9 Ca 218/2009 - 77

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: Dr. S. P., M.B.A., proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR se sídlem Na Františku 32, Praha 1, zastoupeno Mgr. Bc. Lukášem Dufkem se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 7.5.2009, č.j. 16344/09/02200/01000, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 7.5.2009, č.j. 16344/09/02200/0100 a rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 26.3.2009, č.j. 11983/09/01110/01100 PID: MIPOX 01FIJSN se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ministerstvo průmyslu a obchodu je povinno zaplatit žalobci náklady řízení v částce 2000 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu č.j. 11983/09/01110/01100 ze dne 26. března 2009 a toto rozhodnutí bylo ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu prohlášeno za nicotné. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný vyšel ze zjištění, že rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 26.3.2009 bylo vydáno na základě žádosti žalobce ze dne 2.2.2009 o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ve znění pozdějších předpisů. Žalobce požadoval poskytnutí dokumentů souvisejících s žádostí o platbu č. 1 společnosti ENKI, o.p.s. z Operačního programu průmysl a podnikání – Prosperita, které tato společnost předložila Agentuře pro podporu podnikání a investic CzechInvest ( dále také jen „Agentura“) dne 3.4.2006, a které tato realizační agentura postoupila dne 5.6.2006 Ministerstvu k proplacení. Žalobce konkrétně požadoval strany č. 3 a 4 ze žádosti o platbu a všechny přílohy uvedené na straně č.2 této žádosti, a to jak v listinné tak v elektronické formě. Žalovaný vyšel ze zjištění, že ministerstvo vyřídilo žádost žalobce dvojím postupem: A) Dopisem ze dne 27.2.2009 poskytlo požadované informace v rozsahu dokumentů: žádost o platbu ( 12 listů) , žádost o platbu – příloha č.1- soupis účetních dokladů ( 9 listů), žádost o platbu – příloha č. 2- rozpis účetních dokladů dle úhrad ( 5 listů) a žádost o platbu – příloha č.3 – rozpis účetních dokladů dle rozpočtových položek ( 7 listů). Dále byly žalobci poskytnuty přílohy k žádosti o platbu a to: - průběžná zpráva z realizace etapy projektu, nebo závěrečná zpráva z realizace celého projektu ( 4 listy), - kopie výpisu z obchodního rejstříku ( 2 listy), - kopie stavebního povolení ( 4 listy) - kopie pracovních smluv se zaměstnanci ( 4 listy) s vyloučením jejich osobních údajů - zpráva o činnosti externího poradce ( 1 list) s vyloučením osobních údajů externího poradce ( a údajů o označení podnikatelských subjektů s nimiž bylo vedeno odborné jednání k zachování obchodního tajemství), - zpráva z konferencí výstav, prezentační materiály pro účely propagace projektu ( 35 listů), - kopie záznamu o převzetí stavby včetně fotodokumentace ( 3 listy). Žalovaný zjistil, že osobní údaje u těchto poskytnutých informací byly vyloučeny s odkazem na ochranu osobních údajů dle § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., B) Rozhodnutím o odmítnutí žádosti ze dne 27.2.2009 ministerstvo žalobci odmítlo poskytnout: - kopie proplacených faktur ( 280 listů), - kopie dokladů o zaplacení v hotovosti ( 87 listů), - kopie výpisu z účtu s vyznačenými platbami jimiž byla provedena úhrada předložených uznatelných nákladů ( 32 listů ) s odůvodněním, že jsou v nich obsaženy též platby částečně uskutečněné z vlastních zdrojů společnosti ENKI, o.p.s., která není povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb. a obsahují podrobné informace o konkrétních dílčích dodávkách včetně jednotlivých cen, které jsou předmětem obchodního tajemství. Ministerstvo zároveň odkázalo žalobce na přílohy č. 1-3 žádosti o platbu, kde jsou celkové částky uvedeny a jejich příjemci specifikováni. - kopii smlouvy s dodavateli ( 69 listů ) s tím, že obsahují údaje týkající se závazků uzavřených mezi subjekty, které nejsou povinnými subjekty podle zákona a jejich zveřejnění by ohrozilo obchodní tajemství příjemce dotace. - kopie dodatků pracovních smluv ( 8 listů ), - kopie výkazů pracovní činnosti zaměstnanců ( 33 listů ), neboť tyto obsahují konkrétní popisy pracovní činnosti zaměstnanců a popisy skutečného výkonu práce za jednotlivé dny, které s ohledem na inovativnost podpořeného projektu by ohrozily obchodní tajemství příjemce dotace. - zápisy z networkingových skupin včetně prezentačních listin ( 45 listů ), neboť obsahují informace o projednávaných dílčích strategiích týmu podílejícího se na realizaci podpořeného projektu a jejich zveřejnění by mohlo ohrozit obchodní tajemství příjemce dotace. - originály výplatních listin v hotovosti ( 8 listů ), neboť se jedná o informace na které se působnost zákona nevztahuje dle § 10 zákona. - kopie technických průkazů soukromých vozidel ( 15 listů ), neboť se jedná o informace, které se vztahují k majetku osoby, která není povinným subjektem, a tyto byly doloženy jen pro účely zúčtování služebních cest při použití vlastního motorového vozidla. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že ministerstvo žalobci poskytlo doprovodnou informaci, v níž ve vztahu k informacím požadovaným z příloh, které odmítlo poskytnout podle § 9 odst. 1 zákona, posuzovalo, zda jde o informace, které nemohou být poskytnuty z důvodu ochrany obchodního tajemství. Dospělo k závěru, že s ohledem na charakter programu Prosperita zaměřeného na vysoce inovativní a specificky podnikatelský záměr a sjednaný příslib, že tyto údaje budou ministerstvem využity jen pro účely hodnocení projektu, jde skutečně o obchodní, ekonomické i technické údaje o společnosti, které nejsou běžné a nemají být běžně přístupné a tyto údaje byly označeny jako obchodní tajemství již před doručením žádosti. Nicméně s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu pod č.j. 7A 118/2002-37 nebylo odmítnuto poskytnutí příloh obsahující konkrétní položky nakoupených technologií, materiálu a služeb využívajících finančních zdrojů z přiznané dotace. Ve vztahu k odmítnutým smlouvám s dodavateli ministerstvo jako doprovodnou informaci uvedlo, že všechny tyto smlouvy směřují k zajištění realizace projektu a specifikovalo, jakých smluv a jejich dodatků se informace týkají s tím, že jimi jsou zajišťovány zejména investorsko inženýrské činnosti, agenda provozu centra aplikovaného výzkumu, odborné konzultace v energetice, provoz počítačové sítě, zajištění auditů, a dále nájemní smlouvy. Žalobce před podáním rozkladu proti uvedenému rozhodnutí podal stížnost na postup ministerstva v řízení o poskytnutí informace s námitkou, že část požadovaných informací ministerstvo neposkytlo a ani o něm nevydalo rozhodnutí. Postrádal rozhodnutí o odmítnutí té části pracovních smluv zaměstnanců a té části zprávy o činnosti externího poradce v oblasti energetiky, které byly z poskytnutí informace vyloučeny.. Na toto reagovalo ministerstvo předmětným rozhodnutím ze dne 26.3.2009, v němž odůvodnilo,proč odmítlo poskytnout anonymizované části pracovních smluv zaměstnanců a anonymizované části zprávy o činnosti externího poradce v oblasti energetiky. Žalovaný na základě těchto skutkových zjištění usoudil, že o podaném rozkladu žalobce není již možno v téže věci znovu rozhodovat, neboť tomuto brání překážka řízení podle § 48 odst. 2 správního řádu, neboť žalovaný o odvolání ve stejné věci již rozhodl rozhodnutím o rozkladu ze dne 3.04.2009 č.j. 12041/09/02200/01000, proto na rozhodnutí ze dne 26.03.2009 je třeba hledět jako na rozhodnutí nicotné dle § 77 odst. 1 správního řádu se zřetelem k ustanovení § 16a odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., neboť jej vydal orgán ( útvar ministerstva ), který k tomu nebyl věcně příslušný. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobce v podané žalobě v textu i v grafickém přehledu předestřel postup ministerstva při rozhodování o jeho žádosti o informaci ze dne 2.2.2009, v němž rozlišil: A) poskytnuté informace obsažené ve sdělení ministerstva ze dne 27.2.2009, B) odmítnuté informace obsažené v rozhodnutí o odmítnutí žádosti ze dne 27.2.2009 proti němuž podal rozklad dne 17.3.2009 a tomto rozkladu bylo rozhodnuto rozhodnutím ministra ze dne 3.4.2009, C) opomenuté informace, o nichž bylo na základě stížnosti žalobce rozhodnuto předmětným rozhodnutím ministerstva ze dne 26.3.2009, k nimž se vztahuje předmětný rozklad žalobce ze dne 18.4.2009, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozkladovým rozhodnutím ze dne 7.5.2009. Napadená rozhodnutí se tak týkala opomenutých informací, kterými byly : - začerněné údaje na pracovních smlouvách zaměstnanců a začerněné údaje na zprávě o činnosti externího poradce. V první námitce žalobce v podané žalobě namítal nesprávný právní závěr žalovaného, že o poskytnutí těchto začerněných údajů nemůže rozhodnout, protože o nich rozhodl již rozhodnutím ze dne 3.4.2009. Toto rozhodnutí je však dle žalobce konečným rozhodnutím o odmítnutí proplacených faktur, dokladů o zaplacení v hotovosti a dalších podobných dokumentů, tj. jiných informací, než které byly předmětem jeho stížnosti ze dne 19.3.2009. Z toho dovodil, že o stížnosti ze dne 19.3.2009 žalovaný nikdy předtím nerozhodl, a proto takovému rozhodnutí nebrání překážka věci již rozhodnuté. Druhou námitku žalobce směřoval do vyslovení nicotnosti rozhodnutí z důvodu, že ministerstvo nebylo k vydání takového rozhodnutí věcně příslušné. Poukázal na to, že ministerstvo je tzv. povinným subjektem dle § 2 zákona č. 106/1999 Sb. ve vztahu k předmětným informacím a na základě stížnosti žalobce podané podle § 16a zákona mělo tři možnosti jak stížnost vyřídit. Podle § 16a odst. 5 citovaného zákona mělo buď předložit stížnost spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu , tj. ministru nebo stížnosti zcela vyhovět tím, že by poskytlo požadovanou informaci, nebo vydalo rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Ministerstvo zvolilo možnost třetí. Není tedy správný názor žalovaného, že ministerstvo nebylo k vyřízení stížnosti věcně příslušné. Žalobce se domnívá, že žalovaný při výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím se zřejmě soustředil na výklad ustanovení § 16a odst. 4, aniž by si povšiml odstavce 5 citovaného ustanovení. Žalobce dále namítl, že ve výroku rozhodnutí ministerstva je uvedeno, že žádost se v části, v níž požadoval poskytnutí kopie pracovních smluv se zaměstnanci a zprávu o činnosti externího poradce, částečně odmítá, není však uvedeno, jaká konkrétní část žádosti se odmítá. Zjevně se nejedná o smlouvy a zprávy jako takové, když tyto listiny byly žalobci poskytnuty dne 27.2.2009, ale jedná se o začerněné údaje na těchto listinách což však ve výroku uvedeno není a mělo by být jasně vymezeno, které konkrétní informace jsou odmítnuty. Z uvedených důvodů se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že žalobní námitka o překážce věci rozhodnuté není na místě, neboť žalobcem uváděná ,obě zdánlivě nesouvisející řízení, mají původ v žádosti ze dne 02.02.2009 o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Na základě této žádosti bylo vydáno rozhodnutí o částečném odmítnutí informace, které se ve znění rozkladového rozhodnutí ministra stalo předmětem žaloby pod sp.zn. 11Ca 160/2009 u Městského soudu v Praze. Pro věc nyní posuzovanou je však podstatné, že než byl vyřízen rozklad žalobce proti rozhodnutí o odmítnutí informace ze dne 27.2.2009 žalobce podal dne 19.03.2009 stížnost, ve které namítal, že některé začerněné údaje v pracovních smlouvách zaměstnanců a ve zprávě o činnosti externího poradce nebyly poskytnuty a ani o nich nebylo vydáno rozhodnutí. Z obsahu rozhodnutí o odmítnutí žádosti ze dne 27.2.2009 však dle žalovaného vyplývá, že pracovní smlouvy zaměstnanců a zpráva o činnosti externího poradce byly poskytnuty s vyloučením, tj. začerněním osobních údajů. Toto se promítlo i do rozkladového rozhodnutí ze dne 3.4.2009, v němž ministr potvrdil, že v tomto řízení o rozkladu bylo předmětem řízení i namítané začernění osobních údajů vztahujících se k pracovním smlouvám se zaměstnanci a ke zprávě o činnosti externího poradce. Jestliže v mezidobí byla žalobcem na postup při začerňování osobních údajů bez údajného vydání rozhodnutí podána stížnost podle § 16a zákona, šlo skutečně o věc, která byla v téže době již předmětem jiného rozhodnutí ministerstva. Pokud přesto na stížnost žalobce ministerstvo reagovalo vydáním rozhodnutí o odmítnutí žádosti ze dne 26.3.2009, šlo o formální rozhodnutí, v němž bylo v podstatě zopakováno to, co již bylo předmětem souběžně probíhajícího rozkladového řízení. Byl- li proti tomuto dalšímu formálnímu rozhodnutí podán žalobcem rozklad, nezbylo než konstatovat překážku řízení podle § 48 odst. 2 správního řádu, což se promítlo i do napadeného rozkladového rozhodnutí ministra, který prohlásil prvostupňové rozhodnutí ministerstva za nicotné. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl. V replice k vyjádření žalovaného žalobce nastínil klíčovou otázku sporu, zda rozhodnutí o odmítnutí žádosti ze dne 27.2.2009 bylo rozhodnutím o odmítnutí začerněných údajů na pracovních smlouvách se zaměstnanci a na zprávě o činnosti externího poradce a tudíž, zda toto rozhodnutí představuje překážku věci rozhodnuté pro následná rozhodnutí napadená žalobou. Žalobce poukázal na to, že výroková část rozhodnutí představuje jedinou závaznou část správního rozhodnutí a vzhledem k tomu, že výrok rozhodnutí ze dne 27.2.2009 je jednoznačně vymezen, je závazně rozhodnuto pouze o těch informacích, které jsou ve výroku uvedeny. V tomto výroku je odmítnuto poskytnutí všech příloh uvedených na straně č. 2 žádosti o platbu a tyto přílohy nejsou ve výroku vyjmenované, jejich seznam lze však zjistit právě ze zmíněné žádosti o platbu, zejména z její strany č.

2. Na tomto seznamu ale chybí pracovní smlouvy zaměstnanců a rovněž zpráva o činnosti externího poradce.Tyto listiny jsou uvedeny až na straně č. 3 žádosti o platbu. Z toho plyne, že pokud žalovaný v rozhodnutí ze dne 27.2.2009 odmítl poskytnout přílohy ze strany č. 2 žádosti o platbu, jeho rozhodnutí se netýkalo pracovních smluv se zaměstnanci ani zprávy o činnosti externího poradce a tudíž se nemohlo ani týkat začerněných údajů na těchto listinách. Výrokem rozhodnutí ze dne 27.2.2009 tudíž nebylo o těchto požadovaných informacích rozhodnuto a rozhodnutí ze dne 27.2.2009 proto nemůže představovat překážku věci rozhodnuté. Žalobce namítal, že odmítnutí požadovaných informací nelze dovodit ani z odůvodnění rozhodnutí ze dne 27.2.2009. O pracovních smlouvách se zaměstnanci a o zprávě o činnosti externího poradce se zde hovoří pouze na jednom místě, které zaznamenává pouze popis úkonů, které správní orgán učinil již dříve, a to ve svém sdělení ze dne 27.2.2009 o poskytnutí informací. Podobným způsobem jsou požadované informace zmíněny i v rozhodnutí ze dne 3.4.2009. Žalobce nezpochybňuje, že se ministerstvo interně zabývalo otázkou odmítnutí požadovaných informací. Namítá pouze to, že ministerstvo neprojevilo svoji vůli navenek v zákonem aprobované formě tj. nevydalo rozhodnutí o požadovaných informacích. Při ústním jednání před soudem žalobce k podkladům řízení poukázal na přílohu repliky, jíž je žádost o platbu došlá Agentuře dne 3.4.2006 a v této žádosti o platbu jsou na straně, dole označené jako 3/4 uvedeny i kopie pracovních smluv zaměstnanců, včetně dodatků a zpráva o činnosti externího poradce.Tímto materiálem chce prokázat, že o této části jeho žádosti a o těchto přílohách, které jsou uvedeny k žádosti o platbu nebylo rozhodnuto a bylo o tom rozhodnuto v rámci stížnosti podle § 16a. Soud provedl dokazování žádostí o platbu podanou Agentuře dne 3.6.2006 založenou na č.l. 56-67 soudního spisu a konstatuje existenci příloh k této žádosti, jíž je kopie pracovních smluv zaměstnanců včetně dodatků a dále i zpráva o činnosti externího poradce s tím, že tyto přílohy jsou konstatovány na č.l. 3-4 žádosti o platbu. Žalobce uvedl, že jediné rozhodnutí, které bylo vydáno o žádosti žalobce, je rozhodnutí ze dne 27.2.2009 a k porovnání s tímto rozhodnutím je prvostupňové napadené rozhodnutí ze dne 26.3.2009, jehož výrokem se odmítá žádost ve věci poskytnutí příloh uvedených na str. č. 2, nikoliv na str. č. 3 žádosti o platbu, takže z tohoto žalobce dovozuje, že jde o prvé rozhodnutí ve věci a není dána překážka věci rozsouzené. Rovněž posouzení nicotnosti prvostupňového rozhodnutí je dle žalobce nesprávné, neboť je dána věcná příslušnost ministerstva rozhodnout, když ministerstvo bylo v prvním stupni věcně příslušné dle zákona č. 106/1999 Sb. Namítal, že nicotnost, pokud jí žalovaný shledal, není v rozhodnutí odůvodněna a ni v průběhu řízení nebyly uvedeny jiné argumenty. Právní zástupce žalovaného poukázal, že předmětný rozklad, o němž bylo rozhodnuto v napadeným rozhodnutím, byl podán žalobcem až poté, kdy bylo rozhodnuto o rozkladu ve věci poskytnutí informace rozhodnutím ze dne 3.4.2009, tedy v tom původním vyřízení žádosti, kdy žalovaný správní orgán se řídil nejen přezkoumáním správnosti prvostupňového rozhodnutí, ale i jeho zákonností a lze tedy vysledovat, že v časové posloupnosti těchto úkonů ( nový rozklad byl podán až 18.4.2009) již bylo i o těchto osobních informacích o jejich odmítnutí rozhodnuto. K dotazu soudu uvádí, že rozhodnutí o těchto informacích považuje za součást rozhodnutí rozkladu ze dne 3.4.2009, které je druhostupňovým rozhodnutím k rozhodnutí ministerstva ze dne 27.2.2009 a na rozdíl od tohoto rozhodnutí ministerstva z e dne 27.2.2009, které se nepříliš vyčerpávajícím způsobem vypořádává s odmítnutím informace, v rozkladovém rozhodnutí ze dne 3.4.2009 se žalovaný již s touto částí žádosti zabýval. Žalovaný je toho názoru, že žalobce uplatňuje a nadužívá právo na poskytnutí informací podle zákona, když si sám musí být dobře vědom, že tento typ informací mu nemůže být poskytnut a i kdyby došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí, nemůže mu být poskytnut, pouze může být rozhodnutí lépe odůvodněno. K tomu by soud také mohl přihlédnout. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které rozhodnutí předcházelo, podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ( dále jen s.ř.s.) v mezích žalobních námitek dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Napadenými rozhodnutími bylo správními orgány I. i II. stupně rozhodnuto o částečném odmítnutí žalobcem požadovaných informací v režimu § 16a odst. 6 písm. c ) zákona č. 106/1999 Sb., tedy podle ustanovení, která se vztahují na postup správního orgánu nadřízeného povinnému subjektu při vyřizování stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace. Stížnost žalobce směřovala proti postupu Ministerstva průmyslu a obchodu jako povinného subjektu podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. v řízení o poskytnutí informací na základě žádosti žalobce ze dne 2.2.2009, a to v důsledku toho, že rozhodnutím o odmítnutí žádosti ze dne 27.2.2009 byla žádost žalobce o poskytnutí všech příloh uvedených na straně č. 2 žádosti o platbu podle § 15 odst. 1 citovaného zákona částečně odmítnuta. Z uvedeného rozhodnutí ze dne 27.2.2009 vyplývá seznam dokumentů, které byly žalobci poskytnuty v listinné i elektronické formě a dále, jaké dokumenty mu poskytnuty nebyly. V části, v níž žalobci požadované dokumenty poskytnuty byly, se nicméně u listin, které tvoří kopie pracovních smluv se zaměstnanci ( 4 listy ) a zpráva o činnosti externího poradce ( 1 list ) uvádí, že tyto dokumenty se žalobci poskytují jako informace s vyloučením osobních údajů zaměstnanců a s vyloučením osobních údajů externího poradce a údajů o označených podnikatelských subjektech, s nimiž byla vedena odborná jednání k zachování obchodního tajemství. Tyto osobní údaje byly vyloučeny z důvodu ochrany osobních údajů dle § 5 odst. 2 zákona č. 101/1999 Sb. Z uvedeného vyplývá, že i v části, v níž byly informace žalobci poskytnuty, existovala část dokumentů či údajů, které poskytnuty nebyly dle § 5 odst. 2 zákona č. 101/1999 Sb. Právě ve vztahu k těmto vyloučeným údajům žalobce podal stížnost na postup ministerstva podle § 16a zákona č. 106/1999 Sb. Podle § 16a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace (dále jen "stížnost") může podat žadatel, a) který nesouhlasí s vyřízením žádosti způsobem uvedeným v § 6, b) kterému po uplynutí lhůty podle § 14 odst. 5 písm. d) nebo § 14 odst. 7 nebyla poskytnuta informace nebo předložena konečná licenční nabídka a nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti, c) kterému byla informace poskytnuta částečně, aniž bylo o zbytku žádosti vydáno rozhodnutí o odmítnutí, nebo d) který nesouhlasí s výší úhrady sdělené podle § 17 odst. 3 nebo s výší odměny podle § 14a odst. 2, požadovanými v souvislosti s poskytováním informací. Podle § 16a odst.4 zákona č. 106/1999 Sb. o stížnosti rozhoduje nadřízený orgán. Podle § 16a odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb povinný subjekt předloží stížnost spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu do 7 dnů ode dne, kdy mu stížnost došla, pokud v této lhůtě stížnosti sám zcela nevyhoví tím, že poskytne požadovanou informaci nebo konečnou licenční nabídku, nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Podle § 16a odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb. nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti podle odstavce 1 písm. a), b) nebo c) přezkoumá postup povinného subjektu a rozhodne tak, že a) postup povinného subjektu potvrdí, b) povinnému subjektu přikáže, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí nadřízeného orgánu, žádost vyřídil, případně předložil žadateli konečnou licenční nabídku, nebo c) usnesením věc převezme a informaci poskytne sám nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti; tento postup nelze použít vůči orgánům územních samosprávných celků při výkonu samostatné působnosti. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že při vyřizování stížnosti na způsob rozhodování ministerstva ( vyloučení osobních údajů z jinak poskytnutých dokumentů ) měl povinný subjekt podle § 16a odst. 5 zákona buď této stížnosti sám vyhovět nebo vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti nebo stížnost předložit nadřízenému orgánu. V případě předložení nadřízenému orgánu měl nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti dle § 16a odst. 6 citovaného zákona několik možností. Buď měl postup povinného subjektu potvrdit ( písm. a)), nebo povinnému subjektu ( ministerstvu ) přikázat, aby ve stanovené lhůtě žádost vyřídil ( písm.b), nebo usnesením věc převzít a informaci poskytnout sám nebo vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti( písm. c)). V souzené věci z napadeného prvostupňového rozhodnutí ze dne 26.3.2009 vyplývá, že o stížnosti žalobce nerozhodoval nadřízený orgán povinného subjektu, ale povinný subjekt sám, tj. Ministerstvo průmyslu a obchodu, přesto bylo toto rozhodnutí označeno jako vydané podle § 16a odst. 6 písm. c ) citovaného zákona. Povinný subjekt – ministerstvo totiž nepředložilo stížnost nadřízenému orgánu ani neposkytlo požadovanou informaci, nýbrž samo vydalo rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti. To učinilo jak ve formě rozhodnutí ( nikoliv usnesení ), tak i co do obsahu výrokové části v souvislosti s odůvodněním tohoto rozhodnutí postupem podle § 16a odst. 5 citovaného zákona. Protože ministerstvo jako povinný subjekt je ze zákona oprávněno rozhodnout i v režimu stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace samo ve smyslu § 16a odst. 5, nelze ministerstvu vytýkat, jak to činí žalovaný v rozkladovém rozhodnutí, že na rozhodnutí ministerstva je třeba hledět jako na rozhodnutí nicotné, neboť jej vydal orgán - ministerstvo ( útvar ministerstva ), který k tomu nebyl věcně příslušný, neboť věcně příslušným měl být podle § 16a odst. 4 citovaného zákona žalovaný jako nadřízený orgán. Žalovaný tak přehlédl, že ustanovení § 16a odst. 4 zákona upravuje kompetenci nadřízeného orgánu rozhodovat o stížnosti až pro případy, na které nedopadá ust. §16a odst.5, kde prioritně o stížnosti rozhoduje povinný subjekt. Je tomu tak proto, že mezi důvody podané stížnosti předvídané již v ust. § 16a odst. 1 zákona náleží i důvod - že o žádosti nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti, a proto se povinný subjekt dostává k rozhodování o žádosti až v důsledku stížnosti podle z ustanovení § 16a odst. 5 zákona , neboť by to měl být právě povinný subjekt, který by informaci měl prvně poskytnout či její odmítnutí zdůvodnit. Pokud nedojde k tomuto postupu podle § 16a odst. 5 zákona, pak je dána kompetence nadřízeného správního orgánu dle § 16a odst. 4 zákona a ten postupuje podle § 16a odst. 6 zákona. Z těchto důvodů nemůže být rozhodnutí ministerstva v této věci nicotné, nýbrž bylo vydáno v rámci jeho kompetence podle § 16a odst. 5, neboť bylo rozhodnuto o odmítnutí žádostí povinným subjektem v režimu vyřizování stížnosti a teprve poté, je na pořadu otázka zákonnosti takového rozhodnutí, tj., zda vydání takového rozhodnutí nebrání překážka věci rozsouzené. Posouzení překážky rés iudicata jako procesní podmínky řízení a rozhodnutí založí závěr o zákonnosti či nezákonnosti rozhodnutí, nikoliv závěr o nicotnosti rozhodnutí z důvodu věcné nepříslušnosti správního orgánu V době posuzování překážky rés iudicata je veden spor o tuto procesní podmínku , takže nemůže být dovozována věcná nepříslušnost povinného subjektu k vydání rozhodnutí. Soud vycházeje z podkladů řízení je toho názoru, že vydání předmětného rozhodnutí ministerstva nebránila překážka věci pravomocně rozsouzené. Rozhodnutím ministerstva ze dne 27.2.2009 č.j. 5061/09/01110 nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí těch informací, které tvoří neposkytnuté části dokumentů – kopií pracovních smluv se zaměstnanci a zprávy o činnosti externího poradce, jenž obsahují osobní údaje. Soud přisvědčuje žalobci v jeho námitce, že z uvedeného rozhodnutí ze dne 27.2.2009 nevyplývá, že by o těchto informacích, resp. o jejich neposkytnutí bylo rozhodnuto ve výrokové části rozhodnutí ze dne 27.2.2009 jako závazné části správního rozhodnutí. Ve výroku tohoto rozhodnutí se uvádí toliko to, že žádost se v části, v níž žadatel požadoval poskytnutí všech příloh uvedených na straně č. 2 žádosti o platbu , podle § 15 odst. 1 zákona částečně odmítá, přičemž strana 2 žádosti o platbu neobsahuje doklady, jimiž jsou kopie pracovních smluv zaměstnanců včetně dodatků a zpráva o činnosti externího poradce. Odmítnutí osobních údajů z těchto dokumentů je jen odůvodněno až v odůvodnění tohoto rozhodnutí ze dne 27.2.2009, a to dokonce v části , v níž se konstatuje jaké dokumenty byly žalobci poskytnuty, tedy nikoliv v té části, v níž ministerstvo odůvodňuje neposkytnutí informací, k nimž se vztahuje výrok rozhodnutí. Proto tento způsob rozhodování o předmětných informacích správně nevymezených ve výroku rozhodnutí ze dne 27.02.2009 ani náležitě neodůvodněných v části odůvodnění týkajícího se poskytnutí požadovaných dokumentů s odkazem pouze na vyloučení těchto údajů podle § 5 odst. 2 zákona č. 101/1999 Sb., založil pochybnosti o tom, zda s určitostí bylo o odmítnutí těchto informací a z jakých důvodů rozhodnuto v rozhodnutí ze dne 27.2.2009. Pro tyto pochybnosti zřejmě bylo vydáno napadené prvostupňové rozhodnutí, které odpovídá rozhodování povinného subjektu podle § 16a odst. 5 zákona a které již stanoví, že žalobci se částečně odmítá poskytnutí informací právě kopiemi pracovních smluv se zaměstnanci ( 4 listy ) a zprávy o činnosti externího poradce ( 1 list ), avšak odmítá se poskytnutí těchto dokumentů jako celek a nikoliv informací, které mají být anonymizovány a které tvoří osobní údaje pro důvod dle § 5 odst. 2 zákona č. 101/1999 Sb. Na základě nedostatečného a nepřesvědčivého rozhodování o předmětných informacích, a to jak v rozhodnutí ze dne 27.2.2009, z něhož nelze dovodit, že o těchto informacích bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí informace, tak i z předmětného prvostupňového rozhodnutí ze dne 26.3.2009, jímž byly oproti tomu zase částečně odmítnuty celé požadované dokumenty kopie pracovních smluv se zaměstnanci a zpráva o činnosti externího poradce, ačkoliv tyto z části byly poskytnuty a z poskytnutí měly být vyloučeny pouze osobní údaje, nebylo možné, aby žalovaný posoudil rozhodnutí ministerstva jako rozhodnutí vydané přes překážku rés iudicata. Z obou rozhodnutí, při porovnání těchto rozhodnutí ve vzájemné souvztažnosti nelze dovodit totožnost předmětu rozhodování. Nadto napadené rozhodnutí ještě vykazuje vadu v řízení spočívající v nesprávném procesním rozhodování o podaném rozkladu. Povinností žalovaného bylo, aby k rozkladu žalobce přezkoumal postup ministerstva při vyřizování stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace, tedy, zda ministerstvo jako povinný subjekt postupovalo v souladu s ustanovením § 16a odst. 1 a 16a odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že ministerstvo nemělo vydat rozhodnutí podle § 16a odst. 5 zákona, neboť tomu bránila překážka rés iudicata, přicházel v úvahu postup podle § 16 zákona, při němž byl žalovaný obdobně jako při odvolání postupem podle správního řádu prvostupňové rozhodnutí zrušil s odkazem na vadu řízení a případně by řízení zastavil. Soud opakuje, že rozhodnutí které by bylo vydáno pro vadu řízení , jíž je překážka rés iudicata, je rozhodnutím vydaným nesprávným procesním postupem, nikoliv postupem zakládajícím jeho nicotnost. Nicotné je pouze takové rozhodnutí, které se zakládá na závažných vadách řízení, nikoliv na nesprávném právním posouzení věci o tom, zda je či není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté ,na tom, zda rozhodnutí o odmítnutí žádosti bylo či nebylo vydáno v souladu se zákonem, byť by tento soulad či nesoulad se zákonem závisel na otázce pravomoci povinného subjektu ve věci rozhodnout. Kromě uvedeného v případě, že by žalovaný shledal určité rozhodnutí nicotným, nemohl by podaný rozklad souběžným výrokem zamítat, neboť by nemohl postupovat současně podle § 77 odst. 1 správního řádu a podle § 90 odst. 5 správního řádu. Podaný rozklad by tak měl spíše charakter podnětu k vyslovení nicotností jím napadeného rozhodnutí. Tak tomu však v daném případě nebylo. Podaný rozklad i prvostupňové rozhodnutí správního orgánu ve spojitosti s rozhodnutím ministerstva ze dne 27.2.2009 nesvědčí o závažné vadě řízení způsobující nicotnost ve smyslu § 77 soudního řádu správního, a proto bylo na místě, aby žalovaný přezkoumal rozhodnutí povinného subjektu a o rozkladu rozhodl postupem v režimu vyřízení odvolání podle § 90 ( § 152 odst. 4) správního řádu.. Ze všech shora uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení věci, a proto toto rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Soud dále postupoval i podle § 78 odst. 4 a zrušil i prvostupňové správní rozhodnutí, neboť tímto rozhodnutím ministerstvo nerozhodlo o odmítnutí těch informací, které byly vyloučeny z dokumentů – kopií pracovních smluv se zaměstnanci a zprávy o činnosti externího poradce tak, jak tyto údaje byly zamýšleny k vyloučení dle rozhodnutí ze dne 27.2.2009. Protože soud z uvedených rozhodnutí nezjistil, jakými úvahami se správní orgány obou stupňů ubíraly při vyloučení poskytování informací, kterými byly osobní údaje z uvedených dokumentů, a protože není žádné rozhodnutí, v němž by tyto údaje byly anonymizovány, nemohl postupovat při soudním přezkumu podle § 16 odst. 4 zákona tak, jak požadoval žalobce - nařídit požadované informace poskytnout, neboť bylo na ministerstvu jako na povinném subjektu a orgánu moci výkonné, aby samo vymezilo údaje, které nelze poskytnout jak u zaměstnanců tak u externího poradce, případně u dalších podnikatelských subjektů, s nimiž bylo vedeno odborné jednání k zachování obchodního tajemství tak, jak je jen naznačeno v odůvodnění rozhodnutí ze dne 27.2.2009. Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku.

Poučení