č. j. 3A 45/2020 - 44

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Jana Ryby ve věci žalobkyně: P. T. T., narozený(á) dne X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem na území republiky X zastoupená advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2020, č. j. MV-29752-5/SO-2020, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 3. 4. 2020, č. j. MV-29752-5/SO-2020, jímž žalovaný potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 27. 12. 2019, č. j. OAM-6018-15/DP-2019 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle § 44a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „ZPC“), ve spojení s § 35 odst. 3 ZPC a § 37 odst. 1 písm. a) ZPC, jelikož v době trvání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání s platností ode dne 24. 7. 2017 do dne 31. 3. 2019 byla žalobkyně pravomocně odsouzena. Žalobkyně byla uznána vinnou rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. 10To 49/2018 za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále též „TrZ“), spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 TrZ, za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 3 let, tedy do dne 16. 10. 2021.

2. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně brojí podanou žalobou.

3. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítala, že odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále též „prvostupňový orgán“) před vydáním rozhodnutí neumožnil jejímu zástupci nahlédnout do spisu, čímž bylo znemožněno plné uplatnění práv žalobkyně. Žalobkyně nesouhlasí s žalovaným, že žalobkyně nebyla zasažena na svých právech, neboť jejímu zástupci bylo nahlédnutí umožněno dne 22. 1. 2020 a do dne vydání napadeného rozhodnutí nebyl spisový materiál doplněn, neboť uplatnění nových tvrzení a důkazů jí bránila zásada koncentrace řízení. I když jí sice nic nebránilo uplatnit tvrzení a důkazy před vydáním prvostupňového rozhodnutí, bez zástupce však žalobkyně nebyla schopna rozlišit, která z nich mají ve věci význam. Pozdější právní zastoupení neprolamuje koncentraci řízení, proto žalovaný měl prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit prvostupňovému orgánu k novému projednání.

4. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně upozorňuje, že prvostupňový orgán se nevypořádal s dopadem rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. Přitom ust. § 37 odst. 1 písm. a) ZPC nelze vykládat izolovaně od ust. § 56 odst. 2 ZPC. Bylo by nelogické zrušit žalobkyni vízum z důvodu pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin a vzápětí z důvodu zásahu do rodinného a soukromého života jí vízum opět udělit. Prvostupňový orgán nevzal v potaz, že na území republiky pobývá rodina žalobkyně - dvě dcery a čtyři vnoučata. Žalobkyně s jednou z dcer a jejími dětmi žije ve společné domácnosti a oběma dcerám pomáhá s péčí o vnoučata. Tyto rodinné vazby jsou prvostupňovému orgánu známy z vlastní úřední činnosti i z vedené evidence.

5. Při hodnocení dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života je podle žalobkyně třeba poměřovat jeho kvalitu s jednáním, pro které byla žalobkyně odsouzena podle § 173 odst. 1 TrZ. Jako spolupachatelka se podílela na násilném jednání vůči ženě, s níž měl mimomanželský poměr zeť žalobkyně. Žalobkyni byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zkušební dobou 3 let. Jednalo se o ojedinělé porušení zákona, jehož příčinou byly rodinné problémy. Žalobkyně má za to, že nepředstavuje nebezpečí pro veřejný pořádek do budoucna. Samotné jednání, pro které byla žalobkyně odsouzena, nelze s přihlédnutím k okolnostem označit za závažné narušení veřejného pořádku, neboť jí byl uložen pouze podmíněný trest.

6. I když žalobkyně uvedené okolnosti dané věci uvedla v odvolání, žalovaný s poukazem na judikaturu uzavřel, že není třeba posuzovat dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně. Podle žalobkyně dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života je třeba zvažovat vždy bez ohledu na to, zda tak zákon ukládá, neboť právo na rodinný a soukromý život zaručuje Listina základních práv a svobod. Hodnotit dopad rozhodnutí do sféry základních lidských práv je vždy úkolem orgánu veřejné moci, který rozhoduje, této povinnosti se nemůže zbavit tím, že mu tak zákon výslovně neukládá.

7. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 21. 5. 2020 navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce v prvním žalobním bodu žalovaný uvedl, že se ztotožňuje se žalobkyní, že zásada koncentrace řízení je ve správních řízeních uplatňována, nikoli však bez dalšího. Podle § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) se v odvolacím řízení k novým skutečnostem a návrhům přihlédne jen tehdy, pokud je účastník nemohl uplatnit dříve. V případě doložil-li by zástupce žalobkyně nový důkaz či tvrzení v odvolacím řízení poté, co mu bylo umožněno nahlédnout do spisového materiálu, přičemž by bylo patrné, že mu toto nebylo umožněno uplatnit v prvostupňovém řízení, žalovaný by vzal takovou skutečnost v úvahu. Pokud by žalobkyně disponovala důkazem či tvrzením svědčícím o nesprávnosti rozhodnutí, nezabránila by jí pouhá obava z uplatnění zásady koncentrace řízení před jejím uplatněním, a to ani v soudním řízení. Jelikož žalobkyně v odvolání ani v žalobě neuvedla, jaká nová tvrzení či důkazy nemohla uplatnit, považuje žalovaný námitku za účelovou.

8. Ve vztahu v námitce ve druhém žalobním bodu žalovaný setrval na závěru, že v případě zamítnutí žádosti podle § 44a odst. 3 ZPC ve spojení s § 35 odst. 3 ZPC a § 37 odst. 1 písm. a) ZPC nejsou správní orgány oprávněny přezkoumávat a zohledňovat závažnost trestného činu ani četnost páchané trestné činnosti. Podle § 37 odst. 1 písm. a) ZPC jediným zkoumaným hlediskem je odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu. Odsouzení žalobkyně bylo podloženo výpisem z evidence Rejstříku trestů a odsuzujícím rozsudkem. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 5 Azs 214/2017-37, a doplnil, že otázkou přezkumu nebezpečnosti jednání cizince a závažnosti narušení veřejného pořádku se správní orgány zabývají v jiných případech, např. u žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu. Pokud by zákonodárce zamýšlel prvostupňovému orgánu uložit povinnost přezkoumávat závažnost trestné činnosti cizince, formuloval by znění ust. § 37 odst. 1 písm. a) ZPC jinak. K otázce neposouzení přiměřenosti dopadů žalovaný odkázal znovu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 5 Azs 214/2017-37, přičemž se neztotožnil se žalobkyní, že správní orgány jsou vždy povinny posuzovat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Podle žalovaného byly splněny podmínky pro zamítnutí žádosti žalobkyně, napadené rozhodnutí bylo vydáno a odůvodněno na základě dostatečně zjištěného stavu věci, v souladu s právními předpisy, a nedošlo jím ke krácení práv žalobkyně.

9. Žalobkyně v replice ze dne 28. 5. 2020 setrvala na všech žalobních námitkách a odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, č. j. 10 Azs 263/2019-30, z něhož vyplývá, že zákonodárce nemohl domýšlet všechny situace, proto je třeba zkoumat dopady do rodinného a soukromého života i v případech, v nichž to zákon výslovně neukládá, pokud cizinec zásahem do soukromého a rodinného života argumentuje. Podle žalobkyně pokud správní orgán přistoupí ke zkoumání dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života, musí se zabývat i konkrétním jednáním, které vedlo k odsouzení cizince ve vztahu k rodinnému životu, do něhož může být zasaženo. V daném případě se žalobkyně dopustila trestného činu, jenž byl zjevným excesem souvisejícím s mimomanželským poměrem jejího zetě, další porušení zákona nepředpokládá. Z uvedeného důvodu by měl převážit zájem na rodinném životě žalobkyně.

10. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

11. Soud rozhodl o věci samé bez nařízení jednání, jelikož s tímto postupem žalovaný výslovně souhlasil, žalobkyně ve lhůtě poskytnuté soudem se nevyjádřila (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

12. Ze správního spisu vyplývají tyto rozhodné skutečnosti:

13. Dne 21. 3. 2019 podala žadatelka (nyní žalobkyně) Žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (dále jen „Žádost“). Ze žádosti vyplývá, že na území republiky vstoupila v roce 2006, podniká, má vietnamského manžela, dvě dospělé dcery a rodiče důchodce, kteří jsou ve Vietnamu.

14. K žádosti žadatelka doložila listinu nazvanou Souhlas s přítomností další osoby ze dne 21. 3. 2019, v níž uvedla „tímto dávám souhlas, aby pan/í X, nar. X, stát. přísl. VNM, byl/a přítomna mému jednání na odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra dne 21. 3. 2019 a mohl/a tak být případně obeznámen s některými mými osobními údaji a citlivými daty.“ Tuto listinu podepsala žadatelka i jmenovaná osoba.

15. Podle Výpisu z evidence Rejstříku trestů fyzických osob ze dne 8. 7. 2019 (a později dne 8. 11. 2019) byla žadatelka rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 1T 14/2017, který nabyl právní moci dne 16. 10. 2018 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 10To 49/2018, uznána vinnou trestným činem podle § 173 odst. 1 TrZ spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 TrZ a odsouzena k trestu odnětí svobody v délce 30 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let do dne 16. 10. 2021.

16. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 10 To 49/2018, k odvolání tří obžalovaných (jimiž byly žalobkyně a její dvě dcery) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a sám v trestní věci rozhodl tak, že žalobkyni společně s jejími dvěma dcerami (které bydlí každá na jiné adrese než žalobkyně, pozn. soudu) uznal každou vinnou zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 TrZ ve spolupachatelství podle § 23 TrZ za jednání podrobně popsané ve výrokové větě rozsudku, za to (zestručněno pozn. soudu), že žalobkyně se svými dvěma dcerami dne 25. 3. 2016 kolem 00:50 hodin po předchozí dohodě a za účelem zjištění, zda manžel jedné z dcer žalobkyně má mimomanželský intimní poměr s poškozenou T. L. T., vylákaly poškozenou z bytu a poté, co mezi obžalovanými ženami a poškozenou došlo k hádce, týkající se milostného poměru poškozené a manžela jedné z dcer žalobkyně, žalobkyně zaklínila nohou dveře bytu poškozené, aby je poškozená nemohla zavřít, blokovala dveře na chodbu. Obžalované dcery poškozenou fackovaly, udeřily jí hlavou o zeď, kopaly do břicha a intimních partií, vyhrožovaly zabitím a zveřejněním videa, sundaly poškozené kalhoty a všechny tři ji začaly polonahou natáčet, žalobkyně držela telefon namířený na poškozenou, z čehož poškozená usuzovala, že ji natáčí, žalobkyně držela dveře a tlačila poškozenou zpět, všechny tři nutily poškozenou, aby si klekla a omluvila se, obě dcery poškozenou znovu kopaly do břicha, přirození a stehen, mlátily botou do hlavy a rukou, kterými si hlavu poškozená chránila, ženy poškozené sundaly prsten, přitom žalobkyně poškozené držela druhou ruku, aby se nemohla poškozená bránit, dcery vzaly poškozené dva telefony, k nim se dožadovaly přístupových kódů, dcery poškozenou znovu začaly bít do oblasti beder, břicha, intimních partií, jedna z dcer vytáhla nůžky a vyhrožovala poškozené zabitím, poté nůžky předala žalobkyni, která poškozenou dvakrát udeřila otevřenou dlaní do obličeje, poté žalobkyně poškozené držela ruce za zády, obě dcery poškozenou mezitím držely za vlasy, jejich útok na poškozenou trval do 04:30 hodin, kdy se poškozené podařilo vyběhnout z domu a volat o pomoc, venku jí žalobkyně vrátila klíče, telefony jí obžalované nevrátily, čímž u poškozené došlo k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy středního stupně, a po kontaktu s dcerami žalobkyně posttraumatické stresové poruchy těžší formy, která poškozené znesnadňovala obvyklý způsob života v obavě, že se jednání bude opakovat.

17. Dne 23. 7. 2019 byla žadatelka podle Protokolu seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí. K tomuto seznámení žadatelka připojila listinu nazvanou Souhlas s přítomností další osoby ze dne 23. 7. 2019, v níž uvedla „tímto dávám souhlas, aby pan/í X, nar. X, stát. přísl. VNM, byl/a přítomna mému jednání na odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra dne 23. 7. 2019 a mohl/a tak být případně obeznámen s některými mými osobními údaji a citlivými daty.“ Listinu podepsala žadatelka i jmenovaná osoba. Žadatelka uvedla, že se chce seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí v protokole zmiňovanými, a písemně se k nim do 30 dnů vyjádřit.

18. Dne 8. 11. 2019 bylo žalovanému doručeno podání zástupce žadatelky, v němž dokládá plnou moc a žádá o umožnění nahlédnout do spisu.

19. Dne 27. 12. 2019 prvostupňový orgán vydal rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že žádost žadatelky zamítl, jelikož žadatelka byla pravomocně odsouzena za spáchání úmyslného trestného činu a toto odsouzení nebylo dosud zahlazeno. Žadatelka při nahlížení do spisu dne 23. 7. 2019 uvedla, že ve lhůtě do 30 dnů se vyjádří k podkladům pro vydání rozhodnutí. V této lhůtě ani do dne vydání prvostupňového rozhodnutí nebylo vyjádření žadatelky doručeno. Vzhledem k uvedenému byla Žádost žadatelky zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí bylo dne 8. 1. 2020 podáno odvolání, v němž žadatelka uplatnila námitku, že jejímu zástupci nebylo umožněno nahlédnout do spisu, a že prvostupňový orgán se nezabýval dopadem rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně.

20. Dne 13. 1. 2020 prvostupňový orgán vyrozuměl zástupce o možnosti nahlédnout do správního spisu, k čemuž došlo dne 22. 1. 2020.

21. Dne 3. 4. 2020 žalovaný napadeným rozhodnutím potvrdil prvostupňové rozhodnutí. V odůvodnění konstatoval, že jednání, kterého se žalobkyně dopustila, naplnilo předpoklady pro zamítnutí Žádosti podle § 44a odst. 3 ZPC ve spojení s § 35 odst. 3 ZPC a § 37 odst. 1 písm. a) ZPC. „Ve veřejném zájmu České republiky zcela jistě není, aby na jejím území pobývali cizinci, kteří nerespektují právní řád.“ 22. K námitce, že prvostupňový orgán rozhodl, aniž by umožnil zmocněnci nahlédnout do spisu, žalovaný uvedl, že žalobkyně byla se spisovým materiálem v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu seznámena dne 23. 7. 2019, kdy uvedla, že se vyjádří ve lhůtě 30 dnů, což neučinila. Přestože nebylo zmocněnému zástupci umožněno nahlédnout do spisu, nemá žalovaný za to, že by byla žalobkyně zasažena na svých právech. Zmocněnci prvostupňový orgán umožnil nahlédnout do spisového materiálu dne 22. 1. 2020, přičemž ani do dne vydání napadeného rozhodnutí nebyl spisový materiál žalobkyní doplněn. Výpisem z Rejstříku trestů prvostupňovým orgánem zjištěná skutečnost ve smyslu § 51 odst. 3 správního řádu znemožňuje Žádosti vyhovět. Na základě uvedeného má žalovaný za to, že ani v případě nahlédnutí do spisu by zmocněnec nebyl s to zvrátit vydání prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně měla i nadále má záznam v Rejstříku trestů o odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu, což žalovaný ověřil výpisem z evidence Rejstříku trestů dne 11. 3. 2020, tedy ověřil, že důvod zamítnutí Žádosti trvá.

23. K námitce, že prvostupňový orgán nezkoumal přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatelky žalovaný uvedl, že prvostupňový orgán není povinen zkoumat přiměřenost ve smyslu § 174a ZPC u každého rozhodnutí. K tomuto žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016-30, že přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života je třeba zkoumat tam, kde to zákonodárce přikázal. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 5 Azs 214/2017-37 vyplývá, že zájem státu a společnosti na tom, aby se na území nezdržovali odsouzení cizinci, převažuje nad individuálním právem cizince na ochranu rodinného života. Žalovaný podotýká, že soud rovněž vyloučil aplikaci § 56 odst. 2 písm. a) ZPC, kterou žalobkyně v odvolání se svým případem spojuje. Pokud spáchala úmyslnou trestnou činnost, musela si být vědoma, že její důsledky ohrožují její pobyt na území ČR. K tomuto žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016-30. K námitce, že prvostupňové rozhodnutí nezohledňuje odsouzení žalobkyně k podmíněnému trestu odnětí svobody, žalovaný uvedl, že prvostupňový orgán nebyl povinen ani oprávněn „zkoumat charakter trestné činnosti cizince a další specifika daného případu. Rozhodující je sama skutečnost, že cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, což je … kogentně stanovený důvod pro neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.“ Tato ustanovení jsou výrazem vůle zákonodárce, aby na území pobývali pouze cizinci dodržující zákony, přičemž žadatelka spáchala zvlášť závažný zločin, který je ze své podstaty vždy úmyslný (§ 14 odst. 3 TrZ). Záznam ve výpisu z evidence Rejstříku trestů je ve smyslu § 174 odst. 1 písm. a) ZPC způsobilý prokázat splnění či nesplnění zákonné podmínky pro prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. „Je tedy lhostejno, zda se jednalo o ojedinělé porušení zákona účastnicí řízení, či jaká byla příčina jejího jednání.“ Hodnocení závažnosti narušení veřejného pořádku provedl Vrchní soud v Praze, který jej kvalifikoval za zvlášť závažný zločin. Jelikož § 37 odst. 1 písm. a) ZPC neumožňuje zkoumat okolnosti odsouzení cizinců, byl postup prvostupňového orgánu v souladu se zákonem. Žalovaný konstatoval, že právní řád nezakotvil právo cizince na pobyt na území České republiky, takové právo přísluší pouze občanům podle čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jak judikoval Ústavní soud v usnesení ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 260/04. Prvostupňový orgán postupoval správně, když dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně neposuzoval. Přítomnost rodinných příslušníků na území ČR automaticky neznamená zásah do základních práv v případě postupu podle § 37 odst. 1 písm. a) ZPC.

24. Městský soud vycházel z této právní úpravy v rozhodném znění:

25. Podle čl. 32 odst. 1 věta prvá Listiny základních práv a svobod rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona.

26. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 téhož ustanovení státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

27. Podle § 35 odst. 3 ZPC dobu platnosti víza k pobytu nad 90 dnů a dobu pobytu na území na toto vízum nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37).

28. Podle § 37 odst. 1 písm. a) ZPC ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

29. Podle § 44a odst. 3 ZPC žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se podává ministerstvu na úředním tiskopisu, na kterém se podává žádost o vydání tohoto povolení. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36 a § 55 odst. 1 a 2 vztahují obdobně.

30. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítala, že jejímu právnímu zástupci nebylo umožněno nahlédnout do správního spisu před vydáním prvostupňového rozhodnutí, čímž mělo být znemožněno plné uplatnění jejích práv.

31. Podle § 4 odst. 2 správního řádu správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.

32. V řízení o žádostech v režimu ZPC není dáno povinné zastoupení advokátem, což je plně kompenzováno skutečností, že správní orgány poskytují žadatelům příslušná poučení o tom, jaké konkrétní podklady mají spolu se svou žádostí doložit. Žalobkyně poté, co listiny v řízení doplnila, byla dne 15. 7. 2019 vyzvána, aby se seznámila s podklady pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Dne 23. 7. 2019 v protokolu při nahlížení do spisu prohlásila, že se k věci do 30 dnů písemně vyjádří. Neučinila tak v této lhůtě, ani později a neučinil tak ani její zástupce v souvislosti s oznámením převzetí právního zastoupení dne 7. 11. 2019, přičemž prvostupňový orgán vydal rozhodnutí až dne 27. 12. 2019. Žalobkyně tak měla dostatek času na doplnění svých tvrzení a podkladů.

33. Soud se ztotožnil se žalobkyní v dílčí námitce, že prvostupňový orgán před vydáním rozhodnutí nereagoval na písemnou žádost zástupce žalobkyně ze dne 7. 11. 2019 o nahlížení do spisu. Zástupce žalobkyně však ani poté, kdy dne 22. 1. 2020 nahlédl do spisu, žádná nová tvrzení či důkazy prvostupňovému orgánu nedoložil a ani nežádal o lhůtu k doplnění dalších tvrzení či důkazů. Zástupce žalobce ničeho nedoložil ani k podanému odvolání a ani k žalobě. Rovněž nepřipojil podklady, z nichž by bylo zřejmé, co mu v takovém předložení relevantního důkazu bránilo. V uvedeném postupu soud proto neshledal porušení práv žalobkyně.

34. Podle § 82 odst. 4 správního řádu k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním.

35. Argumentuje-li žalobkyně překážkou v podobě zásady koncentrace řízení, soud shledal tuto obranu žalobkyně ryze účelovou. Nelze se ztotožnit se žalobkyní, která toliko hypoteticky předjímá, že by toliko na základě existence této zásady nekonala, resp. nepředložila správním orgánům či soudu nová tvrzení po té, co se její zástupce u prvostupňového orgánu seznámil se spisovým materiálem. Procesní pochybení prvostupňového orgánu by bylo důvodem prolomení zásady koncentrace řízení, se kterým § 82 odst. 4 správního řádu počítá. Za situace, kdy zástupce žalobkyně ani po seznámení se se spisovým materiálem, neučinil žádné nové tvrzení či nový důkazní návrh, je zjevné, že výsledek řízení nebyl ve svých důsledcích ovlivněn tím, že nebylo právnímu zástupci žalobkyně umožněno nahlédnout do spisu ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí.

36. Soud nepřisvědčil ani žalobkyni, že bez zástupce nebyla sama schopna rozlišit, které důkazy a tvrzení mají pro ni ve správním řízení význam. I tuto dílčí námitku shledal soud toliko účelovou. Lze konstatovat, že žalobkyně při jednání před prvostupňovým orgánem byla vždy doprovázena další osobou, kterou byl pan X, ten žalobkyni doprovázel dne 21. 3. 2019 při podání žádosti, jak vyplývá z listiny nazvané Souhlas s přítomností další osoby ze dne 21. 3. 2019 a dne 23. 7. 2019, kdy byla podle Protokolu seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí za přítomnosti jmenovaného (uvedené vyplývá z listiny nazvané Souhlas s přítomností další osoby ze dne 23. 7. 2019). Pokud žalobkyně tvrdí, že nebyla schopna rozlišit význam listin, pak soud poukazuje na skutečnost, že ani poté, co byla seznámena s listinami podle Protokolu ze dne 23. 7. 2019, žádné listiny nezaložila a současně do protokolu neuvedla, že by nebyla schopna rozlišit význam některé listiny v protokole uvedené a neučinil tak ani její zástupce poté, kdy byl do správního spisu nahlížet. Na základě uvedeného neshledal soud námitky v prvním žalobním bodu důvodnými.

37. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítla, že je napadené rozhodnutí nezákonné, protože žalovaný neposoudil přiměřenost jeho dopadů do soukromého a rodinného života žalobkyně.

38. Podle § 174a odst. 1 ZPC při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. Podle odst. 3 téhož ustanovení přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.

39. V ust. § 174a odst. 3 zákon je stanoveno pravidlo, podle něhož přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví. Z uvedeného vyplývá, že úmyslem zákonodárce nebylo, aby každé rozhodnutí vydané podle tohoto zákona bylo posuzováno z hlediska přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, takovému posouzení mají být podrobena pouze ta rozhodnutí, která zákonodárce výslovně určil. Tento závěr ostatně vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu. V odst. 22 rozsudku 9 Azs 288/2016-30 totiž Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „na základě samotného § 174a zákona o pobytu cizinců nelze určit okruh rozhodnutí dle tohoto zákona, u nichž je povinností správního orgánu posoudit přiměřenost dopadů takového rozhodnutí. Z § 174a zákona o pobytu cizinců vyplývá pouze to, že v těch případech, kdy má správní orgán povinnost posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí, je nezbytné ji hodnotit z hledisek, která demonstrativně § 174a zákona o pobytu cizinců zmiňuje, jsou-li pro daný případ relevantní.“ Zákon o pobytu cizinců povinnost zkoumat přiměřenost rozhodnutí, která se týkají zamítnutí žádosti o povolení přechodného pobytu, z hlediska jejich zásahu do soukromého a rodinného života cizince, stanoví v § 87d odst. 2, § 87e odst. 2 a § 87f odst. 3 zákona. Žádné z těchto ustanovení se však nevztahuje na případ žalobkyně. Nelze proto považovat za vadu napadeného rozhodnutí ani dovozovat jeho rozpor s ust. § 2 odst. 3 a 4 a § 174a zákona o pobytu cizinců, když žalovaná otázku přiměřenosti nehodnotila v souladu s názorem žalobkyně.

40. K tomu je nutné rovněž zdůraznit, že právní řád nikde nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky, které mají výhradně občané (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 260/04). Cizinci jej mají pouze po dobu, po kterou jim bylo státem uděleno platné povolení k pobytu, pokud nejsou dány zákonné důvody pro jeho zrušení. Soud k tomuto konstatuje, že nelze konstruovat žádné legitimní očekávání ohledně budoucího prodloužení povolení k pobytu na území republiky, neboť na něj není dáno veřejné subjektivní právo.

41. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2019, č. j. 10 Azs 263/2019-30, na který žalobkyně upozornila v replice, uvedl: „

12. Městský soud si však správně všiml rozsudku ze dne 8. 6. 2017, čj. 4 Azs 87/2017-28, v němž NSS vyslovil názor, že zákonodárce nemohl domyslet veškeré situace, na které dopadne § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Některé případy mohou být natolik specifické, že samotné naplnění podmínek pro aplikaci tohoto ustanovení nepředstavuje záruku proporcionality rozhodnutí. NSS dále výše uvedené závěry v navazující judikatuře doplnil: „Skutečnost, že zákon o pobytu cizinců výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců do rodinného a soukromého života, na rozdíl od jiných rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona, znamená pouze tolik, že zákonodárce typově vyhodnotil dopady takových rozhodnutí do soukromého a rodinného života jako nízké až zanedbatelné. Nelze však současně ztrácet ze zřetele, že Česká republika je mimo jiné smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá přímo z Úmluvy“ (rozsudek ze dne 14. 3. 2018, čj. 6 Azs 422/2017-29, bod 12; obdobně viz také rozsudky ze dne 31. 5. 2018, čj. 5 Azs 47/2016-47, ve věcech jiného nezletilého žalobce a ve věcech jeho rodičů ze dne 10. 5. 2018, čj. 6 Azs 201/2016-46, a ze dne 31. 5. 2018, čj. 5 Azs 46/2016- 53).“ 42. Pro účely posouzení právě projednávaného případu je třeba uvést, že k posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí správního orgánu do soukromého a rodinného života cizince je nutno přistoupit v případech výslovně nestanovených právní úpravou ZPC tehdy, je-li zjevné, že zásah do těchto práv by byl na první pohled nepřiměřený. Ve věci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, č. j. 10 Azs 263/2019-30, zmiňovaného žalobkyní, se jednalo o případ, kdy žalobcem bylo nezletilé dítě a povolení k trvalému pobytu mu bylo zrušeno proto, že déle než 6 let pobývalo mimo území České republiky, tj. jednalo se o skutečnost mimo volní sféru nezletilého dítěte, které musí poslouchat své rodiče. V nyní projednávané věci je však situace zcela odlišná, žalobkyně vědomě úmyslně spáchala zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 TrZ, je dospělá, její dvě dcery jsou také dospělé a její příbuzní žijí v České republice i ve Vietnamu, v současné době se nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení.

43. Lze připomenout, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016- 30, konstatoval: „Ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, stanoví pouze to, jakými okolnostmi se má správní orgán zabývat v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona. Na základě daného ustanovení však nelze určit, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat. To je nutno zhodnotit na základě jiných částí právního řádu než § 174a zákona o pobytu cizinců na území České republiky.“ V tamním případě krajský soud správnímu orgánu vytkl, že správní orgán při rušení povolení k trvalému pobytu z důvodu pobytu mimo území republiky ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) ZPC nezohlednil přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života žalobce. Kasační soud dospěl k závěru, že přiměřenost není nutné posuzovat u všech rozhodnutí a pod bodem 33 konstatoval, že „[s]kutečnost, že zákonodárce do zákona výslovně nezakotvil nutnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nepovažuje Nejvyšší správní soud za náhodnou. Nastavení podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle daného ustanovení je totiž takové povahy, že nutně nevyžaduje korektiv v podobě zkoumání přiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Cizinec svým jednáním může zabránit nastoupení podmínek pro zrušení platnosti trvalého pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců tím, že přeruší svou nepřítomnost na území členských států Evropské unie tak, aby nešlo o nepřetržitou nepřítomnost po dobu delší než 12 měsíců. Jde o podmínku pro zachování platnosti povolení k trvalému pobytu, která je v zákoně již od 27. 4. 2006, tudíž tato podmínka nemůže být nikterak překvapivá. Při plánování svých cest mimo členské státy Evropské unie tak cizinci musí počítat i s touto podmínkou a své cesty přizpůsobit tak, aby nenaplnili důvody pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu uvedené v § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, pokud se chtějí uvedenému následku vyhnout.“ 44. Soud proto v posuzovaném případě dospěl k závěru, že navzdory argumentaci žalobkyně není dán důvod se zcela odchýlit od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu ve věcech týkajících se povolení k pobytu cizinců odsouzených za spáchání úmyslného trestného činu tak, jak je shrnuta výše. Lze konstatovat, že v daném případě test přiměřenosti provedl sám zákonodárce, když v ustanoveních § 44a odst. 3 ZPC ve spojení s § 35 odst. 3 ZPC a § 37 odst. 1 písm. a) ZPC neposkytl prostor pro správní uvážení a stanovil bezvýjimečné pravidlo, že cizinec, který spáchal úmyslný trestný čin, nemá nárok na vyhovění žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, neboť jednoznačně převažuje zájem na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti nad soukromým a rodinným životem cizince.

45. V daném případě nicméně není v § 37 odst. 1 písm. a) ZPC dána, na rozdíl od ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) ZPC, možnost jakékoliv korekce této tvrdosti zákona ve vztahu k čl. 32 odst. 1 větě první Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud proto dospěl v návaznosti na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39, k závěru, že musí být zcela zjevné, že je trestná činnost cizince natolik závažná a společensky škodlivá, že není nutné podrobně zkoumat dopad rozhodnutí správního orgánu do soukromého a rodinného života cizince, neboť zde jednoznačně převažuje zájem na ochraně veřejného pořádku v České republice. Je přitom nutné vycházet z klasifikace trestných činů podle TrZ.

46. V daném případě byla žalobkyně pravomocně odsouzena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 1T 14/2017 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 10 To 49/2018, za zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 TrZ, za který byla odsouzena společně se svými dvěma dcerami jako spolupachatelkami (§ 23 TrZ) k trestu odnětí svobody v délce trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let, tj. do dne 16. 10. 2021. Zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 TrZ, jímž byla žalobkyně uznána vinnou, je úmyslným trestným činem, proto podmínky pro zamítnutí Žádosti podle § 44a odst. 3 ZPC ve spojení s § 35 odst. 3 ZPC a § 37 odst. 1 písm. a) ZPC byly splněny. Kromě toho nelze a priori vyloučit možnost recidivního chování žalobkyně.

47. Podle § 174 odst. 1 písm. a) ZPC za trestně zachovalého se pro účely tohoto zákona považuje cizinec, který nemá ve výpisu z evidence Rejstříku trestů záznam, že byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu.

48. K odkazu žalobkyně na ust. § 56 odst. 2 ZPC ([d]louhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže a) nesplňuje podmínku trestní zachovalosti (§ 174), nebo b) v uplynulých 5 letech porušil povinnost stanovenou tímto zákonem, za podmínky, že důsledky neudělení dlouhodobého víza budou přiměřené důvodu pro neudělení dlouhodobého víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto neudělení do soukromého a rodinného života cizince.) a tvrzené rozpornosti s § 37 odst. 1 písm. a) ZPC, soud konstatuje, že svou dílčí argumentaci žalobkyně opřela o blíže nespecifikovanou „judikaturu“. Nejvyšší správní soud k vzájemnému vztahu těchto ustanovení v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015-47, konstatoval, že „[s]páchá-li cizinec, jenž na území České republiky pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, úmyslný trestný čin, policie mu dobu platnosti povolení neprodlouží podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění do 31. 12. 2010. Neuplatní se tedy ani § 37 odst. 2 písm. b) a obdobný § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců na území České republiky, podle nichž se zkoumá přiměřenost důsledků neprodloužení platnosti povolení a přihlížení k dopadům do soukromého a rodinného života cizince.“ Žalovaný i z uvedeného důvodu nebyl povinen zkoumat přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně.

49. Rovněž žalobkyní poukazovaná Listina základních práv a svobod v čl. 4 odst. 2 (Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upraveny pouze zákonem.) jednoznačně počítá s tím, že právo na soukromý a rodinný život může být omezeno, přičemž v případě žalobkyně se tomu tak stalo v návaznosti na pravomocné odsouzení pro úmyslný zvlášť závažný zločin.

50. Pro úplnost soud dodává, že do práv žalobkyně na soukromý a rodinný život plně zasáhne až případné rozhodnutí o jejím správním vyhoštění (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2700/19), ve kterém bude taková otázka posuzována, protože podle § 119a odst. 2 ZPC rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. O takový případ však v posuzované věci nejedná. Námitky druhého žalobního bodu jsou nedůvodné.

51. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

52. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.