91 Co 217/2022- 183

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a Mgr. Blanky Vernerové ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b) Bc. [jméno] [jméno], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových [IČO], sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 5/2020-152, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci po žalované domáhali náhrady nemajetkové újmy každý ve výši [částka] s příslušenstvím, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, pod sp. zn. [spisová značka].

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury [obec] ze dne [datum], ČTS: OKFK [číslo], bylo zahájeno trestní stíhání žalobců pro trestné činy účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Usnesení bylo doručeno oběma žalobcům dne [datum]. Kromě žalobců byli obžalováni JUDr. [jméno] [příjmení], Mgr. [příjmení] [příjmení], Mgr. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení] a JUDr. [jméno] [příjmení]. Usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury [obec] ze dne [datum], ČTS: OKFK [číslo], bylo zahájeno trestní stíhání žalobců pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., spáchaný ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., zčásti spáchaný ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. a zčásti samostatným jednáním. V průběhu řízení byly vyhodnocovány daňové kontroly, domovní prohlídky a záznamy telekomunikačního provozu, bylo rozhodováno o návrzích na zrušení zajištění majetku nebo vyloučení různých věcí ze zajištění, o námitkách podjatosti, bylo vypracováno několik znaleckých posudků, vyslýcháni znalci (Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], JUDr. [příjmení]) a svědci ([příjmení], JUDr. [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], JUDr. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], JUDr. [příjmení], Bc. [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], PhDr. [příjmení], [jméno], Ing. [příjmení], [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], JUDr. [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], Mgr. [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], JUDr. [příjmení], [příjmení], Ing. [jméno], Ing. [příjmení], [příjmení], JUDr. [příjmení], JUDr. [jméno], [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], JUDr. [příjmení], Ing. [příjmení], [ulice], Ing. [příjmení], JUDr. [příjmení], JUDr. [příjmení], [příjmení], [jméno], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], JUDr. [příjmení], [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], [obec], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [obec] CSc., [příjmení], Ing. [příjmení], [jméno], [příjmení], JUDr. Ing. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [jméno], Ing. [příjmení], [příjmení], [příjmení], Mgr. [příjmení], Mgr. [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], [příjmení], JUDr. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Mgr. [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [jméno], [příjmení], [příjmení], [příjmení], JUDr. [příjmení], [příjmení], JUDr. [příjmení], [příjmení], Bc. [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Mgr. [jméno], Ing. [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], Bc. [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], PhDr. [příjmení], Ing. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Mgr. [příjmení], Paedr. [příjmení], Ing. [příjmení], Mgr. [příjmení], Mgr. [příjmení], [příjmení], JUDr. [příjmení], [příjmení], [příjmení], Ing. [příjmení], Ing. [příjmení], JUDr. [příjmení], JUDr. [příjmení], JUDr. [příjmení], JUDr. [příjmení]), byly překládány listiny, žádána právní pomoc v Maďarsku a Rakousku, posuzovány přihlášky poškozených s nároky na náhradu škody, bylo rozhodováno o přikázání věci jinému soudu, o vyloučení věcí a spojení věcí. Hlavní líčení se konala ve dnech 5. – [datum], 11. – 14. 9., 25. – 26. 9., 10. – [datum], 12. – [datum], 19. – 20. 3., 27. – 28. 3., 3. – 4. 9., 17. – 19. 9., 24. – 26. 9., 8. – 10. 10., 22. – 24. 10., 29. – 31. 10., 12. – 15. 11., 26. – [datum], 4. – [datum], 18. – 19. 3., 26. – 28. 3., 8. – 10. 4., 22. – 25. 4., 13. – 15. 5., 20. – 23. 5., 25. – 27. 5., 22. – 24. 7., 9. – 11. 9., 23. – 25. 9., 7. – 9. 10., 14. – 15. 10., 4. – 7. 11., 18. – 20. 11. a 25. – [datum], 27. – [datum], 12. – 13. 2., 10. – 11. 3., 7. 4., 20. – [datum] a [datum], kdy byl Krajským soudem v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře pod č. j. 9 T 1/2007-6159 vyhlášen odsuzující rozsudek. Písemné vyhotovení rozsudku o 224 stranách bylo rozesláno dne [datum]. Po odvolání žalobců, ostatních obžalovaných i poškozených byla věc předložena dne [datum] Vrchnímu soudu v Olomouci, který usnesením ze dne 15. 5. 2012, č. j. 6 To 49/2011-6998, rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí s tím, že rozhodnutí bylo předčasné. Písemné vyhotovení usnesení má 121 stran, lhůta k jeho vypravení byla prodloužena do [datum]. V lednu 2013 bylo rozhodnuto o tom, že obžalovaní [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] jsou účastni amnestie prezidenta republiky ze dne [datum], stížnost státního zástupce byla zamítnuta rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci v dubnu 2013, Nejvyšší soud jeho rozhodnutí v srpnu 2014 zrušil. Hlavní líčení se konala ve dnech 22. – [datum], [datum] a [datum], kdy byl vyhlášen rozsudek pod č. j. [spisová značka], kterým byli žalobci shledáni vinnými ze spáchání trestních činů podle obžaloby a byli odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody každý na 7 let s tím, že byli zařazeni do věznice s ostrahou. Zároveň jim byl uložen trest propadnutí majetku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a zákazu podnikání, jako fyzické osoby, s předmětem podnikání investorsko-inženýrské činnosti ve stavebnictví a strojírenství, činnost organizačního a ekonomického poradce, činnost realitních kanceláří, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, včetně zprostředkování nákupu a prodeje zboží, každý na 8 let. Nakonec jim bylo uloženo, aby rukou společnou a nerozdílnou nahradili správci konkursní podstaty JUDr. [jméno] [příjmení], úpadce Krušnohorské strojírny škodu ve výši [částka] a Stavebnímu podniku [právnická osoba] škodu ve výši [částka]. Písemné vyhotovení rozsudku v rozsahu 420 stran bylo rozesláno na konci srpna 2017, do kdy byla prodloužena lhůta k jeho vypracování. K odvolání obžalovaných rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], tak že žalobcům byl snížen trest odnětí svobody na 5 let s ohledem na průběh a trvání trestního stíhání. Usnesením Nejvyššího soudu ze [anonymizováno] [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], byl na základě dovolání žalobců zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum] ve vztahu k žalobcům v části, v níž jim byl uložen trest propadnutí majetku; v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. [ulice] stížnost žalobců byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2456/20.

4. Soud I. stupně měl dále za prokázané, že pokud jde o vliv nepřiměřené délky trestního stíhání na osobní a pracovní život a zdravotní stav žalobců, pak dopady samotné délky řízení se prolínaly s dopady trestního stíhání jako takového. Podnikání žalobkyně a) skončilo primárně v souvislosti se samotným trestním stíháním a do souvislosti s ním lze dát i rapidní zhoršení jejího psychického stavu, jak o tom hovořil svědek [příjmení] [jméno]. Do přímé souvislosti s délkou řízení nebylo možné dle soudu I. stupně dávat ani onemocnění žalobkyně nemocí COVID-19, neboť nelze přičíst k tíži žalované, že právě v době, kdy pandemie tohoto onemocnění propukla, byla žalobkyně a) ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce b) konkrétní dopady na jeho zdravotní stav v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního stíhání netvrdil, jeho pracovní poměr skončil dohodou v roce [rok], tedy v době, kdy trestní stíhání trvalo cca 5 let. Lze ho tak dávat spíše do příčinné souvislosti se samotným trestním stíháním, než s jeho délkou, což vyplývá i z tvrzení žalobce b), že pracovní poměr byl ukončen poté, co se jeho zaměstnavatel dozvěděl o tom, že je trestně stíhán.

5. Soud I. stupně měl nakonec za zjištěné, že žalobci svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnili předběžně u žalované dne [datum], která ve svém stanovisku ze dne [datum] sdělila žalobcům, že celková délka posuzovaného řízení je nepřiměřená, v řízení tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Žalovaná zároveň konstatovala, že došlo k porušení práva žalobců na přiměřenou délku trestního řízení, avšak neshledala důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích.

6. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, § 15 odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen„ OdpŠk“), že žaloba není důvodná.

7. Soud I. stupně vyšel z toho, že řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, pod sp. zn. [spisová značka], nebylo dosud skončeno v části, v níž Nejvyšší soud usnesením ze dne [datum] zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], o uložení trestu propadnutí majetku žalobcům. V okamžiku vyhlášení rozsudku soudu I. stupně trvalo trestní řízení 16 let a 4 měsíce s tím, že žalobci jsou v nejistotě již jen ohledně trestu propadnutí majetku; pokud jde o ostatní části pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, v tomto směru žalobci všechny vnitrostátní opravné prostředky vyčerpali a v nejistotě tak v žádné jiné části být nemohou.

8. Soud I. stupně konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporné, že trestní řízení trvalo nepřiměřenou dobu a tuto skutečnost konstatoval rovněž Vrchní soud v Olomouci, když z tohoto důvodu výslovně oběma žalobcům snížil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody o 2 roky (ze 7 let na 5 let). V posuzovaném řízení tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když porušení práva na projednání věci v přiměřené době dovodila sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne [datum], kterým přiznala žalobcům zadostiučinění v podobě konstatování, že v uvedeném trestním řízení došlo k porušení práva žalobců na jeho přiměřenou délku. S ohledem na okolnosti případu dospěl také soud I. stupně k závěru, že nesprávný úřední postup nezakládá právo ani jednoho ze žalobců na přiznání finančního zadostiučinění.

9. Soud I. stupně uvedl, že posuzované řízení bylo extrémně složité jak po stránce skutkové, právní, tak procesní. Řízení bylo vedeno proti 12 obžalovaným na základě 6 obžalob pro desítky skutků, kterých se dopouštěli v rámci účasti na zločinném spolčení. Vrchní soud v Olomouci označil trestnou činnost jako rozsáhlou a mimořádně sofistikovanou. Věc byla rozhodována opakovaně na třech stupních soudní soustavy, jakož i u Ústavního soudu. Žalobci se na délce řízení nijak nepodíleli. Postup orgánů činných v trestním řízení hodnotil soud I. stupně jako plynulý, lhůty pro vypracování rozhodnutí odpovídaly mimořádně vysoké složitosti věci. V kompenzačním řízení pak soud I. stupně nemohl hodnotit správnost či účelnost postupu orgánů veřejné moci, pokud žalobci namítali, že jejich věc mohla být vyloučena k samostatnému projednání. Trestní řízení je spojeno s vyšším typovým významem pro účastníka, zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení však může být přiznáno i v podobě zmírnění ukládaného trestu, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci.

10. Soud I. stupně poukázal na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], kterým byl žalobcům za použití § 40 odst. 1, § 43 a § 44 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody každému na 5 let; oproti odsuzujícímu rozsudku soudu I. stupně jim tak byl trest odnětí svobody zkrácen o 2 roky. Vrchní soud v Olomouci vysvětlil, že práva obžalovaných (tedy i žalobců) byla dotčena mimořádně nepřiměřenou délkou řízení, kde jako prostředek její kompenzace odvolací soud v případě většiny obžalovaných aplikoval § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, kterým byla kompenzována právě nepřiměřená délka trestního řízení obžalovaných v předmětné věci s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka].

11. Soud I. stupně nakonec k argumentům žalobců uvedl, že nelze přičítat k tíži státu, že žalobce b) v průběhu trestního stíhání nezaložil rodinu nebo že se dostal do finančních nesnází i v souvislosti s vynaloženými náklady na obhajobu, či že žalobkyně a) špatně ve vyšším věku snáší výkon trestu odnětí svobody. Oba žalobci byli pravomocně odsouzeni, samotné trestní stíhání a uložený trest jsou zákonné, nelze se tak domáhat jakéhokoli odškodnění za nemajetkovou újmu s tím spojenou. Soud I. stupně připustil, že délka řízení prohlubuje újmu utrpěnou v důsledku toho, že je trestní stíhání vůbec vedeno. Uvedl však, že zákonné trestní stíhání je očekávatelnou reakcí státem k tomu určených orgánů na protiprávní jednání, které naplňuje skutkovou podstatu některého trestného činu.

12. Soud I. stupně považoval konstatování porušení práva spolu se zadostiučiněním za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení v podobě zmírnění uloženého trestu odnětí svobody o 2 roky za dostatečnou satisfakci způsobilou odčinit újmu žalobců, proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a přiznal úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka] sestávající z 9 režijních paušálů po [částka] (vyjádření k žalobě ze dne [datum], vyjádření k výzvě soudu ze dne [datum], 3 přípravy na jednání a účast na jednání dne [datum], [datum], [datum] a [datum] podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

14. Žalobci napadli rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním. Namítli, že je nepochybné, že trestní řízení byl naprosto nepřiměřené dlouhé, kdy porušení práv žalobců bylo konstatováno jednak žalovanou, jednak Vrchním soudem v Olomouci. Délka 16 let a 4 měsíců je sama o sobě velmi silnou domněnkou, že došlo ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobců, která zakládá nárok na zadostiučinění v penězích. Žalobci proto nesouhlasili se závěrem soudu I. stupně o dostačující nepeněžité formě satisfakce. Vytkli soudu I. stupně, že zásadní zásahy do osobnostních sfér žalobců, k nimž došlo v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení, zlehčil, popř. je dával do souvislosti se samotným trestním řízením, s čímž žalobci nesouhlasí. Žalobci též poukázali na to, že většina spoluobžalovaných nebyla potrestána z důvodu amnestie, čímž dochází k hrubému nepoměru a výsledek není z objektivního hlediska spravedlivý. Snížení nepodmíněného trestu o 2 roky nelze dle žalobců považovat za dostatečnou kompenzaci za zmaření práva žalobců na vedení plnohodnotného života po dobu vedení trestního řízení. Žalobci navrhli, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobcům právo na náhradu nákladů řízení.

15. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a navrhla, aby byl napadený rozsudek soudu I. stupně potvrzen a aby žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 o. s. ř., § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

17. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z kterých čerpal správná skutková zjištění o průběhu trestního řízení (nikoliv však o datu jeho skončení), o uplatnění nároku žalobců u žalované a o způsobu předběžného projednání nároku žalobců žalovanou. Takto převážně správně zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně přiléhavým způsobem i po stránce právní, aplikuje přitom (správně) příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se tak se závěry soudu I. stupně (skutkovými i právními) jako vesměs správnými (s výhradami uvedenými dále) ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje.

18. Soud I. stupně v napadeném rozsudku uvedl, že vyšel z nesporného tvrzení účastníků o tom, že trestní řízení trvalo nepřiměřenou dobu, resp. že tuto skutečnost konstatoval rovněž Vrchní soud v Olomouci Odvolací soud k tomu uvádí, že soud nemůže vycházet z nesporného tvrzení účastníků o nepřiměřené délce řízení, neboť se jedná o otázku právní a nikoliv skutkovou. Jak již konstatoval Nejvyšší soud, závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení). Jen z toho, že stát poskytl před zahájením soudního sporu (nebo i v jeho průběhu) o náhradu nemajetkové újmy v penězích za nepřiměřenou délku řízení poškozenému zadostiučinění formou konstatování porušení práva, nelze pro účely takového sporu bez dalšího budovat skutkové a právní závěry na tom, že celková délka řízení není přiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod [číslo] 2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19. Z výše uvedeného plyne, že aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného /§ 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk/, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci /§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného /§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk/ na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2098/2012).

20. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícího v jeho nepřiměřené délce, a tím k porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk). K uvedenému závěru vede odvolací soud právě již vyhodnocení kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, když na rozdíl od soudu I. stupně shledal větší časové prodlevy mezi jednotlivými úkony procesního soudu během řízení. Jedná se o období od dubna [rok] do prosince [rok] (od vyhlášení rozsudku soudem I. stupně do jeho rozeslání účastníkům řízení), od července [rok] do května [rok] (od přikázání věci Nejvyšším soudem Vrchnímu soudu v Olomouci o rozhodnutí o odvolání do rozhodnutí odvolacího soudu), od července [rok] do ledna [rok] (od rozeslání rozhodnutí odvolacího soudu účastníkům do rozhodnutí o účasti některých obžalovaných na amnestii prezidenta republiky), od srpna [rok] do srpna [rok] (od spojení věcí ke společnému projednání Nejvyšším soudem do rozhodnutí o dovolání, kterým Nejvyšší státní zastupitelství napadlo rozhodnutí nižších soudů o účasti některých obžalovaných na amnestii prezidenta republiky) a od listopadu [rok] do srpna [rok] (od vyhlášení rozsudku soudem I. stupně do jeho rozeslání účastníkům řízení), které negativně poznamenaly délku řízení, a to jejím prodloužením o 3 roky a 4 měsíce.

21. Soud I. stupně pochybil při stanovení celkové délky řízení /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk/, když vyšel nesprávně z toho, že řízení nebylo dosud skončeno, a ke dni vydání jeho rozhodnutí tak jeho délka činila 16 let, 4 měsíce a 15 dní. Soud I. stupně sice správně zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], byl na základě dovolání žalobců zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ve vztahu k žalobcům v té části, v níž jim byl uložen trest propadnutí majetku, a že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek vrchního soudu nezměněn. Odvolací soud však poukazuje na to, že výroky rozsudku vrchního soudu o trestu propadnutí majetku byly zrušeny bez dalšího, tzn., že v rozsahu zrušení nebyla věc vrácena vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Ke dni rozhodování soudu I. stupně proto bylo posuzované trestní řízení pravomocně skončeno.

22. Odvolací soud připomíná, že při stanovení celkové doby řízení je třeba vycházet z toho, že počátek běhu trestního řízení je třeba klást k okamžiku, kdy se ten, proti němuž je řízení vedeno, oficiální cestou o této skutečnosti dozví, nebo jsou proti němu činěna jiná opatření, která obsahují takové sdělení a zároveň mají podstatný dopad na situaci podezřelého. V poměrech právního řádu České republiky je pak za počátek trestního řízení třeba v zásadě považovat sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ tr. ř.“)), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.). Co se týče skončení řízení, je obecně možno pokládat řízení za skončené okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno, přičemž do doby řízení je nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Posuzované trestní řízení bylo zahájeno dne [datum], kdy bylo žalobcům doručeno usnesení policejního orgánu ze dne [datum] o zahájení trestního stíhání, a skončilo dne [datum] odmítnutím jejich ústavní stížnosti. Celková doba řízení tak činí 15 let.

23. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně v jeho závěru o velice vysoké skutkové, právní i procesní složitostí věci /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk/, která byla významnou příčinou délky řízení. Trestná činnost obviněných byla velmi rozsáhlá, výrok o vině rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, čítal celkem 33 stran. Obžalovaní (včetně žalobců) vytvořili v období nejpozději od října [rok] do roku [rok] společenství osob s vnitřní strukturou, rozdělením funkcí a dělbou činnosti, každý v rámci své konkrétní pozice, již v rozhodnou dobu zastával, a zaměřili se na neoprávněnou manipulaci s majetkem spadajícím do konkursních podstat označených úpadců, který byl odčerpáván či záměrně snižován s cílem poškodit konkrétní úpadce, resp. jejich věřitele. Dokazování bylo velmi obsáhlé, zahrnovalo nejen výslechy desítek svědků, ale také zpracování několika znaleckých posudků, žádána právní pomoc v Maďarsku a Rakousku, apod. Veškeré důkazy bylo třeba posoudit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a ve vztahu ke každému z 12 obžalovaných a mnoha skutkům zvlášť. Soud I. stupně správně připomněl hodnocení trestné činnosti orgány činnými v trestním řízení jako rozsáhlé a mimořádně sofistikované. Soud I. stupně též přiléhavě poukázal na nutnost neustále rozhodovat o velkém množství procesních návrhů včetně neustálého putování objemného spisu mezi všemi stupni soudní soustavy (viz odst. 28. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně).

24. Též je správný závěr soudu I. stupně o tom, že žalobci se na celkové délce řízení nepodíleli /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk/.

25. Odvolací soud sdílí závěr soudu I. stupně o tom, že trestní řízení lze určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jako druh řízení, kterému je přisuzován zvýšený význam pro účastníky /kritérium dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/, aniž by žalobci museli zvýšený význam tvrdit a prokazovat (srov. část IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn 206/2010, uveřejněného pod [číslo] [rok] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále i jen„ Stanovisko“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).

26. Odvolací soud nicméně dodává, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení je třeba při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlížet k tomu, že poškozený (pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, což je i tento případ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vysvětlil, že součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest (jak opakovaně uvádí Ústavní soud, spravedlivé trestní stíhání zaviněných činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových prvků právního státu a jednou z raison d’etre státu jako takového vůbec). Poškozený (pachatel) se vědomě stal„ hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Řečeno jinak, obviněný pachatel úmyslného trestného činu na sebe nejistotu uvrhuje sám, a je-li zahájeno trestní řízení, přestává být tato nejistota v pouhé potencionální sféře (stává se hmatatelnější). Pachatel úmyslného trestného činu má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu, typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu připadajícího trestního postihu. Obviněný pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení tak prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat„ vyváznutí“ bez trestu, v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuálně smířen. Odůvodněn tak proto bývá i závěr, že pachatelům trestných činů je zpravidla újma trpěná nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž byli odsouzeni za trestný čin, kompenzována konstatací porušení práva, což platí zvláště pro případ pachatelů úmyslných trestných činů.

27. Žalovaná presumovaný vznik nemajetkové újmy žalobcům v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení nevyvracela, naopak ji sama odškodnila formou konstatování porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Poukazovala též na to, že důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích není dán, neboť žalobcům se již dostalo zadostiučinění ve formě zmírnění uloženého trestu v samotném trestním řízení pro jeho nepřiměřenou délku.

28. Odvolací soud má shodně se soudem I. stupně za to, že žalobcům se za nepřiměřenou délku trestního řízení již dostalo přiměřené satisfakce, a to nejprve v samotném trestním řízení, kdy nepřiměřená délka byla kompenzována při výměře trestu odnětí svobody a promítla se i do ukládání tzv. vedlejších trestů (jak podrobně popsal Vrchní soud v Olomouci a následně i Nejvyšší soud rozhodující v předmětném trestním řízení), a poté i formou konstatování porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě žalovanou před zahájením tohoto řízení.

29. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], velice podrobně zabýval námitkou žalobců, podle které soudy při ukládání trestů nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení (odst. 73. až 87. odůvodnění). Nejvyšší soud námitku žalobců neshledal důvodnou. Konstatoval, že Vrchní soud v Olomouci zrušil částečně rozsudek soudu I. stupně a sám znovu uložil obviněným tresty, kdy postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se nepřiměřené délky trestního řízení, které si byl tento soud vědom a při svých úvahách o výměře trestů odnětí svobody shledal, že zejména s ohledem na zjištěné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu ke všem obviněným, jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestů odnětí svobody podle § 40 odst. 1 tr. zák. Zmírnění trestních sankcí oproti původnímu výroku o trestech v rozsudku soudu I. stupně se rovněž promítlo do ukládání tzv. vedlejších trestů každému z obviněných. Závěry Nejvyššího soud považoval za ústavně konformní i Ústavní soud, který ústavní stížnost žalobců odmítl usnesením ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2456/20.

30. Odvolací soud nakonec souhlasí se soudem I. stupně, že některé tvrzené dopady do osobnostní sféry žalobců (stres, nejistota, ukončení pracovního poměru) mají prvotně příčinu v samotném trestním řízení, nikoliv v jeho nepřiměřené délce. Některé tvrzené následky pak nemají původ ani v trestním řízení jako takovém /znemožnění založení rodiny žalobcem b) /. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na výstižné odůvodnění uvedeného závěru soudem I. stupně v odst. 14. a 35. jeho rozsudku.

31. Odvolací soud s ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení, jehož znění bylo v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované přísluší náhrada nákladů řízení odpovídající paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. Žalované vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši [částka] za 3 úkony po [částka], a to za vyjádření k odvolání žalobců ze dne [datum], za přípravu účasti na jednání a za účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum] dle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., které odvolací soud uložil zaplatit společně a nerozdílně neúspěšným žalobcům.

Poučení