9 A 211/2016 - 125

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: Moneta Auto s.r.o. IČ 60112743, sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4 zastoupená advokátem Mgr. Romanem Vojtou LL.M. sídlem Na Krupičárně 1672/5, Praha 5 proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 29. 9. 2016 č. j.: ČOI 135391/15/O100/1000/15/16/So/Št, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce (dále také jen „Ústřední inspektorát ČOI“) označeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž k jejímu odvolání došlo ke změně rozhodnutí Inspektorátu Středočeského a hl. město Praha ze dne 23. 10. 2015, č. j. 10/0373/15/45. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za spáchání správního deliktu dle ustanovení § 20 odst. 2 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), kterého se žalobkyně měla dopustit porušením ustanovení § 9 odst. 1 citovaného zákona. Žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně toliko ve výši uložené pokuty, když částku uložené pokuty 100 000 Kč snížil na částku 80 000 Kč. Ve zbytku bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno.

2. Podle prvostupňové rozhodnutí se žalobkyně (dříve pod obchodním jménem GE Money Auto, s.r.o.) dopustila správního deliktu jednáním, kdy v postavení věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru neposoudila s odbornou péčí schopnost žadatelky o úvěr (dále také „spotřebitelky“) I. B. splácet spotřebitelský úvěr ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 33626368. Uvedeného jednání se žalobkyně měla dopustit v kanceláři autobazaru společnosti Steiner Plus s.r.o., jako zprostředkovatele úvěru, jednajícího jménem žalobkyně, a to již ve fázi před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvaru se žadatelkou o úvěr I. B. Žalobkyně neposoudila schopnost této žadatelky (dále také „spotřebitelky“) s odbornou péčí, neboť neověřila u zaměstnavatele spotřebitelky výši jejího příjmu a její poměry vyhodnotila tak, že i bez zjištění tohoto kritéria spotřebitelka bude schopna úvěr splácet a ověření jejího příjmu u zaměstnavatele není nutné. Dle správního orgánu I. stupně šlo o podstatnou skutečnost, kterou si žalobkyně jako věřitelka pro posouzení schopnosti splácet úvěr měla zjistit. Bez zjištění či ověření výše příjmu nebylo ze strany žalobkyně dodrženo ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy nebyl splněn požadavek odborné péče, kdy je rozhodující, aby ve fázi schválení žádosti a před popisem smlouvy o spotřebitelském úvěru byly s odbornou péčí posouzeny (zjištěny, prověřeny či byly vyžádány k doložení) veškeré listiny, např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, případně výplatní pásky, výpisy z účtu žadatele apod., vztahující se k danému případu, a nelze spoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Prvostupňový orgán tak posoudil, že při posuzování úvěruschopnosti žadatelky I. B. žalobkyně nevycházela z dostatečných podkladů a posouzení proto nemohlo být řádné, neboť neučinila jakýkoliv pokus o ověření těchto údajů, takže nemůže tvrdit, že schopnost splácet úvěr posoudila s odbornou péčí v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona. Prvostupňový správní orgán, vycházeje z kontrolních zjištění České obchodní inspekce provedené dne 20. 11. 2014 u žalobkyně vzal za prokázané, že žalobkyně jako kontrolovaná společnost žádným způsobem neprověřila, zda má žadatelka o úvěr nějaký příjem, případně finanční prostředky. Toto jednání pak dle správního orgánu 1. stupně naplnilo znaky správního deliktu dle § 20 odst. 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru.

II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí)

3. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádával s odvolacími námitkami, které žalobkyně uplatnila v podaném odvolání a jeho doplnění. V odvolání popsala jí aplikovaný systém posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů, založený na interní posuzovací matrici, z níž vzejde tzv. skóre. Žalobkyně uvedla, že podle tohoto systému se hodnotí parametry úvěru, závazky klienta ve skupině GE, záznamy v registrech klientských informací, úplná platební historie klienta, úvěrová angažovanost, údaje o klientovi a financovaném automobilu, autenticita a platnost předložených listin a údajů. Žalobkyně vysvětlovala, že pokud je tímto systémem vyhodnocena rizikovost klienta jako zvýšená, je požadováno doložení příjmu nebo jiného dokladu. Po automatizovaném posouzení podléhají žádosti v případě náznaku negativní informace ještě manuálnímu schvalování a v této fázi jsou také hodnoceny maximální možné splátky pro klienta, jaké jsou jeho celkové závazky, úvěrové zatížení, náklady na domácnost, počet vyživovaných osob a další. Patří sem také kontrola příjmu ve spojení se sektorem zaměstnavatele, regionem, vzděláním klienta atd. Co se týká výše příjmu uvedeného spotřebitelem v žádosti, je dle žalobkyně kontrolováno, zda tento údaj odpovídá reálnému příjmu, který je v daném sektoru na dané pozici s přihlédnutím k mnoha faktorům (poloha zaměstnavatele, věk, vzdělání a další) dosažitelný. Podle spotřebitelova zaměstnání je možné na základě mnoha proměnných spočítat, jestli je jím uváděná mzda odpovídající. Teprve v případě pochyb si žalobkyně nechává příjem doložit už při schvalování žádosti o úvěr. U části klientů s nejvyšším kreditním skóre není ověření příjmu nutné. Žalobkyně dále v odvolání předestřela procentuální přehled žádostí schválených a zamítnutých. Poukázala na velmi nízkou úroveň delikvencí, tedy nesplacených úvěrů. K průběhu posouzení úvěruschopnosti spotřebitelky I. B. žalobkyně namítala, že žadatelka o úvěr bude schopna splácet úvěr na vozidlo Ford Fiesta a ověření zaměstnavatele již v daném případě nebylo nutné.

4. Tvrzení, že bez ověření zaměstnavatele potažmo výše příjmu nemůže být dodrženo ustanovení § 9 odst. 1 zákona, pokládá žalobkyně v odvolání za mylné. Uvedla, že zákon nestanoví, jak přesně má poskytovatel úvěru k závěru o úvěruschopnosti dojít. Nikde není stanoveno, že ověření spotřebitelova příjmu či zaměstnavatele jsou nezbytné kroky. Dle žalobkyně musí věřitel postupovat individuálně a vždy rozhodnout, které z informací uvedených spotřebitelem je třeba ověřit a jak. Údaj o výši příjmu nelze přeceňovat. Podstatná je také majetková situace a otázka výdajů.

5. Žalobkyně dále v odvolání popsala postup při posuzování úvěruschopnosti aplikovaný v případě žadatelky I. B. ve třech fázích, kdy první fáze zahrnuje sběr dat, zejména osobních, dále údaje o povolání včetně čistého měsíčního příjmu v zaměstnání i čistého měsíčního příjmu v domácnosti, přičemž část těchto údajů byla ověřena z dokladů totožnosti žadatelky. Poté následuje druhá fáze, v níž se posuzuje schopnost splácet, která je zajištěna automatizovaným systémem. Je prováděna kontrola pravosti a platnosti předložených dokladů, zda žadatel není v databázi nežádoucích klientů na tzv. blacklistu, jeho historické aktivity, zda žadatel o úvěr nemá adresu na obecním či městském úřadě či ubytovně, zda žadatel v předchozích žádostech o úvěr neuvedl jiného zaměstnavatele, jinou výši příjmu, jiný počet vyživovaných osob, ověřuje se rizikovost adresy zaměstnavatele a na základě toho se dochází k analýze všech získaných informací a stanoví se pravděpodobnost splácení úvěru. Ve třetí fázi pak probíhá zpětná kontrola, která je prováděna po schválení úvěru. Pokud jsou v rámci zpětné kontroly zjištěny nesrovnalosti, je oprávněn věřitel úvěr neposkytnout a od smlouvy odstoupit. V souzené věci sama žadatelka I. B. proces posuzování úvěru schopnosti ukončila před poskytnutím úvěru. Na třetí fázi posuzování tedy vůbec nedošlo.

6. Žalobkyně nastavený proces posuzování úvěruschopnosti spotřebitele v odvolání prokazovala odkazem na znalecký posudek, který v řízení předložila a z něhož vyplývá závěr o správnosti nastavení tohoto procesu a o tom, že provedení dílčích úkonů v podobě vyžádání potvrzení o příjmu či ověření zaměstnavatele není v každém jednotlivém případě nezbytně nutné. Znalecký posudek Ing. Tomáše Krabce, MBA, PhD., v němž znalec dovozuje, že proces posuzování úvěruschopnosti praktikovaný žalobkyní vykazuje vysokou úspěšnost při identifikaci potencionálně problémových klientů, navrhla jako důkaz o správném vyhodnocení úvěruschopnosti žadatelky I. B. Žalobkyně dále navrhla důkaz svědeckou výpovědí pana L. H., specialisty – vedoucího týmu, který pro žalobkyni zajišťuje posuzování schopnosti splácet. Žalobkyně namítala, že žalovaný zcela pomíjí veškerou činnost, kterou žalobkyně v daném případě při posouzení úvěruschopnosti učinila v rámci komplexního systému posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Poukázala na smysl ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívající v tom, že toto ustanovení neposkytuje ochranu podvodnému jednání, k němuž v daném případě došlo tím, že se za žadatelku o úvěr vydávala inspektorka České obchodní inspekce, tedy, že zákon nemá chránit spotřebitele, který v žádosti o úvěr záměrně uvede nepravdivé informace, aby získal úvěr, na který by jinak neměl nárok. V takovém případě nelze vycházet z toho, že spotřebitel je slabší smluvní stranou. Žalobkyně namítala, že v případě inspektorky v roli žadatelky o úvěr šlo o nezákonné jednání, o překročení zákonných oprávnění, když inspektorka používala svévolně operativně pátrací prostředky, přestože mohla sledovaného účelu dosáhnout jiným způsobem. Dokonce jednala způsobem výslovně zakazovaným normami trestního práva. Přesto v případě posuzování její úvěruschopnosti proběhly veškeré úkony spadající do první a druhé fáze procesu včetně manuálního posouzení. Žalobkyně ověřila, že doklady předložené spotřebitelkou jsou platné, že nebyla v minulosti v úpadku, není proti ní vedeno insolvenční či exekuční řízení, není vedena na interním blacklistu, nemá adresu na obecním úřadě či ubytovně a co se týká otázky zaměstnavatele, žalobkyně ověřila, že žadatelkou uváděný zaměstnavatel - město Mšeno skutečně existuje, sídlí na uvedené adrese a i kontaktní telefonní číslo udané spotřebitelkou je správné. Uváděný údaj o výši příjmu dle expertního odhadu odpovídá příjmu, který je v daném sektoru a na dané pozici s přihlédnutím k mnohým faktorům (poloha zaměstnavatele, věk, vzdělání a další) skutečně běžně dosažitelný a obvyklý. Čistý měsíční příjem uvedený žadatelkou v zásadě odpovídal výši průměrné mzdy v daném období.

7. Žalobkyně v odvolání dále namítala, že zjistila i výdaje, které žadatelka měsíčně vynakládala ve výši 2 490 Kč a to, že v minulosti nebyla v prodlení. Byla provedena také kontrola vozidla, které mělo být předmětem financování, bylo ověřeno telefonní číslo zaměstnavatele a že den nástupu do zaměstnání deklarovaný v žádosti je s ohledem na další poskytnuté údaje reálný. Dle žalobkyně žadatelka dosáhla vysokého kreditního skóre s nízkou pravděpodobností, že by nebyla schopna úvěr splácet.

8. Žalobkyně v odvolání také namítala, že nepřípustným způsobem a bezdůvodně byla změněna dosavadní správní praxe, kdy ČOI od roku 2011 do roku 2015 žalobkyni nevytkla žádné nedostatky v této oblasti, a z judikatury dovozuje, že správní orgány jsou svou praxí vázány a jsou povinny zajistit, aby jejich činnost byla s touto praxí v souladu. V této souvislosti žalobkyně namítala i porušení základních zásad správního řízení v tom, že ČOI již v minulosti prováděla kontroly k posuzování úvěruschopnosti u těch dalších členů České leasingové a finanční asociace, které žalobkyně v odvolání vyjmenovala, a kdy v uvedených případech bylo použití téměř totožné metodiky zhodnoceno jako dostatečné a kdy nebylo požadováno potvrzení o příjmu spotřebitele.

9. Žalobkyně v odvolání také upozornila na ust. § 9 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, které považuje v daném případě za porušené, neboť toto ustanovení zakotvuje povinnost spotřebitele poskytnout věřiteli úplné, přesné a pravdivé údaje. Ve smyslu tohoto ustanovení neměla žalobkyně důvod pochybovat o pravdivosti žadatelkou poskytnutých informací a nemohla a priori přistupovat ke každému spotřebiteli jako k podvodníkovi a podřizovat této presumpci celý proces k posuzování. Kromě toho byla žádost žadatelky učiněna v přítomnosti dvou dalších osob, které s vysokou pravděpodobností věděly, u jakého subjektu a na jaké pozici je zaměstnaná, i tedy, jaký je její příjem, a prodejce vozidla mohl důvodně spoléhat na to, že inspektorka bude v jejich přítomnosti uvádět pravdivé údaje.

10. K uvedeným odvolacím námitkám žalovaný rozsáhle pojednal o významu posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů a jeho právním zakotvení v rámci transpozice Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/Es, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, do českého právního řádu a o významu povinnosti vyplývající z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vyšel z důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru s účinností od 25. 2. 2013, s nímž byla zavedena soukromoprávní sankce pro případ porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona. Uvedl, že důvodová zpráva k novele nabízí jasné vodítko k tomu, jaký postup posuzování úvěruschopnosti je třeba podle záměru zákonodárce pokládat za správný, kdy za základ tohoto procesu je považováno, že při porovnání aktuálních příjmů a výdajů spotřebitele je třeba vycházet v co možná nejvyšší míře z údajů určitým způsobem ověřených či podložených dalšími doklady nad rámec pouhých prohlášení spotřebitele. Dle žalovaného tento výklad zastává i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39, v němž výslovně judikoval, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení při aktivním zjišťování a prověřování, nikoli spokojit se pouze s prohlášeními spotřebitele. Nejvyšší správní soud uvedl, že informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit např. potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána. Žalovaný uvedl, že výklad Nejvyššího správního soudu je podpořen rozsudky Soudního dvora Evropské unie, které citoval, a to ve vztahu k dokladům o finanční situaci spotřebitele, z čehož vychází i komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru. Žalovaný poukázal na vyvratitelnou právní domněnku zakotvenou v ustanovení § 22 odst. 5 zákona, že věřitel povinnost podle § 9 nesplnil, není-li prokázán opak. Je to právě věřitel, kdo v tomto případě nese důkazní břemeno.

11. V souvislosti s uvedeným žalovaný zhodnotil, že žalobkyně na svoji obhajobu pouze popisovala systém, který jí byl za účelem posuzování úvěruschopnosti vytvořen, a popsala všechny kroky, které v rámci ověřování úvěruschopnosti provádí. Nicméně nedostatečně ověřila, zda má inspektorka v roli žadatelky o úvěr nějaké příjmy a jaká je jejich výše. Žalobkyně měla v procesu ověřování příjmu zjišťovat povolání žadatelky včetně čistého měsíčního příjmu, den nástupu do zaměstnání a údaje o době trvání pracovní smlouvy, údaje o zaměstnavateli a čistý měsíční příjem domácnosti. Z hlediska příjmů však žalobkyně ověřila sdělení informace pomocí nepřímých důkazních prostředků, což u zásadního údaje, jímž je výše příjmu, neobstojí. Podle názoru žalovaného k potvrzení výše příjmů měla žalobkyně obstarat přímý důkazní prostředek, za který ve shodě s Nejvyšším správním soudem žalovaný pokládá např. potvrzení o příjmu vystavené zaměstnavatelem, telefonické ověření u zaměstnavatele či výpis z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána. Tvrzení o příjmu a jeho autenticita může být kromě uvedeného podpořena např. telefonickým ověřením za souhlasu žadatelky. Ze žalobkyní deklarovaných postupů je možné maximálně zjistit, že uváděný zaměstnavatel existuje a reálně funguje, ale nikoli to, zda je u něj žadatelka skutečně zaměstnána a jaký má příjem.

12. Žalovaný také dospěl k názoru, že žalobkyně pochybila i při analýze výdajů žadatelky. Z popisu systému se jeví, že se žadatelka soustředila zejména na prozkoumání úvěrové historie žadatelky. Při analýze by však měla na prvním místě zjistit, jaké jsou běžné výdaje spotřebitelky na běžný provoz domácnosti, péči o blízké osoby apod. Žalobkyně nevěnovala zjištění výdajů spotřebitelky dostatečnou pozornost. Žádný přímý dotaz na výdaje zde není zmíněn. Nepřímo lze na tyto výdaje usuzovat pouze z počtu vyživovaných osob a právního vztahu k bydlišti žadatelky, náklady na bydlení i nároky vyživovaných osob však mohou být rozdílné. Je zjevné, že žalobkyně nepodcenila lustraci žadatelky v různých typech databází a registrů, ale její individuální výdaje, konkrétně nezjišťovala, a to ani prostými dotazy.

13. Žalovaný má proto za to, že žalobkyně svojí obranu postavila pouze na popisu systému, aniž by prokázala, že tento systém při posuzování úvěruschopnosti žadatelky I. B. skutečně aplikovala. Žalovaný vyšel z úředního záznamu ze dne 12. 11. 2014, zachycujícího průběh simulované žádosti o úvěr s tím, že z něj nevyplývá, že by pracovník autobazaru při provádění sběru dat zjišťoval telefonní číslo zaměstnavatele, datum nástupu žadatelky do zaměstnání či dobu trvání pracovní smlouvy. V záznamu není zachyceno zjištění o právním vztahu žadatelky k jejímu bydlišti, čistý měsíční příjem její domácnosti, počet vyživovaných osob. To není zřejmé ani z dokladů – snímků počítačové obrazovky, kterými žalobkyně dokládala provedení automatizovaného a manuálního posouzení schopnosti splácet. Navrhovaný výslech vedoucího týmu, který pro žalobkyni zajišťuje posuzování schopnosti splácet, pokládá žalovaný za nadbytečný, a to z důvodu časového odstupu i věcné nemožnosti vyvrátit obsah úředního záznamu, v němž byl průběh procesu podávání žádosti zaznamenán. Tento výslech žalobkyně ani nenavrhovala poté, co byla orgánem I. stupně vyzvána, aby doložila důkazní prostředky prokazující, jakým způsobem v případě žadatelky svou povinnost splnila. Předložené statistiky o úspěšnosti systému posuzování úvěruschopnosti ani tvrzené vykonávání zpětné kontroly po schválení úvěru nemůže zhojit fakt, že žalobkyně nepostupovala v souladu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Žalovaný považoval za nedůvodnou námitku, že by inspektorka jednala nezákonně a překročila své zákonné pravomoci. Poukázal na ustanovení § 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, který umožňuje, aby kontrolu vykonávala fyzická osoba, kterou kontrolní orgán k tomu pověřil. V tomto případě simulovala zájem o půjčku na nákup automobilu fyzická osoba, která je zaměstnankyní místně příslušného inspektorátu ČOI pověřená prováděním kontroly a disponuje i služebním průkazem. Účelem takového postupu, kdy inspektor vystupuje v roli kupujícího je prověřit, jakým způsobem je ze strany podnikatele zacházeno s běžnými spotřebiteli. Jedná se o jeden z klíčových kontrolních postupů a prostředkem přiměřeným ke zjištění reálného postupu podnikatele. Jednání inspektorky v roli žadatelky je podřaditelné pod pojem „kontrolní nákup“ a jako takové je výslovně připuštěno kontrolním řádem, takže je třeba také odmítnout námitku žalobkyně, že žalobkyně byla inspektorkou I. B. úmyslně uvedena v omyl. Nešlo o oklamání žalobkyně za účelem jejího sankcionování, ale o podrobné prověření toho, jak přistupuje k ověřování úvěruschopnosti spotřebitelů.

15. Žalovaný odmítl odvolací námitku, že by správní orgán porušil zásadu ochrany dobré víry a překvapivě změnil svou praxi kontroly posuzování úvěruschopnosti. Jeho názor na to, jak má věřitel při tomto procesu postupovat je konstantní, o čemž svědčí případ posuzovaný rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015, v němž ČOI zastávala názor o nezbytnosti ověření spotřebitelem uváděných údajů při posuzování úvěruschopnosti i před rokem 2015, kdy šlo o smlouvy uzavřené v roce 2012. Je možné zmínit také rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2014 ve věci společnosti Direct credit s.r.o., v níž uvedená společnost vycházela při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů z údajů o příjmech a výdajích uvedených v osobních dotaznících, které nebyly v průběhu kontroly prokazatelně doloženy.

16. K namítanému znaleckému posudku žalovaný uvedl, že argumenty v něm obsažené přesvědčivě nevysvětlují, jak mohou obecné statistické údaje v posudku o dosažitelném příjmu v určité pracovní pozici a sektoru prokázat, že žadatel takovýmto příjmem skutečně disponuje a ani neodstraňuje pochybnosti, že žalobkyně vůbec nezjišťovala, jaké má inspektorka v roli žadatelky o úvěr výdaje.

17. Žalovaný se také domnívá, že žalobkyně nesplnila podmínky aplikace liberačního ustavení § 21 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť v rámci aplikovaného systému ověřování úvěruschopnosti spotřebitelů nebyl při simulované žádosti o úvěr nijak přímo ověřen tvrzený zdroj a výše příjmu žadatelky.

18. Žalovaný se dále vypořádával s odvolacími námitkami opatřování důkazů výhradně v průběhu správního řízení, ohledně nařízení ústního jednání dle § 49 odst. 1 správního řádu a vyrozumění účastníka o provádění důkazů dle § 51 odst. 2, kdy správnímu orgánu 1. stupně vytkl dílčí pochybení při aplikaci ust. § 51 odst. 2 správního řádu, avšak posoudil je jako vadu nezakládající nezákonnost vydaného rozhodnutí. Žalovaný poukázal na realizované právo žalobkyně nahlížet do spisu a seznámit se se všemi podklady pro rozhodnutí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 2 As 187/2015-35 se vypořádal s námitkou žalobkyně o absenci protokolu o provedení důkazu tak, že jsou-li všechny listiny obsažené ve spisu žalobkyni známy, pak neprovedení listinných důkazů v přítomnosti žalobkyně není procesním pochybením, které by mělo za následek nezákonné rozhodnutí.

19. Žalovaný se na závěr svého rozhodnutí zabýval i přiměřeností výše pokuty, kdy se ztotožnil s hodnocením zákonných kritérií pro stanovení výše pokuty v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Uvedl, že v daném případě šlo o tzv. delikt ohrožovací, u nějž není pro naplnění jeho skutkové podstaty potřeba, aby reálně měl nějaké škodlivé následky. Možné následky postupu prověřování úvěruschopnosti zjištěného kontrolou jednoznačně postačovaly pro formální naplnění skutkové podstaty správního deliktu a dosáhly úrovně společenské nebezpečnosti nutné proto, aby byl spáchán také delikt v materiálním smyslu. Za mírně polehčující okolnost žalovaný považoval skutečnost, že nejsou známy žádné případy, kdy by hrozící následek reálně nastal. Za stejně polehčující hodnotil i skutečnost, že před spácháním deliktu nebyla žalobkyně pro porušení zákona o spotřebitelském úvěru trestána. Nedomnívá se však, že by měla být jako polehčující okolnost hodnocena skutečnost, že žalobkyni nebyl od účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru její způsob hodnocení úvěruschopnosti vytknut, a to z toho důvodu, že od novely zákona ČOI nemohla zkontrolovat všechny uložené povinnosti u všech dozorovaných osob.

20. K výši sankce se žalovaný nad rámec odůvodnění výše sankce orgánem I. stupně domnívá, že při uložení sankce mělo být vzato v úvahu, že přestože popsaný postup vykazuje určité nedostatky, žalobkyně věnuje posuzování úvěruschopnosti obecně zjevně značnou pozornost, vytvořila speciální systém a sestavila tým hodnotitelů. Tyto skutečnosti proto žalovaný hodnotil navíc jako polehčující, a proto přistoupil ke snížení pokuty na částku 80 000 Kč.

21. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí.

III. Žaloba

22. Žalobkyně v podané žalobě uplatnila námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, nezákonnost zhodnocení procesu posuzování schopnosti splácet úvěr v případě žadatelky I.B., nepřípustnosti změny správní praxe, a překvapivosti rozhodnutí, absenci předpokladů pro správní trestání a vad řízení.

23. A) Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí 24. Žalobkyně nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že se žalovaný v rozporu s ust. § 68 odst. 1 a 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu nevypořádal nebo se nedostatečně vypořádal s řadou námitek, výhrad a dokumentů předložených žalobkyní, když neuvedl, proč je považuje za nesprávné či irelevantní. Tuto námitku žalobkyně v žalobě upřesňuje pod bodem A.9. (odst. 92-95 žaloby), kdy namítá, že v průběhu správního řízení navrhla řadu důkazů, mimo jiné snímky počítačové obrazovky interního systému žalobkyně dokládajícího provedení posouzení schopnosti splácet u žadatelky I. B. včetně výsledku tohoto posouzení, vzorovými náhledy do registrů, jakož i svědeckou výpovědí pana L. H., specialisty - vedoucího týmu, který zajišťuje posuzování schopnosti splácet pro žalobkyni. Žádný z těchto žalobkyní navrhovaných důkazů však nebyl ve správním řízení proveden a žalovaný konstatoval, že žalobkyně své důkazní břemeno údajně neunesla. Žalobkyně považuje tento postup žalovaného za nezákonný a trvá na provedení uvedených důkazů v soudním řízení. V souvislosti s procesem posuzování schopnosti splácet žalobkyně dále namítá, že se žalovaný nevypořádal s řadou námitek tak, jak byly uplatněny již v odvolání, resp. jeho doplnění. Jedná se např. o námitky týkající se rozsahu úkonů učiněných žalobkyní za účelem ověření úvěruschopnosti žadatelky I. B. nebo skutečnosti, že žalobkyně byla v dobré víře, že poskytnuté údaje jsou pravdivé, že zákon neobsahuje konkrétní výčet úkonů, které musí žalobkyně v rámci procesu posuzování schopnosti splácet provést, že neověření výše příjmu či zaměstnavatele žadatelky nemůže automaticky vést k závěru, že žalobkyně své povinnosti porušila. Tyto nedostatky činí napadené rozhodnutí nezákonným a nepřezkoumatelným z důvodu nedostatečného zdůvodnění, resp. nevypořádání se s vícero námitkami žalobkyně.

25. V uvedeném smyslu žalobkyně své námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí opakuje i v části žaloby, týkající se namítaných vad řízení (odst. H.2. body 252- 255 žaloby), v nichž se dovolává judikatorních výkladů o nezbytnosti náležitého odůvodnění správních rozhodnutí. V této souvislosti žalobkyně namítá vady prvoinstančního rozhodnutí spočívající v nepřezkoumatelnosti, které nebylo možné zhojit v rámci odvolacího řízení. Uvádí, že prvoinstanční rozhodnutí postrádalo jakékoliv odůvodnění, které tak musel nově vytvořit až žalovaný v rozhodnutí o odvolání. V důsledku tohoto postupu se žalobkyně o úvaze správního orgánu dozvěděla až z odvolacího rozhodnutí o odvolání. Takovýto postup je nepřípustný, neboť jím byl mimo jiné porušen princip dvojinstančnosti řízení. Nepřezkoumatelnost napadeného odvolacího rozhodnutí pak žalobkyně spatřovala v tom, že žalovaný se rovněž s řadou shora uvedených námitek žalobkyně týkajících se vad řízení, např. s námitkou nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí nebo s námitkou, že žalovaný i ČOI svá rozhodnutí založili na nezákonných, a tudíž absolutně neúčinných důkazech, v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal, resp. se s nimi vypořádal nedostatečně. I tyto nedostatky pak činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným z důvodu nedostatečného zdůvodnění, resp. nevypořádání se s vícero námitkami uplatněnými žalobkyní.

26. B) Nezákonnost napadeného rozhodnutí 27. Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobkyně spatřuje v nesprávném skutkovém a právním posouzení procesu posuzování schopnosti inspektorky I.B. v roli žadatelky o úvěr splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně tvrdí, že v posuzovaném případě řádně, komplexně a s odbornou péčí ověřila schopnost žadatelky I.B., neboť porušení ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vylučuje komplexní proces posuzování schopnosti splácet úvěr. Tento proces spočívá ve 3 fázích – I. fáze sběru dat, II. fáze posouzení schopnosti splácet úvěr a III. fáze zpětné kontroly po schválení úvěru tak, jak byl proveden v případě žadatelky I.B.

28. Žalobkyně tvrdí, že v I. fázi sběru dat prodejce vozu v postavení zprostředkovatele úvěru požádal žadatelku I.B. o poskytnutí následujících vstupních údajů: (a) jméno, rodné číslo a datum narození, (b) číslo a dobu platnosti občanského průkazu a řidičského průkazu, (c) kontaktní adresu, adresu trvalého bydliště včetně délky pobytu na současné adrese a telefonní číslo, (d) rodinný stav, počet vyživovaných osob, dosažené vzdělání či informace o právním vztahu k jejímu bytu (Či jinému prostoru k bydlení), (e) povolání včetně Čistého měsíčního příjmu, dne nástupu do zaměstnání a údaje o době trvání pracovní smlouvy (zdali se jedná o smlouvu na dobu určitou či neurčitou), čistý měsíční příjem domácnosti, (f) údaje o zaměstnavateli paní Bekeové, včetně jeho názvu, sídla, IČ, adresy sídla a telefonního čísla pevné linky, (g) údaje o bankovním spojení, (h) údaje o vozidle, 29. Dle žalobkyně žadatelka I. B. prodejci vozidla, jakožto zprostředkovateli úvěru, k jeho žádosti vedle výše jejího příjmu mimo jiné sdělila, že její telefonní číslo je XXX XXX xxx, je rozvedená, žije v družstevním bytě, má vysokoškolské vzdělání, jejím povoláním je administrativní pracovnice, je zaměstnaná na dobu neurčitou u Městského úřadu Mšeno s datem nástupu do zaměstnání 1. 1. 2010, s kontaktním telefonním číslem YYY YYY YYY, uvedla číslo jejího bankovního účtu a počet vyživovaných osob 0.

30. Další údaje přitom prodejce vozidla získal z dokladů totožnosti a všechna shora uvedená vstupní data zaznamenal do aplikace žalobkyně, jejímž prostřednictvím došlo k jejich odeslání (v elektronické formě) žalobkyni za účelem provedení dalších fází procesu posouzení schopnosti splácet. Žalobkyně k tomu uvedla, že na shora uvedené nemá vliv, že v příslušném úředním záznamu, týkajícím se kontroly u společnosti Steiner plus s.r.o. nejsou uvedeny veškeré žalobkyní zmiňované údaje, neboť takový záznam nemusí odpovídat skutečnosti a neznamená, že žadatelka I.B. tyto údaje prodejci vozidla ve skutečnosti nesdělila. Údaje o tom, že žadatelka I.B. žije v družstevním bytě, že do zaměstnání nastoupila 1. 1. 2010, že je zaměstnána na dobu neurčitou mohla žalobkyně získat právě jen od žadatelky, prokazatelně je má a v rámci procesu posuzování schopnosti splácet, je odpovídajícím způsobem zohlednila. To, že telefonní číslo udaného zaměstnavatele žadatelka prodejci vozidla skutečně sdělila, dokládá i přípis ředitele inspektorátu ČOI Praha ze dne 19. 2. 2015 (sdělení o vyřízení námitek), ve kterém ČOI uvádí, že nesrovnalosti v údajích sdělených žadatelkou bylo možné zjistit zavoláním na telefonní číslo uvedeného zaměstnavatele, Obecní úřad Mšeno. Žalobkyně proto namítala, že z hlediska I. fáze sběru dat předmětný úřední záznam týkající se kontroly u společnosti Steiner plus s.r.o. žádné pochybení žalobkyně nedokládá.

31. Ohledně II. fáze - posouzení schopnosti splácet, žalobkyně namítala, že tento proces je zajištěn interním automatizovaným systémem, jehož prostřednictvím žalobkyně (prostřednictvím interních systémů) nejprve provádí konkrétní externí a interní kontrolu pravosti a platnosti předložených dokladů totožnosti a ověření, zda žadatel o úvěr není či kdykoliv v minulosti nebyl v úpadku, resp. že vůči němu není a v minulosti ani nebylo vedeno insolvenční řízení, zda není v databází nežádoucích klientů, zda nemá adresu na obecním (městském) úřadě či ubytovně, zda žadatel v předchozích žádostech o úvěr neuvedl jiného zaměstnavatele, jinou výši příjmu (tj. zdali klient často mění zaměstnavatele), jiný počet vyživovaných osob atd., zda výše příjmu uváděná žadatelem o úvěr vzhledem k pozici, na které je žadatel zaměstnán, k regionu a sektoru činnosti zaměstnavatele, věku a dosaženému vzdělání žadatele a dalším okolnostem odpovídá reálně dosahované výše příjmu. Ohledně ověření zaměstnavatele je kontrolováno, zda zaměstnavatel žadatele skutečně existuje, sídlí na udané adrese, zdali se nejedná o adresu, na které by sídlilo větší množství subjektů s negativními záznamy, zda telefonní číslo sdělené žadatelem o úvěr dle veřejně dostupných zdrojů skutečně patří zaměstnavateli, kterého uvedl v žádosti o úvěr; zda žadatel není v úpadku ani vůči němu nebylo zahájeno insolvenční řízení. Je kontrolována aktuální i historická míra zadlužení žadatele o úvěr a dále provedena kontrola kupovaného vozidla.

32. Po úspěšném provedení uvedených kontrolních úkonů dochází (a v případě žadatelky I.B. také došlo) k analýze získaných informací a k výpočtu konkrétních ukazatelů, které definují, zdali a za jakých podmínek bude spotřebiteli úvěr poskytnut. Do výpočtu těchto ukazatelů přitom žalobkyně kromě údajů vztahujících se ke konkrétnímu žadateli o úvěr (k tomu viz shora) zahrnuje i široké spektrum statistických údajů založených mimo jiné na historických zkušenostech žalobkyně, resp. dalších společností ze skupiny GE (resp. MONETA), vztahujících se k poskytování úvěrů. Žalobkyně při výpočtu shora uvedených ukazatelů (zejména maximální měsíční splátky a koeficientu zadluženosti žadatele o úvěr) vedle vstupních údajů zohledňuje pravidelné výdaje žadatele o úvěr v podobě jeho životních nákladů, a to v rozsahu nákladů na bydlení a dalších nákladů k zajištění životních potřeb žadatele o úvěr. Výše těchto nákladů takto vstupujících procesu posuzování schopnosti splácet přitom vychází z relevantních právních předpisů a je odvislá od informací sdělených žadatelem o úvěr, týkajících se velikosti jeho domácnosti a počtu jím vyživovaných osob. Pokud se jedná o žadatelku I.B., ta uvedla, že nevyživuje žádné další osoby Této skutečnosti tedy také odpovídala výše jejích výdajů.

33. Žalobkyně dále uváděla procentuální přehled schvalovaných a odmítnutých žádostí, na kterém dokumentovala řádnost procesu posuzování splácení úvěrů.

34. K III. fázi procesu posuzování – zpětné kontrole žalobkyně poukázala na provádění kontroly dokumentace po schválení úvěru, přičemž mezi tuto dokumentaci řadila i potvrzení o výši příjmů, výpis z účtů a jiných dokumentů, byly-li od žadatele vyžádány, a uvedla, jaké důsledky mají nepravdivé údaje, tj. neposkytnutí (nečerpání) úvěru nebo odstoupení od smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně připomněla, že do procesu posuzování schopnosti splácet dále v určitém rozsahu vstupuje i hodnota vozidla, jehož nákup má být financován spotřebitelským úvěrem a jímž je současně úvěr zajištěn. Uvedla, že existence zajištění úvěru v podobě zajišťovacího převodu práva k vozidlu financovaného prostřednictvím úvěru přitom odlišuje úvěry poskytované žalobkyní od ostatních typů spotřebitelských úvěrů a předmět financování má na rozdíl od jiných úvěrů trvalou hodnotu.

35. V návaznosti na uvedené žalobkyně ve svých námitkách uvedla, že proces posuzování schopnosti splácet je nastaven správně, neboť je nutné jej posuzovat jako celek, tj. v kontextu veškerých provedených úkonů. S ohledem na shora uvedené naopak není přípustné z tohoto komplexního procesu účelově vytrhávat pouze jeden či více jednotlivých úkonů a ty hodnotit zcela izolovaně a na základě takového dílčího hodnocení činit obecné závěry. Dle žalobkyně žalovaný i ČOI k hodnocení procesu posuzování schopnosti splácet uplatňovanému žalobkyní přistupují ryze teoreticky s důrazem na konkrétní úkony, aniž vzali v potaz praktické zkušenosti žalobkyně v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů, jakož i odlišnost a individuální charakter jednotlivých případů, kdy ne vždy musí každý spotřebitel nutně doložit stejně velký rozsah dokladů a ne vždy musí věřitel provést v rámci posuzování úvěruschopnosti stejné penzum úkonů, což je konečně i v souladu s výkladem zákona.

36. Skutečnost, že proces posuzování schopnosti splácet je ze strany žalobkyně nastaven správně a žalobkyně tak žádné své zákonné povinnosti neporušuje, pak dokládají mimo jiné i statistická data týkající se míry tzv. delikvencí v portfoliu poskytnutých úvěrů, tj. že míra delikvencí má dlouhodobě sestupnou tendenci (za období od 01/2014) a v současné době dosahuje úrovně cca 1,27 %, pokud se jedná o delikvence trvající déle než 30 dní, a cca 0,15 %, pokud se jedná o delikvence trvající déle než 90 dní. Předložení potvrzení o příjmu ze strany žadatele o úvěr či ověření zaměstnavatele způsobem dle požadavků žalovaného není v každém jednotlivém případě nezbytné, posoudit schopnost konkrétního spotřebitele splácet úvěr je možné i bez těchto dokumentů. Lpění na formálním provedení jen některých dílčích úkonů v rámci posuzování schopnosti splácet tedy z hlediska dosažení cílů sledovaných ZSÚ postrádá jakékoliv racionální opodstatnění, to navíc za situace, kdy zákon provedení těchto úkonů ani nevyžaduje. Je nejen v zájmu spotřebitele, ale i žalobkyně, aby poskytnuté úvěry byly řádně spláceny.

37. Ke konkrétnímu úvěru žadatelky I.B. žalobkyně uvedla, že učinila veškeré úkony spadající do první a druhé fáze posuzování schopnosti splácet, na třetí fázi pak vůbec v důsledku jejího jednání nedošlo, neboť žadatelka (inspektorka) I.B. rozhodla svou žádost předčasně ukončit, a to včetně manuálního posouzení dokladů totožnosti, kdy systém indikoval možnou nesrovnalost v otázce jejich platnosti. Žalobkyně tak ověřila, že doklady totožnosti předložené žadatelkou I.B. jsou platné, že není, ani v minulosti nebyla v úpadku, není proti ní vedeno insolvenční či exekuční řízení, není vedena na interním blacklistu, nemá adresu na obecním (městském) úřadě či ubytovně, jakož i příp. uvedení odlišných údajů v jiných žádostech o úvěr v relevantním období. Ve vztahu k otázce zaměstnavatele a příjmu žadatelky I.B. pak žalobkyně ověřila, resp. zjistila, že uváděný zaměstnavatel - Město Mšeno skutečně existuje, že sídlí na uvedené adrese a že i kontaktní telefonní číslo je správné. Dále žalobkyně ověřila, že adresa uváděného zaměstnavatele není adresou, na které by sídlilo větší množství subjektů s negativními záznamy (tj. např. subjektů podezřelých z podvodů s DPH), uváděný zaměstnavatel není v úpadku ani proti němu není vedeno insolvenční či exekuční řízení, jakož ani není veden na interním blacklistu žalobkyně. Žalobkyně ověřila, že údaj o výši příjmu dle expertního odhadu odpovídá příjmu, který je v daném regionu, sektoru a na dané pozici, s přihlédnutím k mnoha faktorům (poloha zaměstnavatele, věk, vzdělání a další), skutečně běžně dosažitelný a obvyklý. Čistý měsíční příjem uvedený žadatelkou I.B. nadto v zásadě odpovídal výši průměrné mzdy v daném období. I z tohoto důvodu nebylo důvodné výši tohoto příjmu ověřovat způsobem dle žalovaného, tj. za pomoci potvrzení o výši příjmu. Náhledem do registrů BRKI a NRKI pak žalobkyně zjistila, že žadatelka I.B. v době žádosti o úvěr měsíčně splácela částku 2 490 Kč a v minulosti nebyla v prodlení s placením této částky. Žalobkyně do procesu posuzování schopnosti splácet zahrnula i další výdaje v podobě životních nákladů, a to v rozsahu nákladů na bydlení a dalších nákladů k zajištění životních potřeb, k tomu odkázala na bod 33 žaloby.

38. V průběhu procesu posuzování schopnosti splácet, jak je popsán shora, tedy nebyly identifikovány žádné negativní skutečnosti, a žadatelka I.B. tak dosáhla vysokého kreditního skóre.

39. Žalobkyně nesouhlasí se žalovaným, že posouzení schopnosti splácet se u žalobkyně omezuje jen „na samotný proces představující výsledek procesem dodaných čísel" Tato tvrzení jsou opřená pouze o to, že žalobkyně neprovedla ověření údajů sdělených žadatelkou I.B. dle představ správního orgánu. Z jednotlivých úkonů provedených žalobkyní je dále zřejmé, že žalobkyně požadavkům dle ust. § 9 odst. 1 věta prvá zákona bezvýhradně vyhověla, a že proces posouzení schopnosti splácet provedla s odbornou péčí. Na těchto závěrech pak nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobkyně neodhalila podvodné jednání inspektorky. Nadto, v posuzovaném případě byly nesrovnalosti v žádosti I.B. odhaleny, a to ještě v průběhu sjednávání úvěru, a proces uzavírání smlouvy tak byl zcela zastaven, resp. k žádnému uzavření smlouvy vůbec nedošlo.

40. Žalobkyně namítala, že zákon o spotřebitelském úvěru nestanoví výčet konkrétních úkonů, které musí věřitel provést. Pro posouzení, zda žalobkyně byla povinna si od žadatelky I.B. vyžádat dokumenty o výši příjmů je relevantní, že ust. § 9 odst. 1 cit. zákona ani jiný zákon nestanoví taxativní ani demonstrativní - výčet úkonů a dokumentů, které by věřitel v rámci posuzování schopnosti splácet měl vždy provést a požadovat. Je vždy na zvážení věřitele, jak proces posuzování schopnosti splácet nastaví a jaké konkrétní úkony v jeho rámci provede tak, aby dostál svým zákonným povinnostem. Volba prostředků k dosažení výsledku předvídaného ust. § 9 odst. 1 ZSÚ je pak v zásadě na věřiteli. Není proto možné učinit paušální závěr, že nepředložení konkrétního dokumentu automaticky bez dalšího vede k tomu, že věřitel schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr řádně neposoudil. Žalobkyně odkázala na závěry odborné literatury, dle které může věřitel používat různé metody posuzování a měření pravděpodobnosti, s jakou se dostane zájemce o úvěr do problémů se splácením úvěrů.

41. Vždy je naopak nutné přihlédnout k okolnostem daného případu. U žadatelky I.B. žalobkyně provedla celou řadu úkonů, v jejichž rámci poskytnuté údaje včetně jejího zaměstnavatele a výše příjmu skutečně ověřila. Žalobkyně namítala, že na daný případ není aplikovatelné žalovaným odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015. Předmětem posuzování ze strany Nejvyššího správního soudu byla situace, kdy společnost Day to Day s.r.o. neprovedla žádný aktivní úkon v rámci posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr, např. ani nenahlédla do úvěrových registrů, a spokojila se jen s čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně jeho příjmu. Žalobkyně přitom, jak shora popsáno, v rámci procesu posuzování schopnosti splácet provedl celou řadu aktivních úkonů za účelem posouzení schopnosti žadatelky I.B. splácet spotřebitelský úvěr, a to včetně ověření jejího příjmu.

42. Uvedené souvislosti žalobkyně namítala, že i z hlediska ústavních principů dle čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod není ČOI oprávněna žalobkyni nařizovat, jaké konkrétní úkony má v rámci posuzování schopnosti splácet provést či dokonce ji za neprovedení těchto konkrétních úkonů sankcionovat.

43. Žalobkyně namítá, že žalovaným požadované doložení příjmu ze strany žadatelky I.B. by k ověření jejích příjmů nevedly, neboť mají velmi omezenou vypovídající hodnotu. Za předpokladu, že jsou pravé, mohou vést toliko k formálnímu potvrzení, že žadatel o úvěr byl v okamžiku žádosti o úvěr zaměstnán a měl nějaký příjem. Nepřináší však již žádnou jistotu, že tento stav bude trvat i kdykoliv po dobu trvání úvěrového vztahu, resp. že spotřebitel bude kdykoliv v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet. Z tohoto důvodu dle žalobkyně samotné ověření příjmu žadatele o úvěr k řádnému posouzení schopnosti splácet úvěr nijak významně nepřispívá. Takovéto ověření ze strany žalobkyně by proto mohlo vždy představovat pouze jeden dílčí úkon v rámci komplexního procesu posouzení schopnosti splácet, jehož provedení by však neodstranilo nutnost provést i veškeré další úkony. K těmto závěrům se přitom přiklání i znalec ve znaleckém posudku ze dne 8. 6. 2016, ve kterém hodnotí, že potvrzení o příjmech, potvrzení o zaměstnání, výplatní pásky či výpisy z účtu dokládající pravidelnost měsíčního příjmu v žádném případě nepředstavují jakoukoliv trvalou záruku či autonomní důkaz budoucí platební schopnosti dlužníka. Nadto žalobkyně s ohledem na ochranu osobních údajů by nemohla přímo ověřit, zdali je žadatel o úvěr u konkrétního zaměstnavatele skutečně zaměstnán a jaká je skutečná výše jeho měsíčního příjmu, ale musela by vždy po žadateli o úvěr požadovat předložení nějakého dokladu, ze kterého by výše jeho příjmu byla zřejmá. Žalobkyně ostatně sama ani není schopna ověřit pravost takového dokumentu a vyloučit fiktivní potvrzení, u žadatelky I.B. např. opatřené razítkem Městského úřadu Mšeno, což by inspektorce I.B. nečinilo větší potíže.

44. Stejné závěry přitom nepochybně platí i ve vztahu k žalovaným zmiňovanému výpisu z účtu spotřebitele. Rovněž tento dokument je totiž možné bez větších obtíží zfalšovat a v procesu posuzování schopnosti splácet by tak měl jen omezenou vypovídající hodnotu. V této souvislosti žalobkyně opakovaně namítá, že ani předložení takového dokladu nebylo nutné, neboť způsob, kterým žalobkyně ověřuje schopnost žadatelů splácet spotřebitelský úvěr je dostatečný a efektivní, což dokládají i shora zmiňovaná statistická data týkající se míry tzv., delikvencí v portfoliu žalobkyně. Z důvodu ochrany osobních údajů žalobkyně nepředpokládá, že by potvrzení o příjmu a jeho autenticita mohla být telefonicky ověřena.

45. Žalobkyně dále předkládá argumentaci ke konkrétním parametrům posuzovaného úvěru danými částkou úvěru 75 600 Kč a měsíční splátkou pouze 3 370 Kč. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že i v kontextu těchto parametrů úvěru byly úkony popsané shora, které žalovaný učinil v rámci posuzování schopnosti splácet, dostatečně a plně vyhovující zákonným požadavkům.

46. Žalobkyně dále namítala, že ve smyslu ust. § 9 odst. 3 zákona byla v dobré víře, že žadatelkou I.B. poskytnuté údaje jsou pravdivé, neboť žadatelka byla povinna žalobkyni za účelem posouzení její schopnosti splácet poskytnout údaje pravdivé, nikoliv lživé. Žalobkyně tedy neměla důvod pochybovat, že poskytnuté údaje odpovídají skutečnosti. Žalobkyně nemůže přistupovat ke každému spotřebiteli a priori jako k podvodníkovi a této presumpci viny podřídit i celý proces posuzování schopnosti splácet. Naopak právě s ohledem na § 9 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru může důvodně předpokládat, že údaje poskytnuté v rámci žádosti o poskytnutí úvěru jsou pravdivé, a tento předpoklad reflektovat i v míře a způsobu ověřování jím poskytnutých údajů. Žalobkyně má za to, že její povinnosti týkající se posuzování úvěruschopnosti dle ust. § 9 odst. 1 cit. zákona je nutné vykládat právě v kontextu povinností spotřebitele dle ust. § 9 odst. 3 zákona. V případě žadatelky I.B. byla navíc žádost o úvěr učiněna za přítomnosti dvou dalších osob, takže prodejce vozidla tak mohl důvodně spoléhat na to, že žadatelka v přítomnosti dalších osob v postavení svědků, které s vysokou mírou pravděpodobnosti minimálně věděly, u jakého subjektu na jaké pozici je zaměstnaná a tedy i jaký je pravděpodobně její příjem, uváděla pravdivé údaje.

47. Žalobkyně v této souvislosti namítá, že ani skutečnost, že neodhalila, že žadatelka o úvěr uvedla nepravdivé údaje, nemůže vést k automatickému závěru o porušení zákona žalobkyní. Žalobkyně totiž objektivně nemůže odhalit či dokonce předvídat jakékoliv možné lživé tvrzení ze strany žadatele o úvěr či jiné jednání obdobné povahy, které navíc vylučuje aplikace principů ochrany spotřebitele. Za těchto okolností nelze žalobkyni přičítat k tíži, že sofistikovanou lest žadatelky sama neodhalila. Proti takovým jednáním je přitom žalobkyně jakožto věřitel nepřímo chráněna.

48. K jednání žadatelky I.B. v pozici inspektorky pak žalobkyně v podané žalobě věnuje rozsáhlou pasáž, v níž s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 1826/11, důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru, na smysl ust. § 9 odst. 1 cit. zákona a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Tdo 256/2014 a tvrdí, že ust. § 9 odst. 1 zákona, které měla porušit, poskytuje ochranu spotřebiteli, nikoliv podvodnému jednání, kdy spotřebitel záměrně v žádosti o úvěr uvede nepravdivé informace a uvede věřitele v omyl. Věřitel nemá žádnou zákonnou povinnost takové podvodné jednání odhalovat. Žalobkyně v této věci dovozuje, že dle žalovaného byla sankcionována za to, že neodhalila podvodné jednání žadatelky v roli inspektorky. Proto namítala, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu se smyslem a účelem zákonných ustanovení a závěry Nejvyššího soudu, a jako taková jsou nezákonná.

49. Na podporu svých tvrzení žalobkyně poukázala na znalecký posudek doc. Ing. Tomáše Krabce, MBA, Ph.D., který předložila a v němž znalec dospěl k jednoznačnému závěru, že s ohledem na nízkou míru delikvence a klesající počet zabavených vozidel a nízkých podíl sankčních úroků vykazuje proces posuzování schopnosti splácet úvěr uplatňovaný žalobkyní vysokou úspěšnost při identifikaci klientů. K posouzení úvěruschopnosti žadatelky I. B. znalec konkrétně uvedl, že posouzení schopnosti I. B. splácet spotřebitelsky úvěr proběhlo zcela obvyklým standardizovaným způsobem tak, jak bylo a je u společnosti běžné. Znalec popisuje výsledek hodnocení žadatelky a uvádí, že aplikovaný systém posuzování žalobkyně neodhalil žádnou skutečnost, nasvědčující tomu, že by žadatelka I. B. nebyla schopna spotřebitelský úvěr splácet. Podle znaleckého posudku znalci nebyl předložen a ani nebyl schopen samostatně identifikovat žádný objektivní důkaz, na základě kterého by se dalo usuzovat, že I. B. by nebyla schopna spotřebitelský úvěr splácet (byť je ve skutečnosti zaměstnána u jiného zaměstnavatele, než uvedla v žádosti o spotřebitelský úvěr). Znalec uzavřel, že MONETA Auto, s.r.o. v konkrétním případě I. B., která dne 12. 11. 2014 požádala MONETA Auto, s.r.o. o poskytnutí spotřebitelského úvěru na nákup automobilu, z ekonomického hlediska s odbornou péčí posoudila její schopnost splácet spotřebitelský úvěr ve všech proběhnuvších fázích tohoto konkrétního případu a s ohledem na shora uvedené lze očekávat, že by tento proces byl i takto řádně a komplexně dokončen, kdyby jej tato osoba předčasně neukončila.

50. Žalobkyně přitom nesouhlasí s tvrzeními žalovaného, že otázky položené znalci byly otázkami právními, a poukazuje na to, že znalec se ve svém znaleckém posudku zabýval postupem žalobkyně z ekonomického hlediska.

51. Žalobkyně namítala, že k procesu posuzování schopnosti splácet nabídla řadu důkazů, a to snímky počítačové obrazovky interního systému včetně výsledku posouzení, jakož i svědeckou výpověď specialisty a vedoucího týmu pana L. H. Žádný z těchto důkazů však nebyl proveden.

52. C) Nezákonnost řízení v důsledku nezákonného jednání inspektorky I. B.

53. Žalobkyně dále v žalobě učinila výhrady proti postupu inspektorky s odvoláním na překročení pravomoci a meze činnosti správního orgánu v rozporu s. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle které platí, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

54. Kromě toho, že se inspektorka I. B. v postavení zaměstnankyně správního orgánu při sjednávání úvěrové smlouvy vědomě a záměrně dopustila jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty úvěrového podvodu ve smyslu ust. § 211 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoníku, kontrolním řádem a příp. dalšími právními předpis není dovoleno, aby v rámci výkonu své kontrolní činnosti zaměstnanci správního orgánu překračovali svá zákonná oprávnění. Dle žalobkyně i odborná literatura potvrzuje, že překročí-li úřední osoba meze výkonu její činnosti, resp. jí svěřené pravomoci, jsou výsledky takového jednání nezákonné a právně nezávazné. Proto i jakákoliv zjištění ČOI v rámci jednání inspektorky I. B. jsou nezákonná a nemohou vést k závěru o spáchání správního deliktu ze strany žalobkyně. V této souvislosti žalobkyně dále namítá, že prostředky kontroly zvolené ČOI v posuzovaném případě vykazují nepřehlédnutelnou podobnost s tzv. operativně pátracími prostředky ve smyslu ust. § 158b zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a to zejména s předstíraným převodem či použitím agenta. Trestní řád však použití těchto prostředků na rozdíl od právní úpravy činnosti ČOI výslovně připouští, a to navíc pouze na základě písemného povolení státního zástupce, resp. soudce v případě, kdy je jejich použití potřebné pro získání skutečností důležitých pro trestní řízení a současně, pokud sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak. Žalobkyně má za to, že je vyloučeno, aby ČOI bez jakékoliv opory v zákoně používal obdobné „pátrací“ prostředky v rámci své dohledové činnosti bez jakýchkoliv omezení a- zcela svévolně. To navíc za situace, kdy ČOI mohla bez větších obtíží jím sledovaného účelu dosáhnout jiným (zákonným) způsobem.

55. Žalobkyně připouští, že žalovaným odkazované ust. § 8 písm. b) kontrolního řádu sice ČOI dává možnost provádění kontrolních nákupů, nikoliv však neomezenou pravomoc subjekty podrobované kontrole uvádět v omyl a uvádět záměrně nepravdivé informace. To navíc za situace, kdy se jedná o informace ke zpracování a posouzení ze strany kontrolované osoby. Pokud tedy inspektorka I.B. chtěla řádně zhodnotit zákonnost procesu posuzování schopnosti splácet uplatňovaného ze strany žalobkyně, byla povinna mu za tímto účelem v žádosti o úvěr k dotazu příslušného prodejce sdělit úplné a pravdivé údaje, což se však nestalo.

56. Žalobkyně odmítá také argumentaci žalovaného, že při kontrolním nákupu kupující nevyjadřuje svou skutečnou vůli, ale jedná výhradně za účelem výkonu dozoru. Žalobkyně nepovažuje za uvedení v omyl to, že vůlí inspektorky I. B. ve skutečnosti nebylo získat úvěr od žalobkyně, ale že v žádosti o úvěr uvedla záměrně nepravdivé údaje. Nadto postup, který byl v daném případě zvolen, nebyl jediným možným způsobem vedoucím k provedení kontroly činnosti žalobkyně, neboť kontrola měla být zahájena důvodu prošetření podnětu od spotřebitelek a ČOI tedy nic nebránilo vtom, aby žalobkyni požádala o informace, jak v případě toho konkrétního spotřebitele posoudil jeho úvěruschopnost. Žalobkyně proto namítá ČOI zatížila kontrolu i správní řízení vadou, spočívající v nezákonných úkonech správního orgánu.

57. D) Nepřípustná změna správní praxe a vázanost správních orgánů vlastní správní praxí 58. Žalobkyně s odkazem na své námitky v odvolání opětovně namítala, že ČOI nepřípustným (retroaktivním) způsobem a k tíži žalobkyně změnila svou dosavadní dlouhodobou správní praxi ohledně výkladu a aplikace zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dlouhodobě již od roku 2011 považovala způsob posuzování schopnosti splácet uplatňovaný ze strany žalobkyně za souladný se zákonem, což potvrzují i závěry dalších kontrol provedených u jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří uplatňovali obdobný způsob posuzování schopnosti splácet jako žalobkyně. Jednalo se např. o kontroly u společností BNP Paribas Personál Finance SA, odštěpný závod (dříve CETELEM ČR, a.s.), Home Credit a.s., Credium a.s. Tyto informace žalobkyně získala na základě sdělení členů České leasingové a finanční asociace za účelem zajištění souladu postupu členů asociace s výkladem zákona o spotřebitelském úvěru. Pro žalobkyni je překvapivé, když nyní v protokolu o kontrole dříve aprobovaný způsob posuzování schopnosti splácet nyní v konkrétním případě inspektorky I.B. považuje za rozporný se zákonem a uložila za to žalobkyni peněžitou sankci.

59. Pokud žalovaný na str. 16 napadeného rozhodnutí zmiňuje rozhodnutí ČOI, jenž mají údajně dokládat, že správní praxe ČOI ve věci posuzování schopnosti splácet je konstantní a vydáním rozhodnutí ve věci žalobkyně nedošlo k její změně, žalobkyně namítá, že obsah těchto rozhodnutí nemohl v průběhu správního řízení jakkoliv ověřit. Důvodem je skutečnost, že tato rozhodnutí nejsou veřejně dostupná, nebyla žalobci v průběhu správního řízení poskytnuta a konečně nebyla ani učiněna předmětem standardního dokazování. Žalobkyně se tedy nemůže k jejich obsahu relevantním způsobem vyjádřit. Žalobkyně má nadto důvodné pochybnosti o správnosti tvrzení žalovaného, neboť předmětem rozhodování ČOI byla i činnost společnosti Day to Day s.r.o., která v rámci procesu posuzování schopnosti splácet neprovedla žádný aktivní úkon v rámci posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr, např. ani nenahlédla do úvěrových registrů, a spokojila se jen s čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně jeho příjmu.

60. Správní orgány jsou přitom svou vlastní správní praxí vázány a jsou povinny zajistit, aby jejich činnost byla s touto praxí v souladu. Na tuto skutečnost přitom nemají vliv ani tvrzení žalovaného, že dozorový orgán nemůže vzápětí po nabytí účinnosti právního předpisu zkontrolovat všechny uložené povinnosti u všech dozorovaných osob. Případné neprovedení kontroly nebo její provedení v nedostatečném rozsahu nepochybně nemůže být přičítáno k tíži žalobci, v této souvislosti žalobkyně odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 52/2013, týkající se nečinnosti, v jejímž důsledku vzniká (v té věci ohlašovateli) určité oprávnění.

61. Žalobkyně v souvislosti s uvedeným s odkazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu namítala nezákonnost a neústavnost postupu ČOI , spočívající v překvapivosti a absenci důvodů pro změnu správní praxe s tím, že ČOI v roce 2015 přistoupila ke změně své správní praxe, aniž by však žalobkyni o této skutečnosti před provedením kontroly informovala. To je dokladem libovůle ČOI při jeho dohledové činnosti v rozporu s principem právní jistoty, legitimního očekávání a dobré víry žalobkyně. ČOI navíc musí mít pro případnou změnu své správní praxe vždy relevantní důvody a s těmito je povinna její adresáty seznámit. Žalobkyně pak dále rozvíjela, že ČOI neměla pro změnu své dosavadní správní praxe v roce 2015 žádné relevantní důvody. Doplnila, že ohledně změny správní praxe pak sice platí, že k ní může správní orgán při zachování dalších podmínek přistoupit, avšak s účinností pouze do budoucna. Optikou nové - změněné - správní praxe proto tedy není možné posuzovat právní jednání (úvěrové smlouvy) učiněná v době před touto změnou. Svou námitku zákazu retroaktivní změny správní praxe pak žalobkyně podpořila odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu a Vrchního soudu v Praze k otázce změny výkladové praxe.

62. E) Rozpor se zásadou ochrany dobré víry žalobkyně a předvídatelnosti správního rozhodování 63. Žalobkyně k uvedenému bodu namítala rozpor s ust. § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, když citovala z rozhodovací činnosti Ústavního soudu, že „ Jedním ze základních atributů právního státu je důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu „ a dále také, že: „ Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní organ při výkonu veřejné moci, ti. v postavení vrchnostensky nadřazeného subjektu autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž, vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně jednotlivce sankcionovat za to. že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné a jednání jednotlivce protizákonné. Takovým aktem totiž orgán státu narušuje princip důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost státu a v akty státu.

64. F) Absence předpokladů pro správní trestání 65. Žalobkyně namítala, že princip ochrany spotřebitele není nadřazen základním zásadám spravedlivého procesu v oblasti správního práva. V rámci správního práva trestního je nezbytné uplatňovat základní zásady trestního práva, jako jsou Nullum crimen sine lege, Nulla poena sine lege či dodržovat princip ultima ratio. Těmto zásadám není princip ochrany spotřebitele nadřazen, neboť se nejedná ani o samostatné ústavní právo. Dle žalobkyně nebyla ani naplněna skutková podstata správního deliktu, neboť dle ust. §. 2 písm. e) zákona se věřitel se dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností podle § 9 odst. I. zákona. Žalobkyně však v tomto správním řízení podrobně popsala, že žádnou svou povinnost dle ust. § 9 odst., 1 ZSÚ v souvislosti s posuzováním schopnosti splácet žadatelky I.B. neporušila, naopak je splnila. Citované ustanovení vůbec nesankcionuje případné chybné provedení posouzení úvěruschopnosti, ale pouze jeho neprovedení. Jednáním žalobkyně tak nebyla naplněna objektivní stránka správního deliktu dle ust. § 20 odst. 2 písm. e) zákona a tím ani splněn základní předpoklad pro správní trestání žalobkyně v této věci. Správní delikt dle ust. § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ nadto není možné spáchat ve fázi pokusu. V posuzovaném případě nebyla mezi žalobkyní a žadatelkou I.B. nikdy uzavřena žádná smlouva, jak předpokládá ust. § 9 odst. 1 věta první zákona, a správní delikt dle ust. § 20 odst. 2 písm. e) zákona tak nebyl dokonán. Žalobkyně se tak mohla dopustit maximálně jednání směřujícího ke spáchání správního deliktu. Na této skutečnosti nemohou ničeho změnit ani tvrzení žalovaného, že přestože smlouva skutečně nebyla v tomto případě uzavřena, inspektorka ukončila simulovanou žádost o úvěr až v okamžiku, kdy byla vyzvána k jejímu podpisu, tedy ve chvíli, kdy již bylo nepochybné, že proces posuzování její úvěruschopnosti je i ze strany odvolatele pokládán za dokončený. Dle žalobkyně však odpovědnost za správní delikt dle ust. § 20 odst. 2 písm. e) zákona může vzniknout teprve v okamžiku, kdy dojde k uzavření úvěrové smlouvy. To se však v daném případě nestalo.

66. Žalobkyně dále namítala absenci naplnění materiální stránky správního deliktu.

67. S odkazem na stejné principy, jaké se uplatňují v trestním právu, žalobkyně namítala nedostatek zkoumání potřebné u míry společenské nebezpečnosti, kterou s odkazem na odbornou literaturu spatřuje v posouzení, zda jednotlivá dílčí ověření, která věřitel opomenul provést (nebo je neprovedl správně) mohla ovlivnit výsledný závěr o úvěruschopnosti spotřebitele. V dané věci žadatelka I. B. lživě tvrdila, že je administrativní pracovnicí u města Mšena, přičemž ve skutečnosti je, resp. v době žádosti o úvěr byla zaměstnána u České obchodní inspekce na pozici kontrolora. Z veřejně dostupných informací žalobkyně usuzuje, že skutečný čistý měsíční příjem inspektorky I. B. byl v době podání žádosti minimálně obdobný či dokonce ještě vyšší než ten, který uvedla v žádosti o poskytnutí úvěru. Rovněž charakter skutečné pracovní pozice (administrativní pracovnice (kontrolor) a zaměstnavatele (správní orgán / orgán obce) inspektorky I. B. je obdobný jako v případě údajů uvedených v žádosti. Z těchto důvodů je možné důvodně předpokládat, že pokud by inspektorka I. B. žalobkyni za účelem posouzení schopnosti splácet sdělila skutečné, tj. nikoliv smyšlené údaje, žalobkyně by i v takovém případě došla k závěru, že inspektorka I. B. je schopna úvěr splácet. Skutečnost, že žalobkyně neodhalila nepoctivé jednání inspektorky I. B. tedy v posuzovaném případě nemohla nikterak ovlivnit výsledek posouzení její úvěruschopnosti. Jinak řečeno, ať už zaměstnavatelem inspektorky I. B. bylo město Mšeno či ČOI, žalobkyně tak či onak posoudila úvěruschopnosti inspektorky I. B. zcela správně, což žalovaný nerozporuje. Žalobkyně nesouhlasí se žalovaným v tom, že by na danou věc nebylo možné aplikovat závěry odborné literatury proto, že jsou obecné. Skutečnost, že v daném případě nedošlo k uzavření konkrétní smlouvy, jejich aplikaci nikterak nevylučuje, ba naopak dokládá, že k žádnému spáchání správního deliktu nedošlo. Žalobkyně rozporuje posouzení, že v předmětném správním řízení byly posuzovány systémové nedostatky žalobkyně, když šlo o porušení povinností v jednom konkrétním případě žadatelky I. B.

68. Není dána odpovědnost podle § 21 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru 69. Žalobkyně namítala, že i při úvaze o spáchání správního deliktu, žalobkyně jednoznačně prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. K vyloučení odpovědnosti žalobkyně dle cit. zákonného ustanovení žalobkyně citovala z judikatury Nejvyššího správního soudu (č. j. 7 As 12/2011 – 65 a č. j. 2 Ans 1/2005-57), týkající se zásady zákazu libovůle a vázanosti správních orgánů vlastní správní praxí, která vyslovila, že za určitých okolností může dřívější sankcionování, anebo naopak nesankcionování jistých opakovaných postupů různých adresátů regulace může vést u konkrétního adresáta k legitimnímu očekávání, že regulátor ani v jeho případě nebude postupovat jinak a skutečnost, že adresát regulace postupoval stejný způsobem může mít vliv na závěr, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil. Žalobkyně učinila výhrady vůči tvrzení žalovaného, že pominula některé základní úkony, bez nichž nelze její postup označit za souladný se zákonem, neboť systém posuzování schopnosti splácet tak, jak byl uplatněn v případě inspektorky I. B., je komplexního charakteru a odpovídá požadavkům dle ust. § 9 odst. 1 ZSÚ. Žalobkyně přitom označila kontroly provedené u jiných poskytovatelů úvěrů (u společností BNP Paribas Personál Finance SA, odštěpný závod (dříve CETELEM ČR, a.s.), Home Credit a.s., Credium a.s.), které potvrzují, že ČOI považovala dlouhodobě způsob posuzování schopnosti splácet uplatňovaný ze strany žalobkyně za souladný se zákonem.

70. G) Stanovení výše pokuty v rozporu se zásadou proporcionality a se zásadou, že trestní právo lze používat pouze jako ultima ratio.

71. Dle žalobkyně byl žalovaný při rozhodování o výši pokuty povinen odpovídajícím způsobem přihlédnout minimálně k těmto okolnostem, které prokazatelně svědčí ve prospěch žalobkyně: Žalobkyně za účelem posouzení schopnosti inspektorky I. B. splácet spotřebitelský provedl celou řadu komplexních úkonů zahrnujících mimo jiné kontrolu a následnou analýzu řady údajů sdělených žadatelkou I. B. a údajů jinak opatřených žalobkyní. Žalobkyně byl v rámci posuzování schopností splácet inspektorkou I. B. úmyslně uveden v omyl. K uzavření úvěrové smlouvy s inspektorkou I. B. nikdy nedošlo. ČOI nikdy v minulosti za celou dobu účinnosti ZSÚ až do vydání Protokolu o kontrole a napadených rozhodnutí nikdy nevytkla, že by jím uplatňovaný způsob posuzování schopnosti splácet byl se ZSÚ v rozporu a žalobkyni v souvislosti s posuzováním schopnosti splácet ani neuložila žádnou sankci. ČOI v minulosti způsob posuzování schopnosti splácet uplatňovaný ze strany žalobkyně a jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů aprobovala. Žalobkyně svým jednáním posuzovaným v předmětném správním řízení inspektorce I.B. nezpůsobila žádnou škodu a jeho jednání ani nebylo způsobilé jí jakoukoliv škodu či jiný negativní následek způsobit.

72. Nemožnost udělit sankci v této věci je přitom dána i nutností aplikace zásady ultima ratio, která je výrazem zásady, že trestněprávní sankce jsou pouze krajním prostředkem ochrany společenských hodnot a nastupují pouze v těch případech, kde jiné prostředky ochrany jsou neúčinné nebo nevhodné. Za situace posuzované ve správním řízení, kdy vůbec nedošlo k porušení norem hmotného práva, už vůbec nemohlo dojít k naplnění podmínek pro správní trestání podle § 20 ZSÚ, jakožto krajního, subsidiárního prostředku omezení práv žalobkyně. K tomu viz rovněž např. rozhodnutí Ústavního soudu. IV. ÚS 227/05, podle kterého „odrazem principu proporcionality je tak i jeden ze základních principů trestního práva, a to princip "ultima ratiou. Na tomto principu je postaveno subsidiární pojetí současného trestního práva jakožto krajního prostředku ochrany společenských vztahů, to znamená, že trestní právo jako prostředek ochrany společenských vztahů nastupuje v okamžiku, kdy selhává primární ochrana poskytovaná normami jiných právních odvětví.

73. H) Vady řízení 74. Žalobkyně namítala řadu procesních vad, které žalovaný v napadeném rozhodnutí neodstranil.

75. Žalobkyně namítá, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána bez jakéhokoliv dokazování a aniž by bylo umožněno žalobkyni se k věci způsobem odpovídajícím závažnosti předmětné věci vyjádřit resp. navrhovat důkazy. Je nepřípustný postup, kdy po vydání příkazu, žalovaný nevedl klasické správní řízení, se všemi jeho atributy, zejména neprovedl řádné dokazování ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu (sp. zn.. 4 As 34/2014) včetně uplatnění veškerých procesních práv žalobkyně.

76. Správní orgány svá tvrzení ohledně údajného porušení zákona zakládají toliko na dokumentech opatřených v rámci kontroly či kontroly u Steiner plus, resp. na kontrolních zjištěních ČOI ani žalovaný však žádný z těchto dokumentů a učiněná kontrolní zjištění předmětem standardního dokazování v rámci správního řízení vůbec neučinili. Takový procesní postup je však nezákonný. Kontrolní zjištění sice mohly být podkladem pro zahájení správního řízení se žalobkyní, avšak nezbavují povinnosti postupovat v řízení tak, aby byl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti a takové důkazy provést (k tomu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 98/2015 – 32). ČOI i žalovaný přitom byli takto povinni předmětem dokazování učinit nejen důkazy, jež si ČOI opatřila v minulosti v souvislosti s kontrolou u Steiner plus s.r.o., ale i další důkazy předložené žalovaným zejména v rámci odvolacího řízení, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

77. Povinností správních orgánu bylo nařídit ústní jednání za účelem provedení dokazování.

78. Povinnost správního orgánu nařídit za účelem provedení dokazování ústní jednání je přitom bez dalšího dána již jen tím, že předmětné správní řízení bylo svým charakterem řízením sankčním ve smyslu ust. čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v rámci něhož je bez dalšího nutné respektovat zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, což bez nařízení ústního jednání v zásadě nelze. Žalobkyně navíc žalovaného v průběhu správního řízení o nařízení ústního jednání žádala.

79. Ohledně této povinnosti žalovaného a ČOI žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 7. 2013 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu např. sp. zn. 4As 34/2013, podle kterého dokazování tedy musí být primárně prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem vyrozuměn ve smyslu § 49 odst., 1 správního řádu, aby mohl případně využít svého práva být přítomen a měl možnost se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. To právě i v případě, kdy horní hranice možné pokuty je dle zákona dána až do výše 20 000 000 Kč. Obdobně se k nezbytnosti dokazování při ústním jednání vyjádřil i Krajský soud v Plzni č. j. 30A 14/2015-59.

80. Podle žalobkyně nemůže být na volní úvaze správního orgánu, jak tvrdí žalovaný, zdali žalobkyni, jakožto účastníku řízení, umožní či nikoliv uplatnění jeho procesních práv, tj. např. být přítomen dokazování. Žalovaný opomíjí, že povinnost vždy provádět dokazování za přítomnosti účastníka řízení vyplývá také přímo z ust. § 51 odst. 2 správního řádu, což potvrzuje i Nejvyšší správní soud ve svém recentní rozhodnutí sp. zn. 9 As 139/2015. I pokud by ČOI či žalovaný prováděli dokazování mimo ústní, bylo jejich povinností o tom dle ust. § 51 odst. 2 SŘ informovat žalobkyni a následně i sepsat protokol dle ust. § 18 odst. 1 SŘ.

81. Žalobkyně proto namítá, že postup žalovaného i ČOI v souvislosti s dokazováním byl v rozporu se základními principy správního řízení obecně, jakož i správního trestání, neboť žalobkyni zejména znemožnili, aby se v rámci správního řízení k jednotlivým důkazům vyjádřila, resp. aby uplatnila své námitky, připomínky či doplnění.

82. Žalovaný nesprávně vykládá ust. § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru v tom, že je to žalobkyně jako věřitel, kdo nese důkazní břemeno splnění povinnosti dle § 9 zákona. V případě správního trestání ale platí, že důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že došlo ke spáchání správního deliktu, nese vždy správní orgán a nikoliv obviněný ze správního deliktu, což potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 7 As 7/2007). ČOI přitom ani v protokolu o kontrole, ani ve svém Sdělení o vyřízení námitek ze dne 19. 2. 2015 a konečně ani v rámci navazujícího správního řízení v prvoinstančním rozhodnutí žalobkyni relevantním způsobem neinformovala, resp. v souladu se svými zákonnými povinnostmi nepoučila, že by měla provedení konkrétních úkonů v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti inspektorky I. B. ve správním řízení jakkoliv (nad rámec jím poskytnutých vysvětlení a podkladů) blíže prokazovat, resp. že má snad za to, že žalobkyně v tomto směru své důkazní břemeno neunesla. Žalobkyně tedy mohla na základě postupu ČOI v rámci kontroly a navazujícího správního řízení důvodně očekávat, že ČOI žádné další důkazy k prokázání průběhu procesu posuzovaní schopnosti splácet u I. B. nevyžaduje a žalovaným sdělené údaje a předložené listiny považuje ČOI za dostatečné. Přesto žalobkyně navrhla provedení dokazování svědeckou výpovědí pana L. H., specialisty - vedoucího týmu, který zajišťuje posuzování schopnosti splácet pro žalobkyně.

83. Žalobkyně namítala překvapivost napadeného rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu v nálezu I. ÚS 654/2003 a judikatury Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 59/2005.

84. Překvapivost napadeného rozhodnutí žalobkyně, kromě již dříve uplatněných námitek překvapivosti změny správní praxe, spatřovala také ve způsobu hodnocení dokazování, právě přenesením důkazního břemene na žalobkyni v odmítnutí provedení důkazů navržených žalobkyní. Žalobkyně polemizuje s překvapivým postupem správních orgánů, kdy ČOI svým přípisem ze dne 20. 11. 2014 žalobkyni vyzvala k sdělení, jakým způsobem posoudila úvěruschopnost žadatelky I.B. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala svým přípisem ze dne 26. 11. 2014, ve kterém ČOI požadované informace poskytla, přesto žalovaný ve svém napadeném rozhodnutí nepovažoval poskytnuté informace za dostatečné a rozhodnutí postavil na tvrzení, že žalobkyně svá tvrzení žádnými důkazy nepodložila a neoznačila jiné důkazní prostředky.

85. Překvapivost rozhodnutí žalobkyně spatřovala rovněž v tom, že ČOI nikdy žalobkyni nevytýkala pochybení ve vztahu ke zjišťování a ověřování výdajů žadatele o úvěr, ale toliko nedostatky v ověřování výše příjmu a zaměstnavatele žadatelky I.B. V uvedeném jsou výhrady žalovaného nepřípustné, neboť jím byl porušen princip dvojinstančnosti řízení.

86. Nezákonnost a neúčinnost důkazů opatřených správním orgánem.

87. Kromě námitek spojených s tvrzením o nezákonné kontrole provedené nelegálním jednáním inspektorky I.B. žalobkyně poukazovala také na to, že kontrola probíhala u odlišného subjektu – v provozovně společnosti Steiner Plus, s.r.o. V rámci této kontroly žalobkyně nemohla uplatit jakákoliv práva, a skutečnosti zjištěné nebo podklady opatřené v rámci této kontroly tak z povahy věci nemohou být jakkoliv relevantní ve vztahu k činnosti žalobkyně. Žalobkyně proto namítá, že žalovaný i ČOI svá rozhodnutí založili na nezákonných, a tudíž absolutně neúčinných důkazech, což rozhodnutí správních orgánů činí nezákonnými.

88. Rozhodnutí o odvolání je v rozvoru se zásadou obsaženou v ust. § 50 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně namítá, že ČOI a žalovaný měly zákonem danou povinnost opatřit si ze své vlastní iniciativy pro svá rozhodnutí dostatečné množství podkladů svědčících nejen v neprospěch žalobkyně, ale i v jeho prospěch. Ti však tuto zásadu ve správním řízení nerespektovali, když např. dřívější správní praxi ČOI svědčící nepochybně ve prospěch žalobkyně ve svých rozhodnutích v zásadě pominuli, resp. ji odpovídajícím způsobem nezohlednili. Správní orgány v této souvislosti mimo jiné pominuly žalobkyní namítanou skutečnost, že výsledky historických kontrol u společností BNP Paribas Personál Finance SA, odštěpný závod (dříve CETELEM ČR, a.s.), Home Credit a.s., Credium a.s. dokládají, že ČOI dlouhodobě již od roku 2011 považovala způsob posuzování schopnosti splácet uplatňovaný ze strany žalobkyně za souladný se zákonem. Dále ČOI a žalovaný ve svých rozhodnutích odmítli zohlednit skutečnost, že komplexní způsob posuzování schopnosti splácet uplatňovaný žalobkyní vylučuje, aby žalobkyně své povinnosti dle ust. § 9 odst. í ZSÚ porušila nebo, že v případě inspektorky I.B. vůbec nedošlo k uzavření úvěrové smlouvy, čímž je mimo jiné vyloučeno spáchání správního deliktu.

89. Vady výroku rozhodnutí 90. Žalobkyně uvádí, že judikatura Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 10 As 180/2014) potvrzuje, že výrok správního rozhodnutí musí být mimo jiné jasný, přesný, srozumitelný a určitý tak, aby rozhodnutí mohlo být vůbec vykonatelné. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 14, 7, 2015, čj. 8 As 141/2012-57, dále dovodil, že z rozhodnutí musí být jednoznačně seznatelné, jaký byl předmět řízení před správním orgánem, jakým způsobem o něm bylo rozhodnuto a podle jakých právních ustanovení.

91. Dle žalobkyně výrok prvoinstančního rozhodnutí uvedeným požadavkům neodpovídá. Pokuta byla žalobkyni uložena za správní delikt podle ustanovení § 20 odst. 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se účastník řízení v postavení věřitele podle zjištění na základě kontroly provedené dne 12. 11. 2014 v kanceláři autobazaru Steiner plus, s.r.o. na adrese Kolbenova 9a, Praha 9, PSČ 190 00, se sídlem Na hlínách 1786/16, Kobylisy, Praha 8 PSČ 182 00, IČ 264 99 789 a to na základě plné moci účastníka řízení GE Money Auto, s.r.o., se sídlem Vyskočilova, 1422/la, Praha 4, PSČ 140 00, IČ 601 12 743, dopustil v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a to tím, že před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr s odbornou péčí neposoudil schopnost spotřebitelky I. B. splácet spotřebitelský úvěr, a to u smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 33626368.“ Z takto formulovaného výroku rozhodnutí není zřejmé, k jakému tvrzení ve výroku se vztahuje část věty ve znění „a to na základě plné moci účastníka řízení GE Money Auto, s.r.o., tj. co se dle ČOI mělo udát na základě plné moci účastníka řízení. Dle žalobkyně takovéto konstatování nelze přiřadit k žádné části dané věty (výroku) tak, aby tato byla srozumitelná a tvořila logický celek. Žalobkyně se totiž nemohla dopustit správního deliktu na základě plné moci udělené jí samotnou a obdobně ani kontrola provedená dne 12. 11. 2014, jež měla údajně vést ke zjištění deliktu, zmiňovaná ve výroku rozhodnutí nemohla být provedena na základě takové plné moci.

92. Žalobkyně se také nemohla dopustit správního deliktu podle ust. § 20 odst. 2 písm. e) ZSÚ v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterém je příslušná právní povinnost definována. Žalobkyně mohla maximálně jednat v rozporu s ust. § 9 odst. 1 zákona, což však nejednala. Rovněž z tohoto pohledu je výrok rozhodnutí nesrozumitelný. Z výroku rozhodnutí také nejsou zřejmé základní údaje, jako např. s jakou osobou měla být daná smlouva uzavřena, ani kdy a kde tato smlouva měla být uzavřena Tyto údaje jsou však pro identifikaci skutku i dle shora cit. názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nezbytné. V této souvislosti je přitom také relevantní, jak uvedeno v podrobnostech shora v této žalobě, že předmětná smlouva vůbec uzavřena nebyla, a ke spáchání správního deliktu tak dojít nemohlo.

93. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů 94. V závěru žaloby žalobkyně na základě citace z judikatury Vrchního soudu a Nejvyššího správního soudu namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z hlediska nedostatku odůvodnění rozhodnutí s tím, že se jak ČOI tak žalovaný dostatečně nevypořádali s vyjádřeními žalobkyně a s jejími odvolacími námitkami. V jednotlivostech obsahují námitky nepřezkoumatelnosti i jednotlivé body žaloby týkající se tvrzení nezákonnosti rozhodnutí postupu správních orgánů a vad řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

95. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil, že zásadním důvodem pro sankcionování žalobkyně bylo zjištění, že neprověřil dostatečným způsobem, zda má inspektorka v roli žadatelky o úvěr nějaké příjmy a jaká je jejich výše. Za dostatečný způsob je totiž podle názoru žalovaného možné pokládat pouze ověření pomocí přímého důkazního prostředku, nikoliv ověření nepřímé, jaké měla provést žalobkyně. Žalovaný tak ve svém rozhodnutí korigoval odůvodnění orgánu prvního stupně, který odůvodnil svůj závěr o spáchání správního deliktu tím, že účastník řízení žádným způsobem neprověřil, zda má žadatelka o úvěr nějaký příjem, případně finanční prostředky. Žalovaný naproti tomu připustil, že žalobkyně určitým způsobem ověřuje tvrzení žadatele ohledně jeho zaměstnání a výše příjmů, dospěl však k závěru, že toto ověření je pouze nepřímé a v případě úvěru, ke kterému se chystala žadatelka přistoupit, tak nemůže obstát. Již tento závěr přitom dle názoru žalovaného postačuje pro učinění závěru o tom, že bylo porušeno ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v rozhodném znění. Žalovaný pak rozvinul odůvodnění orgánu prvního stupně o další argumenty podporující závěr o spáchání správního deliktu, povšiml si zejména, že popsaný systém posuzování úvěruschopnosti žalobkyně není dostatečný ani co do zjišťování výdajů žadatelů o úvěr. Žalovaný také vyjádřil pochybnost nad tím, zda žalobkyně svůj systém skutečně v případě inspektorky bezezbytku aplikoval, neboť popis průběhu podávání žádosti o úvěr v úředním záznamu tomu nenasvědčoval, ani důsledné dodržení celého postupu by však nemohlo zvrátit nedostatky, které systém vykazoval co do zjišťování příjmů a výdajů žadatelů. Žalovaný se k tomu v napadeném rozhodnutí vyjádřil také k obsahu snímků počítačové obrazovky, kterými žalobkyně dokládala provedení automatizovaného, a manuálního posouzení schopnosti splácet inspektorky I. B. Konkrétně žalovaný konstatoval, že je na nich zachyceno pouze rodné číslo inspektorky, její jméno, příjmení a titul, trvalá a kontaktní adresa, název adresa zaměstnavatele a druhy a čísla předložených dokladů totožnosti, a není jimi tedy možné ani prokázat, že by odvolatel svůj systém skutečně důsledně aplikoval.

96. Ke znaleckému posudku žalobkyně žalovaný vedl, že v něm znalec vyjadřuje svůj názor na to, zda žalobkyně splnila zákonnou povinnost vyplývající z ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy odpovídá na otázku, která je svojí podstatou čistě otázkou právní. Žalovaný se s obsahem tohoto posudku vypořádal na str. 16 a 17 napadeného druhoinstančního rozhodnutí a může zopakovat, že znalec v posudku přesvědčivě nevysvětlil, jak mohou obecné statistické údaje o dosažitelném příjmu v určité pracovní pozici a sektoru prokázat, že žadatel takovýmto příjmem skutečně disponuje, ani neodstranil pochybnosti o tom, že odvolatel nezjišťoval, jaké má inspektorka v roli žadatelky o úvěr výdaje. Úvahy znalce o tom, že se inspektorka měla dopustit morálního hazardu a lze se proto domnívat, že by mohla zfalšovat jakékoliv papírové doklady a potvrzení směřují podle názoru žalovaného již zcela mimo rámec jeho kompetencí i specializace.

97. Žalovaný opakuje, že jednání inspektorky nelze pokládat za podvodné, neboť rozhodně nekonala se záměrem žalobkyně oklamat či z něj pomocí nepravdivých údajů podvodně vylákat finanční prostředky, pouze na základě svého pracovního zařazení zákonem aprobovaným způsobem provedla kontrolní úkony. Žalovaný připouští, že je možné provést kontrolu posuzování úvěruschopnosti nepochybně také v případech konkrétních spotřebitelů, kteří úvěrové smlouvy skutečně uzavřeli, taková zpětná kontrola však nemůže kontrolnímu orgánu přinést bezprostřední a autentické informace o tom, jak reálně probíhá cely proces sjednávání úvěru ve svých jednotlivých krocích. Zjistit, jak věřitel či zprostředkovatel se spotřebiteli skutečně jedná, je možné jedině simulací podobnou té, kterou provedla inspektorka I. B. v tomto případě.

98. Žalovaný trval na tom, že se jeho praxe v oblasti kontroly ověřování úvěruschopnosti nijak nemění, což v napadeném druhoinstančním rozhodnutí (str. 16) demonstroval konkrétními příklady za své praxe.

99. Žalobkyně napadala také hodnocení správního deliktu s ohledem na jeho obecný přesah s tím, že jde o jeden konkrétní případ inspektorky I.B. a případné systémové nedostatky tedy nemohou být brány v úvahu, s tímto názorem však žalovaný nesouhlasí. Porušení zákona bylo v tomto případě skutečně zjištěno v jednom případě, při jeho hodnocení se ale není možné soustředit pouze na to, jaké následky mělo počínání žalobkyně pro inspektorku I. B. Z logiky věci totiž vyplývá, že pro inspektora, který v rámci kontrolní činnosti simuluje jednání spotřebitele a zjistí při něm porušení zákona, nemůže mít takové porušení konkrétní negativní následky, právě proto, že jde o jednání simulované, z něhož jemu samotnému neplynou žádné závazky. Zároveň však podle názoru žalovaného není možné tvrdit, že porušení zákona, kterého se podnikatel dopustil vůči inspektorovi v roli spotřebitele, je kvůli absenci poškození spotřebitele nepostižitelné, společenská nebezpečnost takového jednání spočívá právě v riziku, že se stejného jednání může podnikatel dopouštět i vůči běžným spotřebitelům. Pokud by byla logika žalobkyně aplikována například na ČOI běžně prováděné kontroly správnosti účtování nákupu či dodržování deklarovaných objemů nápojů, znamenalo by to, že by žádný zjištěný případ porušení zákona nemohl být postižen, neboť kontrolní nákup je následně stornován a kontrolní konzumace je hrazena z prostředků správního orgánu, takže k žádnému reálnému poškození konkrétního spotřebitele nedochází. Přesto podle názoru žalovaného tyto případy vykazují společenskou nebezpečnost dostatečnou pro jejich sankcionování. Pokud by se totiž na místě inspektora ocitl běžný spotřebitel, mělo by pro něj jednání podnikatele negativní následky. Obdobně se žalovaný i v tomto případě domnívá, že se při hodnocení materiální stránky zjištěného správního deliktu a jeho následků není možné omezit pouze na inspektorku I. B., ale je třeba správní delikt hodnotit s ohledem na jeho obecný přesah a následky pro běžného spotřebitele, který by se mohl na místě inspektorky vyskytnout.

100. K námitce obráceného důkazního břemene vyplývajícího z ust. § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, není žalovaný názoru, že by jej bylo možné využít jen v případech občanskoprávních sporů. Samotný text zákona ani důvodová zpráva rozhodně aplikaci tohoto ustanovení pro správní řízení nevylučují; odlišný názor blíže nespecifikované odborné literatury, který je odůvodněn „právní jistotou a vnitřní konzistentností právní úpravy, nijak nereflektuje skutečnost, že obrácené důkazní břemeno je zakotveno také např. v ust. § 5c zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, podle něhož je dozorový orgán oprávněn požadovat po prodávajícím, aby ve správním řízení prokázal správnost tvrzení v souvislosti s obchodní praktikou; pokud tak prodávající neučiní nebo předloží důkazy nedostatečné, považují se pak tato skutková tvrzení za nesprávná, kdy podle komentáře k zákonu o spotřebitelském úvěru výklad vycházející z tradičního pojetí a zásad správního řízení není pravděpodobně dlouhodobě udržitelný v případech, kdy na druhé straně bude stát právo na ochranu spotřebitele a práva a oprávněné zájmy poškozených nebo potenciálně poškozených spotřebitelů.

101. Žalovaný znovu poukázal na to, že systém posuzování úvěruschopnosti aplikovaný žalobkyní neobstojí před zákonem o spotřebitelském úvěru jako celek, bez ohledu na to, jak pečlivě byl aplikován.

102. K námitce porušení zásady dvojinstančnosti řízení, žalovaný uvedl, že nad rámec úvah orgánu prvního stupně jen doplnil důvody spáchání správního deliktu i o nedostatečné posouzení výdajů spotřebitele jako podpůrný argument, což je přípustné vzhledem k tomu, že celé správní řízení tvoří jeden celek. V tomto případě se odvolací orgán ztotožnil s výrokem prvoinstančního rozhodnutí, pouze shledal, že je třeba určitým způsobem korigovat a doplnit jeho odůvodnění, přičemž bylo zároveň možné vycházet čistě z podkladů obsažených ve spisu.

103. Žalovaný má také za to, že skutek byl ve výroku rozhodnutí orgánu prvního stupně identifikován dostatečně, když je zde uvedeno datum a přesné místo kontroly, číslo smlouvy o spotřebitelském úvěru a iniciály inspektorky, jejíž úvěruschopnost byla posuzována. Tuto kombinaci údajů pokládá žalovaný za dostatečnou pro to, aby byl skutek jednoznačně odlišitelný od jiného jednání.

104. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl V. Jednání před městským soudem 105. Zástupce žalobkyně při jednání před soudem poukazoval na zvláštnost situace při ověřování úvěruschopnosti žadatelky I. B., spočívajících v tom, že šlo o simulovaný úkon s nepravdivými informacemi, proto mělo být vzato v úvahu, že vlastně šlo o žádost fiktivní. Pokud žalovaný rozporoval informace, které žadatelka poskytla, lze všechny tyto informace zjistit např. výslechem inspektorky I.B. Zástupce žalobkyně dále obhajoval postup žalobkyně popisem systému ověřování údajů v jeho fázích a vyjmenoval jednotlivá kritéria, na které se tento systém svými dotazy zaměřuje. Je toho názoru, že v dané věci ČOI aplikovala své postupy, které užívá u poskytovatelů praktikujících agresivní způsob uzavírání smluv o úvěrech bez jakéhokoliv ověřování, což není praktikou žalobkyně, žalobkyně naopak tento systém doložila. Zástupce žalobkyně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu Švédska ze dne 15. 11. 2017, jehož neověřený překlad předložil, v němž tento soud ke směrnici judikuje, že tato směrnice navazuje, přiznává poskytovateli úvěru prostor pro jeho vlastní uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici od spotřebitele stačí k doložení úvěruschopnosti či nikoliv a zda je má ověřovat pomocí jiných údajů či se spoléhat na vlastní dostupné informace.

106. Zástupce žalobkyně k dotazu soudu, jakým způsobem tedy lze zajistit, aby žalobkyně rozpoznala, že jsou jí poskytovány nepravdivé situace, zástupce žalobkyně uvedl, že takový přesný postup nelze uvést a odkázal na povinnosti spotřebitelů dle § 9 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru a na množství případů, které žalobkyně projednává a posuzuje.

107. Při jednání zástupce žalobkyně vytkl ČOI, že při ukládání pokuty nepřihlédla k dřívějším případům uložení pokuty žalobkyni a vzhledem k tomu neupravila výši pokuty. K dotazu soudu, v jaké věci byla žalobkyně dříve pokutována a z hlediska jakého správního deliktu, zástupce žalobkyně předložil rozhodnutí ČOI ze dne 31. 7. 2015 a odvolací rozhodnutí ústředního inspektorátu ČOI ze dne 14. 7. 2016, jimiž bylo sankcionováno jednání žalobkyně pro porušení ust. § 6 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z důvodu nesprávné roční procentní sazby nákladů (RPNS).

108. Zástupce žalované poukázal na nepřípustné rozšíření žaloby v námitce absorpční zásady s tím, že ta nebyla v žalobě v zákonné lhůtě uplatněna. Rozhodnutí, která při jednání citovala žalobkyně, tak jsou pozdějšího data, než byla podána žaloba v této věci. Zástupce žalované k věci zdůraznil, že žalobkyně byla viněna z toho, s odbornou péči neposoudila schopnost spotřebitelky splácen spotřebitelský úvěr. Toto posouzení má proběhnout před uzavřením smlouvy, tedy nikoliv po uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný nezpochybňuje, že žalobkyně určité úkony provedla. Ostatně toto reflektovala ve svém odvolacím rozhodnutím, kde z části vyhověla námitkám a snížila pokutu o 20 000 Kč. Ovšem žalovaný stále považuje posouzení schopnosti splácet v tomto v konkrétním případě za naprosto nedostatečné, jestliže si poskytovatel spotřebitelského úvěru nevyžádá nebo jiným způsobem neopatří nějaké doklady, které by skutečně potvrzovaly ekonomickou situaci spotřebitele, zejména tedy jaké má příjmy a jaké má výdaje. Potvrzení o příjmu je třeba posuzovat v obecné rovině, kdy to nemusí být předkládáno výslovně potvrzení o příjmu, ale např. platební výběr, výpis z účtu a jiné potvrzení od zaměstnavatele. Žalobkyně posoudila jen obecně, zda je doklad totožnosti platný, základ statistických údajů a jestli je možno, aby úředník městského úřadu dosáhl takového příjmu, i když i ve státní správě existuje velké platové rozmezí. Takže úkony, které provedla žalobkyně, nejsou dostatečné, nemohou poskytnout relevantní obraz o ekonomické situaci spotřebitelky vlastně v rámci časového rozmezí, kdy mělo dojít k podpisu smlouvy. Z úředního záznamu vyplývá, že celý proces ověřování trval cca 4 hodiny včetně předvedení vozu a předváděcí jízdy. V rámci té doby nebyla kromě dotazů po spotřebitelce požadována žádná potvrzení, která by osvědčila pravdivost jejich tvrzení, zejména co se týče dosažení příjmů, případně jejich výdajů. Podle žalované je logické, že pokud si někdo chce půjčit peníze, tak by měl doložit, že má schopnost je splácet a poskytovatel by to měl s odbornou péčí prověřit.

109. Ke způsobu kontrolních zjištění zástupce žalované uvedl, že se jednalo o standardní kontrolní nákup. Pokud hodlá ČOI, a to nejen v rámci úvěru, prověřit, že poskytovatel dodrží svoje povinnosti, tak při nákupu nemůže na začátku uvést, že je pracovník ČOI a provádí kontrolní nákup, neboť by byl zmařen účel kontroly, jak se prodávající chová v běžných situacích se spotřebitelem, neboť jinak by jeho chování bylo diametrálně odlišné. Inspektorka tedy poskytla pravdivé údaje o svém osobním stavu, ovšem uvedla, že pracuje u jiného zaměstnavatele, než ve skutečnosti, a to čistě za účelem, aby nebyl zmařen účel kontroly.

110. K námitce obligatorní ústnosti jednání před správním orgánem zástupce žalované poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 82/2016,v němž v té věci Nejvyšší správní soud judikoval, že nenařízení ústního jednání nemusí být vadou, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí.

111. Soud při jednání nevyhověl návrhům žalobkyně na dokazování důkazy navrženými v žalobě i při jednání s ohledem na dostatečné podklady obsažené ve správním spise potřebné pro posouzení věci.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

112. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů uplatněných v zákonné dvouměsíční lhůtě, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.)

113. Žaloba není důvodná.

114. V souzené věci je předmětem sporu, zda žalobkyně při ověřování schopnosti splácet úvěr u žadatelky o úvěr porušila povinnosti vyplývající jí jako poskytovatele úvěru ze zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda tak naplnila znaky skutkové podstaty správního deliktu dle § 20 odst. 2 písm. e) zákona. Konkrétně, zda schopnost žadatelky I. B. splácet úvěr posoudila s odbornou péčí, a to v procesu ověřování poměrů žadatelky před podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 33626368.

115. Soud ze správního spisu zjistil, že předmětné kontrole, která byla zahájena dne 20. 11. 2014 byl Českou obchodní inspekcí dne 12. 11. 2014 proveden kontrolní úkon zaznamenaný v úředním záznamu z toho data, kterým byl kontrolní nákup osobního automobilu zn. Ford Fiesta 1.3i vystaveného na prodejní ploše žalobkyně jako kontrolované společnosti, kdy inspektoři ČOI, konkrétně inspektorka I. B. v postavení spotřebitele požádala o financování prostřednictvím spotřebitelského úvěru. Za tímto účelem pracovník kontrolované společnosti prováděl zjišťování osobních údajů spotřebitelky a dalších údajů pro účely schválení úvěru, které jsou zaznamenány v úředním záznamu ze dne 12. 11. 2014, sepsaný ohledně kontrolované osoby – žalobkyně v provozovně zprostředkovatele prodeje a úvěru společnosti Steiner plus s.r.o. Na základě uvedeného podkladu byla dne 20. 11. 2014 zahájena kontrola dodržování zákona o spotřebitelském úvěru, kdy žalobkyně jako kontrolovaná osoba obdržela úřední záznam ze dne 20. 11. 2014, jímž byla žalobkyně vyzvána k doložení důkazního prostředku, jakým způsobem splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. jakým způsobem s odbornou péčí posoudila schopnost inspektorky I. B. v postavení spotřebitelky splácet spotřebitelský úvěr. Bylo upřesněno, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 33626368 ze dne 12. 11. 2014 na částku 75 600 Kč. Žalobkyně byla zpravena o tom, že předložení popsaných dokladů je požadováno z důvodu prošetřování podnětu od spotřebitele v rámci pravomocí ČOI vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru. Spotřebitelský úvěr byl inspektorkou ČOI žádán za účelem provedení kontroly v rámci pravomoci České obchodní inspekce. Žalobkyně na uvedenou výzvu reagovala dopisem z 26. 11. 2014 s vysvětlením, jakým celkovým schvalovacím procesem posouzení žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žadatelka I. B. prošla s tím, že příjem byl vyhodnocen jako dostatečný, externí splátky nízké a žádné negativní informace dle všech parametrů nebyly zjištěny.

116. Před posouzením žalobních námitek soud vyšel z následující právní úpravy.

117. Podle ust. § 20 odst. 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru se věřitel dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností podle § 9 odst.

1. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

118. Podle ust. § 20 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru se za správní delikt uloží pokuta do 20 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1, odstavce 2 písm. a), b), e), g), l) až s) nebo odstavce 3.

119. Na základě skutkového stavu věc a citované právní úpravy Městský soud v Praze posoudil věc takto:

120. Soud především považuje za podstatné a významné vymezit, za jaké jednání byla žalobkyni pokuta uložena.

121. Je třeba si uvědomit, že žalobkyně nebyla sankcionována za věcně nesprávné posouzení úvěruschopnosti žadatelky, nebyla postižena za neodhalení nepravdivých údajů, za to, že neodhalila simulované jednání, tj. jak by, došlo-li by k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, posoudila výši úvěru a splátky žadatelky. Žalobkyně byla sankcionována podle § 20 odst. 2 písm. a) za nesplnění povinnosti v procesu posuzování úvěruschopnosti, která je uvedena v § 9 odst. 1 zákona, a to za to, že v tom to procesu nepostupovala s odbornou péčí, tj. na základě dostatečných informací. Žalobkyni také nebyla uložena pokuta za to, že by neměla vypracován systém prověřování úvěruschopnosti žadatelů o spotřebitelský úvěr, ale za konkrétní jednání v individuálním případě získávání úvěru při koupi auta, jehož postup byl prověřován simulovanou žádostí o úvěr, a to právě ve fázi před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru tak, jak předpokládá ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Bylo tedy prověřováno, zda systém žalobkyně, který obecně pro účely jeho aplikace na spotřebitele nebyl zpochybněn, se osvědčil v případě žadatelky I.B., která byla považována za běžného spotřebitele, a takto k ní bylo přistupováno. Jak z úředního záznamu ze dne 12. 11. 2014 vyplývá, při tomto prvotním kontrolním úkonu („kontrolním nákupu“) bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého zprostředkovatele vyžádala od žadatelky v celkem krátkém časovém rozmezí (od 12. hod do 16 hod. toho dne) osobní údaje žadatelky k posouzení schopnosti splácet úvěr, které byly ústně (manuálně) ověřeny, zaslány elektronicky do společnosti žalobkyně a téhož dne obratem vyhodnoceny, pravděpodobně z hledisek později vysvětleného a doloženého systému ověřování úvěruschopnosti žadatelů, jímž žalobkyně nepochybně disponuje. Skutečnost, že tak žalobkyně učinila hlediska své metodiky, aniž by u zaměstnavatele žadatelky vyžádala potvrzení o příjmu nebo jen ověřila výši příjmů, není v dané věci sporné, jde o faktický skutkový stav, který však byl účastníky řízení po právní stránce pojat odlišně. Soud vzal za zcela prokázané a nesporné, že žalobkyně žádným způsobem neověřila nejen příjem žadatelky, případně její jinou majetkovou situaci, ale dokonce ani to, zda je zaměstnána u toho zaměstnavatele – Městského úřadu Mšeno, k němuž pracovní vztah simulovala. Přitom příjmová stránka a finanční poměry žadatele o úvěr jsou standardně vždy prioritním a významným hlediskem při ověřování úvěruschopnosti žadatelů. Zda to tak musí být vždy u každého spotřebitele a zda to tak muselo být i v tomto konkrétním individuálním případě, bylo předmětem sporu o výklad „odborné péče“ při posouzení úvěruschopnosti žadatelky I.B.

122. V intencích uvedeného předmětu řízení – skutkové podstaty správního deliktu (nevedení procesu posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí) bylo třeba uchopit k posouzení zákonnosti napadeného všechny žalobní námitky.

123. Vzhledem k rozsahu žaloby a množství argumentů, které se často v textu žaloby opakují a prolínají, soud přistoupil k vypořádání námitek v jejich podstatě vyvolávající spor a na základě principu, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Odpověď na základní námitky v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související (srovnej například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54; ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58; ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013-66; všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz).

124. Soud proto pro účely vypořádání žaloby rozčlenil jednotlivé námitky jednak podle žalobních tvrzení a jednak podle tématické souvislosti nebo logické návaznosti.

125. Soud shledává vhodným nejprve upozornit, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je, co do šíře odůvodnění, spjat s otázkou hledání míry, proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011-72, atd.). Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu z 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, neboť si je vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

126. K jednotlivým okruhům žalobních námitek soud uvádí:

127. Ad A) Nepřezkoumatelnost 128. Žalobkyně námitku nepřezkoumatelnosti učinila součástí celé řady žalobních námitek, zejména v souvislosti s tvrzeními, že se správní orgány řadou jejích argumentů a názorů vznesených v průběhu správního řízení nezabývaly nebo zabývaly zcela nedostatečně. V souzené věci však závěry ČOI i žalované nevykazují znaky nepřezkoumatelnosti v právním pojetí tohoto pojmu.

129. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dle judikatury správních soudů dána především tehdy, opřel-li správní orgán rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.

130. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se typicky jedná o případy, kdy správní orgány opřely rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Žádné takové pochybení soud ve správních rozhodnutích neshledal. Ohledně zjišťování skutečností v rozporu se zákonem se soud blíže vyjadřuje v žalobním bodu, který se týká dokazování v řízení.

131. V případě prvoinstančního i napadeného rozhodnutí se správní orgány výše uvedené nesrozumitelnosti v podobě nedostatku základních náležitostí výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění, nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, nedopustily, protože obě rozhodnutí jasně a přehledně obsahují všechny zákonem předepsané náležitosti a z obou rozhodnutí je zřejmé, v jaké věci bylo rozhodováno a z jakých důvodů byla žalobkyni uložena pokuta. Ostatně sama žalobkyně jejich obsahu porozuměla, neboť s těmito závěry věcně polemizuje ve vyargumentované žalobě. Nelze tudíž hovořit o tom, že by rozhodnutí orgánů ČOI byla nepřezkoumatelná. Skutečnost, že žalobkyně se závěry správních orgánů nesouhlasí a má jiný názor na vypořádání jí předkládaných vysvětlení a návrhů důkazů nepředstavuje důvod pro zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z důvodu nesrozumitelnosti nebo nepřezkoumatelnosti. V posuzované věci správní orgány uvedly, z jakých důvodů považují postup žalobkyně před uzavřením konkrétní smlouvy o spotřebitelském úvěru za porušení zákona a v čem spatřovaly neodbornou péči o spotřebitelku. V odůvodnění svých rozhodnutí správní orgány obou stupňů (zejména pak žalovaný) uvedly dostatečnou a vnitřně ucelenou argumentaci, jejímž prostřednictvím se snažily vyvrátit veškeré námitky žalobkyně zpochybňující jejich závěr o jí spáchaném správním deliktu. Okolnost, zda tyto úvahy jsou věcně správné, neboť je žalobkyně rovněž napadá z důvodu jejich údajné nedostatečnosti, nemůže být důvodem pro konstatování nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

132. Pokud se žalobkyně domnívá, že rozhodnutí ČOI je nepřezkoumatelné z toho důvodu, že je oproti odůvodnění žalovaného rozhodnutí výrazně úspornější a že v celé řadě otázek to byl žalovaný, kdo se k nim prvně vyjádřila, městský soud k tomu poukazuje na to, že správní řízení, tedy jak řízení před správním orgánem I. stupně, tak řízení odvolací, tvoří jeden celek. Úkolem odvolacího orgánu je samozřejmě reagovat zejména na odvolací námitky (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu), ale z hlediska procesní ekonomie řízení není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci prvoinstančního správního orgánu doplnil a rozvinul (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25) tak, jak se tomu stalo i v přezkoumávané věci. Tímto postupem nebyl narušen ani princip dvojinstančnosti řízení, neboť žalovaný se vypořádával se zákonností předmětu řízení, tj. uložením pokuty za poskytnutí neodborné péče, která spočívala v nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žadatelky z důvodu nedostatku ověření jejích příjmů shodně tak, jak bylo porušení povinnosti zjištěno a kvalifikováno v rozhodnutí již v 1. stupni řízení.

133. Městský soud tak neshledal napadené ani prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelnými, ať už pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů.

134. Ad B) K nezákonnosti napadeného rozhodnutí 135. Těžiště argumentace žalobkyně po skutkové i právní stránce spočívá v odlišném náhledu na to, zda při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru postupovala s odbornou péčí, pokud neověřila příjmy žalobkyně. Zda neověření příjmů žalobkyně bylo či nebylo znakem odborné péče v daném případě, je otázkou, pro jejíž zodpovězení je výchozí, co představuje pojem „odborná péče“.

136. Pojmem „odborná péče“ se již zabývala judikatura Nejvyššího správního soudu např. v rozsudku č. j. 1 As 30/2015, a to z pozice transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Předobrazem ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice, který uložil členským státům zajistit, aby „před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Za účelem kontroly úvěruschopnosti spotřebitele by mělo být věřitelům dovoleno využívat informace poskytnuté spotřebitelem nejen během přípravy dané úvěrové smlouvy, ale i v průběhu dlouhodobého obchodního vztahu. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že výkladem článku 8 směrnice se zabýval Soudní dvůr (čtvrtý senát) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další. Jednalo se o rozhodnutí o předběžné otázce francouzského soudu, který se mimo jiné dotazoval, zda má být článek 8 směrnice vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby byla kontrola úvěruschopnosti spotřebitele provedena jen na základě informací uvedených spotřebitelem, aniž byly tyto informace ověřeny pomocí jiných údajů. Soudní dvůr v této souvislosti poznamenal, že směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výčet informací, na základě nichž má poskytovatel 1 As 30/2015 úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, ani nespecifikuje, jestli mají být tyto informace kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Článek 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů (viz odst. 36 rozsudku). Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že „[…] poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ (Viz odst. 37 a 38rozsudku).

137. Český zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr „s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Výklad pojmu „odborná péče“ aproboval Nejvyšší správní soud dle stávající judikatury (rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2015, č. j. 22A 22/2013-19, který pojem odborná péče vyložil jako obezřetnost, která vede poskytovatele úvěru k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k jejich prověření, resp. požadavku na doložení tvrzení (u příjmů, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Odbornou péčí je tedy třeba rozumět péči o uzavíraný úvěrový vztah tak, aby byl naplněn smysl povinnosti dle ust. § 9 odst. 1 zákona především v ochraně spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužení domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností, ale i záruku pro poskytovatele úvěru, že úvěr bude splácen. Postup s odbornou péčí zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, či ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56).

138. Postup s odbornou péčí tak představuje vyšší úroveň odbornosti, spočívající i v požadavku pečlivosti, kdy nelze pouze spoléhat na nepodložená sdělení obchodního partnera, ale je třeba vyvinout i patřičné úsilí ke zjištění a ověření všech potřebných údajů a informací k právní jistotě obou stran zde úvěrového vztahu.

139. Pro nyní projednávaný případ je tedy nejen relevantní vyšší míra obezřetnosti, ale i podstatný závěr Soudního dvora Evropské unie, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud budou tyto informace dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady. V této věci nelze přistoupit na obhajobu žalobkyně, že jí aplikovaný systém je dostačující pro vygenerování závěru o úvěruschopnosti žadatelky I.B. Tento systém, jakkoliv vypracovaný z mnohých hledisek zjišťování a ověřování finančních poměrů žadatelů, se neosvědčil v případě, kdy spotřebitel ve snaze dosáhnout na úvěr, jak bylo simulováno v tomto případě, neuvádí pravdivé či úplné údaje Povinnost zakotvená v ust. § 9 odst. 1 zákona chrání poskytovatele úvěru i před takovými spotřebiteli a dále i před takovými spotřebiteli, kteří neumí zcela zvážit význam pravdivosti, přesnosti a úplnosti poskytovaných informací. Ustanovení § 9 odst. 3 jen svou zákonnou dikcí o povinnosti spotřebitelů poskytovat úplné, přesné a pravdivé údaje, nemůže nastolit, jak žalobkyně namítá, důvodný předpoklad, že údaje poskytnuté v rámci žádosti o poskytnutí úvěru jsou pravdivé a není, je třeba ověřovat. Pokud by tomu tak bylo, pak by poskytnutí úvěru nevyžadovalo žádný proces zjišťování a ověřování žadatelů a soud s ohledem na postavení žalobkyně jako úvěrové společnosti nemůže uvěřit tomu, že by takové riziko pro obě strany bylo praxí a bylo na místě.

140. Postup žalobkyně dle své systémové databáze by konvenoval závěrům Soudního dvora Evropské unie pouze v případě dostatečnosti údajů na základě individuálních okolností (které ostatně žalobkyně zdůrazňuje), kdy v závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel. Ani městský soud není toho mínění, že by si žalobkyně v každém případě měla obstarávat potvrzení o příjmu žadatelů tak, že by to bylo pouze dílčím ověřovacím úkonem bez dalších hledisek, která si žalobkyně ke spotřebitelům ve svém systému vytváří aby to bylo samostatnou, izolovanou, bez dalších prostě komplexní úkonů, které tady zdůrazňují a které má vypracován, že by si to měl obstarávat, ale v daném případě se projevil nedostatek v tom, ne tím, že si neobstaral, ale tím, že si ho neobstaral, tak vlastně nepřišel na to, že žadatelka není zaměstnána u Městského úřadu Mšeno.

141. Takové zvláštní okolnosti však předmětný úvěrový případ neprovázely.

142. Žalobkyně byla sankcionována postup v tzv. I. fázi - sběru dat a II. fázi - posouzení schopnosti splácet jejího systému ověřování úvěruschopnosti spotřebitelů, což potvrzuje úřední záznam ze dne 12. 11. 2014, který byl určující pro rozhodnutí o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. V těchto fázích sběru osobních dat nejprve osobně v provozovně zprostředkovatele včetně manuálního posouzení předložených osobních dokladů (I. fáze) a jejich internímu automatizovanému posouzení (II. fáze) nebyl ověřován zdroj příjmů žalobkyně ani její jiná majetková situace, bylo spoléháno na její tvrzení o pracovním zařazení v určitém regionu a sektoru činnosti a podle toho byl její příjem systémem vyhodnocen. Skutečnost, kdy potřebné údaje byly shromážděné pouze od žadatelky v místě zprostředkovatele a byly zaslány jen v krátkém čase k vyhodnocení do automatizovaného systému žalobkyně (dle záznamu v max. 20 minutovém čase) nemohly založit zvláštní okolnosti, pro které by bylo možné, aby se žalobkyně spokojila s informacemi, které poskytla žadatelka a které se týkaly tak zásadního údaje jako je zdroj příjmů. To proto, že systém vyhodnocování schopnosti splácet, založený na obecné a statistické bázi ověřování bonity klientů, byl v konkrétním případě zjevně nezpůsobilý bez dalšího (ověření příjmů a jiných finančních zdrojů, také ve vztahu k výdajům, které sděleny nebyly) vyhodnotit nepravdivost údajů. Systém žalobkyně byl nadto bez manuálního ověřování příjmů žadatelky použit i za situace, kdy žalobkyně poskytla informaci, má ještě jiný úvěr od České spořitelny a kdy z podkladů správního řízení nevyplývá ani sběr dat o jejích výdajích a ověření jejího zaměstnaneckého poměru u jí uváděného zaměstnavatele – Městského úřadu Mšeno, což by vlastně přineslo pochybnosti, k nimž sama žalobkyně vztahuje povinnost ověřovat pravdivost informací potvrzením o příjmu. Uvedené vede k paradoxní úvaze, že v případě, kdy jsou ze strany žadatele o úvěr uváděny nepravdivé informace o jeho zaměstnání či jiné činnosti jako zdroji příjmů, a tyto informace nejsou ověřeny, minimálně u zdroje příjmů, nemohou žalobkyni vlastně vůbec vzniknout pochybnosti o výši příjmů, když jen tyto pochybnosti uznává za důvod k obstarání potvrzení o příjmu.

143. Žalobkyně učinila extenzivní odhad výše příjmů žadatelky, aniž vůbec disponovala pravdivým zjištěním, že žadatelka nebyla u městského úřadu zaměstnána. Pokud by žalobkyně ověřila, zda je žadatelka zaměstnána u Městského úřadu Mšeno na určité pozici, pak by hypoteticky bylo možné usuzovat, zda výše příjmů na určité pozici ve státní správě je dostačujícím údajem a dále s ním pracovat ve vztahu k výdajům a závazkům žadatele. V této věci se porušení povinnosti žalobkyně spočívající v absenci potvrzení o příjmu, který je jí vytýkán jako určitý a zásadní výpadek aplikace jejího systému prověřování schopnosti splácet, projevilo již tím, že žalobkyně neověřila tvrzený zaměstnanecký poměr a tím neobstál ani její výstup v hodnocení dostatečnosti výše příjmů. Žalobkyně neověřila nejen zaměstnanecký poměr, ale ani případně to, na jaké pozici žadatelka pracuje, v jakém pracovním poměru, na jak dlouho. Porušení povinnosti s odbornou posuzovat úvěruschopnost žadatelky s odbornou péčí se tedy projevilo nejen v tom, že si žalobkyně neopatřila potvrzení o příjmu žadatelky, ale předobrazem porušení povinnosti bylo i neověřené tvrzení žadatelky o zaměstnaneckém poměru jako zdroji příjmů, který neexistoval. O tom byla vydána napadená rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, tj. o nedůsledném, neobezřetném přístupu k informacím poskytnutým spotřebitelkou, neboť systém ověřování úvěruschopnosti vypracovaný žalobkyní, byť ve statistických údajích ověřený, nemohl v konkrétním případě žadatelky I.B. vyhodnotit zadávaná data tak, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nepřichází v úvahu. To je podstatné i za situace, kdy k uzavření smlouvy nedošlo, neboť jednání žalobkyně bylo kontrolováno právě ve fázích před uzavřením smlouvy, kdy vyhodnocení schopnosti splácet je zásadní právě ve fázi před uzavřením smlouvy než dojde k právně závazným ujednáním. Z tohoto pohledu apel žalobkyně na III. fázi – kontroly dat není pro posouzení správního deliktu žalobkyně relevantní, neboť v této fázi poskytnutí nepravdivých údajů ze strany spotřebitele se mohou promítnout, ostatně jak sama žalobkyně uvádí, buď ve faktickém nečerpání úvěru, nebo v odstoupení od smlouvy, což jsou úkony, které dle čl. 11 předmětné Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 33626368 (zřejmě typizované) představují již důsledky obchodního vztahu, mohou vyvolávat spory a jdou proti zájmům spotřebitele i poskytovatele úvěru, čemuž má dodržování povinnosti dle § 9 odst. 1 zabránit. I když soud rozumí argumentaci žalobkyně, že ne vždy musí každý spotřebitel nutně doložit velký rozsah dokladů a poskytovatel nemusí provést stejné penzum úkonů, daný případ žadatelky I.B. prokázal jednak malé množství prvotních osobních informací (občanský průkaz, řidičský průkaz, jméno, bydliště, č. bankovního účtu, jen označení zaměstnavatele a tvrzení o výši příjmu) že i přes řadu ověřovacích úkonů, zjevně obecného charakteru, nemohla žalobkyně rezignovat na přesné informace o výši jejího příjmu a posoudit je ve vztahu k výdajům, které, jak uvádí v žalobě (bod 33) dle systému odhadla z velikosti domácnosti a počtu vyživovaných osob. Soud proto nevchází na námitky žalobkyně, že neměla důvod pochybovat o pravdivosti žadatelkou poskytnutých informací s ohledem na ust. § 9 odst. 3 zákona o povinnosti spotřebitelů uvádět pravdivé údaje, a že celý systém vypracovaný žalobkyní je dostačující vzhledem ke statistickým datům, týkajícím se nízké míry delikvencí v portfoliu poskytnutých úvěrů včetně přihlédnutí ke komoditě (automobily), na něž poskytuje úvěr. Soud opětovně zdůrazňuje, že žalobkyně není sankcionována za jí vypracovaný systém, ale za to, že se tento systém neosvědčil v případě nepravdivých údajů spotřebitele, a to v posuzování tak zásadního údaje jako je výše příjmů., Byť šlo dle žalobkyně o dílčí nedostatek v rámci celé řady aktivních úkonů, šlo o nedostatek v nezanedbatelné informaci a v zásadní otázce finančních zdrojů, v dané věci výše příjmů. V tomto případě nelze seznat, že žalobkyně postupovala s takovou mírou obezřetnosti, která by kvalifikovala její konání jako odbornou péči.

144. Na základě uvedeného má soud za prokázané, že žalobkyně porušila svoji povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr stanovenou v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a porušením této povinnosti naplnila znaky správního deliktu dle § 20 odst. 2 písm. e) cit. zákona, neboť porušení povinnosti dle § 9 odst., 1 zákona tvoří vlastní skutkovou podstatu správního deliktu.

145. Ve světle uvedeného pak neobstojí žádná z dalších dílčích námitek, které se vztahují k vytýkanému jednání žalobkyně, jako je provádění dokazování znaleckým posudkem, případně návrhy důkazů, neboť ty nemohou vyvrátit nespornou skutečnost (skutkový stav), že žalobkyně v případě úvěru žadatelky I.B. neověřovala zásadní údaje o zaměstnání a příjmu žadatelky před tím, než bylo přistoupeno k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.

146. Znalci nebyl předložen a ani on sám nepracoval se žádným objektivním důkazem, který by přesvědčoval o zvláštních skutkových okolnostech, odůvodňujících v této věci nepotřebnost potvrzení či jiného dokladu k výši příjmů žadatelky. Oproti tomu znalec posuzoval schopnost žadatelky I.B. splácet úvěr z hlediska její reálné pozice inspektorky ČOI, nikoliv z hlediska zadaných simulovaných údajů, a proto jeho nález, že žalobkyně z ekonomického hlediska s odbornou péčí posoudila její schopnost splácet spotřebitelský úvěr ve všech proběhnuvších fázích tohoto konkrétního případu a s ohledem na shora uvedené lze očekávat, že by tento proces byl i takto řádně a komplexně dokončen, kdyby jej tato osoba předčasně neukončila, se jeví zcela bezpředmětný až marný.

147. Ad C) K námitce nezákonnosti řízení v důsledku jednání inspektorky I.B.

148. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vyplývá, že podkladem pro udělení sankce byly výsledky kontroly dle protokolu o kontrole ze dne 15. 1. 2015 získané na základě kontroly plnění povinností dle zákona o spotřebitelském úvěru provedené v důsledku prvotního úkonu ze dne 12. 11. 2014 učiněného inspektorkou I.B. Otázka, zda jednání inspektorky I.B. v roli žadatelky o úvěr bylo způsobilé přinést zákonný podklad pro zhodnocení kontrolních zjištění a uložení sankce žalobkyni, je zodpověditelná na základě ustanovení kontrolního řádu, která umožňují kontrolní opatření a stanoví pravidla pro dosažení účelu kontroly.

149. Předně již z úvodních ustanovení zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) vyplývá, že kontrolu může provádět pouze kontrolní orgán. Dle § 3 odst. 1 kontrolního řádu kontrolní orgán může provádět před zahájením kontroly úkony, jejichž účelem je opatření podkladů pro posouzení, zda zahájit kontrolu. Dle odst. 2 téhož ustanovení pak platí, že pokud navazuje na tyto úkony kontrola, mohou sloužit skutečnosti takto získané jako podklad pro kontrolní zjištění. Kontrolní řád dále umožňuje, k jednotlivému kontrolnímu úkonu využít také přizvanou osobu. To za podmínky, že k tomu dochází v zájmu dosažení účelu kontroly (§ 6 odst. 1).

150. K dosažení účelu kontroly slouží také ustanovení § 8 kontrolního řádu, které opravňuje kontrolní pracovníky, mimo jiné, k provádění kontrolních nákupů. Kontrolní nákup je opatření, nezbytné a sloužící k naplnění účelu kontroly, tedy ke zjištění stavu věci a jeho porovnání se stavem žádoucím, právem předepsaným.

151. V souzené věci inspektorka I.B. jako kontrolní orgán jednala v souladu s oprávněními kontrolujícího orgánu, neboť využila opatření – kontrolní nákup, spočívající v simulované žádosti o úvěr, a to hlavně proto, aby její prvotní úkon nebyl prozrazen, jinak by kontrola postrádala smysl, neboť by bylo ohroženo zjištění skutečného postupu žalobkyně. Žalobkyně jako poskytovatelka úvěru neměla vědět, že probíhá kontrolní úkon. Jak bylo výše uvedeno, je pro účely nezmaření kontroly dokonce možné, aby kontrolní nákup neprováděl přímo kontrolní orgán, ale i přizvaná osoba. To proto, aby tyto úkony prováděly osoby, které kontrolovaný subjekt nemohl znát z jejich úřední činnosti. Na uvedeném lze dokumentovat možnost simulace jak osoby, tak úkonu při provádění kontrolní činnosti, kdy jediným legitimním smyslem a účelem simulovaných úkonů (tj. samozřejmě záměrně nepravdivých prezentací) jak v osobě provádějící tento úkon, tak i v jejich obsahu, je dosažení účelu kontroly.

152. Z uvedených hledisek nebylo jednání inspektorky I.B. nezákonné, bylo učiněno ve formě přiměřeného zásahu státu bez porušení práv žalobkyně, tedy respektovalo přiměřenou rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu spotřebitelů a požadavkem na ochranu žalobkyně jako jednotlivce. Mezi zvoleným kontrolním prostředkem a sledovaným cílem zde existoval vztah proporcionality, nešlo o libovůli státního orgánu ani o jeho bezúčelný postup (srov. judikaturu Nejvyššího správního soudu např. 10 As 162/2018-30).

153. Na základě uvedeného soud nepřisvědčil námitce, že výsledky jednání inspektorky jsou nezákonné a právně nezávazné.

154. Ad D) a E) K námitce nepřípustné správní praxe, rozporu se zásadou dobré víry a předvídatelnosti správního rozhodování 155. Žalobkyně k uvedené námitce předložila obsáhlá tvrzení s odkazem na četnou judikaturu soudů o tom, co se ustálenou správní praxí rozumí, o překvapivosti rozhodnutí z hlediska změny správní praxe, o nepřípustnosti retroaktivity změny správní praxe a nepřípustnosti zásahu do dobré víry žalobkyně a porušení zásady legitimního očekávání. Všechna tato tvrzení vycházejí z premisy, že se v případě jednání poskytovatelů úvěru již určitá správní praxe vyvinula a ustálila. Takovou ustálenou praxi nejenže žalovaný nepotvrzuje a není patrná ani z jeho dalších dřívějších rozhodnutí, ale ani žalobkyně nepředložila přesvědčivý důkaz o tom, že by v určitých případech poskytovatelů šlo o stejný či obdobný případ v okolnostech posuzování úvěru a že by takové případy byly četnější a dlouhodobé a co je podstatné, z hlediska souladu s právem způsobilé následování. Je třeba připomenout, že správní praxí, zakládající legitimní očekávání, je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (případně i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132). Při úvaze, zda se již ustálila správní praxe ohledně posuzování okolností rozhodných v souzené věci, nejde o to, jaký konkrétní názor zaujal ten který správní orgán, ale o to, zda lze takový dílčí právní názor považovat za natolik obecný a určující pro výkon státní správy, že oprávněně ovlivnil očekávání adresátů stran posuzování konkrétních postupů či právních otázek. Jen z hlediska dlouhodobosti, jednotnosti a ustálenosti posuzované činnosti lze o správní praxi hovořit jako o ustálené a jen tehdy je třeba trvat na splnění kvalifikovaných požadavků směrem k legitimnímu očekávání adresátů případné změny takové praxe.

156. V souzené věci nelze přehlédnout, že zákon o spotřebitelském úvěru nabyl účinnosti 1. 1. 2011. V souzené věci byl kontrolován postup žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ke dni 12. 11. 2014. Za toto období nebyla u žalované zjištěna četnost výstupů správních orgánů při posuzování typově shodných jednání ČOI vedoucích k odlišné praxi (neuložení sankcí, k postupům respektujícím u určitých podobných obchodních vztahů jiná kritéria ověřování schopnosti splácet apod.). Ani žalobkyně takovou praxi nedokládá. Změnu správní praxe dovozuje pouze ze skutečnosti, že před provedením kontroly ČOI nevytkla žalobkyni žádné nedostatky, tedy že ČOI byla v tomto směru nečinná. To považuje mylně za aprobovaný způsob posuzování schopnosti splácet. Za příklad zavedené správní praxe žalobkyně konkrétněji uvedla jen rozhodnutí ve věci společnosti Day to Day s.r.o., která byla předmětem přezkumu Nejvyšším správním soudem. Uvedená společnost však byla rovněž sankcionována za neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí na základě prohlášení, které nebylo podloženo jakýmikoliv důkazy, i když dokonce (na rozdíl od žalobkyně) alespoň pro posouzení úvěruschopnosti předložila žadateli formulář s kolonkami ohledně příjmových a výdajových položek, tedy přestože prohlášení neověřila a neučinila žádný aktivní úkon, užila formálně více dokumentů k získání informací o spotřebiteli, než žalobkyně. (čestné prohlášení, prohlášení o schopnosti plnit převzaté závazky, prohlášení o příjmových a majetkových poměrech spotřebitele…) Uvedený postup byl kvalifikován rovněž jako neodborná péče z důvodu neprověření prohlášení žadatele. Uvedený příklad použitý žalobkyní na podporu jejího tvrzení je tedy nepřípadný. Žalobkyně dále v žalobě jmenovala i jiné společnosti, neuvedla však, jaké shodné či obdobné okolnosti, jako byly u žalobkyně, dle jejího názoru vedly v těchto případech k odlišné praxi.

157. Vzhledem k tomu, že k žádnému ustálení správní praxe, spočívající v neukládání sankcí za nedostatek odborné péče při prokazování dat a informací shromážděných od žadatelů společnostmi poskytujícími úvěr, nedošlo, jsou i námitky změny správní praxe, nepřípustnosti její retroaktivity, překvapivosti rozhodnutí, porušení dobré víry a zásady předvídatelnosti správního rozhodování nedůvodné.

158. K námitce absence předpokladů pro správní trestání 159. První z tohoto okruhu námitek se týkala formálních znaků správního deliktu. Z hlediska právní kvalifikace porušení povinnosti v ust. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru soud nepřisvědčuje námitce žalobkyně, že citované zákonné ustanovení míří na chybné provedení posouzení úvěruschopnosti žadatelky, nikoliv na provedení posouzení. Skutková podstata správního deliktu ve svém objektivním znaku dopadá na jednání s odbornou péčí, která se projevuje v každé fázi posuzování možnosti poskytnutí úvěru, v tomto případě dle zákonného znaku právě a především v jeho předsmluvní fázi, zcela logicky jako podstatného časového období, než dojde k obchodnímu závazku, z něhož již závazně vzcházejí práva a povinnosti účastníků smlouvy se všemi důsledky smluvních sankčních ujednání, škod a případně soudních sporů. Z tohoto důvodu argumentace žalobkyně že správní delikt nebyl dokonán a byl spáchán pouze ve fázi pokusu a že odpovědnost žalobkyně mohla vzniknout až v okamžiku, kdy dojde k uzavření smlouvy, jde naopak mimo zákonné znaky skutkové podstaty předmětného správního deliktu.

160. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že kategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu. Tudíž správní orgán má povinnost zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také zda jednání vykazuje stupeň společenské škodlivosti, tudíž materiální stránku správního deliktu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí o naplnění materiálního znaku pojednal na str. 11-13 v odůvodnění závažnosti porušení povinnosti žalobkyně právě v nastaveném procesu posuzování úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru a v odůvodnění významu posuzování příjmových poměrů žadatelky, a to i vzhledem k nedostatečně, jen obecně žalobkyní tvrzeným poznatkům o výdajích žadatelky. To právě proto, že s ohledem na předmět smlouvy – poskytnutí finančních prostředků - šlo vedle historického exkursu do poměrů žalobkyně a jen expertního odhadu také o reálné ověření příjmů, které pokud nebylo učiněno, nemohlo v systému žalobkyně odhalit nepravdivé informace. Nedostatek míry společenské nebezpečnosti jednání žalobkyně nemůže konvalidovat nebo vyvrátit skutečnost, že v dané věci byl použit kontrolní simulovaný úkon. S námitkami ohledně pracovní pozice inspektorky I.B. se soud vypořádal již v odstavci pod bodem ad C).

161. Ad F) K námitce vyloučení odpovědnosti žalobkyně 162. Dle § 21 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právnická osoba za delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Žalobkyně ohledně této okolnosti vylučující protiprávnost citovala z judikatury, týkající se zákazu libovůle a vázanosti správních orgánů správní praxí, což je argumentace, která již byla městským soudem popřena v předchozích odstavcích tohoto rozsudku (ad C a D), přitom navíc nejde o skutečnosti, které by naplňovaly subjektivní znak výjimky ze sankční odpovědnosti právnické osoby, spočívající v úsilí o zabránění protiprávního jednání. Není ani zřejmé, o jaké úsilí ze strany žalobkyně se mělo jednat. Všechny uvedené skutečnosti namítané v souvislosti s tím žalobkyní byly iniciovány podnětem spotřebitele, výsledkem kontroly ČOI a vyjádřením žalobkyně ke kontrolním zjištěním, v němž žalobkyně toliko obecně popsala a dokládala jí vytvořený systém prověřování žadatelů a jejich schopnosti splácet, nikterak však konkrétně neosvědčila úsilí vedoucí k tomu, aby tak „zbrkle“ a neuváženě nepřistoupila k vyhodnocení sebraných dat a téhož dne k předložení smlouvy o spotřebitelském úvěru k podpisu. Aktivita žalobkyně, jako jeden ze základních předpokladů existence liberace, týkající se dané problematiky, v daném období tak z namítaných skutečností vůbec neplyne. Městský soud v Praze konstatuje, že v daném případě uplatnění správní sankce za spáchaný delikt je jediným vhodným a účinným nástrojem ochrany společenských hodnot. Potrestání žalobkyně za správní delikt tak není s danou zásadou v rozporu.

163. Ad G) K námitce stanovení výše pokuty v rozporu se zásadou proporcionality a zásadou ultra ratio 164. V souzené věci nelze usuzovat ani na porušení zásady proporcionality a zásady subsidiarity trestní represe z jednotlivých argumentačních bodů, uváděných k této námitce, neboť ty se týkají již námitek vztahujících se k hodnocenému protiprávnímu postupu žalobkyně při posuzování schopnosti splácet úvěr, k pozici inspektorky I.B., ke změně správní praxe, přičemž ve svém souhrnu jsou uplatňovány jako aspekty, pro něž nemohlo dojít k porušení hmotného práva. Soud v tomto odkazuje na předchozí vypořádání jednotlivých námitek a na to, že výsledky kontroly zcela zřejmě prokazují zanedbání zásadní povinnosti, mající vliv na účinnost práv a závazků ze smluv o spotřebitelském úvěru, a to v oblasti, v níž zájmy spotřebitele převažují a kde ochrana daná ust. § 9 odst. 1 zákona působí ostatně i v zájmu poskytovatelů úvěru.

165. Přiměřeností uložené pokuty se prvostupňový orgán zabýval na str. 7 svého rozhodnutí z hlediska způsobu jednání, následku, polehčující okolnosti, spočívající v prvním porušení zákona o spotřebitelském úvěru a z hlediska represivní a preventivní úlohy ukládané sankce. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 22 pak přihlédla k další polehčující okolnosti, za kterou považovala skutečnost, že i přes vykazované nedostatky žalobkyně obecně věnuje posuzování úvěruschopnosti značnou pozornost, čímž měla na mysli vytvoření systému posuzování schopnosti splácet. Z tohoto důvodu žalovaný pokutu snížil na částku 80 000 Kč, což soud považuje za pokutu přiměřenou, uloženou při spodní hranici zákonné sazby (maximální hranice sazby za nejpřísněji postižitelný delikt činila 20 000 000 Kč) s tím, že takto uložená sankce splňuje vzhledem k okolnostem případu svou preventivní a represivní úlohu. Odůvodnění rozhodnutí správních orgánů k výši pokuty ve svém celku obsahují skutkové i právní úvahy, zvažují jednotlivá zákonná hlediska právě s ohledem na specifickou situaci, která zde nezpůsobila žádný následek, nicméně z hlediska nedbalostního jednání žalobkyně. Pokutu soud shledal přiměřenou i vzhledem k tomu, že její výše byla žalovanou v odvolacím řízení snížena ve vztahu k předmětu skutku tak, jak byl vytýkán v prvostupňovém řízení o pokutě, i když žalovaný v napadeném rozhodnutí posuzoval závažnost vytýkaného jednání i z hlediska nedůslednosti nedůslednosti ve zjišťování nákladů žadatelky na životní potřeby.

166. Soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí ani v námitce porušení zásady absorpce vznesenou až při ústním jednání. Tato námitka byla jednak uplatněna až po zákonné dvouměsíční lhůtě k podání žaloby, k jejímu odůvodnění a podpoře důkazy, jednak byla podpořena pouze jedním rozhodnutím, které jak z časového, tak i z věcného hlediska nemohlo být podkladem pro to, aby bylo posouzeno, že jde o správní delikt sbíhající se s jinými delikty zjištěnými v rámci kontroly.

167. Ad H) K vadám řízení 168. K vadám řízení obecně namítaným v žalobě se již závazně vyjadřovala judikatura správních soudů.

169. K absenci dokazování soud přisvědčuje žalobkyni v tom, že ČOI ani žalovaný v dané věci nenařídili ústní jednání, neprováděli dokazování nad rámec kontrolních zjištění a vyjádření žalobkyně. Z obsahu odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí je zřejmé, že důkazy, na základě nichž prvostupňový orgán vydal rozhodnutí o uložení pokuty, byly výhradně důkazy opatřené v průběhu kontroly.

170. V souzené věci již bylo řečeno, že správní orgány mohou ve správním řízení vycházet rovněž z kontrolních podkladů pořízených před zahájením řízení. Pro řadu správních řízení (ať už v oblasti daňové nebo právě v řízení o správních deliktech) je typické, že jejich případnému zahájení předchází kontrola ze strany k tomu příslušných správních orgánů. Právě podklady získané v rámci těchto kontrol tvoří podstatu důkazů, na základě nichž poté správní orgány rozhodují. Nelze tedy připustit, že by tyto důkazy opatřené před zahájením řízení nemohly být použity v následném správním řízení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí naprosto dostatečně zdůvodnil, proč neprovedl dokazování žalobkyní navrženými důkazy, a to znaleckým posudkem ohledně svého postupu a svědeckou výpovědí pana L. H., když tyto důkazní prostředky nemohly vyvrátit jednoznačně prokázané a žalobkyní přiznané zjištění, že v dané věci žalobkyně neověřovala výši příjmů a dokonce ani jejího zaměstnavatele. Jak už bylo v souvislosti se znaleckým posudkem výše soudem hodnoceno, tento znalecký posudek ve svém obecném závěru o systému žalobkyně a v tom, že neposuzoval daný simulovaný úvěrový vztah, ale hypoteticky, jak by opravdové poměry žadatelky odůvodňovaly schopnost splácet, nemohl jako důkaz přinést relevantní závěry ke skutkovému stavu simulovaného vztahu. Obdobně nebylo možné důkazní přínos očekávat od svědecké výpovědi osoby, která systémově a metodicky zajišťovala postupy žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žadatelky. Žalobkyně splnění povinnosti dokládala snímky počítačové obrazovky o provedení automatizovaného a manuálního posouzení jako součásti systému a metodiky žalobkyně, avšak tento důkaz sám od sebe neprokázal jiný průběh než ten, který je zachycen v úředním záznamu ze dne 12. 11. 2014, tj. přímo při sběru dat a současné aprobaci schopnosti splácet. Výslech specialisty týmu na metodiku posuzování, navržený ostatně až v odvolání ze dne 16. 6. 2016 tak soud neshledal potřebným a nadto z hlediska zásady koncentrace řízení nešlo o skutečnost, která by nebyla žalobkyni známa již v průběhu prvostupňového řízení před ČOI.

171. Žalobkyně dále poukazovala na povinnost správních orgánů provést důkazy při ústním jednání, jak předvídá § 51 odst. 2 správního řádu. Jestliže správní orgány prováděly dokazování mimo ústní jednání, měly o tom žalobkyni informovat a sepsat protokol.

172. Podle ust. § 49 odst. 1 věty prvé správního řádu ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015-29, kde uvedl, že na řízení o správním deliktu sice dopadá čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi, avšak judikatura Evropského soudu pro lidská práva setrvale stojí na základním principu, že řízení o trestním obvinění musí být spravedlivé jako celek. Z této judikatury dovodil, že správním orgánům projednávajícím obvinění ze správního deliktu neplyne jednoznačná povinnost nařídit vždy ústní jednání. V tomto směru uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, že: „soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ 173. Nejvyšší správní soud se v posledně citovaném rozsudku zabýval i otázkou, zda povinnost nařídit jednání v řízení o správním deliktu vyplývá z vnitrostátní právní úpravy, k čemuž uvedl, že „podle § 49 odst. 1 správního řádu správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. Zákon o přestupcích stanoví v § 74 odst. 1 správním orgánům povinnost nařídit v prvním stupni ústní jednání; tím je přestupkové řízení specifické (…). V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání (…). V usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Provádění důkazů při jednání by proto mělo být pravidlem, od kterého se ale lze odchýlit v odůvodněných případech; v takovém případě správní orgán vyhotoví o provedení dokazování protokol podle § 18 správního řádu.“ 174. Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné, musí se ústní jednání ve správním řízení o správním deliktu nařídit. Není-li tomu tak, ústní jednání nařízeno být nemusí. Neplatí tedy, že by v řízení o správním deliktu muselo být ústní jednání nařizováno vždy. Soud konstatuje, že jsou-li všechny podklady potřebné pro posouzení věci v písemné podobě shromážděny v rámci kontroly, jak tomu bylo i v této věci, není třeba nařizovat ústní jednání. V souzené věci byly všechny podklady dostatečné a byly žalobkyni známy a žalobkyně měla možnost se k nim před vydáním rozhodnutí vyjádřit, což také učinila. Za této situace proto soud shledává odchylku od správního řádu v tom, že nařízení ústního jednání nebylo potřebné a nutné. V této souvislosti je třeba opakovaně zmínit, že podstata správního deliktu spočívala v posouzení odborné péče z hlediska okolností nastalých dne 12. 11. 2014 při sběru dat v konkrétním případě, k němuž neexistovaly jiné důkazy, než úřední záznam o tomto úkonu a obhajoba žalobkyně ve vyjádření ke kontrolním zjištěním, která nepopřela způsob, jímž byla data v dané věci shromážděna a obecně, bez individualizace postupu ve věci žadatelky I.B. odkazovala na vytvořený systém, který neodhalil nepravdivé informace. Spor byl tedy spíše veden v rovině právní, tj. zda skutečnosti zjištěné naplňují či nenaplňují znak odborné péče spočívající v nezanedbatelné obezřetnosti při posuzování poměrů žadatelky před uzavřením smlouvy.

175. Na obdobný případ reaguje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 12. 2015, č. j. 2 As 187/2015-35, v němž se soud rovněž zabýval řízením o správním deliktu, jemuž předcházela kontrola ze strany příslušného správního orgánu. V posuzovaném případu byl dotčený subjekt seznámen s podklady pro rozhodnutí správního orgánu a poučen o možnosti se k těmto podkladům vyjádřit; v mezidobí mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již nedošlo k doplnění správního spisu o další podklady rozhodnutí. I ve věci projednávané Nejvyšším správním soudem protokoly o kontrole správní orgán jako důkaz neprovedl, dotčený subjekt však s nimi byl seznámen již v průběhu kontroly s možností podat námitky, které prvostupňový orgán řádně vyřídil. Nejvyšší správní soud za popsané situace dospěl k závěru, že formální neprovedení protokolů o kontrole sice představuje procesní pochybení, nicméně tato procesní vada neznamená ztížení možnosti účinné obrany účastníka řízení a neměla a nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. I v této věci byla žalobkyně s protokolem o kontrole seznámena, podala proti němu námitky a rozsáhle i v odvolání popsala metodiku jí vytvořených postupů ověřování. Proto závěr Nejvyššího správního soudu ve zmíněné věci je plně aplikovatelný i na projednávanou věc. Žalobní námitka o neprovedení důkazů mimo ústní jednání tak nemůže být úspěšná.

176. S ohledem na uvedené, žalobkyni nelze přisvědčit, že neměla ve správním řízení možnost se vyjádřit se k získaným podkladům a uplatnit své námitky, připomínky či doplnění, neboť tak učinila k výzvě ČOI vysvětlením ze dne 26. 11. 2014, dále v námitkách ke kontrolnímu protokolu ze dne 3. 2. 2015 a později i v odvolání. Nenařízení ústního jednání a neprovedení důkazů mimo ústní jednání tak v tomto případě zcela odůvodňuje povaha kontrolních zjištění, vedení řízení a obrany žalobkyně, kdy další důkazy prováděny nebyly a nebyly ani nezbytné.

177. K námitce přenosu důkazního břemene soud přisvědčuje žalobkyni v tom, že ve věci správního trestání dané věci důkazní břemeno z hlediska zásady legality a materiální pravdy nese správní orgán. Ustanovení § 22 odst. 5 zákona ale neupravuje přenos důkazního břemene v otázce viny na poskytovatele úvěru, ale v otázce především informačních povinností, a to jak ve fázi před uzavřením smlouvy včetně povinnosti poskytnout náležité vysvětlení, tak průběžných informačních povinností za trvání smluvního vztahu, jakož i z hlediska posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9). Důkazní břemeno ve smyslu citovaného ustanovení tedy lze chápat jako povinnost věřitele prokázat, že shromáždil takové informace, které garantují splnění povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona. Důkazní břemeno v uvedeném smyslu tedy nemůže nést správní orgán, který nedisponuje informacemi pro posouzení schopnosti splácet a není stranou obchodního vztahu. Námitka žalobkyně v tomto směru tedy odhlíží od smyslu a podstaty § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru a není tak důvodná.

178. S ohledem na uvedené aspekty dokazování v této věci není rozhodnutí správních orgánů obou stupňů ani překvapivé v důsledku uvedeného způsobu hodnocení dokazování a přenosu důkazního břemene.

179. Soudu není dále zřejmé, v čem by měla spočívat vada řízení, probíhal-li úkon kontroly u zprostředkovatele žalobkyně – společnosti Steiner Plus s.r.o. Zprostředkovatel vystupoval v pozici žalobkyně na základě plné moci, žalobkyně tedy byla srozuměna s tím, že je to zprostředkovatel, kdo jejím jménem plní povinnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru. Je pravdou, že při kontrole provedené dne 12. 11. 2014 v provozovně společnosti Steiner Plus, s.r.o. nevystupovala žalobkyně, s výsledky této kontroly však byla seznámena a vyjadřovala se k nim. Soud neshledal důvod v tom, že by pozice žalobkyně při její obraně byla jakkoliv zhoršena v důsledku zprostředkovaného jednání, při němž byla simulována žádost o úvěr.

180. Vadu řízení soud neshledal ani v tom, že by správní orgány postupovaly v rozporu se zásadou obsaženou v § 50 odst. 3 správního řádu, podle kterého je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

181. Soud konstatuje, že tuto námitku žalobkyně koncipovala s odkazem výsledky historických kontrol u jiných subjektů, tedy na správní praxi ČOI. Vzhledem k tomu, že soud se s touto námitkou již výše vypořádal pod bodem D), E) a v rámci hodnocení dokazování v tomto bodě H), týkajícího se vad řízení, přičemž žalobkyně neuvedla, jaké že další skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně měly správní orgány zjišťovat, lze uzavřít, že žalobkyně v této námitce v podstatě shrnuje svůj nesouhlas se závěry žalované a opakované s tím, jak v odvolacím řízení argumentovala, s čímž se žalovaný již vypořádal v napadeném rozhodnutí.

182. K namítaným vadám výroku rozhodnutí soud uvádí.

183. Městský soud přisvědčuje žalobkyni v tom, že výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je potřeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73), stejně jako že rozhodnutí o přestupku musí obsahovat popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, a dále musí být skutek popsán tak, aby byly naplněny veškeré zákonné znaky uvedené skutkové podstaty. Optikou této premisy určitosti výroku a jeho smyslu – aby skutek nemohl být zaměněn s jiným- posuzoval městský soud i výrok v této věci.

184. Dle výroku prvostupňového rozhodnutí pokuta byla žalobkyni uložena „za správní delikt podle ustanovení § 20 odst. 2 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se účastník řízení v postavení věřitele podle zjištění na základě kontroly provedené dne 12. 11. 2014 v kanceláři autobazaru Steiner plus, s.r.o. na adrese Kolbenova 9a, Praha 9, PSČ 190 00, se sídlem Na hlínách 1786/16, Kobylisy, Praha 8 PSČ 182 00, IČ 264 99 789 a to na základě plné moci účastníka řízení GE Money Auto, s.r.o., se sídlem Vyskočilova, 1422/la, Praha 4, PSČ 140 00, IČ 601 12 743, dopustil v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a to tím, že před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr s odbornou péčí neposoudil schopnost spotřebitelky I. B. splácet spotřebitelský úvěr, a to u smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 33626368.“ 185. Výrok správního orgánu I. stupně o uložení pokuty ve světle uvedených požadavků obstojí. Ve výroku je dostatečně konkretizováno místo a čas skutku, popsáno jednání žalobkyně včetně dalších konkrétních údajů, jichž se skutek týkal – číslo smlouvy, k němuž jednání směřovalo a iniciály žadatelky. Ve výroku je uvedeno místo a čas skutku tím, že šlo o provozovnu jmenovaného autobazaru Steiner Plus s.r.o., v době zjištění dne 12. 11. 2014 před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 33626368 s uvedením, že tohoto skutku se dopustila žalobkyně, přičemž skutek je právně kvalifikován jako jednání v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, spořívající v neposouzení schopnosti spotřebitelky I. B. splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí. Konkrétní označení místa, času, popis jednání, označení smlouvy specifickým číslem a označení žadatelky, vylučuje obecnost výroku rozhodnutí a to, že by skutek mohl být zaměněn s jiným, když i úřední záznam ze dne 12. 11. 2014 neobsahuje záznam o jiné kontrole než uvedené ve výroku.

186. Z uvedeného je naprosto zřejmé, za jaké konkrétní jednání byla žalobkyně postižena, přičemž rozhodnutí je i v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, namítanou v žalobě, totiž že z rozhodnutí je i zřejmý předmět řízení, když výrok rozhodnutí je v záhlaví uvozen, že ČOI rozhodovala podle § 20 odst. 2 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb., což je ustanovení, které pro uložení sankce jako skutkovou podstatu obsahuje právě porušení ust. § 9 odst. 1 zákona.

187. Gramatický sled popisu skutku pak vylučuje, aby žalobkyně tomuto popisu neporozuměla. Pokud namítá, nesrozumitelnost či nepřiřaditelnost části textu ve znění „ a to na základě plné moci účastníka řízení GE Money Auto, s.r.o.“, jeví se toto tvrzení pouze účelové s cílem za každou cenu znejistit popis skutku, neboť ze souvislého textu je naprosto zřejmé, že namítaná část textu je příznačná pro specifikaci žalobkyně v postavení věřitele kontrolované v prostoru společnosti Steiner Plus, s.r.o., a to proto, že žalobkyně udělila plnou moc této společnosti. To je ostatně skutečnost nesporná, žalobkyni známá, neboť je stranou zplnomocnění, a proto nelze uvěřit tomu, že by žalobkyně namítanému textu, odrážejícímu všechny skutečnosti kontroly neporozuměla.

VII. Závěr

188. Městský soud v Praze na základě všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné a způsobilé vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, a proto žalobu podle § 178 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

189. Výrok o nákladech řízení je dán ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému náklady řízení nad rámec běžné činnosti nevznikly.

Poučení