9Ad 6/2022 – 100

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobkyně: PharmDr. Mária Hečková, IČO: 62934759 sídlem Platónova 3282/16, 143 00 Praha 4 zastoupené obecným zmocněncem Mgr. J. P. sídlem X proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 15. 2. 2022, č. j. MZDR 2095/2021–6/OLZP, sp. zn. OLZP: A1/2021, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 15. 2. 2022, č. j. MZDR 2095/2021–6/OLZP, sp. zn. OLZP: A1/2021, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám obecného zmocněnce žalobkyně Mgr. J. P.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 4. 2022 domáhala u Městského soudu v Praze (dále jen „soud“) přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále jen „žalovaný“) ze dne 15. 2. 2022, č. j. MZDR 2095/2021–6/OLZP, sp. zn. OLZP: A1/2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný k odvolání žalobkyně částečně potvrdil a částečně změnil rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „Ústav“) ze dne 21. 12. 2020, č. j. sukl308471/2020, sp. zn. sukls104624/2020 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně (dále též jen jako „obviněný z přestupku“) ve výroku I. shledána vinnou ze spáchání přestupků uvedených v ustanoveních 1) § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o léčivech“), kterého se obviněný z přestupku jako provozovatel nestátního zdravotnického zařízení – lékárny U sv. Ludmily, na adrese Belgická 238/37, 120 00 Praha 2 (dále jen „kontrolovaná lékárna“) – dopustil tím, že jako provozovatel lékárny v období od 2. 9. 2015 do 3. 7. 2017 distribuoval léčivé přípravky, aniž by byl držitelem povolení k distribuci léčivých přípravků, když dodával léčivé přípravky zahraničnímu odběrateli na základě níže uvedených faktur: [OBRÁZEK] tedy v tomto období distribuoval ze skladu kontrolované lékárny zahraničnímu odběrateli – společnosti SAPPADA spol s.r.o., IČO: 36 022 543, Bystrický rad 81, 960 01 Zvolen, Slovenská republika (dále jen „SAPPADA spol. s r.o.“), provozujícímu Lékárnu SAPPADA na adrese Bystrický rad 81, 960 01 Zvolen, Slovenská republika, celkem 17 585 balení registrovaných léčivých přípravků, v celkové hodnotě 14 151 750,60 Kč, kdy jmenný seznam distribuovaných léčivých přípravků tvoří přílohu č. 1 k tomuto rozhodnutí, která je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, čímž porušil ustanovení § 7 odst. 2, § 8 odst. 8 a § 75 odst. 3 zákona o léčivech [dále jen „výrok č. I bod 1)“], 2) § 103 odst. 7 písm. b) zákona o léčivech, kterého se obviněný z přestupku jako poskytovatel zdravotních služeb a provozovatel kontrolované lékárny dopustil tím, že v kontrolované lékárně při své činnosti nedodržel pravidla správné lékárenské praxe stanovené prováděcím předpisem, konkrétně vyhláškou č. 84/2008 Sb., o správné lékárenské praxi, bližších podmínkách zacházení s léčivy v lékárnách, zdravotnických zařízeních a u dalších provozovatelů a zařízení vydávajících léčivé přípravky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o správné lékárenské praxi“), když: a) v období od 5. 12. 2016 do dne kontroly, tj. do 1. 8. 2017, nezajistil kontrolu účinnosti sterilizačního přístroje v předepsaném termínu, když poslední kontrola sterilizačního přístroje používaného v kontrolované lékárně (HS Stericell 111) byla provedena dne 4. 12. 2015, další kontrola účinnosti sterilizačního přístroje neproběhla, ačkoliv měla být provedena nejpozději dne 4. 12. 2016, čímž porušil ustanovení § 3 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 84/2008 Sb., o správné lékárenské praxi, bližších podmínkách zacházení s léčivy v lékárnách, zdravotnických zařízeních a u dalších provozovatelů a zařízení vydávajících léčivé přípravky, ve znění účinném v době spáchání přestupku (dále jen „vyhláška o správné lékárenské praxi, ve znění účinném v době spáchání přestupku“), kterému odpovídá povinnost dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. f) vyhlášky o správné lékárenské praxi [dále jen „výrok č. I bod 2) písm. a)“], b) ke dni kontroly, tj. ke dni 1. 8. 2017, v kontrolované lékárně prováděl hromadnou přípravu léčivých přípravků ALNAGON a NOSNÍ KAPKY 10 g a meziproduktů SOL. DEXAMETH. ACETICI 1 % PROPYLENGL. a TARGESIN SOL 10 %, bez technologického předpisu, čímž porušil ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky o správné lékárenské praxi [dále jen „výrok č. I bod 2) písm. b)“], c) ke dni kontroly, tj. ke dni 1. 8. 2017, hromadně připravené léčivé přípravky v kontrolované lékárně, konkrétně léčivé přípravky označené jako ALNAGON a NOSNÍ KAPKY 10 g, neoznačil datem přípravy, čímž porušil ustanovení § 8 odst. 2 písm. e) vyhlášky o správné lékárenské praxi, podpisem připravujícího, čímž porušil ustanovení § 8 odst. 2 písm. f) vyhlášky o správné lékárenské praxi, a dobou použitelnosti, čímž porušil ustanovení § 8 odst. 2 písm. h) vyhlášky o správné lékárenské praxi [dále jen „výrok č. I bod 2) písm. c)“], d) ke dni kontroly, tj. ke dni 1. 8. 2017, meziprodukty léčivých přípravků v kontrolované lékárně, konkrétně meziprodukty SOL. DEXAMETH. ACETICI 1 % PROPYLENGL. a TARGESIN SOL 10 %, neoznačil dobou použitelnosti, čímž porušil ustanovení § 8 odst. 3 písm. d) vyhlášky o správné lékárenské praxi [dále jen „výrok č. I bod 2) písm. d)“], čímž porušil ustanovení § 79 odst. 3 zákona o léčivech, 3) § 103 odst. 5 písm. a) zákona o léčivech, kterého se obviněný z přestupku jako poskytovatel zdravotních služeb a provozovatel kontrolované lékárny dopustil tím, že při vedení dokumentace nepostupoval v souladu s požadavky stanovenými prováděcím předpisem, konkrétně vyhláškou o správné lékárenské praxi, když v rozporu s ustanovením § 21 odst. 2 vyhlášky o správné lékárenské praxi, ve znění účinném v době spáchání přestupku, ke dni kontroly, tj. ke dni 1. 8. 2017, v kontrolované lékárně neoznačil léčivé přípravky a léčivé látky po uplynutí doby jejich použitelnosti jako nepoužitelné a neuchovával je odděleně od ostatních léčivých přípravků, léčivých látek a pomocných látek, konkrétně se jednalo o tyto léčivé přípravky: [OBRÁZEK] čímž porušil ustanovení § 79 odst. 10 zákona o léčivech [dále jen „výrok č. I bod 3)“], 4) § 103 odst. 9 písm. d) zákona o léčivech, kterého se obviněný z přestupku jako poskytovatel zdravotních služeb a provozovatel kontrolované lékárny dopustil tím, že ke dni kontroly, tj. ke dni 1. 8. 2017, nevedl v kontrolované lékárně úplnou a průkaznou evidenci skladových zásob, příjmu a výdeje léčivých přípravků, konkrétně se jednalo o tyto léčivé přípravky [OBRÁZEK] čímž porušil ustanovení § 82 odst. 3 písm. e) zákona o léčivech, ve znění účinném v době spáchání přestupku, kterému odpovídá povinnost dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. e) zákona o léčivech [dále jen „výrok č. I bod 4)“], 5) § 103 odst. 10 písm. e) zákona o léčivech, kterého se obviněný z přestupku jako poskytovatel zdravotních služeb a provozovatel kontrolované lékárny dopustil tím, že vydával léčivé přípravky také zdravotnickým zařízením, která jsou poskytovateli lůžkové péče, ačkoli tyto poskytovatele neměl uvedeny v rozhodnutí o oprávnění k poskytování zdravotních služeb dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“) vydaného pro kontrolovanou lékárnu a kontrolovaná lékárna nebyla pro výdej lůžkovým zařízením vybavena dle požadavků vyhlášky č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče, ve znění pozdějších předpisů, když dne 13. 7. 2017 vydal léčivé přípravky v ceně 22 263,37 Kč zdravotnickému zařízení OB KLINIKA a.s., IČ: 288 92 950, na adrese Pod Krejcárkem 975, 130 00 Praha 3 (Fakturováno na společnost Progress Medical a.s., IČ: 284 75 682, se sídlem Pod Krejcárkem 975/2, 130 00 Praha 3, ačkoli objednatelem léčivých přípravků byla společnost OB KLINIKA a.s., IČ: 288 92 950, na adrese Pod Krejcárkem 975, 130 00 Praha 3), a dne 31. 7. 2017 vydal léčivé přípravky v ceně 10 624,40 Kč zdravotnickému zařízení Ústav hematologie a krevní transfuze, IČ: 000 23 736, na adrese U Nemocnice 504/1, Praha 2 – Nové Město, přičemž vydal tyto léčivé přípravky: OB KLINIKA a.s. [OBRÁZEK] Ústav hematologie a krevní transfúze [OBRÁZEK] čímž porušil ustanovení § 82 odst. 4 věta první zákona o léčivech [dále jen „výrok č. I bod 5)“], 6) § 103 odst. 10 písm. f) zákona o léčivech, kterého se obviněný z přestupku jako poskytovatel zdravotních služeb a provozovatel kontrolované lékárny měl dopustil tím, že při výdeji léčivých přípravků a vedení evidence nepostupoval v souladu s pravidly správné lékárenské praxe stanovenými prováděcím právním předpisem, vyhláškou o správné lékárenské praxi, když v rozporu s jejím ustanovením § 19 odst. 1 při výdeji léčivých přípravků na žádanku nebyl potvrzen jejich příjem osobou, která žádanku vystavila, nebo jí pověřenou osobou, konkrétně se jednalo o nepotvrzené výdeje zdravotnickým zařízením – OB KLINIKA a.s., IČ: 28892950, Pod Krejcárkem 975, 130 00 Praha 3, výdej uskutečněn základě Výdejky – dodacího listu č. V2103 dne 13. 7. 2017 – ASKLEPION – Lasercentrum Praha, s.r.o., IČ: 15068393, Londýnská 160/39, 120 00 Praha 2, výdej uskutečněn na základě výdejky – dodacího listu č. V2106 dne 13. 7. 2017 čímž porušil ustanovení § 83 odst. 6 písm. b) zákona o léčivech [dále jen „výrok č. I bod 6)“], 7) § 36 odst. 1 písm. l) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o návykových látkách“), kterého se měl obviněný z přestupku jako poskytovatel zdravotních služeb a provozovatel kontrolované lékárny dopustit tím, že návykové látky a přípravky, které je obsahují, neskladoval v uzamykatelné schráně z kovu, ale v uzamykatelné dřevěné skříňce v kanceláři kontrolované lékárny, konkrétně se jednalo o léčivé přípravky – SUBUTEX 8 MG 8MG TBL SLG 7, dvacet devět balení – SUBOXONE 2MG/0,5MG SLG TBL NOB 7, jedenáct balení – SUBOXONE 8MG/2MG SLG TBL NOB 7, patnáct balení čímž porušil ustanovení § 10 odst. 4 zákona o návykových látkách [dále jen „výrok č. I bod 7)“], 8) § 36 odst. 2 písm. h) zákona o návykových látkách, kterého se obviněný z přestupku jako poskytovatel zdravotních služeb a provozovatel kontrolované lékárny dopustil tím, že při vedení evidence a dokumentace návykových látek a přípravků, které je obsahují, nepostupoval způsobem stanoveným vyhláškou č. 123/2006 Sb., o evidenci a dokumentaci návykových látek a přípravků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 123/2006 Sb.“) když: a) inventury v evidenčních knihách nebyly prováděny v pravidelných měsíčních intervalech, když ke dni kontroly, tj. ke dni 1. 8. 2017, nebyly v evidenční knize č. I provedeny inventury za měsíce květen a červen 2017, čímž měl porušit ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky č. 123/2006 Sb. [dále jen „výrok č. I bod 8) písm. a)“], b) u inventur nebylo uvedeno datum jejich provedení, když ke dni kontroly, tj. ke dni 1. 8. 2017 v evidenčních knihách II, V a VII u inventur za červen 2017 nebylo uvedeno datum provedení inventury, a v evidenční knize VI nebylo uvedeno datum provedení u inventur za měsíce duben, květen a červen 2017, čímž měl porušit ustanovení § 4 odst. 2 vyhlášky č. 123/2006 Sb. [dále jen „výrok č. I bod 8) písm. b)“], c) evidenční záznamy v evidenčních knihách ke dni kontroly, tj. ke dni 1. 8. 2017, neobsahovaly všechny požadované údaje, když v žádné z evidenčních knih (I – VII) nebyla uváděna léková forma a v evidenčních knihách I až VII nebylo uváděno sídlo dodavatele u záznamů o příjmech léčivých přípravků, čímž měl porušit ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) a g) vyhlášky č. 123/2006 Sb. [dále jen „výrok č. I bod 8) písm. c)“], čímž porušil ustanovení § 32 odst. 1 zákona o návykových látkách.

3. Za jednání uvedená ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí byla žalobkyni uložena v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 písm. e) zákona o léčivech pokuta ve výši 5 150 000 Kč, a to jako úhrnná pokuta za přestupek nejpřísněji postižitelný, kterým je přestupek uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech, za který lze v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 písm. e) zákona o léčivech uložit pokutu až do výše 20 000 000 Kč.

4. Výrokem II. prvostupňového rozhodnutí Ústav zastavil správní řízení vedené se žalobkyní ve věci důvodného podezření ze spáchání přestupku dle § 103 odst. 10 písm. d) zákona o léčivech, z důvodu zániku odpovědnosti dle § 86 odst. 1 písm. h) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkového zákona“).

5. Výrokem III. prvostupňového rozhodnutí byla žalobkyni uložena povinnost uhradit v souladu s ustanovením § 95 odst. 1 přestupkového zákona ve spojení s ustanovením § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) paušální částkou náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

6. Žalovaný napadeným rozhodnutím zrušil výrok č. I bod 2) písm. a) prvostupňového rozhodnutí a řízení v tomto rozsahu zastavil. Dále žalovaný změnil výrok č. I v části o stanovení výše pokuty tak, že se žalobkyni ukládá úhrnná pokuta ve výši 5 100 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalovaný odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Napadené rozhodnutí

7. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně v zákonné lhůtě dne 21. 12. 2020 odvolání, doplněné podáním ze dne 2. 6. 2021, a to co do výroku I. a III. pro nezákonnost a nesprávnost prvostupňového rozhodnutí a pro vady řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo (dále jen „odvolání“).

8. První odvolací námitkou žalobkyně namítala, že došlo k zániku odpovědnosti ve smyslu § 109 odst. 3 zákona o léčivech a § 29 a násl. přestupkového zákona, a to zejména u údajných přestupků podle § 103 odst. 1 písm. a) a § 103 odst. 7 písm. b) zákona o léčivech.

9. Ve druhé odvolací námitce žalobkyně uvedla, že řízení, které vydání prvostupňového rozhodnutí předcházelo, trpí vadami, kdy Ústav zejména neprovedl náležitě všechny důkazy a nezohlednil dostatečně všechny relevantní okolnosti případu, rozhodnutí obsahuje další nesprávnosti a rozpory s právními předpisy a výše uložené pokuty je zjevně nepřiměřená a likvidační a ve svém důsledku nezákonná.

10. Třetí odvolací námitkou žalobkyně zpochybnila závěr Ústavu, že lékárnou je místo poskytování zdravotní péče provozované osobou oprávněnou k poskytování zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách a zahraniční lékárna tyto podmínky nesplňuje. Žalobkyně uvedla, že zákon o léčivech na žádném místě neobsahuje definici pojmu lékárna. Předmětné ustanovení § 82 odst. 4 zákona o léčivech přitom užívá právě pojem lékárna, nikoli pojem provozovatel či provozovatel oprávněný vydávat léčivé přípravky nebo poskytovatel zdravotní péče. Pokud tedy zákonodárce používá výlučně pojmu provozovatel oprávněný vydávat léčivé přípravky (nebo popř. pojmu obdobného), není dle žalobkyně při použití argumentu a contrario možné účelově tvrdit, že pokud zákonodárce v § 82 odst. 4 zákona o léčivech užil pojmu lékárna, míní se tím rovněž pojem provozovatel oprávněný vydávat léčivé přípravky.

11. Ve čtvrté odvolací námitce žalobkyně uvedla, že zákon o léčivech pro porušení podmínek pro vydávání léčivých přípravků podle věty druhé § 82 odst. 4 zákona o léčivech stanovuje zvláštní skutkovou podstatu správního deliktu, a to skutkovou podstatu dle § 103 odst. 10 písm. e) zákona o léčivech. Vzhledem k přímému odkazu na porušení podmínek výdeje a výši zákonem o léčivech předvídané maximální sankce za správní delikt dle § 103 odst. 10 písm. e) zákona o léčivech (max. 300 tis. Kč, viz § 107 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech), se přitom jednalo podle názoru žalobkyně o skutkovou podstatu privilegovanou, resp. speciální k obecným skutkovým podstatám týkajících se distribuce léčivých přípravků (kde pokuta stanovena do 20 mil Kč, viz § 107 odst. 1 písm. e) zákona o léčivech). Pokud je možné jednání podřadit pod skutkovou podstatu speciální/privilegovanou, není na základě principu speciality možné uplatnit skutkovou podstatu obecnou. I pokud by tedy účastnice nesplnila podmínky pro výdej léčivých přípravků dle věty druhé ustanovení § 82 odst. 4 zákona o léčivech, bylo by možné uplatnit postih pouze podle speciální skutkové podstaty § 103 odst. 10 písm. e) zákona o léčivech se sankcí dle § 107 odst. 1 písm. b) zákona o léčivech v maximální výši 300 000 Kč, což Ústav v rozhodnutí neučinil a tím rozhodnutí zatížil vadou.

12. V páté odvolací námitce žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, kterým došlo ke zrušení ustanovení § 112 odst. 2 věty první přestupkového zákona, protože „úprava promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří součást vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, s nímž je napadená zákonná úprava v rozporu, jelikož směřuje k ústavně reprobovanému výsledku v podobě užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch obviněného.“ Žalobkyně v kontextu tohoto nálezu namítala, že zákon o léčivech, ve znění účinném do 30. 6. 2017, stanovil objektivní dobu promlčení odpovědnosti na 5 let ode dne, kdy byl přestupek (správní delikt) spáchán a subjektivní dobu promlčení vázanou na zahájení řízení o přestupku správním orgánem, kdy správní orgán musí zahájit řízení o přestupku do 2 let ode dne, kdy porušení zjistil (dozvěděl se o něm). Pro běh subjektivní promlčecí doby je stěžejní skutečnost, že dne 1. 8. 2017 (den kontroly) se správní orgán dozvěděl o přestupcích, z jejichž spáchání je žalobkyně podezřelá a tohoto dne tedy počala běžet subjektivní doba promlčení, kdy správní orgán měl do 2 let, tedy do 1. 8. 2019 zahájit řízení o přestupku. Správní orgán vydal usnesení (oznámení o zahájení správního řízení o přestupku č. j. sukl104624/2020) dne 9. 6. 2020. Dále žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s analogií podle trestního práva při posouzení přestupku dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech jako pokračujícího a trvala na tom, že odpovědnost za tento přestupek zanikla.

13. Nad rámec uvedeného žalobkyně konstatovala, že Ústav přehlédl, že žalobkyně není právnická osoba, ale podnikající fyzická osoba. Závěry citovaného rozsudku tak nelze použít, naopak je třeba dojít k závěru, že se Ústav dopustil v daném případě hrubé chyby, jelikož u fyzické osoby je vždy třeba na rozdíl od právnické osoby prokazovat záměr, tedy vůli spáchat pokračující delikt.

14. Šestou odvolací námitkou žalobkyně namítala, že pokuta byla uložena v nepřiměřené výši a zopakovala, že vždy jednala v dobré víře. Dle žalobkyně není možné, aby Ústav považoval za přitěžující okolnost skutečnost, že jednáním odvolatele „byla […] pro pacienty znemožněna dostupnost léčivých přípravků“, když sám na jiném místě konstatuje, „že nebyl prokázán negativní důsledek […] jednání [účastnice] na veřejné zdraví“. Žalobkyni je přitom z její činnosti známo, že nebyla ohrožena dostupnost předmětných léčivých přípravků, což ostatně ani správní orgán netvrdí.

15. Závěrem žalobkyně uvedla, že v případě, že by se žalovaný neztotožnil s právní argumentací uvedenou v podaném odvolání, bylo by nutné uloženou pokutu minimálně výrazně snížit.

16. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 21. 2. 2022.

17. První odvolací námitku shledal žalovaný částečně důvodnou. Žalovaný vymezil, že doba promlčení je dle § 30 písm. b) přestupkového zákona 3 roky, pokud se jedná o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč a byla–li tato promlčecí doba přerušena, zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání. Promlčecí doba se přerušuje oznámením o zahájení řízení o přestupku.

18. K přestupku dle § 103 odst. 7 písm. b) zákona o léčivech žalovaný uvedl, že v části uvedené ve výroku č. I bod 2 písm. a) napadeného rozhodnutí se nemohlo jednat o trvající přestupek, v této části byl skutek promlčen a řízení v této části žalovaný zastavil.

19. Následně žalovaný vymezil, že dobou spáchání přestupku dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech je období od 2. 9. 2015 do 3. 7. 2017, protože byl spáchán formou pokračování v přestupku. Určující pro počítání promlčecí lhůty je tedy den 3. 7. 2017, kdy se uskutečnila poslední dodávka léčivých přípravků společnosti SAPPADA spol. s r.o.

20. Zbývajících přestupků dle § 103 odst. 7 písm. b) zákona o léčivech se žalobkyně měla dopustit ke dni kontroly, tj. ke dni 1. 8. 2017 a určující pro počítání promlčecí lhůty je tedy den 1. 8. 2017.

21. Promlčecí doba činí 3 roky v případě přestupků dle obou ustanovení. Oznámením o zahájení správního řízení, doručeným dne 16. 6. 2020, došlo k přerušení plynutí promlčecí lhůty ve smyslu § 32 odst. 2 písm. a) přestupkového zákona a započala běžet nová promlčecí lhůta v délce 3 let, která je limitována 5 lety ode dne spáchání přestupku.

22. K zániku odpovědnosti za přestupek dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech tak dojde až dne 3. 7. 2022 a za přestupek dle § 103 odst. 7 písm. b) téhož zákona dne 1. 8. 2022.

23. Ke druhé odvolací námitce žalovaný pro její obecnost odkázal na vypořádání ostatních odvolacích námitek.

24. Ke třetí odvolací námitce žalovaný uvedl, že klíčové je posouzení, zda lze společnost SAPPADA spol. s r.o. považovat za lékárnu ve smyslu zákona o léčivech. Žalovaný sice souhlasil, že pojem lékárna není v zákoně o léčivech definován, ač je v tomto zákoně hojně používán. Je však nezbytné mít na paměti princip bezrozpornosti a jednoty právního řádu. Na jeho základě interpretoval Ústav pojem lékárna s využitím zákona o zdravotních službách, který upravuje mimo jiné problematiku lékárenské péče. Postup Ústavu považuje žalovaný za správný a dostatečně odůvodněný. Zahraniční lékárna není lékárnou ve výše uvedeném smyslu a její provozovatel není osobou oprávněnou k poskytování zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách. K uvedenému žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 Ad 11/2020–91 ze dne 20. 4. 2021, č. j. 11 Ad 3/2020–64 ze dne 14. 1. 2021 a č. j. 11 Ad 9/2020–93 ze dne 15. 12. 2020.

25. Zákon o léčivech, který transponuje Směrnici Evropského Parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkající se humánních léčivých přípravků (dále jen „Směrnice“), upravuje práva a povinnosti celého dodavatelského řetězce, který, zjednodušeně řečeno, funguje na ose výrobce, distributor, lékárna. Je tak nežádoucí, aby kterákoli část řetězce nahrazovala činnost jiné části. V tomto případě by tak lékárna neměla provádět distribuci léčivých přípravků, neboť tuto činnost by měl primárně provádět distributor.

26. Žalovaný proto uzavřel, že § 82 odst. 4 zákona o léčivech nemá za účel umožnění lékárnám vyvážet léčivé přípravky do zahraničí. K uváděné dobré víře žalobkyně žalovaný konstatoval, že výklad právní normy není nejednoznačný a jednání vykazující znaky přestupku nelze liberovat dobrou vírou.

27. Ke čtvrté odvolací námitce žalovaný uvedl, že žalobkyně nevydala léčivé přípravky jiné lékárně, protože odběratelem léčivých přípravků nebyla lékárna ve smyslu zákona o léčivech a nemohlo se tedy jednat o poskytování léčivých přípravků mezi lékárnami v režimu § 82 odst. 4 věta zákona o léčivech, neboť odběratelem léčivých přípravků nebyla lékárna ve smyslu zákona o léčivech. Ústav postupoval správně, když žalobkyni trestá za přestupek dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech, který zní Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že zachází s léčivy bez povolení, schválení, registrace nebo souhlasu v případě, kdy zákon nebo přímo použitelný předpis Evropské unie povolení, schválení, registraci nebo souhlas k zacházení s léčivy vyžaduje,“ 28. Žalobkyně obstarávala léčivé přípravky u distributorů, tyto skladovala v prostorách kontrolované lékárny a následně je za úplatu dodávala do jiné členské země Evropské unie, čímž naplnila definiční znaky distribuce léčivých přípravků uvedené v § 5 odst. 5 zákona o léčivech. Ústav správně uvedl, že jakožto správní orgán, který vydává povolení k distribuci léčivých přípravků, ví, že žalobkyně tímto povolením v předmětném období nedisponovala a argument žalobkyně, že skutek popsaný v rozhodnutí má být podřazen pod speciální skutkovou podstatu, je tedy lichý.

29. K páté odvolací námitce žalovaný odkázal na vypořádání první odvolací námitky a doplnil, že od účinnosti přestupkového zákona, tedy od 1. 7. 2017 existuje definice pokračování v přestupku přímo v § 7 přestupkového zákona a není ji třeba dovozovat z jiných právních předpisů. K námitce týkající se odpovědnosti podnikající fyzické osoby žalovaný vymezil, že ačkoliv může podnikající fyzická osoba (jde o osoby fyzické, které jsou zároveň podnikateli) jednat sama, je její odpovědnost koncipována, podobně jako u osob právnických. Odpovědnost podnikajících fyzických osob je tedy postavena na principu takzvané objektivní odpovědnosti, tedy odpovědnosti za škodlivý následek bez ohledu na zavinění. Žalobkyně jednala prokazatelně jako fyzická osoba podnikající, neboť k naplnění znaků přestupku došlo při jejím podnikání nebo v přímé souvislosti s ním a svým jednáním porušila právní povinnost, která je jí uložena jako podnikající fyzické osobě. Tato objektivní odpovědnost není absolutní a je možné se liberovat, když na základě § 23 odst. 1 ve spojení s § 21 přestupkového zákona lze uplatnit liberační důvod ke zproštění se odpovědnosti.

30. K šesté odvolací námitce žalovaný uvedl, že dobrá víra není liberačním důvodem dle § 23 ve spojení s § 21 přestupkového zákona. Pokud si žalobkyně svým jednáním nebo výkladem zákona nebyla jistá, mohla vznést dotaz buď Ústavu nebo specializované firmě zabývající se poradenstvím v dané oblasti. Žalobkyně si musí být dle žalovaného vědoma, že slovenská lékárna nemůže bez dalšího vydávat léčivé přípravky registrované v České republice, které jí jsou dodány v primárním a sekundárním obalu a s příbalovými texty v českém jazyce, tedy v podobě, která z povahy věci nemůže odpovídat registrační dokumentaci daného léku ve Slovenské republice.

31. Závěrem žalovaný uvedl, že s odůvodněním pokuty, uvedeným na stranách 36 až 42 prvostupňového rozhodnutí souhlasí. Ústav uvedl podrobný výčet důvodů, které vedly k uložení této sankce; k žádnému excesu nedošlo a Ústav též nikterak nevybočil ze své rozhodovací praxe. K rozhodovací praxi pak žalovaný doplnil, že případné výrazné snížení pokuty (např. o 50 % a více), by bylo v rozporu s rozhodovací praxí Ústavu a ve svém důsledku pak v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu. Dále žalovaný uvedl, že Ústav při posuzování majetkových poměrů vyzval žalobkyni usnesením ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. sukls104624/2020, č. j. sukl227959/2020 k předložení přiznání k dani z příjmu podnikající fyzické osoby za roky 2017, 2018 a 2019, a dle uvážení dalších listin prokazujících její aktuální majetkovou situaci, na to ale žalobkyně nereagovala a žalovanému nepředložila ani spolu s odvoláním důkazy k prokázání svých majetkových poměrů v souvislosti s tvrzeným likvidačním charakterem udělené pokuty.

32. Žalovaný proto pokutu snížil toliko s přihlédnutím k promlčenému přestupku (viz vypořádání první odvolací námitky) na 5 100 000 Kč tak, aby odpovídala všem zjištěným skutečnostem.

III. Žaloba

33. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně včasnou žalobu. Úvodem odkázala na obsah podaného odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, přičemž veškeré tam uplatněné důvody považovala stále za relevantní (viz odvolací námitky uvedené soudem shora).

34. Nad jejich rámec žalobkyně dále první žalobní námitkou namítala, že u většiny přestupků, které jí jsou kladeny za vinu, došlo k jejich promlčení, a tudíž zániku odpovědnosti. Připomněla, že dne 1. 8. 2017 provedl Ústav kontrolu u žalobkyně, dne 16. 6. 2020 bylo zahájeno řízení.

35. K přestupku uvedenému ve výroku č. I bod 1) prvostupňového rozhodnutí uvedla, že se nejedná o pokračující přestupek, ale o opakování dílčích jednání, mezi nimiž uběhl většinou měsíc, někdy i doba delší. Přestupky v období minimálně do 10. 6. 2016 tak musí být promlčeny.

36. K výroku č. I bod 2) písm. c) a d) prvostupňového rozhodnutí žalobkyně namítala, že je–li znakem přestupku výlučně vyvolání protiprávního stavu, nikoliv jeho následné udržování, nejde o trvající přestupek. Další neplnění stanovené povinnosti představuje striktně vzato udržování protiprávního stavu, avšak toto jednání není relevantní pro vznik odpovědnosti za přestupek.

37. Žalobkyně nesouhlasila ani s výrokem č. I bod 3) prvostupňového rozhodnutí, protože mezi jednáním spáchaným 18. 2. 2017, tedy za účinnosti zákona o léčivech, který je nutno použít, není žádná blízká časová souvislost, když uběhly 3 měsíce od spáchání dalšího činu.

38. U přestupku uvedeného ve výroku č. I bod 8) písm. a) a b) prvostupňového rozhodnutí došlo k jednání v měsíci dubnu, květnu a červnu roku 2017, tedy za účinnosti zákona o léčivech, kdy řízení nebylo zahájeno do dvou let ode dne spáchání. Toto nelze překlenout tím, že by ke spáchání došlo až ke dni kontroly, jelikož se nejedná o trvající trestný čin.

39. Ve druhé žalobní námitce žalobkyně reagovala na vypořádání třetí odvolací námitky žalovaným, když uvedla, že judikatura, kterou žalovaný použil k vyvrácení argumentů žalobkyně, byla vydána 3 až 5 let po jednání žalobkyně, tedy i pokud by bylo možno tvrdit, že se žalobkyně vytýkaného jednání dopustila, jednalo se o jednání v dobré víře, za které nemůže být sankciována.

40. Ve třetí žalobní námitce žalobkyně vyjádřila nesouhlas s posouzením přestupků jako pokračujících. Žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správní soudu (dále též jen „NSS“) vydané pod sp. zn. 8 As 66/2011 uvedla, že definičními znaky pokračujícího přestupku, které musí být v každém dílčím případě náležitě zkoumány, dokázány, ale hlavně musí existovat, jsou jednotný záměr, naplnění stejné skutkové podstaty, stejný nebo podobný způsob provedení a blízká časová souvislost. Aby mohlo být jednání posouzeno jako pokračující přestupek, musí být všechny definiční znaky kumulativně naplněny.

41. Objektivní odpovědnost podnikajících fyzických osob za přestupky spáchané jejich zaměstnanci je odlišný institut práva, který je žalovaným zaměňován s jednotným záměrem a cíleně aplikován v neprospěch žalobkyně. Jednotný záměr je výrazem vůle pachatele, který svým jednáním hodlá dosáhnout určitého následku. Tento nebyl ani zkoumán, ani v rozhodnutích uveden. Úmysl u žalobkyně nemohl být dán, jelikož žalobkyně sama podávala hlášení. Ohlášením tak správní orgán zjistil, že je páchán přestupek a od této doby běží promlčecí lhůta (nikoliv až provedením kontroly). U nedbalostních přestupků se pokračování vylučuje.

42. Předmět útoku jako znak zcela chybí nebo je uváděn nesprávně. Uvádět jako předmět útoku léčivé přípravky je zásadní chybou. Předmět útoku je zájem chráněný státem, tedy například život, zdraví apod., přičemž se dále v rámci pokuty musí i zohledňovat intenzita zásahu do chráněného zájmu, což žalobkyně opět v obou rozhodnutích postrádá. Blízká časová souvislost je odůvodněna obecně tím, že útoky nedělí více jak 35 dnů, to ale není pravdivé, dle žalobkyně je u dílčích útoků rozmezí i 50 dnů. Způsob provedení je pak dle žalobkyně zaměněn se záměrem či se samotnou definicí přestupku, je obecný a nesprávný.

43. Čtvrtou žalobní námitkou žalobkyně napadala nepřiměřenou výši a likvidační charakter uložené pokuty. Žalobkyně namítala, že nedošlo k individualizaci uložené pokuty a ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí není seznatelné, jak se promítly přitěžující a polehčující okolnosti do celkové výše pokuty, a to zejména co do majetkových poměrů žalobkyně a zásahu do nich. Užití polehčujících či přitěžujících okolností je třeba nejen řádně aplikovat vzhledem k intenzitě jednání, k osobě pachatele (kdy žalobkyně od páchání vytýkaného jednání zcela upustila), ale správní orgán se musí vypořádat rovněž s tím, z jakého důvodu nepovažuje určitou okolnost jako relevantní pro daný případ. Správní orgány se však například s dobou uplynulou od spáchání deliktu (mající vliv na výši trestu) nevypořádaly, stejně tak ukončení, nápravu a spolupráci žalobkyně nijak nezohlednily. Již z tohoto důvodu je pokuta dle žalobkyně neopodstatněně vysoká.

44. Žalobkyně měla dále za to, že správní orgány jsou oprávněny požádat o zbavení mlčenlivosti úřadů a podklady si mohly vyžádat a obstarat samy. Správní orgán musí hodnotit majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni vydání rozhodnutí, což výslovně konstatuje i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí č. j. 1 As 9/2008–122 ze dne 20. 4. 2010. Bylo tak povinností správních orgánů zkoumat ekonomickou situaci žalobkyně k datu vydání rozhodnutí, neboť správní orgán má povinnost zjistit veškeré rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch pachatele.

45. Konečně žalobkyně doplnila, že jednala vždy v dobré víře a že pokud jsou předmětná ustanovení zákona o léčivech formulována nejednoznačně a připouští různý výklad, je nutné užít ústavní pravidlo in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate.

46. Pátou žalobní námitkou žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když v napadeném rozhodnutí zcela chybí znaky pokračujícího přestupku, správní orgány je ani nedokazovaly, ani se jejich existencí v daném případě konkrétně nezabývaly, ačkoliv z jejich existence činily zásadní závěry. Dále se dle žalobkyně žalovaný nedostatečně vypořádal s polehčujícími okolnostmi, ani se nezabýval zánikem odpovědnosti za přestupky a nevysvětlil svůj závěr o blízké časové souvislosti mezi přestupky, kde je rozmezí mezi útoky více jak 50 dní.

47. Závěrem žalobkyně navrhla, aby soud prvostupňové i napadené rozhodnutí zrušil nebo alternativně uloženou pokutu podstatně snížil, případně upustil od potrestání.

IV. Vyjádření žalovaného

48. Žalovaný se ve vyjádření k žalobě ze dne 10. 6. 2022 nejdříve vyslovil k jednotlivým odvolacím námitkám, které žalobkyně učinila součástí žaloby, kdy v zásadě zopakoval a detailněji rozvedl argumentaci již uvedenou v napadeném a v prvostupňovém rozhodnutí.

49. Následně k první žalobní námitce k výroku č. I. bod 1) prvostupňového rozhodnutí konstatoval, že v daném případě k přerušení pokračování v přestupku nedošlo. Žalovaný má za to, že doba 52 a 51 dnů mezi dílčími útoky sama o sobě nezpůsobuje přerušení pokračování v přestupku. Žalobkyně od 1. do 25. dílčího útoku distribuovala stejnému zahraničnímu odběrateli léčivé přípravky, přičemž skladba léčivých přípravků byla ve všech případech obdobná. Spisový materiál neobsahuje nic, z čeho by bylo možné dovodit, že žalobkyně s protiprávním jednáním přestala a následně se začala dopouštět nového protiprávního jednání nezávislého na již ukončeném protiprávním jednání. Tomu, že nedošlo k přerušení běhu promlčecí doby, odpovídá dle žalovaného i skutečnost, že žalobkyně se v mezidobí mezi jednotlivými dílčími útoky na tyto dílčí útoky připravovala. S ohledem na počty léčivých přípravků na jednotlivých výdejkách, kdy zcela běžně byly v rámci jedné výdejky zahraničnímu dodavateli distribuovány stovky balení léčivých přípravků, musela žalobkyně činit buď opravdu velmi špatná obchodní rozhodnutí, nebo musela při činění objednávek u distributorů počítat s tím, že bude mít pro léčivé přípravky i jiný odbyt, než běžné výdeje volným prodejem, na lékařské předpisy a na žádanky, neboť jí v lékárně v rámci jednoho měsíce přebývalo od 198 do 2 515 balení registrovaných léčivých přípravků, které pro pacienty lékárny nepotřebovala a mohla je tak poskytnout zahraničnímu odběrateli.

50. K výroku č. I bod 2 písm. c) a d) prvostupňového rozhodnutí žalovaný uvedl, že hromadně připravené léčivé přípravky a meziprodukty nebyly označeny datem přípravy, respektive dobou použitelnosti ke dni kontroly, tj. k 1. 8. 2017. Předmětná protiprávní jednání byla spáchána ke dni kontroly. Hromadně připravené léčivé přípravky a meziprodukty mají být příslušně označeny po celou dobu jejich uchovávání v lékárně.

51. Pokud jde o přestupek uvedený ve výroku č. I bod 3) prvostupňového rozhodnutí, žalovaný uvedl, že léčivé přípravky s prošlou dobou použitelnosti mají být příslušně označeny a uchovávány odděleně po celou dobu jejich uchovávání v lékárně. Uchovávání je ze své podstaty dlouhodobá činnost, a tedy podmínka odděleného uchovávání jednoznačně nebyla splněna i ke dni kontroly.

52. Žalovaný k přestupku ve výroku č. I bod 8) písm. a) a b) prvostupňového rozhodnutí uvedl, že se jedná o přestupek dle § 36 odst. 2 písm. h) zákona o návykových látkách. Úprava zániku odpovědnosti za přestupek dle zákona o léčivech se tedy na dané jednání neuplatní.

53. Ke druhé žalobní námitce žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobkyně se protiprávního jednání dopouštěla v době, kdy platilo stejné znění § 82 odst. 4 věty druhá a třetí zákona o léčivech, které posuzoval i Městský soud v Praze v citovaných rozsudcích. Z uvedených rozsudků vyplývá, že Městský soud v Praze považoval právní úpravu za určitou a neshledal důvody pro uplatnění zásad in dubio mitius a in dubio pro libertate. Žalobkyně jako podnikající fyzická osoba odpovídá za přestupky formou objektivní odpovědnosti, odpovídá tedy za výsledek jednání, za protiprávní stav, bez ohledu na zavinění. Dobrá víra tedy není a nemůže být v případě podnikající fyzické osoby liberačním důvodem.

54. Ke třetí žalobní námitce žalovaný konstatoval, že definičním znakem pokračování v přestupku je, že jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

55. Každou jednotlivou dodávkou léčivých přípravků odběrateli SAPPADA spol. s r.o. žalobkyně jednala v rozporu s ustanoveními § 7 odst. 2, § 89 odst. 8 a § 75 odst. 3 zákona o léčivech a naplnila znaky skutkové podstaty přestupku dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech. Přibližně měsíční rozestupy mezi jednotlivými dílčími útoky odpovídají i definici blízké časové souvislosti.

56. Souvislost v předmětu útoku je též dána, když každým dílčím útokem docházelo, byť k malému snížení dostupnosti distribuovaných léčivých přípravků na trhu v České republice. Nejednalo se o ad hoc uspokojené poptávky ze zahraničí, kde momentálně vznikl nedostatek nějakého léčivého přípravku, ale o kontinuální činnost. Všech dílčích útoků se žalobkyně dopustila při výkonu své běžné činnosti, kdy léčivé přípravky objednané žalobkyní do kontrolované lékárny, bez příslušného povolení přeprodala do zahraničí odběrateli SAPPADA spol. s r.o.

57. Žalovaný je přesvědčen, že je splněna i podmínka jednotného záměru, který je dán tehdy, když si je pachatel vědom své povinnosti plynoucí z právních předpisů. Porušená ustanovení § 7 odst. 2, § 8 odst. 8 i § 75 odst. 3 zákona o léčivech jsou naprosto jednoznačná, stejně jako definice distribuce uvedená v ustanovení § 5 odst. 5 zákona o léčivech. Žalobkyně si z povahy věci musela být vědoma skutečnosti, že nebyla držitelem povolení k distribuci léčivých přípravků, neboť o vydání tohoto povolení Ústav nikdy nepožádala.

58. Ke čtvrté žalobní námitce žalovaný uvedl, že Ústav se snažil dostát požadavku na individualizaci trestu a zákazu likvidačních pokut a chtěl při rozhodování výše sankce zohlednit i majetkovou situaci žalobkyně. Žalobkyně však na usnesení, kterým Ústav žalobkyni vyzval k předložení přiznání k dani z příjmu podnikající fyzické osoby za roky 2017, 2018 a 2019, a dle uvážení žalobkyně případně dalších listin prokazujících její aktuální majetkovou situaci, nereagovala.

59. Žalovaný uvedl, že nesoučinnost žalobkyně ve věci zjišťování jejích majetkových poměrů, v důsledku které nemohly být majetkové poměry žalobkyně zohledněny, nelze považovat za chybu správních orgánů. Argumentaci ohledně majetkových poměrů žalobkyně tak žalovaný považuje za čistě účelovou. Žalobkyně majetkové poměry dokládá až nyní v rámci podané žaloby.

60. Doba, která uplynula od spáchání přestupku, je zohledněna v úpravě promlčení dle zákona o odpovědnosti za přestupky. Samotná doba mezi spácháním přestupku a uložením sankce není důvodem pro snížení sankce, pokud by byla, ad absurdum by mohl účastník řízení důsledně využívat všech svých procesních práv, tím správní řízení prodlužovat a zajišťovat si tak snížení sankce, což by bylo v rozporu s principy správního trestání.

61. K tvrzení žalobkyně, že žalovaný nezohlednil jako polehčující okolnost nápravu (upuštění od jednání) ze strany žalobkyně a spolupráce v rámci řízení, žalovaný uvádí, že poskytování lékárenské péče v souladu s právními předpisy je povinností žalobkyně. Žalovaný má za to, že plnění zákonných povinností nelze považovat za polehčující okolnost. K namítané spolupráci v rámci řízení pak žalovaný uvedl, že žalobkyně v rámci řízení pouze využívala svých procesních práv.

62. K páté žalobní námitce žalovaný konstatoval, že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích uvedly, jakými přestupky byla žalobkyně uznána vinnou a proč, jaký skutkový stav vzaly za prokázaný, z jakých důkazů vycházely, vypořádaly se se všemi návrhy a námitkami žalobkyně a odůvodnily, proč rozhodly tak, jak rozhodly. Žalovaný má tedy za to, že obě rozhodnutí jsou přezkoumatelná.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

63. Žaloba byla podána včas ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

64. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (souhlas účastníků byl v souladu s § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. presumován). Soud v projednávané věci vyšel z podkladů obsažených ve správním spise, které pro posouzení a rozhodnutí věci shledal dostatečnými. Správním spisem se dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

65. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem zjistil soud následující pro rozhodnutí relevantní skutečnosti.

66. Dne 1. 8. 2017 zahájil Ústav kontrolu u žalobkyně. Kontrola byla provedena za období od 14. 5. 2013 do 1. 8. 2017. O kontrole byl sepsán protokol o kontrole ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. sukls182834/2017, který byl žalobkyni doručen 6. 12. 2017 (dále jen „protokol o kontrole“). Dne 19. 12. 2017 podala žalobkyně proti kontrolním zjištěním zaznamenaným v protokolu o kontrole námitky. Námitky žalobkyně proti protokolu o kontrole Ústav vypořádal prostřednictvím vyrozumění o vyřízení námitek ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. sukls182834/2017. Vyrozumění o vyřízení námitek bylo žalobkyni doručeno dne 16. 1. 2018.

67. Dne 22. 12. 2017 obdržel Ústav od žalobkyně zprávu o odstranění nedostatků.

68. Dne 1. 8. 2017 zahájil dále Ústav kontrolu u žalobkyně zaměřenou na plnění požadavků zákona o léčivech a jeho prováděcích předpisů. Kontrolované bylo období od 1. 1. 2016 do 1. 8. 2017. O kontrole byl vyhotoven protokol ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. sukls182859/2017, který byl žalobkyni doručen dne 6. 12. 2017 (dále jen „protokol o kontrole II“). Zároveň byla žalobkyně poučena o možnosti podat proti kontrolním zjištěním uvedeným v protokolu o kontrole námitky, a to do 15 dnů od jeho doručení. Dne 16. 12. 2017 podala žalobkyně proti kontrolním zjištěním obsaženým v protokolu o kontrole II. námitky. Námitky žalobkyně proti protokolu o kontrole II. Ústav vypořádal prostřednictvím vyrozumění o vyřízení námitek ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. sukls182859/2017. Ústav námitkám vyhověl a dne 2. 3. 2018 vydal dodatek k protokolu o kontrole sp. zn. sukls182859/2017, který byl žalobkyni doručen dne 6. 3. 2018.

69. Dne 16. 1. 2018 obdržel Ústav od žalobkyně zprávu o odstranění nedostatků.

70. Na základě výše uvedených kontrol vydal Ústav dne 16. 6. 2020 oznámení o zahájení správního řízení o přestupcích ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. sukls104624/2020, č. j. sukl104624/2020, které bylo žalobkyni doručeno dne 16. 6. 2020, a kterým s žalobkyní zahájil správní řízení ve věci důvodného podezření ze spáchání přestupků. Součástí oznámení o zahájení správního řízení bylo usnesení, kterým Ústav stanovil žalobkyni lhůtu v délce 10 dnů od doručení usnesení pro předložení jejích návrhů, důkazů a popřípadě jiných návrhů, které chce v řízení uplatnit.

71. Dne 25. 6. 2020 obdržel Ústav od žalobkyně žádost o prodloužení lhůty pro předložení návrhů, důkazů a popřípadě jiných návrhů, které chce v řízení uplatnit, které dne 30. 6. 2020 vyhověl. Dne 15. 7. 2020 obdržel Ústav od žalobkyně vyjádření ve věci.

72. Dne 9. 9. 2020 vydal Ústav usnesení z téhož dne, sp. zn. sukls104624/2020, č. j. sukl227959/2020, kterým žalobkyni vyzval k předložení přiznání k dani z příjmu podnikající fyzické osoby za roky 2017, 2018 a 2019, a dle uvážení případně další listiny prokazující její aktuální majetkovou situaci, za účelem provedení důkazu listinnou a usnesením jí k tomu stanovil lhůtu v délce 10 dnů od doručení usnesení. Usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 9. 9. 2020. Na tuto výzvu žalobkyně nereagovala.

73. Dne 1. 10. 2020 vydal Ústav sdělení o ukončení zjišťování podkladů pro rozhodnutí ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. sukls104624/2020, č. j. sukl247071/2020. Součástí sdělení bylo usnesení, kterým Ústav stanovil žalobkyni lhůtu v délce 10 dnů od doručení usnesení pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí; žalobkyně svého práva nevyužila.

74. Prvostupňové rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 7. 12. 2020. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání. Rozhodnutí o odvolání je žalobou nyní napadnutým rozhodnutím.

75. Při posouzení věci vycházel soud z následující právní úpravy.

76. Dle § 2 odst. 4 písm. a) přestupkového zákona „[j]estliže se zákon změní během páchání pokračujícího přestupku, použije se zákon účinný v době, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku, […].“ 77. Dle § 7 přestupkového zákona „[p]okračováním v přestupku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.“ 78. Dle § 23 odst. 1 přestupkového zákona „[n]a odpovědnost podnikající fyzické osoby za přestupek se použijí obdobně ustanovení § 20 a 21, s výjimkou § 20 odst. 1 a 2 a odst. 4 písm. a) a b).“ 79. Dle § 21 odst. 1 přestupkového zákona „[p]rávnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.“ 80. Dle § 109 odst. 3 zákona o léčivech, ve znění účinném do 30. 6. 2017, „[o]dpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.“ 81. Dle § 109 odst. 5 zákona o léčivech, ve znění účinném do 30. 6. 2017, „[n]a odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby.“ K výroku č. I. bod 1) prvostupňového rozhodnutí 82. Dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech „[p]rávnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že zachází s léčivy bez povolení, schválení, registrace nebo souhlasu v případě, kdy zákon nebo přímo použitelný předpis Evropské unie povolení, schválení, registraci nebo souhlas k zacházení s léčivy vyžaduje, […].“ 83. Dle § 7 odst. 2 zákona o léčivech „[č]innosti spočívající v zacházení s léčivy mohou provádět jen osoby oprávněné k dané činnosti na základě tohoto zákona.“ 84. Dle § 8 odst. 8 zákona o léčivech „[z]acházet s humánními léčivými přípravky jinak než v souladu s tímto zákonem je zakázáno.“ (do 30. 11. 2021 „[z]acházet s léčivými přípravky jinak než v souladu s tímto zákonem je zakázáno.“)

85. Dle § 75 odst. 3 zákona o léčivech „[l]éčivé přípravky jsou oprávněny distribuovat osoby, kterým tato činnost byla povolena Ústavem nebo Veterinárním ústavem (dále jen „povolení k distribuci“). Provozovatelé oprávnění vydávat léčivé přípravky je mohou distribuovat, pouze pokud získali povolení k distribuci.“ K výroku č. I. bod 2) prvostupňového rozhodnutí 86. Dle § 103 odst. 7 písm. b) zákona o léčivech „[p]oskytovatel zdravotních služeb, u něhož lze podle § 79 odst. 2 připravovat léčivé přípravky se dopustí přestupku tím, že nezajistí jakost jím připravovaných léčivých přípravků nebo nedodrží pravidla správné lékárenské praxe podle § 79 odst. 3, […].“ 87. Dle § 7 odst. 2 vyhlášky o správné lékárenské praxi „[b]ez technologického předpisu se provádí hromadná příprava podle § 2 písm. b), pokud k ní nedochází opakovaně.“ 88. Dle § 2 písm. b) vyhlášky o správné lékárenské praxi „[p]ro účely této vyhlášky se rozumí hromadnou přípravou příprava meziproduktu určeného k dalšímu zpracování u téhož poskytovatele zdravotních služeb nebo konečného produktu léčivého přípravku bez návaznosti na lékařský předpis předepsaný pro určitého pacienta nebo určité zvíře, […].“ 89. Dle § 8 odst. 2 písm. f) vyhlášky o správné lékárenské praxi „[p]řipravené léčivé přípravky určené k výdeji se označují podpisem osoby, která léčivý přípravek připravila, jde–li o přípravu podle § 6 a 7 odst. 1 písm. a) a § 7 odst. 2, […].“ 90. Dle § 8 odst. 2 písm. h) vyhlášky o správné lékárenské praxi „[p]řipravené léčivé přípravky určené k výdeji se označují dobou použitelnosti léčivého přípravku, kterou se rozumí doba, po kterou při dodržení předepsaného způsobu uchovávání léčivý přípravek zachovává své deklarované vlastnosti nebo vlastnosti potřebné pro zamýšlené použití, způsobem jeho uchovávání a návodem k použití, který obsahuje zejména způsob použití a dávkování léčivého přípravku, je–li to s ohledem na povahu léčivého přípravku nutné uvést,, […].“ 91. Dle § 8 odst. 2 písm. d) vyhlášky o správné lékárenské praxi „[p]řipravené léčivé přípravky určené k výdeji se označují adresou lékárny; je–li léčivý přípravek vydáván jinou lékárnou než tou, která jej připravila, označí se rovněž adresou vydávající lékárny, […].“ 92. Dle § 79 odst. 3 zákona o léčivech „[p]oskytovatel zdravotních služeb, který připravuje léčivé přípravky podle odstavce 2, je povinen zajistit jakost připravovaných léčivých přípravků a při své činnosti dodržovat pravidla správné lékárenské praxe; dále postupuje podle upřesňujících pokynů Ústavu vydaných v jeho informačním prostředku.“ K výroku č. I. bod 3) prvostupňového rozhodnutí 93. Dle § 103 odst. 5 písm. a) zákona o léčivech „[p]rávnická nebo podnikající fyzická osoba se jako osoba zacházející s léčivy dopustí přestupku tím, že zachází s léčivými přípravky v rozporu s § 7 odst. 1 písm. b) nebo § 79 odst. 10, […].“ 94. Dle § 21 odst. 2 vyhlášky o správné lékárenské praxi „[l]éčivé přípravky, léčivé látky a pomocné látky nebo směsi pomocných látek určené k přípravě léčivých přípravků nevyhovující jakosti, po uplynutí doby jejich použitelnosti, uchovávané nebo připravené za jiných než předepsaných podmínek, zjevně poškozené nebo nespotřebované, musí být příslušně označeny a v lékárně uchovávány odděleně od ostatních léčivých přípravků, léčivých látek a pomocných látek.“ 95. Dle § 79 odst. 10 zákona o léčivech „[p]rovádět úpravu léčivých přípravků podle § 5 odst. 4 jsou při dodržení podmínek stanovených zvláštními právními předpisy, a ustanovení § 23 oprávněni při poskytování zdravotních služeb pouze zdravotničtí pracovníci pověření poskytovatelem zdravotních služeb. Prováděcí právní předpis stanoví rozsah postupů považovaných za úpravu a vymezení technických podmínek úpravy pro zvláštní skupiny léčivých přípravků. Prováděcí právní předpis dále stanoví způsob zacházení s léčivými přípravky odebíranými poskytovatelem zdravotních služeb, jejich uchovávání a dokumentaci.“ K výroku č. I. bod 4) prvostupňového rozhodnutí 96. Dle § 103 odst. 9 písm. d) zákona o léčivech „[p]oskytovatel zdravotních služeb se dopustí přestupku tím, že nevede evidenci nebo ji neuchovává podle § 82 odst. 3 písm. e), […].“ 97. Dle § 82 odst. 3 písm. e) zákona o léčivech „[p]rovozovatelé oprávnění k výdeji podle odstavce 2 vedou úplnou a průkaznou evidenci skladových zásob, příjmu a výdeje léčivých přípravků uvedených v § 75 odst. 1 písm. a) a b) po jednotlivých položkách umožňující rozlišit lékovou formu, množství léčivé látky obsažené v jednotce hmotnosti, objemu nebo lékové formy, typ obalu a velikost balení léčivého přípravku, včetně kódu léčivého přípravku, pokud byl Ústavem nebo Veterinárním ústavem přidělen, a uchovávají tuto evidenci po dobu 5 let, […].“ K výroku č. I. bod 5) prvostupňového rozhodnutí 98. Dle § 103 odst. 10 písm. e) zákona o léčivech „[p]rovozovatel lékárny se dopustí přestupku tím, že vydá léčivý přípravek jiné lékárně nebo poskytovateli zdravotních služeb poskytujícímu lůžkovou péči v rozporu s § 82 odst. 4 nebo v rozporu s § 82 odst. 3 písm. f) neprovede veškerá opatření potřebná k výměně léčivého přípravku, u něhož byla zjištěna závada v jakosti, […].“ (do 30. 11. 2021 „[p]rovozovatel lékárny se dopustí přestupku tím, že vydá léčivý přípravek jiné lékárně nebo poskytovateli lůžkové péče v rozporu s § 82 odst. 4 nebo v rozporu s § 82 odst. 3 písm. f) neprovede veškerá opatření potřebná k výměně léčivého přípravku, u něhož byla zjištěna závada v jakosti, […].“)

99. Dle § 82 odst. 4 věta první zákona o léčivech „[p]okud lékárna vydává humánní léčivé přípravky poskytovatelům zdravotních služeb poskytujícím lůžkovou péči, musí být poskytovatel zdravotních služeb poskytující lůžkovou péči uveden v rozhodnutí vydaném takové vydávající lékárně podle zákona o zdravotních službách.“ (do 30. 11. 2021„[p]okud lékárna vydává léčivé přípravky poskytovatelům lůžkové péče, musí být poskytovatel lůžkové péče uveden v rozhodnutí vydaném takové vydávající lékárně podle zákona o zdravotních službách.“) K výroku č. I. bod 6) prvostupňového rozhodnutí 100. Dle § 103 odst. 10 písm. f) zákona o léčivech „[n]epostupuje při výdeji léčivého přípravku v souladu s pravidly podle § 83 odst. 1 až 7, […].“ 101. Dle § 19 odst. 1 vyhlášky o správné lékárenské praxi „[p]ři výdeji léčivých přípravků na žádanku potvrzuje osoba, která žádanku vystavila, popřípadě osoba jí pověřená, převzetí vydaných léčivých přípravků svým podpisem. Poskytovatel zdravotních služeb, jehož součástí je vydávající lékárna, může standardním operačním postupem určit jiný způsob potvrzení převzetí léčivých přípravků.“ 102. Dle § 83 odst. 6 písm. b) zákona o léčivech „[p] Provozovatel lékárny je dále povinen postupovat při výdeji léčivých přípravků a vedení evidence výdejů v souladu s pravidly správné lékárenské praxe stanovenými prováděcím právním předpisem.“ K výroku č. I. bod 7) prvostupňového rozhodnutí 103. Dle § 36 odst. 1 písm. l) zákona o návykových látkách „[p]rávnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 skladuje návykové látky a přípravky, jakož i zařízení k jejich výrobě nebo pěstování, […].“ 104. Dle § 10 odst. 4 zákona o návykových látkách „[p]ovinnosti uvedené v předchozích odstavcích nemusí být plněny při skladování, ke kterému není třeba povolení k zacházení. Skladování v těchto případech však musí být zajištěno tak, aby ke skladovaným látkám neměly přístup nepovolané osoby. Ve zdravotnických zařízeních, v zařízeních poskytujících sociální služby a u osob oprávněných k poskytování veterinární péče musí být skladovány v nepřenosných uzamykatelných schránách z kovu návykové látky uvedené v příloze č. 1, 3, 4 nebo 5 nařízení vlády o seznamu návykových látek a přípravky je obsahující.“ K výroku č. I. bod 8) prvostupňového rozhodnutí 105. Dle § 36 odst. 2 písm. h) zákona o návykových látkách „[n] Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku dále tím, že nesplní některou z povinností podle § 32 odst. 1 nebo § 33 odst. 1,, […].“ 106. Dle § 4 odst. 1 vyhlášky č. 123/2006 Sb. „[i]nventura v evidenčních knihách se provádí měsíčně (dále jen „měsíční inventura“) k poslednímu dni kalendářního měsíce i v případě, že během kalendářního měsíce nedošlo k žádnému záznamu o pohybu. Připadne–li poslední den kalendářního měsíce na sobotu, neděli nebo svátek15, je možné měsíční inventuru provést nejbližší příští pracovní den.“ 107. Dle § 4 odst. 2 věta první vyhlášky č. 123/2006 Sb. „[p]rovedení měsíční inventury se u všech sledovaných položek zaznamená do evidenční knihy s uvedením data inventury a podpisů osob, které inventuru prováděly.“ 108. Dle § 8 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 123/2006 Sb. „[e]videnční kniha podle odstavce 2 obsahuje tyto evidenční záznamy: název návykové látky nebo přípravku včetně jeho síly, lékové formy a velikosti balení, […].“ 109. Dle § 8 odst. 3 písm. g) vyhlášky č. 123/2006 Sb. „[e]videnční kniha podle odstavce 2 obsahuje tyto evidenční záznamy: jméno, popřípadě jména, a příjmení a bydliště nebo název a sídlo dodavatele při příjmu, […].“ 110. Dle § 32 odst. 1 zákona o návykových látkách „[o] zacházení s návykovými látkami a přípravky, jakož i o jejich dovozu a vývozu se vede stanoveným způsobem10j evidence. Evidenci jsou povinny vést osoby, které uskutečňují činnosti, k nimž je třeba povolení k zacházení, vývozního povolení nebo dovozního povolení, osoby, které provozují zdravotnické zařízení, osoby, které provozují zařízení poskytující pobytové sociální služby, osoby, které poskytují veterinární péči, a osoby uvedené v § 5 odst. 6 a v § 5 odst. 7.“ 111. Soud předesílá, že značná část žaloby (str. 6–16) je obsahově shodná s žalobkyní podaným odvoláním proti prvostupňovému rozhodnutí, na které žalobkyně odkázala a s nímž se žalovaný vypořádal logicky uceleným a přezkoumatelným způsobem v napadeném rozhodnutí. Nadto se tyto odvolací námitky do jisté míry překrývají s žalobními námitkami vypořádanými soudem níže, proto se soud žalobkyní toliko zopakovanými odvolacími námitkami, v rozsahu, v němž se s nimi věcně správně vypořádal již žalovaný v napadeném rozhodnutí, podrobněji jednotlivě nezabýval.

112. Rovněž Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zdůraznil, „že žalobní body mají primárně směřovat proti napadenému rozhodnutí (tj. rozhodnutí o odvolání) a jeho důvodům. Pokud odvolací orgán uplatněné námitky dostatečně vypořádá a žalobce je v žalobě pouze zopakuje, aniž by na důvody rozhodnutí o odvolání reagoval, podstatně tím snižuje své šance na úspěch, neboť soud za něj nemůže domýšlet další argumenty.“ (srov. rozsudek č. j. 7 Afs 440/2018 – 63 ze dne 23. 4. 2020). Považuje–li soud vypořádání odvolacích námitek ze strany žalovaného za věcně správné, zákonné a vyčerpávající, může plně odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí, neboť smyslem soudního přezkumu není stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005–130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006–86, ze dne 29. 3. 2013, č.j. 2 Afs 37/2012–47, a ze dne 30. 6. 2014, č.j. 8 Azs 71/2014–49). Tuto praxi aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku (rozhodnutí ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 – 60), jakož i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2011, sp.zn. II. ÚS 752/10, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2013, sp.zn. II. ÚS 2454/12, usnesení ze dne 4. 7. 2012, sp.zn. III. ÚS 1972/12, usnesení ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2266/12, ze dne 15. 10. 2013, sp.zn. IV. ÚS 3391/12 atd.).

113. V prvé řadě soud ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí některou z vad, jejichž existenci je povinen zkoumat z úřední povinnosti ve smyslu § 76 s. ř. s., nadto žalobkyně nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů namítala v žalobní námitce páté.

114. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006 – 63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 – 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.

115. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64. Uvedený přístup vychází rovněž z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).

116. Žalobkyně v páté žalobní námitce nejprve obecně odkázala na judikaturu vztahující se k otázce nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí. Následně namítla, že se žalovaný nezabýval vymezením definičních znaků pokračujícího přestupku. Soud se s tímto tvrzením neztotožnil. Soud připouští, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí s jednotlivými definičními znaky pokračujícího přestupku vypořádal na str. 34–35 napadeného rozhodnutí poněkud stručněji. Dle ustálené judikatury však dostojí žalovaný své přezkumné povinnosti i tak, že pouze doplní odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání jsou v takovém případě vyplněny odůvodněním prvostupňového rozhodnutí, které tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek s napadeným rozhodnutím (srov. rozsudek NSS čj. 6 As 161/2013–25). Ústav se v prvostupňovém rozhodnutí jednotlivými definičními znaky pokračujícího přestupku zabýval podrobněji na str. 23–24 prvostupňového rozhodnutí. Nelze proto přisvědčit argumentaci žalobkyně, dle které definiční znaky pokračujícího přestupku v napadeném rozhodnutí zcela chybí.

117. Žalovaný se dle žalobkyně dostatečně nevypořádal ani se zánikem odpovědnosti za přestupky a nevysvětlil, proč považoval za blízkou časovou souvislost rozmezí více než 50 dní. Žalovaný v napadeném rozhodnutí skutečně nezdůvodnil časový rozestup více než 50 dní, když na str. 34 pojednával o 35 dnech (zřejmě šlo o početní chybu nebo chybu v psaní). Uvedený nedostatek by však mohl jen stěží založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Nadto Ústav v prvostupňovém rozhodnutí vysvětlil, že „[k] jednotlivým dílčím útokům docházelo v relativně pravidelných intervalech (obvykle 1 x za kalendářní měsíc) nepřetržitě po celé období od 2. 9. 2015 do 3. 7. 2017 včetně. Přibližně měsíční rozestupy mezi jednotlivými dílčími útoky odpovídají i definici blízké časové souvislosti, …“ Soud proto neshledal, že by nebylo objasněno hledisko časové souvislosti, když bylo uzavřeno, že k jednotlivým dílčím útokům docházelo v relativně pravidelných intervalech.

118. Nad rámec uvedeného soud považoval za vhodné vymezit, že ačkoliv žalovaný nevypořádal každou jednotlivou část argumentace žalobkyně, judikatura správních soudů setrvale vykládá, že nepřezkoumatelné je zejména takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, proč správní orgán nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005 – 65, a ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130). Požadavek přezkoumatelnosti odůvodnění správního rozhodnutí však neznamená, že je správní orgán povinen jednotlivě reagovat na každé dílčí tvrzení účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 – 43). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je namístě jen tehdy, pokud správní orgán opomene podstatnou námitku účastníka řízení vypořádat zcela (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 – 45, a ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 – 64).

119. Vlastní přezkum rozhodnutí správního orgánu je možný za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria srozumitelnosti a je opřeno o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé, proč správní orgán rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

120. Uvedená kritéria napadené rozhodnutí splňuje. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela srozumitelně a přehledně specifikoval skutkové podstaty jednotlivých přestupků a jejich právní kvalifikaci včetně tabulkového přehledu konkrétních dílčích jednání žalobkyně ve vztahu k zacházení s léčivy, přičemž následně vyložil zákonný text porušených právních ustanovení a náležitě se vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně. Námitku nepřezkoumatelnost rozhodnutí v dané věci je proto třeba hodnotit ve vztahu k individuálním okolnostem rozhodování a obrany žalobkyně. Napadené rozhodnutí bylo žalovaným vydáno ve věci přestupkového řízení, kdy žalobkyně seznala, jaké její jednání bylo kvalifikováno jako přestupek již v prvostupňovém rozhodnutí a jaké úvahy podrobně uvedené v prvostupňovém a následně i napadeném rozhodnutí vedly k uložení pokuty ve výši uvedené ve výroku rozhodnutí. Žalobkyně podala žalobu, z níž je zřejmé, s jakým věcným posouzením nesouhlasila a rozporovala i souzenou povahu přestupků. Takové rozhodnutí není nepřezkoumatelné a námitky žalobkyně tak bylo třeba vypořádat z pohledu jí tvrzené nezákonnosti co do právní kvalifikace skutkové podstaty přestupků, jejich povahy a běhu promlčecí lhůty.

121. Pátou žalobní námitku proto soud neshledal důvodnou.

122. Soud dále přezkoumal, zda nedošlo k zániku odpovědnosti za přestupky uplynutím promlčecí doby. V této souvislosti soud připomíná ustálenou judikaturní praxi Ústavního soudu (např. nález ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07 a nález ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07), podle níž jsou soudy ve správním soudnictví povinny přihlížet k prekluzi práva, tj. i k zániku odpovědnosti, z úřední povinnosti, tedy bez ohledu na to, zda účastník řízení námitku prekluze uplatnil či nikoli. V opačném případě by podle názoru Ústavního soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

123. Soud se v prvé řadě zabýval přestupkem uvedeným ve výroku č. I. bod 1) prvostupňového rozhodnutí, kterým byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání pokračujícího přestupku dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech (k naplnění znaků pokračujícího přestupku viz vypořádání třetí žalobní námitky níže). Uvedeného jednání se žalobkyně měla dopustit v období od 2. 9. 2015 do 3. 7. 2017. Dle § 2 odst. 4 přestupkového zákona se použije v případě pokračujícího přestupku, zákon účinný v době, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku. K poslednímu dílčímu útoku došlo dle správního spisu dne 3. 7. 2017, je tedy dána časová působnost přestupkového zákona. Dle § 30 písm. b) přestupkového zákona promlčecí doba činí 3 roky, jde–li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. Na tomto místě soud souhrnně ke všem přestupkům, které jsou žalobkyni kladeny za vinu dle zákona o léčivech, ve vztahu k aplikaci § 30 písm. b) přestupkového zákona shrnuje, že nejnižší horní hranice pokuty, kterou lze uložit dle § 107 zákona o léčivech, je částka 100 000 Kč.

124. Dle § 31 odst. 2 písm. a) přestupkového zákona počíná promlčecí doba běžet u pokračujícího přestupku dnem následujícím po dni, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku. Dle § 32 odst. 2 přestupkového zákona se promlčecí doba se přerušuje oznámením o zahájení řízení o přestupku, v nyní posuzovaném případě bylo žalobkyni oznámení o zahájení řízení doručeno dne 16. 6. 2020. Po přerušení promlčecí doby začíná běžet promlčecí doba nová. Dle § 32 odst. 3 přestupkového zákona u přestupku, pro který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání. K oznámení o zahájení řízení tak v daném případě došlo v rámci 3leté promlčecí doby, prvostupňové rozhodnutí pak bylo žalobkyni doručeno dne 7. 12. 2020, tedy v 5leté lhůtě od spáchání daného přestupku.

125. Žalobkyní uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 na danou věc nedopadá, protože právní úprava účinná v době spáchání přestupku i v době jeho projednání je shodná. Nález Ústavního soudu dopadá na situaci, kdy by ke spáchání přestupku došlo před 1. 7. 2017 (tedy před účinností přestupkového zákona) a projednáván by byl po tomto datu. V takovém případě by byl správní orgán povinen (na základě nálezu Ústavního soudu, kterým došlo ke zrušení § 112 odst. 2 přestupkového zákona) použít pro pachatele příznivější právní úpravu – tedy § 109 odst. 3 zákona o léčivech, ve znění účinném do 30. 6. 2017, dle kterého činila promlčecí doba 2 roky. Shodně dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2022, č. j. 10 As 444/2021–44, dle kterého: „[j]e–li přestupek spáchán ve formě pokračování dílem za účinnosti starého přestupkového zákona (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích), dílem za účinnosti nového přestupkového zákona (zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), použije se na něj v úplnosti zákon účinný v době, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku, tedy nový přestupkový zákon [§ 2 odst. 4 písm. a) a § 112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich].“ (podtržení doplněno soudem). Ustanovení § 109 odst. 3 zákona o léčivech, ve znění účinném do 30. 6. 2017, se tak na jednání žalobkyně neuplatní, neboť v době spáchání přestupku (k poslednímu dílčímu útoku došlo dle správního spisu dne 3. 7. 2017) toto ustanovení již nebylo platné a účinné, a postupuje se plně dle přestupkového zákona.

126. K zániku odpovědnosti za pokračující přestupek uvedený ve výroku č. I. bod 1) prvostupňového rozhodnutí tedy nedošlo.

127. Zbývající přestupky, které jsou žalobkyni kladeny za vinu, nejsou pokračujícími přestupky.

128. Ke spáchání přestupků uvedených ve výroku č. I bod 2) písm. b) – d) prvostupňového rozhodnutí došlo ke dni kontroly, tj. dne 1. 8. 2017, proto u nich rovněž nemohlo dojít k uplynutí promlčecí doby a tedy k zániku odpovědnosti (viz obdobně závěry shora vztahující se k pokračujícímu přestupku uvedenému ve výroku č. I. bod 1) prvostupňového rozhodnutí, k jehož spáchání došlo dne 3. 7. 2017). Na rozdíl od přestupku uvedeného ve výroku č. I bod 3) prvostupňového rozhodnutí je zde evidentní, že nepřicházelo do úvahy určit jiný den spáchání přestupku, nežli den kontroly.

129. Ve vztahu k výroku č. I bod 3) prvostupňového rozhodnutí se soud nemohl ztotožnit se závěrem správních orgánů, že ke spáchání přestupku došlo ke dni kontroly, tj. k 1. 8. 2017. Přestupku dle § 103 odst. 5 písm. a) zákona o léčivech se žalobkyně dopustila tím, že v rozporu s vyhláškou o správné lékárenské praxi neoznačila léčivé přípravky a léčivé látky po uplynutí doby jejich použitelnosti jako nepoužitelné a neuchovávala je odděleně od ostatních léčivých přípravků, léčivých látek a pomocných látek. Dle § 21 odst. 2 vyhlášky o správné lékárenské praxi, „[l]éčivé přípravky, léčivé látky a pomocné látky nebo směsi pomocných látek určené k přípravě léčivých přípravků nevyhovující jakosti, po uplynutí doby jejich použitelnosti, uchovávané nebo připravené za jiných než předepsaných podmínek, zjevně poškozené nebo nespotřebované, musí být příslušně označeny a v lékárně uchovávány odděleně od ostatních léčivých přípravků, léčivých látek a pomocných látek.“ Soud dospěl k závěru, že žalobkyně se dopustila spáchání přestupku již ke dni uplynutí doby použitelnosti léčivých přípravků, kdy měly být léčivé přípravky označeny jako nepoužitelné (tedy v jednotlivých vytýkaných případech uplynutím dne 22. 5. 2017, měsíce června 2017, 18. 2. 2017, 16. 7. 2017 a měsíce července 2017). U jednání, ke kterým došlo před účinností přestupkového zákona, tj. ve vztahu k léčivým přípravkům s datem použitelnosti do 22. 5. 2017, 6/2017, 18. 2. 2017, je proto nutné posoudit, zda předchozí právní úprava nebyla pro žalobkyni příznivější.

130. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19, publikovaného jako nález č. 54/2020 Sb. „[l]ze shrnout, že § 112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky přikazuje užít úpravu promlčení odpovědnosti za přestupky dle zákona o odpovědnosti za přestupky i na činy spáchané před účinností tohoto zákona. Úprava promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří součást vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, s nímž je napadená zákonná úprava v rozporu, jelikož směřuje k ústavně reprobovanému výsledku v podobě užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch obviněného. Z tohoto důvodu je § 112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou první Listiny. Ústavní soud souhlasí s městským soudem v tom, že není možný ústavně konformní výklad § 112 odst. 2 věty první zákona o odpovědnosti za přestupky.“ 131. Do nabytí účinnosti přestupkového zákona (do 30. 6. 2017) se na přestupky spáchané dle zákona o léčivech aplikoval § 109 odst. 3 zákona o léčivech, který stanovil zánik odpovědnosti za správní delikt, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán. Ústav se o neoznačení léčivých přípravků a léčivých látek po uplynutí doby jejich použitelnosti jako nepoužitelných a o jejich neuchovávání odděleně od ostatních léčivých přípravků, léčivých látek a pomocných látek dozvěděl v den kontroly, tj. dne 1. 8. 2017. Oznámení o zahájení přestupkového řízení bylo žalobkyni doručeno až dne 16. 6. 2020, tedy po uplynutí dvouleté doby pro zahájení řízení, běžící od okamžiku, kdy se správní orgán o spáchání přestupku dozvěděl. Dle předchozí právní úpravy (účinné do 30. 6. 2017), která je pro žalobkyni evidentně příznivější, došlo ve vztahu k jednáním souvisejícím s léčivými přípravky s datem použitelnosti 22. 5. 2017, 6/2017 a 18. 2. 2017 k zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby.

132. Výrok č. I bod 3) prvostupňového rozhodnutí je tak v rozsahu jednání, jež se vztahuje k léčivým přípravkům s datem použitelnosti do 22. 5. 2017, 6/2017 a 18. 2. 2017, nezákonný.

133. Ke spáchání přestupku uvedeného ve výroku č. I bod 4) prvostupňového rozhodnutí došlo nepochybně v den kontroly 1. 8. 2017, proto u něj nemohlo dojít k zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby [viz shodně posouzení u výroku č. I bod 2) písm. b) – d) prvostupňového rozhodnutí]. Stejně tak u přestupků uvedených ve výroku č. I bod 5) a ve výroku č. I bod 6) prvostupňového rozhodnutí nemohlo dojít k uplynutí promlčecí doby a zániku odpovědnosti, protože podle obsahu správního spisu byly spáchány dne 13. 7. 2017. Jak soud uvedl již shora, k oznámení o zahájení řízení v daném případě došlo v rámci 3leté promlčecí doby (dne 16. 6. 2020), prvostupňové rozhodnutí pak bylo žalobkyni doručeno dne 7. 12. 2020, tedy v 5leté lhůtě od spáchání daného přestupku.

134. Konečně se soud zabýval přestupky uvedenými ve výroku č. I bod 7) a bod 8) prvostupňového rozhodnutí, kterými měla žalobkyně porušit ustanovení zákona o návykových látkách. Rovněž zákon o návykových látkách, ve znění účinném do 30. 6. 2017, v ustanovení § 40 odst. 3 stanovil speciální úpravu promlčecích dob, která činila 5 let ode dne, kdy se Ústav o přestupku dozvěděl a 10 let ode dne jeho spáchání.

135. Soud se proto zabýval posouzením okamžiku, kdy byly přestupky dle zákona o návykových látkách spáchány. Ve vztahu k přestupku dle výroku č. I bod 7) prvostupňového rozhodnutí je evidentní, že k jeho spáchání došlo ke dni kontroly, tedy k 1. 8. 2017. Dle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o návykových látkách lze za přestupek podle § 36 odst. 1 písm. l) uložit pokutu do 500 000 Kč. Dle § 30 písm. b) přestupkového zákona činí promlčecí doba činí 3 roky, jde–li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. K zániku odpovědnosti uplynutím promlčecí doby proto v případě přestupku ve výroku č. I bod 7) prvostupňového rozhodnutí nedošlo.

136. Nad rámec uvedeného soud poznamenává, že bod 7 výroku č. I prvostupňového rozhodnutí neobsahuje datum spáchání přestupku. S ohledem na odůvodnění rozhodnutí a na povahu tohoto přestupku je však evidentní, že k němu došlo ke dni kontroly žalobkyně, proto nejde o vadu natolik závažnou, aby sama o sobě způsobila nezákonnost, pro kterou by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno.

137. Ke spáchání přestupků uvedených ve výroku č. I bod 8) prvostupňového rozhodnutí mělo dle správních orgánů dojít ke dni kontroly, tj. ke dni 1. 8. 2017. Přestupku uvedeného ve výroku č. I bod 8) písm. a) prvostupňového rozhodnutí se měla žalobkyně dopustit tím, že v rozporu s vyhláškou č. 123/2006 Sb. inventury v evidenčních knihách nebyly prováděny v pravidelných měsíčních intervalech. Konkrétně v době kontroly, dne 1. 8. 2017, bylo zjištěno, že v evidenční knize č. I. nebyly provedeny inventury za měsíce květen a červen 2017.

138. Dle § 4 odst. 1 vyhlášky č. 123/2006 Sb. se inventura v evidenčních knihách provádí měsíčně k poslednímu dni kalendářního měsíce. Ústav zjistil dne 1. 8. 2017 absenci inventury v evidenční knize č. I za měsíce květen a červen 2017. Podle obsahu správního spisu je však zřejmé, že k porušení ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky č. 123/2006 Sb., které zakládá přestupkové jednání, nedošlo ke dni kontroly, nýbrž ke dni následujícímu po posledním dni kalendářního měsíce, za nějž měla být inventura provedena. Ve vztahu k inventuře za měsíc květen 2017 tedy došlo k naplnění skutkové podstaty daného přestupku ke dni 1. 6. 2017 a za měsíc červen 2017 ke dni 1. 7. 2017. K jednání vztahujícímu se k absenci inventury za měsíc květen 2017 tak došlo před účinností přestupkového zákona (před 1. 7. 2017), proto je nutno zvážit použití předchozí právní úpravy. Jak soud již uvedl shora, zákon o návykových látkách v § 40 odst. 3, ve znění účinném do 30. 6. 2017, stanovil speciální úpravu promlčecích dob, která činila 5 let ode dne, kdy se Ústav o přestupku dozvěděl a 10 let ode dne jeho spáchání. Je proto evidentní, že úprava přestupkového zákona, dle kterého činí promlčecí doba 3 roky od spáchání jednání zakládajícího znaky přestupku [dle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o návykových látkách lze za přestupek podle § 36 odst. 1 písm. h) uložit pokutu do 500 000 Kč] je pro žalobkyni příznivější, a proto se použije tato 3letá promlčecí doba.

139. Ke spáchání přestupku došlo dne 1. 6. 2017 a oznámení o zahájení přestupkového řízení bylo žalobkyni doručeno až dne 16. 6. 2020, tedy déle než 3 roky od spáchání přestupku. Výrok č. I bod 8) písm. a) prvostupňového rozhodnutí je tedy co do jednání žalobkyně vztahujícího se k absenci inventury v evidenční knize č. I za měsíc květen 2017 nezákonný, neboť došlo k zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby.

140. Přestupku uvedeného ve výroku č. I bod 8) písm. b) prvostupňového rozhodnutí se měla žalobkyně dopustit tím, že v rozporu s vyhláškou č. 123/2006 Sb. v evidenčních knihách č. II, V a VII u inventur za červen 2017 nebylo uvedeno datum provedení inventury a v evidenční knize č. VI nebylo uvedeno datum provedení u inventur za měsíce duben, květen a červen 2017.

141. Dle § 4 odst. 2 věty první vyhlášky č. 123/2006 Sb. se provedení měsíční inventury u všech sledovaných položek zaznamená do evidenční knihy s uvedením data inventury […]. Dle § 4 odst. 1 vyhláška č. 123/2006 Sb. se inventura v evidenčních knihách provádí měsíčně k poslednímu dni kalendářního měsíce.

142. Vzhledem ke skutečnosti, že se inventura provádí dle § 4 odst. 1 vyhláška č. 123/2006 Sb. k poslednímu dni kalendářního měsíce, dopustila se žalobkyně jednání naplňujícího znaky přestupku uvedeného ve výroku č. I bod 8) písm. b) prvostupňového rozhodnutí ve vztahu k inventuře za měsíc duben 2017 ke dni 1. 5. 2017; za měsíc květen 2017 ke dni 1. 6. 2017 a za měsíc červen 2017 ke dni 1. 7. 2017. K jednání vztahujícímu se k absenci data provedení inventury za měsíce duben a květen 2017 tak došlo před účinností přestupkového zákona (před 1. 7. 2017), proto je nutno opětovně zvážit použití předchozí právní úpravy. Jak soud již vyložil shora u výroku č. I bod 8) písm. a), je úprava promlčecí doby dle přestupkového zákona pro žalobkyni příznivější, a proto se použije tato 3letá promlčecí doba.

143. Ke spáchání přestupků spočívajících v neuvedení data provedení inventury u inventur za měsíce duben a květen 2017 došlo ve dnech dne 1. 5. 2017 a 1. 6. 2017, oznámení o zahájení přestupkového řízení bylo žalobkyni doručeno až dne 16. 6. 2020, tedy více než po 3 letech od spáchání přestupku. Výrok č. I bod 8) písm. b) prvostupňového rozhodnutí je tedy co do jednání žalobkyně vztahujícího se k absenci uvedení data provedení inventury v evidenční knize č. VI u inventur za měsíce duben a květen 2017 nezákonný, neboť došlo k zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby.

144. Soud shledal nezákonným i výrok č. I bod 8) písm. c) prvostupňového rozhodnutí. Dle správního orgánu došlo ke spáchání přestupku rovněž ke dni kontroly, tj. ke dni 1. 8. 2017. Žalobkyně se měla přestupku dopustit tím, že v rozporu s vyhláškou č. 123/2006 Sb. v žádné z evidenčních knih (č. I – VII) nebyla uváděna léková forma a sídlo dodavatele u záznamů o příjmech léčivých přípravků. Dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 123/2006 Sb. se evidenční záznamy do evidenčních knih zapisují v den, kdy nastala evidovaná skutečnost, […]. Ke spáchání přestupku spočívajícího v neuvedení všech náležitostí o evidovaných skutečnostech tak muselo dojít ke dni, kdy daná evidovaná skutečnost nastala, nikoliv až ke dni kontroly. Soud však nemohl vytýkané jednání blíže přezkoumat, neboť ani prvostupňové ani napadené rozhodnutí neobsahují seznam všech těchto evidenčních záznamů o evidovaných skutečnostech s uvedením data jejich provedení. Ke spáchání přestupku dojde vždy právě k datu provedení evidenčního záznamu – tj. ke dni, kdy evidovaná skutečnost nastala. V této části proto soud shledal výrok č. I bod 8) písm. c) prvostupňového rozhodnutí též nepřezkoumatelným.

145. Vzhledem k tomu, že soud neshledal jiné vady, jejichž existenci je povinen zkoumat z úřední povinnosti ve smyslu § 76 s. ř. s., zabýval se přezkumem napadeného rozhodnutí v rozsahu zbývajících žalobních námitek.

146. První žalobní námitkou žalobkyně namítala, že přestupek uvedený ve výroku č. I bod 1) prvostupňového rozhodnutí není pokračujícím přestupkem. K posouzení naplnění znaků pokračujícího přestupku soud odkazuje na vypořádání třetí žalobní námitky níže. Dále žalobkyně v první žalobní námitce poukazovala na chybné posouzení zániku odpovědnosti ve vztahu k výrokům č. I bod 2) písm. c), č. I bod 2) písm. d), č. I bod 3), č. I bod 8) písm. a) a č. I bod 8) písm. b) prvostupňového rozhodnutí. K těmto částem námitky soud odkazuje na posouzení otázky zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby u jednotlivých přestupkových jednání v bodech 122 až 144 tohoto rozsudku shora.

147. Druhou žalobní námitkou žalobkyně zpochybnila závěry správních orgánů ohledně přestupku uvedeného ve výroku č. I bod 1) prvostupňového rozhodnutí, když se dle jejího tvrzení nemohla vytýkaného jednání dopustit, neboť se jedná o jednání dovolení, když pojem lékárna není v zákoně definován. Soud se stran této žalobní námitky zcela ztotožnil s argumentací správních orgánů uvedenou v napadeném a prvostupňovém rozhodnutí. Po vydání napadeného rozhodnutí byla navíc rozhodovací praxe Ústavu ohledně výkladu § 82 odst. 4 zákona o léčivech a souvisejícího § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech aprobována rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2022, č. j. 10 As 52/2021–144, ve kterém NSS k absenci pojmu „lékárna“ uvedl, že se „v případě pojmu lékárna nejedná o neurčitý právní pojem, ale spíše o chybějící legální definici, […]. V případě lékárny se navíc podle NSS jedná o natolik zřejmý pojem, že legální definici ani nepotřebuje. Stěžovatelka je ostatně provozovatelkou lékárny, ve farmakologickém odvětví je tedy profesionálkou, na kterou je ohledně znalosti zákonné úpravy legitimní klást vyšší (byť nikoli nepřiměřené) požadavky. Stěžovatelce především musel být znám standardní farmakologický řetězec a primární úloha lékáren spočívající v prodeji a výdeji léčivých přípravků, nikoli jejich distribuci. Stěžovatelka si také musela být vědoma, že hovoří–li zákon o léčivech o lékárně, hovoří o lékárně sídlící na území České republiky, které svěřuje různá práva a povinnosti. NSS tedy dospěl k závěru, že si stěžovatelka měla být vědoma, že § 82 odst. 4 zákona o léčivech ji neopravňuje k poskytování léčivých přípravků do zahraničí. […] [n]a právní kvalifikaci správního deliktu nemůže mít vliv, pokoušela–li se stěžovatelka zastřít své skutečné jednání jako jednání popsané v § 82 odst. 4 zákona o léčivech. Pro posouzení správního deliktu je podstatné, jakého skutečného jednání se protiprávně jednající subjekt dopustil. Jestliže tedy stěžovatelka ve skutečnosti prováděla distribuci bez povolení a toto jednání se snažila zastřít jako výjimečné poskytnutí léčivých přípravků podle § 82 odst. 4 zákona o léčivech, nemohla se dopustit správního deliktu jednání v rozporu s tímto ustanovením, ale právě správního deliktu provádění distribuce bez příslušného povolení podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech.“ 148. Uvedené závěry rozsudku NSS č. j. 10 As 52/2021–144 dle názoru soudu plně dopadají i na nyní posuzovanou věc. Pojmem „lékárna“ se nadto Městský soud v Praze zabýval již v řadě svých rozsudků, např. č. j. 11 Ad 11/2020–91 ze dne 20. 4. 2021, č. j. 11 Ad 3/2020–64 ze dne 14. 1. 2021 a č. j. 11 Ad 9/2020–93 ze dne 15. 12. 2020.

149. V této souvislosti soud opakovaně poznamenává, že při přezkumu napadeného rozhodnutí vychází dle § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který zde byl ke dni vydání napadaného rozhodnutí. Není však v rozporu s tímto ustanovením, aby soud při svém rozhodování vycházel z judikatury, která byla vydána až po vydání napadeného rozhodnutí, pokud pojednává o stavu, jenž ke dni rozhodnutí správního orgánu objektivně existoval. Právní úprava, na základě které rozhodoval Městský soud v Praze a následně NSS, se v posuzovaných ustanoveních nezměnila. Soud proto nepostupuje v rozporu s § 75 odst. 1 s. ř. s., pokud vychází z rozsudku NSS ze dne 28. 11. 2022, č. j. 10 As 52/2021–144. Stejně tak není v rozporu se zákonem, když žalovaný opřel napadené rozhodnutí o shora citovanou judikaturu Městského soudu v Praze.

150. Správní praxe i uvedená judikatura správních soudů vychází ze souvislosti zákona o léčivech a zákona o zdravotních službách a odkazuje také na teritoriální působnost zákona o léčivech. Dle přijatého výkladu je lékárna místo pro poskytování lékárenské péče provozované osobou oprávněnou k poskytování zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách. Zahraniční lékárna tyto podmínky nesplňuje, jelikož nemá oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle zákona o zdravotních službách. Takový výklad je třeba zaujmout i ve smyslu a účelu zákona o léčivech spočívajících v zajištění snadné dostupnosti léčivých přípravků pro pacienty v České republice. Smyslem § 82 odst. 4 zákona o léčivech pak není umožnit lékárnám vývoz přípravků do zahraničí. Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2012, č. j. 4 Ads 9/2012–37, výslovně shrnul, že: „Smyslem a účelem zákona o léčivech tak stručně řečeno je přispět k zajištění co nejlepší péče o zdraví obyvatel České republiky.“ Soud konstatuje, že se ztotožnil s výkladem pojmu lékárna ve smyslu § 82 odst. 4 zákona o léčivech tak, jak je vymezily správní orgány a správní soudy v uvedených rozsudcích. Potřebu vymezit pojem lékárna nelze obejít pouhým tvrzením, že zákon pojem nedefinuje, a proto je nutné za lékárnu ve smyslu tohoto zákona považovat také zahraniční lékárnu.

151. Soudní judikatura již v souvislosti s výkladem pojmu „lékárna“ „vyslovila“, že léčiva jsou vzhledem k jejich zdravotnímu a ekonomickému významu předmětem zvláštních regulačních opatření, která se vztahují zejména k zajištění jejich kvality, účinnosti, bezpečnosti a správnosti o nich podávaných informací při poskytování zdravotní péče. Zákon tedy reguluje subjekty působící v oblasti léčiv. Při úvaze o tom, jaké subjekty lze zahrnout pod pojem lékárna, resp. jaká regulace se vztahuje na samotnou lékárnu či jejího provozovatele je nutné se zaměřit na to, co je obsahem činnosti lékárny, tedy pod jaký subjekt, na které se zákon o léčivech vztahuje. V lékárně je poskytována zdravotní péče dle § 5 odst. 2 písm. i) zákona o zdravotních službách. Zákon o léčivech pak na toto ustanovení zákona o zdravotních službách navazuje v § 6 odst. 1 písm. c), když konstatuje, že provozovatelem je osoba oprávněná k poskytování zdravotních služeb dle zákona o zdravotních službách. Lékárnu je nutno chápat jako zdravotnické zařízení dle § 4 odst. 1 zákona o zdravotních službách, které provozuje právnická nebo fyzická osoba (§ 79 odst. 4 zákona o léčivech), která je provozovatelem ve smyslu § 6 zákon o léčivech. Pokud zákon ukládá práva a povinnosti výslovně lékárně, musí být tato práva vztažena k subjektu práva, k osobě, která může být nositelem práv a povinností, není možné ukládat práva a povinnosti místu. Pojem lékárna a provozovatel (a zároveň pojem lékárna a poskytovatel zdravotních služeb dle zákona o zdravotní péči) není fakticky totožný, ale do velké míry se prolíná právě z toho důvodu, že lékárna není sama o sobě subjektem práva a je existenčně závislá na provozovateli, který ji zřizuje. Pojem provozovatel je tedy existenčně nadřazen, tzn. že lékárna bez provozovatele nemůže sama o osobě existovat, ale na druhou stranu může existovat provozovatel bez lékárny nebo naopak s více lékárnami.

152. Jako potvrzení správnosti výkladu nastíněného výše soud ve své judikatuře odkázal i na novelizované znění § 82 odst.4 zákona o léčivech, kde se hovoří o provozovateli zdravotnických služeb, a to jen na podporu stávajícího výkladu, když sama důvodová zpráva uvádí, že se jedná o pouhé zpřesnění (nikoliv změnu), že k předání léčivých přípravků může dojít pouze mezi lékárnami v České republice. Důvodová zpráva také výslovně uvádí, že tento výklad je dlouhodobě uplatňován správními orgány a k upřesnění dochází pouze za účelem předcházení nesprávné interpretace některými subjekty, které by uvedený způsob, který je určen k zajištění dostupnosti pro pacienty v ČR, chtěly aplikovat i na zahraniční lékárny. Novelou nedošlo ke změně pojetí, ani k novému omezení, došlo pouze k upřesnění, aby nadále nedocházelo k mylné interpretaci a regulované subjekty se nepokoušely dosavadní zákonný výklad obcházet z důvodu absence výslovného omezení na české subjekty.

153. Soud uzavírá, že nebyla naplněna základní podmínka pro aplikaci § 82 odst. 4 zákona o léčivech, když léčiva nebyla distribuována lékárně. Argumentace žalobkyně, že postupovala v souladu s oprávněním vydávat léčivé přípravky v souladu s § 82 odst. 4 zákona o léčivech, tedy neobstojí. Z jednání žalobkyně zjištěného při kontrole a předestřeného v tabulkách zacházení s léčivými přípravkami jasně vyplývá záměr distribuovat léčivé prostředky odběrateli na Slovensko, přestože žalobkyně není držitelkou oprávnění k distribuci. Snaha žalobkyně podřadit své jednání, spočívající v distribuci zahraničnímu odběrateli, pod § 82 odst. 4 zákona o léčivech, je nesprávná až účelová. Nadto samotné ustanovení zákona jasně hovoří o vydávání léčivých přípravků jiným lékárnám či odebírání z jiných lékáren jen výjimečně a za speciálních okolností (lékárna jej nemůže v potřebném čase získat od distributora, jiná lékárna má nevyužité zásoby léčivého přípravku, které nelze vrátit distributorovi). Dlouhodobé jednání žalobkyně spočívající v distribuci léčivých přípravků odběrateli do zahraničí prokazuje, že se jednalo o opakovanou, cílenou činnost, naplňující skutkovou podstatu přestupku dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech. Žalobkyně provozující činnost ve významné oblasti zdravotních služeb a lékárenské péče musí být jednoznačně obeznámena s právními předpisy a jejich aplikací v této oblasti a nemůže tvrdit, že jednala v dobré víře v zákonnost svého postupu a dovolávat se výkladu zákona po takové době jí aplikované provozní praxe.

154. Druhou žalobní námitku soud neshledal důvodnou.

155. Rovněž třetí žalobní námitka se týkala přestupku uvedeného ve výroku č. I bod 1) prvostupňového rozhodnutí, když dle žalobkyně nedošlo k naplnění znaků pokračujícího přestupku.

156. Podle § 7 přestupkového zákona platí, že pokračováním v přestupku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, č. j. 10 Ad 14/2022–82).

157. Soud nejdříve zkoumal první podmínku, podle které musí jednotlivé dílčí útoky být vedeny jednotným záměrem. Jednotný záměr představuje subjektivní souvislost vícero útoků. Tento záměr musí být nastolen na samotném počátku přestupku, tj. již při prvním útoku. Pachatel již od počátku zamýšlí alespoň v základních rysech i další útoky a z hlediska vnějšího pozorovatele se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru. Záměr lze dovodit například z homogenního způsobu jednání nebo z doby a místa spáchání jednotlivých dílčích útoků. Všechny zjištěné okolnosti je nutno hodnotit komplexně (srov. Rigel, F. a kol. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, komentář k § 7 přestupkového zákona).

158. Odpovědnost za přestupky podnikajících fyzických osob je konstruována jako objektivní obdobně jako odpovědnost právnických osob – srov. § 23 odst. 1 přestupkového zákona, podle kterého se na odpovědnost podnikající fyzické osoby za přestupek použijí obdobně ustanovení § 20 a 21, s výjimkou § 20 odst. 1 a 2 a odst. 4 písm. a) a b), přičemž podle § 21 odst. 1 téhož zákona právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Nutno podotknout, že slovo obdobně (na rozdíl od slova přiměřeně) značí použití odkazovaného ustanovení v plném rozsahu (srov. čl. 41 Legislativních pravidel vlády České republiky anebo také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006). Judikaturní východiska vztahující se k jednání právnické osoby jsou proto aplikovatelná i na jednání fyzických osob podnikajících.

159. K jednotnému záměru v případě právnické osoby Nejvyšší správní soud uvedl, že „[j]ednotný záměr jistě bude možné zkoumat u takových protiprávních jednání, která jejich pachatel činil vědomě a úmyslně, nebo aspoň vědomě a při srozumění s následkem […] u pokračujících deliktů se totiž zkoumá záměr jednat protiprávně, nikoli záměr dodržet všechny předpisy“ (rozsudek ze dne 18. 7. 2019, č. j. 10 As 96/2018–59). Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 6 Tz 15/67, R 47/1967 tr. Sbírky č. 8/1967 z 3. 5. 1967 „[d]oba, místo a způsob spáchání jednotlivých činů pachatelem, naplňujících znaky téhož trestného činu, jsou z hlediska posouzení objektivních souvislostí důležité pro závěr, zda jde o pokračování v témže trestném činu anebo o jeho opakování. Z těchto objektivních okolností lze usuzovat též na to, zda pachatel měl jednotící záměr pokračovat v páchání téhož trestného činu.“.

160. U právnické osoby vzhledem k její objektivní odpovědnosti (tj. vzhledem k absenci zavinění, kdy není nezbytné posuzovat míru zavinění) pak postačí, že ačkoliv si byla vědoma své zákonné povinnosti, tyto své povinnosti nesplní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014, č. j. 9 Afs 55/2013–43).

161. Z uvedeného závěru podle názoru soudu vyplývá, že zjištěné jednání žalobkyně představovalo její vědomou a záměrnou činnost. Vědomost a záměrnost jednání pak považoval žalovaný za prokázanou vzhledem k tomu, že šlo o dlouhodobou a rozsáhlou aktivní činnost žalobkyně vedenou stejným způsobem, což podle jeho názoru vylučovalo nahodilost a jen ojedinělé porušení relevantních předpisů.

162. To, že žalobkyně jednala protiprávně vědomě, podle názoru městského soudu vyplývá ze skutečnosti, že žalobkyně je provozovatelkou lékárny, ve farmakologickém odvětví je tedy profesionálkou, na kterou je ohledně znalosti zákonné úpravy legitimní klást vyšší (byť nikoli nepřiměřené) požadavky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2022, č. j. 10 As 52/2021–144). Žalobkyně tedy musela znát své zákonné povinnosti a zároveň si musela být vědoma následků jejich porušení.

163. Záměr jednat protiprávně vyplývá dle soudu ze skutečnosti, že žalobkyně přestupek páchala opakovaně ve velkém rozsahu a v dlouhém časovém úseku. Nešlo tak o ojedinělé nahodilé skutky ale naopak se jednalo o systematickou a záměrnou činnost, při které si žalobkyně byla vědoma toho, že porušuje svou zákonnou povinnost, proto byla srozuměna i s tím, že poruší nebo ohrozí zájem chráněný zákonem. Žalobkyně si z povahy věci musela být vědoma skutečnosti, že nebyla držitelem povolení k distribuci léčivých přípravků, neboť o vydání tohoto povolení Ústav nikdy nepožádala.

164. Druhá podmínka pokračujícího přestupku, podle níž jednotlivé dílčí útoky musí naplňovat skutkovou podstatu stejného přestupku, byla splněna, neboť každou jednotlivou dodávkou léčivých přípravků odběrateli SAPPADA spol. s r.o. jednala žalobkyně v rozporu s ustanoveními § 7 odst. 2, § 89 odst. 8 a § 75 odst. 3 zákona o léčivech a naplnila znaky skutkové podstaty přestupku dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona o léčivech.

165. Ke třetí podmínce, podle které musí jednotlivé dílčí útoky být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, městský soud uvádí, že stejný nebo podobný způsob provedení je jako jeden ze znaků pokračujícího deliktu potřeba posuzovat ve spojení s jednotným záměrem pachatele (srov. § 7 zákona o přestupcích). Žalovaný srozumitelně vymezil, že všech dílčích útoků se žalobkyně dopustila při výkonu své běžné činnosti, kdy léčivé přípravky objednané do kontrolované lékárny, u kterých se následně předpokládá jejich výdej pacientům, bez příslušného povolení přeprodala (distribuovala) do zahraničí společnosti SAPPADA spol. s r.o. a tento prodej řádně fakturovala a doložila příslušnými doklady (faktury a dodací listy odběrateli SAPPADA spol. s r.o.). Tato charakteristika totožnosti způsobu provedení je dle názoru soudu z napadeného rozhodnutí naprosto zřejmá a dostatečně srozumitelná.

166. Čtvrtou podmínkou pokračování v přestupku je skutečnost, že jednotlivé dílčí útoky jsou spojeny blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Dle závěru soudu jsou i podmínky časové souvislosti a souvislosti v předmětu útoku naplněny. K jednotlivým dílčím útokům docházelo v relativně pravidelných intervalech (obvykle 1 x za kalendářní měsíc) nepřetržitě po celé období od 2. 9. 2015 do 3. 7. 2017 včetně. Přibližně měsíční rozestupy mezi jednotlivými dílčími útoky odpovídají i definici blízké časové souvislosti. Přesto, že byl v několika případech rozestup mezi útoky delší než měsíční (nikdy ale ne delší dvou měsíců), i v tomto „mezičase“ si žalobkyně aktivním jednáním vytvářela „nadzásobu“ léčivých přípravků v kontrolované lékárně, kterou nepotřebovala pro výdej pacientům, a tuto následně prodávala (distribuovala) zahraničnímu odběrateli. Při běžném a ekonomicky odpovědném provozu lékárny by takto rychle takto velké a opakující se „nadzásoby“ léčivých přípravků nevznikly.

167. Souvislost v předmětu útoku byla dle prvostupňového rozhodnutí shledána „v tom, že ve všech jednáních se jednalo o distribuci léčivých přípravků do zahraničí bez patřičného povolení, kdy každým dílčím útokem docházelo, byť k malému, snížení dostupnosti distribuovaných léčivých přípravků na trhu v České republice.“ Soudu není zřejmé, co žalobkyně tvrzením uvedeným v žalobě, že „[p]ředmět útoku jako znak zcela chybí nebo je uváděn nesprávně. Uvádět jako předmět útoku léčivé přípravky zásadní chybou. Předmět útoku je zájem chráněný státem, tedy například život, zdraví apod.,“ zamýšlela sdělit ani zda si má soud vybrat, zda předmět útoku zcela chybí, nebo je uváděn nesprávně. Dle názoru soudu je z prvostupňového rozhodnutí zcela evidentní, že předmětem útoku (chráněným zájmem) je správním orgánem uvedená dostupnost léčivých přípravků na území České republiky.

168. Na základě shora uvedeného městský soud uzavírá, že všechny znaky pokračování v přestupku byly v daném případě prokázány. Správní orgány proto správně kvalifikovaly přestupek uvedený ve výroku č. 1 bod 1) prvostupňového rozhodnutí jako pokračující. Útoky byly vedeny jednotným záměrem, byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a byly spojeny blízkou časovou souvislostí a souvislostí v předmětu útoku, jímž je chráněný zájem na dostupnosti léčivých přípravků pro spotřebitele na území České republiky. Jakkoliv žalovaný jednotlivé kumulativní podmínky popsal stručně, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stejně jako z odůvodnění rozhodnutí prvostupňového, které tvoří společně jeden celek, evidentní, že všechny znaky pokračujícího přestupku byly naplněny.

169. S ohledem na zánik odpovědnosti žalobkyně za přestupkové jednání v části výroku č. I bod 3) a částech výroku č. I bod 8 písm. a), b) i c) prvostupňového rozhodnutí se soud pro předčasnost nezabýval vypořádáním žalobní námitky čtvrté, týkající se výše a přiměřenosti uložené sankce, neboť tako musí být správními orgány v dalším řízení nově vymezena s ohledem na zákonný rozsah přestupkového jednání.

VI. Závěr a náklady řízení

170. S ohledem na shora uvedené soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.) Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán.

171. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. V řízení měla úspěch žalobkyně, proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na nákladech řízení částku 11 228 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Výše nákladů řízení o žalobě se sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč [položka 18 bod 2 písm. a) sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a z odměny za zastoupení žalobkyně advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby) po 3 100 Kč za úkon dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) na základě § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, včetně dvou režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH, zvýšily se náklady řízení v rozsahu odměny za právní zastoupení ve smyslu § 57 odst. 2 s. ř. s. o částku 1 428 Kč odpovídající této dani. Pro úplnost soud k náhradě nákladů uvádí, že žalobkyně byla do 26. 5. 2023 zastoupena advokátem Mgr. Jiřím Trnkou na základě plné moci ze dne 24. 6. 2020, který doložil, že je plátcem DPH a jménem žalobkyně podal žalobu. Dne 26. 5. 2023 soudu předložil generální plnou moc udělenou mu žalobkyní dne 13. 1. 2023 Mgr. J. P. Předložením nové plné moci jinému zástupci (obecnému zmocněnci) vypověděla žalobkyně v souladu s § 28 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 64 s. ř. s. plnou moc dosavadnímu zástupci, advokátovi Mgr. Jiřímu Trnkovi.

Poučení

I. Předmět řízení II. Napadené rozhodnutí III. Žaloba IV. Vyjádření žalovaného V. Posouzení věci Městským soudem v Praze VI. Závěr a náklady řízení