95 Co 34/2025 - 344

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Novákové a soudců Mgr. Gabriely Vršanské a JUDr. Ing. Václava Beneše ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A], IČO [IČO žalobkyně B] sídlem [Adresa žalobkyně B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] 2. [právnická osoba]., IČO [IČO advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, o odvolání žalobkyně i žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 30 C 186/2024-260, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se: a) ve výroku I. a ve výroku III. potvrzuje, b) ve výroku II. mění tak, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 104 802,78 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 25 760,24 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem uložil žalovaným povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka], tj. s vydáním částky 1 134 316,50 Kč z úschovy soudu žalobkyni (výrok I.) a rozhodl, že žalované jsou povinny společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 29 589,18 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci napadeného rozsudku (výrok II.)a že žalované jsou povinny zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Ústí nad Labem společně a nerozdílně soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaných s vydáním předmětu úschovy vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka], tj. částky 1 134 316,50 Kč, žalobkyni. Žalobu odůvodnila tím, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum], č. j. [spisová značka] bylo rozhodnuto o úpadku společnosti [právnická osoba] (dále jen „insolvenční dlužník“), insolvenčním správcem byla ustanovena žalobkyně. Dne [datum] byl na majetek insolvenčního dlužníka prohlášen konkurz. Okresní soud v Ústí nad Labem přijal do soudní úschovy peněžní prostředky ve výši 1 134 316,50 Kč od společnosti [právnická osoba] (dále jen „společnost [právnická osoba]), a to ve prospěch dlužníka a žalovaných, jakožto potencionálních příjemců. Žádost žalobkyně o vydání předmětu úschovy byla okresním soudem dne [datum] zamítnuta, žalobkyně proto po poskytnutém poučení podala žalobu na nahrazení souhlasu žalovaných s vydáním předmětu úschovy. Uvedla, že předmět úschovy náleží do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka, který práce pro společnost [právnická osoba] provedl na základě smlouvy o dílo a tyto řádně vyfakturoval ve fakturách ze dne [datum] na částku 21 000 Kč, dne [datum] na částku 10 000 Kč, dne [datum] na částku 146 664,50 Kč, dne [datum] na částku 338 588 Kč, dne [datum] na částku 190 426 Kč a dne [datum] na částku 427 638 Kč, celkem 1 134 316,50 Kč (dále jen „předmět úschovy“). Předmět úschovy by tak měl být vydán ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního dlužníka, s ohledem na probíhající konkurz tedy žalobkyni, jakožto insolvenčnímu správci. Žalobkyně popřela, že by předmět úschovy náležel žalované 2) s poukazem na projekt přeměny, neboť v tomto projektu, respektive v jeho přílohách, nebyl předmět úschovy specifikován jako jmění, které má přejít na nástupnickou společnost. Podle žalobkyně neobstojí ani argumentace žalované 1), že předmětné pohledávky byly postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek, neboť společnost [právnická osoba] nedala s odkazem na obchodní podmínky souhlas s postoupením pohledávek na třetí osoby, když naopak výslovně uvedla, že s postoupením pohledávek nesouhlasí. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k postoupení pohledávek na žalovanou 1), za toto údajné postoupení navíc insolvenční dlužník neobdržel žádné plnění. Žalobkyně má za to, že smlouvy o postoupení pohledávek jsou absolutně neplatné. Pro případ, že by se soud s tímto právním názorem žalobkyně neztotožnil, žalobkyně ve vztahu ke smlouvám o postoupení pohledávek vznesla námitku relativní neplatnosti a zpochybnila jejich pravost i správnost.

3. Žalované s vydáním předmětu úschovy žalobkyni nesouhlasily. Nesporným shodně učinily pouze to, že předmět úschovy byl složen do soudní úschovy u okresního soudu a že se jedná o úhradu od společnosti [právnická osoba] za práce provedené na základě smlouvy o dílo insolvenčním dlužníkem v květnu [rok]. Žalovaná 1) uvedla, že pohledávky vyúčtované shora uvedenými fakturami jí byly postoupeny insolvenčním dlužníkem na základě několika postupních smluv účinných dne [datum], dne [datum] a dne [datum], společnosti [právnická osoba] bylo oznámení o jejich postoupení doručeno do datové schránky dne [datum]. Žalovaná 1) namítla, že součástí smlouvy o dílo nebyly obchodní podmínky společnosti [právnická osoba], společnost [právnická osoba] se proto nemůže dovolávat zákazu postoupení bez předchozího souhlasu společnosti [právnická osoba]. Dále uvedla, že i pokud by obchodní podmínky součástí smlouvy byly, zakládá to pouze porušení smluvní povinnosti postupitele, aniž by byla dotčena platnost postupních smluv jako takových. Žalovaná 2) uvedla, že předmět úschovy, resp. předmětné pohledávky, přešly v rámci přeměny do vlastnictví nástupnické společnosti, tedy žalované 2); a to včetně smlouvy o dílo jako takové. Tyto pohledávky vznikly po rozhodném dni ([datum]), ale před zápisem přeměny do obchodního rejstříku. Žalovaná 2) dne [datum] vyzvala společnost [právnická osoba] k úhradě předmětných faktur z pozice nástupnické společnosti a dala tak najevo, že pohledávky v rámci přeměny skutečně přešly na ni jako na nástupnickou společnost.

4. Okresní soud zjistil, že společnost [právnická osoba] a insolvenční dlužník uzavřeli [datum] smlouvu o dílo, ve znění pozdějších dodatků, na základě které insolvenční dlužník zajišťoval dle pravidelných objednávek údržbu a opravy vleček a kolejového svršku jednotlivých částí společnosti [právnická osoba] v různých provozovnách. Insolvenční dlužník objednávky společnosti [právnická osoba] pro rok [rok] akceptoval, a to včetně obchodních podmínek společnosti [právnická osoba], když tyto nijak nerozporoval a na jejich podkladě realizoval objednané práce v první polovině roku [rok] a ceny za tyto práce vyúčtoval ve fakturách ze dne [datum] částkou 21 000 Kč, ze dne [datum] částkou 10 000 Kč, ze dne [datum] částkou 146 664,50 Kč, ze dne [datum] částkou 338 588 Kč, ze dne [datum] částkou 190 426 Kč a ze dne [datum] částkou 427 638 Kč. Okresní soud uzavřel, že smlouva o dílo, jednotlivé objednávky i obchodní podmínky tvořily jeden smluvní celek, kterým byl insolvenční dlužník povinen se řídit. Insolvenční dlužník smlouvami o postoupení pohledávek datovanými [datum], [datum] a [datum] postoupil všech šest pohledávek ze shora uvedených faktur žalované 1), a to za úplatu; výše této úplaty nicméně zjištěna nebyla. Společnost [právnická osoba] v souladu s obchodními podmínkami nedala insolvenčnímu dlužníkovi souhlas s postoupením pohledávek, respektive vyslovila s postoupením pohledávek nesouhlas. Oznámení o postoupení pohledávek bylo společnosti [právnická osoba] doručeno [datum]. Insolvenční dlužník se skládal ze dvou divizí. Na základě projektu přeměny s rozhodným dnem [datum] došlo k odštěpení jedné z divizí, která byla sloučena do již existující společnosti [právnická osoba]. (dnes [právnická osoba]., tj. žalovaná 2), a to včetně části obchodního jmění vymezeného v projektu přeměny a jeho přílohách. Součástí jmění, které mělo přejít na nástupnickou společnost, byla mimo jiné smlouva o dílo ze dne [datum], uzavřená se společností [právnická osoba], a několik pohledávek z této smlouvy z roku [rok], pohledávky, které tvoří předmět úschovy (faktury za práce z května [rok]), výslovně uvedeny nebyly. Přeměna byla do obchodního rejstříku zapsána [datum]. Projekt přeměny počítal se zachováním podnikatelské činnosti insolvenčního dlužníka, současně nicméně vytvořil zásadní nepoměr mezi jměním, které bylo odštěpeno a jměním, které si insolvenční dlužník ponechal. Insolvenční dlužník v rámci přeměny přišel prakticky o veškeré vybavení potřebné k dalšímu výkonu své podnikatelské činnosti i o dodavatelské smlouvy. Dne [datum] zaslala žalovaná 2) společnosti [právnická osoba] výzvu k zaplacení dluhu – předžalobní upomínku, kterou požadovala zaplacení devíti faktur, z nichž čtyři se shodují s fakturami, jež jsou řešeny v tomto řízení, a to s odůvodněním, že tyto pohledávky přešly v rámci projektu přeměny na nástupnickou společnost. Insolvenční dlužník, žalovaná 1) i žalovaná 2) jsou personálně propojeny osobou [jméno FO], jenž ve všech společnostech vystupoval nebo vystupuje jako člen statutárního orgánu. Dne [datum] byl na insolvenčního dlužníka podán věřitelský insolvenční návrh, věřitelé insolvenčního dlužníka přihlásili pohledávky v hodnotě minimálně ve výši 785 566 084,96 Kč (stav k [datum]), současně v době zpracování podkladů pro projekt přeměny měl dlužník krátkodobé pohledávky ve výši kolem 145 000 000 Kč a krátkodobé závazky ve výši kolem 368 000 000 Kč; ze struktury aktiv a pasiv insolvenčního dlužníka pak bylo patrné, že již k [datum] měl insolvenční dlužník nedostatečný cash flow, kdy jeho závazky více než dvojnásobně přesahovaly jeho pohledávky. Auditor, který dne [datum] zpracoval audit insolvenčního dlužníka, vznesl důvodnou pochybnost, zda insolvenční dlužník bude schopen pokračovat ve své činnosti.

5. Okresní soud uzavřel, že předmět úschovy náleží do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka a na jeho vydání má proto nárok žalobkyně. Předmět úschovy je cenou za dílo provedené insolvenčním dlužníkem v první polovině roku [rok] na základě dílčích objednávek, které byly fakturovány v období června až července [rok]. Byť projekt přeměny určil jako rozhodný den [datum], právní účinky přeměny nastaly až [datum]. Jelikož byly práce provedeny insolvenčním dlužníkem před datem [datum], stejně tak byly vystaveny i předmětné faktury, nemůže dle okresního soudu obstát argumentace žalované 2), že pohledávky na zaplacení těchto faktur přešly v rámci projektu přeměny na žalovanou 2) k [datum]. Právní účinky přeměny totiž nastávají až od zápisu do obchodního rejstříku, kdy nástupnická právnická osoba k tomuto dni nabude jmění v takové podobě, v jaké bude k tomuto dni existovat, resp. v rozsahu, jak bylo definováno v projektu přeměny. Pokud by měla žalovaná 2) nabýt tyto pohledávky z titulu projektu přeměny, musely by být dle okresního soudu práce provedeny po zápisu přeměny do obchodního rejstříku, tedy po [datum]. Okresní soud dále uzavřel, že předmět úschovy nelze vydat ani žalované 1), když postupní smlouvy posoudil jako absolutně neplatné, neboť odporují zákonu a zjevně narušují veřejný pořádek. Okresní soud shledal, že projekt přeměny byl účelovým krokem, jak z insolvenčního dlužníka vyvést prakticky veškerá aktiva nutná k dalšímu podnikání před podáním insolvenčního návrhu, a ponechat mu prakticky pouze dluhy. Insolvenční návrh byl přitom podán pouhý jeden den po zápisu přeměny do obchodního rejstříku, tj. [datum]. Ve spojení s personálním propojením insolvenčního dlužníka a žalovaných je pak dle okresního soudu zřejmé, že šlo o účelový krok k vyvedení majetku, aby tento nemohl být použit na uspokojení věřitelů insolvenčního dlužníka. Uzavření smluv o postoupení pohledávek pak nedává ekonomického smyslu, neboť u společnosti [právnická osoba] nebylo prakticky žádné riziko, že by neplnila své závazky. Postoupené pohledávky tak představovaly pro insolvenčního dlužníka prakticky jistý příjem ve prospěch majetkové podstaty. Pokud za postoupení pohledávek neobdržel insolvenční dlužník žádné protiplnění, lze dle okresního soudu uzavřít, že [jméno FO] jakožto jednatel insolvenčního dlužníka nepostupoval při uzavření smluv o postoupení pohledávek s péčí řádného hospodáře a jednal v rozporu s veřejným zájmem. Okresní soud pouze nad rámec tohoto odůvodnění doplnil, že i pokud by postupní smlouvy nebyly shledány jako absolutně neplatné, musely by být posouzeny jako relativně neplatné, a to s ohledem na porušení smluvního zákazu postoupit pohledávky bez souhlasu společnosti [právnická osoba], který vyplýval z obchodních podmínek společnosti [právnická osoba]. Okresní soud v této souvislosti uzavřel, že obchodní podmínky byly součástí smlouvy o dílo, neboť do ní byly inkorporovány jednotlivými dílčími objednávkami a společně s nimi a rámcovou smlouvou tvořily smluvní celek. Ohledně nákladů řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že zcela úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, tj. 29 589,18 Kč. Tyto náklady okresní soud spočetl dle tarifní hodnoty 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), když přiznal odměnu za šest úkonů právní služby po 2 500 Kč, šest paušálních náhrad po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., náhradu cestovného a náhradu za ztrátu času stráveného na cestě. Okresní soud uložil žalovaným zaplatit náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

6. Proti rozsudku okresního soudu podala včasné odvolání žalobkyně, a to do nákladového výroku II.; včasné odvolání podaly i obě žalované, a to do všech jeho výroků.

7. Žalobkyně namítala, že okresní soud nesprávně aplikoval při výpočtu nákladů řízení tarifní hodnotu dle § 9 odst. 3 odst. a) a. t. Žalobkyně je přesvědčena, že v daném případě se nejedná o penězi neocenitelný předmět řízení. Předmětem řízení sice bylo nahrazení souhlasu s vydáním úschovy a soud si pro rozhodnutí ve věci musel otázku vlastnictví k předmětu úschovy posoudit jako otázku předběžnou, hodnotu předmětu úschovy bylo nicméně možné bez větších obtíží určit. Žalobkyně odkázala na závěry Ústavního soudu v rozhodnutí [spisová značka], dle kterých se podle § 9 odst. 3 a. t. postupuje ve věcech určení neplatnosti právního úkonu jen v případě, že předmětem tohoto úkonu je věc penězi neocenitelná. Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dle kterého je třeba v případě sporu o povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy vycházet při určení odměny z hodnoty předmětu úschovy, na rozdíl od řízení o úschovách. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobkyni náleží za řízení před soudem prvního stupně náhrada nákladů řízení ve výši 104 759,95 Kč a přiznal žalobkyni náklady odvolacího řízení.

8. Žalované shodně navrhly, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne a uloží žalobkyni povinnost nahradit žalovaným náklady řízení, a to včetně nákladů řízení odvolacího. V rozsáhlých odvoláních vznesly prakticky shodné námitky, žalovaná 1) namítala zejména nesprávné právní posouzení ve vztahu k postupním smlouvám, které okresní soud posoudil jako absolutně neplatné. Žalovaná 1) je přesvědčena, že obchodní podmínky nebyly součástí smluvního vztahu, závěr o tom, že byly připojeny k objednávkám, okresní soud učinil pouze na podkladě listin – objednávek, které opatřil iniciativně sám přímo od společnosti [právnická osoba], tedy nezákonným způsobem. Dle žalované 1) okresní soud tímto překročil své oprávnění, nadto si nijak neověřil, zda dané obchodní podmínky skutečně byly akceptovány ze strany insolvenčního dlužníka; skutkový závěr, že tyto podmínky byly součástí smluvního vztahu tak učinil výlučně na podkladě nezákonných důkazů. Žalovaná 1) dále argumentovala tím, že postupní smlouvy byly úplatné a postoupením pohledávek tak nemohlo dojít k poškození insolvenčního dlužníka či jeho věřitelů. Žalovaná 2) označila za nesprávné všechny závěry okresního soudu a zopakovala námitku žalované 1), že okresní soud v řízení postupoval jako jakýsi „druhý“ žalobce a snažil se všemi způsoby vyplnit mezery v procesní činnosti žalobkyně. Pokud žalobkyně rezignovala na plnění svých procesních povinností, je nepřípustné, aby okresní soud tuto neaktivitu nahrazoval svou vlastní činností a opatřoval si sám důkazy, a to dokonce v situaci, kdy již bylo ukončeno dokazování a účastníkům bylo dáno poučení podle § 119a o. s. ř. Žalovaná 2) poukázala na to, že v rámci projektu přeměny přešla celá smlouva o dílo ze dne [datum] se společností [právnická osoba] na nástupnickou společnost – toto vyplývá přímo z příloh projektu přeměny (oddíl H – smluvní závazkové vztahy – zákazníci – Divize 1). Pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení (resp. podkladem pro cenu za dílo, složenou do soudní úschovy) nemohly být výslovně uvedeny v přílohách projektu přeměny, neboť v době jeho zpracování ještě neexistovaly, s ohledem na přechod celé smlouvy o dílo je nicméně logické, že tyto přešly na nástupnickou společnost současně se smlouvou o dílo. Nástupnická společnost k [datum] vstoupila do všech právních vztahů původní společnosti (insolvenčního dlužníka), které byly součástí jeho vyčleněného jmění. Žalovaná 2) je proto, odhlédne-li se od postoupení pohledávek žalované 1), jediným možným věřitelem těchto pohledávek.

9. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání byla podána proti rozsudku soudu prvního stupně oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné, nařídil jednání a přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.), přičemž důvodným shledal pouze odvolání žalobkyně.

10. Okresní soud provedl řádné dokazování v rozsahu nezbytném pro právní posouzení věci s níže uvedenými výjimkami, odvolací soud proto na skutková zjištění okresního soudu, jak byla výše shrnuta, v celém rozsahu odkazuje, a tyto pouze částečně doplňuje, jak je uvedeno níže. Odvolací soud rovněž shledal, že řízení před soudem prvního stupně netrpí žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo která by mohla přivodit újmu právům některého z účastníků.

11. V průběhu odvolacího řízení původní 1. žalovaná [právnická osoba], IČO [IČO] zanikla a na její místo vstoupila společnost [právnická osoba]., IČO [IČO žalované], o nástupnictví odvolací soud rozhodl usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum].

12. Odvolací soud doplnil dokazování notářským zápisem sp. zn. [spisová značka], kterým byl schválen projekt přeměny, jenž je k notářskému zápisu připojen. Z čl. 9.4 projektu přeměny se podává, že zúčastněné společnosti sjednaly, že pro případ, že v období od rozhodného dne do dne zápisu přeměny do obchodního rejstříku vzniknou pohledávky, neuvedené v přílohách projektu přeměny, které budou souviset jak s odštěpovaným jměním, tak se jměním rozdělované společnosti, přejdou tyto pohledávky na nástupnickou společnost v rozsahu, v jakém určí nástupnická společnost.

13. Podle § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle odst. 2 téhož ustanovení, soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

14. Podle § 125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.

15. K tvrzení žalované 2) k nezákonnosti procesního postupu okresního soudu je třeba uvést následující. Okresní soud si vyžádal vyjádření společnosti [právnická osoba] a současně objednávky, na základě kterých byly provedeny práce, jejichž cena je předmětem úschovy řešené v tomto řízení. Existence těchto listin nepochybně vyplývá z obsahu spisu (§ 120 odst. 2 o. s. ř.), když na tento způsob zavedené praxe mezi společností [právnická osoba] a insolvenčním dlužníkem odkazovaly ve svých podáních jak žalobkyně, tak obě žalované. Vyjádření společnosti [právnická osoba], jakožto zadavatele zakázek, je rovněž pochopitelným důkazním prostředkem, pokud měl okresní soud zjistit zavedenou praxi v rámci jejich obchodní spolupráce s insolvenčním dlužníkem. Odvolací soud v daném případě neshledal postup okresního soudu jako nezákonný; současně nejde o postup, kterým by mohla být způsobena újma na právech některého z účastníků. Nutno dodat, že ani bez listinných důkazů, které si okresní soud sám opatřil, by nedošlo k procesnímu následku spojenému s neaktivitou účastníka – tedy jeho procesnímu neúspěchu, neboť okresním soudem vyžádané listiny nepředstavovaly v daném případě stěžejní důkazy; současně žalobkyně nebyla nečinným účastníkem, který by sám ničeho netvrdil či neprokazoval. Odvolací námitka žalované 2), že okresní soud opatřil důkazy nezákonným způsobem a tímto postupem fakticky nahrazoval procesní povinnosti žalobkyně, je proto lichá.

16. Odvolací soud předesílá, že sepsání předmětu úschovy do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka nezakládá automaticky právo žalobkyně na vydání předmětu úschovy.

17. Podle § 299 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.

18. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] dospěl k závěru, že o tom, kdo má právo na předmět úschovy, složené u soudu za účelem splnění dluhu (závazku), soud vždy rozhodne v řízení o úschovách podle ustanovení § 185a a násl. o. s. ř., popřípadě v řízení o žalobě o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, podané podle ustanovení § 185e o. s. ř. (pozn. dnes § 299 z. ř. s.), byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen; to platí i tehdy, byl-li na majetek příjemce nebo přihlašovatele prohlášen konkurs ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění účinném do [datum]). Současně dovodil, že součástí majetkové podstaty dlužníka se předmět úschovy stává až poté, co byl z úschovy vydán; do té doby lze do podstaty zapsat pouze nárok na vydání předmětu úschovy. Nejvyšší soud přitom odmítl výklad, dle kterého by soupis předmětu úschovy do majetkové podstaty dlužníka „předurčoval“, komu má být předmět úschovy vydán.

19. Je na soudu, který rozhoduje o vydání úschovy, případně o žalobě o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy, aby posoudil, který z potencionálních příjemců má nejsilnější právo k předmětu úschovy, a tomu jej vydal. Otázku vlastnického, či jiného obdobného, práva k předmětu úschovy si přitom musí posoudit jako předběžnou otázku, a to bez ohledu na to, zda již došlo k sepsání předmětu úschovy do majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení. Odvolací soud se proto při přezkumu napadeného rozsudku v meritu věci zabýval zejména tím, zda mohl předmět úschovy přejít do majetku žalované 1) – z titulu postupních smluv, či žalované 2) – z titulu přeměny rozdělením sloučením.

20. Podle § 1897 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

21. Podle § 1881 odst. 1 o. z. postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje.

22. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle ust. § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

24. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění počátku nemožnému.

25. Okresní soud uzavřel, že postupní smlouvy byly absolutně neplatné, neboť zjevně odporují zákonu a současně jsou ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem. Odvolací soud se s tímto závěrem okresního soudu plně ztotožňuje. Třebaže je občanský zákoník vystavěn na principu, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné, než jako neplatné (§ 574 o. z.) a ust. § 588 o. z. je výjimečným institutem (jak vyplývá již ze samotného textu zákona, pokud je pro jeho aplikaci vyžadován „zjevný“ rozpor s dobrými mravy či „zjevné“ narušení veřejného pořádku), odvolací soud v tomto případě shledal jeho naplnění. Zásadní je zejména vzájemné propojení insolvenčního dlužníka a obou žalovaných, kdy všechny tři společnosti jsou provázány jednou fyzickou osobou jakožto statutárním orgánem, současně platí, že žalovaná 1) je po fúzi sloučením s původní žalovanou 1) jediným akcionářem žalované 2) a jediným společníkem insolvenčního dlužníka. Dále je třeba uvést, že pouhý den po zápisu přeměny rozdělením sloučením do obchodního rejstříku ([datum]), v důsledku, které došlo k oddělení podstatné části majetku insolvenčního dlužníka, bylo zahájeno insolvenční řízení ([datum]) ze strany věřitelů insolvenčního dlužníka. Postupní smlouvy byly uzavřeny krátce po vystavení předmětných faktur v červnu [rok], tedy v době, kdy již muselo být zřejmé, jaká část jmění insolvenčního dlužníka se bude v rámci přeměny oddělovat a že insolvenční dlužník je ohrožen věřitelským insolvenčním návrhem. Zjevným účelem těchto formálně úplatných postupních smluv bylo vyvedení dobře vymahatelných pohledávek do společnosti (stejné vlastnické struktury), která však nebyla ohrožena nároky svých věřitelů v insolvenčním řízení. Postupní smlouvy byly sjednány jako úplatné, žalovaná 1) nicméně neprokázala, že insolvenčnímu dlužníkovi za postoupené pohledávky, které měly hodnotu přes milion korun českých, poskytla odpovídající protiplnění, resp. jakékoli protiplnění. Tím neunesla důkazní břemeno k prokázání, že se nejednalo o právní jednání, jehož účelem bylo zneužití práva a krácení věřitelů insolvenčního dlužníka.

26. Podle § 6 odst. 2 o. z. platí, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal, nebo nad kterým má kontrolu.

27. Podle § 8 o. z. platí, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

28. Odvolací soud dospěl k závěru, že uzavření postupních smluv mezi žalovanou 1) a insolvenčním dlužníkem bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem, když směřovalo výlučně k vědomému zkrácení věřitelů insolvenčního dlužníka a k obohacení žalované 1), jejíž vlastnická struktura byla totožná s vlastnickou strukturou insolvenčního dlužníka; rovněž statutárním orgánem obou společností byla tatáž fyzická osoba. Pouze tímto krokem bylo možné zajistit předmětné pohledávky proti věřitelům, neboť pokud by byly ponechány jako majetek insolvenčního dlužníka, staly by se součástí majetkové podstaty dlužníka a dispozice k nim by prohlášením konkurzu přešly na insolvenčního správce. Nadto je dána přímá časová souvislost posuzovaného právního jednání a následného úpadku insolvenčního dlužníka. Lze proto přisvědčit závěru okresního soudu, že postupní smlouvy jsou absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť porušení veřejného pořádku je zcela zjevné a natolik závažné, že nelze uvažovat o neplatnosti relativní, kterou lze zjistit pouze k námitce strany, v jejíž prospěch má svědčit. V daném případě není však dotčena pouze společnost [právnická osoba], která si v obchodních podmínkách vymínila souhlas s postoupením pohledávek za společností [právnická osoba]; dotčeni musí být nutně všichni věřitelé insolvenčního dlužníka i insolvenční dlužník, který postoupením pohledávek bez přiměřené protihodnoty ponížil svůj majetek a dále napomohl svému úpadku. Insolvenční dlužník se potýkal s finančními problémy již na konci roku [rok], jak vyplývá i z auditní zprávy; přesto v roce [rok] podstoupil zjevně nevýhodnou přeměnu a uzavřel postupní smlouvy, kterými rozdíl v aktivech a pasivech ještě násobně navýšil. S přihlédnutím k přímému personálnímu propojení insolvenčního dlužníka a obou žalovaných, a dále k blízké časové souvislosti, nelze učinit jiný závěr, než že postupním smlouvám ve formě, v jaké byly uzavřeny, nelze přiznat žádnou právní ochranu. K absolutní neplatnosti právního jednání musejí soudy přihlédnout z úřední povinnosti. Je proto nerozhodné, zda obchodní podmínky společnosti [právnická osoba] byly součástí smluvního vztahu mezi společností [právnická osoba] a insolvenčním dlužníkem, neboť jejich porušení by naplnilo pouze neplatnost relativní.

29. Z výše uvedeného je zřejmé, že pohledávky za společností [právnická osoba], na něž bylo plněno do úschovy, která je předmětem tohoto řízení, nepřešly na žalovanou 1), neboť postupní smlouvy, kterými se tak mělo stát, jsou absolutně neplatné a nejsou proto způsobilé vyvolat žádné právní účinky. Předmět úschovy proto nemůže být vydán žalované 1), neboť žalovaná 1) není jeho vlastníkem.

30. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda mohly pohledávky přejít na nástupnickou společnost (žalovanou 2) v důsledku přeměny rozdělením sloučením, kdy došlo k oddělení části jmění insolvenčního dlužníka a jeho přechodu na již existující společnost – žalovanou 2). Okresní soud uzavřel, že se tak stát nemohlo, neboť den zápisu přeměny do obchodního rejstříku nastal až poté, co byly práce provedeny a vyúčtovány insolvenčním dlužníkem. Rozhodný den přitom shledal účetním nástrojem, z nějž nelze dovozovat žádné právní důsledky.

31. Podle § 174 odst. 1 o. z. je přeměnou právnické osoby fúze, rozdělení a změna právní formy.

32. Podle § 175 odst. 2 o. z. stane-li se přeměna právnické osoby účinnou, nelze rozhodnout, že nenastala, ani vyslovit neplatnost právního jednání, které k přeměně vedlo, a nelze zrušit zápis přeměny do veřejného rejstříku.

33. Podle § 176 odst. 1 o. z. platí, že při přeměně musí být stanoven rozhodný den, od něhož se jednání zanikající právnické osoby považuje z účetního hlediska za jednání uskutečněné na účet nástupnické právnické osoby. Podle odst. 2 platí, že ke dni předcházejícímu rozhodný den sestaví zanikající právnická osoba nebo právnická osoba rozdělovaná odštěpením konečnou účetní závěrku. K rozhodnému dni sestaví nástupnická právnická osoba nebo právnická osoba rozdělovaná odštěpením zahajovací rozvahu.

34. Podle § 177 odst. 1 o. z. účinnost přeměny právnické osoby zapisované do veřejného rejstříku nastává dnem zápisu do veřejného rejstříku. V takovém případě se rozhodný den stanoví tak, aby nepředcházel den podání návrhu na zápis přeměny do veřejného rejstříku o více než dvanáct měsíců.

35. Podle § 179 odst. 3 o. z., při rozdělení právnické osoby odštěpením se rozdělovaná právnická osoba neruší, ani nezaniká, ale vyčleněná část jejích práv a povinností přechází na existující nebo nově založenou právnickou osobu.

36. Rozhodný den konstruuje právní fikci, která nastává v okamžiku zápisu přeměny do obchodního rejstříku, nikoliv dříve. Od rozhodného dne se z účetního hlediska hledí na jednání zanikající společnosti jako na jednání (uskutečněná na účet) nástupnické společnosti. Bude-li realizována fúze nebo převod jmění na společníka, pak se od rozhodného dne hledí na zanikající společnost, jako by z ekonomického pohledu již neexistovala a veškerou aktivitu vykonávala na vlastní účet příslušná nástupnická společnost. V případě realizace rozštěpení nebo odštěpení se pak od rozhodného dne považuje příslušná vydefinovaná část jmění (určená k přechodu na danou nástupnickou společnost), jako by již byla součástí této nástupnické společnosti. Tedy, odhlédne-li se od daňových aspektů, od rozhodného dne jsou veškeré účetní zápisy zanikající nebo rozdělované společnosti, co do jmění, které má přecházet na příslušnou nástupnickou společnost, již součástí účetních zápisů dané nástupnické společnosti (srov. Šafránek, J., Floriánová, L., Podškubka, T., Hlaváč, J., Pěsna, L. Zákon o přeměnách obchodních společností a družstev: Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer, k § 10).

37. I když § 1 odst. 3 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev stanoví, že se na přeměny použijí pouze ustanovení občanského zákoníku ohledně přeměn právnických osob nebo přemístění sídla, jsme toho názoru, že se na projekt přeměny při zohlednění jeho specifik použijí i ustanovení § 545 a násl. obč. zák. týkající se právních jednání. (srov. Šafránek, J., Floriánová, L., Podškubka, T., Hlaváč, J., Pěsna, L. Zákon o přeměnách obchodních společností a družstev: Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer, k § 14). Projekt přeměny se proto plně řídí ustanoveními občanského a obchodního zákoníku o právních úkonech obecně a smlouvách, pokud ze zákona o přeměnách neplyne něco jiného. Pokud je projekt přeměny jednostranným právním úkonem, jde o právní úkon neadresný, takže je perfektní v okamžiku, kdy je učiněn, zatímco projekt přeměny, který má povahu smlouvy, je perfektní okamžikem jejího uzavření. Zde se plně uplatní obecná úprava uzavírání smluv obsažená v občanském a obchodním zákoníku, neboť zákon o přeměnách neobsahuje žádnou odchylku od tam upraveného postupu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

38. V řízení před okresním soudem bylo prokázáno, že předmět úschovy nebyl promítnut do přímého výčtu pohledávek, které se mají od rozhodného dne stát součástí odštěpovaného jmění insolvenčního dlužníka, do tohoto výčtu byla nicméně promítnuta rámcová smlouva o dílo ze dne [datum] uzavřená mezi insolvenčním dlužníkem a společností [právnická osoba]; současně byly zahrnuty některé starší pohledávky z této smlouvy (rok [rok]). Předmět úschovy je tvořen pohledávkami, které insolvenčnímu dlužníkovi vznikly v období od rozhodného dne do dne zápisu přeměny. Je proto nezbytné uvažovat, zda tyto pohledávky mohly přejít na nástupnickou společnost v důsledku ust. čl. 9.4 projektu přeměny, který pro vyloučení pochybností stanoví pravidlo, jak nakládat s pohledávkami vzniklými právě v tomto období. Podle tohoto článku platí, že pohledávky, které nad rámec přílohy projektu přeměny přejdou na nástupnickou společnost, určí nástupnická společnost – žalovaná 2). Žalovaná 2) projevila ve vztahu k předmětu úschovy svou vůli ve výzvě k zaplacení, datované [datum], zaslané společnosti [právnická osoba], v níž uvedla čtyři z šesti pohledávek, které tvoří předmět úschovy. Tedy lze uzavřít, že předmět úschovy na žalovanou č. 2) formálně přešel. Nicméně nelze přehlédnout to, že se tak stalo až poté, co mělo být všech šest pohledávek postoupeno na žalovanou 1), a to přímo insolvenčním dlužníkem. Tento postup žalované 2) nedává žádného racionálního smyslu, než že se jednalo o snahu vyvedení těchto částek z majetku dlužníka. Počínaje od rozhodného dne musel insolvenční dlužník účtovat dvojmo, jinak by nemohl k účinnosti přeměny (zápisu do obchodního rejstříku) správně vydělit odštěpované jmění a toto převést na nástupnickou společnost. Musel tak s jistotou vědět, které pohledávky mají v rámci přeměny přejít (a to včetně nově vznikajících) na nástupnickou společnost, a které si ponechá. Nelze ani přehlédnout to, že k postoupení předmětných pohledávek došlo pouhý měsíc před účinností přeměny (učiněné přímo insolvenčním dlužníkem bez přiměřeného protiplnění) na žalovanou 1). Z uvedeného plyne, že zjevným účelem kumulovaných právních jednání dlužníka a žalovaných bylo pouze a jen vyvedení předmětu úschovy z majetku insolvenčního dlužníka, přičemž pro případ, že by z nějakého důvodu neobstálo jedno z právních jednání, bylo učiněno duplicitně ještě druhé, se stejným výsledkem. Tomuto závěru především nasvědčuje personální provázání všech tří zúčastněných společností, jejichž vůli určovala jedna a tatáž fyzická osoba, která tak nakumulovala právní jednání, jejichž účelem a cílem bylo vyvedení majetku z insolvenčního dlužníka do společností, které nebyly předlužené. Projektem přeměny i uzavřením postupních smluv tato osoba pouze dále prohloubila špatnou finanční situaci insolvenčního dlužníka, a činila tak vědomě za účelem obohacení společností, které plně ovládala. Celý popsaný konstrukt vede nepochybně k závěru, že jednání, kterým došlo k zařazení předmětu úschovy do odštěpovaného jmění insolvenčního dlužníka, je zjevným zneužitím práva, tudíž absolutně neplatné, a jako takové nemůže požívat právní ochranu.

39. Byť není správný závěr okresního soudu o tom, že předmět úschovy nemohl přejít na nástupnickou společnost v rámci přeměny proto, že den účinnosti přeměny nastal až po vzniku předmětu úschovy, resp. pohledávek, jejichž plnění nyní představuje předmět úschovy, odvolací soud dospěl stejně jako okresní soud k závěru, že předmět úschovy na nástupnickou společnost nepřešel, i když z jiných důvodů. Žalovaná 2) proto rovněž není vlastníkem předmětu úschovy, a tento jí tak nemůže být vydán.

40. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jakož i ve výroku III., kterým bylo žalovaným uloženo uhradit České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř. Ve vztahu k výroku III. odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, s nímž se ztotožňuje.

41. Výrokem II. okresní soud správně přiznal zcela úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení proti žalovaným. Okresní soud náklady řízení vypočetl podle tarifní hodnoty § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do [datum] (dále jen „a. t.“) s odůvodněním, že se jedná o určení, zda tu je právo, a přestože hodnotu tohoto práva lze vyjádřit penězi, nejednalo se současně o řízení, v němž žalobkyně požadovala přímo zaplacení této částky, ale pouze nahrazení projevu vůle s vydáním úschovy. Dle okresního soudu bylo proto namístě aplikovat § 9 odst. 3 a. t., které je ustanovením speciálním ve vztahu k § 7 a § 8 a. t. Odvolací soud nicméně musí přisvědčit odvolací námitce žalobkyně, že okresní soud pochybil při výpočtu výše náhrady nákladů řízení.

42. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uzavřel, že pokud je předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba zásadně při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Nelze proto vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 advokátního tarifu. Opačný postup může znamenat porušení základního práva na soudní ochranu a zásah do legitimního očekávání vlastnického práva.

43. V této souvislosti je nezbytné zásadně rozlišovat mezi řízením o vydání úschovy (§ 298 z. ř. s.) a řízením o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy (§ 299 z. ř. s.). Zatímco řízení o vydání úschovy má povahu nesporného řízení, v němž může vystupovat i pouze jediný účastník s žádostí o vydání úschovy (kdy tato žádost se neliší v závislosti na hodnotě předmětu úschovy), řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy je sporným řízením, v němž je mimo jiné řešena i otázka vlastnického práva, byť jako otázka předběžná. Nejvyšší soud připustil, že v řízení o vydání úschovy je namístě aplikovat tarifní hodnotu podle § 9 odst. 3 a. t., neboť opačný přístup by znamenal řadu absurdních situací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Tyto závěry však nelze aplikovat v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy. Složitost úkonů v tomto řízení činěných (ať už účastníky, nebo jejich zástupci) se jednoznačně odvíjí od složitosti věci jako takové; úkony v případě mnohamilionové úschovy pak budou jednoznačně složitější, než v případě úschovy v řádu několika tisíc korun. Současně platí, že v případě finanční úschovy lze bezpečně určit hodnotu předmětu úschovy, a z této při výpočtu nákladů řízení vycházet.

44. Odvolací soud proto náklady řízení před soudem prvého stupně přepočetl dle shora uvedeného právního posouzení, kdy vycházel z hodnoty předmětu úschovy. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni mělo být na náhradě nákladů řízení přiznáno 104 802,78 Kč, a to za šest úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 a. t. (v podrobnostech odvolací soud odkazuje na výčet jednotlivých úkonů, jak je učinil okresní soud v odstavci 142 odůvodnění napadeného rozsudku, se kterým se odvolací soud plně ztotožňuje) po 12 860 Kč za úkon podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6 a. t., tj. celkem 77 160 Kč, dále žalobkyni přiznal šest paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., tj. celkem 1 800 Kč, cestovné a náhradu za ztrátu času v celkové výši 7 158 Kč (v podrobnostech odvolací soud opět odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které je v této části správné) a daň z přidané hodnoty z částky 86 118 Kč ve výši 21 %, tj. 18 084,78 Kč; k této částce odvolací soud připočetl ještě dva úkony nezastoupeného účastníka po 300 Kč podle § 1, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za úkony učiněné přímo žalobkyní dne [datum] a dne [datum].

45. Odvolací soud proto výrok II. napadeného rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaným uložil nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 104 802,78 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

46. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl tak, že zcela úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1, ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. ve výši 25 760,24 Kč. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou za jeden úkon právní služby (sepis odvolání do výroku o nákladech řízení) v částce 6 430 Kč dle § 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 2 písm. c) a. t., odměnou za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání žalovaných) v částce 12 860 Kč dle § 8 odst. 1, § 7 bod 6 a. t., dále paušální náhradou hotových výdajů 600 Kč za podání odvolání a vyjádření k podanému odvolání podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do [datum] a daní z přidané hodnoty z odměny a nákladů zastoupení ve výši 21 %, tj. 4 176,90 Kč podle § 151 odst. 2 o. s. ř., k této částce odvolací soud připočetl ještě za jeden úkon nezastoupeného účastníka 300 Kč podle § 1, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za účast přímo žalobkyně u jednání odvolacího soudu a cestovné z [adresa] a zpět k soudnímu jednání osobním automobilem tov. zn. BMW, SPZ [SPZ], průměrná spotřeba 6,1 l/100 km, při ujetí celkem [hodnota] km, průměrná cena MN za 1 l 34,70 Kč, sazba základní náhrady za 1 km 5,80 Kč, cena spotřebovaných pohonných hmot 372,54 Kč, základní náhrada 1 020,80 Kč, celkem 1 393,34 Kč. Náhradu nákladů řízení jsou žalované povinny zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení