č. j. 3 A 57/2017 - 317

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Ryby a soudkyň JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobců: a) A. S., bytem X b) V. V., bytem X c) E. Š., bytem X všichni zastoupeni advokátem JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 01 Praha 1 za účasti:

1. JUDr. et Mgr. K. H., bytem X 2. Společenství vlastníků jednotek, Písečná 449, Praha 8, IČO 27129977, sídlem Písečná 449/3, 182 00 Praha 8 3. Mgr. J. H., bytem X 4. Dr. Bc. K. H., bytem X 5. J. S., bytem X 6. Ing. J. S., bytem X 7. Ing. J. S., bytem X 8. E. Š., bytem X 9. J. Ř., bytem X 10. V. S., bytem X 11. A. Š., bytem X 12. L. T., bytem X 13. J. B., bytem X 14. B. N., bytem X 15. J. B., bytem X 16. V. Z., bytem X 17. J. Z., bytem X 18. RNDr. E. Š., bytem X 19. M. S., bytem X 20. Ing. Z. K., bytem X 21. J. N., bytem X 22. K. K., bytem X 23. E. K., bytem X 24. D. L., bytem X 25. Mgr. K. H., bytem X 26. Ing. P. S., bytem X 27. R. B., bytem X 28. J. R., bytem X 29. R. R., bytem X 30. Mgr. J. D., bytem X 31. B. B., DiS., bytem X 32. R. N., bytem X 33. Ing. V. B., bytem X 34. V. Č., bytem X 35. J. H., bytem X 36. B. H., bytem X 37. V. D., bytem X 38. N. Ř., bytem X 39. Ing. V. Ř., bytem X 40. S. K., bytem X 41. Ing. M. S., bytem X 42. J. Š., bytem X 43. J. B., bytem X 44. Ing. P. H., bytem X 45. P. V., bytem X 46. T. R., bytem X 47. Z. J., bytem X 48. L. A., bytem X 49. R. T., bytem X 50. S. V., bytem X 51. V. K., bytem X 52. P. S., bytem X 53. M. G., bytem X 54. S. V., bytem X 55. J. K., bytem X 56. M. B., bytem X 57. I. C., bytem X 58. F. S., bytem X 59. M. S., bytem X 60. Mgr. V. K., bytem X 61. J. M., bytem X 62. J. A., bytem X 63. P. G., bytem X 64. M. J., bytem X 65. V. S., bytem X 66. A. S., bytem X 67. P. S., bytem X 68. RNDr. A. K., Ph.D., bytem X 69. PhDr. H. K., bytem X 70. Ing. M. P., bytem X 71. S. H., bytem X 72. P. P., bytem X 73. H. Š., bytem X 74. P. S., bytem X 75. V. S., bytem X 76. Ing. S. M., bytem X 77. Bc. K. M., bytem X 78. Ing. arch. M. S., bytem X 79. Z. T., bytem X 80. J. T., bytem X 81. P. B., bytem X 82. A. H., bytem X 83. P. B., bytem X 84. P. S., bytem X 85. Ing. L. K., bytem X 86. Ing. J. R., CSc., bytem X 87. A. T., bytem X 88. M. B., bytem X 89. K. B., bytem X 90. J. M., bytem X 91. B. V., bytem X 92. Ing. D. V., bytem X 93. Ing. A. V., bytem X 94. Společenství vlastníků domu Písečná čp.455, Praha 8, IČO 24285994, sídlem Písečná 455/5, 182 00 Praha 8 95. TROJA REAL a.s., IČO 27631150, sídlem Bítovská 1227/60, 140 00 Praha 4 v řízení o žalobě proti výroku III. rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2017 č. j. MHMP 2209115/2016, sp. zn. S-MHMP 256390/2015/STR a proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 ze dne 7. 7. 2014 č. j. MCP8 039881/2014, sp. zn. MCP8 103236/2012/OV.Pet, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2017 č. j. MHMP 2209115/2016, sp. zn. S-MHMP 256390/2015/STR se ve výroku III. zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru výstavby, ze dne 7. 7. 2014 č. j. MCP8 039881/2014, sp. zn. MCP8 103236/2012/OV.Pet se zrušuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b, c) náhradu nákladů řízení v celkové výši 42 274,- Kč do rukou jejich zástupce, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět přezkumu (1) Žalobci se domáhají u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) zrušení výroku III. rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2017 č. j. MHMP 2209115/2016, sp. zn. S-MHMP 256390/2015/STR (dále též „napadené rozhodnutí“). Žalobci se rovněž domáhají zrušení rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, odboru výstavby, jako stavebního úřadu (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 7. 7. 2014 č. j. MCP8 039881/2014, sp. zn. MCP8 103236/2012/OV.Pet (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“ nebo „územní rozhodnutí“) a požadují přiznání náhrady nákladů soudního řízení. (2) Prvoinstančním rozhodnutím bylo podle ust. § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), k žádosti stavebníka – osoby zúčastněné na řízení (č. 95) TROJA REAL a.s. (dále jen „stavebník“) rozhodnuto o umístění stavby „Bytové domy Písečná“ Praha 8-Troja (dále též „stavba“ nebo „stavební projekt“). Prvoinstančním rozhodnutím byly dále stanoveny podmínky provedení této stavby a byly jím posouzeny námitky účastníků územního řízení. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podali žalobci (včetně dalších osob zúčastněných na tomto soudním řízení) odvolání. (3) Žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím tak, že výrokem I. a II. zamítl některá odvolání uvedených osob jako nepřípustná, jiná jako opožděná. Výrokem III. pak žalovaný k odvolání žalobců (a dalších účastníků územního řízení) prvoinstanční rozhodnutí částečně změnil tak, že: a) odstavec „Umístění stavby“ na str. 6 rozhodnutí č. j.: MCP8 039881/2014, sp. zn.: MCP8 103236/2012/OV.Pet ze dne 7. 7. 2014 zní: „Stavba nazvaná „Bytové domy Písečná, Praha 8 – Troja (dále jen „stavba“) bude umístěna podle dále uvedených podmínek na pozemcích parc. č. 1083/32, 1083/33, 1083/34, 1083/35, 1083/36, 1083/37, 1083/42, 1083/43, 1083/44, 1083/46, 1083/101, 1724/12, 1724/14, 1724/15, 1724/16, 172 - výkres č. 00 – Koordinační situace B+C (měřítko 1:250), - výkres č. 02 – Zákres do katastrální mapy (měřítko 1:1000), - výkres č. 02b – Situace vlivů území (měřítko 1:1000), - výkres „Objekt B-02“, - výkres „objekt C-02“, které po nabytí právní moci územního rozhodnutí obdrží žadatel v souladu s ustanovením § 92 odst. 4 stavebního zákona.“ b) bod h) podmínky č. 20 na str. 14 rozhodnutí č. j.: MCP8 039881/2014, sp. zn.: MCP8 103236/2012/OV.Pet ze dne 7. 7. 2014 zní: „návrh statického zabezpečení stavební jámy tak, aby nedošlo k ohrožení stability sousedních staveb.“ Ve zbytku bylo územní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně výrokem III. napadeného rozhodnutí žalovaného potvrzeno. Napadené rozhodnutí žalovaného bylo žalobcům doručeno prostřednictvím jeho vyvěšení na úřední desce žalovaného, a to dne 20. 1. 2017. Žaloba proti napadenému rozhodnutí byla k městskému soudu podána dne 6. 3. 2017, tzn. včas v zákonné dvouměsíční lhůtě. II. Žalobní body (4) Argumentaci žalobců lze shrnout do těchto žalobních bodů: (5) Zaprvé. Stavba je podle žalobců v rozporu s urbanistickým charakterem území a nerespektuje strukturu stávající zástavby. Umístěním daných výškově i hmotově naddimenzovaných domů by došlo k nevratnému narušení stávající struktury sídliště Písečná. Žalobci zdůrazňují zejména rozpor s ust. § 90 stavebního zákona a souvisejícími prováděcími normami. Žalovaný nedostál povinnosti obsažené v tomto ustanovení a neposoudil, zda je navrhovaná stavba v souladu s charakterem území a vyhovuje-li požadavkům na ochranu bytových domů, které se v okolí navrhované stavby nachází (v těchto domech pak bydlí žalobci). Žalovaný nezohlednil ani čl. 4 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze (dále jen „OTPP“). Splněny nebyly ani podmínky § 20 odst. 1 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OPVÚ“). (6) V návaznosti na to žalobci doplnili, že stávající sídliště představuje rozvolněnou zástavbu a je tvořeno solitérními stavbami bytových domů, přičemž podle urbanistického plánu bylo sídliště postaveno ve vzdušném stylu s bohatým prokládáním zelenenými plochami a bylo navrženo jako jeden architektonicko-urbanistický celek. Zeleň a dostatečné rozestupy mezi již vystavěnými domy pak zajišťují odlehčení hmotového uspořádání a ztvárnění bytových domů. Větší výška stávajících domů byla akceptovatelná právě s ohledem na větší rozestupy mezi těmito domy. Navrhovaná stavba podle žalobců narušuje tento urbanistický koncept zásadním způsobem, jelikož v daném sídlišti s velkými rozestupy mezi stávající zástavbou mají být umístěny objemné objekty, které nerespektují odstupy mezi stávajícími stavbami ani strukturu zástavby. Do sídliště je tak vkládán cizorodý urbanistický prvek. Novou výstavbou by došlo k nepřípustnému zahuštění dané urbanistické struktury, když kapacita území je již stávající zástavbou vyčerpána. (7) Žalobci dále uvedli, že v případě prostoru mezi stávající zástavbou se nejedná o zbytkový prostor, který je určen k zastavění, nýbrž o prostor, který není určen k další zástavbě, neboť představuje nezbytné parkové a rozptylové plochy mezi stávajícími domy, jejichž dodržení bylo základní podmínkou realizace stávající výstavby. Územní plán klade důraz i na nutnost ochrany stávající zeleně – daná lokalita je zahrnuta do území se zvýšenou ochranou zeleně. Pravdou není ani to, že by stavební záměr obohacoval veřejná prostranství o prvky veřejné zeleně a parkové úpravy – záměr naopak prvky veřejné zeleně likviduje a zmenšuje. Přínosy staveb, které správní orgány uváděly, jsou pouze marginální. Realizace navržené výstavby by si vyžádala odstranění zeleně a odstupových ploch, což bude mít podle žalobců negativní vliv na statiku a stabilitu stávající výstavby, kterou obývají mj. žalobci. Důvodem je nestabilní podloží v lokalitě, které je náchylné ke svážení. Žalobci připomněli, že v roce 1974 došlo před realizací staveb patrových garáží v oblasti výměníkové stanice v Písečné ul. k sesuvům půdy, přičemž po dokončení stavby došlo v důsledku posunu zeminy k havárii na vodovodním řadu. Horní vrstvy terénu v daném území tvoří již naplavené písky a štěrkopískové lavice, které jsou uloženy na podloží značného spádu a mají tak nízkou stabilitu; žalobci v této souvislosti odkázali na přiložené vyjádření statika Ing. Josefa Šebka, CSc. ze dne 20. 9. 2009. Rozestupy mezi budovami tedy mají svůj smysl i z hlediska statiky stávající zástavby, která by mohla být novou výstavbou zásadně narušena. (8) Žalobci rovněž odkázali na rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 10. 2006, sp. zn. S-MHMP 298956/2006/OST/Ch/Bd, jímž bylo zamítnuto umístění stavby nevhodně zahušťující stávající urbanistickou strukturu sídliště, která vytvářela jeden celek. Žalovaný v daném zcela obdobném případě konstatoval, že zeleň a rozptylové prostory ve stávající zástavbě nepředstavují zbytkový prostor, a že návrh je příkladem nevhodného zahušťování stávající zástavby. Žalobci upozornili, že žalovaný by měl v obdobných věcech postupovat nerozdílně, aby dostál principům předvídatelnosti správních rozhodnutí a legitimního očekávání [viz též ust. § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)]. V tomto směru žalobci připomněli i sdělení prvoinstančního orgánu ze dne 19. 5. 2003, č. j. OV/2003/1746/Ce, v němž se uvádí, že odstranění střešní pergoly na domě č.p. 449 není přípustné, neboť by došlo k narušení souvislého a jednotného celku sídliště. Toto sdělení potvrzuje, že stavební zásahy, které by narušily celistvost sídliště, jsou nepřípustné. (9) Žalobci v rámci tohoto žalobního bodu dále namítají, že žalovaný v napadeném rozhodnutí umístění stavby odůvodňuje zcela nepodstatnými faktory pro posouzení žádosti stavebníka; pro umístění stavby není rozhodný stávající stav daného území, jak uvádí žalovaný, ale to, zda plánovaná stavba odpovídá zákonným požadavkům na umisťování staveb – to nebylo v řízení o umístění stavby dostatečně posouzeno. Pokud je podle žalovaného stávající stav území nevyhovující, což však podle žalobců neodpovídá realitě, není to důvodem k jeho zastavění, ale k jeho údržbě, opravě a kultivaci. Faktický stav nezastavěných pozemků je takový, že se zde nachází využívané rekreační prvky, které místní obyvatelé pravidelně využívají po celý rok. Nezastavěné plochy tedy plní své funkce a nejsou nikterak zpustošené, jak naznačuje žalovaný. Z ust. § 90 a § 92 odst. 2 stavebního zákona podle žalobců nevyplývá, že by měl stavební úřad v územním řízení posuzovat stav pozemků, nebo tímto stavem pozemků odůvodňovat umístění nové výstavby. S posuzovanou věcí nesouvisí ani dynamika a vývoj prostředí. Dynamika prostředí neznamená, že je možno umístit stavbu i tam, kde pro ni zjevně není prostor. Jestliže správní orgány odkazovaly na preferenci intenzivnější zástavby a využití ploch na území Prahy, neznamená to, že tuto zásadu naplňuje nadměrné zahušťování stávající zástavby a likvidace existujících zelených ploch. Tam, kde je území kompozičně využito, naopak není další výstavba žádoucí. Poukaz správních orgánů na to, že většina sídlišť dnes zůstává nedokončenou kompozicí, s danou věcí nesouvisí; předmětem správního řízení nebyla „většina sídlišť“, nýbrž konkrétní území dané lokality, jehož urbanizační struktura je dokončena. (10) Žalobci ohledně nesouladu umístěné stavby s urbanistickým charakterem stávající zástavby uzavřeli, že ačkoli se jedná o jejich stěžejní odvolací argumentaci, žalovaný se k těmto jejich připomínkám v napadeném rozhodnutí v zásadě nevyjádřil. Ač je odůvodnění napadeného rozhodnutí obsáhlé, není z něj zřejmé, z jakých konkrétních důvodů vzaly stavební úřady za prokázané, že je navržená stavba přípustná a v souladu se stávající strukturou zástavby. Obě dotčená správní rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. (11) Žalobci v rámci prvního žalobního bodu také namítají, že žalovaný neprovedl řádný přezkum územního rozhodnutí a nikterak se nezabýval namítaným nesouladem stavby s požadavky OPVÚ. Žalovaný tento přezkum neprovedl z důvodu jeho nesprávného právního názoru, že OPVÚ se na danou problematiku neuplatňují, jelikož OTPP jsou speciální normou, která aplikaci OPVÚ v tomto případě vylučuje. Žalobci namítají, že vztah speciality tj. vztah obecného a zvláštního předpis) připadá v úvahu pouze u předpisů, které mají stejnou právní sílu; OPVÚ jsou však nadřazeným obecně závazným právním předpisem, zatímco OTPP je pouze právním předpisem územního samosprávného celku, který musí být v souladu s obecně závaznými právními předpisy. V daném případě je tak podle žalobců třeba splnit požadavky obou těchto předpisů. V případě konfliktu obou norem má přednost OPVÚ před OTPP. Přezkum souladu umístění stavby s OPVÚ však absentuje. Napadené rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné i v tomto ohledu, přičemž nesoulad stavby s citovaným předpisem nezohlednil ani správní orgán prvního stupně. Tato pochybení žalovaného, potažmo správního orgánu prvního stupně, představují porušení ust. § 68 odst. 3 správního řádu (nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí) a rozpor s ust. § 50 odst. 3, 4 správního řádu (nebylo přihlédnuto ke všemu, co během územního řízení vyšlo najevo, včetně osvědčených tvrzení žalobců, ani nebyl zjištěny všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu). Žalovaný konečně porušil také ust. § 89 odst. 2 správního řádu, jelikož nepřezkoumal prvoinstanční rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek. (12) Žalobci jsou toho názoru, že žalovaný a správní orgán prvního stupně postavili vyhovění žádosti stavebníka výhradně na odkazu na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 5. 2013, č. j. MCP8 147816/2012 (potvrzeném rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 7. 2014 č. j. MHMP 1019491/2014). Tímto rozhodnutím ze dne 22. 5. 2013 správní orgán prvního stupně umístil stavbu „Obytný soubor Písečná“. V prvoinstančním rozhodnutí, které žalobci nyní napadli v rámci tohoto soudního přezkumu, pak správní orgán prvního stupně uvádí, že projekt „Bytové domy Písečná, Praha 8 – Troja“ bude na projekt „Obytný soubor Písečná“ navazovat. Žalobce předně zdůraznil, že stavba „Bytové domy Písečná, Praha 8 – Troja“ nemůže navazovat na stavbu „Obytný soubor Písečná“, jelikož mezi „Obytným souborem Písečná“ a nově umisťovanou stavbou se nachází stávající zástavba. Stavba „Obytný soubor Písečná“ se má navíc nacházet ve zcela jiné funkční ploše ve smyslu územního plánu, než stavební projekt „Bytové domy Písečná, Praha 8 – Troja“. Žalobci dodali, že projekt „Obytný soubor Písečná“ má být náhradou za odstraněnou mateřskou školu, která je koncipována obdobně předimenzovaně, jako stavba „Bytové domy Písečná, Praha 8 – Troja“, a že i výše citované rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2014, č. j. MHMP 1019491/2014, ohledně umístění stavby „Obytný soubor Písečná“, bylo napadeno správní žalobou (srov. řízení vedené městským soudem pod sp. zn. 6 A 179/2014). Této správní žalobě pak byl přiznán odkladný účinek (viz usnesení městského soudu ze dne 7. 10. 2014, č. j. 6 A 179/2014- 65), čímž byly suspendovány právní účinky rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 5. 2013, č. j. MCP8 147816/2012, potvrzeného rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 7. 2014, č. j. MHMP 1019491/2014. Žalovaný tedy nemohl v napadeném rozhodnutí ze dne 5. 1. 2017 odůvodnit umístění stavby „Bytové domy Písečná, Praha 8 – Troja“ odkazem na vlastní rozhodnutí, jehož právní účinky byly odloženy usnesením městského soudu ze dne 7. 10. 2014. (13) Zadruhé. V rámci dalšího žalobního bodu žalobci namítají, že umisťovaná stavba „Bytové domy Písečná, Praha 8 – Troja“ není v souladu s územně plánovací dokumentací. Podle změny Z 1000 územního plánu, účinné od 12. 11. 2009, se v případě dané lokality jedná o území stabilizované, které je tvořeno stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný rozvoj. Podle přílohy územního plánu č. 1, odd. 8, odst. 3, je ve stabilizovaném území navíc možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé činnosti. (14) Předmětná stavba nepředstavuje žádný z územním plánem předpokládaných, a tedy realizovatelných zásahů do daného území, ale naopak toto území zásadně naruší, neboť má být vsazena mezi již existující výstavbu. Za zachování, dotvoření a rehabilitaci stávající urbanistické struktury nelze považovat realizaci rozsáhlé novostavby, ale například nahrazení stávající stavby obdobnou stavbou či revitalizaci stávající výstavby. Rozmístění stávající výstavby pak není náhodné a bylo navrženo tak, aby nedošlo k jeho přetížení. Žalobci svá tvrzení opírají mj. o rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2011 sp. zn. S-MHMP 528341/2011/OST/Fr, kde je kromě jiného uvedeno, že stabilizované území je charakterizováno jako území s dosavadním charakterem daným stávajícími funkčními a prostorovými vazbami, které se nebude zásadně měnit. Podle žalobců lze tedy stabilizované území charakterizovat také jako území, kde je již vyčerpána míra jeho využití. Územní plán neurčuje kódy míry využití tohoto území a nestanoví jeho další volné kapacity. Další stavební činností tedy nelze navyšovat kapacitu daného území. Žalobci připomínají také rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2012 sp. zn. S-MHMP 210924/2012/OST/Fr, kde je mj. uvedeno, že jako rozsáhlou stavební činnost lze charakterizovat umístění souboru staveb. Z prvoinstančního rozhodnutí je patrno, že byl umístěn soubor dvou bytových domů čítajících přes 50 bytů s příslušenstvím (např. podzemními garážemi). V případě navrženého stavebního projektu souboru dvou bytových domů a dalších staveb tak jde o nepřípustnou rozsáhlou stavební činnost nerespektující stávající strukturu zástavby a mění stávající charakter území, což je v daném případě podle územního plánu nepřípustné. (15) Správní orgány podle žalobců nepostupovaly tak, aby byl ochráněn veřejný zájem, a stavbu umístily přesto, že vykazuje zjevné rozpory s regulativem územního plánu, který zakazuje takovouto rozsáhlou stavbu v dané lokalitě umístit. Daný regulativ nezakazuje provedení jakékoli výstavby, ale neumožňuje provedení takových staveb, které by narušily stávající stabilizované území a nežádoucím způsobem nadměrně navýšily jeho kapacitu. Takovou stavbou je i stavba umístěná prvoinstančním rozhodnutím. Rozsáhlou stavební činností pak není taková výstavba, která by dané území cele nově pojala (výstavba nového sídliště) – toto území již je plně pojato stávajícím sídlištěm. Rozsáhlou stavební činnost je nutno poměřit se stávající zástavbou v lokalitě, nikoli za ni považovat výstavbu nového sídliště, nadto když se v dané lokalitě již sídliště nachází. (16) Také, co se týče jejich námitky týkající se rozporu územního rozhodnutí s územním plánem, namítají žalobci nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný pouze zopakoval, že souhlasí s názorem správního orgánu prvního stupně. Námitky žalobců buď pominul, nebo se omezil na obecná konstatování, aniž by odůvodnil, jak k nim došel. Závěr žalobců o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí vyplývá i ze související judikatury, zejména nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999 sp. zn. III. ÚS 35/99, jakož i z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009 sp. zn. 9 As 88/2008, ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 6 A 143/2001 a rozsudků městského soudu ve věci sp. zn. 8 Ca 175/2003 včetně rozsudku č. j. 11 A 115/2012- 57. Správní orgány tím postupem porušily ust. § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 50 odst. 3 a 4, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu. (17) Umístění stavby odporuje územnímu plánu i proto, že stavba je umístěna do území se zvýšenou ochranou zeleně, garantovanou právě územním plánem. Žalobci upozornili na to, že navržená stavba chráněnou zeleň zabírá a likviduje. Stavební projekt sice počítá s integrací zeleně, ale zejména počítá s rozsáhlým zabráním zeleně. Navržený stavební záměr tedy nezachovává co nejvyšší množství zeleně v lokalitě, ale právě naopak ji v podstatné míře zabírá. Zahrnutí daného území do území se zvýšenou ochranou ploch zeleně vyjadřuje jasný úmysl územního plánu zajistit zachování stávající souvislé plochy zeleně. Ani s těmito námitkami se pak žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal a neuvedl, jakým způsobem je požadavek územního plánu na ochranu zeleně v případě umisťované stavby naplněn. Žalobci uzavřeli, že také odkaz žalovaného na rozhodnutí specializovaného orgánu ochrany přírody, které se týká náhradní výsadby, je zcela neadekvátní (jedná se o rozhodnutí ze dne 15. 6. 2011 č. j. MCP8 059667/2011) – institut náhradní výsadby nesouvisí s požadavky územního plánu a orgán ochrany přírody navíc není kompetentní přezkoumávat soulad navržené stavby s územním plánem v územním řízení. Také v tomto ohledu tak ze strany žalovaného, potažmo správního orgánu prvního stupně, došlo k porušení ust. § 2 odst. 3, 4, § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu, ust. § 50 odst. 3, 4 správního řádu a ust. § 89 odst. 2 správního řádu. Prvoinstanční i napadené rozhodnutí pak byla vydána v rozporu s ust. § 43 odst. 5, ust. § 90 a § 92 odst. 2 stavebního zákona. (18) Zatřetí. V rámci třetího žalobního bodu žalobci zdůrazňují, že navržené stavby nesplňují minimální odstupové vzdálenosti od okolních stávajících staveb stanovené v čl. 8 odst. 2 OTPP, který říká, že jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn. Podle odst. 9 téhož článku se vzájemné odstupy staveb měří na nejkratší spojnici mezi vnějšími povrchy nadzemních částí obvodových stěn a předsazených částí stavby (balkony, arkýře, terasy, vstupy apod.). Nejprve je tedy nutno změřit vzdálenost staveb na jejich nejkratší spojnici, dále se změří výška obou protilehlých stěn a tyto údaje se porovnají, přičemž vzdálenost mezi budovami musí být rovna alespoň výšce vyšší ze stěn. Vzdálenosti uvedené v dokumentaci stavebníka neodpovídají předmětným ustanovením OTPP, protože nejsou měřeny na nejkratší spojnici dotčených staveb. Odstupové vzdálenosti podle žalobců nelze měřit z „vnitřku“ domu – je tak nutno učinit od vnějšího povrchu stavby. Jestliže je nejvyšší stěna nově umístěné budovy ustoupena a nacházejí se před ní např. stěny nižších podlaží, nelze měřit vzdálenost mezi budovami od ustoupené stěny, ale právě až od vnějšího povrchu nově umístěné stavby, který je nejblíže stavbě stávající. Nejvyšší stěnou domu je ta stěna, před kterou jsou předsazena např. nižší podlaží a od stěny nejnižšího podlaží je nutno vzdálenost mezi oběma stavbami měřit. Žalobci připomněli také rozsudek městského soudu ze dne 25. 1. 2013 ve věci sp. zn. 11 Ca 250/2011, ze kterého je patrno, že za protilehlé stěny ve smyslu citovaných ustanovení OTPP je nutno chápat nejen stěny protilehlé přímo, nýbrž i ty, které jsou vůči sobě částečně posunuty, přičemž není pravdou, že nejkratší spojnicí mezi domy ve vztahu k odstupům podle čl. 8 OTPP je pouze kolmice. Závěr žalovaného, potažmo správního orgánu prvního stupně, že objekt B a bytový dům č. p. 455 a objekt C a bytový dům č. p. 455 a 456 nemají ani částečně protilehlé stěny, tak není podle žalobců adekvátní. (19) Žalobci shrnuli, že vzdálenosti navržených staveb nesplňují normové odstupy od stávajících staveb v těchto případech: a) Odstup navrhovaného objektu B od stavby stojící na pozemku parc. č. 1083/10 [bytový dům č. p. 449, obývaný mj. žalobcem c)] je pouze 25 metrů a je tak menší, než je výška stávajícího domu, která činí přes 26 metrů. b) Odstup navrhovaného objektu B od stavby stojící na pozemku parc. č. 1083/9 [bytový dům č.p. 455, obývaný mj. žalobcem b)] je pouze 17,5 m a je tak menší, než je výška stávajícího domu, která činí přes 27 metrů. c) Odstup navrhovaného objektu C od stavby stojící na pozemku parc. č. 1083/9 [bytový dům č.p. 455, obývaný mj. žalobcem b)] je pouze 10 metrů a je tak menší, než je výška stávajícího domu, která činí přes 27 metrů. d) Odstup navrhovaného objektu C od stavby stojící na pozemku parc. č. 1083/12 [bytový dům č.p. 456, obývaný mj. žalobcem a)] je pouze 7,8 metru a je tak menší, než je výška stávajícího domu, která činí zhruba 26 metrů. (20) Žalobci uzavírají, že pokud nebyly splněny požadavky OTPP, nebylo možno danou stavbu umístit. Výjimečně lze v odůvodněných případech povolit z obecných požadavků na výstavbu výjimku, ale pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky umožňuje, a pouze pokud nedojde k ohrožení bezpečnosti, ochrany zdraví a života osob nebo sousedních pozemků a staveb (srov. ust. § 169 odst. 2 stavebního zákona). V případě navržené stavby o výjimku požádáno nebylo a tato výjimka nebyla udělena, a proto nemělo být umístění stavby povoleno. (21) Začtvrté. Žalobci namítají, že nejsou splněny ani obecné odstupové vzdálenosti staveb ve smyslu ust. čl. 8 odst. 1 OTPP (a souvisejícího čl. 4 odst. 1 OTPP). Podle těchto ustanovení musí vzájemné odstupy staveb splňovat zejména požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, ochrany povrchových a podzemních vod, požadavky na denní osvětlení a oslunění a musí též respektovat obecné požadavky na zachování pohody bydlení. Navržené stavby by tedy měly být situovány tak, aby prostory mezi nimi a stávajícími stavbami nebyly stísněné. Navržené stavby jsou ale naopak umístěny do těsné blízkosti stávajících vysokých a objemných budov, aniž by byly respektovány nutné odstupy (viz první a třetí žalobní bod). Dostatečné odstupové vzdálenosti, které mezi sebou zachovává stávající zástavba, nejsou respektovány mezi stávajícími stavbami a stavbami nově navrženými. Z hledisek, vyjmenovaných v čl. 8 odst. 1 OTPP, nemůže být přípustné, aby odstupy mezi novou a stávající zástavbou (o 8 až 9 NP) v některých místěch činily jen 7 – 10 m. Není přípustné, aby vzdálenost mezi stavbami pro bydlení nebyla rovna alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn obou staveb. Souhlasná stanoviska dotčených specializovaných správních orgánů nejsou v tomto směru relevantní. Ani tato námitka žalobců nebyla v územním řízení řádně vypořádána. (22) Zapáté. Žalobci navržené stavbě vytýkají, že nesplňuje požadavky na zachování pohody bydlení a kvality prostředí, které jsou zakotvené v čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 22 odst. 1 OTPP a také v ust. § 20 odst. 1 OPVÚ. Umístění navržených staveb zhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území a způsobí žalobcům a dalším osobám zhoršení životních podmínek. Umístěná stavba nerespektuje zájmy žalobců jakožto vlastníků sousedních pozemků a staveb. (23) Pohoda bydlení jakožto souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k vytvoření vhodné atmosféry klidného bydlení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 44/2005-116), bude v souvislosti s touto výstavbou negativně dotčena. Umístěním předmětné stavby dojde k navýšení hlukové zátěže, k odstranění zeleně, zhoršení světelných podmínek a k likvidaci odstupových prostorů mezi budovami. Stavba tedy představuje nepřípustné zvýšení zátěže nad míru přiměřenou poměrům daného místa. V tomto směru není rozhodné, zda jsou splněny limity hluku nebo pachů ve smyslu speciálních zákonů, neboť naplnění požadavku na zachování pohody bydlení se splněním požadavků speciálních zákonů nevyčerpává. Stavební úřad je povinen posoudit všechny negativní vlivy stavby ve vztahu k míře přiměřené poměrům v daném místě a čase a zhodnotit tyto faktory v jejich souhrnu, což neučinil. Odkaz stavebního úřadu na stanoviska dotčených orgánů nelze považovat za řádné vypořádání námitky týkající se porušení požadavku na zachování pohody bydlení v dané lokalitě. Skutečnost, zda byla pohoda bydlení zachována, měly posoudit žalovaný a správní orgán prvního stupně, nikoli specializované správní orgány. Stejné je to i s posouzením souladu stavby s OTPP a OPVÚ; i tento soulad měl posoudit žalovaný, resp. správní orgán prvního stupně. (24) Zašesté. Podle žalobců nelze do území již nadlimitně zatíženého hlukem umístit další zdroj hluku. Ve smyslu nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, je limit pro stavby v dané lokalitě 55 dB přes den a 45 dB přes noc, přičemž již v době před vydáním územního rozhodnutí nebyl tento limit ohledně stávající zástavby splněn (limity jsou u některých objektů podle územní dokumentace překročeny až o 9,2 dB). Tyto limity podle územní dokumentace nesplňují ani stavby nově navržené. V územním rozhodnutí se navíc nesprávně vychází z toho, že limity pro danou oblast činí 60 dB přes den a 50 dB v noci. V daném místě je tedy překročeno únosné zatížení území (ve smyslu ust. § 17 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů), neboť je překročena přípustná míra zatížení hlukem stanovená hlukovými limity. Předmětná stavba tento stav navýšením hlukové zátěže v souvislosti s vytvořením nové bytové kapacity zhorší, což je již nepřípustné. Žalobci shrnují, že pokud již v daném území existuje nadlimitní hluková zátěž, není zde možno umístit stavbu, která tento stav nejen neřeší, ale ještě zhorší. Tyto závěry pramení i z rozsudků městského soudu č. j. 10 Ca 62/2009-122 a 10 Ca 61/2009-125, jakož i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ve vztahu k prvé z uvedených věcí (poznámka soudu: kde o rozsudek č. j. 1 As 135/2011-246). Žalobci připomínají, že podle ust. § 90 písm. e) stavebního zákona je povinností stavebního úřadu v územním řízení mj. přezkoumat, zda stavba splňuje požadavky týkající se veřejných zájmů, především ochrany životního prostředí, zdraví a života osob. Tato povinnost nebyla v územním řízení splněna a vznikl tak rozpor se čl. 13 odst. 3 OTPP. (25) Žalovaný a správní orgán prvního stupně navíc odkázaly na nezákonná závazná stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 19. 5. 2011 č. j. HSHMP 21673/2011, resp. ze dne 4. 3. 2013 č. j. HSHMP 10159/2013 (potvrzené závazným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 9. 2015 č. j. MZDR 23189/2015-4/OVZ). Tyto správní orgány vydaly se stavbou souhlas, ačkoli navržená stavba by zhoršila již tak nadlimitní zatížení dané lokality hlukem, což není přípustné. Vzhledem k tomu, že součástí stavby má být 60 parkovacích garážových stání, lze nárůst již tak nadlimitní hlukové zátěže předpokládat. Závazná stanoviska i navazující rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, potažmo žalovaného, jsou tedy nezákonná. Žalobci doplnili, že závazná stanoviska navíc vycházela z nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, které pozbylo účinnosti ke dni 1. 11. 2011. Vycházet se tedy mělo z nařízení vlády č. 272/2011 Sb. Žalobci navrhli, aby městský soud přezkoumal i tato závazná stanoviska, a to jako podklady napadených rozhodnutí. (26) Zasedmé. V rámci sedmého žalobního bodu žalobci namítají další procesní vady rozhodnutí o umístění stavby a napadeného rozhodnutí žalovaného, a to nad rámec již výše uvedených vytýkaných vad odůvodnění obou rozhodnutí. (27) Žalobci předně uvádějí, že v žádosti o vydání územního rozhodnutí jsou jako pozemky stavby uvedeny jen pozemky parc. č. 1083/37 a 1083/44. V prvoinstančním rozhodnutí o umístění stavby je však uveden jiný okruh pozemků, a to pozemky parc. č. 1083/32, 1083/33, 1083/34, 1083/35, 1083/36, 1083/37, 1083/42, 1083/43, 1083/44, 1083/46, 1083/101, 1083/107, 1724/12, 1724/14, 1724/15, 1724/16, 1724/25 v k. ú. Troja. Žalobci zdůrazňují, že předmět územního řízení je závazně vymezen žádostí o umístění stavby. Stavbu lze umístit jen na pozemcích, které jsou v žádosti uvedeny, přičemž rozsah vymezený podanou žádostí nelze překročit, jak se v posuzovaném případě stalo. Specifikace dalších pozemků byla i podle samotného správního orgánu prvního stupně doložena zvlášť a mimo vlastní žádost o vydání územního rozhodnutí. Jelikož předmět územního řízení je závazně vymezen žádostí o umístění stavby, dodatečné rozšíření výčtu pozemků, na nichž má být stavba umístěna, je nepřípustným rozšiřováním již podané žádosti a na tomto základě nelze vydat rozhodnutí o umístění stavby. Žádost měla být zamítnuta s tím, že je nutno jí podat řádným způsobem. Postupem správních orgánů došlo k porušení ust. § 45 odst. 4 správního řádu, podle něhož lze již podanou žádost pouze zúžit, nebo vzít zpět, nikoli ji rozšířit. (28) Územní rozhodnutí je podle žalobců nepřezkoumatelné i proto, že účastníkům územního řízení není z výroku územního rozhodnutí zřejmé, na základě jaké dokumentace je stavba umístěna. Výkresy, na něž se odkazuje ve výroku územního rozhodnutí, nejsou ve výroku nijak blíže individualizovány (není patrno kdy, pod jakým číslem a kým byly vypracovány) a výrok je tedy v tomto ohledu neurčitý (pro důvodnost své námitky žalobci odkazují i na rozsudek městského soudu č. j. 11 A 115/2012-57). Změnou územního rozhodnutí provedenou žalovaným pak došlo k tomu, že uvedené výkresy nejen, že nejsou výrokem napadeného rozhodnutí konkrétně identifikovány, ale nemusí být k rozhodnutí ani přiloženy. Tyto výkresy však měly být přílohou rozhodnutí a měly být spolu s rozhodnutím doručeny žalobcům. Jedná se o podstatnou grafickou informaci, na kterou se ve výroku napadeného rozhodnutí přímo odkazuje a ohledně které výrok napadeného rozhodnutí stanoví, že se stavba umisťuje tak, jak je v této grafické příloze zakresleno. Pokud územní rozhodnutí obsahuje přílohu, tato příloha musí být k danému územnímu rozhodnutí přiložena a taktéž musí být doručena účastníkům řízení spolu s územním rozhodnutím tak, aby bylo účastníkům řízení zřejmé, na základě jaké dokumentace bylo v územním řízení rozhodnuto. Uvedené podle žalobců vyplývá i z ust. § 9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 4 As 18/2012-29. (29) Zaosmé. Závěrem žalobci připomínají, že jim v územním řízení nebyla dána možnost seznámit se se všemi podklady pro rozhodnutí správních orgánů. Z prvoinstančního rozhodnutí vyplývá, že mezi jeho podklady patří mj. také dokumentace, která byla do správního spisu založena po opakovaném ústním jednání, které se uskutečnilo dne 19. 7. 2013. Jedná se např. o závazná stanoviska Úřadu městské části Praha 8 ze dne 18. 12. 2013, č. j. MCP8 169082/2013, resp. ze dne 20. 8. 2013, č. j. MCP8 099269/2013. Žalobcům nebyla dána možnost se s těmito podklady seznámit a vyjádřit se k nim, neboť nebyli ze strany správního orgánu prvního stupně obeznámeni s tím, že tyto listiny byly doplněny do správního spisu. Tento nedostatek neodstranil ani žalovaný a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Jedná se tak o závažnou procesní vadu, která má vliv na zákonnost územního rozhodnutí. Správní orgány tedy porušily ust. § 4 odst. 4 a § 36 odst. 3 správního řádu (k této problematice viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2009 ve věci sp. zn. 4 As 71/2008). III. Vyjádření žalovaného k žalobě (30) Ve vyjádření k žalobě žalovaný toliko uvedl, že vzhledem k tomu, že se žalobní body obsahově shodují s argumentací žalobců, vznesenou v jejich odvoláních proti prvoinstančnímu rozhodnutí, odkazuje plně na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se s námitkami žalobců bezvýhradně vypořádalo, resp. na rozhodnutí prvoinstanční. Žaloba je podle žalovaného nedůvodná, a proto žalovaný navrhl městskému soudu její zamítnutí v plném rozsahu. Vzhledem k tomuto vyjádření žalovaného městský soud – co se týče argumentace žalovaného – vycházel primárně z rozhodnutí žalovaného a prvoinstančního rozhodnutí o umístění stavby, na které se žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně odkazuje. (31) Územním rozhodnutím bylo dne 7. 7. 2014 rozhodnuto o umístění stavby „Bytové domy Písečná, Praha 8 – Troja“, a to na pozemcích parc. č. 1083/32, 1083/33, 1083/34, 1083/35, 1083/36, 1083/37, 1083/42, 1083/43, 1083/44, 1083/46, 1083/107 (toto parc. č. uvedeno v úvodu výroku o umístění, nikoli již v navazující rubrice „Umístění stavby“) , 1083/101, 1724/12, 1724/14, 1724/15, 1724/16, 1724/25 v k. ú. Troja. Umístěny byly bytové domy B a C, centrum pro zájmová sdružení obyvatel sídliště Písečná a dále různé přípojky na sítě technického vybavení a další příslušenství a také zpevněné plochy a dvě hřiště. Stavba podle výroku územního rozhodnutí obsahuje mj. soubor dvou bytových domů označených B a C, centrum pro zájmové aktivity, dětské hřiště a sadové úpravy včetně rekultivace centrálního prostoru sídliště a travnaté hřiště. Stavba má být umístěna na uvedených pozemcích, jak je zakresleno v ověřené grafické příloze, kterou po nabytí právní moci územního rozhodnutí obdrží žadatel v souladu s ust. § 92 odst. 4 stavebního zákona. Objekty B a C mají být umístěny do prostoru mezi bytové domy č. p. 454, 455 a 456 a komunikaci Písečná, resp. mezi stávající objekt č. p. 449 a komunikaci Písečná. Objekt B má mít půdorysné rozměry 35,5 x 25,5 metru, u objektu C se jedná o rozměry 42 x 24,3 metru. (32) Podmínky pro realizaci stavby stanoví, že soubor bude tvořen dvěma bytovými domy označenými B a C. Dům B má být umístěn na pozemku parc. č. 1083/37 v k. ú. Troja, mezi stávající objekty č. p. 455 a 459 a komunikaci Písečná a dům C má být situován na pozemku parc. č. 1083/44 v k. ú. Troja mezi stávající objekty bytových domů č. p. 454, 455 a 456 a komunikaci Písečná. V bodě 5. hovoří podmínky pro realizaci stavby o rozestupech mezi stávajícími a umisťovanými stavbami. Mj. je specifikována vzdálenost budovy B od objektu č. p 449, a to na 25,2 metru a vzdálenost budovy C od objektu č. p. 456, a to na 7,8 metru. Dále jsou kromě již uvedeného specifikovány vzdálenosti mezi objektem B a budovami č. p. 451 a 610 a mezi objektem C a budovou č. p.

324. Objekt B a bytový dům č. p. 455 a objekt C a bytový dům č.p. 455 a 456 podle územního rozhodnutí nemají ani částečně protilehlé stěny a odstupové normy se na ně nevztahují. V podmínce č. 16 je stanoveno, že na pozemku parc. č. 1083/37 v k. ú. Troja bude situováno dětské hřiště o rozměrech 14 x 9 metrů. Na pozemku parc. č. 1083/36 v k. ú. Troja je pak navrženo univerzální travnaté hřiště o rozměrech 18 x 9 metrů. (33) Územním rozhodnutím byly dále zamítnuty námitky účastníků územního řízení. Mj. se jedná i o námitky, které obsahově korespondují s výše popsanými žalobními body. (34) V odůvodnění územního rozhodnutí správní orgán prvního stupně nejprve obecně uvedl, že dospěl k závěru, že žádost stavebníka odpovídala zákonným požadavkům a obsahovala veškeré náležitosti uvedené v příloze č. 3 k ust. § 3 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření a její přílohou byla dokumentace potřebná pro vydání územního rozhodnutí. Umístění stavby je podle odůvodnění v souladu s územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy, schváleným usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 10/05 ze dne 9. 9. 1999 a vyhláškou č. 32/199 Sb. hl. m. Prahy, o závazné části územního plánu hl. m. Prahy, ve znění pozdějších předpisů a ve znění změny Z 1000/00, vydané opatřením obecné povahy hl. m. Prahy č. 6/2009. Plocha, kam se stavba umisťuje, je určena pro funkční využití území OB – čistě obytné, s nímž je navržená stavba v souladu. Oba objekty mají být zasazeny do nově zřizované zeleně – má se jednat o zeleň v bezprostřední blízkosti staveb, předzahrádky, sadové úpravy včetně rekultivace centrálního prostoru sídliště, dvě hřiště a zeleň na konstrukcích objektů a na terénu. Na pozemku parc. č. 1083/37 v k. ú. Troja má zeleň zabírat 37% plochy pozemku a na pozemku parc. č. 1083/44 v k. ú. Troja se má jednat o 45% plochy pozemku. Správní orgán prvního stupně dále připomíná, že cílem územního plánování a územního řízení ve smyslu stavebního zákona je chránit a rozvíjet přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví, chránit krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti, určovat podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťovat ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků, zajistit, aby v nezastavěném území byly v souladu s jeho charakterem umisťovány jen určené stavby, zařízení a jiná opatření. (35) Umístění stavby podle správního orgánu prvního stupně také plně vyhovuje ustanovením OTPP, přičemž správní orgán prvního stupně uvedl, že z dokumentace a souhlasných stanovisek vyplývá, že účastníci územního řízení nebudou stavbou obtěžováni nad míru přiměřenou poměrům a nebudou vážně ohrožováni ve výkonu svých práv. Správní orgán prvního stupně dospěl k tomu, že: a) Umístění stavby, půdorysný rozměr, výška a hmota odpovídají prostředí, do něhož je stavba umisťována, navrhované domy vycházejí z principů stávající zástavby a doplňují charakter a strukturu stávající rozvolněné zástavby a zachovávají pohodu bydlení na sídlišti Písečná. Stavební návrh plně respektuje požadavky na odstupy mezi budovami, denní osvětlení a proslunění budov. Realizací výstavby nedojde k zásahu do typických znaků charakteristiky místa a stavby se příznivě hmotově zapojí do stávající zástavby. Navrhované objekty zachovávají principy sídliště a návrh přináší také rehabilitaci veřejných ploch zeleně s parkovými a sadovými úpravami. Záměrem je také vytvoření parkového náměstí, kde by obyvatelé našli relaxační i společenské vyžití. Má být provedena i rekultivace centrálního prostoru sídliště. Veřejná prostranství budou obohacena o prvky zeleně a bude tak zvýšena hodnota daného území. Stavební projekt je podle správního orgánu prvního stupně v souladu s aktuálním trendem výstavby v Praze, který preferuje intenzivnější využití ploch uvnitř města při plném zachování stávající zástavby a aktivování jejího vnitřního potenciálu. Většina sídlišť zůstává nedokončeným konceptem a stavební projekt tak přesně naplňuje daný urbanistický trend výstavby. „Navrhovaná stavba tak, jakkoliv z povahy věci mění stávající prostředí, doplňuje charakter a strukturu sídliště, kdy jde o stavbu domů bytové funkce a toto sídliště rozvíjí.“ Navrhovaná stavba podle odůvodnění územního rozhodnutí „vychází z objemů a principů stávající zástavby a z urbanistického hlediska se do území začleňuje, stávající strukturu zástavby respektuje a přirozeně dotváří (soulad s čl. 4 odst. 1, 2 OTPP). b) Stavba bude umístěna v místě, kde je díky jeho vlastnostem, zejména poloze, tvaru, velikosti a základovým poměrům umožněno stavbu realizovat a následně bezpečně užívat. Velikost pozemku umožňuje umístění stavby a její realizaci a jsou také splněny požadavky územního plánu. Na plochách, které nejsou určeny k zastavění, budou vytvořeny podmínky pro růst vegetace v dostatečné míře pro dané území. Návrh nových domů mj. přinese i rehabilitaci veřejných ploch zeleně (soulad s čl. 7 OTPP). c) Vzájemné odstupy staveb ve smyslu čl. 8 odst. 1, 2 OTPP jsou dodrženy (viz výše bod 32. tohoto odůvodnění). Nově navrhované domy jsou podle územního rozhodnutí do stávající struktury vhodně umístěny a splňují odstupy od stávajících domů. Zmíněna jsou i souhlasná závazná stanoviska dotčených specializovaných správních orgánů. d) Architektonické ztvárnění stavby je v souladu s prostředím, do něhož se stavba umisťuje a dotčené orgány na úseku péče o životní prostředí a ochrany veřejného zdraví vyslovily se stavbou souhlas (soulad s čl. 13 odst. 1 OTPP). Dodrženy budou i požadavky čl. 23 OTPP, což vyplývá z akustické studie, podle které budou dodrženy hlukové limity pro danou lokalitu, a ze souhlasných stanovisek Hygienické stanice hl. m. Prahy (dále jen „HS“). (36) K námitkám, které uplatnili účastníci územního řízení včetně žalobců, správní orgán prvního stupně úvodem uvedl, že vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (OPVÚ), se ne zcela vztahuje na území hl. m. Prahy, jelikož na území hl. m. Prahy platí OTPP, které mají před OPVÚ aplikační přednost. Pouze pokud se OTPP nějaké problematice explicitně nevěnují, aplikují se subsidiárně OPVÚ (s tím se ztotožnil i žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí). (37) Vzhledem k tomu, že dne 5. 1. 2017 bylo k mj. k odvolání žalobců vydáno napadené rozhodnutí žalovaného, v němž žalovaný v zásadě zopakoval argumentaci, která je obsažena v odůvodnění územního rozhodnutí, městský soud níže shrne stěžejní závěry obou rozhodnutí (tj. územního rozhodnutí i rozhodnutí o odvolání proti němu) společně. Konkrétně se správní orgány k námitkám vzneseným účastníky územního řízení vyjádřily následovně: a) Co se týče argumentace korelující s žalobním bodem, zaprvé správní orgán prvního stupně uvedl, že umístění stavby není v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 OTPP. Navrhované domy vycházejí z principů stávající zástavby a tuto doplňují. Návrh je z architektonického hlediska vytvořen tak, že stavba se zcela bezproblémově zapojuje do existující urbanistické struktury. Stávající veřejné plochy zeleně jsou neudržované, nevyužívané a zpustošené a stavební záměr přispěje k jejich rehabilitaci a revitalizaci. Správní orgán prvního stupně argumentuje i přirozeným vývojem území a uzavírá, že účelem čl. 4 odst. 1 a čl. 13 odst. 1 OTPP není požadavek na neměnnost prostředí. Stavební záměr je v souladu se zmíněným pražským trendem zástavby, intenzivněji využívá volné plochy ve stávající zástavbě a tyto za plného respektování stávající zástavby obohacuje. Navržená stavba situaci v dané lokalitě nemůže zhoršit, naopak přispěje ke zvýšení atraktivity celého území. Správní orgán zde v zásadě opakuje závěry, které jsou shrnuty v bodě 35. a) tohoto odůvodnění. Na tyto závěry v napadeném rozhodnutí odkázal i žalovaný, a ač je podle něho jednou z hodnot původní koncepce sídliště Písečná je dostatek volného veřejného prostoru mezi objekty s klidnými zónami zeleně, navržená stavba urbanistickou koncepci stávající zástavby nenarušuje. Žalovaný v souvislosti s vyhovující formou navržené stavby a s jejím umístěním odkázal také na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 5. 2013, č. j. MCP8 147816/2012 (potvrzené rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 7. 2014, č. j. MHMP 1019491/2014), jímž byla v dané lokalitě umístěna stavba „Obytný soubor Písečná“, která s výstavbou „Bytových domů Písečná“ souvisí a bude s ní koordinována. b) Dále správní úřad prvního stupně došel k závěru, že stavba je v souladu s územním plánem a s cíli a úkoly územního plánování. Uvádí, že všechny inkriminované parcely se podle přílohy 1 ke změně územního plánu Z 1000/00, oddílu 6 odst. 1, oddílu 8 odst. 3 a oddílu 16 bodu 37, se dané území charakterizuje jako stabilizované zastavitelné území, které je tvořeno stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významné změny. Výstavba je limitována tak, že je možno realizovat pouze stavby, které budou mít formu zachování, rehabilitace a dotvoření stávající stavební struktury bez možnosti rozsáhlé stavební činnosti. Správní orgán prvního stupně uvádí, že zákon nedefinuje pojem rozsáhlá stavební činnost, ale že se jím rozumí například stavba nového rozsáhlého sídliště, které by rozměrově přesáhlo stávající stavební strukturu lokality Písečná, popř. stavba obchodního centra. Výstavbu dvou bytových domů s příslušenstvím nelze podle správního orgánu prvního stupně označit za rozsáhlou stavební činnost. Navrhovaná stavba nikterak nevybočuje z rázu stávající zástavby. Skutečnost, že se daná oblast nachází na území se zvýšenou ochranou zeleně, není závazným prvkem a ochranu zeleně lze zajistit formou náhradní výsadby. Navržená stavba navíc v lokalitě zachovává co nejvyšší možné množství zeleně. Správní orgán prvního stupně v tomto kontextu znovu opakuje, že součástí výstavby jsou i hřiště, přičemž dojde k rekultivaci stávající zeleně. Žalovaný doplnil, že obměna nebo dílčí doplňování stávající zástavby tedy není rozsáhlou stavební činností a je ve stabilizovaném území přípustná, přičemž uzavřel, že navržená výstavba není rozsáhlou stavební činností. Tento neurčitý právní pojem je otázkou výkladu správního orgánu a žalovaný se ztotožnil s tím, jak jej vyložil správní orgán prvního stupně. Pasáž územního plánu, která stanoví zvýšenou ochranu zeleně, je podle žalovaného pouze směrnou částí územního plánu, nikoli závaznou, a odstranění stávající zeleně a její částečné nahrazení stavbou je tedy možné. c) Ohledně odstupů mezi budovami správní orgán prvního stupně uvedl, co je řečeno v bodě 32. tohoto odůvodnění. Námitky účastníků řízení nejsou opodstatněné. Pokud jsou vůči sobě stěny objektů posunuty, nelze je považovat za protilehlé. Objekt B a bytový dům č. p. 455 a objekt C a bytový dům č. p. 455 a 456 podle územního rozhodnutí nemají ani částečně protilehlé stěny a odstupové normy se na ně nevztahují. Skutečnost, že mezi objektem C a stávající budovou č. p. 456 je odstup pouze 7,8 metru, není rozhodná, neboť se jedná pouze o rohy obou budov, nikoli protilehlé stěny, nadto protilehlé stěny, v nichž by byla nainstalována okna. Na rozestupy mezi těmito stavbami tudíž nelze vztáhnout požadavky OTPP. Odstupové vzdálenosti se navíc podle územního rozhodnutí neurčují tak, že by se celková výška objektu s ustupujícími podlažími přesunula k obvodovým stěnám. Je nutno poměřovat vzdálenost od každé stěny bytového domu s ustupujícími podlažími, kdy se poměřuje výška každé takovéto stěny s výškou nejbližšího objektu. Správní orgán prvního stupně zmínil také skutečnost, že všechny specializované správní orgány se stavbou vyjádřily svůj souhlas. Limity odstupů jsou splněny a byl zachován požadavek pohody bydlení. Žalovaný s touto argumentací souhlasil s tím, že vyplývá z koordinační situace, doložené stavebníkem v územním řízení. Smyslem čl. 8 odst. 2 OTPP je ochrana obytných místností, nikoliv holých stěn bez situovaných v obytných místnostech. Splněny byly i požadavky čl. 8 odst. 1 OTPP – v tomto směru žalovaný zmínil i souhlasná závazná stanoviska hygienických orgánů a orgánů požární ochrany a bezpečnosti a Studii proslunění a denního osvětlení z května 2011, která byla součástí územní dokumentace. d) Jak již vyplývá z výše naznačeného, podle správního orgánu prvního stupně není stavba ani v rozporu s čl. 4 a čl. 22 OTPP a požadavek na zachování kvality a pohody bydlení byl zachován. Z dokumentace vyplývá, že sousedé nebudou stavbou ohroženi nad únosnou míru přiměřenou lokálním poměrům a že nedojde ani k narušení výkonu jejich dalších práv. Umístění stavby bude mít na území pozitivní vliv a dojde ke zlepšení pohody bydlení. Správní orgán prvního stupně v tomto směru připomíná plánovanou revitalizaci zeleně a výstavbu hřišť a parkového náměstí a sadové úpravy, které neudržované, nevyhovující a zpustošené prostory stávající veřejné zeleně v lokalitě zvelebí. Není pravdou, že zeleň bude výstavbou likvidována. Podle správního orgánu prvního stupně nebylo zjištěno ani to, že by již byla daná lokalita nadlimitně hlukově zatížena a z akustické studie a stanoviska HS vyplývá, že se stavbou nadměrné hlukové zatížení spojeno nebude, neboť hlukové limity jsou splněny (mezi 7 a 21 hodinou podle studií nedojde k hlukovým imisím nad povolenou hranici 65 dB a podmínka nepřekročení této hranice byla vtělena i do územního rozhodnutí). Dále ze stanoviska HS vyplývá, že lokalita nebyla ještě před započetím územního řízení nadlimitně hlukově zatížena. Hlukové imise budou podle akustické studie a souvisejících výpočtů minimální. K nadlimitnímu zhoršení pohody bydlení tedy v souvislosti s výstavbou nedojde. Správní orgán prvního stupně doplnil, že vzhledem k tomu, že stanovisko HS bylo vydáno dne 19. 5. 2011, tj. za účinnosti nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, které pozbylo účinnosti ke dni 1. 11. 2011, nemělo být vycházeno z nařízení vlády č. 272/2011 Sb. a HS postupovala správně. Žalovaný tyto závěry aproboval a uvedl, že v návaznosti na souhlasné stanovisko HS, potvrzené Ministerstvem zdravotnictví, nebylo zjištěno, že realizací stavebního záměru nedojde k navýšení stávající hodnoty hlučnosti nad hodnoty hygienických limitů. e) K argumentaci související se sedmým žalobním bodem správní orgán prvního stupně uvedl, že v žádosti o vydání územního rozhodnutí byly na jednom z nenazvaných listů uvedeny všechny pozemky, které jsou ohledně navržené výstavby specifikovány ve výroku územního rozhodnutí. Stavebník byl tedy ve smyslu správního řádu vyzván k odstranění tohoto nedostatku, přičemž správní orgán prvního stupně požadoval, aby byly pozemky popsané v žádosti a nenazvaném listu vypsány do přílohy žádosti, tedy zkompletovány. Stavebník tento formální nedostatek odstranil dne 5. 12. 2012 dodatečným přípisem. Nejednalo se tedy o nepřípustné rozšíření žádosti o vydání územního rozhodnutí. Také žalovaný uvedl, že odstranění nedostatků žádosti nelze považovat za rozšíření žádosti. Nepřesnost ve výčtu pozemků uvedených v oznámení o zahájení řízení nelze považovat za rozšíření žádosti o povolení umístění stavby. f) K další námitce popsané částečně v sedmém žalobním bodě (nedostatečná identifikace výkresů, na něž se odkazuje ve výroku územního rozhodnutí) správní orgán prvního stupně uvedl, že ani ze stavebního zákona, ani z vyhlášky č. 503/2006 Sb. nevyplývá, že by grafická příloha rozhodnutí o umístění stavby musela být nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, která by se měla doručovat účastníkům územního řízení. Grafická příloha nemá formu rozhodnutí a jedná se pouze o technickou pomůcku, která účastníkům řízení usnadní představu o jeho předmětu. Jedná se toliko o listinu, kde se umístění stavby vyznačí graficky. Povinnost, aby správní orgány rozesílaly grafickou přílohu jako součást rozhodnutí, není nikde stanovena. Správní orgán prvního stupně dále uvedl, že z ust. § 90 stavebního zákona, ani z ust. § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb. nevyplývá, že by ve výroku územního rozhodnutí měla být uvedena konkrétní čísla vypracovaných výkresů, které jsou obsahem dokumentace. Z ust. § 9 odst. 5 citované vyhlášky pramení pouze to, jaký má být obsah výkresů. Žalovaný dodal, že z ust. § 3 odst. 2, 4 citované vyhlášky je patrno, že se grafické přílohy žádosti a dokumentace k žádosti přikládají ve dvou vyhotoveních. Pokud má stavebník povinnost předložit dvě vyhotovení grafické přílohy žádosti a jedna z nich se stavebníkovi po právní moci územního rozhodnutí zasílá zpět, přičemž druhou stavební úřad archivuje, nelze grafickou přílohu žádosti považovat za součást rozhodnutí, která by měla být doručována účastníkům územního řízení. Formální nedostatky identifikace výkresů žalovaný odstranil změnou územního rozhodnutí, provedenou výrokem III. napadeného rozhodnutí. g) K žalobnímu bodu zaosmé žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 16 uvedl, že je pravdou, že některé podklady pro územní rozhodnutí byly do správního spisu doloženy až po konání ústního jednání (po 19. 7. 2013), ale z jejich obsahu je zřejmé, že jimi došlo pouze k prodloužení platnosti původně vydaných stanovisek příslušných správních orgánů. Správní orgán prvního stupně tedy nerozhodoval na základě jiného skutkového stavu než toho, s nímž byli účastníci územního řízení seznámeni při ústním jednání. IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení a jejich postavení v řízení; replika žalobců k vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení (38) Stavebník (osoba zúčastněná na řízení č. 95) uplatnil v řízení o přezkum napadeného rozhodnutí práva osoby zúčastněné na řízení ve smyslu ust. § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a rovněž se věcně vyjádřil k podané žalobě, přičemž navrhl její zamítnutí. K žalobním námitkám se stavebník vyjádřil v zásadě totožně, jako správní orgán prvního stupně a žalovaný. (39) Dalších 94 shora označených zúčastněných osob v tomto řízení vystoupilo na podporu žalobců. Tyto zúčastněné osoby vyjadřují toliko obecný souhlas se žalobním návrhem na zrušení správních rozhodnutí a nijak rozsáhleji věcně neargumentují. Jejich podání poukazují na účelovost územního řízení, nepřípustnost navržené stavby i na to, že odstupové prostory mezi stávající zástavbou jsou místními obyvateli využívány. Ohledně problematiky doručování tomuto vysokému počtu zúčastněných osob městský soud uvádí, že s. ř. s. upravuje dvě podmínky, při jejichž splnění může správní soud rozhodnout, že osoby zúčastněné na řízení mohou svá práva uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce podle ust. § 34 odst. 5 s. ř. s. První podmínkou je, že počet osob zúčastněných na řízení je mimořádně vysoký (řádově by mělo jít o stovky či tisíce osob – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 6/2010-201). Druhou podmínkou je, že jednotlivým výkonem práv osob zúčastněných na řízení by mohl být ohrožen rychlý průběh řízení. Mezi první a druhou podmínkou musí existovat kauzální nexus, čili ohrožení rychlého průběhu řízení jednotlivým výkonem práv osob zúčastněných na řízení musí být důsledkem mimořádně vysokého počtu těchto osob. Obě dvě podmínky jsou formulovány poměrně neurčitě a je třeba vykládat je restriktivně a aplikaci komentovaného ustanovení vyhradit jen výjimečným případům. (40) Jak bylo avizováno, v této správní věci se většina zúčastněných osob, v zásadě jen připojila k žalobě na její podporu a tyto osoby nijak rozsáhle neargumentovaly (vyjma stavebníka – zúčastněné osoby č. 95). Výkonem práv těchto osob tedy není ohrožen rychlý průběh řízení, a není tedy proto dána podmínka pro aplikaci ust. § 34 odst. 5 s. ř. s. Ideálním prostředkem k obeznámení zúčastněných osob o průběhu soudního řízení je tedy doručování vyvěšením. Předpoklady uvedené v § 42 odst. 4 s. ř. s. jsou splněny, neboť je zřejmé, že adresné doručování 94 zúčastněným osobám by bylo neúměrně zdlouhavé, nákladné a administrativně náročné. Z důvodu, že u zúčastněné osoby č. 95 (u stavebníka) je postaveno na jisto, že se meritorní rozhodnutí městského soudu v této věci závažným způsobem dotkne jejích práv a zájmů, byla stavebníkovi rozhodnutí vygenerovaná v tomto soudním řízení doručována vždy adresně, přičemž nejinak tomu bude i ohledně tohoto rozsudku ve věci samé (k tomu viz také usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 115/2011-168). Vzhledem k tomu, že žalobě je vyhověno, postačí ostatním zúčastněným osobám tento rozsudek doručit podle ust. § 42 odst. 4 s. ř. s. (41) Ve svém vyjádření k žalobě stavebník (zúčastněná osoba č. 95) předně uvedl, že pokud žalobci namítají rozpor stavby s územním plánem, měli tyto své obecné námitky vznést právě proti samotnému územnímu plánu, nikoli proti konkrétnímu územnímu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a napadenému rozhodnutí žalovaného. Ohledně tvrzeného nesouladu stavby s územním plánem zúčastněná osoba č. 95 dále uvedla, že navržená výstavba není rozsáhlou stavební činností a že žalobci pouze obecně a účelově tvrdí, že se o rozsáhlou stavební činnost jedná, aniž by vzali v úvahu, že oproti kapacitě stávajících domů na sídlišti jde o takovou stavební činnost, která nepřesahuje stávající strukturu a tuto naopak doplňuje a přirozeně rozvíjí. (42) Splnění požadavku na ochranu souvislých ploch zeleně podle zúčastněné osoby č. 95 vyplývá z dokumentace k územnímu rozhodnutí, ve které se počítá s integrací zeleně. Z vyjádření odboru územního plánu MHMP č. j. S-MHMP 378759/2011/OUP, ze dne 9. 5. 2011, dále vyplývá, že dokumentace není v rozporu s funkčním využitím územního plánu a že vzhledem k tomu, že záměr leží v území se zvýšenou ochranou zeleně, je třeba usilovat o její co nejvyšší možné zachování v dané lokalitě; nezastavěné části pozemků, které nebudou využité jako předzahrádky, se tedy sadově upraví a zakomponují k plochám veřejné zeleně, tj. k volně rostoucím zeleným rostlinám ve veřejně přístupných plochách v intravilánu obce, jež slouží k obecnému užívání každého. Namítají-li dále žalobci zásah do území s ochranou souvislých ploch zeleně podle územně plánovací dokumentace, lze v této souvislosti reagovat, že se jedná o pasáž územního plánu, která je toliko směrná a nikoli závazná. (43) Zúčastněná osoba č. 95 dále uvedla, že navrhované stavby díky své modernosti dotváří strukturu stávajícího okolí a na struktuře území jako celku nic nezmění, když toto území doposud bylo a nadále i bude zastaveno zástavbou určenou převážně pro bydlení. Od účelu okolních staveb se navrhovaná stavba nijak zásadně neodlišuje a vychází z objemů, principů a struktury stávající zástavby a z urbanistického hlediska se do území vhodně začleňuje. Umístěné stavby vhodným způsobem reagují na charakter a strukturu této zástavby a nenarušují urbanistické a architektonické hodnoty v daném území a tyto doplňují. Z ust. čl. 4 odst. 1 a 13 odst. 1 OTPP podle zúčastněné osoby č. 95 vyplývá, že navrhovaná stavba by měla být v souladu s charakterem a strukturou dosavadní zástavby a vhodně na ni reagovat, což je v daném případě splněno. Skutečnost, že se navrhovaná stavba v určitých vlastnostech odlišuje od svého okolí, ještě neznamená, že stavba vhodným způsobem nereaguje na charakter a strukturu stávající zástavby. Přistoupení na výklad žalobců by vedlo k prakticky celkovému zastavení nové výstavby. Obsahově totožné námitky žalobců již byly vypořádány a zamítnuty v územním řízení. (44) Ohledně odstupů mezi budovami zúčastněná osoba č. 95 odkázala na rozhodnutí správních orgánů a uzavřela, že z urbanistického, architektonického, provozního i stavebně technického hlediska jsou vzájemné odstupy těchto staveb dostatečné a souladné s normami. (45) Zúčastněná osoba č. 95 má také za to, že bude zachována i pohoda bydlení. V daném případě stavební úřad na základě dokumentace k územnímu rozhodnutí, jejíž součástí jsou odborné studie, a to studie denního proslunění a osvětlení, akustické studie, rozptylové studie, posouzení zhodnocení nárůstu dopravy, včetně souhlasných stanovisek dotčených orgánů chránící veřejné zájmy uvedené ve zvláštních právních předpisech, tuto problematiku posoudil a dospěl k závěru, že pohoda bydlení, přestože dojde k její kvalitativní změně, zachována bude. Vyjma svých tvrzení žalobci nepředložili podle zúčastněné osoby č. 95 jediný důkaz o tom, že by mělo být s navrženou stavbou spojeno nezachování pohody bydlení. Podle zúčastněné osoby č. 95 také požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat, protože určitá zatížení okolí způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takového zatížení snášeli, je-li přiměřené místním poměrům. Zúčastněná osoba č. 95 také připomněla, že každý vlastník má na svém pozemku, který je určen k zastavění, právo stavby za předpokladu splnění zákonných podmínek stavby. (46) K námitce spojené se zvýšením hlukových imisí zúčastněná osoba č. 95 uvedla, že ochrana veřejného zájmu ve vztahu k povolené hladině hluku je předmětem ochrany specializovaných správních orgánů, které stavbu z těchto hledisek posoudily kladně. Žalobci pouze bez dalšího předpokládají, že předmětná nová zástavba povede k neúměrnému zvýšení hlukových imisí. (47) V kontextu vytýkaného nedoručení grafické přílohy žádosti o vydání územního rozhodnutí účastníkům územního řízení spolu s územním rozhodnutím zúčastněná osoba č. 95 odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013 ve věci sp. zn. 4 As 18/2012, v němž je mj. uvedeno: „Nicméně stěžovatel byl v územním řízení řádně seznámen s kompletní dokumentací předloženou žadatelem, tedy i s výkresem č. B. 2 obsahujícím koordinační situaci. O tom svědčí skutečnost, že vůči umístění stavby parkoviště v areálu Nemocnice Havlíčkův Brod jako vlastník sousedního pozemku, na němž se nachází jeho rodinný dům, uplatil celou řadu námitek. […] Ačkoliv tedy v dané věci nebylo stěžovateli v rozporu se stavebním zákonem a vyhláškou č. 503/2006 Sb. doručeno rozhodnutí o umístění stavby s grafickou přílohou obsahující celkovou situaci v měřítku katastrální mapy, nemohlo mít toto pochybení stavebního úřadu žádný vliv na přezkoumatelnost či zákonnost jeho rozhodnutí. Proto Nejvyšší správní soud ani v tomto směru neshledal podmínky pro zrušení rozsudku krajského soudu a případně i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.”. (48) K procesnímu nedostatku, který má spočívat v nepřípustném rozšíření žádosti o vydání územního rozhodnutí zúčastněná osoba č. 95 uvedla, že se jednalo o odstranění formálních vad žádosti, nikoli o její nepřípustné rozšíření. Z územního rozhodnutí navíc zcela jednoznačně vyplývá jak druh a účel stavby, tak i parcelní čísla pozemků, na nichž byla stavba umístěna. (49) Stran žalobního bodu zaosmé zúčastněná osoba č. 95 konstatovala totéž, co žalovaný [srov. bod 37. g) tohoto odůvodnění]. (50) Žalobci v replice k vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné č. 95 předně uvedli, že trvají na své žalobě a v ní obsažené argumentaci. (51) Doplnili, že nemohou brojit proti samotnému územnímu plánu; v něm je daná lokalita definována jako stabilizované území, na němž mají být dodržována určitá kritéria výstavby, která jsou však popřena a územní rozhodnutí tak bylo vydáno v rozporu s územním plánem. Navrhované stavby jsou sice stejného účelu, jako stavby stávající (jsou určeny pro bydlení), ale to podle žalobců nijak nevyvrací, že umístění dalších objemných novostaveb mezi stávající výstavbu již není ani žádoucí, ani přípustné. Stávající zástavba nenastavila měřítko pro případné budoucí stavby, ale naopak vyčerpala urbanisticky přijatelnou míru zastavěnosti a není určena k následování dalšími rozsáhlými stavbami. Území je podle žalobců využito stavbami pro bydlení, a proto se jedná o plochu OB (čistě obytné); jde však zároveň o plochu stabilizovanou, neboť v územním plánu není stanovena míra využití tohoto území, které je již kompletně dotvořeno, a v němž územní plán nepředpokládá významný rozvoj. Pokud by územní plán měl za to, že je v místě přípustné situovat další objemné bytové domy, stanovil by pro dané území míru využití území. Ta však stanovena není a jedná se tedy o území s již stabilizovanou hmotovou strukturou a pro další objemnou výstavbu zde již tedy není prostor. Stavebník ani správní orgány pak neuvádějí žádné relevantní úvahy k tomu, v čem navržená stavba stávající výstavbu dotváří a přirozeně rozvíjí (vyjma plánovaných úprav zeleně, která by v místě po provedení výstavby zbyla). (52) K tvrzení správních orgánů a stavebníka, že další z regulativů územního plánu, jehož porušení je namítáno (území se zvýšenou ochranou zeleně), je pouze v části směrné územního plánu, žalobci uvádějí, že podkladem pro rozhodování stavebních úřadů jsou závazné i směrné části územně plánovací dokumentace. Není přitom rozhodné, zda jsou tyto pojmy územního plánu nějak blíže definovány nebo nikoli, neboť i bez podrobnější definice je zřejmé, že se v dané ploše má chránit stávající zeleň (zde sídlištní zeleň mezi domy). Tato stávající zeleň by tedy měla zůstat zachována a nemělo by docházet k jejímu zastavování. Ochranou zeleně potom nelze rozumět její zastavění bytovými domy. (53) Ohledně odstupů domů žalobci doplnili, že odstup objektu B od domu č.p. 449 činí pouze 25 m, ačkoli výška stěny domu č.p. 449 činí 26,11 m (podle předložené dokumentace i podle žalovaného je horní hrana atiky objektu č. 449 v úrovni 320,990 m.n.m – 294,880 m.n.m. = 26,11 m). Odstup uvedený ve výkresu není vyznačen na nejkratší spojnici těchto staveb (viz čl. 8 odst. 9 uvedené vyhlášky); uvedenou vzdálenost je nutno měřit od předsazené části fasády domu na pozemku p. č. 1083/10. Odstup budovy B od stavby č. p. 455 je také nedostatečný, neboť tento odstup činí 17,5 m, ačkoli výška stěny domu č.p. 455 činí přes 27 m. Ani zde vzdálenosti uvedené v dokumentaci neodpovídají čl. 8 odst. 9 OTPP, neboť nejsou měřeny na nejkratší spojnici obou staveb. V tomto kontextu žalobci akcentují, že za protilehlé je nutno považovat i stěny, které jsou vůči sobě částečně posunuty. Požadavek čl. 8 odst. 2 OTPP se tedy v tomto případě uplatní, stejně jako v případě odstupů budovy C od stávajících domů č.p. 455 a č.p.

456. Odstup objektu C od domu č.p. 455 činí cca 10 m, ačkoli výška stěny domu č.p. 455 činí cca přes 27 m. Odstup objektu C od domu č.p. 456 činí 7,8 m., ačkoli výška stěny domu č.p. 456 činí cca 26 m. I zde žalobci připomínají, že za protilehlé je nutno považovat i stěny, které jsou vůči sobě částečně posunuty. Podle žalobců nemůže být z obecných hledisek urbanistických, architektonických a zachování pohody bydlení přípustné, aby stavby bytových domů o 8 – 9 podlažích byly vzdáleny od jiné stavby jen cca 7 – 10 m. (54) Dále žalobci uvádějí, že za situace, kdy bude stávající sídliště přehuštěno novou výstavbou, zcela určitě dojde k neúměrnému zhoršení pohody bydlení, nikoli k jejímu zachování. V tomto smyslu zdůrazňují – souhrnně řečeno – zejména navýšení hlukové a emisní zátěže, odstranění zeleně, zhoršení světelných podmínek ve stávajících domech a nevyhovující odstupy staveb. (55) Žalobci zopakovali, že z podkladů založených ve spise (dokumentace k územnímu rozhodnutí, bod Hluk z dopravy) vyplývá, že v dané lokalitě je již v současné době (i po započtení korekce pro hlavní komunikace, kterou zde však započíst nelze) nepřípustně překročena nejvýše přípustná hladina hluku podle nařízení vlády č. 272/2011 Sb., a to u několika objektů až o 9,2 dB (hlukové limity pro umisťovanou stavbu v chráněném venkovním prostoru činí Laeqp = 55 dB přes den a 45 dB v noci, přičemž tento limit v chráněném venkovním prostoru jak stavby umisťované, tak i staveb okolních splněn není). Dotčené orgány nijak nereagovaly na to, že hlukové limity pro danou oblast byly nesprávně stanoveny. Správní orgány operovaly tím, že hlukové limity pro danou stavbu v chráněném venkovním prostoru jsou: Laeqp = 60 dB přes den a 50 dB v noci, ačkoli hlukové limity pro umisťovanou stavbu v chráněném venkovním prostoru činí: Laeqp = 55 dB přes den a 45 dB v noci, přičemž tyto limity v chráněném venkovním prostoru (jak stavby umisťované, tak i staveb okolních) splněny nejsou. Závazná stanoviska jsou sice souhlasná, ale v daném místě je z hlediska hluku již překročeno únosné zatížení území. Stavba by tomuto nadlimitnímu zatížení území z hlediska ochrany veřejného zdraví přitížila, což je nepřípustné. Stávajícímu nadlimitnímu hlukovému zatížení se pak HS ani ministerstvo zdravotnictví ve svých inkriminovaných závazných stanoviscích nevěnují. (56) Závěrem žalobci uvádějí, že pokud je podle právních předpisů i podle samotného správního rozhodnutí nějaký dokument přílohou rozhodnutí, tvoří s rozhodnutím jeden celek a musí být s daným rozhodnutím doručován. Jestliže správní orgán učiní nějaký výkres přílohou svého rozhodnutí, potom jej musí i s rozhodnutím doručovat. Z právních předpisů nevyplývá, že že by se grafická příloha rozhodnutí měla doručovat jen stavebníkovi, neboť pouze stavebníkovi se doručuje jen ověřená grafická příloha rozhodnutí po nabytí právní moci rozhodnutí (spolu s vyznačením právní moci). Žalobci doplňují, že správnímu orgánu nepřísluší rozhodovat o tom, se kterými podklady svého rozhodnutí účastníky řízení seznámí a se kterými nikoli, neboť tato povinnost platí ve vztahu ke všem podkladům pro rozhodnutí. Správní orgán nemůže posuzovat, do jaké míry mění doplněné podklady předmět řízení, neboť to by znamenalo libovůli správního orgánu. Je přitom na účastnících řízení, aby vyhodnotili, zda se doplněné podklady dotýkají toho, co namítají nebo nikoli, a zda se k podkladům vyjádří. V. Soudní přezkum (57) Před vlastním posouzením věci městský soud připomíná, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu soudy nemusí nutně reagovat na každý dílčí argument uvedený v žalobě. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a celkovým smyslem žalobní argumentace (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Podstatné je, aby správní soud v odůvodnění rozhodnutí postihl všechny stěžejní námitky účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i reakce na některé dílčí a související námitky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014 č. j. 7 Afs 85/2013-33). Správní soud rovněž může pro stručnost odkázat na část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, s nímž se ztotožní. Jak uvedl Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68.; srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015 č. j. 9 As 221/2014-43, či ze dne 25. 2. 2015 č. j. 6 As 153/2014-108). (58) Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně prvoinstančního rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve stejných intencích byla přezkoumána i inkriminovaná a výše citovaná závazná stanoviska HS a Ministerstva zdravotnictví, která sloužila jako podklad územního rozhodnutí a navazujícího rozhodnutí žalovaného. (59) Vzhledem k tomu, že žalovaný, žalobci ani zúčastněné osoby se v poskytnuté lhůtě nevyjádřili v tom smyslu, že by nesouhlasili s rozhodnutím městského soudu bez nařízení jednání, postupoval městský soud podle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl bez nařízení jednání. (60) Po seznámení se s argumentací účastníků řízení a správním spisem dospěl městský soud k závěru, že žaloba je důvodná. Povinnostem, které jsou stanoveny v normách právních předpisů níže citovaných, žalovaný ani správní orgán prvního stupně nedostály. Obě dotčená rozhodnutí stavebních úřadů jsou nepřezkoumatelná a jejich odůvodnění jsou vnitřně rozporná (o těchto nedostatcích bude souhrnně pojednáno i níže v bodě 104. tohoto odůvodnění). (61) K žalobnímu bodu zaprvé městský soud uvádí: (62) Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR [m]inisterstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. (63) Podle § 43 odst. 5 stavebního zákona [ú]zemní plán je závazný pro pořízení a vydání regulačního plánu zastupitelstvem obce, pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí. Poskytování prostředků z veřejných rozpočtů podle zvláštních právních předpisů na provedení změn v území nesmí být v rozporu s vydaným územním plánem. Územní plán hlavního města Prahy je závazný též pro územní plán vydaný pro vymezenou část území hlavního města Prahy. (64) Podle § 79 odst. 1 stavebního zákona [r]ozhodnutí o umístění stavby vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. (65) Podle § 90 stavebního zákona [v] územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu: a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. (66) Podle § 92 odst. 2 stavebního zákona [n]ení-li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90 nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne. (67) Podle § 2 odst. 4 správního řádu [s]právní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. (68) Podle § 50 odst. 3, 4 správního řádu [s]právní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. (4) Pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. (69) Podle § 68 odst. 2 správního řádu [v] odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. (70) Podle čl. 4 odst. 1 OTPP [p]ři umísťování staveb a jejich začleňování do území musí být respektována omezení vyplývající z právních předpisů chránících veřejné zájmy a předpokládaný rozvoj území, vyjádřený v územně plánovací dokumentaci, popřípadě v územně plánovacích podkladech. Umístění staveb a míra zastavění pozemku musí odpovídat urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a požadavkům na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí. Umístěním stavby a jejím následným provozem nesmí být nad přípustnou míru obtěžováno okolí, zejména v obytném prostředí a ohrožována bezpečnost a plynulost provozu na přilehlých pozemních komunikacích a na dráhách. (71) Podle čl. 13 odst. 1 OTPP [a]rchitektonické ztvárnění, dispoziční, konstrukční a materiálové řešení staveb musí být v souladu s jejich významem a umístěním a s požadavky na jejich užívání a životnost. U staveb umísťovaných do prostředí již existující zástavby musí urbanistické a architektonické řešení vhodným způsobem reagovat na charakter a strukturu této zástavby. (72) Podle § 20 odst. 1 OPVÚ [v] souladu s cíli a úkoly územního plánování a s ohledem na souvislosti a charakter území je obecným požadavkem takové vymezování pozemků, stanovování podmínek jejich využívání a umisťování staveb na nich, které nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území. (73) Správní orgán prvního stupně (i žalovaný, který jeho nedostačující odůvodnění v zásadě pouze převzal) v ohledu souladu, resp. nesouladu novostavby s urbanistickým charakterem stávající zástavby toliko bez dalšího konstatoval, že navrhovaná stavba se bezproblémově zapojuje do stávající nemoderní zástavby a tuto rozvíjí a zvelebuje. Jak správní orgány k tomuto závěru dospěly, však z odůvodnění jejich předmětných rozhodnutí patrno není. (74) Ačkoli se v daném případě jedná o novostavbu komplexu dvou bytových domů k bydlení, které jsou velikostně srovnatelné, až rozměrnější, než stávající panelové domy, správní orgán prvního stupně se prakticky vůbec nezabýval tím, že dané sídliště bylo navrženo jako jeden celek, že odstupy mezi stávající zástavbou mají svůj zásadní význam nejen z hlediska statiky stávající zástavby, ale že žalobci tyto faktory po celou dobu územního řízení konstantně namítali, a to nejen v odvolání proti územnímu rozhodnutí, ale již v námitkách, které řádně a včas vznesli před vydáním územního rozhodnutí (mj. s odkazem na vyjádření statika Josefa Šebka, CSc., ze dne 20. 9. 2009). Žalovaný pak sice v napadeném rozhodnutí dospěl k tomu, že jednou z hodnot původní koncepce sídliště Písečná je dostatek volného veřejného prostoru mezi objekty s klidnými zónami zeleně, ale tento svůj závěr sám zcela popřel tím, že s opakovaným odkazem na územní rozhodnutí bez dalšího odůvodnění uzavřel, že umístění souboru devíti a šestipodlažního bytového domu s více než 50 byty, podzemní garáží a dalším příslušenstvím, s dosavadní ustálenou urbanistickou koncepcí sídliště plně koresponduje. Popřena byla i teze správního orgánu prvního stupně, že územní plán a územní řízení má chránit a rozvíjet přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví, chránit krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti, určovat podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťovat ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků, zajistit, aby v nezastavěném území byly v souladu s jeho charakterem umisťovány jen určené stavby, zařízení a jiná opatření. (75) Odůvodnění obou dotčených správních rozhodnutí (napadeného i prvoinstančního) je u takto urbanisticky sporného případu obsahově zcela nedostatečné. Správní orgán prvního stupně neuvedl, jak posoudil soulad stavby s výše citovanými ustanoveními OTPP, která stanoví nároky na začlenění staveb do území. U staveb umisťovaných do prostředí již existující zástavby musí urbanistické a architektonické řešení vhodným způsobem reagovat na charakter a strukturu této zástavby, což v daném případě není splněno, jelikož stavba je nejen necitlivě vsazena mezi stávající zástavbu, ale je také v rozporu s územním plánem, jak bude ještě níže rozvedeno. Umisťovaný soubor budov je spíše než kompozičním a hmotovým doplňkem dodatečně navrženou součástí sídlištní zástavby. Nelze jej pokládat za pozvolný přechod od sídlištní zástavby k zástavbě rodinné ani za dotvoření či rehabilitaci stávající zástavby. Městský soud uzavírá, že za zachování a přiměřenou revitalizaci stávajícího urbanistického konceptu sídliště Písečná, jehož jednou z hodnot je dostatek volného veřejného prostoru mezi objekty s klidnými zónami zeleně, nelze pokládat umístění předmětného souboru bytových domů, které by naopak tuto stávající koncepci sídliště Písečná nevratně narušilo, neboť tyto novostavby by byly situovány přímo ve volných prostorech mezi jednotlivými stávajícími objekty, které neslouží k takto rozsáhlé zástavbě. Se žalobci lze souhlasit i v tom, že správní orgán prvního stupně – co se týče této problematiky – své rozhodnutí odůvodňuje zcela irelevantní a obecnou argumentací týkající se stávajícího rázu daného území a jeho potřebné dynamiky ve smyslu aktuálního trendu výstavby v Praze (viz str. 43 a 44 územního rozhodnutí). Tyto aspekty však ust. § 90 stavebního zákona stavebnímu úřadu v rámci řízení o povolení umístění stavby hodnotit neukládá a nelze jimi tedy odůvodňovat, že navržená stavba je s tímto ustanovením stavebního zákona v souladu. (76) Zvolený postup správních orgánů je nejen v rozporu s výše citovanými ustanoveními stavebního zákona a OTPP, ale též z rozporu se zásadou legitimního očekávání, zakotvenou v ust. § 2 odst. 4 správního řádu. Za situace, kdy žalovaný v jiném územním řízení ve svém rozhodnutí č. j. MHMP 73590/2004/OST/No, ze dne 17. 8. 2004 (výstavba projektu s názvem „Bytový dům Okno do Prahy, Praha 8, Troja, Písečná“), dospěl k závěru, že nesouladným s architektonicko- urbanistickou povahou sídliště Písečná je umístění jednoho šestipodlažního bytového domu, není možné v obdobné věci dojít k naprosto opačnému závěru, nadto ohledně rozměrnější stavby, a ani tento opačný názor náležitě neodůvodnit. V tomto kontextu lze zmínit i rozhodnutí žalovaného, na které odkazují žalobci, tj. správní akt ze dne 6. 10. 2006, sp. zn. S-MHMP 298956/2006/OST/Ch/Bd (výstavba projektu s názvem „Bytový dům – Troja, Sosnovecká“, závěry rozhodnutí žalovaného potvrzeny Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9. 3. 2011 č. j. 2 As 98/2010-44), jímž bylo zamítnuto umístění stavby nevhodně zahušťující stávající urbanistickou strukturu sídliště v oblasti ulice Sosnovecká, která taktéž vytvářela jeden urbanistický celek, stejně jako je tomu v případě sídliště Písečná. (77) Adekvátní není odkaz žalovaného na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 5. 2013 č. j. MCP8 147816/2012 (potvrzené rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 7. 2014 č. j. MHMP 1019491/2014), jímž správní orgán prvního stupně na daném sídlišti umístil stavbu „Obytný soubor Písečná“. Potvrzující rozhodnutí žalovaného v této věci bylo z podobných důvodů, které nyní vede městský soud ke zrušení dotčených správních rozhodnutí v rámci tohoto soudního přezkumu, zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. 7 As 143/2017-75. Závěry obsažené v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu je pak v mnoha ohledech možno aplikovat i na případ stavby „Bytové domy Písečná, Praha 8 – Troja“. Podané žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2014 č. j. MHMP 1019491/2014 byl navíc dne 7. 10. 2014 ve věci městského soudu sp. zn. 6 A 179/2014, která předcházela vydání citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 143/2017-75, přiznán odkladný účinek. Žalovaný tak odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 5. 1. 2017 neměl stavět na svém rozhodnutí ze dne 17. 7. 2014, č. j. MHMP 1019491/2014, jelikož jeho právní účinky byly ke dni 7. 10. 2014 suspendovány usnesením městského soudu. (78) Městský soud nesdílí ani to, jak se správní orgán prvního stupně a následně žalovaný vypořádali s námitkou na porušení výše citovaného § 20 odst. 1 OPVÚ. Oba správní orgány pouze uvedly, že daná vyhláška nemá na území hlavního města Prahy platnost, neboť tam platí vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy – OTPP. Žalobci však poukazovali na to, že OPVÚ lze na území hlavního města Prahy aplikovat subsidiárně, s čímž městský soud souhlasí. Je třeba taktéž uvést, že i sám správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí subsidiární aplikaci vyhlášky OPVÚ připustil (v případech, kdy nelze aplikovat vyhlášku OTPP – viz str. 42 územního rozhodnutí). Není tedy důvod, aby v územním rozhodnutí absentovalo přezkoumání námitky žalobců, že navržená stavba odporuje ust. § 20 odst. 1 OPVÚ. Závěr, že tato vyhláška není na území hl. m. Prahy vůbec aplikovatelná, který aproboval žalovaný, je nesprávný. Městský soud připomíná, že ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy vydávají na základě čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR vyhlášky s celostátní působností, a to na základě zákona, v jeho mezích a jsou-li k tomu konkrétním zákonem zmocněny a jen v mezích zákonného zmocnění. Nařízení obce vydané v přenesené působnosti (na základě čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR) je závazné vždy jen na území územně samosprávného celku, resp. ve správním obvodu obce s rozšířenou působností, a má tedy menší právní sílu, než obecně závazný, prováděcí právní předpis ministerstva. Vztah speciality nařízení obce v přenesené působnosti k právnímu předpisu ministerstva tak nemůže vzniknout, neboť norma nižší právní síly nemůže být speciální k normě vyšší právní síly. (79) Důvodný je rovněž druhý žalobní bod. Z označených ustanovení územního plánu vyplývá, že [v]e stabilizovaném území není stanovena míra využití území; z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnost (příloha č. 1, oddíl 8, odst. 3 změny územního plánu), resp. že [s]tabilizované území je zastavitelné území, které je tvořeno stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný rozvoj (oddíl 16, odstavec 37 téže přílohy). (80) Jak přitom vyplývá z obsahu správního spisu, žalobci v celém územním řízení (srov. např. rozsáhlou argumentaci žalobců v odvolání či námitkách vznesených v územním řízení) konstantně poukazovali na nesplnění uvedených podmínek stanovených v územním plánu pro stabilizované území, do kterého má být stavba umístěna. Mj. uváděli, že území, do kterého má být stavba umístěna, je územím stabilizovaným, ve kterém je možno provádět pouze zachování, dotvoření a rehabilitaci stávající urbanistické struktury, a že předmětnou stavbu nelze označit za zachování, dotvoření nebo rehabilitaci stávající urbanistické struktury. Městský soud k této zcela případné argumentaci doplňuje, že jelikož je dané území již kompozičně dotvořeno stávající zástavbou, nelze uvažovat o dalším dotváření jeho struktury, o kterém ve vztahu k povolení umístění navržené stavby hovoří stavebník a správní orgány. Rehabilitací či zachováním daného území by pak bylo možno rozumět znovunavrácení funkcí stávajícím objektům. Za územním plánem předpokládanou úpravu stávajícího území tedy nelze považovat umístění předmětného souboru obytných domů s příslušenstvím. Územní plán přitom zapovídá provádět v daném území rozsáhlou stavební činnost, resp. významný rozvoj. Z rozsudků městského soudu ze dne 26. 5. 2016 č. j. 8 A 13/2013-60, resp. ze dne 7. 11. 2018 č. j. 11 A 4/2018-108 dále vyplývá, že rozhodnutí o umístění stavby musí být řádně odůvodněno, zejména uvedením, proč zamýšlená stavba svým charakterem a rozměry nevybočuje z limitů daných územním plánem. Pokud územní plán umožňuje umístit stavbu pouze za splnění určitých podmínek, pak se jejich splněním musí správní orgán důkladně zabývat. Tyto předpoklady však v daném územním řízení splněny nebyly. (81) Na výše uvedené lze navázat konstatováním, že žalobci ani městský soud nečiní spornými závěry žalovaného a zúčastněné osoby č. 95, že stabilizované území není územím zcela nezastavitelným a že vlastník pozemku má právo na svém majetku provádět po splnění zákonných předpokladů výstavbu. Předmětná navržená výstavba však není v souladu s právními předpisy a nesplňuje kritéria stavby, kterou lze do stabilizovaného území umístit. Lze také dodat, že právě z důvodu, že ve stabilizovaném území již nelze indikovat rozsáhlou výstavbu, není v územním plánu stanovena míra využití daného území. Jak bylo naznačeno výše, za výstavbu v intencích územního plánu by bylo podle názoru městského soudu možno považovat např. revitalizaci stávající zeleně či hřišť, k nimž mělo mj. dojít v rámci navržené stavby; muselo by však dojít pouze k těmto nevelkým stavebním úpravám, které by přispěly k osvěžení a rehabilitaci stávajících ploch, nikoli k rozsáhlé výstavbě souboru nových bytových domů. Tento závěr koresponduje i s již citovaným rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. S-MHMP 210924/2012/OST/Fr, kde je mj. uvedeno, že obměna nebo dílčí doplňování stávající zástavby tedy není rozsáhlou stavební činností a je ve stabilizovaném území přípustné. Skutečnost, že se investorovi dané malé úpravy stávajícího území při absenci výstavby nových obytných prostorů nevyplatí, nelze klást k tíži místního obyvatelstva a nadto ji posvěcovat v územním řízení s tím, že projekt je přínosem proto, že budou ve většině odstraněny zbytkové prostory, které jsou neudržované. Je to vlastník pozemků (tedy daný investor), kdo by měl tyto zbytkové prostory udržovat a revitalizovat, a to v mantinelech územního plánu tak, aby plně sloužily místnímu obyvatelstvu. Revitalizace, zachování nebo rehabilitace těchto zbytkových odstupových prostorů s veřejnou zelení pak zcela určitě nemůže spočívat v zastavění většiny těchto prostorů a sadové nebo parkové úpravě jejich zbylé výměry. (82) Z odůvodnění přezkoumávaných správních rozhodnutí navíc nevyplývá, z jakého důvodu lze předmětnou stavbu považovat za „zachování“, „dotvoření“, či „rehabilitaci“ stávající urbanistické struktury. Správní orgány nevyložily obsah uvedených pojmů, aby mohly řádně posoudit, zda pod ně lze předmětný stavební záměr podřadit (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2004 č. j. 1 As 10/2003-58, ze dne 26. 9. 2007 č. j. 5 As 78/2006-95, ze dne 30. 11. 2009 č. j. 4 As 19/2009-103 atp.). Správní orgány sice seznaly, že se v daném případě jedná o stabilizované území, uplatněné námitky týkající se mantinelů výstavby v takovém území však řádně nevypořádaly. Nedostatečně pak správní orgány odůvodnily rovněž námitky poukazující na nemožnost „rozsáhlé stavební činnosti“ v dané lokalitě, resp. nemožnost jejího „významného rozvoje“ ve smyslu shora citovaných ustanovení územního plánu. Vzhledem k rozsahu navržené zástavby bylo na místě očekávat, že se správní orgány budou (na základě uplatněných námitek) důkladně zabývat tím, proč nelze stavbu považovat za „rozsáhlou stavební činnost“, resp. proč její realizací nedojde k „významnému rozvoji“ v lokalitě. Z rozhodnutí správních orgánů nevyplývá, na jakém základě byl učiněn závěr o tom, že předmětná stavba (obytný soubor dvou bytových domů s veškerým příslušenstvím a podzemní garáží atp.), nebude uvedené limity stanovené v územním plánu překračovat. Odůvodněním, obsaženým v obou dotčených rozhodnutích, by bylo možno odsouhlasit umístění v podstatě jakékoliv stavby do daného území. Umožňuje-li však územní plán stavbu umístit pouze za splnění určitých podmínek, je třeba, aby se správní orgán důkladně zabýval tím, zda tyto podmínky byly v daném konkrétním případě splněny. Stejně tak je třeba, aby správní orgány vypořádaly námitky, ve kterých účastníci územního řízení splnění stanovených podmínek zpochybňují – lze uzavřít, že v daném případě ke splnění těchto předpokladů přezkoumatelnosti správních rozhodnutí nedošlo. Veřejnému zájmu nebyla poskytnuta adekvátní ochrana a regulativ územního plánu týkající se zapovězení rozsáhlé výstavby ve stabilizovaném území nebyl v územním řízení dodržen. (83) K doplnění lze konstatovat i to, že nebyl naplněn ani požadavek legitimního očekávání. Pokud žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 13. 9. 2011 sp. zn. S-MHMP 528341/2011/OST/Fr kromě jiného uvedl, že stabilizované území je charakterizováno jako území s dosavadním charakterem daným stávajícími funkčními a prostorovými vazbami, které se nebude zásadně měnit a v rozhodnutí ze dne 29. 6. 2012 sp. zn. S-MHMP 210924/2012/OST/Fr mj. deklaroval, že jako rozsáhlou stavební činnost lze charakterizovat umístění souboru staveb, je evidentní, že navrženou stavbu souboru bytových domů s příslušenstvím lze pod pojem „rozsáhlé stavební činnosti“ podřadit. Tento pojem byl tedy žalovaným i správním orgánem prvního stupně vyložen nepřípustně široce a nesouladně s dosavadní správní praxí žalovaného, jelikož správní orgány pod tento termín nesprávně subsumovaly i stavbu souboru dvou bytových domů s kompletním příslušenstvím. Opět lze připomenout i rozhodnutí žalovaného č. j. MHMP 73590/2004/OST/No, kde žalovaný dospěl k závěru, že nesouladným s architektonicko-urbanistickou povahou daného místa je umístění jednoho šestipodlažního bytového domu. Odkázat lze i na Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 30. 10. 2014 č. j. 10 As 54/2014-69, konstatoval, že rozsáhlou stavební činností se rozumí např. rozsáhlý komplex budov, který by mohl mít negativní dopad na urbanistický ráz v předmětné lokalitě a naopak za ni nelze považovat stavbu, která nevyžaduje rozsáhlé stavební či jiné zásahy v lokalitě. Je očividné, že navržená stavba „Bytové domy Písečná, Praha 8 – Troja“ je rozsáhlou stavební činností, neboť jsou s ní spojeny rozsáhlé stavební i jiné zásahy v lokalitě sídliště Písečná a taktéž její nesoulad se stávajícím urbanistickým charakterem tohoto sídliště. (84) Nedostatečnou shledal městský soud i argumentaci správních orgánů, pokud jde o umístění stavby do území s ochranou zeleně. Žalobci v průběhu správního řízení namítali, že obytný soubor nelze do daného území umístit, neboť pozemky, na kterých má být postaven, jsou ve výkresu územního plánu zaneseny jako území se zvýšenou ochranou ploch zeleně. Správní orgány k tomu uvedly, že vyznačená plocha zvýšené ochrany zeleně je pouze směrným prvkem územního plánu, nikoli jeho závazným prvkem. Správní orgány tak fakticky postupovaly, jako by byl daný regulativ zcela bezvýznamný, neboť je obsažen nikoli v závazné, nýbrž ve směrné části územního plánu. Jak však vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009 č. j. 7 As 41/2008-201, směrná část územně plánovací dokumentace představuje doprovodnou část závazné části územně plánovací dokumentace a stavební úřad ji musí brát v úvahu, neboť i ona je podkladem rozhodování v území, jak vyplývá ze stavebního zákona. Může se však od ní z racionálních a legitimních důvodů odchýlit, pokud zdůvodní svůj způsob řešení, zejména s ohledem na požadavky závazné části a smysl a účel obsahu územně plánovací dokumentace. […] Pokud tak neučiní, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze seznat, zda také směrná část byla podkladem rozhodování v území, či zda ji stavební úřad ignoroval. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2006, č. j. 2 Ao 2/2006-62, dostupné na www.nssoud.cz, v němž byl vyjádřen právní názor, že z obsahu stavebního zákona jasně plyne, že podkladem územního rozhodnutí je celá územně plánovací dokumentace, bez ohledu na to, zda se jedná o její závaznou či směrnou část a také na usnesení ze dne 24. 1. 2007, č. j. 3 Ao 2/2007-42. Žalovaný ani správní orgán prvního stupně však odchylku od směrné pasáže územního plánu v tomto případě neodůvodnili nijak a věnují se pouze nesouvisející problematice kácení dřevin a jejich náhradní výsadby. Nutno dodat, že náležité odůvodnění odchýlení se od směrné části územního plánu bylo v daném případě na místě již z toho důvodu, že předmětná stavba zabírá a likviduje většinu stávající zeleně, na což žalobci v územním řízení rovněž opakovaně upozorňovali. Marginální úpravy zbylé zeleně, které měly v rámci stavebního projektu proběhnout, a jimiž argumentuje zúčastněná osoba č. 95 i správní úřady, nevyvrací, že stavba je umisťována do území se zvýšenou ochranou stávající zeleně. Nebylo odůvodněno, proč je navržená stavba souladná s tímto směrným regulativem územního plánu, od něhož se zásadně odchyluje tím, že chráněnou zeleň v místech výstavby zcela likviduje, nebo proč lze tuto stavbu umístit i přesto, že směrný regulativ územního plánu není splněn. Žalobci navíc prokazovali, že zelené plochy mají svůj význam z hlediska statiky stávajících objektů, a že jsou využívány i k rekreaci a odpočinku (fotografiemi, vyjádřením statika apod.), a že ač nejsou vlastníkem pozemků náležitě obhospodařovány, plní svou funkci. K zabrání těchto ploch nebyly splněny podmínky územního plánování a v tomto kontextu ani nebyla odůvodněna odchylka od směrné pasáže územního plánu. (85) Lze tedy uzavřít, že námitky žalobců poukazující na rozpor s územně plánovací dokumentací, resp. s územním plánem, nebyly vypořádány. Správní orgán prvního stupně se uplatněnými námitkami vznesenými v územním řízení zabýval nedostatečně a žalovaný toto jeho pochybení v rámci odvolacího řízení (ke zcela konkrétním námitkám žalobců) nenapravil. I jeho povinností přitom bylo řádně vypořádat uplatněné námitky, popř. napravit vady v řízení před správním orgánem prvního stupně (viz § 89 odst. 2 a § 90 správního řádu). (86) Dlužno podotknout, že žalobci nemohou brojit proti samotnému územnímu plánu; v něm je daná lokalita explicitně definována jako stabilizované území se zvýšenou ochranou zeleně, na němž mají být dodržována určitá kritéria výstavby, která jsou však územním rozhodnutím popřena. Toto rozhodnutí bylo tedy vydáno v rozporu s územním plánem. Navrhované stavby jsou sice stejného účelu, jako stavby stávající (jsou určeny pro bydlení), ale to nevyvrací, že jejich umístění mezi stávající výstavbu není podle územního plánu přípustné. Nutno je tedy brojit proti konkrétnímu rozhodnutí vydanému v územním řízení, které je v rozporu s územním plánem, což žalobci učinili. (87) Důvodné jsou i žalobní body zatřetí a začtvrté: (88) Podle § 169 odst. 2 stavebního zákona [v]ýjimku z obecných požadavků na výstavbu, jakož i řešení územního plánu nebo regulačního plánu odchylně od nich lze v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. (89) Podle čl. 8 odst. 1, 2 a 9 OTPP [v]zájemné odstupy staveb musí splňovat zejména požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, ochrany památek, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování pohody bydlení. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, které souvisejí s funkčním využitím území (například sítě technického vybavení, dětská hřiště). Jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle odstavce 3 až 6. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umísťované v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových. Vzájemné odstupy a vzdálenosti se měří na nejkratší spojnici mezi vnějšími povrchy obvodových stěn a předsazených částí stavby (balkóny, arkýře, terasy, vstupy apod.), střech, dále od hranic pozemků a okraje vozovky pozemní komunikace. (90) Z rozsudku městského soudu ze dne 25. 1. 2013 ve věci sp. zn. 11 Ca 250/2011 je patrno, že za protilehlé stěny ve smyslu citovaných ustanovení OTPP je nutno chápat nejen stěny protilehlé přímo, nýbrž i ty, které jsou vůči sobě částečně posunuty, přičemž není pravdou, že nejkratší spojnicí mezi domy ve vztahu k odstupům podle čl. 8 OTPP je pouze kolmice. (91) Městský soud k této problematice uvádí, že již ze samotného napadeného rozhodnutí žalovaného je seznatelné, že výška stěny domu č.p. 449 činí 26,11 m. (podle výpočtu na str. 9 a 10 napadeného rozhodnutí je horní hrana atiky objektu č.p. 449 v úrovni 320,990 m.n.m – 294,880 m.n.m. = 26,11 m). Ačkoli výška této protilehlé stěny je 26,11 metru, odstup objektu B od domu č.p. 449 činí pouze 25,2 m. Odstup uvedený ve výkresu obsaženém ve správním spise navíc není vyznačen na nejkratší spojnici těchto staveb, jelikož rozhodnou vzdálenost je nutno měřit od předsazené části fasády domu č.p. 449, nikoli od její vnitřní úrovně (viz čl. 8 odst. 9 OTPP). Odstupy jsou tedy nevyhovující. (92) Nesprávný je také závěr žalovaného, že navržená budova B a objekt č. p. 455 nemají protilehlé stěny; ve smyslu citovaného judikátu městského soudu tomu tak je. Odstup budovy B od stavby č.p. 455 je tedy také nedostatečný, neboť tento odstup činí 17,5 m, ačkoli výška stěny domu č.p. 455 činí přes 27 m. Ani zde vzdálenosti uvedené v dokumentaci obsažené ve správním spise neodpovídají čl. 8 odst. 9 OTPP, neboť nejsou měřeny na nejkratší spojnici obou staveb. Požadavek čl. 8 odst. 2 OTPP se v tomto případě uplatní. (93) Stejně je tomu ohledně odstupů navržené budovy C od stávajících domů č.p. 455 a č.p.

456. Odstup objektu C od domu č.p. 455 činí cca 10 m, ačkoli výška stěny domu č.p. 455 činí cca přes 27 metrů; odstup objektu C od domu č.p. 456 činí 7,8 m, ačkoli výška stěny domu č. p. 456 činí cca 26 m. V dotčených správních rozhodnutích je v tomto ohledu bez dalšího konstatováno, že z důvodu absence protilehlých stěn se čl. 8 odst. 2 OTPP v případě těchto objektů neaplikuje. Za situace, kdy odstup jedné budovy od druhé činí 8 – 10 m, nemůže být takovýto odstup podle názoru městského soudu v souladu s ust. čl. 8 odst. 1 OTPP, tj. v souladu s obecným požadavky urbanistickými, architektonickými, životního prostředí, bezpečnosti a na zachování pohody bydlení, a to i kdyby snad měl vyhovovat čl. 8 odst. 2 OTPP, což však také není splněno: objekt C a stávající objekty č.p. 455 a 456 protilehlé stěny mají (viz citovaný judikát zdejšího soudu). Odstupy jsou tedy nevyhovující dotčeným ustanovením OTPP. (94) Městský soud závěrem přitakává žalobcům, že z obecných hledisek urbanistických, architektonických a na zachování pohody bydlení nemůže být přípustné, aby stavby bytových domů o 8 – 9 podlažích byly vzdáleny od jiné obdobné stavby jen cca 8 – 10 m. Stavebník nezažádal ani o povolení výjimky pro realizaci menších než stanovených odstupů staveb podle ust. § 169 odst. 2 stavebního zákona, indikování této výjimky navíc není podle dikce čl 8 OTPP možné. Prokázáno a formálně splněno (studií proslunění a denního osvětlení z května 2011) bylo snad jedině kritérium, že navržená stavba bude vyhovovat normám ČSN upravujícím problematiku proslunění a denního osvětlení a nebude nadměrně stínit stávajícím domům. Ostatní kritéria čl. 8 odst. 1, 2, 9 OTPP však splněna nebyla. Ani odkaz správních orgánů na závazná stanoviska dotčených správních úřadů sám o sobě nepostačí – soulad stavby s OTPP měl posoudit správní orgán prvního stupně, potažmo žalovaný (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 6 As 24/2015-24, ze dne 5. 6. 2014 č. j. 9 As 95/2012-131 či ze dne 30. 9. 2009 č. j. 4 As 25/2009-163). (95) Pátý i šestý žalobní bod lze taktéž označit za opodstatněné: (96) Podle § 11 zákona č. 17/1992 Sb. [ú]zemí nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení. (97) Podle čl. 13 odst. 3 OTPP [n]egativní účinky staveb a jejich zařízení na životní prostředí, zejména škodlivé exhalace, hluk, teplo, otřesy, vibrace, prach, zápach, znečišťování vod a pozemních komunikací a zastínění budov, nesmí překročit limity uvedené v příslušných předpisech. (98) Podle čl. 22 odst. 1 OTPP [s]tavba musí být navržena a provedena takovým způsobem, aby neohrožovala život, zdraví, zdravé životní podmínky jejich uživatelů ani uživatelů okolních staveb6) a aby neohrožovala životní prostředí nad limity obsažené ve zvláštních předpisech,15) zejména následkem: a) uvolňování látek nebezpečných pro zdraví a životy osob a zvířat a pro vegetaci, b) přítomnosti nebezpečných částic v ovzduší, c) uvolňování emisí nebezpečných záření, zejména ionizujících; d) nepříznivých účinků elektromagnetického záření,19) e) znečištění vzduchu, půdy a vody; f) nedostatečného zneškodňování odpadních vod a kouře, g) nevhodného nakládání s odpady16), h) výskytu vlhkosti ve stavebních konstrukcích nebo na povrchu stavebních konstrukcí uvnitř staveb, i) nedostatečných tepelně izolačních a zvukoizolačních vlastností, j) nevhodných světelně technických vlastností. (99) Městský soud předně uvádí, že jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006 č. j. 2 As 44/2005-116: „Pohodou bydlení“ lze podle jedné z možných definic, která se snaží tento pojem kategorizovat subjektivně, rozumět takový stav, kdy někdo bydlí v klidu, spokojeně, příjemně a šťastně (viz Marek Hanák, Pohoda bydlení, Právní rádce – internetová verze, 28. 4. 2005, http://pravniradce.ihned.cz/). Z objektivistického úhlu pohledu lze „pohodou bydlení“ rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech (z obdobně pojaté definice vychází ve své praxi Ministerstvo pro místní rozvoj, viz Marek Hanák, cit. dílo). Nejvyšší správní soud se ve svém výkladu legálního pojmu „pohoda bydlení“ přiklání k druhé z výše nastíněných definic, tedy definici objektivistické, která lépe odpovídá ústavním principům zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod), nicméně podotýká, že správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat […].“ Z citovaného rozsudku dále vyplývá, že ani skutečnost, že jsou dodrženy limity zdravého životního prostředí, neznamená, že jsou automaticky splněny požadavky na pohodu bydlení. Povinností správních orgánů je se řádně vypořádat s konkrétními tvrzeními účastníků o porušení pohody bydlení, a to i přes fakt, že stanoviska dotčených orgánů jsou kladná. Posouzení, zda stavba nepřípustně snižuje pohodu bydlení, není otázkou obsahu závazných stanovisek, nýbrž je věcí autonomního posouzení stavebním úřadem po zhodnocení všech relevantních okolností. Uvedené závěry pak přebírá i pozdější judikatura Nejvyššího správního soudu, srov. např. rozsudek ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012-113 a na něj navazující judikaturu. (100) Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se podává, že námitky žalobců (poukazující na ohrožení pohody bydlení z důvodu navýšení hlukové zátěže, zhoršení světelných podmínek, snížení doby oslunění a odstranění zeleně atp.) byly vypořádány pouze obecnou citací definice „pohody bydlení“ vyňaté z citovaného rozsudku č. j. 2 As 44/2005-116 a vyjádřením v tom smyslu, že vzhledem ke splnění odstupových limitů staveb a souhlasnosti všech závazných stanovisek nemůže stavební záměr narušit a zhoršit životní podmínky v lokalitě. Žalobci však uplatnili celou řadu námitek týkajících se narušení „pohody bydlení“, které dále konkretizovali (např. ve vztahu k hlukové zátěži žalobci poukazovali na to, že, předmětné území je již v současné době nadlimitně zatíženo hlukem, a nelze proto do něj umísťovat další stavby). Žalovaný tyto námitky vypořádal v podstatě pouhým poukazem na (nedostatečné) odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, resp. stanoviska dotčených specializovaných orgánů. Správní orgány se tedy v územním řízení řádně nezabývaly namítaným porušením „pohody bydlení“, resp. uplatněnými námitkami žalobců. Správní orgány v zásadě pouze konstatovaly, že jsou dodrženy odstupové vzdálenosti a vyjádření dotčených specializovaných orgánů jsou kladná. Správní orgány neprovedly (ačkoli odkázaly na rozsudek č. j. 2 As 44/2005-116) uvedeným rozsudkem požadované zkoumání intenzity narušení jednotlivých činitelů ovlivňujících pohodu bydlení samostatně i ve vzájemných souvislostech a nezohlednily ani specifika dané lokality. Jak již bylo naznačeno výše, ani odkaz správních orgánů na závazná stanoviska dotčených orgánů sám o sobě nepostačí (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 6 As 24/2015-24, ze dne 5. 6. 2014 č. j. 9 As 95/2012-131 či ze dne 30. 9. 2009 č. j. 4 As 25/2009-163). Požadované důkladné vypořádání uplatněných námitek týkajících se „pohody bydlení“ bylo o to naléhavější, že správním orgánům bylo známo, že v daném území byl umístěn další stavební projekt „Obytný soubor Písečná“, který dané území logicky taktéž dále zatíží (např. právě hlukem). (101) Z územního rozhodnutí, napadeného rozhodnutí, ani ze závazných stanovisek HS a ministerstva zdravotnictví, tak není mj. patrno, jakým způsobem dotčené správní orgány reagovaly na argumentaci žalobců, kteří poukazovali na to, že předmětné území je již v současné době nadlimitně zatíženo hlukem, a nelze tedy do něj tedy umisťovat další stavby. Ačkoli žalovaný sám na str. 12 napadeného rozhodnutí uvádí, že žalobci namítají mj. narušení „pohody bydlení“ v souvislosti s již nadlimitním hlukovým zatížením oblasti, žádný dotčený orgán se k těmto výtkám explicitně nevyjádřil. Nadlimitního zatížení oblasti si pak bylo očividně vědomo i Ministerstvo zdravotnictví, které ve svém závazném stanovisku ze dne 10. 9. 2015 opakovaně uvedlo, že v několika výpočtových bodech hlukových studií je již ve stávajícím stavu pro noční i denní dobu vypočtena hodnota hlukového zatížení vyšší, než je hygienický limit. Ministerstvo přesto konstatovalo se stavbou souhlas s tím, že realizací stavebního záměru nedojde k navýšení hlukové zátěže oproti stávajícímu stavu. Jak ministerstvo došlo k závěru, že realizace stavby je možná i přes to, že je území již nadlimitně hlukově zatíženo, však z odůvodnění závazného stanoviska seznat nelze, a totéž platí i o rozhodnutí žalovaného, potažmo o územním rozhodnutí, před jehož vydáním byla vznesena námitka nadlimitního zatížení oblasti a nedostatečného odůvodnění závazného stanoviska HS v tomto směru. (102) Poukázat lze i na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2013 č. j. 9 As 28/2012-129, kde bylo vysloveno, že do území nadlimitně zatíženého hlukem nelze bez dalšího automaticky umísťovat stavby, které sice každá jednotlivě nepřitíží svým provozem dotčenému území nijak výrazně, ale v součtu jednotlivých případů znamenají postupné a významné přitěžování již nyní existující nadlimitní zátěži v území. Za situace, kdy lze navrženou stavbu v dané lokalitě subsumovat pod pojem „rozsáhlá stavební činnost“, je městský soud toho názoru, že závěry tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu jsou aplikovatelné i na aktuální soudní přezkum. Pokud již v daném území existuje nadlimitní hluková zátěž, není zde možno umístit stavby, které tento stav nejen neřeší, ale v souhrnu ještě zhorší. Tyto závěry pramení i z rozsudků městského soudu sp. zn. 10 Ca 62/2009 ze dne 12. 5. 2011 a sp. zn. 10 Ca 61/2009 ze dne 30. 5. 2011 a také z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 135/2011. Hlukové zatížení mělo být posouzeno i v kontextu umístění dalšího stavebního projektu „Obytný soubor Písečná“. Přírůstek hluku daný sumou všech staveb, které byly do území v předmětné časové periodě umístěny, zdaleka není nevýznamný a představuje nepřípustné zvýšení hlukové zátěže nad míru přiměřenou poměrům daného místa, které mělo být zohledněno. (103) Dotčené orgány se tedy nevypořádaly s námitkami žalobců týkajícími se nadlimitního hlukového zatížení oblasti. Tuto nezákonnost lze spatřovat nejen v samotných správních rozhodnutích, ale i v podpůrných závazných stanoviscích HS ze dne 19. 5. 2011, č. j. HSHMP 21673/2011, resp. ze dne 4. 3. 2013, č. j. HSHMP 10159/2013 (které bylo potvrzeno závazným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 9. 2015, č. j. MZDR 23189/2015-4/OVZ). I tato závazná stanoviska jsou tak nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Vzhledem k tomu, že územní řízení bylo započato již za účinnosti nařízení vlády č. 272/2011 Sb., nemělo být při posouzení věci vycházeno z nařízení č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, které pozbylo účinnosti ke dni 1. 11. 2011. Normové hodnoty se však s účinností nového nařízení neměnily, přičemž toto pochybení není nijak zásadní. (104) K otázce výše popisované nepřezkoumatelnosti dotčených správních rozhodnutí ve vztahu k žalobním námitkám zaprvé až zašesté městský soud obecně doplňuje, že má-li být správní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný a jak uvažoval o skutečnostech podstatných pro věc, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní orgán vyšel a jak o něm uvažoval. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí je jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování. Jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud, potažmo správní orgán, řádně vypořádaly (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01). Z odůvodnění správních rozhodnutí musí vyplývat, z jakého důvodu považoval správní orgán uplatněné námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené. Pokud takto správní orgán (vč. odvolacího orgánu, kterému taková povinnost vyplývá z § 89 odst. 2 správního řádu) nepostupuje, vede to ke zrušení jeho rozhodnutí v rámci soudního přezkumu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008 č. j. 3 As 51/2007-84, ze dne 23. 7. 2009 č. j. 9 As 71/2008-109, ze dne 28. 3. 2013 č. j. 7 As 92/2012-41, ze dne 6. 6. 2013 č. j. 2 As 73/2012- 20, ze dne 16. 7. 2014 č. j. 3 As 111/2013-25 atp.). (105) Lze uzavřít, že důvodnost prvního až šestého žalobního bodu opodstatňuje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného i prvoinstančního územního rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, k němuž městský soud v tomto soudním přezkumu přistoupil. (106) Sedmý žalobní bod je důvodný pouze částečně. (107) Podle § 37 odst. 1 správního řádu [p]odání je úkonem směřujícím vůči správnímu orgánu. Podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. (108) Podle § 45 odst. 1, 2 a 4 správního řádu [ž]ádost musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí z ní být patrné, co žadatel žádá nebo čeho se domáhá. Žadatel je dále povinen označit další jemu známé účastníky. (2) Nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64). (4) Žadatel může zúžit předmět své žádosti nebo vzít žádost zpět; toto právo nelze uplatnit v době od vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně do zahájení odvolacího řízení. (109) Námitka nepřípustného rozšíření žádosti podle názoru městského soudu neobstojí. Žalobci odkazují na ust. § 45 odst. 4 správního řádu, z nějž vyplývá, že žadatel může zúžit předmět své žádosti nebo vzít žádost zpět, a dovozují z něj nemožnost žádost rozšířit. K rozšíření žádosti však v dané věci nedošlo. Je pravdou, že v původní žádosti o umístění stavby nejsou uvedeny veškeré pozemky později obsažené územním rozhodnutím, ale v dokumentaci přiložené k územnímu řízení, která je součástí podkladů žádosti o vydání územního rozhodnutí, jsou obsaženy informace o tom, na jakých pozemcích měla výstavba bytových domů B a C probíhat. Územní dokumentace je přílohou žádosti o vydání územního rozhodnutí. Nekoresponduje-li vymezení pozemků v žádosti a v dokumentaci, jedná se o vadu žádosti, která musí být odstraněna. Jde tedy o vyjasnění rozporu v jednom podání, nikoliv o následné rozšiřování žádosti. Nejednalo se tedy o rozšíření stavebníkovy žádosti, ale o přípustné odstranění rozporu mezi dokumentací územního řízení a textem žádosti o umístění stavby. Uvedení žádosti o umístění stavby do souladu s ostatními podklady nelze považovat za rozšíření žádosti. Nutno je také akcentovat povinnost správního orgánu posuzovat podání podle jeho skutečného obsahu, která vyplývá z § 37 odst. 1 správního řádu (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2019, č. j. 1 As 328/2018-37). (110) Podle § 92 odst. 4 stavebního zákona [p]o dni nabytí právní moci územního rozhodnutí stavební úřad doručí žadateli stejnopis písemného vyhotovení územního rozhodnutí opatřený doložkou právní moci spolu s ověřenou grafickou přílohou, kterou tvoří celková situace v měřítku katastrální mapy, popřípadě další vybraná část dokumentace; stejnopis písemného vyhotovení územního rozhodnutí opatřený doložkou právní moci doručí také místně příslušnému obecnímu úřadu, pokud není stavebním úřadem, a jde-li o stavby podle § 15 nebo 16, také stavebnímu úřadu příslušnému k povolení stavby. (111) Podle § 92 odst. 5 stavebního zákona [o]bsahové náležitosti jednotlivých druhů územních rozhodnutí stanoví prováděcí právní předpis. (112) Podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření, [r]ozhodnutí o umístění stavby kromě obecných náležitostí rozhodnutí a náležitostí stanovených v § 92 stavebního zákona obsahuje a) druh a účel umisťované stavby, b) katastrální území a parcelní čísla a druh pozemků podle katastru nemovitostí, na nichž se stavba umisťuje, c) umístění stavby na pozemku, zejména minimální vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb, d) určení prostorového řešení stavby, zejména půdorysnou velikost, maximální výšku a tvar a základní údaje o její kapacitě, e) vymezení území dotčeného vlivy stavby. Podle § 9 odst. 2 vyhlášky č. 503/2006 Sb. [r]ozhodnutí o umístění stavby dále obsahuje podmínky, kterými se zabezpečí a) soulad umístění stavby s cíli a úkoly územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací, b) urbanistické a architektonické podmínky pro zpracování projektové dokumentace, která bude řešit začlenění stavby do území, zachování civilizačních, kulturních a přírodních hodnot v území, ochranu veřejného zdraví a životního prostředí, c) další podmínky pro projektovou přípravu stavby (§ 92 odst. 1 stavebního zákona), d) podmínky a požadavky vyplývající ze závazných stanovisek dotčených orgánů, e) napojení stavby na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, f) ochrana práv a právem chráněných zájmů vztahujících se k nemovitostem, g) užívání stavby osobami s omezenou schopností pohybu a orientace. Podle § 9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. [g]rafická příloha rozhodnutí o umístění stavby, ověřená stavebním úřadem, obsahuje celkovou situaci v měřítku katastrální mapy se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby, s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních staveb, a popřípadě vybranou část dokumentace podle přílohy č. 1 k vyhlášce o dokumentaci staveb. U liniových staveb delších než 1 000 m a staveb zvláště rozsáhlých lze doplnit půdorysné vyznačení stavby na mapovém podkladě v měřítku 1:10 000 až 1:50 000. (113) K sedmému žalobnímu bodu městský soud v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 As 18/2012-29, dále uvádí, že stavební úřad je podle § 92 stavebního zákona a § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření, povinen všem účastníkům územního řízení doručit rozhodnutí o umístění stavby i s ověřenou grafickou přílohou obsahující celkovou situaci v měřítku katastrální mapy, se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby, s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních staveb. Znění § 92 stavebního zákona mezi obsahové náležitosti územního rozhodnutí o umístění stavby výslovně nezařadilo grafickou přílohu obsahující celkovou situaci v měřítku katastrální mapy, nicméně stavebnímu úřadu ukládá, aby po právní moci územního rozhodnutí předalo žadateli jedno vyhotovení územního rozhodnutí opatřené záznamem o účinnosti spolu s ověřenou grafickou přílohou v měřítku katastrální mapy. O grafické příloze se však uvedené ustanovení stavebního zákona již nezmiňuje jako o grafické příloze žádosti o vydání územního rozhodnutí, takže se musí nutně jednat o grafickou přílohu územního rozhodnutí, která vychází z dokumentace pro územní řízení. Žalovaný tedy pochybil, když napadené rozhodnutí účastníkům řízení nerozeslal spolu s touto grafickou přílohou. (114) Vzhledem k tomu, že žalobci byli s koordinačním plánem výstavby během územního řízení očividně seznámeni, když ve vztahu k situování navržených staveb vznášeli opakované námitky, nejedná se však ve smyslu výše uvedeného podle městského soudu o natolik zásadní vadu správního řízení, která by měla sama o sobě za následek zrušení napadeného rozhodnutí. Další zjištěné vady územního řízení jsou navíc mnohem zásadnějšího charakteru a na jejich základě je případné dotčená správní rozhodnutí zrušit. Ve shodě se zúčastněnou osobou č. 95 lze v tomto kontextu s poukazem na citovaný judikát Nejvyššího správního soudu uzavřít, že „ačkoliv tedy v dané věci nebylo stěžovateli v rozporu se stavebním zákonem a vyhláškou č. 503/2006 Sb. doručeno rozhodnutí o umístění stavby s grafickou přílohou obsahující celkovou situaci v měřítku katastrální mapy, nemohlo mít toto pochybení stavebního úřadu žádný vliv na přezkoumatelnost či zákonnost jeho rozhodnutí.“ (115) Se žalobci lze souhlasit také v tom, že jednotlivé výkresy, na něž je odkazováno ve výroku obou dotčených správních rozhodnutí, mohly a měly být lépe specifikovány, aby bylo evidentní, z jaké individualizované dokumentace je v územním rozhodnutí konkrétně vycházeno (není patrno kdy, pod jakým číslem a kým byly dané výkresy vypracovány). Za situace, kdy během územního řízení může dojít ke změnám v dokumentaci k územnímu řízení, je adekvátní, aby bylo v konečném rozhodnutí postaveno na jisto, podle jaké verze dokumentace a jejích součástí se daná stavba umisťuje. Opět se však i v návaznosti na výše uvedené nejedná o natolik zásadní vadu, která by měla sama o sobě za následek zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného. (116) Konečně k žalobnímu bodu zaosmé městský soud konstatuje následující: (117) Podle § 36 odst. 3 správního řádu [n]estanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. (118) Žalobcům lze přisvědčit, že některé podklady pro územní rozhodnutí byly do správního spisu doloženy až po konání ústního jednání (tj. po dni 19. 7. 2013). Z obsahu těchto listin je však zřejmé, že jimi nebyly vygenerovány nové skutečnosti, které by byly pro posouzení věci podstatné. Správní orgán prvního stupně tedy nerozhodoval na základě jiného a aktualizovaného skutkového stavu, aniž by účastníky řízení seznámil se stěžejními podklady rozhodnutí. Z obsahu doplněných podkladů (tj. z rozhodnutí odboru dopravy správního orgánu prvního stupně i ze stanoviska specializovaného vodoprávního orgánu) nevyplývají jiné skutečnosti, než ty, s nimiž se žalobci mohli v rámci územního řízení seznámit. Totéž platí i stran prodloužení platnosti stanovisek dotčených orgánů, vyjádření správců a vlastníků inženýrských sítí a rozhodnutí odboru dopravy správního orgánu prvního stupně o připojení komunikace. Lze tedy konstatovat, že tyto listiny samy o sobě nevnášejí do věci žádná nová, pro věc podstatná tvrzení či argumentaci. Právo žalobců na seznámení se se všemi důvody a podklady, které byly pro rozhodování správních orgánů podstatné, a potažmo tak možnost žalobců účinně se proti závěrům obsaženým v těchto podkladech bránit, nebylo neseznámením se s dotčenými dokumenty zásadněji omezeno. Žalovaný určitě pochybil, když žalobce s těmito dokumenty neseznámil, avšak toto jeho pochybení by samo o sobě nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci (srov. také rozsudek městského soudu ze dne 27. 9. 2016 č. j. 9 A 148/2012-56). Jak již bylo naznačeno výše, obě dotčená rozhodnutí navíc trpí dalšími a natolik závažnými vadami, že jejich zrušení je i přes závěr o částečné nedůvodnosti tohoto žalobního bodu zcela případné. (119) S ohledem na výše uvedené dospěl městský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. zrušil napadené rozhodnutí žalovaného ve výroku III. bez jednání rozsudkem vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je v odůvodnění uvedeného výroku nepřezkoumatelné pro nedostatek relevantních důvodů, resp. nedostatečné zdůvodnění záměru, jakož i vzhledem k tomu, že zároveň skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve správních spisech a bude vyžadovat zásadní doplnění v naznačením směru. Z podkladů shromážděných ve správním spise totiž naopak vyplývá, že žádost o vydání územního rozhodnutí v podobě, v jaké byla podána, nebyla procesně zralá na to, aby jí bylo vyhověno. Právní závěry žalovaného, resp. i správního orgánu prvního stupně, nemají oporu relevantní právní úpravě (zákonné i prováděcí) ani v územním plánu a do jisté míry popírají smysl a účel územního plánování. (120) Podle § 78 odst. 3 s. ř. s. zrušil městský soud i prvoinstanční rozhodnutí, jelikož okolnosti seznatelné ze správního spisu zavdávají pro tento procesní postup příčinu; prvoinstanční rozhodnutí trpí stejně jako napadené rozhodnutí žalované popsanými zásadními vadami, a je tedy přiměřené dané procesní situaci, aby bylo rovněž zrušeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007 č. j. 1 Afs 53/2007-34). (121) Podle § 78 odst. 4 s. ř. s. městský soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž se budou správní orgány v návaznosti na závěry obsažené v tomto rozsudku znovu zabývat žádostí stavebníka a posoudí ji v kontextu výše uvedeného a v mezích daných zákonnými a podzákonnými normami a taktéž v intencích územního plánu hlavního města Prahy, kterým je rozsáhlá výstavba na předmětném stabilizovaném území zapovězena. VI. Posouzení nákladů řízení (122) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že všichni tři žalobci [tj. žalobce a), b) i c)] měli v řízení o žalobě úspěch, mají právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. Každý ze žalobců uhradil soudní poplatek ve výši 3 000,- Kč za žalobu a 1 000,- Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě (odkladný účinek byl žalobě přiznán). Žalobce zastupoval v řízení na základě plné moci advokát, a proto zahrnuje náhrada nákladů řízení i odměnu za jím poskytnuté tři úkony právní služby (převzetí věci, sepsání žaloby, sepsání a podání repliky k vyjádření žalovaného a zúčastněné osoby č. 95) v hodnotě 3 100,- Kč za jeden úkon [§ 1 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], a to při současném zohlednění snížení odměny o 20 % podle ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu (výsledná odměna po snížení činí ve vztahu ke každému žalobci 7 440,- Kč), zároveň však s připočtením paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Jelikož zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající této dani, tj. o 5 254,- Kč. Celkem je tak žalovaný povinen uhradit žalobcům na nákladech řízení částku ve výši 42 274,- Kč. (123) V projednávaném případě městský soud neuložil osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti, které by měly finanční nákladovou povahu, a proto ve smyslu náhrady nákladů řízení rozhodl podle ust. § 60 odst. 5 s. ř. s. tak, jak je uvedeno ve IV. výroku tohoto rozsudku.