9 A 148/2012 - 56
Citované zákony (19)
- České národní rady o ochraně přírody a krajiny, 114/1992 Sb. — § 12 odst. 1
- soudní řád správní, 150/2002 Sb. — § 37 odst. 2 § 60 odst. 1 § 65 § 65 odst. 1 § 65 odst. 2 § 71 odst. 2 § 72 odst. 1 § 75 odst. 1 § 75 odst. 2 § 78 odst. 1 § 78 odst. 4 § 103 odst. 1
- správní řád, 500/2004 Sb. — § 36 odst. 3 § 68 odst. 3 § 149 odst. 4
- o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), 183/2006 Sb. — § 92 § 94
- Vyhláška o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření, 503/2006 Sb. — § 9
Rubrum
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobců: a) Dlážděnka, občanské sdružení, se sídlem Na Dlážděnce 102/4, Praha 8, b) L. K., bytem N., P., c) Ing. M. S., bytem P., P., a d) Ing. J. S., bytem P., P., zastoupených Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Trojské výhledy s. r. o., se sídlem Kolbenova 609/38, Praha 9, zastoupené JUDr. Evou Dobrohruškovou, advokátkou, se sídlem Perlová 5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. S-MHMP 128954/2012/OST/Li/Ko, takto:
Výrok
I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. S- MHMP 128954/2012/OST/Li/Ko, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 26.040,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců Mgr. Pavla Černohouse, advokáta.
Odůvodnění
I. Předmět řízení a vymezení sporu Žalobci se podanou žalobou domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. S-MHMP 128954/2012/OST/Li/Ko (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, Odbor výstavby (dále jen „stavební úřad“), ze dne 29. 11. 2011, č. j. MCP8 102182/2011. Magistrát hlavního města Prahy, Odbor územního rozhodování vydal dne 16. 10. 1995 pod č. j. MHMP 129062/95/OUR/S/Vo územní rozhodnutí o umístění stavby s názvem „Bytový dům Na Dlážděnce“. Na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení ze dne 16. 2. 2011 stavební úřad toto územní rozhodnutí změnil podle § 92 a § 94 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to rozhodnutím ze dne 29. 11. 2011, č. j. MCP8 102182/2011 (dále jen územní rozhodnutí, ač se jedná o změnu původního územního rozhodnutí ze dne 16. 10. 1995). Ve výrokové části územního rozhodnutí uvedl, že stavba s novým názvem Bytový dům „Trojské výhledy“, Praha, Libeň (dále jen „stavba“), bude umístěna na pozemcích parc. č. 696, 698 a 3756/1 v katastrálním území Libeň. Změna územního rozhodnutí spočívala ve změně umístění a změně hmoty bytového domu, umístění opěrných zdí, oplocení, retence dešťových vod, vjezdu do hromadných garáží, parkovacích stání při komunikaci Na Dlážděnce a v umístění zařízení staveniště. Dle žádosti měla mít umisťovaná stavba tři plná nadzemní podlaží, dvě podlaží ustupující, dvě podzemní podlaží, 18 bytů velikosti nad 100 m2, 17 bytů velikosti do 100 m2, 50 odstavných stání v hromadných garážích, 17 odstavných a parkovacích stání na pozemku stavby, přičemž podélná stání a rampa do podzemních garáží již byla umístěna a povolena rozhodnutím ze dne 31. 5. 2006. Proti územnímu rozhodnutí podali žalobci odvolání, v němž mj. namítali, že stavební úřad nesprávně posoudil jejich námitky (týkající se dopravní obslužnosti lokality, kódu míry využití území, hluku ze stavební činnosti, zásahu do krajinného rázu, znečištění ovzduší ). Stavebnímu úřadu vytýkali také to, že územní rozhodnutí jim bylo vadně doručeno a že zůstala nevyřešena otázka proslunění stávajících staveb. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve uvedl,, že umisťovaná stavba se dle územního plánu nachází v čistě obytném území (OB), přičemž v daném území je stanovena míra využití území – kód F. Stavba je navržena v souladu s platným územním plánem, přičemž splnění kódu F bylo doloženo v průvodní zprávě. Odvolatelům přisvědčil v tom, že provoz v ulici Na Dlážděnce je v současnosti problematický zejména z důvodu malé šířky komunikačního prostoru a živelného parkování vozidel na veřejné komunikaci. Z těchto důvodů bylo řešeno napojení stavby na začátku této ulice, nedaleko napojení na ulici Trojskou. K návrhu bylo doloženo rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, Odboru dopravy, o připojení na komunikaci na Dlážděnce, přičemž připojení rampy bytového domu na komunikaci Na Dlážděnce je řešeno stavebním povolením ze dne 31. 5. 2006. Na základě toho žalovaný konstatoval, že část dopravního napojení stavby na ulici Na Dlážděnce, včetně podélných stání, nebyla předmětem tohoto řízení, neboť má již platné stavební povolení. Dopravní napojení je stanoveno podmínkou č. 9 územního rozhodnutí. Umisťovaný bytový dům bude obsahovat tři plná nadzemní patra, dvě podlaží půdorysně ustupující a dvě podlaží podzemní, přičemž se jedná o stavbu ve svažitém terénu. Podzemní podlaží je definováno v čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze (dále jen „vyhláška OTPP“). Plocha podzemních podlaží využitá pro hlavní funkci, tj. pro bydlení, byla započítána do hrubé podlažní plochy domu, tj. do výpočtu podlažních ploch. Byl doložen výpočet kódů míry využití území dle platného územního plánu, tj. OB-F, stanovené koeficienty míry využití území byly splněny. Žalovaný uvedl, že hmotové uspořádání stavby reaguje na sousední objekty. Výškové uspořádání umisťované stavby tvoří přechodový prvek mezi oběma sousedními budovami, neboť výška umisťované stavby je cca na průměrné výškové úrovni mezi oběma soudními budovami. Míra vlivu stavby na okolí byla posouzena z dodaných vizualizací a zákresu stavby do fotografie. Dotčený orgán sice konstatoval, že z polohy stavby se dá usuzovat, že bude zasahovat do některých charakteristik krajinného rázu, avšak tento zásah lze posoudit jako přijatelný. Žalovaný přisvědčil odvolatelům v tom, že stavební úřad nepřesně konstatoval, že se účastníci řízení nevyjádřili k podkladům řízení, to však nemůže mít vliv na zákonnost územního rozhodnutí. Stavební úřad se nemohl zabývat požadavkem žalobců na snížení stavby o dvě nejvyšší podlaží, neboť byl při svém rozhodování vázán předloženým návrhem, a není přípustné, aby stavební úřad jakýmkoli způsobem do projektu zasahoval, měnil jej či vyzýval žadatele ke změně návrhu. K námitce vadného doručení územního rozhodnutí žalovaný uvedl, že grafické výkresy nebyly přílohami územního rozhodnutí, přičemž stavební úřad hned v úvodních podmínkách výroku územního rozhodnutí návrh přesně a jasně popsal a umístil. Stavební úřad neodkázal na dokumentaci k územnímu řízení, ale pouze uvedl, že grafická příloha bude po nabytí právní moci územního rozhodnutí potvrzena a předána žadateli, což je v souladu s § 92 odst. 4 stavebního zákona, přičemž žádný předpis nestanoví stavebnímu úřadu povinnost, aby potvrzenou dokumentaci zasílal všem účastníkům řízení. Z námitek podaných při veřejném ústním jednání jakož i z odvolacích námitek jednoznačně vyplývá, že žalobci se s celým spisem důkladně seznámili, a to včetně všech grafických podkladů. Žalovaný konstatoval, že v platném územním plánu je plocha OB-F vyznačena tak, že zaujímá pozemek stavby č. 698 v k. ú. Libeň, přilehlou část pozemku č. 696 a část komunikačního prostoru ulice Na Dlážděnce. Koeficient podlažních ploch je podíl maximální hrubé podlažní plochy objektů k ploše území a stanovuje kapacitu zástavby v nadzemní části objektů. Hrubá nadzemní plocha se pro tento účel stanoví součtem hrubých podlažních ploch ve všech nadzemních podlažích, vypočtených z vnějších rozměrů budov a počtu nadzemních podlaží. Koeficient podlažních ploch je směrný. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že se do výpočtu nezapočítávají podzemní garáže. Součástí průvodní zprávy pro územní řízení je podrobný výpočet koeficientů pro plochu OB-F. Pro plochu OB-F je stanoven koeficient v hodnotě 1,4, který překročen nebyl, a míra využití daného území byla splněna. Žalovaný konstatoval, že všechna závazná stanoviska byla přezkoumána nadřízenými správními orgány s tím, že jejich znění byla potvrzena v celém rozsahu. Žalovaný uvedl, že problematika proslunění byla v dokumentaci řádně posouzena. Její součástí byla studie, z níž vyplývá, že všechny byty budou prosluněny po minimálně požadovanou dobu a splní tak požadavky ČSN 73 4301. Proslunění bytů umístěných v domech severně od umisťované stavby nebude ovlivněno. Závěrem žalovaný konstatoval, že navrhovaná změna umístění stavby je možná. Stavební úřad předložený návrh posoudil dle § 90 stavebního zákona a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Žalovaný územní rozhodnutí považoval za věcně správné, neshledal v něm rozpor s právními předpisy ani jiné nedostatky, který by odůvodňovaly jiný postup (tj. než zamítnutí odvolání). III. Žaloba Žalobci v žalobě namítli, že ve svých odvoláních požadovali postupem podle § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, přezkum několika podkladových závazných stanovisek. Žalovaný uvedená stanoviska (potvrzení stanovisek) příslušných nadřízených orgánů shromáždil a využil je jako podklad pro své rozhodování. Podkladem byl také nově provedený dopravní průzkum. Žalovaný však o tomto doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí účastníky neuvědomil a neumožnil se jim k těmto podkladům vyjádřit. Žalovaný tak porušil § 36 odst. 3 správního řádu a jeho rozhodnutí je proto nezákonné. Žalobci uvedli, že již v odvolání namítali, že jim nebylo doručeno celé územní rozhodnutí, neboť jim nebyly doručeny grafické přílohy, na něž toto rozhodnutí odkazuje a činí z nich tak svou součást. Nejedná se tak o pouhou konstataci existence grafických součástí spisu. Žalovaný přitom potvrdil nezákonný postup stavebního úřadu a prodloužil tak porušení práva žalobců na doručení kompletního rozhodnutí (jak textové, tak i grafické části). Skutečnost, že se žalobci se spisem seznámili, nemá na toto porušení práva vliv. Žalobci upozornili na to, že v odvolání poukázali na nesplnění koeficientu podlažních ploch na pozemku stavebníka. Napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné, neboť žalovaný nejprve uvedl, že plocha podzemních garáží využitá pro hlavní funkci (pro bydlení) byla započítána do hrubé podlažní plochy domu, tj. do výpočtu koeficientu podlažních ploch, a následně v rozporu s tím konstatuje, že se do tohoto výpočtu garáže nezapočítávají. Napadené rozhodnutí je dále nepřezkoumatelné, neboť se nijak nevyjadřuje k žalobci předloženému výpočtu, samo žádný výpočet koeficientu podlažních ploch neobsahuje, neodůvodňuje správnost použitého výpočtu a nijak nevyvrací názor žalobců, že plocha garáží (které jsou součástí hlavní funkce obytného domu) má být započtena do podlažních ploch. Konečně není ani nijak vyvrácen názor žalobců, že ve jmenovateli koeficientu má být započten jen vlastní pozemek stavebníka. Z překročení koeficientu podlažních ploch vyplývá, že stavba byla umístěna v rozporu s územním plánem. Žalobci poukázali na to, že v odvolání namítali nedostatečnou kapacitu ulice Na Dlážděnce a z toho vyplývající nepřípustnost umístění dalšího zdroje dopravy v této ulici. Proto požadovali přezkum závazného stanovisku Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravy, ze dne 15. 7. 2011, sp zn. S-MHMP 500688/2011 (dále jen „stanovisko silničního úřadu“), a to pro rozpor se stanoviskem Policie České republiky ze dne 24. 1. 2011, č. j. KRPA-59362-1/ČJ-2010-0000DŽ (dále jen „stanovisko policie“). Žalovaný nejprve potvrdil názor žalobců, že provoz v ulici Na Dlážděnce je kvůli její malé šířce problematický už nyní, avšak dále konstatoval, že připojení rampy bytového domu bylo povoleno již dříve a dopravní napojení stavby na ulici Na Dlážděnce nebylo předmětem řízení. Žalobci však napadali zejména předimenzovanost objektu vzhledem ke stávající komunikaci, tj. samotné umístění stavby, nikoli jen její připojení na komunikaci. S tím se však žalovaný nevypořádal a napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Podle stanoviska Úřadu městské části Praha 8, Odboru dopravy, ze dne 21. 4. 2011 (dále jen „stanovisko MČ Praha 8“), bylo umístění bytového domu podmíněno rozšířením ulice, k čemuž však nedošlo. Požadavek dotčeného orgánu odpovídá námitce žalobců spočívající v nevhodnosti umístění takto kapacitní stavby při tak málo kapacitní komunikaci. Umístění bytového domu v rozporu s podmínkou dotčeného orgánu považovali žalobci za porušení stavebního zákona. Dle názoru žalobců žalovaný rezignoval na svůj úkol posoudit na základě stanovisek dotčených orgánů přípustnost a vhodnost navrhované stavby, neboť není jasné, proč na základě potvrzeného stanoviska silničního úřadu zamítl odvolací námitku žalobců. Stavební úřad ani žalovaný se k žalobci zmiňovanému stanovisku MČ Praha 8 nevyjádřili, nevypořádali rozpor vyplývající z podmínky rozšíření komunikace a toto stanovisko nejspíše ani nepředložili Ministerstvu dopravy při přezkumu stanoviska silničního úřadu. Podobně nebyl vyřešen ani rozpor se stanoviskem policie. Žalobci tedy ve smyslu § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) požádali soud o přezkoumání stanoviska silničního úřadu a potvrzujícího stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 11. 4. 2012, č. j. 111/2012-120-STSP/4 (dále jen „potvrzující stanovisko Ministerstva dopravy“). Jejich nezákonnost spatřovali žalobci v rozporu se stanoviskem MČ Praha 8, dále v tom, že správní orgány nevycházely z dostatečně zjištěného stavu věci, a také v tom, že Ministerstvo dopravy pořídilo dopravní průzkum v lokalitě, se kterým neseznámilo účastníky řízení, a nedalo jim tak možnost se k němu vyjádřit. Žalobci vytkli správním orgánům, že se nevyjádřily k namítanému kontrastu umisťované stavby oproti protější, severní straně ulice Na Dlážděnce. Současná solitérní jedenáctipatrová budova, jediná vyšší stavba před začátkem ulice Na Dlážděnce a při pohledech z jihu, nemůže tvořit referenční rámec pro další projednávanou zástavbu. Správní orgány tedy nevycházely ze skutečného stavu v území, což má vliv na zákonnost jimi vydaných závazných stanovisek a rozhodnutí. Žalovaný ani stavební úřad se nezabývali namítanou nevhodností stavby z hlediska její výšky (počtu podlaží) zejména ve vztahu k severní straně ulice a k převyšování na západě sousedících rodinných dům. Nestačí přitom prokázat, že stavba splňuje určité limity, ale je také nutno posoudit ji z hlediska její urbanistické vhodnosti a vztahům k okolní zástavbě. Umisťovaná stavba je z tohoto hlediska nevhodná a její umístění je tedy v rozporu se stavebním zákonem. Žalobci požádali soud ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s. o přezkoumání zákonnosti stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru ochrany prostředí, ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. S-MHMP- 1058608/2010/1/OOP/VI (dále jen „stanovisko odboru ochrany prostředí“), a potvrzujícího stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 10. 4. 2012, č. j. 486/500/12, 16431/ENV/12 (dále jen „potvrzující stanovisko Ministerstva životního prostředí“). Žalobci poukázali na to, že v odvolání namítali neprokázání účinnosti protihlukové stěny, která by měla zajistit plnění hlukových limitů po dobu výstavby a žádali proto přezkum stanoviska Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 3. 1. 2011, č. j. S.HK/3639/26568/2010 (dále jen „stanovisko hygienické stanice“). Ministerstvo zdravotnictví ve svém potvrzujícím stanovisku ze dne 11. 4. 2012, č. j. 9066/2012-3/OVZ-24.2.2012 (dále jen „potvrzující stanovisko Ministerstva zdravotnictví“), konstatovalo, že hygienická stanice vycházela z neúplného podkladu, avšak přesto její stanovisko potvrdilo. Ministerstvo zdravotnictví se ani nepokusilo stanovisko hygienické stanice doplnit tím, že by samo posoudilo hluk z umisťovaného zařízení staveniště (a související staveništní dopravy). Ministerstvo zdravotnictví tedy vznesenou námitku vůči stanovisku hygienické stanice z věcné stránky zcela ignorovalo. S ohledem na to žalobci podle § 75 odst. 2 s. ř. s. požádali o přezkoumání zákonnosti stanoviska hygienické stanice a potvrzujícího stanoviska Ministerstva zdravotnictví. Žalovaný nijak nereagoval na to, že Ministerstvo zdravotnictví nepřezkoumalo stanovisko hygienické stanice z důvodů, kvůli kterým bylo napadeno (hluk při výstavbě, resp. umístění staveniště v rozporu s požadavky na ochranu před hlukem). Z napadeného rozhodnutí tak nelze nijak vyčíst, jak se žalovaný vypořádal s námitkou překračování hlukových limitů po dobu výstavby. Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Výše uvedené má také za následek, že žalovaný potvrdil umístění stavby (zařízení staveniště), které způsobí překračování hygienických limitů hluku. Napadené rozhodnutí i územní rozhodnutí je proto nezákonné. V závěru žaloby žalobci uvedli, že nezákonnosti napadených rozhodnutí vedly k porušení jejich práv, a to práva vlastnického, práva na zdraví a práva na příznivé životní prostředí. Žalobci navrhli, aby soud napadené rozhodnutí i územní rozhodnutí zrušil. Podáním ze dne 29. 8. 2012 doplnila žalobkyně 2) žalobu o další žalobní bod. V něm namítla, že postavením umístěné stavby dojde k podstatnému zhoršení proslunění a osvětlení její nemovitosti, resp. do ulice Na Dlážděnce orientovaných pobytových místností. Správní orgány zamítly tuto námitky s odkazem na normový výpočet, neprovedly však výpočet s ohledem na konkrétní velikost a umístění oken v nemovitosti žalobkyně b). Správní orgány tak rozhodovaly na základě fiktivního stavu, což mělo vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. IV. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že přezkumem stanoviska silničního úřadu nedošlo ve věci k žádným novým skutečnostem, neboť toto stanovisko bylo Ministerstvem dopravy potvrzeno. Jediným podkladem pro vydání územního rozhodnutí je tak stanovisko silničního úřadu, se kterým se žalobci mohli seznámit v řízení před stavebním úřadem. Grafické výkresy nebyly přílohami územního rozhodnutí, způsob doručení grafické přílohy stanoví § 92 odst. 4 stavebního zákona, z něhož je zřejmé, že ověřenou grafickou přílohu obdrží po právní moci rozhodnutí pouze žadatel, případně obec. Žalovaný upozornil na to, že z námitek podaných při veřejném ústním jednání, jakož i z odvolacích námitek jednoznačně vyplývá, že se žalobci s celým spisem důkladně seznámili, a to včetně všech grafických podkladů. Žalovaný uvedl, že na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí bylo vysvětleno, proč byla do výpočtu koeficientu podlažních ploch započítána plocha podzemních podlaží (nikoli podzemních garáží, jak je uvedeno v žalobě) využitá pro hlavní funkci, tj. pro bydlení, nikoli pro garáže. Žalovaný dodal, že stavba je umisťovaná v příkře svažitém terénu, kde zčásti zapuštěná do terénu, tj. dvě spodní podlaží obsahují podzemní a nadzemní část. Dle obecné definice „podzemního podlaží“ uvedené ve vyhlášce OTPP se jedná o dvě podzemní podlaží, i když obě podlaží obsahují též plnohodnotné nadzemní části budovy sloužící pro její hlavní funkci, tj. pro bydlení. Koeficient podlažních ploch je podíl maximální hrubé podlažní plochy k ploše území a stanovuje kapacitu zástavby v nadzemní části objektů. Pokud by do výpočtu nebyla započtena nadzemní část podzemních podlaží, byl by koeficient podlažních ploch umisťované stavby nižší, tedy příznivější. I v přísnějším pohledu na výpočet míry využití území (v případě, kdy je započítána plocha částí podzemních podlaží, která je ve svažitém terénu nad úrovní terénu a je využívána pro hlavní funkci) je předepsaný koeficient podlažních ploch OB-F splněn. Žalovaný konstatoval, že pro rozhodování stavebního úřadu bylo podstatné závazné stanovisko silničního úřadu, jehož podmínky pro umístění stavby byly zapracovány do územního rozhodnutí a v němž byla částečně vysvětlena otázka údajné předimenzovanosti umisťované stavby. Žalovaný se námitkou týkající se objemu stavby podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí. Stanovisko odboru ochrany prostředí posoudilo zásah stavby do krajinného rázu jako přijatelný a Ministerstvo životního prostředí tento závěr potvrdilo. Správní orgán, který rozhoduje v navazujícím řízení, nedisponuje oprávněním závazné stanovisko jakýmkoli způsobem extenzivně interpretovat nebo jej obsahově měnit. To samé platí i v případě stanoviska hygienické stanice, resp. potvrzujícího stanoviska Ministerstva zdravotnictví. Na základě shora uvedeného žalovaný uvedl, že na napadeném rozhodnutí trvá, a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření k žalobě nejprve „z procení opatrnosti“ namítla opožděnost žaloby, neboť jí nebylo známo, kdy byla žaloba soudu doručena. Osoba zúčastněná na řízení namítla rovněž nedostatek aktivní legitimace žalobců k podání žaloby. Měla za to, že žalobci nejsou nositeli práv a povinností vyplývajících z hmotného práva. Z žádného žalobního bodu přitom nevyplývá, jaká konkrétní procesní práva žalobců byla nebo mohla být v územním rozhodnutí porušena. K obsahu žaloby osoba zúčastněná na řízení uvedla, že žalobci uvedené skutečnosti se nezakládají na pravdě, žalobci jednostranně vyvolávají dojem, že stav je horší než ve skutečnosti, citované pasáže ze správních rozhodnutí jsou vytrženy ze souvislostí a žalobci učiněné závěry nemají oporu v právních předpisech. Žádné z potvrzujících stanovisek jako podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí neobsahovalo novou skutečnost. Žalobci tedy všechny podklady napadeného rozhodnutí znali a nebylo důvodné vyžadovat jejich vyjádření. Došlo pouze k potvrzení závazných stanovisek nadřízenými orgány, žádné jiné podklady nebo skutečnosti v odvolacím řízení projednávány nebyly. K porušení § 36 odst. 3 správního řádu tedy nedošlo. Z obsahu územního rozhodnutí nevyplývá, že by jeho součástí měla být grafická příloha, která by měla být doručována spolu s ním. Grafickou přílohu žádosti předává stavební úřad pouze žadateli, a to po nabytí právní moci územního rozhodnutí. Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že žalobci v námitce překročení koeficientu podlažních ploch nesprávně interpretují výroky stavebního úřadu i žalovaného. Žalovaný správně uvedl, že do výpočtu koeficientu podlažních ploch se započítává plocha podzemních podlaží využitá pro hlavní funkci, nikoli plocha podzemních garáží, což je zásadní rozdíl. Žalobci záměrně vnášejí do celé problematiky chybné a rozporné interpretace. Míra využití území překročena nebyla, neboť garáže, sklepy, technická vybavenost apod., pokud jsou umístěny v podzemních podlažích, nejsou hlavní funkcí objektu a do hrubých podlažních ploch se nezapočítávají. Výpočet hrubých podlažních ploch je uveden v průvodní zprávě dokumentace pro vydání rozhodnutí a soulad s územním plánem posoudil stavební úřad na str. 6 územního rozhodnutí. Stavební úřad sice vlastní výpočet do odůvodnění územního rozhodnutí nezahrnul, neboť by se jednalo o prosté opisování průvodní nebo souhrnné zprávy. Kapacita stavby (s ohledem na dopravní obslužnost lokality) a její soulad s územním plánem byly dostatečně posouzeny jak stavebním úřadem, tak žalovaným. V nyní posuzovaném případě vydal silniční úřad závazné stanovisko, ve kterém stanovil podmínky pro umístění záměru, které byly převzaty do podmínky č. 9 územního rozhodnutí. Ministerstvo dopravy si navíc k ověření správnosti závazného stanoviska nechalo vypracovat vlastní dopravní průzkum, což lze stěží označit za selhání orgánů státní správy. Stavební úřad i žalovaný posoudili urbanistické uspořádání ve svém celku, míra vlivu stavby na okolí byla posouzena z dodaných vizualizací a ze zákresu stavby do fotografie, včetně severní strany. K dokumentaci pro územní rozhodnutí byly dodány pohledy k návrhu stavby ze všech světových stran, tedy včetně pohledu severního. Dotčený orgán zhodnotil zásah záměru do krajinného rázu jako přijatelný, a to ze všech hledisek. Hluk z provádění stavby se posuzuje až ve stavebním řízení v závislosti na detailních znalostech způsobu provádění stavby. Návrh žalobců na přezkum závazných stanovisek dotčených orgánů soudem považovala osoba zúčastněná na řízení za neopodstatněný. Stavební úřad neměl důvod pochybovat o správnosti závěrů dotčených orgánů a vlastní úvahou tak nahrazovat kvalifikované posouzení stavby ze strany zvláštního odborného správního orgánu, což mu ani nepřísluší. Dotčené správní orgány stejně jako žalovaný se posouzením záměru zabývali dostatečným způsobem, postupovali dle platných právních předpisů, vycházeli z hodnověrných podkladů a svá rozhodnutí vydali s ohledem na všechny požadavky vyplývající z právních předpisů. Územní rozhodnutí obsahuje všechny náležitosti ve smyslu § 92 stavebního zákona, stavební úřad se zabýval všemi námitkami účastníků řízení, které vypořádal zcela dostatečně a jasně. Osoba zúčastněná na řízení považovala za neopodstatněnou i námitku, že umístěním stavby dojde k podstatnému zhoršení proslunění a osvětlení sousední nemovitosti. Osoba zúčastněná na řízení se ztotožnila se závěry žalovaného uvedenými ve vyjádření k žalobě. Dle jejího názoru žalobci uvádějí stále stejné námitky bez ohledu na to, že se jimi všechny příslušné orgány řádně zabývaly a vysvětlily je. V podání žaloby lze spatřovat obstrukční prostředek, který má nemalý dopad do práv osoby zúčastněné na řízení realizovat stavbu. Zrušením územního rozhodnutí by u ní došlo k velkým ztrátám, spočívajícím zejména ve zmařené investici při koupi pozemků a marně vynaložených nákladech na přípravu celého projektu. V. Posouzení věci Městským soudem v Praze Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. s. ř. s. v mezích žalobních bodů a dle skutkového stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí ( § 75 odst. 1 s.ř.s.) Žaloba je důvodná. Předně soud nevešel na námitku osoby zúčastněná na řízení, že žaloba byla podána opožděně. Žaloba byla podána dne 22. 8. 2012, přičemž napadené rozhodnutí bylo jednotlivým žalobcům doručeno v různé dny, nejdříve však dne 22. 6. 2012; žaloba tedy byla podána včas. Soud nemohl přisvědčit osobě zúčastněné na řízení ani v tom, že by žalobci nebyli aktivně legitimováni k podání žaloby podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Osoba zúčastněná na řízení tuto argumentaci nijak nerozvedla, proto soud pouze stručně poznamenává, že žalobci byli účastníky stavebního řízení a umístěním stavby byla dotčena jejich veřejná subjektivní práva (např. na ochranu vlastnictví). Svědčí jim tedy aktivní legitimace k podání žaloby dle § 65 odst. 1 a 2 s.ř.s. , neboť byli jak účastníky územního řízení, tak tvrdili dotčení na svých veřejných subjektivních právech. V první žalobní námitce žalobci namítli, že žalovaný využil jako podklad pro své rozhodnutí stanoviska (resp. potvrzení stanovisek) příslušných nadřízených orgánů, avšak o tomto doplnění podkladů žalobce neuvědomil. Žalobcům tak neumožnil se k těmto podkladům vyjádřit, čímž porušil § 36 odst. 3 správního řádu. K tomu soud uvádí, že smyslem citovaného ustanovení je poskytnout účastníkům správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení, a možnost vznést výhrady k podkladům shromážděným správním orgánem pro jeho rozhodnutí. Citované ustanovení je tak třeba aplikovat právě s ohledem na jeho zmíněný smysl, nikoliv formalisticky. Žalobci především nijak nekonkretizovali, k jakým v potvrzujících závazných stanoviscích obsaženým skutečnostem či úvahám, které by pro ně byly nové či překvapivé, se nemohli vyjádřit (žalobci konkrétně zmínili pouze Ministerstvem dopravy provedený dopravní průzkum spočívající v čtyřhodinovém sledování provozu, k němuž se soud vyjádří samostatně v další části tohoto rozsudku). V nyní posuzovaném případě bylo ve všech případech (kromě již zmiňovaného potvrzujícího stanoviska Ministerstva dopravy, k němuž se soud vyjádří samostatně) obsaženo podstatné hodnocení odborných otázek již v závazných stanoviscích vydaných v řízení v prvním stupni. Potvrzující závazná stanoviska Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva životního prostředí pouze konstatují, že závazná stanoviska vydaná v prvním stupni správního řízení jsou zákonná a správná, a samy o sobě nevnášejí do věci žádná nová, pro věc podstatná tvrzení či argumentaci. Právo žalobců na seznámení se se všemi důvody, které byly pro rozhodování správních orgánů podstatné, a potažmo tak možnost žalobců účinně se proti závěrům obsaženým v závazných stanoviscích bránit, tedy nebylo neseznámením se s potvrzujícími stanoviska Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva životního prostředí nijak omezeno. Žalovaný tedy pochybil, když žalobce s potvrzujícími závaznými stanovisky Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva životního prostředí neseznámil, avšak toto pochybení samo o sobě nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci. Žalobci v druhé žalobní námitce poukázali na to, že jim nebylo doručeno kompletní územní rozhodnutí, neboť jim nebyly doručeny grafické přílohy, na které se v textu územního rozhodnutí odkazuje. Žalobci v této souvislosti odkázali na str. 1 rozhodnutí stavebního úřadu, kde je uvedeno: „Stavba (…) bude umístěna podle dále uvedených podmínek na výše uvedených pozemcích při ulici Na Dlážděnce v Praze 8, jak je zakresleno v ověřené grafické příloze (výkres současného stavu území v měřítku katastrální mapy 1:1000 se zakreslením stavebního pozemku, umisťované stavby, s vyznačením vazeb a vlivů na okolí; doplňující situační výkres v měřítku 1:500 a výkresy pohledů), kterou po nabytí právní moci územního rozhodnutí obdrží žadatel v souladu s ustanovením § 92 odst. 4 stavebního zákona.“ K tomu soud uvádí, že je mu známa i judikatura podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 As 18/2012 – 29 (na nějž zároveň v podrobnostech odkazuje), že stavební úřad je podle § 92 stavebního zákona a § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření, povinen všem účastníkům územního řízení doručit rozhodnutí o umístění stavby i s ověřenou grafickou přílohou obsahující celkovou situaci v měřítku katastrální mapy, se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby, s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních staveb. Soudu je však známa i jiná judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 95/2012-131) a ustálená judikatura Městského soudu v Praze, která naznačuje, že se ověřená grafická příloha nemusí doručovat vždy (dle okolností případu) a doručuje se účastníkům řízení určitě tehdy je-li dle územního rozhodnutí jeho nedílnou součástí a toto je v územním rozhodnutí uvedeno. Nicméně lze souhlasit s tím, že doručení grafické části územního rozhodnutí je potřebné a účelné s ohledem na nemožnost přesného vyjádření povahy a závažnosti zásahu do území formou pouhého slovního popisu umísťované stavby. Pokud by tedy v souzené věci stavební úřad pochybil, když nedoručoval žalobcům grafickou přílohu znázorňující celkovou situaci umisťované stavby, mělo by toto pochybení relevanci jen, jestliže by mělo vliv na zákonnost vydaných správních rozhodnutí. V nyní posuzované věci má soud za to, že žalobci byli ve správním řízení řádně seznámeni s kompletní dokumentací předloženou žadatelem. Žalobci ještě před vydáním územního rozhodnutí, především v ústním jednání dne 14. 6. 2011, vznesli proti umístění stavby celou řadu dostatečně konkretizovaných námitek, které zjevně opírali o podrobnou znalost okolí umisťované stavby a jejího předpokládaného vlivu na sousední pozemky a stavby. Žalobce a) přitom namítal vady samotné dokumentace, přičemž uváděl např. to, že stavebník dokumentaci doplňoval několik dnů před tímto jednáním, že dokumentace nesplňuje zákonné požadavky, neboť není podepsána autorizovanou osobou a není „oražena razítkem se státním znakem této osoby“. Na základě námitek vznesených při prvním ústním jednání dne 14. 6. 2011 byla žádost doplněna o další podklady a dne 23. 8. 2011 se konalo další ústní jednání ve věci, při němž žalobci žádné vady dokumentace nenamítali. Rovněž v odvoláních proti územnímu rozhodnutí žalobci vznesli dostatečně konkretizované námitky, které prokazují, že žalobci byli s umístěním stavby a jejím předpokládaným vlivem na okolí detailně seznámeni. Žalobci přitom v žalobě neuvedli, jakým konkrétním způsobem byli nedoručením grafické přílohy zkráceni na svých právech, naopak připustili, že s obsahem správního spisu byli seznámeni. K tomu soud pro úplnost podotýká, že ze správního spisu plyne, že po prvním ústním jednání byla dokumentace doplněna na základě námitek vznesených účastníky řízení, přičemž došlo k zúžení předmětu žádosti; je tedy patrné, že dokumentace nebyla změněna způsobem, který by byl pro účastníky řízení překvapivý a který by mohl zasáhnout do jejich veřejných subjektivních práv. Soud tedy shrnuje, že ze všech shora uvedených okolností je patrné, že žalobci se v průběhu správního řízení s dokumentací řádně seznámili a věděli, jaký konkrétní zásah do území (a potažmo tak potenciální zásah do jejich veřejných subjektivních práv) bude umisťovaná stavba představovat. Žalobcům tedy nebyla postupem stavebního úřadu odňata možnost účinně se proti obsahu územního rozhodnutí bránit. Nedoručení grafických příloh územního rozhodnutí tedy představuje procesní pochybení, nikoli však takové, které by mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Ve třetím žalobním bodu žalobci namítali překročení koeficientu podlažních ploch na pozemku stavebníka a s tím související nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí. S ohledem na to, že vypořádání této otázky správními orgány stejně jako související odvolací a žalobní námitky jsou značně nepřehledné (sami žalobci namítali vnitřní rozpor napadeného rozhodnutí, osoba zúčastněná na řízení naopak vyjádřila názor, že žalobci výroky žalovaného zřejmě pozměnili, aby mohli následně poukázat na jejich vnitřní rozpornost), považuje soud za vhodné k tomuto bodu stručně rekapitulovat relevantní obsah správních rozhodnutí a podání žalobců. Stavební úřad v územním rozhodnutí k námitkám účastníků řízení uvedl, že koeficienty podlažních ploch i zeleně jsou v souladu s kódem míry využití území F. Výměra funkční plochy OB-F byla správně započtena. Funkční plocha zasahuje do plochy komunikace (315 m2), kterou nelze v daném případě zastavět jinou než dopravní stavbou, která nemá na koeficient podlažních ploch vliv. Hlavní funkční využití (bydlení v podzemních podlažích) je do koeficientu podlažních ploch započítáno. K námitce, kterou stavební úřad popsal jako „podzemní podlaží není podzemním podlažím“ [žalobce c) požadoval při ústním jednání dne 14. 6. 2011 zhodnocení, zda podzemní podlaží jsou skutečně podzemní podlaží], stavební úřad uvedl, že podle vyhlášky OTPP je podzemním podlaží podlaží, které má úroveň podlahy nebo její větší část níže než 0,8 m pod nejvyšším bodem přilehlého terénu v pásmu širokém 3,0 m po obvodu stavby. Z doložených výkresů půdorysů a řezů je patrné, že se jedná o podzemní podlaží. V odvolání žalobci [konkrétně v odvolání podaném dne 27. 12. 2011 žalobcem c), s nímž se ostatní žalobci výslovně ztotožnili] poukázali na to, že dle projektanta bude mít první podzemní podlaží zastavěnou plochu max. 2175 m2. Na tomto podlaží bude prostor hromadného stání automobilů, komunikační prostory a prostory pro bydlení – hlavní funkci stavby. Plocha započitatelná pro hlavní funkci na tomto podlaží bude činit 1113 m2, tedy více než polovinu jeho zastavěné plochy. Žalobci uvedli, že z „osobní znalosti terénu v místě stavby, ale i z logiky věci“ vyplývá, že dané podlaží nelze hodnotit jako podzemní (kdo by si kupoval v podzemí luxusní byty, nevycházelo by oslunění obytných prostor…). Stavební úřad tedy neaplikoval ustanovení vyhlášky OTPP správně, neboť při akceptaci jeho postupu by nejspíš všechny terasovité domy postavené na svazích měly většinu podlaží podzemních. Kvalifikace daného podlaží jako podzemního jde nejen proti logice věci, ale i proti duchu vyhlášky OTPP. V odvolání podaném dne 30. 12. 2011 žalobci vyjádřili nesouhlas s názorem stavebního úřadu, že funkční plocha OB mimo pozemek stavebníka je zastavěna komunikací (a tak na ní nikdy nemůže být umístěn obytný dům a „vyčerpání“ limitu i pro tuto plochu není v rozporu s územním plánem). Tím totiž není vyvrácena námitka překročení koeficientu pro pozemek stavebníka. Žalobci uvedli, že z argumentace stavebního úřadu plyne obcházení územního plánu a stanovené regulace. Jestliže na pozemku mimo vlastnictví stavebníka (komunikace) nemůže být z podstaty umístěna obytná stavba (jedná se o komunikaci), pak se ani nemůže jednat o pozemek OB (a tedy nemůže být započítáván do součtu ploch pro výpočet rozsahu podlažních ploch stavebníkova záměru). Velikost pozemku stavebníka je 3 551 m2, rozsah ploch určených pro hlavní funkci je 5412,4 m2, tedy koeficient podlažních ploch stavby je 1,52, což znamená, že je překročen stanovený koeficient o hodnotě 1,4. Žalobci dále poukázali na to, že z výpočtu započtené plochy stavby byly vynechány plochy garáží, kterou jsou však nedílnou součástí bytového domu (vyžadovanou právními předpisy), a tak i tyto plochy měly být započteny (kdyby nedošlo k jejich opomenutí, vyšel by koeficient pro stavbu ještě vyšší). Žalovaný k námitkám uplatněným v odvolání ze dne 27. 12. 2011 konstatoval, že stavba je umisťována v souladu s platným územním plánem v zastavitelném území čistě obytném, ve kterém byla stanovena míra využití území - kód F. Umisťovaný bytový dům bude obsahovat tři plná nadzemní podlaží, dvě podlaží půdorysně ustupující a dvě podlaží podzemní, přičemž se jedná o stavbu ve svažitém terénu. Podzemní podlaží je definováno v čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP. Žalovaný uvedl, že plocha podzemních podlaží (zdůrazněno soudem) využitá pro hlavní funkci, tj. pro bydlení, byla započítána do hrubé podlažní plochy domu, tj. do výpočtu podlažních ploch. Byl doložen výpočet kódů míry využití území dle platného územního plánu, stanovené míry využití území byly splněny. K odvolacím námitkám uplatněným v odvolání ze dne 30. 12. 2011 žalovaný uvedl, že v územním plánu je vyznačena plocha OB-F tak, že zaujímá pozemek stavby parc. č. 698 v k. ú. Libeň, přilehlou část pozemku parc. č. 696 v k. ú. Libeň a část přilehlého komunikačního prostoru ulice Na Dlážděnce. Koeficient podlažních ploch je podíl maximální hrubé podlažní plochy objektů k ploše území a stanovuje kapacitu zástavby v nadzemní části objektů. Hrubá nadzemní plocha se pro tento účel stanoví součtem hrubých podlažních ploch ve všech nadzemních podlažích, vypočtených z vnějších rozměrů budov a počtu nadzemních podlaží. Koeficient podlažních ploch je směrný. Dle žalovaného z uvedeného jednoznačně vyplývá, že se do výpočtu nezapočítávají podzemní garáže. Součástí průvodní zprávy pro územní řízení je podrobný výpočet koeficientů pro plochu OB-F. Koeficient o hodnotě 1,4 nebyl překročen a míra využití území byla splněna. Soud tedy nemůže přisvědčit žalobcům v tom, že by napadené rozhodnutí bylo „vnitřně rozporné“. Žalobci namítaný vnitřní rozpor napadeného rozhodnutí lze vysvětlit tím, že žalobci do žaloby nesprávně opsali pasáž ze str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí, v níž zaměnili slovo „podlaží“ za slovo „garáží“. Žalovaný jednoznačně vyjádřil názor, že plochy garáží v deklarovaném podzemním patře se do výpočtu podlažních ploch nezapočítávají. Správní orgány zároveň vycházely z toho, že hlavní funkcí umisťované stavby je bydlení. K tomu soud podotýká, že žalobci svůj názor, že garáže jsou součástí hlavní funkce (umisťované stavby), uvedli až v žalobě; napadené rozhodnutí tedy nemůže být nepřezkoumatelné, pokud se žalovaný k tomuto názoru nevyjádřil. Nesprávnost názoru žalobců uvedeného v odvolání, že garáže by měly být do výpočtu zahrnuty pouze z toho důvodu, že jsou „nedílnou součástí bytového domu“, je patrná z obecné metodiky k výpočtu hrubé podlažní plochy, která striktně rozlišuje mezi nadzemními a podzemními podlažími. Podle části III. bodu 1.2 „Metodického pokynu k Územnímu plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy“ (dostupném na http://www.praha.cz/uploads/assets/pup/metodicky_pokyn.pdf) se hrubá podlažní plocha se pro tento účel vypočte součtem - hrubých podlažních ploch ve všech nadzemních podlažích (včetně ustupujících pater a započitatelné části podkroví), vypočtených na základě vnějších rozměrů budovy v každém jednotlivém nadzemním podlaží nebo příslušné části, - části hrubých podlažních ploch podzemních podlaží využitých hlavní funkcí, vypočtených na základě vnějších rozměrů budovy v každém jednotlivém podzemním podlaží - hrubých podlažních ploch podlaží částečně zapuštěných do svahu (využitých z dominantní části hlavní funkcí) pod i nad úrovní vstupního patra. Na základě shora uvedeného lze učinit dílčí závěr, že správní orgány srozumitelně uvedly postup, podle kterého při výpočtu koeficientu podlažních ploch postupovaly, resp. z rozhodnutí správních orgánů je patrné, proč do hrubé podlažní plochy nezapočítaly plochu garáží. Oproti tomu však odůvodnění správních rozhodnutí nijak neodpovídají na pro výpočet zásadní otázku (a zároveň v tomto smyslu řádně uplatněnou odvolací námitku), zda a proč lze deklarované první podzemní patro umisťované stavby považovat za podzemní patro (pro výpočet hrubé podlažní plochy). Soud sice připouští, že nebylo povinností žalovaného podrobně se vyjadřovat k žalobci předloženému výpočtu, nicméně z odůvodnění napadeného rozhodnutí musí být patrné, proč jsou odvolací námitky žalobců nedůvodné. Žalovaný naproti tomu v podstatě pouze rekapituloval obecné zásady pro výpočet kódu míry využití území a poté dodal, že výpočet kódu míry využití území dle územního plánu byl doložen a stanovené míry využití území byly splněny. Podobně stavební úřad v územním rozhodnutí pouze stručně uvedl, že z doložených výkresů půdorysů a řezů je patrné, že se jedná o podzemní podlaží. Podzemní podlaží je přitom definováno čl. 3 odst. 1 písm. j) vyhlášky OTPP jako: „podlaží, které má úroveň podlahy nebo její větší části níže než 0,80 m pod nejvyšším bodem přilehlého terénu v pásmu širokém 3,0 m po obvodu stavby; podlaží s vyšší úrovní podlahy, včetně podlaží ustupujícího, je podlažím nadzemním.“ K vyvrácení odvolacích námitek žalobců tedy nebylo možné pouze citovat obecnou metodiku výpočtu kódu míry využití území, neboť právě konkrétní parametry stavby (resp. jednotlivých pater) byly podstatné pro zodpovězení otázky, zda byla naplněna výše citovaná definice podzemního podlaží. Absence řádného odůvodnění správních rozhodnutí ve vztahu k naplnění definice podzemního patra přitom mohla mít podstatný vliv na výsledek rozhodnutí ve věci samé, neboť právě rozlišení mezi nadzemními a podzemními podlažími je rozhodující pro výpočet kódu míry využití území. Zásadně není úkolem soudů ve správním soudnictví z projektové dokumentace ověřovat technické parametry umisťované stavby a na jejich základě hodnotit, zda jsou splněny podmínky dané kódem míry využití území, když takové zhodnocení na základě námitek účastníků řízení neprovedly předtím správní orgány. Soud nicméně pro úplnost dodává, že z projektové dokumentace je sice patrné, že deklarované první podzemní patro se minimálně jednou svou stěnou nalézá plně pod úrovní terénu, avšak dále terén klesá tak, že větší část deklarovaného prvního podzemního patra se zjevně pod úrovní terénu nenachází. Součástí tohoto patra je i několik bytů s okny a vstupními dveřmi z ulice. Bylo proto na správních orgánech, aby odůvodnily, zda a proč se deklarované první podzemní patro dá považovat za podzemní patro ve smyslu výpočtu kódu míry využití území. Návodem k tomu je správní judikatura - rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2013, č. j. 8 As 75/2010 – 165, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že právní výklad, který každou budovu, která je postavena ve svahu, a je tedy částečně (na jedné straně domu) zanořena pod úroveň terénu, považuje za budovu o více podzemních podlažích, je v očividném rozporu s obvyklým chápáním pojmu „podzemní podlaží“. Soud tedy shrnuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně sporu o to, zda je deklarované první podzemní podlaží skutečně podzemním podlažím ve smyslu koeficientu podlažních ploch, neodpovídá zákonným požadavkům kladeným na rozhodnutí správního orgánu (srov. § 68 odst. 3 správního řádu). Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, či proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené. Soud uvádí, že uvedená vada napadeného rozhodnutí postačí pro závěr o jeho zrušení, nicméně soud se pro úplnost vyjádřuje i k dalším žalobním námitkám. Žalobci v souvislosti s výpočtem koeficientu podlažních ploch rovněž namítali, že v jeho jmenovateli má být započten pouze vlastní pozemek stavebníka. Tato námitka navazuje na výhrady uplatněné již ve stavebním řízení, v němž žalobci nesouhlasili s tím, že výpočty vycházely z celkové velikosti funkční plochy. K tomu soud uvádí, že kód míry využití území v územním plánu je regulativem prostorového uspořádání konkrétního území (limitem jeho využití), odrážející jeho možnosti a potřeby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2014, č. j. 6 Aos 1/2013 - 53). Kód míry využití území je tedy třeba pojímat jako veřejnoprávní regulaci daného území a posuzovat jej např. v kontextu urbanistických, geografických či historických charakteristik územním plánem regulovaného území. Je tedy třeba konstatovat, že z hlediska této veřejnoprávní regulace není důvod zohledňovat konkrétní soukromoprávní majetkové vztahy v území (v nyní posuzovaném velikost pozemku stavebníka) a považovat je za základ výpočtu míry využití území. Ve čtvrté žalobní námitce vznesli žalobci celou řadu výhrad v souvislosti s potvrzujícím stanoviskem Ministerstva dopravy a v něm řešených otázek. Poukazovali na nedostatečnou kapacitu ulice Na Dlážděnce a z toho vyplývající nepřípustnost umístění dalšího zdroje dopravy v této ulici. Dle jejich názoru byl bytový dům umístěn v rozporu se stanoviskem MČ Praha 8 a se stanoviskem policie. Žalobci poukázali i na dopravní průzkum provedeným Ministerstvem dopravy, ke kterému neměli možnost se vyjádřit. V řízení před stavebním úřadem při ústním jednání ze dne 14. 6. 2011 namítali mj. to, že stávající komunikace nezvládne zvýšený pohyb vozidel v lokalitě. Ulice Na Dlážděnce je široká 5,66 m, směrem k jejímu napojení na Trojskou ulici se dále zužuje na cca 3,92 metrů a navíc zatáčí, takže dané místo je průjezdné pouze jednosměrně (nemohou proti sobě jet dvě vozidla). Žalobci požadovali, aby v souladu se stanoviskem policie byla komunikace Na Dlážděnce od ulice Nad Hercovkou až po její vyústění na ulici Trojskou široká 7,1 metrů a aby byly zajištěny odpovídající rozhledové podmínky. Stavební úřad v územním rozhodnutí k těmto námitkám odkázal na závazné stanovisko silničního úřadu, podle kterého je k zamezení kolizím v kritickém místě dostačující osadit odpovídající dopravní značení (varianta 3 studie úpravy organizace dopravy v ulici Na Dlážděnce – Atelier PROMIKA s. r. o. červen 2011). Stavební úřad posoudil toto stanovisko jako obsahově i věcně dostačující a neshledal důvod pro jeho další doplňování či vysvětlování. Z úřední činnosti bylo stavebnímu úřadu známo, že stanovisko bylo vydáno po projednání s policií. Stavební úřad dodal, že připojení rampy bytového domu na komunikaci Na Dlážděnce bylo řešeno samostatným stavebním povolením. K uvedenému je třeba uvést, že žalobci již v odvolání namítali, že s ohledem na nedostatečnou kapacitu ulice Na Dlážděnce je umístění rozsáhlého bytového domu nevhodné. Je to dáno především šířkou komunikace v úseku mezi ulicí Trojskou a křížením s ulicemi Nad Hercovkou a Přádovou, která činí 5,56 m. Směrem k vyústění na Trojskou ulici se komunikace navíc zužuje až na 3,98 m a zatáčí. V tomto nepřehledném místě neprojedou dvě auta současně jedoucí proti sobě. Do tohoto místa navíc těsně za zatáčkou ústí výjezd z podzemních garáží umisťované stavby i z garáží ze zadního traktu budovy Trojská 30/17. Aby se protijedoucí auta v daném prostoru vyhnula, vjíždí buď na chodník anebo jedno z nich musí vycouvat. Každý den tak dochází k omezování či ohrožování chodců jdoucích po chodníku, jehož šíře je v daném místě sama o sobě nedostatečná. Žalobci upozornili na to, že se ztotožnili se stanoviskem policie, ve kterém je souhlas se stavbou podmíněn tím, aby šířka vozovky ulice Na Dlážděnce v daném úseku byla stejná jako v úseku navazujícím a aby u výjezdu z podzemních garáží byly zajištěny odpovídající rozhledové podmínky. Akceptováním stanoviska silničního úřadu by v daném místě výrazně vzrostlo nebezpečí spáchání trestného činu obecného ohrožení. Silniční úřad měl v zájmu ochrany zdraví a bezpečnosti osob všechny posuzované varianty dopravních opatření odmítnout a navrhnout jiná řešení. Zdraví a bezpečnost osob je přednější než finanční zátěž investora. To, že výjezd z podzemních garáží má své vlastní platné stavební povolení, není pro věc rozhodující ani určující, rozhodující je, kolik vozidel po něm bude denně vyjíždět. Při pravděpodobném počtu více než jednoho sta vjezdů a výjezdů denně, navíc nerovnoměrně rozdělených během dne do dvou špiček, je požadavek žalobců (resp. původní požadavek policie) naprosto opodstatněný. Problém je technicky řešitelný jak snížením počtu bytů v umisťované stavbě, tak stavebními úpravami komunikace Na Dlážděnce. Žalobci podotkli, že kromě výše popsaného kritického místa je dopravní obslužnost celé oblasti značně problematická a na hranici kapacit. Součástí správního spisu je stanovisko policie (ze dne 24. 1. 2011) se souhlasem s připojením pozemku dotčeného stavbou na pozemní komunikaci Na Dlážděnce za předpokladu splnění těchto podmínek: ulici Na Dlážděnce provést jako dvoupruhovou ve stejném šířkovém uspořádání jako navazující úsek od ulice Nad Hercovkou; pro zajištění pěších vazeb realizovat chodník po celé délce pozemku; přístupy pro pěší realizovat jako bezbariérové; u výjezdu z objektu zajistit odpovídající rozhledové podmínky. Stanovisko silničního úřadu obsahuje následující podmínky: je nutno zachovat přístup k objektům, vjezd dopravní obsluze a pohotovostním vozidlům; investor předloží povolení příslušného silničního úřadu k připojení na komunikaci; z důvodu bezpečnosti a zamezení kolizím v kritickém místě na komunikaci Na Dlážděnce je dostačující (z výpočtu intenzit), aby došlo k umístění dopravního značení – varianta č. 3 (dle studie úpravy organizace dopravy v ulici Na Dlážděnce – Ateliér PROMIKA s. r. o. červen 2011). Ministerstvo dopravy v potvrzujícím stanovisku uvedlo, že stávající celodenní intenzita dopravy v přilehlém úseku ulice Na Dlážděnce byla stanovena na 664 vozidel/den s intenzitou špičkové hodiny 53 vozidel. Umisťovaná stavba přitíží dopravní zátěži v ulici Na Dlážděnce 67 cestami ven a 67 cestami zpět, dohromady tedy o 134 pohybů vozidel v obou směrech. Celková intenzita tedy činí 797 vozidel/den s intenzitou špičkové hodiny 64 vozidel. V rámci stanovení stávajících intenzit dopravy v zájmové lokalitě byl proveden dopravní průzkum. Při stanovené intenzitě stávající dopravy 664 vozidel/den nedochází k řešené lokalitě v současnosti k žádným dopravním komplikacím, při navýšení o 134 pohybů denně by tedy krizovým místem projíždělo cca jedno auto za minutu. Ministerstvo dopravy v závěru potvrzujícího stanoviska konstatovalo, že z důvodu bezpečnosti a zamezení kolizí v kritickém místě na komunikaci Na Dlážděnce je tedy dostačující, aby došlo k umístění dopravního značení upřesňujícího přednost. K námitkám žalobců ohledně nedostatečné dopravní kapacity ulice Na Dlážděnce žalovaný uvedl, že lze potvrdit názor žalobců, že provoz v ulici Na Dlážděnce je v současnosti problematický, zejména z důvodu malé šířky komunikačního prostoru a živelného parkování vozidel na veřejné komunikaci. Z těchto důvodů bylo řešeno napojení stavby na začátku této ulice, nedaleko napojení na ulici Trojskou. K návrhu bylo doloženo rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, Odboru dopravy, o připojení komunikaci Na Dlážděnce, přičemž stavební úřad upřesnil, že připojení rampy bytového domu na komunikaci Na Dlážděnce je řešeno stavebním povolením ze dne 31. 5. 2006. Žalovaný závěrem konstatoval, že „část dopravního napojení předmětné stavby na ulici Na Dlážděnce, včetně podélných stání, nebyla předmětem tohoto řízení, neboť již má platné stavební povolení. Dopravní napojení je stanoveno podmínkou č. 9 přezkoumávaného rozhodnutí, přičemž rozsah stavby je zakreslen v situacích v měř. 1 : 1000 a 1 : 500.“ Soud přisvědčuje žalobcům v tom, že výše citované odůvodnění napadeného rozhodnutí neodpovídá požadavkům kladeným na rozhodnutí správního orgánu (stejně jako u předchozí žalobní námitky lze poukázat na § 68 odst. 3 správního řádu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009 – 46). Především je třeba konstatovat, že podstatou související odvolací námitky žalobců byl jejich názor, že umístění bytového domu není s ohledem na kapacitu dopravních komunikací (zejména samotné ulice Na Dlážděnce) vhodné. Žalovaný v napadeném rozhodnutí sice se žalobci souhlasil v tom, že provoz v ulici Na Dlážděnce je „problematický“, avšak poté uvedl, že z tohoto důvodu bylo řešeno napojení stavby na začátku této ulice, přičemž připojení rampy bytového domu na komunikaci Na Dlážděnce je řešeno samostatným stavebním povolením. Tato argumentace však nijak neodpovídá na odvolací námitku žalobců. Stavebním úřadem zmiňované připojení umisťované stavby se týká spíše stavebně-technických aspektů jejího napojení na přilehlé komunikace. To je jednoznačně patrné i z podmínky č. 9 územního rozhodnutí (na niž žalovaný v této souvislosti odkazoval), v níž stavební úřad např. zmínil, že dopravní připojení bude po rampě šířky min. 6 m a délky cca 30 m, doprava v klidu bude řešena umístěním 50 stání v hromadné garáži a 17 stáními v terénu, na kolmá stání naváže nástupní plocha požárních vozidel a plocha pro kontejnery, šířka chodníku přilehlého ke parkovacím stáním bude 2 m, garáž nebude odvodněna do kanalizace atp. Stavební úřad se tedy v podmínce č. 9 k vlivu stavby na dopravní situaci (v souvislosti s předpokládaným zvýšeným provozem vozidel) nijak nevyjadřuje. Rovněž žalovaný neupřesnil, v čem spatřuje zásadní význam technického řešení dopravního napojení umisťované stavby na přilehlé komunikace pro vyřešení obecně nepříznivé dopravní situace v okolí umisťované stavby. Žalovaný nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí nemůže zhojit ani poukazem na to, že závazné stanovisko silničního úřadu bylo potvrzeno nadřízeným správním orgánem. Potvrzující stanovisko Ministerstva dopravy stojí na závěru, že „krizovým místem by tedy projíždělo v průměru cca 1 auto za minutu. Z výše uvedeného vyplývá, že z důvodu bezpečnosti a zamezení kolizí v kritickém místě na komunikaci Na Dlážděnce je dostačující (z hlediska výpočtu intenzit), aby došlo k umístění dopravního značení upřesňujícímu přednost.“ V první řadě soud konstatuje, že závěr Ministerstva dopravy se týká pouze jednoho kritického místa v ulici Na Dlážděnce a neodpovídá na námitku žalobců, že umístění bytového domu obecně zhorší dopravní situaci v okolí. Potvrzujícím stanoviskem Ministerstva dopravy rovněž není přesvědčivě vyvrácen názor žalobců, že vhodným řešením kritického úseku komunikace Na Dlážděnce by bylo pouze rozšíření vozovky. Odůvodnění potvrzujícího stanoviska v podstatě tvoří pouze zjištění, že krizovým místem by projíždělo průměrně jedno vozidlo za minutu, a na to bezprostředně navazující závěr, že postačí umístění dopravního značení upřesňujícího přednost. Dále je možné částečně přisvědčit žalobcům v tom, že způsob, jakým Ministerstvo dopravy ke svým závěrům dospělo, je přinejmenším procesně obtížně použitelný. Ač dle názoru soudu obecně není bezpodmínečně nutné trvat na formální účasti žalobců (resp. jiných účastníků stavebního řízení) na provedení dopravního průzkumu, stěží lze považovat postup Ministerstva dopravy za přezkoumatelný. Ministerstvo dopravy ke způsobu provedení dopravního průzkumu v podstatě uvedlo pouze to, že pro něj byl zvolen interval měření 7.00 až 11.00 hod., s předpokládanou přesností odhadu 14 %, ruční měření bylo prováděno a zaznamenáváno náležitě poučenou a způsobilou osobou. Samotné provedení průzkumu však nebylo ničím doloženo (např. protokolem o měření), Ministerstvo dopravy dokonce ani neuvedlo, který den se průzkum uskutečnil a která konkrétní osoba jej provedla. S potvrzujícím stanoviskem Ministerstva dopravy nebyli žalobci ani seznámeni postupem dle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobci tedy ve správním řízení neměli možnost potvrzující stanovisko Ministerstva dopravy bez pochybností přijmout, případně se vyjádřit k údajům zjištěným při dopravním průzkumu, a zaujmout k nim stanovisko, případně vyjádřit pochybnosti, na které by mohl žalovaný (resp. Ministerstvo dopravy) reagovat. Soud tedy shrnuje, že způsob, jakým se žalovaný vypořádal s námitkami žalobců ohledně nevhodnosti stavby z hlediska nevyhovující dopravní kapacity přilehlých komunikací, je nepřezkoumatelný. Tato vada tkví již v potvrzujícím stanovisku Ministerstva dopravy, které plně neodpovídá na odvolací námitky žalobců a v němž absentuje přinejmenším dostatečně popsaný způsob zjišťování údajů o intenzitě dopravy, který by umožnil žalobcům se zjištěnými závěry účinně polemizovat. Tyto vady potvrzujícího stanoviska žalovaný nijak nezohlednil. Žalovaný neumožnil žalobcům se k tomuto potvrzujícímu stanovisku vyjádřit a v napadeném rozhodnutí se rovněž nijak nevypořádal s odvolací námitkou poukazujícími na nedostatečné dopravní kapacity komunikací v blízkosti umisťované stavby (tedy nikoli pouze na jedno kritické místo v ulici Na Dlážděnce). K této procesní vadě (a rovněž k četným poukazům žalovaného na to, že potvrzující stanoviska jsou pro něj závazná a není oprávněn je měnit, čímž žalovaný patrně obhajuje úspornost napadeného rozhodnutí ve vztahu k vypořádání odvolacích námitek týkajících se odborných otázek) soud připomíná závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 5 A 241/2011 – 69, publ. pod č. 3018/2014 Sb. NSS, dle nichž platí, že pokud se nadřízený orgán, jemuž bylo podle § 149 odst. 4 správního řádu předloženo odvolání směřující proti obsahu závazného stanoviska, nevypořádá s námitkami odvolatele, nemůže odvolací správní orgán nahradit jeho chybějící odbornou skutkovou úvahu svou úvahou vlastní: k tomu totiž není odborně způsobilý. Odvolací správní orgán by však měl ověřit, zda nadřízený orgán řádně reagoval na odvolací námitky, a není-li tomu tak, měl by od něj žádat nápravu. Jinak se vystavuje riziku, že pro nepřezkoumatelnost bude zrušeno jeho vlastní rozhodnutí, ačkoli on sám při zdůvodňování svých hmotněprávních úvah nepochybil. V nyní posuzovaném případě tedy bylo na žalovaném, aby v odvolacím řízení přesvědčivě vyvrátil odvolací námitky, které žalobci poměrně detailně odůvodnili a argumentačně je podpořili i stanoviskem policie a stanoviskem Městské části Praha 8. Dle názoru soudu nebylo nutné, aby se žalovaný k obsahu těchto stanovisek podrobně vyjadřoval (nicméně bylo přinejmenším vhodné uvést, z jakého důvodu nejsou závěry napadeného rozhodnutí s těmito stanovisky v rozporu). Odůvodnění napadeného rozhodnutí však nevyvrací ani v obecné rovině námitku, že umisťovaná stavba je z hlediska dopravní kapacity přilehlých komunikací (a to jak obecně, tak i ve vztahu ke „kritickému místu“ v ulici na Dlážděnce) nevhodná. Napadené rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné i v tomto ohledu. V páté žalobní námitce vyjádřili žalobci nespokojenost se způsobem, jakým se žalovaný vypořádal s jejich odvolacími námitkami ohledně negativního zásahu umisťované stavby do krajinného rázu. Proti závěru stavebního úřadu, že stavba svým měřítkem nevybočuje z charakteru území a naopak může přispět k přechodu mezi vysokými administrativními budovami na horizontu a stávající drobnější zástavbou, žalobci v odvolání namítli, že při jižním pohledu od centra města a z přilehlého parku vytváří sedmipodlažní stavba mohutný nepřirozený val, který je situován do bezprostředního sousedství řady rodinných domků o maximálně dvou nadzemních podlažích a podkroví. V širokém okolí umisťované stavby se nachází jediná vyšší budova (přesněji dvě různě vysoké budovy PSSZ a FÚ spojené schodištěm, níže položená budova FÚ je obdobně vysoká jako umisťovaná stavba). Umisťovaná stavba je od obdobně vysoké budovy FÚ vzdálena mnohem více, než od rodinného domu na pozemku č.
697. Místo toho, aby stavba vytvářela přechod mezi výškovou budovou PSSZ a navazující zástavbou, roztahuje mohutnost sedmipodlažní budovy ze singularity izolované parkem do bezprostředního sousedství maximálně čtyřpodlažních rodinných domů na stejné straně ulice Na Dlážděnce. Oproti historicky cenným přízemním domkům nalézajícím se na protilehlé straně ulice Na Dlážděnce tyčí umisťovaná stavba pět svých podlaží. Dvě poslední podlaží stavby sice ustupují, ale i tak je nepoměr hmot zdrcující. Rodinné domy sousedící s umisťovanou stavbou na stejné straně čelí do ulice Na Dlážděnce maximálně třemi podlažími a jejich působení oproti domkům na protilehlé straně je tak mnohem mírnější. Žalobci dodali, že vybočování stavby (převyšování nejbližší zástavby) je takové míry, že umisťovaná stavba je již nevhodná. Ministerstvo životního prostředí v potvrzujícím stanovisko konstatovalo, že umisťovanou stavbou nemohou být výrazně sníženy nebo změněny přírodní, kulturní a historické charakteristiky krajinného rázu. Daný prostor (místo krajinného rázu) je charakteristický svažitým terénem, rozptýlenou zástavbou a zelení, na vizuálně otevřeném horizontu. Stavba bude standardním prvkem mozaiky území, které je pozměněnou urbánní krajinou velkoměsta a je charakteristické smíšenou zástavbou, tvořenou rodinnými a bytovými domy a také výškovými administrativními budovami. Tvar a rozměry objektu výrazně kopírují tvar pozemků a sklon terénu. Z hlediska dopadu na krajinný ráz je stěžejní, že stavba nebude hmotovou ani výškovou dominantou území, např. vzhledem k jedenáctipatrové administrativní budově v těsném sousedství. Stavba tak nebude výrazně vizuálně vnímána v kontextu celého dotčeného území. Ministerstvo životního prostředí bylo toho názoru, že záměr zapadne do mozaiky zastavěnosti a svým členitým a vzdušným dojmem nevytvoří na horizontu hmotovou bariéru. Stavba se svým architektonickým ztvárněním přiblíží typu okolní zástavby a bude taktéž patřit mezi členité terasovité stavby obdélníkových tvarů. Stavba navíc vhodně zapadne do prostoru zeleně díky ozelenění střech, teras a fasád s dřevěným obložením. Ministerstvo životního prostředí závěrem konstatovalo, že umístění stavby nesníží ani nezmění estetické a přírodní hodnoty krajinného rázu místa stavby. K tvrzení žalobců, že správní orgány „nevycházely ze skutečného stavu v území“, soud konstatuje, že z podkladů obsažených ve správním spise bylo jednoznačně možné zjistit charakteristiku krajinného rázu území v okolí umisťované stavby a míru ovlivnění krajinného rázu umisťovanou stavbou. Žalobci nadto žádná skutková tvrzení správních orgánů nezpochybnili. Podstata žalobní námitky žalobců tedy spočívá spíše v nesouhlasu se způsobem, jakým správní orgány posoudily vhodnost umístění stavby s ohledem na její okolí (ať již urbanistické či přírodní). Podle § 12 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. Soud má za to, že správní orgány se s otázkou zásahu umisťované stavby vypořádaly srozumitelně a výstižně. Pokud žalobci namítli, že jediná solitérní jedenáctipatrová administrativní budova nemůže tvořit referenční rámec pro další projednávanou zástavbu, pak soud podotýká, že Ministerstvo životního prostředí uvedlo tuto budovu pouze jako příklad a zcela správně posoudilo umístění stavby v širším kontextu sousední zástavby i přírodního terénu. V tomto ohledu je zcela tedy dostatečné konstatování Ministerstva životního prostředí, že okolí umisťované stavby je charakteristické smíšenou zástavbou, tvořenou rodinnými a bytovými domy a výškovými administrativními, přičemž umisťovaná stavba zapadne do mozaiky zastavěnosti a nevytvoří výraznou dominantu okolí. K námitce údajného přehlížení severní strany ulice Na Dlážděnce soud uvádí, že správní orgány nejsou povinny vyjadřovat se ke vztahu umisťované stavbu ke všem jednotlivým okolním urbanistickým celkům. Stavební úřad v územním rozhodnutí navíc jednoznačně vyjádřil svůj názor, že umisťovaná stavba může přispět k přechodu mezi vysokými administrativními budovami a stávající drobnější zástavbou. K tomu soud jen dodává, že smyslem posuzování zásahu umisťované stavby do krajinného rázu je ochrana krajinného rázu před těmi činnostmi, které do něj zasahují tak, že snižují jeho estetickou nebo přírodní hodnotu; není třeba, aby umisťovaná stavba svými urbanistickými charakteristikami přesně odrážela své bezprostřední okolí, a to ze všech světových stran. Napadené rozhodnutí tedy není z hlediska posouzení zásahu umisťované stavby do krajinného rázu (resp. z hlediska posouzení vhodnosti stavby z urbanistického hlediska) nezákonné ani nepřezkoumatelné. Šestou žalobní námitkou napadli žalobci potvrzující stanovisko Ministerstva zdravotnictví. Tvrdili, že Ministerstvo zdravotnictví vůbec nepřezkoumalo stanovisko hygienické stanice z důvodů, kvůli kterým bylo napadeno (hluk při výstavbě, resp. umístění zařízení staveniště v rozporu s požadavky na ochranu před hlukem). Stavební úřad v územním rozhodnutí konstatoval, že „ při výpočtech se dospělo k tomu, že hluk ze stavební činnosti překračuje hygienický limit platný pro celodenní činnost 7 až 21 hodin. V závěru se však uvádí opatření k tomuto zamezení: bude vystavěna clona na hranici staveniště, clona bude souvislá, min. výšky 2,5 m nad současnou úrovní terénu nebo budou práce na staveništi omezeny na 4 hodiny denně. Tím budou splněny hygienické limity 70dB.“ Na to reagovali žalobci odvolací námitkou, v níž uvedli, že účinnost a dostatečnost protihlukové stěny není prokázána. S ohledem na provádění stavby a její zásobování z ulice lze pochybovat o nepřetržitém uzavření této stěny. Tato stěna nemůže odstínit hluk ze staveništní dopravy (příjezdy a výjezdy ze staveniště). Ministerstvo zdravotnictví k námitkám žalobců uvedlo, že hluková studie, která hodnotí hluk ze stavební činnosti, byla zpracována zhruba jeden měsíc po vydání stanoviska hygienické stanice. Hluková studie tedy nebyla součástí projektové dokumentace, ke které hygienická stanice vydala stanovisko. Hygienická stanice se tedy nemohla vyjádřit k účinnosti navržené protihlukové clony. Dle Ministerstva zdravotnictví je umístění stavby v souladu s územním plánem, v zájmovém území nejsou překročeny hygienické limity pro hluk z dopravy na pozemních komunikacích, a proto je umístění bytového domu, který není výrazným zdrojem hluku, v tomto území možné. Nepřekročení hygienických limitů hluku pro zdroje hluku umístěné v navrhované stavbě bude doloženo měřením hluku před uvedením stavby do provozu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k této otázce pouze odkázal na potvrzující stanovisko Ministerstva zdravotnictví. Soud považuje způsob, jakým se žalovaný vypořádal s odvolací námitkou žalobců týkající se potvrzujícího stanoviska Ministerstva zdravotnictví, za zcela nedostatečný. Žalobci v odvolání poukazovali na nedostatečnost protihlukových opatření (protihlukové stěny). Žalovaný ani Ministerstvo zdravotnictví se však k těmto námitkám nijak věcně nevyjádřili. Ministerstvo zdravotnictví pouze uvedlo, že hygienická stanice se k účinnosti navržené protihlukové clony nemohla vyjádřit, což však nijak neodpovídá na odvolací námitky žalobců. Žalobci tedy oprávněně poukazovali na absenci názoru žalovaného na protihlukovou stěnu, o které se zmiňoval stavební úřad v územním rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné i v části týkající se namítaného překročení přípustné hladiny hluku. K názoru žalovaného, že nedisponuje oprávněním závazné stanovisko jakýmkoli způsobem extenzivně interpretovat či jej obsahově měnit, odkazuje soud na závěry již citovaného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 5 A 241/2011 – 69. Dne 29. 8. 2012 bylo soudu doručeno elektronické podání (bez zaručeného elektronického podpisu) nazvané „doplnění žaloby proti rozhodnutí MHMP OS sp. zn. S- MHMP 128954/2012/OST/Li/Ko ze dne 12. 6. 2012“, v němž bylo uvedeno, že žalobkyně b) doplňuje další žalobní bod - postavením umístěné stavby dojde k podstatnému zhoršení proslunění a osvětlení nemovitostí v jejím vlastnictví, resp. do ulice Na Dlážděnce orientovaných pobytových místností. Dne 3. 9. 2012 doručil Mgr. Pavel Černohous, zástupce žalobců, podání opatřené zaručeným elektronickým podpisem, v němž uvedl, že jím ve smyslu § 37 odst. 2 s. ř. s. doplňuje podání žalobkyně b) učiněné dne 29. 8. 2012. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. může žalobce žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Podle doručenky založené ve správním spise bylo napadené rozhodnutí žalobkyni b) doručeno dne 25. 6. 2012. Posledním dnem pro podání žaloby (a tím i pro rozšíření žaloby o další žalobní body) tedy bylo pondělí 27. 8. 2012. Pokud žalobkyně b) uplatnila žalobní bod týkající se zhoršení proslunění a osvětlení nemovitosti v jejím vlastnictví až dne 29. 8. 2012, učinila tak až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání žaloby, resp. pro rozšíření žaloby o další žalobní body. Soud k uvedenému jen podotýká, že později vznesené námitky žalobkyně b) se týkají domu v jejím vlastnictví., tj. konkrétního domu v sousedství stavebního záměru z hlediska oslunění, k nimž nelze v územním rozhodnutí, které se otázkou oslunění vypořádává pouze obecně, nalézt konkrétní argumentaci. Bude proto na žalovaném, aby se touto námitkou, která navazuje na námitky nedostatečného oslunění sousedních objektů, uplatněné účastníky řízení při ústním jednání dne 23.8.2011, v dalším řízení zabýval. VI. Závěr Ze shora uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a to v několika samostatně oddělitelných částech. Městský soud v Praze tedy napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Návrhu žalobce na zrušení územního rozhodnutí, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, soud nevyhověl, neboť podstatné vady napadeného rozhodnutí měly svůj původ především v odvolacím řízení. V dalším řízení tedy bude na žalovaném, aby v odvolacím řízení postupoval procesně bezvadným způsobem a následně vydal rozhodnutí, v němž přezkoumatelně a v souladu se zákonem vypořádá všechny odvolací námitky. Soud shrnuje, že z hlediska včas uplatněných žalobních bodů nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí shledal ve vztahu k odvolacím námitkám překročení kódu míry využití území, nedostatečné kapacity přilehlých komunikací a překročení hlukových limitů. Ve druhém výroku tohoto rozsudku soud v souladu s § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. přiznal žalobcům, kteří měli ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobcům v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 12.000,-Kč za podání žaloby a v nákladech právního zastoupení advokátem. Náklady právního zastoupení spočívají v odměně advokáta za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) přičemž odměna za jeden úkon právní služby činí dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění, částku 2.100,- Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Vzhledem k tomu, že se jednalo o společné úkony při zastupování čtyř žalobců, náleží advokátovi v souladu s § 12 odst. 4 advokátního tarifu za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %. Odměna advokáta tak činí 13.440 Kč (2 x 4 x 1.680). Náklady právního zastoupení dále tvoří paušální částka náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby. Náklady řízení tedy činí celkem 26.040,- Kč (12.000 Kč za zaplacený soudní poplatek a 14.040 Kč za náklady právního zastoupení advokátem). K zaplacení této částky stanovil soud přiměřenou lhůtu.