č. j. 18 A 43/2021 - 49

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Aleše Sabola a Mgr. Jana Ferfeckého v právní věci žalobkyně: P.T.T., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem XYZ zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 4. 2021, čj. MV-29752-21/SO-2020 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a vymezení sporu

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 5. 2021 domáhá zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) ze dne 9. 4. 2021, čj. MV- 29752-21/SO-2020 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 27. 12. 2019, čj. OAM-6018-15/DP-2019 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“).

2. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 12. 4. 2021.

II. Rozhodnutí žalované (Napadené rozhodnutí)

3. Žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve zrekapitulovala předchozí průběh správního řízení, shrnula závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí, sumarizovala průběh odvolacího řízení a reprodukovala odvolací argumentaci žalobkyně. Dále pak poukázala na to, že její původní rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti Prvostupňovému rozhodnutí bylo spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 3 A 45/2020, kterým byla žaloba žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítnuta, zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2021, čj. 5 Azs 203/2020 - 36 (dále též „Rozsudek NSS“), jímž kasační soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení se závazným právním názorem týkajícím se posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně.

4. Žalovaná dále konstatovala, že v průběhu správního řízení bylo správním orgánem prvního stupně zjištěno, že žalobkyně byla odsouzena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 10 To 49/2018 (dále též „Trestní rozsudek“) za spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) ve spolupachatelství podle § 23 téhož zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zkušební dobou v délce 3 let. Na základě tohoto zjištění správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobkyně podle výše citovaných ustanovení. Žalovaná uvedla, že uvedené jednání jednoznačně naplňuje předpoklady pro zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Setrvala na závěru, že není v zájmu České republiky, aby na jejím území pobývali cizinci, kteří nerespektují právní řád, jakož i na tom, že Prvostupňové rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno, je z něj zřejmé, z jakých podkladů správní orgán prvního stupně vycházel, jakými úvahami se při aplikaci zákona řídil a k jakým závěrům došel, přičemž nedošlo k porušení výše uvedených ani jiných zákonných ustanovení. Doplnila, že Nejvyšší správní soud v Rozsudku NSS naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti žalobkyně nijak nezpochybnil, ale uložil žalované zvážit jednotlivá kritéria vztahující se k trestné činnosti žalobkyně při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života.

5. V návaznosti na obecná východiska posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince žalovaná uzavřela, že břemeno tvrzení a důkazní v otázce přiměřenosti leželo čistě na žalobkyni, přičemž správní orgány nebyly povinny vyhledávat skutečnosti či obstarávat důkazy, které by se k přiměřenosti vztahovaly. Správní orgán prvního stupně tak podle žalované nepochybil, když se přiměřeností nezabýval, protože ze zákona mu tato povinnost nevyplývala a žalobkyně v průběhu řízení v prvním stupni žádnou námitku stran přiměřenosti rozhodnutí, příp. obecně svého soukromého a rodinného života, nevznesla.

6. K námitkám vzneseným žalobkyní v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí žalovaná s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012 - 39, předeslala, že aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti, tak platí, že k zamítnutí žádosti nemá dojít, pokud by takový postup nebyl přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. V projednávaném případě tak podle žalované je potřeba posoudit otázku, zda postavení žalobkyně je takové, aby převážilo nad hrozbou pro veřejný pořádek a bezpečnost osob a majetku, založenou její trestnou činností.

7. K hodnocení případného zásahu do práv žalobkyně garantovaných čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) v porovnání s páchanou trestnou činností žalovaná rozvedla, že proti v odvolání uvedeným soukromým zájmům stojí zájem České republiky na dodržování právního řádu, zachovávání veřejného pořádku a ochrana bezpečnosti obyvatel a jejich majetku, do nichž žalobkyně zasáhla svou závažnou úmyslnou trestnou činností. V návaznosti na sumarizaci závěrů týkajících se jednání žalobkyně zjištěných z Trestního rozsudku a obecná východiska k objektu (zákonem chráněnému zájmu) trestného činu loupeže žalovaná uvedla, že žalobkyně a její dcery útočily nejenom proti chráněným majetkovým právům, ale také proti osobní svobodě a lidské důstojnosti jiného člověka. Trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství tak, aby žalobkyně s dcerami měla nad poškozenou fyzickou převahu; útok probíhal téměř 4 hodiny a kdyby se nepodařilo poškozené utéct, pokračoval by zřejmě i déle. Útok byl podle žalované veden nejenom skrze fyzické násilí v podobě kopání a bití do oblasti hlavy, břicha, stehen a intimních partií, ale rovněž i snahou o ponížení poškozené, které byly svlečeny kalhoty a byla přinucena klečet a omlouvat se. Pominout nelze podle žalované ani to, že poškozené bylo opakovaně vyhrožováno smrtí. Žalovaná podotkla, že si poškozená z trestného činu žalobkyně odnesla nejenom fyzické následky, ale také dlouhodobé závažné psychické problémy, které následně musela řešit i medikací.

8. Žalovaná přisvědčila žalobkyni potud, že se jednalo prozatím o jediné trestní provinění žalobkyně, současně bylo dle ní třeba rovněž zvážit jeho intenzitu, délku samotného útoku a právě i žalobkyní zmiňované příčiny tohoto jednání. Žalobkyně svou trestnou činností podle žalované zasáhla hned do několika zákonem chráněných zájmů, v nočních hodinách a v přesile zaútočila na jinou ženu a 4 hodiny ji intenzivně fyzicky i psychicky napadala; tím prokázala, že je schopná páchat nanejvýš zavrženíhodné skutky, a to navíc z velmi nízkých pohnutek. Pokud pouhé podezření z cizoložství dohnalo žalobkyni a její dcery k natolik násilnému jednání, je dle žalované otázkou, čeho by se žalobkyně mohla dopustit, pokud by čelila dalšímu (příp. jinému) stimulu k trestné činnosti.

9. Pokud jde o intenzitu zásahu rozhodnutí o neprodloužení dlouhodobého pobytu do soukromého a rodinného života žalobkyně, žalovaná nezpochybnila, že žalobkyně má na území nezanedbatelné vazby. Doplnila, že na žalobkyni není žádný z jejích rodinných příslušníků pobytově závislý. Obě její dcery pobývají na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu, jsou zletilé a vdané a bydlí společně se svými manžely a dětmi. Žalobkyně přitom pobývala na území na základě dlouhodobého pobytu za účelem podnikání. Žalobkyně není tedy dle žalované na svých dcerách nijak závislá a ani ony na ní (případná závislost nebyla žalobkyní ani tvrzena). Žalovaná nezpochybnila citové vazby v rámci rodiny a i s ohledem na sdílení společného bydliště s jednou z dcer a její rodinou vnímala její vazby na rodinné příslušníky pobývající v České republice jako pevné. Poukázala ovšem na to, že se žalobkyně dopustila páchání závažné trestné činnosti právě spolu se svými dvěma dcerami, a to ve spolupachatelství. Trestné činnosti se dopouštěla podle žalované úmyslně, věděla tedy, že trestnou činnost páchá, a že v případě odhalení může být uvězněna či může ztratit pobytové oprávnění, přičemž oba tyto následky negativně zasáhnou do jejího soužití s rodinnými příslušníky na území. Této poměrně reálné a závažné hrozby však dle žalované nedbala, trestnou činnost spáchala, ač si musela být vědoma možných důsledků. Přesto spolu s dcerami upřednostnily malicherné pohnutky spočívající v pouhé žárlivosti, před respektováním základních práv jiného člověka na svobodu, lidskou důstojnost a bezpečnost. Bylo to podle žalované pouze chování žalobkyně a jejích rodinných příslušníků, které další soužití rodiny ohrozilo. Z takového jednání lze také podle žalované vyvodit špatné působení žalobkyně na své dcery, neboť ta nejenom že svým dcerám v takovém násilném jednání nezabránila, ale ještě se jej spolu s nimi aktivně zúčastnila. Pakliže rodič podporuje své děti v trestné činnosti, nelze takový vliv považovat podle žalované za žádoucí.

10. Ke skutečným dopadům rozhodnutí žalovaná uvedla, že neprodloužením dlouhodobého pobytu není vystavěna nepřekonatelná bariéra mezi žalobkyní a Českou republikou, potažmo jejími rodinnými příslušníky. Nebyl totiž vysloven zákaz pobytu na území České republiky; i kdyby byla nucena na jistou dobu vycestovat, není jí budoucí pobyt v České republice navždy zapovězen.

11. Žalovaná dále konstatovala, že přestože žalobkyně pobývá v České republice od roku 2006, lze s ohledem na její věk konstatovat, že naprostou většinu svého života strávila v zemi původu, tedy ve Vietnamské socialistické republice; mateřský jazyk nezapomněla, zná tamní prostředí i jazyk, a z tohoto hlediska pro ni návrat do vlasti, v níž podle obsahu žádosti pobývají i její rodiče, jistě nebude neřešitelným problémem. Vazby žalobkyně na zemi původu tedy nebyly podle žalované nenávratně zpřetrhány. Žalobkyně je dle žalované dospělým jedincem, který je schopen se o sebe postarat i mimo územ České republiky, navíc v domovské zemi, přičemž nejsou známy žádné závažné důvody, pro které by toho být schopna neměla. Žalovaná dodala, že žalobkyně je stále v produktivním věku, a měla by být zkušenou samostatně výdělečnou osobou, a neměl by pro ni tak být problém najít si obživu i v zemi původu. Žalobkyně na území České republiky nepobývá na základě mezinárodní ochrany, a proto ani z tohoto pohledu nejsou žalované známy závažné důvody, jež by jejímu pobytu v domovské zemi bránily.

12. Žalovaná dále poznamenala, že Nejvyšší správní soud v Rozsudku NSS kladl žalované k tíži, že odkazovala na rozsudky, které na danou věc nebyly přiléhavé. Sám pak odkázal na svůj rozsudek ze dne 14. 2. 2020, čj. 5 Azs 383/2019 - 40, jenž však dle žalované rovněž není na danou věc přiléhavý, neboť v něm soud řešil problematiku žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, tedy odlišnou problematiku, než je žádost žalobkyně o prodloužení dlouhodobého pobytu. Žalovaná doplnila, že v případě žádosti o přechodný pobyt osoby, která prokazatelně je rodinným příslušníkem občana EU, je úprava mnohem výrazněji ovlivňována komunitárním právem a je na ni pohlíženo výrazně odlišnou optikou, neboť je zde rovněž nutné zvažovat práva a oprávněné zájmy občanů EU. Žalobkyně však nemá podle žalované žádného rodinného příslušníka, který by byl občanem EU, naopak jsou všichni rodinní příslušníci žalobkyně, stejně jako ona, státními příslušníky Vietnamské socialistické republiky. V soudem odkazovaném případě navíc podle žalované docházelo k zamítnutí žádosti z důvodu uvedeného v § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., kdy soud správním orgánům uložil důkladně posuzovat zásah do veřejného pořádku v souvislosti s přiměřeností rozhodnutí, když právě hrozba narušení veřejného pořádku byla důvodem zamítnutí žádosti. V právě projednávané věci je však podle žalované důvodem zamítnutí žádosti spáchání úmyslného trestného činu, nikoliv narušení veřejného pořádku. V této souvislosti žalovaná odkázala na jiné rozsudky Nejvyššího správního soudu, které výslovně odlišují důvod pro zamítnutí žádosti spočívající ve spáchání úmyslné trestné činnosti (jako je tomu v nyní posuzované věci) a důvod spočívající v závažném narušení veřejného pořádku.

13. Ve věci posuzování obsahu a charakteru trestné činnosti žalobkyně žalovaná s poukazem na jí označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu konstatovala, že ani v tomto případě nenaznala, že by na danou věc byly natolik padnoucí, jak vyplývá z Rozsudku NSS, s tím, že ve všech těchto rozsudcích totiž byly řešeny případy, v nichž bylo cizincům uděleno vyhoštění, tedy zákaz vstupu a pobytu v daném státě, a to na dlouhou dobu (většinou na 10 let). Tito cizinci navíc v některých případech měli na území státu, z něhož byli vyhošťováni, rodinné příslušníky, kteří byli občané vyhošťujícího státu, potažmo EU. Pouze v případě El Ghatet proti Švýcarsku, stížnost č. 56971/10, nešlo dle žalované o případ vyhoštění, ale o žádost o pobyt. Jednalo se však o žádost státního občana Egypta, který byl synem samotného občana Švýcarska, tedy opět šlo podle žalované o výrazně odlišnou situaci. Případ žalobkyně podle přesvědčení žalované svou závažností ani zásahem do práv ani zdaleka nedosahuje odkazovaných případů, kdy podle žalované jistě nelze srovnávat „pouhé“ neprodloužení pobytového oprávnění (s okamžitou možností podat žádost o nové pobytové oprávnění a neomezenou možností návštěv na základě krátkodobých víz) s vyhoštěním, tedy s absolutním zákazem vstupu na území, který se většinou ukládá na mnoho let. Žalovaná dodala, že v případě, že je cizincům udělován desetiletý zákaz vstupu na území státu, v němž dlouhodobě pobývali, případně zde mají rodinné příslušníky, kteří jsou státními občany daného státu a ke státu původu cizince nemají žádný vztah, je pochopitelné, že na nutnost posuzování zásahu do soukromého a rodinného života bude kladen mnohem větší důraz, než v případě neprodloužení dlouhodobého pobytu osoby, jejíž rodinní příslušníci jsou státními občany stejného státu, jako ona osoba.

14. Žalovaná s poukazem na obecná východiska týkající se nedostatku zakotvení práva cizince na pobyt na území České republiky, a argumentaci, dle níž Úmluva nezahrnuje právo cizinců vést rodinný život v konkrétní zemi, doplněnou o poukazy na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, konstatovala, že pokud Nejvyšší správní soud připouští aplikovatelnost rozsudků ESLP, na které poukazoval v Rozsudku NSS, na případ žalobkyně, nelze zapomínat na závěr vyslovený ESLP právě v odkazovaném rozsudku Slivenko proti Lotyšsku, stížnost č. 48321/99, podle kterého mezi rodiči a dospělými dětmi nebo sourozenci lze hovořit o rodinném životě ve smyslu čl. 8 Úmluvy pouze tehdy, pokud jsou prokázány prvky závislosti. Tento závěr pak ESLP podle žalované zopakoval i v aktuálnějším rozsudku I. M. proti Švýcarsku, stížnost č. 23887/16, a to s přímým odkazem na rozsudek Slivenko proti Lotyšsku, stížnost č. 48321/99, a lze tedy vyvodit, že tento závěr ESLP považuje za závazný. Žalobkyně přitom podle žalované netvrdila ani neprokázala žádnou závislost na svých dcerách, případně závislost jejích dcer na ní. Je sice pravdou, že u jedné z dcer bydlí, nicméně to podle žalované souvisí s volbou žalobkyně, nikoliv s její závislostí na dceři. Žalobkyně je dle žalované osoba samostatně výdělečně činná a žalované je tak známo z žalobkyní doložených dokladů, že pokud by chtěla, může si bez jakýchkoliv problémů dovolit obstarání jiného ubytování. Podle názoru ESLP, vyjádřeného v rozsudcích, na které odkázal Nejvyšší správní soud, tak dle žalované vlastně ani není možné vztah žalobkyně a jejích dospělých a nezávislých dcer v souvislosti s možným zásahem do práv garantovaných čl. 8 Úmluvy zvažovat.

15. Žalovaná dále uvedla, že si je však vědoma toho, že je podle § 78 odst. 5 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázána názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v Rozsudku NSS, v němž soud shledal nutnost posoudit v případě žalobkyně také kritéria, která ESLP stanovil pro případy vyhoštění cizinců, přestože žalobkyně Napadeným rozhodnutím vyhoštěna nebyla. Žalovaná se tak v dalších částech odůvodnění podrobněji zabývala jednotlivými hledisky (srov. str. 13 – 15 Napadeného rozhodnutí). Doplnila, že jí nejsou známy žádné další aspekty, které by v případě žalobkyně bylo třeba zvážit, a ani ona sama žádné další neuvedla.

16. Žalovaná s poukazem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu zdůraznila, že není na správních orgánech domýšlet za cizince, kterým není umožněno pokračování v pobytu na území České republiky, jak dále realizovat svůj soukromý a rodinný život. Přesto poukázala na to, že žalobkyně může na zastupitelském úřadu České republiky v zemi původu požádat o vydání nového pobytového oprávnění a jakmile bude její trestní zachovalost obnovena, může s takovou žádostí také uspět. Do té doby může Českou republiku navštěvovat podle žalované na základě krátkodobých víz. Žalovaná doplnila, že v současné době lze navíc využít různých forem dálkové komunikace pomocí internetu, ať již půjde o posílání zpráv a fotografií, audio hovory nebo i video hovory. Žalobkyně tak podle žalované rozhodně nemusí se svými dcerami a jejími rodinami ztratit kontakt, bude záležet jen na nich, jak si své budoucí vztahy upraví a jak je budou udržovat.

17. Žalovaná uzavřela, že k zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně jistě dojde, a to zejména s ohledem na to, že na území České republiky pobývá od roku 2006 a pobývají zde i její dcery s rodinami. Považovala nicméně tento zásah za přiměřený důvodům vydání Prvostupňového rozhodnutí, tedy spáchání zvlášť závažného zločinu, který žalobkyně spáchala spolu se svými dcerami, s tím, že žalovaná zevrubně posuzovala závažnost i společenskou škodlivost tohoto činu. Žalovaná zopakovala, že si žalobkyně měla a mohla při páchání natolik závažné úmyslné trestné činnosti být vědoma veškerých možných důsledků, které s sebou případné odhalení ponese, a to nejenom v rovině trestněprávní, ale i pobytové. S poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dodala, že pokud žije na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání, které směřuje proti právem chráněným zájmům, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že jí daný stát dále neprodlouží pobytové oprávnění; mohla a měla tedy dle žalované předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím vedle sebe sama i své rodinné příslušníky a o to více se měla takového zavrženíhodného jednání vyvarovat 18. K námitce, že správní orgán prvního stupně vydal Prvostupňové rozhodnutí, aniž by nechal do spisového materiálu nahlédnout zmocněného zástupce žalobkyně, čímž jí bylo znemožněno plné uplatnění jejího práva na právní zastoupení, žalovaná uvedla, že žalobkyně byla se spisovým materiálem v souladu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), seznámena již dne 23. 7. 2019 a přislíbila, že se ve lhůtě 30 dnů vyjádří, což však neučinila. Přestože je pravdou, že zmocněnému zástupci účastnice řízení nebylo před vydáním Prvostupňového rozhodnutí umožněno nahlédnout do spisového materiálu, neměla žalovaná za to, že by byla žalobkyně zasažena na svých právech. Zmocněnému zástupci žalobkyně bylo dle žalované nahlédnutí umožněno dne 22. 1. 2020 a ani do dne rozhodování žalované nebyly odvolání ani spisový materiál dále doplněny.

III. Žaloba

19. Žalobkyně v podané žalobě pod prvním žalobním bodem namítala, že jí žalovaná neumožnila vyjádřit se k podkladům pro vydání Napadeného rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaná podle žalobkyně v Napadeném rozhodnutí vychází zejména z obsahu Trestního rozsudku, ze kterého na str. 7 a 8 Napadeného rozhodnutí obsáhle cituje a na základě obsahu rozsudku dochází k závěru, že veřejný zájem na neprodloužení pobytu žalobkyně převažuje nad právem na ochranu rodinného a soukromého života žalobkyně a jejích rodinných příslušníků. Tento rozsudek až do vydání Napadeného rozhodnutí však podle žalobkyně nebyl podkladem pro rozhodnutí, a to ani pro Prvostupňové rozhodnutí, ani pro předchozí Nejvyšším správním soudem zrušené rozhodnutí žalované o zamítnutí odvolání žalobkyně. Pokud tedy žalovaná na základě názoru Nejvyššího správního soudu začala považovat tento trestní rozsudek nově za podklad pro vydání rozhodnutí, měla žalobkyni na tuto skutečnost upozornit a umožnit jí se v rámci odvolacího řízení k obsahu tohoto rozsudku vyjádřit ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně připustila, že Trestní rozsudek byl opatřen již správním orgánem prvního stupně, který na jeho existenci ve správním spisu upozorňuje, ale ten jej jako podklad pro vydání rozhodnutí nevyužil. Jako podklad pro zamítnutí žádosti využil podle žalobkyně vzhledem k právní úpravě bezúhonnosti v zákoně č. 326/1999 Sb. pouze samotný fakt záznamu ve výpisu z evidence rejstříku trestů o odsouzení žalobkyně pro úmyslný trestný čin. Ani žalovaná ve svém předchozím rozhodnutí o zamítnutí odvolání Trestní rozsudek za podklad rozhodnutí nepovažovala a rovněž jako jediný podklad uvádí existenci záznamu ve výpisu z rejstříku trestů s tím, že obsah rozsudku je pro věc irelevantní, jak dle žalobkyně vyplývá např. z pasáže na str. 4 tohoto předchozího rozhodnutí žalované.

20. Žalobkyně uvedla, že správní orgány ve správním spise v průběhu řízení shromažďují celou řadu dokumentů, z nichž jen některé jsou podkladem pro jejich rozhodnutí a některé nikoli. Pokud správní orgán dodatečně, v pozdější fázi správního řízení, hodlá některý z dokumentů zařazených ve spise využít jako podklad rozhodnutí, ačkoli v předchozí fázi řízení podkladem pro rozhodnutí nebyl, je povinen účastníka řízení na tuto skutečnost podle žalobkyně upozornit a umožnit jí se k tomuto podkladu vyjádřit ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, stejně jako kdyby se jednalo o nový podklad zajištěný až teprve v odvolacím řízení. Žalovaná však žalobkyni na skutečnost, že nově jako podklad rozhodnutí využije odsuzující Trestní rozsudek, neupozornila a neumožnila se jí k podkladu vyjádřit, případně navrhnout důkazy, kterými by mohla podpořit zájem na ochraně svého rodinného a soukromého života proti veřejnému zájmu na neprodloužení jejího pobytu.

21. Pod druhým žalobním bodem žalobkyně namítala, že vzhledem k obsahu Rozsudku NSS neměla žalovaná odvolání zamítnout, ale měla podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu Prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, zejména k doplnění dokazování za účelem zjištění skutečného stavu věci a umožnění uplatnění práv žalobkyně navrhovat důkazy o svých tvrzeních. Žalobkyně považovala za podstatné, že správní orgány se v předchozích rozhodnutích dopadem do rodinného a soukromého života žalobkyně nezabývaly a neprovedly v tomto směru žádné zjišťování skutečného stavu věci s odůvodněním, že jim to platná právní úprava zákona č. 326/1999 Sb. neukládá. Žalobkyně přitom již ve svém odvolání uvedla, že je připravena o svých rodinných vazbách poskytnout důkazy. Pokud tedy nyní na základě právního názoru Nejvyššího správního soudu žalovaná posuzovala dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobkyně, měla žalobkyni podle jejího přesvědčení vyzvat, aby o svém rodinném životě poskytla důkazy, tak, jak to předtím neúspěšně navrhovala v odvolání. Tuto možnost však žalovaná žalobkyni neposkytla. Podle žalobkyně měla přitom žalovaná za účelem doplnění dokazování vrátit věc správnímu orgánu prvního stupně. Žalobkyně doplnila, že žalovaná postupovala disproporčně, pokud na jedné straně nově velmi detailně vycházela z obsahu Trestního rozsudku při zjišťování míry veřejného zájmu na neprodloužení pobytu žalobkyně a na druhé straně neučinila nic, aby stejně detailně zjistila skutečný stav o rodinném a soukromém životě žalobkyně.

22. S poukazem na závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v bodě 39 a 42 Rozsudku NSS žalobkyně uvedla, že úvahy Nejvyššího správního soudu obsahují implicitní předpoklad, že správní orgán je povinen provést dokazování ke zjištění pevnosti rodinných a sociálních vazeb žalobkyně tak, aby svoje závěry o dopadu zamítavého rozhodnutí do rodinného a soukromého života měl dostatečně podloženy. To však žalovaná neučinila ani za tím účelem věc nevrátila správnímu orgánu prvního stupně. Podle žalobkyně bylo na místě zejména provést ke zjištění skutečného stavu věci ve smyslu § 3 správního řádu výslech žalobkyně i obou jejích dcer, a to i bez výslovného návrhu těchto důkazů ze strany žalobkyně. Žalobkyně s odkazem na argumentaci Nejvyššího správního soudu namítala, že žalovaná neučinila nic pro zjištění skutkového stavu ohledně jejího rodinného a soukromého života, do kterého může zamítnutí žádosti zasáhnout, ani pro zjištění skutkového stavu věci ohledně dalších okolností, které Nejvyšší správní soud považoval v žalobkyní citované pasáži za významné.

23. Námitkami soustředěnými pod třetím žalobním bodem žalobkyně poukazovala na to, že Napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 8 Úmluvy, neboť zamítnutí její žádosti nesplňuje požadavek nezbytnosti zásahu do jejího rodinného a soukromého života. Žalobkyně znovu zdůraznila, že v ČR žije řadu let a trestný čin, pro který byla odsouzena, byl jediným, byť závažným, excesem z řádného života. Zásah do jejího rodinného a soukromého života tedy podle jejího přesvědčení nesplňuje požadavek nezbytnosti z důvodu ochrany veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti do budoucna. Žalobkyně označila za nesporné, že rozhodnutí je zásahem do jejího rodinného a soukromého života. Pro aplikaci čl. 8 Úmluvy přitom považovala za významné, že žalobkyně bude na základě Napadeného rozhodnutí muset žít odloučeně od svých rodinných příslušníků delší dobu a nebude moci obratem získat nové pobytové oprávnění, jak dle ní vyplývá i z odůvodnění Napadeného rozhodnutí, dle něhož si je žalovaná vědoma toho, že až do zahlazení odsouzení, tedy několik let, nebude žalobkyně moci dosáhnout sloučení se svými rodinnými příslušníky v ČR. V kombinaci s tím se rozhodnutí o zamítnutí její žádosti svými důsledky podle žalobkyně fakticky rovná správnímu vyhoštění. Úvahy žalované, že bude moci navštěvovat ČR na základě krátkodobých víz, nejsou dle žalované na místě, protože ani krátkodobé vízum jí s ohledem na záznam v rejstříku trestů nebude uděleno. Omezení rodinného života na audio hovory nebo video hovory pak žalobkyně považovala za nepřiměřené důvodům svého odsouzení.

24. V této souvislosti na jiných místech podané žaloby žalobkyně k jí citovaným závěrům vysloveným na str. 14 Napadeného rozhodnutí namítala, že v průběhu řízení nedostala plnou možnost uplatňovat tvrzení a důkazní návrhy ohledně svého rodinného života, když správní orgány tvrdily, že dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života nejsou povinny zkoumat. Obdobně k dalším závěrům vysloveným na str. 15 Napadeného rozhodnutí zopakovala, že jí žalovaná nemůže klást k tíži údajné neunesení břemena tvrzení a břemena důkazního ohledně otázek, kterými se žalovaná doposud odmítala zabývat jako irelevantními a zabývala se jimi teprve nyní na základě Rozsudku NSS.

25. Pod čtvrtým žalobním bodem pak žalobkyně namítala, že správní orgán prvního stupně vydal Prvostupňové rozhodnutí, aniž by umožnil právnímu zástupci žalobkyně nahlédnout do spisu, ačkoli právní zástupce o to ještě před vydáním rozhodnutí písemně požádal (zároveň s oznámením o převzetí právního zastoupení). Tím bylo žalobkyni dle jejího názoru znemožněno plné uplatnění jejích práv, zejména práva na účinné právní zastoupení. K závěrům žalované k odpovídající odvolací námitce žalobkyně namítla, že „uplatnění nových tvrzení a důkazů v odvolacím řízení jí znemožnila koncentrace řízení. Nic jí totiž nebránilo uplatnit případná tvrzení a důkazy ještě před vydáním rozhodnutí, bohužel však bez právního zástupce není schopna rozlišit, která tvrzení nebo důkazy by mohla mít pro věc význam. To, že si později vzala právního zástupce, není důvodem k prolomení koncentrace řízení“. Žalobkyně trvala na tom, že žalovaná tedy správně měla Prvostupňové rozhodnutí z důvodu porušení práva na právní zastoupení zrušit a vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí.

IV. Vyjádření žalované

26. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 18. 6. 2021 odkázala na závěry vyslovené v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, na nichž setrvala.

27. K námitkám vzneseným pod prvním žalobním bodem uvedla, že žalobkyně byla s podklady pro vydání rozhodnutí prokazatelně seznámena dne 23. 7. 2019, kdy se po výzvě ze dne 15. 7. 2019, č. j. OAM-6018-11/DP-2019, dostavila na pracoviště správního orgánu prvního stupně. Podle protokolu o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 23. 7. 2019, č. j. OAM-6018-12/DP-2019, bylo žalobkyni umožněno nahlédnout do spisového materiálu a do protokolu uvedla, že se vyjádří písemně do 30 dnů, což neučinila. Žalovaná pak při svém rozhodování vycházela pouze z podkladů, které byly součástí spisového materiálu správního orgánu prvního stupně, žádné nové skutečnosti ani důkazy neobstarávala. Žalovaná k této námitce odkázala na závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, čj. 2 Azs 271/2015 - 38, a Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2019, čj. 9 A 47/2017 - 41. Žalovaná shrnula, že při svém rozhodování vycházela pouze ze skutečností a podkladů, které shromáždil správní orgán prvního stupně, se kterými žalobkyně byla seznámena a ke kterým se, navzdory dlouhé době, která jí k tomu byla poskytnuta, nijak nevyjádřila.

28. Pokud jde o Trestní rozsudek, žalobkyně podle žalované připouští, že tento rozsudek byl opatřen již správním orgánem prvního stupně. Žalovaná přitom nesouhlasila s tím, že žalobkyně měla být upozorněna na to, že správní orgány budou vycházet z tohoto podkladu, který je součástí spisového materiálu. Uvedla, že podkladem pro vydání rozhodnutí je celý spisový materiál, se kterým žalobkyně byla seznámena. Trestní rozsudek byl obstarán dne 11. 7. 2019 správním orgánem prvního stupně a je veden v jeho spisovém materiálu pod čj. OAM-6018-10/DP-2019. Žalobkyně s ním tak při nahlížení do spisu dne 23. 7. 2019 byla podle žalované prokazatelně seznámena. Do spisového materiálu pak bylo podle žalované nadto nahlíženo i zmocněným zástupcem žalobkyně, resp. jeho zástupkyní na základě substituční plné moci, a to dne 22. 1. 2020. Žalovaná trvala na tom, že byla oprávněna z předmětného rozsudku vycházet, aniž by s ním žalobkyně měla být opětovně seznamována. Žalobkyně podle žalované neuvádí, z jakého zákonného ustanovení jí dovozovanou povinnost správních orgánů vyvozuje. Žalovaná doplnila, že správní orgány nemají povinnost účastníky řízení upozorňovat na to, které z podkladů budou ve svých rozhodnutích rozebírat podrobněji a které méně podrobně; mají pouze povinnost dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se ke všem shromážděným podkladům, čemuž v posuzované věci dostály. Žalobkyně se však podle žalované nevyjádřila vůbec, přestože měla a mohla předpokládat, že správní orgány budou vycházet ze všech shromážděných podkladů, které jí byly předloženy, a to i z odsuzujícího Trestního rozsudku.

29. K námitce uplatněné pod druhým žalobním bodem byla žalovaná přesvědčena, že vytýkané vady rozhodnutí mohla odstranit sama, aniž by rušila Prvostupňové rozhodnutí. Z Rozsudku NSS se podle žalované podává, že soud shledal pochybení správních orgánů v tom, že pokud žalobkyně v odvolání namítala nepřiměřený dopad rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života, měla se žalovaná přiměřeností zabývat, přestože to výslovně nevyžaduje zákon č. 326/1999 Sb., a poměřit případný zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně vůči důvodu pro vydání rozhodnutí. Žalovaná měla za to, že tak v Napadeném rozhodnutí učinila, podrobně posoudila žalobkyní spáchaný trestný čin, jeho okolnosti, závažnost, charakter, a to vše poměřila s žalobkyní namítaným zásahem do jejího soukromého a rodinného života.

30. Žalovaná nesouhlasila ani s námitkami soustředěnými pod třetím žalobním bodem. Popsala důvody, pro které je povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení v daném případě aktivována konkrétní námitkou účastníka řízení. Trvala přitom na názoru, že důkazní břemeno stran tvrzení a prokázání případné nepřiměřenosti rozhodnutí leželo v tomto případě jen na žalobkyni a správní orgány nebyly povinny z vlastní iniciativy vyhledávat a opatřovat důkazy svědčící o nepřiměřenosti rozhodnutí. K tomuto závěru žalovaná opětovně odkazovala na několik recentních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

31. Žalovaná nesouhlasila ani s námitkou žalobkyně stran neprovedení výslechu žalobkyně i jejích dcer s tím, že výslech nemá sloužit k tomu, aby se při něm cizinci vyjadřovali, či uváděli rozhodná tvrzení, k tomu slouží zejména písemná podání. S odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu uvedla, že správní orgány výslechy neprovádějí a nemají povinnost provádět ve všech řízeních vedených podle zákona č. 326/1999 Sb., přičemž k nim přistupují v případech, kdy jsou v průběhu řízení zjištěny rozpory, které je třeba objasnit, v případech, kdy některé okolnosti nelze ověřit jiným způsobem, či v případech, kdy je ze strany účastníků řízení vzneseno nějaké konkrétní tvrzení, které je třeba doplnit či potvrdit. Žalovaná přitom skutečnost, že má žalobkyně na území České republiky dvě dospělé dcery, se kterými má pevné vztahy, vzala za své a nijak ji nerozporovala a opět s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu měla za to, že výslech žalobkyně či jejích dcer by byl potřebný jen v případě, že by správní orgány hodlaly tyto vztahy zpochybnit. Žalovaná dodala, že pokud měla žalobkyně za to, že je třeba nějak blíže specifikovat a popsat tyto vazby, mohla tak učinit prostřednictvím písemného podání. K uvedenému pak žalovaná dále poukazovala na závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2021, čj. 7 Azs 214/2020 - 36, ze dne 26. 11. 2020, čj. 1 Azs 302/2020 - 45, a ze dne 4. 4. 2019, čj. 9 Azs 72/2019 - 32, z nichž pro posuzovanou věc dovozovala, že nebyla povinna obstarávat další důkazy a mohla vycházet z již obstaraných podkladů a zjištění. Pokud žalobkyně měla k dispozici nějaké důkazy svědčící o nepřiměřenosti rozhodnutí o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, bylo dle žalované na ní, aby je správním orgánům doložila a žalovaná nebyla povinna ji k tomu vyzývat či vyslýchat. Žalobkyni bylo dle žalované v průběhu správního řízení umožněno uplatňovat svá tvrzení a důkazní návrhy ve vztahu ke skutečnostem, které by mohly prokázat, že rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života, avšak této možnosti využila ve zcela minimálním rozsahu, když se omezila toliko na žalovanou citovaná tvrzení v odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí. S ohledem na takto stroze vznesenou námitku, sestávající v podstatě pouze z vyjmenování členů rodiny, měla žalovaná za to, že se jí v Napadeném rozhodnutí věnovala dostatečně.

32. Žalovaná dále k těmto námitkám plně odkázala na Napadené rozhodnutí, avšak ohradila se proti srovnávání důsledků rozhodnutí o neprodloužení dlouhodobého pobytu s důsledky správního vyhoštění. Přestože je pravdou, že konečným vyústěním v obou případech většinou je nutnost vycestovat z území, nelze dle ní srovnávat neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu s absolutním zákazem vstupu na území České republiky na řadu let. Žalobkyni podle přesvědčení žalované nic nebrání Českou republiku navštěvovat na základě jiných pobytových titulů (krátkodobých víz).

33. Žalovaná se dále nad rámec odkazu na Napadené rozhodnutí ohradila proti námitce, že žalobkyně nedostala v průběhu dosavadního řízení plnou možnost uplatňovat tvrzení a návrhy ohledně svého rodinného života. Žalobkyni dle žalované nic nebránilo tvrdit a dokládat cokoliv, co považovala za rozhodné, v průběhu celého správního řízení. Žalobkyně byla podle žalované i přímo vyzvána k vyjádření se před vydáním Prvostupňového rozhodnutí, avšak této možnosti nevyužila. Možnost tvrdit ony zásadní skutečnosti, které dle jejího názoru správní orgány opomněly zjistit, mohla žalobkyně podle žalované i v odvolání, čehož využila jen částečně vznesením výše citované obecné a stručné námitky. Ani v žalobě podle žalované nezaznělo, co tedy konkrétně stran soukromého a rodinného života žalobkyně měly správní orgány zjistit a zvážit, a neučinily tak. Žalobkyně vznáší pouze zcela obecné námitky stran postupu správních orgánů a jejich nedostatečného zjištění skutečného stavu věci, nicméně svá tvrzení nedokládá žádným faktickými a konkrétními zásahy, které správní orgány opomněly vzít v úvahu, a z pohledu žalované se tak jedná o účelové a liché námitky. Pakliže žalobkyně tvrdí, že správní orgány vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, musí dle žalované takové tvrzení opřít o konkrétní specifikování toho, co nebylo zjištěno.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

34. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti; přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení s takovým postupem souhlasili, resp. souhlas žalobkyně byl v souladu s větou druhou téhož ustanovení presumován. Jednání nebylo třeba nařizovat ani za účelem provedení dokazování, neboť žalobkyně žádné důkazní návrhy nad rámec podkladů založených ve správním spisu, kterým se podle ustálené praxe správních soudů dokazování v řízení před soudem neprovádí, nevznesla.

35. V posuzované věci správní orgán prvního stupně Prvostupňovým rozhodnutím zamítl s odkazem na § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, neboť žalobkyně byla Trestním rozsudkem pravomocně odsouzena za spáchání úmyslného trestného činu.

36. Soud se nejprve zaměří na žalobní body, ve kterých žalobkyně namítala nesprávný procesní postup žalované (tj. první, druhý a čtvrtý žalobní bod) a následně posoudí třetí žalobní bod, ve kterém žalobkyně tvrdí nesprávné právní posouzení věci žalovanou.

37. Pod prvním žalobním bodem žalobkyně namítá, že žalovaná postupovala v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu a neumožnila žalobkyni vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům rozhodnutí. Žalobkyně především poukazovala na skutečnost, že žalovaná jako podklad pro Napadené rozhodnutí nově mj. použila Trestní rozsudek, o čemž žalobkyni předem neinformovala.

38. Podle § 36 odst. 3 věty první správního řádu platí, že „nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal“.

39. Smyslem a účelem úpravy obsažené v § 36 odst. 3 správního řádu je poskytnout účastníkům řízení skutková zjištění příslušného správního orgánu v době, kdy mezi seznámením s podklady rozhodnutí a vydáním rozhodnutí již není správní spis dále doplňován o další důkazní prostředky, a to za tím účelem, aby případně mohli poukázat na jejich věcnou nesprávnost nebo aby mohli navrhnout jejich doplnění (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2013, čj. 1 As 85/2013 - 51, ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 21/2009 - 243, č. 2073/2010 Sb. NSS). Jak judikoval Nejvyšší správní soud, „ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu speciálně upravuje právo účastníka vyjádřit se bezprostředně před vydáním rozhodnutí ke všem shromážděným podkladům. Jelikož určení okamžiku, kdy lze zjištěný skutkový stav věci považovat za dostatečný (a lze proto přistoupit k vydání rozhodnutí) závisí na postoji správního orgánu, je logické, že účastník řízení může toto právo využít až poté, kdy je správním orgánem o tomto stavu řízení vyrozuměn. Konsekventně je proto povinností správního orgánu účastníka řízení na tento fakt upozornit, s čímž je logicky spojena i povinnost stanovit mu lhůtu, kdy lze toto procesní oprávnění vykonat“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2020, čj. 3 As 209/2017 - 51).

40. Soudy v minulosti potvrdily, že neposkytne-li správní orgán účastníkovi možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, může takové porušení nabýt až rázu protiústavnosti (např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04). Ostatně právě proto judikatura vychází z teze, že právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí patří mezi stěžejní procesní práva účastníka správního řízení; v ústavní rovině je garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, čj. 2 As 60/2011 - 101).

41. Judikatura správních soudů tedy chrání účastníky, jejichž práva na seznámení se spisem byla skutečně porušena (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2016, čj. 9 As 226/2015 - 44, č. 3408/2016 Sb. NSS). Současně však ustáleně akcentuje, že procesní práva nelze uplatňovat samoúčelně, ale vždy jen ve vazbě na práva hmotná, k jejichž ochraně řádné zajištění procesních práv účastníka řízení slouží. Porušení § 36 odst. 3 správního řádu tak může být důvodem ke zrušení rozhodnutí tehdy, pokud mělo vliv na jeho zákonnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, čj. 7 As 225/2018 - 116, ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 21/2009 - 243, ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 As 24/2013 - 28, ze dne 28. 6. 2005, čj. 8 As 3/2005 - 86, ze dne 26. 11. 2008, čj. 2 As 54/2008 - 80 či ze dne 22. 1. 2009, čj. 6 As 16/2008 - 90). Podle konstantní rozhodovací praxe správních soudů je ostatně ve správním soudnictví vždy nutno posoudit, zda zjištěná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, čj. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. 3. 2004, čj. 6 A 51/2001 - 30, č. 494/2005 Sb. NSS).

42. Soud předně uvádí, že žalobkyně byla seznámena s veškerými podklady, které jsou součástí spisu. Soud z protokolu o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 23. 7. 2019, čj. OAM-6018-12/DP-2019 ověřil, že žalobkyně nahlížela do spisu předmětného dne, tj. před vydáním Prvostupňového rozhodnutí, následně pak do spisu nahlížel zmocněný zástupce žalobkyně, resp. jeho zástupkyně na základě substituční plné moci, a to dne 22. 1. 2020. Soud přitom ze správního spisu ověřil, že po tomto nahlížení nebyl do spisu doplněn žádný podklad, s nímž by před vydáním Napadeného rozhodnutí žalobkyně nebyla seznámena, a na němž by byly postaveny meritorní závěry žalované (srov. dále).

43. Co se týče Trestního rozsudku, tento byl správním orgánem obstarán dne 11. 7. 2019, žalobkyně se s ním tak mohla prokazatelně seznámit, neboť byl součástí spisového materiálu v okamžiku, kdy bylo do spisu nahlíženo žalobkyní i zmocněným zástupcem žalobkyně, resp. jeho zástupkyní na základě plné moci. Ostatně to, že byl Trestní rozsudek součástí spisového materiálu, je uvedeno i v bodu 22 Rozsudku NSS.

44. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že podle převažující ustálené rozhodovací praxe správních soudů k aplikaci § 36 odst. 3 správního řádu v odvolacím řízení nemusí odvolací správní orgán postupovat podle uvedeného ustanovení, pokud v odvolacím řízení neshromáždí žádné nové podklady (srov. rozsudek ze dne 16. 12. 2015, čj. 8 As 106/2015 - 33). Judikatura též dovodila obdobnou aplikaci tohoto pravidla pro případy doplnění odvolacího spisu o další písemnosti, které se nestanou podkladem odvolacího rozhodnutí (například dokumenty předložené jinými účastníky řízení – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2014, čj. 3 As 87/2013 - 31). V rozsudku ze dne 15. 12. 2004, čj. 7 As 40/2003 - 61 Nejvyšší správní soud v tomto směru konstatoval, že „(z) § 33 odst. 2 správního řádu (pozn.: zákona č. 71/1967 Sb., nyní § 36 odst. 3 správního řádu) je zřejmé, že jeho smyslem je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení. Materiálním předpokladem jeho užití je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny zásadní důkazy, o nichž žalobce neví. (…) Za předpokladu, že správní orgán (stěžovatel) pak řízení na druhém stupni nedoplnil prováděním dalšího dokazování a při rozhodování vycházel pouze z těch podkladů, které již žalobce znal, Nejvyšší správní soud konstatuje, že nedošlo k porušení ustanovení § 33 odst. 2 správního řádu. Vyzvání účastníka podle citovaného ustanovení by bylo čistě formálním úkonem. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné se vyjádřit i k námitce, v níž žalobce uvedl, že za zcela nepřípadné považuje stěžovatelovo tvrzení o tom, že žalobci byly známy podklady pro rozhodnutí, neboť žalobce nemohl vědět, zda stěžovatel neprovedl nějaké další úkony. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto případě se použije argument a contrario, který v tomto případě lze interpretovat tak, že správní orgán druhého stupně má povinnost vyzvat účastníka řízení dle § 33 odst. 2 správního řádu pouze za předpokladu, že doplnil spisový materiál o další podklady, které jsou účastníku řízení neznámé a které mají relevantní vztah k dané věci.“.

45. V návaznosti na výše uvedené lze shrnout, že Trestní rozsudek byl součástí správního spisu před vydáním Prvostupňového rozhodnutí, nebyl tedy do spisu doplňován až v průběhu odvolacího řízení. Žalovaná proto nebyla povinna vyzvat Žalobkyni, aby se s Trestním rozsudkem seznámila a rovněž jí nebyla povinna výslovně vyzvat, zda se zamýšlí k poznatkům plynoucím z Trestního rozsudku vyjádřit (srov. dále). Nadto nelze nechat bez povšimnutí, že se jedná o podklad, s jehož obsahem byla žalobkyně jednoznačně seznámena a jehož využití nemohlo být pro žalobkyni překvapivé, jak soud rozvádí níže.

46. Pro úplnost pak soud uvádí, že Napadené rozhodnutí rovněž nestojí ani na žádném jiném podkladu, který by nebyl součástí spisu při nahlížení, resp. s nímž by před vydáním Napadeného rozhodnutí žalobkyně nebyla seznámena, a na němž by byly postaveny meritorní závěry žalované. Soud ze správního spisu ověřil, že do spisu byly po nahlížení založeny pouze aktuální výpis z Rejstříku trestů ze dne 11. 3. 2020 a aktuální výsledek lustrace žalobkyně v evidenci cizinců ze dne 19. 2. 2020, z nichž však žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí žádné závěry nad rámec těch, které činila na podkladě poznatků plynoucích z jiných podkladů založených ve správním spisu, především pak z Trestního rozsudku, nečinila. Žalobkyně ostatně v tomto ohledu ani nijak konkrétně nenamítala, že by snad byla tím, že nebyla informována o tom, že žalovaná do spisu založila aktuální verze ve spisu již dříve založených dokumentů, zkrácena na svých právech způsobem, jenž by byl s to vyústit v nezákonnost meritorního rozhodnutí žalované. Jiné podklady do správního spisu po nahlížení založeny nebyly.

47. Žalobkyně ostatně spatřovala porušení § 36 odst. 3 správního řádu spíše v tom, že nebyla správním orgánem vyrozuměna o tom, že jako podklad svého rozhodnutí využije Trestní rozsudek a neumožnila se jí tak k podkladu vyjádřit. Žalobkyně v tomto směru blíže nespecifikovala, na základě jakého právního základu by žalovaná uvedenou povinnost měla mít. Je třeba zdůraznit, že povinnost správního orgánu uvedená v § 36 odst. 3 správního řádu se vztahuje čistě k podání informace o stavu dokazování, tj. je ryze procesního charakteru. Správní orgán není v tomto typu řízení povinen sdělit účastníku řízení závěry předběžného posuzování či hodnocení nashromážděných podkladů, a to ani z hlediska toho, jaké podklady a z nich plynoucí poznatky bude správní orgán brát v úvahu při svém rozhodování, resp. správní orgán není povinen účastníka řízení informovat/poučit o tom, zda a jaké skutkové závěry bude z konkrétního podkladu pro rozhodnutí založené ve správním spisu činit.

48. Ze shora provedené rekapitulace východisek plynoucích z relevantního ustanovení správního řádu a navazující rozhodovací praxe správních soudů se podává, že smyslem regulace obsažené v předmětném ustanovení je (s jistým zjednodušením řečeno) jednak (i.) vyjevit účastníku řízení úmysl přistoupit k vydání rozhodnutí, resp. jej informovat o tom, že ve věci zjištěný skutkový stav umožňuje k vydání rozhodnutí přistoupit, a dále (ii.) zajistit, aby účastník řízení seznal všechny podklady, které jsou při rozhodování v jeho věci užity, poskytnout mu procesní prostor seznámit se s nimi v době, kdy mezi seznámením s podklady rozhodnutí a vydáním rozhodnutí již není správní spis dále doplňován, a umožnit mu k věci se vyjádřit, případně vznést další důkazní návrhy.

49. Jinak řečeno, povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu by mohl správní orgán v daném směru ve světle výše popsaných východisek porušit především tehdy, pokud by žalobkyni nedal najevo, že řízení o žádosti směřuje k vydání meritorního rozhodnutí, neumožnil by jí se před vydáním rozhodnutí k podkladům pro rozhodnutí vyjádřit, či by např. při vydání rozhodnutí vyšel z jiných podkladů, než z těch, s nimiž žalobkyni seznámil, resp. s jejichž obsahem měla žalobkyně možnost se před vydáním rozhodnutí seznámit. Takový nedostatek by jistě mohl zakládat procesní vadu, stran níž by posléze bylo nutno usuzovat, zda měla v konkrétním případě vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu.

50. V posuzovaném případě však k žádné takové situaci nedošlo. Žalobkyně to ostatně ani netvrdí a porušení uvedeného ustanovení spatřuje v pro ni „překvapivém“ využití skutkových závěrů plynoucích z Trestního rozsudku. Na tuto argumentaci však soud přistoupit nemohl. Jak bylo uvedeno výše, předmětný podklad byl součástí správního spisu v době, kdy byla žalobkyně s jeho obsahem seznámena. Nejvyšší správní soud přitom v bodu 42 Rozsudku NSS jednoznačně konstatoval, že „správní orgány (resp. soud) musí kromě existence odsouzení vzít v úvahu další okolnosti jako například uložený trest, míru zapojení jednotlivce do trestné činnosti, rozsah způsobené škody, četnost trestných činů, tendenci k opakování trestné činnosti či chování stěžovatelky v době po odsouzení“. Bylo tedy zcela zjevné, že se žalovaná bude muset detailně zaobírat okolnostmi trestné činnosti, pro kterou byla žalobkyně pravomocně odsouzena, a tedy bude v rámci svého rozhodování jako podklad užívat i Trestní rozsudek a v něm vyslovené skutkové závěry. S obsahem Trestního rozsudku, jeho výrokem i odůvodněním a v něm obsaženými skutkovými závěry přitom byla žalobkyně prokazatelně seznámena. Žalobkyni tedy nic nebránilo, aby se po vydání Rozsudku NSS v řízení k těmto otázkám vyjádřila (srov. dále).

51. Rovněž pak nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně sice správnímu orgánu vytýká, že neměla možnost se k podkladům pro vydání Napadeného rozhodnutí vyjádřit, nicméně již neuvádí konkrétní skutečnosti, které by za takové situace správnímu orgánu doložila, a které by tak mohly mít vliv na jeho rozhodování. Správní soudy přitom v této souvislosti opakovaně judikovaly, že je to žalobce, kdo má tvrdit a dokládat, jak se nerespektování § 36 odst. 3 správního řádu konkrétně dotklo jeho práv. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, čj. 8 As 28/2011 - 78 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „(n)amítl-li žalobce v posuzované věci nemožnost seznámit se s podklady rozhodnutí, je (....) pro úspěšnost dané námitky nezbytné, aby žalobce upřesnil podklady, jež neměl k dispozici, a jakým způsobem takové pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí. Jinak řečeno, žalobce musí popsat, co by se změnilo v případě, kdyby k takové procesní vadě nedošlo.

52. Vzhledem k výše uvedenému tak námitky vznesené pod prvním žalobním bodem soud shledal jako nedůvodné.

53. Soud dále posuzoval související námitku žalobkyně uvedenou pod čtvrtým žalobním bodem, kterou žalobkyně rovněž zpochybňuje zákonnost procesního postupu správních orgánů. Konkrétně žalobkyně namítá, že jí bylo znemožněno právo na účinné právní zastoupení, a to tím, že jejímu právnímu zástupci nebylo umožněno nahlédnout do správního spisu před vydáním Prvostupňového rozhodnutí. V důsledku tak žalobkyni mělo být znemožněno plné uplatnění jejích práv.

54. S touto námitkou se vypořádal zdejší soud již v bodech 30 – 36 rozsudku ze dne 8. 6. 2020, čj. 3 A 45/2020 - 44. Tuto námitku následně žalobkyně jako důvod podání kasační stížnosti neuvedla, a lze tedy předpokládat, že její vypořádání ze strany Městského soudu v Praze považovala za dostatečné a přesvědčivé. Soud na svých závěrech vyslovených v jeho předchozím rozsudku k téže námitce setrval a v tomto svém rozhodnutí z nich proto vychází.

55. Podle § 4 odst. 2 správního řádu platí, že „správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné“.

56. V řízení o žádostech v režimu zákona č. 326/1999 Sb. není dáno povinné zastoupení advokátem, což je plně kompenzováno skutečností, že správní orgány poskytují žadatelům příslušná poučení o tom, jaké konkrétní podklady mají spolu se svou žádostí doložit. Žalobkyně byla dne 15. 7. 2019 vyzvána, aby se seznámila s podklady pro vydání Prvostupňového rozhodnutí. Z protokolu o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 23. 7. 2019, č. OAM-6018- 12/DP-2019 se podává, že žalobkyně do spisu prohlásila, že se k věci do 30 dnů písemně vyjádří. Neučinila tak v této lhůtě, ani později a neučinil tak ani její zástupce v souvislosti s oznámením převzetí právního zastoupení dne 7. 11. 2019, přičemž správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí až dne 27. 12. 2019. Žalobkyně tak měla dostatek času na doplnění svých tvrzení a podkladů.

57. Soud přisvědčil žalobkyni potud, že správní orgán prvního stupně pochybil, pokud před vydáním Prvostupňového rozhodnutí nereagoval na písemnou žádost zástupce žalobkyně ze dne 7. 11. 2019 o nahlížení do spisu. Zástupce žalobkyně však ani poté, kdy dne 22. 1. 2020 nahlédl do spisu, žádná nová tvrzení či důkazy správnímu orgánu prvního stupně nedoložil a ani nežádal o lhůtu k doplnění dalších tvrzení či důkazů. Zástupce žalobkyně ničeho nedoložil ani k podanému odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí a ani k podané žalobě proti novému rozhodnutí žalované. Rovněž nepřipojil podklady, z nichž by bylo zřejmé, co mu v takovém předložení relevantního důkazu bránilo. V uvedeném postupu soud proto za této situace neshledal takové porušení práv žalobkyně, jež by zatížilo Napadené rozhodnutí vadou, pro kterou by nemohlo v soudním přezkumu obstát.

58. Argumentuje-li žalobkyně zkrácením na právu na právní pomoc, resp. poukazuje-li na překážku v podobě zásady koncentrace řízení, soud shledal tuto obranu žalobkyně ryze účelovou. Nelze se ztotožnit se žalobkyní, která toliko hypoteticky předjímá, že by snad na základě existence této zásady nekonala, resp. nepředložila správním orgánům či soudu nová tvrzení poté, co se její zástupce u správního orgánu prvního stupně seznámil se spisovým materiálem. Pokud žalobkyně tvrdí, že sama nebyla schopna rozlišit význam listin, pak soud poukazuje na skutečnost, že ani poté, co byla seznámena s listinami podle protokolu ze dne 23. 7. 2019, žádné další listiny do spisu nezaložila a současně do protokolu neuvedla, že by nebyla schopna rozlišit význam některé listiny v protokole uvedené. Žádné další nová tvrzení a podklady pak neoznačila ani v dalším průběhu řízení poté, co již byla v řízení zastoupena a její zástupce do správního spisu nahlédl, neučinila tak přitom ani v průběhu řízení před soudem, soud proto nemusel na daném skutkovém půdorysu zvažovat, zda a nakolik by nová skutková tvrzení stran jejího dotčení na soukromém a rodinném životě vznesená v průběhu odvolacího řízení či řízení před soudem mohla být relevantní i přes pravidla vyplývající z § 82 odst. 4 správního řádu či z § 75 odst. 1 s. ř. s. (krom uvedeného by pak bylo možno, jak dovodil třetí senát zdejšího soudu v původním rozsudku, zvažovat, zda by procesní pochybení správního orgánu prvního stupně nebylo také samo důvodem prolomení zásady koncentrace řízení). Za situace, kdy však zástupce žalobkyně ani po seznámení se se spisovým materiálem neučinil žádné nové tvrzení ani nevznesl nový důkazní návrh, je zjevné, že výsledek řízení nebyl ve svých důsledcích ovlivněn tím, že nebylo právnímu zástupci žalobkyně umožněno nahlédnout do spisu ještě před vydáním Prvostupňového rozhodnutí. Na základě uvedeného neshledal soud námitky ve čtvrtém žalobním bodu důvodnými, neboť dílčí procesní pochybení správního orgánu prvního stupně nezatížilo Napadené rozhodnutí vadou, pro kterou by je bylo třeba zrušit.

59. Soud pak pouze doplňuje, že žalobkyně pod čtvrtým žalobním bodem odkázala na konkrétní body Napadeného rozhodnutí, nicméně její námitky v tomto ohledu směřují k otázce unesení břemena tvrzení ve správním řízení, soud se s nimi proto vypořádá níže.

60. Pod druhým žalobním bodem žalobkyně namítala, že s ohledem na odůvodnění Rozsudku NSS měla žalovaná podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu Prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, zejména za účelem doplnění dokazování ke zjištění pevnosti rodinných a sociálních vazeb žalobkyně tak, aby závěry o dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobkyně byly dostatečně podloženy.

61. Z bodů 42 a 43 Rozsudku NSS se podává, že Nejvyšší správní soud shledal, že rozhodnutí žalované, resp. správní řízení, v němž rozhodnutí vydala, bylo stiženo závažnými vadami při zjišťování skutkového stavu, pro které mělo být městským soudem zrušeno. Nejvyšší správní soud proto postupoval v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. a současně s rozhodnutím městského soudu zrušil rovněž rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Žalované dále Nejvyšší správní soud uložil důkladně posoudit všechny relevantní skutečnosti, zejména pak individuální specifika daného případu, a to jak na straně porušení veřejného zájmu, tak na straně zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatelky (žalobkyně).

62. Je třeba připomenout, že ustanovení § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. stanoví, že „[z]ruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutím krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení § 75, 76 a 78 se použijí přiměřeně“. Podle § 78 odst. 3 s. ř. s. přitom platí, že „[z]rušuje-li soud rozhodnutí, podle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo“.

63. Nejvyšší správní soud tak v rámci postupu podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. přiměřeně aplikuje ustanovení § 78 odst. 3 s. ř. s., tedy je za předpokladu, že k tomu shledá důvody, nadán pravomocí zrušit i rozhodnutí správních orgánů prvního stupně. Tímto způsobem může Nejvyšší správní soud postupovat především v případech, kdy rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vůbec nemělo být vydáno, nebo v případech, kdy odvolací správní orgán nemůže vady rozhodnutí správního orgánu prvního stupně napravit a je tedy patrné, že odvolacímu orgánu nezbude nic jiného, než předmětné rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, čj. 1 As 60/2006 - 106). Za předpokladu, že by Prvostupňové rozhodnutí bylo stiženo tak zásadní vadou, pro kterou by bylo nutné přistoupit k jeho zrušení, mohl tak Nejvyšší správní soud sám učinit, případně mohl tento postup žalované uložit. Nejvyšší správní soud však v Rozsudku NSS žádný závazný názor v tomto ohledu nevyslovil, nadto Prvostupňové rozhodnutí žádné kritice nepodrobil. Lze tak usuzovat, že se podle jeho přesvědčení o situaci, která by zavdala příčinu ke shora uvedenému postupu, nejednalo.

64. Tomu ostatně nasvědčují i závěry vyslovené v bodu 32 Rozsudku NSS, ve kterém Nejvyšší správní soud dal žalobkyni za pravdu, že jestliže v odvolání (bod. 4) proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně namítala nepřiměřený dopad do svého soukromého života, přičemž na podporu tohoto tvrzení uváděla konkrétní argumenty, měla se žalovaná (nikoli správní orgán prvního stupně) a následně i městský soud, tímto tvrzením zabývat a řádně je vypořádat a poměřit tak případný zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně vůči důvodu pro vydání rozhodnutí, a to přestože to výslovně nevyžaduje žádné ustanovení zákona č. 326/1999 Sb.

65. Soud v tomto směru s poukazem na níže rozvedené závěry zdůrazňuje, že otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života se správní orgány skutečně musí zabývat z důvodu přednosti a přímé aplikovatelnosti čl. 8 Úmluvy. Judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že namítá-li cizinec ve správním řízení nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života, tedy porušení čl. 8 Úmluvy, je správní orgán povinen se s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to, zda zákon č. 326/1999 Sb. v konkrétním řízení posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a tohoto zákona vyžaduje či nikoli.

66. Z uvedeného je nicméně zřejmé, že žalobkyně namítala nepřiměřený dopad rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života teprve v odvolacím řízení; před vydáním Prvostupňového rozhodnutí tuto argumentaci nevyužila, což v Napadeném rozhodnutí akcentovala i žalovaná (viz str. 4 Napadeného rozhodnutí).

67. Žalované tedy ani v tomto ohledu podle přesvědčení soudu nic nebránilo, aby poté, co jí byla věc vrácena k dalšímu řízení, vyhodnotila, že vytýkané vady rozhodnutí je schopna odstranit sama, tj. je schopna sama v rámci odvolacího řízení, v jehož průběhu žalobkyně poprvé námitku nepřiměřenosti zásahu vyvolaného rozhodnutím vznesla, podrobně posoudit všechny okolnosti rozhodné z pohledu závěrů o přiměřenosti zásahu vyvolaného negativním rozhodnutím o žádosti o pobytové oprávnění do soukromého a rodinného života žalobkyně, a to včetně úvah týkajících se žalobkyní spáchaného trestného činu, okolností, za nichž byl spáchán, jeho závažnosti a charakteru.

68. Podle § 89 odst. 2 s. ř. s. „[o]dvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.“. Správní řízení od okamžiku jeho zahájení až do vydání rozhodnutí v jeho posledním stupni tvoří jeden celek (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2003, čj. 7 A 124/2000 - 39, ze dne 26. 2. 2010, čj. 4 Ads 123/2009 - 99, nebo ze dne 28. 12. 2007, čj. 4 As 48/2007 - 80). Ani z tohoto pohledu tak nebylo vyloučeno, aby vady vytýkané Nejvyšším správním soudem v Rozsudku NSS odstranila sama žalovaná; tato byla povinna zabývat se relevantními okolnostmi ve smyslu právního názoru Nejvyššího správního soudu, dále vším, co žalobkyně do té doby tvrdila a eventuálně i vším, co by žalobkyně v této souvislosti dotvrdila poté, co došlo ke zrušení rozhodnutí Nejvyšším správním soudem.

69. Namítá-li tedy žalobkyně, že žalovaná zatížila Napadené rozhodnutí vadou, jelikož nezrušila Prvostupňové rozhodnutí a věc správnímu orgánu prvního stupně nevrátila k novému projednání, nelze žalobkyni s ohledem na skutečnosti uvedené výše přisvědčit.

70. Nad rámec uvedeného pak soud nemohl ponechat bez povšimnutí, že žalobkyně ostatně v rámci své argumentace pod druhým žalobním bodem netvrdila, jakým konkrétním způsobem měla tato tvrzená procesní vada v postupu žalované (kterou soud v postupu žalované z právě vyložených důvodů neshledal) vliv na zákonnost meritorního rozhodnutí, resp. jinak řečeno, jakým konkrétním způsobem by se skutečnost, že by k posouzení této otázky došlo na druhém (a nikoliv již na prvním) stupni správního řízení, negativně projevila v její právní sféře. Své námitky v daném ohledu spojovala spíše s otázkou, na čí straně měla být v daném ohledu vyvinuta procesní aktivita, resp. kdo byl odpovědný za zjištění skutkového stavu k otázce přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně – k těmto otázkám se přitom soud vyjadřuje vzápětí.

71. Žalobkyně totiž staví své žalobní námitky na přesvědčení, že je povinností správních orgánů iniciativně zkoumat a provádět dokazování ke zjištění pevnosti rodinných a sociálních vazeb žalobkyně. Konkrétně pak uvádí, že na místě bylo zejména provést výslech žalobkyně i obou jejích dcer, a to i bez výslovného návrhu těchto důkazů ze strany žalobkyně.

72. Soud nijak nezpochybňuje, že při zjišťování skutkového stavu věci musí správní orgány postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v § 3 správního řádu tak, „aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2“. Obecně platí, že podklady by měly být shromažďovány v takové šíři a tak dlouho, až nebude ve věci důvodu o daném skutkovém stavu pochybovat (srov. PRŮCHA, Petr. § 2-8 HLAVA II ZÁKLADNÍ ZÁSADY ČINNOSTI SPRÁVNÍCH ORGÁNŮ. In: Průcha, Petr Správní řád: Komentář [Systém ASPI]. Nakladatelství Leges [cit. 2021-7-12]. ASPI_ID KO500l2004CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.). Nikde však není konkrétně stanoveno, do jaké konkrétní míry má být zjišťování skutkového stavu provedeno, přičemž konkrétněji tuto povinnost vyjádřit ani nelze, neboť rozsah zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je zcela v pravomoci správního orgánu.

73. Žalovaná v projednávané věci dospěla k závěru, že nashromážděné podklady byly dostatečné, aby mohla ve věci rozhodnout, a to za respektování závazného právního názoru, který v Rozsudku NSS vyjádřil Nejvyšší správní soud. Žalovaná dále akcentovala, že co se týče prokazování pevnosti rodinných a sociálních vazeb, leželo břemeno důkazní zcela na žalobkyni. Svůj argument žalovaná přiléhavě podložila judikaturou Nejvyššího správního soudu.

74. V první řadě žalovaná poukázala to, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu se vyvinula v obecný závěr, že v řízení o žádosti leží primární povinnost jednat ve správním řízení aktivně na žadateli, nikoliv na správním orgánu, a to i ve vztahu k pobytovým věcem cizinců (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 Azs 12/2015 - 38, ze dne 4. 11. 2015, čj. 3 Azs 162/2015 - 43, ze dne 3. 3. 2016, čj. 10 Azs 95/2015 - 36, ze dne 29. 8. 2016, čj. 7 Azs 99/2016 - 36 nebo ze dne 15. 11. 2017, čj. 8 Azs 111/2017 - 36).

75. Tato premisa se pak uplatní i ve vztahu k posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správních orgánů do soukromé a rodinné sféry žadatele. Po správních orgánech nelze požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledávaly a opatřovaly důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tedy i ty, které by se mohly týkat nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života (srovnej např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2021, čj. 7 Azs 214/2020 - 36, ze dne 12. 11. 2020, čj. 7 Azs 450/2019 - 41, ze dne 26. 11. 2020, čj. 8 Azs 36/2019 - 42, ze dne 19. 11. 2020, čj. 7 Azs 177/2020 - 36, ze dne 26. 11. 2020, čj. 1 Azs 302/2020 - 45, ze dne 14. 3. 2019, čj. 1 Azs 367/2018 - 34, ze dne 19. 5. 2016, čj. 5 Azs 262/2015 - 35, či ze dne 30. 8. 2017, čj. 2 Azs 179/2017 - 38). Žalovaná v tomto ohledu rovněž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020, čj. 4 Azs 171/2019 - 25, kde byla posuzována přiměřenost dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do pobytové sféry cizince, a přesto Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že „[i] v případě, kdy jsou správní orgány povinny přistoupit k posouzení přiměřenosti rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele ex offo, tedy obecně platí, jak uváděla též stěžovatelka, že „nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tj. které by se týkaly i nepřiměřenosti tvrzeného zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Je zejména na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně aby o tom nabídl důkazy“ (cit. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 179/2017 - 38). Je tedy primárně na žadateli, aby správnímu orgánu sdělil veškeré skutečnosti týkající se jeho soukromého života, neboť je to právě žadatel, jemuž jsou tyto skutečnosti známy především (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 262/2015 – 35).“.

76. Žalované dále přiléhavě odkázala na rozsudek ze dne 19. 8. 2020, čj. 2 Azs 241/2020 - 29, kde Nejvyšší správní soud konstatoval, že „(…) břemeno tvrzení tíží primárně žadatele o konkrétní pobytové oprávnění - je to totiž sám žadatel, kdo disponuje relevantními informacemi ze svého soukromého a rodinného života a kdo nejlépe může vylíčit specifika svého soukromého a rodinného života do té míry, aby mohla být položena „na misku vah“ proti veřejným zájmům, které případně naopak brání udělení pobytového oprávnění. Jde o informace z jeho vlastní soukromé až intimní sféry (pokud by šlo například o informace týkající se zdravotního stavu žadatele a příslušníků jeho rodiny), jejichž sdělení závisí výlučně na vůli žadatele. Jinak řečeno, je to primárně žadatel, kdo má povinnost správnímu orgánu uvést informace ze svého soukromého a rodinného života, o nichž se domnívá, že jsou pro posouzení věci relevantní a byly by případně způsobilé převážit nad jinými zájmy a hledisky. Teprve v případě, že by měl správní orgán o těchto informacích pochybnosti, nebo by nastala potřeba jejich doplnění, lze vyžadovat odpovídající procesní aktivitu po správním orgánu.“.

77. Městský soud v Praze uvedené judikatorní závěry sdílí, zcela se s nimi ztotožňuje a považuje je za plně přenositelné i na nyní posuzovanou věc. Argumentaci žalované v kontextu shora uvedené rozhodovací praxe proto zdejší soud shledal přesvědčivou a nemohl žalované ničeho vytknout, pokud svůj procesní postup v předmětném řízení, jakož i v něm vyslovené závěry, na uvedených judikatorních východiscích založila.

78. Žalovaná skutečnost, že má žalobkyně na území České republiky dvě dospělé dcery, se kterými má pevné vztahy, tedy existenci rodinných a sociálních vazeb v Napadeném rozhodnutí nikdy nerozporovala. Žalobkyně naopak měla možnost uplatňovat svá tvrzení a důkazní návrhy ve vztahu ke skutečnostem, které by mohly svědčit pro závěr, že rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 44a odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb. představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Žalobkyně však této možnosti nevyužila a pouze obecně namítala, že žalovaná pochybila, pokud se skutkové okolnosti pro posouzení přiměřenosti nijak nepokusila sama iniciativně zjistit, resp. nezjistila je z úřední povinnosti. Žalobkyně však ani v žalobě nespecifikuje, jaké konkrétní skutečnosti opomněla žalovaná zjistit a zatížit tím Napadené rozhodnutí vadou nedostatečného zjištění stavu věci v rozporu s § 3 správního řádu. V tomto ohledu žalobkyně opomenula na podporu své argumentace uvést jak konkrétní tvrzení, tak označit k nim se vážící důkazní prostředky. Soud tak plně souhlasí se závěrem žalované, že pakliže žalobkyně tvrdí, že správní orgány vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, musí takové tvrzení opřít o konkrétní specifikování toho, co nebylo v řízení z jejich strany zjištěno. Nelze pak tvrdit pochybení žalované, že dostatečně nezjišťovala skutkový stav, potažmo jej v Napadeném rozhodnutí nedostatečně reflektovala, pokud žalobkyně žádná další skutková tvrzení ani žádné důkazní návrhy v tomto ohledu (a konečně ani v žádném jiném) nenavrhla. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žalobkyně ve svém odvolání uvedla, že je připravena o svých rodinných vazbách poskytnout důkazy, kdy se jedná o čistě proklamativní sdělení, které následně žalobkyně dále nijak nekonkretizovala a rezignovala tak na procesní aktivitu v projednávané věci.

79. Pro úplnost pak soud uvádí, že se rovněž neztotožnil s názorem žalobkyně, že žalovaná měla ke zjištění skutkového stavu věci provést výslech žalobkyně a obou jejích dcer, a to i bez výslovného návrhu těchto důkazů. Takovou povinnost žalovaná ani správní orgán prvního stupně neměly. Za situace, kdy žalobkyně výslech svůj nebo svých dcer provést nenavrhovala, nebyl k takovému postupu ze strany správních orgánů důvod. Ustanovení § 52 správního řádu stanoví, že „[ú]častníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci“. Pokud správní orgán prvního stupně i žalovaná nepovažovaly provedení výslechu svědků ani žalobkyně za potřebný ke zjištění stavu věci, neměly povinnost tento provést. K tomuto názoru dospěl v rozsudku ze dne 4. 4. 2019, čj. 9 Azs 72/2019 - 32 i Nejvyšší správní soud když uvedl, že „[i] v případě důkazního návrhu účastníka řízení tedy judikatura nechává na úvaze správního orgánu, zda výslech účastníka provede. Z ničeho však nevyplývá povinnost takový výslech provést. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že své stanovisko mohl stěžovatel vyjádřit prostým vyjádřením svých tvrzení ve věci, které nemuselo mít formu jeho výslechu. Naopak tak stěžovatel učinit měl, neboť byl výslovně vyzván, aby původ finančních prostředků doložil. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, nebyl správní orgán povinen relevantní skutečnosti sám iniciativně zjišťovat a provádět výslech stěžovatele, který na výzvu dostatečně nereagoval, a výslech tedy ani nenavrhl. Řízení zahajovaná na žádost (jak je tomu i v této věci) nejsou zpravidla ovládána zásadou vyšetřovací. Je zejména v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu alespoň na výzvu předložil všechny potřebné podklady. Správní orgány při zjišťování skutkového stavu vychází z podkladů, které mají k dispozici“. Správní orgán prvního stupně ani žalovaná tedy nepochybily, pokud dokazování dále nedoplňovaly a nepřistoupily k žalobkyní teprve v žalobě zmiňovanému výslechu dospělých dcer žalobkyně. Správnímu orgánu prvního stupně ani žalované přitom nelze v žádném ohledu vytýkat, že by se snad s navrženým výslechem nijak nevypořádaly, neboť žalobkyně takový procesní požadavek v průběhu správního řízení sama vůbec nevznesla (v podané žalobě to žalobkyně ani netvrdila).

80. Zdejší soud pak rovněž poukazuje na skutečnost, že žalovaná se v Napadeném rozhodnutí soukromému a rodinnému životu, jakož i dopadům Napadeného rozhodnutí do něj, podrobně věnovala a detailně vyložila důvody, pro které nepovažovala zamítnutí žádosti žalobkyně o pobytové oprávnění na daném skutkovém půdorysu za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně (tímto se soud bude dále zabývat u námitek žalobkyně uvedené pod třetím žalobním bodem).

81. V návaznosti na výše uvedené tak zdejší soud shledal, že ani druhý žalobní bod není důvodným. Námitka, že žalovaná byla povinna zrušit Prvostupňové rozhodnutí, postrádá právní základ a nemá oporu ani v Rozsudku NSS. Soud pak nepřisvědčil argumentaci žalobkyně ani v tom ohledu, že by bylo povinností žalované z úřední povinnosti detailně zjišťovat okolnosti rodinného a soukromého života žalobkyně, byť žalobkyně nenavrhla žádné konkrétní důkazy a neprojevila žádnou procesní aktivitu. Žalovaná vycházela v Napadeném rozhodnutí z již obstaraných podkladů, které dle jejího názoru představovaly dostatečný podklad pro posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, a neměla tak povinnost z vlastní iniciativy opatřovat další důkazy na podporu tvrzení žalobkyně.

82. Před samotným posouzením námitek žalobkyně uvedených pod třetím žalobním bodem soud stručně připomíná, že žalovaná v rozhodnutí ze dne 3. 4. 2020, čj. MV-29752-5/SO-2020 (později zrušeném Rozsudkem NSS) potvrdila Prvostupňové rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, a to s ohledem na skutečnost, že žalobkyně byla pravomocně odsouzena za úmyslný trestný čin, tj. nesplnila podmínky pro prodloužení doby platnosti povolení stanovené zákonem č. 326/1999 Sb. K námitce žalobkyně, že správní orgán prvního stupně nezkoumal přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně, žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně není povinen zkoumat přiměřenost ve smyslu § 174a zákona č. 326/1999 Sb. u každého rozhodnutí, nýbrž pouze tam, kde to zákonodárce přikázal. Městský soud v rozsudku ze dne 8. 6. 2020, čj. 3 A 45/2020 - 44, žalobu zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil žalované, že pouze ta rozhodnutí, které zákonodárce výslovně určil, mají být posouzena z hlediska přiměřenosti podle § 174a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. Městský soud dále zdůraznil, že žalobkyně úmyslně spáchala zvlášť závažný zločin loupeže, kdy v daném případě test přiměřenosti provedl sám zákonodárce, který v § 44a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. stanovil bezvýjimečné pravidlo, že cizinec, jenž spáchal úmyslný trestný čin, nemá nárok na vyhovění žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, neboť jednoznačně převažuje zájem na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti nad soukromým a rodinným životem cizince.

83. Nejvyšší správní soud v Rozsudku NSS následně konstatoval, že jádrem sporu je, zda správní orgány měly v rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu hodnotit přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky ve smyslu § 174a zákona č. 326/1999 Sb. (viz bod 19 Rozsudku NSS).

84. V bodech 23 – 27 a 29 Rozsudku NSS Nejvyšší správní soud zrekapituloval právní rámec, podle kterého bylo o žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. rozhodováno.

85. Ustanovení § 47 odst. 1 ve spojení s § 44a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., stanoví lhůtu, ve které je cizinec povinen podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo o prodloužení doby jeho platnosti, přičemž tuto je třeba podat ministerstvu na úředním tiskopisu, na kterém se podává žádost o vydání tohoto povolení.

86. Podle § 35 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. dobu platnosti víza k pobytu nad 90 dnů a dobu pobytu na území na toto vízum nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza. V souladu s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. je důvodem ke zrušení platností víza skutečnost, že cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

87. Podle § 174 a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. při „[p]osuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí“. Třetí odstavec předmětného ustanovení pak zakotvuje pravidlo, podle něhož přiměřenost dopadů rozhodnutí správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to zákon č. 326/1999 Sb., výslovně stanoví. Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní orgány i Městský soud v Praze s ohledem na výše uvedené dovodily, že na případ žalobkyně povinnost zkoumat rozhodnutí z hlediska přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince nedopadá.

88. V bodě 31 Rozsudku NSS Nejvyšší správní soud připomněl, že správní orgány jsou povinny zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince v případech, kdy tato povinnost vyplývá přímo z čl. 8 odst. 2 Úmluvy, podle kterého „[k]aždý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2020, čj. 5 Azs 320/2019 - 38, či ze dne 14. 3. 2018, čj. 6 Azs 422/2017 - 29).

89. Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil žalobkyni (viz bod 32 Rozsudku NSS), že pokud v odvolacím řízení namítala nepřiměřený dopad Prvostupňového rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života, měla se žalovaná a následně i Městský soud v Praze tímto tvrzením zabývat a řádně jej vypořádat, a to přestože to výslovně nevyžaduje žádné ustanovení zákona č. 326/1999 Sb.

90. Zároveň Nejvyšší správní soud uzavřel, že má-li být poměřován veřejný zájem státu a dopady do soukromého a rodinného života cizince, musí být nejprve konkrétní dopady, které správní orgán posuzuje, tímto správním orgánem vymezeny. Žalobkyně dostatečně konkrétně vymezila a identifikovala jednotlivé osoby, s nimiž soukromý život sdílí, aby umožnila správním orgánům zkoumat eventuální přiměřenost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud správním orgánům vytkl, že přihlédly pouze ke skutečnosti, že žalobkyně byla pravomocně odsouzena za spáchání úmyslného zvlášť závažného zločinu, nezkoumaly však okolnosti páchání této trestné činnosti ani důvody, pro které osobní chování žalobkyně představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého základního zájmu společnosti (viz bod 41 Rozsudku NSS). Teprve po zhodnocení těchto faktorů lze poměřit eventuální dopad zamítavého rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobkyně, a to za zohlednění konkrétních skutečností, jako např. délky pobytu žalobkyně na daném území, věku, zdravotního stavu, rodinných a ekonomických poměrů, společenské a kulturní integrace v hostitelském státě, intenzity vazeb na zemi původu apod. Závěrem Nejvyšší správní soud žalované uložil, aby ve smyslu uvedených východisek důkladně posoudila všechny relevantní skutečnosti (zejména individuální specifika daného případu, a to jak na straně porušení veřejného zájmu, tak na straně zásahu do rodinného a soukromého života žalobkyně).

91. Žalovaná proto, vedena k tomu závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, v Napadeném rozhodnutí posoudila jednotlivá kritéria vytyčená v Rozsudku NSS následujícím způsobem (soud argumentaci žalované již zrekapituloval v části II. tohoto rozsudku; v podrobnostech viz body 7 – 18).

92. Žalovaná detailně zanalyzovala protiprávní jednání žalobkyně, za které byla odsouzena Trestním rozsudkem, a to jak z hlediska porušení zájmů chráněných trestním zákoníkem (viz strana 7 Napadeného rozhodnutí), tak hrozeb, které nelze do budoucna vyloučit (viz strana 8 Napadeného rozhodnutí). Akcentovala, že trestním jednáním žalobkyně porušila především zájem na ochraně osobní svobody a ochrany tělesné a psychické integrity člověka. Přestože žalovaná uznala, že se jednalo o jednorázové excesivní vybočení z jinak řádného života vedeného žalobkyní, nebylo lze dle jejího přesvědčení odhlédnout od intenzity tohoto porušení a délky jeho trvání. Žalovaná rovněž zvažovala motivaci žalobkyně ke spáchání protiprávního jednání s tím, že žalobkyně (společně se svými dcerami) byla motivována pomstou poškozené, kterou podezírala z cizoložství s manželem své dcery.

93. Dále žalovaná hodnotila rodinné a ekonomické vazby žalobkyně v České republice (viz strana 9 a 10 Napadeného rozhodnutí). Žalovaná vzala v úvahu délku pobytu žalobkyně v České republice, pobyt rodinných příslušníků žalobkyně v České republice a jejich (ne)závislost na žalobkyni. K rodinnému životu žalobkyně žalovaná reflektovala, že žádný z jejích rodinných příslušníků na žalobkyni není pobytově závislý. Obě dcery žalobkyně jsou zletilé, vdané a bydlí společně se svými manžely a dětmi. Závislost dcer na žalobkyni (a opačně) tak nebyla žalovanou shledána. Žalovaná rovněž konstatovala, že neprodloužením dlouhodobého pobytu není vystavěna nepřekonatelná bariéra, z důvodu které by žalobkyni bylo zamezeno kontaktu s rodinnými příslušníky v České republice.

94. Co se týče resocializace v zemi původu žalobkyně, žalovaná shledala, že žalobkyně ve Vietnamské socialistické republice strávila většinu svého života, ovládá vietnamský jazyk a rovněž se v zemi nachází její rodiče. Žalobkyně je stále v produktivním věku, je schopna si sama obstarat vlastní potřeby.

95. Žalovaná posuzovala rovněž kritéria, která ESLP stanovil pro případy vyhoštění cizinců, tato podrobně rozebrala a neseznala žádnou takovou překážku, který by zakládala nepřiměřenost dopadů rozhodnutí správních orgánů do soukromého a rodinného života žalobkyně (viz str. 13 – 15 Napadeného rozhodnutí).

96. Žalovaná dále svou argumentaci podpořila odkazy na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, příkladmo lze uvést rozsudek ze dne 30. 3. 2017, čj. 9 Azs 313/2016 - 41, kde Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že „[s]těžovatel si měl a mohl být při páchání natolik závažné úmyslné trestné činnosti vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení jeho trestné činnosti ponese, a to jak v rovině trestněprávní, tak i v rovině zákona o pobytu cizinců (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 108/97). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům tohoto státu, jehož se dopustí, navíc opakovaně, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že se svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého pobytového režimu v České republice.“ (obdobně pak rozsudky ze dne 26. 8. 2020, čj. 3 Azs 205/2020 - 48, ze dne 23. 7. 2020, čj. 10 Azs 84/2020 - 24, či ze dne 30. 3. 2017, čj. 9 Azs 313/2016 - 41).

97. Žalovaná dále zdůraznila, že ani čl. 8 Úmluvy negarantuje cizincům právo vstupovat a pobývat na území státu a nedává jim ani právo, aby získali konkrétní typ pobytového oprávnění.

98. Žalobkyně se se závěry vyslovenými žalovanou v odůvodnění Napadeného rozhodnutí neztotožnila. Pod třetím žalobním bodem v tomto ohledu namítala, že Napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 8 Úmluvy, a to z důvodu, že zamítnutí její žádosti nesplňuje požadavek nezbytnosti zásahu do rodinného a soukromého života vyjádřený v tomto článku.

99. Předně soud podotýká, že námitka žalobkyně je zcela obecná a nijak konkrétně se nezabývá hodnocením a poměřením zásahu do jejího rodinného a soukromého života oproti požadavku na ochranu veřejného zájmu, resp. jeho ohrožení do budoucna v návaznosti na jí spáchanou trestnou činnost. Jediné, co v tomto ohledu žalobkyně tvrdí, je, že v České republice žije řadu let a trestný čin, pro který byla odsouzena, byl jediným, byť závažným excesem z řádného života, přičemž bude muset na základě Napadeného rozhodnutí žít odloučeně od svých rodinných příslušníků delší dobu a nebude moci obratem získat nové pobytové oprávnění.

100. Soud v tomto směru zdůrazňuje, že řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobkyně, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobkyni žalobní argumentaci dotvářel.

101. Soud v této souvislosti nemohl pominout, že žalobkyně se v podané žalobě v daném směru omezila na uvedené obecné námitky, jimiž fakticky věcně nereagovala na komplexní a podrobné závěry vyslovené k problematice přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně žalovanou v odůvodnění Napadeného rozhodnutí. V této souvislosti je třeba podotknout, že jakkoli žalobkyni v obecné rovině v takové konstrukci žalobních námitek nic nebrání, musí vzít v úvahu, že žalobou napadá právě rozhodnutí o odvolání, v němž se žalovaná, vedena k tomu závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, těmito otázkami podrobně zabývala, a žalobní body se musí vztahovat právě k obsahu Napadeného rozhodnutí, případně k postupu žalované při vydání Napadeného rozhodnutí (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013, čj. 4 As 78/2012 - 125).

102. Žalobkyně při konstrukci této poznámky de facto zcela ignorovala skutečnost, že se předmětnými otázkami žalovaná v Napadeném rozhodnutí zabývala. V důsledku toho v podané žalobě vůbec věcně nereagovala na závěry, k nimž žalovaná ve vztahu k předmětné otázce v odůvodnění rozhodnutí dospěla. Nijak nereflektovala, že se žalovaná s touto problematikou vypořádala a zdůvodnila závěry, které k ní v Napadeném rozhodnutí vyslovila. V tomto ohledu platí, že žalobkyně tím, že se v žalobě omezila na uvedené obecné námitky, aniž by reagovala na konkrétní závěry vyslovené žalovanou k jednotlivým hlediskům posuzováním přiměřenosti v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, značně snížila svou šanci na procesní úspěch, neboť soud za ni nemohl domýšlet další argumenty. Městský soud se tak mohl věnovat žalobkyní uváděným skutečnostem pouze v míře obecnosti, v jaké na ně sama žalobkyně poukázala (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015, čj. 6 Afs 9/2015 - 31). Zdejší soud připomíná, že pokud žalobkyně v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013 - 128).

103. Jak soud shrnul výše, žalovaná se v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím Rozsudku NSS otázkou přiměřenosti zásahu vyvolaného negativním rozhodnutím o pobytové žádosti žalobkyně do jejího soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy v Napadeném rozhodnutí podrobně zabývala (viz odst. 92 - 98 tohoto rozsudku).

104. Žalobkyně oproti tomu své námitky konstruovala zcela obecně, aniž by se konkrétním způsobem vypořádala s podrobnými a obsáhle odůvodněnými závěry žalované. Zdejší soud podotýká, že se se závěry žalované co do posouzení okolností trestné činnosti spáchané žalobkyní, jakož i posouzení rodinné situace žalobkyně a posouzení dopadů zamítavého rozhodnutí do jejího soukromého života, ztotožňuje. Ostatně nelze pominout, že ani žalobkyně konkrétněji nenamítala, že by byl některý z jednotlivých závěrů učiněných žalovanou nesprávný.

105. Žalobkyně svou argumentaci fakticky limitovala na námitku, že zamítnutí její žádosti nesplňuje požadavek nezbytnosti zásahu do jejího rodinného a soukromého života. Zdejší soud k tomuto uvádí, že vyhodnocení, zda je zásah státního orgánu do soukromého a rodinného života nezbytný, lze provést až po vyhodnocení všech hledisek (poměření veřejného zájmu oproti soukromým právům žalobkyně). Žalobkyně však žádné jiné konkrétní skutečnosti na podporu svého tvrzení nedoložila a závěry, ke kterým dospěla žalovaná v Napadeném rozhodnutí, žádným způsobem nezpochybnila.

106. Pokud se v tomto směru omezila na tvrzení, že v České republice již žije řadu let a trestný čin, pro který byla pravomocně odsouzena, byl jediným byť závažnějším excesem z řádného života, tento argument žalovaná zohlednila a vypořádala v posledním odstavci na str. 8 Napadeného rozhodnutí. I při zohlednění tohoto okruhu tvrzení žalobkyně přitom z jí rozvedených důvodů, které však již žalobkyně v podané žalobě konkrétněji nerozporovala, dospěla k závěru, že s ohledem na intenzitu a délku útoku, porušení hned několika zájmů chráněných trestním zákoníkem a velmi nízkou pohnutku k páchání trestné činnosti nelze protiprávní jednání žalobkyně považovat za pouhý exces, ale jedná se o vysoce společensky škodlivé jednání, které nelze tímto způsobem zlehčovat.

107. Pokud pak žalobkyně dále namítala, že zamítnutí její žádosti nesplňuje požadavek nezbytnosti z důvodu ochrany veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti do budoucna, rovněž s tímto argumentem se žalovaná vypořádala, když na str. 9 Napadeného rozhodnutí uvedla, že s ohledem na motivaci žalobkyně k páchání trestné činnosti (pouhé podezření z cizoložství svého zetě) v porovnání se závažností trestné činnosti, nelze vyloučit, že by v případě vystavení podobnému stimulu žalobkyně opětovně nereagovala protiprávním způsobem.

108. K této úvaze žalované pak soud doplňuje, že jak vyplývá z Trestního rozsudku, žalobkyně se společně se svými dcerami snažila domoci zjištění, zda poškozená měla dlouhodobý intimní poměr s manželem jedné z jejích dcer a následně určité satisfakce ve formě odprošení a omluvy poškozené za její nemorální chování. Poškozené pak vyhrožovaly, že zveřejní její podobiznu jako osoby, která se dopustila cizoložství, což je ve vietnamské komunitě závažný delikt, za tímto účelem hrozily poškozené rovněž ostříháním vlasů, jedná se totiž o další známku cizoložství. Žalobkyně se pak ke spáchané trestné činnosti nijak nevyjádřila, pouze uvedla, že „omezení rodinného života na audio hovory nebo video hovory považuje žalobkyně za nepřiměřené důvodům svého odsouzení“, nelze tedy říci, že by v návaznosti na pravomocné odsouzení projevila dostatečnou sebereflexi. Spáchané protiprávní jednání pak mohlo mít v jistém ohledu původ v odlišném nastavení společenských norem tak, jak jsou vnímány ve Vietnamské komunitě. Zdejší soud závěry žalované koriguje potud, že za současné situace nelze další protiprávní jednání žalobkyně v žádném případě bez dalšího presumovat, na druhé straně tuto možnost nelze s přihlédnutím k postoji žalobkyni projevenému po spáchání skutku ani zcela vyloučit, neboť to nebylo výsledkem nahodilého sledu okolností, ale úmyslným jednáním, které žalobkyně ze svého osobního pohledu považovala za oprávněné. Je přitom třeba pro vyloučení pochybností zdůraznit, že ani z pohledu soudu, ani z pohledu žalované nejsou závěry o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života založeny na úvaze o možné recidivě ze strany žalobkyně, ale na podrobném vyhodnocení jiných hledisek rozhodných z pohledu aplikace čl. 8 Úmluvy.

109. Konečně pak žalobkyně argumentovala tím, že na základě Napadeného rozhodnutí bude muset žít odloučeně od svých rodinných příslušníků a delší dobu nebude moci získat nové pobytové oprávnění. Českou republiku pak nebude moci navštěvovat ani na základě krátkodobých víz, protože jí nebudou udělena s ohledem na záznam v rejstříku trestů, tj. Napadené rozhodnutí má fakticky účinky správního vyhoštění. Omezení rodinného života na komunikaci na audiovizuální komunikaci pak žalobkyně shledává nepřiměřené důvodům svého odsouzení.

110. Žalovaná k této otázce v odůvodnění Napadeného rozhodnutí (viz str. 16) s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2020, čj. 2 Azs 196/2019 - 27, uvedla, že není na správních orgánech domýšlet za cizince, kterým není umožněno pokračování v pobytu na území České republiky, jak dále realizovat svůj soukromý a rodinný život. Přesto doplnila, že žalobkyně může na zastupitelském úřadě České republiky v zemi původu požádat o vydání nového pobytového oprávnění a jakmile bude její trestní zachovalost obnovena, může s ní uspět. Do té doby může Českou republiku navštěvovat na základě krátkodobých víz, či využít různých forem dálkové komunikace.

111. Soud v této souvislosti podotýká, že pravidla pro krátkodobé pobyty (vstup, pobyt, vízovou povinnost, apod.) jsou stanovena především evropskou legislativou, a to konkrétně Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806 ze dne 14. 11. 2018 a nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2019 ze dne 13. 7. 2019 (dále jen „vízový kodex“). Záznam v rejstříku trestů sice není bez dalšího překážkou pro povolení krátkodobého pobytu na území České republiky, neboť tento není při posuzování žádosti o krátkodobý pobyt vyžadován ani z vlastní iniciativy opatřován, nicméně skutečnost, že byla žalobkyně pravomocně odsouzena, může být přesto důvodem zamítnutí žádosti. Podle čl. 32 odst. 1 písm. a) bod v) a vi) vízového kodexu se žádost o udělení víza zamítne, pokud je žadatel osobou, na niž je v Schengenském informačním systému veden záznam pro účely odepření vstupu, resp. pokud je žadatel považován za hrozbu pro veřejný pořádek, nebo vnitřní bezpečnost.

112. Z právě uvedeného vyplývá, že obecně nelze vyloučit, že by žalobkyni mohlo být udělení krátkodobého víza zamítnuto, a to právě s ohledem na její dřívější odsouzení pro trestný čin. V tomto ohledu je žalobkyni nutno přisvědčit potud, že žalovaná věcně neposoudila, zda skutečně lze očekávat, že žalobkyni bude s vysokou pravděpodobností takové vízum uděleno i přes její trestněprávní minulost; na místo toho se omezila na paušální a nijak nerozvedený a neodůvodněný závěr, že bude moci svůj soukromý a rodinný život realizovat mj. i na základě krátkodobých víz. V tomto ohledu tedy žalovaná skutečně pochybila.

113. Soud je nicméně shodně se žalovanou toho názoru, že ani při vědomí eventuality případného neudělení krátkodobého víza s ohledem na pravomocné odsouzení žalobkyně a s tím spojené dočasné nemožnosti přicestovat na území České republiky by se zásah spočívající v neudělení požadovaného pobytového oprávnění nestal nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobkyně, a to se zřetelem k žalovanou náležitě a podrobně specifikovaným aspektům týkajícím se předchozího úmyslného protiprávního jednání žalobkyně. Zdejší soud akcentuje, že co se týče úmyslné trestné činnosti spáchané žalobkyní, jednalo se o typově závažnou trestnou činnost, kterou byl porušen zájem na ochraně zdraví, osobní svobody jedince a svobody rozhodování. Přestože obžalovaná dle popisu skutku obsaženého v Trestním rozsudku nebyla natolik aktivní v napadání poškozené jako její dcery, i ona poškozenou opakovaně udeřila, byla po celou dobu útoku na místě přítomna a poškozené aktivně zabraňovala v útěku a tato tudíž byla nadále vystavena násilným útokům dcer obžalované. To, že žalobkyně vedla do té doby řádný život, se jednoznačně projevilo již na uloženém trestu, který lze s ohledem na několikahodinový intenzivní útok žalobkyně a jejích dcer označit jako mírný. Žalobkyně je plně odpovědná za své jednání, musí tak nést jeho důsledky. Soud dospěl k názoru, že úmyslně páchaná trestná činnost žalobkyně je nade vši pochybnost natolik závažným porušením zákonných norem, že obstojí podrobně odůvodnění závěry žalované o nezbytnosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobkyně. Soud pak na straně žalobkyně neshledal žádné takové okolnosti, které by měly za následek změnu jeho názoru; nelze pominout, že žalobkyně žádné takové okolnosti netvrdila.

114. Nad rámec skutečností tvrzených žalobkyní pak soud doplňuje, že se v projednávané věci nejedná o případ, který by bylo nutné posuzovat v kontextu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, dle kterého musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, a to včetně činnosti uskutečňované soudy či správními orgány. Žalobkyně ani její dcery nejsou považovány za dítě tak, jak je tento pojem vymezen ve čl. 1 Úmluvy o právech dítěte. V průběhu správního řízení žalobkyní rovněž nebyla tvrzena ani žádná závislost (finanční, či z hlediska soběstačnosti), která by byla důvodem pro možné úvahy nad nepřiměřeným zásahem Napadeného rozhodnutí do rodinného života žalobkyně.

115. Soud tak shrnuje a uzavírá, že žalovaná dopady Napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně zhodnotila podrobně, důsledně a se zohledněním právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v Rozsudku NSS. Ani zdejší soud tak neshledává Napadené rozhodnutí nepřiměřené z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života žalobkyně. To, že soukromý a rodinný život žalobkyně byl Napadeným rozhodnutím jednoznačně ovlivněn, nelze sporovat. Jedná se však o prostý následek předchozího jednání žalobkyně, která v řízení netvrdila jiné konkrétní skutkové okolnosti týkající se jejího soukromého a rodinného života, pro které by bylo lze uvažovat o zrušení Napadeného rozhodnutí. Žalovaná své stanovisko přesvědčivě a detailně vysvětlila, žalobkyně oproti tomu neunesla břemeno tvrzení a důkazní, když neuvedla žádné konkrétní důvody nepřiměřenosti Napadeného rozhodnutí s ohledem na její rodinný a soukromý život.

116. Námitky žalobkyně uvedené pod čtvrtým žalobním bodem tak soud rovněž shledal jako neopodstatněné.

VI. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

117. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

118. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný úspěch žalovaná, avšak žalované v řízení žádné náklady nad rámec jejích běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.