91 Co 151/2025 - 185

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Zuzany Šmídové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], nar. [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen zmocněncem [Jméno zmocněnce] nar. [Datum narození zmocněnce], bytem [Adresa zmocněnce] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 60 000 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. února 2025, č. j. 22 C 330/2021-151, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení 30 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 1. 9. 2021 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení 29 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 1. 9. 2021 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl tak již podruhé o žalobě ze dne 8. 10. 2021, kterou se žalobce po žalované původně domáhal náhrady škody spočívající v ušlém zisku ve výši 60 000 000 Kč s příslušenstvím, která měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Úřadu městské části [adresa], [Odbor] (resp. [Odbor]). Nesprávný úřední postup žalobce spatřoval jednak v nepřiměřené délce stavebního řízení, jednak v neformálním ujišťování pověřených osob stavebního úřadu o tom, že provádění stavby bylo legální, byť ve skutečnosti nebylo.

3. První rozsudek soudu I. stupně ze dne 21. 4. 2023, č. j. [spisová značka], kterým byla žaloba zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 6. 9. 2023, č. j. [spisová značka]. Odvolací soud uložil soudu I. stupně, aby, pokud žalobce skutečně uplatňuje nárok na náhradu škody ze dvou různých titulů, vedl žalobce postupem podle § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k jednoznačné klasifikaci a kvantifikaci jednotlivých nároků, když je zřejmé, že jsou odlišné povahy a je o nich nutné rozhodnout separovaně.

4. V dalším řízení soud I. stupně usnesením ze dne 9. 10. 2023, č. j. [spisová značka], vyzval žalobce podle § 43 o. s. ř, aby specifikoval a upřesnil, na základě jakých skutečností požaduje po žalované náhradu škody (újmy), a pokud se jedná o titul nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení a titul nesprávného úředního postupu spočívajícího v ujišťování pověřených osob, pak aby ke každému jednotlivému nároku uvedl, jakou částku po žalované požaduje a jak k této výši dospěl.

5. Žalobce dne 27. 10. 2023 svou žalobu doplnil tak, že nově požadoval v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením trvajícím přes 17 let nemajetkovou újmu ve výši 30 600 000 Kč (1 800 000 Kč za každý rok řízení), když byl po celou dobu v nejistotě, jakým způsobem řízení dopadne. Dále žádal náhradu majetkové újmy ve výši 29 400 000 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s utvrzováním zaměstnanců stavebního úřadu v rozmezí let 2001 až 2011, že stavba je povolena. K výši škody dospěl tak, že vznikl rozestavěný objekt na ploše 400 m2 o výšce 12 m, tj. vznikl obestavěný prostor 4 800 m3, kdy průměrné náklady na obestavěný m3 činí 6 125 Kč. Soud I. stupně připustil změnu žaloby při jednání dne 26. 8. 2024.

6. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že Úřad městské části [adresa], [Odbor] (dále i jen „stavební úřad“) vydal na základě žádosti [jméno FO] dne 16. 3. 1992 pod č. j. [číslo] územní rozhodnutí č. [číslo] pro umístění stavby hotelu na pozemku p. č. [číslo] a p. č. [číslo] při [adresa] (dále i jen „stavba“), které nabylo právní moci dne 1. 5. 1992. Dne 27. 5. 1993 podal žalobce (již namísto původní účastnice správního řízení) žádost o vydání stavebního povolení. Stavební úřad vydal pro stavbu dne 29. 7. 1993 stavební povolení č. j. [číslo], které nenabylo právní moci z důvodu odvolání účastníků stavebního řízení (manželů [jméno FO]). Magistrát města [adresa] (dále i jen „odvolací stavební úřad“) zjistil, že žalobce již zahájil stavbu bez pravomocného stavebního povolení, proto uložil stavebnímu úřadu zahájit řízení o odstranění stavby, což stavební úřad dne 25. 10. 1993 učinil. Odvolací stavební úřad zároveň dne 18. 11. 1993 přerušil řízení o odvolání proti stavebnímu povolení. Během řízení o odstranění stavby byla uplatněna námitka účastníka řízení [jméno FO], který uvedl, že realizací navrhované novostavby hotelu dojde k zastínění jeho zahrady, ke snížení výnosů a snížení ceny pozemku. Stavební úřad odkázal [jméno FO] na občanskoprávní soud. Manželé [jméno FO] podali dne 24. 1. 1994 žalobu k Městskému soudu v [adresa][Anonymizováno]a stavební úřad dne 26. 1. 1994 žalobci sdělil, že v řízení bude pokračováno až po pravomocném rozhodnutí soudu. Stavební úřad dne 18. 2. 1994 zjistil, že jsou prováděny stavební práce bez povolení, proto uložil žalobci, aby se zdržel veškerých stavebních prací a nařídil žalobci zabezpečovací práce. Dne 20. 9. 1994 stavební úřad zjistil, že nařízené práce dosud nebyly dokončeny. Dne 23. 5. 1996 stavební úřad zjistil, že byly provedeny další stavební práce, proto dne 24. 5. 1996 nařídil žalobci provedení dalších zabezpečovacích prací a po dokončení zabezpečovacích prací ukončení veškeré stavební činnosti. Městský soud v [adresa] usnesením ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. [spisová značka], zastavil řízení o zdržení se zásahu do vlastnického práva, neboť žalobci vzali žalobu zpět.

7. Soud I. stupně měl dále za zjištěné, že stavební úřad vyzval žalobce k účasti na kontrolní prohlídce dne 7. 2. 2008, ten se k prohlídce nedostavil. Při místním šetření stavebního úřadu dne 12. 5. 2011 bylo zjištěno, že žalobce provádí i nadále stavbu bez rozhodnutí stavebního úřadu a žalobce byl vyzván k bezodkladnému zastavení prací. Dne 31. 8. 2011 podal žalobce žádost o dodatečné povolení stavby. Dne 11. 6. 2013 byla provedena kontrolní prohlídka rozestavěné stavby, při které bylo zjištěno, že stavebník porušil výzvu k zastavení stavebních prací. Také při prohlídce dne 18. 7. 2013 bylo zjištěno, že žalobce dále pokračuje ve výstavbě, proto stavební úřad přistoupil k zahájení exekučního řízení ukládáním pokut. Stavební úřad vydal dne 11. 11. 2013 rozhodnutí o odstranění stavby, proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Odvolací stavební úřad rozhodnutí dne 28. 2. 2014 zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Stavební úřad následně opakovaně vyzýval žalobce k účasti na kontrolní prohlídce rozestavěné stavby, ten se však nedostavil a stavebnímu úřadu neumožnil vstup na pozemek. Stavební úřad udělil žalobci dne 3. 9. 2015 a 18. 3. 2016 pořádkovou pokutu a dne 28. 6. 2016 vydal nové rozhodnutí o odstranění stavby. Toto rozhodnutí odvolací stavební úřad opětovně zrušil a vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Dle pokynů odvolacího stavebního úřadu oznámil stavební úřad dne 9. 11. 2016 zahájení samostatného řízení o odstranění přípojek inženýrských sítí ke stavbě a dále se pokusil o ustanovení soudního znalce, který by vypracoval znalecký posudek na odstranění nepovolené stavby i přípojek. Stavební úřad se několikrát pokusil provést kontrolní prohlídku stavby, žalobce se ale v žádném z uvedených termínů prohlídky stavby nezúčastnil a neumožnil stavebnímu úřadu vstup na pozemek a do rozestavěné stavby. Na základě fotodokumentace z dronu bylo zjištěno, že žalobce pokračoval ve stavbě a stavební úřad vydal dne 18. 12. 2017 rozhodnutí o odstranění stavby, z kterého bylo vyčleněno rozhodnutí dotýkající se přípojek. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím stavebním úřadem a nabylo právní moci dne 4. 5. 2018. Proti rozhodnutí odvolacího stavebního úřadu podal žalobce správní žaloby. Krajský soud v [adresa] rozsudky ze dne 13. 2. 2020, č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka], žaloby zamítl. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v [adresa] zamítl rozsudky ze dne 9. 5. 2022, č. j. [spisová značka], a ze dne 12. 5. 2020, č. j. [spisová značka]. Stavební úřad provedl dne 26. 8. 2022 kontrolní prohlídku, při které zjistil, že stavba nebyla odstraněna, a proto bylo zahájeno exekuční řízení.

8. Soud I. stupně též zjistil, že žalobce požádal dne 10. 12. 2020 žalovanou o poskytnutí náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 60 000 000 Kč ze shodných důvodů jako uplatněných v žalobě, žalovaná žádost žalobce o přiznání náhrady škody dne 28. 6. 2021 odmítla.

9. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 3 odst. 1 písm. c), § 5 písm. a) a b), § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a 2, § 26, § 30, § 32 a § 36 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“), § 6 odst. 2 a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o. z.“), § 55 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), že žaloba není důvodná.

10. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla námitku promlčení celého žalovaného nároku, zabýval se soud I. stupně primárně těmito námitkami. Ve vztahu k námitce promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy dospěl soud I. stupně k závěru, že je důvodná. Žalobce se dozvěděl o vzniku tvrzené nemajetkové újmy nejpozději dne 25. 4. 2018, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým bylo řízení o odstranění stavby skončeno. Od tohoto dne tedy počala běžet žalobci subjektivní promlčecí lhůta. Tento nárok žalobce u žalované před podáním žaloby neuplatnil, promlčecí lhůta tak uběhla dne 25. 10. 2018. Žaloba byla u soudu podána dne 8. 10. 2021, tedy opožděně. Z uvedeného důvodu soud I. stupně žalobu o zaplacení 30 600 000 Kč zamítl.

11. Naopak soud I. stupně shledal jako nedůvodnou námitku promlčení ve vztahu k nároku na náhradu majetkové újmy představující marně prostavěné prostředky. Žalobce se dozvěděl o vzniku tvrzené újmy nejpozději dne 25. 4. 2018, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým bylo řízení skončeno a bylo definitivně rozhodnuto o odstranění stavby. Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 14. 12. 2020, v té době byla promlčecí doba 2 roky, 7 měsíců a 19 dnů. Tříletá promlčecí doba započala opětovně běžet dne 15. 6. 2021 a uplynula by tak 25. 10. 2021. Žaloba byla podána u soudu dne 8. 10. 2021, tedy včas.

12. Soud I. stupně poté konstatoval, že žalobcem tvrzené neformální ujišťování pověřených osob stavebního úřadu o tom, že provádění stavby bylo legální, byť ve skutečnosti nebylo, nelze podřadit pod nesprávný úřední postup, neboť toto jednání samo o sobě nemohlo být důvodem (právním titulem) pro legalitu provádění stavebních prací žalobcem. Žalobce byl v průběhu celého řízení, tj. již od 18. 2. 1994, kdy mu bylo uloženo zdržet se veškerých stavebních prací na stavbě, opakovaně vyzýván k zastavení prací na stavbě a bylo mu zároveň sdělováno, že rozhodnutí o povolení stavby nenabylo právní moci. Tato informace mu byla poskytnuta i v rámci rozhodnutí ze dne 24. 5. 1996, dále např. ve dnech 12. 5. 2011, 11. 11. 2013, 3. 9. 2015 a dne 18. 12. 2017. Pokud žalobce záměrně všechna tato rozhodnutí nebral v potaz a odvolává se nyní na práva nabytá v dobré víře, pak soud I. stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2020, č. j. [spisová značka], kde žalobci již bylo vyloženo, že v průběhu řízení nedisponoval žádným pravomocným stavebním povolením, na základě kterého by mohl spoléhat na to, že svá práva může realizovat. Žalobci tak dobrá víra nemůže svědčit.

13. Soud I. stupně dále uvedl, že také specifikace škody žalobcem není dostatečně určitá a žalobce ji ani ničím nedoložil, kdy ani netvrdil jakým způsobem dospěl k částce 6 125 Kč jako průměrného nákladu na obestavění jednoho m3. Tvrzená majetková škoda žalobci ani nemohla vzniknout v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu, ale v důsledku toho, že žalobce prováděl stavbu bez pravomocného stavebního oprávnění. Pokud žalobce i přesto vynakládal finanční prostředky na provádění stavby, pak příčinou této škody není tvrzený nesprávný úřední postup stavebního úřadu, ale svéhlavost žalobce, či dokonce jeho záměrné přehlížení zákazů v pokračování stavebních prací. Sám žalobce již k datu 29. 7. 1993 vyvolal protiprávní stav, a ten od té doby udržoval.

14. Soud I. stupně proto s ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 a § 151 o. s. ř. a přiznal úspěšné žalované nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 3 900 Kč za 13 úkonů po 300 Kč (vyjádření ve věci ze dne 15. 6. 2022, 30. 1. 2023, 30. 6. 2023, 8. 4. 2024 a 25. 9. 2024, účast a příprava na jednání dne 18. 1. 2023, 21. 4. 2023,[Anonymizováno]26. 8. 2024 a 5. 2. 2025) podle § 2 odst. 3 vyhlášky [orgán] č. 254/2015 Sb.

16. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Uvedl, že soud I. stupně „rehabilitoval“ neodůvodnitelné průtahy správního řízení, nekompetentní rozhodování a doslova šikany osoby žalobce ze strany správních orgánů od roku 1993. Poukázal na navzájem si odporující, chaotická a nesrozumitelná rozhodnutí stavebního úřadu, kdy ani obecné soudy neposkytly žalobci právní ochranu. Žalobce popisoval, jak byl zaměstnanci stavebního úřadu opakovaně při ústních jednáních utvrzován o tom, že stavba je prováděna v souladu s právními předpisy, když již po ukončení soudního sporu s manžely [jméno FO] v roce 2000 měl od stavebního úřadu informaci, že stavba je povolena. Tato situace trvala až do května 2011, proto žalobce prováděl stavební práce. Žalobce nesouhlasil se soudem I. stupně, že pracovníci stavebních úřadů nejsou odpovědni za svá písemná podání. Žalobce oprávněně očekával, že stavební úřad je profesionální instituce, proto jeho pochybení nelze omlouvat. Žalobce uvedl, že řízení o odstranění stavby bylo přerušeno pouze do rozhodnutí soudu ve věci občanskoprávních námitek manželů [jméno FO], trvalo tak do 24. 1. 2001, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 12. 2000, č. j. [spisová značka], tedy odpadl důvod přerušení v řízení odstranění stavby a dodatečné povolení stavby. Úřad městské části [adresa], [Odbor] měl tedy nejpozději do 24. 3. 2001 vydat rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nebo odstranění stavby. Ve lhůtě od 25. 3. 2001 do 25. 4. 2018 se správní orgán dopustil v řízení průtahů. Žalobce dále citoval judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 nebo sp. zn. II. ÚS 321/98 ze dne 5. 5. 1999) se závěrem, že prokáže a odůvodní-li poškozený, že mu vznikla škoda, avšak není schopen přesně určit a prokázat její výši, nemohou obecné soudy rozhodnout, že mu proto škoda nebude vůbec nahrazena nebo že mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost; v těchto případech je třeba určit výši vzniklé škody podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně o tom, že jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen. Poukázal na to, že v dané věci rozhodoval také Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 13. 2. 2020, č. j. [spisová značka], rozsudkem ze dne 9. 5. 2022, č. j. [spisová značka], a Ústavní soud usnesením ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. [spisová značka]. Tato rozhodnutí je třeba započítat do celé délky řízení. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

17. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že žalobce nikdy nedisponoval pravomocným stavebním povolením, a tedy nikdy nebyl oprávněn předmětnou stavbu hotelu začít zhotovovat. Žalobce stavbu přesto zahájil, a proto stavební úřad dne 25. 10. 1993 v souladu se zákonem oznámil zahájení řízení o odstranění stavby. Žalobce i nadále vyvíjel nepovolenou stavební činnost, kterou neustále „měnil“ rozsah předmětu řízení o odstranění stavby, a způsobil tak, že stavební úřad byl nucen zahájit několik paralelních řízení (vedle řízení o odstranění stavby hotelu i řízení o odstranění zařízení staveniště, řízení o uložených pořádkových pokutách a řízení o odstranění stavby přípojek) a bylo nutné opakovaně nařizovat bezodkladné zastavení stavebních prací. Žalobce tak svým jednáním sám vyvolal činnost stavebního úřadu ve věci nepovolené stavby, kterou nyní označuje za šikanu. Žalovaná dále uvedla, že neformální sdělení stavebního úřadu, ať už písemné nebo ústní, nemůže nahradit pravomocné stavební povolení ani prolomit rozhodnutí o nařízení zastavení stavebních prací. Na základě takové informace tak žalobce nemohl nabýt legitimní očekávání, že lze zahájit stavbu, a stavební úřad takovým postupem nemohl zapříčinit vznik škody. Žalovaná souhlasila se závěrem soudu I. stupně o promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy. Ohledně tvrzeného nároku na náhradu škody za „prostavěnost“ žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal žalované náklady řízení.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

19. Odvolací soud po doplnění dokazování podle § 213a odst. 1 o. s. ř. usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. [spisová značka], kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2022, č. j. [spisová značka] a rozsudku Krajského soudu v [adresa][Anonymizováno]ze dne 13. 2. 2020, č. j. [spisová značka], konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z kterých čerpal správná skutková zjištění, a která odvolací soud shrnul pod body 6 až 8 odůvodnění tohoto rozsudku. Správně zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně přiléhavým způsobem i po stránce právní, aplikuje přitom správně (s jedinou výhradou uvedenou dále) příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.

20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

21. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

22. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

23. Podle § 32 odst. 1 věty první OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

24. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

25. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

26. Z obsahu spisu se podává, že žalobce v průběhu řízení upravil svou žalobu podáním ze dne 27. 10. 2023 tak, že se po žalované nově domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 600 000 Kč, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem stavebního úřadu městské části [adresa] spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v řízení o vydání stavebního povolení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Podání žalobce ze dne 27. 10. 2023 bylo žalované doručeno dne 1. 2. 2024. Soud I. stupně změnu žaloby připustil při jednání dne 26. 8. 2024. Tento nárok žalobce u žalované ve smyslu § 14 odst. 3 OdpŠk předběžně neuplatnil. Z vyjádření žalované k novému nároku žalobce ze dne 8. 4. 2024, jakož i z jejích dalších podání či přednesů vyplývá, že žalovaná tento nárok žalobce uspokojit nehodlá.

27. Odvolací soud v této souvislosti připomíná judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž existují dvě výjimky z povinnosti předběžného projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního správního úřadu, a to jednak situace, kdy nárok žalovaný u soudu přesahuje svou výší nárok uplatněný v rámci předběžného projednání v situaci, kdy žalovaná dala jasně najevo, že jej vůbec uspokojit nehodlá. V takové situaci by byl požadavek na předběžné projednání podle § 14 odst. 3 OdpŠk zcela nadbytečný a je třeba vycházet z toho, že byl splněn ve vztahu k celé výši žalobou uplatněného nároku. Další výjimkou je situace, kdy soud I. stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle § 15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013).

28. V nyní posuzované věci je u nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě dána výjimka z povinnosti jeho předběžného projednání u žalované ve smyslu § 14 odst. 3 OdpŠk, neboť soud I. stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal a zároveň uplynula lhůta šesti měsíců podle § 15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a žalovaná dala najevo, že jej uspokojit nehodlá.

29. Soud I. stupně ve vztahu k nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy shledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná. Vyšel z toho, že šestiměsíční promlčecí doba podle § 32 odst. 3 OdpŠk začala běžet dne 25. 4. 2018, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým bylo řízení o odstranění stavby skončeno, a kdy se tak žalobce dozvěděl o vzniku újmy. Závěr soudu I. stupně o počátku běhu promlčecí doby však není správný.

30. Žalobce ve svém odvolání přiléhavě poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která je ustálena v závěru, že skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk odpovídá okamžiku nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4501/2011). Žalobce upozornil, že v předmětném řízení bylo posledním rozhodnutím usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. [spisová značka], kterým odvolací soud doplnil dokazování podle § 213a odst. 1 o. s. ř. a z něhož zjistil, že jím byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta ústavní stížnost žalobce proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2022, č. j. [spisová značka] a rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 13. 2. 2020, č. j. [spisová značka].

31. V případě nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě proto šestiměsíční promlčecí doba začala běžet dne 15. 7. 2022 a uplynula dne 15. 1. 2023. K přerušení běhu promlčecí doby podle § 35 odst. 1 OdpŠk nedošlo, neboť uvedený nárok nebyl u žalované předběžně uplatněn. Žalobce pak svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u soudu až dne 27. 10. 2023, tedy opožděně. Z uvedeného důvodu je správný závěr soudu I. stupně o tom, že námitka promlčení vznesená žalovanou ve vztahu k nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy je důvodná. Zamítnutí žaloby o náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 600 000 Kč s příslušenstvím soudem I. stupně bylo správné.

32. Odvolací soud poté dospěl na rozdíl od soudu I. stupně k závěru, že je promlčen také nárok žalobce na náhradu majetkové újmy ve výši 29 400 000 Kč spočívající ve vynaložených nákladech na stavbu v důsledku nesprávného úředního postupu, který žalobce spatřuje v tom, že v rozmezí let 2001 až 2011 byl utvrzován zaměstnanci stavebního úřadu, že stavba je povolena. Také tento nárok uplatnil žalobce u soudu až dne 27. 10. 2023 a u žalované nebyl předběžně uplatněn. Žalobce totiž u žalované uplatnil dne 14. 12. 2020 žádost o náhradu škody ve výši 60 000 000 Kč, kterou nijak blíže nekonkretizoval, pouze uvedl, že příslušné stavební orgány nerozhodovaly v zákonných lhůtách, když celé řízení trvalo od roku 1993 až do roku 2018 a žalobce se tak domníval, že mu tímto postupem vznikla škoda. Žalobce byl žalovanou upozorněn dopisem ze dne 28. 6. 2021, že žalobce toliko uvádí, že se domnívá, že mu vznikla škoda, kterou však žádným způsobem nedokládá. Žalobce poté dne 8. 10. 2021 podal žalobu k soudu o náhradu škody ve výši 60 000 000 Kč, v níž uvedl, že příslušné stavební orgány nerozhodovaly v zákonných lhůtách, když celé řízení trvalo od roku 1993 až do roku 2018 a žalobce se tak domníval, že mu tímto postupem vznikla škoda, neboť mu ušel zisk, jehož by při obvyklém běhu událostí dosáhl 60 000 000 Kč. Z uvedeného tak vyplývá, že žalobce uplatnil u žalované dne 14. 12. 2020 a u soudu dne 8. 10. 2021 zcela odlišný nárok, než o kterém nyní soud I. stupně po připuštění změny žaloby rozhodl.

33. Počátek běhu tříleté promlčecí doby u nároku žalobce na náhradu majetkové újmy podle § 32 odst. 1 věty první OdpŠk je třeba stanovit ke dni 2. 3. 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 13. 2. 2020, č. j. [spisová značka], kterým byla zamítnuta žaloba žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města [adresa] ze dne 18. 4. 2018, č. j. [číslo], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části města [adresa], [Odbor], ze dne 18. 12. 2017, o odstranění stavby hotelu při [adresa]. Tím pominul i odkladný účinek přiznaný Krajským soudem v [adresa] rozhodnutí odvolacího stavebního úřadu ze dne 18. 4. 2018. Nejpozději od tohoto dne muselo být žalobci zřejmé, že mu vznikla škoda, jakož i to, kdo za ni podle jeho názoru odpovídá. Nárok na náhradu škody uplatnil žalobce u soudu dne 27. 10. 2023, tedy po uplynutí promlčecí doby dne 2. 3. 2023.

34. Odvolací soud pak sdílí závěr soudu I. stupně o tom, že údajné neformální utvrzování žalobce zaměstnanci stavebního úřadu v rozmezí let 2001 až 2011, že stavba je povolena, nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk. Soud I. stupně přiléhavě poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž za nesprávný úřední postup soudní praxe považuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1572/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 839/2011 a další). Postup stavebního úřadu při rozhodování o žádostech o stavební povolení je upraven ve stavebním zákonu (v nyní posuzované věci srov. § 54 a násl. zákona č. 50/1976 Sb., resp. § 103 a násl. zákona č. 183/2006 Sb.), z něhož nevyplývá, že by v rámci činnosti rozhodovací mohl stavební úřad vydávat neformální stanoviska o tom, že stavba je povolena. Žalobce tak mohl provádět stavbu jen podle pravomocného stavebního povolení, které sice bylo vydáno dne 29. 7. 1993, nikdy však nenabylo právní moci, neboť proti němu bylo podáno odvolání jinými účastníky stavebního řízení.

35. Soud I. stupně též správně uzavřel, že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem zaměstnanců stavebního úřadu a tvrzenou škodou není příčinná souvislost. V řízení bylo prokázáno, že již dne 25. 10. 1993 oznámil stavební úřad zahájení řízení o odstranění stavby, neboť bylo zjištěno, že žalobce zahájil stavbu bez stavebního povolení. Dne 18. 2. 1994 vydal stavební úřad rozhodnutí, kterým bylo žalobci nařízeno, aby se zdržel veškerých stavebních prací na nepovolené stavbě hotelu. V období let 1994 až 2011 stavební úřad žalobci toliko nařizoval, aby provedl konkrétní nezbytné zabezpečovací práce z důvodu hrozícího nebezpečí, jakákoli jiná stavební činnost prováděná žalobcem byla zakázána a stavební úřad ukládal žalobci povinnost ji ukončit. Přesto žalobce stavební práce neukončil, naopak v nich pokračoval i v následujících letech, a to i přes ukládání pokut. Vynakládání finančních prostředků na stavební práce tak bylo činěno na základě svévolného rozhodnutí žalobce vybudovat stavbu, pro niž nikdy nezískal stavební povolení, a nikoliv v důsledku domnělého nesprávného úředního postupu orgánů státu. Zamítnutí žaloby o náhradu nemajetkové újmy ve výši 29 400 000 Kč s příslušenstvím soudem I. stupně bylo správné.

36. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

37. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované přísluší náhrada nákladů řízení odpovídající paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 900 Kč za tři úkony po 300 Kč [písemné vyjádření k odvolání žalobce ze dne 7. 4. 2025, příprava účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem dne 3. 9. 2025 podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.], které odvolací soud uložil zaplatit žalobci.

Poučení