91 Co 201/2024 - 98

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Zuzany Šmídové ve věci žalobkyně: [název], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupena advokátem [právnická osoba] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupena advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení 543 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. dubna 2024, č. j. 23 C 13/2024-55, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokátky žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s tím, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s požadovaným příslušenstvím (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], k rukám právní zástupkyně žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, když žalovaná v období od [datum] do [datum] užívala pozemky ve vlastnictví žalobkyně, a to parc. č. [hodnota] a č. [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsaných na listu vlastnictví č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem [město], Katastrální pracoviště [adresa], které jsou částí pozemku tehdejšího zemského statku č. k. [číslo] v [adresa], obec [adresa].

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že ve dnech [datum]. a [datum] byla mezi Zemským správním výborem v Čechách, jménem fondu českých zemských statků, jako majitelem zemského statku v [adresa], a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků uzavřena smlouva o stavebním právu na dobu 80 let od zaknihování (tj. do [datum]), jíž byl zatížen pozemek zemského statku č. k. [číslo] v [adresa], zapsaný ve vložce čís. [číslo] desek zemských, stavebním právem ve prospěch družstva za účelem zastavení nemovitosti domky s malými byty podle podmínek smlouvy. Družstvo se zavázalo za zřízení stavebního práva ve prospěch země České platit roční pachtovné (stavební činži) ve výši [částka], splatné vždy každého prvního měsíce čtvrtletí každého roku s možností zvýšení každých 10 let o 10 %. Tato povinnost byla sjednána jako věcné břemeno. Po ukončení stavebního práva uplynutím doby měly podle smlouvy veškeré stavby na pozemku připadnout do vlastnictví zemského fondu, který měl zaplatit odškodné. Dne [datum] bylo podle smlouvy o stavebním právu ode dne [datum] vloženo stavební právo na dobu 80 let na části tohoto pozemku s označením kat. č. [číslo]. Tento pozemek byl dále rozdělen na několik stavebních parcel, mj. i na pozemek [číslo] tato parcela pak byla rozdělena na pozemky stav. parc. č. k. [číslo] s domem č. p. [číslo] a poz. parc. č. k. [číslo]. Podle nového číslování pozemků se pak jednalo o stav. parc. č. [hodnota] s domem č. p. [číslo] a zahradu parc. č. [hodnota].

4. Soud I. stupně dále zjistil, že dne [datum] byla mezi družstvem jako postupujícím a manželi [jméno FO] a [jméno FO] jako nabývajícími, za souhlasu země České, uzavřena postupní smlouva, na základě které bylo převedeno na manžele [jméno FO] stavební právo podle smlouvy o stavebním právu ze dne 26. a [datum]. Nabývající se zavázali plnit povinnosti podle smlouvy o stavebním právu, zejména platit pachtovní činži a převzít veškeré povinnosti stanovené pro družstvo podle uvedené smlouvy. Na základě této postupní smlouvy byl dne [datum] vložen zápis převodu stavebního práva na [jméno FO] a [jméno FO]. Na listu vlastnictví č. [hodnota] obce [adresa] 10, jsou vedeny předmětné pozemky ve vlastnictví Československého státu - Národního výboru hl. m. Prahy. Dědictví po [jméno FO] Stránském nabyla dne [datum] paní [jméno FO], což bylo vloženo do katastru nemovitostí současně s převodem stavebního práva. Dne [datum] nabyla vlastnické právo k domu č. p. [číslo] k. ú. [adresa] paní [jméno FO] a [jméno FO], jako dědičky [jméno FO]. Ty dne [datum] s [jméno FO] a [Jméno zainteresované osoby 0/0] uzavřely kupní smlouvu, na základě které manželé [jméno FO] nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví právo k domu č. p. [číslo] v k. ú. [adresa] postaveného právem stavby na pozemcích družstva č. parc. [číslo]. Usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], připadlo vlastnické právo k budově č. p. [číslo] na pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú [adresa] paní [Jméno zainteresované osoby 0/0] (žalované) jako pozůstalé manželce po [jméno FO].

5. Soud I. stupně měl za zjištěné, že žalobkyně učinila dne [datum] listinou ze dne [datum] u Katastrálního úřadu [adresa]-město ohlášení přechodu vlastnického práva mj. k pozemkům parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota]. Dne [datum] vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě částky [částka] za bezesmluvní užívání uvedených pozemků v období od [datum] do [datum]. V letech předchozích ji vyzvala k úhradě částek [částka] a [částka], o kterých již bylo soudně rozhodnuto v neprospěch žalobkyně (řízení byla vedena u soudu I. stupně pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]). Žalovaná částka [částka] vychází ze znaleckého posudku č. [číslo] znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], který si žalobkyně nechala vypracovat ohledně obvyklé ceny ročního nájmu pozemků v dané lokalitě. Dne [datum] žalobkyně žalovanou vyzvala znovu, tentokrát předžalobní výzvou, k zaplacení žalované částky, coby bezdůvodného obohacení, což žalovaná odmítla. Žalobkyně je v současnosti zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků.

6. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem zejména na § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o. z.“), že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně není ve věci aktivně legitimována.

7. Soud I. stupně nejprve vysvětlil, že ustálená soudní praxe dlouhodobě vykládá § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona (tj. ke dni [datum]) také skutečně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření.

8. Soud I. stupně uvedl, že vlastnické právo k předmětným pozemkům a kontinuita jeho přechodu ze země České na právní nástupce vyplývá z § 9 odst. 2 zákona č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé, podle kterého jmění, fondy i závazky země České přešly do vlastnictví státu a do správy státní; podle § 149 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., podle kterého byl vymezen národní majetek, který je zásadně v rukou státu s tím, že části národního majetku, které nejsou celostátního významu a slouží veskrze nebo převážně obyvatelstvu některého správního celku (obce, okresu, kraje), mohou být v rukou svazků lidové správy (komunální vlastnictví); podle § 29 a § 31 zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, správu národního majetku i majetku lidové správy převzaly národní výbory; byly povolány, aby udržovaly a zvelebovaly národní majetek svěřený do správy. Národní výbor mohl nemovitý národní majetek jemu svěřený i zcizit, zatížit nebo pronajmout/propachtovat. Podle čl. 4 odst. 4 a čl. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, byl vlastnictvím České a Slovenské Federativní Republiky majetek ve státním vlastnictví, který sloužil k zabezpečování jejích úkolů v oblastech svěřených do její působnosti a vlastnictvím České republiky a vlastnictvím Slovenské republiky byl ostatní majetek ve státním vlastnictví. Do působnosti České a Slovenské Federativní Republiky patřila zahraniční politika, uzavírání mezinárodních smluv s výjimkou těch, jejichž uzavírání patří do působnosti České republiky a Slovenské republiky, zastupování České a Slovenské Federativní Republiky v mezinárodních vztazích a rozhodování o otázkách války a míru, obrana a ekonomické zabezpečení obranyschopnosti České a Slovenské Federativní Republiky s výjimkou civilní ochrany obyvatelstva, měna, federální státní hmotné rezervy, federální zákonodárství a správa v rozsahu působnosti federace a kontrola činnosti federálních orgánů).

9. Na základě uvedených ustanovení měl soud I. stupně za to, že se předmětné pozemky nestaly vlastnictvím České a Slovenské Federativní Republiky, bez ohledu na to, kdy byl založen list vlastnictví č. [hodnota], na kterém je jako vlastník předmětných pozemků uveden Československý stát - Národní výbor hl. m. Prahy, neboť nijak nesouvisel s úkoly svěřenými do působnosti České a Slovenské Federativní Republiky (do které patřila zahraniční politika a uzavírání mezinárodních smluv) a byl tak ve vlastnictví České republiky. Předmětné pozemky byly ve vlastnictví České republiky a Národnímu výboru hl. m. Prahy příslušelo právo hospodaření.

10. Pokud měla žalobkyně v řízení tvrdit a prokazovat podmínky reálného hospodaření s předmětnými nemovitostmi, uváděla, že toto vykonávala prostřednictvím žalované a jejích právních předchůdců a nerušila výkon jejich výlučného užívacího a požívacího práva do [datum]. K tomu odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve věci sp. zn. [spisová značka], které podle názoru žalobkyně potvrzuje její aktivní věcnou legitimaci a závěry tohoto rozhodnutí lze aplikovat i na projednávanou věc. Kromě toho žalobkyně poukázala na usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve věci žaloby o určení vlastnického práva k nemovitosti v předmětné lokalitě zatíženém shodně stavebním právem zřízeným shora citovanou smlouvou o stavebním právu ze dne [datum]. Soud I. stupně k žalobkyni odkazovaným rozhodnutím uvedl, že se jednalo o ojedinělý názor odvolacího soudu, neboť ve vztahu k žalobkyni bylo v mnoha dalších řízeních vedených u soudu I. stupně (např. sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]) shledáno, že s pozemky jednoznačně fakticky nehospodařila. V této souvislosti soud I. stupně odkázal na § 13 o. z., podle kterého každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

11. Soud I. stupně tak uvedl, že neměl důvod odchylovat se od již ustáleného rozhodování v obdobných případech (např. ve věci sp. zn. [spisová značka] rozhodnutí odvolacího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) a shodně jako v citovaných rozhodnutích uzavřel, že žalobkyně ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy ke dni [datum], s pozemky fakticky nehospodařila, když neprokázala žádnou aktivitu ve vztahu k předmětným pozemkům, kterou by bylo možné za hospodaření považovat. Naopak o určité nevědomosti a pasivitě žalobkyně svědčí skutečnost, že ohlásila katastru nemovitostí přechod vlastnictví k nemovitostem až [datum] (dopisem ze dne [datum]). Žalobkyně de facto neprojevila o předmětné pozemky zájem ani v době, kdy mělo, podle jejího tvrzení, dojít k přechodu vlastnického práva k nim na její osobu. [adresa] toho nemovitosti bez dalšího po dobu necelých 10 let nikterak neobhospodařovala, nepečovala o ně a ani jiným způsobem s nimi nehospodařila, uživatele pozemků a domu nekontaktovala, přičemž celou věc začala řešit až v roce 2002 (resp. 2001), a to spíše v souvislosti s koncem původně zřízeného práva stavby než s tvrzeným přechodem vlastnického práva.

12. Soud I. stupně poukázal na to, že předmětné pozemky byly v rozhodné době fakticky užívány žalovanou a jejími právními předchůdci v rámci práva stavby, a to nejpozději od 13. 12 1938 do současnosti. Je tedy zřejmé, že žalobkyně nemohla vykonávat hospodaření ve smyslu užívání věci. Hospodaření však vyloučeno nebylo, žalobkyně mohla vybírat pachtovné podle smlouvy o stavebním právu, k čemuž však v daném případě nedošlo. Ze smlouvy o stavebním právu z 26. a [datum] je zřejmé, že smlouva byla sjednána jako úplatná ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 86/1912 ř. z., o stavebním právu, a jednalo se tedy o synallagmatický vztah. Pachtovné navíc bylo možno zvýšit každých 10 let o 10 %. Význam povinnosti k úhradě ročního pachtovného je pak zřejmý ze skutečnosti, že pro nesplnění této povinnosti po dobu dvou let mělo stavební právo zaniknout, prohlásil-li zemský správní výbor, že tohoto práva použije. Povinnost platit pachtovné včetně 5 % úroku z prodlení byla navíc sjednána jako věcné břemeno stavebního práva. Povinnost k úhradě pachtovného byla zdůrazněna i v postupní smlouvě ze dne [datum]. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobkyně hospodařila s nemovitostmi, které užívala žalovaná (její právní předchůdci), nějakým jiným způsobem. Současně tak není pro prokázání faktického hospodaření dostačující, že stát byl zapsán v evidenci nemovitostí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

13. Soud I. stupně proto žalobu zamítl, neboť žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, když na ni vlastnické právo k pozemkům podle příslušného zákona nepřešlo. Z tohoto důvodu se tak soud I. stupně ani nezabýval výší uplatněného nároku, neboť základ nároku nebyl dán.

14. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Uvedl, že náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „AT“), ve výši [částka] za každý ze 4 úkonů podle § 11 odst. 1 AT [1 x podle písm. a) převzetí a příprava právního zastoupení, 2 x podle písm. d) replika ze dne [datum] a vyjádření žalované ze dne [datum] a 1 x podle písm. g) účast na ústním jednání před soudem dne [datum]], včetně 4 paušálních náhrad výdajů po [částka] podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH ve výši [částka].

15. Žalobkyně napadla rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. c), d), e), f) a g) o. s. ř. Vytkla soudu I. stupně, že v rozporu s rozhodnutími Městského soudu v [město] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (věc se týká shodných účastníků a předmětem řízení je určení vlastnického práva ke stavbě situované na pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [adresa]), a ze dne [datum], č. j. [spisová značka], dospěl k závěru, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání žaloby, neboť údajně není vlastníkem ani žalovanou užívaných pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [adresa]. S tímto závěrem soudu I. stupně žalobkyně nesouhlasila, když poukázala zejména na to, že vybírat pachtovné sice mohla, avšak s ohledem na povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře vybírat pachtovné naopak neměla, neboť náklady na výběr pachtovného by přesahovaly vybranou částku, a to i v případě jeho navyšování podle smlouvy o stavebním právu ze dne [datum]. Současně není podle žalobkyně logické, aby prokazovala vybírání pachtovného k datu [datum] podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., když k tomuto dni nebyla zapsána jako vlastník příslušných pozemků a nebylo možné k tomu datu pachtovné (činži stavební) reálně vybrat. Žalobkyně pak zároveň považovala za nepřezkoumatelné, pokud soud I. stupně v bodu 37 rozsudku pouze odkázal na „vypořádání se s námitkami žalobkyně“ v jiném rozhodnutí. Soud I. stupně tedy pochybil, když se vyřešením právních otázek dostatečně nezabýval. Nezabýval se ani tím, zda by jeho postupem, kdy posoudil otázku výběru pachtovného zcela jinak než v předchozí věci o žalobě na určení vlastnického práva mezi stejnými účastníky, došlo či nedošlo k porušení § 159a odst. 1, 3 a § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř., což žalobkyně považuje za nesprávný postup soudu I. stupně, resp. za nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně v této souvislosti považovala také za zcela nedostatečnou argumentaci § 13 občanského zákoníku ze strany soudu I. stupně. Žalobkyně tak nadále setrvala na svém tvrzení, že s pozemky ke dni [datum] hospodařila ve vlastním slova smyslu prostřednictvím žalované, resp. manželů [jméno FO], a že tedy byly splněny všechny tři zákonné podmínky přechodu vlastnického práva k pozemkům na žalobkyni podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení, eventuálně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

16. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že se ním nesouhlasí. Odkázala na rozhodnutí soudů, které se v jiných řízeních zabývaly otázkou, zda na žalobkyni přešlo vlastnické právo k pozemkům parc. č. [hodnota] a č. [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [adresa], podle zákona č. 172/1991 Sb. Ty dospěly shodně jako soud I. stupně k závěru, že předmětné pozemky zůstaly ve vlastnictví České republiky, a že tak žalobkyně není ve věci aktivně legitimována (rozsudky Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], nebo ze dne [datum], č. j. [spisová značka], či ze dne [datum], č. j. [spisová značka]). Vlastníkem předmětných pozemků byl ke dni [datum] Československý stát a nikoliv Česká republika, existenci práva hospodaření svědčící ke dni [datum] žalobkyně netvrdila a tedy ani neprokázala, stejně tak netvrdila a ani neprokázala, jak s předmětnými pozemky ke dni [datum] fakticky hospodařila. Žalobkyně naopak činila nesporným, že po žalované nevyžadovala hrazení ročního pachtovného, tzn. že se nechovala jako řádný hospodář. Skutkové zjištění o nevybírání pachtovného se pak podávají i ze žalobkyní odkazovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] a ze dne [datum], č. j. [spisová značka], byť z této skutečnosti vyvodily opačné právní závěry, které jsou však v rozporu s platným právem a závaznou judikaturou (NS [spisová značka], NS [spisová značka], NS [spisová značka], NS [spisová značka]). Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení.

17. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

18. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů (body 8 až 22 odůvodnění napadeného rozsudku), z kterých čerpal správná skutková zjištění a po jejich hodnocení v souladu s § 132 o. s. ř. učinil správný závěr o skutkovém stavu (bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku a body 3 až 5 odůvodnění tohoto rozsudku), s kterým se odvolací soud zcela ztotožňuje. Odvolání žalobkyně odůvodněné toliko odkazem na § 205 odst. 2 písm. d), e) a f) o. s. ř. není opodstatněné, neboť žalobkyně nijak nekonkretizuje, jaké navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností soud I. stupně neprovedl, k jakým nesprávným skutkovým zjištěním soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů, ani jaké tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny, a proto dosud zjištěný skutkový stav neobstojí.

19. Odvolací soud neshledal, že by řízení před soudem I. stupně bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani žalobkyně žádnou takovou vadu řízení netvrdí. Odvolací námitka podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. proto není důvodná. Nelze se ztotožnit ani s výhradou žalobkyně o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou žalobkyně spatřuje v tom, že soud I. stupně pod bodem 37 odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na to, jak se se zcela shodnými námitkami žalobkyně vypořádal Městský soud v [město] v bodech 17 až 21 odůvodnění rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze je oběma účastníkům znám, neboť se jednalo o skutkově shodný spor mezi týmiž účastníky o vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] za užívání stejných pozemků žalovanou, pouze v jiném období (od [datum] do [datum]). Soud I. stupně se sám dostatečným způsobem vypořádal se všemi argumenty obou účastníků a na podporu svých závěrů toliko odkázal na dřívější rozhodnutí odvolacího soudu ve skutkově téměř totožné věci, což nečiní jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.

20. Odvolání žalobkyně tak podle jeho obsahu směřuje výhradně vůči právnímu posouzení věci soudem I. stupně /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./, když žalobkyně nesouhlasí s jeho závěrem, že ve věci není aktivně legitimována, neboť vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalobkyni podle zákona č. 172/1991 Sb. nepřešlo.

21. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně posoudil předběžnou otázku, tedy otázku splnění podmínek pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalobkyně podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Soud I. stupně vyšel správně z předpokladu, že pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v § 1 odst. 1 - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 185/96). Soud I. stupně nepřehlédl ani nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 600/11, v němž Ústavní soud vysvětlil, že pojem „hospodaření“ uvedený v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak dle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívaly k plnění svých úkolů. Soud I. stupně též přiléhavě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], podle něhož pojem „hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako pojem „správa“ ve smyslu zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, který jednak definoval, že národní majetek spravuje zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§ 65 odst. 1), jednak určoval, že organizace, která spravuje národní majetek, je oprávněna a povinna využívat tohoto majetku ke splnění svých úkolů a nakládat s ním v souladu s těmito úkoly; má-li ve správě majetek, který pro plnění svých úkolů nepotřebuje nebo který je pro ni neupotřebitelný, musí se postarat, aby majetek byl využit jinde, popřípadě aby s ním bylo naloženo co nejúčelněji (§ 66 odst. 1).

22. V této věci bylo zjištěno, že předmětné pozemky jak ke dni [datum] (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), tak ke dni [datum] (kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb.) fakticky užívala žalovaná spolu se svým manželem, a to na základě vlastního užívacího práva - práva stavby vzniklého smlouvou o stavebním právu ze dne [datum] podle zákona č. 86/1912 ř. z., které k uvedeným datům trvalo. Smlouva o stavebním právu byla sjednána jako úplatná ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 86/1912 ř. z., sjednané pachtovné ve výši [částka] ročně bylo možné každých 10 let navýšit o 10 %. Kromě povinnosti platit pachtovné byl ujednán také úrok z prodlení ve výši 5 %, jakož i zánik stavebního práva při nesplnění povinnosti platit pachtovné po dobu dvou let, pokud by zemský správní výbor prohlásil, že tohoto práva použije.

23. Národní výbor hl. m. Prahy, kterému ke dni [datum] formálně svědčilo právo hospodaření s majetkem státu, se o předmětné pozemky nijak nezajímal, pachtovné nevybíral. Ani žalobkyně ke dni [datum], kdy měly předmětné pozemky podle jejího názoru přejít z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalobkyně, s předmětnými pozemky fakticky nehospodařila (nevyužívala je k plnění svých úkolů), nepečovala o ně, nechovala se jako jejich vlastník (a to až do roku 2002) a neprojevovala se ani jako účastník právního poměru založeného ve vztahu k nim smlouvou o zřízení práva stavby ze dne [datum] (nevymáhala sjednané pachtovné, které mohla každých deset let navýšit o 10 %, což též nečinila). Soud I. stupně přiléhavě poukázal na to, že povinnost hradit pachtovné (včetně 5 % úroku z prodlení) byla významná i z toho důvodu, že při nesplnění této povinnosti po dobu dvou let mělo stavební právo zaniknout. Výběr užitku věci ve formě pachtovného (ať již jeho výše byla jakákoliv) je navíc projevem péče řádného hospodáře, naopak nevyužívání finančního plnění za užívání pozemků se s péčí řádného hospodáře neslučuje. Jestliže pozemky užívala žalovaná a její právní předchůdci, aniž za jejich užívání žalobkyni či jejímu právnímu předchůdci cokoli plnili, nelze dospět k závěru, že žalobkyně (resp. její právní předchůdce) užívala, případně držela pozemky jejich prostřednictvím. Z uvedených důvodů nebyla splněna již jedna ze tří podmínek pro přechod věcí z majetku státu do vlastnictví obce (zde žalobkyně), a to skutečné hospodaření žalobkyně s předmětnými pozemky, jak správně uzavřel soud I. stupně.

24. Odvolací soud v této souvislosti připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1284/23, kterým byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost žalobkyně proti rozhodnutím obecných soudů projednávajících skutkově obdobnou věc, kdy Ústavní soud konstatoval, že již vícekrát rozhodoval ve věcech stěžovatelky (zdejší žalobkyně) týkajících se splnění podmínek stanovených v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a jeho ústavní stížnosti (obsahující v podstatě shodnou argumentaci, jakou uplatňuje žalobkyně i v nyní posuzované věci) usneseními ze dne [datum], [spisová značka], ze dne [datum], [spisová značka], ze dne [datum], [spisová značka], ze dne [datum], [spisová značka], ze dne [datum], [spisová značka] a ze dne [datum], [spisová značka] jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl, neboť výklad tohoto ustanovení obecnými soudy shledal ústavně souladný. Např. v usnesení [spisová značka] se Ústavní soud taktéž zabýval námitkou žalobkyně týkající se nevybírání pachtovného a jeho významu pro posouzení věci a dovodil, že šlo o pomocné kritérium, které spolu s ostatními skutkovými zjištěními vedlo k závěru, že žalobkyně na pozemcích řádně nehospodařila. Ústavní soud ve shora uvedených usneseních neměl za rozhodný ani odkaz žalobkyně na jiná řízení před městským soudem.

25. Odvolací námitka žalobkyně, že soud I. stupně pochybil, pokud zaujal na rozhodnou otázku splnění podmínek přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalobkyni jiný názor než Městský soud v Praze v rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka], není důvodná. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se účinek závaznosti soudního rozhodnutí ve smyslu § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. vztahuje pouze na právní následek vyslovený v jeho výroku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [právnická osoba]. 2020, sp. zn. [spisová značka]). Pokud tedy soud v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (v němž byl vydán rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) pravomocně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem domu č. p. 343 postaveného na pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], pak tím ve vztahu mezi účastnicemi závazně vyřešil otázku vlastnického práva žalobkyně k uvedené stavbě, nikoliv však otázku vlastnického práva k pozemku parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], která nebyla předmětem rozhodování soudu a byla toliko obsahem úvahy odvolacího soudu předestřené v odůvodnění rozhodnutí (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

26. Soud I. stupně se též pod body 35 až 38 odůvodnění svého rozsudku vypořádal s odlišnými právními závěry soudů týkající se otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně ve skutkově obdobných případech (o určení vlastnického práva ke stavbám na pozemcích v k. ú. [adresa]) – viz rozsudek Městského soudu v [město] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (u Obvodního soudu pro [adresa] bylo řízení vedeno pod sp. zn. [spisová značka]) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (u Obvodního soudu pro [adresa] je řízení vedeno pod sp. zn. [spisová značka]) – v nichž byla jako předběžná řešena také otázka, zda žalobkyně s pozemky fakticky hospodařila, když pachtovné nevybírala. Soud I. stupně v první řadě poukázal na to, že se jedná o ojedinělý názor odvolacího soudu, navíc vyslovený toliko ve vztahu k předběžné otázce (o závaznosti takové úvahy soudu viz judikatura Nejvyššího soudu citovaná výše). Dále soud I. stupně vyjmenoval mnohé jiné právní případy, který již byly rozhodnuty, a které se s tímto právním případem shodují v podstatných znacích (srov. § 13 o. z.), v nichž bylo shledáno, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována v řízení o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků v k. ú. [adresa], neboť na ni nepřešlo vlastnické právo k těmto pozemkům podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Rozhodnutí obecných soudů pak obstála i před Nejvyšším soudem i Ústavním soudem.

27. Ani odvolací soud neshledal žádný důvod pro jiné posouzení stejných skutkových okolností, zvláště bylo-li již shodně (negativně) pravomocně rozhodnuto o žalobě žalobkyně proti žalované na zaplacení finanční náhrady za stejně získané bezdůvodné obohacení za období od [datum] do [datum] ve výši [částka] a za období od [datum] do [datum] ve výši [částka] (řízení byla vedena u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]).

28. Odvolací námitka žalobkyně podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. nebyla shledána důvodnou, neboť soud I. stupně dospěl ke správnému právnímu závěru o tom, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Zamítnutí žaloby soudem I. stupně tak bylo správné.

29. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení přísluší úspěšné žalované náhrada nákladů odpovídající nákladům právního zastoupení ve výši [částka], které sestávají z mimosmluvní odměny advokátky žalované za 2 úkony právní služby po [částka] (vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne [datum] a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]) podle § 6, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) AT, náhrady hotových výdajů za 2 úkony právní služby v paušální výši po [částka] za úkon podle § 13 odst. 1, 4 AT a 21 % DPH ve výši [částka] podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Zaplacení nákladů odvolací soud uložil neúspěšné žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám advokátky žalované podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení