91 Co 24/2022- 636

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň JUDr. Blanky Trávníkové a Mgr. Markéty Jiráskové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], zastoupen JUDr. [jméno] [příjmení], advokátkou, [obec a číslo], [ulice a číslo], proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], zastoupen Mgr. Bc. [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokátem, [obec], [ulice a číslo], o vydání věci, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze [anonymizováno] [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek potvrzuje ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozhodnutí, na účet Obvodního soudu pro Prahu 9.

III. Ve výroku III. se rozsudek potvrzuje ve znění, že se určuje odměna a náhrada hotových výdajů ustanovené advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] v částce [částka], která je splatná prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9 po právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanovené advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] za odvolací řízení se určuje částkou [částka], která je splatná prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V. Žalovaný je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozhodnutí, na účet Městského soudu v Praze.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem vyhověl soud I. stupně žalobnímu návrhu a žalovanému uložil povinnost, aby žalobci vydal osobní motorové vozidlo [značka automobilu] [anonymizováno 5 slov], registrační značky [anonymizována dvě slova] [číslo], [příjmení]: [anonymizováno], to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost, aby [anonymizováno] zaplatil prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 9 na nákladech řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl, že [anonymizována dvě slova] je povinen zaplatit ustanovené advokátce JUDr. [jméno] [příjmení] odměnu za zastupování žalobce ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Předmětem řízení bylo vydání movité věci – [značka automobilu] [anonymizováno], specifikovaného ve výroku I napadeného rozhodnutí. Soud I. stupně ve věci samé rozhodoval již podruhé poté, kdy byl jeho předchozí (zamítavé) rozhodnutí ze [anonymizováno] [datum rozhodnutí], pod č. j. [číslo jednací] zrušeno ve výrocích I., II. a IV. usnesením Městského soudu v Praze ze [anonymizováno] [datum rozhodnutí], pod č. j. [číslo jednací] a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí soudu I. stupně vytkl, že žalobci neposkytl procesní poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a dále, že v předchozím řízení učinil pouze neúplná skutková zjištění. Nedostatečnými shledal především skutková zjištění ohledně předání předmětného vozu do dispozice žalovaného v [anonymizováno] r. [rok] a dále skutková zjištění týkající se kupní smlouvy ze [anonymizováno] [datum], která měla být sjednána mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] Odvolací soud v této souvislosti dovodil, že závěry prvostupňového soudu o platnosti uvedené kupní smlouvy ze [anonymizováno] [datum] nemají oporu v provedeném dokazování. Podle odvolacího soudu tak byl skutkový závěr soudu I. stupně v předchozím rozhodnutí ze [anonymizováno] [datum] předčasný, resp. nesprávný. Odvolací soud proto soudu I. stupně uložil, aby v dalším řízení poskytl žalobci konkrétní procesní poučení a vyzval jej k doplnění důkazů ohledně tvrzení, že i nadále je vlastníkem předmětného vozidla a že se v případě kupní smlouvy s M. Přikrylem ze [anonymizováno] [datum] nejedná o pravý podpis prodávajícího (žalobce). Dále soudu I. stupně uložil, aby se v závislosti na výsledcích doplněného důkazního řízení zabýval též námitku žalovaného, že vozidlo nabyl v dobré víře a případně hodnotil i platnost dalších nabývacích titulů, zejména kupní smlouvy sjednané mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným [anonymizováno] [datum].

3. V napadeném rozhodnutí vyšel soud I. stupně ze zjištění, že žalobce je i nadále vlastníkem předmětného [značka automobilu], který nabyl na základě kupní smlouvy sjednané se [právnická osoba] s.r.o. [anonymizováno] [datum]. Jelikož žalobce nesplnil povinnost zanést změnu údajů do registru vozidel, nebyl zapsán jako vlastník ve velkém technickém průkazu vozidla. Jako prvotní vlastník byl proto ve [anonymizováno] vozidla stále uváděn Mgr. [jméno] [příjmení], který vozidlo předtím [anonymizováno] [datum] převedl na [právnická osoba] s.r.o. Uvedená obchodní společnost prodala vozidlo [anonymizováno] [datum] žalobci, jak popsáno výše. Dalším vlastníkem zapsaným ve velkém technickém průkazu vozidla byla dle zjištění soudu I. stupně [jméno] [příjmení], která vozidlo na sebe přehlásila [anonymizováno] [datum], a poté vozidlo převedla na žalovaného ([datum]).

4. Soud I. stupně dále zjistil, že žalobce předmětný vůz zakoupil jako použitý a provozoval do prosince roku [rok], kdy byl automobil poškozen při dopravní nehodě. Následně jej žalobce předal k opravě svému známému [jméno] [příjmení], který jej měl [anonymizováno] [datum] prodat [jméno] [příjmení]. V řízení před soudem I. stupně však byla vyvrácena obrana žalovaného, podle níž se stal [jméno] [příjmení] řádným vlastníkem vozidla. Naopak bylo postaveno najisto, že předložená kupní smlouva ze [anonymizováno] [datum], která měla být sjednána mezi žalobcem a [jméno] [příjmení], nebyla opatřena vlastním podpisem žalobce. Tento závěr soud I. stupně učinil na základě znaleckého posudku Mgr. [jméno] [příjmení] ze [anonymizováno] [datum] a výpovědi téhož znalce při ústním jednání [anonymizováno] [datum].

5. Dále se soud I. stupně v řízení zabýval platností další kupní smlouvy sjednané mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Uvedená kupní smlouva ze [anonymizováno] [datum] byla sjednána dle občanského zákoníku, přičemž soud I. stupně uzavřel, že vlastnické právo k předmětnému vozidlu nenabyla ani [jméno] [příjmení]. Zdůraznil, že za situace, kdy žalobce zůstával vlastníkem předmětného vozidla, neboť převod věci na [jméno] [příjmení] nebyl platný, nemohla na základě dalšího převodu nabýt vlastnické právo ani [jméno] [příjmení]. V této souvislosti soud I. stupně poznamenal, že smlouva sjednaná mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [datum] byla sjednána v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle něhož nelze převést více práv, než převodci náleží. [příjmení] [jméno] [příjmení] bylo předmětné vozidlo dle zjištění soudu I. stupně přihlášeno [datum]. Podle soudu I. stupně nelze též odhlédnout od nesrovnalostí při registraci vozidla v registru silničních vozidel, provedené na základě žádosti učiněné M. [příjmení] [anonymizováno] [datum]. V přihlášce nejsou v rozporu se zákonem uvedeny údaje o osobě, která přihlášku podávala a ani o úředníkovi, který registraci vozu prováděl. Navíc v této době bylo vozidlo dle velkého technického průkazu odhlášeno na [právnická osoba] s.r.o., přitom v přihlášce k registraci vozidla je uvedeno, že vozidlo je přihlašováno z původního vlastníka Mgr. [jméno] [příjmení] na [jméno] [příjmení]. Při registraci nebyly předloženy zákonem požadované dokumenty a chyběla též žádost o zápis změn, ve kterém by dřívější registrovaný vlastník Mgr. [příjmení] odhlásil vozidlo na [jméno] [příjmení].

6. Podle návazného zjištění soudu I. stupně mělo být vozidlo dále převedeno na [jméno] [příjmení], a to na základě kupní smlouvy výkupní ze [anonymizováno] [datum], uzavřené mezi [jméno] [příjmení] coby fyzickou osobou a [jméno] [příjmení] coby podnikatelem. Předmětná kupní smlouva měla být součástí faktury, přestože [jméno] [příjmení] nebyla podnikající osobou a žádnou fakturu nikomu nevystavovala. Soud I. stupně dovodil, že kupní smlouva výkupní ze [anonymizováno] [datum] je absolutně neplatná též proto, že v předložené listině chyběl podpis [jméno] [příjmení] jako osoby prodávající. Dále soud I. stupně zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že [jméno] [příjmení], ačkoliv měl být vlastníkem předmětného vozidla, toto vozidlo fakticky nebylo předáno, neboť zůstávalo v dispozici pana [příjmení] (manžela M. [příjmení]), který předmětný vůz následně předal žalovanému. Soud I. stupně proto dovodil, že se ani [jméno] [příjmení] nestal vlastníkem vozu. V této souvislosti poukázal na okolnost, že v kupní smlouva výkupní ze [anonymizováno] [datum] byla uzavřena v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění [účinnost]. [jméno] [příjmení] tak vozidlo nebylo fakticky předáno. Podle závěru soudu I. stupně se proto [jméno] [příjmení] nemohl [anonymizováno] vlastníkem vozu, a to s ohledem na ustanovení § 443 odst. 1 obchodního zákoníku.

7. Soud I. stupně se zabýval též tím, zda byla na straně kupujícího v případě kupní smlouvy ze [anonymizováno] [datum] zachována dobrá víra. Poukázal na to, že samotná okolnost, že kupní smlouva výkupní byla podřazena obchodnímu zákoníku na základě ujednání stran, ačkoliv prodávající podnikatelkou nebyla, vzbuzuje pochybnosti o účelu tohoto ujednání, tedy o tom, zda jejím smyslem nebyla ochrana dalších nabyvatelů věci.

8. Konečně se soud I. stupně zabýval též otázkou, za jakých okolností bylo vozidlo převedeno na žalovaného. Vycházel přitom z doplněného dokazování, přičemž uzavřel, že vlastnické právo k vozidlu na žalovaného nepřešlo. Poslední doložená kupní smlouva ze [anonymizováno] [datum] se dle zjištění soudu I. stupně řídila rovněž obchodním zákoníkem. Soud I. stupně proto řešil otázku, zda byl žalovaný při nabytí vlastnického práva k předmětnému vozu v dobré víře, tedy zda mohl vědět, že ve smyslu uzavřené kupní smlouvy ze [anonymizováno] [datum], která byla součástí faktury [číslo] nebyl prodávající [jméno] [příjmení] vlastníkem vozidla. O tom, že [jméno] [příjmení] měl předchozího [anonymizováno] ([datum]) uzavřít kupní smlouvy výkupní s [jméno] [příjmení], se totiž žalovaný dozvěděl až v průběhu tohoto soudního řízení. Ačkoliv žalovaný tvrdil, že [jméno] [příjmení] byl pouze zprostředkovatelem prodeje vozu, jehož vlastníkem byla [jméno] [příjmení], nepředložil soudu žádnou plnou moc, kterou by [jméno] [příjmení] [příjmení] ke zprostředkování takového prodeje [jméno] [příjmení] udělila. Žalovaný pak smlouvu ze [anonymizováno] [datum] dle závěru soudu I. stupně uzavřel i přes její zjevné formální a právní nedostatky a její neurčitost, ačkoliv [anonymizováno] jich musel být jako advokát vědom. Soud I. stupně proto shledal, že [anonymizováno] žalovaný při uzavírání této smlouvy nepočínal náležitě opatrně. Žalovaný sice prokázal, že prověřoval před koupí technický stav vozidla, neprokázal ale, že by prověřoval, kdo je skutečným vlastníkem vozidla. Soud I. stupně v této souvislosti odkázal na záznam o podaném vysvětlení žalovaného na [stát. instituce] ze [anonymizováno] [datum], kde žalovaný výslovně uvedl, že historie vozidla mu nad rámec údajů v technickém průkazu známa nebyla. Takto se žalovaný vyjadřoval krátce po nabytí vlastnického práva k vozu a až v souvislosti se soudním řízení začal tvrdit, že mu byly předloženy nabývací tituly předchozích vlastníků. Jeho tvrzení tak soud I. stupně označil za rozporná a pochybná. Upozornil rovněž na okolnost, že žalovaný v řízení před soudem I. stupně [anonymizováno] [datum] uvedl, že mu byly předloženy kupní smlouvy, které dokázaly převody až na paní [příjmení], přitom viděl 2 kupní smlouvy a nezajímala ho jména nebo osoby v ní označené. Kontroloval pouze, zda předmětem prodeje je předmětné vozidlo. Podle údajů ve velkém technickém průkaze vozidla však bylo vozidlo odhlášeno na [právnická osoba] s.r.o. a dalším zápisem byla jako vlastník vozu zapsána již [jméno] [příjmení]. Ze všech těchto okolností soud I. stupně dovodil, že žalovaný vlastnické právo k vozidlu nenabyl, když se mu nepodařilo prokázat existenci dobré víry, na jejímž základě by mohl v souladu s § 446 obchodního zákoníku nabýt vlastnické právo i od nevlastníka, v tomto případě [jméno] [příjmení].

9. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně uzavřel, že žaloba o vydání movité věci je po právu a žalovanému uložil povinnost, aby žalobci předmětný vůz vydal do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku).

10. Výrok ad II. o nákladech státu odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř Výrok ad III. o povinnosti českého státu k úhradě odměny ustanovené advokátky pak soud I. stupně odůvodnil tím, že v posuzované věci vznikly státu náklady spočívající v odměně ustanovené advokátky JUDr. [jméno] [příjmení], přičemž vypočetl, že dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. náleží ustanovené advokátce celková odměna [částka].

11. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, které směřovalo proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Odvolatel především namítl, že ve sporné věci rozhodovala před soudem I. stupně vyloučená soudkyně. Důvody spatřoval v okolnosti, že předsedkyně senátu navzdory opakovaným upozorněním ze strany žalovaného vědomě kladla na žalovaného coby na osobu s právním vzděláním z hlediska jeho postupu při nákupu vozidla daleko„ větší nároky, než které by vyžadovala od jiného účastníka řízení bez právního vzdělání.“ Ustanovení § 446 obchodního zákoníku, kterého se týkalo řízení před soudem I. stupně, však na osobu kupujícího z hlediska jeho vzdělání nebo profese naprosto žádné požadavky neklade. Žalovaný proto dovodil, že byl v důsledku uvedeného postupu předsedkyně senátu v řízení znevýhodněn. Za okolnosti vyvolávající pochybnosti předsedkyně senátu soudu I. stupně pak žalovaný označil rovněž způsob, kterým [anonymizováno] [datum] při ústním jednání vyslýchala znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] a dále to, jakým způsobem prováděla výslech svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

12. Žalovaný v rámci opravného prostředku rovněž namítl, že soud I. stupně zatížil řízení procesní vadou ve smyslu ustanovení § 205 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když neprovedl žalovaným navržený výslech [jméno] [příjmení] a když dospěl ke skutkovému závěru, že kupní smlouva výkupní ze [anonymizováno] [datum] nebyla podepsána [jméno] [příjmení] coby osobou prodávající, přestože ostatní provedené důkazy dokládaly opačný skutkový závěr. Žalovaný v této souvislosti namítl, že soud I. stupně zjevně nerozlišoval mezi smlouvou a vyhotovením (exemplářem) smlouvy. Smlouva ze [anonymizováno] [datum] byla sjednána v písemné formě a z jejího výslovného textu vyplývá, že byla vyhotovena ve dvou vyhotoveních. Soud I. stupně tak ve skutečnosti zjistil pouze to, že jedno vyhotovení kupní smlouvy nebylo podepsáno ze strany prodávající ([jméno] [anonymizováno]). Svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení] však bylo potvrzeno, že druhé, oběma stranami řádně podepsané vyhotovení kupní smlouvy, měl u sebe kupující.

13. Žalovaný též zpochybnil právní závěry soudu I. stupně. Zdůraznil, že to byl právě žalobce, který poté, kdy vozidlo zakoupil od [právnická osoba] s.r.o., se jako vlastník nikdy do velkého technického průkazu nenechal zapsat, přestože automobil používal bezmála 2 roky. Porušil tedy zákonnou povinnost. Soudu I. stupně dále vytkl, že při rozhodování věci žádným způsobem nereflektoval skutečnost, že se žalobce o vozidlo od jeho předání [jméno] [příjmení] v [anonymizováno] [rok] po dobu osmi měsíců vůbec nezajímal. Pokud žalobce tvrdí, že mu vozidlo bylo protiprávně odňato, měl jako vlastník jednat s řádnou péčí a bezodkladně podnikat odpovídající právní kroky.

14. Žalobce setrval na svém tvrzení, že vlastnické právo k vozidlu nabyl od jeho řádného vlastníka – [jméno] [příjmení]. Existenci dobré víry na straně žalovaného při tomto právním jednání tak nebylo podle názoru žalovaného vůbec třeba zkoumat. Výkupní smlouva uzavřená mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ze [anonymizováno] [datum] byla platným právním dokumentem. [obec] víra [jméno] [příjmení] při nabytí vlastnického práva k vozidlu se předpokládala a v napadeném rozhodnutí nebyly vzneseny žádné relevantní pochybnosti, které by tuto dobrou víru vyvracely. I kdyby takové pochybnosti hypoteticky existovaly, provedl [jméno] [příjmení] coby profesionál v oblasti výkupu a prodeje vozidel úkony, kterými [anonymizováno] historii vozidla ověřil. Z uvedených důkazů se [jméno] [příjmení] stal řádným vlastníkem vozidla. I kdyby se hypotetický ukázalo, že [jméno] [příjmení] nebyl řádným vlastníkem vozidla, s čímž žalovaný nesouhlasil, tvrdil, že vlastnické právo k vozidlu nabyl žalovaný v souladu s ustanovením § 446 obchodního zákoníku. I kdyby hypoteticky existovaly pochybnosti o dobré víře žalovaného, nadále žalovaný v řízení tvrdil, že on provedl právně relevantní úkony, kterými [anonymizováno] historii vozidla ověřil. Stal se tak řádným vlastníkem vozidla.

15. S tímto podstatným odůvodněním žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu o vydání věci zamítne a žalobci uloží povinnost k náhradě nákladů řízení.

16. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalovaného ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Zdůraznil, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je třeba, aby kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převádět vlastnictví k předmětné věci a je v této souvislosti opravdu v dobré víře. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný všechny dostupné prostředky ve smyslu této judikatury ve věci nevyužil a nepřesvědčil se o tom, že prodávající je oprávněn k převodu, ačkoliv prodej vozidla byl provázen nestandardními okolnostmi. Mezi takové okolnosti dle mínění žalobce patřilo, [anonymizováno] to, že vozidlo nebylo umístěno v bazaru, že žalovaný jednal pouze s panem [příjmení], ačkoliv věděl, že vozidlo je v technickém průkazu zapsáno na [jméno] [příjmení] a dále, že na sebe nenavazovaly zápisy v technickém průkazu mezi společností [právnická osoba] a [jméno] [příjmení]. Žalovaný ani zpočátku nevěděl, že kupuje vozidlo od pana [příjmení]. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné podle § 219 o. s. ř.

17. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost rozsudku soudu I. stupně, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Postupem podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval odvolací soud listinné důkazy – smlouvu o koupi osobního motorového vozidla ze [anonymizováno] [datum], smlouvou o koupi osobního motorového vozidla ze [anonymizováno] [datum], kupní smlouvou výkupní, spojenou s fakturou, sjednanou mezi M. [příjmení] a R. [příjmení] a vystavenou [anonymizováno] [datum] a dále kupní smlouvou a fakturou [číslo] ze [anonymizováno] [datum] (sjednáno mezi R. [příjmení] a Mgr. [příjmení]). Podle § 213 odst. 4 o. s. ř. pak odvolací soud doplnil důkazní řízení listinami založenými [jméno] [příjmení] – úředně ověřený stejnopis kupní smlouvy výkupní ze [anonymizováno] [datum] a plnou mocí [jméno] [příjmení], vystavenou ve prospěch [jméno] [příjmení] [anonymizováno] [datum]. Poté dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

18. Žalovaný v dané věci uplatnil především odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. a), c), d), e) a g) o. s. ř., když namítl, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně a dále, že soud I. stupně řízení zatížil procesní vadou a skutkový stav věci zjistil neúplným způsobem, přičemž ve věci přijal nesprávný skutkový i právní závěr.

19. Nejdříve se odvolací soud zabýval námitkou podjatosti, kterou žalovaný v odvolání vznesl vůči předsedkyni senátu soudu I. stupně. Podle obsahu podání se v případě této námitky jedná o odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a pro uplatnění námitky neplatí lhůta uvedená v § 15a odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud proto důvodnost námitky žalovaného posoudil v rámci odvolacího přezkumu a shledal, že tato námitka není opodstatněná.

20. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům je důvod pochybovat o jejich nepodjatosti podle § 14 odst. 4 o. s. ř., však nejsou důvodem pro vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

21. Žalovaný spatřoval důvody pro podjatost soudkyně především v té okolnosti, že při rozhodování o věci měla na osobu žalovaného údajně klást„ větší nároky, než které by vyžadovala od účastníka bez právního vzdělání.“ Jedná se o námitku, která směřuje spíše do oblasti právního posouzení věci, nezakládá tedy žádný z důvodů pro vznik pochybnosti o nepodjatosti soudkyně se zřetelem na její poměr k věci či účastníkům řízení. Za nekorektní a emotivní jednání soudkyně pak odvolatel označoval též postup uvedené soudkyně při ústním jednání [anonymizováno] [datum], [datum] a [datum]. Z protokolů o jednání však nebylo žádné nekorektní jednání předsedkyně senátu zjištěno. Označená ústní jednání před soudem I. stupně proběhla standardním způsobem, soudkyně je vedla v souladu s ustanovením § 116 o. s. ř. a násl., důkazy prováděla v souladu s ustanovením § 122 o. s. ř. a násl. V průběhu jednání [anonymizováno] [datum] poskytla účastníkům též řádná procesní poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Podle názoru odvolacího soudu tedy žalovaný namítal výhradně okolnosti, které spočívaly v procesním postupu předsedkyně senátu Mgr. [příjmení] v rámci nalézacího řízení. Takové okolnosti však nejsou podle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodnutí věci a nezakládají proto ani odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

22. Žalovaný dále uplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., když namítl, že skutkový stav věci byl soudem I. stupně zjištěn neúplným způsobem, když soud I. stupně odmítl navržený důkaz výslechem M. [příjmení] a nezabýval se druhým exemplářem kupní smlouvy výkupní z [datum]. Odvolací soud v této souvislosti konstatuje, že soud I. stupně [anonymizováno] v řízení opatřil dostatek podkladů pro konečné rozhodnutí a provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., přičemž v odůvodnění rozhodnutí řádně vyložil, ze kterých důkazů vyšel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jaký skutkový závěr na jejich podkladě ve věci učinil. Určitého opomenutí se soud I. stupně dopustil, když se nepokusil od R. [příjmení] opatřit pro účely soudního řízení druhý stejnopis kupní smlouvy, sjednané mezi M. [příjmení] a R. [příjmení] [anonymizováno] [datum]. Tento nedostatek však byl zhojen v řízení odvolacím, neboť druhý stejnopis smlouvy byl vyžádán odvolacím soudem a doplněn k důkazu. Odvolací soud proto uzavřel, že ani odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. nebyl ve věci založen.

23. Žalovaný dále uplatnil odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., když namítl, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně posoudil i po stránce právní. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí soudu, je nesprávné. Musí tedy jít o takové skutkové zjištění, na jehož základě soud věc posoudil po stránce právní a které je nesprávné v tom smyslu, že nemá oporu v provedeném dokazování. Mezi vadami skutkového zjištění a vadami právního posouzení je úzká vzájemná souvislost. Právní posouzení je nesprávné ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. tehdy, jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav aplikuje nesprávnou právní normu, případně aplikuje správnou právní normu, ale nesprávně ji vyloží či neaplikuje adekvátní právní normu.

24. V dané věci učinil soud I. stupně správná skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje. Žalobce [jméno] [příjmení] koupil předmětný automobil [anonymizováno] [datum] od [právnická osoba] s.r.o. za cenu [částka]. Ve velkém technickém průkazu vozidla byl jako vlastník v té době nadále uveden prvotní provozovatel Mgr. [jméno] [příjmení], který vozidlo odhlásil na [právnická osoba] s.r.o. [anonymizováno] [datum]. Žalobce dle zjištění soudu I. stupně nesplnil svou zákonnou povinnost dle § 1 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. a ve lhůtě 10 dnů ode [anonymizováno], kdy vozidlo nabyl, neprovedl změny v registru vozidel. [anonymizováno] [datum] žalobce s vozidlem havaroval a za účelem opravy jej předal do dispozice [jméno] [příjmení], který provozoval autoservis. [jméno] [příjmení] převzal vozidlo k opravě a pojišťovně [anonymizováno] oznámil škodní událost.

25. Správný byl též závěr soudu I. stupně, že [jméno] [příjmení] nenabyl vlastnického práva k předmětnému vozidlu, když soudu předložená smlouva o koupi osobního motorového vozidla ze [anonymizováno] [datum] je absolutně neplatným právním jednáním, neboť sporný podpis žalobce na smlouvě ze [anonymizováno] [datum] je dle znalce z oboru písmoznalectví pravděpodobně obrázkem padělku, nikoliv pravého podpisu [jméno] [příjmení]. Své odborné závěry znalec přesvědčivým způsobem obhájil při jednání před soudem I. stupně, přičemž znalecký závěr je v souladu i odborným vyjádřením odboru kriminalistické techniky a expertiz [stát. instituce].

26. Odvolací soud se proto ztotožňuje s navazujícím závěrem soudu I. stupně, podle něhož vlastníkem předmětného osobního motorového vozidla zůstal i nadále žalobce, neboť k převodu ani přechodu vlastnického práva ze žalobce na [jméno] [příjmení] nedošlo. Kupní smlouva mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] měla být sjednána [anonymizováno] [datum]. Právní vztahy mezi účastníky vzniklé se proto řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění [účinnost] (dále jen občanský zákoník). Soud I. stupně ve věci správně aplikoval zásadu, podle níž nelze na druhého přenést více práv, než převodci náleží. Jelikož se vlastníkem vozidla na základě neplatné smlouvy nestal [jméno] [příjmení], nemohlo vlastnické právo k vozidlu přejít ani na [jméno] [příjmení], přestože uvedená osoba byla správním úřadem zapsána do velkého technického průkazu vozidla. Technický průkaz vozidla je podle § 2 písm. e) vyhl. č. 243/2001 Sb. veřejnou listinou, která však pouze osvědčuje skutečnosti předpokládané zákonem č. 56/2001 Sb. a nelze ji považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze [anonymizováno] [datum], publikován pod sp. zn. [spisová značka]).

27. Za situace, kdy žalovaný tvrdil a prokazoval, že vozidlo nabyl od (nevlastníka) [jméno] [příjmení] na základě smlouvy ze [anonymizováno] [datum], sjednané podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění [účinnost] (dále jen obchodní zákoník), postupoval soud I. stupně správně, když se zabýval náležitostmi předloženého nabývacího titulu a jako předběžnou řešil též otázku dobré víry kupujícího (§ 446 obchodního zákoníku).

28. V řízení před soudem I. stupně bylo spolehlivě zjištěno, že předmětné vozidlo od nevlastníka [jméno] [příjmení] získala [jméno] [příjmení] Kupní smlouva mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] ze [datum] měla být sjednána dle občanského zákoníku. [jméno] [příjmení] následně vozidlo [anonymizováno] [datum] zaregistrovala na své jméno u Magistrátu města Karviná. Byla též zapsána do velkého technického průkazu vozidla. Poté měla vozidlo prodat dále [jméno] [příjmení], provozovateli autobazaru, přičemž k prodeji tohoto vozidla mělo dojít [anonymizováno] [datum]. Soudu byla v této souvislosti předložena„ kupní smlouva výkupní“ ze [anonymizováno] [datum], spojená s fakturou (neopatřena číslem faktury). Odvolacímu soudu byl doložen stejnopis, podepsaný též prodávající [jméno] [příjmení] (v zastoupení manžela). Současně byla odvolacímu soudu doložena plná moc [jméno] [příjmení], která dle textu zplnomocnila [anonymizováno] [datum] k prodeji vozidla svého manžela [jméno] [příjmení] Tomu odpovídá podpis ve znění„ [příjmení]“ na kupní smlouvě výkupní, s dovětkem„ v zastoupení.“ Podstatné ovšem je, že ani [jméno] [příjmení] nebyla v okamžiku tvrzeného prodeje vlastníkem předmětného vozidla a nemohla tedy na jiného převést více práv, než které svědčily jí jako prodávající. Kupní smlouva výkupní mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] z [datum] a následná graficky velmi podobná smlouva kupní výkupní sjednaná mezi [jméno] [příjmení] a žalovaným [anonymizováno] [datum] se však dle textu řídily obchodním zákoníkem.

29. Nabytí vlastnického práva bylo v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění [účinnost] upraveno v ustanovení § 443 a násl. Podle § 443 odst. 1 obch. zákoníku nabývá kupující vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno. Podle § 445 věta prvá obch. zákoníku [anonymizováno] strany mohou smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v § 443. Podle § 446 obch. zákoníku nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

30. Ve smyslu ustanovení § 446 obch. zákoníku tedy mohl kupující za určitých okolností nabýt k prodávanému zboží vlastnického práva i od nevlastníka. Uvedená právní úprava totiž zohledňovala a současně upřednostňovala dobrou víru kupujícího před ochranou vlastnického práva původního vlastníka. [jméno] víru kupujícího při nabývání věci ale chránila jen za předpokladu, že tento kupující nevěděl nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. Soudní judikatura se proto ustálila v závěru, že kupující musí v situaci, kdy jsou o jeho dobré víře pochybnosti, prokázat, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající byl skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře (srov. např. usnesení ústavního soudu ČR ze [anonymizováno] [datum], publikováno pod sp. zn. [ústavní nález] či usnesení Nejvyššího soudu ze [anonymizováno] [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Za takové využití všech dostupných prostředků bývá v rozhodovací praxi vyšších soudů považováno [anonymizováno] prověření historie ojetého vozu před jeho zakoupením. Přestože žalovaný před soudem doložil, že před koupí předmětného vozu jeho historii určitým způsobem prověřoval (osvědčení [právnická osoba] spol. s.r.o. z [datum]), odvolací soud se ve shodě se soudem I. stupně nadále domnívá, že žalovaný nemohl být v rozhodné době v dobré víře, že prodávající [jméno] [příjmení] je řádným vlastníkem převáděné movité věci a že je oprávněn s ní nakládat za účelem jejího prodeje.

31. Podle ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího je totiž nutné otázku dobré víry nabyvatele posuzovat velmi přísně. Ustanovení § 446 obchodního zákoníku lze aplikovat pouze za podmínky přísného respektování ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť toto ustanovení představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv. Při jeho aplikaci je tak nezbytné striktně vyloučit jakékoliv jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze [anonymizováno] [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] či rozhodnutí ze [anonymizováno] [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Okolnosti sjednání kupní smlouvy z [datum], její forma a nedostatek určitosti (kupní smlouva byla součástí faktury autobazaru) a v neposlední řadě opakovaně měněná obranná tvrzení žalovaného, který je právně vzdělán, neumožňují odvolacímu soudu jiný závěr, než ten, že nabyvatel nemohl být při sjednání této smlouvy v dobré víře. Nedostatek dobré víry na straně kupujícího spatřuje odvolací soud především v té skutečnosti, že žalovaný koupil ojeté vozidlo v hodnotě přesahující [částka], které prodávající v rozhodné době ani fyzicky nedržel a žalovanému tedy nemohl předat. Současně je rozhodné to, že prodávající nebyl v okamžiku prodeje ani zanesen jako vlastník či provozovatel vozidla ve veřejném seznamu. Jak bylo zjištěno z velkého technického průkazu vozidla a z výpovědi svědka [příjmení], poslední registrovanou provozovatelkou vozidla byla stále M. [příjmení]. Žalovaný tak vůz kupoval, aniž by byl v registru zanesen prodávající jako vlastník a aniž by mu prodávající předmět koupě předvedl, když automobil nebyl v autobazaru vůbec vystaven. Vozidlo se totiž po celou dobu nacházelo u manželů [příjmení] v garáži, jak zjištěno z výpovědi [příjmení] [příjmení]. Jednalo se přitom o smlouvu kupní, nikoli o smlouvu zprostředkovatelskou (jak zpočátku před soudem tvrdil žalovaný). Svědek [jméno] [příjmení] naopak v rámci své výpovědi jednoznačně uvedl, že vůz koupil od [jméno] [příjmení] a obratem (druhý den) prodal žalovanému, neboť jeho firma„ dělá jen výkup a prodej.“ Bez významu není ani to, že vozidlo bylo svědkem [příjmení] prodáváno pouhý den po údajném nabytí od M. [příjmení].

32. S přihlédnutím ke všem výše popsaným okolnostem je podle odvolacího soudu zřejmé, že žalovaný, jenž je osobou právně vzdělanou, v rozhodné době nevyužil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající [jméno] [příjmení] je skutečně oprávněn na něj převést vlastnictví k předmětné věci. Žalovaný tedy měl a mohl vědět, že prodávající není oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Podmínka dobré víry na straně kupujícího proto nebyla v tomto případě splněna. To, že odvolací soud (stejně jako soud I. stupně) při hodnocení dobré víry kupujícího přihlížel ke stupni a druhu jím dosaženého vysokoškolského vzdělání, není přitom znak diskriminace, jak se mylně domníval žalovaný, nýbrž jen zhodnocením okolností konkrétního případu.

33. Na základě těchto skutečností postupoval odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. a napadené rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I. potvrdil jako věcně správné (výrok I. rozsudku odvolacího soudu).

34. Jako věcně správný byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen rovněž ve výroku II. o nákladech státu s tím, že správné a úplné vyjádření nákladového výroku pro tento případ zní, že žalovaný je povinen náklady státu zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 9, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

35. Soud I. stupně v rámci napadeného rozhodnutí též správně vypořádal odměnu a náhradu nákladů ustanovené advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] Odvolací soud proto postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek rovněž ve výroku III. s tím, že správné a úplné znění výroku, jímž se určuje odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce zní tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozhodnutí odvolacího soudu.

36. Jelikož ustanovená advokátka JUDr. [jméno] [příjmení] zastupovala žalobce rovněž v řízení před odvolacím soudem, rozhodl odvolací soud zároveň o odměně a náhradě hotových výdajů této advokátky za odvolací řízení. Za zastoupení žalobce před odvolacím soudem náleží ustanovené advokátce odměna za [anonymizováno] úkony právní služby po [částka] podle § 7 ve spojení s § 12a odst. 1 a 2 vyhlášky č. 177/19 96 Sb. za [anonymizováno] úkony. Dále jí náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. [anonymizováno] téhož předpisu za [anonymizováno] úkony po [částka] Celkem [částka] ([anonymizováno] 600 + 900).

37. Žalovaný byl v řízení před odvolacím soudem neúspěšný. Odvolací soud proto žalovanému uložil s odkazem na ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř., za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., povinnost k náhradě nákladů státu, tvořených v odvolacím řízení výše vypočtenou odměnou ustanovené advokátky. (výrok IV. rozhodnutí odvolacího soudu).

38. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.

Poučení