9 C 35/2016-933

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Martínkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem JUDr. Arturem Ostrým sídlem Arbesovo náměstí 257/7, 150 00 Praha 5 proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. Lukášem Klicperou sídlem Sokolská 1802/32, 120 00 Praha o povolení nezbytné cesty takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, že se ve prospěch každého vlastníka nemovité věci - pozemku parc. [číslo] o výměře 465 m, druh pozemku ostatní plocha, nacházející se v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsané na [list vlastnictví], zřizuje nezbytná cesta přes pozemek žalované parc. [číslo] o výměře 5182 m, druh pozemku lesní pozemek, nacházejícím se v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaném na LV [číslo] to v rozsahu: stanoveném v geometrickém plánu [číslo] zpracovaném Ing. [jméno] [příjmení] dne 2. 7. 2012 a schváleném [stát. instituce], [stát. instituce] dne 27. 7. 2012, který bude nedílnou součástí rozsudku, respektive v rozsahu v něm specifikovaného pozemku parc. [číslo] přičemž nezbytná cesta se zřizuje jakožto služebnost cesty, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 38 425 Kč k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů řízení ve výši 45 906,31 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře soudní poplatek za návrh ve výši 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhal vydání rozsudku, kterým by byla povolena nezbytná cesta ve prospěch každého vlastníka nemovité věci - pozemku parc. [číslo] o výměře 465 m, druh pozemku ostatní plocha, nacházejícím se v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsané na [list vlastnictví] (dále jen„ pozemek žalobce“), přes pozemek žalované parc. [číslo] o výměře 5182 m, druh pozemku lesní pozemek, nacházejícím se v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaném na [list vlastnictví] (dále jen„ pozemek žalované“), a to ve formě služebnosti cesty. Žalobce uvedl, že je vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře 465 m, druh pozemku ostatní plocha a pozemku parc. č. st. [anonymizováno], o výměře 94 m2, druh pozemku zastavěná plochá a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] – rodinný dům, nacházejících se v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaných na [list vlastnictví] (dále jen„ stavba žalobce“, stavba a pozemek žalobce dále jen jako„ pozemky žalobce“), které přímo sousedí s pozemkem žalované. Žalobce uvedl, že pozemky žalobce nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou a nelze na nich řádně hospodařit či je jinak řádně užívat, přičemž jediná přístupová cesta k pozemkům žalobce vede přes pozemek žalované. Na pozemku žalované jsou patrné vyježděné koleje, jež vznikly užíváním pozemku žalované jako cesty, což předchozí vlastník pozemků žalované umožňoval právním předchůdcům žalobce, jakož i ostatním sousedům. Dosud bezproblémové užívání narušuje žalovaná, která využívání pozemku žalované jakožto cesty neustále brání, např. konstrukcí závory. Žalobce je přesvědčen, že přes pozemek žalované vede účelová komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, nicméně s ohledem na vývoj správního řízení a naléhavou potřebu se domáhá žalobou zřízení nezbytné cesty pro sebe a své právní nástupce, a to ve formě služebnosti cesty, podle přiloženého geometrického plánu [číslo] vypracovaného Ing. [jméno] [příjmení] dne 2. 7. 2012 a schváleném dne 27. 7. 2012 [stát. instituce], [stát. instituce]. Podle žalobce naléhavá potřeba hospodařit a jinak užívat pozemky žalobce odůvodňuje vydání předběžného opatření, jehož návrh spojil s podáním žaloby.

2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 C 35/2016-20, bylo vydáno předběžné opatření, kterým bylo žalobci povoleno užívat část pozemku žalované jako cestu a jezdit přes něj jakýmikoli vozidly. Toto usnesení bylo následně usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2016, č. j. 31 Co 106/2016-124, změněno tak, že návrh na nařízení předběžného opatření se zamítá, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, kdy zde nebyla shledána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů.

3. V odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření žalovaná rozporovala, že by předchozí vlastník pozemku žalované, její otec, umožňoval žalobci, jeho právním předchůdcům a ostatním sousedům užívání pozemku. Prarodiče žalované byli bývalým režimem přinuceni k odprodání vnitřní části pozemku. Uprostřed svažitého pozemku, na kterém se nacházel ovocný sad, tak vznikl ostrůvek, který byl následně rozdělen na parcely, a tyto byly dány do užívání osobám blízkým tehdejšímu režimu. Vzhledem k tomu, že k pozemkům nebyl zajištěn přístup, došlo ke kácení původního sadu, navážení zeminy a dalším terénním úpravám tak, aby vznikl úzký pruh rovnějšího terénu. Otec žalované s tímto od počátku nesouhlasil, avšak bezúspěšně, ohledně pozemku žalované byl nadále veden jako vlastník, avšak bez možnosti faktického výkonu svých práv, neboť na pozemku nuceně hospodařilo JZD. Žalovaná tedy vyslovila nesouhlas s tím, že by se na jejím pozemku nacházela cesta a žalobce a jeho právní předchůdci ji poklidně a v dobré víře užívali. Žalovaná uzavřela, že podle jejího názoru nejsou splněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty podle občanského zákoníku a žalobci navíc nesvědčí ani nutná komunikační potřeba, když byl s to postavit na svém pozemku černé stavby bez zajištěného přístupu.

4. Ve vyjádření k odvolání žalované žalobce uvedl, že on ani jeho právní předchůdci neměli s právním předchůdcem žalované žádné spory. Dále žalobce uvedl, že v rozporu s tvrzením žalované nemá zajištěn přístup ke svým pozemkům z jiného svého pozemku parc. [číslo] neboť tento je zalesněný, nevede přes něj cesta vhodná pro osobní automobil a potřebný úsek je navíc prudký svah, což znemožňuje využití pozemku jako přístupové cesty. Podle žalobce je skutečná vzdálenost od veřejné cesty je nejméně 125 m, přičemž na takovou vzdálenost není možné bez značných obtíží pěšky donášet do rodinného domu potraviny a topení na zimu a další potřebné věci nezbytné k užívání pozemků žalobce, zejména stavby, nejedná se tedy pouze o zajištění pohodlnějšího spojení. Žalobce nepovažuje uzavření nájemní smlouvy s žalovanou z pohledu právní jistoty za dostatečné řešení, neboť tu by žalovaná mohla libovolně vypovědět a předmětný závazkový právní vztah ukončit. Žalobce uvádí, že lesní charakter pozemku nebrání existenci účelové komunikace, kterou může být i zpevněná lesní cesta. Žalobce rovněž odmítá tvrzení žalované, že by si nedostatek přístupu způsobil z hrubé nedbalosti či úmyslně.

5. Z kupní smlouvy ze dne 1. 4. 1978, uzavřené mezi právními předchůdci žalované, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a MNV [obec] se podává, že touto smlouvou došlo k prodeji pozemků právních předchůdců žalované (jejichž součástí byl i pozemek žalované).

6. Ze spisu MěÚ ve [obec] sp. zn. Výst. [číslo] [spisová značka] bylo zjištěno, že žádostí ze dne 3. 11. 1990, podanou dne 6. 3. 1991 žalobce požádal o stavební povolení na výstavbu zděného isolovaného rodinného domku s příslušenstvím na pozemku žalobce u [stát. instituce], který zahájil stavební řízení [číslo jednací] [spisová značka]. V technické zprávě, kterou žalobce přiložil k žádosti o vydání stavebního povolení pro stavbu žalobce, se uvádí, že přístup ke stavbě žalobce je z veřejné cesty vedoucí podél jižní hranice pozemku. Dne 17. 4. 1991 bylo vydáno stavební povolení, v rámci nějž odbor výstavby, územního plánování, vodního hospodářství a pro věci zemědělství a lesnictví jako jednu z podmínek stanovil, že rodinný domek bude umístěn tak, aby vzdálenost od hranice komunikace byla minimálně 5 m. Kolaudačním rozhodnutím [stát. instituce], odbor výstavby, ze dne 21. 10. 1993, zn. Výst. [číslo] [spisová značka], bylo povoleno užívání stavby žalobce, provedené podle rozhodnutí [stát. instituce], odbor výstavby, ze dne 17. 4. 1991, [číslo jednací].

7. Ze zápisu z ústního jednání ze dne 22. 11. 2004 se podává, že se žalovaná se svým otcem dostavili na [stát. instituce], neboť se jim nepodařilo vyřešit problémy s ostatními vlastníky. Otci žalované byl předán návrh nájemní smlouvy, zaslaný paní [příjmení]. Dále otec žalované upozornil, že výměry parcel [číslo] nesouhlasí se skutečností.

8. V dopise adresovaném žalobci ze dne 28. 12. 2009 předchozí právní zástupkyně žalované navrhuje žalobci zajištění práva užívání pozemků žalované prostřednictvím uzavření přiložené nájemní smlouvy na dobu určitou (1 rok) s automatickou prolongací vždy o jeden rok při včasné úhradě nájemného, přičemž roční nájemné činilo 3 000 Kč. Žalovaná jako pronajímatel byla oprávněna tuto smlouvu vypovědět pouze v případě porušení smluvních ustanovení.

9. Emailem ze dne 1. 6. 2010 navrhla tehdejší právní zástupkyně žalované tehdejšímu právnímu zástupci žalobce termín schůzky a zaslala návrh nájemní smlouvy.

10. Oznámením [stát. instituce], odbor stavebního úřadu, územního plánování a životního prostředí ze dne 21. 6. 2010, [číslo jednací], bylo zahájeno řízení o odstranění stavby – konstrukce závory, nacházející se na pozemku žalované a v jejím vlastnictví.

11. Rozhodnutím [stát. instituce], odbor stavebního úřadu, územního plánování a životního prostředí ze dne 27. 7. 2010, [číslo jednací], bylo nařízeno odstranění stavby – konstrukce závory, nacházející se na pozemku žalované.

12. Z emailu paní [jméno] [příjmení] ze dne 13. 8. 2010 vyplývá, že poté, co v roce 2004 s manželem koupili pozemek [číslo] ve [část obce], je oslovil právní předchůdce žalované, její otec, s tím, že nesouhlasí, aby přes jeho pozemek jezdili, protože mu všichni ničí jeho majetek. Věc byla řešena se starostou [územní celek], který paní [příjmení] sdělil, že se jedná o vleklý spor, kdy se právní předchůdce žalované opakovaně obrací na obec se stížnostmi. Podle starosty obec nemůže být nápomocna, neboť na pozemcích žalované se nenachází žádná komunikace. Z emailu dále vyplývá, že právní předchůdce žalované proti užívání pozemků žalované soustavně protestoval. Celou situaci vyřešili na základě již bezproblémového jednání sepsáním nájemní smlouvy.

13. V dopisu ze dne 26. 4. 2010, adresovaného předchozí právní zástupkyni žalované žalobce uvádí, že žalobce pozemky žalobce koupil v roce 1990 s tím, že k nim již v té době vedla úvozová cesta a stavební úřad vycházel ze skutečnosti, že přístup a příjezd k pozemkům žalobce je zajištěn a proto dal souhlas ke stavbám na těchto pozemcích. Cesta v té době byla užívána i k obhospodařování lesů a pro chůzi občanů obce do lesa. Podle názoru žalobce žalovaná nemá pravdu, pokud tvrdí, že věc lze vyřešit uzavřením nájemní smlouvy, neboť se nejedná o vhodný právní institut, kterým je pouze zřízení věcného břemene, přičemž obdobná věcná břemena se oceňují na 10 000 Kč, což žalované žalobce nabízí. Žalobce jako alternativu nabídl žalované odkup části pozemku žalované.

14. Z dopisu předchozí právní zástupkyně žalované, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátky, se sídlem [adresa], ze dne 31. 5. 2010, adresovaného tehdejšímu právnímu zástupci žalobce, se podává, že předchozí právní zástupce žalobce byl předvolán ke schůzi týkající se mimosoudní dohody ve věci přístupového pozemku k nemovitostem v [katastrální uzemí]. Podle vyjádření žalované na tuto výzvu žalobce nereagoval a k jednání se nedostavil.

15. Z protokolu o místním šetření [stát. instituce], odbor stavebního úřadu, územního plánování a životního prostředí, ze dne 21. 6. 2012, č. j. [spisová značka], bylo zjištěno, že správní orgán nezahájil řízení o odstranění černé stavby na pozemku parc. [číslo] PK z moci úřední, neboť se zde žádná černá stavba nenachází.

16. Rozhodnutím Krajského úřadu [územní celek], odbor dopravy ze dne 25. 1. 2013, č. j. [číslo] [spisová značka] bylo zrušeno rozhodnutí [stát. instituce] ze dne 8. 11. 2012, č. j. [spisová značka], kterým byla deklarována existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku žalované.

17. Odvoláním ze dne 29. 7. 2014 žalovaná napadla rozhodnutí [stát. instituce], odbor stavebního úřadu, územního plánování a životního prostředí ze dne 21. 7. 2014, č. j. [spisová značka], kterým byla deklarována veřejně přístupná účelová komunikace na pozemku žalované. V příloze k odvolání žalovaná uvedla, že její prarodiče vlastnili pozemek svažitý PK [číslo] v k. ú. [obec], který využíván jako pastvina s ovocným sadem. V roce 1947 byly všechny nemovitosti prarodičům žalované zabrány a odevzdány do hospodaření ZD [obec], vlastnické právo zůstalo pouze ve formální podobě, fakticky o osudu pozemků rozhodovali a s nimi nakládali ZD [obec] a MNV [obec]. Následně došlo, i přes nesouhlas dědečka žalované a později i jejího otce, k vykácení velké části ovocného sadu a výstavbě slepičárny. V roce 1978 došlo k nucenému oddělení části pozemku PK [číslo] a jejímu odkupu. Následně došlo k oddělení několika parcel téměř ze středu pozemku, kde byl nejméně svažitý. Tím došlo ke vzniku dnešních ostrůvků a jejich obklopení pozemkem žalované. V červnu 1984 došlo k vydání stavebního povolení pro přestavbu slepičárny na dům na pozemku parc. [číslo] přičemž s výstavbou otec žalované, jako vlastník přístupového pozemku, nikdy nedal souhlas a nebyl ani jako účastník řízení obeslán. V době výstavby začalo docházet k rozsáhlým úpravám pozemku žalované – kácení stromů, bagrování, navážení množství zeminy, odkládání stavebního odpadu, čímž byl budován rovný povrch, po kterém by bylo možno jezdit vozidly.

18. Rozhodnutím [stát. instituce], odbor stavebního úřadu, územního plánování a životního prostředí ze dne 22. 9. 2014, č. j. [spisová značka], bylo nařízeno odstranění stavby – doplňkových staveb stavby žalobce, které se skládají z celkem 7 objektů z kamenného zdiva (sklad zahradní techniky a venkovní posezení, přístupový můstek, černá kuchyně, sklad nářadí, sklad dřeva, jihozápadní oplocení, severozápadní oplocení), do 22. 9. 2015, neboť stavby byly vystavěny v rozporu se záměry územního plánování.

19. Rozhodnutím [stát. instituce], odbor stavebního úřadu, územního plánování a životního prostřední ze dne 3. 3. 2015, č. j. [spisová značka], byla na pozemku žalované deklarována přístupová účelová komunikace.

20. Rozhodnutím Krajského úřadu [územní celek], odbor dopravy ze dne 23. 11. 2015, č. j. [anonymizováno] [rok] [číslo] [spisová značka], bylo zrušeno rozhodnutí [stát. instituce], odbor stavebního úřadu, územního plánování a životního prostřední ze dne 3. 3. 2015, č. j. [spisová značka] a věc byla vrácena prvoinstančnímu orgánu.

21. Ohlášením změny údajů o pozemku k zápisu do katastru nemovitostí ze dne 14. 12. 2015 žalovaná ohlásila změnu dosavadního stavu pozemku parc. [číslo] druh pozemku trvalý travní porost, na nový stav pozemku parc. [číslo] druh pozemku lesní pozemek.

22. Rozhodnutím [stát. instituce], odbor životního prostředí ze dne 14. 12. 2015, č. j. [spisová značka], bylo stanoveno, že pozemek žalované je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa.

23. Oznámením ze dne 4. 1. 2016 žalovaná žalobci a dalším sousedům oznámila změnu charakteru pozemku na lesní a sdělila související práva a povinnosti z toho vyplývající, přičemž adresáty upozornila, že nově je nutné, aby pro vjezd motorovými vozidly byla udělena výjimka, kterou bude na požádání udělovat písemně.

24. Z výzvy ze dne 26. 1. 2016 se podává, že žalovaná byla žalobcem vyzvána ke zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti cesty, za což ji žalobce nabídl jednorázovou náhradu ve výši 5 000 Kč, byť se žalobce domnívá, že předmětná cesta vedoucí přes pozemek žalované je účelovou komunikací. V reakci na výzvu ze dne 28. 1. 2016 žalovaná žalobci sdělila, že v užívání jeho nemovitosti nijak nebrání a neexistuje tedy důvod, proč by žalobce nemohl svou nemovitost užívat, žalovaná chce pouze pravidla užívání upravit písemně, přičemž žalobce opakovaně již od roku 2006 vyzývá k uzavření nájemní smlouvy. Nadto žalovaná vyjádřila názor, že žalovaný již před zahájením výstavby věděl, že nemá zajištěn přístup k nemovitosti, a tedy si nedostatek přístupu způsobil z hrubé nedbalosti. Terén na pozemku žalobce byl nesjízdný a tehdejší vlastník pozemku žalované, její otec, nikdy s výstavbou v lokalitě nesouhlasil, přičemž řešení přístupu nebylo ani součástí stavební dokumentace. Přístup po pozemku tak byl zřízen uměle proti vůli vlastníka pozemku žalované vykácením stromů, navážením a odbagrováváním zeminy, což žalovaná nepovažuje za jednání v dobré víře. Pokud by žalobce parkoval na začátku nemovitosti žalované, zbývalo by mu ujít vzdálenost zhruba 25 metrů, přičemž v pěším přístupu mu nikdy bráněno nebylo, podle názoru žalované se tak žalobce domáhá pouze pohodlnějšího přístupu. Závěrem žalovaná uvedla, že je připravena jednat o podmínkách udělení souhlasu a s žalobcem se dohodnout.

25. Z čestného prohlášení paní [jméno] [příjmení], datum narození [datum], bytem [adresa], ze dne 12. 2. 2016, se podává, že již rodiče právního předchůdce žalované, jejího manžela, důrazně protestovali proti zřízení slepičárny už v roce 1952. Sám právní předchůdce žalované nesouhlasil s tím, aby vlastníci sousedních pozemků jezdili po pozemku žalované a důrazně si stěžoval, opakované se obracel na obecní úřad. Tito vlastníci bez souhlasu káceli stromy, házeli odpadky na pozemek žalované, bagrovali a zřídili si parkoviště. Tvrzení o tom, že by její manžel dal souhlas s veřejným užíváním pozemku, označuje za nepravdivé.

26. Z čestného prohlášení pana [jméno] [příjmení], datum narození [datum], bytem [adresa], blízkého přítele a souseda rodiny žalované, se podává, že si u něj právní předchůdce žalované opakovaně stěžoval na to, že jsou pozemky žalované sousedními vlastníky ničeny, přičemž největší konflikty měl s žalobcem, kdy sám žalobce mu několikrát říkal, že se s rodinou [příjmení] neustále dohaduje. Při výslechu v rámci ústního jednání konaném dne 22. 9. 2020 [jméno] [příjmení] uvedl, že právní předchůdce žalované nadával na užívání jeho pozemku jako příjezdové komunikace.

27. V čestném prohlášení ze dne 14. 2. 2016 pan [příjmení] [příjmení], datum narození [datum], bytem [adresa], uvádí, že často slyšel, jak se právní předchůdce žalované hádá s rodinou žalobce, viděl, jak mu jsou žalobcem devastovány pozemky, vyřezávány stromy a odhazován kamenný odpad z hradeb. Při výslechu v rámci ústního jednání konaném dne 18. 8. 2020 [obec] [anonymizováno] potvrdil, že ohledně užívání pozemku žalované se vedou letité spory, bližší informace ale nezná.

28. V čestném prohlášení pan [jméno] [příjmení], datum narození [datum], bytem [adresa], uvádí, že právní předchůdce žalované nesnášel změny prováděné na jeho pozemku, nadával a často se hádal se sousedy, protože mu pořád jezdili přes pozemek a ničili ho. Při výslechu v rámci ústního jednání konaném dne 22. 9. 2020 [jméno] [příjmení] uvedl, že ohledně pozemku žalované v minulosti existovaly spory, jejich povahu ale nezná.

29. Z čestného prohlášení pana [jméno] [příjmení], datum narození [datum], bytem [adresa původního účastníka, žalobkyně a žalované], [jméno] [příjmení], datum narození [datum], bytem [adresa], ze dne 20. 2. 2016 se podává, že v předmětné lokalitě existují dlouhodobé spory ohledně přístupu na pozemek žalované, přičemž právní předchůdce žalované si opakovaně a dlouhodobě stěžoval obci. Při výslechu v rámci ústního jednání konaném dne 22. 9. 2020 [jméno] [příjmení] potvrdil, že ví o dlouholetých sporech mezi žalobcem a žalovanou, potvrdil, že čestné prohlášení sepisoval sám, ale ke skutečnostem v něm uváděným s ohledem na časový odstup se již není schopen vyjádřit.

30. Z čestného prohlášení pana [jméno] [příjmení], bratrance žalované, datum narození [datum], se podává, že právní předchůdce žalované nikdy nesouhlasil s tím, aby byl pozemek žalované využíván jako přístup k dalším nemovitostem. Při výslechu v rámci ústního jednání konaném dne 22. 9. 2020 [příjmení] [příjmení] uvedl, že o sporech ví pouze z doslechu a bližší informace o jejich povaze nemá.

31. Z čestného prohlášení paní [jméno] [příjmení], přítelkyně žalované, narozené [datum], bytem [adresa], se podává, že byla rodinou žalované opakovaně informována o tom, že si nevědí rady s chováním vlastníků sousedních nemovitostí a že nesouhlasí s tím, aby pozemek žalované byl užíván jako parkoviště, rozjížděn., ničen a využíván jako skládka. Při výslechu v rámci ústního jednání konaném dne 22. 9. 2020 [jméno] [příjmení] uvedla, že si u ní žalovaná stěžovala na problémy s žalobcem, které měl již právní předchůdce žalované.

32. V čestném prohlášení ze dne 15. 2. 2016 pan [jméno] [příjmení], soused rodiny žalované, datum narození [datum], bytem [adresa], uvedl, že jako soused rodiny žalované od roku 1975 má historický přehled o situaci a potvrzuje, že právní předchůdce žalované si opakovaně stěžoval na to, že je pozemek žalované ničen, přičemž největší konflikty měl s žalobcem.

33. Paní [jméno] [příjmení], datum narození [datum] a pan [jméno] [příjmení], datum narození [datum], oba bytem [adresa], v čestných prohlášeních ze dne 15. 2. 2016 uvedli, že právní předchůdce žalované nikdy nevěnoval pozemek žalované k obecnému užívání, naopak byl velmi zklamán jednáním tehdejšího vedení MNV a později Obecního úřadu ohledně užívání pozemku.

34. Z čestného prohlášení pana [jméno] [příjmení], datum narození [datum], bytem [adresa], ze dne 22. 2. 2016, se podává, že právní předchůdce žalované, jeho děda, nesouhlasil s tím, aby vlastníci sousedních pozemků jezdili po pozemku žalované a důrazně si stěžoval, opakované se obracel na obecní úřad. Při výslechu v rámci ústního jednání konaném dne 18. 8. 2020 [jméno] [příjmení] potvrdil, že právní předchůdce žalované, jeho děda, se s žalobcem a dalšími sousedy hádal kvůli navážení hlíny a kamenů na pozemek žalované a že si právní předchůdce žalované i žalovaná stěžovali na obecním úřadě a dále uvedl, že byl osobně přítomen neshodám ohledně užívání pozemku žalované, ke kterým docházelo již před 10-15 lety. Podle jeho vyjádření je pozemek žalované částečně travnatý, z většiny se na něm nachází stromy, a to jak listnaté, tak jehličnaté a žalovaná na něm nic nepěstuje, trávu neseká.

35. Rozhodnutím Krajského úřadu [územní celek], odbor životního prostředí a zemědělství, ze dne 5. 1. 2017, č. j. [číslo] [spisová značka] bylo zrušeno rozhodnutí [stát. instituce], odbor životního prostředí ze dne 14. 12. 2015, č. j. [spisová značka], a věc byla vrácena orgánu prvního stupně, přičemž z důvodu veřejného zájmu byl vyloučen odkladný účinek odvolání.

36. V odvolání ze dne 23. 1. 2017 proti rozhodnutí Krajského úřadu pro [územní celek] ze dne 5. 1. 2017, č. j. [číslo] [spisová značka], žalovaná uvádí, že k ohlášení změny druhu pozemku došlo na základě podnětu jednoho ze sousedů, [jméno] [příjmení], který zaslal oznámení příslušnému úřadu, což vedlo k zahájení správního řízení se žalovanou, jehož výsledkem bylo doporučení správního orgánu, aby žalovaná uvedla do souladu stav reálný a zapsaný.

37. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, odbor státní správy lesů, myslivosti a rybářství ze dne 22. 2. 2017, [číslo jednací], bylo změněno rozhodnutí Krajského úřadu [územní celek] ze dne 5. 1. 2017, č. j. [číslo] [spisová značka] tak, že účinky rozhodnutí nastávají ode dne jeho právní moci.

38. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 21. 6. 2017 sdělil, že pozemek žalované již nadále není lesním pozemkem, ale opět trvalým travním porostem, přestože změna dosud nebyla zapsána do katastru nemovitostí. Dále žalobce uvádí, že zápis charakteru pozemku nemá konstitutivní, ale pouze deklaratorní účinky.

39. Rozhodnutím [stát. instituce], odbor životního prostředí, ze dne 22. 6. 2017, č. j. [spisová značka], bylo řízení ohledně charakteru pozemku žalované bez dalšího zastaveno, neboť předmětný pozemek je součástí ZPF a tento stav je překážkou v řízení.

40. Ohledáním na místě samém dne 15. 9. 2017 bylo zjištěno, že při příchodu na pozemek žalované je zde patrná vyježděná cesta, při dalším postupu dochází ke zhoršení terénu i vyježděných kolejí. Na pozemku žalované se nachází hustý porost jehličnatých a listnatých stromů, v podstatě neprostupný.

41. V přípise právnímu zástupci žalobce ze dne 2. 11. 2017 žalovaná odmítla možnost odprodeje části pozemků žalované žalobci.

42. Ze sdělení [stát. instituce], odbor stavebního úřadu, územního plánování a životního prostředí, ze dne 12. 3. 2018, č. j. [spisová značka], se podává, že Krajský úřad [územní celek], odbor dopravy převzal/atrahoval řízení ve věci deklarace existence přístupové komunikace.

43. Ze sdělení Krajského úřadu [územní celek], odbor dopravy ze dne 23. 3. 2018, č. j. [číslo] [spisová značka], se podává, že usnesením ze dne 2. 1. 2018, č. j. [číslo] [spisová značka], rozhodl tento správní orgán o převzetí/atrahování řízení ve věci určení právního vztahu týkajícího se charakteru účelové komunikace na pozemku žalované.

44. Rozhodnutím – veřejnou vyhláškou Krajského úřadu [územní celek] ze dne 11. 5. 2018, č. j. [číslo] [spisová značka], bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti o deklaraci právního vztahu o určení veřejně přístupné účelové komunikace 45. Při ústním jednání konaném dne 17. 7. 2018 žalovaná uvedla, že již nemá vůli uzavřít s žalobcem nájemní smlouvu.

46. Ze sdělení [územní celek] ze dne 22. 10. 2019, č. j. [spisová značka], se podává, že jediný možný přístup k pozemkům žalobce vede přes pozemek žalované.

47. Ze sdělení [stát. instituce], odbor stavebního úřadu, územního plánování a životního prostředí, ze dne 25. 10. 2019, č. j. [spisová značka], se podává, že jediný možný přístup k pozemkům žalobce vede přes část pozemku žalované, jež je i v územním plánu [obec] zařazena do ploch dopravní infrastruktury.

48. Soud ve věci ustanovil znalce, [celé jméno znalce], k podání znaleckého posudku z oboru geodezie a kartografie. Znalci bylo uloženo, aby zjistil, zda k pozemku žalobce existuje přístup z veřejné cesty pouze přes pozemek žalované a pokud ano, aby přístupovou cestu zaměřil a označil, a to ve variantách pro průchod a průjezd osobním i nákladním vozidlem. Z žádosti znalce o součinnost ze dne 16. 10 2019 se podává, že k prvnímu dělení parcely s kmenem [anonymizováno] mohlo dojít již v roce 1981, přičemž nově vytvořené parcely tvoří ostrůvky, k nimž nebyl zabezpečen přístup z veřejných prostor.

49. Ze znaleckého posudku [číslo] vypracovaného [celé jméno znalce], se podává, že podle protokolu výpočtu výměr parcel v předmětné lokalitě (konkrétně pozemku žalované) podrobné body nevznikly měřením v terénu, anebo k existujícímu měření nejsou doloženy souhlasy vlastníků – účastníků řízení (srov. strana 55-56 posudku), přičemž právě takto označené body se nachází na styčné hranici pozemků účastníků tohoto řízení. Ze znalcem provedené matematické kontroly geometrického a polohového určení nemovitostí z roku 1981 a následné transformace na stávající mapu se podává, že stav zapsaný v katastru nemovitostí je zjevně odlišný od stavu geometrického určení z roku 1981. Znalec přistoupil v rámci místního šetření k vlastnímu měření souřadnic podrobných bodů, které potvrdilo, že fyzický stav oplocení, zdí a zídek není totožný s přibližně severní hranicí pozemku žalované, přičemž tento rozdíl může dosahovat až 3 m. Znalec tedy uvedl, že je naprosto evidentní a mimo jakoukoliv pochybnost, že geometrické určení z roku 1981, jímž byly stanoveny hranice pozemků parcela [číslo] (ZPMZ 77) je odlišné od stavu, který je evidován v Katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že i u geometrického určení pozemků parcela [číslo] jsou pochybnosti o kvalitě výsledku zeměměřičské činnosti ZPMZ 49, je nutné stanovit, zda má být postupováno podle stavu fyzického či stavu v terénu. Znalec dále potvrdil, že jediný možný a zároveň jediný používaný přístup k pozemkům žalobce vede přes pozemek žalované.

50. Při ústním jednání konaném dne 19. 11. 2019 znalec uvedl, že již z prvního výsledku zeměměřičské činnosti v roce 1977 bylo patrné, že k pozemku žalobce nebyl řešen žádný přístup. Přístup k pozemku nebyl vyřešen ani v rámci zeměměřičské činnosti v roce 1981.

51. Pro účely zjištění skutečného stavu a charakteru pozemku bylo dne 14. 10. 2020 provedeno místní šetření, při kterém byla pořízena obsáhlá fotodokumentace. Z fotodokumentace je patrné, že veřejná cesta nacházející se na pozemku ve vlastnictví [územní celek] parc. [číslo] (fotografie č. l. 843) pokračuje jako cesta přes pozemek ve parc. [číslo] ve vlastnictví žalobce. Jak je patrné z fotografie na č. l. 848, na které je zachyceno rozmezí pozemků parc. [číslo] pozemku žalované, je patrné, že cesta již není nijak zpevněná, ale tvořena vyježděnými kolejemi, přičemž v takovéto formě pokračuje dále až k pozemku žalobce (fotografie č. l. 849-852 a č. l. 858-860).

52. Z přiložených fotografií je patrné, že na pozemku žalované v minulosti docházelo ke stavebním úpravám a vyrovnávání terénu, v důsledku nichž se na jejím pozemku nachází úzký pruh relativně rovného terénu, na němž jsou patrné vyježděné koleje a který je využíván jako přístupová cesta k pozemku žalobce a dalších sousedů. Je patrné, že nalevo od cesty (z pohledu fotografií č. l. 848-852) je pozemek žalované svažitý a poměrně hustě zalesněný, z velké části téměř neprostupně, a to jak stromy listnatými, tak jehličnatými, jakož i dalšími dřevinami. Na fotografiích č. l. 860-865, č. l. 869 a č. l. 880-884 je patrné, že na pozemku žalované v části sousedící s pozemky parc. [číslo] již nejsou patrné vyježděné koleje, ale nachází se zde pouze uměle vytvořený úzký pás pozemku, na který opět navazuje svažitý terén neprostupně porostlý stromy.

53. Z fotografií č. l. 823-828 je patrné, že na pozemku žalované v těsné blízkosti zpevněného pásu se nachází stromy s obvodem kmene 95 cm ve výšce 130 cm od země.

54. Ze sdělení [územní celek] ze dne 28. 2. 2020, č. j. [spisová značka], se podává, že nejbližší veřejná komunikace ve vztahu k pozemkům žalobce se nachází na obecním pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec].

55. Rozhodnutím Ministerstva dopravy – odbor pozemních komunikací ze dne 5. 8. 2020, [číslo jednací], bylo zrušeno rozhodnutí Odboru dopravy Krajského úřadu [územní celek] ze dne 11. 5. 2018, č. j. [číslo] [spisová značka], a věc byla vrácena krajskému úřadu k novému projednání.

56. Z výpisů z katastru nemovitostí k pozemku žalované se podává, že jediným vlastníkem pozemku žalované je žalovaná.

57. Z výpisů z katastru nemovitostí k pozemkům žalobce se podává, že jediným vlastníkem pozemků žalobce je žalobce.

58. Z provedeného dokazování vyplývá, že pozemky žalobce jsou spolu s dalšími sousedními pozemky obklopeny pozemkem žalované jako„ ostrůvky“, přičemž jediný možný přístup a spojení s veřejnou komunikací vede přes pozemek žalované. Jak vyplývá z přiloženého stavebního spisu, žalobce z technické zprávy přiložené k žádosti o vydání stavebního povolení uvedl, že přístup ke stavbě žalobce je z veřejné cesty vedoucí podél jižní hranice pozemku, přestože takový přístup nikdy řešen nebyl, jak vyplývá ze zjištění znalce. V době předcházející tomuto řízení spolu žalovaná a žalobce jednali zejména prostřednictvím svých bývalých právních zástupců o možnosti zřízení přístupu k nemovitostem žalobce, avšak bezúspěšně. Žalovaná žalobci opakovaně navrhovala uzavření nájemní smlouvy, což však žalobce považoval za nedostatečné a sám navrhl řešení prostřednictvím zřízení věcného břemene nebo odkupu části pozemku, což naopak odmítla žalovaná. Jak vyplývá zejména z čestných prohlášení, ohledně užívání pozemku žalované jako přístupové cesty se vedly dlouholeté spory, a to jak s žalovanou, tak jejím právním předchůdcem – otcem. Naopak žalobce své tvrzení ohledně udělení souhlasu vlastníka přístupového pozemku důkazně nedoložil. V této věci rozhodoval rovněž správní orgán, který posuzoval existenci účelové komunikace na pozemku žalované, tato věc však dosud nebyla pravomocně skončena. Rovněž ohledně charakteru pozemku žalované se vedlo správní řízení, kdy správní orgán na základě ohlášení změny údajů změnil druh pozemku žalované z trvalého travního porostu na pozemek určený k plnění funkcí lesa, toto rozhodnutí však bylo nadřízeným správním orgánem zrušeno a následně prvostupňový orgán řízení zastavil. Převážná část pozemku žalované je svažitá a nachází se na něm jehličnaté a listnaté dřeviny ve stáří desítek let. Na malé části pozemku žalované docházelo v minulosti k vyrovnání terénu a jsou zde patrné vyježděné koleje. Tuto část pozemku užívá žalobce a další sousedé jako přístupovou cestu ke svým nemovitým věcem.

59. Soud pro nadbytečnost neprovedl důkazy výslechem žalobce, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], manželů [jméno] [příjmení] st. a [jméno] [příjmení], opětovným výslechem znalce, kompletním spisem Krajského úřadu [územní celek], odboru dopravy sp. zn. [anonymizováno] [číslo], územním plánem [územní celek], dotazem na MěÚ [obec] ohledně podzemního elektrického vedení, protože skutkový stav má za dostatečně prokázaný.

60. Pro právní posouzení věci se soudu jeví jako účelné vymezit okruh otázek, jimiž je třeba se v řízení zabývat. Nejprve se bude soud zabývat otázkou charakteru pozemku žalované, dále zda se na něm nachází účelová komunikace a nakonec bude soud zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty podle občanského zákoníku.

61. Otázkou existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku žalované se již zabývaly správní orgány. Ze sdělení [stát. instituce], odbor stavebního úřadu, územního plánování a životního prostředí ze dne 20. 10. 2017, č. j. [spisová značka], vyplývá, že řízení ve věci deklarace existence přístupové komunikace, [obec], [část obce], ke dni vydání sdělení není pravomocně skončeno. Usnesením – veřejnou vyhláškou Krajského úřadu [územní celek] ze dne 2. 1. 2017, č. j. [číslo] [spisová značka], bylo řízení ve věci deklarace existence přístupové komunikace, [obec], [část obce], převzato/atrahováno Krajským úřadem [územní celek], neboť prvoinstanční orgán nebyl s to odborně se vypořádat s problematikou obtížného důkazního projednání věci. Rozhodnutím – veřejnou vyhláškou Krajského úřadu [územní celek] ze dne 11. 5. 2018, č. j. [číslo] [spisová značka], bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti o deklaraci právního vztahu o určení veřejně přístupné účelové komunikace, neboť nedošlo ke splnění podmínek pro omezení vlastnického práva obecným užíváním. Správní orgán rovněž dospěl k závěru, že právní předchůdce žalované neudělil výslovný souhlas s obecným užíváním pozemku. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Ministerstva dopravy – odbor pozemních komunikací ze dne 5. 8. 2020, [číslo jednací], a věc byla vrácena krajskému úřadu k novému projednání.

62. Na tomto místě soud podotýká, že je při svém rozhodování v souladu s § 135 o. s. ř. vázán pouze rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutími o osobním stavu, jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, si může soud posoudit sám. Z výše uvedeného vyplývá, že soud sám může posoudit, zda cesta, která je přes pozemek žalované tvrzena, je účelovou komunikací a jaký je charakter pozemku, a to jako otázky předběžné.

63. Nejprve tedy k otázce existence veřejně přístupné účelové komunikace. Aby cesta mohla být posouzena jako veřejně přístupná účelová komunikace, musí se podle § 2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) jednat o stálou a v terénu patrnou dopravní cestu určenou k užití vozidly nebo chodci. Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích musí účelová komunikace sloužit ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Vzhledem k tomu, že existencí veřejně přístupné účelové komunikace dochází k omezení vlastnického práva tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace a umožnit na něj veřejný přístup, aniž by vlastníku za toto omezení náležela finanční kompenzace, dovodil Ústavní soud nálezem ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II ÚS 268/06, že dalším nezbytným znakem je souhlas vlastníka s obecným užíváním pozemku a existence nutné, ničím nenahraditelné komunikační potřeby.

64. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 1 As 32/2012, je v řízení o určení, zda je určitý pozemek (cesta) veřejně přístupnou účelovou komunikací, či nikoli, třeba v prvé řadě zkoumat, existuje-li zde vůbec dopravní cesta ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, která je užívána v režimu obecného užívání podle § 19 zákona o pozemních komunikacích. Obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti blíže neurčeného okruhu osob tuto komunikaci bezplatně užívat, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena. Nejde-li o cestu obecně užívanou, nemůže jít ani o pozemní komunikaci. Úprava užívání takové cesty proto musí být řešena nikoli prostřednictvím institutů veřejného práva (deklarace veřejně přístupné účelové komunikace), ale práva soukromého.

65. Z provedeného místního šetření a pořízené fotodokumentace vyplývá, že posuzovaná cesta počíná běžet na rozmezí pozemků parc. [číslo] pozemku žalované a pokračuje až na pozemek parc. [číslo] kde slepě končí (jak je patrno z fotografie č. l. 819). Vzhledem k slepému zakončení cesty, vedoucí kolem soukromých pozemků (včetně pozemků žalobce) lze mít za to, že cesta neslouží k uspokojení komunikační potřeby veřejnosti, ale jen jako přístup k nemovitostem, které se podél ní nacházejí. Dle názoru soudu tak tato cesta slouží konkrétnímu okruhu osob. Tento názor soudu je rovněž podpořen skutečností, že vlastníci pozemku parc. [číslo] manželé [příjmení], mají přístup přes pozemek žalované zajištěn uzavřenou nájemní smlouvou a pan [jméno] [příjmení], vlastník sousedního pozemku parc. [číslo] má rovněž smluvně zajištěn přístup přes pozemek parc. [číslo] ve vlastnictví žalobce (viz spis Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 9 C 91/2016), přes nějž ve spojení s pozemkem žalované vede jediná přístupová cesta k veřejné komunikaci. Jestliže tedy žalobce považoval za nutné zajistit svému sousedovi smluvně právo cesty přes počáteční část komunikace na svém pozemku parc. [číslo] lze si jen stěží představit, že pokračování této komunikace na pozemku žalované by bylo určeno k obecnému užívání, když právě přes pozemek parc. [číslo] vede jediný přístup, což je koneckonců i úvaha obsažená v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 1 As 76/2009, podle kterého„ Skutečnost, že vlastník pozemku nebo jeho právní předchůdce upravil právo cesty a jízdy formou věcného břemene, svědčí spíše tomu, že neměl v úmyslu povolit neomezené užívání komunikace na jeho pozemku neurčitým okruhem třetích osob.“ Z rozhodnutí [stát. instituce], odbor stavebního úřadu, územního plánování a životního prostřední ze dne 3. 3. 2015, č. j. [spisová značka], bylo navíc zjištěno, že sám žalobce vyslovil nesouhlas s obecným užíváním části komunikace, která se nachází se na jeho pozemku.

66. Právní povaha veřejně přístupné účelové komunikace závisí na tom, zda je skutečně třetími osobami alespoň s konkludentním souhlasem vlastníka pozemku užívána, a to nad rámec toho, co je vlastník pozemku povinen strpět podle svých soukromoprávních závazků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 1 As 63/2013). Aby tedy veřejná cesta mohla existovat, musí ji veřejnost reálně užívat, nestačí tedy jen to, že vlastník svůj pozemek neoplotí a ponechá jej volně přístupný.

67. Další nutnou podmínkou obecného užívání je souhlas vlastníka. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2505/2008, lze pozemek, který je v soukromém vlastnictví, uznat za veřejnou cestu jen tehdy, byl-li pozemek věnováním buď výslovným, nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným, určen k obecnému užívání a slouží-li toto užívání k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, se pozemek v soukromém vlastnictví stává veřejně přístupnou účelovou komunikací věnováním obecnému užívání. Institut obecného užívání je nutno chápat jako omezení vlastnického práva v zájmu uspokojení komunikační potřeby veřejnosti coby neomezeného okruhu osob. Je proto třeba rozlišovat mezi veřejnoprávním režimem obecného užívání a soukromoprávními tituly k užívání cizích pozemků, jež svědčí konkrétním osobám.

68. Z výše uvedeného vyplývá, že souhlas vlastníka může být udělen jak výslovně, tak konkludentně, tedy tolerováním užívání jeho pozemku veřejností k dopravním účelům, aniž by proti tomu něco zjevného činil. Přestože žalobce tvrdil, že vztah s právním předchůdcem žalované probíhal hladce a ten využívání pozemku žalované umožňoval, žalovaná toto tvrzení rozporovala a odkázala přitom na čestná prohlášení a vyjádření manželů [příjmení] ze dne 13. 8. 2010, kde v tomto vyjádření [jméno] [příjmení] uvádí, že nemovitost koupili v roce 2004 a dále že:„ Hned první víkend za námi přišel pan [příjmení] (pozn. otec a právní předchůdce žalované) a ptal se, zda jsme zakoupili pozemek. Když jsme mu řekli, že ano, okamžitě nám sdělil, že na pozemek jezdíme přes jeho parcely a že s tím nesouhlasí.“ Stejně tak zápis z ústního jednání ze dne 22. 11. 2004 v obci [obec] obsahuje informace o tom, že žalovaná a její právní předchůdce bezúspěšně řeší problém s ostatními vlastníky, přičemž paní [příjmení] navrhla řešení problému předložením návrhu nájemní smlouvy. Nájemní smlouva byla skutečně v roce 2004 uzavřena a podle vyjádření smluvní vztah od té doby fungoval bez problémů. Po zasazení těchto předložených důkazů do vzájemné souvislosti posoudil soud tvrzení žalobce ohledně udělení souhlasu předchozího vlastníka pozemku žalované s užíváním komunikace jako důkazně nedoložené a naopak má za to, že byl ze strany právního předchůdce žalované (a později i ze strany žalované) byl aktivně projevován nesouhlas, což vyplývá i z čestných prohlášení a svědeckých výpovědí.

69. Z podkladů získaných od katastru nemovitostí, z místního šetření, sdělení [územní celek] ze dne 22. 10. 2019, sdělení stavebního úřadu ze dne 25. 10 2019, jakož i z tvrzení žalobce, posouzení silničního správního úřadu a vyjádření soudního znalce [celé jméno znalce], má soud za prokázané, že jediný možný a zároveň jediný používaný přístup k nemovitostem žalobce vede přes pozemek žalované. Soud konstatuje, že v rozporu s tvrzením žalované nemá žalobce zajištěn přístup ke svým pozemkům z jiného svého pozemku parc. [číslo] neboť tento je zalesněný, nevede přes něj cesta vhodná pro osobní automobil a potřebný úsek je navíc prudký svah, což znemožňuje využití pozemku jako přístupové cesty.

70. Soud tedy ke splnění podmínek nutných ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace uvádí následující: (1) posuzovaná cesta nacházející se na pozemku žalované splňuje znak dopravní cesty, neboť za dopravní cestu lze považovat i pouhé koleje vyjeté v trávě nebo zpevněné místy kamením či sutí; (2) posuzovaná cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí, a tedy splňuje znak zákonného účelu; (3) vlastník nedal souhlas s obecným užíváním předmětné cesty a na jejím užívání není veřejný zájem, čímž nebyla splněna třetí podmínka a (4) cesta je jediným možným a používaným přístupem k nemovitostem žalobce, čímž je splněn i znak nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby.

71. Vzhledem k tomu, že pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace je třeba splnit kumulativně všechny definiční znaky a pokud byť jen jeden absentuje, nejedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, soud uzavírá, že cesta nacházející se na pozemku žalované není veřejně přístupnou účelovou komunikaci.

72. Dále se soud zabýval otázkou charakteru pozemku žalované. Rozhodnutím [stát. instituce], odbor životního prostředí, ze dne 14. 12. 2015, č. j. [spisová značka], bylo stanoveno, že pozemek žalované je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa. Správní orgán uvedl, že pozemek žalované navazuje na komplex lesních pozemků ve vlastnictví jiných vlastníků a nachází se na něm porost lesních dřevin o staří cca 40 let a nezalesněný pruh o šířce 4 metrů, pozemek má charakter lesa. Krajský úřad [územní celek] rozhodnutím ze dne 5. 1. 2017, č. j. [číslo] [spisová značka], výše uvedené rozhodnutí zrušil a věc vrátil orgánu prvního stupně, neboť prvoinstanční orgán rozhodl podle lesního zákona o pozemku, který byl v době vydání rozhodnutí součástí zemědělského půdního fondu, a tedy spadá do věcné působnosti zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, vůči kterému zákon o lesích není zvláštním zákonem (lex specialis). Na základě tohoto zjištění byl prvoinstanční orgán povinen podat podnět k zahájení řízení příslušnému orgánu ochrany zemědělského půdního fondu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 22. 2. 2017, [číslo jednací]. Rozhodnutím [stát. instituce], odbor životního prostředí ze dne 22. 6. 2017, č. j. [spisová značka], bylo řízení bez dalšího zastaveno. V současnosti je tedy pozemek žalované v katastru nemovitostí veden jako lesní pozemek, ačkoliv podkladové rozhodnutí, na základě něhož byl zápis proveden, bylo zrušeno.

73. Soud uvádí, že druh pozemku uvedený v katastru nemovitostí není závazným údajem ve smyslu ustanovení § 51 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Nejedná se ani o právo k věci zapsané do veřejného seznamu, u něhož by platila vyvratitelná právní domněnka souladu se skutečným právním stavem podle § 980 o. z.

74. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, tvoří zemědělský půdní fond pozemky zemědělsky obhospodařované, to jest orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není, souhrnně zemědělská půda.

75. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa lesní pozemky a jiné pozemky. Lesními pozemky jsou podle písmene a) předmětného ustanovení pozemky s lesními porosty a plochy, na nichž byly lesní porosty odstraněny za účelem obnovy, lesní průseky a nezpevněné lesní cesty, nejsou-li širší než 4 m, a pozemky, na nichž byly lesní porosty dočasně odstraněny na základě rozhodnutí orgánu státní správy lesů. Podle písmene b) předmětného ustanovení jsou jinými pozemky zpevněné lesní cesty, drobné vodní plochy, ostatní plochy, pozemky nad horní hranicí dřevinné vegetace (hole), s výjimkou pozemků zastavěných a jejich příjezdních komunikací, a lesní pastviny a políčka pro zvěř, pokud nejsou součástí zemědělského půdního fondu a jestliže s lesem souvisejí nebo slouží lesnímu hospodářství.

76. Z pohledu lesního zákona tedy není pro zodpovězení otázky, zda jde o pozemek určený k plnění funkcí lesa, rozhodující, jak je veden v katastru (druh pozemku). Rozhodující naopak je, zda pozemek materiálně naplňuje definici pozemku určeného k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 lesního zákona. Totéž lze říci o určení, zda pozemek tvoří zemědělský půdní fond (srov. § 1 odst. 2 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu).

77. Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tomu tak nemá být, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy.

78. Z provedeného dokazování, tvrzení účastníků (zejména žalované), znaleckého posudku, správních rozhodnutí jakož i z místního šetření vyplývá, že na pozemku žalované se nachází smíšený les, který zde nevznikl z vůle žalované ani jejího právního předchůdce, a to nikoli nový (s ohledem na provedené měření obvodu kmene stromu v těsné blízkosti cesty) a sama žalovaná nehodlá do budoucna svůj pozemek zemědělsky obhospodařovat, lze tedy uzavřít, že pozemek není a nebude zemědělsky obhospodařován a ani během posledních desetiletí nebyl k tomuto účelu využíván, přičemž toto nelze přičítat k tíži žalované, která zalesnění svého pozemku nezavinila.

79. Nelze souhlasit s žalobcem, pokud označuje za nesporné, že pozemek žalované je trvalý travní porost a nikoli lesní pozemek, přičemž toto nelze dovozovat ani z příslušných rozhodnutí správních orgánů, kdy ke zrušení původního rozhodnutí došlo toliko z formálních důvodů, tedy proto, že bylo rozhodováno v řízení o pochybnostech podle zákona o lesích a nikoli podle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Vzhledem k tomu, že rozhodující orgán je místně i věcně příslušný jak podle zákona o lesích, tak podle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, soudu se jeví jako nepravděpodobné, že by správní orgán došel k rozdílným skutkovým zjištěním. Zápis druhu pozemku a jeho ochrany v katastru nemovitostí navíc není pro soud závazný, neboť prováděné změny v něm mají pouze deklaratorní charakter.

80. Z přiložených fotografií je patrné, že na pozemku žalované se nachází vzrostlý smíšený les. Pokud se žalobce odkazuje na vyjádření žalované, podle nějž se jedná spíše o sad, soud takové tvrzení považuje za vytržené z kontextu a ryze účelové, neboť sama žalovaná uváděla, že ovocný sad se na pozemcích jejího otce (součástí nichž byl pozemek žalované) nacházel v době před jeho nuceným prodejem a následným rozparcelováním. Rovněž si lze jen stěží představit, že by součástí ovocného sadu byly jehličnaté stromy. Jak vyplývá z místního šetření, na pozemku žalované, a to v těsné blízkosti nezalesněného pruhu užívaného žalobcem jako cesta, se nachází stromy, k jejichž pokácení je třeba předchozího povolení podle § 3 písm. a) vyhlášky 189/2013 Sb., nelze tedy souhlasit ani s tvrzením, že by les byl mladý. Soud rovněž podotýká, že případná existence ochranným pásem podle energetického zákona a související povinnosti jsou bez významu ve vztahu k posuzování charakteru pozemku.

81. Je zcela zřejmé, že – a to je pro rozhodnutí podstatné – pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu se vyhledávají dva znaky: jednak takový pozemek je anebo má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální) a jednak v evidenci (katastru) nemovitostí je jako takový označen (znak právní, formální). S ohledem na výše učiněná zjištění soud dospěl k závěru, že současný zápis v katastru nemovitostí, byť učiněný na základě již zrušeného rozhodnutí, je v souladu se stavem skutečným, neboť pozemek žalované nesplňuje materiální znak pro zahrnutí do zemědělského půdního fondu a naopak splňuje materiální znak pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Pozemek žalované je tedy pozemkem určeným k plnění funkcí lesa a jako takový požívá i příslušné právní ochrany podle zákona o lesích.

82. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 449/2005, vykazuje-li zpevněná lesní cesta, která je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa, znaky účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vztahuje se na ni právo obecného užívání podle § 19 odst. 1 tohoto zákona. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že lesní zákon nevystupuje ve vztahu k zákonu o pozemních komunikacích jako zákon speciální, závěry tohoto rozsudku týkající se obecného užívání však nelze aplikovat bez dalšího.

83. Jak je patrné z fotografií z místního šetření, na pozemku žalované se nachází cesta (vyježděné koleje, které postupně přecházejí v udusaný terén), která není širší než 4 m (fotografie č. l. 855 a 866, rozhodnutí [stát. instituce], odbor životního prostředí, ze dne 14. 12. 2015 rozhodnutí pod č. j. [spisová značka]), jedná se tedy o nezpevněnou lesní cestu ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona.

84. V případě lesních komunikací se jedná o samostatný, svébytný typ účelové komunikace, který se vyznačuje zvláštnostmi vyplývajícími z úpravy lesního zákona. Již z § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích se podává, že účelovou komunikací je pozemní komunikace, která slouží k obhospodařování lesních pozemků. Podle § 2 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 239/2017 Sb, o technických požadavcích pro stavby pro plnění funkcí lesa, se pro účely této vyhlášky u staveb lesních cest a u staveb na ostatních trasách pro lesní dopravu lesní cestou rozumí účelová komunikace pro dopravní zpřístupnění lesů a jejich propojení se silnicemi, místními nebo účelovými komunikacemi, která slouží k odvozu dříví, těžebních zbytků nebo dřevěné štěpky a k dopravě osob, materiálů nebo strojů pro hospodaření v lese. V tomto řízení však nebylo prokazováno ani zjištěno, že by cesta na pozemku žalované sloužila k obhospodařování lesních pozemků, naopak, účastníci shodně uvedli, že cesta je využívána jako přístup k nemovitostem žalobce. Bez ohledu na výše uvedené navíc soud již výše dovodil, že žalovaná (její předchůdce) neudělili s užíváním cesty potřebný souhlas, ani že by cesta byla veřejností využívána.

85. Specifikum lesních cest se dotýká především v dodatečném omezení jejich užívání. V lesích je podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly. Výjimku z tohoto zákazu může povolit jen vlastník lesa (§ 20 odst. 4 lesního zákona). Zároveň má každý právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou, na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců (§ 19 odst. 1 lesního zákona).

86. Konečně se soud zabýval otázkou, zda je možné zřídit na pozemku žalované nezbytnou cestu ve smyslu občanského zákoníku.

87. Podle ustanovení § 1029 o. z. může vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či ji jinak řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

88. Nezbytná cesta je institut svou povahou výjimečný, sloužící k omezení vlastnického práva jednoho vlastníka v soukromém zájmu jiného. Zřízení nezbytné cesty s sebou nese i příznaky veřejného zájmu tak, jak požaduje čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Veřejný zájem je v tomto případě představován ochranou výkonu vlastnického práva a zájmem na řádné údržbě stavby. Vlastník nemovité věci nesmí být současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka k nemovitosti nelze zajistit jinak.

89. Není rozhodující, k jakému účelu je nemovitá věc používána, zda se jedná rekreační pozemek, pole, obytný dům či továrnu. Pro rozsah zřizovaného práva je rozhodná hospodářská potřeba nemovitosti, resp. obvyklý způsob a rozsah jejího užívání, ovšem cestu lze zřídit jen v takovém rozsahu, bez kterého by obvyklé užívání bylo znemožněno nebo značně ztíženo. Z formulace„ soud může povolit nezbytnou cestu i jako služebnost“ vyplývá, že právo nezbytné cesty může mít i jinou podobu, například závazku.

90. Ačkoli to o. z. – na rozdíl od předchozí právní úpravy podle § 151 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen„ ObčZ“) – výslovně nestanoví, z povahy věci a na základě výše uvedeného lze dovodit, že nezbytnou cestu lze zřídit jen tehdy, nelze-li přístup zajistit jinak, tedy zejména smluvně. Přístup lze tedy zajistit jinak i v případě, že vlastník stavby může přes pozemek přecházet na základě závazkového práva (může jít o právo cesty působící jen mezi stranami nebo o nájem části pozemku, který lze k přístupu využít). Naopak, pokud by vlastník pozemku jakékoli smluvní zajištění přístupu odmítal s tím, že přece žalobci nijak v přístupu nebrání, byla by zřejmě uvedená podmínka ke zřízení práva splněna; jinak by totiž vlastník pozemku postrádajícího přístup žil v nejistotě ohledně přístupu, který by vlastník pozemku, na kterém je cesta, mohl kdykoli znemožnit.

91. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, lze judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle ObčZ přiměřeně (tam, kde o. z. nemá obsahově odlišnou úpravu) použít i při zřizování nezbytné cesty podle o. z. Podmínky pro povolení nezbytné cesty jsou v obou úpravách ve své podstatě vymezeny totožně.

92. Podle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 60 Co 171/2004, může nájemní smlouva uzavřená mezi vlastníkem stavby a vlastníkem přilehlého pozemku představovat způsob zajištění přístupu vlastníka stavby přes přilehlé pozemky k jeho stavbě a vyloučit tak nárok na zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby, jež by spočívalo v právu cesty přes přilehlý pozemek. Podmínkou pro takový závěr je – s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu – především skutečnost, že obsah nájemní smlouvy vlastníku stavby zajistí obvyklé užívání stavby v souladu s jejím účelem za podmínek, které po něm lze spravedlivě požadovat při současném respektování požadavku na minimalizaci zásahů do práv vlastníka pozemku.

93. Jak vyplývá z provedeného dokazování, vlastníci pozemku parc. [číslo] manželé [příjmení] mají již řadu let zajištěn přístup ke své nemovitosti právě nájemní smlouvou, která byla uzavřena již s právním předchůdcem žalované a tento vztah funguje bez problémů. Dále bylo prokázáno, že žalovaná uzavření nájemní smlouvy opakovaně nabízela rovněž žalobci, a to jak v rámci tohoto řízení, tak v době předcházející, přičemž žalobce tuto možnost odmítl, neboť toto řešení nepovažuje za dostatečné.

94. Podle § 1032 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Rovněž nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit. Bez významu není ani otázka, zda panující nemovitost je provozována v souladu se zákonem.

95. Jak vyplývá ze zjištění soudního znalce, k pozemku žalobce nebyl nikdy řešen žádný přístup.

96. Získávání informací o případném spojení s veřejnou cestou před nabytím nemovité věci není samoúčelné. Vědomost o absenci přístupu k nemovitosti sama o sobě sice nepostačuje k závěru o patrné nedbalosti, ovšem má vést k tomu, aby se nabyvatel pozemku pokusil zajistit si přístup k pozemku ještě před jeho samotným nabytím. Nabyvatel má zejména oslovit vlastníky pozemků, přes něž by přístup k nabývané nemovitosti přicházel do úvahy (nejen vlastníky pozemků, přes které cesta již dříve vedla), s nabídkou na povolení nezbytné cesty; nelze mu však vytýkat, že jeho snaha nebyla úspěšná pro nepřiměřené hospodářské požadavky vlastníků pozemků. Jinými slovy řečeno, pokud se nabyvatel snaží se sousedy dohodnout, k uzavření dohody však s ohledem na objektivně nepřiměřené požadavky sousedů nedojde, nelze v případě nabytí nemovitosti návrh na povolení nezbytné cesty zamítnout s tím, že si nabyvatel počínal hrubě nedbale.

97. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, může hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou.

98. Soud dospěl k závěru, že žalobce mohl a měl vědět, že nabývá vlastnické právo k nemovitostem, k nimž není a nebyl řešen žádný přístup, přičemž jediný možný přístup na pozemky žalobce vede přes pozemek žalované (dříve otce žalované), přesto se o zajištění tohoto přístupu žalobce neinformoval a nesnažil se s žalovanou, případně jejím právním předchůdcem, dohodnout a nadto v rozporu se skutečným stavem v dopisu žalované ze dne 26. 4. 2010 a technické zprávě přiložené k žádosti o vydání stavebního povolení uvedl, že je pozemek žalobce spojen s veřejnou komunikací. Toto jednání soud považuje za hrubě nedbalé ve smyslu § 1032 o. z. Jedinou aktivitou žalobce v tomto směru byla výzva k prodeji části pozemku nebo ke zřízení nezbytné cesty, a to ve formě služebnosti za jednorázovou náhradu ve výši 5 000 Kč, přičemž tato výzva byla zároveň výzvou předžalobní. Byla to naopak žalovaná, která žalobci opakovaně nabízela zřízení práva cesty nájemní smlouvou, jejíž podmínky soud nepovažuje za nepřiměřené, což žalobce opakované odmítl, přestože takováto úprava ve vztahu k sousedním vlastníkům (manželům [anonymizováno]) funguje řadu let a přestože smluvní řešení považoval za dostačující pro zajištění přístupu svého souseda [jméno] [příjmení] přes svůj pozemek.

99. Podle části třetí, dílu 5, oddílu 2 o. z. se věcná břemena dělí na služebnosti a reálná břemena. Podle § 1257 odst. 1 o. z. může být věc zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet. Občanský zákoník rozlišuje dva typy služebností: pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou vlastník pozemku označovaného za panující a v případě služebností osobních je to konkrétní osoba.

100. Podle § 1261 o. z. lze pozemek určený k plnění funkcí lesa zatížit pozemkovou služebností, služebností pastvy nebo služebností braní lesních plodů jen smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. Taková služebnost může být zřízena jen jako vykupitelná a podmínky výkupu musí být již při zřízení služebnosti předem určeny.

101. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 225/2006, nemůže soud ani soukromá osoba zřídit věcné břemeno v rozporu s veřejnoprávními předpisy; zapovídá-li zákon určitý způsob užití pozemku, nelze zřídit věcné břemeno se zapovězeným obsahem. Soud tedy nemůže bez souhlasu vlastníka lesa zřídit právo průjezdu lesem jako věcné břemeno.

102. Podle § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona je v lesích zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly přičemž podle § 20 odst. 4 lesního zákona může výjimku z tohoto zákazu povolit jen vlastník lesa.

103. Jak soud dovodil již výše, pozemek žalované je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa. Podle občanského zákoníku lze takový pozemek zatížit pozemkovou služebností, avšak v kontextu uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu a lesního zákona takovou služebností nemůže být právo cesty.

104. Z uvedených důvodů proto nelze uvažovat o zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalované.

105. Závěrem tedy soud musí uvést, že na pozemku žalované se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, jejíž existence by zřízení nezbytné cesty bránila. Poté soud posuzoval charakter pozemku žalované, přičemž zjistil, že se jedná o lesní pozemek, na kterém nelze podle platné právní úpravy zřídit služebnost cesty pro rozpor s veřejnoprávním předpisem. Konečně se soud věnoval i naplnění podmínek vyžadovaných o. z. pro zřízení nezbytné cesty, přičemž dospěl k závěru, že ani tyto nebyly naplněny, neboť žalobce jednal hrubě nedbale, když se konstruktivně nepokusil o zajištění přístupu ke svým pozemkům a odmítnutím nabídky žalované se možnosti zajištění přístupu vzdal.

106. Za současné situace soud konstatuje, že žalobce má ke svým nemovitostem zajištěn pěší přístup v rámci obecného užívání lesa podle lesního zákona, při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka. Přístup motorových vozidel je limitován udělením výjimky vlastníkem lesa, tedy žalovanou, přičemž na udělení výjimky ze strany vlastníka lesa není právní nárok a jde v podstatě o občanskoprávní dohodu mezi vlastníkem lesa a tím, kdo jej o výjimku požádá.

107. Žaloba byla z uvedených důvodů shledána jako nedůvodná, a proto byla výrokem I. tohoto rozhodnutí zamítnuta.

108. O náhradě nákladů řízení žalované bylo rozhodnuto výrokem II. tohoto rozhodnutí podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, byla jí proto přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 38 425 Kč. Náhrada nákladů nezastoupeného účastníka řízení činí 3 600 Kč a tvoří ji paušální náhrada nákladů nezastoupeného účastníka podle 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 12 úkonů po 300 Kč – odvolání proti usnesení o vydání předběžného opatření ze dne 16. 2. 2016, odvolání proti usnesení o přerušení řízení ze dne 7. 10. 2016, 6 x vyjádření – ze dne 3. 7. 2017, 10. 10. 2017, 3. 7. 2016, 10. 10. 2017, 12. 5. 2018, 1. 6. 2018, 24. 9. 2018, 25. 11. 2019, účast na ohledání na místě samém dne 15. 9. 2017 a 3 x účast na jednání. Odměna advokáta podle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (v platném znění; dále jen „advokátní tarif“), činí 21 700 Kč (7 úkonů právní služby po 3 100 Kč – převzetí a příprava zastoupení, odvolání proti usnesení o přiznání znalečného dne 11. 5. 2020, nahlížení do spisu dne 5. 8. 2020, účast na jednání dne 18. 8. 2020, doplnění vyjádření ze dne 1. 9. 2020, účast na místním šetření 14. 10. 2020, účast na jednání dne 23. 3. 2021). Paušální částka náhrady hotových výdajů činí 2 100 Kč (7 úkonů po 300 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Náhrada cestovného činí celkem částku 3 314 Kč za použití osobního automobilu tov. zn. Subaru Legacy [registrační značka] dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., která je součtem částky ve výši 1 007 Kč za cestu na nahlížení do spisu u zdejšího soudu dne 5. 8. 2020 ze sídla zástupce žalované a zpět (164 km) při kombinované spotřebě 6,1 l /100 km, ceně za 1 l motorové nafty ve výši 31,80 Kč, sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,20 Kč, částky ve výši 1 007 Kč za cestu na jednání u zdejšího soudu dne 5. 8. 2020 ze sídla zástupce žalované a zpět (164 km) při kombinované spotřebě 6,1 l /100 km, ceně za 1 l motorové nafty ve výši 31,80 Kč, sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,20 Kč, částky ve výši 307 Kč za cestu na místní šetření dne 14. 10. 2020 ze sídla zástupce žalované do [část obce] a zpět (150 km) při kombinované spotřebě 6,1 l /100 km, ceně za 1 l motorové nafty ve výši 31,80 Kč, sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,20 Kč (náhrada přiznána ve výši účelně vynaložené, tj. 1/3, neboť místní šetření se konalo zároveň v této věci, ve věci 9 C 91/2016 a ve věci 9 C 131/2016) a částky ve výši 993 Kč za cestu na jednání u zdejšího soudu dne 23. 3. 2021 ze sídla zástupce žalované a zpět (164 km) při kombinované spotřebě 6,1 l /100 km, ceně za 1 l motorové nafty ve výši 27,20 Kč, sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,40 Kč dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. Náhrada za promeškaný čas činí 1 667 Kč (16,67 započatých půlhodin – 5 půlhodin dne 5. 8. 2020, 5 půlhodin dne 18. 8. 2020, 1/3 z 5 půlhodin dne 14. 10. 2020 a 5 půlhodin dne 23. 3. 2021) podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Součástí náhrady nákladů je rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně doložil osvědčení o registraci plátce DPH. K výše uvedenému soud uvádí, že v tomto konkrétním případě považuje nahlížení do spisu za samostatný úkon právní služby, což odůvodňuje tak, že vzhledem k obsáhlosti spisu a složitosti předmětu sporu považuje prostudování spisu za takové, které by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18, usnesení Nejvyššího správního soudu 5 Azs 33/2008-40). Náhrada nákladů zastoupeného účastníka tak celkem činí 34 825 Kč.

109. Naopak soud žalované nepřiznal náhradu nákladů za návrh na výslech znalce, doplnění odvolání proti usnesení č. j. 9 C 35/2016-726 a písemný závěrečný návrh, protože tyto úkony nepovažuje za účelné.

110. Výrokem III. tohoto rozhodnutí bylo rozhodnuto o nákladech státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Usnesením zdejšího soudu ze dne 5. 2. 2019, č. j. 9 C 35/2016-562, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, č. j. 25 Co 94/2019-579, bylo znalci za posudek přiznáno znalečné ve výši 28 016,97 Kč. Usnesením ze dne 17. 4. 2020, č. j. 9 C 35/2016-726, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2020, č. j. 22 Co 139/2020-747, bylo znalci za dodatek znaleckého posudku přiznáno znalečné ve výši 20 602,26 Kč, jehož část ve výši 5 000 Kč byla hrazena ze zálohy na znalecký posudek složené žalobcem. Náklady státu za znalecký posudek a jeho dodatky tak činí 43 619,23 Kč. Usnesením zdejšího soudu ze dne 22. 9. 2020, č. j. 9 C 35/2016-811, bylo svědku [jméno] [příjmení] přiznáno svědečné ve výši 2 280,08 Kč. Žalobce je tak povinen nahradit náklady státu za znalecký posudek, jeho dodatky a svědečné ve výši 45 906,31 Kč.

111. Výrokem IV. tohoto rozhodnutí byl žalobci vyměřen soudní poplatek za řízení ve výši 10 000 Kč (2 x 5 000 Kč) podle položky 4, bodu 1. písm. a) přílohy – sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.