9 C 8/2021-133

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa státního zastupitelství] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení částky 30.000 Kč, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 7. 2022, č. j. 9 C 8/2021-70, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění takto: „ Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20.000 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývající částce 10.000 Kč se žaloba zamítá.“

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 13.210 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5.577 Kč, ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky.

Odůvodnění

1. Okresní soud zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 30.000 Kč do (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 23.417 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení] advokátky (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. V důvodech podaného odvolání uvedla, že soud nesprávně vyhodnotil zejména výpověď matky žalobkyně [jméno] [celé jméno žalobkyně]. Soud rezignoval na jakýkoliv kritický náhled a tato rezignace se projevila v samotném velice krátkém shrnutí předmětné výpovědi v rámci odůvodnění rozsudku. Svědkyně nebyla absolutně schopna události popsat v časové souslednosti s bližším časovým zařazením. Svědkyně sice hovořila o změně nálad žalobkyně, avšak ve vztahu k jednotlivým trestním stíháním nebyla svědkyně schopna bližšího rozlišení či popisu, nelze tudíž učinit závěr, že svědkyně plně podpořila výpověď žalobkyně, neboť svědkyně hovořila v obecné rovině. Otázkou je, ke kterému trestnímu stíhání svědkyně vůbec hovořila. Žalobkyně byla pravomocně odsouzena pro trestný čin úvěrového podvodu rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 11 T 188/2015-948, když tato zkušenost byla pro žalobkyni bezesporu nepříjemného charakteru. Svědkyně však nečiní prakticky jakýkoliv rozdíl či časové vymezení mezi trestním stíhání u Okresního soudu v Ostravě a následným trestním stíháním u Okresního soudu v Přerově. Předmětná svědecká výpověď nekorespondovala plně s účastnickou výpovědí žalobkyně, jak uvádí soud prvního stupně. Soud prvního stupně přímo ve vztahu k této výpovědi přistoupil ke svému hodnocení, aniž by objektivním způsobem zaznamenal to, co hodnotí. Samotná podstata věrohodnosti výpovědi rodinného příslušníka je problematická, neboť žalobkyně sdílí s matkou společnou domácnost. Soud prvního stupně vycházel z důkazů sporné věrohodnostní hodnoty. Soud nikterak nereflektuje, že žalobkyně pro trestnou činnost odsouzena byla a přesto opakovaně vyzdvihuje důvodnou obavu žalobkyně o budoucí uplatnění na trhu práce v případě jejího pravomocného odsouzení. Žalobkyně ničeho netvrdila k reálnosti obavy týkající se například, že při pohovoru někde byla přímo odmítnuta či bylo negativně reagováno na její trestní minulost. Přitom zaměstnání v cestovní kanceláři se nikterak nedotklo, jak pravomocné trestní odsouzení, tak trestní stíhání vedoucí ke zproštění obžaloby. Zaměstnání žalobkyně bylo ukončeno z důvodu covidové pandemie, nikoliv vlivem jakéhokoliv trestněprávního stigmatu. Žalobkyně sama uvádí, že byla po propuštění nějakou dobu na Úřadu práce a neuvádí nic, že by to bylo právě z důvodu projednávané trestně právní věci. K nepravomocnému odsouzení Okresním soudem v Přerově došlo v měsíci srpen 2019 (správně má být uvedeno listopad 2019). Z lékařské zprávy MUDr. [příjmení] vyplývá, že lék Xanax byl žalobkyní užíván až od měsíce března 2020. Mezi nepravomocným odsouzením a nasazením léku Xanax uběhla doba 7 měsíců. Oproti tomu žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že posléze, kdy byla odsouzena, vyhledala lékařku, která ji nasadila Xanax. Žalobkyně až po celých sedmi měsících od gradace obav z odsouzení vyhledala lékařskou pomoc, třebaže tvrdí, že to bylo v bezprostřední příčinné souvislosti s odsouzením. Je zarážející, že v souvislosti s prvním trestním stíháním žalobkyně vyhledala přímo odbornou pomoc v podobě psycholožky, avšak v druhém případě, který byl z jejího pohledu mnohem závažnější, vyhledala pouze pomoc praktického lékaře. Při zohlednění data zahájení trestního stíhání [datum] a data předepsání léku Xanax v březnu 2020 je skutečně více než pochybné, jaká byla skutečně bezprostřední míra zásahu do života žalobkyně skrze projednávané trestní stíhání. Žalobkyně na počátku svého výslechu zmínila vliv samotné žaloby o zaplacení žalobce [příjmení] na špatný psychický stav, takže zcela objektivně existovalo při zohlednění exekučních řízení tolik negativních příčin, které ovlivňovaly či mohly ovlivňovat život žalobkyně, že nelze zcela izolovaně tvrdit jednu jedinou bezprostřední příčinu v podobě projednávaného trestního stíhání. Závěry soudu prvého stupně, které se promítly do konečného rozhodnutí, nemají reálnou oporu v provedeném dokazování. Soud dále rezignoval na zajištění objektivních srovnávacích rozhodnutí a vyšel pouze z toho, co předložila žalobkyně. Z pohledu žalované jde nikoliv o srovnatelná rozhodnutí, či vhodná ve vztahu k projednávané věci. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 309/2020-93 výslovně plyne, že žalobce v dané věci měl přímo psychickou nemoc či diagnostikován handicap od psychiatra - osoby odborně způsobilé. Oproti tomu žalobkyně doložila pouze vyjádření praktického lékaře. Epilepsie, kterou trpí žalobkyně je neurologickým onemocněním, nikoliv duševním onemocněním, jak v závěru uvedl soud prvého stupně. Ve srovnávacím případě bylo řízení zahájeno na základě nepřímého důkazu, přičemž v případu žalobkyně existovala přímá výpověď dřívějšího poškozeného [příjmení] [jméno], což je bezesporu případ odlišný ve smyslu důvodnosti zahájení trestního stíhání. Žalobkyně v době zahájení trestního stíhání byla osobou bez partnerského soužití a bez dětí, na rozdíl od srovnávacího případu. Dřívější záznamy v trestním rejstříku měl žalobce ve srovnávacím případu již zahlazeny, což je taktéž situace odlišná. Žalobkyně připouští, že se stala obětí své naivity a lehkovážného jednání, kdy podepisované listiny prakticky nečetla a ani pomalu nevěděla, co podepisuje. Oproti tomu ve srovnávacím případě žalobce v době trestního stíhání se od své negativní minulosti rázně odstřihl. Negativní události ve svém životě si do jisté míry způsobuje žalobkyně svou lehkovážností a naivitou, což sama připouští. Nepříznivá životní situace žalobkyně není otázkou jednoho zaškobrtnutí či jedné nepříznivé životní situace, která zapříčinila platební neschopnost, ale více exekucí v období tří let. Žalobkyně nemá přehled o svých problémech a ani neví, kolik je na její osobu vedeno exekučních řízení a z čeho dluhy vyplývají. Tvrdit tudíž, že předmětné trestní stíhání je jedinou a bezprostřední příčinou psychického diskomfortu žalobkyně je účelové a nezohledňující dlouhodobě neutěšenou životní situaci žalobkyně. Žalobkyně v této věci v přípravném řízení nevypovídala procesně použitelnou formou, avšak ve srovnávacím případu poškozený svou vinu popíral a aktivně se bránil. Žalobkyně nepodala stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalobkyně vypovídala až před soudem prvého stupně, což je její zákonné právo, ale jedná se o významný faktor z hlediska náhrady případné škody za nezákonné trestní stíhání. Žalobkyně, tudíž nevyužila veškerých prostředků směřujících k zastavení trestního stíhání již ve fázi přípravného řízení. Ve srovnávacím případu žalobce zásah do svého života prokázal, nikoliv však žalobkyně. Ve srovnávacím rozsudku odvolacího soudu Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 128/2021 měl poškozený šestiletou dceru a jeho obava z budoucnosti byla racionální, přičemž případné propuštění ze zaměstnání by významně snížilo životní úroveň poškozeného i nezletilé dcery. Poškozený byl osobou soudně netrestanou, ve vysoké manažerské funkci, poškozenému hrozil trest v rozmezí 2-8 let. V trestu odnětí svobody žalobkyně se pohybovala v trestní sazbě 1 až 5 roků v trestu odnětí svobody. Za situace, kdy poškozenému žalobci byla přisouzena částka 30.000 Kč a zásah do jeho života byl mnohem závažnější než u žalobkyně, tak při použití elementární logiky by mělo činit přisouzené zadostiučinění částku nižší než 30.000 Kč. Soud, ačkoliv z daného srovnávacího rozhodnutí vycházel, přiznanou částku nemodifikoval, nezohlednil závažnější markanty u srovnávacího případu. Přiznaná výše zadostiučinění je nepřiměřeně vysoká, dle žalované žalobkyni nenáleží nic. Žalobkyně neprokázala skutková tvrzení provedenými důkazy, její účastnická výpověď je čistě osamocena a není potvrzena výpověď její matky. Srovnávací rozhodnutí nejsou pro projednávaný případ použitelná. Co se náhrady nákladů řízení týká, nemá žalobkyně právo na odměnu za uplatnění nároku u žalované s odkazem na § 31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb., přesto tento úkon byl prokazatelně přiznán (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1829/2010 a sp. zn. 30 Cdo 3651/2021). Žalovaná žádala, aby krajský soud změnil rozsudek okresního soudu, žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání žalované se písemně vyjádřila žalobkyně. K námitce žalované, že výpověď matky žalobkyně není věrohodná z důvodů rodinných vazeb a že svědkyně nebyla schopna bližšího rozlišení, zda situaci popisovala po prvním či druhém trestním stíhání, uvedla, že svědkyně popsala situaci obdobně a jelikož v té době se žalobkyně stranila kontaktu s jinými lidmi, kdo jiný měl její účastnickou výpověď potvrdit, než osoba, která s ní žije ve společné domácnosti. V tomto případě matka. Psychické rozpoložení v naprosté většině mohou potvrdit právě osoby žijící ve společné domácnosti dotyčnou osobou. Zpravidla se bude jednat o osoby blízké. Žalobkyně poukazovala na své potíže se spaním a také důvod, proč nechtěla řešit léky (brala léky na epilepsii a nechtěla je kombinovat), ale jakmile byla situace už neúnosná v období po odsouzení soudem prvního stupně, vyhledala lékaře. Žalobkyně vysvětlila, že s ohledem na minulý neúspěch terapie u psycholožky se dohodla s praktickou lékařkou, že bude dočasně užívat [název léku] a pokud by potíže přetrvávaly i nadále, navštívila by psychiatra. Postup žalobkyně se jeví jako zcela logický, neboť praktický lékař by měl být vždy prvním lékařem, na kterého by se měl pacient obrátit a tento ho posléze odesílá za odborníkem, pokud mu sám nedokáže pomoci. V tomto případě medikace pomohla a zejména následné zproštění obžaloby, což opět poukazuje na důvod nespavosti. Pojem nelze interpretovat jako hned po vyhlášení rozsudku, jak se demagogicky snaží interpretovat žalovaná. Ve srovnávacím rozhodnutím žalobkyně uvedla, že nikdy se nebude ani nemůže jednat o totožnou záležitost. Žalobkyně předložila rozhodnutí v obdobných věcech (majetková trestná činnost, trestní stíhání bez vazby, bez medializace, obdobná trestní sazba, hrozící podmíněný trest), které měly podpořit skutečnost, že požadovaná částka za nemajetkovou újmu není výrazně odlišná od jiných věcí. Pokud žalovaná rozebírá rozsudek KS [obec] sp. zn. 57 Co 309/2020, bylo trestní stíhání zahájeno pouze na základě nepřímého důkazu – stopy DNA, kdežto v případě žalobkyně bylo trestní stíhání zahájeno na základě přímé výpovědi poškozeného a jednalo se tedy dle žalované o důvodnější trestní stíhání. K tomu žalobkyně uvedla, že celé zahájení trestního stíhání žalobkyně má jistou pachuť, kdy právě poškozený měl evidentně vazby na vyšetřující policejní orgán a trestní stíhání bylo zahájeno až po pěti letech od údajného spáchání skutku navíc za situace, kdy žalobkyně poškozenému dluh navýšený o více než slušné úroky splácela. Žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu o tom, že intenzita zásahu trestního stíhání do osobnostních práv je umocňována, prokáže-li se, že se skutek nestal nebo nebyl trestným činem (sp. zn. II. ÚS 2175/16), jak tomu bylo právě u žalobkyně. Oproti tomu ve srovnávací věci byl žalobce zproštěn podle § 226 písm. c), tedy že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný. Z tohoto úhlu pohledu by nemajetková újma pro žalobkyni měla být vyšší než ve srovnávací kauze. Žalobkyně byla v minulosti trestána pouze jednou (opětovně ve spojení se svým otcem), a proto účast u hlavních líčení pro ni byla přeci jen více stresujícím faktorem než u žalobce v porovnávané kauze, tedy třebaže měl všechny minulé tresty zahlazeny, byl v minulosti odsouzen v mnohem více v případech a zkušenosti s trestním řízení z minulosti měl. Trestní řízení žalobkyně trvalo mnohem delší dobu, zásah do jejích osobnostních práv byl mnohem delší a částka navýšená pro žalobkyni je adekvátní. Žalobkyně odmítla námitku žalované, že musela být v psychické nepohodě už jen z důvodů, že neměla dostatek finančních prostředků a má vícero dluhů, které nebyla ani schopna sama specifikovat. K tomu uvedla, že právě tato skutečnost svědčí o tom, že se smířila se svou situací, když splácí dluhy, které ji vznikly zejména v souvislosti s jejími rodiči, obzvláště otcem, který ji zneužil ke svým finančním machinacím. Dluhy žalobkyně nejsou výsledkem jejího vyloženě špatně vedeného života, ale pouhé naivní důvěry vlastním rodičům v době rané dospělosti. Žalobkyně se k situaci postavila čelem a všechny dluhy splácí ze svého platu v rámci exekuce. Právě proto je však pro žalobkyni dobře placená práce nutností a záznam v rejstříku trestů je limitujícím faktorem při hledání si zaměstnání. Žalobkyně nevypovídala v přípravném řízení s ohledem na okolnosti přípravného řízení, kdy byla vyslýchána i příslušníky [příjmení], vypovídala až v hlavním líčení, přesto byla soudem prvního stupně uznána vinnou. Že si žalobkyně nepodala stížnost do usnesení o zahájení trestního řízení, k čemuž žalovaná přikládá význam, pak žalobkyně odkázala na rozhodnutí NS ČR 31 Cdo 2805/2011. Je všeobecně známo, že osoby trpící epilepsií by se měly stresu vyhýbat, což žalobkyně z důvodu trestního stíhání nemohla. Není důvod pro snížení odškodnění pro žalobkyni, a to ani s odkazem na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 191/2019, kdy okolnosti zde uvedené byly významnější, avšak i žalobkyně byla nucena svou psychickou nepohodu a potíže se spánkem řešit návštěvou lékaře a medikací. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 243/2012, které žalovaná předložila ke srovnání, pak zde soud neshledal žádného zásahu do zdraví, rodinného či profesního života žalobce, proto mu žádná nemajetková újma v penězích přiznána nebyla. Tento případ nemá s prokázanými zásahy do zdraví a osobního života žalobkyně, která se zcela uzavřela do sebe a vyloženě jen přežívala a neprožívala svůj mladý život nic společného, navíc musela po nějakou dobu užívat léky, aby se její psychický stav zlepšil a byla schopna spánku.

4. Odvolání žalované je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, obsahuje i způsobilé odvolací důvody, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu i řízení jemu předcházející podle § 206 a § 212a o. s. ř. a po provedení odvolacího řízení v režimu neúplné apelace dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.

5. Částku 30.000 Kč žalobkyně po státu žádá za nemajetkovou újmu (§ 31a zákona č. 82/1998 Sb.) způsobenou jí nezákonným trestním stíháním, které bylo zahájeno usnesením Policie ČR ze dne [datum] pro spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, s otcem žalobkyně a skončilo rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 15. 7. 2020, č. j. 68 To 119/2020-406, který v celém rozsahu zrušil rozsudek soudu prvého stupně ze dne [datum], jímž byla žalobkyně uznána vinnou a byl jí uložen trest odnětí svobody v délce trvání 1 roku se zkušební dobou 18 měsíců, zprostil žalobkyni obžaloby pro skutek, pro který byla stíhána podle § 226 písm. b) trestního řádu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Nárok na zaplacení peněžité částky z titulu uvedené újmy žalobkyně odůvodnila skutečnostmi, že v důsledku nezákonného trestního stíhání byla v psychické nepohodě, byla nucena žít v nejistotě z budoucnosti, obávala se komplikací se záznamem v rejstříku trestů a následným omezeným výběrem zaměstnání, když právě ke splácení dluhu vůči oznamovateli skutku, pro který byla stíhána, musela mít dobře placené zaměstnání. Následkem trestního stíhání měla potíže se spaním, bývala neklidná a podrážděná, čehož si její nejbližší okolí nemohlo nevšimnout. V období po odsuzujícím rozsudku se její psychický stav natolik zhoršil, že byla nucena vyhledat lékaře a od března 2020 začala užívat lék Xanax, aby se alespoň částečně zklidnila a byla schopna v noci spát.

6. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nemajetková újma žalobkyni vznikla a že konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva, které se žalobkyni ze strany žalované dostalo, není dostatečnou kompenzací za utrpěnou nemajetkovou újmu v osobnostní sféře žalobkyně. Z účastnické výpovědi žalobkyně a její matky [jméno] [celé jméno žalobkyně] vzal soud prvého stupně za prokázané, že trestní stíhání žalobkyně mělo vliv na rodinný, profesní a osobní život žalobkyně. Závěrům, které okresní soud z provedených důkazů učinil, odvolací soud přisvědčuje, avšak jen částečně. Nezákonné trestní stíhání mělo zcela nepochybně dopad na psychický stav žalobkyně, projevující se negativně zejména v jejím osobním životě a nejistotě z budoucnosti. Okresní soud vzal správně v úvahu zdravotní stav žalobkyně, že trpí epilepsií a tím spíše situace přispívající ke stresu na ni doléhají. Lze proto důvodně předpokládat, že vnímání trestního stíhání mohlo daleko výrazněji narušit její psychickou rovnováhu, než je tomu u zdravého člověka. To zvláště v kontextu se zjištěním, že nezákonné trestní stíhání bylo zahájeno v době, kdy žalobkyni plynula lhůta podmíněně odloženého trestu odnětí svobody podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 11 T 188/2015, v jehož průběhu se žalobkyně podle rozhodnutí soudu osvědčila. Za takto prokázaných okolností a s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu žalobkyně, jsou skutečnosti, které soud zjistil z účastnické výpovědi žalobkyně a svědkyně [jméno] [celé jméno žalobkyně], jaký konkrétní dopad mělo probíhající trestní řízení na psychický stav žalobkyně, projevující se nervozitou, nespavostí, s vyloučením společenského života, kdy se žalobkyně z obavy z budoucnosti uzavřela do sebe, prokázána. Zvláště poté, co žalobkyně byla prvoinstančním soudem nepravomocně odsouzena, situace vyústila v potřebu psychické problémy řešit, zejména nespavost, proto v březnu 2020 jí byl praktickou lékařkou ordinován lék [název léku], který působí proti stavům úzkosti, navozuje pocit uvolnění a uklidnění a je indikován v případě, kdy jsou příznaky závažné, či omezující. Lze tak uzavřít, že žalobkyně v řízení prokázala, že jí skutečně újma nemajetkového charakteru vznikla a negativně se promítla do jejího osobního života, což v jejím případě vyvolalo potřebu řešit psychické problémy, vyvolané následky nezákonného trestního řízení za pomoci ordinované medikace. Naproti tomu trestní řízení nijak významně nezasáhlo do rodinného či profesního života žalobkyně. V cestovní kanceláři, kde pracovala v době zahájení trestního řízení, pracovní poměr skončil 2020, pobočka kanceláře byla uzavřena v důsledku pandemie Covid 19. V srpnu 2020 žalobkyně nastoupila do nového zaměstnání. Rovněž rodinný život žalobkyně nebyl v důsledku trestního stíhání nijak významně poznamenán, neboť nadále žila ve společné domácnosti s matkou a jejich vztahy negativně poznamenány nebyly a vztahy s otcem byly již v té době chladné, jak uvedla sama žalobkyně.

7. Naproti tomu nelze souhlasit s odvolacími námitkami žalované, že nezákonně vedené trestní řízení nemělo v osobnostní sféře žalobkyně natolik významný dopad, aby jí byla přiznána finanční satisfakce. Poukazuje-li žalovaná na předchozí trestní stíhání žalobkyně, které vyústilo v pravomocné odsouzení, pak je třeba zdůraznit, že žalobkyně se osvědčila v průběhu doby podmíněného odsouzení a zahájení trestního stíhání z podnětu oznamovatele Mgr. [příjmení], logicky vnímala zvláště úkorně za situace, kdy dluh oznamovateli ze svého příjmu exekučně splácela, tak jako i jiné dluhy. Ostatně důvody uvedené odvolacím soudem v rozsudku ze dne 15. 7. 2020, č. j. 68 To 119/2020-406, jímž žalobkyně byla zproštěna obžaloby, že skutek, pro který byla stíhána, není trestným činem, o tom svědčí. Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku uvádí, že otázkou je, jakým způsobem jednání obžalovaných (žalobkyně a otce [jméno] [příjmení]) byl poškozený [příjmení] [příjmení] poškozen, v čem je jednání obžalovaných společensky škodlivé, když poškozený dostal v podstatě jednou tolik, než půjčil, byť ve splátkách.

8. Okresní soud v rámci výčtu hodnotících kritérií, která mají vliv na rozsah způsobené újmy a jsou současně významná pro určení výše náhrady, posuzoval i délku trestního řízení, které přesáhlo dobu 21 měsíců (okresní soud nesprávně uvádí dobu delší 22 měsíců). Okresní soud správně v odůvodnění rozsudku uvedl, že tuto dobu nelze považovat za extrémně dlouhou. Zároveň ale zmínil význam tohoto trestního řízení pro žalobkyni, že žalobkyni hrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť doba podmíněného odsouzení dříve uloženého trestu neuplynula a rozhodnutí o tom, že se žalobkyně osvědčila, bylo učiněno až [datum]. 9. [příjmení] zadostiučinění bylo přiměřené, mělo by odpovídat výši zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Okresní soud této podmínce vyhověl a provedl komparaci se dvěma rozhodnutími soudů, a to rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 57 Co 309/2020 a Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Co 128/2021 (bod 31 rozsudku), kdy v obou srovnávaných případech se jednalo o majetkovou trestnou činnost (krádež a úvěrový podvod). Přiznal-li soud prvního stupně žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy částku 30.000 Kč, učinil tak s odůvodněním, že žalobkyně měla důvodnou obavu o ztrátu zaměstnání a z vyřazení na trhu práce a dále zohlednil, jak významný dopad mělo trestní stíhání na psychické zdraví žalobkyně. Odvolací soud souhlasí se soudem prvého stupně, že případy, které použil ke srovnání, obstojí s projednávanou věcí žalobkyně. Okresní soud správně rozebral, v kterých konkrétních znacích se případ žalobkyně od srovnávaných případů liší a v čem naopak shoduje. Odvolací soud neshledal oproti soudu prvého stupně, že by trestní řízení mělo negativní dopad v možnosti uplatnění žalobkyně na trhu práce a skončení pracovního poměru v cestovní kanceláři nemělo s probíhajícím trestním řízení jakoukoliv souvislost. Nezákonné trestní stíhání se významným způsobem promítlo do osobnostní sféry žalobkyně, jejího psychického zdraví tak, jak okresní soud správně uzavřel. Za to jí náleží k náhradě nemajetkové újmy částka 20.000 Kč, která je dostatečnou kompenzací za utrpěnou újmu a následky s tím spojené.

10. Předložila-li žalovaná ke srovnání případy, v nichž peněžitá náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním řízením nebyla přiznána, pak tyto s posuzovanou věcí žalobkyně neobstojí. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Co 26/2020 se jednalo o osobu žalobce s trestní minulostí, kdy na rozdíl od žalobkyně bylo proti němu vedeno hned několik trestních řízení ve věcech hospodářského charakteru, kdy ve třech případech bylo prokázáno, že se jich žalobce zcela jednoznačně dopustil. V další věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 37/2021, která se shoduje povahou trestné činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán, odsouzen a následně byl odsuzující rozsudek soudu prvého stupně zrušen a žalobce byl odvolacím soudem obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř., byla doba trestního řízení oproti délce trestního stíhání žalobkyně poněkud kratší (méně než 1 rok). Oproti žalobkyni se ve srovnávacím případu žalobce léčil jen s běžnými věcmi, aniž by se jeho zdravotní stav – psychický stav v důsledku trestního stíhání jakkoliv významně zhoršil. V další věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Co 142/2014 byl žalobce také až v odvolacím řízení po zrušení prvoinstančního rozsudku soudu prvého stupně zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák., podle § 226 písm. b) tr. ř., avšak šlo o osobu se 4 záznamy v rejstříku trestů pro majetkovou trestnou činnost. Nebyly zjištěny konkrétní zásahy do osobnostní sféry žalobce, když žalobce v této věci vůbec netvrdil žádné konkrétní zásahy do své osobnostní sféry a neučinil tak ani po poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř.

11. Krajský soud z výše uvedených důvodů rozsudek okresního soudu změnil podle § 220 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal na náhradu nemajetkové újmy částku 20.000 Kč, která je adekvátní újmě, kterou žalobkyně následkem nezákonného trestního stíhání utrpěla. Ve zbývající části uplatněného nároku, v částce 10.000 Kč, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

12. V důsledku změny napadeného rozsudku rozhodoval odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

13. Podle výsledku sporu vzniklo žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), ve výši 60 % účelně vynaložených nákladů (80% úspěch – 20% neúspěch = 60%). Žalobkyně byla zastoupena advokátkou, která za žalobkyni učinila v řízení před soudem prvého stupně celkem 5 úkonů právní pomoci, které jsou účelnými a náleží za ně náhrada (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ze dne [datum] včetně částečného zpětvzetí žaloby a účast u dvou jednání [datum] a [datum]). Za úkony právní pomoci převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ze dne [datum], včetně částečného zpětvzetí žaloby náleží odměna z tarifní hodnoty 49.638 Kč, když z této původně nárokované částky činila částka 19.638 Kč náklady obhajoby a tuto částku žalovaná v průběhu zahájeného řízení žalobkyni zaplatila a žaloba byla v této části vzata zpět. Procesní zavinění na částečném zpětvzetí žaloby spočívá na straně žalované, neboť důvodně uplatněný nárok na náhradu majetkové škody plnila až z podnětu podané žaloby (§ 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Odměna za úkon právní služby za tuto část řízení činí částku 3.100 Kč a náleží za 3 úkony x [číslo] = 9.300 Kč. Za další 2 úkony účasti u dvou jednání odměna činí [číslo] x 2 = 6.600 Kč. Odměna v součtu činí 15.900 Kč. K náhradě nákladů nelze přiznat právní pomoc za předběžné projednání nároku, které žalobkyně u žalované prostřednictvím zvolené zástupkyně uplatnila a odvolací soud zde přisvědčuje odvolací argumentaci žalované s odkazem na § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. K odměně náleží 5 x 300 Kč režijní paušál dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. = 1.500 Kč. Dále cestovné zástupkyně žalobkyně ke dvěma jednáním okresního soudu a zde odvolací soud pro stručnost odkazuje na správný výpočet soudu prvého stupně (bod 37 rozsudku), že cestovné činí částku 1.069 Kč + 1.048 Kč = 2.217 Kč. K tomu dále částka 400 Kč jako náhrada za ztrátu času ke dvěma jednáním okresního soudu z [obec] do [obec] a zpět (§ 14 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Odměna včetně náhrad činí částku 20.017 Kč a dále zaplacený soudní poplatek 2.000 Kč, celkem 22.017 Kč. Z této částky náleží žalobkyni k náhradě částka 13.210 Kč (60 %). Tuto částku je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit k rukám právní zástupkyně žalobkyně ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

14. Předmětem odvolacího řízení byla částka 30.000 Kč a žalobkyně uspěla s částkou 20.000 Kč. I v této fázi řízení jí k náhradě náleží poměrná část nákladů, které účelně za své právní zastoupení vynaložila (§ 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). K náhradě žalobkyni náleží 34 % ze všech účelně vynaložených nákladů (67% úspěch – 33% neúspěch = 34 %). Odměna náleží za 2 úkony právní pomoci (sepis vyjádření a účast u odvolacího jednání) x [číslo] = 6.600 Kč. K tomu 2 x 300 režijní paušál = 600 Kč. Dále cestovné právní zástupkyně z [obec] do [obec] a zpět – 212 km celkem vozidlem, jehož spotřeba paliva dle TP činí 4,2 l [číslo] km nafty při průměrné ceně nafty 44,10 Kč dle § 4 písm. c) vyhl. č. 467/2022 Sb. Náhrada za pohonné hmoty tak činí částku 393 Kč. K tomu náhrada za použití vozidla při stanovené základní sazbě 5,20 Kč/km dle § 1 písm. b) vyhl. č. 467/2022 Sb. činí částku 1.102 Kč. Cestovné celkem činí částku 1.495 Kč. K tomu dále náhrada za ztrátu času na cestě z [obec] do [obec] a zpět k odvolacímu jednání 6 zameškaných půlhodin x 100 Kč = 600 Kč. Celkem odměna včetně náhrad činí 9.295 Kč a z této částky žalobkyni k náhradě náleží částka 5.577 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit k rukám právní zástupkyně žalobkyně ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení