9 Cmo 246/2024 - 36

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Holejšovského, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Švantnera a JUDr. Ing. Dušana Hrabánka ve věci likvidátora: [tituly před jménem], IČO [IČO] sídlem [adresa], [adresa] již zaniklé obchodní společnosti [právnická osoba] IČO [IČO] naposledy sídlem [adresa] o určení odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání likvidátora proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2024 č. j. 77 Cm 111/2022-29, takto:

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2024 č. j. 77 Cm 111/2022-29 se ve výroku II. mění tak, že likvidátorovi: [tituly před jménem], IČO [IČO], sídlem [adresa], [adresa], již zaniklé obchodní společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], naposledy sídlem [adresa], se přiznává na náhradě hotových výdajů likvidátora dalších 7 018 Kč, které mu budou vyplaceny z účtu Městského soudu v Praze po právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně (dále též jen „soud“) v záhlaví označeným usnesením výrokem I. [tituly před jménem], IČO [IČO], sídlem [adresa], [adresa], již zaniklé obchodní společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], naposledy sídlem [adresa] (dále též jen „likvidátor“) odměnu ve výši 10 000 Kč a výrokem II. mu přiznal náhradu hotových výdajů likvidace ve výši 3 689,90 Kč.

2. Soud prvního stupně (dále též jen „soud“) v odůvodnění usnesení zmínil své rozhodnutí (usnesení ze dne 30. ledna 2023 č. j. 77 Cm 111/2022-21), jímž jmenoval likvidátorem společnosti [právnická osoba] (dále též jen „společnost“) [tituly před jménem] (dále též jen „likvidátor“). Následně soud citoval příslušnou právní úpravu - § 5 odst. 1, § 7 odst. 1 a § 9 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (dále jen „nařízení“). Uvedl, že s přihlédnutím k administrativní náročnosti činnosti a oborné kvalifikaci jmenovaného likvidátora, s přihlédnutím k rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 7 Cmo 74/2016) jakož i s přihlédnutím k samotné délce likvidace a k tomu, že se jednalo o likvidaci zcela nemajetné společnosti, soud přiznal likvidátorovi dle ust. § 7 odst. 1 nařízení zvýšenou odměnu ve výši 10 000 Kč. Dále soud uvedl, že likvidátor doložil soudu výdaj na oznámení o vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč, zpracování a podání daňového přiznání ve výši 4 840 Kč, služby archivace dokumentů likvidované společnosti ve výši 7 000 Kč, náklady na poštovné a správní poplatky ve výši 1 089,90 Kč s tím, že likvidátor soudu nedoložil administrativní výdaje, v nichž jsou dle likvidátora obsaženy náklady na kancelářské potřeby, kopírování a telefon, v souhrnné výši 2 000 Kč. Akcentoval, že dle § 9 odst. 2 nařízení má likvidátor právo na náhradu jen těch nákladů, které prokáže, avšak soud likvidátora k doložení těchto výdajů nevyzýval, neboť z jiných řízení o určení odměny téhož likvidátora vedených u Městského soudu v Praze je mu známo, že si je likvidátor této podstatné náležitosti vědom (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1699/21). Soud si byl vědom skutečnosti, že v dnešní době je téměř nemožné spolehlivě tyto výdaje (telefonní paušál, internet, toner do tiskárny a další) ve vztahu ke každé jednotlivé likvidaci vyčíslit, natož doložit, a proto je nutné je paušalizovat, zvláště v případě likvidátora, insolvenčního správce, který má na starosti celou řadu likvidací. Přestože jiné právní předpisy na tuto situaci reagují a úpravu paušálních nákladů obsahují (např. § 7 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., § 13 odst. 4 či § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. nebo § 15 odst. 2 vyhlášky č. 504/2020 Sb.), nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tuto výslovnou úpravu neobsahuje. To by však vedlo k tomu, že by likvidátor musel veškeré hotové výdaje, které není možné pro každou jednotlivou likvidaci individualizovat, a tak spolehlivě doložit, přestože není pochybnost o jejich vzniku, nést ze své odměny, která je mu přiznána za úspěšné dokončení likvidace. Tento příliš formalistický přístup by byl vůči likvidátorovi hrubě nespravedlivý, a proto dle názoru soudu nesprávný. Zároveň je ale soudu z jeho vlastní činnosti známo, že likvidátorem uvedená výše těchto paušálních nákladů je zcela nepřiměřená výši těchto nákladů v obdobných případech, které se pohybují v rozmezí od 400 Kč do 600 Kč. Soud proto náhradu paušálních výdajů přiznal, avšak ve výši 600 Kč, když likvidátorem nebylo tvrzeno ani doloženo, že by v této věci měly být vyšší administrativní náklady než v obdobných případech. Soud však neshledal jako účelně vynaložený výdaj na oznámení o vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč, zpracování a podání daňového přiznání ve výši 4 840 Kč, když dle sdělení likvidátora se jednalo o zcela nemajetnou společnost. Oznámení o vstupu společnosti do likvidace v obchodním věstníku je další způsob, jak seznámit věřitele se vstupem společnosti do likvidace a informovat je, jak přihlásit své pohledávky. Zjistí-li však likvidátor, že neexistuje majetek likvidované společnosti, z něhož by mohl uspokojit závazky společnosti vůči věřitelům, nelze považovat výdaj na zveřejnění oznámení o vstupu společnosti do likvidace za účelně vynaložený, když případné přihlášení pohledávky věřitele by na stav likvidace nemělo žádný vliv, přičemž samotný zápis likvidace v obchodním rejstříku lze považovat ve vztahu k věřitelům za dostatečné (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2020, sp. zn. 5 Cmo 11/2020). Stejně tak nelze dle soudu prvního stupně považovat za účelně vynaložený výdaj na zpracování daňových přiznání za období likvidace. V případech, kdy se jedná o společnost zcela nemajetnou, není k dokončení likvidace a jejímu výmazu z obchodního rejstříku potřebné předkládat souhlas finančního úřadu s výmazem společnosti, postačí prohlášení likvidátora o neexistenci majetku, na jehož základě obchodní rejstřík společnost vymaže (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. dubna 2023, sp. zn. 8 Cmo 77/2023). Pro úplnost soud dodává, že vznikla-li nutnost vypracovat a podat daňová přiznání z důvodu delšího trvání likvidace, ač nic nebránilo likvidátorovi ukončit likvidaci již dříve (bez nutnosti podat daňová přiznání), nelze pak tento dodatečný náklad mít za účelný a přenášet jej na stát. Soud dále neshledal ani likvidátorem doložený výdaj na archivaci ve výši 7 000 Kč za účelně vynaložený. Soudu je z jeho vlastní činnosti známo, že výše náhrady nákladů archivace se u obdobných likvidací pohybuje v rozmezí do 2 000 Kč, a proto náklad na archivaci ve výši 7 000 Kč shledal za zcela nepřiměřený a tím nehospodárný a neúčelný, když likvidátor by měl volit služby třetích osob, nemůže-li tyto služby zajistit sám, které jsou k veřejným prostředkům co nejméně nákladné a hospodárné. Soud proto náhradu výdaje na archivaci přiznal, avšak pouze ve výši 2 000 Kč, jenž soud shledal za náklad přiměřený k obdobným likvidacím. Náhrada nákladů tedy byla přiznána ve výši, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení, když výše likvidačního zůstatku společnosti byla nulová, „přičemž od této částky byla odečtena poskytnutá záloha ve výši 10 000 Kč.“ 3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal likvidátor v zákonné lhůtě odvolání. Z obsahu odvolání vyplývá, že míří jen do nepřiznané náhrady hotových výdajů, konkrétně do zcela nepřiznaného výdaje za účetní služby a „za podání daňových přiznání“ ve výši 4 840 Kč a za oznámení vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč a pouze do nepřiznané části náhrady hotového výdaje za archivaci ve výši 5 000 Kč.

4. Likvidátor namítl, že při výkonu funkce likvidátora je povinen jednat s péčí řádného hospodáře (§ 193 o. z. ve spojení s § 51 odst. 1 a § 52 odst. 1 z. o. k.), ostatně jak toto bylo i definováno v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 67/2023 z 3. 5. 2023 či 7 Cmo 176/2024 z 1. 7. 2024. V rámci plnění svých zákonných povinností je v souladu se zákonem, a to dle § 198 o. z. ve spojitosti s § 13 a § 14 odst. 1 nař. vlády č. 351/2013 Sb., likvidátor povinen oznámit, bez zbytečného odkladu, vstup právnické osoby do likvidace všem známým věřitelům a zároveň učinit výzvu pro věřitele, aby své pohledávky přihlásili ve lhůtě stanovené zákonem do likvidace společnosti. Tato povinnost je obligatorní a nikoli dispozitivní, jak se soud prvního stupně ve svém usnesení domnívá. Odvolatel zdůraznil, že vstup společnosti do likvidace je na základě soudního rozhodnutí, a tudíž věřitel se to nedozví ihned, ale teprve na základě zápisu v důsledku tohoto rozhodnutí soudu do obchodního rejstříku, kdy v praxi ne vždy dojde k včasnému a řádnému zápisu těchto skutečnosti do obchodního rejstříku a likvidátor má pak za povinnost bez ohledu na fakt, zda je společnost majetná či nemajetná, postupovat dle § 198 o. z. Likvidátor přitom připomíná, že v případě dobrovolné likvidace ve formě notářského zápisu sepsaného notářem, je postup dle § 198 o. z. rovněž zpoplatněn, kdy 1. zveřejnění je v ceně úhrady notářského zápisu a 2. zveřejnění je povinen uhradit likvidátor tak, aby byla naplněna dikce § 198 o. z. Likvidátor proto nesouhlasí s tvrzením soudu o tom, že zveřejnění vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku není účelně vynaložený výdaj (náklad) likvidace, jelikož zjištění, zda společnost má či nemá majetek je obsahem likvidace a na jejím začátku či v průběhu likvidace nemůže likvidátor předjímat, že společnost je nemajetná, a proto nebude postupovat dle § 198 o. z., jak dovozuje soud. Z praxe je likvidátorovi známo, že i při ukončení likvidace se může objevit majetek, který na počátku či v průběhu likvidace nebyl likvidátorovi znám, a tudíž se likvidátor nemůže spoléhat na to, že poruší zákonné ustanovení o zveřejnění vstupu společnosti do likvidace jen proto, že se domnívá, že je společnost nemajetná. Sám statut „nemajetnosti“ likvidované společnosti je možno konstatovat až teprve při ukončení likvidace a při úplném vyčerpání všech možností, jak zjistit, zda-li likvidovaná společnost nemá majetek. O tom, že postup likvidátora je správný svědčí i judikatura Vrchního soudu v Praze, která plně koresponduje s jednáním likvidátora a potvrzuje správnost tohoto postupu (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 183/2024 ze dne 1. 7. 2024, 7 Cmo 177/2024 ze dne 27. 6. 2024, 7 Cmo 184/2024 ze dne 1. 7. 2024).

5. Ohledně zpracování účetních výkazů, tj. podání daňových přiznání, včetně rozvahy a výsledovky, účetní jednotky, má likvidátor za to, že jde o účelně vynaložený náklad likvidace. Likvidátor svým jmenováním má povinnost zajistit řádné vedení účetní agendy a evidence. Pakliže soud argumentuje tím, že přiznání účetní jednotky byla nulová, a to z důvodu toho, že je nemajetná - tj. v rozhodném období nenalezl zatím žádný majetek - aktivum nebo existují jen závazky, pak likvidátor konstatuje, že dle § 199 o. z. je likvidátor povinen sestavit ke dni vstupu právnické osoby do likvidace zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby. Tuto povinnost s ohledem na § 193 o. z. nemůže nesplnit. Je zavádějící argumentace soudu s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 8 Cmo 77/2023, že tato povinnost neplatí. Dikce ustanovení § 199 o. z. je kogentní a nelze ji obcházet. Při vstupu likvidátor nesestavuje rozvahu společnosti pouze ke dni vstupu do likvidace, ale i ke dni předcházejícímu dni vstupu do likvidace, jak ukládá zákon (obvykle statutární orgán není funkční).

6. Nelze dle odvolatele souhlasit ani s části odůvodnění, kdy soud tvrdí, že „...nelze považovat za účelně vynaložený výdaj zpracování daňových přiznání." - likvidátor je povinen zpracovat a podat DP za příslušný rok, zajistit vedení účetnictví, komunikovat s finančním úřadem apod. Položka daňová přiznání přitom zahrnuje nejenom vlastní daňová přiznání u finančního úřadu, ale rovněž, a to v mnoha případech, komunikaci se sociální správou- odhlášení zaměstnanců ,zaměstnavatelů, podávání hlášení o měsíčních výkazech- tedy veškeré požadavky stanovené zákonem. Cena za vedení účetnictví obsahuje i položku 21 % DPH a na základě prověřování cen účetních služeb je minimální cena za účetní (daňovou) konzultaci, resp. zpracování určité služby ve výši Kč 800 - 1 000,-, a vypracování DP je v minimální ceně Kč 1 000 - 1 500,- za jedno daňové přiznání. Likvidátor proto nesouhlasí ani v tomto případě s argumentací soudu, že výdaj za účetní služby není účelně vynaložený náklad (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 67/2023, 7 Cmo 169/2020, 14 Cmo 63/2023, 7 Cmo 176/2024, 9 Cmo 183/2024). Likvidátor přitom opírá svůj názor o ustálenou rozhodovací praxi soudu (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 14 Cmo 322/2016 či 7 Cmo 169/2020-68 ze dne 21. 12. 2020 nebo 7 Cmo 273/2022 ze dne 6. 2. 2023), kdy soudem bylo deklarováno, že „..i v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek, je třeba pro tuto činnost mít příslušné odborné znalosti, včetně znalostí právě platné legislativy. Po likvidátoru, který těmito odbornými znalostmi nedisponuje, nelze spravedlivě požadovat, aby tyto činnosti vykonával výlučně sám na svůj náklad a odpovědnost“. Z výše uvedené dikce tak vyplývá, že výdaj na účetní služby byl oprávněný a z hlediska ceny ve výši Kč 4 840,- i přiměřený. Likvidátor přitom dále konstatuje, že během likvidace se nepodává pouze jedno daňové přiznání, ale několik, a z hlediska praxe mu je známo, že během každého roku se podmínky pro podávání daňových přiznání mění, což skutečně předpokládá, že je nutno velice pečlivě sledovat nejenom zákony, ale i předpisy MF ČR pro tyto záležitosti. Rovněž tak konstatuje likvidátor, že v průběhu roku 2023 došlo ke zdražení účetních služeb, a to podstatným způsobem oproti letům 2021-2022. Likvidátor přitom dále poukazuje i na vlastní usnesení senátu 77 Cm, kterými soud I. stupně přiznal náklady na hotové výdaje likvidaci v plné výši - 77 Cm 197/2019 z 27. 7. 2023 či 77 Cm 74/2018 z 27. 7. 2023 či usnesení jiných senátů Městského soudu v Praze - např. senátu 78 Cm nebo 73 Cm nebo 84 Cm (např. 73 Cm 178/2019, 78 Cm 87/2013 nebo 84 Cm 396/2017).

7. Dále odvolatel brojil proti tomu, že soud rozporoval výši náhrady za výdaj na archivaci ve výši Kč 7 000,- a přiznal pouze částku Kč 2 000,- s tím, že odkazuje na svou rozhodovací praxi v obdobných případech. Likvidátor s tímto nesouhlasí, a naopak poukazuje na to, že tento senát ve svých rozhodnutích z roku 2023 - (sp. zn. 77 Cm 223/2019 z 27. 7. 2023, 77 Cm 234/2019 z 26. 7. 2023, 77Cm 236/2015 z 25. 7. 2023, 77Cm 217/2015 z 27. 7. 2023 a dalších minimálně 40 usneseních) tento náklad plně uznal ve výši Kč 7 000,-. Obdobně přitom postupovaly i jiné senáty Městského soudu v Praze - např. senát 78 Cm, 84 Cm či 73 Cm. Lze uvést, že výdaj za archivaci zahrnuje veškeré úkony, které při 10letém období archivace lze se spisem provádět či lze předpokládat, že s ním mohou být prováděná (např. opisy listin, předkládání listin soudu, zapůjčení spisu, kontrola stavu spisu apod.), kdy i tyto služby jsou samostatně zpoplatněny. Archivace nespočívá pouze v uskladnění listin na určitém místě jak se asi mylně soud domnívá, ale archivace je souhrn činnosti, které jsou nezbytné pro to, aby listiny byly archivovány a s nimi během archivace i bylo nakládáno- k těmto činnostem patří např. zpracování evidence dokumentů, skartace dokumentů, vyhledávací služby, zakládání dokumentů, skenování dokumentů, doručování dokumentů, doprava dokumentů v rámci skartace, přeprava a zasílání dokumentů, zpětné zařazení dokumentů, manipulace, nakládka a vykládka spisů, apod. Je nutno zdůraznit, že cena za archivaci na 10 let ve výši Kč 7 000,- představuje denní částku Kč 1,918 (měsíční částka Kč 57,53), což při požadavku na skladné, suché prostředí, temperování apod. je přiměřená částka; současně je stále třeba mít na paměti i to, že tato suma v sobě zahrnuje nejenom konstantní částku za skladné, ale i částky variabilní (náklady každoročně se měnících nákladů v podobě tepla, elektro apod.) a i hodnotu lidské práce a dále i faktory inflační. Tato cena zahrnuje i období, které překračuje 10 let, jelikož pro některé dokumenty je předepsaná delší doba archivace - například mzdové doklady, hlášení na sociální správu či na zdravotní pojišťovny apod. a i pro tuto dobu je třeba službu uhradit. Ostatně i rozhodovací praxe odvolacího soudu - Vrchního soudu v Praze, dává likvidátorovi plně za pravdu, že tento výdaj v této výši - Kč 7 000,-, je opodstatněný (srovnej viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 176/2024 ze dne 1. 7. 2024 nebo 7 Cmo 179/2024 ze dne 27. 6. 2024).

8. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se likvidátorovi přiznává náhrada nákladů likvidace v plné výši.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně jen v rozsahu nepřiznané náhrady hotových výdajů a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně.

10. Vzhledem k tomu, že odvolatel byl jmenován likvidátorem společnosti v roce 2023, je třeba vycházet z právní úpravy platné a účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce.

11. Podle § 9 odst. 2 nařízení „Likvidátor má právo na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v prokázané výši, nejvýše však ve výši odpovídající ceně obvyklé v době a místě uplatnění těchto hotových výdajů. Podle odst. 3, hradí-li stát náhradu hotových výdajů v případě, že ji nelze zcela nebo zčásti uhradit z majetku zrušené právnické osoby, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z těchto zdrojů, nejvýše však ve výši 50 000 Kč.“ 12. Odvolací soud se tedy zabýval náhradou hotových výdajů, které likvidátor v souvislosti s provedením likvidace společnosti vynaložil a jejichž náhradu požadoval přiznat, avšak jen v rozsahu odvoláním napadené a soudem prvního stupně nepřiznané částky.

13. Likvidátor se konkrétně v případě výdaje na archivaci odvolal pouze do nepřiznané částky náhrady, tj. pouze do rozdílu požadované částky 7 000 Kč a přiznané částky ve výši 2 000 Kč, tedy jen do částky 5 000 Kč (proti přiznané výši náhrady z logiky věci nebrojí).

14. Likvidátor dokládal vynaložení výdaje na archivaci ve výši 7 000 Kč fakturou č. 11/2024 vystavenou společností [právnická osoba]., IČO [IČO], v níž je uvedeno, že likvidátorovi je fakturována částka 7 000 Kč za náklady na archivaci dokumentů společnosti (dále také jen „faktura za archivaci“).

15. Odvolací soud výdaj na archivaci v soudem prvního stupně nepřiznané výši 5 000 Kč účelně vynaloženým neshledal. Vycházel přitom z následujícího.

16. Podle § 205 odst. 1 a 4 o. z. je likvidátor povinen uchovávat konečnou zprávu o průběhu likvidace, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrku sestavenou ke stanovenému dni po dobu 10 let od zániku právnické osoby.

17. Podle § 2 písm. e) zák. č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů (dále také jen „z.a.“), „Pro účely tohoto zákona rozumí dokumentem každá písemná, obrazová, zvuková nebo jiná zaznamenaná informace, ať již v podobě analogové či digitální, která byla vytvořena původcem nebo byla původci doručena.“ 18. Podle § 3 odst. 2 písm. a) z.a. „Povinnost uchovávat dokumenty a umožnit výběr archiválií mají za podmínek stanovených tímto zákonem také obchodní společnosti a družstva s výjimkou bytových družstev, pokud jde o dokumenty uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu (dále jen „soukromoprávní původci“).“ 19. Dle přílohy 1 z.a. jsou „dokumenty vzniklé z činnosti obchodních společností, družstev s výjimkou družstev bytových a notářů např. zakladatelské dokumenty, statuty, stanovy, jednací řády, dokumentace o zrušení a zániku, protokoly a zápisy z jednání statutárního orgánu a dozorčího orgánu, zprávy dozorčího orgánu, zápisy z valných hromad s přílohami, účetní závěrky“ 20. Podle § 3 odst. 4 z.a. „Povinnost uchovávat dokumenty a umožnit výběr archiválií mají dále podnikatelé, kterým bylo uděleno státní povolení k provozování živnosti vedení spisovny (dále jen „koncese k vedení spisovny“), jde-li o dokumenty, ke kterým mají tuto povinnost veřejnoprávní původci, soukromoprávní původci nebo jejich právní nástupci a které byly veřejnoprávními původci, soukromoprávními původci nebo jejich právními nástupci těmto podnikatelům předány k zajištění odborné správy.“ 21. Podle přílohy č. 3 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, je obsahem náplně koncesované živnosti vedení spisovny „Zajištění odborné správy dokumentů původce, popřípadě jeho právních předchůdců, v rozsahu úkonů souvisejících s uchováním těchto dokumentů, výkonem nahlédací agendy a umožnění provedení výběru archiválií, a to ve stejném rozsahu souvisejících povinností, které jsou zákonem o archivnictví a spisové službě stanoveny tomuto původci.“ 22. Z výše uvedeného vyplývá, že likvidátor má povinnost uchovávat příslušné dokumenty společnosti (viz výše) dle zákona o archivnictví a spisové službě. Není vyloučeno, aby likvidátor zajistil splnění stanovené povinnosti u třetích osob, ovšem jen tak, že bude zajištěna prostřednictvím osoby disponující koncesovanou živností vedení spisovny s tímto předmětem podnikání.

23. Likvidátor pro splnění povinnosti uchovávat stanovené dokumenty společnosti vybral společnost [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále také jen „společnost [Anonymizováno]“). Odvolacímu soudu je z vlastní činnosti - z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného na společnost [Anonymizováno] - známo, že předmětem podnikání této společnosti byl (a stále je) „pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor“. Ze zakladatelské listiny založené ve sbírce listin obchodního rejstříku pro společnost [Anonymizováno] je pak odvolacímu soudu známo, že předmětem podnikání této společnosti je „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor“.

24. Předmětem podnikání společnosti [Anonymizováno] tedy není vedení spisovny, k němuž by disponovala příslušnou koncesní listinou s předmětem podnikání vedení spisovny. Pokud si likvidátor pro splnění povinnosti uchovávat dokumenty vybral společnost [Anonymizováno], jejímž předmětem podnikání není vedení spisovny, pak hotový výdaj ve výši 7 000 nemůže být považován za výdaj účelně vynaložený, který by bylo možno likvidátorovi nahradit. Přiznání odvoláním otevřené částky ve výši 5 000 Kč (nepřiznané soudem prvního stupně) nemá oporu v právní úpravě (§ 9 odst. 2 nařízení).

25. Odvolací soud se zabýval účelností výdaje za inzerci v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč. Nejvyšší soud stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. února 2024, sp. zn. Cpjn 203/2023 (dále také jen „stanovisko“) sjednotil rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci ohledně posouzení účelnosti výdajů vynaložených likvidátorem jmenovaným soudem nebo jiným orgánem veřejné moci zveřejněním oznámení o vstupu do likvidace a výzvy k přihlášení pohledávek podle § 198 odst. 2 o. z. v Obchodním věstníku. Podle Nejvyššího soudu není zveřejnění výzvy k přihlášení pohledávek účelně vynaloženým výdajem tehdy, jestliže likvidátor mohl pro provedení nezbytných šetření důvodně předpokládat, že právnická osoba nemá žádný majetek. V daném případě likvidátor vynaložil výdaj za inzerci v Obchodním věstníku před vydáním stanoviska částku 2 178 Kč, pročež přímým uplatněním stanoviska by došlo ve vztahu k likvidátorovi k popření požadavku na spravedlivé rozhodnutí. Byl by narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť v době vynaložení nákladů na inzerci likvidátor plnící zákonnou povinnost dle § 198 odst. 2 o. z., nemohl objektivně předvídat vydání stanoviska a předchozí rozhodovací praxe zdejšího soudu naopak stála na závěru, že zveřejnění výzvy v Obchodním věstníku je nutnou podmínkou pro výmaz právnické osoby z veřejného rejstříku (srov. např. usnesení Vrchního soud v Praze ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 7 Cmo 43/2017, uveřejněné v Obchodněprávní revui č. 4/2018). Likvidátorovi nelze klást k tíži, že provedl přesně to, co po něm zákon i soudní praxe před vydáním stanoviska požadovala. Odvolací soud výdaj za inzerci v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč shledal za účelně vynaložený výdaj, na jehož náhradu má likvidátor právo (viz § 9 odst. 2 nařízení).

26. Stran soudem prvního stupně nepřiznané náhrady hotových výdajů týkající se částky 4 840 Kč odvolací soud považuje za nezbytné si ujasnit, čeho konkrétně se tento hotový výdaj týkal. Soud jej označuje - v souladu s konečnou zprávou o provedení likvidace společnosti zpracovanou samotným likvidátorem a na jejím konci jím uvedeným vyúčtováním hotových výdajů, jako výdaj za „zpracování daňových přiznání“. Odvolatel však hned ve třetím odstavci uvedl, že soud mu nepřiznal výdaj za účetní služby ve výši 4 800 Kč, dále v další části odůvodnění odvolání uvedl, že výdaj za účetní služby byl oprávněný a z hlediska ceny ve výši 4 800 Kč i přiměřený, akcentuje na jiných místech odůvodnění odvolání povinnost právnické osoby sestavit ke dni vstupu právnické osoby do likvidace zahajovací rozvahu a i rozvahu předcházející dni jejího vstupu do likvidace a hovoří o zdražení účetních služeb oproti letům 2021 - 2022 podstatným způsobem….. Tento výdaj odvolatel soudu dokládal fakturou číslo 2024/006 vystavenou společností [právnická osoba] dne 8. 1. 2024, v níž je výslovně uvedeno: „Fakturuje vedení účetnictví v rámci likvidace, včetně uzávěrek a DPPO za období likvidace“ 4 840 Kč.

27. Z ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu (např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2024 sp. zn. 7 Cmo 218/2024) vyplývá, že likvidátor není povinen vést účetnictví včetně vyhotovení příslušných účetních závěrek a potřebných daňových přiznání osobně, neboť i v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek, je třeba pro tuto činnost mít příslušné odborné znalosti, včetně znalosti právě platné legislativy. Po likvidátorovi, který těmito odbornými znalostmi nedisponuje, nelze spravedlivě požadovat, aby tyto činnosti vykonával výlučně sám na svůj náklad a odpovědnost. Odvolací soud uzavírá, že odvolatelem vynaložený výdaj za vedení účetnictví ve výši 4 840 Kč je účelně vynaloženým výdajem v souvislosti s prováděním likvidace ve smyslu § 9 odst. 2 nařízení, za nějž mu přísluší náhrada. Jelikož odvolací soud shledal tento hotový výdaj stran vedení účetnictví jako účelně vynaložený, nezabýval se jím dále pro bezpředmětnost z hlediska toho, zda splňuje tyto předpoklady i ohledně zpracování daňových přiznání.

28. K části odůvodnění usnesení soudu prvního stupně - poslední věta týkající se poskytnuté zálohy ve výši 10 000 Kč, jež měla být dle soudu prvního stupně odečtena, odvolací soud dodává, že z obsahu spisu nevyplývá, že by likvidátorovi byla taková záloha vůbec poskytnuta a především toto konstatování soudu prvního stupně ani nekoresponduje s výrokem usnesení (výrok II.), neboť soudem prvního stupně přiznaná částka za hotové výdaje odpovídá tomu, co soud prvního stupně dle odůvodnění přiznal likvidátorovi na náhradu hotových výdajů, tj. „Poštovné a správní poplatky - 1.089,90 Kč, administrativní výdaje - 600 Kč, archivace 2 000 Kč, celkem jde o částku ve výši 3 689,90 Kč, jež je uvedena ve výroku II., přičemž od této částky žádných 10 000 Kč odečteno není. Odvolací soud tedy považoval konstatování soudu prvního stupně o odečtení zálohy ve výši 10 000 Kč za zjevnou nesprávnost, jež byla patrně zkopírována z jiného odůvodnění rozhodnutí týkajícího se také náhrady hotových výdajů, ale jiného likvidátora.

29. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně změnil v rozsahu výroku II. tak, že likvidátorovi přiznal na náhradě hotových výdajů dalších 7 018 Kč (2 178 Kč - za inzerci v Obchodním věstníku + 4 840 Kč za vedení účetnictví společnosti).

30. Jelikož je likvidátor jediným účastníkem řízení, nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení.

Poučení