedy nemůže zabývat tím, zda správní orgány skutečně využily „potenciál“ zákona o pozemkových úpravách, zda bylo možné řešit pozemkové úpravy „racionálněji“ či zda došlo k „vyplýtvání prostředků daňových poplatníků“. Z výše uvedených obecných závěrů o charakteru řízení o pozemkových úpravách rovněž plyne, že vadou napadeného rozhodnutí nemůže být bez dalšího to, že správní orgány nevyhověly návrhům žalobců (pokud správní orgány dodržely všechna zákonná kritéria). K tvrzením žalobců uplatněným v replice ze dne 3.10.2014 a v podáních předložených při ústním jednání u soudu (ze dne 8.11. a 9.11.2016) soud uvádí, že v nich předestřeli i další námitky-novoty (neprovedení pozemkových úprav podle § 4 odst. 1, ale podle § 4 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách, nezkoumání možnosti obnovy katastrálního operátu přepracováním podle § 15 katastrálního zákona), ke kterým soud s ohledem na ust. § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s., podle něhož může žalobce rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žalob, ve spojení s ust. § 72 odst. 1 téhož zákona, kdy tato lhůta činila dva měsíce od doručení napadeného rozhodnutí žalobcům, nemohl přihlížet. O tom byli žalobci poučeni. Soud proto jen pro úplnost podotýká, že většina tvrzení obsažená v těchto podáních je natolik obecná, že nejsou způsobilá konkrétního soudního přezkumu, další nenavazují na některý ze žalobních bodů, což platí např. o obecném tvrzení, že se neuskutečnil žádný podrobný průzkum terénu či žádná aktualizace soupisu nároků. I kdyby byly tyto námitky uplatněny včas, jejich nedůvodnost je jednoznačně patrná z obsahu spisu (správní spis obsahuje řadu dokumentů dokládajících příslušné procesní kroky správních orgánů, např. veřejnou vyhlášku-zahájení řízení, oznámení o zahájení KPÚ, úvodní jednání-pozvánka, prezenční listina, doručenky, zápis z něj, doklady ke sboru zástupců, listiny pod body: bod A- Plán společných zařízení, bod B-dokumentace k soupisu nároků, bod C-Projednání návrhu s vlastníky, kteří podali připomínky, bod D- projednání návrhu s ostatními vlastníky, vystavení návrhu, bod E-Návrh nového uspořádání pozemků-vystavený návrh, bod F-námitky a připomínky k vystavenému návrhu, rozhodnutí o schválení návrhu, bod G-přílohy k rozhodnutí, bod H- grafické přílohy, konkrétně pak např. doklady ke zjišťování průběhu hranic vnitřního a vnějšího obvodu ve dnech 18-20.8.2010-oznámení, pozvánky, doručenky, výsledky zjišťování průběhu hranic, souhlasy vlastníků, rozhodnutí o upřesnění přídělu, vytvoření upřesněného přídělového plánu včetně tabulkových výstupů, smlouvy ke KPÚ, zahrnující i žalobci označenou smlouvu o dílo, veřejnou vyhlášku-zahájení řízení, jednání se sousední obcí Tomíkovice, jsou zde založena pověření osob ke vstupu na pozemky při činnosti na KPÚ, doklady ke kontrolním dnům –pozvánky, doručenky, prezenční listiny, zápisy z kontrolního dne, seznam účastníků řízení apod.). Některá další tvrzení obsažená v replice a podáních žalobců při ústním jednání u soudu je sice možné považovat za rozvinutí žalobních námitek směřujících proti schválenému návrhu pozemkových úprav, avšak zároveň je třeba dodat, že tyto námitky zůstávají ve stejné rovině obecnosti, v jaké je žalobci uplatnili již v žalobě a konkrétně nevysvětlují, jakým způsobem měly správní orgány zasáhnout do zákonem chráněných práv žalobců. Jak již bylo řečeno výše, správní soudy přezkoumávají toliko zákonnost rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav a jejich úkolem tak není domýšlet za žalobce argumenty či vybírat z plánu schválených pozemkových úprav ty skutečnosti, které by snad mohly svědčit o nezákonnosti postupu správních orgánů. I pro případ, že by žalobci své námitky konkretizovali (např. uvedením toho, jakým konkrétním způsobem mělo být jejich zájmu vyhověno a jak schválený návrh pozemkových úprav tomuto zájmu brání), je třeba mít na paměti, že soud se při soudním přezkumu rozhodnutí o pozemkových úpravách nemůže zabývat tím, zda bylo optimální navrhnout uspořádání pozemků právě ve schválené podobě či proč nebyly žalobcům přisouzeny jimi požadované pozemky atd. Nezákonnost napadeného rozhodnutí tak nemůže být dovozována ani z tvrzení žalobců v replice, že nebylo vyhověno jejich zájmu, aby pozemky v jejich vlastnictví sousedily s pozemky ve vlastnictví členů a pronajímatelů žalobce a). K tomu soud doplňuje, že žalobci své představy o optimálním uspořádání pozemků nekonkretizovali ani ve správním řízení. Ve správním spise jsou doloženy doklady vyzývající žalobce k předložení vlastního návrhu na umístění pozemků, takový návrh však dle obsahu spisu doložen nebyl. Je tedy patrné, že ani správní orgány si nemohly učinit jasnou představu o tom, jak konkrétně mají obecně formulovanému zájmu žalobců na provozování zemědělské výroby vyhovět. Žalobci se svými námitkami nebyli úspěšní, a jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, soud nedůvodnou žalobu podle ust. § 78 odst. 7 zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch, žalovanému správnímu orgánu, který byl úspěšný, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení