9 C 329/2023 - 155

Rubrum

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Machytkou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozený [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2. [Jméno advokáta C], narozený [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] 3. [Jméno advokáta D], narozený [Datum narození advokáta D] bytem [Adresa advokáta D] o určení vlastnického práva k nemovité věci takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku č. St. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří – společný dvůr, o výměře 532 m zapsaného na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec [Anonymizováno] u [právnická osoba] pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště [adresa].

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 28 764,47 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem [adresa], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech dne 9. 10. 2023 domáhala určení, že je výlučným vlastníkem pozemku č. St. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří – společný dvůr, o výměře 532 m zapsaného na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec [Anonymizováno] u [právnická osoba] pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště [adresa]. Svůj návrh odůvodnila tím, že je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. [hodnota] pro kat. území a obec [Anonymizováno] u [právnická osoba] pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště [adresa]. Uvedené nemovitosti tvoří jeden funkční celek původní zemědělské usedlosti č.p. [Anonymizováno], kterou získal její otec [jméno FO], nar. [datum], zemř. [datum] na základě přídělové listiny Ministerstva zemědělství – Národního pozemkového fondu, vydané dne 17. 11. 1950 č.j. [Anonymizováno] číslo přídělu [Anonymizováno]. Jelikož v době přídělu spadal areál usedlosti do dvou katastrálních území, byl dne 20. 11. 1950 vydána další přídělová listina č.j. [Anonymizováno] na základě které [jméno FO] nabyl pozemky č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] – katastrální území [adresa], číslo přídělu [Anonymizováno]. Tyto pozemky byly následně sloučeny do jednoho a v současné době evidovaného pozemku pod č. [hodnota], který je zapsán na listu vlastnictví č. [hodnota]. U posledně zmíněných pozemků přidělených druhou přídělovou listinou však došlo k tomu, že tyto nebyly (z dnes již neznámého důvodu) přepsány v pozemkové knize na [jméno FO] a zůstal zde zapsaný původní vlastník [jméno FO]. Tato situace však nebyla [jméno FO] ani současné žalobkyni známa a tudíž byly tyto pozemky běžně užívány v rámci celé zemědělské usedlosti jako její přirozená součást, neboť tyto představovaly plochu dvora, přes které rovněž vždy vedla příjezdová cesta do usedlosti a na části pozemků rovněž stála část obytné budovy č.p. [Anonymizováno]. Rovněž pak celá usedlost byla historicky oplocena, což žalobkyně doložila historickými leteckými snímky od 50tých let. Po smrti svého otce se pak žalobkyně stala výlučným vlastníkem celé usedlosti, a to na základě dědického rozhodnutí sp.zn. [Anonymizováno] ze dne 30. 3. 1994 (ve výši ) a kupní smlouvy ze dne [datum] (ve výši ). Žalobkyně byla po celou dobu užívání nemovitostí v přesvědčení, že celá plocha zemědělské usedlosti patří jejímu otci a následně jí a neměla povědomí o tom, že sporné pozemky č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (v současné době všechny evidovány pod č. [hodnota]) mohly výt zapsány ve prospěch jiného vlastníka na jiném listu vlastnictví. Tyto pozemky považovala za součást sousedícího pozemku č. [hodnota], který představuje větší část dvora a na kterém stojí podstatná část budovy č.p. [Anonymizováno]. V tomto vědomí byla až do té doby, než se v rámci dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Lounech dozvěděla o tom, že pozemek č. [hodnota] nabyli do spoluvlastnictví žalovaní na základě usnesení č.j. [právnická osoba] ze dne 3. 4. 2023, jakožto dědictví po [jméno FO]. Žalobkyně po tomto zjištění, jakkoli byla přesvědčena o oprávněnosti a poctivosti své držby, se pokusila s žalovanými vstoupit v jednání, které by vedlo k nápravě daného stavu, a sice, aby byl předmětný pozemek převeden na její osobu, když žalovaní po celou dobu pozemek sami žádným způsobem neužívali, ani se svých vlastnických práv, před dědickým řízením, nijak nedomáhali. Jelikož snahy o mimosoudní vyřízení věci skončily neúspěšně, nezbylo žalobkyni než se určení svého vlastnického práva domáhat soudní cestou, neboť má za to, že její vlastnické právo k předmětnému pozemku je nezpochybnitelné v důsledku institutu mimořádného vydržení zakotveného v § 1089 o.z., neboť pozemek užívala nikoli v nepoctivém úmyslu již od roku 1994 v naprostém přesvědčení, že náleží do jejího vlastnictví. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví spatřuje v tom, že současný stav zapsaný v katastru nemovitostí má přímý dopad do její majetkové sféry, a to zejména tím, že sporný pozemek slouží pro vstup do celé usedlosti, tvoří část dvora a na jeho části rovněž stojí část domu č.p. [Anonymizováno] s tím že pokud by tento stav měl být zachován i do budoucna, velice by to zkomplikovalo výkon vlastnického práva ostatních nemovitostí v jejím vlastnictví včetně případného převodu na jiného vlastníka.

2. Všichni žalovaní k podané žalobě soudu poskytli svá vyjádření. Žalovaný [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že nesouhlasí s tím, aby žalobkyni bylo přiznáno vlastnictví pozemku bez adekvátní finanční kompenzace, přičemž souhlasí s tím, že žalobkyně pozemek dlouhodobě užívá a byl by pro, aby byl zapsán do jejího vlastnictví, nicméně nikoli zadarmo. Žalovaný [Jméno advokáta D], [tituly za jménem] navrhl žalobu zcela zamítnout, neboť historicky patřila původní zemědělská usedlost v [Anonymizováno] č.p. [Anonymizováno] jeho předkům, nejpozději [jméno FO], s tím, že po skončení II. světové války mu měla být usedlost neprávem odebrána na základě Benešových dekretů, neboť byl německé národnosti. Usedlost poté od státu dostal [jméno FO] (otec žalobkyně), avšak u sporného pozemku zůstal nadále zapsán jako vlastník [jméno FO], po kterém, resp. po jeho bratrovi, pozemek následně zdědili žalovaní. [jméno FO] tak i následně žalobkyni muselo být po celou dobu držby pozemku zřejmé, že jim pro tuto držbu nesvědčí žádný právní titul a tudíž nelze takovou držbu považovat za poctivou. Žalobkyně pak sama po nabytí vlastnictví nemovitostí tvořící celou usedlost v rámci dědictví po zemřelém otci v roce 1994 po celou dobu další držby rozpor mezi zapsaným a skutečným stavem ohledně pozemku nijak neřešila, i když si tohoto rozporu musela být vědoma, tj. že po celou dobu užívá cizí nemovitou věc. Toto neřešila ani po výzvách ze strany státu ohledně pozemků, kde byl nedostatečným způsobem identifikován vlastník, což byl právě i případ sporného pozemku. Daný problém začala řešit až poté, co byla oslovena notářkou v rámci dědického řízení v roce 2023, kde vešla do jednání s žalovanými a nabídla jim odkup pozemku za celkovou částku 200 000 Kč, což si nicméně následně rozmyslela a ke konci roku 2023 již žalovaným nabídla pouze částku 60 000 Kč a poté, co žalovaní tuto nabídku neakceptovali, podala předmětnou žalobu. Žalovaný sice připustil, že žalobkyně od srpna 2023 disponuje listinou, která by měla prokazovat, že jejímu otci byl rovněž přidělen i sporný pozemek, nicméně toto nemění nic na skutečnosti, že tento proces nabytí vlastnictví zřejmě nebyl řádně dokončen, když u tohoto pozemku nebyli pan [jméno FO] ani žalobkyně nikdy zapsáni jako vlastníci, čímž tedy vlastnické právo na ně k tomuto pozemku nikdy nepřešlo. K vydržení vlastnictví pozemku tak nemohlo dojít, neboť žalovaná ani její právní předchůdce si museli být vědomi toho, že jim pozemek nepatří, čímž byla u nich vyloučena dobrá víra. Žalovaný [Jméno žalované], za použití obsáhlé právní argumentace, zpochybnil zejména skutečnost poctivé držby pozemku ze strany žalobkyně, když tato nemohla být v dobré víře v to, že jí daný pozemek č. [hodnota] skutečně náleží a že na něm tak vykonává oprávněnou držbu, když tato skutečnost byla po celou dobu její držby zjevná ze zápisu v katastru nemovitostí a rovněž z té skutečnosti, že notářka [tituly před jménem] [jméno FO] neshledala žádný důvod pro to, aby žalovaní nenabyli vlastnické právo ke spornému pozemku na základě dědického řízení.

3. Na základě uvedených vyjádření žalovaných žalobkyně poté pouze doplnila a upřesnila svá skutková tvrzení v tom smyslu, že o rozporu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem byla informována až v roce 2020 katastrálním úřadem, přičemž do té doby užívala její rodina pozemek č. [hodnota] jako přirozenou součást usedlosti s plným vědomím toho, že jim tento pozemek náleží a takto s ním bylo i nakládáno. Toto znamená, že pozemek byl historicky připlocen k ostatním objektům tvořící celou usedlost a o pozemek bylo z jejich strany také po celou dobu držby, tj. od roku 1950, řádně pečováno. Žalovaní ani jejich právní předchůdci se naproti tomu o pozemek žádným způsobem nestarali a nikdy neprojevili žádný zájem uplatňovat vůči pozemku své vlastnické právo. Skutečnost o historické součásti pozemku k usedlosti č.p. [Anonymizováno] pak dokládá historickými leteckými snímky od roku 1946. V roce 2023 pak žalobkyně na základě své aktivní činnosti zajistila přídělovou listinu vydanou Národním pozemkovým fondem, ze které vyplývá, že předmětný pozemek č. [hodnota] (dříve označen jako pozemky č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]) byl jejímu otci rovněž přidělen pod přídělem č. [hodnota], což ji pouze utvrdilo v oprávněnosti jejího nároku. Co se týče možnosti smírného řešení dané situace před podáním žaloby, žalobkyně doplnila, že žalovaným nejdříve nabídla možnost odkupu pozemku, aby se mohlo vyhnout soudnímu řízení, ale poté již žalovaným nabídla pouze určitou kompenzaci nákladů, což bylo žalovanými odmítnuto. Dále zdůraznila, že svůj nárok opírá o institut mimořádného vydržení zakotveného v § 1095 o.z. a nikoli „běžného“ vydržení s tím, že předmětný pozemek drží a užívá již od roku 1994, a proto požadovaná dvacetiletá lhůta pro vydržení zcela zjevně uplynula. Rovněž tak byla naplněna i další zákonná podmínka, a sice že na její straně nebyl přítomen nepoctivý úmysl, neboť měla po celou dobu držby důvodně za to, že jí tento pozemek náleží a je součástí pozemku č. [hodnota], který tvoří společný dvůr a na kterém stojí hlavní obytná budova, přičemž se v tomto případě nevyžaduje, aby držba byla poctivá ani oprávněná. Žalovaní pak v případě mimořádného vydržení mají prokazovat nepoctivý úmysl na straně žalobkyně, což však ničím neprokázali.

4. Soud ve věci provedl všechny účastníky předložené či navržené důkazy a učinil z nich příslušná skutková zjištění, která vedla k prokázanému skutkovému stavu. 5. [jméno FO] obdržel od státu přídělem zemědělskou usedlost v obci [adresa] sestávající z domu č.p. [Anonymizováno] a půdy o výměře „asi 0,5 ha“, což vyplývá z přídělové listiny č.j. [Anonymizováno] vydané Ministerstvem zemědělství – Národním pozemkovým fondem dne 20. 11. 1950, kde příděl je označen číslem [hodnota]. Tento stav byl poté zapsán do pozemkové knihy knihovní vložky č. [hodnota] a následně převzat do katastru nemovitostí, jak to plyne z výpisu knihovní vložky č. [hodnota] a výpisu z listu vlastnictví č. [hodnota]. V souvislosti s další přídělovou listinou vydanou ONV v Bílině dne 28. 11. 1957 v souvislosti s přídělovým geometrickým plánem a seznamem přidělených pozemků vyplývá, že [jméno FO] byly dodatečně, pod přídělem označeným číslem [hodnota], přiděleny rovněž tři pozemky č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] které byly následně sloučeny a přečíslovány na pozemek č. [hodnota], což plyne z porovnání parcel poskytnutém Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Louny ze dne [datum]. V tomto porovnání je rovněž uvedeno, že předmětné pozemky byly zapsány v knihovní vložce č. [hodnota], přičemž, dle výše uvedeného důkazu zápisem do této vložky, byl zapsán příděl [jméno FO]. Nicméně, z dnes již neznámých a nezjistitelných důvodů, se přidělení uvedených pozemků nepromítlo do následného zápisu v katastru nemovitostí, kde zůstal nadále zapsán dřívější vlastník [jméno FO]. [jméno FO] dne 18. 10. 1993 zemřel a dědické řízení bylo v této věci vedeno u zdejšího soudu pod sp.zn. D [Anonymizováno], které bylo skončeno usnesením ze dne 30. 3. 1994 a na základě kterého nabyli (mimo jiné) nemovitosti zapsané na LV č. [hodnota] rovným dílem [jméno FO] nar. [datum] a žalobkyně. V rámci projednání dědictví, včetně vypracovaného znaleckého posudku na stanovení hodnoty nemovitostí, není v posudku ani v celém spise žádná zmínka o té skutečnosti, že by část společného dvora a část hlavní budovy se nacházely na pozemku někoho jiného a že by tato skutečnost mohla představovat právní vadu. Uvedené poznatky plynou z připojeného dědického spisu D [Anonymizováno], a to zejména ze znaleckého posudku a z konečného rozhodnutí o schválení dohody dědiců. Na základě notářského zápisu [tituly před jménem] [jméno FO], notářky v Mostě č. NZ [Anonymizováno] ze dne 17. 6. 2020 pak manželé [Anonymizováno] odkoupili od [jméno FO], nar. [datum] (mimo jiné) spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny na nemovitostech zapsaných na LV [Anonymizováno], které tvoří zemědělskou usedlost v [Anonymizováno] č.p. [Anonymizováno] a přilehlé pozemky. [jméno FO] měl tento podíl ve vlastnictví na základě usnesení OS Most č.j. [Anonymizováno] ze dne 17. 6. 2020 (uvedené vyplývá z textu notářského zápisu). Notářským zápisem [tituly před jménem] [jméno FO], notářky v Poděbradech č. N [Anonymizováno] a NZ [Anonymizováno] ze dne 17. 12. 2020 došlo mezi manžely [Anonymizováno] ke zúžení rozsahu SJM, čehož důsledkem bylo (mimo jiné), že se žalobkyně stala výlučným vlastníkem všech nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota] pro kat. území a obec [Anonymizováno] (uvedené vyplývá z textu notářského zápisu). Dne 29. 4. 2016 bylo u zdejšího soudu zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví po [jméno FO] zemřelém dne [datum], které bylo skončeno usnesením č.j. 35 [právnická osoba]/[Anonymizováno] ze dne 3. 4. 2023, na základě kterého nabyli žalovaní do spoluvlastnictví (mimo jiné) i předmětný pozemek č. [hodnota] (viz text usnesení). V průběhu tohoto dědického řízení započala žalobkyně vzájemnou komunikaci s žalovanými, která je doložena zejména e-mailovou komunikací, ze které plynou různé vzájemné návrhy na řešení nastalé situace a že první společné setkání se uskutečnilo dne 14. 6. 2023. Obsah ostatní e-mailové komunikace mezi účastníky je bez další relevance pro posouzení této věci. O nesouladu mezi skutečným a zapsaným stavem se měla žalobkyně podrobněji seznámit až na základě sdělení pracovnice katastrálního úřadu, KP Louny [jméno FO] dne 21. 10. 2020, což vyplývá z e-mailu z téhož dne. Z žádného z provedených důkazů v průběhu řízení pak jednoznačně neplyne, že žalobkyně tento nesoulad zjistila dříve, než z uvedené komunikace s katastrálním úřadem. Z dalších provedených důkazů soud neučil žádné závěry a zjištění, která by byla významná k prokázání skutkového stavu nebo pro právní posouzení dané věci.

6. Podle § 1089 odst. 1 a 2 o.z. Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby.

7. Podle § 1091 odst. 2 o.z. K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

8. Podle § 1095 o.z. Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

9. Podle § 3066 o.z. Do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

10. Při právním posouzení daného případu se soud nejdříve zabýval otázkou naplnění podmínky stanovené v § 80 o.s.ř., a sice zdali žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na podané žalobě směřující k určení jejího vlastnického práva k pozemku č. [hodnota]. V daném případě má soud naléhavý právní zájem žalobkyně na tomto určení za zcela osvědčený, neboť je zcela zjevné, že zachování stávajícího stavu, reflektující zápis vlastnických práv žalovaných u sporného pozemku, by mělo v budoucnu zásadní význam na možnost užívání ostatních nemovitostí představujících uzavřený komplex bývalé zemědělské usedlosti č.p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno]. Tyto komplikace by představovaly zejména tu skutečnost, že pozemek č. [hodnota] svým umístěním tvoří součást společného dvora, a to z místa vjezdu do usedlosti od příjezdové cesty, čímž by mohl být fakticky znemožněn přístup k ostatním nemovitostem v majetku žalobkyně. Další významnou komplikací je to, že na pozemku č. [hodnota] svou částí stojí hlavní obytná budova a zhruba polovinou jedna vedlejší stavba. Tímto by tedy obě stavby stály částečně na cizím pozemku, což by mělo významné dopady pro jejich případnou obchodovatelnost v budoucnu včetně dalších možných komplikací. Za této situace tedy soud vyhodnotil, že žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení, že předmětný pozemek je v jejím vlastnictví.

11. Ve věci je z provedených důkazů a skutkových tvrzení účastníků za nesporné, že [jméno FO] nabyl vlastnictví přídělem na základě dekretu prezidenta republiky č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno] a to přídělovou listinou č. [hodnota].[Anonymizováno] ze dne 17. 11. 1950 zemědělskou usedlost v [Anonymizováno] č.p. [Anonymizováno]. Takto byl příděl i následně zapsán do knihovní vložky č. [hodnota] dne 5. 1. 1951 s identifikací uvedeného přídělu a následně převzat do katastru nemovitostí. Dle seznamu přídělů byl tento evidován pro číslem [hodnota]. V tomto přídělu jsou dále specifikovány všechny nemovitosti tvořící součást přídělu, ve kterém se však nenachází parcely č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] které se následně sloučily do parcely č. [hodnota] a nejsou označeny ani ve sdělení ONV ze dne 29. 7. 1968, týkající se specifikace přídělové ceny jednotlivých nemovitostí tvořících součást přídělu. Žalobkyně pak však následně dohledala listinu, ze které by mělo vyplývat, že [jméno FO] obdržel přídělem rovněž parcely č. [hodnota], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], a to pod přídělem č. [hodnota] (což je současně zaznamenáno i na geometrickém plánu, resp. náčrtku), které však již dále v souvislosti s přídělem usedlosti nikde zaznamenány nebyly, kromě sdělení katastrálního úřadu o porovnání parcel ze dne 24. 4. 2023 kde je uvedeno, že tyto parcely byly zapsány v knihovní vložce č. [hodnota] a [Anonymizováno], tedy i ve vločce, kde byl prokazatelně zapsán i příděl usedlosti č.p. [Anonymizováno]. Jak vidno, situace ohledně přídělu parcely č. [hodnota] (dle současného zápisu v KN), jeho zápisu v knihovní vložce a reálného nabytí vlastnictví [jméno FO] je zcela nepřehledná a nejednoznačná, což by bylo možno odstranit pouze výslechem [jméno FO], pokud by však nebyl již od roku 1993 mrtev. V současné době pak již tyto otázky nelze jednoznačně zodpovědět včetně toho, zda byla držba pozemku z jeho strany od počátku pravá a poctivá. Z provedených důkazů však lze tuto poctivost a pravost držby pouze předpokládat ovšem nikoli do té míry, aby bylo možno učinit jednoznačný závěr o tom, že právě již právní předchůdce žalobkyně splnil podmínky pro řádné vydržení daného pozemku, jak to předpokládá např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 3387/2021-221 ze dne 19. 4. 2022 rovněž s přihlédnutím k tomu, že dle z.č. 40/1964 Sb. bylo možné vydržení pozemku až od 1. 1. 1992 neboť dříve účinná legislativa tento způsob nabytí vlastnictví neznala a neumožňovala. Žalobkyně se tedy držby nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota] ujala na základě pravomocného dědického rozhodnutí dne 30. 3. 1994, přičemž okolnosti, které tu byly právě v době zahájení držby jsou rozhodné pro určení podmínek mimořádného vydržení, tj. i kdyby se následně v průběhu vydržecí doby žalobkyně dozvěděla, že jako vlastník pozemku je zapsána jiná osoba, nemělo by to již žádný vliv na splnění podmínek mimořádného vydržení v tom smyslu, že by již žalobkyně držela v nepoctivém úmyslu, jak to vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Po pečlivém zhodnocení všech provedených důkazů a toho, že žalovaní v průběhu řízení nenavrhli žádný důkaz prokazující tu skutečnost, že by žalobkyně nebyla v době zahájení držby, ani později, v nepoctivém úmyslu, lze mít za to, že žalobkyně po celou dobu sporný pozemek v poctivém úmyslu užívala, neboť i z historického hlediska a rovněž z hlediska situování sporného pozemku ve vztahu k ostatním pozemkům a budovám tvořícím komplex původní zemědělské usedlosti je zcela zřejmé, že tento pozemek (dříve tři samostatné pozemky) měl být trvale a neodlučitelně užíván společně s usedlostí v jednom funkčním celku, což bylo doloženo i historickými leteckými snímky dané usedlosti. Z dnešního pohledu již není možné spolehlivě zjistit, jaký skutečný důvod mělo takovéto na první pohled nelogické uspořádání pozemků v rámci jedné usedlosti, nicméně tato skutečnost je bez právní relevance. Z pohledu soudu se tedy jeví jako logický závěr, že žalobkyně od roku 1994 (a i v době předcházející společně se svými rodiči) užívala předmětný pozemek č. [hodnota] v poctivém úmyslu, přičemž od vniku její faktické držby po smrti otce v roce 1993 soud nemá pochybnosti o její držbě v nikoli nepoctivém úmyslu, když po celou předchozí dobu byl pozemek užíván jako součást celé usedlosti a takto tuto skutečnost i vnímala od svého mládí, přičemž z obsahu dědického spisu po [jméno FO] nevyplývá žádná skutečnost, která by měla naznačovat problematické uspořádání pozemků, nebo že by dům č.p. [Anonymizováno] měl stát na cizím pozemku, a proto má soud za to, že vlastnické právo k tomuto pozemku vydržela na základě institutu mimořádného vydržení zakotveného v § 1095 o.z. ve spojení s § 1091 odst. 2 o.z. a s přihlédnutím k § 3066 o.z. ke dni 1. 1. 2019.

12. Rozhodnutí o nákladech řízení je důsledkem aplikace § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná, a proto soud uložil žalovaným náhradu nákladů vzniklých žalobkyni v celkové výši 28 764,47 Kč, což představuje odměnu za 6 úkonů právní služby po 2 500 Kč (počítáno ze základu 35 000 Kč podle § 9 odst. 3. vyhl. č. 177/1996 Sb.) představující přípravu a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis a podání žaloby, písemné vyjádření ve věci a 2x účast při jednání, 6 paušálních náhrad po 300 Kč, cestovné 2x [adresa] a zpět, náhrada za promeškaný čas 8 půlhodin po 100 Kč, tj. 800, 21% DPH ve výši 4 124,41 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Tyto náklady soud uložil žalovaným uhradit společně a nerozdílně, neboť se jedná o nerozlučné společenství účastníků z toho důvodu, že v této věci byl předmětný pozemek řešen jako jeden celek. Soud rovněž nepřistoupil k postupu podle § 150 o.s.ř., neboť neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, když s ohledem na předchozí smírné návrhy učiněné ze strany žalobkyně tyto žalovaní neakceptovali, ač tak učinit mohli.