95 Co 165/2025 - 204

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Novákové a soudců JUDr. Ing. Václava Beneše a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozený dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2. [Jméno advokáta C], narozený dne [Datum narození advokáta C] bytem [Adresa advokáta C] 3. [Jméno advokáta D], narozený dne [Datum narození advokáta D] bytem [Adresa advokáta D] o určení vlastnického práva, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 11. 2024, č. j. 9 C 329/2023-155, takto:

Výrok

I . Rozsudek okresního soudu ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto, že žalobkyně je vlastnicí 1/2 pozemku č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří – společný dvůr, o výměře 266 m2, zapsaného na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec [Anonymizováno] u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], se potvrzuje; jinak se mění potud, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí i druhé 1/2 pozemku č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří – společný dvůr, o výměře 266 m2, zapsaného na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec [Anonymizováno] u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Lounech (dále jen „okresní soud“ nebo „soud prvního stupně“) určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří – společný dvůr, o výměře 532 m2, zapsaného na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec [Anonymizováno] u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa] (výrok I.), a uložil žalovaným nahradit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení ve výši 28 764,47 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že otec žalobkyně obdržel na základě přídělové listiny č. j. [Anonymizováno] vydané Ministerstvem zemědělství – Národním pozemkovým fondem dne 20. 11. 1950, příděl č. [hodnota], zemědělskou usedlost v obci [adresa] sestávající z domu č. p. [Anonymizováno] a půdy o výměře „asi 0,5 ha“, tento stav byl poté zapsán do pozemkové knihy knihovní vložky č. [hodnota] a následně převzat do katastru nemovitostí; nyní jsou tyto nemovitosti evidovány na listu vlastnictví č. [hodnota] v katastrálním území [Anonymizováno] jako parc. č. st. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] (dále jen „usedlost č. p. [Anonymizováno]“). Přídělovou listinou vydanou ONV v [Anonymizováno] dne 28. 11. 1957 otec žalobkyně dodatečně obdržel, jako příděl č. [hodnota], další tři pozemky č. [hodnota], které byly následně sloučeny a přečíslovány na pozemek č. [hodnota]; tyto tři pozemky byly zapsány v knihovní vložce č. [hodnota] pro otce žalobkyně, tento zápis nicméně nebyl, z dnes již neznámého důvodu, promítnut do následného zápisu v katastru nemovitostí. U pozemku č. [hodnota] proto zůstal nadále zapsán dřívější vlastník [jméno FO]. Otec žalobkyně dne 18. 10. 1993 zemřel, usnesením ze dne 30. 3. 1994 nabyli (mimo jiné) usedlost č. p. [Anonymizováno] rovným dílem [jméno FO], narozený [datum] (dále jen „bratr žalobkyně“) a žalobkyně. V dědickém spisu není zmínky o tom, že by se část společného dvora a část hlavní budovy usedlosti č. p. [Anonymizováno] nacházely na cizím pozemku, nebo že by tato skutečnost mohla představovat právní vadu. Dne 17. 6. 2020 prodal [jméno FO], narozený [datum], žalobkyni a jejímu manželovi (mimo jiné) spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny na usedlosti č. p. [Anonymizováno], včetně pozemků; kupní smlouva měla formu notářského zápisu. [jméno FO] svůj podíl nabyl na základě usnesení Okresního soudu v Mostě, č. j. 44 D 17/2020-138, ze dne 17. 6. 2020. Dne 17. 12. 2020 sepsala notářka [tituly před jménem] [jméno FO] notářský zápis č. [Anonymizováno] kterým došlo ke zúžení společného jmění žalobkyně a jejího manžela, v důsledku toho se žalobkyně stala (mimo jiné) výlučným vlastníkem usedlosti č. p. [Anonymizováno]. Dne 29. 4. 2016 bylo u okresního soudu zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví po [jméno FO] zemřelém dne 28. 10. 1939; usnesením ze dne 3. 4. 2023, č. j. 35 D 400/2016-151, nabyli žalovaní do spoluvlastnictví (mimo jiné) pozemek č. [hodnota]. V průběhu tohoto dědického řízení započala žalobkyně vzájemnou komunikaci s žalovanými, ke smírnému vyřešení věci ani přes osobní setkání nedošlo. O nesouladu mezi skutečným a zapsaným stavem se žalobkyně podrobněji seznámila až ze sdělení pracovnice katastrálního úřadu dne 21. 10. 2020.

3. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně vlastnické právo k pozemku č. st. [Anonymizováno] (dále jen ,,pozemek č. [hodnota]“ či ,,předmětný pozemek“) vydržela na základě institutu mimořádného vydržení ke dni 1. 1. 2019. Byť v současné době již nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda právní předchůdce žalobkyně, tedy její otec, splnil podmínky pro řádné vydržení pozemku č. [hodnota], žalobkyně vnímala tento pozemek jako logickou součást celé usedlosti již od svého mládí a takto jej v poctivém úmyslu užívala i po faktickém nabytí držby po smrti svého otce. Z historického hlediska i z hlediska situování sporného pozemku ve vztahu k ostatním pozemkům a budovám tvořícím komplex původní zemědělské usedlosti je zcela zřejmé, že pozemek č. [hodnota] měl být trvale a neodlučitelně užíván společně s usedlostí v jednom funkčním celku, což je doloženo i historickými leteckými snímky usedlosti. Okresní soud neshledal žádné indicie, že by žalobkyně pozemek č. [hodnota] užívala v nepoctivém úmyslu, když problematické uspořádání pozemků nebylo seznatelné z obsahu dědického spisu ani dalších skutkových zjištění. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku 28 764,47 Kč, a to za šest úkonů právní služby po 2 500 Kč dle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“); vyšel přitom ze základu 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 a. t., šest paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovného za dvě cesty [adresa] a zpět, náhradu za promeškaný čas za 8 půlhodin po 100 Kč, daň z přidané hodnoty 21 % 4 124,41 Kč a soudní poplatek 5 000 Kč.

4. Proti shora uvedenému rozsudku podali včasné odvolání všichni tři žalovaní. První žalovaný namítal, že okresní soud pochybil, pokud uzavřel, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku č. [hodnota]. První žalovaný má za to, že pozemek č. [hodnota] nabyli do spoluvlastnictví žalovaní na základě řádného dědického řízení; spoluvlastníky pozemku č. [hodnota] jsou proto oni, nikoli žalobkyně. Po [Anonymizováno] dědila v prvé řadě jeho manželka [jméno FO], která musela vyplatit ostatní potenciální dědice a uhradit všechny výlohy, přestože neměla peníze a musela si je půjčit. První žalovaný dále namítal historické souvislosti, kdy na paní [jméno FO] byly inscenovány pomlouvačné pamflety, následně jí byly majetky zabrány; žalobkyně tedy nemohla nikdy nabýt právoplatné vlastnictví k pozemku č. [hodnota]. Okresní soud pochybil, pokud se těmito souvislostmi vůbec nezabýval, dále pochybil, když nezaujal žádné stanovisko k vlastnímu usnesení z dědického řízení ze dne 21. 11. 2019, které napadeným rozhodnutím popřel. Správný není ani závěr okresního soudu, že žalobkyně se dozvěděla o nesouladu mezi skutečným a zapsaným stavem ohledně sporného pozemku č. [hodnota] až od pracovnice katastrálního úřadu dne 21. 10. 2020, první žalovaný doložil informace ze tří řízení u katastrálního úřadu, týkajících se nemovitostí žalobkyně, z nichž je tento rozpor patrný již mnohem dříve, tedy před 1. 1. 2019, kdy mělo podle okresního soudu dojít k mimořádnému vydržení. Okresní soud důkazy navržené k prokázání této skutečnosti sice provedl, ale nevyvodil z nich žádné závěry. První žalovaný proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vydání rozhodnutí nového, kterým bude žaloba žalobkyně zamítnuta a žalovaným bude přiznána náhrada nákladů řízení. Současně se první žalovaný domáhal odškodnění ve výši 500 000 Kč, které mělo zahrnovat náklady vynaložené s dědictvím [jméno FO] a soudní projednání dědictví.

5. Druhý žalovaný rovněž namítal nesprávné právní posouzení, napadený rozsudek považuje za natolik stručný a obecný, že jej nelze přezkoumat, současně jej vnímá jako nezákonný, nespravedlivý a v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní nabyli spoluvlastnictví k pozemku č. [hodnota] po sedmi letech dědického řízení na základě pravomocného usnesení, druhý žalovaný minimálně tři roky hledal v archivech podklady, žalobkyně zůstávala nečinná. Pokud žalobkyně věděla o nesouladu zápisu, bylo její povinností zjednat nápravu, žalovaní by pak nemuseli vynakládat finanční prostředky a úsilí, aby pozemek zdědili a následně se o něj soudili. Okresní soud pochybil i pokud nezohlednil ustanovení § 980 a § 981 občanského zákoníku, přestože na ně byl upozorněn; jeho závěr, že žalobkyně nesoulad zjistila až z komunikace s katastrálním úřadem, nemůže vzhledem ke shora uvedeným ustanovením obstát. Napadený rozsudek vytváří precedens, že žádný kupující nemovitosti se nemůže spolehnout na zápis v katastru nemovitostí a nabývací titul pořízený notářem. Stejně jako žalobkyně mohli vlastnické právo k pozemku č. [hodnota] vydržet žalovaní, kteří si byli vědomi, že jde o pozemek jejich předků a neměli nečestné úmysly. Žalobkyně evidentně jednala nečestně, daný stav jí vyhovoval a měla z něj profit, když nemusela platit daň z nemovitosti; o tuto daň tak zkrátila stát. Žalobkyně jako vysokoškolsky vzdělaná osoba byla nadto jistě schopna nahlédnout do katastru nemovitostí a zjistit, že část jejího pozemku je zapsána ve prospěch jiného vlastníka. Druhý žalovaný navrhl, aby odvolací soud postupoval podle § 1086 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku a uložil žalobkyni po přiznání vlastnictví povinnost nahradit žalovaným – vlastníkům pozemku – náhradu ve výši obvyklé ceny pozemku a přiznal jim náhradu nákladů řízení. Pokud by odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, navrhl druhý žalovaný, aby bylo postupováno podle § 150 o. s. ř. a žalobkyni bylo uloženo nést náhradu nákladů řízení, neboť svou nečinností spornou situaci způsobila; není přitom pravdou, že by předkládala smírné návrhy. Žalovaní jednali v dobré víře ve správnost závěrů dědického řízení a neměli tak důvod požadavku žalobkyně vyhovět. Pokud by odvolací soud ani tomuto návrhu nevyhověl, navrhl druhý žalovaný, aby byla náhrada nákladů řízení rozdělena konkrétní částkou pro každého z žalovaných, nikoli společně a nerozdílně. Na sporném pozemku mají žalovaní jasně vyčíslené podíly a lze tak určit i podíl na nákladech, aby se předešlo situaci, kdy jeden ze žalovaných bude muset uhradit náklady za ostatní.

6. Třetí žalovaný uvedl, že s napadeným rozsudkem nesouhlasí, pozemek č. [hodnota] nabyli žalovaní do spoluvlastnictví na základě usnesení č. j. 35 D 400/2016-151, vrátila se jim tak část majetku, o který přišli po druhé světové válce. Z úcty k předkům chce třetí žalovaný nakládat se svým podílem na tomto majetku dle vlastního uvážení, vypořádací podíl 15 000 Kč, který žalobkyně nabízela, pro něj není přijatelnou náhradou. Namítl, že vlastnické právo je nedotknutelné, okresní soud toto porušil, pokud rozhodl o odebrání majetku žalovaných a uložil jim zaplatit soudní náklady žalobkyně. Třetí žalovaný proto navrhl zrušení napadeného rozsudku.

7. Žalobkyně ve svém vyjádření k podaným odvoláním uvedla, že s námitkami v nich uvedených nesouhlasí, tyto považuje za nedůvodné až účelové. Napadený rozsudek je dle žalobkyně zcela správný, okresní soud řádně zjistil skutkový stav, který správně posoudil i po právní stránce. K námitce prvního žalovaného, že žalobkyně musela o nesouladu zápisu se skutečným stavem vědět už mnohem dříve, žalobkyně uvedla, že první žalovaný toto nijak neprokázal, naopak žalobkyně komunikací s katastrálním úřadem prokázala, že tuto vědomost nabyla až v roce 2020. Žalobkyně přitom od nabytí usedlosti v dědictví po svém otci měla důvodně za to, že pozemek č. [hodnota] je součástí usedlosti, když je oplocen společně s ostatními pozemky, s nimiž tvoří jediný funkční celek. Požadavek prvního žalovaného, aby žalobkyně poskytla žalovaným plnění v řádech statisíců korun, je dle žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, žalovaní se o pozemek č. [hodnota] nikdy nestarali, nabyli jej v rámci dědického řízení panu [jméno FO], který jeho vlastníkem fakticky ani nebyl. K námitce druhého žalovaného, že okresní soud pominul ustanovení § 980 a § 981 o. z., žalobkyně uvedla, že tato ustanovení směřují na odlišné situace, institut mimořádného vydržení neřeší otázku existence právního titulu k užívání pozemku ani existenci dobré víry, ale pouze délku držby. Korektivem je pouze existence nepoctivého úmyslu při vzniku a trvání držby, což žalovaní neprokázali; žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2023, dle kterého podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba ani držba oprávněná, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Žalobkyně poukázala na to, že žalovaní ani žádný z jejich právních předchůdců proti užívání pozemku č. [hodnota] žalobkyní nikdy ničeho nenamítali, druhý žalovaný nadto určení vlastnictví žalobkyně k tomuto pozemku uznal, resp. s ním souhlasil. Námitku druhého žalovaného, že žalobkyně jednala nepoctivě už proto, že vědomě neplatila daně za pozemek č. [hodnota], považuje žalobkyně za absurdní; stejné tvrzení by bylo možné vznést proti žalovaným, kteří se o pozemek rovněž nezajímali a daně z něj rovněž neplatili. K odvolání třetího žalovaného uvedla žalobkyně toliko, že se snažila s žalovanými vypořádat mimosoudně, žalovaní nicméně nepřistoupili na její nabídky a proto byla nucena vyvolat předmětné řízení, neboť byla přesvědčena, že předmětný pozemek po právu nabyla a chovala se k němu, na rozdíl od žalovaných, jako vlastník.

8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání byla podána proti rozsudku soudu prvního stupně oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, nařídil jednání a přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.), přičemž odvolání shledal jen částečně důvodnými, i když z jiných důvodů, než odvolateli uvedených.

9. Řízení před okresním soudem netrpí vadami, které by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci (§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Okresní soud provedl řádné dokazování v rozsahu nezbytném pro právní posouzení věci, odvolací soud proto na skutková zjištění okresního soudu, jak byla podrobně popsána výše, odkazuje.

10. Podle § 80 o. s. ř. určení zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

11. V řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci musí žalobce v první řadě prokázat svůj naléhavý právní zájem na takovém určení. Okresní soud správně uzavřel, že na straně žalobkyně je naléhavý právní zájem dán, neboť sporný pozemek č. [hodnota] je součástí funkčního celku (dvora, příjezdové cesty a části budovy) usedlosti, kterou žalobkyně vlastní; zachováním stávajícího stavu by mohl být do budoucna znemožněn přístup žalobkyně k jejím nemovitostem.

12. Podle § 1089 odst. 1, odst. 2 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby.

13. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

14. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

15. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

16. Podle § 3066 o. z. se do doby stanovení v § 1095 o. z. započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2023, obsáhle vysvětlil institut mimořádného vydržení a uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Nepoctivý úmysl vyložil Nejvyšší soud podle základních principů poctivosti a dobré víry (§ 6 odst. 1 o. z., § 7 o. z.). Oba principy spolu souvisejí, avšak zároveň je mezi oběma zapotřebí rozlišovat. (…) Mimořádné vydržení se pak neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“. Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem. Na mimořádné vydržení se přitom neaplikují § 1091 až 1094 o. z., které upravují řádné vydržení; mimořádné vydržení má vlastní úpravu vydržecí doby (§ 1095 o. z.). Ustanovení § 1096 o. z. a následující se pak týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného (srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, výklad k § 1093 o. z.). Byť výslovné znění § 1096 odst. 2 o. z. vyvolává dojem, že musí jít o poctivého držitele (§ 992 odst. 1 o. z.), takový výklad by postrádal smysl; mimořádné vydržení by totiž bylo vázáno na držbu „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, zatímco pro zápočet předchůdce by byla vyžadována „poctivá držba“, tedy držba, na kterou se kladou vyšší nároky. Rovněž odborná literatura se shoduje, že text § 1096 odst. 2 o. z. je nutné korigovat podle § 2 o. z., neboť není legitimní důvod, proč vyžadovat u právního předchůdce vyšší kvalitu držby než u vydržitele, zvláště ne v případě všeobecného právního nástupnictví (§ 1096 odst. 1 o. z.). Navíc nesoulad mezi § 1095 o. z. („prokáže nepoctivý úmysl“) a mezi § 1096 odst. 1 o. z. (jehož text se vztahuje pouze k poctivosti držby a nepamatuje na prokázání nepoctivého úmyslu) představuje nezamýšlený nedostatek občanského zákoníku, který vznikl tím, že v dřívější verzi návrhu občanského zákoníku (§ 974 o. z. ve verzi květen 2007) se pro mimořádné vydržení vyžadovala poctivá držba (shodně jako v § 1471 zákona č. 40/1964 Sb., starého občanského zákoníku), zato v pozdější verzi návrhu občanského zákoníku (§ 1030 o. z. ve verzi leden 2009) se nově stanovilo, že k mimořádnému vydržení postačí absence nepoctivého úmyslu. Tato změna se však nepromítla do § 1096 o. z. o započtení vydržecí doby (Petrov, J. in: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1167, marg. č. 10.).

18. V usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005 Nejvyšší soud uzavřel, že námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Z této právní věty, z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se možnosti držitele uplatňujícího vydržení věci započíst si dobu držby svého právního předchůdce podle § 134 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, či ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000), vyplývá, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009). Jinak řečeno, nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010). Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud i v režimu zákona č. 89/2012 Sb. při výkladu § 1096 o. z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19. Okresní soud se správně zabýval tím, zda pozemek č. [hodnota] nevydržel již otec žalobkyně, neboť tato skutečnost by vylučovala zápočet doby, po kterou otec žalobkyně pozemek držel, do vydržecí doby. Okresní soud uzavřel, že již nelze zjistit kvalitu držby otce žalobkyně z důvodu nepřesných a nepřehledných knihovních záznamů; stará právní úprava nadto vydržení umožňovala až od 1. 1. 1992. Okresní soud proto uzavřel, že otec žalobkyně vlastnické právo k pozemku č. [hodnota] za svého života nevydržel. Okresní soud ale dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, že přídělovou listinou vydanou ONV v [Anonymizováno] dne 28. 11. 1957 obdržel otec žalobkyně, jako příděl č. [hodnota], další tři pozemky č. [hodnota], které byly následně sloučeny a přečíslovány na pozemek č. [hodnota]; a že tyto tři pozemky byly zapsány v knihovní vložce č. [hodnota]. Tento závěr ze žalobkyní předložených listin ale jednoznačně nevyplývá, resp. z nich nevyplývá, na základě jaké konkrétní přídělové listiny se tak stalo. Třeba jen dodat, že podle § 5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. přidělená půda přecházela dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce. Nabytí konfiskovaného majetku bylo veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové. Pro nabytí vlastnického práva nebylo proto zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih (tzn. intabulací práva vlastnického neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotného odevzdání nemovitosti. To tedy znamená, že pokud by bylo jednoznačně prokázáno, že předmětný pozemek č. [hodnota] (původně pozemky č. [hodnota]) byl otci žalobkyně přidělen příslušnou přídělovou listinou po řádně provedeném přídělovém řízení dle dekretu č. 28/1945 Sb., otec žalobkyně by se stal vlastníkem tohoto pozemku jeho odevzdáním do držby. Pak by žaloba žalobkyně na určení jejího vlastnického práva vydržením nemohla být úspěšná, neboť v době, kdy její otec zemřel, by byl vlastníkem tohoto pozemku a na žalobkyni a jejího bratra tak vlastnické právo k uvedenému pozemku by mohlo přejít pouze dědickým rozhodnutím, což se nestalo. V daném případě ale žalobkyně předloženými listinami jednoznačně neprokázala (konkrétní přídělová listina k dispozici není), že skutečně došlo k přidělení tohoto pozemku jejímu otci podle příslušné přídělové listiny. Stejně tak, jak správně uzavřel okresní soud, nebylo ani prokázáno, že otec žalobkyně vlastnické právo k tomuto pozemku vydržel.

20. Okresní soud dále uzavřel, že žalobkyně vydržela vlastnické právo k pozemku č. [hodnota], který vždy vnímala jako logickou součást usedlosti č. p. [Anonymizováno] a od roku 1994, kdy usedlost zdědila po svém otci, s tímto pozemkem nakládala jako jeho vlastník a z žádného provedeného důkazu nebyl zjištěn nepoctivý úmysl žalobkyně. Pozemek č. [hodnota] dle okresního soudu nepochybně tvoří jeden funkční celek s usedlostí č. p. [Anonymizováno], představuje toliko část dvora, na němž stojí část obytné budovy č. p. [Anonymizováno], vede přes něj rovněž příjezdová cesta; k ostatním nemovitostem usedlosti je připlocen. Okresní soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a správně uzavřel, že v jednání žalobkyně nelze spatřovat nepoctivý úmysl. Nepoctivý úmysl je v ustálené judikatuře vykládán jako velmi úzký okruh situací, kdy držitel úmyslně drží věc s vědomím, že svou držbou působí jinému újmu. Nic nenasvědčuje tomu, že by žalobkyně držbou pozemku č. [hodnota] úmyslně působila újmu jiným osobám, sporný pozemek představoval funkční součást její nemovitosti, dlouhodobě o něj pečovala a měla důvodně za to, že jí tento pozemek náleží. Důkazní břemeno k prokázání nepoctivého úmyslu žalobkyně nadto leželo na žalovaných. Okresnímu soudu lze přisvědčit rovněž v tom, že žalovaní nepředložili žádné důkazy, kterými by nepoctivý úmysl žalobkyně prokázali. Zápisy o katastrálních řízeních, která se týkala přečíslování velkého množství pozemků, nelze bez dalšího posoudit jako důkaz o nepoctivém úmyslu žalobkyně. Pokud měla žalobkyně důvodně za to, že jí náleží celá oplocená část usedlosti č. p. [Anonymizováno], neměla důvod se podrobněji zabývat tím, jaké pozemky mají být v souvislosti se změnami v katastrální evidenci přečíslovány a zda jsou v seznamu uvedeny všechny pozemky, které považuje za své. Seznam pozemků, u nichž mělo dojít k přečíslování, je obsáhlý, neobsahuje mapu ani žádné podrobnější údaje a z pouhých čísel, bez dalšího vyhledávání, nelze zjistit prakticky ničeho. Námitka prvního žalovaného, že žalobkyně musela o nesouladu s katastrálním zápisu vědět mnohem dříve, než v roce 2020, je proto lichá.

21. Okresní soud nicméně ve své úvaze opomněl zohlednit to, že žalobkyně v dědictví po svém otci nabyla pouze ideální polovinu usedlosti č. p. [Anonymizováno], druhou polovinu nabyl její bratr. Žalobkyně si tohoto byla vědoma, neboť v roce 2020 zakoupila druhou polovinu usedlosti od dědice svého bratra, [jméno FO]. Pozemek č. [hodnota] je přitom nerozlučně spjat s užíváním usedlosti č. p. [Anonymizováno] jako celku; usedlost však mezi lety 1994 a 2020 nebyla ve výlučném vlastnictví žalobkyně, ale v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a jejího bratra, resp. [jméno FO]. K posouzení, zda žalobkyně (jako nynější výlučný vlastník usedlosti č. p. [Anonymizováno]) skutečně vydržela vlastnické právo k celému pozemku č. [hodnota][Anonymizováno]je nezbytné posoudit, zda i na straně jejího bratra a [jméno FO] byly splněny zákonné podmínky pro mimořádné vydržení.

22. Nejvyšší soud v rozsudku z 31. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 231/96, publikovaném v Soudních rozhledech 2/1997 pod č. 25, str. 33, zaujal právní názor, že nabytí věci oběma manžely do jejich bezpodílového spoluvlastnictví vydržením předpokládá dobrou víru obou, že jim oběma jako bezpodílovým spoluvlastníkům věc patří, a to po celou zákonem stanovenou dobu nepřetržité držby. Na tento názor bylo i následně odkazováno, např. v usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2152/2003 či v usnesení ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 375/2020. Rovněž v případě podílového spoluvlastnictví Nejvyšší soud dovodil, že v případě, kdy společnou nemovitost výlučně užívá jeden z podílových spoluvlastníků z titulu podílového spoluvlastnictví, přičemž z omluvitelného důvodu drží současně i sousedící část cizího pozemku, pak naplňuje-li předpoklady vydržení, vydrží takový pozemek v zásadě nikoli výlučně pro sebe, ale do podílového spoluvlastnictví, tedy i pro ostatní spoluvlastníky podle poměru jejich spoluvlastnických podílů. Tento závěr by neplatil v případě, že by ostatní spoluvlastníci (neužívající předmětný pozemek) nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek jako spoluvlastníkům patří. Není-li předpoklad dobré víry splněn, byť i jen u jednoho ze spoluvlastníků, nemůže dojít k nabytí vlastnického práva vydržením, a to ani do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, ani do spoluvlastnictví podílového (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3978/2015).

23. Podle § 7 o. z. má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

24. Jak shora uvedeno, současná právní úprava předpokládá poctivost a dobrou víru; tento princip je promítnut i do úpravy mimořádného vydržení, která předpokládá, že nepoctivost musí být prokázána. Ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem je zřejmé, že žalobkyně a její bratr zdědili po svém otci (mimo jiné) zemědělskou usedlost, tento majetek i po smrti bratra žalobkyně zůstal v rodině žalobkyně, kdy žalobkyně od dědice svého bratra polovinu tohoto majetku odkoupila. Shora uvedené závěry o nedostatku nepoctivého úmyslu žalobkyně tak mohou obstát i ve vztahu k jejímu bratrovi. Okresní soud správně uzavřel, že k vydržení pozemku č. [hodnota] došlo k 1. 1. 2019, neboť žalobkyně a její bratr pozemek drželi v nikoli nepoctivém úmyslu od 30. 3. 1994, k vydržení proto došlo podle § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z. uplynutím pěti let od účinnosti nového občanského zákoníku. Ke dni 1. 1. 2019 žalobkyně ale nebyla výlučnou držitelkou pozemku č. [hodnota], jak uzavřel okresní soud, neboť tento držela společně se svým bratrem; vydržením proto nabyli vlastnické právo k pozemku č. [hodnota] oba sourozenci v kvalitě odpovídající jejich předchozí držbě. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že pokud spoluvlastnický podíl k pozemku č. [hodnota] nebyl promítnut do dědictví po bratrovi žalobkyně, a následně tak nebyl promítnut ani do kupní smlouvy mezi [jméno FO] a žalobkyní, vlastní žalobkyně v současné době na základě mimořádného vydržení pouze ideální polovinu pozemku č. [hodnota], kterou vydržela k 1. 1. 2019. Vlastnické právo k druhé polovině pozemku č. [hodnota] by mohla žalobkyně nabýt, pokud by byla v dobré víře v existenci titulu, kterým jí byl podíl na nemovitostech převeden od [jméno FO] (§ 1090 odst. 1 o. z.), až uplynutím doby pro řádné vydržení, tj. 10 let (§ 1091 odst. 2 o. z.), a to od účinnosti kupní smlouvy s [jméno FO]. Tato doba však ještě neuplynula. Jinými slovy řečeno, pokud tedy předmětného pozemku, jehož vlastníkem se na základě mimořádného vydržení k 1. 1. 2019 stal bratr žalobkyně, nebyla předmětem dědického řízení po jeho smrti a následně tak nemohla být ani předmětem převodu realizovaného kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a [jméno FO], nemůže být žalobkyně s ohledem na shora citovanou judikaturu vlastnicí této části předmětného pozemku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí uvedeného pozemku, tak s ohledem na vyřčené tato žaloba nemůže být zcela úspěšná, nicméně důvodně by byla podána v rozsahu požadavku na určení předmětného pozemku. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastnicí uvedeného pozemku, změna rozsudku okresního soudu a zamítnutí žaloby v celém rozsahu by bylo jen ryze formální a vedlo by to jen k nutnosti podání žaloby žalobkyní na určení vlastnického práva k této části pozemku.

25. Pokud první žalovaný namítal, že okresní soud se nijak nevypořádal s rozhodnutím z dědického řízení po [jméno FO], na základě kterého žalovaní nabyli jako spoluvlastníci pozemek č. [hodnota], k tomu třeba uvést, že předmětem dědického řízení není konstitutivní určení vlastnického práva osoby, která si majetek, jenž je součástí dědictví, nárokuje z jiného důvodu, než jako možný dědic. Soudní komisař v dědickém řízení činí soupis majetku, který zůstaviteli podle dostupných záznamů náleží, zjistí potenciální dědice a majetek mezi ně rozdělí dle vůle zůstavitele či dle zákona; jeho rozhodnutí je přitom rozhodnutím deklaratorním, neboť dědické právo vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 o. z.). Takovéto rozhodnutí nezavazuje někoho, kdo nebyl účastníkem dědického řízení.

26. K námitce druhého žalovaného, že okresní soud nepostupoval podle § 980 a 981 o. z. třeba uvést, že tato ustanovení zakládají formální publicitu veřejného seznamu – katastru nemovitostí a jejich aplikace na posuzovanou věc je nepřípadná. Mimořádné vydržení je (již dle jazykového výkladu) mimořádným institutem, kterým právo tradičně překlenovalo nesoulad mezi formálním právním titulem a reálným stavem. Vlastnické právo by přitom mělo odrážet reálné užívání majetku. Pokud jsou naplněny zákonné podmínky pro mimořádné vydržení, je překonán formální právní titul (právo zapsaného vlastníka) a majetek nabude osoba, která o tento majetek po zákonem stanovenou dobu jako vlastník pečuje. Korektivem je pouze nepoctivý úmysl, který musí být prokázán osobou, která vydržení popírá (srov. podrobný výklad výše). Tato úprava přitom respektuje, jak ústavně zaručené právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), tak i zásadu soukromého práva, že vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká (§ 3 odst. 2 písm. e) o. z.). Neobstojí tak ani námitka třetího žalovaného, že vlastnické právo je nedotknutelné a že on a ostatní žalovaní mají jako spoluvlastníci pozemku č. [hodnota] právo rozhodnout o tom, jak s tímto pozemkem naloží. Důvodná není ani námitka druhého žalovaného, že nepoctivý úmysl žalobkyně je zřejmý už z toho, že za sporný pozemek nehradila daň z nemovitosti. Vyměření daně z nemovitosti vychází z formálních zápisů v katastru nemovitostí, žalobkyně nikdy nebyla formálně evidována jako vlastník pozemku č. [hodnota] a lze si těžko představit, že by podrobně kontrolovala stav zápisů v katastru nemovitostí se skutečným stavem nemovitostí, o kterých se domnívala, že jí náleží; nadto v situaci, kdy žalobkyně vlastní v obci [Anonymizováno] pozemky o rozloze téměř deseti hektarů.

27. Shrnuto tedy odvolací soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla vydržet vlastnické právo k celému pozemku č. st. [Anonymizováno], neboť k jeho vydržení došlo již k 1. 1. 2019, tedy v době, kdy tento pozemek držela společně se svým bratrem (každý z nich v rozsahu ). Při následných převodech majetku bratra žalobkyně nebyl pozemek č. st. [Anonymizováno] (v té době již vydržený) zahrnut do převodních titulů. Žalobkyni tak nebylo možné ve vztahu k jedné polovině pozemku č. st. [Anonymizováno] započíst dobu, po kterou tuto nemovitou věc držel její bratr; neboť při následném převodu už její bratr nebyl jen držitelem uvedeného pozemku, ale vlastníkem této části pozemku.

28. Z vyložených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o určení, že žalobkyně je vlastnicí 1/2 pozemku č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří společný dvůr, o výměře 266 m2, zapsaného na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec [Anonymizováno] u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa], jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, jinak jej v tomto výroku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř změnil potud, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí 1/2 pozemku č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří – společný dvůr, o výměře 266 m2, zapsaného na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec [Anonymizováno] u Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa].

29. O nákladech řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., a to s ohledem na skutečnost, že před soudem prvního stupně, jakož i před odvolacím soudem úspěch účastníků řízení byl poměrný, proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení