9 Af 26/2023 – 111

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobce: Ing. D. J. se sídlem XXX insolvenční správce dlužníka XXX se sídlem XXX zastoupen JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo financí se sídlem Letenská 525/15, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra financí ze dne XXX, č. j. XXX takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra financí (dále jen „žalovaný“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“), ze dne 18. 5. 2023, č. j. XXX, jímž mu byla uložena povinnost uhradit nedoplatky z jistoty ve výši 50 mil. Kč, složené podle §4b odst. 1 písm. a) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „ZoL“), evidované na bankovním účtu č. XXX, vedeném u obchodní společnosti XXX (dále také „bankovní účet“), vinkulovaném ve prospěch ministerstva z titulu provozování loterií a jiných podobných her podle § 2 písm. l), n) a podle § 50 odst. 3 ZoL, ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí, čímž byl zároveň udělen souhlas s uvolněním části jistoty ve výše uvedených nedoplatků na níže uvedené bankovní účty, a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí zejména vyplynulo, že dlužníku XXX., jehož insolvenčním správcem je žalobce, byla v řízení zahájeném z moci úřední prvostupňovým rozhodnutím ministerstva žalobci uložena povinnost uhradit nedoplatek u Celního úřadu pro Hlavní město Prahu ve výši 91 000 Kč a u Celního úřadu pro Jihomoravský kraj 21 000 Kč. Dle ministerstva musí být jistota složená společností XXX, podle §4b odst. 1 písm. a) zákona o loteriích nadále na zvláštním účtu u banky složena, neboť ministerstvo doposud neudělilo souhlas s jejím uvolněním ani jiným nakládáním, a to ani v části.

3. Žalobce v rozkladu namítal, že ministerstvo řádně nezahájilo správní řízení, a tudíž ve věci nemohlo vydat jakékoliv rozhodnutí zakládající, měnící či rušící práva v něm určené osoby (v daném případě společnosti XXX). Dále namítal, že ministerstvo nemělo všechny podklady pro vydání rozhodnutí a zatížilo své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodnilo, zejména pokud jde o existenci nedoplatků. Závěrem namítal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), principu demokratického (materiálního) právního státu, právní jistoty a ochrany a důvěry osob v právo, a legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 1 Listiny a případu uplatňování státní moci toliko v případech, mezích a způsoby stanovenými zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny.

4. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozklad zamítl a k rozkladovým námitkám žalobce uvedl, že správní řízení bylo zahájeno řádně a v souladu s příslušnými právními předpisy, předmět řízení byl specifikován dostatečně určitě, a z toho titulu nelze napadené rozhodnutí považovat za nezákonně vydané. V okamžiku zahájení správního řízení mělo Ministerstvo veškeré podklady nutné pro zahájení správního řízení. Dle žalovaného ministerstvo své rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnilo a postupovalo plně v souladu s veškerými relevantními právními předpisy, proto jeho rozhodnutí potvrdil.

II. Obsah žaloby

5. V prvním žalobní námitce žalobce namítal, že žalovaný aproboval prvostupňové rozhodnutí v rozporu se zákazem uplatnění pohledávek mimo insolvenční řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“). Toto ustanovení reflektuje jeden z projevů tzv. automatického moratoria v insolvenčním řízení v podobě zákazu uplatnění pohledávek mimo insolvenční řízení. K tomu odkázal na komentář autorského kolektivu Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. a citoval z něj.

6. Dále žalobce poukázal na § 109 odst. 4 insolvenčního zákona a s odkazem výše citovanou literaturu uvedl, že smyslem a účelem automatického moratoria ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona je mimo jiné (i) omezit věřitele v uplatnění pohledávek vůči dlužníkovi mimo insolvenční řízení, (ii) soustředit spory týkající se pohledávek věřitelů vůči dlužníkovi u jednoho fóra – insolvenčního soudu, a (iii) zabránit, aby se o pohledávkách věřitelů vůči dlužníkovi vedla řízení mimo režim insolvenčního zákona, resp. insolvenčního řízení. Účinky automatického moratoria ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (i) končí právní mocí rozhodnutí insolvenčního soudu o zrušení konkursu, a (ii) uplatní se ve vztahu ke všem pohledávkám věřitelů vůči dlužníkovi, tj. nejen vůči pohledávkám, které se přihlašují přihláškou, ale též vůči pohledávkám, které se nepřihlašují, tj. i vůči pohledávkám za majetkovou podstatou a na pohledávkách jim na roveň postaveným ve smyslu § 168 a § 169 insolvenčního zákona. K tomu žalobce odkázal na „Komentář k insolvenčnímu zákonu“, část týkající se § 109 insolvenčního zákona, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016. Z něj dovodil, že uplatnění pohledávky věřitele vůči dlužníkovi v soudním či jiném řízení poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, tj. po zveřejnění vyhlášky oznamující zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku, je v rozporu se zákazem uplatnění pohledávek zakotveným v § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Soud či jiný orgán je v takovém případě povinen řízení o uplatněné pohledávce bez dalšího zastavit, a to bez ohledu na to, zda je úpadek dlužníka řešen konkursem, reorganizací nebo oddlužením.

7. Podle žalobce v případě dlužníka XXX (dále též „dlužník“) nastaly zákonem předvídané účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dne 26. 7. 2019, kdy byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna vyhláška insolvenčního soudu (Krajského soudu v Plzni) o zahájení insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. XXX.

8. Dále žalobce tvrdil, že je údajná pohledávka pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. V případě zapodstatových pohledávek platí, že tyto se v insolvenčním řízení nepřihlašují, nýbrž se o jejich uplatnění písemně vyrozumí osoba s dispozičním právem ve vztahu k majetkové podstatě, kterou je v daném případě insolvenční správce.

9. Žalobce uzavřel, že pokud chtělo ministerstvo (případně dotčené celní úřady) uplatnit údajné pohledávky, mohlo a mělo tak učinit pouze a jenom v insolvenčním řízení, resp. pouze a jenom s využitím procesních nástrojů a za podmínek stanovených v insolvenčním zákoně. To však ministerstvo neučinilo, když ke dni podání správní žaloby údajnou pohledávku neuplatnilo v insolvenčním řízení žádným způsobem, natož způsobem předvídaným zákonem. Namísto toho doručilo žalobci dne 21. 11. 2022, tj. více než 1 rok ode dne 26. 7. 2019, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, dokument ministerstva ze dne 16. 11. 2022, č. j. MF–320305/2022/7303–1, označený jako „Oznámení o zahájení řízení“ (dále také „Oznámení a Výzva ministerstva I.“). Tento dokument je dle žalobce ve zjevném rozporu se zákazem uplatnění pohledávek mimo insolvenční řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.

10. Dále žalobce tvrdil, že je splnění výše uvedené povinnosti objektivně nemožné, což zakládá nicotnost rozhodnutí ministerstva, kterou žalovaný v napadeném rozhodnutí neprohlásil, ačkoli měl ex lege povinnost tak učinit. Poukázal přitom zejména na ustanovení § 77 odst. 1 správního řádu a § 76 odst. 2 s. ř. s. a citoval z nich. S odkazem na odbornou literaturu, judikaturu Ústavního soudu ČR a judikaturu správních soudů žalobce vyložil obecné podmínky nicotnosti správního rozhodnutí. Dle žalobce je žalovanému a rovněž dotčeným celním úřadům z jejich úřední činnosti známo, že (i) v insolvenčním řízení byl realizován prodej závodu společnosti XXX z majetkové podstaty, který předtím odsouhlasil věřitelský výbor a insolvenční soud; (ii) k tomuto prodeji došlo na základě Smlouvy o převodu závodu z majetkové podstaty uzavřené dne 20. 2. 2020 mezi žalobcem a společností XXX, se sídlem XXX (dále jen „XXX“), která nabyla účinnosti dne 1. 4. 2020, a k níž uzavřely uvedené dvě smluvní strany dne 27. 4. 2020 dodatek, jež nabyl účinnosti téhož dne (dále společně jen „Smlouva o prodeji závodu“); a (iii) na základě Smlouvy o prodeji závodu, ve spojení s § 290 a násl. insolvenčního zákona a § 2175 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), tak společnost XXX s účinností ke dni 1. 4. 2020 nabyla vlastnické právo k závodu společnosti XXX, který tvoří položky vymezené v čl. 2.1 Smlouvy o prodeji závodu, včetně (i) příslušného movitého a nemovitého majetku společnosti XXX, (ii) pohledávek společnosti XXX vůči třetím osobám, (iii) smluv uzavřených společností XXX, resp. práv a povinností plynoucích z těchto smluv, a (iv) Bankovního účtu, resp. práv a povinností vážících se k Bankovnímu účtu včetně práva na vydání částky z Bankovního účtu. Bankovní účet a na něm složená Částka (dále také „Částka“) nejsou s účinností od 1. 4. 2020 ve vlastnictví společnosti XXX, resp. společnost XXX k nim od tohoto dne nemá žádná práva a povinnosti, a tudíž ani nejsou součástí majetkové podstaty. Pokud byla společnosti XXX uložena povinnost uhradit údajnou pohledávku z Částky na Bankovním účtu, jedná se pro žalobce o objektivně nesplnitelnou povinnost, resp. o objektivně nemožné plnění, což dle přesvědčení žalobce způsobuje nicotnost rozhodnutí ministerstva. Tuto vadu však žalovaný nenapravil, ač tak byl a je povinen učinit ex lege, když prvostupňové rozhodnutí neprohlásil nicotným a namísto toho jej napadeným rozhodnutím aproboval.

11. Žalobce uzavřel, že žalovaný zásadně pochybil, pokud aproboval rozhodnutí ministerstva, které ukládá žalobci povinnost uhradit údajnou pohledávku z Částky na Bankovním účtu v rozporu se zákazem uplatnění pohledávek mimo insolvenční řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, a které je zároveň nicotné z důvodu, že žalobci ukládá objektivně nesplnitelnou povinnost.

12. Ve druhé žalobní námitce žalobce namítal, že ministerstvo řádně nezahájilo správní řízení, a tudíž v této věci nemohlo vydat jakékoliv rozhodnutí zakládající, měnící či rušící práva a povinnosti v něm určené osoby. Žalobce již ve svém vyjádření ze dne 15. 12. 2022, kterým reagoval na Oznámení a Výzvu ministerstva I. (dále jen „Vyjádření XXX I.“), poukázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, která se zabývá institutem oznámení o zahájení správního řízení z moci úřední ve smyslu § 46 odst. 1 správního řádu a požadavky na dostatečně určité vymezení předmětu zahajovaného správního řízení. Poukázal k tomu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 266/2014 – 41, z nějž rozsáhle citoval. Uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí toliko odkázal na příslušnou část rozhodnutí ministerstva, v němž prvostupňový orgán uvedl, že se daná judikatura údajně vztahuje výlučně ke správnímu trestání. Žalobce tento závěr označil za zjevně nesprávný, neboť je z ustálené rozhodovací praxe, včetně žalobcem citovaných závěrů, zřejmé, že se dané závěry uplatní ve vztahu k jakémukoli zahajovanému správnímu řízení, resp. k jakémukoli oznámení o zahájení řízení, a to včetně Oznámení a Výzvy ministerstva I. Žalobce podrobně zrekapituloval obsah dokumentů obsažených ve správním spise, konkrétně usnesení ministerstva ze dne 21. 9. 2022, č. j. MF–27127/2022/73–3, „Žádost o sdělení nedoplatků obchodní společnosti XXX, z provozování loterií a jiných podobných her“ (dále jen „Žádost ministerstva I.“), dále Sdělení GŘC ze dne 30. 9. 2022, č. j. 48340/2022–9000000–303 (dále jen „Vyjádření GŘC I.“), k němuž byla připojena tabulka (dále také „Tabulka“), Žádost o sdělení nedoplatků obchodní společnosti XXX, přechodná ustanovení a použití jistoty k úhradě nedoplatků z hazardních her, ze dne 31. 10. 2022, č. j. 54081/2022–9000000–303 (dále jen „Vyjádření GŘC II.“), k němuž byla připojena tabulka označená jako „Výše nezaplacených pokut z hazardních her v letech 2017 až 2021“ (dále jen „Doplněná a rozšířená tabulka“), Výzvu k vyjádření k poskytnutým podkladům ve věci nedoplatků z jistoty ze dne 16. 12. 2022, č. j. MF–32305/2022/7303–9 (dále jen „Žádost ministerstva II.“), Odpověď na „Výzvu k vyjádření k poskytnutým podkladům ve věci úhrady nedoplatků z jistoty“ ze dne 27. 12. 2022, č. j. 54081–2/2022–9000000–303 (dále jen „vyjádření GŘC III“).

13. Žalobce dále citoval z Oznámení a Výzvy ministerstva I., z napadeného rozhodnutí a rozhodnutí ministerstva, brojil proti argumentaci žalovaného k vymezení předmětu správního řízení. Poukazoval na rozpor mezi prvostupňovým orgánem obecně vymezeným předmětem správního řízení a důvodem pro jeho zahájení. Zatímco v případě předmětu správního řízení hovořilo ministerstvo o údajných nedoplatcích z provozování hazardních her ve smyslu zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále také „ZHH“ nebo „zákon o hazardních hrách“), u důvodů správního řízení o údajných nedoplatcích vzniklých z provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu ZoL.

14. Dle žalobce ministerstvo opakovaně poukázalo na Doplněnou a rozšířenou tabulku. V té jsou uvedeny konkrétní nedoplatky společnosti XXX vzniklé z provozování loterií a jiných podobných her, resp. z hazardních her, vymezující předmět dotčeného správního řízení. Žalobce zásadně nesouhlasil s tím, že by předmět řízení měl být dovozován nikoli přímo z textu oznámení o zahájení správního řízení, ale z „pouhopouhé“ tabulky, která (i) tvoří toliko přílohu jedné z příloh oznámení o zahájení řízení z moci úřední; (ii) nevytvořil správní orgán oznamující zahájení správního řízení, ale zcela jiný veřejnoprávní orgán (v daném případě GŘC); (iii) musela být doplněna a rozšířena jiným veřejnoprávním orgánem (v daném případě GŘC) na žádost správního orgánu oznamujícího zahájení správního řízení; a (iv) po tomto doplnění a rozšíření obsahuje pro účastníka řízení nejasné, resp. matoucí údaje. Žalovaný ostatně sám uvedl, že Doplněná rozšířená tabulka je pouze pomocným dokumentem, k čemuž žalobce odkázal na str. 17 napadeného rozhodnutí.

15. Dále dle žalobce Doplněná a rozšířená tabulka předmět dotčeného správního řízení nevyjasňuje, ale naopak nejasnosti ještě více a zásadně prohlubuje, když z ní vůbec není jasné, pokud jde o předmět dotčeného správního řízení a důvod jeho zahájení, zda se jedná o (i) údajné nedoplatky z provozování hazardních her ve smyslu ZHH, resp. ve vztahu k pokutám za porušení ZHH; nebo (ii) o údajné nedoplatky vzniklé z provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu ZoL, resp. ve vztahu k pokutám za porušení ZoL; nebo dokonce (iii) o údajné nedoplatky vzniklé z provozování hazardních her ve smyslu ZHH, a současně z provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu ZoL, ve vztahu k pokutám za porušení ZHH i ZoL. Ačkoli deklarovaným důvodem pro zahájení správního řízení má být skutečnost, že orgány celní správy evidují ve vztahu ke společnosti XXX údajné nedoplatky vzniklé z provozování loterií a jiných podobných her podle ZoL, z dokumentů odkazovaných ve čtvrtém sloupci Doplněné a rozšířené tabulky je zřejmé, že řada z nich zmiňuje (i) pouze údajné nedoplatky vážící se k provozování hazardních her dle ZHH, resp. k pokutám za porušení ZHH, nebo (ii) údajné nedoplatky vážící se k pokutám jak za porušení ZoL, tak ZHH. Navíc Doplněná a rozšířená tabulka obsahuje v několika případech jiná č.j. rozhodnutí příslušných celních úřadů než ta, která jsou, resp. byla minimálně ke dni nahlížení 20. 4. 2023 součástí správního spisu. Těchto nejasností si ostatně bylo a je vědomo i samotné ministerstvo. Žalobce k tomu odkázal na rozhodnutí ministerstva, z nějž citoval, dle kterého Doplněná a rozšířená tabulka obsahuje všechny nedoplatky Celní správy ČR, nikoli pouze nedoplatky související s povolením vydaným podle ZoL. Toto vyjádření týkající se Doplněné a rozšířené tabulky, která dle ministerstva byla a je zásadní pro vymezení předmětu dotčeného správního řízení, vyvrací vyjádření ministerstva na jiném místě rozhodnutí, a to, že předmětem dotčeného řízení není úhrada jakýchkoli nedoplatků, ale pouze nedoplatků vzniklých z provozování loterií a jiných podobných her, resp. z hazardních her evidovaných orgány Celní správy ČR. Dále žalobce poukázal na Žádost ministerstva II., datovanou cca měsíc po zahájení správního řízení, z níž citoval, a zdůraznil, že ministerstvo v ní žádalo o vyjasnění Doplněné a rozšířené tabulky. Pokud by z ní byl předmět řízení zřejmý, ministerstvo by nemělo důvod žádat o její vyjasnění a doložení právních titulů příslušných nedoplatků v ní odkazovaných.

16. Ke straně 9 rozhodnutí ministerstva žalobce uvedl, že dle samotného prvostupňového orgánu mohou být rozdíly (odlišná č. j. několik rozhodnutí odkazovaných v Doplněné a rozšířené tabulce od těch ke dni Nahlížení III. ve správním spise) matoucí. Totéž uvedlo samotné GŘC, k čemuž žalobce odkázal na vyjádření GŘC III. Ačkoli žalovaný zdůvodňuje vznik Doplněné a rozšířené tabulky přehledností, výše uvedené skutečností svědčí o pravém opaku.

17. Dále žalobce argumentoval nemožností dovozovat neurčitost vymezení předmětu dotčeného správního řízení z povědomí společnosti XXX o údajných nedoplatcích evidovaných příslušnými celními úřady. Brojil tak proti argumentaci žalovaného i ministerstva, že předmět řízení měl a musel být společnosti XXX znám, neboť jí měly a musely být známy její nedoplatky vůči orgánům Celní správy ČR. Uvedl, že toto tvrzení zásadně odmítá, a opakovaně poukazoval na to, že Doplněná a rozšířená tabulka obsahuje všechny nedoplatky orgánů Celní správy ČR (nikoli pouze související s povoleními vydanými podle ZoL) a současně opakovaně poukazoval na „matoucí“ charakter údajů v tabulce. Zdůraznil svůj nesouhlas s tím, že by (ne)určitost zahájení správního řízení mohla být dovozována z (ne)znalosti účastníka řízení. Opakovaně tvrdil, že ani ministerstvu nebylo zřejmé, z čeho celní úřady údajné nedoplatky dovozují, k tomu opětovně odkazoval na Žádost ministerstva II.

18. Dle žalobce žalovaný pochybil, pokud aproboval prvostupňové rozhodnutí, které nebylo ministerstvo oprávněno vydat, neboť řádně nezahájilo správní řízení. K zahájení správního řízení v předmětné věci nemohlo dojít a nedošlo na základě Oznámení a Výzvy ministerstva I., neboť v něm obsažené obecné, vágní, rozporné a nepřesvědčivé vymezení předmětu dotčeného správního řízení a důvodu jeho zahájení (pokud by bylo řádně zahájeno) není dostatečně určité a tudíž řádné ve smyslu shora uvedené ustálené rozhodovací praxe NSS. Oznámení a Výzva ministerstva I. proto nepředstavuje řádné oznámení o zahájení řízení.

19. Žalobce dále uvedl, že i kdyby snad ministerstvo správní řízení v předmětné věci řádně zahájilo a vedlo, postupovalo by v rozporu s insolvenčním zákonem, zejména s ustanovením § 203 tohoto zákona, přičemž žalovaný tento nezákonný postup aproboval. Opětovně uvedl, že údajné pohledávky mají charakter pohledávek za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. Ty se dle § 203 insolvenčního zákona nepřihlašují, nýbrž se o jejich uplatnění písemně vyrozumí osoba s dispozičním právem ve vztahu k majetkové podstatě. Ministerstvo však výše uvedeným způsobem nepostupovalo. Namísto toho vyhotovilo a žalobci doručilo dne 21. 11. 2022 (tj. více než 1 rok ode dne 26. 7. 2019, kdy nastaly zákonem předvídané účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) Oznámení a Výzvu ministerstva I., přičemž v dokumentu mj. uvedlo, že zahajuje správní řízení z moci úřední podle § 46 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 4b odst. 4 ZoL a § 136 ZHH, a to z důvodu, že dotčené celní orgány evidují vůči žalobci údajné nedoplatky z provozování hazardních her v celkové výši 1.865.894,22 Kč, včetně Údajných nedoplatků, resp. Údajné pohledávky. I pokud by bylo správní řízení řádně zahájeno, byl by takový postup v rozporu s insolvenčním zákonem, zejména s ustanovením § 203 insolvenčního zákona.

20. Třetí žalobní námitkou žalobce brojil proti nemožnosti vyjádřit se ke všem podkladům pro vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalovaný napadeným rozhodnutím aproboval prvostupňové rozhodnutí vydané v situaci, kdy ministerstvo nemělo všechny podklady pro vydání rozhodnutí ve věci samé, a přesto s poukazem na § 36 odst. 3 správního řádu vyzval žalobce, aby se vyjádřil ke všem podkladům pro vydání rozhodnutí ve věci samé. Ministerstvo takto vyzvalo žalobce 3x, a to vždy poté, co v reakci na námitky žalobce doplnil správní spis o další podklady. Poprvé byl žalobce vyzván v Oznámení a Výzvě ministerstva I. Podruhé v dokumentu č. j. MF–32305/2022/7303–11 ze dne 13.1.2023 (dále jen „Výzva ministerstva II.“) a potřetí v reakci na vyjádření žalobce ze dne 12.2.2023 (dále jen „Vyjádření XXX II.“), a to v dokumentu č.j. MF–32305/2022/7303–19 ze dne 13.4.2023 (dále jen „Výzva ministerstva III.“). Na Výzvu ministerstva III. reagovala společnost XXX svým vyjádřením ze dne 27.4.2023 (dále jen „Vyjádření XXX III.“), ve kterém uvedla skutečnosti a argumenty, ze kterých je zřejmé, že ani po Nahlížení III. se nemůže vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí ve věci samé, neboť ministerstvo ani tentokrát nemělo pro takové rozhodnutí všechny podklady. Opakované výzvy a doplňování podkladů se žalovaný snaží bagatelizovat tím, že ministerstvo tak činilo z procesní opatrnosti a ve snaze postupovat co možná nejvstřícněji k žalobci. Dle žalobce to však naopak potvrzuje namítanou nezákonnost postupu ministerstva při zjišťování skutkového stavu, resp. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí ve věci samé.

21. Žalobce konkrétně uvedl, že již při Nahlížení III. namítal, že součástí Správního spisu nebyla žádost ministerstva výslovně zmiňovaná ve Vyjádření GŘC III., na základě které GŘC vypracovalo a zaslalo ministerstvu Doplněnou a rozšířenou tabulku. S ohledem na zásadní význam, který Doplněné a rozšířené tabulce přikládá samotné ministerstvo, žalobce namítal, že dotčená žádost byla a je zásadní pro posouzení a rozhodnutí v předmětné věci. Ministerstvo by takovou žádost GŘC neadresovalo (a tuto by nijak neodůvodnilo), pokud by se spokojilo s původní Tabulkou tvořící přílohu Vyjádření GŘC I. Ministerstvo v prvostupňovém rozhodnutí uvedlo, že (i) komunikovalo s GŘC dne 30. 9. 2022 telefonicky, (ii) v rámci této telefonické komunikace pouze zopakovalo to, co uvedlo v Žádosti ministerstva I., (iii) pro jednoznačnost uvedlo, že je třeba rozlišovat, zda se jedná o nedoplatky vzniklé z provozování na základě přechodných ustanovení § 136 ZHH nebo z provozování na základě povolení vydaných již podle ZoL, a (iv) o uvedeném byla učiněna poznámka do spisu. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí uvedl, že záznam o dotčené telefonické žádosti ministerstva je součástí správního spisu, o čemž se žalobce mohl přesvědčit v rámci Nahlížení. Žalobce nahlížel do Správního spisu 3x. Žádný záznam o dotčené telefonické komunikaci mezi ministerstvem a GŘC, resp. o dotčené telefonické žádosti ministerstva adresované GŘC, však ve Správním spisu v okamžiku Nahlížení, včetně Nahlížení III., obsažen nebyl. Pokud jde o slovní spojení „pak zřejmě“, kterým ministerstvo uvedlo své vyjádření ohledně dotčené telefonické žádosti, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že důvodem použití tohoto slovního spojení ze strany ministerstva je neexistence audiozáznamu o dotčeném telefonátu a v něm učiněné žádosti. Dle žalovaného je nicméně zřejmé, s ohledem na kontext dotčeného správního řízení (pokud by bylo řádně zahájeno), že vyjádření ministerstva ohledně dotčené telefonické žádosti lze stavět na úroveň tzv. praktické jistoty. Žalobce označil toto vyjádření žalovaného za nepřesvědčivé, stejně jako za nepřesvědčivé označil vyjádření ministerstva ohledně telefonické žádosti adresované GŘC. Zopakoval, že ve správním spisu nebyla v okamžiku nahlížení o tomto žádná zmínka, a nadto kladl otázku, s ohledem na tvrzení žalovaného o „praktické jistotě“, zda může existovat a existuje i „nepraktická jistota“.

22. Žalobce dále tvrdil existenci vícero správních spisů, které s předmětnou věcí souvisí, přičemž dokumenty v nich obsažené nebyly v době nahlížení součástí správního spisu. V tomto ohledu poukázal na (i) spisové označení Žádosti ministerstva I. (č.j. XXX), (ii) spisové označení Vyjádření GŘC I. (č.j. 48340/2022–900000–303 ve spojení s odvoláním se na spisové označení Žádosti ministerstva I., tj. XXX), (iii) spisové označení Vyjádření GŘC II. (č.j. XXX ve spojení s absencí uvedení jakéhokoli spisového označení ministerstva), a (iv) spisové označení předmětné věci (č.j. XXX; toto spisové označení se objevuje mj. v dokumentu Oznámení a Výzva ministerstva I., ve Výzvě ministerstva II., ve Výzvě ministerstva III., a rovněž ve Vyjádření GŘC III.). Ministerstvo se na tuto námitku vyjádřilo pouze k jednomu z dotčených správních spisů (sp. zn. XXX), k ostatním se nevyjádřilo. Ministr se k této námitce v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil.

23. S ohledem na výše uvedené žalobce uzavřel, že ministerstvo v předmětné věci neshromáždilo ve Správním spisu všechny podklady pro vydání rozhodnutí ve věci samé, a nemohlo tak vyzvat žalobce, aby se vyjádřil ke všem podkladům pro rozhodnutí ve věci samé. Žalovaný toto zásadní pochybění nenapravil, a naopak prvostupňové rozhodnutí aproboval.

24. Ve čtvrté žalobní námitce žalobce tvrdil, že žalovaný aproboval prvostupňové rozhodnutí zatížené vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (zejména pokud jde o nedostatečné a nepřesvědčivé odůvodnění závěrů ministerstva týkajících se vymezení předmětu dotčeného správního řízení a důvodu jeho zahájení /pokud by bylo řádně zahájeno/, když navíc některé tyto závěry, resp. jejich odůvodnění jsou vzájemně rozporná), a navíc stejnou vadou zatížil i napadené rozhodnutí (zejména pokud jde o absenci jakéhokoli vyjádření žalovaného k námitkám žalobce vůči prvostupňovému rozhodnutí, pokud jde o podklady pro rozhodnutí ministerstva ve věci samé).

25. Závěrem žalobce argumentoval, že žalovaný a ministerstvo v důsledku výše uvedených závažných pochybení porušili nejen relevantní zákonná ustanovení, ale též základní zásady činnosti správních orgánů ve smyslu § 2 až § 8 správního řádu, a to zejména zásadu zákonnosti, resp. legality ve smyslu § 2 odst. 1 správního řádu. Tvrdil, že žalovaný a ministerstvo v důsledku výše uvedených závažných pochybení porušili rovněž ústavně a mezinárodněprávně garantovaná práva žalobce a ústavně zakotvené principy, a to zejména (i) právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, (ii) právo vlastnit, resp. pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu 1 k Úmluvě, (iii) právo na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, (iv) princip demokratického (materiálního) právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 1 Listiny, a (v) princip zákazu libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny.

26. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí ministerstva zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

27. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný zrekapituloval průběh předcházejícího správního řízení a vyjádřil se k žalobním bodům.

28. Odmítl první žalobní námitku s tím, že se žalobcem citovaná právní úprava neuplatní. Jistota dle § 4b ZoL totiž představuje finanční rezervu vytvářenou podle zvláštního právního předpisu a jako taková nespadá podle § 208 insolvenčního zákona do majetkové podstaty dlužníka. Dle tohoto ustanovení platí, že nestanoví–li insolvenční zákon jinak, pak do majetkové podstaty nepatří též majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen, zejména účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního samosprávního celku nebo státního fondu, finanční rezervy vytvářené podle zvláštních právních předpisů, majetek České národní banky, který byl na základě zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboží propuštěné celním úřadem k dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem. Ustanovení § 208 insolvenčního zákona tedy rozlišuje dvě skupiny pohledávek nepatřících do majetkové podstaty dlužníka. První z nich pak tvoří majetek, s nímž lze nakládat dle zvláštního zákona pouze v souladu se stanoveným účelem, přičemž z výčtu v uvedeném paragrafu je patrné, že jde zejména o veřejné prostředky poskytnuté dlužníku za určitým účelem, druhou z nich tvoří finanční rezervy vytvářené za určitým účelem. K tomu odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č. j. 104 VSPH 331/2020–124 (190 ICm 1132/2019) ze dne 3. 8. 2020, bod 23, kde se výslovně potvrzuje, „že dlužníkem složená jistota (složená podle § 4b ZoL) je právě takovou finanční rezervou, neboť je ji dlužník povinen vytvářet podle zvláštního zákona a je skládána na účet vázaný pro daný účel“. Vzhledem k tomu, že jistota podle § 4b ZoL není součástí majetkové podstaty, nepodléhá režimu insolvenčního zákona a nepostupuje se dle něj ani při procesu uspokojování pohledávek evidovaných za jistotou dle § 4b ZoL.

29. Dále žalovaný uvedl, že se správní řízení dle § 140d insolvenčního zákona rozhodnutím o úpadku nepřerušují, a lze je nově zahájit i v době, o kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Potup ministerstva tak byl zcela v souladu s insolvenčním zákonem i se ZoL.

30. Ke smlouvě o prodeji závodu žalovaný konstatoval, že žalobce pro nakládání s jistotou nesplňoval v době uzavření smlouvy zákonnou podmínku spočívající v předchozím souhlasu ministerstva a uzavřením kupní smlouvy tak nemohlo dojít k převodu jistoty na společnost XXX. Kupní smlouva je v rozsahu článku V. odst. 5. 3, absolutně neplatná pro přímý rozpor dotčeného ustanovení s § 4b odst. 3 a 4 ZoL, dle kterého nemůže být právo k jistotě předmětem převodu bez předchozího souhlasu ministerstva. Ministerstvo pak v předmětné věci takový souhlas nevydalo, společnost XXX tak není oprávněna k výplatě prostředků ze složené jistoty ani k podání žádosti. Vzhledem k uvedenému je patrné, že k řádnému převodu práv nedošlo a žalobci tedy žádná objektivnsí nesplnitelná podmínka napadeným rozhodnutím uložena nebyla.

31. K tvrzenému rozporu s § 203 insolvenčního zákona žalovaný uvedl, že osobou s dispozičním oprávněním se v souladu s insolvenčním zákonem rozumí osoba, která je oprávněna nakládat s majetkovou podstatou. Vzhledem k tomu, že jistota dle § 4b ZoL nespadá do majetkové podstaty, není vůči pohledávkám evidovaným za jistotou insolvenční správce osobou s dispozičním oprávněním k této jistotě a neexistoval tak legitimní důvod, proč by vůči němu měly být tyto pohledávky uplatňovány. Proces uspokojování pohledávek z jistoty složené podle ZoL tak probíhá nezávisle na insolvenčním řízení.

32. Ke druhé žalobní námitce měl žalovaný za to, že předmět řízení byl v dané věci zcela jasně vymezen jako „úhrada nedoplatků z jistoty složené podle § 4b odst. 1 písm. a) loterního zákona vzniklých z provozování hazardních her“. Judikatura předkládaná žalobcem se vztahuje výlučně ke správnímu trestání. V daném případě se však nejedná o správní trestání, ale pouze o zákonem (o loteriích) předvídaný postup v případě, že je ukončeno provozování loterií a jiných podobných her a jsou zjištěny nedoplatky, které je možné uhradit z jistoty poskytnuté provozovatelem (zde žalobcem). Veškerá žalobcem citovaná judikatura tak není případná. Bližší vymezení předmětu řízení nebylo v okamžiku zahájení správního řízení nutné, k čemuž žalovaný citoval z komentáře k § 46 správního řádu (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohdalo, D. Správní řád. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019). Vymezení předmětu řízení bylo dostatečně určité, nebylo obecné a vágní. Žalobce si ostatně musel být vědom toho, že má u orgánů Celní správy ČR evidovány nedoplatky. Předmětem správního řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, pak nebylo prokazování, zda došlo k porušení ustanovení zákona či vydaného povolení, ale toliko zjištění, zda jsou u provozovatele evidovány nedoplatky, které je možné hradit z jistoty poskytnuté účastníkem správního řízení. Důvod zahájení správního řízení byl formulován právě s ohledem na skutečnost, aby byl co nejpřesněji vymezen předmět správního řízení, tedy že se nejedná o úhradu jakýchkoliv nedoplatků, ale pouze nedoplatků vzniklých z provozování loterií a jiných podobných her, resp. z hazardních her evidovaných u orgánů Celní správy ČR. Konkrétní nedoplatky pak byly vymezeny v Tabulce.

33. Čísla jednací v Tabulce jsou dle žalovaného důsledkem evidence spisů u orgánů Celní správy ČR. Tabulka je pouze pomocným dokumentem a neukládá samotnou povinnost úhrady jednotlivých nedoplatků, nýbrž jen za účelem přehlednosti odkazuje na jednotlivá rozhodnutí a konkretizuje jednotlivá porušení zákona, na jejichž základě byla povinnost příslušnými správními orgány uložena. Podkladem pro uložení povinnosti uhradit nedoplatky z jistoty pak byla pravomocná a vykonatelná rozhodnutí příslušných orgánů, nikoliv napadené rozhodnutí.

34. Ke třetí žalobní námitce žalovaný sdělil, že v okamžiku zahájení správního řízení mělo ministerstvo veškeré podklady nutné pro zahájení správního řízení, tedy sdělení Generálního ředitelství cel o existenci nedoplatku ze dne 31. 10. 2022 a Tabulku. Doplnění spisu provedlo v návaznosti na jednotlivá vyjádření žalobce, ve kterých opakovaně napadal nejasnost a nesrozumitelnost Tabulky ve vazbě na tvrzení k předmětu řízení. Doplnění byla motivována procesní opatrností a zejména snahou maximálně objasnit relevantní skutečnosti žalobci. Cílem těchto doplnění bylo především eliminovat riziko, že při předávání jednotlivých podkladů mezi provozovatelem a insolvenčním správcem mohlo dojít k nesrovnalostem, na základě kterých insolvenční správce nemusel disponovat kompletní dokumentací. I z toho důvodu Ministerstvo k námitkám žalobce ohledně nejasnosti a nesrozumitelnosti předmětu řízení v souladu se zásadou vstřícnosti provedlo doplnění spisu o Výzvu k vyjádření k poskytnutým podkladům ve věci úhrady nedoplatků z jistoty, č. j XXX ze dne 16. 12. 2022 a odpověď Generálního ředitelství cel ze dne 27. 12. 2022. Důvodem tedy v žádném případě nebyla absence dostatečných podkladů pro zahájení řízení či vydání samotného rozhodnutí. Ministerstvo o předmětu řízení ke dní jeho zahájení nemělo žádné pochybnosti. V samotném odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pak uvedlo a popsalo podklady, co možná nejpodrobněji uvedlo úvahy, které jej vedly při jejich hodnocení.

35. Ke čtvrté námitce žalovaný souhrnně uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za přesvědčivě zdůvodněné, ve správním řízení bylo postupováno plně v souladu s veškerými relevantními právními předpisy, proto nemohlo být porušeno žádné ústavně ani mezinárodněprávně garantované právo žalobce.

36. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl.

IV. Další podání účastníků řízení

37. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného ze dne 16. 5. 2024 k první žalobní námitce uvedl, že zásadně odmítá argumentaci žalovaného, podle níž stojí ministerstvo, pokud jde o uplatňování a uspokojování údajných nedoplatků, zcela mimo insolvenční zákon, a tudíž nebylo povinno postupovat s využitím procesních nástrojů a za podmínek stanovených v insolvenčním zákoně. Žalobce zdůrazňoval, že ministerstvo právně nenapadlo zahrnutí Částky do soupisu majetkové podstaty dlužníka, a proto platí, že tato byly do soupisu zahrnuta oprávněně. K tomu odkázal na § 217 a 225 insolvenčního zákona a citoval z nich. Otázku, zda byl určitý majetek zahrnut do soupisu majetkové podstaty dlužníka oprávněně či nikoli, je oprávněn projednat a rozhodnout výlučně insolvenční soud v příslušném insolvenčním řízení. Žalobce k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, z nějž citoval. Úvodní soupis majetkové podstaty dlužníka XXX byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn dne 19. 11. 2019, a to včetně Částky, co by položky 28. Pokud Ministerstvo tvrdí, že Částka neměla být zapsána do majetkové podstaty, mohlo a mělo podat u insolvenčního soudu excindační žalobu, kterou by se domáhalo vyloučení Částky ze soupisu majetkové podstaty, a to do 19. 12. 2019. To však neučinilo. Žalobce k tomu dále podotknul, že v žalovaným odkazovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze se jednalo o věc, ve které se Specializovaný finanční úřad domáhal řádně a včas podanou vylučovací žalobou vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty. S ohledem na výše uvedené dospěl žalobce k závěru, že Částka byla do soupisu majetkové podstaty zahrnuta oprávněně.

38. Žalobce dále uvedl, že ministerstvo právně nenapadlo platnost Smlouvy o prodeji závodu, a proto platí, že tato smlouva je platná a účinná, a na jejím základě nabyla společnost XXX vlastnické právo k závodu dlužníka XXX, včetně všech práv a povinností vážících se k Částce. Žalobce odkázal na § 289 insolvenčního zákona, z nějž citoval. Uvedl, že tříměsíční lhůta zakotvená v § 289 odst. 3 insolvenčního zákona představuje prekluzivní lhůtu, tj. po jejím marném uplynutí zaniká právo napadnout žalobou u insolvenčního soudu platnost smlouvy o zpeněžení, resp. prodeji majetku mimo dražbu, k čemuž odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2022, č. j. 103 VSPH 34/2022–47. Výjimkou by byla situace, kdy by nabyvatel takto převedeného majetku nebyl v dobré víře. Pak by bylo možné napadnout platnost smlouvy i po uplynutí této prekluzivní lhůty. V daném případě byla Smlouva o prodeji závodu uzavřena na základě předchozího souhlasu věřitelského výboru v insolvenčním řízení a insolvenčního soudu, přičemž nabyla účinnosti dne 1. 4. 2020 a v insolvenčním rejstříku byla zveřejněna dne 15. 4. 2020. Ministerstvo proto mělo a mohlo podat incidenční žalobu, kterou by se domáhalo určení neplatnosti Smlouvy o prodeji závodu, a to do 15. 7. 2020 (včetně), což však neučinilo. Výjimka ze zákonem stanovené prekluzivní lhůty se neuplatní, neboť společnost XXX, co by nabyvatel převáděného závodu dlužníka XXX, byla v dobré víře.

39. Žalobce dále zdůraznil, že insolvenční zákon představuje komplexní právní úpravu mající přednost před zvláštními zákony, které musí respektovat pravidla a principy insolvenčního zákona, k čemuž citoval z důvodové zprávy k tomuto zákonu. Odkázal dále na nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. Ú ÚS 3253/16, a uvedl, že Ústavní soud dospěl k závěru, že insolvenční zákon je lex specialis k trestnímu řádu. Žalobce zdůraznil, že Ústavní soud ČR se odvolal na důvodovou zprávu k témuž § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, kterým argumentuje žalobce, a citoval z ní. Dále odkázal na Usnesení ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 128/23, a citoval z něj.

40. Žalobce uzavřel, že (i) v daném případě se neuplatní právní úprava zakotvená v § 4b ZoL, včetně předchozího souhlasu s uvolněním jistoty ve smyslu § 4b odst. 4 ZoL, dále že (ii) Smlouva o prodeji závodu představuje platné a účinné právní jednání, na základě které společnost XXX řádně nabyla vlastnické právo k závodu dlužníka XXX, včetně práv a povinností vážících se k Částce, a konečně že (iii) povinnost uhradit Údajnou pohledávku z Částky uložená dlužníkovi XXX, resp. žalobci, představuje objektivně nesplnitelnou povinnost, resp. objektivně nemožné plnění, což způsobuje nicotnost prvostupňového rozhodnutí, kterou byl žalovaný povinen prohlásit ex lege, což neučinil. Žalobce odmítl argumentaci, že uložení povinnosti dlužníkovi uhradit z Částky, coby údajné jistoty dle § 4b ZoL, údajné nedoplatky, resp. pohledávky, údajně vzniklé v souvislosti s provozováním loterií a jiných podobných her dle ZoL, probíhá nezávisle na insolvenčním řízení, resp. nezávisle na shora uvedených pravidlech a principech insolvenčního řízení, a že ministerstvo v tomto ohledu stojí zcela mimo insolvenční zákon, pročež nebylo a není povinno tato pravidla a principy respektovat. Takový přístup by vedl k ničím neodůvodněnému zvýhodnění státu, resp. ministerstva, na úkor ostatních věřitelů, což je nepřijatelné a v rozporu s principem rovnosti věřitelů, resp. zákazu zvýhodnění některých věřitelů na úkor jiných. Žalobce k tomu odkázal na čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 1 věta první a čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy. Ve zbytku jsou tvrzení žalovaného shodná s tvrzeními obsaženými v napadeném rozhodnutí, k čemuž žalobce odkázal na svou argumentaci v žalobě.

41. Žalovaný k tomu ve vyjádření ze dne 3. 6. 2024 uvedl, že lhůta pro podání vylučovací žaloby nikdy nepočala běžet, neboť ministerstvo do dnešního dne nebylo účinně vyrozuměno o soupisu majetku, k němuž uplatňuje svá práva do majetkové podstaty dlužníka. Tyto přísné důsledky lze vůči osobě, která uplatňuje k majetku pojatému do majetkové podstaty svá práva (neslučitelná se soupisem), vyvozovat pouze tehdy, nepodá–li žalobu, přestože byla o možnosti, jak se proti sepisu bránit, řádně poučena. Požadavku na řádné poučení dostojí pouze takové vyrozumění insolvenčního správce, které obsahuje kromě specifikace majetku pojatého do soupisu a označení insolvenční věci i poučení o možnosti podat vylučovací žalobu a o délce a počátku běhu lhůty k jejímu podání, uvedení osoby, vůči níž má vylučovací žaloba směřovat, označení soudu, u něhož má být podána, a konečně i poučení o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby. Chybí–li ve vyrozumění některá z těchto podstatných náležitostí, nemůže jeho doručení přivodit počátek běhu lhůty k podání vylučovací žaloby dle ustanovení § 225 odst. 2 insolvenčního zákona a v důsledku tohoto ani následek uvedený v ustanovení § 225 odst. 3 insolvenčního zákona, k čemuž žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2012., sp. zn. 29 Cdo 4034/2011. Pokud tedy žalobce uvádí, že ministerstvo bylo o zahnutí majetku do majetkové podstaty vyrozuměno tím, že byl ve veřejné části insolvenčního rejstříku zveřejněn soupis majetkové podstaty dlužníka, v němž byla předmětná Částka uvedena, je tento závěr zcela v rozporu se zněním § 224 insolvenčního zákona, neboť nebyly naplněny zákonné požadavky na náležitosti takového vyrozumění. samotná jistota je v soupisu vedena jako „Herní jistota XXX“ a že jako „osoba s právem k majetku či osoba popírající zápis“ je v soupisu uvedena pouze obchodní společnost XXX, a to jak v prvotním soupisu, tak v jeho doplněních. Skutečnost, že se jedná o jistotu podle § 4b ZoL, a že k ní uplatňuje svá práva Ministerstvo, neboť se jedná o finanční rezervu vytvářenou podle zvláštních právních předpisů ve smyslu § 208 insolvenčního zákona není z provedeného soupisu vůbec seznatelná. Tato skutečnost přitom byla insolvenčnímu správci ke dni provedení soupisu majetkové podstaty známa. K soupisu majetkové podstaty došlo již v roce 2019, tedy několik měsíců před uzavřením smlouvy o převodu závodu ze dne 20. 2. 2020 – insolvenční správce tedy byl již v listopadu 2019 při provádění soupisu majetkové podstaty povinen k předmětné jistotě uvést informaci o jejím charakteru a měl řádně písemně vyrozumět o provedení zápisu jistoty do soupisu majetkové podstaty ministerstvo vyrozuměním, které by obsahovalo veškeré náležitosti podle § 224 insolvenčního zákona, včetně poučení o možnosti podat vylučovací žalobu a následcích zmeškání lhůty. Pokud tak neučinil, nelze se nyní domáhat následků spojených s uplynutím lhůty k podání vylučovací žaloby.

42. Žalovaný zdůraznil, že ministerstvo postupovalo v souladu s právními předpisy, pokud uspokojilo pohledávky z jistoty složené podle ZoL. Nad rámec výše citované judikatury poukázal na rozsudek č. j. 205 ICm 264/2022, 101 VSPH 601/2023–61 (MSPH 94 INS 23192/2021) ze dne 2. 11. 2023 a na rozsudek č. j. 8 Af 1/2023–30 ze dne 27. 3. 2024, které dle žalovaného popsaný proces uspokojování pohledávek z jistoty či kauce (podle v současnosti účinného zákona o hazardních hrách) popisují a potvrzují. Žalobce by měl postupovat dle § 217 odst. 2 insolvenčního zákona a předmětnou Částku z majetkové podstaty vyřadit, neboť vyšlo najevo, že do majetkové podstaty nenáleží.

43. K platnosti smlouvy o převodu závodu žalovaný uvedl, že nezpochybňuje smlouvu jako celek, namítá pouze absolutní neplatnost čl. 5. 3 smlouvy o převodu závodu. žalobce pro nakládání s předmětnou jistotou nesplňoval v době uzavření uvedené smlouvy zákonnou podmínku spočívající v předchozím souhlasu ministerstva. V důsledku uzavření smlouvy o převodu závodu tak nemohlo dojít k převodu jistoty na společnost XXX. Smlouva o převodu závodu tak je, co se týče čl. 5. 3 smlouvy, absolutně neplatná a nelze se na ni odvolávat v řízení ve věci žádosti o vydání souhlasu s uvolněním jistoty. Ministerstvo v dané věci nikdy souhlas k převodu práva k jistotě nevydalo a k převodu předmětné jistoty tak nemohlo dojít.

44. Závěrem žalovaný uvedl, že sám insolvenční zákon předpokládá jisté výjimky, kdy se pravidla v něm obsažená neuplatní. Takovou výjimku představuje právě § 208 insolvenčního zákona, což potvrzuje i výše zmiňovaná judikatura. Argumentace žalobce nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3523/16, je s ohledem na výše uvedené pro danou věc nepřiléhavá a rovněž tato námitka je zcela nedůvodná.

45. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 1. 11. 2024 uvedl, že žalovaný považuje Částku za jistotu nesprávně. Poukázal na smysl a účel jistoty (teleologický výklad § 4b ZoL), který označil za zásadní pro posouzení, zda Částka představuje jistou. Z ustanovení § 4b ZoL je dle žalobce zřejmé, že smyslem a účelem jistoty je zajištění pohledávek státu a obcí vážících se k provozování Sázkové hry v podobě odvodů, správních poplatků a pokut, a/nebo zajištění pohledávek sázejících v podobě jimi získaných výher ze Sázkové hry, resp. ochrana těchto pohledávek státu, obcí a sázejících. Dle žalobce je tvrzení žalovaného o Údajné pohledávce, resp. Údajných nedoplatcích dlužníka XXX vážících se k Jistotě v příkrém rozporu s pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne XXX, č.j. XXX, a v něm učiněnými jednoznačnými závěry. Vrchní soud v něm potvrdil, že v insolvenčním řízení neuplatnila žádná z oprávněných osob ve smyslu § 4b odst. 1 ZoL, tj. stát (včetně žalovaného), obec a/nebo sázející, žádná práva, resp. žádné pohledávky, k jejichž zajištění, resp. ochraně by měla jistota sloužit. Z toho žalobce dovodil, že Částka nemůže plnit a neplní smysl a účel jistoty, resp. ustanovení § 4b odst. 4 ZoL, tj. zajištění, resp. ochranu pohledávek státu, obcí a sázejících, a tudíž není jistotou. Obdobně žalobce argumentoval, Částka není jistotou, neboť povolení k provozování sázkové hry zaniklo ex lege nejpozději ke dni 1. 1. 2023 (tj. téměř půl roku před vydáním prvostupňového rozhodnutí ze dne 18. 5. 2023) a společnost XXX (na kterou byla Částka převedena) sázkovou hru nikdy neprovozovala a neprovozuje. Z ustanovení § 4b ZoL je přitom dle žalobce zřejmá provázanost jistoty s existencí, resp. s dobou platnosti povolení k provozování sázkové hry.

46. Dále zopakoval svou dřívější argumentaci, že pokud by Částka představovala jistotu, žalovaný mohl a měl podat u insolvenčního soudu v rámci insolvenčního řízení excindační žalobu. Pokud tak ve lhůtě neučinil, platí nevyvratitelná domněnka, že Částka byla do majetkové podstaty dlužníka zahrnuta oprávněně. K počátku běhu lhůty uvedl, že insolvenční správce je povinen vyrozumět a poučit dotčené osoby pouze ve dvou případech. Zaprvé, v případě, že insolvenční správce do soupisu zapíše věci, práva, pohledávky a jiné majetkové hodnoty, které nenáleží dlužníkovi. Tak tomu v případě Částky zjevně není. Zadruhé, v případě, že zahrnutí příslušného majetku do majetkové podstaty je sporné zejména proto, že k nim třetí osoba uplatňuje práva, která to vylučují. Tak tomu v případě Částky rovněž není, což dle žalobce potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne XXX, č.j. XXX.

47. K platnosti a účinnosti Smlouvy o prodeji závodu společnosti XXX žalobce zopakoval svou argumentaci, podle níž žalovaný měl a mohl podat v zákonné lhůtě u insolvenčního soudu v této věci incidenční žalobu, kterou se měl a mohl domáhat určení neplatnosti Smlouvy o prodeji závodu, popř. její části, což neučinil. Smlouva o prodeji závodu (včetně dotčené části) je platná a účinná, a společnost XXX na jejím základě řádně nabyla Částku a veškerá práva vážící se k ní, a to s účinností ke dni 1. 4. 2020.

48. Žalobce dále poukázal na „Vyrozumění o nedoplatku“ Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 25.10.2024, č.j. XXX, adresovaný dlužníkovi XXX. Dovodil, že v něm obsažené závěry vyvrací tvrzení žalovaného, že v předmětné věci se údajně vůbec neuplatní insolvenční zákon a potvrzují správnost tvrzení žalobce týkajících se insolvenčního řízení. Žalovaný nestojí mimo insolvenční zákon, a tudíž byl a je povinen postupovat ve vztahu k Údajným nedoplatkům, včetně výše uvedené části Údajných nedoplatků v podobě údajného nedoplatku ve výši ve výši 21.000,– Kč evidovaného pod č.j. XXX, s využitím procesních nástrojů a za podmínek stanovených v insolvenčním zákoně.

49. Ve vztahu ke zbylým žalobním bodům žalobce toliko zrekapituloval svou dosavadní právní argumentaci.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

50. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Zástupce žalobce (dále jen „žalobce“) zdůraznil, že povinnost ukládaná žalobci, respektive dlužníku, je v rozporu se zákazem uplatnění pohledávek mimo insolvenční řízení. Zároveň bylo rozhodnutím ministerstva, potvrzené rozhodnutím žalovaného, uložena povinnost, kterou není možné splnit, je proto nicotné a žalovaný pochybil, pokud jeho nicotnost neprohlásil. Částka 50 milionů Kč deponovaná na bankovním účtu vedeném u XXX byla původně složena jako jistota ve smyslu tehdejší právní úpravy, tehdejšího § 4b ZoL. Částka již jistotou není, jak potvrdil Vrchní soud v Praze v řízení o incidenčním sporu, kde byla žalobcem XXX a žalovaným insolvenční správce. Jedná se o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne XXX, č. j. XXX, v němž odvolací soud dovodil, že nikdo z oprávněných subjektů, včetně Ministerstva, k finančním prostředkům neuplatnil žádnou pohledávku, a dále, že do insolvenčního řízení nebyly přihlášeny žádné pohledávky státu, obcí, případně hráčů hazardních her. Tyto pohledávky nebyly uplatněny v insolvenčním řízení, a Částka neplní smysl a účel jistoty. Jistota je úzce provázána s povolením, na základě kterého je provázána ta dotčená hazardní hra, která je zajištěna právě tou jistotou. Veškerá povolení ex lege zanikla k 1. 1. 2023, tedy asi půl roku před tím, než ministerstvo zahájilo dotčené správní řízení. Jestliže jistota je provázaná s povolením k provozování hazardní hry a jestliže ta povolení už nemohou existovat a neexistují, žalobce nespatřuje naplnění smyslu a účelu jistoty (Částka již jistotou není).

51. K odkazu ministerstva na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2018, č. j. 104 VSHP 331/2020–124, žalobce uvedl, že pokud Částka neměla být zahrnuta do soupisu majetkové podstaty, ministerstvo mohlo a mělo ve lhůtě 30 dnů podat excindační žalobu, to se nestalo. Platí nevyvratitelná právní domněnka, že Částka byla soupisu zahrnuta oprávněně. Vrchní soud rozhodoval právě v řízení o takové excindační žalobě. Závěry Vrchního soudu se neuplatní, protože žádné řízení o excindační žalobě nenastalo. Argument, že lhůta pro podání excindační žaloby nepočala běžet je nesprávný, § 224 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona říká, že správce je povinen individuálně vyrozumět a poučit podle toho ustanovení ve dvou případech. Za prvé, jestliže insolvenční správce do soupisu zapíše majetek, který nenáleží dlužníkovi. V daném případě je nesporné, že jistota, respektive práva a povinnosti v té době náležely dlužníkovi. Vrchní soud v Praze v jiném řízení řekl, že nikdo k té částce žádná práva neuplatňoval, to znamená, že Částka byla do soupisu majetkové podstaty zapsána oprávněně. Proto v okamžiku, kdy byl soupis zveřejněn v ISIRu, započala běžet lhůta třiceti dnů, která marně uplynula.

52. Dále žalobce uvedl, že uzavřel se společností XXX smlouvu o prodeji závodu, která byla schválena věřitelským výborem a insolvenčním soudem. Kdo by chtěl zpochybnit platnost takové smlouvy, má zákonnou prekluzivní lhůtu 3 měsíců na to, aby ji incidenční žalobou napadl. To se ale nestalo. K tomu odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 Af 4/2022 – 99. Dle rozsudku se má v dané situaci za to, že je smlouva o převodu závodu platná a účinná a vyvolala zamýšlené právní účinky. S ohledem na prekluzivní lhůtu nelze zamýšlené právní účinky již zvrátit. Pokud ministerstvo ukládá dlužníkovi, aby z Částky byla uhrazena údajná pohledávka, ukládá mu plnění, které není možné splnit. Proto je rozhodnutí ministerstva nicotné. Dále žalobce podotknul, že Celní úřad Jihomoravského kraje doručil dlužníku vyrozumění s tím, že pro rozhodnutí o pohledávkách je relevantní insolvenční zákon. Tím dal za pravdu procesní pozici žalobce a vyvrátil argumentaci ministerstva.

53. K dalším žalobním bodům žalobce zopakoval svou dosavadní argumentaci. Závěrem zdůraznil, že žalovaným předestřený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (srov. níže) není pravomocný.

54. Zástupce žalovaného (dále jen „žalovaný“) odkázal na písemná podání ve věci a setrval na názoru, že stojí zcela mimo insolvenční zákon, ministerstvo nebylo a není povinno, na rozdíl od ostatních subjektů, použít procesní nástroje za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Zdůraznil, že předmětné prostředky nenáleží a nikdy nenáležely do majetkové podstaty dlužníka, a to podle ustanovení § 208 insolvenčního zákona. Odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ve věci 104 VSPH 331/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 19 C 32/2023 – 89. V něm obvodní soud v bodě 26 dospěl k závěru, že je s jistotou možné nakládat po souhlasu příslušného orgánu, zde ministerstva. Tuto skutečnost nemůže zvrátit ani fakt, že insolvenční správce nesprávně zahrnul jistotu do majetkové podstaty shora popsaného insolvenčního řízení. Následně v bodě 27 uvedl, že rovněž judikatura insolvenčních soudů dospěla k závěru, že jistota složená podle ustanovení § 4b ZoL nepatří do majetkové podstaty podle ustanovení § 208 insolvenčního zákona. Tento speciální právní režim jistoty potvrzuje stanovisko žalovaného, že s jistotou není možné volně nakládat, neboť by se v tomto případě mohla dostat mimo dosah ministerstva a přestala by plnit svou zajišťovací funkci. Lhůta pro podání excindační žaloby dosud nezapočala běžet, neboť žalobce ministerstvo nevyrozuměl o zahrnutí majetku do majetkové podstaty. V citované věci MAXITIP insolvenční správce ministerstvo vyrozuměl.

55. Ke smlouvě o prodeji závodu žalovaný konstatoval, že celou situaci způsobil žalobce svým postupem. Součástí kupní smlouvy, resp. její přílohou byla vinkulace společnosti XXX, ve které je výslovně uvedeno, že k nakládání s uvedenou jistotou je nutné udělení souhlasu Ministerstva financí České republiky. Tedy sám insolvenční správce i společnost XXX si museli být vědomi toho, že k převodu jistoty bez souhlasu ministerstva nemůže dojít. Ministerstvo nenamítá neplatnost smlouvy jako takové, ale výslovně ustanovení 5.3 smlouvy. Na tuto situaci lze analogicky použít situaci, v níž by smlouvou o prodeji závodu měl být realizován převod podnikatelského oprávnění nebo jakéhokoliv jiného veřejnoprávního oprávnění, což není možné, jak konstatoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4197/2011. Také Nejvyšší správní soud konstatoval, že převodem závodu nedochází k převodu veškerých veřejnoprávních povolení (sp. zn. 4 As 72/2012). Nemohlo dojít k převodu jistoty, neboť z § 4b ZoL výslovně vyplývá, že je k jejímu převodu nutný souhlas ministerstva. Pokud žalobce odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v insolvenční věci, jednalo se o incidenční spor na určení pořadí pohledávky. K meritornímu posouzení jistoty nedošlo.

56. Ke druhé a třetí námitce žalovaný odkázal na písemné vyjádření k žalobě. K vyrozumění Celního úřadu uvedl, že se jedná pouze o vyrozumění o existenci nedoplatků. Pokud by existovalo více nedoplatků ve výši přesahující jistotu, byly by přednostně uspokojeny z jistoty, následně potom běžným způsobem. K tomu nedošlo, neboť nedoplatky nepřevyšují jistotu. To, že celní úřad vyrozuměl o existenci pohledávky, nemůže změnit nic na tom, že je nutno pohledávku přednostně uspokojit z jistoty. ZoL neuvádí, že by jistota nějakým okamžikem přestávala býti jistotou, je nutno s ní nadále jako s jistotou nakládat. Žalobci nic nebrání, aby požádal o souhlas s uvolněním prostředků, což dosud neučinil.

57. Žalobce nadále na navržených důkazech netrval, soud o nich proto nerozhodoval. Listiny, předložené žalovaným při ú.j. byly mezi účastníky nesporné, soud jimi proto důkaz neprováděl.

58. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou uplatněných bodů, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

59. Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:

60. Podle § 140d odst. 1 insolvenčního zákona jiná řízení než soudní a rozhodčí řízení se rozhodnutím o úpadku nepřerušují a lze je nově zahájit i v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku; v těchto řízeních však po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze rozhodnout o náhradě škody nebo jiné újmy. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Nestanoví–li zákon jinak, je účastníkem těchto jiných řízení i nadále dlužník. Podle odst. 2 téhož ustanovení rozhodnutím o úpadku se z jiných řízení podle odstavce 1 nepřerušují zejména a) daňové řízení, b) řízení ve věcech vkladu práva k nemovitostem, c) řízení o dlužných mzdových nárocích zaměstnanců dlužníka podle zvláštního právního předpisu, d) řízení o pojistném na sociální zabezpečení. a příspěvku na státní politiku zaměstnanost 61. Podle § 208 insolvenčního zákona nestanoví–li tento zákon jinak, do majetkové podstaty nepatří též majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen, zejména účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního samosprávního celku nebo státního fondu, finanční rezervy vytvářené podle zvláštních právních předpisů , majetek České národní banky, který byl na základě zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboží propuštěné celním úřadem k dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem.

62. Podle § 4b odst. 1 písm. a) ZoL k zajištění pohledávek státu, obcí a výplat výher sázejícím je žadatel povinen složit na zvláštní účet u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva peněžní částku (dále jen „jistota“), která za jednotlivého žadatele činí 50 000 000 Kč u loterií a her podle § 2 písm. a), c), d), l), m) bodu 2, n) a podle § 50 odst. 3, a to za všechny jím provozované loterie a hry. Podle odst. 3 téhož ustanovení po dobu, na kterou bylo povolení k provozování loterií a jiných podobných her vydáno, nesmí provozovatel s jistotou nakládat a ani nesmí dojít k uvolnění jistoty nebo její části. Za nakládání s jistotou podle předchozí věty se nepovažuje převod jejího zůstatku mezi bankami nebo spořitelními a úvěrními družstvy po dobu platnosti povolení na základě rozhodnutí vydaného orgánem, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil. Podle odst. 4 téhož ustanovení jistota může být provozovateli uvolněna po předchozím souhlasu orgánu uvedeném v odstavci 3 teprve tehdy, jestliže uplynula lhůta, na kterou bylo povolení vydáno, nebo bylo povolení zrušeno anebo činnost skončila a byl vyúčtován provoz loterie nebo jiné podobné hry. Z jistoty se přednostně uhradí pohledávky státu a obcí (správní poplatky, odvod z loterií a jiných podobných her a pokuty). Pokud jistota nepostačí, uhradí se tyto pohledávky poměrně podle výše. Po úhradě pohledávek státu a obcí se z jistoty vyplatí případné výhry sázejících, a to poměrně podle jejich výše.

63. Soud o věci uvážil takto:

64. Předně soud uvádí, že rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnuti je vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzeni ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby předurčuje obsah a kvalitu rozhodnuti soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42). Z ustálené rozhodovací praxe správních soudů dále vyplývá, že se na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů hledí jako jeden celek, kdy případné vady odůvodnění rozhodnutí prvostupňového správního orgánu mohl zhojit žalovaný (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2012 č. j. 6 Ads 134/2012 – 47).

65. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti uplatněnou ve čtvrté žalobní námitce, neboť, nepřezkoumatelnost rozhodnutí je zpravidla důvodem pro jeho zrušení.

66. Z ustálené judikatury správních soudů je zřejmé, že institut nepřezkoumatelnosti nelze libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Nedostatkem důvodu nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění, ale pouze nedostatek důvodů skutkových (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003–75).

67. Nepřezkoumatelnost není způsobena ani nižší kvalitou odůvodnění, nýbrž závěrem o tom, zda rozhodnutí obsahuje alespoň základní náležitosti do té míry, že může být podrobeno soudnímu přezkumu. Správní orgán není povinen vypořádat každý dílčí argument. Pokud žalobce uplatní pouze obecné námitky, může se s nimi rozkladový orgán vypořádat pouze v obecné rovině (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2018, č. j. 8 Afs 71/2007 – 116). Námitky lze vypořádat i tak, že správní orgán prezentuje v odůvodnění právní názor odlišný od názoru účastníka řízení, pakliže zdůvodnění tohoto názoru poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Tím jsou minimálně implicitae vypořádány i námitky účastníka, absence odpovědi na jednotlivé námitky účastníka v odůvodnění rozhodnutí bez dalšího nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Podstatné je, aby se správní orgán vypořádal se všemi základními námitkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014 – 78).

68. V projednávané věci žalobou napadené rozhodnutí těmto požadavkům dostálo. Z jeho odůvodnění je totiž zřejmé, jakými úvahami byl žalovaný veden, jakými skutečnostmi se zabýval, z jakých důvodů a na základě jakých konkrétních skutečností své závěry učinil. Zároveň se dostatečně vypořádal se všemi základními námitkami, jež žalobce v průběhu správního řízení uplatnil. Rozhodnutí tak není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jednotlivá zjištění tvoří logický celek, soud neshledal, že by rozhodnutí bylo vnitřně rozporné. Rozhodnutí proto není nepřezkoumatelné ani pro nesrozumitelnost. Námitky ohledně podkladů pro rozhodnutí žalovaný vypořádal, když uvedl, že jedinými podklady nutnými k zahájení řízení jsou Tabulka a vyjádření GŘC ze dne 31. 10. 2022 (str. 18 napadeného rozhodnutí), pročež podkladem pro uložení povinnosti uhradit nedoplatky z jistoty jsou primárně pravomocná rozhodnutí příslušných orgánů (str. 17 napadeného rozhodnutí). Zbylé námitky žalobce v otázce podkladů jsou tímto vypořádány implicitně.

69. Následně se soud zabýval dalšími procesními námitkami žalobce.

70. Ve druhé žalobní námitce žalobce brojil proti nedostatečně konkretizovanému předmětu řízení v usnesení o zahájení správního řízení. Dovolával se proto závěrů Nejvyššího správního soudu vyslovených v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 266/2014. Zároveň brojil proti konkretizaci předmětu řízení toliko tabulkou připojenou k usnesení o zahájení správního řízení ve formě přílohy, která obsahuje všechny nedoplatky orgánů Celní správy (nikoli pouze související s povoleními vydanými podle ZoL).

71. K tomu soud poukazuje na odbornou literaturu, dle které „[p]ři vymezení věci v oznámení o zahájení řízení je třeba přihlížet k povaze řízení. Věc by neměla být vymezena příliš konkrétně, neboť správní orgán nemá při oznámení o zahájení řízení zjištěn skutkový stav věci a nemůže tedy v oznámení o zahájení řízení konkretizovat předmět řízení stejným způsobem jako ve výrokové části rozhodnutí. Nelze ji však vymezit ani příliš obecně, neboť v takovém případě by oznámení o zahájení řízení do značné míry postrádalo smysl a účastník řízení by nevěděl, o čem bude v zahajovaném řízení jednáno“ (cit. Hrabák, J. § 46. In: HRABÁK, J . a kol. Správní řád: Výkladové poznámky. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2024–11–13]. ASPI_ID KO500_2004CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336–517X, srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2022, čj. 7 Azs 23/2022–33, bod 24). Při posuzování dostatečnosti vymezení předmětu řízení je nutno zkoumat naplnění účelu pro který zákonodárce jako obligatorní náležitost oznámení o zahájení řízení stanovil vymezení předmětu řízení, tedy poskytnutí možnosti účastníku správního řízení formulovat účelně svou procesní obranu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č .j. 5 As 67/2016 – 33). Zdejší soud proto přisvědčil závěrům žalovaného, že na usnesení o zahájení řízení ve věci vypořádání jistoty dle §4b nelze klást stejné nároky, jako v případě správního trestání.

72. Z předloženého správního spisu vyplývá, že v posuzovaném případě bylo řízení zahájeno dle § 46 odst. 1 z moci úřední dne 21. 11. 2022, kdy bylo žalobci a dlužníku doručeno Oznámení o zahájení řízení ze dne 16. 11. 2022 (Oznámení a Výzva ministerstva I). Z něj se podává, že ministerstvo „v souladu s ustanovením 46 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 4b odst. 4 loterního zákona a § 136 zákona o hazardních hrách zahajuje z moci úřední správní řízení o úhradě nedoplatků z jistoty složené podle § 4b odst. 1 písm. a) loterního zákona vzniklých z provozování hazardních her. Důvodem zahájení tohoto správního řízení je skutečnost, že Ministerstvo financí z vlastní úřední činnosti zjistilo, že orgány Celní správy ČR evidují u účastníka řízení nedoplatky vzniklé z provozování loterií a jiných podobných her, resp. z hazardních her (podle § 136 zákona o hazardních hrách se považují loterie a jiné podobné hry za hazardní hry).“ Již z tohoto textu je zřejmé, jaké řízení bylo se společností zahájeno, tedy že jeho předmětem je uspokojování nedoplatků evidovaných orgány Celní správy ČR, a to z jistoty dle § 4b ZoL. Ministerstvo předmět řízení dále konkretizovalo a zúžilo Tabulkou, v níž byla mimo jiné uvedena čísla jednací rozhodnutí správních orgánů, jimiž byly uloženy dlužníku povinnosti k zaplacení v daných rozhodnutích specifikovaných částek. K tvrzení žalobce, že byla Tabulka postupně doplňována (jako Doplněná a rozšířená tabulka), soud uvádí, že je ze správního spisu patrná pouze jediná tabulka za žurnalizovaná pod číslem 2., avšak ani z vyjádření GŘC ze dne 27. 12. 2022 k výzvě neplyne, že by právě čísla jednací byla do Tabulky doplňována po zahájení správního řízení.

73. Podle stanoviska soudu bylo ze způsobu, jakým ministerstvo vymezilo předmět řízení, od počátku správního řízení seznatelné, že z přehledu pohledávek uvedených v tabulce budou z jistoty uspokojeny pouze takové, které splňují podmínky uvedené v usnesení o zahájení řízení. Do této Tabulky bylo zařazeno celkem 27 rozhodnutí správních orgánů, přičemž soud považuje za zcela dostačující, pokud byl závěr o přípustnosti uspokojení jednotlivých pohledávek učiněn až v průběhu správního řízení. Účelem správního řízení o uvolnění prostředků z jistoty dle § 4b ZoL totiž bylo právě zjistit, která z rozhodnutí uvedených v přehledu splňují podmínky k uspokojení z jistoty, a následně svolit k vydání předmětných peněžních prostředků z jistoty. Vadou zahájení takového správního řízení proto nemůže být to, že byla v tabulce uvedena také další rozhodnutí, u nichž správní orgány následně vyhodnotily, že z nich vzešlé pohledávky z jistoty uspokojit nelze.

74. V předmětném seznamu v tabulce byla uvedena také rozhodnutí č. j. XXX a č. j. XXX. Uhrazení nedoplatků vzešlých právě z výše vyjmenovaných rozhodnutí těchto dvou čísel jednacích bylo uloženo společnosti XXX rozhodnutím ministerstva. Tato rozhodnutí jsou v tabulce označena pod totožnými čísly jednacími, jakými jsou označena v hlavičkách předmětných rozhodnutí a ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí ministerstva. Žalobce se tedy mohl k přípustnosti uspokojení těchto konkrétních pohledávek z jistoty v průběhu správního řízení vyjádřit, nebyl o toto své právo na procesní obranu postupem ministerstva připraven. Postup ministerstva tak nezpůsobil nezákonnost jeho rozhodnutí ve věci samé.

75. Žalobce ostatně nepopírá, že se s Tabulkou seznámil, když uvedl, že opakovaně vůči srozumitelnosti Tabulky brojil. Námitky žalobce jsou však ryze formálního charakteru, a žalobce ani netvrdil, že by nebyl schopen konkrétně rozhodnutí č. j. XXX a č. j. XXX v průběhu správního řízení identifikovat. Případné námitky k nejasnému označení odlišných dokumentů pak nemohou závěr o možnosti se vyjádřit k výše uvedeným dvěma rozhodnutím zvrátit. Obdobně nedůvodné jsou námitky o „matoucím“ charakteru Tabulky, neboť žádný z argumentů žalobce nevyvrací, že se mohl k otázce uhraditelnosti pohledávek z předmětných dvou rozhodnutí z jistoty vyjadřovat v průběhu celého správního řízení, jelikož tato rozhodnutí byla identifikována bez jakýchkoliv pochyb.

76. Soud nevešel ani na žalobcovu námitku vypracování Tabulky odlišnými správními orgány, a na její připojení k usnesení přílohou. Je–li zjevné, že žalobce se s Tabulkou seznámil (jako v projednávané věci), byl by požadavek na její zapracování do jednoho dokumentu (přímo do usnesení) přepjatým formalismem. Je tedy zřejmé, že smysl a účel vymezení předmětu řízení (aby mohl dlužník, resp. žalobce formulovat svou obranu) byl v dané věci naplněn.

77. Pokud jde o žalobcem namítaný rozpor ve vymezení předmětu řízení (zda mělo být vedeno řízení o nedoplatcích dle ZoL nebo ZHH), s touto námitkou se žalovaný dostatečně vypořádal, neboť poukázal na aplikaci přechodného ustanovení § 136 odst. 3 zákona o hazardních hrách, a zdůraznil, že ministerstvo na § 136 zákona o hazardních hrách výslovně poukázalo (str. 17 napadeného rozhodnutí). Žalovaný k námitkám žalobce řádně odůvodnil, že v případě obou předmětných rozhodnutí jde o takové pohledávky, jež je možné na základě přechodného ustanovení dle § 136 odst. 3 zákona o hazardních hrách hradit z jistoty složené dle § 4b ZoL. Soud na tuto argumentaci žalovaného, s níž se ztotožňuje, ve zbytku odkazuje. Žalobce ostatně ani nevyvrátil závěr žalovaného, že povinnosti vzešlé z těchto dvou rozhodnutí spadají do režimu přechodného ustanovení § 136 odst. 3 zákona o hazardních hrách. K rozsáhlé argumentaci žalobce ohledně nejasnosti, zda byly předmětem řízení povinnosti dle ZoL nebo dle zákona o hazardních hrách, nad rámec již výše uvedeného zdejší soud opětovně zdůrazňuje, že tato argumentace nemohla ničeho zvrátit na závěru, že předmět řízení byl dostatečně vymezen tak, že jsou jím pohledávky uspokojitelné z jistoty dle §4b ZoL (viz odůvodnění výše).

78. Pro úplnost zdejší soud uvádí, že dvě výše citovaná rozhodnutí byla vydána až po ustanovení žalobce insolvenčním správcem dlužníka XXX, k němuž došlo dne 14. 8. 2019, a po prohlášení konkursu na majetek dlužníka XXX, k němuž došlo dne 29. 11. 2019 (tyto skutečnosti jsou soudu známy z jeho činnosti z insolvenčního rejstříku ve věci sp. zn. XXX, dokumenty číslo desek XX a XX). Konkrétně ve věci č. j. XXX nabylo předmětné rozhodnutí právní moci dne 8. 4. 2021, přičemž bylo dle „rozdělovníku“ doručováno jak dlužníkovi XXX, tak žalobci jakožto jeho insolvenčnímu správci. Ve věci č. j. XXX bylo předmětné rozhodnutí vydáno dne 6. 5. 2020, přičemž bylo dle hlavičky adresováno dlužníkovi XXX a žalobci zároveň. Žalovaný proto příhodně argumentoval, že si žalobce musel být těchto rozhodnutí vědom.

79. Lze proto uzavřít, že byl naplněn smysl a účel požadavku na vymezení předmětu řízení dle správního řádu.

80. Námitky nejsou důvodné.

81. Třetí žalobní námitkou žalobce namítal, že žalovaný aproboval rozhodnutí ministerstva, které však nemělo všechny podklady pro vydání rozhodnutí ve věci samé. Zdůrazňoval, že jej ministerstvo vyzývalo k vyjádření k podkladům rozhodnutí po doplnění správního spisu celkem třikrát, ani po třetí výzvě však nemělo veškeré podklady pro vydání správního rozhodnutí ve věci samé. Zároveň poukazoval na absenci úředního záznamu o telefonické žádosti ministerstva, na základě které GŘC vypracovalo Doplněnou a rozšířenou tabulku.

82. K tomu soud poukazuje judikaturu Nejvyššího správního soudu k právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu, dle které „[j]eho smyslem je poskytnout účastníku možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení, případně dát účastníku k dispozici skutková zjištění správního orgánu, aby mohl poukázat na jejich nesprávnost nebo aby navrhl jejich doplnění. Materiálním předpokladem užití tohoto ustanovení je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny zásadní důkazy, o nichž účastník řízení neví“ (cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2021, čj. 4 As 260/2019–38, bod 35).

83. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce byl naposledy vyzván k vyjádření se k podkladům rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu přípisem ze dne 13. 4. 2023. Dne 20. 4. 2023 se k nahlížení do správního spisu dostavila zmocněnkyně žalobce Mgr. N. R. Téhož dne byla společnosti XXX prodloužena lhůta k vyjádření se k podkladům rozhodnutí do 3. 5. 2023, což žalobce učinil dne 27. 4. 2023. V návaznosti na to bylo dne 18. 5. 2023 vydáno prvostupňové rozhodnutí ministerstva. V období mezi nahlížením žalobce dne 27. 4. 2023 a vydáním rozhodnutí dne 18. 5. 2023 nebyl správní spis nijak doplňován. Skutkový stav tak nedoznal změn, nebyly zde doplněny žádné podklady či důkazy, o jejichž existenci žalobce nevěděl. Z výše uvedeného je zároveň zřejmé, že byl–li žalobce k vyjádření vyzván celkem 3x, nemá tato skutečnost vliv na posouzení otázky, zda v době vydání rozhodnutí ministerstva existovaly podklady, o nichž žalobce nevěděl. Nelze ostatně pominout, že tento postup byl vyvolán průběžnými námitkami žalobce ve správním řízení, přičemž ministerstvo žalobci opakovaně vycházelo vstříc a obsah správního spisu nad nezbytnou míru doplňovalo (k nezbytným podkladům pro vydání rozhodnutí ve věci samé srov. níže).

84. Pokud jde o žalobcem uváděnou absenci záznamu o telefonické konverzaci, zdejší soud poukazuje na závěry Nejvyššího správního soudu, podle nějž „[z]ávěr Nejvyššího správního soudu (…) tedy nelze bez dalšího vyložit tak, že chybí–li ve správním spise jakýkoliv podklad (listina), o které se správní orgán v odůvodnění zmiňuje, je rozhodnutí automaticky nezákonné z důvodu, že zjištěný skutkový stav nemá oporu ve správním spisu. (…) Nejvyšší správní soud závěry výše citovaného rozsudku sp. zn. 4 Az 55/2003 sám v minulosti aplikoval v případě, kdy ve správním spise chyběla listina, o níž se správní orgány při rozhodování opíraly (srov. rozsudek ze dne 16. 12. 2015, čj. 8 As 106/2015–33). Tehdy se však jednalo o jeden ze stěžejních podkladů rozhodnutí, na základě něhož bylo rozhodnuto ve věci. Je tedy nutno setrvat na tom, aby v případě absence některé v odůvodnění zmiňované listiny správní soudy učinily úvahu o tom, zda může mít absence vliv na výsledek rozhodnutí ve správním řízení, anebo nikoliv“ (cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2020, č. j. 8 Azs 30/2019–28, bod 13).

85. Soud opakovaně zdůrazňuje, že podstatou řízení v nyní projednávané věci bylo toliko uvolnění peněžních prostředků z jistoty složené dle § 4b ZoL. K závěru o uspokojitelnosti pohledávky z jistoty dle § 4b ZoL přitom postačuje prokázání existence takovýmto způsobem uspokojitelné pohledávky. Ve správním spise jsou evidovány veškeré zásadní podklady pro vydání rozhodnutí ministerstva, kterými jsou s ohledem na výše uvedené především Vyjádření GŘC ze dne 31. 10. 2022 včetně Tabulky, a rozhodnutí č. j. XXX a č. j. XXX. Byť soud předmětný úřední záznam ve správním spise doručeném soudu v elektronické podobě neidentifikoval, ve věci žalobce není předmětný záznam takovým stěžejním podkladem pro vydání rozhodnutí ve věci samé, jehož absence by vedla k závěru o nedostatku podkladů. Tato vada proto nemohla způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z téhož důvodu nelze přijmout argumentaci žalobce, že ve správním spise nebyly založeny správní spisy souvisejících správních řízení.

86. Námitky nejsou důvodné.

87. Následně se soud zabýval hmotněprávními námitkami žalobce.

88. V první žalobní námitce žalobce tvrdil, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákaz uplatnění pohledávek mimo insolvenční řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Zároveň argumentoval, že pohledávky měly být uplatněny dle § 203 insolvenčního zákona u žalobce jakožto insolvenčního správce dlužníka. Žalovaný měl napadnout zahrnutí Částky do soupisu majetkové podstaty excindační žalobou dle § 225 insolvenčního zákona, což neučinil, proto v souladu s § 225 odst. 3 insolvenčního zákona platí, že byla zahrnuta oprávněně. Částka ani nebyla jistotou dle § 4b ZoL, neboť žádná z oprávněných osob dle §4b odst. 1 ZoL neuplatnila žádná práva, k jejichž ochraně by měla jistota sloužit. Nadto povolení k provozování hazardní hry zaniklo nejpozději ke dni 1. 1. 2023 a společnost XXX, na kterou byla Částka převedena, sázkovou hru nikdy neprovozovala. Dále žalobce argumentoval objektivní nemožností splnit povinnosti plynoucí z napadeného rozhodnutí, neboť obchodní závod včetně Bankovní ho účtu s Částkou byl převeden na společnost XXX, přičemž platnost smlouvy nebyla včas napadena před insolvenčním soudem v incidenčním sporu (§ 289 insolvenčního zákona).

89. Soud považuje za přiléhavý poukaz žalovaného na závěry Vrchního soudu v Praze, dle kterého jistota dle § 4b ZoL spadá do aplikačního rámce § 208 insolvenčního zákona: „Jedním z cílů a základních principů insolvenčního řízení je co nejvyšší (a v zásadě poměrné) uspokojení věřitelů dlužníka (§ 1 a § 5 písm. a/ IZ), s čímž koresponduje i úprava IZ ohledně rozsahu majetkové podstaty (§ 205 a § 206 IZ), jež je pojímána velmi široce a je vedena snahou o co nejmenší výluky z jejího obsahu, aby bylo možné zpeněžit maximum z dlužníkova majetku a věřitelé byli co nejvíce uspokojeni. Výjimky z tohoto pravidla je pak třeba vykládat restriktivně [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2018, pod číslem 53 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1498/17), a tam uvedený rozsáhlý přehled judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu]. Jednou z těchto výjimek je i úprava § 208 IZ, jež vylučuje majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen. (…) Jinak řečeno úprava v § 208 IZ rozlišuje dvě skupiny pohledávek: (i) majetek, s nímž lze nakládat podle zvláštního zákona pouze v souladu se stanoveným účelem, přičemž z výčtu je patrné, že půjde zejména o veřejné prostředky poskytnuté dlužníku za určitým účelem a (ii) finanční rezervy vytvářené za určitým účelem. Odvolací soud v tomto ohledu sdílí právní názor žalobce, že dlužníkem složená jistota je právě takovou finanční rezervou, neboť je ji dlužník povinen vytvářet podle zvláštního zákona a je skládána na účet vázaný pro daný účel.“ (cit. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2018, č. j. 104 VSPH 331/2020 – 124).

90. Vrchní soud v Praze ve výše citovaném rozsudku změnil rozsudek Městského soudu v Praze tak, že zamítl žalobu na určení, že poskytnutí peněžitého plnění z bankovního účtu dlužníka na účet Specializovaného finančního úřadu je vůči věřitelům dlužníka neúčinné, na uložení povinnosti Specializovanému finančnímu úřadu zaplatit předmětnou Částku zpět do majetkové podstaty dlužníka a na určení, že žádost dlužníka o uvolnění jistoty podle § 4 odst. 4 ZoL je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním jednáním. Vrchní soud v Praze se v dané věci neztotožnil s argumentací žalované insolvenční správkyně, která s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 218/2014 uváděla, že práva k peněžní částce vedené jako jistota mohou uplatňovat pouze osoby, které získají postavení věřitele v insolvenčním řízení a svého práva se dovolají. Vrchní soud poukázal na nepřiléhavost této argumentace, neboť Nejvyšší správní soud v dané věci posuzoval otázku poplatků vybraných provozovatelem skládky, které však nepředstavují prostředky vázané na zvláštním účtu, jakkoli provozovateli skládky vzniká povinnost takto vybrané poplatky odvést jejich příjemci (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2018, č. j. 104 VSPH 331/2020 – 124, bod 23).

91. Pouze pro úplnost soud poukazuje také na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 8 Af 1/2023 – 30, v němž osmý senát městského soudu dospěl k závěru, že kauce dle § 89 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále jen „zákon o hazardních hrách“) je vyňata z majetkové podstaty dle § 208 insolvenčního zákona. Institut kauce dle § 89 zákona o hazardních hrách přitom nahradil institut jistoty dle § 4b ZoL, byť s odlišnostmi (nově je kauce skládána přímo u Ministerstva spravedlnosti, eventuálně může být poskytnuta bankovní zárukou), které však nemohou ničeho změnit na závěru, že v obou případech je daná Částka vázána přísně vymezeným účelem a její použití je zákonem upraveno zcela striktně. K obdobným závěrům z pohledu insolvenčního řízení pak dospěl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 2. 11. 2023, č. j. 1101 VSPH 601/2023–61, na nějž přiléhavě odkázal žalovaný.

92. Výše předestřené závěry ostatně aprobovala také odborná literatura: „Za finanční rezervu je třeba považovat i jistotu podle § 4b již zrušeného zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, neboť dlužník je povinen ji vytvářet podle zvláštního zákona a skládat ji na účet vázaný na daný účel (104 VSPH 331/2020); obdobně by se zřejmě posoudila i kauce podle § 89 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách.“ (cit.§ 208 [Dotace a další obdobný majetek vyloučený z důvodu jeho účelového určení]. In: SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 2.)

93. Z §4b odst. 3 a 4 ZoL vyplývá, že po dobu, na kterou bylo povolení k provozování loterií a jiných podobných her vydáno, nesmí provozovatel s jistotou nakládat ani nesmí dojít k uvolnění jistoty nebo její části. Jistota může být provozovateli uvolněna po předchozím souhlasu orgánu uvedeném v odstavci 3 teprve tehdy, jestliže uplynula lhůta, na kterou bylo povolení vydáno, nebo bylo povolení zrušeno anebo činnost skončila a byl vyúčtován provoz loterie nebo jiné podobné hry. Z předmětného ustanovení zároveň plyne, že souhlas k uvolnění jistoty vydává orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil. Zákaz nakládat s jistotou přitom trvá až do vydání souhlasu s uvolněním jistoty správním orgánem, který vydal povolení k provozování loterií a jiných podobných her. Až tímto aktem věcně příslušného správního orgánu končí účinky zákazu provozovatele hry s jistotou nakládat. Jinými slovy, až vydáním tohoto aktu veřejné moci přestávají být peněžní prostředky složené na zvláštním účtu u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva vázány v režimu finanční rezervy vytvořené podle zvláštního právního předpisu, s nímž lze naložit podle zvláštního předpisu pouze způsobem, k němuž byly určeny. K vydání tohoto souhlasu přitom může dojít až po vyúčtování provozu loterie nebo jiné podobné hry. Akt vydání souhlasu je tedy nutno odlišovat od zaniknutí povolení k provozování loterií a jiných podobných her, a samotným zánikem předmětného povolení tak složené peněžní prostředky neztrácejí charakter jistoty. Tato posloupnost vyplývá přímo z ustanovení § 4b odst. 4 ZoL, a nelze ji tak překonat úvahami o smyslu a účelu jistoty.

94. Zároveň z výše uvedeného jednoznačné vyplývá, že je jistota vázána přísně zákonem vymezeným účelem (k zajištění pohledávek státu, obcí a výplat výher sázejícím, srov. § 4b odst. 1 ZoL), přičemž ZoL striktně upravuje její použití i dobu jejího trvání. Naopak do vydání souhlasu je možné nakládat s jistotou způsobem uvedeným ve § 4b odst. 4 ZoL, který stanoví, jaké pohledávky v jakém pořadí mají být z jistoty uhrazeny (srov. závěry obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2018, č. j. 104 VSPH 331/2020 – 124). Až do vydání souhlasu dle § 4b odst. 4 ZoL proto nepatří peněžní prostředky z jistoty s ohledem na § 208 insolvenčního zákona do majetkové podstaty dlužníka v insolvenčním řízení. Teprve po vydání souhlasu doplní insolvenční správce soupis majetkové podstaty o přebytek (po souhlasu) uvolněných peněžních prostředků (§ 205 odst. 1 ve spojení s § 217 odst. 1 insolvenčního zákona).

95. V projednávané věci ministerstvo uložilo společnosti XXX uhradit z jistoty nedoplatky u Celního úřadu pro hlavní město Prahu a Celního úřadu pro Jihomoravský kraj, jde o pohledávky státu ve smyslu § 4 odst. 4 ZoL. Jelikož ke dni vydání napadeného rozhodnutí nedošlo k vydání souhlasu k uvolnění jistoty, peněžní prostředky neztratily charakter jistoty, a takovýto postup byl v souladu se zákonem.

96. Bylo přitom na insolvenčním správci, který je odborníkem v oboru insolvenčního práva, aby ve spolupráci s dlužníkem dbal na vypořádání těchto veřejnoprávních povinností dlužníka, a nezahrnoval peněžní prostředky složené na zvláštním podúčtu za účelem jistoty do soupisu majetkové podstaty dlužníka XXX bez vydání souhlasu ve smyslu § 4b odst. 4 ZoL. Pokud tak žalobce jako insolvenční správce dlužníka učinil, je namístě podotknout, že žalovaný je osobou, která k jistotě uplatňuje práva, jež zahrnutí do soupisu majetkové podstaty vylučují ve smyslu § 224 odst. 1 insolvenčního zákona. Závěr, že správní orgán (žalovaný) je osobou, jíž je taková výzva doručována, ostatně aproboval také Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 3. 8. 2018, č. j. 104 VSPH 331/2020 – 124, bod 19.

97. K totožnému závěru dospěl také desátý senát Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 Af 4/2022 – 99, jehož se dovolával sám žalobce: „Proto soud dává za pravdu žalovanému rovněž v tom, že insolvenční správce měl vyrozumět žalovaného o soupisu tohoto majetku do soupisu majetkové podstaty podle § 224 odst. 1 insolvenčního zákona (…). Toto vyrozumění má podle § 224 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat rovněž poučení o možnosti podat vylučovací žalobu a o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby. (…) Při tomto postupu by se žalovaný mohl v insolvenčním řízení domáhat vyloučení tohoto majetku z majetkové podstaty excindační žalobou, neboť podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona se mohou osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Lhůta pro podání této žaloby se řídí § 225 odst. 2, podle něhož žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. (…) Není správný názor žalobkyně, že lhůta pro podání vylučovací žaloby počala běžet již zveřejněním soupisu majetkové podstaty v insolvenčním rejstříku. Insolvenční zákon nenabízí jinou možnost, než že lhůta pro podání vylučovací žaloby počíná běžet až vyrozuměním o soupisu majetku do majetkové podstaty. Žalobkynin opačný názor je v přímém rozporu se zněním zákona. (…) Na tomto místě lze rovněž vyvrátit názor žalobkyně, že se při nakládání s jistotou složenou podle § 4b zákona o loteriích vůbec nepoužije zákon o loteriích, ale postupuje se pouze podle insolvenčního zákona. Z výše popsané úpravy insolvenčního zákona je zřejmé, že sám insolvenční zákon počítá s tím, že existuje majetek, jehož osud je upraven zvláštními předpisy. Judikatura navíc potvrdila, že tímto majetkem je i jistota podle zákona o loteriích“ (body 46 až 49, zvýraznění doplněno zdejším soudem).

98. Nebylo–li tedy žalovanému doručeno vyrozumění o soupisu ve smyslu § 224 insolvenčního zákona, nemohla ani počít lhůta k podání žaloby proti insolvenčnímu správci ve smyslu § 225 insolvenčního zákona. Nemůže se proto ani uplatnit nevyvratitelná domněnka oprávněného pojetí jistoty do soupisu dle § 225 odst. 3 insolvenčního zákona, jíž se dovolává žalobce. Za takové situace bude na žalovaném, aby se nápravy domáhal před insolvenčním soudem.

99. Pokud jde o otázku převodu obchodního závodu společnosti XXX na společnost XXX, zdejší soud předesílá, že povinnosti plynoucí z § 4b ZoL nepřešly na společnost XXX s převodem obchodního závodu, neboť s převodem obchodního závodu nepřecházejí na jeho nabyvatele veřejnoprávní povinnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV ÚS 499/98).

100. Soud se proto následně k námitce žalobce blíže zabýval otázkou nicotnosti napadeného rozhodnutí pro objektivní nemožnost plnění.

101. Soud předně poukazuje na výklad podmínek nicotnosti správního rozhodnutí provedený Nejvyšším správním soudem: „Nicotnost správního rozhodnutí legislativně vymezuje správní řád v § 77, přičemž se jedná o závažnou kvalitativní vadu rozhodnutí, ke které správní soudy přihlížejí z úřední činnosti (§ 76 odst. 2 s. ř. s.). Za nicotné rozhodnutí doktrína považuje případ, ‚[…] kdy úkon, který správní orgán učinil, není v důsledku určité závažné vady (či více vad) vůbec správním aktem, tj. projevem výkonu pravomoci správního orgánu v právním smyslu, ale paaktem, který není způsobilý vyvolat žádné právní následky. Nulitní správní akt není nadán presumpcí správnosti, nikoho (ani správní orgán, ani účastníky řízení) de iure nezavazuje a není vůbec považován za projev výkonu působnosti orgánu veřejné správy‘ (Vedral, J.: Správní řád: Komentář. 2. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012. s. 662.). (…) Za nicotná rozhodnutí jsou tak například považována rozhodnutí, k jejichž vydání nemá správní orgán pravomoc nebo není absolutně věcně příslušný (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 4. 2. 2009, č. j. 3 As 7/2008 – 99; ze dne 2. 11. 2006, č. j. 5 A 35/2002 – 73; ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 A 44/2001, č. 502/2005 Sb. NSS; ze dne 21. 8. 2003, č. j. 5 A 116/2001 – 46, č. 20/2003 Sb. NSS.), rozhodnutí vydaná proti neexistujícímu subjektu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 – 74, č. 1629/2008 Sb. NSS) nebo pokud správní orgán rozhodl o nepodaném odvolání (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 A 18/2001). (…) Naopak nicotnost nezpůsobují méně závažné vady správních aktů. Nicotnými nejsou rozhodnutí, která například obsahují písařskou chybu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2005, č. j. 4 As 53/2004 – 73), která jsou podepsána v rubrice za správnost jinou osobou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 2 Azs 5/2004), a jež byla vydaná v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 7 Afs 68/2007 – 82). Obecně řečeno, ‚[l]ze–li jednoznačně tedy dospět k závěru, že není pochyb o tom, že rozhodnutí vydal oprávněný orgán v rámci svých kompetencí, netrpí vadami, které mohou způsobit jeho zmatečnost, neurčitost nebo nemožnost, přičemž je zřejmé, komu je určeno, nelze takové rozhodnutí označit za nicotné‘ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 19/2004 – 53).“ (cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2015, čj. 4 As 218/2014–58)

102. K nicotnosti pro neuskutečnitelnost pak Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]ojem vady, jež správní rozhodnutí činí právně či fakticky neuskutečnitelným, znamená, že neuskutečnitelnost právní musí mít obdobnou intenzitu jako neuskutečnitelnost faktická. (…) Faktickou neuskutečnitelností je třeba rozumět něco, co z pohledu poměrů doby, v níž je správní rozhodnutí vydáno, jeho uskutečnění činí prakticky nemožným. Praktická nemožnost není totéž co nemožnost absolutní. Jde o pojem širší. Praktickou nemožností je třeba mínit vedle nemožnosti absolutní i něco, co je–technicky, fyzikálně, biologicky, ekonomicky apod. vzato–za daných poměrů sice teoreticky možné, ale natolik se vymykající obvyklým měřítkům, že to správní rozhodnutí prakticky po nikom nemůže požadovat. Příkladem by mohlo být umístění dopravní značky na Marsu–technicky jistě proveditelné, dokonce bez větších problémů dosažitelné dnes dostupnou technikou, ale natolik nákladné a organizačně obtížné, že rozhodnutí, které by za dnešních poměrů něco takového někomu ukládalo, by právem bylo třeba považovat za fakticky neuskutečnitelné. (…) Je třeba poznamenat, že to, co bude obecně považováno za fakticky neuskutečnitelné, takovým nemusí být v určitém velmi specifickém, obvyklým poměrům se zjevně vymykajícím kontextu. (…) Podobným úhlem pohledu jako faktickou neuskutečnitelnost je třeba vnímat i pojem neuskutečnitelnosti právní. Jistě se nemůže jednat o pouhý právem nedovolený či obecně protiprávní závazný obsah správního rozhodnutí–pak by totiž rozlišování mezi prostou nezákonností správního rozhodnutí, jež ze správního rozhodnutí ještě nečiní právní nic, a nezákonností kvalifikovanou, jež dané správní rozhodnutí činí něčím, na co se hledí, jako by to nebylo, nemělo smysl. Typicky by se tedy mělo jednat o uložení povinnosti, přiznání práva nebo závazné určení něčeho zjevně právně nepřípustného, přičemž tuto právní nepřípustnost by měl zásadně rozpoznat i běžný, průměrný jednotlivec (nikoli tedy pouze osoba pokračování znalá práva). Příkladem by mohlo být uložení tělesného trestu za přestupek, přiznání práva uzavřít nové manželství za trvání stávajícího, či určení, že určité zvíře je člověkem (nebo naopak že určitý člověk člověkem není)“ (cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018, čj. 2 As 183/2018–26, body 19 až 22).

103. Dle závěru soudu skutkový stav v nyní projednávané věci výše judikované intenzity nedosahuje.

104. Soud opakovaně zdůrazňuje, že k posuzované situaci došlo v důsledku pochybení insolvenčního správce, který zahrnul do majetkové podstaty jistotu, jež do ní dle § 208 insolvenčního zákona nenáležela, a následně převedl dispoziční oprávnění k účtu na třetí stranu. Neplatnost rozhodného čl. 5.3 kupní smlouvy může určit jen insolvenční soud na základě žaloby o určení neplatnosti smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, bez podání této žaloby nelze ohrozit právo osoby, která nabyla majetek zpeněžením mimo dražbu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2024, č. j. 10 Af 4/2022 – 99, bod 50, srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1965/2018). Posouzení přípustnosti takové žaloby (např. otázky, zda byl nabyvatel v dobré víře) je však na insolvenčním soudu.

105. Ani v případě kdy by se žalovaný nemohl neplatnosti převodu incidenční žalobou již domoci, by zde nebyla dána úplná nemožnost splnění povinností plynoucích z napadeného rozhodnutí. V prvé řadě mezi stranami není sporu o tom, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 je vedeno (pravomocně neskončené) řízení ve věci vydání vinkulovaných peněžních prostředků u XXX společnosti XXX, přičemž zdejšímu soudu nenáleží konečný výsledek tohoto řízení předjímat. Bez ohledu na výsledek tohoto sporu však mohou žalobce, žalovaný a nabyvatel obchodního závodu dále splnění povinnosti zajistit vzájemnou dohodou a soukromoprávními prostředky. Podpůrným důvodem k tomuto závěru je pak § 225 odst. 6 insolvenčního zákona, na jehož základě by mohl žalovaný stále dosáhnout výtěžku zpeněžení (s ohledem zvláštní charakter jistoty a jejího specifického určení nelze tento postup předem vyloučit, na rozdíl od „běžných“ peněžitých závazků). Dále bude na zvážení insolvenčního soudu, zda je možné uložit insolvenčnímu správci pokyn k vyřazení odpovídající výše z výtěžku z majetkové podstaty v rámci dohlédací činnosti dle § 11 insolvenčního zákona (srov. STANISLAV, A. § 208 [Účelový vázaný majetek]. In: KOZÁK, J ., BROŽ, J ., DADAM, A ., STANISLAV, A ., STRNAD, Z ., ZRŮST, L ., ŽIŽLAVSKÝ, M . a kol. Insolvenční zákon: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2024–11–11]. ASPI_ID KO182_2006CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336–517X., podle nějž „[v]e výjimečných případech, pokud by bylo jisté, že byl sepsán majetek dle ustanovení § 208, může insolvenční soud dát insolvenčnímu správci v rámci dohledové činnosti (§ 11) závazný pokyn k vyřazení majetku z majetkové podstaty“). Veškeré výše zmíněné postupy umožňují eliminovat následky pochybení žalobce, a předmětné pohledávky stále mohou být uspokojeny přednostním způsobem, který je ekvivalentem jejich uhrazení z jistoty dle §4b ZoL.

106. Pro úplnost soud uvádí, že výše uvedené skutečnosti vylučují výklad žalobce, podle nějž musí být pohledávky, jež jsou předmětem napadeného rozhodnutí, uplatněny u žalobce postupem dle § 203 insolvenčního zákona jakožto pohledávky za majetkovou podstatou. Jak již zdejší soud vyložil výše, k uspokojování pohledávek postupem dle § 4b odst. 4 ZoL dochází ve zvláštním řízení, jímž je vydán souhlas k uvolnění peněžních prostředků z jistoty, a to z důvodů a v pořadí dle § 4b odst. 4 ZoL. Až po tomto vypořádání jistoty může být se souhlasem orgánu, jež povolení k provozování loterií nebo jiné podobné hry vydal, dojít k vypořádání jistoty a nadbytečné peněžní prostředky mohou být sepsány do majetkové podstaty. Až pokud by nebyly některé z pohledávek uspokojeny postupem dle § 4b odst. 4 ZoL, lze je následně uspokojovat v insolvenčním řízení, a to způsobem odpovídajícím charakteru dané pohledávky. Závěr žalobce, že dané pohledávky Celních úřadů musely být přímo uplatněny jako zapodstatové pohledávky dle § 203 insolvenčního zákona, je tedy nesprávný. Takovým způsobem by bylo nutno postupovat až po vypořádání jistoty postupem dle § 4b odst. 4 ZoL. Jelikož však k takovému vypořádání před vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo, byl postup správních orgánů v souladu se zákonem. K argumentaci žalobce, že takovýto postup vede ke zvýhodnění věřitelů uplatňujících své pohledávky z jistoty oproti věřitelům uplatňujícím své pohledávky v insolvenčním řízení, soud zdůrazňuje, že výše popsaný postup zcela odpovídá vůli zákonodárce, jež zakotvil v ZoL institut jistoty, a zároveň v § 208 insolvenčního zákona vyloučil z majetkové podstaty majetek podléhající režimu zvláštních předpisů, mezi nějž zařadil také finanční rezervy vytvářené podle zvláštních právních předpisů. Zákonodárce tak „zvýhodnění“ formuloval výslovně, neboť §4b ZoL výslovně stanoví způsob vypořádání jistoty a § 208 insolvenčního zákona výslovně z majetkové podstaty vylučuje finanční rezervy vytvářené podle zvláštních předpisů. Smyslem a účelem dopředu skládané jistoty je v daném případě zajištění pohledávek státu a výplat výher sázejícím, jde tedy o jednu ze základních záruk pro řádné provozování loterií a jiných podobných her. Takové zvýhodnění je tak obhajitelné, a nejde o ústavně nekonformní zásah do zásady rovnosti věřitelů (srov. závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02). Po vyčerpání jistoty mají ostatně osoby, jejichž pohledávky nebyly z jistoty postupem dle §4b ZoL uspokojeny, totožné postavení jako jakýkoli jiný věřitel.

107. Námitky nejsou důvodné.

108. K námitkám žalobce stran zásady legality uplatněným v závěru žaloby zdejší soud zdůrazňuje, že z výše uvedeného plyne, že žalovaný, stejně jako ministerstvo v prvostupňovém řízení, postupovali zcela v souladu se zákonem. Ze správního spisu plyne, že správní orgány se snažily vyjít žalobci v průběhu řízení v nejvyšší možné míře vstříc a dbaly naplnění veškerých jeho procesních práv. Soud proto neshledal, že by byly porušeny základní zásady správního řízení zakotvené v § 2 až 8 správního řádu.

109. Zároveň zdejší soud podotýká, že neshledal nesoulad právní úpravy, podle níž žalovaný postupoval, s ústavně a mezinárodněprávně garantovanými právy žalobce a ústavě zakotvenými principy (právem na spravedlivý proces, právem vlastnit a pokojně užívat majetek, právem na podnikání, ani principem demokratického právního státu či zákazu libovůle).

110. Námitky nejsou důvodné.

VI. Závěr a náklady řízení

111. S ohledem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

112. Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci procesně úspěšný, a proto mu nenáleží náhrada nákladů řízení; žalovanému správnímu orgánu, který měl úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení

I. Stručné vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Další podání účastníků řízení V. Posouzení věci Městským soudem v Praze VI. Závěr a náklady řízení