95 Co 258/2025 - 77

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Novákové a soudců JUDr. Ing. Václava Beneše a Mgr. Gabriely Vršanské ve věci žalobkyně: [právnická osoba]., IČO [IČO] sídlem [adresa] proti žalované: [jméno FO], narozená dne [datum] bytem [adresa] o zaplacení 272 671,61 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 4. 2025, č. j. 45 C 302/2024-58, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2025, č. j. 45 C 302/2024-62, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 272 171,61 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení mění potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 272 171,61 Kč od 8. 7. 2025 do zaplacení; jinak se v této části výroku II. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 9 406,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 248 464 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a žalobu ohledně zaplacení částky 23 707,61 Kč, úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 272 171,61 Kč od 24. 6. 2024 do 21. 7. 2024, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 272 171,61 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 272 171,61 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení, a kapitalizovaného úroku ve výši 10 616,65 Kč od 20. 3. 2024 do 23. 6. 2024 zamítl (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 546,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 8. 6. 2019 smlouvu o poskytování bankovních služeb, na jejímž základě žalobkyně vedla pro žalovanou běžný bankovní účet č. [č. účtu]. Žalobkyně a žalovaná dále uzavřely dne 22. 8. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě čerpala žalovaná dne 24. 8. 2023 bezhotovostně na svůj bankovní účet částku 285 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 14,90 % ročně v pravidelných 120 měsíčních splátkách ve výši 4 567 Kč. Žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované splácet úvěr tak, že vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, úvěrové zprávy, pracovní smlouvy a souvisejících listin, příjem a výdaje dále ověřovala z výpisů ze tří bankovních účtů žalované za měsíce květen 2023 až srpen 2023. Žalovaná na úvěr vrátila celkem 36 536 Kč. Jelikož žalovaná nehradila splátky předmětného úvěru řádně a včas, žalobkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 24. 6. 2024 a vyzvala žalovanou k předčasnému uhrazení všech jejích dluhů v celkové výši 283 288,26 Kč, sestávající z pohledávky z úvěru ve výši 282 788,26 Kč a pohledávky z běžného účtu ve výši 500 Kč. Žalovaná se na běžném účtu dostala do nepovoleného debetu ve výši 500 Kč, přičemž tento vznikl odečtením poplatků za účelně vynaložené náklady na vymáhání.

3. Okresní soud dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 8. 6. 2019 smlouvu o účtu (§ 2662 občanského zákoníku) a dále dne 22. 8. 2023 smlouvu o úvěru dle § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě žalovaná obdržela od žalobkyně bezhotovostně částku ve výši 285 000 Kč. Soud se zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně prověřila schopnost žalované úvěr splácet. Vzhledem k negativnímu zjištění v tomto směru, shledal okresní soud smlouvu o spotřebitelském úvěru neplatnou. Žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované splácet úvěr tak, že vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, úvěrové zprávy, pracovní smlouvy a souvisejících listin, příjem a výdaje dále ověřovala z výpisů ze tří bankovních účtů žalované za měsíce květen 2023 až srpen 2023. Žalované bylo v době poskytnutí úvěru 19 let, v květnu 2023 jí bylo hrazeno výživné ve výši 4 000 Kč a poskytovány další příspěvky (to i v dalších měsících) pravděpodobně od její matky. Žalovaná na konci května 2023 uzavřela pracovní smlouvu na dobu určitou do 30. 4. 2024, v červnu 2023 jí byla vyplacena první mzda za květen ve výši 8 382 Kč, v červenci mzda ve výši 26 615 Kč. Z výpisů z účtu nebylo možné ověřit nezbytné výdaje žalované na bydlení, neboť žádná z odchozích plateb na účtu nebyla takto specifikovaná. Počáteční i konečné zůstatky na všech třech bankovních účtech žalované v období od května 2023 do srpna 2023 byly velmi nízké, z čehož je zřejmé, že žalovaná neměla žádnou finanční rezervu. Špatná finanční situace plyne i ze způsobu hrazení některých cen odloženými platbami (prostřednictvím [Anonymizováno]). Žalovaná podávala rovněž další žádosti o úvěry, které byly zamítány. V době uzavírání předmětné smlouvy měla jeden další závazek z úvěru od 31. 7. 2023 s celkovou částkou k úhradě 5 598 Kč a měsíční splátkou 454 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná v době poskytnutí úvěru nedisponovala takovými finančními prostředky, které by jí umožňovaly předmětný úvěr splácet, přičemž žalobkyně za tohoto stavu žalované poskytla úvěr na dobu deseti let s měsíční splátkou ve výši 4 567 Kč a celkovou částkou k vrácení ve výši 547 965,09 Kč. Žalobkyně tak zjištěné informace správně nevyhodnotila a neučinila z nich odpovídající kvalifikovaný závěr. Lze tedy uzavřít, že se žalobkyně jako profesionál v daném případě zodpovědně a s náležitou péčí nezabývala schopností žalované v postavení spotřebitele poskytnutý úvěr splácet. Vzájemný vztah účastníků řízení tak byl vypořádán dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované 285 000 Kč a žalovaná vrátila 36 536 Kč, je třeba na rozdíl v těchto částkách ve výši 248 464 Kč pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Ve zbylém rozsahu nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není. Nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu ve výši 500 Kč byl tvořen náklady souvisejícími s předmětným úvěrem, na jejich úhradu z důvodu neplatnosti smlouvy žalobkyně nárok nemá.

4. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala, a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Okresní soud tak shledal žalobu důvodnou co do zaplacení 248 464 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti části zamítavého výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 272 171,61 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení, a souvisejícímu výroku III., o nákladech řízení, podala včas odvolání žalobkyně. Uvedla, že nárok na zaplacení požadovaného úroku z prodlení jí vznikl, když žalovanou vyzvala dne 24. 6. 2024 k zaplacení celé dlužné částky do 4. 7. 2024 a žalovaná dluh neuhradila a na výzvu nijak nereagovala. Aby mohlo dojít k zamítnutí nároku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, musel by soud dospět k závěru, že nebylo v možnostech žalované uhradit dluh na výzvu žalobkyně. Žalobkyni není známo, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že úhrada nebyla v možnostech žalované, když sám soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že žalovaná ke svým možnostem nic netvrdila. Naopak se žalobkyně domnívá, že takový závěr soud neučinil, když žalované uložil zaplatit dlužnou částku do 3 dnů od právní moci rozsudku. Přičemž je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a k těmto i navrhnout důkazy. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, tak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování. Pokud okresní soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3808/2023, tak i zde Nejvyšší soud připomenul ustálenou judikaturu, dle které je soud povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka. Okresní soud nezjistil žádné skutečnosti a neprovedl žádné důkazy, na základě kterých by dospěl k závěru, že není v možnostech žalované splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Žalovaná byla během celého řízení neaktivní a nijak se k návrhu žalobkyně nevyjádřila, tedy nesplnila svou důkazní povinnost k prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. Ochrana spotřebitele není bezmezná a má své hranice, tedy bez dalšího nelze presumovat, že úhrada v možnostech žalované není, aniž by k takovému závěru byla ve spise opora ve formě tvrzení a důkazů. Soud za takové procesní situace nemůže suplovat roli advokáta jedné ze stran. Povinnost účastníka tvrdit a dokazovat nelze přenášet na soud. Závěr okresního soudu, že žalovaná je povinna dlužnou částku uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku je správný, nicméně nekoresponduje se zamítnutím nároku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení. Odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 199/2024-92, ve kterém tento soud dospěl k závěru, že „za situace, kdy spotřebitel neprokáže, a není-li stranami ujednáno, kdy má dlužník dluh splnit, může věřitel požadovat plnění ihned\dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.)…“ Okresní soud nepřiznáním úroku z prodlení neúměrně zvýhodnil žalovanou na úkor žalobkyně. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadené části výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni i úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 272 171,61 Kč od 4. 7. 2025 do zaplacení a nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

7. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal podle § 212, § 212a o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadené části výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 272 171,61 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení, a to, aniž k projednání odvolání nařizoval jednání [§ 214 odst. 3 o. s. ř.], když odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, přičemž odvolání shledal zčásti důvodným.

8. Vyhovující výrok I. a odvoláním nedotčená část zamítavého výroku II., na napadené části výroku II. nezávislé, již nabyly právní moci a nejsou tak předmětem přezkumu v tomto odvolacím řízení.

9. Dle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

10. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Plnění bez právního důvodu dopadá na absolutně neplatné smlouvy. Tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobkyni pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobkyní žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobkyni [srov. obdobně Petrov, J. in: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1919-1921, dále též Bílková, J.: Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 293294, nebo Eliáš, J., Adamová, H., Brim, L. in: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Systém ASPI, Wolters Kluwer, komentář k § 2993; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020].

13. Podle § 1958 odst. 1 občanského zákoníku je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce druhého téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odstavce třetího téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

16. Dle § 78 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

17. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.

18. Výši bezdůvodného obohacení zjistil okresní soud správně.

19. Ohledně splatnosti tohoto typu nároku z bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první z. s. ú. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný z. s. ú., byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 z. s. ú. je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 z. s. ú. uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).

20. Pro danou věc ze shora uvedeného plyne, že žalobkyní učiněná výzva k plnění není způsobilá vyvolat splatnost dluhu. Při absenci dohody o splatnosti dluhu okresnímu soudu nezbylo, než nově určit (rozhodnout) splatnost jistiny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nebo jeho rozsudek ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 101/2023, publikovaný pod č. R 57/2024 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěry učiněné v žalobkyní označeném rozhodnutí Městského soudu v Praze je s rozhodnutími Nejvyššího soudu v rozporu, ale nevyplývají z nich vážné důvody, pro odchýlení se od závěrů vyslovených Nejvyšším soudem. Odvolací soud proto, v předmětné věci, stejně jako okresní soud, vycházel ze závěrů vyložených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že žalovaná, která ve sporném řízení nese břemeno tvrzení a důkazní o svých poměrech významných pro určení časových podmínek vrácení jistiny, zůstala v řízení zcela nečinnou (nevyjádřila se k žalobě, ani se neúčastnila jednání soudu, při kterém se jí mohlo dostat dobrodiní poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. stran povinnosti konkrétně tvrdit a označit důkazy ke svým možnostem a poměrům), okresní soud důvodně vycházel z toho, že nebyly zjištěny okolnosti, které by mohly odůvodnit závěr o tom, že možnostem žalované odpovídá plnění ve splátkách či v delší lhůtě k plnění. Okresní soud proto správně žalované uložil povinnost vrátit na základě neplatné smlouvy poskytnuté plnění do 3 dnů od právní moci rozsudku (za obdobného užití § 160 odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na závěr, že prodlení žalované nastane až uplynutím lhůty k plnění stanovené soudem, pak okresní soud správně žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení zamítl, neboť v době jeho rozhodnutí tato lhůta ještě nepočala ani běžet, tj. ani nemohla marně uplynout.

21. Právní moc výroku I. rozsudku okresního soudu, jíž byla určena splatnost dlužné jistiny bezdůvodného obohacení, nastala dne 2. 7. 2025, přičemž žalovaná byla povinna uloženou povinnost splnit nejpozději do 7. 7. 2025 (3 dny od právní moci rozsudku). Počínaje dnem 8. 7. 2025 se žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžitého dluhu a krajský soud jí proto uložil od tohoto data do zaplacení zaplatit žalobkyni úrok z prodlení. Ve vztahu k sazbě úroku z prodlení byl přitom krajský soud vázán jeho zákonnou výší, která ke dni prodlení činila 11,5 %.

22. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil (§ 220 o. s. ř.) potud, že žalobkyni přiznal nárok na úrok z prodlení za dobu od 8. 7. 2025 do zaplacení; jinak rozsudek v napadené části jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

23. Jelikož byl změněn rozsudek ve věci samé, musel odvolací soud rozhodnout nejen o nákladech odvolacího řízení, ale znovu též o nákladech řízení před okresním soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Předmětem řízení byla celkem částka 328 544,39 Kč (včetně úroků a úroků z prodlení vyčíslených ke dni rozhodnutí soudu). V řízení před okresním soudem byla žalobkyně úspěšná co do částky 255 852,97 Kč (76 % uplatněných nároků), žalovaná v rozsahu částky 80 080,39 Kč (24 %), rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem žalobkyně činí 52 % ve prospěch žalobkyně, která proto má podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu poměrné části (52 %) celkových nákladů, které v řízení účelně k uplatnění svého práva vynaložila. Náklady žalobkyně tvoří uhrazený soudní poplatek za žalobu 13 634 Kč a cestovné z [adresa] do [adresa] a zpět při ujetí [hodnota] km v částce 4 454,69 Kč. Celkem náklady žalobkyně v řízení před okresním soudem činí 18 089,69 Kč, z nichž 52 % činí 9 406,80 Kč. Lhůtu k zaplacení náhrady nákladů řízení před okresním soudem stanovil odvolací soud jako základní třídenní, neboť neshledal důvody pro stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 o. s. ř).

24. Před odvolacím soudem byla z větší části úspěšná žalovaná, které ale žádné náklady tohoto řízení nevznikly, proto odvolací soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolací řízení (§ 142 odst. 2, § 224 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení