91 Co 217/2025 - 214

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Zuzany Šmídové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], nar. [Datum narození žalobkyně], bytem [Adresa žalobkyně], zastoupena [Jméno advokáta], advokátem, se sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného], se sídlem [Adresa žalovaného], zastoupen [Jméno advokáta], advokátem, se sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 304 460 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. dubna 2025, č.j. 8 C 2/2025-176, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24 176 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta žalovaného.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobní návrh, kterým se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 304 460 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 4. 1. 2025 do zaplacení (výrok I.). Současně uložil žalobkyni povinnost, aby žalovanému na náhradě nákladů řízení zaplatila částku 48 352 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému vydání bezdůvodného obohacení. Návrh odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela dne 29. 3. 2010 pojistnou smlouvu [název], jejímž předmětem bylo pojištění pro případ smrti nebo dožití žalobkyně a další osoby (jejího manžela). Pojistné činilo 2 980 Kč měsíčně. Pojistné mělo být podle pojistných podmínek zčásti umisťováno do fondů, ve kterých mělo docházet ke zhodnocení finančních prostředků. Žalobkyně dovodila, že pojistná smlouva ze dne 29. 3. 2010 byla neplatná pro rozpor se zákonem, evropským právem a dobrými mravy. V této souvislosti tvrdila, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil, přičemž výše bezdůvodného obohacení odpovídá pojistnému, které žalobkyně uhradila na základě neplatné pojistné smlouvy. V období od května 2010 do září 2018 uhradila žalobkyně žalovanému na pojistném celkem 102 plateb po 2 980 Kč měsíčně. Zaplatila tak 303 960 Kč. Kromě toho zaplatila ještě poplatek za předčasné ukončení smlouvy ve výši 500 Kč. V souhrnu tak požadovala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 304 460 Kč.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dne 29. 3. 2010 byla mezi účastníky pod obchodním názvem [název] sjednána pojistná smlouva č. [číslo], jejímž předmětem bylo pojištění pro případ smrti nebo dožití žalobkyně [Jméno žalobkyně] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobkyně se zavázala hradit žalovanému na pojistném částku 2 980 Kč měsíčně. Sjednáno bylo pojistné krytí 1 500 000 Kč pro každého z pojištěných. Podle pojistné smlouvy měla být část zaplaceného pojistného alokována do investičních produktů. Žalobkyně pojistné řádně hradila, počínaje měsícem květnem 2010. V období od května 2010 do září 2018 tak žalovanému zaplatila 102 plateb po 2 980 Kč. Celkem 303 960 Kč. Dne 27. 7. 2018 požádala žalobkyně žalovaného písemně o ukončení pojistné smlouvy k nejbližšímu možnému datu. V této žádosti uvedla, aby jí bylo případné naakumulované pojistné zasláno na bankovní účet. Žalovaný potvrdil doručení výpovědi pojistné smlouvy dne 30. 7. 2018. Současně žalobkyni sdělil, že pojištění skončí ke dni 30. 9. 2018. Dne 3. 10. 2018 žalovaný žalobkyni zaslal další sdělení, ve kterém uvedl, že pojištění zaniklo ke dni 30. 9. 2018. Současně žalobkyni informoval, že pojištění ke dni ukončení ze strany žalobkyně nemělo kladnou kapitálovou hodnotu, a proto jí nemůže být vyplaceno odkupné. Zároveň žalobkyni vyzval k zaplacení poplatku za předčasné ukončení pojistné smlouvy. Poplatek ve výši 500 Kč žalobkyně uhradila dne 1. 11. 2018. Dne 19. 12. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 304 460 Kč. Řízení ve sporné věci bylo zahájeno návrhem došlým Obvodnímu soudu pro [adresa] dne 8. 1. 2025.

4. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně podle ustanovení § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.), ve spojení s § 3036 o. z., a poté dovodil, že právní vztahy vzniklé mezi účastníky je třeba posuzovat ještě podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též obč. zák.).

5. Jako předběžnou otázkou se soud I. stupně zabýval námitkou promlčení práva žalobkyně, kterou vznesl žalovaný v podání došlém Obvodnímu soudu pro [adresa] dne 3. 3. 2025. Otázku promlčení posoudil podle ustanovení § 100 odst. 1, ve spojení s § 107 odst. 1, 2 obč. zák. Vysvětlil přitom, že žalobkyně mohla své právo na vydání bezdůvodného obohacení u žalovaného uplatnit, respektive vědomost o bezdůvodném obohacení získat již za trvání pojistného vztahu na základě zasílaných rekapitulací pojistné smlouvy. Ze zaslaných rekapitulací tak mohla žalobkyně získat alespoň laické povědomí o tom, že s investiční pojistnou smlouvou je něco v nepořádku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že již v první rekapitulaci byla žalobkyně seznámena s tím, že stav kapitálové hodnoty dané smlouvy činil 0 Kč. Náklady za poskytnuté služby pak 44 655 Kč. Stav kapitálové hodnoty smlouvy přitom zůstával po celou dobu trvání smluvního vztahu mezi účastníky beze změny, tedy roven 0 Kč. Nejpozději pak žalobkyně musela prokazatelně získat subjektivní vědomost o všech skutkových okolnostech k okamžiku ukončení smlouvy, kdy bylo žalovaným provedeno konečné vyúčtování, v rámci něhož jí žalovaný sdělil, že k datu 30. 9. 2018 zaniklo její pojištění, které nemělo ke dni svého ukončení kladnou kapitálovou hodnotu. Žalobkyni tak nebylo vyplaceno žádné odstupné, přestože za 8 let trvání smluvního vztahu uhradila pojistiteli částku přesahující[Anonymizováno]300 000 Kč. Současně přihlédl k e skutečnosti, že žalobkyně na výzvu žalovaného, aby zaplatila poplatek 500 Kč za předčasné ukončení smlouvy, uvedenou částku dobrovolně zaplatila a nic nenamítala. Nadto poznamenal, že pojistná smlouva byla ukončena výpovědí žalobkyně a nikoliv pro neplacení pojistného.

6. Ze všech těchto důvodů soud I. stupně dovodil, že subjektivní promlčecí lhůta v trvání dvou let pro uplatnění nároku podle § 107 odst. 1 občanského zák., musela žalobkyni uplynout nejpozději 2 roky ode dne ukončení pojistné smlouvy, t.j. 30. 9. 2020, respektive nejpozději 2 roky ode dne doručení vyrozumění o jejím ukončení, včetně příslušného vyúčtování (t.j. 3. 10. 2020). V den doručení finálního vyúčtování se žalobkyně dozvěděla, že výše kapitálové hodnoty je záporná. V tento okamžik musela žalobkyně získat alespoň laické povědomí o nevýhodnosti daného produktu, včetně případné neplatnosti smluvního vztahu. Žaloba byla podána dne 8. 1. 2025, tedy více než 6 let od ukončení pojistné smlouvy a více než 4 roky od marného uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Právo žalobkyně se tedy dle závěru soudu I. stupně jednoznačně promlčelo. Soud I. stupně ještě doplnil, že i pokud by se právo žalobkyně nepromlčelo v subjektivní dvouleté promlčecí lhůtě, uplatnilo by se promlčení ve tříleté lhůtě objektivní.

7. K námitce žalobkyně se soud I. stupně ještě zabýval otázkou, zda námitka promlčení nebyla žalovaným vznesena v rozporu s dobrými mravy. Dospěl přitom k závěru, že žalobkyní tvrzené důvody nemravnosti (neplatnost pouze z důvodu na straně žalované, porušení principu spravedlnosti, vědomost žalované o neplatnosti smlouvy) nebyly jednak prokázány a pokud by i byly prokázány, ve světle judikatury týkající se problematiky investičních životních pojištění, nemohou obstát. V této souvislosti vysvětlil, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z níž je vznik uplatněného nároku dovozován.

8. V posuzované věci nebyly v průběhu řízení zjištěny žádné důvody, které by bránily žalobkyni ve včasném uplatnění práva, popřípadě důvody, z nichž by se dalo dovozovat zneužití práva žalovaným. Soud I. stupně proto shledal, že subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku počala běžet nejpozději dne 3. 10. 2018 a skončila dnem 3. 10. 2020. Objektivní tříletá promlčecí lhůta uplynula nejpozději o rok později, tedy dne 3. 10. 2021. Otázkou platnosti pojistné smlouvy se soud I. stupně již nezabýval s odkazem na zásadu hospodárnosti řízení.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že náklady řízení na straně procesně úspěšného žalovaného, který byl zastoupen advokátem, vypočetl podle vyhl. č. 177/1996 Sb. na výsledných 48 352 Kč.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 26. 5. 2025 včasné a přípustné odvolání, které směřovalo proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí. Žalobkyně namítla, že soud I. stupně učinil nesprávná skutková zjištění a věc nesprávně posoudil i po stránce právní.

11. Odvolatelka nesouhlasila především se závěry prvostupňového soudu ohledně promlčení práva žalobkyně v subjektivní promlčecí lhůtě. Namítla, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobkyni byly předmětné rekapitulace pojistné smlouvy doručeny. Závěry soudu I. stupně v této otázce jsou také v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Podle nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2460/17 totiž nelze založit právní názor ohledně promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení pouze na předpokládané, nikoliv skutečné a prokázané vědomosti stěžovatele o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo. Soud I. stupně v přezkoumávané věci nevycházel z prokázané vědomosti o neplatnosti pojistné smlouvy a vzniku bezdůvodného obohacení ale z pouhé možnosti seznámení se žalované (správně žalobkyně – poznámka odvolacího soudu) s její možnou finanční ztrátou.

12. Odvolatelka současně namítla, že nesprávný byl i závěr soudu I. stupně o promlčení jejího práva v objektivní promlčecí lhůtě. Podle judikatury SDEU musí být promlčecí lhůty pro uplatnění práv vyplývajících ze směrnice stanoveny tak, aby nezpůsobovaly, že výkon těchto práv bude prakticky nemožný nebo nadměrně obtížný. Promlčecí lhůta, která počíná běžet bez ohledu na vědomost spotřebitele o zneužívajícím jednání, tuto zásadu jednoznačně porušuje. Podle judikatury SDEU (rozsudky ve věci C-485/19 (Profi Credit) či C-415/11 (Aziz) a další) nelze běh promlčecí lhůty vázat k okamžiku uzavření smlouvy nebo jejího plnění, pokud spotřebitel neměl reálnou možnost se o nekalosti ujednání dozvědět. Tím, že soud I. stupně v případě žalobkyně aplikoval objektivní promlčecí lhůtu, porušil dle názoru odvolatelky unijní právo, a to jak ve smyslu zásadu efektivity, tak účinné ochrany práv spotřebitele.

13. Žalobkyně dále namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Soudu I. stupně vytkla, že ve svém rozhodnutí nijak konkrétně nevysvětlil, z jakých důkazů dospěl k závěru o doručování rekapitulací žalobkyni či o její vědomosti o neplatnosti pojistné smlouvy při jejím ukončení, ačkoliv sám v rozsudku konstatoval, že žalobkyně neměla ke smlouvě nikdy žádných námitek. Rozhodnutí soudu I. stupně proto označila za nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné.

14. Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalovanému uloží povinnost, aby žalobkyni zaplatil částku 304 460 Kč s příslušenstvím a dále požadovala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

15. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání žalobkyně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Zdůraznil, že soud I. stupně učinil v řízení správná skutková zjištění a jeho rozhodnutí je naprosto přezkoumatelné. Pojistná smlouva navíc neobsahuje ani žádná zneužívající ujednání, když žalobkyní odkazovaná judikatura SDEU není přiléhavá. S tímto podstatným odůvodněním žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Odvolací soud přezkoumal postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. správnost rozsudku soudu I. stupně, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo. Postupem podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval následující listinné důkazy - výpověď pojistné smlouvy ze dne 27. 7. 2018 a listinu nazvanou „Potvrzení o zániku pojištění“ ze dne 3. 10. 2018. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

17. Žalobkyně uplatnila především odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř., když namítla, že rozsudek soudu I. stupně je nepřezkoumatelný a dále, že soud I. stupně ve věci učinil nesprávná skutková zjištění a zároveň věc nesprávně posoudil po stránce právní.

18. Odvolacím důvodem podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou všechny vady řízení s výjimkou těch, který jsou uvedeny v § 205 odst. 2 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř. a uplatní se bez ohledu na to, zda se týkají postupu soudu I. stupně při dokazování, posouzení procesních otázek v průběhu řízení, poučení účastníků a dalších nedostatků, ke kterým došlo v průběhu řízení před soudem I. stupně anebo v souvislosti s jeho rozhodováním. Porušení procesněprávních předpisů však představuje vadu řízení pouze tehdy, nebylo-li výsledkem právního posouzení určité procesní otázky v rozhodnutí soudu, neboť se projevilo toliko činností, anebo opomenutím při provádění jednotlivých úkonů. Uvedené tzv. jiné vady řízení však nejsou způsobilým odvolacím důvodem podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. samy o sobě, ale jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci.

19. V dané věci odvolací soud shledal, že soud I. stupně postupoval v souladu s procesním předpisem a odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje veškeré náležitosti ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Odůvodnění rozsudku je srozumitelné, soud I. stupně v něm podrobně popsal skutková zjištění, která ve věci činil a z nichž následně formuloval přiléhavý skutkový závěr. Přesvědčivě přitom vysvětlil, jakou předběžnou otázku ve věci řešil (promlčení práva žalobkyně), a proč se po jejím vyřešení již nezabýval námitkami souvisejícími s věcí samotnou (namítanou neplatností samotné pojistné smlouvy). Odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně je tak plně přezkoumatelné. Obsah odvolání žalobkyně ostatně svědčí o tom, že vytýkané nedostatky v odůvodnění rozhodnutí jí nebránily ve formulaci odvolacích námitek a v uplatnění odvolací argumentace u odvolacího soudu. Za této situace ani nelze napadený rozsudek hodnotit jako nepřezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2019, publikován pod sp. zn. 21 Cdo 292/2018). Odvolací soud proto uzavřel, že odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. není ve sporné věci založen.

20. Soud I. stupně učinil ve věci též správná skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Pojistná smlouva byla mezi účastníky sjednána dne 29. 3. 2010. Předmětem uvedené smlouvy bylo životní pojištění dvou osob (žalobkyně a [tituly před jménem] [jméno FO]) pro případ smrti nebo dožití. Žalobkyně se zavázala hradit žalovanému pojistné ve výši 2 980 Kč měsíčně (za obě osoby). V rámci pojistné smlouvy bylo dohodnuto, že část pojistného bude alokována do investičních produktů dle volby pojistníka (žalobkyně). Žalobkyně dohodnuté pojistné řádně hradila, počínaje měsícem květnem 2010. Naposledy zaplatila pojistiteli částku 2 980 Kč za měsíc září 2018. Celkem tedy uhradila 102 plateb po 2 980 Kč a na účet pojistitele v souhrnu zaslala pojistné v částce 303 960 Kč. Dne 27. 7. 2018 žalobkyně písemně pojistnou smlouvu vypověděla. Učinila tak ještě před koncem pojištění, které bylo sjednáno do dne předcházejícího výročnímu trvání pojištění v kalendářním roce, ve kterém se mladší z dvojice pojištěných dožije [počet] let. Tohoto věku žádný z pojištěných ke dni výpovědi nedosáhl. Žalovaný potvrdil žalobkyně přijetí výpovědi přípisem ze dne 30. 7. 2018. Dopisem ze dne 3. 10. 2018 pak žalobkyni oznámil, že pojištění zaniklo ke dni 30. 9. 2018, přičemž ke dni ukončení nemělo toto pojištění kladnou kapitálovou hodnotu, a proto nebude žalobkyni vyplaceno odkupné. Dne 1. 11. 2018 žalobkyně dodatečně uhradila poplatek za předčasné ukončení smlouvy ve výši 500 Kč. Dne 19. 12. 2024 pak žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši (304 460 Kč). Žaloba byla u OS pro [adresa] podána dne 8. 1. 2025.

21. Z výše uvedeného plyne, že soud I. stupně učinil ve věci správná a dostatečná skutková zjištění, na podkladě kterých pak formuloval i správný skutkový závěr. Odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. proto nebyl dán.

22. Soud I. stupně věc zcela správně posoudil i po stránce právní, a to jak v otázce předběžné, tak ve věci samotné. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně v předběžné otázce, že se právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení promlčelo.

23. Vzhledem k datu sjednání pojistné smlouvy mezi účastníky (29. 3. 2010) postupoval soud I. stupně v souladu s ustanovením § 3036 o. z., pokud otázku promlčení práva žalobkyně posoudil ještě podle zákonné úpravy provedené ustanovením § 107 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (obč. zák.). Podle citované právní úpravy se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí ve dvouleté subjektivní a v tříleté objektivní promlčecí době, respektive v desetileté objektivní promlčecí době v případě úmyslného bezdůvodného obohacení.

24. Soudní rozhodovací praxe se ustálila v závěru, že z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu a není přitom rozhodné, zda měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, nikoliv jen předpokládaná. Takovouto vědomostí přitom ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, ze kterých lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2016, publikováno pod sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Z aktuální judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák., jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiku uzavření této smlouvy a podle plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 5. 2022, publikován pod sp. zn. III. ÚS 2127/21).

25. Ve světle výše citované judikatury se soud I. stupně v řízení správně zaměřil na otázku, kdy mohla mít žalobkyně v tomto případě skutečně subjektivní vědomost o nákladovosti a o ekonomické nevýhodnosti sjednaného pojištění, ze kterého nyní dovozuje neplatnost pojistné smlouvy. Odvolací soud souhlasí se závěrem, že žalobkyně mohla tuto vědomost získat nejpozději dne 3. 10. 2018, kdy jí žalovaný písemně potvrdil výpověď pojistné smlouvy a zároveň ji informoval o zániku pojištění ke dni 30. 9. 2018 s tím, že k posledně uvedenému datu nemělo toto pojištění kladnou kapitálovou hodnotu, a proto nebude žalobkyni vyplaceno žádné odkupné. Nejpozději k tomuto dni získala žalobkyně subjektivní vědomost o všech skutkových okolnostech týkajících se předmětné pojistné smlouvy, neboť nejpozději k okamžiku sdělení pojistitele o ukončení pojistné smlouvy jí bylo v souvislosti s výpočtem vyplaceného odkupného sděleno, že na základě této pojistné smlouvy žádné nedostane. Byl proto správný závěr soudu I. stupně, že žalobkyně měla nejpozději ke dni 3. 10. 2018 skutečnou vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž bylo možno dovodit odpovědnost žalovaného za (žalobkyní) tvrzené bezdůvodné obohacení. V případě nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v pojistném zaplaceném do 30. 9. 2018, tak uplynula dvouletá subjektivní promlčecí lhůta ke dni 3. 10. 2020. V této souvislosti odvolací soud upozorňuje, že doručení sdělení o zániku pojištění žalobkyni dnem 3. 10. 2018 bylo mezi účastníky nesporné. Tuto skutečnost ostatně znovu potvrdil zástupce žalobkyně při jednání před odvolacím soudem dne 15. 10. 2025.

26. Za situace, kdy bylo v řízení postaveno najisto, že žalobkyně získala subjektivní vědomost o všech skutkových okolnostech týkající se bezdůvodného obohacení nejpozději dnem 3. 10. 2018, přičemž zjištěné skutkové okolnosti neopodstatňovaly závěr o úmyslném bezdůvodném obohacení ze strany žalovaného, lze ve sporné věci uzavřít, že pokud žalobkyně uplatnila svůj žalobní nárok u soudu žalobním návrhem podaným dne 8. 1. 2025, učinila tak až po marném uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 107 občanského zákoníku. Byl proto správný závěr soudu I. stupně, že se právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v celém rozsahu promlčelo.

27. Soud I. stupně nepochybil, pokud se po přijetí závěru o promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, již nezabýval otázkou neplatnosti pojistné smlouvy ze dne 29. 3. 2010. Takový postup odpovídá zásadě hospodárnosti civilního řízení a je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2020, publikováno pod sp. zn. 32 Cdo 1201/2020).

28. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že se ztotožňuje i se závěrem soudu I. stupně, podle něhož námitka promlčení, vznesená v této věci žalovaným, není v rozporu s dobrými mravy. Soudní rozhodovací praxe se ustálila v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný brání vznesením námitky promlčení. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností či důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2019, publikováno pod sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). V dané věci netvrdila žalobkyně žádné konkrétní okolnosti týkající se jednání či postupu žalovaného pojistitele při uplatnění námitky promlčení, na jejichž základě by bylo možno posoudit námitku promlčení jakožto námitku odporující dobrým mravům. Ani ze žalobních tvrzení a ani z provedeného dokazování nebylo v průběhu řízení před soudem zjištěno, že by žalovaný v této věci udržoval žalobkyni v mylném přesvědčení, že jí uplatněný nárok uhradí dobrovolně. Zjištěno nebylo ani to, že by pojistitel svým postupem vůči žalobkyni jakkoli přispěl k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Odvolací soud proto ve shodě se soudem I. stupně shledal, že vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného nelze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

29. Správnost závěru soudu I. stupně o promlčení práva žalobkyně pak nemůže zpochybnit ani argumentace odvolatelky, která soudu I. stupně mimo jiné vytkla, že ve věci neaplikoval závěry rozsudku SDEU ve věci C-485/19 (Profi Credit) a směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu ČR ve věcech skutkově obdobných, z níž plyne, že závěry žalobkyní namítaného rozsudku SDEU C-485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky soudu Slovenské republiky, související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou použitelné v případech, kdy se jedná o životní pojištění. Podle závěru Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, publikovaný pod sp. zn. IV. ÚS 1984/22).

30. Ze všech těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že i právní posouzení soudu I. stupně bylo správné. Odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. proto nebyl dán.

31. Na základě těchto skutečností postupoval odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný, včetně věcně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

32. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný. Náklady řízení na straně žalovaného, který byl i před odvolacím soudem zastoupen advokátem, jsou tvořeny: odměnou advokáta za 2 úkony právní služby po 9 540 Kč podle § 6 odst. 1, ve spojení s § 7 a § 11 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, náhradou hotových výdajů za 2 úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téhož předpisu, přičemž všechny položky byly ještě zvýšeny od 21 % DPH (4 195,80 Kč). Po zaokrouhlení na celé koruny dosáhla náhrada nákladů na straně žalovaného částky 24 176 Kč. Náhrada za daň z přidané hodnoty součástí nákladů řízení podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení jsou splatné k rukám advokáta žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).