91 Co 82/2024 - 330

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Zuzany Šmídové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupena advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [název], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o přikázání náhradního pozemku k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. prosince 2023, č. j. 24 C 202/2015-225, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byl do jejího vlastnictví přikázán pozemek p. č. [hodnota], orná půda, v k. ú. [adresa], zapsáno na LV 10002 v Katastrálním úřadu pro Středočeská kraj, kat. pracoviště [jméno FO]-západ, jako přiměřená náhrada (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobkyně po několika (soudem I. stupně připuštěných) změnách žalobního petitu v konečném znění domáhala přikázání pozemku parc. č. [hodnota], orná půda, zapsaného na LV 1002 pro k. ú. [adresa], u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [jméno FO]-západ, do vlastnictví žalobkyně, jakožto přiměřené náhrady za znárodněný pozemek parc. č. [hodnota] a na něm stojící dům č. p. [číslo] v [adresa] v [jméno FO] [adresa], na němž žalobkyně měla spoluvlastnický podíl ve výši 11/192 po svém otci [tituly před jménem] [jméno FO]. Další nárok pak žalobkyně odvozovala ze skutečnosti, že její teta [jméno FO] byla vlastnicí 1/8 stejného domu a pozemku, který byl na základě zákona č. 108/1945 Sb. označen jako konfiskát a zabaven.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že otci žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] svědčilo v roce 1948 vlastnické právo k domu č. p. [číslo] v [jméno FO] [adresa] na pozemku parc. č. [hodnota] ve výši podílu 5/96. Usnesením Státního notářství I. v [jméno FO] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], bylo potvrzeno dědictví žalobkyni po [tituly před jménem] [jméno FO], který zemřel dne [datum], s tím že v pozemkové knize bylo možno vykonat zápis vlastnického práva žalobkyně k domu č. p. [číslo] v [jméno FO] [adresa] se stavební parcelou č. kat. [číslo] v podílu 11/192. Dne [datum] byl výměrem Ministerstva vnitřního obchodu ze dne [datum], č. j. 95830/58, znárodněn zestátněním automat ve [adresa], [jméno FO] 2, s přilehlými pozemky a příslušenstvím, které slouží k provozu automatu. Znárodněný objekt byl začleněn do podniku státního obchodu [právnická osoba] 2, [adresa], a do majetkové podstaty podniku patřil a s ním byly znárodněny rovněž nemovitosti zapsané ve vložce č. [hodnota] pozem. knihy pro kat. území [jméno FO] [adresa], a to č. kat. [číslo], dům č. p. [číslo], které byly ve vlastnictví [jméno FO] (62/96), [tituly před jménem] [jméno FO] (11/96), [jméno FO] (11/96) a [jméno FO] (11/96).

4. Soud I. stupně měl za zjištěné, že [jméno FO] svědčilo v roce 1939 vlastnické právo k domu č. p. [číslo] v [jméno FO] [adresa] na pozemku parc. č. [hodnota] ve výši podílu 1/8. Dne [datum] byl proveden zápis do pozemkové knihy, podle kterého se vkládá k předmětnému domu a pozemku vlastnické právo [jméno FO] v podílu ve výši 50/96, s tím že co do poloviny, tj. 25/96, se omezuje svěřenským nástupnictvím pro [jméno FO] a její potomky. Dále bylo vloženo vlastnické právo [jméno FO] v podílu ve výši 5/96 a [jméno FO] v podílu ve výši 5/96. Dne [datum] byla na podílu 1/8 [jméno FO] poznamenána národní správa dle výměru z [datum]. Na zbylých 7/8 nemovitostí pak byla národní správa poznamenána dne [datum] podle výměru z [datum]. Na podíl ve výši 1/8 bylo dne [datum] vloženo vlastnické právo pro Československý stát – Obvodní národní výbor v [jméno FO] podle potvrzení finančního odboru rady ÚNV hl. m. [jméno FO] ze dne [datum], č. j. Fin/3-4388/55. [jméno FO], rozená [jméno FO], byla sestrou [jméno FO], rozené [jméno FO], babičky žalobkyně.

5. Soud I. stupně zjistil, že žalobkyně dopisem ze dne [datum] žádala Finanční odbor Obvodního úřadu v [jméno FO] 1 o navrácení znárodněného majetku v [adresa], [jméno FO]. Ten žalobkyni dopisem ze dne [datum] sdělil, že na místě odstraněného domu č. p. [číslo] v [jméno FO] 1 je situován obchodní dům Máj. Dne [datum] požádala žalobkyně Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci o navrácení pozemku č. kat.[Anonymizováno][číslo] a o finanční náhradu za zdemolovaný dům č. p. [číslo]. Dopisem ze dne [datum] požádala žalobkyně [právnická osoba] o vrácení parc. č. kat. [číslo]. Ředitelka Obchodního domu Máj dne [datum] žalobkyni odpověděla, že jí požadovaný pozemek je zastavěný a v takovém případě se dle restitučních zákonů nevrací in natura, nýbrž za něj přísluší finanční náhrada poskytovaná Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Dne [datum] vydala vláda České republiky usnesení, kterým schválila mimo jiné privatizační projekt obchodního domu Máj. Dne [datum] byl na žalobkyni převeden hromadný certifikát Obchodního domu Máj a. s. na 1 akcii se jmenovitou hodnotou [částka] z [datum] a dne [datum] byla na jméno žalobkyně vydána hromadná akcie společnosti KMART ČR, a. s. se jmenovitou hodnotou [částka].

6. Soud I. stupně dále vyšel ze zjištění, že dne [datum] vyplatilo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci žalobkyni částku [částka] a dne [datum] pak částku [částka], a to podle § 19 odst. 5 zákona č. 403/1990 Sb., jakožto zvýšení peněžní náhrady za [číslo]/[číslo] demolovaného domu čp. [číslo] na pozemku parc. č. [hodnota] a za [číslo] zastavěného pozemku č. [hodnota] o výměře 534 m2 v katastrálním území [jméno FO] [adresa].

7. Soud I. stupně nakonec uvedl, že na jednání dne [datum] vyzval žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aby uvedla rozhodné skutečnosti a označila důkazy ohledně toho, že nemovitosti, jichž se toto řízení týká, byly v době přechodu na stát zemědělskou usedlostí či půdou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a poučil žalobkyni o následcích nesplnění této výzvy. Žalobkyně tvrdila, že její praděda [jméno FO], původní vlastník, byl řezník a vykonával na pozemku hospodářskou činnost, a že rodina [jméno FO] do 18. století provozovala koželužny v Chrudimi a poté v [jméno FO] v tomto podnikání pokračovala. K prokázání těchto tvrzení žalobkyně navrhla vyžádat sdělení od Státního pozemkového úřadu, s jakým určením byly předmětné nemovitosti zapsány v roce 1958 a o poskytnutí pozemkových knih za období od 1955 do 1958.

8. Pozemkový úřad na dotaz soudu I. stupně odpověděl, že žádosti nemůže vyhovět a doporučil obrátil se na katastr nemovitostí. Ten ohledně charakteru a způsobu určení nemovitých věcí v době jejich přechodu na stát soudu I. stupně ničeho nesdělil, pouze zaslal ověřenou kopii knihovní vložky č. [hodnota] pro katastrální území [jméno FO] [adresa], z které není způsob určení nemovitých věcí patrný. Bylo možné toliko zjistit, že se jednalo o zastavěný pozemek. K žalobkyní předloženým fotografiím soud I. stupně uvedl, že z nich není zřejmé, jakého jsou data, a ani z nich nelze dovodit, že v době přechodu na stát byly předmětné pozemky zemědělskou usedlostí či půdou.

9. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 1 odst. 1, § 3, § 4a odst. 5 a § 30 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále i jen „zákon o půdě“), § 3, § 10 odst. 4, § 14 odst. 1 a § 18 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, § 1 odst. [právnická osoba] a § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do [datum] (dále i jen „obč. zák.“), že žaloba není důvodná.

10. Soud I. stupně se nejprve zabýval požadavkem žalobkyně na poskytnutí náhrady za znárodněný pozemek parc. č. [hodnota] a na něm stojící dům č. p. [číslo] v [adresa] v [jméno FO], na němž žalobkyně měla spoluvlastnický podíl ve výši [číslo] po svém otci [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud I. stupně uvedl, že žalobkyně již v letech 1994 a 1995 přijala peněžní náhradu od Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, a to za stavbu, která byla demolována, a za předmětný pozemek podle § 10 odst. 4 a § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Pokud byla žalobkyně s vyplacenou peněžitou náhradou nespokojena, nic jí nebránilo obrátit se na soud. Žalobkyně tak však v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle § 101 obč. zák. neučinila a žalovaná promlčení nároku namítla. Kromě toho soud I. stupně poukázal na to, že zákon č. 403/1990 Sb. umožňuje toliko vydání znárodněné věci či poskytnutí peněžité náhrady, nikoliv vydání náhradního pozemku. Z uvedených důvodů nemohl být nárok žalobkyně úspěšný.

11. Co se týká požadavku žalobkyně na poskytnutí náhrady po [jméno FO], soud I. stupně uvedl, že ze žádného provedeného důkazu nevyplývá právní titul přechodu spoluvlastnického podílu [jméno FO] o velikosti 1/8 na pozemku parc. č. [hodnota] a na něm stojícím domu č. p. [číslo] v [adresa] v [jméno FO] na stát. I kdyby zde byla tvrzená souvislost s dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., pak podle soudu I. stupně žalobkyně jako vnučka sestry [jméno FO] není ve výčtu oprávněných osob ani podle zákona č. 403/1990 Sb. (§ 3), ani podle zákona č. 87/1991 Sb. (§ 3). Navíc žalobkyně ani netvrdila, ani neprokázala, že by u příslušných orgánů podala žádost o náhradu za spoluvlastnický podíl po [jméno FO] a lhůta k podání této žádosti uplynula podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. dne [datum] a podle § 18 zákona č. 403/1990 Sb. dne [datum]. Tento nárok žalobkyně je tak prekludován. Kromě toho soud I. stupně poukázal na to, že ani podle zákona č. 87/1991 Sb. se nelze domáhat vydání náhradní věci; uvedený zákon umožňuje toliko vydání znárodněné věci či poskytnutí finanční náhrady. Nárok žalobkyně tak z uvedených důvodů nemohl být úspěšný.

12. Soud I. stupně nakonec uvedl, že žalobkyně neprokázala, že předmětné nemovitosti byly v době přechodu na stát zemědělskou půdou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., proto žalobní nárok nemůže být uspokojen ani podle citovaného zákona. Na základě všech výše uvedených skutečností soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. a přiznal úspěšné žalované nárok na paušální náhradu nákladů řízení ve výši [částka] za 10 úkonů po [částka] podle § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za sepsání podání ve věci samé ze dne [datum] a [datum], 4 x přípravu na jednání před soudem a 4 x účast na jednání před soudem dne [datum], [datum], [datum] a [datum].

14. Žalobkyně napadla rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním z důvodu jeho nesprávnosti a porušující principy spravedlnosti a zmírnění křivd způsobených fyzickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým věcem, přičemž citovala judikaturu Ústavního soudu týkající se restitucí (např. nálezy pod sp. zn. I. ÚS 597/92, I. ÚS 154/95, IV. ÚS 176/03, I. ÚS 663/06, II. ÚS 2896/09 a další). Podle žalobkyně soud I. stupně posoudil námitku promlčení ze strany žalované jen formálně bez přihlédnutí k principům právního státu, spravedlnosti a morálky. Soud I. stupně též pochybil, když u id. 1/8 předmětných nemovitostí po [jméno FO] nezařadil žalobkyni do oprávněních osob, když jejího názoru jí nárok svědčí podle § 3 písm. d) zákona č. 403/1990 Sb.

15. Žalobkyně se dále vyjádřila k aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., který se vztahuje i na obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě. Uvedla, že [jméno FO] (1887-1942) byl vynikající vinohradský a vinařský odborník a středoškolský pedagog. Po absolvování Vyšší odborné ovocnické školy v Klosterneurku u Vídně a odborné praxi v předních vinařských podnicích v Čechách a v Rakousku nastoupil jako inspektor v Mutěnicích dále působil v Litoměřicích jako ředitel Rolnicko-vinařské školy, učil také v [adresa] a dále byl ředitelem Zemského pomologického ústavu v [jméno FO]-[adresa], kde bylo hlavní náplní pěstování odrůd ovoce a zeleniny a jejich křížení, moderní výsadba a péče o ní a výchova zahradníků. Napsal „Vinařský rok“ – celoroční pracovní kalendář – došlo k vydání v Brně v dubnu r. 1946, jako II. vydání. Dále prapředci žalobkyně od 16. století, kdy má záznam rodina v rodokmenu rodiny [jméno FO], kdy žili v Chrudimi, jejich činnost bylo koželužství a pěstování vína. Odtud i název ulice [jméno FO], kde rodina převážně žila, když se přestěhovali do [jméno FO] v 18. století. [jméno FO] (1780-1843) vlastnil zahradu Pštrossku na [jméno FO] 2, kde byly rozsáhlé vinice a objevil zde i léčivý pramen, tento pozemek se táhl až k divadlu ulicí [jméno FO] dříve Pštrosska. [jméno FO] (1823-1863) byl významný politik, první český primátor vedl správu [jméno FO] a také továrník-koželuh. Od 4. a 5. generace směrem k 16. století se předci žalobkyně zabývali pouze koželužstvím a pěstováním vína. Dále prababička a pradědeček žalobkyně, maminka a dědeček dědečka žalobkyně pocházela ze statku, jde o rodinu sedláka Stanislava (příjmení) majitele hospodářství v [adresa]. Zde možná došlo i k seznámení dědečka a babičky žalobkyně, kdy docházelo ke vzájemné podnikatelské činnosti, chov domácích zvířat k dalšímu zpracování pradědečkem žalobkyně [jméno FO] ve Velkouzenářství ve [adresa] ulici. Žalobkyně soudu I. stupně předložila fotografie, ze kterých je na předmětných pozemcích patrno provozování Velkouzenářství [jméno FO] a syn, což dle žalobkyně svědčí o tom, že stavba sloužila k zemědělské výrobě. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud žalobě vyhověl v plném rozsahu.

16. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobkyně tak, že nevyhovuje požadavkům § 205 o. s. ř., když zcela chybí odvolací důvod. Žalobkyně totiž nijak nerozvádí a nespecifikuje, v čem konkrétně shledává pochybení soudu I. stupně, tj. jaký jím učiněný právní názor pokládá za nesprávný a proč, když pouze opakuje obecná tvrzení (a k těmto uvádí citace ze soudní judikatury, týkající se zásad a principů uplatňovaných při naplnění účelu restituce, kterým se však soud I. stupně nijak nezpronevěřil), bez vazby na skutkové okolnosti případu, jak je podrobně a správně vylíčil soud I. stupně v napadeném rozsudku, a tedy aniž by se vypořádala s argumentací k právním závěrům, které ve vztahu k nim dovodil soud I stupně. Navíc pak žalovaná považovala odvolání žalobkyně za nedůvodné, ztotožnila se se skutkovými i právním závěry soudu I. stupně, navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání nákladů odvolacího řízení.

17. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

18. Podle § 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, který nabyl účinnosti dne [datum], se zákon vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, podle zákona č. 71/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku, a znárodněním zestátněním na základě výměrů některých odvětvových ministerstev, vydaných po roce 1955 a odvolávajících se na znárodňovací předpisy z roku 1948. Za odnětí vlastnického práva ve smyslu tohoto zákona se považuje i přechod vlastnického práva na základě kupní smlouvy podle § 4 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 15/1959 Sb.

19. Podle § 2 zák. č. 403/1990 Sb. zmírnění následků majetkových křivd podle tohoto zákona spočívá ve vydání věci fyzické nebo soukromé právnické osobě, které byla odňata (dále jen „vlastník“) na základě předpisů uvedených v § 1, v poskytnutí peněžní náhrady (§ 14) nebo ve vydání kupní ceny (§ 15) anebo v doplatku rozdílu mezi peněžní náhradou a kupní cenou (§ 16).

20. Podle § 10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§ 14).

21. Podle § 14 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., ve znění účinném ke dni podání žádosti žalobkyně o navrácení pozemku a o finanční náhradu za zbouraný dům ze dne [datum] u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, za stavbu, která byla demolována, a za nemovitosti, za něž peněžní náhrada přísluší podle § 10, poskytne příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci oprávněné osobě na její výzvu doloženou podle § 6 peněžní náhradu (dále jen „náhrada“) ve výši stanovené podle stavu ke dni odnětí, a to s použitím vyhlášky ministerstva financí č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitosti, s připočtením 3 % z této částky za každý rok od odnětí do dne účinnosti tohoto zákona.

22. Podle § 19 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. k vydání věci (§ 5) nebo kupní ceny (§ 15) může oprávněná osoba organizaci vyzvat do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zaniká. Podle § 19 odst. 3 cit. zákona ve lhůtě uvedené v odstavci 1 může oprávněná osoba vyzvat příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci k poskytnutí náhrady podle § 14 nebo k vydání kupní ceny podle § 15, popřípadě k doplacení rozdílu podle § 16. Podle § 19 odst. 4 zákona příslušné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci je povinno částky podle odstavce 3 vyplatit nejpozději do jednoho roku poté, co výzvu obdrželo. Podle § 19 odst. 5 téhož zákona, ve znění účinném od [datum], pokud Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci nesplní povinnost ve lhůtě uvedené v odstavci 4, zvýší se náhrada o 1 % za každý započatý měsíc ode dne uplynutí této lhůty do dne poskytnutí náhrady.

23. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který nabyl účinnosti dne [datum], zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od [datum] do [datum] (dále jen „rozhodné období“) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.

24. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, a) je-li to v zákoně výslovně stanoveno, b) došlo-li k nim na základě ustanovení právních předpisů, které tento zákon zrušuje, nebo c) byl-li důsledkem politické [podezřelý výraz] nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

25. Podle § 8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává.

26. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. finanční náhrada se oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona. Podle § 13 odst. 3 cit. zákona je třeba písemnou žádost o finanční náhradu podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.

27. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zákon se vztahuje na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond (dále jen „půda“), b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20.

28. Podle § 30 zák. č. 229/1991 Sb. pro postup podle části druhé tohoto zákona se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

29. Odvolací soud nejprve postupem podle § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř., za použití § 213a odst. 1 o. s. ř., zopakoval některé soudem I. stupně provedené důkazy, z nichž zjistil, že rozhodnutím Odboru pro obchod rady ústředního národního výboru hlavního města [jméno FO] ze dne [datum], č. j. 2609/58-[tituly za jménem]Bk/Hs, bylo nejprve deklarováno, že výměrem ministerstva vnitřního obchodu ze dne [datum], č. j. 95830/58, byl podle § 1, § 4 odst. 2 zákona č. 124/1948 Sb. znárodněn zestátněním dne [datum] automat ve [adresa], [jméno FO] 2, [adresa] s přilehlými pozemky, kdy byl začleněn do podniku státního obchodu [právnická osoba]

2. Odbor obchodu rady ÚNV v [jméno FO] pak tímto rozhodnutím stanovil na základě pověření MVO podle § 7 odst. 2 až 4 zákona č. 124/1948 Sb. rozsah znárodnění tak, že do majetkové podstaty znárodněného podniku patří a spolu s ním byly znárodněny: 1) nemovitosti zapsané ve vložce č. [hodnota] pozem. knihy pro kat. území [jméno FO] [adresa], a to č. kat. [číslo] dům č. p. [číslo] a 2) příslušenství podniku, tj. vnitřní zařízení (rozhodnutí Odboru pro obchod rady ústředního národního výboru hlavního města [jméno FO] ze dne [datum], č. j. 2609/58-[tituly za jménem]Bk/Hs). Státní pozemkový úřad sdělil k dotazu Ministerstva financí, že žalobkyně není u Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. [jméno FO] evidována v seznamu osob uplatňujících restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. Také dům č. p. [číslo] s pozemkem PK parc. č. [hodnota] v k. ú. [jméno FO] [adresa] nejsou evidovány mezi nemovitostmi, na něž byl uplatněn restituční zákon podle zákona o půdě. Podle názoru pozemkového úřadu tyto nemovitosti svým charakterem ani neodpovídají majetku, jehož restituce by měla být řešena postupem podle zákona o půdě, když se lze jen stěží domnívat, že by dům č. p. [číslo] před svou demolicí sloužil účelu ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě, když se jednalo o dům v centru hl. m. [jméno FO] poblíž křižovatky [adresa] a [adresa] (dopis Státního pozemkového úřadu ze dne [datum]).

30. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně, aby dokazování bylo doplněno o kopie fotografií velkouzenářství [jméno FO] a syn (tyto byly provedeny k důkazu již při jednání soudu I. stupně dne [datum] s tím, že se jedná o předmětný dům před tím, než byl zbourán), o listiny doručené odvolacímu soudu dne [datum], které měly prokázat tvrzení žalobkyně o tom, že její pradědeček [jméno FO], velkouzenář, provozoval svoji činnost ve svém vlastním domě [adresa] (uvedené tvrzení žalobkyně nebylo pro rozhodnutí ve věci relevantní), a o listiny připojené k podání žalobkyně ze dne [datum] a [datum], které měly prokázat tvrzení žalobkyně o historii rodiny [jméno FO] (tato tvrzení nebyla pro rozhodnutí ve věci relevantní).

31. Odvolací soud poté, kdy částečně zopakoval dokazování, shledal, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z kterých čerpal správná skutková zjištění, která odvolací soud shrnul pod body 3. až 8. a 18. odůvodnění tohoto rozsudku. Skutkový stav věci posoudil soud I. stupně správně i po stránce právní, aplikuje přitom (správně) příslušná ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb., zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 40/1964 Sb. Odvolací soud se tak se závěry soudu I. stupně (skutkovými i právními) jako správnými ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje.

32. Odvolací soud zejména souhlasí se soudem I. stupně, že předmětné nemovitosti nespadají do působnosti zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Dům č. p. [číslo] na pozemku PK parc. č. [hodnota] v k. ú. [jméno FO] [adresa] a tento pozemek nebyly majetkem vymezeným v § 1 odst. 1 zákona o půdě ke účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni [datum], ani ke dni jeho přechodu na stát v dubnu 1959 ve smyslu § 30 zákona o půdě.

33. Při posouzení otázky, zda se na předmětné nemovitosti vztahuje působnost zákona o půdě, lze vyjít z judikatury Nejvyššího soudu, která je ustálena v závěru, že u nemovitého majetku vymezeného v § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě je zásadně určující, zda tento majetek měl k rozhodnému datu, tj. ke dni [datum] (den účinnosti zákona o půdě) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil-li k původní zemědělské usedlosti, či sloužil-li k zemědělské výrobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Pro účely restitucí byla působnost zákona o půdě rozšířena o pravidlo obsažené v § 30 zákona o půdě na majetek, který nespadá do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě tak, že postačuje, že dotčený majetek byl v době přechodu na stát používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

34. V této věci bylo zjištěno, že ke dni [datum] byl pozemek PK parc. č. [hodnota] v k. ú. [jméno FO] [adresa] evidován v katastru nemovitostí jako stavební, dům č. p. [číslo] byl již zbourán a na jeho místě stál obchodní dům Máj. V době přechodu předmětných nemovitostí na stát v dubnu 1959 byl pozemek PK parc. č. [hodnota] zastavěn domem č. p. [číslo]. Tento nemovitý majetek neměl charakter zemědělského majetku, tj. nebyl součástí zemědělského půdního fondu (tam spadala zemědělská půda obhospodařovaná - orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny - a půda, která byla a měla být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána nebyla ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, jakož i pozemky, které sice nesloužily bezprostředně zemědělské výrobě, avšak byly pro ni nepostradatelným pro polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod. ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb.), nepatřil k zemědělské usedlosti, ani nesloužil k zemědělské výrobě. Žalobkyně tvrdila, že původní vlastník nemovitostí, praděda žalobkyně p. [jméno FO], byl řezník a nemovitosti sloužily této podnikatelské činnosti. V době přechodu nemovitostí na stát [jméno FO] již nebyl vlastníkem domu č. p. [číslo] ani pozemku PK parc. č. [hodnota] a z jejich umístění v centru [jméno FO] je zřejmé, že nemovitosti nemohly sloužit k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství, nejednalo se o zemědělskou usedlost. Předmětné nemovitosti tak do definice uvedené v § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě ani v § 30 zákona o půdě nespadají, žalobkyně se proto nemůže domáhat náhrady za odňaté nemovitosti podle zákona o půdě, a to jak v rámci svého podílu o velikosti [číslo] tak v rámci podílu o velikosti 1/8 po [jméno FO].

35. Odvolací soud konstatuje, že k odnětí vlastnického práva k domu č. p. [číslo] a pozemku PK parc. č. [hodnota] v k. ú. [jméno FO] [adresa] došlo znárodněním zestátněním na základě výměru ministerstva vnitřního obchodu ze dne [datum], který se odvolával na znárodňovací předpis z roku 1948, konkrétně zákon č. 124/1948 Sb., o znárodnění některých hostinských a výčepnických podniků a ubytovacích zařízení, jakož i zákon č. 118/1948 Sb., o organisaci velkoobchodní činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků (srov. § 7 zákona č. 124/1948 Sb.). Na uvedený majetek tak dopadá zákon č. 403/1990 Sb., podle jehož § 1 se zákon vztahuje mimo jiné na následky majetkových křivd způsobených fyzickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým věcem znárodněním zestátněním na základě výměrů některých odvětvových ministerstev, vydaných po roce 1955 a odvolávajících se na znárodňovací předpisy z roku 1948. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci vyplatilo žalobkyni v letech 1994 a 1995 na základě její žádosti ze dne [datum] peněžní náhradu za zdemolovaný dům č. p. [číslo] na stp. č. [hodnota] a za zastavěný pozemek č. [hodnota] v k. ú. [jméno FO] [adresa] v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobkyně na předmětných nemovitostech ([číslo]), a to podle § 14 zákona č. 403/1990 Sb. včetně jejího zvýšení podle § 19 odst. 5 cit. zákona.

36. Žalobní návrh žalobkyně není opodstatněný již z toho důvodu, že podle zák. č. 403/1990 Sb. se nelze domáhat přikázání náhradního pozemku; oprávněná osoba má nárok pouze na peněžitou náhradu za stavbu, která byla demolována, a za pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, a který se proto nevydává (srov. § 2, § 10 odst. 4 a § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.). Zamítnutí žaloby z uvedeného důvodu soudem I. stupně bylo správné, a to ať již by se jednalo o nárok žalobkyně z titulu jejího spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech o velikosti [číslo] či z titulu spoluvlastnického podílu o velikosti 1/8 po [jméno FO].

37. Tentýž závěr je pak třeba přijmout i ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., který upravuje podmínky uplatňování nároků za účelem zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými postupy učiněnými v období od [datum] do [datum] v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Ani podle zákona č. 87/1991 Sb. se totiž nelze domáhat přikázání náhradního pozemku; oprávněná osoba má nárok pouze na vydání věci, na poskytnutí finanční náhrady, na zrušení některých správních aktů, popřípadě na úpravy v oblasti sociálního zabezpečení (srov. § 2 odst. 1, § 8 odst. 3 a § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Žádný takový požadavek však žalobkyně svou žalobou neuplatňuje.

38. Pouze pro úplnost odvolací soud dodává, že námitku promlčení žalobou uplatněného nároku vznesenou žalovanou nepovažuje odvolací soud za zjevné zneužití práva, které by nemělo požívat právní ochrany ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Veškeré nároky plynoucí ze zákona č. 403/1990 Sb. (zákon č. 229/1991 Sb. na předmětné nemovitosti nedopadá a žádost o náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky žalobkyně vůbec nepodala, její případný nárok je tak prekludován; srov. NS [spisová značka]) bylo třeba uplatnit u soudu v obecné tříleté promlčecí době ve smyslu tehdy platného § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum]. Žalobkyně nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. uplatnila u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne [datum], lhůta k plnění podle čl. II odst. 1 zákona č. 115/1994 Sb., který nabyl účinnosti až dne [datum], se v dané věci neuplatní. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci bylo povinno splnit svou povinnost poskytnout žalobkyni, jakožto oprávněné osobě, finanční náhradu nejpozději do jednoho roku poté, co výzvu obdrželo, tzn. do [datum]. Tříletá promlčecí doba tak začala běžet dne [datum] a uplynula dne [datum]. Žalobkyně podala žalobu u soudu až dne [datum], tedy opožděně o téměř 20 let.

39. Odvolací soud připomíná, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě v právních vztazích a že každý je povinen střežit svá práva. Žalovaná (resp. její právní předchůdkyně) žalobkyní uplatněný nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. sice nevypořádala v zákonem stanovené lhůtě 1 roku, avšak z uvedeného důvodu poskytla žalobkyni dobrovolně v roce 1995 plnění podle § 19 odst. 5 zákona č. 403/1990 Sb., tzn. že v roce 1994 zaplacenou náhradu zvýšila o 1 % za každý započatý měsíc ode dne uplynutí této lhůty do dne poskytnutí náhrady. Tím žalovaná považovala nárok žalobkyně za zcela vypořádaný. Také žalobkyně od této doby zůstala nečinná, z čehož by se dalo usuzovat, že žádné další požadavky vůči žalované vznášet nehodlá. Mezi účastnicemi řízení neprobíhala žádná jednání o případném jiném vypořádání restitučního nároku či dalším (vyšším) plnění. Žalobkyně nevysvětlila, z jakého důvodu podala žalobu k soudu až za 20 let po uplynutí promlčecí doby, netvrdila ani, že by jí snad žalovaná utvrzovala v tom, že jí bude plnit nad rámec již vyplacené částky, nebo že by jí v podání žaloby jakkoliv bránila. Žalovaná tedy nezavinila marné uplynutí promlčecí doby.

40. Odvolací soud tak s ohledem na veškeré uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

41. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., za použití § 151 odst. 3 o. s. ř., když v odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná. Žalované vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši [částka] za tři úkony po [částka] /písemné vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne [datum], příprava účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum] podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb./, které odvolací soud uložil zaplatit žalobkyni. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.

Poučení