91 Co 18/2024 - 371

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Zuzany Šmídové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupena advokátem [právnická osoba] sídlem [adresa] proti žalovanému: [název], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] o zaplacení [částka] Kč k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. listopadu 2023, č. j. 4 C 165/2023-268, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] jako náhrady za nevydaný pozemek [číslo] (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka], kterou odůvodnila tím, že jí jako oprávněné osobě podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, náleží na základě rozhodnutí Magistrátu města [adresa], pozemkového úřadu ze dne [datum], [číslo], náhrada za nevydané pozemky podle § 11, § 11a a § 16 zákona o půdě. Výši finanční náhrady žalobkyně stanovila podle průměrné tržní ceny stavebních pozemků v dané lokalitě ([částka]/m2), neboť odňatý pozemek [číslo] o výměře 575 m2 v k. ú. [adresa] měl charakter stavebního pozemku. Jako stavební pozemek byl kupován již právním předchůdcem žalobkyně [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] v roce 1938 od Obecně prospěšného stavebního a bytového družstva členů a vkladatelů Dělnické družstevní záložny, které bylo založeno mimo jiné za účelem výstavby rodinných domů.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně, [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] s bratrem [jméno FO] koupili dne [datum] od Obecně prospěného stavebního a bytového družstva členů a vkladatelů Dělnické záložny v [adresa] pozemek [číslo], role, o výměře 575 m2 v k. ú. [adresa]. Původně byl pozemek součástí pozemku [číslo], ze kterého se od roku 1930 do roku 1938 postupně oddělovaly jednotlivé části a vznikaly tak nové parcely, a to v souvislosti s kupními smlouvami, kterými původní vlastník prodával časti pozemků novým vlastníkům – fyzickým osobám za účelem výstavby obytných domů. Pozemek se nacházel v lokalitě výstavby nové čtvrti (od roku 1929), jednou stranou přiléhal k nově vytyčenému náměstí, druhou stranou byl obklopen zastavěnými parcelami. Od třicátých let 20. století byl tedy plánován k užití jako stavební pozemek, měl být zastavěn rodinným domem. Již v roce 1947 netvořil souvislou plochu s dalšími travnatými plochami (zemědělskou půdou), nacházel se uprostřed zástavby, byl obklopen výstavbou rodinných domů, komunikacemi či vznikajícím náměstím. Sám právní předchůdce žalobkyně jej kupoval jako stavební, což vyplývá z jeho dopisů, z výše kupní ceny a správního poplatku, geometrických plánů výstavby a stanovení stavební čáry a infrastruktury v dané lokalitě.

4. Soud I. stupně dále zjistil, že rozhodnutím odboru výstavby a vodního hospodářství rady městského národního výboru v [adresa] [číslo] Mat. ze dne [datum] byl pozemek za účelem bytové výstavby vyvlastněn ve prospěch Československého státu – GIBOV za náhradu [částka]/m2. Cena byla stanovena jako cena za stavební pozemek nejvyšší kvality. [tituly před jménem] [jméno FO] náhradu odmítl. V roce 1960 byl vyvlastněný pozemek předán Generálnímu investorovi bytové a občanské výstavby při KNV [adresa] a započala na něm výstavba. V roce 1962 byl pozemek zcela zastavěn.

5. Soud I. stupně měl za zjištěné, že dopisem z [datum] adresovaným Úřadu městského obvodu [adresa]-Jih uplatnil [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] nárok na vydání vyvlastněného pozemku. Následně probíhalo restituční řízení, v jehož rámci bylo dne [datum] vydáno podle § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnutí Magistrátu města [adresa], pozemkového úřadu [číslo], kterým bylo určeno, že na [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] jako na oprávněnou osobu nepřechází vlastnické právo k nemovitosti, a to pozemku parc. č. [číslo], role, o výměře 575 m2, v k. ú. [adresa]. Oprávněné osobě tak vzniká nárok na poskytnutí jiného pozemku nebo na poskytnutí náhrady podle § 11 odst. 2 a § 17, § 16 odst. 1 zákona o půdě. Dopisem z [datum] adresovým [právnická osoba] [adresa] uplatnil [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] nárok na vydání náhradního pozemku. Po smrti [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] přešel jeho restituční nárok nejdříve na jeho manželku [tituly před jménem] [jméno FO] a následně na její dceru (správně vnučku; pozn. odvolacího soudu) – žalobkyni. V průběhu restitučního řízení oprávněné osoby komunikovaly se žalovaným, žádaly o náhradní pozemek nebo finanční náhradu a opakovaně sdělovaly, že pozemek byl již v roce 1938 kupován jako stavební a již v té době se nepočítalo s tím, že by byl využíván k zemědělským účelům. [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] požádal rovněž Ministerstvo financí dne [datum] o finanční náhradu za vyvlastněný pozemek podle zákona č. 87/1991 Sb., avšak bylo mu sděleno, že pro to nejsou splněny podmínky, neboť pozemek přešel na stát za náhradu.

6. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1 odst. 1, § 9 odst. 1, 2 a 4 a § 30 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), § 1 odst. 2 a 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném ke dni [datum], § 135 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), § 77 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, že žaloba není důvodná.

7. Soud I. stupně nejprve vysvětlil, že je vázán pouze tou částí výroku rozhodnutí Magistrátu města [adresa], pozemkového úřadu ze dne [datum], [číslo], kterou bylo určeno, že na [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] jako na oprávněnou osobu nepřechází vlastnické právo k nemovitosti, a to pozemku [číslo], role, o výměře 575 m2, v k. ú. [adresa] (v tomto rozsahu se jedná o konstitutivní rozhodnutí). Ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě totiž výslovně stanoví pravomoc správního orgánu (pozemkového úřadu) v restitučním řízení. Zároveň z něj vyplývá, že v pravomoci pozemkového úřadu je buď schválit dohodu mezi oprávněnou a povinnou osobou, nebo nedojde-li k dohodě, rozhodnout o vlastnictví osoby k nemovitosti. Soud pak naopak není vázán tou částí citovaného rozhodnutí, že oprávněné osobě vzniká nárok na poskytnutí jiného pozemku nebo na poskytnutí náhrady podle § 11 odst. 2 a § 17, § 16 odst. 1 zákona o půdě, neboť pravomoc k rozhodnutí o nároku na převod jiného pozemku nebo o nároku na finanční náhradu však již v § 9 odst. 4 zákona o půdě stanovena není; není stanovena ani na žádném jiném místě zákona o půdě či v jiném právním předpise. V tomto rozsahu se podle soudu I. stupně jedná o vybočení z pravomoci stanovené pozemkovému úřadu zákonem, a tedy o nicotné rozhodnutí podle § 77 odst. 4 správního řádu. Nárok na finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě vzniká přímo ze zákona a v případě sporu je posouzení splnění zákonných předpokladů pro vznik tohoto nároku v pravomoci soudu, nikoli pozemkového úřadu. Soud je vázán pouze určením, že konkrétní osoba je nebo není vlastníkem pozemku a v jakém podílu, v tomto rozsahu platí presumpce správnosti správního rozhodnutí.

8. Poté se soud I. stupně zabýval otázkou, zda se na pozemek [číslo] vztahuje působnost zákona o půdě stanovená v § 1 a § 30 a tedy zda je splněn základní předpoklad pro vznik nároku na finanční náhradu podle tohoto zákona. Soud I. stupně uvedl, že ke dni účinnosti zákona o půdě ([datum]) byl předmětný pozemek zastavěn a evidován jako stavební. Při jednání dne [datum] vyzval soud I. stupně žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila skutková tvrzení o tom, že předmětný pozemek byl ke dni přechodu na stát dne [datum] fakticky užíván k zemědělským účelům nebo byl udržován v takovém stavu, aby k těmto účelům mohl být v budoucnu užíván, a aby tato svá skutková tvrzení prokázala. Soud I. stupně poukázal na to, že žalobkyně v žádném svém vyjádření neuvedla, že by pozemek sloužil k zemědělským účelům (pouze obecně uvedla, že byl obhospodařován obvyklým způsobem), naopak sama opakovaně uváděla, že již od třicátých let 20. století s ním bylo fakticky nakládáno jako se stavebním. Za účelem výstavby jej právní předchůdce žalobkyně v roce 1938 rovněž kupoval.

9. Vzhledem k tomu, že ke dni [datum] neměla [adresa] žádnou územně plánovací dokumentaci, učinil soud I. stupně závěr o charakteru pozemku z dalších listin nacházejících se ve spise. Z výpisu pozemkového katastru, z identifikace parcel pozemkové evidence a parcelami katastru, ze zápisu v pozemkové knize a z geometrického (polohopisného) plánu, z ortofotomap a leteckých snímků z let 1946, 1947, 1949, 1953, 1955 a 1962, z rozhodnutí Městské rady v Mor. [adresa] číslo XIII – 8.189/31 z [datum] o určení stavební čáry a úrovně pro pozemek parc. č. [hodnota], z nákresu určení stavební čáry pro vystavení dvoupatrového domu parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] z roku 1931 a 1932 a dopisů právních předchůdců žalobkyně dospěl soud I. stupně k závěru, že pozemek [číslo], resp. již původní pozemek [číslo], role, v k. ú. [adresa] nebyl minimálně od 30. let 20. století využíván k zemědělským účelům a ani nebyl udržován ve stavu, aby k těmto účelům mohl v budoucnu sloužit. Daná lokalita byla již v roce 1931 určena a připravena k zastavění rozparcelováním na jednotlivé stavební parcely, které tvořily uliční bloky, byla naplánovaná výstavba kanalizace. Z pozemku [číslo] byly postupně v průběhu 30. let 20. století oddělovány jednotlivé části a prodávány jako samostatné parcely fyzickým osobám za účelem výstavby domů. Na některých částech již dokonce domy stály. Pozemek [číslo], role, o výměře 575 m2 vznikl v roce 1938, právnímu předchůdci žalobkyně byl prodán za účelem výstavby domu. Ačkoli v době přechodu na stát dne [datum] nebyl fakticky zastavěn, nacházel se uvnitř zastavěné lokality v centru nově vznikající čtvrti [adresa], která byla rozdělena na jednotlivé stavební parcely, měla zde vybudované komunikace, kanalizaci, zástavba tvořila uliční bloky navazující na náměstí. Ze dvou stran navazoval pozemek na postupnou zástavbu, z jedné strany přiléhal ke komunikaci a k nově vznikajícímu náměstí. Z poslední strany byl ohraničen komunikací. Pozemek nenavazoval na souvislou zemědělskou plochu. Vyvlastněn byl rovněž za účelem výstavby a právnímu předchůdci žalobkyně byla za něho nabídnuta náhrada jako za stavební pozemek nejvyšší kvality v dané obci.

10. Soud I. stupně s ohledem na to, že žalobkyně neprokázala, a v podstatě ani netvrdila, že by byl pozemek [číslo] o výměře 575 m2 v k. ú [adresa] ke dni přechodu na stát využíván k účelům zemědělské výroby, a naopak z listinných důkazů nacházejících se ve spise (i ze skutkových tvrzení žalobkyně) vyplývá, že s pozemkem bylo od 30. let 20. století fakticky nakládáno jako se stavebním, dospěl k závěru, že předmětný pozemek nespadá do působnosti zákona o půdě stanovené v § 1 a § 30, a proto žalobkyni za jeho nevydání nevznikl nárok na poskytnutí finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Z uvedeného důvodu soud I. stupně žalobu v plném rozsahu zamítl a již se dále nezabýval námitkou promlčení či prekluze nároku na finanční náhradu či stanovením její výše.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalovanému jako nezastoupenému účastníkovi, který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši [částka] za 6 úkonů po [částka] (příprava, vyjádření k žalobě z [datum], vyjádření z [datum], vyjádření doplnění návrhů na dokazování z [datum], účast na jednání soudu ve dnech [datum], [datum]) podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud I. stupně dodal, že vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3202/17, podle kterého nelze náklady zastoupení advokátem přiznat z důvodu neúčelnosti.

12. Žalobkyně napadla rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Nejprve popisovala průběh řízení u Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], v němž se žalobkyně po žalovaném domáhala určení nároku na finanční náhradu ve výši [částka] za nevydaný pozemek podle rozhodnutí Magistrátu města [adresa], pozemkového úřadu ze dne [datum], [číslo]. Citovala obranu žalovaného a uvedla, že v uvedeném řízení okresní soud dovodil, že nárok žalobkyně je co do základu důvodný. Odvolací soud však dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žalobkyni nic nebránilo, aby podala žalobu na plnění. Žalobkyně měla za to, že stávající řízení bylo od počátku stiženo podstatnou vadou v podobě ztráty přílohové části soudního spisu sp. zn. [spisová značka] a žalobkyně tak musela přistoupit k obsáhlému dohledání veškerých relevantních listin. Žalobkyně vytkla soudu I. stupně, že si nevyžádal sdělení žalovaného ze dne [datum] k předžalobní výzvě ze dne [datum] a nepřipojil vyjádření k žalobě odboru pro zastupování státu a legislativy ze dne [datum], které žalobkyně považuje za podstatné, neboť vyvrací obranu žalovaného v řízení sp. zn. [spisová značka] a soudem I. stupně učiněné závěry ve vztahu k námitkám promlčení, jednání o výši nároku a zejména zákonem vymezené působnosti žalovaného.

13. Žalobkyně dále uvedla, že podstata sporu spočívá v ocenění nevydaného pozemku, s kterým žalobkyně nesouhlasila a domáhala se přecenění výše náhrady, a to s odůvodněním, že předmětný pozemek byl již v době jeho přechodu na stát určen k zastavění, proto měl být oceněn podle § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. Žalobkyně citovala z rozsudku č. j. [spisová značka] (řízení u Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], pozn. odvolacího soudu), z korespondence vedené se žalovaným v letech 2016 a 2019 či Metodického pokynu SPÚ ze dne [datum], což má vyvracet tvrzení žalovaného o tom, že nikdy nejednal o přecenění pozemku. Soud I. stupně se podle žalobkyně vyrovnal s výkladem sdělení žalovaného zjednodušeně a nepřisoudil jim žádný význam v podobě změny postupu nebo souvislosti se změnou judikatury a zcela ignoroval důvod podání doplnění žaloby a souvislost s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 4139/16.

14. Žalobkyně též uvedla, že protokol o ústním jednání ze dne [datum] zaznamenal čtení důkazu v podobě sdělení Magistrátu města [adresa] z [datum], č. l.

126. Namítala, že písemnost byla včleněna nelogicky před listiny s nižším pořadovým číslem a také věcně i časově nesouvisí obsah listiny s důkazy žalobkyně čtenými pod č. l. 98 až 110, a že nebyla prezentována právnímu zástupci po jeho příchodu do jednací místnosti a on se tak o jeho existenci dozvěděl až z obsahu protokolu. Žalobkyně dosud nezná obsah sdělení a vyžádala si ho včetně kopie zvukového záznamu jednání ze dne [datum], s ohledem na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně („ke dni [datum] neměla [adresa] žádnou územně plánovací dokumentaci“) však namítla jeho pravdivost. Žalobkyně též považovala za překvapivé, když soud I. stupně vyhodnotil důkaz žalobkyně označený jako „Studie zastavení proluk ve [adresa] z roku 1953“ tak, že neskýtá žádná podstatná skutková zjištění. Soud I. stupně proto podle žalobkyně nedostatečně vyhodnotil důkazy a učinil nesprávný závěr. Žalobkyně tak revidovala své tvrzení obsažené v žalobě o zastavěnosti předmětné lokality s tím, že ji nemohla prokázat již v roce 1953.

15. Žalobkyně měla za to, že soud I. stupně vyhodnotil věcně nesprávně skutečný stav pozemku v době jeho pořízení, ale i po roce 1945. Podle žalobkyně k pozemku nebyly přivedeny žádné inženýrské sítě a pozemek byl veden v tehdejší katastrální evidenci jako kultura „role“, což ho nepochybně označuje jako zemědělský pozemek ve smyslu § 21 tehdy platného katastrálního zákona č. 177/1927 Sb. Ke změně charakteru pozemku došlo až změnou jeho užívání od roku 1959 po jeho vyvlastnění, jak prokazuje evidence pozemkové knihy, srovnávací sestava z roku 1961 a sdělení k vyvlastnění pozemku KNV v [adresa], které přiznává faktické užívání pozemku za účelem zahájení přípravných prací ke stavbě obytného domu. Podle žalobkyně pozemek nebyl vyvlastněn za účelem stavby rodinného domu, jak uvedl soud I. stupně.

16. Žalobkyně též poukázala na sdělení Ministerstva financí ze dne [datum], jehož právní význam soud I. stupně nevyhodnotil, přitom je zásadní z hlediska klasifikace půdy v rozhodném okamžiku a má souvislost s tehdy platným katastrálním zákonem. Právní předchůdce žalobkyně nemohl uplatnit nárok na náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., další řízení vedl [právnická osoba] ČR a Státní pozemkový úřad ČR, který nárok ani nikdy později nezpochybnil. Žalobkyně nakonec nesouhlasila ani s výrokem o nákladech řízení, když žalovanému neměla být jejich náhrada přiznána, a to s ohledem na koncepci obhajoby žalovaného advokátem. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

17. Žalovaný se vyjádřil k odvolání žalobkyně tak, že s ním nesouhlasí. Řízení před soudem I. stupně nebylo stiženo vadou, neboť soud I. stupně si spis Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] vyžádal. Skutečnost, že mu nebyl předán celý (jeho přílohy se ztratily), nemůže jít k tíži soudu I. stupně. Domnívá-li se žalobkyně, že soudu I. stupně k rozhodnutí chyběly důkazy, z nichž vyvozuje pro sebe příznivé závěry, měla ona sama procesní povinnost tyto důkazy předložit nebo označit. Žalovaný navíc nepovažoval za nijak významné shrnutí průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] včetně zdůraznění důvodů, jimiž tehdy určovací žalobě oponoval, a to minimálně proto, že určovací žaloba byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Žalovaný dále uvedl, že k jednání soudu I. stupně dne [datum] dorazil právní zástupce žalobkyně 35 minut po plánovaném začátku a 15 minut po zahájení jednání, měl možnost nahlédnout do již čtených listin, což neučinil. Žalovanému není ani zřejmé, z jakého důvodu by měl být obsah sdělení magistrátu nepravdivý, tj. z čeho snad vyplývá, že [adresa] měla mít v roce 1959 územně plánovací dokumentaci či její ekvivalent. Za situace, kdy územně plánovací dokumentace použitelná v době přechodu dotčeného pozemku na stát objektivně neexistovala, soud I. stupně zcela logicky vycházel z dalších podkladů, z nichž bylo možno dovodit charakter dotčeného pozemku. Podle žalovaného pak argumentace žalobkyně obsažená v odvolání spíše závěry soudu I. stupně podporuje než zpochybňuje. Žalovaný měl dále za nedůvodnou námitku žalobkyně, podle které soud I. stupně nevzal v potaz katastrální evidenci pozemku jako „role“ a nepřihlédl ke katastrálnímu zákonu č. 177/1927 Sb. Zemědělský pozemek totiž není pro účely zákona o půdě vymezen formálními znaky (svou formální evidencí), nýbrž příslušností pozemku k zemědělskému půdnímu fondu /§ 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě/. Dotčený pozemek nesplňuje znaky uvedené v § 1 odst. 2 a 3 zákona č. 53/1966 Sb. Žalovaný též nepovažoval za určující stanovisko Ministerstva financí ČR z roku 1992, kterým žalobkyně argumentovala. Žalovaný souhlasil s tím, jak se soud I. stupně vypořádal se závazností rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne [datum]. Žalovaný nakonec uvedl, že soud I. stupně posuzoval nárok výlučně podle zákona o půdě, nikoliv podle jiných restitučních předpisů. To, zda žalobkyně případně nemá nárok na plnění podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nebylo předmětem rozhodování a žalobkyni není nijak bráněno nárok uplatnit podle jiných předpisů. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

19. Odvolací soud nejprve postupem podle § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. za použití § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval některé soudem I. stupně provedené důkazy, z nichž zjistil, že k převodu předmětného pozemku z prodávajícího Obecně prospěšného stavebního družstva Dělnické záložny na kupující [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] došlo na základě kupní smlouvy ze dne [datum] za kupní cenu [částka] (platební rozkaz Městské rady v [adresa] ze dne [datum], [číslo]). Rozhodnutím ze dne [datum], [číslo] Nat., zamítl odbor výstavby a vodního hospodářství rady MěstNV v [adresa] žádost [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] o stanovení zvýhodněné ceny pozemku [číslo], k. ú. [adresa], který od něj kupuje Generální investor bytové a občanské výstavby v [adresa]. Odvolání [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] nebylo vyhověno s tím, že ceny jsou stanoveny vyhláškou č. 228/1951 Ú. l. a podle § 1 této vyhlášky činí cena nejhodnotnějšího stavebního pozemku v obci 2 Kčs za 1 m2. Rozhodnutí o odvolání bylo zasláno na vědomí GIBOV-[adresa] s tím, aby pomohl vlastníku náhradní stavební pozemek (rozhodnutí odboru výstavby rady KNV v [adresa] [číslo]. ze dne [datum]). Rozhodnutí o vyvlastnění pozemku [číslo], role, o výměře 575 m2, k. ú. [adresa], jehož knihovními vlastníky byli [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], ve prospěch Čsl. státu – GIBOV, bylo vydáno za účelem provedení stavby 69 a 9 b. j. v [adresa], č. stavby [číslo], která byla zahrnuta do státního plánu bytové výstavby pro rok 1958/59, a to podle § 18 a násl. zákona č. 87/1958 Sb. Okupační povolení bylo GIBOV majiteli pozemku dáno již dne [datum], vyvlastnitel pozemek fakticky užíval od října 1958. Náhrada za pozemek ve výši 2 Kčs/m2, kterou byl vyvlastnitel povinen zaplatit dosavadním vlastníkům, byla určena podle vyhlášky č. 206/1958 Ú. l. (rozhodnutí odboru výstavby a vodního hospodářství rady městského národního výboru v [adresa] [číslo] ze dne [datum]). [tituly před jménem] [jméno FO] zaslala [právnická osoba] ČR kopii platebního rozkazu ze dne [datum] a uvedla, že parcela se tedy nacházela na náměstí v [adresa], které bylo už tehdy z větší části zastavěno (snad z 90 %) budovou nové školy, drogerie, 2 obchody s potravinami, holičstvím, obchodem s textilem a obytnými dvouposchoďovými domy. Takže asi 2-3 nezastavěné parcely nemohly ani tehdy sloužit jako role, což je také patrno ze zaplacené částky (dopis ze dne [datum]).

20. Odvolací soud dále postupem podle § 213 odst. 4 o. s. ř. za použití § 213a odst. 2 o. s. ř. doplnil dokazování o sdělení Statutárního města [adresa], Úřadu městského obvodu [adresa]-Jih, Odboru výstavby a životního prostředí ze dne [datum], [číslo], které si soud I. stupně vyžádal k návrhu žalobkyně, avšak k důkazu nemohlo být provedeno, neboť bylo soudu I. stupně doručeno až dne [datum], tedy po vyhlášení napadeného rozsudku. Z uvedeného sdělení se podává, že stavebnímu úřadu se nepodařilo dohledat požadované informace (územní plány a zastavěnost původního [číslo]), ani spisovou dokumentaci týkající se bytového domu a garáží postavených na uvedeném pozemku (nyní přečíslován) z období let 1930 – 1970. Podařilo se dohledat pouze situaci z r. 1960 týkající se pravděpodobně předmětné lokality (povolení přístavby další garáže) a kolaudaci z r. 1931 rodinného domu na pozemku [číslo] který sousedí s garážemi a zastavovací plán z r. 1930. Tyto listiny jsou přílohou sdělení.

21. Návrh žalobkyně na doplnění dokazování v odvolacím řízení o další listiny, které žalobkyně označila ve svých podáních ze dne [datum] a [datum], odvolací soud zamítl usnesením při jednání odvolacího soudu dne [datum]. Odvolací soud tak nedoplnil dokazování sdělením Státního pozemkového úřadu ze dne [datum], doplněním žalobních tvrzení a důkazních návrhů ze dne [datum], replika žalobkyně na vyjádření žalovaného ze dne [datum] (jedná se o podání účastníků v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], která nejsou pro rozhodnutí této věci relevantní; pro provedení důkazu navíc nebyly splněny předpoklady ve smyslu § 205a o. s. ř.), sdělením žalovaného ze dne [datum] (jedná se o reakci na žádost žalobkyně o přehodnocení výše restitučního nároku ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16, které není pro rozhodnutí této věci relevantní; pro provedení důkazu navíc nebyly splněny předpoklady ve smyslu § 205a o. s. ř.), metodickým pokynem z roku 2023 – Postup Státního pozemkového úřadu při poskytování peněžitých náhradu podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (tento důkaz měl vyvrátit právní závěr soudu I. stupně o vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu; důkazy však slouží k prokazování tvrzení účastníků, nikoliv jejich právního názoru; pro provedení důkazu navíc nebyly splněny předpoklady ve smyslu § 205a o. s. ř.), sdělením Státního pozemkového úřadu v Parlamentních listech ze dne [datum] (pro rozhodnutí této věci není podstatné, zda žalovaný vzal na vědomí stanovisko Ústavního soudu k určování výše restitučních náhrad za nevydané pozemky; pro provedení důkazu navíc nebyly splněny předpoklady ve smyslu § 205a o. s. ř.), studií zastavění proluk ve [adresa] z roku 1953 (soud I. stupně správně uzavřel, že z uvedeného důkazu – a to ani z jeho příloh – nic podstatného pro projednávaný případ nelze zjistit; jedná se o obecnou studii, která se charakterem předmětného pozemku nezabývá; není ani územně plánovací dokumentací), leteckými snímky z let 1946 až 1962 (byly provedeny k důkazu soudem I. stupně při jednání dne [datum], zhodnoceny byly pod bodem 29. odůvodnění napadeného rozsudku a žalobkyně takto zjištěný skutkový stav ve svém odvolání ani nenapadá; soud I. stupně z těchto důkazů nezjistil, že by k pozemku byly přivedeny inženýrské sítě, jak se žalobkyně domnívá, ani že by pozemek nebyl veden v katastrální evidenci jako „role“), sdělením žalovaného ze dne [datum] a [datum] (byly provedeny k důkazu soudem I. stupně při jednání dne [datum], zhodnoceny byly pod bodem 21. odůvodnění napadeného rozsudku tak, že žalovaný odmítl přecenit restituční nárok, přičemž žalobkyně takto zjištěný skutkový stav nenapadá), sdělením žalovaného ze dne [datum] (byl proveden k důkazu soudem I. stupně při jednání dne [datum], zhodnocen byl pod bodem 19. odůvodnění napadeného rozsudku tak, že žalovaný sdělil žalobkyni, že ji uznává oprávněnou osobou ve smyslu rozhodnutí Magistrátu města [adresa], pozemkového úřadu ze dne [datum], [číslo], přičemž žalobkyně takto zjištěný skutkový stav nenapadá), sdělením žalovaného ze dne [právnická osoba]. 2016 (jedná se o odmítavou reakci na žádost žalobkyně o přecenění restitučního nároku; důkaz podporuje soudem I. stupně učinění zjištění z jiných důkazů, že žalovaný odmítl přecenit restituční nárok žalobkyně; pro provedení důkazu navíc nebyly splněny předpoklady ve smyslu § 205a o. s. ř.), snímkem katastrální mapy s návrhem na nový stav z roku 1961 (nebyl proveden k důkazu soudem I. stupně, ačkoliv byl jako důkaz žalobkyní předložen dne [datum]; jeho neprovedení však nemůže nijak zvrátit soudem I. stupně správně zjištěný stav o tom, že v době přechodu pozemku na stát byl pozemek evidován jako role, a že ke dni [datum] byl již evidován jako pozemek stavební – viz body 5. a 31. odůvodnění napadeného rozsudku), ohlašovacími listy č. [hodnota] až 118 z roku 1933 (ve spise nebyly žádné takové důkazy dohledány; důkazy z roku 1933 nejsou pro rozhodnutí této věci podstatné), územním plánem OV-[adresa], Družstvo 1960, podrobným územním plánem 5. obvodu [adresa] (pro provedení důkazů nebyly splněny předpoklady ve smyslu § 205a o. s. ř.).

22. Odvolací soud poté, kdy částečně zopakoval a doplnil dokazování, shledal, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z kterých čerpal správná skutková zjištění zejména o tom, že [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] nabyli od [název] v [adresa] na základě kupní smlouvy ze dne [datum] pozemek parc. [číslo], role, o výměře 575 m2 v k. ú. [adresa] za kupní cenu [částka], který byl původně součástí pozemku [číslo], z kterého se od roku 1930 do roku 1938 postupně oddělovaly jednotlivé části a vznikaly tak nové parcely, které původní vlastník prodával novým vlastníkům (fyzickým osobám) mimo jiné za účelem výstavby rodinných domů. Předmětný pozemek se nacházel v lokalitě výstavby nové čtvrti, jednou stranou přiléhal k nově vytyčenému náměstí, druhou stranou byl obklopen zastavěnými parcelami a již v roce 1947 netvořil souvislou plochu s dalšími travnatými plochami (zemědělskou půdou). Předmětný pozemek byl [jméno FO] a [jméno FO] vyvlastněn podle § 18 a násl. zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, a to rozhodnutím odboru výstavby a vodního hospodářství rady městského národního výboru v [adresa] [číslo] Mat. ze dne [datum] ve prospěch Čsl. státu – GIBOV za účelem provedení stavby 69 a 9 b. j. v [adresa], [číslo], která byla zahrnuta do státního plánu bytové výstavby pro rok 1958/59. Přiznanou náhradu za vyvlastnění předmětného pozemku ve výši 2 Kčs/m2 [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] nepřijal. V roce 1960 byl vyvlastněný pozemek předán Generálnímu investorovi bytové a občanské výstavby při KNV [adresa] a započala na něm výstavba, v roce 1962 byl pozemek zcela zastavěn. Ke dni účinnosti zákona o půdě ([datum]) byl pozemek evidován jako stavební a byl zastavěn. V řízení nebylo zjištěno, že by předmětný pozemek byl v době přechodu na stát ([datum]) fakticky užíván k zemědělským účelům nebo byl udržován v takovém stavu, aby mohl být k účelům zemědělské výroby v budoucnu užíván. Žalobkyně sama tvrdila, že s předmětným pozemkem bylo již od 30. let 20. století fakticky nakládáno jako s pozemkem stavebním. Magistrát města [adresa], pozemkový úřad, vydal dne [datum] pod [číslo] rozhodnutí podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, že na [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] jako na oprávněnou osobu nepřechází vlastnické právo k nemovitosti, původnímu pozemku [číslo] kultura role o výměře 575 m2, zapsanému v kn. vl. č. [hodnota] pozemkové knihy pro katastrální území [adresa], a že oprávněné osobě vzniká nárok na poskytnutí jiného pozemku podle § 11 odst. 2 a § 17 zákona č. 229/1991 Sb., popř. na poskytnutí náhrady podle § 16 odst. 1 zákona. Žalovaný žalobkyni, která je právní nástupkyní [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO], resp. jeho manželky [tituly před jménem] [jméno FO], náhradu za odnětí vlastnického práva k předmětnému pozemku neposkytl.

23. Odvolací námitky žalobkyně ve vztahu k tvrzeným nedostatkům ve zjištění skutkového stavu věci soudem I. stupně /§ 205 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř./ neshledal odvolací soud opodstatněnými. Soud I. stupně provedl všechny účastníky navržené důkazy, které měl do doby vyhlášení rozhodnutí k dispozici. Tyto důkazy hodnotil soud I. stupně podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Žalobu soud I. stupně nezamítl z důvodu, že by žalobkyně nepředložila dostatek relevantních důkazů (tj. pro neunesení důkazního břemene), mimo jiné snad proto, že takové důkazy měly být údajně přílohou spisu Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], a které tento soud zřejmě ztratil, a proto je žalobkyně nemohla předložit. Žalobkyně ani žádné takové ztracené důkazy, které by mohly zvrátit výsledek řízení v její prospěch, neoznačuje. Odvolací soud se pak shoduje se soudem I. stupně, že z provedených důkazů vyjmenovaných pod bodem 34. odůvodnění napadeného rozsudku, nelze činit žádná relevantní zjištění pro rozhodnutí této věci. Studie zastavění proluk ve [adresa] z roku 1953 je pouze obecnou studií k zastavování proluk, která se charakterem předmětného pozemku vůbec nezabývá a ani není územně plánovací dokumentací. Uvedený důkaz tak nemohl vyvrátit pravdivost sdělení Magistrátu města [adresa] ze dne [datum], že [adresa] neměla v letech 1930 - 1970 žádnou územně plánovací dokumentaci. Soud I. stupně proto správně při hodnocení charakteru předmětného pozemku vycházel z dalších provedených důkazů, když ani neopomněl přihlédnout ke konstantnímu tvrzení žalobkyně a jejích právních předchůdců o tom, že předmětný pozemek byl již v roce 1938 pořizován jako pozemek stavební, již v tomto roce byl fakticky stavební parcelou na náměstí v [adresa], které už tehdy bylo z 90 % zastavěno, takže 2-3 nezastavěné parcely nemohly sloužit jako role, čemuž odpovídá i zaplacená kupní cena. V době přechodu předmětného pozemku na stát zůstal tento stav nezměněn. Důvodem jeho vyvlastnění podle § 18 a násl. zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu, bylo provedení stavby 69 a 9 b. j. v [adresa], č. stavby 620260, která byla zahrnuta do státního plánu bytové výstavby pro rok 1958/59. V roce 1960 na pozemku započala výstavba Generálním investorem bytové a občanské výstavby při KNV [adresa], který pozemek užíval již od října 1958 (tedy před jeho vyvlastněním) a v roce 1962 byl pozemek zcela zastavěn.

24. Odvolací soud se dále zabýval námitkami žalobkyně o údajném pochybení soudu I. stupně v jeho postupu v průběhu řízení /§ 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř./. Důvodnými je však neshledal.

25. Soud I. stupně nemohl provést k důkazu listinu, která mu byla doručena až po vyhlášení napadeného rozsudku, tj. sdělení Statutárního města [adresa], Úřadu městského obvodu [adresa]-Jih, Odboru výstavby a životního prostředí ze dne [datum], č. j. JIH/109044/23/VŽP/Pru (č. l. 258 spisu), a ani na tuto listinu pod bodem 33. odůvodnění svého rozsudku neodkazuje, jak namítá žalobkyně ve svém odvolání. Skutkové zjištění soudu I. stupně o tom, že první plánovací dokumentací byl tzv. Směrný plán z roku 1980 a jeho doplněk z roku 1985, bylo učiněno z dopisu Magistrátu města [adresa] ze dne [datum] (č. l. 126 spisu), jak soud I. stupně výslovně uvedl pod bodem 33. odůvodnění svého rozsudku, a který byl proveden k důkazu při jednání soudu I. stupně dne [datum]. K pochybení soudu I. stupně proto nedošlo.

26. Soud I. stupně dále nepochybil, pokud k důkazu neprovedl sdělení žalovaného ze dne [datum] k předžalobní výzvě ze dne [datum] a nepřipojil vyjádření k žalobě odboru pro zastupování státu a legislativy ze dne [datum]. Je totiž na soudu, jak se vypořádá s právními otázkami vyvstalými v řízení, mimo jiné zákonem vymezenou působností žalovaného.

27. Soud I. stupně se správně pro nadbytečnost nezabýval otázkou, zda žalovaný jednal se žalobkyní o „přecenění pozemku“, ani při svém rozhodnutí nevycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 4139/16, týkající se určení výše finanční náhrady za nevydaný pozemek podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, neboť dospěl k závěru, že se na danou věc zákon o půdě vůbec nevztahuje.

28. Odvolací soud dále konstatuje, že žalobkyně neuvádí žádná tvrzení a neoznačuje ani žádné konkrétní důkazy, ke kterým soud I. stupně neměl přihlédnout, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b o. s. ř., odvolací námitka žalobkyně podle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není opodstatněná.

29. Správně zjištěný skutkový stav věci posoudil soud I. stupně správně i po stránce právní (s jedinou výhradou uvedenou dále), aplikuje přitom správně příslušná ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Nebyl tak naplněn odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.

30. Odvolací soud nejprve k námitce žalobkyně uvádí, že průběh řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž se žalobkyně po žalovaném domáhala určení nároku na finanční náhradu ve výši [částka] za nevydaný pozemek podle rozhodnutí Magistrátu města [adresa], pozemkového úřadu ze dne [datum], [číslo], včetně v něm užité obrany žalovaným, není pro právní posouzení této věci podstatné. Pokud Okresní soud v [adresa] rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozhodl, že žaloba na určení je co do základu důvodná, pak žalobkyně přehlíží, že Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a to poté, kdy dospěl k závěru, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř., neboť žalobkyni v daném případě nic nebránilo, aby podala žalobu na plnění. Z uvedeného odůvodnění však nelze dovodit oprávněnost nároku žalobkyně na plnění.

31. Podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, zákon se vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond (dále jen „půda“).

32. Podle § 30 zákona č. 229/1991 Sb. pro postup podle části druhé tohoto zákona se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

33. Soud I. stupně při posouzení otázky, zda se na předmětný pozemek vztahuje působnost zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, která je ustálena v závěru, že u nemovitého majetku vymezeného v § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě je zásadně určující, zda tento majetek měl k rozhodnému datu, tj. ke dni [datum] (den účinnosti zákona o půdě) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil-li k původní zemědělské usedlosti, či sloužil-li k zemědělské výrobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V této věci bylo zjištěno (a mezi účastníky o tom ani nebylo sporu), že ke dni [datum] byl předmětný pozemek evidován v katastru nemovitostí jako stavební a byl zcela zastavěn obytnými domy a garážemi. Předmětný pozemek tak do definice uvedené v § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě nespadá, jak správně uzavřel soud I. stupně.

34. Pro účely restitucí byla působnost zákona o půdě rozšířena o pravidlo obsažené v § 30 zákona o půdě na majetek, který nespadá do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě tak, že postačuje, že dotčený majetek byl v době přechodu na stát používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

35. Judikatura dospěla při výkladu zákona o půdě k závěru, že zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyžaduje splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v evidenci nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v § 1 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 75/1976 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud je (v rozporu s faktickým stavem) v evidenci nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Za zemědělské obhospodařování lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 302/99).

36. Předmětný pozemek byl v době jeho přechodu na stát odnětím vlastnického práva právnímu předchůdci žalobkyně dne [datum] označen v evidenci nemovitostí druhem kultury „role“, čímž splňoval formální (právní) znak pozemku spadajícího do zemědělského půdního fondu. Předmětný pozemek však nebyl v době jeho přechodu na stát zemědělsky obhospodařován, materiální (faktický) znak pro jeho zařazení do zemědělského půdního fondu tak naplněn nebyl. V řízení totiž bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že předmětný pozemek nebyl v době přechodu na stát fakticky používán k účelům zemědělské výroby, ani nebyl uchováván ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělského pozemku a nadále neměl být zemědělsky obhospodařován. Naopak byl součástí lokality, která byla již od 30. let 20. století určena a připravena k zástavbě, byla již provedena parcelace tvořící uliční bloky a celá oblast od té doby nebyla fakticky zemědělsky využívána (viz shodně žalobní tvrzení v žalobě ze dne [datum]). V roce 1938, kdy předmětný pozemek právní předchůdce žalobkyně zakoupil, výše kupní ceny odpovídala ceně stavebního pozemku. Pozemek v době před jeho přechodem na stát netvořil souvislou plochu s dalšími travnatými plochami (zemědělskou půdou), nacházel se uprostřed zástavby, byl obklopen výstavbou rodinných domů, komunikacemi či vznikajícím náměstím. Právní předchůdce žalobkyně předmětný pozemek v době jeho přechodu na stát už ani fakticky nijak neužíval, neboť jej od října 1958 užíval Generální investor bytové a občanské výstavby v [adresa], který na pozemku započal v roce 1960 výstavbu podle státního plánu bytové výstavby pro rok 1958/59. Soud I. stupně proto správně uzavřel, že předmětný pozemek nespadá ani do definice uvedené v § 30 zákona o půdě.

37. Soud I. stupně nakonec v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vysvětlil, že soudy, mimo řízení podle části páté občanského soudního řádu (či podle soudního řádu správního), nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které zkoumají toliko z hlediska, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt, nicotný správní akt), zda byl vydán v mezích pravomoci věcně příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Odvolací soud dodává, že nejde-li o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

38. Za nicotný správní akt je považován akt vydaný k tomu „absolutně“ nepříslušným orgánem, přičemž za takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout. Nicotný (nulitní) akt trpí tak závažnými vadami, že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad (nebo aktů samotných), ale nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

39. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu I. stupně uzavírá, že vzhledem k tomu, že předmětný pozemek nespadá do působnosti zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, neměl pozemkový úřad vůbec pravomoc o nároku právního předchůdce podle zákona o půdě rozhodnout. Rozhodnutí Magistrátu města [adresa], pozemkového úřadu ze dne [datum], [číslo], kterým bylo rozhodnuto podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, že na [tituly za jménem] [tituly před jménem] [jméno FO] jako na oprávněnou osobu nepřechází vlastnické právo k nemovitosti, původnímu pozemku p[číslo], kultura role o výměře 575 m2, zapsanému v kn. vl. č. [hodnota] pozemkové knihy pro katastrální území [adresa], a že oprávněné osobě vzniká nárok na poskytnutí jiného pozemku podle § 11 odst. 2 a § 17 zákona č. 229/1991 Sb., popř. na poskytnutí náhrady podle § 16 odst. 1 zákona, je z uvedeného důvodu nicotným aktem, a to v celém rozsahu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1759/09). Soud v tomto řízení tak není vázán citovaným rozhodnutím, a to ani tou jeho částí, kterou pozemkový úřad rozhodl, že na oprávněnou osobu vlastnické právo k pozemku nepřechází, neboť tento negativní výrok nelze považovat za rozhodnutí konstitutivní.

40. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že jestliže předmětný pozemek nespadá do působnosti zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, žalobkyni nevznikl nárok na poskytnutí peněžité náhrady za nevydaný pozemek ve výši ceny odňatého pozemku ve smyslu § 16 odst. 1 zák. o půdě. Rozhodnutí soudu I. stupně proto bylo správné.

41. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti potvrdil rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

42. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 151 odst. 3 o. s. ř., když v odvolacím řízení byl zcela úspěšný žalovaný. Žalovanému vznikly v odvolacím řízení účelně vynaložené náklady (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3202/17) ve výši [částka] za tři úkony po [částka] /písemné vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne [datum], příprava účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum] podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb./, které odvolací soud uložil zaplatit žalobkyni. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.

Poučení