91 Co 39/2025 - 217

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Zuzany Šmídové ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], nar. [Datum narození žalobce A] bytem [adresa] zastoupen advokátem [tituly před jménem]. [jméno FO] sídlem [adresa] proti žalovanému: [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupen advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 3 272 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. září 2024, č. j. 14 C 143/2023-163, ve spojení s usnesením ze dne 7. října 2024, č. j. 14 C 143/2023-180, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně ze dne 19. září 2024, ve spojení s usnesením ze dne 7. října 2024, se ve výroku II., pokud jde o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 3 272 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 944 Kč za období od 1. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 328 Kč za období od 23. 3. 2024 do zaplacení, a ve výrocích III., IV. a V. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 573 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokátky žalovaného.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, ve spojení s usnesením ze dne 7. 10. 2024, soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 86 707 Kč, úrok z prodlení z částky 78 037 Kč ve výši 15 % ročně za období od 1. 9. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 8 670 Kč ve výši 14,75 % ročně za období od 23. 3. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbytku, tj. co se týče požadavku žalobce na zaplacení částky 18 453 Kč a úroku z prodlení z částky 16 343 Kč ve výši 15 % ročně za období od 1. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 2 110 Kč ve výši 14,75 % ročně za období od 23. 3. 2024 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 29 346 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.), uložil žalobci povinnost zaplatit na účet ČR – Obvodního soudu pro [adresa] náklady státu ve výši 1 101 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok IV.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit na účet ČR – Obvodního soudu pro [adresa] náklady státu ve výši 3 135 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok V.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 105 160 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalovaný má na pozemku žalobce umístěnu stavbu, a to bez existence smluvního vztahu se žalobcem a bez poskytnutí úplaty. Žalobce je vlastníkem pozemku p. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] o výměře 220 m2 (dále též „pozemek“ či „pozemek p. č. [číslo]“). Žalovaný na pozemku vybudoval v celé jeho výměře pozemní komunikaci, kterou vlastní. Fakticky se na pozemku nachází chodník a vjezd k čerpací stanici, které jsou součástí místní komunikace. Vydání bezdůvodného obohacení žalobce žádal za období od 1. 8. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 11 000 Kč, za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 29 480 Kč, za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 ve výši 32 340 Kč a za období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 ve výši 32 340 Kč, když k uvedeným částkám dospěl na základě znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. Část tohoto nároku (týkající se bezdůvodného obohacení vzniklého v době, kdy byla vlastníkem pozemku matka žalobce) byla na žalobce postoupena smlouvami o postoupení pohledávek uzavřenými s matkou žalobce jako předchozím vlastníkem pozemku.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je od 25. 1. 2023 vlastníkem pozemku p. č. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], s výměrou 220 m2 a se způsobem využití ostatní komunikace. Pozemek je zatížen věcným břemenem chůze a jízdy zřízeným smlouvou o věcném břemeni z roku 1998 a věcným břemenem přístupu, kontroly a oprav vodoměrů, vodovodního řadu a el. kabelu zřízeným v roce 2002. Předchozím vlastníkem pozemku byla matka žalobce [jméno FO], která na žalobce smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. 1. 2023 a jejího dodatku postoupila pohledávku vzniklou na základě bezdůvodného obohacení žalovaného za období od 1. 1. 2019 do 25. 1. 2023. Na pozemku je umístěna část místní komunikace I. třídy ve vlastnictví žalovaného. Fakticky se na něm nachází těleso chodníku přiléhající k vedlejší silnici na [adresa], výjezd do vedle stojících budov, na kterém je vodorovným dopravním značením vyznačen přechod pro chodce (tzv. zebra) a dva sdružené stožáry trakčního vedení, které jsou ve vlastnictví [právnická osoba] Tyto stožáry slouží pro uchycení trolejového vedení a pro potřeby veřejného osvětlení, neboť jsou na nich umístěny výložníky veřejného osvětlení a uvnitř kabelové vedení ve vlastnictví [právnická osoba]. Základna stožárů má rozměry 2 x 2 m.

4. Žalobce si nechal za účelem určení výše bezdůvodného obohacení za období od 1. 8. 2020 do 31. 7. 2023 zpracovat [tituly před jménem] [jméno FO] znalecký posudek č. [číslo] ze dne 30. 10. 2023 se závěrem, že obvyklé nájemné za užívání předmětného pozemku za uvedené období činí částku 92 968 Kč. Žalovaný si nechal za účelem zjištění obvyklé ceny nájemného za předmětný pozemek zpracovat znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] č. [číslo] ze dne 26. 4. 2024 za období od 1. 8. 2020 do 31. 12. 2023 se závěrem, že obvyklá cena pozemku je pro období od 1. 8. 2020 do 31. 12. 2021 ve výši 2 432,48 Kč/m2 a pro období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2023 ve výši 2 467,21 Kč/m2. Obvyklé nájemné předmětného pozemku za období od 1. 8. 2020 do 31. 12. 2021, tj. za 518 dní, činí 37 973 Kč (121,62 Kč/rok/1 m), za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2023, tj za 730 dní, obvyklé nájemné činí 54 289 Kč (123,36 Kč/rok/m2). Soud I. stupně dospěl k závěru, že pro účely řízení je namístě vyjít ze závěrů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který vyhodnotil jako adekvátní odborný podklad pro určení výše bezdůvodného obohacení žalovaného. Znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] soud I. stupně naopak vyhodnotil jako nevyužitelný pro posuzovanou věc, a to zejména s ohledem na skutečnost, že jmenovaný znalec využil pro své závěry vzorky, které nejsou srovnatelné s posuzovaným pozemkem.

5. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 9 odst. 1 a § 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o. z.“), že žaloba je částečně důvodná.

6. Soud I. stupně nejprve vysvětlil, že chodník lemující sousední místní komunikaci I. třídy na [adresa] vybudovaný žalovaným, který se nachází na pozemku žalobce, není samostatnou pozemní komunikací, nýbrž se jedná o součást místní komunikace I. třídy na [adresa] a je tedy vlastnictvím žalovaného ve smyslu § 12 odst. 4 a § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Vjezd z místní komunikace [číslo]. třídy na [adresa] na plochu sloužící pro potřeby nemovitých věcí stojících vedle pozemku byl také vybudován žalovaným, je označen vodorovným dopravním značením a je součástí mapového podkladu komunikací náležejících žalovanému. Již jen na základě skutečnosti, že žalobce je vlastníkem pozemku, který je zastaven stavbami vlastněnými žalovaným, vzniká žalovanému bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného pozemku, které je žalovaný povinen žalobci vydat, když v případě užívání dané části pozemku žalovaným se jedná o plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka]). Žalobce požaduje vydání tohoto bezdůvodného obohacení ze období od 1. 8. 2020 do 31. 12. 2023, přičemž v části tohoto období byl vlastníkem pozemku, a má tudíž právo na vydání bezdůvodné obohacení, a za období od 1. 8. 2020 do 25. 1. 2023, kdy byla vlastníkem matka žalobce, byla na žalobce předmětná pohledávka postoupena. Soud I. stupně tak uzavřel, že žalobce má obecně právo na vydání bezdůvodného obohacení za celé období.

7. Soud I. stupně se zabýval poukazem žalovaného na to, že pozemek je zatížen věcnými břemeny chůze a jízdy a přístupu, kontroly a oprav vodoměrů, vodovodního řadu a el. kabelu. Soud I. stupně uvedl, že tato skutečnost nemění ničeho na tom, že žalovaný má na pozemku umístěnu stavbu (stavby), což jej bez dalšího zavazuje k vydání bezdůvodného obohacení. Poukázal také na povahu zastavěnosti pozemku (veřejně přístupný chodník, veřejně přístupný přejezd a přechod), kdy je zřejmé jednak to, že žalobce nemůže pozemek využívat prakticky k žádnému jinému účelu, a jednak to, že žalovaný daný pozemek užívá pro saturování potřeb svých občanů. Není proto třeba zkoumat, v jakém rozsahu je chodník a přechod využíván občany žalovaného (kolik [jméno FO] je využívá). K věcným břemenům pak soud I. stupně uvedl, že tyto jsou tzv. vyčpělými věcnými břemeny, neboť byla na pozemek zřejmě převedena v souvislosti s jeho vznikem vyčleněním z pozemku p. č. [číslo] (na tomto jsou věcná břemena taktéž zaspána, a to se vznikem předcházejícím vzniku pozemku p. č. [číslo]). Právě na tomto pozemku se totiž nachází vodovodní šachta. Kromě toho je pozemek p. č. [číslo] veřejně přístupnou komunikací. Jakákoliv osoba na něj tudíž může vstoupit a taktéž jej může využít pro přístup k dalším pozemkům. Věcné břemeno chůze a jízdy a věcné břemeno kontroly a oprav vodoměrů, vodovodního řadu a el. kabelu tudíž nemají žádného faktického dopadu na užívání pozemku, a tedy ani nemají žádný vliv na základ nároku či jeho výši (viz rozsudek Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka]).

8. Soud I. stupně však shledal jako důvodnou námitku žalovaného o částečném promlčení nároku za období od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2020, když žalobce podal žalobu dne 1. 9. 2023. Soud I. stupně uvedl, že tříletá promlčení lhůta (§ 629 o. z.) počala běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé u orgánu veřejné moci a kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (§ 619 o. z.), s tím že u práva na vydání bezdůvodného obohacení je to vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání (§ 621 o. z.).

9. Soud I. stupně měl dále za nedůvodný nárok žalobce v části týkající se plochy 8 m2, na které se nenachází stavba žalovaného, ale dva sdružené stožáry trakčního vedení (základna každého ze sloupů má rozměry 2 x 2 m), které jsou ve vlastnictví [právnická osoba], a slouží pro uchycení trolejového vedení. Jelikož daná část pozemku není zastavěna stavbou žalovaného, není žalovaný ve vztahu k této části povinen k vydání bezdůvodného obohacení. Na tom nic nemění ani skutečnost, že na stožárech jsou umístěny výložníky veřejného osvětlení a uvnitř kabelové vedení ve vlastnictví [právnická osoba].

10. Při určení výše peněžité náhrady za bezesmluvní užívání zastavěného pozemku vyšel soud I. stupně ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který považoval za adekvátní skutkový podklad pro posouzení výše obvyklého nájemného a návazně bezdůvodného obohacení. Soud I. stupně zároveň vysvětlil, z jakého důvodu nemohl vyjít ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud I. stupně uvedl, že [tituly před jménem] [jméno FO] určil obvyklé nájemné za období od 1. 8. 2020 do 31. 12. 2021 ve výši 121,62 Kč ročně za 1 m2 pozemku, tj. 0,3332054794520548 Kč za 1 m2 pozemku za 1 den (121,62/365). Předmětné období celkově činí 518 dní, za 31 dní je však nárok promlčen (od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2020). Žalobce tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení za 487 dní z výměry 212 m2 (220 m2 mínus 8 m2 za stožáry trakčního vedení) ve výši 34 402 Kč. Za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2023 určil [tituly před jménem] [jméno FO] obvyklé nájemné ve výši 123,36 Kč ročně za 1 m2 pozemku. Při zohlednění 212 m2 jde o částku 52 305 Kč (123,36 Kč x 2 roky x 212 m2). Žalobce tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 86 707 Kč, ve zbytku, tj. co se týče požadavku na zaplacení částky 18 453 Kč, bylo nutno žalobu zamítnout.

11. Soud I. stupně nakonec uvedl, že žalobce požadoval přiznání zákonného úroku z prodlení jednak od 1. 9. 2023 (co se týče bezdůvodného obohacení za období od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2023) a jednak od doručení rozšíření žaloby žalovanému, k čemuž došlo dne 22. 3. 2024 (co se týče bezdůvodného obohacení ve výši 10 780 Kč za období od 1. 9. 2023 do 31. 12. 2023).

12. Soud I. stupně vysvětlil, že za období 1. 9. 2023 do 31. 12. 2023 (121 dní) žalobci přiznal částku 8 670 Kč (123,36/365 x 212 x 121), žalobce tak má právo na úrok z prodlení v zákonné výši z této částky za období od 23. 3. 2024 do zaplacení.

13. Za období od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2023 soud žalobci přiznal částku 78 037 Kč (86 707 Kč mínus 8 670 Kč). Jelikož žalobce žalovaného dopisem ze dne 10. 8. 2023 vyzval k zaplacení dané částky do 14 dnů, je nárok žalobce na úrok z prodlení z této částky za období od 1. 9. 2023 do zaplacení důvodný.

14. Nedůvodný je naopak nárok žalobce na uhrazení úroku z prodlení v zákonné výši z částky 16 343 Kč (rozdíl mezi částkou, kterou žalobce požadoval za období od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2023, a částkou, kterou mu soud I. stupně za dané období přiznal; tj. 94 380 Kč mínus 78 037 Kč) za období od 1. 9. 2023 do zaplacení, a nárok žalobce na uhrazení úroku z prodlení v zákonné výši z částky 2 110 Kč (rozdíl mezi částkou, kterou žalobce požadoval za období od 1. 9. 2023 do 31. 12. 2023 a částkou, kterou mu soud za dané období přiznal; tj. 10 780 Kč mínus 8 670 Kč) za období od 23. 3. 2024 do zaplacení.

15. Soud I. stupně proto uložil žalovanému, aby žalobci uhradil částku 86 707 Kč, úrok z prodlení z částky 78 037 Kč ve výši 15 % ročně za období od 1. 9. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 8 670 Kč ve výši 14,75 % ročně za období od 23. 3. 2024 do zaplacení. Žalobu zamítl, co se týče požadavku žalobce na uhrazení částky 18 453 Kč a úroku z prodlení z částky 16 343 Kč ve výši 15 % ročně za období od 1. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 2 110 Kč ve výši 14,75 % ročně za období od 23. 3. 2024 do zaplacení.

16. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Uvedl, že při kapitalizaci úroků z prodlení k datu vyhlášení rozsudku, a při zohlednění skutečnosti, že žalobce vzal žalobu zpět, nikoliv pro chování žalovaného, pro částku 10 668 Kč, činí úspěch žalobce 74 % a jeho neúspěch 26 %. Žalobce tak má právo na náhradu 48 % svých nákladů. Náklady řízení žalobce činí 54 344 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 254 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 105 160 Kč (do změny žaloby 105 068 Kč) sestávající z částky 5 340 Kč za každý z 8 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy, žaloby, sepis repliky ze dne 15. 3. 2024, další porada se žalobcem uskutečněná před soudním jednáním, jednání u soudu ve dnech 4. 4. 2024, 10. 6. 2024 a 9. 9. 2024), z částky 2 670 Kč za účast na jednání dne 19. 9. 2024, na kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku [§ 11 odst. 2 písm. f) a. t.], včetně devíti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Žalobce má právo na 54 % dané částky, tj. na 29 346 Kč.

17. O nákladech státu rozhodl soud I. stupně podle § 148 o. s. ř. tak, že jejich náhradu uložil podle výsledků řízení žalobci i žalovanému. Uvedl, že stát v řízení platil náklady související se znalečným pro [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 2 300 Kč a pro [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 1 936 Kč, tj. celkem 4 236 Kč. Žalobce je podle výsledku řízení povinen uhradit 26 % těchto nákladů, tj. částku 1 101 Kč, žalovaný je podle výsledku řízení povinen uhradit 74 % těchto nákladů, tj. částku 3 135 Kč.

18. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně v části výroku II. týkající se částky 3 272 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. o nákladech řízení včasným a přípustným odvoláním z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., když soud I. stupně učinil z provedeného důkazu (sdělení [právnická osoba] z 10. 4. 2024) nesprávné dílčí skutkové zjištění ohledně skutečné plochy, kterou je zastavěn pozemek ve vlastnictví žalobce, když uvedl, že základna stožárů má 2 x 2 metry, a proto provedl odečet 8 m z plochy pozemku žalobce. Podle žalobce z provedených důkazů (a to zejména fotografii předmětné komunikace a stožárů) je zřejmé, že předmětná základna stožárů nezasahuje/nevyčnívá do prostoru komunikace (chodníku) a je skryta pod zemí, přičemž fakticky tvoří i základ komunikace ve vlastnictví žalovaného a dále při deklarovaných rozměrech 2 x 2 metry by základna zasahovala i do sousedního pozemku p. č. [číslo]. Žalobce k námitce žalovaného ohledně těchto stožárů navrhoval odečíst plochu 0,5 m za oba stožáry, kdy tato plocha obou stožárů fakticky zmenšuje plochu komunikace (chodníku), (poloměr stožáru je cca 18 cm, výpočet 3,14 x r). I přes uvedené měl však žalobce za to, že rozumnému uspořádání vztahů by odpovídalo, aby žalovaný nesl náklady za užívání celého pozemku, a to z důvodu, že žalovaný dosáhl oddělení pozemku p. č. [číslo] v rozsahu 220 m nikoliv pouze 212 m, k návrhu žalovaného je uveden způsob užití jako ostatní komunikace, žalovaný jeví zájem o odkup celého pozemku ve výměře 220 m, oba znalci pracovali rovněž s výměrou 220 m, žalovaný má na stožárech umístěno veřejné osvětlení a [právnická osoba]. je 100 % vlastněn žalovaným.

19. Žalobce následně navrhl, aby odvolací soud doplnil dokazování ke sporné skutečnosti, v jakém rozsahu žalovaný užívá pozemek žalobce, když soud I. stupně ve vztahu k této skutkové otázce učinil nedostatečná skutková zjištění. Žalobce měl za to, že tento důkazní návrh je přípustný s ohledem na absenci poučení ze strany soudu I. stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř., co do mezi účastníky sporné skutečnosti, jakou plochu z pozemku žalobce „zabírají“ sloupy ve vlastnictví [právnická osoba] (tato námitka vznesena žalovaným), kdy žalovaný neakceptoval žalobcem uvedenou plochu 0,5 m a soud I. stupně, ač provedl shlédnutí povrchu daného pozemku dálkovým přístupem, resp. fotografiemi, neučinil z takto provedeného dokazování odpovídající skutková zjištění, resp. s ohledem na hospodárnost řízení nepoužil svou volnou úvahu podle 136 o. s. ř. Žalobce ke svému podání připojil svůj dopis ze dne 17. 12. 2024 adresovaný [právnická osoba] a odpověď adresáta žalobci ze dne 6. 1. 2025.

20. Žalobce měl nakonec za to, že soud I. stupně nesprávně posoudil jeho procesní úspěch. Poukázal na skutečnost, že nejdříve výpočet svých nároků opřel o tzv. ministerskou vyhlášku, kdy tímto způsobem v opačném postavení vůči jeho osobě, resp. jeho matce, postupoval i žalovaný a tento postup byl Obvodním soudem pro[Anonymizováno][adresa] a posléze i městským soudem aprobován, kdy i přes námitky žalobce nebyl vůbec zpracován znalecký posudek o stanovení výše bezdůvodného obohacení. Dále uvedl, že žaloba byla podána dne 1. 9. 2023 a již 15. 3. 2024 žalobce svou žalobu korigoval podle znaleckého posudku, jehož zpracování si zadal. Žalovaný v odpovědi k předžalobní výzvě důvodnost nároku neodmítl a brojil toliko co do výše nároku. Až v soudním řízení již vůči žalobci zvolil komplexní obranu (námitka nedostatku pasivní legitimace, námitky věcných břemen a další námitky), kdy co do základu byla důvodnost nároku zjištěna na základě dokazování a co do výše na základě znaleckého posudku. Žalobce má proto za to, že má nárok na plnou náhradu nákladů řízení, a to s ohledem na § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy žalovaný byl úspěšný pouze s námitkou promlčení za období jednoho měsíce (nepatrná část nároku) a co do základu nároku nebyla žádná z jejich námitek úspěšná. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud zopakoval dokazování fotografiemi komunikace žalovaného vč. umístění stožárů a změnil výrok II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 3 272 Kč s příslušenstvím, a dále změnil i výrok III. tak, že žalobci přizná nárok na plnou náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

21. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že s ním nesouhlasí, neboť před soudem I. stupně bylo doloženo, že jedna základna stožárů má rozměry 2 x 2 m, jak vyplývá ze sdělení [právnická osoba], a tento důkaz nebyl ze strany žalobce ničím vyvrácen. Naopak žalobce souhlasil s tím, že se na pozemku stožáry ve vlastnictví [právnická osoba] nacházejí. Žalobce nedokládá žádný důkaz, že výměra základny stožárů je menší (ani fotografie pozemku nic takového neprokazují). Lze také těžko předpokládat, že by [právnická osoba] uváděl vyšší výměru základny než tu, která je správná. Kromě toho tvrzení žalobce, že základna stožárů je skryta pod zemí, přičemž by měla tvořit základ komunikace, není v tomto případě podstatné, jelikož i z tohoto by vyplývalo, že žalovaný v této části předmětný pozemek neužívá.

22. Žalovaný se též ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení, který správně aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. výpočet náhrady nákladů řízení podle úspěchu ve věci. Žalovaný byl úspěšný jednak v námitce promlčení, jednak při námitce proti výměře, kterou užívá. Z toho vyplývá, že žalobce neměl neúspěch jen v poměrně nepatrné části, a proto nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. Citované ustanovení nelze aplikovat ani proto, že bylo rozhodnuto na základě znaleckého posudku, když judikatura vyšších soudu hovoří o tom, že výši náhrady nákladů řízení lze zohlednit jen tehdy, neznal-li částečně úspěšný účastník na počátku řízení výši jím uplatňovaného nároku a ani znát nemohl. Naopak nelze zohlednit tehdy, kdy při určení výše nároku vycházel z jiných (fundovaných) důkazů. Žalobce svůj nárok v počátku vyčísloval na základě výměru [orgán], to tedy znamená, že vycházel z jiných fundovaných důkazů. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

23. Účastníci v dané věci souhlasili s tím, aby o odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Odvolací soud proto postupoval podle § 214 odst. 3 o. s. ř. a o odvolání žalobce rozhodl, aniž by za tímto účelem nařizoval ústní jednání. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 9. 4. 2025.

24. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

25. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z kterých čerpal správná skutková zjištění a po jejich hodnocení v souladu s § 132 o. s. ř. učinil správný závěr o skutkovém stavu (body 21. až 35. odůvodnění napadeného rozsudku), který odvolací soud shrnul pod body 4. a 5. odůvodnění tohoto rozhodnutí, a s kterým se odvolací soud zcela ztotožňuje.

26. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce ze dne 22. 1. 2025 na doplnění dokazování ke sporné skutečnosti, v jakém rozsahu žalovaný užívá pozemek žalobce, a to jeho dopisem ze dne 17. 12. 2024 adresovaným [právnická osoba]. a odpovědí adresáta žalobci ze dne 6. 1. 2025. Jedná se totiž o nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem I. stupně, k nimž nelze přihlížet, neboť nespadají pod žádnou z výjimek vyjmenovaných v § 205a o. s. ř. Žalobce se uvedenými důkazy snažil zvrátit skutkové zjištění soudu I. stupně učiněného z listinného důkazu provedeného při jednání soudu I. stupně dne 10. 6. 2024 (vyjádření [právnická osoba], ze dne 10. 4. 2024 k dotazu soudu I. stupně) o tom, že dva sdružené stožáry trakčního vedení umístěné na předmětném pozemku, které jsou ve vlastnictví [právnická osoba], mají každý základnu o rozměrech 2 x 2 m. Žalobce nevznesl k provedenému důkazu (k obsahu či pravosti) žádné výhrady a ani po poučení soudem I. stupně podle § 119a odst. 1 o. s. ř., kterého se účastníkům řízení dostalo při jednání soudu I. stupně dne 9. 9. 2024, žalobce uvedl, že nemá žádné další návrhy na doplnění dokazování (kromě zpracování revizního znaleckého posudku; k určení výše obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku v posuzovaném období - pozn. odvolacího soudu).

27. Žalobce v odvolacím řízení nezpochybňoval věrohodnost soudem I. stupně provedeného důkazu, nýbrž navrhoval provést další důkaz, jímž se snažil o to, aby odvolací soud po jeho provedení dospěl k jinému skutkovému závěru, než z jakého vycházel soud I. stupně; takový postup však neodpovídá požadavkům § 205a písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, publikován sp. zn. 21 Cdo 818/2003). Nejedná se ani o důkaz, který by nastal (vznikl) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu I. stupně ve smyslu § 205a písm. f) o. s. ř., neboť žalobci nic nebránilo, aby si listiny předkládané odvolacímu soudu opatřil již v řízení před soudem I. stupně.

28. Žalobcem předložený důkazní návrh není přípustný ani z důvodu absence poučení ze strany soudu I. stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř., co do mezi účastníky sporné skutečnosti, jakou plochu z pozemku žalobce „zabírají“ sloupy ve vlastnictví [právnická osoba]. Odvolací soud připomíná, že smyslem poučení podle § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, aniž byl poučen, že takové břemeno má (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06). V projednávané věci však soud I. stupně nezamítl částečně žalobu z důvodu, že žalobce neunesl důkazní břemeno o některé ze sporných skutečností. Žaloba byla částečně zamítnuta proto, že soud I. stupně učinil skutkové zjištění o sporné skutečnosti z jiného důkazu, který žalobce v řízení před soudem I. stupně (a ani v odvolacím řízení) nijak nezpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. [spisová značka]). Žalobcem označené důkazy v odvolacím řízení, které nebyly uplatněny před soudem I. stupně, tak nejsou způsobilým odvolacím důvodem ani podle § 205a písm. d) o. s. ř.

29. Odvolací soud dále konstatuje, že správně zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně přiléhavým způsobem i po stránce právní, když dospěl ke správnému závěru, že již jen na základě skutečnosti, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa], o výměře 220 m2, který je v rozsahu 212 m2 zastaven stavbami vlastněnými žalovaným, vzniká žalovanému bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného pozemku, které je žalovaný povinen žalobci vydat, když v případě užívání dané části pozemku žalovaným se jedná o plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. V rozsahu 8 m2 je předmětný pozemek zastavěn stavbami vlastněnými [právnická osoba], proto žalovaný není ve vztahu k této části pozemku v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován. Na této skutečnosti nemůže ničeho změnit ani to, že žalovaný projevil zájem o odkup celého pozemku žalobce, že znalci pracovali s celou výměrou předmětného pozemku apod.

30. Soud I. stupně též dospěl poukazem na § 619, § 621 a § 629 o. z. ke správnému závěru, že nárok žalobce na vydání tohoto bezdůvodného obohacení je za období od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2020 promlčen, když žalobce podal žalobu dne 1. 9. 2023, proto žalobci náleží náhrada za bezesmluvní užívání předmětného zastavěného pozemku žalovaným za období od 1. 9. 2020 do 31. 12. 2023 ve výši 86 707 Kč. Soud I. stupně precizně a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu vyšel při určení výše bezdůvodného obohacení ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který určil obvyklé nájemné za období od 1. 8. 2020 do 31. 12. 2021 ve výši 121,62 Kč ročně za 1 m2 pozemku a za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2023 ve výši 123,36 Kč ročně za 1 m2 pozemku.

31. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně ze dne 19. 9. 2024, ve spojení s usnesením ze dne 7. 10. 2024, ve výroku II., pokud šlo o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 3 272 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 944 Kč za období od 1. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 328 Kč za období od 23. 3. 2024 do zaplacení, potvrdil jako věcně správný, a to včetně správného výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, jehož znění je v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 větou první o. s. ř., jakož i správných výroků IV. a V. o náhradě nákladů státu, které odpovídají § 148 odst. 1 o. s. ř.

32. Odvolací soud se neztotožnil s odvolací námitkou žalobce, že soud I. stupně nesprávně posoudil jeho procesní úspěch ve věci a že žalobci měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši s ohledem na § 142 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud uvádí, že s uvedenou námitkou se již zcela správně vypořádal soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku. Podle § 142 odst. 3 o. s. ř. lze přiznat plnou náhradu nákladů řízení účastníku, který ve věci uspěl jen z části, v následujících případech: 1) s ohledem na předmět sporu lze neúspěch posoudit jako nepatrný, 2) jedná se o rozhodnutí, kdy výše plnění závisí na znaleckém posudku, 3) nebo kdy soud výši nároku určuje ve smyslu § 136 o. s. ř. podle své úvahy. Ani o jeden případ se v dané věci nejedná. Žalobce byl v řízení neúspěšný v rozsahu 26 % (procesní zavinění na částečném zastavení řízení v rozsahu částky 10 688 Kč a částečné zamítnutí žaloby ohledně částky 18 453 Kč), což nelze posoudit jako neúspěch v poměrně nepatrné části. Rozhodnutí o výši plnění sice záviselo na znaleckém posudku, avšak nelze přehlédnout, že výše žalobcem uplatněného peněžitého nároku vycházela z cenového předpisu, který žalobce považoval za adekvátní podklad pro stanovení částky bezdůvodného obohacení. Nejednalo se tedy o situaci, kdy žalobce na začátku soudního řízení výši plnění přesně neznal (nemohl znát). Soud I. stupně sice při rozhodování o výši plnění vycházel ze znaleckého posudku (k dispozici měl posudek vypracovaný jak na žádost žalobce, tak na žádost žalovaného), avšak částečné zamítnutí žaloby bylo důsledkem jednak toho, že část žalobního nároku byla promlčena a ohledně části nároku nebyl žalovaný pasivně věcně legitimován. Žalobce tedy nebyl zcela úspěšný co do základu svého nároku. Bylo proto namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci coby základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení přísluší úspěšnému žalovanému náhrada nákladů odpovídající nákladům právního zastoupení ve výši 1 573 Kč, které sestávají z mimosmluvní odměny advokátky žalovaného za 1 úkon právní služby ve výši 1 000 Kč (vyjádření k odvolání žalobce ze dne 17. 12. 2024) podle § 6, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) a. t., náhrady hotových výdajů za 1 úkon právní služby v paušální výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 a. t. a 21 % DPH ve výši 273 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Zaplacení nákladů uložil odvolací soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám advokátky žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

34. Výrok I. rozsudku soudu I. stupně ze dne 19. 9. 2024, ve spojení s usnesením ze dne 7. 10. 2024, a část výroku II. ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 15 181 Kč s příslušenstvím, nebyly dotčeny odvoláním žádného z účastníků. Zůstaly proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení