91 Co 57/2025 - 242

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Zuzany Šmídové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], nar. [Datum narození] bytem [adresa] zastoupen advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: Česká republika – [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupen advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení výše nároku na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., k odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. prosince 2024, č. j. 4 C 133/2024-212, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Ve výrocích III. a IV. se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho nárok na bezúplatný převod jiných pozemků ve vlastnictví státu za pozemky, o kterých bylo rozhodnutím [orgán] [adresa], [Jméno žalované] ze dne 28. 6. 1994 zn. [spisová značka] rozhodnuto tak, že oprávněné osoby nejsou jejich vlastníky, činí v cenách ke dni 24. 6. 1991 za nevydaný pozemek dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 239 996,62 Kč, za nevydaný pozemek dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 265 629,10 Kč, za nevydaný pozemek dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 164 217,07 Kč, za nevydaný pozemek dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 260 714,85 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že jeho nárok na bezúplatný převod jiných pozemků ve vlastnictví státu za pozemky, o kterých bylo rozhodnutím [orgán] [adresa], [Jméno žalované] ze dne 1. 12. 1999, zn. [spisová značka] rozhodnuto tak, že oprávněné osoby nejsou jejich vlastníky, činí v cenách ke dni 24. 6. 1991 za nevydanou část pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 636 000 Kč, za nevydanou část pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota], kat. území [adresa] částku 68 420 Kč, za nevydanou část pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 9 715,20 Kč, za nevydanou část pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 442 310 Kč, za nevydanou část pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 20 680 Kč, za nevydanou část pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 411 620 Kč, za nevydanou část pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 239 190,60 Kč, za nevydanou část pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 1 793 804,20 Kč, za nevydaný pozemek dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 799 535,90 Kč, za nevydaný pozemek dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 491 580,80 Kč, za nevydaný pozemek dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 205 590 Kč, za nevydaný pozemek dle [orgán] parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] částku 170 000 Kč (výrok II.), určil, že výše restitučního nároku žalobce za část pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] o výměře 4 599 m, v katastrálním území [adresa], nevydaného žalobci rozhodnutím [orgán] - [Jméno žalované] [adresa] ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], činí 574 875 Kč (výrok III.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení výše restitučního nároku podle zák. č. 229/1991 Sb. (dále také jen „zákon o půdě“) za pozemky nevydané na základě: a) rozhodnutí [orgán] [adresa] – [Jméno žalované] ze dne 28. 6. 1994 zn. [spisová značka], a to dle [orgán] parc. č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota] a č. [hodnota] v k. ú. [adresa], b) rozhodnutí [orgán] [adresa] – [Jméno žalované] ze dne 28. 6. 1994 (správně 1. 12. 1999; pozn. odvolacího soudu) zn. [spisová značka], a to dle [orgán] parc. č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota] a č. [hodnota] v k. ú. [adresa], c) rozhodnutí [orgán] – [Jméno žalované] [adresa] ze dne 30. 11. 2005 zn. [spisová značka], a to dle [orgán] parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Při stanovení výše restitučního nároku žalobce vycházel ze znaleckého posudku, na základě kterého dospěl k závěru, že uvedené restituční nároky byly žalovaným částečně nesprávně oceněny, neboť některé, na základě nich nevydané pozemky, měly být oceněny jako stavební a nikoli jako zemědělské. Výše restitučního nároku žalobce ad c) činí po přecenění 574 875 Kč.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím [orgán] [adresa] – [Jméno žalované] ze dne 28. 6. 1994 zn. [spisová značka] bylo rozhodnuto, že žalobce není (spolu)vlastníkem pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota], dle [orgán] parc. č. [hodnota], dle [orgán] parc. č. [hodnota], dle [orgán] parc. č. [hodnota] a dle [orgán] parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], když pozemky přešly na stát bez právního důvodu Rozhodnutím [orgán] [adresa] ze dne [datum] zn. [číslo] (odnětí podle zákona o nové pozemkové reformě). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 7. 1994. Rozhodnutím [orgán] [adresa] – [Jméno žalované] ze dne 1. 12. 1999 zn. [spisová značka] bylo rozhodnuto, že žalobce není (spolu)vlastníkem pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota], dle [orgán] parc. č. [hodnota], dle [orgán] parc. č. [hodnota], dle [orgán] parc. č., dle [orgán] parc. č. [hodnota], dle [orgán] parc. č. [hodnota], dle [orgán] parc. č. [hodnota], dle [orgán] parc. č. [hodnota], dle [orgán] parc. č. [hodnota], dle [orgán] parc. č. [hodnota], dle [orgán] parc. č. [hodnota] a dle [orgán] parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], když pozemky přešly na stát bez právního důvodu Rozhodnutím [orgán] [adresa] ze dne 31. 8. 1951 zn. [číslo] (odnětí podle zákona o nové pozemkové reformě). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 1. 2000. Rozhodnutím [orgán] – [Jméno žalované] ze dne 30. 11. 2005 zn. [spisová značka] bylo rozhodnuto, že žalobce není (spolu)vlastníkem pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] o výměře 4 599 m v k. ú. [adresa], když pozemky přešly na stát bez právního důvodu Rozhodnutím [orgán] [adresa] ze dne 31. 8. 1951 zn. [číslo] (odnětí podle zákona o nové pozemkové reformě). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 12. 2005.

4. Soud I. stupně dále zjistil, že žalovaný ocenil dne 4. 10. 2000 restituční nárok žalobce vyplývající z rozhodnutí [Jméno žalované] [adresa] zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka] částkou 1 063 822,50 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 žalobce jako postupitel postoupil za úplatu na [jméno FO] a [jméno FO] jako na postupníky celý svůj nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle zákona o půdě ve výši 1 063 822,50 Kč vyplývající z rozhodnutí [Jméno žalované] [adresa] zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka]. Dodatkem ke smlouvě o postoupení pohledávky uzavřeným dne 16. 11. 2023 mezi žalobcem a [jméno FO] účastníci smlouvy upřesnili, že jejich vůlí bylo postoupit ze žalobce na postupníky restituční nárok pouze ve výši 1 063 822,50 Kč; ve zbývající výši tedy restituční nárok zůstává zachován žalobci.

5. Soud I. stupně měl za zjištěné, že žalovaný ocenil dne 12. 4. 2006 restituční nárok žalobce vyplývající z rozhodnutí [Jméno žalované] [adresa] zn. [spisová značka] na částku 4 991 874,70 Kč, přičemž pozemek parc. č. [hodnota] o výměře 4 599 m oceňoval v celém rozsahu jako zemědělský částkou 5,30 Kč/m2. Žalobce vyzval žalovaného dopisem ze dne 19. 9. 2008 k poskytnutí peněžité náhrady za nevypořádané restituční nároky v částce cca 700 Kč. Smlouvami o převodu pozemku ze dne 18. 12. 2006 převedl žalovaný bezúplatně do vlastnictví žalobce za účelem uspokojení restitučního nároku vyplývajícího z rozhodnutí zn. [spisová značka] náhradní pozemky v celkové hodnotě 2 495 214,82 Kč. Žalovaný sdělil dopisem ze dne 22. 9. 2011 žalobci, že mu bude za nevypořádané restituční nároky z rozhodnutí zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka] poskytnuta částka 351 097,53 Kč. Dne 28. 11. 2011 poukázal žalovaný žalobci za účelem uspokojení jeho restitučních nároků částku 351 097,53 Kč, z toho částka 722,53 Kč připadala na nárok z rozhodnutí zn. [spisová značka].

6. Soud I. stupně zjistil ze znaleckého posudku č. [číslo] vypracovaného dne 24. 9. 2023 znaleckou kanceláří z oboru ekonomika, oceňování nemovitostí, [právnická osoba], že oceňované pozemky dle [orgán] parc. č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota] a č. [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [adresa], pozemky dle [orgán] parc. č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota], č. [hodnota] a č. [hodnota] v k. ú. [adresa]), obec [adresa] a pozemky dle [orgán] parc. č. [hodnota] o výměře 4 599 m v k. ú. [adresa], obec [adresa], přešly na stát rozhodnutím [orgán] [adresa] ze dne 31. 8. 1951 zn. [číslo] podle zákona o nové pozemkové reformě. K tomuto datu byl pro dané území doložen návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro část území [adresa] ([adresa]) s přilehlými částmi území [adresa] ([adresa] a [adresa]) a [adresa]) na jih od tělesa dráhy [adresa]. Tento návrh byl schválen [orgán] dne 30. 6. 1938. U části pozemků se jednalo o schválený návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro část území [adresa] ([adresa]) s přilehlými částmi území [adresa] ([adresa], [adresa] a [adresa]) mezi státní silnicí [adresa] a tělesem státní dráhy, s přilehlými částmi území [adresa] ([adresa] a [adresa]). Všechny oceňované pozemky byly určeny zcela nebo zčásti k zástavbě a v budoucnu také byly zastavěny. Co se týče pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] o výměře 4 599 m v k. ú. [adresa], tento pozemek byl určen k zastavění, leží v ploše soukromé nezastavitelné zahrady, nové domy a veřejné budovy a nezastavitelné dvory. Od roku 1934 je napojen na vodovodní řad a od roku 1940 na kanalizační řad. Rovněž byl napojen na elektrickou síť. Srostlý byl s obcí [adresa], neboť od poslední výstavby nebyl vzdálen více než 200 m. Přístup k němu byl po zpevněné komunikaci. Vzhledem k tomu, že [adresa] byly v té době již součástí [adresa], měly v docházkové vzdálenosti i zázemí, jako je škola či obchod. Z těchto důvodů byl předmětný pozemek ve stavu ke dni jeho přechodu na stát (k 31. 8. 1951) oceněn podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. jako stavební (250 Kč/m), přičemž znalec neshledal, že by bylo na místě uplatnit jakékoliv srážky ve smyslu přílohy č. 7 cit. vyhlášky. Předmětný pozemek znalecká kancelář ocenila částkou 1 149 750 Kč.

7. Žalovaný vyrozuměl dopisem ze dne 10. 9. 2024 sestru žalobce [jméno FO], že přecenil její restituční nároky a pozemek dle [orgán] parc. č. [hodnota] o výměře 4 599 m v k. ú. [adresa] (rozhodnutí zn. [spisová značka]) ocenil co do výměry 4 235 m jako pozemek stavební (ve výši 250 Kč/m2 bez provedení srážek podle oceňovací vyhlášky) a co do výměry 364 m jako pozemek zemědělský.

8. Žalobce žádal žalovaného dopisy ze dne 4. 1. 2024, 8. 1. 2024, 16. 2. 2024 a 6. 3. 2024 o přecenění jeho restitučních nároků vyplývajících z rozhodnutí zn. [spisová značka], zn. [spisová značka], zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka], a to v rozsahu pozemků v dopise výslovně uvedených s tím, že předmětné pozemky měly být oceněny jako stavební a nikoli jako zemědělské. Žalovaný sdělil žalobci dopisem ze dne 6. 3. 2024, že veškeré restituční nároky, jejichž přecenění se žalobce domáhá, vede jako vypořádané a žádosti o přecenění tedy nelze vyhovět.

9. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel, že žaloba je důvodná pouze částečně. Nejprve konstatoval, že žalobce je oprávněnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a že mu ve smyslu § 11, § 11a a § 16 odst. 1 citovaného zákona náleží náhrada za nevydané pozemky. Naléhavý právní zájem žalobce na určení výše jeho restitučního nároku vyplývá přímo ze zákona o půdě, když mezi účastníky nebyla sporná jen výše restitučního nároku, ale i skutečnost, zda tento nadále žalobci náleží (tj. zda má žalobce po uspokojení restitučního nároku nebo po jeho postoupení na třetí osobu právo domáhat se jeho přecenění). Požadavek na určení výše restitučního nároku na vydání náhradních pozemků promlčení nepodléhá (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. [spisová značka]).

10. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce se nemůže domáhat přecenění restitučních nároků vyplývajících z rozhodnutí [orgán] [adresa] – [Jméno žalované] zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka], neboť tyto nároky v celém rozsahu postoupil dne 9. 8. 2001 na [jméno FO] a [jméno FO] (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. [spisová značka]). Soud I. stupně se zabýval obsahem smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 a tím, jaká byla vůle stran v době jejího uzavření. Z gramatického, logického a systematického výkladu obsahu smlouvy plyne podle soudu I. stupně jednoznačný závěr, že předmětem smlouvy byl celý žalobcův nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků vyplývající z rozhodnutí zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka], v té době oceněný na částku 1 063 822,50 Kč. Soud I. stupně poukázal dále na to, že z obsahu smlouvy ani z následného jednání účastníků smlouvy není možné dojít k závěru, že žalobce si byl vědom spornosti výše tohoto nároku a jeho úmyslem bylo postoupit ho na třetí osoby pouze částečně. Žalobce tento svůj nárok postoupil na třetí osoby v roce 2001, od té doby nikdy se žalovaným o daném nároku nejednal, nedomáhal se jeho uspokojení, ani nikdy nesporoval jeho ocenění provedeného žalovaným v roce 2000. Ocenění restitučního nároku poprvé sporoval až v roce 2024. Naopak u restitučního nároku vyplývajícího z rozhodnutí zn. [spisová značka] se žalobce domáhal jeho uspokojení nejen peněžitou náhradou, ale i převody náhradních pozemků. Již z tohoto jednání dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobce si byl vědom, že mu postoupené restituční nároky nepřísluší, když za celých 23 let nikdy nevyzval žalovaného k jejich přecenění ani se nedomáhal jejich uspokojení převodem náhradního pozemku nebo peněžitým plněním. Dodatek smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2023 považoval soud I. stupně za zcela účelový, sepsaný pouze za účelem úspěchu žalobce v tomto soudním řízení a nevyjadřující skutečnou vůli účastníků v roce 2001. Navíc je dodatek uzavřen pouze s jedním z postupníků, [jméno FO], nikoli již s [jméno FO]. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu žalobce, kterou se domáhal přecenění restitučních nároků vyplývajících z rozhodnutí [orgán] [adresa] – [Jméno žalované] zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka], jako nedůvodnou zamítl.

11. Co se týkalo požadavku žalobce na přecenění již uspokojeného restitučního nároku z rozhodnutí [orgán] – [Jméno žalované] [adresa] ze dne 30. 11. 2005 zn. [spisová značka], vycházel soud I. stupně z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. [spisová značka], z něhož plyne, že pro určení výše restitučního nároku oprávněné osoby je rozhodující charakter a cena odňatých a nevydaných pozemků (§ 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě), nikoliv nesprávná interní evidence [právnická osoba] [Jméno žalované], který má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši, a proto ocenil-li je z důvodu nesprávného stanovení charakteru pozemků nebo z jiných důvodů v nižší částce, než vyplývá ze zákona, nemohl částečným plněním restituční nárok oprávněným osobám zaniknout, neboť tento od samého počátku existoval ve správné výši.

12. Soud I. stupně měl ze znaleckého posudku [právnická osoba] za prokázané, že restituční nárok žalobce za nevydaný pozemek dle [orgán] parc. č. [hodnota] o výměře 4 599 m v k. ú. [adresa] z rozhodnutí zn. [spisová značka] měl být žalovaným evidován od samého počátku ve výši 574 875 Kč, neboť pozemek měl být dle svého charakteru v době jeho přechodu na stát (k 31. 8. 1951) oceněn jako stavební (250 Kč/m), nikoli jako zemědělský (5,30 Kč/m), jak učinil žalovaný. Soud I. stupně uvedl, že znalec se podrobně zabýval i jednotlivými srážkami podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 316/1990 Sb. a vysvětlil, že neshledal důvody pro jejich použití, když pozemek byl územně srostlý se [adresa] (od poslední výstavby nebyla delší vzdálenost než 200 m), které v roce 1951 byly již součástí obce [adresa], vedla k němu zpevněná komunikace, byl napojen na infrastrukturu (vodovodní řad, kanalizace, možnost napojení na elektřinu – od zástavby ne dále než 200 m). Pozemek byl užíván jako zemědělský, nelze tedy mít za to, že by bylo možné použít srážky z důvodu jeho terénu či zamokření. S ohledem na jeho umístění souhlasil soud I. stupně se znalcem, že nejsou na místě ani srážky z důvodu negativních účinků okolí (hluk, otřesy, prach apod.) či nepříznivé docházkové vzdálenosti (od poslední zástavby není dále než 200 m, obec [adresa] v té době již měla školu i obchod, což je veřejně známá informace a není třeba z důvodu zajištění potvrzujících listiny doplňovat znalecký posudek).

13. Soud I. stupně proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl a určil, že výše restitučního nároku žalobce za část pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] o výměře 4 599 m, v katastrálním území [adresa], nevydaného žalobci rozhodnutím [Jméno žalované] [adresa] ze dne 30. 11. 2005 sp. zn. [spisová značka], činí 574 875 Kč.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a ve věci převážně úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Náklady řízení přiznal žalovanému jako nezastoupenému účastníkovi v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř., za použití vyhlášky [orgán] č. 254/2015 Sb., když vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3202/17, a to za 5 úkonů po 300 Kč (příprava, vyjádření k žalobě z 3. 6. 2024, vyjádření z 25. 9. 2024, účast na jednání soudu dne 9. 9. 2024 a 9. 12. 2024).

15. Rozsudek soudu I. stupně napadli včasným a přípustným odvoláním oba účastníci řízení.

16. Žalobce podal odvolání proti výrokům I., II. a IV. rozsudku soudu I. stupně z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. V první řadě nesouhlasil se soudem I. stupně, že restituční nárok žalobce vyplývající z rozhodnutí [Jméno žalované] zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka] jeho postoupením na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 zcela zanikl. Uvedl, že postupovaná pohledávka je ve smlouvě identifikována nikoli rozhodnutími [Jméno žalované], ale konkrétní její výší. Z obsahu smlouvy nevyplývá, že by žalobce postupoval veškerá svá práva plynoucí mu z uvedených rozhodnutí, tedy restituční nárok jako celek, nýbrž jen jeho část do výše 1 063 822,50 Kč. Restituční nároky žalobce z uvedených rozhodnutí [Jméno žalované] zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka] existovaly v jejich správné výši tak, jak byla v řízení zjištěna ze znaleckého posudku [právnická osoba]. od počátku (ex tunc), tedy od právní moci uvedených rozhodnutí. Odňaté a nevydané pozemky podle rozhodnutí zn. [spisová značka] byly tímto znaleckým posudkem oceněny částkou 1 861 115,30 Kč (žalovaný je ocenil částkou 77 598,60 Kč) a odňaté a nevydané pozemky podle rozhodnutí zn. [spisová značka] byly tímto znaleckým posudkem oceněny částkou 10 576 893,40 Kč (žalovaný je ocenil částkou 2 050 046,40 Kč). Restituční nároky žalobce z těchto dvou rozhodnutí [Jméno žalované] tak od počátku, nikoli až na základě jejich přecenění, činily 6 219 004,35 Kč a ne 1 063 822,50 Kč, jak je nesprávně ocenil žalovaný. Pro závěr, že žalobce [Anonymizováno] o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 postoupil postupníkům pouze část svého restitučního nároku, svědčí i výše úplaty z postoupení, tj. částka 1 063 822,50 Kč a nikoliv částka [částka]. Hodnocení dodatku smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2023 sjednaného mezi žalobcem a postupníkem [jméno FO] soudem I. stupně jako účelového důkazu je neopodstatněné. Žalobce a [jméno FO] tímto dodatkem pouze dali na srozuměnou, že jejich vůle v reálném čase spočívala v tom, že postupníku [jméno FO] je postoupen pouze v rozsahu 531 911,25 Kč. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně v zamítavých výrocích tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a uloží žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

17. Žalovaný podal odvolání proti výroku III. rozsudku soudu I. stupně z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. Namítal zejména nedostatečná skutková zjištění soudu I. stupně ve vztahu k aplikaci srážek podle položek č. 2, 6 a 7 přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., jakož i to, že závěry soudu I. stupně nemají oporu v provedeném dokazování. Žalovaný nesouhlasil se soudem I. stupně, že existence obchodu s potravinami, národního výboru a základní školy v roce [rok] v obci [adresa] je notorietou, kterou není potřeba dokazovat. Kromě toho nebylo vůbec zjištěno, zda se uvedené stavby občanské vybavenosti nacházely v docházkové vzdálenosti od předmětného pozemku. Závěr soudu I. stupně, že oceňovaný pozemek byl přístupný po zpevněné komunikaci nebo že nejsou důvody pro srážku z důvodu negativních účinků okolí, nemá oporu v provedeném dokazování. Nakonec žalovaný vytkl soudu I. stupně, že nenechal vypracovat dodatek ke znaleckému posudku, v němž by se znalec s těmito otázkami vypořádal. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil a ve výroku III. rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Poté shledal důvodným odvolání žalovaného.

19. Soud I. stupně nároky žalobce posoudil po právní stránce správně podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, když přihlédl též k nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. [spisová značka], z něhož plyne, že žádostí o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká (nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát). [Jméno žalovaného] má totiž podle judikatury Nejvyššího soudu povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 536/2022 nebo ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1562/2022), proto ocenil-li žalovaný (resp. jeho právní předchůdce) restituční nároky žalobce, jakožto oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, v rozporu se svou zákonnou povinností nižší částkou, přesto mu ze zákona plyne nárok na poskytnutí náhrady ve správné výši, a to již od počátku (ex tunc).

20. Soud I. stupně dále dospěl ke správnému závěru, že žalobce není aktivně věcně legitimován ve vztahu k požadavku na určení výše (přecenění) restitučních nároků plynoucích z rozhodnutí [orgán] [adresa] – [Jméno žalované] zn. [spisová značka] ze dne 28. 6. 1994 a zn. [spisová značka] ze dne 1. 12. 1999, neboť je v plné výši postoupil dne 9. 8. 2001 smlouvou o postoupení pohledávky na [jméno FO] a [jméno FO].

21. Odvolací soud konstatuje, že z obsahu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. 8. 2001 vyplývá, že žalobce jako postupitel prohlásil a doložil přípisem [orgán], [adresa] zn. [spisová značka] ze dne 4. 10. 2000, včetně protokolu o ocenění pozemků nevydaných rozhodnutími [Jméno žalované] [adresa] zn. [spisová značka] ze dne 28. 6. 1994 a zn. [spisová značka] ze dne 1. 12. 1999, že je vlastníkem nároku na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě ve výši 1 063 822,50 Kč a že tento nárok nebyl, a to ani zčásti, dosud vypořádán ani žádné jiné osobě postoupen. Smlouva pak obsahuje text, že „postupitel touto smlouvou postupuje postupníkům celý svůj nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě ve výši 1 063 822,50 Kč, a to každému z nich jednou polovinou, za úplatu odpovídající nominální hodnotě převáděné pohledávky, tedy za 1 063 822,50 Kč“.

22. Odvolací soud dospěl shodně se soudem I. stupně k závěru, že již z jazykového vyjádření právního úkonu (resp. výkladu obsahu smlouvy) zcela nepochybně vyplývá vůle smluvních stran postoupit nárok žalobce plynoucí z rozhodnutí [orgán] [adresa] – [Jméno žalované] zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka] na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě na [jméno FO] a [jméno FO] v plné výši, která vycházela z ocenění nevydaných pozemků v částce 1 063 822,50 Kč. Postupovaný restituční nárok žalobce je vymezen označením příslušných rozhodnutí [Jméno žalované], v nichž jsou vyjmenovány pozemky, které nelze žalobci vydat, a proto bude žalobci namísto toho poskytnuta na základě výzvy náhrada podle zákona o půdě. Ze smlouvy o postoupení pohledávky nevyplývá, že by byla postupována pouze část restitučního nároku žalobce týkající se například jen některých pozemků, které nebylo možné žalobci vydat. Smluvní strany též vycházely z ocenění restitučního nároku žalobce plynoucího z rozhodnutí zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka] v částce 1 063 822,50 Kč, přičemž ve smlouvě není uvedeno, že by vedle uvedené částky existoval ještě další (vyšší) nárok žalobce, který předmětem postoupení není, resp. že by byla stanovená výše restitučního nároku jakkoli zpochybňována.

23. Soud I. stupně též nepřehlédl následné chování smluvních stran, z něhož rozhodně nebylo možné usuzovat, že by si byly vědomy spornosti výše postupovaného restitučního nároku. Žalobce se obrátil na žalovaného znovu až v roce 2024, kdy se domáhal přecenění tohoto restitučního nároku s tím, že pozemky měly být oceněny jako stavební. Smluvní strany se tedy po dobu 23 let chovaly v souladu s jimi ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně projevenou vůlí, tj. že byl postoupen celý restituční nárok žalobce plynoucí z rozhodnutí zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka]. Pokud pak dodatkem ke smlouvě o postoupení pohledávky uzavřeným dne 16. 11. 2023 mezi žalobcem a [jméno FO] účastníci smlouvy „upřesnili, že smlouvou byla postoupena pouze a jenom část nároků na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu vyplývajících z uvedených rozhodnutí [Jméno žalované] v konkrétní výši 1 063 822,50 Kč“, pak odvolací soud sdílí přesvědčení soudu I. stupně o tom, že uvedený dodatek byl vytvořen účelově. Z uvedeného dodatku totiž zcela zjevně vyplývá, že se žalobce snaží již jednou jasně vyjádřený obsah právního jednání měnit či dokonce nahrazovat. Naopak z dodatku nelze vyvodit, že se jednalo o skutečnou vůli smluvních stran k okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dne 9. 8. 2001, když takto tehdy projevena nebyla.

24. Podle judikatury Nejvyššího soudu v případě postoupení celého restitučního nároku přechází i právo domáhat se přecenění nároku na postupníka (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017), žalobce tak není aktivně věcně legitimován ve vztahu k požadavku na určení výše restitučních nároků plynoucích z rozhodnutí [orgán] [adresa] – [Jméno žalované] zn. [spisová značka] a zn. [spisová značka], což správně vedlo soud I. stupně k zamítnutí žaloby.

25. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně v zamítavých výrocích I. a II. potvrdil jako věcně správný.

26. Soud I. stupně se dále zabýval požadavkem žalobce na určení výše jeho restitučního nároku plynoucího z rozhodnutí [orgán] – [Jméno žalované] [adresa] zn. [spisová značka] ze dne 30. 11. 2005.

27. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

28. Odvolací soud připomíná, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o plnění. V případě, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, může však být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).

29. Soud I. stupně uvedl, že naléhavý právní zájem žalobce na určení výše jeho restitučního nároku vyplývá přímo ze zákona o půdě, aniž by příslušné ustanovení zákona o půdě, z něhož má plynout jím uvedený závěr, citoval. Žalobce se domáhá, aby bylo určeno, že jeho nárok na bezúplatný převod jiných pozemků ve vlastnictví státu za část pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], o kterém bylo rozhodnutím [orgán], [Jméno žalované] [adresa], ze dne 30. 11. 2005, č. j. [číslo], rozhodnuto tak, že oprávněné osoby nejsou jejími vlastníky, činí v cenách ke dni 24. 6. 1991 částku 574 875 Kč. Žalobce v žalobě tvrdí, že se může přihlásit do veřejných nabídek žalovaného adresovaných oprávněným osobám podle zákona o půdě, aby dosáhl vypořádání svého restitučního nároku, jehož výše je mezi účastníky sporná, resp. když žalovaný dokonce tvrdí, že tento restituční nárok žalobce byl již zcela vypořádán, a proto zanikl.

30. Odvolací soud konstatuje, že žalobce (a ani soud I. stupně) dosud nevysvětlil, v čem spočívá jeho naléhavý právní zájem na určení, že výše jeho restitučního nároku z rozhodnutí [orgán] – [Jméno žalované] [adresa] zn. [spisová značka] ze dne 30. 11. 2005 činí ke dni 24. 6. 1991 částku 574 875 Kč, když žalobci již bylo na tento nárok žalovaným plněno mnohem více tak, že v roce 2006 převedl žalovaný bezúplatně do vlastnictví žalobce náhradní pozemky v hodnotě 2 495 214,82 Kč a v roce 2011 mu zaplatil částku 722,53 Kč. Je proto třeba, aby žalobce tvrdil konkrétně, jak má požadované určení umožnit žalobci účastnit se veřejných nabídek žalovaného nebo předejít případným dalším žalobám, ať již o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků (§ 11 odst. 2 zákona o půdě) případně o zaplacení peněžité náhrady (§ 16 odst. 1 zákona o půdě). Závěr soudu I. stupně, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je předčasný tudíž nesprávný. Byl tak naplněn odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.

31. Soud I. stupně dále k námitce promlčení žalobou uplatněného nároku vznesenou žalovaným uzavřel, že požadavek na určení výše restitučního nároku na vydání náhradních pozemků promlčení nepodléhá, když odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016. Odvolací soud uvádí, že v citovaném usnesení Nejvyšší soud shrnul svou rozhodovací praxi týkající se problematiky posuzování vznesených námitek promlčení v soudních sporech týkajících se různých nároků oprávněných osob podle zákona o půdě. V rozsudku ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009, měl Nejvyšší soud uzavřít, že „v případě žaloby o určení výše restitučního nároku námitka promlčení ani nepřipadá do úvahy“. Takový závěr se však z uvedeného rozhodnutí nepodává. Nejvyšší soud se naopak vyjadřoval k počátku běhu promlčecí doby u nároků vyplývajících ze zákona o půdě, jakož i k nutnosti zkoumat, zda námitka promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu, uplatněná povinnou osobou, nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

32. Odvolací soud však poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 2285/2019, v nichž Nejvyšší soud skutečně uzavřel, že „samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, ostatně ani nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení“. Předmětem obou řízení nicméně bylo nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalující oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, tudíž otázka promlčení byla posuzována toliko ve vztahu k takto uplatněnému žalobnímu návrhu, a nikoliv k určovací žalobě. Obdobný závěr je dále obsažen i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 277/2025, v němž dovolací soud konstatoval, že „je-li uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných povinnou osobou, není zásadně namístě přiznávat námitce promlčení nároku na poskytnutí náhradních zemědělských pozemků relevanci“. Zároveň však Nejvyšší soud v individuálních poměrech projednávané věci shledal, že se odvolací soud nezpronevěřil ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, pokud žalovaným vznesenou námitku promlčení shledal důvodnou.

33. Odvolací soud tak uzavírá, že posouzení otázky promlčení soudem I. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když se soud I. stupně nijak nevypořádal s individuálními okolnostmi projednávané věci.

34. Odvolací soud nakonec přisvědčil odvolacím námitkám žalovaného, že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, aby bylo možné posoudit, zda se při určení ceny pozemku dle [orgán] parc. č. [hodnota] o výměře 4 599 m v k. ú. [adresa] mají aplikovat srážky podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. [právnická osoba] se touto otázkou podrobně nezabývala, jak nesprávně konstatoval soud I. stupně. Zástupce znalecké kanceláře naopak v rámci své výpovědi při jednání soudu I. stupně dne 9. 12. 2024 vyjádřil nutnost vypracování dodatku ke svému posudku, když nedokázal zodpovědět žalovaným položené dotazy týkající se docházkové vzdálenosti od pozemku k obchodu s potravinami, národnímu výboru a základní škole, či existence negativních účinků okolí. Soud I. stupně proto pochybil, když zamítnutí návrhu žalovaného na doplnění dokazování vypracováním dodatku ke znaleckému posudku odůvodnil tím, že znalec otázky žalovaného řádně zodpověděl, a sám bez opory v provedeném dokazování uzavřel, že ani on neshledal žádné důvody pro použití srážek podle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Byl proto naplněn i odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. Stanovení (správné) výše restitučního nároku žalobce z rozhodnutí [orgán] – [Jméno žalované] [adresa] zn. [spisová značka] ze dne 30. 11. 2005 soudem I. stupně je tak předčasné, tudíž nesprávné.

35. Vzhledem k tomu, že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení, odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 2 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně ve výrocích III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení /§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř./.

36. V dalším řízení bude na soudu I. stupně, aby náležitě zjistil skutkový stav věci, kdy znovu zváží, zda je důvodný návrh žalovaného na doplnění dokazování dodatkem ke znaleckému posudku. Nejprve se však bude zabývat otázkou, zda má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem a přezkoumatelným způsobem odůvodní, jak se vypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovaným. Též bude dbát, aby výrok jeho rozhodnutí odpovídal žalobnímu návrhu; v opačném případě vysvětlí, z jakého důvodu se od jeho formulace odchýlil. V konečném rozhodnutí soud I. stupně také znovu rozhodne o nákladech řízení včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).