č. j. 14 Af 50/2019- 77

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Jana Kratochvíla ve věci žalobce: Bayton Ltd sídlem Villa Seminia, 8, Sir TemiZammit Avenue, Ta XBiex XBX1011, Malta zastoupen advokátkou Mgr. Ing. Markétou Císařovou sídlem V Celnici 1031/4, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministryně financí ze dne 12. 8. 2019, č. j. MFCR- 16727/2017/3404-24, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministryně financí, jímž byl zamítnut rozklad žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu I. stupně ze dne 6. 9. 2018, č. j. MF-16727/2017/3404-20, kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hazardních hrách“), neboť „prokazatelně nejméně od 10. února 2017 do 16. května 2017 provozoval na internetové stránce jackpotcitycasino.com hazardní hru ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o hazardních hrách pod obchodním názvem JackpotCity, jmenovitě technickou hru podle § 3 odst. 2 písm. e) zákona o hazardních hrách bez povolení“ a dále „prokazatelně nejméně dne 16. května 2017 provozoval na internetové stránce jackpotcity.org hazardní hru ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o hazardních hrách pod obchodním názvem JackpotCity bez povolení.“ Za spáchání tohoto deliktu ministerstvo uložilo žalobci podle § 123 odst. 7 písm. a) zákona o hazardních hrách pokutu ve výši 30 000 000 Kč.

2. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti.

3. Žalovaný dne 28. 12. 2016 přijal podnět ve věci podezření na provozování hazardní hry ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ loterní zákon “), resp. § 3 odst. 1 zákona o hazardních hrách prostřednictvím internetové stránky jackpotcitycasino.com. Provoz měl uskutečňovat žalobce.

4. Dne 11. 1. 2017 žalovaný zaslal žalobci (na adresu [email protected] a [email protected]) informační e-mail spolu s neoficiální výzvou k bezodkladnému ukončení provozování internetových her na adresách jackpotcitycasino.com a jackpotcity.org nebo zajištění, aby se jejich provozování nezaměřovalo, resp. necílilo na osoby, které mají bydliště na území České republiky. Žalobce byl rovněž upozorněn, že v případě, že bude předmětná hazardní hra nadále provozována v rozporu s § 7 odst. 2 písm. b) zákona o hazardních hrách, může být podle § 123 odst. 7 písm. a) zákona o hazardních hrách provozovateli uložena pokuta až do výše 50 000 000 Kč a zároveň bude internetová stránka, na které je tato hazardní hra provozována, zařazena na Seznam nepovolených internetových her a bude k ní blokován přístup.

5. Dne 10. 2. 2017 žalovaný provedl ohledání na internetové stránce jackpotcitycasino.com. Za účelem prokázání možnosti registrace uživatelského konta osobou, která má bydliště na území České republiky, vyplnil pracovník ministerstva registrační formulář smyšlenými osobními údaji, přičemž jako jazyk zvolil češtinu, jako měnu českou korunu, jako zemi Českou republiku, adresu Jugoslávská 15, město Praha, stát (ve významu kraje) taktéž Praha a jako PSČ 12000. Závěrečným stiskem tlačítka „Registrovat “ byla registrace dokončena. Za účelem prokázání skutečnosti, že prostřednictvím internetové stránky lze provést i vklad na uživatelské konto, stiskl pracovník ministerstva tlačítko „Vložit“. Z nabízených způsobů vybral platební metodu „Paysafecard“. Prostřednictvím této internetové peněženky byly na uživatelské konto vloženy peněžní prostředky ve výši 150 Kč. Pracovník ministerstva pak prostřednictvím předmětné internetové stránky odehrál po kliknutí na „Hry“, tlačítko „Výherní automaty“ internetovou hru s názvem „Fruit vs. Candy“ a dále internetovou hru pod názvem „Basketball star“. Uvedené je ve spisu doloženo pořízeným záznamem.

6. Ministerstvo provedlo v období od 28. 4. 2017 do 2. 5. 2017 opětovná ohledání internetové stránky jackpotcitycasino.com. Konkrétně dne 28. 4. 2017 pracovník ministerstva vstoupil na internetovou stránku jakcpotcitycasino.com a nejprve ověřil, že provozovateli internetových her jsou obchodní společnosti Bayton Ltd a Baytree Ltd, které jsou registrovány na Maltě. Následně provedl prohlídku všech nabízených internetových her. Tentýž den pracovník ministerstva také ověřil, že prostřednictvím předmětné internetové stránky jsou i nadále provozovány internetové hry a sehrál hru s názvem „Lucky Leprechaun“. Ověřil též možnosti výběru peněžních prostředků z uživatelského konta prostřednictvím aplikace „Skrill“ (dne 2. 5. 2017 v aplikaci „Skrill“ zkontroloval, že platba převedena).

7. Ministerstvo provedlo také dne 16. 5. 2017 ohledání internetové stránky jackpotcity.org. Samotné provozování internetových her probíhalo přesměrováním na internetové stránky jackpotcitycasino.com, které nadále nabízely hry v českém jazyce.

8. Příkazem ze dne 31. 5. 2017, č. j. MF-16727/2017/3404-3, byla žalobci uložena pokuta ve výši 40 000 000 Kč podle § 123 odst. 7 písm. a) zákona o hazardních hrách. Proti tomuto příkazu podal žalobce odpor.

9. Shora označeným rozhodnutím správní orgán I. stupně uložil žalobci podle § 123 odst. 7 písm. a) zákona o hazardních hrách pokutu ve výši 30 000 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který byl zamítnut nyní napadeným rozhodnutím.

10. K časovému vymezení skutku ministryně v napadeném rozhodnutí uvedla, že žalobce se nesprávně domnívá, že použití výrazu „nejméně“ při stanovení časového úseku skutku je nejasné, nejednoznačné a nesrozumitelné. Všechna posuzovaná hlediska při ukládání sankce se pak vztahovala pouze k tomuto časovému období.

11. K argumentaci žalobce, že správní orgán I. stupně neprokázal, ani neprovedl žádné důkazy na podporu vymezení časového období spáchání skutku, se ministryně odvolala na protokoly o ohledání ze dne 14. 2. 2017, 2. 5. 2017 a 6. 5. 2017 a záznam o získané informaci č. j. MF- 16727/201 7/3404-2. Všechny tyto důkazy byly provedeny v rámci dokazování dne 7. 9. 2017, kterému byl žalobce přítomen. Počátek období nelegálního provozování bylo určeno na den, kdy bylo provedeno ohledání internetové stránky jackpotcitycasino.com. Ačkoliv dne 16. 5. 2017 se ministerstvo neúčastnilo žádné internetové hry na předmětných internetových stránkách, je nezpochybnitelné, že obě byly i v tento den provozovány v českém jazyce a vybízely k účasti na hazardní hře. Internetová stránka jackpotcity.org se pak prokazatelně podílela na nelegálním provozování internetových her, když dne 16. 5. 2017 bylo jejím prostřednictvím umožněno přihlášení do uživatelského konta a následně došlo k přesměrování na internetovou stránku jackpocitycasino.com. Co se týká argumentu nepřetržitého provozování hazardní hry, je zcela logické, že se jednalo o soustavné, resp. nepřetržité provozování hazardní hry, a to zejména vzhledem k samotné povaze nelegální činnosti. Není pravděpodobné, že by žalobce provozoval hazardní hry jen a pouze ve dnech ministerstvem provedených ohledání a následující dny již ne.

12. Ministryně dále uvedla, že v platné právní úpravě nespatřuje diskriminaci zahraničních provozovatelů. Dosavadní licencované společnosti musely splnit již tak poměrně přísné podmínky podle předchozí právní úpravy pro vydání povolení k provozování hazardní hry, takže při akceptaci výkladu žalobce by měli obrovskou konkurenční výhodu zahraniční provozovatelé, po kterých dříve povolení nebylo (a ani nemohlo být) požadováno. Pokud by všechna povolení českých provozovatelů byla ukončena k datu nabytí účinnosti zákona o hazardních hrách, byla by tímto zcela negována právní jistota a legitimita jejich očekávání. Diskriminační povahu v sobě neskýtá ani požadavek průhledné vlastnické struktury a odkrytí skutečného majitele, požadavek na prokázání bezúhonnosti či požadavek stanovení bankovní záruky.

13. Argument ohledně neproveditelné identifikace hráčů podle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „AML zákon“) je irelevantní z důvodu, že se netýká předmětu řízení a jedná o specifický atribut týkající se provozování hazardních her. Navíc identifikace byla možná již od začátku roku 2017 pomocí alternativní metody zprostředkované identifikace, takže byla možná od počátku účinnosti zákona o hazardních hrách.

14. K délce přechodného období ministryně podotkla, že poskytnutí dostatečného přechodného období pro nenarušení zásady legitimity očekávání či právní jistoty se netýká subjektů bez povolení. Legisvakanční doba zákona o hazardních hrách byla dle ministryně dostatečná, neboť byla více než půlroční. Ke zpoždění s vydáním prováděcích právních předpisů uvedla, že podmínky pro povolení stanoveny byly, ačkoli nebyly vydány formou vyhlášky, nýbrž standardem. Tím ministerstvo zabránilo stavu, kdy nebudou všechny podmínky stanovené k nabytí účinnosti zákona o hazardních hrách stanoveny jasným a transparentním způsobem. Pokud jde o námitku nemožnosti získat dokument o odborném posouzení a osvědčení o provozuschopnosti v postihovaném období, tak seznam pověřených osob byl zveřejněn ke konci roku 2016, tedy nikoli za účinnosti zákona o hazardních hrách. Žalobci nebylo a priori zabráněno či neumožněno žádost podat.

15. Ministryně dále dodala, že žalobce je sankcionován za období od 10. 2. 2017 do 16. 5. 2017, resp. 16. 5. 2017, tedy za období, které o více jak měsíc překračuje účinnost zákona o hazardních hrách. A ani do té doby žalobce nepodal žádost o vydání základního povolení. Z uvedeného lze usuzovat, že žalobce neměl sebemenší zájem si obstarat příslušné podklady, natož získat základní povolení a působit tak na území České republiky v souladu se zákonem o hazardních hrách.

16. K výši uložené pokuty ministryně mimo jiné uvedla, že nebezpečnost nelegálního provozování hazardních her prostřednictvím internetu spočívá zejména na skutečnosti, že na rozdíl od standardních (kamenných) provozoven je provozování hazardních her na internetu (obecně) podstatně hůře kontrolovatelné i nebezpečnější, a to již tím, že se k internetovým hrám při absenci účinné regulace lze připojit v podstatě odkudkoli, mohou se jich účastnit snadno i děti nebo patologičtí hráči, hry probíhají rychleji a jde v nich o vyšší částky. Nelegální hazardní hry na internetu často unikají jakémukoli zdanění, a to jak v cílové zemi, kde jsou nabízeny, tak i v zemi, odkud jsou provozovány. Tím, že nepodléhají regulaci ani zdanění, nabízejí výhodnější kurzy (výhry), pro hráče jsou atraktivní a navíc je neomezují co do věku, limitů sázek apod.

17. K argumentu účastníka řízení, že ministerstvo pochybilo při určování právní úpravy, kterou se udílení trestů řídí, ministryně konstatovala, že horní hranice sazby pokuty zůstala v nové právní úpravě zachována. Z hlediska výše trestu tak není pozdější právní úprava zákona o hazardních hrách pro žalobce v daném případě příznivější.

II. Obsah žaloby

18. Žalobce předně namítá, že předmětný právní režim pro svůj diskriminační charakter omezuje v rozporu s právem Evropské unie volný pohyb služeb. Omezení volného pohybu služeb může obstát pouze tehdy, pokud opravdu odpovídá snaze dosáhnout legitimního cíle soudržným a systematickým způsobem a omezení musejí být v každém případě uplatňována nediskriminujícím způsobem. Pokud podmínky omezení volného pohybu služeb nejsou splněny, nelze za porušení vnitrostátní právní úpravy uložit sankci.

19. Žalobce odmítá, že by podmínky pro české a zahraniční provozovatele žádající o základní povolení byly podle nové právní úpravy stejné či obdobné. Žalobce připomíná, že do konce roku 2016 byl zdejší právní režim zjevně diskriminační, protože zahraniční provozovatelé nemohli požádat o povolení podle loterního zákona, neboť povolení mohlo být vydáno pouze právnické osobě se sídlem na území České republiky. Zahraniční provozovatelé se sídlem v členských státech Evropské unie proto internetové hry oprávněně provozovali výlučně na základě povolení uděleného jejich domovským členským státem a článku 56 SFEU. I nový právní režim platný od 1. 1. 2017 pak byl vůči zahraničním provozovatelům fakticky diskriminační, a to přinejmenším v období, kdy se žalobce měl dopustit správních deliktů. Domácí provozovatelé totiž mohli pokračovat po dobu až šesti let v provozování internetových her na základě stávajícího povolení, zatímco zahraniční provozovatelé museli bez výjimky požádat o základní povolení podle zákona o hazardních hrách. Dle žalobce tedy nebylo dostatečně dlouhé přechodné období, které by zahraničním provozovatelům umožnilo se nové právní úpravě přizpůsobit. A žalobce zdůrazňuje, že zásadní je splnitelnost podmínek pro získání povolení v praxi a nikoli text jednotlivých ustanovení vnitrostátního právního předpisu. Diskriminační povahu daných ustanovení pak ostatně dokládá likvidace zahraničních společností ve prospěch domácích provozovatelů.

20. Žalobce dále namítá, že získat základní povolení podle zákona o hazardních hrách pro předmětnou činnost bylo v rozhodné době objektivně nemožné. Nemožnost získat příslušné povolení byla dle žalobce způsobena tím, že k 1. 1. 2017 byla ve sbírce zákonů vyhlášena jen jedna ze čtyř prováděcích vyhlášek k zákonu o hazardních hrách. Vyhláška podle § 133 odst. 1 písm. a) zákona o hazardních hrách byla vyhlášena ve Sbírce zákonů teprve dne 18. 1. 2019 a nabyla účinnosti (s výjimkami) až 1. 6. 2019 a vyhláška podle § 133 odst. 1 písm. d) nebyla doposud přijata. Pro posouzení žádosti o vydání základního povolení jsou nejvýznamnější vyhlášky podle § 133 odst. 1 písm. b) a c), jelikož stanovují technické parametry, které musí žadatel splnit, aby mohl základní povolení obdržet. Vyhláška podle § 133 odst. 1 písm. b) byla schválena až dne 27. 6. 2017 a dne 14. 7. 2017 vyhlášena ve Sbírce zákonů. Až tato vyhláška poprvé závazně stanovila kritéria, podle kterých měly být hazardní hry hodnoceny autorizovanými osobami za účelem odborného posouzení a osvědčení provozuschopnosti. Jako prozatímní „řešení“ vydal žalovaný interní standard, který byl na jeho internetových stránkách publikován dne 22. 12. 2016. Takový dokument nicméně nemá žádnou právní relevanci, jelikož na rozdíl od vyhlášky není nadán všeobecnou závazností a § 133 odst. 1 zákona o hazardních hrách jasně stanoví, že má být vydán ve formě vyhlášky. Forma vyhlášky byla přitom zákonodárcem stanovená zcela vědomě s tím, že právě rigidní legislativní proces nutný pro případnou změnu vyhlášky zamezí zneužití správního uvážení a svévoli žalovaného. Žalovaný si však v rozporu se zákonem vytvořil prostor pro vlastní svévoli. Žalobce odmítá odkaz žalovaného na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Špaček s.r.o. proti České republice a poukazuje na zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Vyhláška podle § 133 odst. 1 písm. c) pak byla schválena dne 19. 12. 2016 a dne 23. 12. 2016 byla vyhlášena ve Sbírce zákonů a účinnosti nabyla 1. 1. 2017. Tato vyhláška poprvé stanovila náležitosti dokumentů, které jsou vydávány autorizovanými osobami na základě odborného posouzení žadatelovy hazardní hry a které tvoří nutnou součást žádosti o vydání základního povolení.

21. Z uvedeného je dle žalobce zřejmé, že až do 1. ledna 2017 autorizované osoby nevěděly, jaký výstup bude žalovaný požadovat. Je tedy zcela nemyslitelné, že by k tomuto datu, či dokonce před tímto datem, bylo možné podat perfektní žádost o vydání základního povolení. Legislativní rámec tak v tomto období vůbec neumožňoval získání základního povolení. Přechodným obdobím na nový právní režim nelze rozumět přibližně šestiměsíční legisvakanční období, nýbrž období, v němž se žalobce mohl na nový právní režim reálně připravit. O faktické nemožnosti získat povolení svědčí i to, že prvnímu zahraničnímu provozovateli internetových her bylo povolení vydáno až 28. 1. 2017, a to pouze povolení k provozování tzv. „živé hry“ a kursové sázky, které jsou ze své podstaty výrazně snazší k posouzení autorizovanými osobami.

22. Žalobce dále poukazuje na diskriminační povahu AML zákona. Po jeho novelizaci zákonem č. 368/2016 Sb. došlo k rozšíření okruhu povinných osob dle AML zákona v oblasti hazardních her i na žalobce a další provozovatele internetových her, přičemž tato změna měla pouhé dva měsíce legisvakanční doby. AML zákon nově stanovil povinnost provozovatelů internetových her provádět identifikaci každého hráče. Základním způsobem provedení identifikace byla identifikace za fyzické přítomnosti klienta. Tento požadavek zcela zjevně zvýhodňuje domácí provozovatele.

23. V druhém žalobním bodě žalobce namítá, že v napadených rozhodnutích nejsou vytýkané skutky vymezeny dostatečně určitým způsobem a nemají oporu v provedeném dokazování, a to zejména co do délky tvrzeného nelegálního provozování internetové hry a údajného obsahu předmětných internetových stránek v rozhodném období.

24. Žalobce odmítá použití termínu „nejméně od“ ve výroku napadených rozhodnutí. Tato konstrukce svědčí skutečnosti, že toto období není jisté a izolované. Toto konstatování zcela účelově přidává na závažnosti údajně spáchaného správního deliktu rozšířením jeho rozsahu a rozostřením jeho hranic, a to za účelem ospravedlnění výše udělené pokuty. Dle žalobce měl tento aspekt skutku zcela zásadní význam pro určení druhu a výše sankce.

25. Žalobce tvrdí, že dne 15. 2. 2017, 2. 5. 2017 a 16. 5. 2017 se zaměstnanec žalovaného pouze připojil na svůj již existující účet, popřípadě pouze navštívil předmětnou internetovou stránku nebo dokonce pouze platební aplikaci Skrill, a nemohl tedy ověřit, zda v této době stránka obsahovala či neobsahovala omezení při zakládání hráčského účtu ani to, zda umožňovala či neumožňovala registraci osob, které mají bydliště na území České republiky. A také skutečnost, že stránka přijala jeho sázku ve výši 0,30 Kč a 0,20 Kč, nedává dostatečný podklad pro tvrzení žalovaného, že přijímání nových sázek se dělo „bez jakéhokoliv omezení“.

26. Žalobce dále namítá, že žalovaný neprovedl žádný důkaz, který by svědčil o provozování hazardních her na internetových stránkách jackpotcity.org v kterýkoli den. I zde platí, že žalovaný uvedl ve výroku napadených rozhodnutí skutečnosti, které nemají oporu v provedeném dokazování.

27. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítá, že žalovaný získal důkazy týkající se provozování hazardních her na internetových stránkách jackpotcitycasino.com a jackpotcity.org v rozporu s právními předpisy. Tyto důkazy byly získány před zahájením správního řízení, přičemž činnost žalovaného při jejich získávání naplnila znaky tzv. „kontrolního nákupu služby“, při němž měl žalovaný postupovat podle kontrolního řádu jakožto speciálního právního předpisu, a nikoliv pouze dle obecných ustanovení o dokazování podle správního řádu. Žalovaný konkrétně pochybil, když po tzv. anonymním kontrolním nákupu služby dne 10. 2. 2017 žalobci bezprostředně poté nepředložil své pověření ke kontrole a zejména žalobci zahájení kontroly neoznámil. Kdyby tak učinil, žalobce by veškerou svou činnost na území České republiky promptně ukončil. Nepředložením stejnopisu o provedené kontrole pak žalobci upřel právo se s tímto protokolem seznámit a případně proti němu podat námitky. Kontrola tak byla provedena nezákonným způsobem, jelikož nedošlo ke splnění podmínek § 5 kontrolního řádu a důkazy získané při nezákonné kontrole nemohly být použity v následném správním řízení. A i v případě, že by žalovaný nebyl při ohledání povinen postupovat podle kontrolního řádu, porušil nezákonným postupem práva žalobce tím, že nesplnil své oznamovací povinnosti stanovené správním řádem.

28. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce zpochybňuje výši jemu uložené pokuty.

29. Žalobce předně namítá, že správní orgány neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe ani zákonné liberační důvody, ač k tomu byly naplněny podmínky. Žalobce opakuje, že v dobré víře pokračoval v provozování hazardních her, dokud nebude objektivně možné získat základní povolení dle zákona o hazardních hrách. Díky nulové společenské škodlivosti jednání tak správní orgány měly neuplatňovat jeho odpovědnost či měly jednání posoudit jako úplný liberační důvod podle § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky, popř. podle obsahově shodného ustanovení § 128 odst. 1 zákona o hazardních hrách, ve znění účinném do 30. 6. 2017.

30. Správní dále při výměře pokuty řádně neaplikovaly příslušná zákonná kritéria. K tomu žalobce předně uvádí, že měly aplikovat § 112 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, nežli zrušené ustanovení § 129 odst. 2 zákona o hazardních hrách.

31. Konkrétně pak žalobce namítá, že správní orgány chybně posoudily závažnost správního deliktu. Vycházely totiž z obecného závěru o tom, že provozování internetových her je údajně nebezpečnější než provozování hazardních her prostřednictvím kamenných provozoven, aniž by zkoumaly konkrétní okolnosti a zvláštnosti případu. Tím porušily zásadu individualizace správního trestu.

32. Ohledně následků spáchaného správního deliktu dle žalobce žalovaný uznal, že jde pouze o následek ohrožovací a nikoli poruchový, což samo o sobě snižuje jeho význam. Důvody pro stanovení uloženého trestu nejsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních ohledně následků jednání nýbrž pouze na obecných prohlášeních o údajné škodlivosti hraní internetových her.

33. Žalovaný dále porušil zákaz dvojího přičítání, když znak skutkové podstaty vytýkaného deliktu (aktivní konání žalobce) zohlednil k tíži žalobce i při stanovení výše pokuty.

34. K okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán, žalobce uvádí, že umožnění dříve registrovaných hráčů dále se účastnit hazardních her v době, kdy tyto nejsou nadále provozovány na území České republiky, jelikož nedochází k cílení na její občany, nelze vůbec za správní delikt, resp. přestupek, považovat. Nadto žalovaný neprovedl jediný důkaz, jenž by prokázal domněnku, že po 10. 2. 2017 byly umožněny registrace hráčů z České republiky.

35. Správní orgány pak nepřihlédly k dolní hranici výše pokuty (tj. 0 Kč). Zákonodárce zjevně předpokládal, že závažnost jednání spadajícího pod předmětnou skutkovou podstatu může být nulová, což nastalo také v tomto konkrétním případě.

III. Vyjádření žalovaného

36. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal především na obsah napadených rozhodnutí a v nich obsaženou argumentaci, na které setrval.

37. Žalovaný uvádí, že právní úprava provozování hazardních her je v souladu s evropským právem. Zákon o hazardních hrách sice fakticky omezuje volný pohyb služeb, nicméně jako celek diskriminační není, neboť existence omezujících prvků a existence odchylek od zásady rovnosti jsou řádně odůvodněny a podepřeny zejména ochranou veřejného pořádku. Právní úprava omezující volný pohyb služeb byla přezkoumána Odborem kompatibility na Úřadu vlády, tak i samotnou Evropskou komisí, a to bez zjištění jakéhokoliv rozporu. Žalovaný odmítá závěry žalobce ohledně zachování diskriminačního režimu zavedeného předchozí právní úpravou, neboť není možné srovnávat etablované provozovatele, kteří jsou držitelé povolení, pro jejichž získání museli splnit četné povinnosti, s těmi, kteří legitimitu provozování hazardních her na českém území dovozovali z článku 56 SFEU. V takovém případě by byli nepochybně diskriminování dosavadní provozovatelé hazardních her disponující povolením.

38. K argumentům ohledně nekompletnosti sekundární legislativy a objektivní nemožnosti získat povolení žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí. Ministerstvo nemohlo uspěchat vydání vyhlášky podle § 133 odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách z důvodu rigidního legislativního procesu. Ministerstvo tudíž přikročilo k mezidobému řešení formou standardu, který žadatelé běžně akceptovali, a který byl obecně vnímán jako vstřícný krok Ministerstva vůči žadatelům. Vydáním standardu bylo zabráněno právní nejistotě, která by nastala.

39. K argumentům týkající se údajné neproveditelnosti identifikace hráčů žalovaný uvádí, že se netýká předmětu řízení, naopak jedná se o specifický atribut týkající se provozování hazardních her. Nadto je žalobcova argumentace nesprávná.

40. Žalovaný v reakci na žalobcem poukazovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie uvádí, že ta je žalobcem použita nepřiléhavě, resp. je nutné jí vykládat spíše ve prospěch Ministerstva.

41. Žalovaný uvádí, že jednoznačně určil provedenými důkazy začátek i konec nezákonného jednání žalobce. Spojení „nejméně od 10. 2. 2017 do 16. 5. 2017“ představuje přesné určení časové specifikace trvajícího správního deliktu, které je užíváno správními orgány v řízení o přestupcích. Dne 16. 5. 2017 se pak zaměstnanec žalovaného sice neúčastnil žádné internetové hry na předmětných internetových stránkách, přesto je nezpochybnitelné, že obě byly i v tento den provozovány v českém jazyce a vybízely k účasti na hazardní hře. Internetová stránka jackpotcity.org se pak prokazatelně podílela na nelegálním provozování internetových her, když dne 16. 5. 2017 jejím prostřednictvím bylo umožněno přihlášení do uživatelského konta zřízeného na internetové stránce jackpotcitycasino.com a přesměrování na internetovou stránku jackpotcitycasino.com.

42. Žalovaný dále uvádí, že ve věci žalobce nebylo možné postupovat podle kontrolního řádu. Ministerstvo zajistilo z moci úřední nezbytné důkazní prostředky o nelegální činnosti s podpůrným využitím § 138 správního řádu. Žalobci nemohla být postupem Ministerstva způsobena žádná újma, protože byla pouze využita a zadokumentována služba, kterou veřejně nabízel. Nevydání usnesení o zajištění důkazu a jeho oznámení osobám, jichž se přímo dotýká, pak nelze považovat za porušení obecných zásad správního řízení podle § 4 odst. 3 a 4 správního řádu. Žalovaný dále připomíná, že před řízením o správním deliktu vedlo Ministerstvo řízení o zápisu adresy internetové stránky na Seznam nepovolených internetových her, v rámci něhož měl žalobce možnost seznámit se se všemi podklady, které byly prováděny v řízení o deliktu. A i pokud by řízení bylo stiženo žalobcem uváděnou procesní vadou, nemohla by být jeho námitka důvodná, jelikož z ní nevyplývá, jaký reálný dopad mělo mít proklamované procesní pochybení na předmět řízení a žalobcova práva v navazujícím řízení.

43. K výši uložené pokuty žalovaný konstatuje, že ačkoliv se žalobce snaží navodit dojem, že chtěl provozovat internetové hry v souladu právními předpisy, tak k uvedenému neprojevil žádný zájem, neboť z jeho strany nedošlo ani k podání žádostí o vydání základního povolení k provozování internetové hry. Dle žalovaného nedošlo k porušení zásady subsidiarity, neboť ministerstvo vyčerpalo všech právních prostředků ke sjednání nápravy, což se však ukázalo zjevně neúčinné. Žalovaný uvádí, že není pochyb, že jednání žalobce je společensky nebezpečné. Dále podotýká, že při posouzení právního stavu postupoval s ohledem na princip retroaktivity ve prospěch pachatele. K nebezpečnosti chování žalobce žalovaný uvádí, že kombinace nabídky nelegálních internetových hazardních her a s ní spojená nemožnost regulace ze strany příslušného orgánu vykonávajícího státní dozor vytváří prostředí, které zvyšuje nebezpečí vzniku patologické závislosti na konzumaci hazardních her zejména u rizikových skupin obyvatel.

IV. Replika žalobce

44. V replice na vyjádření žalovaného žalobce uvádí, že skutečnost, že návrh zákona o hazardních hrách byl přezkoumán Odborem kompatibility na Úřadu vlády, jakož i Evropskou komisí, a nebyl jimi shledán v rozporu s právem Evropské unie, nedokládá, že zde takový rozpor není, resp. v rozhodné době nebyl. Pouze Soudní dvůr Evropské unie může definitivně určit, zda existuje rozpor národní právní úpravy s právem Evropské unie či nikoliv.

45. Žalobce neprovozoval hazardní hry vždy nelegálně. Žalobce povolení získal na Maltě, což je členský stát Evropské unie se sofistikovanou úpravou provozování hazardních her, lze tedy tvrdit, že žalobce dříve musel plnit obdobné povinnosti k získání maltské licence jako čeští provozovatelé hazardních her k získání povolení dle loterního zákona.

46. Žalobce opětovně uvádí, že k nahrazení vyhlášky standardem neměl žalovaný zákonné zmocnění a navíc standard na rozdíl od vyhlášky není nadán všeobecnou závazností. Žalovaný tedy vědomě jednal v rozporu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí.

47. Dle žalobce žalovaný sám připouští, že údajně nezákonné jednání nebylo jednoznačně určeno provedenými důkazy. Žalovaný navíc nepředložil žádný důkaz, který by prokazoval, že po 16. 5. 2017 bylo možné na předmětných internetových stránkách nastavit českou jazykovou mutaci. Žalobce tedy byl ve správním řízení potrestán za pouhé domněnky žalovaného.

48. Žalobce opakuje, že žalovaný měl provést kontrolu v souladu s kontrolním řádem. A i v případě, že by žalovaný nebyl při ohledání povinen postupovat podle kontrolního řádu, ale pouze podle správního řádu, porušil svým postupem práva žalobce, neboť nedodržel povinnost vyhotovit o ohledání náležitý protokol ani oznamovací povinnosti stanovené § 54 a 138 správního řádu.

49. Žalobce setrvává na názoru, že žalovaný měl při určení výše sankce vycházet ze zákona o odpovědnosti za přestupky. A opakuje, že žalovaný nemůže obecná prohlášení, která nejsou individualizována na případ žalobce, využít k odůvodnění zvýšené sankce.

V. Argumentace při jednání

50. Žalobce při jednání uvedl, že je licencován dle maltského práva a není podvodnou společností. Zopakoval, že na území České republiky dříve působil na základě čl. 56 SFEU. Zdůraznil, že předmětná právní úprava je v rozporu s právem Evropské unie, neboť diskriminačně omezuje volný pohyb služeb. K tomu dodal, že zákon o hazardních hrách nestanovil dostatečně dlouhé přechodné období, během kterého by mohl získat potřebné povolení. Dále pak zopakoval argumentaci obsaženou v žalobě. K tomu dodal, že ani v současnosti nemůže zahraniční provozovatel fakticky získat povolení pro provozování technické hry na internetu. Setrval na námitkách, že předmětné řízení trpí vadami, pro které by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno. Protiprávní jednání nebylo dle žalobce dostatečně vymezeno a správní orgány také chybovaly v procesu obstarávání důkazů. Konečně uvedl, že výše uložené pokuty je nepřiměřená. K dotazu soudu potvrdil, že nikdy formálně nepožádal o povolení k provozování hazardní hry na internetu. Dále konstatoval, že dle předchozí právní úpravy nemohl povolení získat.

51. Žalovaný při jednání setrval na své dosavadní argumentaci a odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí. Zdůraznil, že žalobce nebyl ochotný respektovat českou právní úpravu provozování hazardních her na internetu. Odmítl, že by bylo vůči žalobci postupováno diskriminačně, že by výše pokuty byla nepřiměřená či že by nebyl dostatečně formulován výrok prvoinstančního rozhodnutí.

VI. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

52. Soud dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

53. Předně soud konstatuje, že pokud žalobce v podané žalobě uvádí, že žádá soud, aby žalobu posuzoval i v souvislosti s jeho předchozími podáními, které jsou obsažena ve správním spise, zejména s rozkladem a vyjádřením k podkladům prvostupňového rozhodnutí, nelze takovýmto způsobem postupovat. Žalobce musí v rámci žalobních bodů uvést odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu či listinách zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Soud je povinen vypořádat jednotlivé žalobní body, aby nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, ale nemá povinnost na základě vágních odkazů žalobní body či podpůrné argumenty dohledávat ve spisech či v zaslaných dokumentech. Opačný postup by porušoval dispoziční zásadu a zasahoval by do rovného postavení účastníků řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). Jinými slovy, není na soudu, aby v odkazovaných podáních vyhledával skutečnosti, které jsou způsobilé být součástí žaloby. Za relevantní žalobní bod tak nelze považovat odkaz žalobce na obsah jiného podání (např. odvolání, rozklad či jiného podání v rámci správního řízení, žaloby v jiném soudním řízení apod.); tam, kde by takto formulovaný „žalobní bod“ soud přezkoumal, zatížil by řízení vadou, která má vliv na zákonnost jeho rozhodnutí (viz četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudky ze dne 21. 9. 2006, č. j. 8 As 15/2005-70, ze dne 24. 7. 2007, č. j. 2 Afs 194/2006-52, ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 As 121/2013-40, atp.).

54. Soud tedy posoudil jako žalobní námitky pouze ty, které žalobce výslovně zmínil ve své žalobě.

55. Podle § 7 odst. 2 písm. b) zákona o hazardních hrách se zakazuje provozovat hazardní hru, ke které nebylo uděleno povolení, nebo která nebyla řádně ohlášena podle tohoto zákona.

56. Podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách se právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 7 odst. 2 provozuje hazardní hru. A. Vymezení vytýkaného jednání 57. Soud se předně zabýval námitkou nejednoznačnosti a nejasnosti výroku napadeného rozhodnutí.

58. Soud přisvědčuje žalobci, že z hlediska efektivního práva na obhajobu v jakémkoliv sankčním řízení je skutkové vymezení jednání, které soud či správní orgán považují za deliktní, esenciální podmínkou zachování tohoto práva. Vždy je nutno dbát na to, aby byl postihovaný skutek popsán v maximální možné míře jednoznačně co do způsobu jeho spáchání, včetně určení místa a času deliktního jednání (je-li to z povahy věci možné), tedy tak, aby byla zaručena jeho distinkce od jiných jednání. Jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, „V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. (…) Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě.“ Dle soudu však žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí dostál povinnostem, které jsou na něj kladeny při vymezení postihovaného jednání.

59. K namítanému použití výrazu „nejméně“ u časového vymezení skutku soud uvádí, že použitím formulace „nejméně v období od… do…“ nemůže dojít k pochybnostem o tom, za jaké období je jednání žalobce hodnoceno a postihováno. Pokud žalobce bez bližšího upřesnění spatřuje mezi časovým vymezením „v období od… do…“ a „v období nejméně od… do…“ zcela zjevný významový rozdíl, pak mu již prostý gramatický výklad nemůže dát za pravdu (viz shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 As 159/2014 – 52). Z obou formulací lze seznat, že posuzovaného skutku se subjekt dopustil právě v ohraničovaném časovém úseku. O předcházejícím či následujícím časovém období takto formulovaný výrok žádné informace nepodává, takže jej lze považovat za jasný a jednoznačný. Soud tudíž nemůže přisvědčit tvrzení žalobce, že by použití obratu „nejméně od“ způsobovalo rozšíření jeho rozsahu, neboť ani z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by správní orgány hodnotily jednání stěžovatele vně vymezeného časového úseku. A uvedené se dotýká též výše uložené pokuty, která rovněž byla vymezena vstříc období, které bylo vymezeno ve výroku napadeného rozhodnutí, tj. od 10. 2. 2017 do 16. 5. 2017 (viz s. 25, druhý odstavec prvoinstančního rozhodnutí). Dle soudu nelze tvrdit, že by použití výrazu „nejméně od“ mělo zcela zásadní význam pro určení druhu a výše sankce (k jejímu konkrétnímu určení viz dále).

60. Soud dále musí odmítnout tvrzení žalobce, že dne 15. 2. 2017, 2. 5. 2017 a 16. 5. 2017 zaměstnanec žalovaného nemohl ověřit, zda v té době stránka obsahovala či neobsahovala omezení při zakládání hráčského účtu, ani to, zda umožňovala či neumožňovala registraci osob, které mají bydliště na území České republiky.

61. Soud uznává, že dne 15. 2. 2017 žalovaný pouze pomocí funkce Print Screen pořídil jeden snímek obrazovky, který zachycuje konverzaci pracovníka ministerstva s „LUCIEM“, pracovnicí zákaznické podpory na internetové stránce jackpocitycasino.com. Skutečnosti týkající se omezení při zakládání hráčského účtu či posouzení možnosti registrace osob, které mají bydliště na území České republiky, však již byla dostatečně popsána v protokolu o ohledání ze dne 14. 2. 2017, jehož předmětem bylo ohledání internetové stránky jackpotcitycasino.com dne 10. 2. 2017. V rámci tohoto ohledání, jež bylo zachyceno v uvedeném protokolu, žalovaný zjistil, že na uvedené internetové stránce se lze zaregistrovat k hazardní hře z České republiky, že prostřednictvím této internetové stránky lze provést i vklad na uživatelské konto, jakož i to, že se lze uvedené hry zúčastnit. Dne 15. 2. 2017 tedy již byl žalovaný seznámen se základními informacemi týkající se možnosti účasti na hazardní hře na citované internetové stránce, přičemž nebylo nezbytné, aby i dne 15. 2. 2017 provedl ověření těchto informací, neboť na první pohled bylo zjevné, že se na fungování internetových stránek a her na nich provozovaných od minulého ohledání nic nezměnilo.

62. Dne 2. 5. 2017 zaměstnanec žalovaného se sice zjevně přihlásil pouze do aplikace Skrill, toto přihlášení však bylo činěno pouze za účelem ověření, zda dříve učiněný převod peněžních prostředků byl skutečně realizován a peníze byly převedeny na účet zaměstnance ministerstva. Tento krok měl prokázat, že žalobce skutečně provozuje hazardní hru v komplexním pojetí, tj. včetně možnosti výběru peněžních prostředků. Pro ověření této skutečnosti bylo dle soudu dostatečující, pokud se zaměstnanec žalovaného přihlásil pouze do aplikace Skrill, neboť další skutečnosti týkající se možnosti účasti na hře byly zjištěny při předchozí návštěvě předmětné internetové stránky dne 28. 4. 2017. Konkrétně bylo mimo jiné zjištěno, že stránky lákaly k hazardní hře v českém jazyce a tato hra byla zaměstnanci žalovaného, jakožto osobě s bydlištěm na území České republiky, bez dalšího umožněna, a to včetně toho, že na základě vyhodnocení jednotlivých sázek byly této osobě přičteny peněžní prostředky na uživatelské konto v případě výhry či naopak odečteny v případě prohry. Tyto skutečnosti nebylo nutné pro prokázání viny žalobce dle soudu znovu prověřovat i dne 2. 5. 2017.

63. Stejně tak pro prokázání protiprávní jednání žalobce i ke dni 16. 5. 2017 bylo dle soudu dostatečné, pokud tohoto dne pracovník ministerstva zobrazil internetovou stránku jackpotcity.org a nastavil českou jazykovou mutaci a poté zadal přihlašovací údaje (identické jako při registraci na internetové stránce jackpotcitycasino.com). Pakliže po přihlášení se do uživatelského konta došlo k přesměrování na internetovou stránku jackpotcitycasino.com, přičemž i v tento den fungovaly předmětné internetové stránky ve stejném módu jako v předchozím období a stále vybízely k hraní hazardních her v českém jazyce, mohl dle soudu žalovaný uzavřít, že nabízely možnost účastnit se hazardní hry osobě s bydlištěm na území České republiky. Na internetových stránkách zjevně nedošlo k jakékoli vizuální změně, respektive uživatel nebyl jakkoli informován o nemožnosti účasti na hře, naopak ho ke hře lákaly mimo jiné inzerované informace o výši jackpotu či speciálních nabídkách v případě hraní některých her. Způsob prezentace předmětných hazardních her a vybízení k účasti na jejich hře lze stěží vyložit tak, že v předmětný den již žalobce neprovozoval internetové hazardní hry. I když se tedy pracovník ministerstva neúčastnil dne 16. 5. 2017 žádné internetové hry, je nezpochybnitelné, že obě internetové stránky nabízely možnost účasti na hazardní hře pro osoby z České republiky.

64. Stejně tak dle soudu pro skutkové závěry správních orgánů bylo dostatečné, pokud pracovník ministerstva do hry vložil pouze sázku ve výši 0,30 Kč a 0,20 Kč. Uvedená částka umožnila ověřit, že hra provozovaná žalobcem umožnila přijímání nových sázek, přičemž otázka, jakou konkrétní výši sázky bylo možno do hry vložit, nebyla pro skutkové závěry relevantní. Obrat „bez jakéhokoliv omezení“ se týkal především toho, že k hazardní hře se bylo možno připojit bez jakéhokoli omezení, a to i pro osobu z České republiky, přestože žalobce nedisponoval potřebným povolením.

65. Soud se v souhrnu ztotožňuje se správními orgány, že je zcela logické, že se ze strany žalobce jednalo o soustavné, resp. nepřetržité provozování hazardní hry, a to zejména vzhledem k samotné povaze nelegální činnosti. Není pravděpodobné, že by žalobce provozoval hazardní hry jen a pouze ve dnech ministerstvem provedených ohledání a následující dny již ne, neboť podstatě provozování hazardních her na internetu odpovídá, že se hráč může v kterýkoli čas zúčastnit hry. Proto mohly správní orgány svá zjištění získaná v rámci ohledání předmětných internetových stránek dne 10. 2. 2017, 28. 4. 2017 a 16. 5. 2017 paušalizovat do té míry, že žalobce nejméně v období od 10. 2. 2017 do 16. 5. 2017 provozoval hazardní hru ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o hazardních hrách, respektive mohly i z ohledání provedeného dne 16. 5. 2017 dospět k závěru, že i v tento den byla žalobcem provozována hazardní hra.

66. Pokud žalobce namítá, že žalovaný neprovedl žádný důkaz, který by svědčil o provozování hazardních her na internetových stránkách jackpotcity.org v kterýkoli den, tak toto tvrzení vyvrací protokol o ohledání ze dne 16. 5. 2017, jakož i obrazový záznam kroků činěných zaměstnancem ministerstva na těchto internetových stránkách. Pracovník ministerstva prostřednictvím internetového prohlížeče zobrazil internetovou stránku jackpotcity.org a nastavil českou jazykovou mutaci. Poté zadal přihlašovací údaje (identické jako při registraci na internetové stránce jackpotcitycasino.com) a po přihlášení se do uživatelského konta došlo k přesměrování na internetovou stránku jackpotcitycasino.com. Z uvedeného dle soudu jednoznačně vyplývá, že internetová stránka jackpotcity.org se prokazatelně podílela na nelegálním provozování internetových her, neboť i na této internetové stránce mohl uživatel vyplnit přístupové údaje nutné pro vstup do her provozovaných žalobcem, na čemž nic nemění, že po vyplnění těchto údajů byl uživatel automaticky přesměrován na internetové stránky jackpotcitycasino.com, kde byla samotná hra realizována. Žalovaný tak důkazy prokázal, že žalobce minimálně ke dni 16. 5. 2017 provozoval na internetové stránce jackpotcity.org hazardní hru ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o hazardních hrách bez povolení, na čemž nic nemění, pokud uživatel byl z této stránky přesměrován na jiné internetové stránky, na kterých fakticky hra probíhala. Obě internetové stránky (jackpotcity.org i jackpotcitycasino.com) byly v českém jazyce a vybízely k hraní hazardních her, respektive na obou stránkách se uživatel mohl přihlásit ke hře samotné.

67. Soud tedy uzavírá, že v napadených rozhodnutích bylo vytýkané jednání časově i věcně vymezeno dostatečně určitě a toto vymezení nevzbuzovalo jakékoli pochybnosti, které by mohly vést k derogaci žalobou napadených rozhodnutí. Správní orgány dostatečně vymezily protiprávní jednání žalobce a jejich závěry mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Všechny zjištěné skutečnosti jsou zachyceny nejen v citovaných protokolech o ohledání a protokolu o provedení důkazů mimo ústní jednání ze dne 7. 9. 2017, ale jejich pravdivost je podpořena také obrazovým záznamem jednotlivých kroků pracovníka ministerstva v prostředí sítě internet, který je součástí spisového materiálu. Tuto námitku tedy soud neshledal důvodnou. B. Diskriminační povaha aplikovaných ustanovení 68. K námitce diskriminační povahy aplikovaných ustanovení, spočívající dle žalobce především v odlišném zacházení s tuzemskými a zahraničními provozovateli, respektive tuzemskými společnostmi disponujícími dosud platným povolením a zahraničními společnostmi, které zde působily na základě čl. 56 SFEU, soud uvádí následující.

69. Soud připomíná, že cílem přijetí předmětné právní úpravy bylo, že na rozdíl od standardních (kamenných) provozoven je provozování hazardních her na internetu (obecně) podstatně hůře kontrolovatelné i nebezpečnější, a to již tím, že se k internetovým hrám při absenci účinné regulace lze připojit v podstatě odkudkoli, mohou se jich účastnit snadno i děti nebo patologičtí hráči, hry probíhají rychleji a jde v nich o vyšší částky. Nelegální hazardní hry na internetu často unikají jakémukoli zdanění, a to jak v cílové zemi, kde jsou nabízeny, tak i v zemi, odkud jsou provozovány. Tím, že nepodléhají regulaci ani zdanění, nabízejí výhodnější kurzy (výhry), pro hráče jsou atraktivní a navíc je neomezují co do věku, limitů sázek apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. Pl.ÚS 28/16). Samotné přijetí předmětné právní úpravy tedy nelze dle soudu považovat za svévolné. Naopak jejím přijetím byl dle soudu chráněn veřejný pořádek a byla tak obecně naplněna podmínka pro omezení práva svobodného nabízení služeb.

70. Žalobce se v souvislosti s tvrzenou diskriminací dovolává především porušení čl. 56 SFEU. K tomu soud odkazuje na závěry judikatury Soudního dvora EU, dle které jakákoliv opatření, která zakazují, brání nebo činí méně atraktivním výkon svobod zaručených články 49 SFEU a 56 SFEU, musí být považována za omezení svobody usazování anebo volného pohybu (rozsudek Stanley International Betting a Stanleybet Malta, C-463/13, bod 45 a citovaná judikatura). A ačkoliv Soudní dvůr již formuloval několik naléhavých důvodů obecného zájmu, které mohou být uplatňovány k odůvodnění překážky svobod zaručených články 49 SFEU a 56 SFEU, nemohou být tyto cíle uplatňovány k odůvodnění omezení uplatňovaných diskriminačním způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek Blanco a Fabretti, C-344/13 a C-367/13, bod 37). Volný pohyb služeb zakotvený v článku 56 SFEU vyžaduje nejen odstranění jakékoli diskriminace poskytovatele služeb usazeného v jiném členském státě z důvodu jeho státní příslušnosti, ale rovněž odstranění jakéhokoli omezení, byť uplatňovaného bez rozdílu na vnitrostátní poskytovatele i na poskytovatele z jiných členských států, jestliže je takové povahy, že může znemožňovat činnosti poskytovatele usazeného v jiném členském státě, kde legálně poskytuje obdobné služby, bránit těmto činnostem nebo je činit méně přitažlivými.

71. Zároveň ale Soudní dvůr akceptuje, že právní úprava hazardních her patří mezi oblasti, v nichž mezi členskými státy existují výrazné rozdíly morální, náboženské a kulturní povahy. Při neexistenci harmonizace dané oblasti na unijní úrovni mají členské státy širokou posuzovací pravomoc stran volby úrovně ochrany spotřebitelů a společenského pořádku, které považují za nejvhodnější (rozsudek Politano, C-225/15, bod 39 a citovaná judikatura). Členské státy mohou tudíž volně stanovit cíle své politiky v oblasti hazardních her a případně přesně vymezit požadovanou úroveň ochrany, neboť ochrana spotřebitelů proti hráčské závislosti a předcházení trestné činnosti a podvodům spojeným s hrami, jsou naléhavými důvody obecného zájmu, jež mohou odůvodnit omezení hazardních her (v tomto smyslu viz rozsudky Carmen Media Group, C-46/08, bod 55, jakož i Stanley International Betting a Stanleybet Malta, C-463/13, body 48 a 49 a citovaná judikatura). Omezení, která členské státy stanoví, však musí splňovat podmínky, které vyplývají z judikatury Soudního dvora, pokud jde zejména o jejich odůvodnění naléhavými důvody obecného zájmu a jejich přiměřenost (rozsudek Politano, C-225/15, bod 40 a citovaná judikatura).

72. Na základě shora uvedeného Soudní dvůr v rozsudku Liga Portuguesa de Futebol Profissional, C-42/07, vyslovil, že svoboda volného pohybu služeb nebrání portugalské právní úpravě, která zakazuje nabízet hazardní hry prostřednictvím internetu na svém území hospodářským subjektům, které jsou usazeny v jiných členských státech a obdobné služby zde legálně poskytují. Soudní dvůr poukázal na specifický charakter nabízení hazardních her prostřednictvím internetu a omezení v Portugalsku označil za odůvodněné bojem proti podvodům a trestné činnosti; zohlednil, že odvětví hazardních her nabízených online není předmětem harmonizace na úrovni Unie a že s sebou nese oproti tradičním trhům odlišná a zvýšená rizika (body 69, 70 a 72). V rozsudku Sporting Exchange, C-203/08, dokonce aproboval nizozemskou právní úpravu, která podřizuje organizování a propagaci hazardních her exkluzivitě ve prospěch jediného hospodářského subjektu pro určitou hazardní hru a zakazuje všem ostatním nabízet prostřednictvím internetu tyto služby, včetně subjektů z jiných členských států. Stejně tak Soudní dvůr potvrdil přípustnost využívání systému koncesí, jelikož měl za to, že tento systém může představovat účinný mechanismus, který umožňuje kontrolu subjektů působících v tomto odvětví s cílem předcházet provozování těchto činností ke kriminálním nebo podvodným účelům (rozsudek Stanley International Betting a Stanleybet Malta, C-375/17, bod 66).

73. Jak již bylo řečeno, přijetí zákona o hazardních hrách bylo zdůvodněno ochranou veřejného pořádku spočívající v předcházení patologických jevů spjatých s hazardním hráčstvím. V tomto směru tedy bylo omezení svobody zaručené čl. 56 SFEU odůvodněno legitimním cílem. Soud však musel posoudit, zdali přijatá právní úprava nebyla diskriminační, neboli musel ověřit, zda se srovnatelnými situacemi není zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno.

74. Soud přitom po posouzení dané věci a relevantní právní úpravy dospěl k závěru, že zákon o hazardních službách nepůsobil vůči zahraničním provozovatelům hazardních internetových her (ve srovnání s tuzemskými provozovateli) diskriminačně. Naopak všichni provozovatelé (bez ohledu na svůj původ) museli pro působení na území České republiky splnit stejné povinnosti spočívající zejména v povinnosti provozovat hazardní hry na internetu pouze na základě získaného povolení. Respektive podmínky pro české a zahraniční provozovatele, žádající o základní povolení podle nové právní úpravy, byly a jsou stejné či obdobné, neboť zákon nikterak pro získání povolení nediferencuje mezi českými a zahraničními provozovateli. Tím se česká právní úprava významně odlišovala od situace posuzované v rozsudku C-243/01 Gambelli, v němž Soudní dvůr dopěl k závěru, že kritérium zákazu diskriminace nesplňuje taková právní úprava, ve které jsou podmínky pro udělení vnitrostátního povolení stanoveny tak, že je v praxi mohou tuzemské osoby splnit snadněji než subjekty zahraniční. Poukaz na uvedený rozsudek tedy soud neshledal důvodným, neboť taková situace v případě české právní úpravy nenastala.

75. Pokud se žalobce dovolává skutečnosti, že česká právní úprava nedůvodně rozlišovala mezi stávajícími provozovateli hazardních her disponujícím povolením dle loterního zákona a provozovateli internetových her sídlícími v zahraničí, kteří doposud žádným povolením nedisponovali a ani disponovat nemohli, uvádí soud, že uvedené odlišení dvou skupin provozovatelů bylo plně na místě. Doposud působící provozovatelé hazardních her, kteří získali povolení k jejich provozu dle loterního zákona, museli v rámci povolovacího řízení splnit mnohé zákonné povinnosti tak, aby jim byla předmětná licence udělena (soud v tomto řízení plně ponechává stranou aspekty získání povolení a provozování hazardních her dle předchozí právní úpravy). Je tedy nabíledni, že tito provozovatelé mohli být znevýhodněny oproti dalším nelicencovaným subjektům, neboť již prokázali schopnost naplnit zákonné požadavky pro provozování hazardních her. Tuto skutečnost soud považuje za zásadní a ve shodě se správními orgány uvádí, že by spíše nežli zásahem do práv žalobce bylo, pokud by dosavadním držitelům povolení bylo toto povolení bez dalšího odňato ke dni účinnosti nového zákona o hazardních hrách. V tomto případě by bylo zasaženo do jejich práva na legitimní očekávání a do právní jistoty těchto subjektů, které dříve prošly licenčním řízením a získaly povolení k provozování hazardní hry.

76. Pokud žalobce poukazuje na zvýšení zisku tuzemských provozovatelů hazardních her, tak tato skutečnost není nikterak relevantní pro posouzení nyní projednávané věci. A nadto soud připomíná, že pokud po nabytí účinnosti nového zákona se hazardní hráčství přesunulo především k legálně působícím provozovatelům hazardních her, byl tento výsledek jedním z chtěných důsledků nově přijatého zákona, neboť takto stát mohl důsledněji kontrolovat provozovanou činnost, včetně negativních jevů s ní související (patologické hráčství, znepřístupnění hazardních her osobám mladším 18 let apod.). Soud neshledal důvodným poukaz žalobce na rozsudek SDEU ve věci Stanley International Betting, neboť okolnosti této a nyní projednávané věci se značně odlišovaly, především co se týče faktické možnosti získat základní povolení k provozování hazardní hry.

77. Jestliže tedy žalobce chtěl legálně působit na území České republiky po nabytí účinnosti zákona o hazardních hrách, bylo jeho povinností získat povolení k provozování hazardní hry (viz a contr. § 7 odst. 2 písm. b) zákona o hazardních hrách). Soud přitom zdůrazňuje, že žalobce v průběhu řízení před správními orgány ani před soudy netvrdil, že by se pokusil toto povolení jakkoli získat, a to ani v mezidobí ode dne platnosti zákona o hazardních hrách (15. 6. 2016) do dne, kdy vstoupil v účinnost (1. 1. 2017), tak ani v následné době, kdy již byl tento zákon v účinnosti. Uvedená skutečnost dle soudu významně podrývá žalobcovu argumentaci, že fakticky nemohl získat předmětné povolení, a proto nemohl být shledán vinným za porušení předmětných ustanovení zákona o hazardních hrách. Uvedenou argumentaci soud považuje do značné míry za hypotetickou, neboť pokud žalobce nevyvíjel žádné kroky k získání zákonné licence k provozování hazardních her, stěží může tvrdit, že by nemohl toto povolení za žádných okolností získat či že by v rámci licenčního řízení byl značně znevýhodněn oproti tuzemskému zájemci o získání téhož povolení. V této souvislosti soud musí odmítnout žalobcův poukaz na rozsudek SDEU ve věci Unibet, neboť v této věci šlo o maďarskou úpravu hazardních her, která umožňovala teoretickou účast společnosti Unibet ve výběrovém řízení o udělení koncese, ovšem maďarské orgány v rozhodném období žádné takové řízení nevyhlásily. To však nebyl případ žalobce, který se do povolovacího řízení vůbec nepřihlásil, ačkoli tak učinit mohl. Soud znovu opakuje, že zákon o hazardních hrách nikterak nerozlišuje mezi tuzemskými a cizími žadateli o povolení k provozování hazardní hry. Konkrétní problematické okolnosti získání povolení, na které poukazoval žalobce, by pak soud mohl posuzovat především v rámci správní žaloby proti neudělení povolení, nikoli v rámci žaloby směřující proti rozhodnutí, jímž byl žalobce shledán vinným tím, že provozoval nepovolenou hazardní hru.

78. Pokud žalobce poukazuje na nepřijetí prováděcí legislativy, opakuje v prvé řadě soud, že tyto jeho námitky nelze hodnotit jinak než jako námitky hypotetické. Dále soud uvádí, že souhlasí se žalobcem, že prováděcí předpisy měly být přijaty ve formě vyhlášek, neboť § 133 odst. 1 zákona o hazardních hrách jednoznačně normoval, že ministerstvo stanoví vyhláškou blíže specifikované podrobnosti vážící se k provozování hazardních her. Jakkoli tedy nelze hodnotit za správné, že žalovaný v tomto smyslu nepostupoval, respektive všechny předvídané vyhlášky nevydal v této formě do nabytí účinnosti předmětného zákona, považuje soud za zásadní, že zákonem dané parametry určil ve Standardu Ministerstva financí. Takto žalovaný stanovil nezbytná kritéria pro získání povolení, které byly potenciálním zájemcům o jeho získání známy, a nebylo tedy absolutně zamezeno jeho získání. Pokud by tedy žalobce nerezignoval na možnost získání licence k provozování internetové hazardní hry, byl k 1. 1. 2017 seznámen s tím, jak postupovat, aby předmětné povolení získal. Jakkoli tedy žalovaný nedodržel z hlediska formy § 133 odst. 1 zákona o hazardních hrách, nezpůsobil svoji pasivitou nemožnost získání dotčeného povolení. Naopak jak vyplývá z textu rozhodnutí správního orgánu I. stupně, na základě předmětného standardu bylo až do doby vydání dotčené vyhlášky vydáno bezpočet základních povolení k provozování hazardních her. Žalobce tudíž mohl minimálně k 1. 1. 2017 požádat o předmětné povolení, a pokud tak k tomuto datu ani následně neučinil, nemůže se nyní v rámci řízení o uložení pokuty dovolávat problematických aspektů souvisejících se získáním povolením, o které ani nepožádal. Uvedené také působí nedůvodnost jeho námitky, že nepřijetí předmětných vyhlášek mohlo vést ke zneužití správního uvážení a svévoli žalovaného. K uvedené svévoli a správnímu uvážení mohlo i dle vyjádření žalobce dojít leda v rámci řízení o získání povolení k provozování hazardní hry, což však nebylo předmětem nyní přezkoumávaného řízení.

79. Ze stejných důvodů, které byly již výše uvedeny, pak soud nepovažuje za relevantní námitku žalobce, že k 1. 1. 2017 fakticky nebylo možné získat dokument o odborném posouzení a osvědčení provozuschopnosti, který byl povinnou přílohu žádosti o povolení, takže nebylo možno získat ani samotné povolení. I zde platí, že pokud žalobce fakticky nepožádal o vydání povolení, jsou tyto jeho námitky hypotetické, neboť nelze ověřit, zdali by skutečně nemohl předmětný dokument získat již před nabytím účinnosti zákona o hazardních hrách. A soud považuje za zásadní, že žalobce o získání tohoto dokumentu neusiloval ani na počátku roku 2017 (respektive netvrdí opak), přestože i z tvrzení žalobce vyplývá, že v tomto období již bylo možno tento dokument získat a na základě něho následně obdržet licenci k provozování hazardní hry. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, osoby pověřené k vydání dokumentu o odborném posouzení a osvědčení provozuschopnosti byly zveřejněny ještě v roce 2016, tedy před nabytím účinnosti zákona, přičemž dle soudu nelze zpochybňovat, že na počátku roku 2017 již svou činnost vykonávaly. Navíc sám žalobce uvádí, že jinému zahraničnímu provozovateli internetových her bylo již ke dni 28. 1. 2017 vydáno povolení dle zákona o hazardních hrách, což dle soudu zeslabuje argumentaci žalobce, že jemu samotnému nemohlo být toto povolení do počátku vytýkaného jednání (10. 2. 2017) vydáno. Polemiku žalobce, že ve zmiňovaném případě bylo řízení o vydání povolení snazší, soud opět považuje za hypotetickou.

80. I s ohledem na výše uvedené pak soud neshledal důvodnou žalobcovu námitka ohledně nedostatečně dlouhého přechodného období, které by zahraničním provozovatelům umožnilo se nové právní úpravě přizpůsobit. Soud považuje dobu od 15. 6. 2016, kdy vstoupil v platnost zákon o hazardních hrách, do dne 10. 2. 2017, který je ve výroku napadených rozhodnutí označen za počátek protiprávního jednání žalobce, resp. 16. 5. 2017, kdy žalobce stále páchal protiprávní jednání, za dostatečně dlouhou pro to, aby žalobce mohl dát do souladu svoji aktivitu s právě platnými právními předpisy. Pokud tak neučinil, musel být srozuměn s tím, že může být postižen za spáchání správního deliktu, o čemž byl ostatně vyrozuměn již dne 11. 1. 2017. Tato doba přitom nikterak nekoresponduje s dobou, kterou posuzoval SDEU v roszudku Berlington Hungary. V tomto případě jednak přijatá právní úprava dopadala oproti žalobci na provozovatele, kterým bylo již dříve vydáno správní povolení k provozování hazardní hry, a dále byla spornou především časová souslednost, kdy na základě novelizačního zákona přijatého dne 2. 10. 2012 (na základě návrhu vlády ze dne 1. 10. 2012) bylo zcela zakázáno provozovat výherní hrací přístroje mimo kasina, přičemž tento zákon nabyl účinnosti již dne 10. 10. 2012 a dne 11. 10. 2012 pak správní povolení vydaná maďarskými úřady pozbyla ze zákona platnosti. Dle soudu je z uvedeného přehledu zjevné, že v daném případě byla legisvakanční doba neúměrně krátká a nelze ji nikterak porovnávat s legisvakanční dobou zákona o hazardních hrách. Poukaz žalobce na předmětný rozsudek SDEU tedy soud nepovažuje za přiléhavý. Naopak soud poukazuje na závěry judikatury SDEU, dle níž vnitrostátní zákonodárce musí stanovit dostatečně dlouhé přechodné období, jež hospodářským subjektům umožní přizpůsobit se danému stavu nebo systém přiměřené náhrady, přičemž lhůta 180 dnů od nabytí účinnosti k tomu, aby byly prostřednictvím dodatku ke smlouvě uplatněny nové podmínky, které zavedl, považoval v zásadě za dostatečnou k tomu, aby se koncesionáři těmto podmínkám přizpůsobili (viz rozsudek Global Starnet Ltd., C-322/16). A v takto dlouhé lhůtě měl rovněž žalobce možnost přizpůsobit své podnikání nově přijatému zákona o hazardních hrách.

81. Soud tudíž uzavírá, že žalobce byl již ke dni 1. 1. 2017 povinen provozovat hazardní hru výhradně na základě získaného povolení, přičemž do této doby i poté mohl o povolení požádat. Jestliže tak neučinil, lze z této jeho pasivity dovozovat, že o získání povolení nikdy relevantně neusiloval a v nyní posuzovaném období provozoval hazardní hru na internetu v rozporu s platnými právními předpisy. A ostatně i z opakovaných tvrzení žalobce vyplývá, že byl srozuměn s tím, že provozuje hazardní internetovou hru bez povolení, když získání povolení k jejímu provozu považoval za nemožné či diskriminační. Toto jeho subjektivní přesvědčení jej však nikterak nemohlo zbavit povinnosti provozovat hazardní hru leda s povolením státního orgánu, což však zjevně nedodržel.

82. Jako nepřípadné pak soud hodnotí rovněž námitky žalobce týkající se povinnosti provozovatelů internetových her provádět identifikaci každého hráče dle AML zákona. Tyto okolnosti nebyly vůbec předmětem nyní posuzovaného řízení před žalovaným, neboť žalobce nebyl postižen za to, že by v rozporu s uvedeným zákonem neprováděl identifikaci každého hráče, nýbrž za to, že provozoval internetovou hazardní hru bez příslušného povolení. Argumentace žalobce se tedy míjí s předmětem napadeného rozhodnutí. Jestliže v této souvislosti žalobce opět poukazuje na diskriminační povahu předmětného ustanovení, uvádí soud, že předmětná právní úprava a priori nediskriminuje zahraniční provozovatele hazardních her, kteří nemají v rámci české republiky své pobočky, neboť umožňuje, aby tato identifikace byla provedena též prostřednictvím notáře nebo kontaktního místa veřejné správy. C. Vady v procesu dokazování 83. K argumentaci žalobce, že žalovaný chybně nepostupoval dle kontrolního řádu, soud uvádí, že lze souhlasit se žalobcem, že kontrolní řád upravuje výkon veřejnoprávní činnosti spočívající v kontrole subjektů blíže vymezených v § 1 odst. 1 kontrolního řádu. Uvedené však nikterak nezavazuje správní orgány, aby veškeré důkazy potřebné pro prokázání viny pachatele správního deliktu (přestupku) získaly v rámci prováděné kontroly dle kontrolního řádu. Povinností správních orgánů rozhodujících ve správním trestání je v prvé řadě zjistit stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti (viz § 3 správního řádu), přičemž za účelem zjištění stavu věci správní orgán opatřuje podklady pro vydání rozhodnutí a provádí důkazy použitím důkazních prostředků. Podklady pro vydání rozhodnutí pak mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé (§ 50 odst. 1 správního řádu). Podkladem přitom může být (zjednodušeně řečeno) prakticky cokoli, co má určitou vypovídací hodnotu, může přispět ke zjištění stavu věci a bylo získáno v souladu se zákonem (srov. § 51 odst. 1 správního řádu).

84. Dle uvedené zásady postupoval žalovaný v nyní vedeném řízení, kdy v rámci dokazování opakovaně provedl především důkaz ohledáním dle § 54 správního řádu za účelem zjištění fungování hazardní hry provozované žalobcem. Zjištěné skutečnosti pak zaznamenal mimo jiné do úředních záznamů, které provedl jako důkaz listinou dne 7. 9. 2017. Dle soudu přitom nebylo povinností žalovaného získat předmětné informace pouze a jedině v rámci kontrolní činnosti provedené dle kontrolního řádu. Pro posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí je klíčové, že tyto důkazy byly získány v souladu se správním řádem. A za této situace nejsou důvodné námitky žalobce, že žalovaný nedodržel pravidla stanovená v § 5 kontrolního řádu. Jestliže žalovaný dle kontrolního řádu nepostupoval, nebylo jeho povinností dodržet pravidla stanovená v tomto zákoně.

85. Soud zdůrazňuje, že správní orgány měly možnost provést předmětné úkony dle § 138 správního řádu, dle kterého před zahájením řízení lze z moci úřední zajistit důkaz, je-li důvodná obava, že později jej nebude možno provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi, a jestliže lze důvodně předpokládat, že provedení tohoto důkazu může podstatně ovlivnit řešení otázky, která bude předmětem rozhodování. Obě tyto podmínky byly dle soudu v dané řízení splněny, neboť se podává, že po zahájení řízení by žalobce nejspíše provoz předmětných hazardních her ukončil a správní orgány by se tak ocitly v důkazní nouzi. Provedení těchto důkazů pak bylo klíčové pro prokázání viny žalobce, neboť jednoznačně dokládaly, že se český občan mohl na stránkách provozovaných žalobcem zúčastnit hazardní hry.

86. Soud nepovažuje za případný žalobcův odkaz na § 119 zákona o hazardních hrách. Předmětem tohoto ustanovení je stanovení oprávnění osoby pověřené dozorujícím orgánem vstoupit do prostor, kde by mohlo docházet k porušování tohoto zákona, a to včetně možnosti zjednání přístupu do těchto prostor, eventuálně i za použití síly. Toto ustanovení však nikterak nezavazuje dozorující správní orgán, aby byl povinen též při získávání důkazů v internetovém prostředí postupovat pouze a jedině dle kontrolního řádu při obstarávání důkazů, které mají být použity v řízení o uložení správního deliktu (přestupku).

87. K námitce žalobce, že žalovaný nesplnil ani při postupu dle správního řádu své oznamovací povinnosti, soud předně připomíná, že dle § 65 odst. 1 soudního řádu správního platí, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Na první pohled je tedy patrné, že pro úspěch žaloby proti správnímu rozhodnutí dle § 65 a násl. soudního řádu správního je nutno nejen tvrdit, ale následně i prokázat, že žalobce byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv. Ne každé procesní pochybení správního orgánu je tak důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí, ale takovým důvodem je pouze podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [viz též § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního]. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (viz např. rozsudky ze dne 8. 3. 2007, č. j. 8 Afs 102/2005 - 65, ze dne 14. 7. 2008, č. j. 8 Afs 70/2007 - 102, nebo ze dne 19. 12. 2014, č. j. 8 Afs 78/2012 - 45).“ 88. Pro posouzení dané námitky je tudíž zásadní, zda žalobce byl zkrácen na svých právech. Soud však shledal, že tomu tak není. Žalobce se nejpozději dne 21. 7. 2017 seznámil s obsahem spisového materiálu a zároveň převzal kopii kompletního spisového materiálu. S provedenými úkony žalovaného byl pak žalobce seznámen také dne 7. 9. 2017, kdy byly provedeny důkazy mimo ústní jednání podle ustanovení § 18, § 51, § 53 až § 56 správního řádu, kterého se účastnil právní zástupce žalobce. Žalobce byl tedy ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí opakovaně seznámen s provedenými úkony správního orgánu, včetně skutečností, které byly správním orgánem doposud v řízení zjištěny. A na tyto mohl v dostatečné míře reagovat, což také učinil v obsáhlém vyjádření ze dne 7. 9. 2017. A obdobné námitky mohl vznést a vznesl v podaném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Uvedené dle soudu ilustruje, že nemohlo dojít k žádnému přímému zkrácení žalobcových práv, neboť smyslem oznamovací povinnosti dle ustanovení § 54 i dle § 138 správního řádu, na které odkazoval žalobce, je především poskytnout žalobci možnost seznámit se s postupem správního orgánu a umožnit mu na tento postup procesně relevantním způsobem reagovat. Jakkoli tedy soud uznává, že o zajištění důkazu před zahájením řízení je nutno vydat usnesení, porušení této povinnosti dle soudu nezpůsobuje zásadní vadu řízení, pro kterou by bylo na místě zrušit žalobou napadené rozhodnutí. A soud doplňuje, že totožné platí o provedení důkazu ohledáním: i zde je třeba vydat usnesení, které se oznamuje vlastníku, uživateli, resp. tomu, kdo má věc u sebe, a tyto osoby mají právo se proti usnesení odvolat; odvolání proti tomuto usnesení však nemá podle § 76 odst. 5 odkladný účinek.

89. V této souvislosti soud také podotýká, že ve shora uvedeném smyslu byla žalobci zachována též totožná práva jako v případě, kdy by byla ze strany žalovaného provedena kontrola dle kontrolního řádu. Proti této kontrole by sice žalobce mohl podat námitky, lze však stěží očekávat, že by předmětem těchto námitek byly jiné skutečnosti, než které žalobce vznesl ve vyjádření ze dne 7. 9. 2017, kdy ostatně ani žalobce neuvádí konkrétní skutečnosti, které by takto mohl vznést proti kontrolnímu protokolu, a které následně již v průběhu řízení vznést nemohl. A jak již soud konstatoval, s obsahem „kontrolních zjištění“ byl žalobce před vydáním prvostupňového rozhodnutí opakovaně seznámen.

90. Soud dále upozorňuje, že obsahem spisového materiálu je rovněž oznámení o zahájení řízení ze dne 15. 2. 2017 ve věci zápisu údajů podle § 84 odst. 2 zákona o hazardních hrách na seznam nepovolených internetových her, které bylo dne 15. 2. 2017 vyvěšeno na úřední desce žalovaného a dále bylo doručeno do sídla žalobce dne 6. 3. 2017. Již v tomto oznámení přitom žalovaný žalobce informoval, že pod obchodním názvem Jackpot city je provozována hazardní hra v českém jazyce a bez jakéhokoli omezení je možné založit hráčský účet a přijímat nové sázky, a to aniž by bylo vydáno základní povolení k provozování této hry ve smyslu zákona o hazardních hrách. Jestliže tedy žalobce tvrdí, že v případě, kdy by byl ihned informován o zjištěních vyplývajících z ohledání předmětných internetových stránek, tak by své jednání změnil do té míry, aby neporušoval zákon o hazardních hrách, nejeví se toto jeho tvrzení příliš věrohodné, neboť o protiprávnosti provozování hazardní hry byl informován v rámci řízení o zápisu internetových stránek na seznam nepovolených internetových her, avšak na toto oznámení nikterak nereagoval. Navíc žalobce byl povinen řídit se platnými právními předpisy již k 1. 1. 2017, kdy vstoupil v účinnost zákon o hazardních hrách, a tato povinnost jej nestíhala až od doby upozornění na porušování zákona ze strany dozorujícího orgánu. D. Subsidiarita trestní represe, společenská škodlivost 91. Soud musí odmítnout, že v dané věci bylo na místě přistoupit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, že by intenzita žalobcova jednání nenaplnila znak společenské škodlivosti či by bylo na místě aplikovat § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.

92. Dle zásady subsidiarity trestní represe je nezbytné přistoupit postihu osoby za správní delikt pouze v případech společensky škodlivých, respektive pouze tehdy, nestačí-li k účinné ochraně chráněných hodnot jiné právní či mimoprávní prostředky. Správní orgány však dle soudu v projednávané věci přesvědčivým způsobem odůvodnily, že k uložení sankce žalovaný přistoupil až poté, co bez výsledku vyčerpal jiné právní prostředky směřující ke sjednání nápravy.

93. Žalovaný již dne 11. 1. 2017 zaslal na emailové adresy [email protected] a [email protected], na které odkazovaly stránky provozované žalobcem, informační e-mail spolu s neoficiální výzvou k bezodkladnému ukončení provozování internetových her na adresách jackpotcitycasino.com a jackpotcity.org nebo zajištění, aby se jejich provozování nezaměřovalo, resp. necílilo na osoby, které mají bydliště na území České republiky, včetně výslovného upozornění, že v případě, že bude předmětná hazardní hra nadále provozována v rozporu s § 7 odst. 2 písm. b) zákona o hazardních hrách. Jelikož žalobce na uvedené nikterak nereagoval, tak dne 2. 3. 2017 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení o zápisu údajů podle § 84 odst. 2 zákona o hazardních hrách do Seznamu nepovolených hazardních her, avšak ani přes tyto skutečnosti žalobce neukončil nelegální provozování předmětných internetových hazardních her. Dle soudu se tedy jevilo zřejmým, že žalobce nemá v úmyslu uvést provozování hazardních her do souladu se zákonem, respektive žalobce neučinil žádné konkrétní kroky, z nichž by bylo možno dovodit opak. A za této situace bylo na místě zahájit se žalobcem řízení o spáchání správního deliktu.

94. Důvodem ke zproštění žalobcovy odpovědnosti nemohlo být, že dle svých tvrzení pokračoval v provozování hazardní hry pouze proto, že nemohl objektivně získat povolení k jejímu provozu. I pokud by tato okolnost byla pravdivá, nic to nemění na skutečnosti, že po nabytí účinnosti zákona o hazardních službách bylo povinností žalobce dodržovat povinnosti stanovené tímto zákonem. Bylo plně odpovědností žalobce, že v rozporu se zákonem nadále provozoval internetovou hazardní hru, přičemž musel být srozuměn s tím, že se tímto jednáním dopouští správního deliktu, za který může být postižen. Navíc jak již soud výše uvedl, žalobce ani v průběhu správního řízení o uložení pokuty nepožádal o vydání základního povolení k provozování hazardní hry, ačkoli tak již učinit mohl. Tato skutečnost významně snižuje věrohodnost jeho tvrzení, že provozoval hazardní hru v rozporu se zákonem pouze z důvodu nemožnosti získání zákonné licence.

95. K žalobcem tvrzené nulové společenské škodlivosti jeho jednání soud odkazuje na obsah napadených rozhodnutí, v němž správní orgány pečlivě pospaly podstatu škodlivosti předmětného jednání. Soud se plně ztotožňuje s poukazy správních orgánů na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 28/16, dle kterého „na rozdíl od standardních (kamenných) provozoven je provozování hazardních her na internetu (obecně) podstatně hůře kontrolovatelné i nebezpečnější, a to již tím, že se k internetovým hrám při absenci účinné regulace lze připojit v podstatě odkudkoli, mohou se jich účastnit snadno i děti nebo patologičtí hráči, hry probíhají rychleji a jde v nich o vyšší částky. Nelegální hazardní hry na internetu často unikají jakémukoli zdanění, a to jak v cílové zemi, kde jsou nabízeny, tak i v zemi, odkud jsou provozovány. Tím, že nepodléhají regulaci ani zdanění, nabízejí výhodnější kurzy (výhry), pro hráče jsou atraktivní a navíc je neomezují co do věku, limitů sázek apod. - tomu mají zabránit napadená ustanovení.“ Uvedené závěry lze dle soudu plně použít i v nyní posuzované věci a plně doléhají na hodnocení společenské škodlivosti žalobcova jednání.

96. K možné aplikaci § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky pak soud uvádí, že dle uvedeného ustanovení právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Žalobce v žalobě nikterak nekonkretizuje, jaké takovéto úsilí měl vyvinout. A soud zdůrazňuje, že za toto úsilí zajisté nelze považovat obecné (a nepříliš věrohodné) tvrzení žalobce, že mu vůbec nebylo umožněno získat základní povolení pro provozování hazardní hry, respektive podat žádost o toto povolení. Úsilím je nutno rozumět aktivní jednání směřující k zamezení protiprávního jednání, přičemž žádné takovéto jednání nelze v případě žalobce spatřovat. A totožné platí k obdobnému ustanovení § 128 odst. 1 zákona o hazardních hrách, ve znění účinném do 30. 6. 2017. E. Výše uložené pokuty 97. K námitkám ohledně výše uložené pokuty soud předně připomíná, že ukládání pokut za přestupky se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Pro správné a spravedlivé ukládání sankce je přitom významné dodržování principu zákonnosti trestání a principu individualizace sankce. Zásada zákonnosti trestání spočívá v tom, že se správní orgány musí řídit pravidly pro ukládání sankcí stanovených zákonem. Zásada individualizace sankce pak ukládá, aby druh, kombinace a intenzita sankcí odpovídaly všem okolnostem a zvláštnostem konkrétního případu (srov. rozsudek ze dne č. j. 3 As 32/2007 – 48). Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze tudíž jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil.

98. Vstříc uvedeným zásadám platících pro soudní přezkum výše uložené sankce a po zhodnocení nyní napadených rozhodnutí a okolností případu soud shledal, že správní orgány nevybočily z mezí, která jsou stanovena pro jejich správní úvahu při konkrétní výměře sankce, a není na místě jeho derogační zásah. Žalovaný se v prvoinstančním rozhodnutí náležitě vypořádal s jednotlivými hledisky, která jsou významná pro stanovení výše pokuty, a srozumitelným, určitým a logickým způsobem podrobně pospal úvahy, jimiž byl veden při její výměře. A takto se pečlivě věnoval všem zákonným podmínkám pro uložení sankce za spáchání přestupku, výslovně pak povaze a závažnosti správního deliktu, významu a rozsahu následku, způsobu a okolnostem spáchání, délce protiprávního jednání, jakož i polehčujícím a přitěžujícím okolnostem. Soud se s jeho závěry ztotožňuje, a proto neshledal shora uvedené důvody, pro které by musel zasáhnout do diskreční pravomoci správního orgánu při ukládání pokut za spáchání přestupků.

99. Soud nejprve posoudil, zda žalovaný na věc správně aplikoval právní úpravu platnou ke dni spáchání správního deliktu. Soud předně připomíná, že judikatura již v minulosti dovodila, že čl. 40 odst. 6 Listiny dopadá i na správní trestání (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, nebo ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004 č. j. 6 A 126/2002-27), takže pokud v průběhu řízení dojde ke změně právní úpravy, je povinností správních orgánů na věc aplikovat právní úpravu, která je pro delikventa příznivější. Potud se soud shoduje se žalobcem.

100. V dané věci přicházela do úvahy aplikace zákona o hazardních hrách ve znění platném ke dni spáchání správního deliktu či ke dni rozhodování o tomto deliktu, která byla účinná od 1. 7. 2017. Povinnost stanovená v § 27 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 písm. d) zákona o hazardních hrách ve znění účinném do 30. 6. 2017, tj. v době spáchání skutku, zůstala i v době rozhodování zachována. Skutková podstata správního deliktu podle § 123 odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách, platná ke dni spáchání správního deliktu, pak byla vtělena do skutkové podstaty zakotvené v § 123 odst. 1 písm. b) zákona o hazardních hrách, ve znění účinného od 1. 7. 2017, takže k zániku protiprávnosti nedošlo (došlo pouze k úpravě označení protiprávního jednání, kdy byl pojem správní delikt nahrazen termínem přestupek). Výše možné sankce také zůstala zachována, kdy dle § 123 odst. 7 písm. a) zákona o hazardních hrách, ve znění platném do 30. 6. 2017, byl předmětný správní delikt postižitelný pokutou až do výše 50 000 000 Kč a zákon o hazardních hrách účinný od 1. 7. 2017 stanovil v § 123 odst. 7 písm. a) citovaného zákona možnost uložit za přestupek sankci pokuty až do výše 50 000 000 Kč. K žádným zásadním změnám ve vymezení protiprávnosti jednání tak nedošlo a rovněž horní hranice sazby pokuty zůstala zachována. V nové právní úpravě (ve smyslu účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky) byla pouze pro žalobce příznivěji zakotvena možnost upustit od uložení správního trestu nebo udělit správní trest ve formě napomenutí. Za této situace soud musí korigovat závěry žalovaného, že by pozdější právní úprava zákona o hazardních hrách, ve spojení se zákonem o odpovědnosti za přestupky, nebyla pro žalobce příznivější. Pokud mohlo být dle nové právní úpravy upuštěno od uložení správního trestu nebo udělen správní trest ve formě napomenutí, zajisté byla tato nová právní úprava jako celek pro žalobce příznivější.

101. Pro hodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí jako celku je však zásadní, že provedená novelizace zákona o hazardních hrách žádné zásadní změny v hodnocení protiprávnosti žalobcova jednání nepřinesla a též výše pokuty zůstala zachována, pročež by se nejevilo důvodným, aby pouze z výše uvedeného důvodu soud přistoupil k derogaci žalobou napadených rozhodnutí. Obzvláště pokud žalovaný při určení výše sankce nepostupoval v rozporu s pravidly danými zákonem o odpovědnosti za přestupky (viz dále) a na základě jeho úvah nebylo vůbec na místě uložit trest ve formě napomenutí či upustit od uložení pokuty. Derogace napadených rozhodnutí z tohoto důvodu by byla pouze formalistickým úkonem soudu, který by neměl žádný reálný dopad na práv žalobce, pouze by prodloužil délku správního řízení.

102. Pokud žalobce poukazuje na skutečnost, že § 129 odst. 2 zákona o hazardních hrách, ve znění platném do 30. 6. 2017, stanovil jiná pravidla pro ukládání správních trestů, připomíná soud, že § 129 odst. 2 zákona o hazardních hrách, ve znění platném do 30. 6. 2017, stanovil, že při určení druhu sankce a její výměry právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Toto ustanovení bylo nahrazeno § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky, v němž jsou vyjmenovány okolnosti a skutečnosti, k nimž je správní orgán povinen přihlédnout při určování druhu a výměry správních trestů. Tento výčet se přitom velmi blíží dříve platnému § 129 odst. 2 zákona o hazardních hrách, kdy obdobně stanoví, že je nezbytné přihlédnout k povaze a závažnosti přestupku, přičemž § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky doplňuje, že povaha a závažnost přestupku je dána mimo jiné způsobem spáchání přestupku, okolnostmi spáchání přestupku a také významem a rozsahem následku přestupku. Tato kritéria odpovídají kritériím stanoveným v dříve platném ustanovení zákona o hazardních hrách, přičemž žalovaný veškerá tato kritéria ve svém rozhodování zohlednil, a přihlédl též k dalším okolnostem, které jsou stanoveny v zákoně o odpovědnosti za přestupky. Takto výslovně zhodnotil například délku doby, po kterou trvalo protiprávní jednání pachatele, nebo význam následku přestupku. Dle soudu tedy přihlédl ke všem kritériím, které je nezbytné zohlednit při určení konkrétní výše sankce podle § 37 až 40 zákona o odpovědnosti za přestupky, jakož i ke kritériím, které byly dříve obsaženy v § 129 odst. 2 zákona o hazardních hrách. A za této situace dostál povinnostem plynoucím ze zásady individualizace sankce.

103. K jednotlivým kritériím, jejichž hodnocení žalobce zpochybňoval v podané žalobě, soud uvádí následující.

104. Ohledně hodnocení závažnosti správního deliktu se soud plně ztotožňuje se žalovaným, že tuto lze v případě provozování nelegální internetové hazardní hry označit za vysokou - zájem, aby na území České republiky nebyly provozovány nelegální hazardní hry, je totiž jedním ze základních cílů a účelů zákona o hazardních hrách, kdy právě tento byl žalobce porušen. Dle soudu žalovaný mohl při tomto hodnocení vyjít ze závěrů vyřčených Ústavním soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/16 (viz výše ke společenské škodlivosti skutku), neboť v tomto nálezu Ústavní soud obecně popspal rizika plynoucí z provozování internetových hazardních her bez zákonné licence. Jakkoli jsou závěry Ústavního soudu obecné, nic to nemění na skutečnosti, že plně dopadají na případ žalobce. Také v nyní hodnoceném případě žalobce provozoval internetovou hazardní hru, aniž by disponoval platným povolením, přičemž tímto jednáním mohl zapříčinit, že se mohli ke hře připojit i děti nebo patologičtí hráči, a hry probíhaly rychleji a hráč mohl rychleji prohrát vyšší peněžní částky. Tyto skutečnosti dle soudu jednoznačně vyplývaly již ze samotného charakteru žalobcem provozovaných her a nebylo nezbytné, aby žalobce veškeré tyto skutečnosti zvlášť prokazoval u každé provozované hazardní hry. Naopak soud připomíná, že žalovaný správně v prvoinstančním rozhodnutí poukázal též na nesporný fakt, že hraní internetových hazardních her může mít pro jednotlivce nebo rodiny, a tím i pro celou společnost, vážné ekonomické a sociální dopady. I tento obecný závěr plně přiléhá na případ žalobce a byl správními orgány správně vzat v úvahu při hodnocení závažnosti spáchaného deliktu.

105. Soud musí odmítnout žalobcovu argumentaci, že správní orgány měly zohlednit, že je plně licencován na Maltě a podléhá dozoru tamních orgánů veřejné moci. Tato skutečnost nemá žádný význam pro posouzení žalobcova jednání na území České republiky. Žalobce tím, že své stránky provozoval v české jazykové mutaci a nabízel registraci a přístup ke hře hráčům z České republiky, zjevně podléhal české právní úpravě provozování hazardních her v prostředí internetu a takto nad ním také české orgány veřejné moci vykonávaly dozor. Na této skutečnosti nic nemění, pokud žalobce působí též v dalších zemích či oficiálně sídlí na Maltě. Ostatně správní orgány v nyní posuzované věci hodnotily výhradně činnost žalobce mající dopad v rámci České republiky a nikterak nehodnotily jeho aktivity v dalších státech. Tyto okolnosti tedy nemusely správní orgány zohlednit ani při určení výše sankce za spáchané protiprávní jednání. A nepochybily, pokud k nadnárodnímu působení žalobce přihlédly pro ospravedlnění výše uložené pokuty z hlediska jejího možného likvidačního dopadu, neboť v tomto ohledu vhodně přihlédly k celkové majetkové situaci žalobce, při jejímž určení nelze vyjít pouze z působení žalobce na území České republiky.

106. Soud tedy uzavírá, že správní orgány náležitě posoudily závažnost spáchaného protiprávního jednání a toto hodnocení závažnosti správně zohlednily při určení výše uložené pokuty.

107. K následkům spáchaného správního deliktu žalovaný v prvoinstančním rozhodnutí především uvedl, že je značný jednak kvůli neexistenci hranic internetu, neboť účinek přestupkového jednání působí na celém území České republiky, a jednak kvůli samotné nabídce značně vysokého počtu jednotlivých nelegálních internetových her, přičemž počet hráčů je prakticky neomezený a stejně tak neomezená je i doba hraní. Rozsah následku správního deliktu tak exponenciálně roste a spolu s ním se zvyšuje i riziko výskytu sociálně patologických jevů spojených s provozováním hazardních her. I s tímto hodnocením se soud plně ztotožňuje, neboť tyto obecné závěry plně odpovídají případu žalobce a jako takové se dotýkají i žalobcova provozování hazardních her na internetu bez platného povolení. Jejich obecnost tedy nedosahuje takové míry, pro kterou by ji nebylo možno považovat za přiléhavou na konkrétní věc žalobce.

108. Námitce, že formulace užitá žalovaným svědčí skutečnosti, že následek žalobcova jednání byl pouze ohrožovací a nikoli poruchový, soud nemůže přisvědčit. Součástí skutkové podstaty ohrožovacích deliktů není následek v podobě zasažení do zákonem chráněných zájmů, nýbrž postačí pouhé jejich ohrožení. Ohrožovací následek tak v podstatě znamená vyvolání stavu, který představuje pro objekt přestupku (tedy pro určitý zájem společnosti chráněný zákonem) hrozbu jeho poruchy neboli stav nebezpečí. Objektem předmětného přestupku je zájem na tom, aby hazardní hry v prostředí internetu provozovaly pouze subjekty s platným povolením tak, aby mohly být lépe kontrolovány ze strany orgánů veřejné moci a hry provozovaly na základě schváleného herního plánu. V dané věci byl tento zájem zjevně přímo porušen a nikoli ohrožen, neboť žalobce provozoval internetovou hazardní hru bez platného povolení. Tomu ostatně svědčí také skutečnost, že pracovník žalovaného se mohl snadno zaregistrovat k hazardní hře provozované žalobcem a této se také zúčastnit. Nedošlo tedy k pouhému ohrožení zájmu sledovaného právní úpravou, nýbrž k jeho porušení. A formulace odůvodnění nyní napadených rozhodnutí dle soudu nesvědčí opačnému závěru, a to ani v částech, v nichž se žalovaný obecně vyjadřoval k závažnosti žalobcova protiprávního jednání a jeho následkům.

109. Ke způsobu spáchání činu žalovaný uvedl, že správní delikt spočíval v aktivním konání žalobce a probíhal veřejně prostřednictvím internetu a v českém jazyce. Ministerstvo rovněž vzalo v potaz, že nelegální nabídka internetových hazardních her postrádala jakékoliv sebeomezující opatření stanovené zákonem o hazardních hrách a umožňovala tak účast např. nezletilých osob a dalších sociálně ohrožených skupin obyvatelstva. Rovněž s tímto hodnocením se soud ztotožňuje. Jestliže žalobce zpochybňuje, že žalovaný výslovně zmínil, že správní delikt spočíval v aktivním konání žalobce, nejedná se dle soudu o porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Dle soudu totiž žalovaný takto zdůraznil, že žalovaný pouze neudržoval protiprávní stav, nýbrž provozování nepovolené hazardní hry v prostředí internetu nadále aktivně podporoval (viz např. upoutávky na jednotlivé hry v českém jazyce, upozornění na měnící se výši jackpotu a výzvy k účasti na hře za účelem jeho zisku apod.). Soud přitom musí odmítnout tvrzení žalobce, že by k této skutečnosti žalovaný přihlédl jako k přitěžující okolnosti, nýbrž ji pouze zohlednil při určení povahy a závažnosti přestupku. A navíc nelze pominout, že uvedená skutečnost nebyla jediná a rozhodující při určení povahy a závažnosti deliktu z hlediska způsobu spáchání deliktu, přičemž i pokud by její zohlednění ze strany žalovaného bylo chybné, nevedlo by to dle soudu k nezbytnosti korekce výše uložené pokuty.

110. K dalším okolnostem určujícím výši uložené pokuty žalobce uvádí, že umožnění hry dříve registrovaným hráčům nepředstavuje správní delikt či přestupek. Toto tvrzení však musí soud odmítnout, neboť žalobce byl postihován za samotné provozování hazardní hry bez platného povolení. A pod provozování hazardní hry zajisté spadá též umožnění účasti na hře doposud registrovaným hráčům. K cílení na české občany pak bezesporu docházelo, neboť předmětné internetové stránky byly provozovány v českém jazyce a umožňovaly účast na hře českým občanům. Skutečnost, že i po 10. 2. 2017 byla umožněna registrace hráčů z České republiky, pak byla jednoznačně prokázána, jak vyplývá z výše uvedeného.

111. Soud konečně musí odmítnout námitku žalobce, že žalovaný nepřihlédl k dolní hranici výše uložené pokuty (0 Kč). K tomu soud uvádí, že Ústavní soud obecně ve své judikatuře plédoval za zrušení stanovení minimální výše pokuty, neboť vytvoření dolní hranice eliminuje možnost správního uvážení příslušného orgánu veřejné moci, respektive se zmenšuje možnost plastičtějšího „ohodnocení“ protiprávního jednání pachatele správního deliktu a možnost diferencování závažnosti a okolností obdobného jednání různých přestupců (viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS. 38/02, sp. zn. I. ÚS 416/04, sp. zn. Pl. ÚS. 52/13 či sp. zn. IV.ÚS 3062/14). V tomto ohledu tedy soud považuje za správné, že § 123 odst. 7 písm. zákona o hazardních hrách nestanoví dolní hranici pokuty, kterou lze za předmětný přestupek uložit. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže být zohledněna při určení výše pokuty, neboť pouze dává správnímu orgánu možnost v dostatečné míře reflektovat veškeré okolnosti každého jednotlivého případu. Je pak povinností správního orgánu vždy výši sankce určit s přihlédnutím právě k těmto okolnostem, což se také v nyní posuzovaném případě stalo. Závažnost žalobcova jednání nebyla nulová, jak tvrdí, a proto nebylo na místě upustit od uložení pokuty či výši pokuty stanovit v zanedbatelné výši. Správní orgány určení konkrétní výše uložené sankce precizním způsobem odůvodnily, čímž dostály povinnostem vyplývajícím z právních předpisů a judikatury.

112. Žalobce konečně v rámci svého petitu alternativně požaduje, aby soud upustil od uložené pokuty, aniž by tento návrh v žalobě konkrétněji odůvodnil. Soud však vychází z toho, že tento návrh odpovídá předchozí žalobní argumentaci a uvádí k němu následující. O upuštění od trestu nebo o jeho snížení v mezích zákonem dovolených může soud v souladu s § 78 odst. 2 s. ř. s. rozhodnout pouze tehdy, byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, k čemuž v daném případě nedošlo. Navíc soud připomíná, že Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že smyslem a účelem soudní moderace není hledání „ideální“ výše sankce místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se v zákonném rozmezí, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-23). A takto nelze pokutu uloženou žalobci hodnotit.

VII. Závěr

113. Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

114. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.