č. j. 30 A 29/2021 - 54

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň JUDr. Martiny Kűchlerové, Ph.D. a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně a): K. B. žalobce b): P. K. oba zastoupeni advokátem Mgr. Františkem Málkem sídlem třída Míru 62, 530 02 Pardubice proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. února 2021, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Návrh žalobců na moderaci uložené sankce se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobci se žalobou ze dne 15. 4. 2021domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2021, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Jičín, oddělení památkové péče, sp. zn. X, č. j. X, ze dne 30. 9. 2020 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“).

2. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyně a) uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 39 odst. 1 písm. g) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „památkový zákon“), kterého se dopustila tím, že v období od ledna 2016 do června 2018 prováděla změnu stavby budovy na adrese náměstí X, tehdy na pozemcích parc. č. st. XA a XB v katastrálním území X, nyní na pozemku parc. č. XA v katastrálním území X (dále též jen „vytýkané práce“ či „stavební záměr“), bez závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 památkového zákona. Předmětná budova není kulturní památkou, ale je v památkové zóně X prohlášené vyhláškou Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové ze dne 17. 10. 1990, o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje, a v ochranném pásmu zámku Humprecht vymezeném rozhodnutím o určení ochranného pásma státního zámku Humprecht vydaným Okresním národním výborem Jičín dne 12. 12. 1987, pod č. j. kult. 566/87, a rozhodnutím vydaným Okresním úřadem v Jičíně dne 1. 7. 1996, pod č. j. X, kterým se doplňuje rozhodnutí o určení ochranného pásma zámku Humprecht, za což jí byla uložena sankce ve výši 250 000 Kč.

3. Žalobce b) byl prvoinstančním rozhodnutím uznán vinným taktéž ze spáchání přestupku podle § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona, kterého se dopustil jednáním shodným s výše popsaným jednáním žalobkyně a). Za to mu byla uložena sankce ve výši 75 000 Kč.

II. Obsah žaloby

4. V úvodu žaloby žalobci zrekapitulovali průběh správního řízení, jehož výsledkem bylo vydání napadeného rozhodnutí. První žalobní námitkou pak namítali zánik odpovědnosti za předmětný přestupek. Časové vymezení přestupku obou žalobců totiž v napadeném i prvoinstančním rozhodnutí neodpovídá skutečnosti a přestupky byly k datu rozhodnutí již promlčeny, resp. prekludovány. Správní orgány podle žalobců vyhodnotily dostupné podklady neúplně a nesprávně, zejména proto, že nevyhodnotily průběh a význam kontroly provedené správním orgánem I. stupně, o které byl sepsán protokol ze dne 29. 6. 2018, č. j. X.

5. Z uvedeného protokolu totiž plyne, že správní orgán I. stupně dne 5. 4. 2017 podnikl v místě realizace stavebního záměru úkony za účelem opatření podkladů pro posouzení, zda zahájit kontrolu. Již uvedeného dne tak prokazatelně zjistil, že na pozemku parc. č. XB v katastrálním území X byla v prostorách dvorního křídla realizována přístavba k severozápadnímu štítu budovy č. p. X.

6. K tomu žalobci poukázali na znění § 37 odst. 2 památkového zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017, podle kterého lze pokutu uložit jen do jednoho roku ode dne, kdy se o porušení povinnosti dozvěděl příslušný orgán státní památkové péče, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. S ohledem na výše uvedené tak mají za to, že zákonná subjektivní lhůta k uložení pokuty uplynula dnem 5. 4. 2018 a po tomto datu tak správní orgán již nemohl pokutu uložit.

7. Ke stejnému závěru je podle žalobců nutné dojít i podle § 37 odst. 2 věty druhé památkového zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017, který stanoví objektivní tříletou prekluzivní lhůtu. Ze zjištění správních orgánů totiž nevyplývá, že by jakékoli stavební práce byly prováděny ve druhém pololetí roku 2017, což měla potvrdit kontrola provedená dne 10. 5. 2018. Přestupek, jenž je žalobcům kladen za vinu, je navíc charakteristický tzv. účinkem, tedy změnou na hmotném předmětu útoku, coby fakultativním znakem skutkové podstaty přestupku. V projednávaném případě je hmotným předmětem útoku památková zóna, resp. ochranné pásmo, do nichž je zasaženo. Pro tyto případy je stanoveno, že promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy takový účinek nastal. Tato problematika je nyní navíc vtělena do právní úpravy obsažené v zákoně č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). S ohledem na výše uvedené žalobci uzavřeli žalobní bod s tím, že je nevyhnutelným závěr o prekluzi odpovědnosti za vymezený přestupek na podkladě uběhnutí tříleté objektivní lhůty, jelikož prekluze nastala téměř rok před vydáním napadeného rozhodnutí. Konstatovaná odpovědnost žalobců za vymezené přestupky tedy zanikla předtím, než bylo ve věci pravomocně rozhodnuto. Uložit za ně pokutu tak již nebylo možné.

8. Druhým žalobním bodem žalobci namítli, že žalobce b) nelze označit za pachatele přestupku. Správní orgány podle žalobců navíc nesprávně zjistily skutkový stav, pokud jde o naplnění znaků skutkové podstaty u obou žalobců, a navíc se dopustily nesprávného právního posouzení ve vztahu k subjektu přestupku.

9. Ke znění skutkové podstaty, jež je žalobcům kladena za vinu, tito uvádějí, že žalobce b) v rámci správního řízení vysvětlil, že v předmětném období byl pouze zapsaným vlastníkem nemovitostí, na rozdíl od žalobkyně a) je neužíval a jejich změnu nezadával ani neprováděl. Nemovitosti, kterých se vytýkané práce týkaly, již dříve reálně předal žalobkyni a). Jednání s úřady se poté účastnil pouze proto, že to bylo nezbytné z pozice zapsaného vlastníka, což však nemůže mít automatický dopad do individuální odpovědnosti za konkrétní přestupek.

10. Správní orgány podle žalobce b) dovodily jeho odpovědnost za přestupek na základě toho, co vyplývá ze zápisu v katastru nemovitostí a z též z toho, že žalobce b) jako vlastník v minulosti vystupoval a byl jako vlastník uveden v pozdějších žádostech o dodatečné povolení stavby. Z toho však neplyne, že by naplnil znaky skutkové podstaty, jež je mu kladena za vinu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatuje, že odpovědnost za spáchání přestupku nese v tomto případě vlastník, vlastníky byli v době provádění stavby oba žalobci a ti figurují či figurovali ve společnostech užívajících danou nemovitost. Žalovaný též konstatuje, že pozdějším převedením svého vlastnického podílu na žalobkyni a) se žalobce b) nemůže zbavit odpovědnosti za projednávaný přestupek. Tento závěr považují žalobci za chybný, jelikož skutková podstata přestupku, který je jim kladen za vinu, dopadá výlučně na fyzické osoby, které provádí stavby (změnu stavby) bez závazného stanoviska. Nikoli tedy na všechny, jimž plynou povinnosti z § 14 odst. 2 památkového zákona. K tomu žalobci připomněli podstatu individuální subjektivní odpovědnosti fyzické osoby coby pachatele přestupku, jakožto odpovědnosti, u níž je třeba shledat zavinění. Správní orgány je však podle jejich slov činí objektivně odpovědným za jakékoli změny prováděné na stavbě, kterou vlastní. Zavinění žalobce b) pak nelze dovozovat ani z dalších okolností uvedených správními orgány. Jednalo se zejména o jeho postavení jakožto účastníka řízení o odstranění či dodatečném povolení stavby, a tím spíše nebylo v souladu se zákonem dovozovat zavinění z jeho postavení v některé osobě právnické.

11. Třetí žalobní námitkou žalobci tvrdili, že nebyla naplněna materiální stránka přestupku. Ta přitom spočívá ve společenské škodlivosti přestupku, která však v projednávaném případě nebyla přítomna přinejmenším v takové míře, aby odůvodnila výši uložené sankce. Žalobci k tomuto bodu odkázali na skutečnosti uvedené žalobkyní a) v žalobě, kterou bylo zahájeno řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 30 A 12/2021, přičemž tuto argumentaci zopakovali i v žalobě projednávané nyní. Žalobci konkrétně uvedli, že podle platného a účinného územního plánu města X se řešená stavba nachází v zastavitelné ploše. Územním plánem je tedy se zástavbou v tomto místě počítáno a územní plán je nadto tím nástrojem, který řeší urbanistické otázky, včetně určení zastavitelných ploch. Tyto základní otázky tak mají být dle žalobkyně řešeny ze strany dotčených orgánů právě v procesu přijímání územního plánu, nikoli později. K územnímu plánu města X v současnosti platnému podal příslušný orgán státní památkové péče - Krajský úřad Královéhradeckého kraje souhlasné stanovisko bez připomínek.

12. K tomu dále žalobci poukázali na § 89 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého platí, že k závazným stanoviskům a námitkám k věcem, o kterých bylo rozhodnuto při vydání územně plánovací dokumentace, se nepřihlíží. Pokud tedy nyní dotčené orgány památkové péče rozporují samotnou možnost zastavitelnosti řešeného pozemku, jedná se o otázku, která byla řešena v procesu přijímání územního plánu a nelze ji takto otvírat. Věcné připomínky měly dotčené orgány uplatňovat při přijímání územní regulace. K nynějším argumentům o poškození zájmů památkové péče tak nemělo být přihlíženo, jelikož se jedná o zástavbu povolenou územním plánem. Orgány státní památkové péče navíc neuvedly důvody rozdílného posouzení předmětné stavby a nerealizovanou povolenou stavbou, která měla vyrůst na místě předmětné stavby. V rozhodnutích správních orgánů nelze podle žalobců nalézt žádný náznak proporcionality, jelikož správní orgány prakticky nepřipouští jakoukoli stavbu na řešeném místě. Zmiňovány byly i další dílčí atributy stavby, zejm. sklon střechy. Ten je však dle žalobců stejný jako u navazující přístavby domu č. p. X, k níž bylo v roce 2006 vydáno orgánem státní památkové péče kladné stanovisko. Správní orgány tak postupovaly v rozporu se základními zásadami své činnosti a s předmětnou stavbou je nakládáno nepřezkoumatelným způsobem odlišně od jiných staveb, jelikož se v rámci okolní zástavby nachází množství staveb taktéž opatřených plastovými okny, či jinými plastovými prvky. Závěry o škodlivosti provedené stavby stran zájmů státní památkové péče proto podle žalobců nemají oporu ve správním spisu a nejsou ani přezkoumatelné.

13. Posledním žalobním bodem žalobci namítli nepřezkoumatelnost a nezákonnost uložené sankce. Konkrétně brojili proti výši uložené sankce, která je dle jejich názoru zcela nepřiměřená a v kontextu ostatního rozhodování příslušných správních orgánů naprosto mimořádná. Žalobci k tomu opakovaně poukázali na podle nich nepodloženou škodlivost předmětné stavby, nadto uvedli, že se reálně jednalo o administrativní přestupek spočívající v nevyžádání stanoviska, jehož následky nelze vůbec považovat za neodstranitelné, neboť se nejednalo o přímý zásah do kulturní památky. Navíc není možné považovat rozpětí zákonné sazby sankce za de facto přitěžující okolnost. Přesto se však správní orgány na toto rozpětí významně odvolávají. Ono rozpětí má však vést pouze k větší individualizaci ukládané sankce, což plyne i z absence dolní hranice sankce. Úmyslem zákonodárce tak jistě nebylo ukládání tvrdých sankcí. Správní orgány podle žalobců navíc rezignovaly na relevantní individualizaci trestu, neboť vzaly nedostatečně v potaz skutečnost, že žalobkyně a) je v současnosti na mateřské dovolené a žalobce b) pobírá starobní důchod. Přihlédnuto podle žalobců nebylo ani ke změnám jejich majetkové situace od doby spáchání přestupku, ani k době uplynulé od spáchání přestupku. Správní orgány navíc podle žalobců bagatelizovaly skutečnost, že žalobci v současnosti bezprostředně nevykonávají podnikatelskou činnost a neodůvodněně ztotožňovaly oba žalobce s právnickými osobami, na jejichž činnosti se žalobci historicky podíleli. Správní orgány tak nerozhodovaly v obdobných věcech obdobně a ve stejných stejně, jelikož výše uložených pokut je zcela bezprecedentní a je projevem ústavně reprobované libovůle. S ohledem na uvedené navrhli žalobci zrušení napadeného, případně i prvoinstančního, rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Pro případ, že by soud uvedenému návrhu nevyhověl, navrhli žalobci, aby od uloženého trestu upustil, či jej adekvátně snížil.

III. Vyjádření žalovaného

14. Žalovaný úvodem svého vyjádření zrekapituloval průběh správního řízení a dále se věnoval jednotlivým žalobním bodům. K žalobní námitce týkající se zániku odpovědnosti za přestupek uvedl, že podle jeho názoru vyhodnotil správní orgán I. stupně jednání žalobců správně jako pokračování přestupku. Provádění vytýkaných prací totiž naplňovalo totožnou skutkovou podstatu přestupku, byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku, a čin byl tak správně posouzen jako jeden skutek. Předmětem rozhodování orgánu státní památkové péče jsou na památkově chráněných územích stavební úpravy jako celek, nikoliv tedy jen hrubá stavba, ale kompletní stavby včetně interiérů. Žalovaný též poukázal na to, že vyloučení povinnosti žádat o závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 památkového zákona je v případě prací nezasahujících do vnějšího vzhledu nemovitosti navázáno pouze na území ochranných pásem. Podklady, které jsou součástí správního spisu, podporují časové vymezení přestupku, jak bylo provedeno správním orgánem I. stupně. V žádostech o dodatečné povolení dvou staveb, tj. přístavby a vestavby sedmi bytových jednotek, je uveden termín zahájení těchto záměrů v roce 2016 a jako termín jejich dokončení rok 2018. Oběma žalobci podepsaný protokol z kontrolní prohlídky provedené Městským úřadem X dne 5. 6. 2018 ve věci prošetření podnětu na nepovolené stavební úpravy uvádí, že tyto prostory jsou dosud nedokončeny. Žalobci obsah tohoto protokolu nijak nerozporovali. Správní orgán I. stupně pak vyvinul maximální úsilí k tomu, aby v souladu s § 31 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky zjistil přesný termín, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku, a tedy termín od kterého počíná běžet promlčecí doba. K dotazu správního orgánu I. stupně, kdy došlo k ukončení stavebních prací, žalobkyně pouze odkázala na zmíněný protokol a k otázce týkající se vedení stavebního deníku na stavbě se žalobci nevyjádřili vůbec. V daném případě byl tak termín stanoven na 1. 7. 2018. S odkazem na § 30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky a s přihlédnutí k horní hranici pokuty stanovené za přestupek podle § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona žalovaný konstatoval, že promlčecí doba za nyní posuzovaný přestupek činí 3 roky. O promlčení tak nelze uvažovat, zvláště pokud § 32 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky stanoví, že promlčecí doba se přerušuje oznámením o zahájení řízení o přestupku a dále také vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným.

15. Stran námitky, že žalobce b) nelze označit za subjekt přestupku, žalovaný nejprve odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Dále vyjádřil přesvědčení, že žalobci neuvedli žádný argument zpochybňující důkazy snesené správním orgánem I. stupně. Žalovaný opětovně konstatoval, že oba žalobci byli v rozhodném období vlastníky předmětné nemovitosti, na žádostech o dodatečné povolení stavby se oba označili za stavebníky a ve vyjádření do zmíněného protokolu o kontrolní prohlídce uvedli, že stavbu užívají, což potvrdili svými podpisy. Správní orgán I. stupně pak dospěl k jednoznačnému závěru, že oba žalobci, nikoli tedy výhradně žalobkyně a), byli těmi, kdo vytýkané práce prováděli (ve smyslu, že je zadali). Žalovaný též konstatoval, že přestupek podle § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona dopadá na osoby povinné podle § 14 odst. 2 téhož zákona. Žalovaný nijak nezpochybnil judikatorní závěry uváděné žalobci, že pachatelem přestupku, jež je žalobcům kladen za vinu, může být i osoba od vlastníka odlišná, pokud provede stanovené práce, aniž si předem opatří příslušné závazné stanovisko. Žalovaný souhlasil i s názorem žalobců, že vlastníka nelze automaticky považovat za pachatele posuzovaného přestupku. Přesto bylo v projednávaném případě podle žalovaného dostatečně odůvodněno, proč jsou pachateli právě oba žalobci.

16. K námitce nenaplnění materiální stránky přestupku má žalovaný zato, že materiální stránka naplněna byla, a opětovně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce týkající se vyjádření k platnému územnímu plánu obce X žalovaný uvedl, že plocha, v níž se nachází předmětná nemovitost, nebyla řešena jako plocha návrhová, nýbrž se jedná o plochu stabilizovanou s předpokladem zachování jejího dosavadního charakteru. Smysl územně plánovací dokumentace je podle žalovaného ve stanovení urbanistické koncepce, nikoli konkrétní podmínky pro stavby na vymezených plochách. Územní rozhodnutí musí podle žalovaného z územního plánu vycházet, to však neznamená, že jej musí kopírovat. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2011, č. j. 2 As 98/2010-44. Žalovaný dále pojednal o své úloze ve stavebním řízení, jakožto úloze dotčeného orgánu a podrobně popsal postup svůj i správního orgánu I. stupně, uvedl učiněná zjištění a uzavřel, že předmětnou stavbu nelze srovnávat se stavbou žalobcům dříve povolenou, ani se stavbami okolními, osazenými plastovými okny. Pokud by bylo přisvědčeno argumentaci žalobců, tak jakékoli územní či stavební řízení by v případě, že platný územní plán v daném místě umožnil výstavbu, postrádalo smysl.

17. Žalovaný se vyjádřil i k namítané nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti uložené sankce, k čemuž odkázal na § 68 odst. 3 správního řádu, který stanoví povinnost řádně odůvodnit rozhodnutí a vyjádřit právní názor k předmětným otázkám jednoznačným a srozumitelným způsobem. Žalovaný provedl výklad k pojmu nepřezkoumatelnosti, přičemž konstatoval, že závěry o naplnění materiální stránky přestupku byly náležitě odůvodněny, stejně jako závěry o škodlivosti provedené stavby. Žalovaný má navíc za to, že míra zavinění byla u obou žalobců posouzena zvlášť a všechna kritéria daná zákonem o odpovědnosti za přestupky byla vzata v úvahu. Namítaná mimořádnost výše uložené sankce je dána tím, že v dosavadní rozhodovací praxi správního orgánu I. stupně nelze najít srovnatelný případ. Při hodnocení posuzovaného přestupku nelze v žádném případě hovořit o formálním pochybení žalobců, jelikož provedením posuzovaných prací došlo k výraznému zásahu do architektonických a urbanistických hodnot dotčeného památkově chráněného území. Podle žalovaného se ke svým majetkovým a osobním poměrům žalobci měli možnost vyjádřit. Žalobkyně a) až v odvolacím řízení uvedla, že je na mateřské dovolené a žalobce b) uvedl, že je důchodce. Žalovaný dále konstatoval, že k žádosti o dodatečné povolení změny předmětné stavby podané oběma žalobci byly orientační náklady na provedení vytýkaných prací vyčísleny na 3,48 mil. Kč. Nižší sankce vyměřená žalobci b) byla stanovena s ohledem na to, že je důchodce a též se zřetelem k tomu, že již nepožívá užitky z realizovaného stavebního záměru. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 6 A 147/2002-35, podle kterého musí výše uložené pokuty nutně odrážet míru poškození veřejného zájmu. Žalovaný též připomněl, že žalobkyni a) byla uložena pokuta ve výši 12,5 % horní hranice zákonné sazby a žalobci b) ve výši 3,75 % horní hranice zákonné sazby. Výši sankce považuje za řádně zdůvodněnou a dopovídající zjištěným okolnostem. S ohledem na majetkové poměry žalobců zjištěné správním orgánem I. stupně nepovažuje žalovaný stanovenou výši sankcí za natolik nepřiměřenou, že by byla způsobilá sama o sobě přivodit platební neschopnost žalobců, či je dostat do existenčních potíží. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Skutkové a právní závěry krajského soudu

18. Krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek dle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť po poučení oba účastníci s takovým postupem nevyjádřili nesouhlas. Krajský soud přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům. Skutkový stav věci 19. Dne 14. 1. 2020, pod č. j. X, vydal správní orgán I. stupně oznámení o zahájení přestupkového řízení, jímž současně předvolal žalobkyni a) k ústnímu jednání, v jehož rámci měla být též vyslechnuta. Stejný postup správní orgán I. stupně aplikoval i na žalobce b), přičemž tak učinil oznámením ze dne 14. 1. 2020, č. j. X. Součástí správního spisu se staly mimo jiné i výpisy z katastru nemovitostí prokazující stav k 14. 1. 2020 a k 5. 6. 2018, katastrální mapy zachycující stav k 14. 1. 2020 a 19. 6. 2018, protokol z kontrolní prohlídky stavby provedené na místě dne 5. 6. 2018, žádost o dodatečné povolení stavby – půdní vestavby, žádost o dodatečné povolení stavby – přístavba na pozemku parc. č. X, k. ú. X, výtisky snímků obrazovky zachycující místo předmětné stavby v letech 2004, 2015 a 2017. Stejně tak jsou obsahem správního spisu i tisky tří fotografií zachycujících předmětnou budovu č. p. X v X, včetně řešeného stavebního záměru, kopie vybraných relevantních pasáží publikace KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. VI. Díl, Pro-Sto. 1.vyd. Praha: Libri, 2004. ISBN 8085983125. S. 772-781 (heslo X).

20. Dne 5. 8. 2020 proběhlo před správním orgánem I. stupně ústní jednání ve věci. O tomto jednání byl sepsán protokol, jenž je součástí správního spisu. Vyrozuměními ze dne 21. 8. 2020, č. j. X a X, byli žalobci informováni o ukončení shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí a současně byli poučení o možnosti se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. Této možnosti žalobci nevyužili.

21. Dne 30. 9. 2020 vydal správní orgán I. stupně prvoinstanční rozhodnutí, proti němuž každý z žalobců podal odvolání. O podaných odvoláních rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Právní závěry 22. Krajský soud na úvod předesílá, že není smyslem soudního přezkumu podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012-47; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

23. S ohledem na skutečnost, že žalobce v souvislosti s některými námitkami vznesl i námitku nepřezkoumatelnosti, zabýval se krajský soud nejprve touto námitkou.

24. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí však musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztahovat jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Správní orgány nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí.

25. Krajský soud v daném případě neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí trpělo vadami zakládajícími jeho nepřezkoumatelnost. Důvody, které správní orgány vedly k jejich závěrům, jsou z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznatelné. Správní orgány vylíčily konkrétní skutkové okolnosti, o něž svá rozhodnutí opřely, uvedly úvahy, kterými se řídily, a popsaly závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěly. Napadené rozhodnutí tak krajský soud shledal přezkoumatelným, o čemž ostatně svědčí i to, že s jeho závěry žalobci ve své žalobě polemizují.

26. Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí, kterým žalovaný shledal žalobce vinnými ze spáchání přestupku podle § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona. Žalobcům je kladeno za vinu, že v období od ledna 2016 do června 2018 prováděli změnu stavby budovy na adrese náměstí Míru č. p. X, tehdy na pozemcích parc. č. st. XA a XB v katastrálním území X, nyní na pozemku parc. č. XA v katastrálním území X, bez závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 památkového zákona. Předmětná budova není kulturní památkou, ale je v památkové zóně X prohlášené vyhláškou Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové ze dne 17. 10. 1990, o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje, a v ochranném pásmu zámku Humprecht vymezeném rozhodnutím o určení ochranného pásma státního zámku Humprecht vydaným Okresním národním výborem Jičín dne 12. 12. 1987, pod č. j. kult. 566/87, a rozhodnutím vydaným Okresním úřadem v Jičíně dne 1. 7. 1996, pod č. j. X, kterým se doplňuje rozhodnutí o určení ochranného pásma zámku Humprecht, za což jim byla uložena sankce ve výši 250 000 Kč, resp. 75 000 Kč.

27. K žalobní námitce týkající se promlčení projednávaného přestupku krajský soud předně konstatuje, že se ztotožňuje se závěry správních orgánů, že v projednávaném případě se jedná o přestupek spáchaný ve formě pokračování. Je tomu tak zejména proto, že vytýkaný skutek byl spáchán realizací jednotlivých prací vedoucích k vystavění předmětné nemovitosti, když realizace každé jednotlivé práce představuje dílčí útok na zájem chráněný § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona. Z dokazování ve správním řízení vyplývá, že k realizaci vytýkaných prací docházelo od roku 2016 do 1. 7. 2018. K tomu krajský soud v podrobnostech odkazuje zejména na str. 8 prvoinstančního rozhodnutí, přičemž se s tam uvedeným časovým vymezením ztotožňuje, jelikož nebylo hodnověrně zpochybněno.

28. K namítané úpravě § 37 odst. 2 památkového zákona krajský soud konstatuje, že z důvodu spáchání přestupku právě ve formě pokračování, a provedení posledního dílčího útoku za účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky, je třeba aplikovat § 2 odst. 4 písm. a) tohoto zákona. Z posledně uvedeného ustanovení vyplývá, že změní-li se zákon během páchání pokračujícího přestupku, použije se zákon účinný v době, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku. Jelikož bylo v průběhu správního řízení stanoveno, že práce byly ukončeny ke dni 1. 7. 2018, tedy poté již nebyl veden žádný z dílčích útoků a stalo se tak již za účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky, je na místě na projednávaný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky. V průběhu páchání přestupku bylo navíc žalobci namítané ustanovení § 37 odst. 2 památkového zákona, o lhůtě k uložení pokuty, zrušeno.

29. Z toho vyplývá, že poukaz žalobců na ustanovení § 37 odst. 2 památkového zákona není pro posuzovaný případ přiléhavý. Při posouzení možného promlčení přestupku je naopak třeba vycházet z § 30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky, jež stanoví pro posuzovaný případ promlčecí (resp. prekluzivní) dobu v délce tří let. Tato doba je stanovena s ohledem na § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona, který stanoví konkrétní horní sazbu pokuty. Promlčecí doba by tak mohla uplynout dnem 1. 7. 2021, ovšem v projednávaném případě byla tato doba přerušena, a to dokonce dvakrát. Poprvé se tak v souladu s § 32 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky stalo oznámením o zahájení řízení o přestupku, které správní orgán doručil žalobkyni a) dne 16. 1. 2020 a žalobci b) dne 17. 1. 2020, a podruhé došlo k přerušení promlčecí doby vydáním rozhodnutí, jímž byli žalobci uznáni vinnými spácháním posuzovaného přestupku. K tomu srov. § 32 odst. 2 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky. Nadto se do promlčecí doby v souladu s § 32 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky nezapočítá doba, po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní. O zániku odpovědnosti pak nelze uvažovat ani z důvodu uvedeného v § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť jak z výše uvedeného vyplývá, od spáchání přestupku (tedy posledního dílčího útoku) neuplynula doba pěti let. Ta přitom dopadá na posuzovaný případ z důvodu stanovené horní hranice sankce ve výši dva miliony korun. S ohledem na výše uvedené nelze v projednávaném případě uvažovat o zániku odpovědnosti za přestupek a námitka žalobců tak není důvodná.

30. Dále se krajský soud zabýval námitkou, že žalobce b) nelze označit za subjekt přestupku. Žalobci v této námitce tvrdili, že žalobce b) byl v rozhodném období pouze formálně zapsaným vlastníkem předmětné nemovitosti, tuto neužíval a vytýkané práce neprováděl, resp. nezadával. Žalobci uvedli, že správní orgány shledaly žalobce b) pachatelem toliko na základě výpisu z katastru nemovitostí a doplňkově též z toho, že historicky jako vlastník vystupoval.

31. V těchto tvrzeních žalobcům nelze dát za pravdu. Po podrobnějším prostudování prvoinstančního rozhodnutí a obsahu správních spisů je zřejmé, že správní orgány vycházely i z jiných skutečnosti než žalobci uvádí. Kromě důvodů uvedených žalobci byly správní orgány vedeny skutečností, že žalobce b) jako stavebník podal dne 22. 5. 2018 a dne 4. 6. 2018 žádost o dodatečné povolení předmětné stavby. Nadto do protokolu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. X, č. j. X, o kontrolní prohlídce, mimo jiného žalobci uvedli, že stavbu užívají, resp. že stavba je užívána vlastníkem. Skutečnosti plynoucí z uvedených listin, tj. ze žádosti o dodatečné povolení stavby, resp. protokolu o kontrolní prohlídce, žalobci nijak nerozporují. Proti uvedeným důkazně podpořeným skutečnostem stojí obecné tvrzení žalobců o vyvozování objektivní odpovědnosti žalobce b) za protiprávní stav a skutečnosti, že žadatelem o dodatečné povolení stavby nemusí být ten, kdo ji předtím zrealizoval. Posledně uvedený závěr žalobce ani žalovaný nijak nerozporuje.

32. Krajský soud k této námitce připomíná, že správní orgány dovozují subjektivní přestupkovou odpovědnost žalobce z listin svědčících o jeho aktivním zapojení do realizace stavebního záměru, jelikož opakovaně vystupoval v pozici stavebníka a do protokolu o kontrole uvedl, že stavba je užívána vlastníkem, což stvrdil svým podpisem. Z textu zákona vyplývá, že povinnost stanovená § 14 odst. 2 památkového zákona je uložena primárně vlastníkovi stavby, případně pak může dopadat na správce nebo uživatele. Z dokazování provedeného ve správním řízení vyplynulo, že žalobce b) přestal být vlastníkem předmětné nemovitosti, stalo se tak ale až po dokončení vytýkaných prací, přičemž tato okolnost byla zejména správním orgánem I. stupně zohledněna při stanovení výše sankce. Osobou povinnou podle § 14 odst. 2 památkového zákona byl žalobce b) nejen z pozice vlastníka předmětné nemovitosti, ale i z pozice uživatele, za něhož se označil v opakovaně zmiňovaném protokolu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. X, č. j. X, o kontrolní prohlídce. Přisvědčit správním orgánům je nutno i v tom závěru, že pozdější převedení vlastnického práva k předmětné nemovitosti na žalobkyni a) nemohlo být překážkou uznání žalobce b) vinným posuzovaným přestupkem. Převedení vlastnického práva ke zrealizovanému stavebnímu záměru totiž nelze podřadit pod žádnou ze zákonných okolností vylučujících protiprávnost a nelze z ní ani jinak usoudit na zánik odpovědnosti žalobce b) za vytýkaný přestupek. Skutečnost, že žalobce b) převedením vlastnického práva přestal požívat výhody plynoucí z provedení vytýkaných prací, správní orgány navíc zohlednily při stanovení výše jemu uložené sankce.

33. Ohledně konkrétní formy zavinění, tj. úmyslu nepřímého, zákon o odpovědnosti za přestupky stanoví, že přestupek je spáchán úmyslně, též jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit či ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím byl srozuměn. Z obsahu správního spisu vyplývá, že dokonce oba žalobci věděli o způsobu památkové ochrany vztahující se na území, v němž se předmětná nemovitost nachází, jelikož v minulosti u správního orgánu I. stupně opakovaně žádali o vydání řady závazných stanovisek podle § 14 odst. 2 památkového zákona, pro stavební záměry v totožném místě. Ke konkrétním záměrům, pro které oba žalobci, případně pouze žalobce b), v minulosti žádali o vydání závazného stanoviska orgánu státní památkové péče, krajský soud odkazuje na třetí odstavec na straně 9 prvoinstančního rozhodnutí. Je tak zřejmé, že žalobce b) si byl vědom zájmů chráněných památkovým zákonem, jelikož v minulosti opakovaně projevoval snahu po získání kladného stanoviska orgánu státní památkové péče. V posuzovaném případě tak však již neučinil, nadto nežádal vydání jakéhokoli povolení či souhlasu ani od stavebního úřadu. Podává se tak, že žalobce b) věděl o možném porušení či ohrožení zájmu chráněného památkovým zákonem. Z provedeného dokazování však nic nenaznačuje tomu, že by porušení či ohrožení zmíněného chráněného zájmu bylo primárním cílem žalobce b), potažmo obou žalobců, tedy že by tento chráněný zájem porušit či ohrozit chtěli.

34. I závěr správních orgánů o formě zavinění žalobce b), konkrétně úmyslu nepřímém, je tak podle krajského soudu souladný se zákonem a ani tato námitka tak není důvodná.

35. Třetí námitkou žalobci namítali nenaplnění materiální stránky přestupku, jelikož závěry správních orgánů postrádají náležitou skutkovou oporu a nejsou přezkoumatelné. Krajský soud na úvod této problematiky připomíná, že konkrétní výtky, jež jsou součástí této žalobní námitky, byly žalobkyní a) předneseny již v žalobě brojící proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení předmětné stavby, kterou bylo zahájeno řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 30 A 12/2021, a rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. 30 A 12/2021-50, o ní bylo rozhodnuto.

36. K části námitky týkající se možnosti zastavění pozemků, na nichž se nachází předmětná stavba, krajský soud opakuje, že orgány státní památkové péče zanalyzovaly charakter daného území, druh a intenzitu jeho ochrany, to vše v historických souvislostech, stran stavebního záměru se vyjadřovaly k tomuto jako k celku. Řešily tedy velikost, výšku, hmotové uspořádání a objem, materiály, ze kterých je realizován, dispozici oken a dveří (rozmístění, různou velikost, materiál), kovové schodiště, sklon střechy a umístění komína.

37. Dotčené orgány se nevyjadřovaly k vymezení plochy, na které se stavební záměr nachází v územním plánu či obecněji v územně plánovací dokumentaci. To ostatně – jak správně uvedli žalobci – není jejich úkolem a nejsou v tomto směru nadány potřebnou odbornou erudicí.

38. Ve výše zmíněném řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 30 A 12/2021 se v souvislosti se vzhledem stavebního záměru dotčené orgány zabývaly hmotovým provedením a umístěním na konkrétním místě (straně pozemku) a konstatovaly jeho architektonickou (vzhledovou) nevhodnost. Ta je dána dílčími komponenty, jak byly popsány ve zmíněném rozsudku (s tím, že dotčené orgány reagovaly i na návrhy žalobkyně, jak záměr charakteru daného území přizpůsobit). Dotčené orgány poté uvedly, že architektonická nevhodnost stavebního záměru je umocněna jeho velikostí a hmotovou skladbou.

39. Ve zmíněné věci tak bylo uzavřeno, že realizací dvorní přístavby povolené v roce 2006 se prakticky vyčerpala únosná míra zastavění dvora/zahrady budovy č. p. X v X. Přesto však byla v prostoru stejného dvora závazným stanoviskem ze dne 23. 9. 2016, č. j. X, sp. zn. X, připuštěna poměrně malá a nízká samostatně stojící stavba skladu zahradního nářadí. Namísto tohoto skladu však byl realizován nyní projednávaný stavební záměr, který s ohledem na všechny výše uvedené dispozice, kterými je charakterizován, do daného místa architektonicky nepatří.

40. Vliv vytýkaných prací a škodlivost přestupkového jednání žalobců byly v projednávané věci podrobně posuzovány správním orgánem I. stupně zejména na stranách 11 až 13 prvoinstančního rozhodnutí, zabýval se jimi i žalovaný a krajský soud s ohledem na výše uvedené k nim nemá co dodat a plně se s nimi ztotožňuje, jelikož nelze uzavřít jinak, než že posuzovaný stavební záměr významně narušil památkově chráněné území.

41. Nelze přisvědčit ani tvrzení žalobců, že se v projednávaném případě jedná o „administrativní“ přestupek, spočívající v nevyžádání stanoviska. Z ustanovení upravujícího přestupek kladený žalobcům za vinu vyplývá, že postihovaným jednáním je provádění stavby, změny stavby, terénních úprav a dalších uvedených činností bez závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 památkového zákona. Provedením vytýkaných prací bylo v projednávaném případě přímo zasaženo do urbanistické koncepce památkové zóny X, a za toto provedení prací byli správními orgány žalobci sankcionováni. Žalobci se tak mýlí, domnívají-li se, že následky jejich jednání nelze považovat za neodstranitelné, neboť se nejedná o přímý zásah do kulturní památky. Krajský soud k této námitce uzavírá, že realizací předmětné stavby byla poškozena urbanistická koncepce, jež je předmětem ochrany v prostředí památkových rezervací a zón. Námitka žalobců o nenaplnění materiální stránky přestupku, tedy absence škodlivosti vytýkaného protiprávního jednání, tak není důvodná.

42. Čtvrtou námitkou žalobci brojili proti uložené sankci, přičemž namítali její nepřezkoumatelnost a nezákonnost. Předně tvrdili, že vlastní rozpětí zákonné sazby pokuty bylo v jejich případě vyloženo jako de facto přitěžující okolnost, jelikož se správní orgány významně odvolávaly na její horní hranici. Zákonné rozpětí má přitom sloužit toliko k výraznější individualizaci sankce. Toto tvrzení žalobců však nemá oporu v napadeném ani prvoinstančním rozhodnutí. Správní orgány uváděly horní výši zákonné sazby pokuty pouze v souvislosti s vyjádřením míry společenské škodlivosti obecného jednání naplňujícího znaky § 39 odst. 1 písm. g) památkového zákona, a nelze tak mít za to, že se jednalo o skutečnost, na níž by bylo odůvodnění konkrétní uložené sankce postaveno výhradně, nebo alespoň převážně.

43. Z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že při stanovení sankce vycházely z majetkových a osobních poměrů, které žalobci v průběhu řízení uvedli. Zejména pak správní orgány přihlédly k tomu, že žalobce b) je důchodce. Nadto si správní orgán I. stupně opatřil řadu dalších podkladů svědčících o majetkové situaci žalobců, zejména se jednalo o výpisy z katastru nemovitostí. Především z těch totiž správní orgány naznaly, že oba žalobci jsou vlastníky nemovitostí, jejichž hodnota významně převyšuje hodnotu uložených pokut. Správní orgány neopomněly zohlednit ani výši finančních prostředků vynaložených na realizaci stavebního záměru (přístavby), o jehož dodatečné povolení žalobci požádali. Podle žádosti o dodatečné povolení předmětné stavby činily náklady na její realizaci částku 3,48 milionu Kč. Při stanovení výše pokuty uložené žalobci b) navíc správní orgány vzaly v úvahu skutečnost, že žalobce b) je důchodcem a též, že z důvodu převedení vlastnického práva na žalobkyni a) již nepožívá výhody plynoucí z realizace stavebního záměru.

44. Podle krajského soudu pak nelze hovořit o nepřiměřenosti uložených sankcí, a to jednak s ohledem na masivnost zásahu do památkově chráněného území a jednak s ohledem na výši nákladů, které žalobci k realizaci tohoto zásahu vynaložili. Krajský soud pro doplnění uvádí, že výše pokuty uložené žalobkyni a) pak nedosahuje ani 7,5 % z nákladů vynaložených na realizaci stavebního záměru, přičemž v případě žalobce b) pokuta nedosahuje ani 2,5 % z nákladů na stavební záměr. Ani v případě, že by náklady na provedení vytýkaných prací nesli žalobci rovným dílem, a každý z nich by tak vynaložil polovinu těchto nákladů, není krajský soud přesvědčen, že by výše pokuty ve vztahu k těmto nákladům byla nepřiměřeně vysoká. Je tomu tak zejména proto, že pokuta uložená za protiprávní jednání musí být svou povahou odrazující od páchání dalších obdobných deliktů a musí být pro pachatele nepříjemná. Stejně tak musí uložená pokuta odrážet i míru poškození veřejného zájmu, k tomu krajský soud, ve shodě se žalovaným, odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 6 A 147/2002-35.

45. Naproti tomu žalobci v žalobě tvrdili, že nebylo přihlédnuto ke změně jejich majetkové situace, přičemž žalobkyně a) je nadto v současnosti na mateřské dovolené. Žalobci však nikde neuvedli k jaké, případně k jakým, změnám v jejich majetkových sférách došlo, tyto změny ani nijak nekvantifikovali. Z obecných tvrzení o existenci změny, navíc nepodložených žádným důkazním návrhem, nelze usoudit na existenci těchto změn, tím spíše je nelze kvantifikovat.

46. Výše uvedeným, pouze blanketním a nikterak nepodloženým návrhem se žalobci nadto domáhali soudní moderace uložené pokuty – za splnění předpokladů v dikci § 78 odst. 2 s. ř. s. Tento návrh krajský soud rovněž zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, neboť pro moderaci sankce neshledal důvody.

47. Jak již bylo uvedeno výše, změna majetkových poměrů na straně žalobců (a jimi tvrzený důvod pro moderaci) zůstala pouze v rovině obecného tvrzení, nikterak žalobci nepodloženého. Nadto spíše o opaku vypovídá omluva žalobců z ústního jednání před správním orgánem doložená dokladem o zaplacené zahraniční dovolené v únoru 2020 v Itálii (k tomu srov. č. l. 18 správního spisu správního orgánu prvého stupně).

48. Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku týkající se mimořádnosti výše uložené pokuty. Žalobci poukazovali na to, že pokuty ukládané správním orgánem I. stupně v jiných případech nedosahovaly zdaleka takové výše, jako pokuty uložené jim. Tento nesoulad považovali za projev ústavně reprobované libovůle. Bez dalšího však nelze žalobcům v tomto závěru přisvědčit, jelikož není jasné, zda nepoměrně nižší sankce byly správním orgánem I. stupně ukládány za provinění obdobná nyní posuzovanému přestupku. Sami žalobci toto srovnání neprovádí a neuvádí ani za jaká provinění byly nižší pokuty uloženy. Žalovaný naopak konstatoval, že mu z jeho praxe není známo žádné obdobně závažné porušení památkového zákona, a to ani v rámci území kraje. Z neuvedení konkrétních skutkových okolností případů, na něž žalobci poukazují, rozhodně nelze usoudit na nepřiměřenost pokuty uložené v posuzovaném případě. Namítaná mimořádnost výše uložené sankce, tedy její odlišnost od sankcí uložených v jiných případech projednávaných totožným správním orgánem, která však nemůže být sama o sobě vadou posuzovaného případu, se jeví hodnověrně vysvětlena konstatováním žalovaného, že na území kraje nedošlo k obdobně závažnému porušení památkového zákona.

49. Přes vážnost poškození zájmu chráněného památkovým zákonem přistoupily správní orgány k uložení pokuty v částce nepřesahující 15 % výše horní hranice zákonné sazby u žalobkyně a), resp. 5% výše horní hranice zákonné sazby v případě žalobce b). S ohledem na to, a na výše popsanou škodlivost jednání žalobců, nepovažuje krajský soud uložené pokuty za nepřiměřeně vysoké. Zároveň není podle krajského soudu na místě uvažovat o upuštění od uložení pokut, ba ani o jejich snížení, jelikož sankce uložená v nižší výši by v posuzovaném případě již ztrácela svůj odrazující účinek (k tomu již srov. argumentace uvedená výše). Ani poslední námitku žalobců tak krajský soud neshledal důvodnou.

V. Závěr a náklady řízení

50. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s., stejně tak výrokem II. krajský soud zamítl návrh na moderaci uložené sankce.

51. Výrok III. o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobci neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval.