91 Co 362/2025 - 134

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Zuzany Šmídové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], nar. [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 309 719 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. července 2025, č. j. 48 C 170/2024-98, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 309 719 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 100 609 Kč od 17. 1. 2023 do zaplacení, z částky 111 478 Kč od 23. 10. 2023 do zaplacení a z částky 97 632 Kč od 2. 6. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak již podruhé o žalobě ze dne 11. 8. 2024 (sp. zn. [spisová značka]), kterou se žalobce po žalované domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 609 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného [orgán] o žádosti o poskytnutí informace pod sp. zn. [spisová značka], které trvalo od 20. 8. 2022 do 12. 4. 2024 (dále také jen „první posuzované řízení“); o žalobě ze dne 12. 8. 2024 (původně sp. zn. [spisová značka]), kterou se žalobce po žalované domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 111 478 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného [orgán] o žádosti o poskytnutí informace pod sp. zn. [spisová značka], které trvalo od 16. 6. 2022 do 11. 4. 2024 (dále také jen „druhé posuzované řízení“); a o žalobě ze dne 20. 8. 2024 (původně sp. zn. [spisová značka]), kterou se žalobce po žalované domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 97 632 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného [orgán] o žádosti o poskytnutí informace pod sp. zn. [spisová značka], které trvalo od 23. 10. 2022 do 21. 5. 2024 (dále také jen „třetí posuzované řízení“). Usnesením ze dne 4. 9. 2024, č. j. [spisová značka], soud I. stupně spojil řízení vedená pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] ke společnému řízení, neboť všechna řízení se týkající týchž účastníků a skutkově spolu souvisejí, jelikož se týkají obdobného skutkového stavu založeného na tom, že žalobce coby poškozený měl utrpět nemajetkovou újmu plynoucí z délky řízení vedených [orgán] ve věci žádostí o poskytnutí informací.

3. Soud I. stupně nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. [spisová značka], kterým konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedených u [orgán], sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 309 719 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 100 609 Kč od 17. 1. 2023 do zaplacení, z částky 111 478 Kč od 23. 10. 2023 do zaplacení a z částky 97 632 Kč od 2. 6. 2024 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

4. Usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 11. 6. 2025, č. j. [spisová značka], byl rozsudek soudu I. stupně ze dne 19. 12. 2024 zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu I. stupně, aby v dalším řízení náležitě zjistil skutkový stav věci, zejména průběh posuzovaných řízení, jejich předmět a zájem žalobce na získání požadovaných informací. Soud I. stupně měl poté znovu posoudit, zda v předmětných řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., a to zhodnocením veškerých kritérií příkladmo vypočtených v § 31a odst. 3 písm. a) až e) zákona č. 82/1998 Sb. Pokud by soud I. stupně dospěl opět k závěru, že v posuzovaných řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., měl se znovu zabývat vhodnou formou či výší přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., když domněnku vzniku nemajetkové újmy žalobci žalovaná nevyvracela.

5. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že v prvním posuzovaném řízení žalobce požádal dne 20. 8. 2022 [orgán] o rozhodnutí č. j. [spisová značka]. Požadované informace se týkaly třetích osob a vztahovaly se k řízení o příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za konkrétní období. Dne 31. 8. 2022 byl žalobce vyrozuměn o prodloužení lhůty k vyřízení žádosti o 10 dnů a učiněn dotaz na adresáta žádaného rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 3. 1. 2023 byla žádost částečně odmítnuta ohledně poskytnutí osobních a citlivých údajů s odůvodněním, že jde o rozhodnutí ve správním řízení, jehož žalobce není účastníkem. Po provedení testu proporcionality dospělo [orgán] k závěru o částečném poskytnutí informace v podobě anonymizovaného rozhodnutí, které bylo poskytnuto dne 30. 12. 2022. Dne 4. 1. 2023 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí rozklad. Dne 6. 4. 2023 zasedala rozkladová komise. Rozhodnutím [orgán] ze dne [datum] bylo rozhodnutí [orgán] zrušeno, a to rovněž z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, a věc mu byla vrácena k novému projednání s právní mocí dne 26. 2. 2024. Požadovaná informace po vyloučení pouze osobních údajů byla žalobci poskytnuta dopisem ze dne 12. 4. 2024.

6. Soud I. stupně dále zjistil, že ve druhém posuzovaném řízení byla [orgán] doručena dne 15. 6. 2022 žádost o kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 10. 3. 2021, č. j. [spisová značka], a rozhodnutí ze dne 21. 1. 2019, č. j. [spisová značka]. Požadované informace se týkaly třetích osob a vztahovaly se k řízení o vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání. Dne 22. 6. 2022 byl žalobce vyrozuměn o prodloužení lhůty k vyřízení žádosti o 10 dnů. Dne 22. 6. 2022 dotaz na adresáta žádaného rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 16. 9. 2022 byla částečně odmítnuta žádost o poskytnutí informace ve věci poskytnutí osobních a citlivých údajů a údajů, které jsou dotčenou osobou považovány za obchodní tajemství uvedených v rozhodnutí [orgán] č. j. [spisová značka] (výrok I.) a odmítnuta žádost o poskytnutí informace ve věci poskytnutí kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 10. 3. 2021, č. j. [spisová značka] (výrok II.). Anonymizované rozhodnutí poskytnuto dne 16. 9. 2022. Dne 17. 9. 2022 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí rozklad. Rozhodnutím [orgán] ze dne 15. 11. 2023 bylo napadené rozhodnutí [orgán] zrušeno, a to rovněž z důvodu nepřezkoumatelnosti, a věc mu vrácena k novému projednání s právní mocí dne 20. 11. 2023. Požadovaná informace byla žalobci poskytnuta dopisem ze dne 11. 4. 2024.

7. Soud I. stupně měl dále za zjištěné, že v třetím posuzovaném řízení byla [orgán] doručena dne 23. 10. 2022 žádost o rozhodnutí č. j. [spisová značka]. Požadované informace se týkaly třetích osob a vztahovaly se k řízení o dávkách státní sociální podpory. Dne 26. 10. 2022 byl žalobce vyrozuměn o prodloužení lhůty k vyřízení žádosti o 10 dnů. Dne 26. 10. 2022 dotaz na adresáta žádaného rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 3. 1. 2023 byla žádost částečně odmítnuta, a to ve věci poskytnutí osobních a citlivých údajů uvedených v požadovaném rozhodnutí. V odůvodnění [orgán] uvedlo, že vzhledem k detailnosti požadavku má [orgán] za to, že požadované rozhodnutí nebylo vybráno náhodně. Z toho [orgán] usoudilo, že totožnost osoby, jíž se rozhodnutí týká, je žadateli (žalobci) známa a považuje požadované informace za osobní údaje ve smyslu čl. 4 odst. 1 GDPR. V požadovaném rozhodnutí jde o soukromé a velmi citlivé osobní údaje. Z úřední činnosti [orgán] bylo dále zjištěno, že žadatel požadoval po [orgán] také jiná rozhodnutí týkající se dotčené osoby. Z toho může vyplývat riziko, že žadatel si o dotčené osobě cíleně shání komplexní informace. Anonymizované rozhodnutí poskytnuto dne 30. 12. 2022. Dne 4. 1. 2024 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí rozklad. Rozhodnutím [orgán] ze dne 21. 2. 2024 bylo rozhodnutí [orgán] zrušeno, a to rovněž z důvodu nepřezkoumatelnosti, a věc mu vrácena k novému projednání s právní mocí dne 19. 3. 2024. Požadovaná informace byla žalobci poskytnuta dopisem ze dne 21. 5. 2024.

8. Soud I. stupně měl nakonec za zjištěné, že žalobce nárok týkající se prvního posuzovaného řízení u žalované uplatnil dne 25. 11. 2023 ve výši 100 Kč za každý den prodlení s vyřízením žádosti, žalovaná se k nároku vyjádřila sdělením ze dne 5. 6. 2024 a vyplatila žalobci částku 4 870,55 Kč. Nárok týkající se druhého posuzovaného řízení žalobce u žalované uplatnil dne 21. 11. 2023 ve výši 100 Kč za každý den prodlení s vyřízením žádosti, žalovaná se k nároku vyjádřila sdělením ze dne 5. 6. 2024 a vyplatila žalobci částku 5 522,48 Kč. Nárok týkající se třetího posuzovaného řízení uplatnit žalobce u žalované dne 2. 6. 2024 ve výši 180 Kč za každý den prodlení s vyřízením žádosti, žalovaná se k nároku vyjádřila sdělením ze dne 5. 6. 2024 a vyplatila žalobci částku 6 048 Kč.

9. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“), § 14 odst. 5 písm. d), odst. 6, § 15 odst. 1, § 16 odst. 2 a 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále také jen „InfZ“), že žaloba není důvodná.

10. Soud I. stupně nejprve konstatoval, že řízení podle zák. č. 106/1999 Sb. je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda. Dále uvedl, že předmětná řízení nebyla skutkově, právně ani procesně složitá. Jednalo se o žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. a správní orgán toliko zjišťoval stanoviska dotčených osob. Věci byly řešeny druhostupňovým správním orgánem při rozhodování o rozkladu. Uvedenou instančnost rozhodování však podle soudu I. stupně nebylo lze přičítat k procesní složitosti řízení, ale bylo ji naopak nutno přičíst k tíži státu, když první rozhodnutí [orgán] byla zrušena s ohledem na jejich nepřezkoumatelnost. Žalobce se na délce řízení svým postupem nepodílel.

11. Soud I. stupně zjistil, že ve všech posuzovaných řízeních byly překročeny zákonné lhůty podle zákona č. 106/1999 Sb., a to jak pro rozhodnutí o žádosti žalobce [a to i po zrušení prvostupňových rozhodnutí, neboť v případě, kdy bylo zrušeno rozhodnutí povinného subjektu a věc mu byla vrácena k novému vyřízení, počíná lhůta pro nové vyřízení žádosti plynout ode dne právní moci rozhodnutí nadřízeného orgánu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2014, č. j. [spisová značka])], tak pro vydání rozhodnutí v řízení o rozkladu. V prvním posuzovaném řízení žalobce podal žádost dne 20. 8. 2022, rozhodnuto o žádosti bylo 3. 1. 2023, žalobce pak dne 4. 1. 2023 podal proti rozhodnutí rozklad a teprve dne 21. 2. 2024 bylo rozhodnutí [orgán] zrušeno (právní moc dne 26. 2. 2024). Požadovaná informace byla žalobci poskytnuta až dopisem ze dne 12. 4. 2024. V druhém posuzovaném řízení žalobce podal žádost dne 15. 6. 2022, rozhodnuto o žádosti bylo 16. 9. 2022, dne 17. 9. 2022 podal žalobce proti rozhodnutí rozklad a teprve dne 15. 11. 2023 bylo rozhodnutí [orgán] zrušeno (právní moc dne 20. 11. 2023). Požadovaná informace byla žalobci poskytnuta dopisem ze dne 11. 4. 2024. V třetím posuzovaném řízení žalobce podal žádost dne 23. 10. 2022, rozhodnuto o žádosti bylo 3. 1. 2023, žalobce podal dne 4. 1. 2023 proti rozhodnutí rozklad a teprve dne 21. 2. 2024 bylo rozhodnutí [orgán] zrušeno (právní moc dne 19. 3. 2024). Požadovaná informace byla žalobci poskytnuta dopisem ze dne 21. 5. 2024. Soud I. stupně měl za to, že ze žádné skutečnosti, která v řízení vyšla najevo, nevyplynulo, že by bylo ze strany [orgán] řízení vedeno „šikanózně“, jak uváděl žalobce, aniž by toto své tvrzení jakkoliv rozvedl. Soud I. stupně poukázal na to, že [orgán] žalobci informace částečně poskytlo již na počátku, když provedlo kompletní anonymizaci rozhodnutí, s čímž se však žalobce nespokojil. Pokud v řízení o rozkladu [orgán] v jednotlivých posuzovaných řízeních rovněž shledal, že odůvodnění prvostupňových rozhodnutí byla nedostatečná, nebylo ani z tohoto podle soudu I. stupně možné bez dalšího dovodit, že by [orgán] postupovalo vůči žalobci „šikanózně“.

12. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil soud I. stupně jako marginální. Uvedl, že řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. není judikaturou řazeno mezi řízení s typově zvýšeným významem. Informace požadované žalobcem v posuzovaných řízeních se týkaly třetích osob a vztahovaly se k řízení o příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za konkrétní období (první posuzované řízení), k řízení o vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání (druhé posuzované řízení) a k řízení o dávkách státní sociální podpory (třetí posuzované řízení). Žalobce stran důvodů, pro které požadované informace požadoval a potřeboval, ničeho neuvedl (a neprokázal). Zvýšený význam posuzovaných řízení odvozoval výhradně z porušení svého základního práva, což není určující hledisko. Soud I. stupně poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že posouzení významu informace pro žalobce nelze odvozovat od významnosti práva, které je prostřednictvím žádostí o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. realizováno, nýbrž pouze individuálně od vztahu požadované informace a konkrétního žadatele. Zvýšený význam nelze podle soudu I. stupně dovozovat ani ze zvýšeného úsilí žalobce (podání rozkladu) k získání informací, když i takové úsilí mohl žalobce vyvinout za účelem ukojení své prosté zvědavosti, nikoliv z důvodu, že informaci potřeboval k uplatnění konkrétního subjektivního práva. Podávání opravných prostředků je právem účastníka řízení, které zákon předpokládá a nelze při jeho využití automaticky hovořit o zvýšeném významu. Soud I. stupně dodal, že jelikož se žalobce k jednání nedostavil, ač byl řádně a v dostatečném časovém předstihu předvolán, nemohl mu poskytnout procesní poučení o nedostatcích jeho skutkových tvrzení a návrhů důkazů, vyzvat žalobce k jejich doplnění a poučit jej o následcích nevyhovění takovým výzvám.

13. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že celkovou dobu posuzovaných řízení (délka prvního posuzovaného řízení činila 1 rok a 8 měsíců, délka druhého posuzovaného řízení činila 1 rok a 10 měsíců a délka třetího posuzovaného řízení činila 1 rok a 3 měsíce) nelze ani přes uvedený marginální význam předmětu řízení pro žalobce považovat za dobu přiměřenou, když lze v zásadě předpokládat, že řízení o poskytnutí informace bude skončeno nejvýše do přibližně 60 dnů (tj. 15 dnů pro poskytnutí informace nebo rozhodnutí o odmítnutí žádosti + 10 dnů přípustného prodloužení lhůty + 15 dnů pro podání rozkladu + 15 pracovních dnů pro rozhodnutí o rozkladu), a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá.

14. Soud I. stupně pak měl za to, že s ohledem na marginální význam předmětu posuzovaných řízení pro žalobce je v daném případě zcela dostatečným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu morální satisfakce (konstatování porušení práva) a že pro poskytnutí peněžitého zadostiučinění není důvodu. Za situace, kdy žalovaná před podáním žaloby žalobci poskytla peněžité zadostiučinění (byť v podstatně nižší než požadované výši), však již není důvod konstatovat porušení práva, neboť tato forma satisfakce je již přiznanou a vyplacenou relutární náhradou konzumována. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a přiznal úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč za dva úkony po 300 Kč (vyjádření k žalobě ze dne 31. 10. 2024 a vyjádření k odvolání ze dne 30. 1. 2025).

16. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním. Měl za to, že soud I. stupně nesprávně aplikoval § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk (použil kritéria v odst. 3 pro určení formy zadostiučinění místo pro stanovení výše zadostiučinění), že nesprávně posoudil podávání opravných prostředků žalobcem a jejich důvodnost, že nerespektoval presumpci vzniku nemajetkové újmy ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 (nebo také IV. ÚS 3299/20), že převrátil důkazní břemeno ve vztahu k hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného (NS 30 Cdo 2892/2023), že ignoroval judikaturu ke standardnímu významu předmětu řízení pro poškozeného (NS 30 Cdo 765/2010, 30 Cdo 1602/2011 a 30 Cdo 2107/2023), že nesprávně hodnotil obstrukční jednání orgánů státní správy (III. ÚS 3339/20), že nerespektoval účel krátkých lhůt podle zákona č. 106/1999 Sb., že peněžité zadostiučinění je pravidlo (NS 30 Cdo 3331/2011 nebo Cpjn 206/2010), že nesrozumitelně odůvodnil význam předmětu řízení pro žalobce jako „téměř zanedbatelný“ a že nerespektoval instrukce odvolacího soudu. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl v plném rozsahu, nebo aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

17. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že soud I. stupně napravil odvolacím soudem vytýkaný nedostatek, když náležitě zjistil skutkový stav věci a dále podle žalované správně dovodil, že žalobce nedoložil, že by požadované informace potřeboval k nějakému akutnímu výkonu svého subjektivního práva. S ohledem na příslušnou judikaturu pak soud I. stupně usoudil na marginální význam řízení pro žalobce, čemuž správně přizpůsobil formu přiznaného zadostiučinění. Žalovaná tak dobrovolně žalobci poskytla více, než by mu bylo přiznáno soudem. Žalovaná dále odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je odškodnění formou konstatování porušení práva v případě sníženého či marginálního významu tohoto typu řízení (tj. řízení o poskytnutí informací podle informačního zákona) pro poškozeného implicitně připuštěno. Soud I. stupně učinil závěr o tom, že posuzovaná řízení trvala nepřiměřenou dobu, na což následně aplikoval právě presumpci vzniku nemajetkové újmy. Námitka žalobce, že soud I. stupně nerespektoval presumpci nemajetkové újmy, je tak zcela nepřípadná. Soud I. stupně též zohlednil předkročení zákonných lhůt (tedy průtahy v řízení), jakož i zrušení rozhodnutí [orgán] [orgán], ale vzhledem k marginálnímu významu pro žalobce správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu konstatoval, že nebylo nutné přiznat peněžité odškodnění. Žalovaná dále připomněla, že již od počátku tvrdila snížený, marginální význam řízení pro žalobce, přičemž své tvrzení odůvodnila tím, že se požadované informace žalobce netýkaly a jeho zájem na jejich získání nepřesáhl rámec pouhého uspokojení jeho osobní zvědavosti. Neprokázání standardního či zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce tak bylo důsledkem pasivity žalobce. O soudní aktivismus se tedy nejednalo, když soud I. stupně toliko zohlednil všechny známé skutečnosti a posoudil kritéria případu. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

18. Účastníci v dané věci souhlasili s tím, aby o odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Odvolací soud proto postupoval podle § 214 odst. 3 o. s. ř. a o odvolání žalobce rozhodl, aniž by za tímto účelem nařizoval ústní jednání. Rozhodnutí bylo vyhlášeno veřejně dne 4. 2. 2026.

19. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

20. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z kterých čerpal správná skutková zjištění (body 10 až 14 odůvodnění napadeného rozsudku). Správně zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně správně i po stránce právní, aplikuje přitom (správně) příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se tak se závěry soudu I. stupně (skutkovými i právními, které odvolací soud shrnul pod body 5 až 14 odůvodnění tohoto rozsudku) jako správnými ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje.

21. K odvolacím námitkám žalobce, jakkoliv nejsou způsobilé vyvrátit správnost přezkoumávaného rozsudku, dodává odvolací soud nad rámec přiléhavého odůvodnění napadeného rozsudku soudu I. stupně toliko následující:

22. Soud I. stupně splnil veškeré pokyny, které mu byly uloženy odvolacím soudem v usnesení ze dne 11. 6. 2025, č. j. [spisová značka], neboť náležitě zjistil skutkový stav věci (tzn. předmět a detailní průběh posuzovaných řízení a zájem žalobce na získání požadovaných informací), a když po zhodnocení veškerých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk učinil závěr, že v předmětných řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, tak se znovu zabýval vhodnou formou či výší přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk. Odůvodnění rozsudku soudu I. stupně obsahuje veškeré náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř., je srozumitelné a přesvědčivé a rozsudek je přezkoumatelný.

23. Odvolací soud připomíná judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), podle níž pro závěr, zda konkrétní věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku řízení poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. přihlédnout ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k celkové délce řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Přitom pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk tak neslouží pouze ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, jak namítá žalobce, ale právě také k učinění závěru, zda konkrétní věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Zároveň platí, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

24. Soud I. stupně podle výše citované judikatury Nejvyššího soudu postupoval, když právě již vyhodnocením kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení /§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/ dospěl k závěru, že v posuzovaných řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícího v jeho nepřiměřené délce, a tím k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk). Soudem I. stupně zjištěné nedostatky v postupu orgánů veřejné moci během řízení shledává i odvolací soud. Soud I. stupně přiléhavě poukázal na zákonem č. 106/1999 Sb. stanovené lhůty pro učinění úkonů povinným subjektem (viz § 14 až § 16 cit. zák.), které byly mnohonásobně překročeny. Soud I. stupně též k tíži státu přičetl zrušení rozhodnutí [orgán] [orgán] mj. pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Námitky žalobce, že soud I. stupně k uvedeným skutečnostem nepřihlédl, se tak míjí s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí.

25. Žalobce též nedůvodně namítal, že soud I. stupně nerespektoval presumpci vzniku nemajetkové újmy. Soud I. stupně naopak pod bodem 40 odůvodnění svého rozsudku výslovně konstatoval, že „Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá.“. Odvolací soud dále sdílí závěr soudu I. stupně, že ze žádné skutečnosti nebylo lze dovodit, že by [orgán] postupovalo vůči žalobci šikanózně. Překročení zákonem stanovených lhůt pro vydání rozhodnutí orgánem veřejné moci nebo zrušení nesprávného rozhodnutí prvostupňového orgánu veřejné moci nadřízeným orgánem, nelze bez dalšího považovat za šikanózní jednání či za úmyslné obstrukce.

26. Odvolací soud neměl za důvodnou ani tu námitku žalobce, že soud I. stupně převrátil důkazní břemeno ve vztahu k hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného /§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně připomíná, že význam předmětu řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná (jde především o věci trestní, které v obecné rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život trestně stíhaného, pracovně právní spory, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života). Význam předmětu řízení pro poškozeného je také dán okolnostmi konkrétního sporu, kdy například s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba jeho věc vyřídit přednostně. Zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu nad rámec této obecné presumpce tvrdí a prokazuje poškozený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).

27. Z uvedeného vyplývá, že zvýšený význam předmětu řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. se nepředpokládá, a že tak bylo na žalobci, aby zvýšený význam předmětu jednotlivých řízení pro jeho osobu tvrdil a prokazoval on sám. O této povinnosti měl soud I. stupně v úmyslu žalobce poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání dne 22. 7. 2025, k němuž se však žalobce, který byl k jednání řádně a včas předvolán (dne 8. 7. 2025), bez omluvy nedostavil, čímž se vzdal tohoto dobrodiní soudu, a proto musí nést následky neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního.

28. Soud I. stupně dále vyšel správně z judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, a to pokud se jedná o řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Z ní plyne, že byť žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí, pak to zároveň neznamená, že by poskytnutí informací mělo pro žadatele ve všech případech shodný význam. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu řízení o poskytnutí informace, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci svých konkrétních práv. Jde-li naopak o situaci, kdy žadatel informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1845/2025).

29. Žalobce v průběhu celého soudního řízení nevysvětlil, pro jakou (nikoli časově vzdálenou) realizaci svých konkrétních práv získání informací naléhavě a nutně potřeboval. V takovém případě postupoval soud I. stupně zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když uzavřel, že význam předmětu posuzovaných řízení byl pro žalobce zcela nepatrný, neboť žalobce požadované informace k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřeboval, což žalovaná namítala již ve svém vyjádření k žalobám ze dne 31. 10. 2024.

30. Odvolací soud nakonec uvádí, že soud I. stupně nepochybil, když dospěl k závěru, že dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci porušením práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk) je konstatování porušení tohoto práva žalobce ve smyslu § 31a odst. 2 věty první OdpŠk. Žalobci lze přisvědčit v tom, že primární formou odškodnění nemajetkové újmy má být odškodnění v penězích (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009). Zároveň však platí, že ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 a dále rozsudky ESLP ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, č. 33079/96 a rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, č. 44978/98). Tak je tomu i v nyní posuzované věci, kdy význam předmětu posuzovaných řízení pro žalobce byl pouze nepatrný a nemohl tak vůbec negativně zasáhnout do jeho osobní sféry. Soud zároveň postupoval správně, když nevyslovil tuto formu satisfakce ve výroku svého rozhodnutí. Žalobci totiž byla před zahájením tohoto řízení vyplacena žalovanou peněžitá částka na náhradu nemajetkové újmy, což konzumuje požadavek na konstatování porušení práva (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 nebo ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 27/2018).

31. Odvolací soud tak s ohledem na veškeré uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

32. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované přísluší náhrada nákladů řízení odpovídající paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalované vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 300 Kč za 1 úkon (vyjádření k odvolání žalobce dne 20. 10. 2025) podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., které odvolací soud uložil zaplatit neúspěšnému žalobci. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.; k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.