9 Cmo 155/2023 - 80

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci navrhovatele: [Jméno navrhovatele], narozený [Datum narození navrhovatele] bytem [Adresa navrhovatele] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] za účasti: [Jméno advokátky B], IČO [IČO advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] zastoupené advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění účastníka ze dne 17. 6 2021, k odvolání navrhovatele a účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2023 č. j. 72 Cm 179/2021-40, takto:

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2023 č. j. 72 Cm 179/2021-40 se mění tak, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění účastníka, kterým byla schválena změna prohlášení vlastníka ve znění dodatku č. 4, přijatého účastníkem dne 17. 6. 2021 pod bodem č. 6, se zamítá.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 26 684 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce - Mgr. Jiřího Kříže, advokáta.

Odůvodnění

1. Návrhem ze dne 17. 9. 2021 se navrhovatel domáhal určení neplatnosti usnesení k bodu č. 6 (Prohlášení vlastníka - Dodatek č. 4) přijatého shromážděním společenství vlastníků [adresa] konaného dne 17. 6. 2021. Dne 17. 6. 2021 se konalo shromáždění účastníka, kterého se navrhovatel osobně neúčastnil. Dne 24. 6. 2021 rozeslal vlastníkům předseda výboru účastníka emailem zápis ze shromáždění vlastníků ze dne 17. 6. 2021, v němž bylo uvedeno u bodu 6, že bylo přijato toto usnesení „Shromáždění schvaluje změnu Prohlášení vlastníka ve znění předloženého Dodatku č. 4.“ Navrhovatel poukázal na to, že ve své reakci na zaslání podkladů pro shromáždění reagoval tak, že uvedl, že „ke změně prohlášení se vyžaduje písemný souhlas vlastníka jednotky, jehož práv a povinností se změna dotkne.“ Usnesení shromáždění není písemným souhlasem vlastníka jednotky, jak vyžaduje ust. § 1169 odst. 1 o. z. Písemný souhlas vlastníků nebyl navrhovateli předložen a sám jej neudělil, tudíž má za to, že neexistuje. Společenství není vlastníkem nemovité věci. V tomto případě byl postup změny prohlášení v rozporu se zákonem, neboť se nepostupovalo dle ust. § 1169 o. z. Vzhledem k tomu, že změna prohlášení je výlučnou záležitostí vlastníků a nepatří pod správu domu a pozemku, je případná úprava ve stanovách, která nereflektuje novelizované ustanovení § 1208 o. z., neúčinná, přičemž dodal, že ani před účinností novely o. z. (před 1. 7. 2020) nebylo možné změnit prohlášení pouhým usnesením shromáždění, aniž by existovala dohoda dotčených vlastníků a písemný souhlas vlastníků jednotek s většinou hlasů dle § 1169 o. z. Až poté se mohlo shromáždění usnést na tom, že souhlasí se změnou prohlášení, jinak by shromáždění souhlasilo s něčím, co neexistuje.

2. Účastník se vyjádřil k návrhu podáním ze dne 2. 3. 2022, ve kterém zpochybnil aktivní legitimaci navrhovatele k podání návrhu dle § 258 ve spojení s § 1221 odst. 1 o. z., jak dovodil navrhovatel, toto ustanovení se neuplatní a odkázal na ustanovení § 1209 odst. 1 o. z., dle něhož může návrh podat přehlasovaný vlastník - taková osoba neexistuje a pouze z důležitého důvodu. Navrhnul, aby soud návrh v celém rozsahu zamítl.

3. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl usnesením ze tak, že „Na usnesení, kterým byla schválena změna prohlášení vlastníka ve znění dodatku č. 4, přijaté účastníkem dne 17. 6. 2021 pod bodem č. 6, se hledí, jako by nebylo přijato“ (výrok I.), „Účastník je povinen zaplatit navrhovateli náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce navrhovatele.“ (výrok II.).

4. Soud prvního stupně (dále též jen „soud“) po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Navrhovatel je člen účastníka, vlastník jednotky č. [Anonymizováno] v domě č. p. [adresa]. Znění stanov účastníka ke dni konání shromáždění vlastníků, tj. k 17. 6. 2021, ve svém článku VIII odst. 1 písm. b) stanovilo, že do působnosti shromáždění patří změna prohlášení o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám. Shromáždění vlastníků konané dne 17. 6. 2021 přijalo pod bodem 6 usnesení ve znění: „Shromáždění schvaluje změnu Prohlášení vlastníka ve znění předloženého Dodatku č. 4.“. Navrhovatel se tohoto shromáždění vlastníků nezúčastnil a tedy ani nehlasoval. Součástí Dodatku č. 4 jsou ustanovení, která souvisejí s vlastnictvím jednotlivých vlastníků jednotek.

5. Po zjištění skutkového stavu soud citoval následující zákonná ustanovení: §§ 554, 1169 odst. 1 a 2 a 3, 1209 odst. 1, 1221, 258 o. z. a dospěl k následujícím právním závěrům. Dne 17. 6. 2021 se konalo shromáždění vlastníků, návrh byl k soudu podán dne 17. 9. 2021, tedy včas v souladu s § 1209 odst. 1 o. z. Navrhovatel je člen účastníka a je tedy osobou aktivně legitimovanou k návrhu dle § 258 o. z. Pokud účastník argumentoval tím, že navrhovatel není aktivně legitimován k návrhu, neboť svou aktivní legitimaci vyvozuje z § 258 o. z. ve spojení s § 1221 odst. 1 o. z., pak z § 1209 odst. 1 o. z. vyplývá pouze to, že návrh může podat přehlasovaný vlastník jednotky za předpokladu, že je pro to důležitý důvod, přičemž dle § 1169 odst. 3 o. z se ustanovení § 1209 o. z. použije přiměřeně. Jazykovým výkladem lze dovodit, že ustanovení § 1169 odst. 3 o. z. nevylučuje aplikaci § 1221 o. z. a lze tedy přiměřeně použít ustanovení o spolku, například o neplatnosti rozhodnutí kolektivních orgánů.

6. Soud se nejprve zabýval působností shromáždění vlastníků. Ustanovení o změně prohlášení bylo výrazným způsobem novelizováno s účinností od 1. 7. 2020, přičemž tato novelizace byla provedena v přímé souvislosti mimo jiné s novelizovaným § 1208 o. z., jenž pojednává o výlučné působnosti shromáždění. Ustanovení § 1208 o. z. již neobsahuje ve vztahu k § 1169 o. z. působnost shromáždění k rozhodování o záležitostech, které mají povahu změny prohlášení, o nichž se nově rozhoduje podle § 1169 o. z. Shromáždění vlastníků již tedy nenáleží rozhodovat o změně prohlášení. Z ustanovení § 1208 písm. h) o. z. vyplývá, že do působnosti shromáždění patří rozhodování v dalších záležitostech určených zákonem, stanovami nebo v záležitostech, které si shromáždění k rozhodnutí vyhradí, avšak stanovy účastníka ve znění ke dni konání shromáždění vlastníků byly přijaty 20. 6. 2019 a tedy před onou výše zmíněnou novelou občanského zákoníku. Pokud by si tedy shromáždění chtělo atrahovat rozhodování o změně prohlášení, bylo by nezbytné přijmout nové znění stanov po 1. 7. 2020, tj. po účinnosti novely o. z., nebo by si shromáždění muselo odhlasovat svou působnost ohledně rozhodování o změně prohlášení na shromáždění vlastníků konaném 17. 6. 2021, ovšem za přítomnosti všech vlastníků. Avšak na shromáždění dne 17. 6. 2021 nebyl přítomen navrhovatel, z tohoto důvodu druhá varianta odpadá. Co se týče první možnosti, soud z provedeného důkazu zjistil, že stanovy shromáždění nebyly měněny od 20. 6. 2019 a tedy nebyla v nich promítnuta novela občanského zákoníku z roku 2020, tím pádem nebylo v působnosti shromáždění rozhodovat o změně prohlášení vlastníka. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k názoru, že na usnesení, kterým byla schválena změna prohlášení vlastníka ve znění dodatku č. 4 přijaté účastníkem dne 17. 6. 2021 pod bodem č. 6 je zdánlivé, a proto se na něj hledí, jako by nebylo přijato, neboť nebylo v působnosti shromáždění rozhodovat o změně prohlášení vlastníka (výrok I. tohoto usnesení), a nebylo již potřeba se zabývat otázkou určení neplatnosti usnesení shromáždění. Svůj názor soud vyslovil s odkazem na usnesení Nejvyššího soud České republiky ze dne 30. 11. 2011, č. j. 29 Cdo 406/2010, ve kterém byl učiněn závěr, že „shromáždění společenství vlastníků bytových jednotek nemůže svým rozhodnutím změnit prohlášení vlastníka v části vymezení budovy na bytové jednotky a společné části. Do pravomoci shromáždění jakožto orgánu právnické osoby s omezenou způsobilostí nemohou spadat úkony, k nimž není shromáždění způsobilé.“.

7. Proti usnesení soudu prvního stupně podal účastník včasné odvolání. Jeho stěžejní argumentace je následující: 1) Soud prvého stupně vydal rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, neboť účastníkům předestřel zcela jiný předběžný právní názor, podle kterého je návrh nedůvodný a jednání odročil za účelem vynesení rozhodnutí; během následujícího jednání pak sdělil stranám, že svůj názor změnil a vydal zcela odlišné usnesení. 2) Podle bodu 9 napadeného usnesení soud z Dodatku č. 4, kterým se mění stávající prohlášení vlastníka, údajně zjistil, že v oddíle B. Popis jednotek v budově, v předposlední větě bylo vypuštěno spojení „ústřední topení“ - soud vůbec nepochopil, v čem spočívá změna prohlášení vlastníka. Při pozorném čtení a provádění důkazů by soud musel zjistit, že ve starém prohlášení vlastníka jsou vadně určeny dvě záležitosti: a) okna, b) topení. Ad a) ve starém prohlášení vlastníka je určeno, že k vlastnictví každé bytové jednotky patří vnitřní strany vnějších oken, zatím co vnějších strany oken tvoří společné části domu. Toto ustanovení vyvolává hlavní problémy. Toto ustanovení je podle názoru účastníka a také podle judikátu Nejvyššího soudu spis. zn. 26 Cdo 413/2013 neplatné. Navíc je v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 366/2013 Sb. Ad b) ve starém prohlášení vlastníka je upraveno, že součástí jednotky jsou vnitřní instalace ústředního topení. Rovněž pro ústřední topení platí podobné argumenty, zejména, že stará úprava je v rozporu s ustanovením § 6 písm. e) nařízení vlády č. 366/2013 Sb. a s velkou pravděpodobností je neplatná a znemožňuje efektivně opravovat části oken a topení, které mají v souladu s platnou právní úpravou a v souladu s většinovou vůlí vlastníků patřit mezi společné části domu. Z uvedeného vyplývá, že ačkoliv účastník uvedené skutečnosti tvrdil a předložil důkaz o tom, co se mění, soud k uvedeným tvrzením a důkazům nepřihlédl. 3) Soud věc nesprávně právně posoudil. V bodech 21 a 22 napadeného usnesení soud konstatuje, že navrhovatel podal návrh do tří měsíců od rozhodnutí tedy včas. Avšak věta, že návrh byl podán v souladu s ustanovením § 1209 odst. 1 o. z., a že navrhovatel je osobou aktivně legitimovanou (podle § 258 o. z. ve spojení s § 1221 odst. 1 o. z.) budí přinejmenším velké pochybnosti. Nemenší pochybnosti pak budí věta, že ustanovení § 1169 odst. 3 o. z. nevylučuje aplikaci § 1221 o. z. Soud zřejmě dospěl ke zjevně nesprávným závěrům, že pokud aplikace není vyloučena, tak se má použít. Tato interpretace je nesprávná a nepřípadná, jako by soud ani k celému ustanovení § 1221 odst. 1 o. z. nepřihlížel. V tomto ustanovení je přece napsáno, že nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného, použijí se přiměřeně ustanovení o spolku. Z ustanovení o společenství vlastníků naopak něco jiného vyplývá. Z konkrétního ustanovení § 1609 odst. 1 o. z. konkrétně vyplývá, že aktivně legitimovaný je pouze přehlasovaný vlastník a jen v případě, že se jedná o důležitý důvod. Výkladem ustanovení § 1221 odst. 1 o. z. musíme tedy nutně dospět k závěru, že pokud z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného vyplývá, pak se aplikuje toto ustanovení a neaplikuje se přiměřeně ustanovení o spolcích. Pokud existuje jiné konkrétní ustanovení o společenství vlastníků, pak se použije toto a prakticky se vylučuje přiměřená aplikace podobných ustanovení o spolcích. Na základě tohoto správného záměru měl tedy soud rozhodnout v souladu se svým předběžným právním názorem a návrh navrhovatele v celém rozsahu zamítnout. 4) Podle bodu 23. napadeného usnesení se soud zabýval nejprve působností shromáždění vlastníků. Soud konstatuje, že ustanovení o změnách prohlášení vlastníka bylo výrazně změněno. Soud dospívá k závěru, že podle aktuální právní úpravy nepřísluší o změně prohlášení vlastníka rozhodovat shromáždění společenství vlastníků, ale o změně prohlášení mají rozhodovat vlastníci. Dále přitom překvapivě tvrdí, že, aby stanovy účastníka, které změnu prohlášení vlastníka svěřují do působnosti shromáždění, platily, musely by ve stejném znění být přijaty znovu. Taková zásadní skutečnost, že část stanov prostě neplatí z důvodu novely č. 163/2020 Sb., by přece musela být upravena v přechodných ustanoveních této novely. Podle odvolatele žádný takový závěr, že stanovy by musely být ve stejném znění znovu schváleny, nelze z novely č. 163/2020 Sb., ani z jeho přechodných ustanovení dovodit a stanovy představují kontinuální projev vůle členů společenství. Pokud soud změnil předběžný názor a dospěl k závěru, že rozhodnutí shromáždění je nicotné, měl dát právnímu zástupci účastníka časový prostor na takovou změnu reagovat a nevydávat překvapivé rozhodnutí. Pokud na základě uvedeného soud dospěl k závěru, že rozhodnutí shromáždění je nicotné proto, že podle názoru soudu patří působnost měnit prohlášení vlastníkům a nikoliv shromáždění, pak neposoudil věc správně. Při tomto názoru totiž soud zcela ignoroval ustanovení § 1221 odst. 2 o. z., podle kterého, stanoví-li zákon ve věcech bytového spoluvlastnictví působnost vlastníkům jednotek, lze ji vykonat i jejich rozhodnutím přijatým na shromáždění. Pokud by byl skutečně problém, že změna prohlášení nepatří do působnosti shromáždění a stanovy v této části neplatí, pokud nejsou „přeschváleny“, pak podle ustanovení § 1221 odst. 2 o. z. platí, že působnost vlastníků jednotek byla vykonána jejich rozhodnutím přijatým na shromáždění. Vzhledem k uvedenému pak nutně musí platit, že působnost vlastníků jednotek byla vykonána rozhodnutím přijatým na shromáždění. Za těchto okolností měl soud zkoumat, zda se změna prohlášení ve smyslu ustanovení § 1169 odst. 1 písm. a) o. z. týká společných částí, a při této změně se nemění velikost podílu na společných částech. Pokud by změnu prohlášení soud dostatečně zkoumal, tak by zjistil, že se odstraňují dosavadní rozporné a asi i neplatné pasáže. Tyto části textu prohlášení se pak přizpůsobují platnému znění nařízení vlády č. 366/2013 Sb. Na základě uvedeného by soud musel dospět k závěru, že k přijetí této změny podle ustanovení § 1169 odst. 1 písm. a) o. z. postačuje souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek. Soud sám podle bodu 6. usnesení zjistil, že pro změnu prohlášení vlastníka hlasovalo 72,07 % všech vlastníků. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, nejen, že rozhodnutí nebylo nicotné, ale že podle ustanovení § 1169 odst. 1 písm. a) o. z., a za použití ustanovení § 1221 odst. 2 o. z. byla změna prohlášení vlastníka odsouhlasena a platí. Návrh navrhovatele je tedy i při popsaných závěrech soudu prvého stupně nedůvodný.

8. Na základě uvedeného odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení změnil tak, že se návrh navrhovatele v celém rozsahu zamítá a navrhovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení.

9. Proti usnesení soudu prvního stupně podal též navrhovatel včasné odvolání, a to jen ohledně náhradě nákladového výroku II. Konstatoval, že v rámci posouzení o nákladech řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl tak, že navrhovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč. Navrhovatel přitom vyčíslil náklady řízení tak, že požadoval přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 22 570 Kč. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že navrhovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení v rozsahu 1 úkonu právní služby dle vyhl. č. 177/1996 Sb., a to konkrétně za repliku navrhovatele k vyjádření účastníka k návrhu, kterou učinil dne 29. srpna 2022, s odůvodněním, že takové podání soud po navrhovateli nežádal. Navrhovatel má za to, že i přes skutečnost, že k takovému vyjádření nebyl soudem vyzván, tak jde o účelně vynaložený náklad. Replika ze dne 29. srpna 2022 obsahovala kvalifikované právní posouzení věci, přičemž bylo reagováno na tvrzení účastníka uvedené ve vyjádření ze dne 2. března 2022. Replika navrhovatele rovněž obsahovala tvrzení a zejména právní posouzení, na základě kterého, bylo následně soudem prvního stupně ve věci rozhodováno. Navrhovatel má tedy za to, že mu náleží plná náhrada nákladů řízení, tak jak byla vyčíslena v přípise ze dne 15. dubna 2023, tj. v celkové výši 22 570 Kč.

10. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil v napadeném rozsahu tak, že přizná navrhovateli náhradu nákladů řízení ve výši 22 570 Kč.

11. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání účastníka je důvodné.

12. Odvolací soud věc posuzoval podle právních předpisů ve znění ke dni 17. 6. 2021, tedy ke dni rozhodnutí shromáždění o změně prohlášení vlastníka ve znění dodatku č. 4.

13. Podle § 1169 odst. 1 o. z. ve znění od 1. 7. 2020 /dále i jen „o. z.“/ „vlastníci jednotek mohou prohlášení změnit. Ke změně prohlášení se vyžaduje písemný souhlas vlastníka jednotky, jehož práv a povinností se změna dotkne. Je-li jednotka zatížena, vyžaduje se rovněž písemný souhlas osoby oprávněné z věcného práva, pokud se jejích práv a povinností změna dotkne. Pro účinnost změny prohlášení se vyžaduje souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek, ledaže se změna dotýká práv a povinností všech vlastníků jednotek.“. Dané ustanovení na danou věc nedopadá, neboť se týká takových změn prohlášení, kdy se tato změna týká vlastníka jednotky, jehož práv a povinností se dotkne, tedy se prohlášení týká vymezení určité jednotky patřící určitému vlastníkovi (či jednotek vlastníkům). Nejde tedy o změny společných částí domu resp. takové změny, jež dopadají na to, co je dle obecně závazných právních předpisů společnou částí domu. Podle § 1169 odst. 2 o. z. „Ke změně prohlášení postačí souhlas většiny hlasů všech vlastníků jednotek, týká-li se změna a) společných částí, při které se nemění velikost podílu na společných částech, nejde-li o části ve výlučném užívání vlastníka jednotky, b) účelu užívání bytu na základě žádosti jeho vlastníka, nebo c) pravidel pro správu domu a pozemku a užívání společných částí, jsou-li určena v prohlášení“. To je i daný případ, viz obsah předmětného usnesení shromáždění ze dne 17. 6. 2021.

14. Podle § 1221 odst. 2 o. z. „stanoví-li zákon ve věcech bytového spoluvlastnictví působnost vlastníkům jednotek, lze ji vykonat i jejich rozhodnutím přijatým na shromáždění“. To znamená, že rozhodování vlastníků jednotek činěné dle § 1169 odst. 2 o. z. (leč i v části rozhodování dle § 1169 odst. 1 o. z. - rozhodování vlastníků udělujících souhlas „dotčenému“ vlastníkovi) může být učiněno též i v rámci hlasování o navrženém usnesení na shromáždění. Jinak řečeno, souhlas příslušného kvora hlasů vlastníků může být dán též i tak, že o změně prohlášení vlastníků jednotek /činěné dle § 1169 odst. 1 věta třetí a odst. 2 o. z. kdy je třeba souhlasu vlastníků jednotek/ se hlasuje na shromáždění. Účelem ust. § 1221 odst. 2 o. z. ve znění od 1. 7. 2020 je racionalizovat, efektivizovat a zhospodárnit rozhodování vlastníků jednotek tak, že namísto aby se každý jednotlivý vlastník jednotky separátně vyjadřoval k navržené změně prohlášení - separátně vyjadřoval souhlasnou či nesouhlasnou vůli s navrženou změnou, může tuto svoji vůli projevit hlasováním na zasedání shromáždění (zasedání nejvyššího kolektivního orgánu společenství, kdy členy shromáždění jsou přímo ze zákona všichni členové společenství viz. § 1206 o. z.). Vůle jednotlivých vlastníků tedy mohou být na shromáždění projeveny v jeden okamžik - hlasováním o návrhu na změnu prohlášení na shromáždění. Ust. § 1221 odst. 2 o. z. je tak ustanovení speciálním ve vztahu k ust. § 1169 o. z. Speciálním je též i k ust. § 1208 o. z. určujícímu zákonnou působnost shromáždění v situaci, kdy vlastníci jednotek podle zákona vykonávají svoji působnost jinak, než na shromáždění. Není proto z uvedeného hlediska rozhodné, zda podle § 1208 písm. h) o. z. bylo stanovami či rozhodnutím shromáždění do jeho působnosti inkorporováno rozhodování o změně prohlášení. Působnost rozhodovat ve věcech bytového spoluvlastnictví má tedy shromáždění přímo ze zákona (§ 1221 odst. 2 o. z.) vždy tam, kdy zákon ve věcech bytového spoluvlastnictví určuje působnost vlastníkům jednotek.

15. V dané věci odvolací soud nesouhlasí navíc ani se závěrem soudu prvního stupně o tom, že by stanovy společenství v rozhodné době rozhodování shromáždění neobsahovaly právní úpravu umožňující rozhodovat na shromáždění o změnách prohlášení. Podle čl. VIII odst. 1 písm. b) Stanov ve znění ze dne 20. 6. 2019 „do působnosti shromáždění patří změna prohlášení o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám“. Tyto stanovy platily též i v rozhodné době. Odvolací soud nesouhlasí s názorem, že tím, že od 1. 7. 2020 není působnost rozhodovat o změně prohlášení dána shromáždění zákonem, neplatí dosavadní úprava tohoto práva ve stanovách (obsažená ve stanovách konkrétního společenství). Z žádného ustanovení zákona, a to ani z novelizace provedené zák.č. 163/2020 Sb. (včetně jeho přechodných ustanovení) neplyne, že by se příslušná ustanovení stanov společenství obsahující řečenou působnost ze zákona rušila či že by se dostala do rozporu s kogentním ustanovením zákona. I podle § 1208 písm. h) o. z. (ve znění od 1.7.2020) do působnosti shromáždění patří rozhodování o dalších záležitostech určených stanovami. Určovaly-li stanovy společenství působnost shromáždění rozhodovat o změně prohlášení do 30. 6. 2020, platí tato úprava stanov i po 1. 7. 2020 bez dalšího. Tak tomu je i v daném případě viz výše uvedené ustanovení stanov. Působnost rozhodovat o změně prohlášení (podle § 1169 odst. 1 věta třetí a odst. 2 o. z.) především, jak výše rozvedeno, zakládá speciálně ust. § 1221 odst. 2 o. z.

16. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že vl.nař. č. 366/2013 Sb. upravuje v § 5 a 6 společné části domu. Např. podle § 6 písm. e) vl.nař. č. 366/2013 Sb. společnými částmi domu jsou dále „jde-li o centrální vytápění, celá soustava rozvodů tepl.at, včetně rozvodů v bytě, radiátorů a jiných otopných těles, včetně termostatických ventilů a zařízení sloužícího k rozúčtování nákladů na topení…“. Pakliže změnou prohlášení došlo k přizpůsobení prohlášení týkajícího se předmětného domu úpravě řečeným obecně závazným právním předpisem, způsobem a formou předpokládaným zákonem, není takovéto rozhodnutí tzv. nicotným.

17. V daném případě mělo shromáždění ve své působnosti rozhodování o změně prohlášení vlastníka ve znění dodatku č. 4 přijaté dne 17. 6. 2021 pod bodem č. 6, pročež se na něj z uvedeného důvodu (jediného tvrzeného navrhovatelem) nehledí, jako by nebylo přijato. Nicotnostní důvod (§ 245 o. z. ve spojení s § 1221 odst. 1 o. z.) rozhodnutí není proto dán. Navrhovatel netvrdil jiný, než uvedený nicotnostní důvod, kterýžto odvolací soud neshledal důvodným. Navrhovatel se shromáždění nezúčastnil a proti návrhu nehlasoval, což jsou mezi účastníky nesporné skutečnosti. Navrhovatel tak nebyl přehlasovaným vlastníkem. Podle § 1209 odst. 1 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky navrhnout soudu, aby o záležitosti týkající se správy domu a pozemku rozhodl. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3196/2022 „z novelizovaného znění ustanovení § 1209 o. z. vyplývá, že nesouhlasí-li přehlasovaný vlastník jednotky s usnesením shromáždění společenství vlastníků jednotek přijatým v záležitosti týkající se správy domu a pozemku, může se - stejně jako v poměrech předchozí právní úpravy - domáhat zejména určení neplatnosti přijatého usnesení…právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je proto omezeno nejen z hlediska osobního a časového, nýbrž i z hlediska věcného; uplatnit je může toliko přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné)“. V daném případě nelze tedy vyslovit neplatnost napadeného usnesení jednak proto, že navrhovatel nebyl přehlasovaným vlastníkem (což ani netvrdil, mezi účastníky jde o nespornou skutečnost) a dále též i proto, že žádný neplatností důvod netvrdil (omezil se jen na tvrzení skutečnostní majících zakládat důvod nicotností - rozhodování shromáždění mimo jeho působnost).

18. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Odvolání navrhovatele jen do výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem fakticky vyřízeno v rámci jeho rozhodnutí o náhradě nákladů před soudy obou stupňů, viz níže.

19. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. a § 1 odst. 2 z. ř. s.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému účastníkovi (společenství). Navrhovatel je tudíž povinen nahradit účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů. Ty sestávají z odměny advokáta za 7 úkonů právní služby v celkové výši 18 600 Kč (převzetí a příprava zastoupení z 24. 2. 2022, písemné podání ve věci samé - vyjádření ze dne 2. 3. 2022, 2 x účast na jednání před soudem prvního stupně ve dnech: 21. 2. 2023, 14. 4. 2023, 25., podání odvolání ze dne 29. 5. 2023, účast na jednání před odvolacím soudem dne 3. 10. 2023, přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 ve spojení s § 9 odst.4, písm. c) vyhl.č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ náleží odměna 3 100 Kč, a náhrady hotových výdajů ve výši 1 800 Kč (přičemž náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč). K tomu je třeba přičíst ještě náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 4 284 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) a náhradu za zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 2 000 Kč; celkem se jedná o částku ve výši 26 684 Kč, jež je navrhovatel povinen zaplatit účastníkovi k rukám jeho advokáta coby zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

20. Ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. je soud oprávněn přiznat účastníku jen tu náhradu nákladů řízení, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který úspěch ve věci neměl. Rozsah náhrady je tedy omezen účelností vynaložených nákladů. Především platí, že nahlížení do spisu je z povahy věci součástí převzetí zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky. Otázka přiznání odměny za nahlížení do spisu byla v rámci ústavní stížnosti řešena i Ústavním soudem, který dospěl ke stejnému závěru jako odvolací soud. Ústavní soud v usnesení ze dne 30. července 2008 sp. zn. I. ÚS 398/06 výslovně k tomu uvedl následující: „nahlížení do spisu je z povahy věci součástí převzetí zastoupení nebo obhajoby a tedy předpokládá splnění výše uvedené podmínky, tj. první porady s klientem. … Ústavní soud stejně tak za spektakulární argumentaci stěžovatelky považuje její odkaz na ustanovení § 11 odst. 3 a odst. 2 písm. f) vyhlášky, neboť za takový úkon, který by naplnil hypotézu a dispozici uvedeného odst. 3 nelze považovat - jak již bylo uvedeno - ani stěžovatelčino podání ze dne 7. 9. 2005; stejně tak za něj nelze považovat nahlížení do spisu, které je ostatně upraveno v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), písm. b), resp. ve speciálním případě pod písm. f), jež však na souzenou věc vztáhnout nelze.“ Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. K tomuto závěru Ústavního soudu prezentovaném v uvedeném usnesení se Ústavní soud přihlásil i ve svém pozdějším usnesení ze dne 11. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 1107/13, v němž výslovně uvedl: „Ústavní soud odkazuje na vlastní usnesení ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 398/06. Tam stěžovatelka obdobně (vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu) namítala, že nahlížení do spisu mělo být posouzeno jako samostatný úkon právní služby a měla být za něj přiznána odměna. Ústavní soud však její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. “ 21. Účastník si v daném případě vyúčtoval celkem 2 úkony právní služby za nahlížení do soudního spisu. Spis není nijak objemný; svým rozsahem se jedná o standardně tlustý, spíše tenčí spis, jak je odvolacímu soudu známo z jeho vlastní rozhodovací praxe. Odvolací soud apriori dokonce ani nevylučuje, že v určitých a zcela ojedinělých situacích daných mimořádnými okolnostmi posuzované věci může nastat zcela výjimečná situace, kdy i za nahlížení do spisu či jeho prostudování v rámci civilního řízení, by náležela advokátovi odměna jako za samostatný úkon právní služby. A to na základě § 11 odst. 1 písm. f) ve spojení s odst. 3 vyhlášky. Taková situace však v posuzovaném případě rozhodně nenastala, protože 2 nahlížení do spisu, a tím pádem účastníkem dva vyúčtované úkony právní služby po cca 3 100 Kč u nijak zvlášť rozsáhlého spisu tuto mimořádnost situace nijak neodůvodňuje. Jedná se v daném případě zjevně o účelově navyšované náklady řízení účastníkem, které nesplňují zákonnou podmínku účelnosti. Bylo by v rozporu se spravedlností, aby soud přiznal k tíži druhé strany, že účastník chodil „jen tak pro jistotu“ nahlížet do nijak rozsáhlého spisu, zda v něm něco náhodou nepřibylo. Lze-li totiž formou telefonického dotazu u vedoucí kanceláře zjistit či elektronicky (např. mailem), a to de facto s nulovými náklady, zda nebyla do spisu založena nějaká podstatná listina či listiny s tím, že v takovém případě žádá účastník o její (jejich) zaslání, nejedná se o účelně vynaložený náklad, pakliže se advokát (či jen jím zmocněná osoba) dostaví osobně tuto skutečnost zjistit a účtuje-li si za to odměnu jako za úkon právní služby, když se v takovém případě jedná de facto jen o administrativní úkon. V daném případě s ohledem na již výše uvedené odvolací soud nedospěl k závěru, že by některé ze dvou nahlížení do spisu splňovalo výše popsaná kritéria, proto za ně nepřiznal odměnu.