č. j. 32 Az 34/2019 -93

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: E. Y., nar. X, st. přísl. X, t. č. bytem X zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2019, č. j. OAM-973/ZA-ZA11-ZA17- 2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14 a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

2. Z napadaného rozhodnutí vyplývá, že žalobce podal dne 14. 11. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. K podané žádosti žalobce sdělil, že se narodil ve městě X na území Turecka, je kurdské národnosti, dohovoří se turecky a kurdsky. Vyznáním je alevita, což se v Turecku bere jako ateista. Není členem žádné strany, ale sympatizoval s politickou stranou HDP, kterou podporoval před volbami v roce 2015. Je rozvedený a má dvě děti. Rozvést se nechal během pobytu v Německu, aby jeho žena neměla ve vlasti potíže. Naposledy žil ve městě Bolu. Když se tam dostal do problémů, odjel za rodiči do X, kde se schovával, protože po něm pátrala policie. Před samotným odjezdem z Turecka se zdržoval v Istanbulu. Do České republiky přicestoval letecky dne 5. 2. 2017. Při odletu z Turecka byl telefonicky naveden k celníkovi, který ho pustil do letadla. Po příletu do České republiky odjel vlakem do Německa, kde se dva měsíce zdržoval, poté se rozhodl požádat o azyl. Psychicky má stavy úzkosti, protože byl v Turecku mučen, myslí si, že ho někdo sleduje, je podezřívavý. Důvodem podání žádosti je, že před volbami v roce 2015 půjčil své dvě auta politické straně HDP k propagaci. Proto byl sledován policí a celkem dvakrát zadržen – jednou na šest dní, podruhé na čtyři dny. Během těchto zadržení se na něm měla policie dopouštět mučení. Byl obviňován z členství v teroristické skupině PKK.

3. Pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl proveden dne 19. 11. 2018 za přítomnosti tlumočníka z tureckého jazyka. Žalobce uvedl, že pas k cestě měl připraven a vše ostatní zařídili převaděči. Skrýval se v X, členové převaděčské skupiny jej převezli do Ankary a poté jej manžel jeho sestry převezl autobusem do Istanbulu, na letiště v asijské části města, kde se podle pokynů odbavil, prošel pasovou kontrolou a nastoupil do letadla. Původně se měl přeplavit z Turecka do Řecka přes Egejské moře, ale to se nelíbilo jeho otci, proto mu poskytl dostatečné finanční prostředky, aby mohl vycestovat letecky. Policie jej hledala u něj doma i u jeho rodičů v X. Když byl na výslechu v Bolu, policie mu ukázala spis, v němž byl veden jako terorista. Nikdy nebyl z ničeho oficiálně obviněn. Z Bolu odešel, protože tam byl dvakrát zadržen a mučen. Měl tam i konflikt s radikálními islamisty. K tomu sdělil, že ředitel nemocnice v Bolu byl v roce 2015 nalezen mrtvý vedle psí boudy, mělo jít o infarkt, což ale nebyla pravda. Dále měl žalobce problémy s radikály z hnutí Furkan, což je radikální islamistické sdružení, kteří organizovali pochody v Bolu na uctění památky policistů zabitých na východě Turecka Kurdy. Při těchto pochodech na žalobcovu vitrínu hodili několik kamenů. Tehdy byl zabit i jeden jeho příbuzný. Problémy žalobce začaly fakticky po volbách v roce 2015.

4. Při doplňujícím pohovoru žalobce uvedl, že celý život žil pouze v X (2006 – 2016) a v X (1978 – 2006). V Turecku nyní žije jeho manželka, dva synové, rodiče, bratr a sestra. Jeho rodina žádné problémy nemá. Když byl v Turecku, jeho ženu policie obtěžovala, vyptávala se na místo pobytu žalobce a dělali prohlídky v bytech. Co se týká zadržení žalobce policií, k prvnímu došlo asi v červenci 2016, k druhému v září 2016. Měla ho zadržet protiteroristická policie v Bolu. Při prvním zadržení byl dotazován na politickou stranu HDP, a proč pomáhá studentům kurdské národnosti. Byl fyzicky bit, pouštěli do něj elektřinu, klíčem mu vylomili několik zubů. Policie po něm chtěla podepsat dokumenty, jejichž obsah neznal. Nakonec některé dokumenty podepsal. Propuštěn byl tak, že jej naložili do auta a vysadili uprostřed města. Ošetřila jej manželka doma, odborně se ošetřit nenechal. Během druhého zadržení byl převezen do stejné budovy jako předtím, následně do hor někam za město Bolu. Byl vyptáván na osobu jeho příbuzného, kterého policie podezírala z členství v PKK, a který byl zabit během přestřelky s policií. Po čtyřech dnech žalobce propustili před obchodním centrem, lékařskou pomoc opět nevyhledal. Myslí si, že jej propustili, aby jej mohli poté sledovat. Ohledně svých zadržení nevyhledal žádnou oficiální pomoc. Představitelé strany HDP mu poté poradili, aby se z města Bolu přestěhoval do X. K situaci v Turecku sdělil, že Kurdové a alevité jsou v Turecku nepřátelé státu. To, že Turecko legálně a bez problémů opustil, vysvětluje tím, že za svoji cestu zaplatil 6 500 EUR. Veškeré problémy jsou spojeny až s volbami v roce 2015, sympatizoval se stranou HDP, které poskytl i finanční příspěvek. Finančně podporoval i alevitskou komunitu, což je v Turecku samo o sobě trestným činem. V Turecku obchodoval s mobily Vodafone, popsal incident, kdy mu byla rozbita výloha obchodu při demonstraci.

5. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava ze zadržení ohledně vyšetřování incidentů v městě Bolu před volbami v roce 2015.

6. Správní orgán při posuzování žádosti žalobce vycházel z jeho výpovědí, jím doložených materiálů a informaci ohledně politické a bezpečností situace v Turecku. Vycházel konkrétně ze Zprávy MV Velké Británie – Turecko: kurdské politické strany, srpen 2018, ze dne 19. 9. 2018, Informace OAMP, Turecko – Svoboda vyznání v Turecku, říjen 2018, Zprávy MV Velké Británie – Turecko: Kurdové, září 2018, ze dne 26. 9. 2018, Informace OAMP, Turecko – Bezpečnostní a politická situace v zemi, září 2018, Informace OAMP, Turecko – Kurdové, květen 2018, ze dne 9. 5. 2018.

7. Po seznámení s podklady rozhodnutí byla dne 11. 4. 2019 žalobci dána možnost se vyjádřit, čehož využil a sdělil, že se dal na radu právníka rozvést s manželkou, která je nyní zaměstnána v nemocnici v Bolu jako uklízečka. Dříve tam pracovala jako vrchní sestra, je to kvůli žalobcovým politickým aktivitám. Dále žalobce upozornil na dopis, který je součástí správního spisu a který napsal představitel HDP. V dopise stojí, že žalobce je Kurdem a alevitou, a v roce 2015 ve volbách podporoval stranu HDP financemi a reklamou. Díky tomu se se dostal do problémů s radikálními členy strany MHP (strana tureckých nacionalistů) a strany BBP. Měli mu vyhrožovat i členové radikálního hnutí Furkan. Závěrem sdělil, že jakmile bude na letišti v Turecku, bude zadržen.

8. Žalovaný neshledal důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť žalobce neuvedl v průběhu řízení žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smysl § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalovaný nevidí výpověď žalobce jako autentickou, když popisuje scény ohledně mučení. Žalobce není schopen vysvětlit, proč byl zadržen a proč by s ním mělo být zacházeno takto nelidským způsobem, proč jej ani nezajímalo, co po něm policie chtěla a jaké dokumenty policii podepisoval, aniž znal jejich obsah. Dle žalovaného neexistuje žádné vodítko, proč by policie se žalobcem měla zacházet takovýmto způsobem. Co se týče náboženského vyznání žalobce, alevité nejsou v Turecku nijak utlačováni. Sice nemají oficiální uznání a nedostávají finanční dotace od státu, ale ve vyznávání této víry není občanům nijak bráněno. Obdobnou je i situace Kurdů v zemi, Kurd se může dostat do dílčích potíží se svými spoluobčany tureckého etnika, ale nejde o akty pronásledování či vážné újmy. K nevěrohodnosti žalobce přidává, že pas, který mu údaje roztrhal převaděč po dopravení do Německa, mu byl vystaven ke dni 21. 9. 2016, prokazoval se s ním při návštěvě českého konzulátu v Ankaře, českou ambasádu navštívil osobně dne 26. 1. 2017 a vystupoval zde pod svým pravým jménem a pravými doklady. Z toho vyplývá, že žalobce měl možnost volně cestovat, jeho opuštění Turecka bylo bezproblémové, několik měsíců předem zajištěné se všemi formalitami, a je tedy nemyslitelným, že by žalobce byl neustále sledován policií. Stran svého zadržení žalobce nebyl nijak aktivní co do oficiální roviny, nesehnal si právníka, ani oficiální pomoc, nenechal se lékařsky ošetřit. Jedinou reakcí žalobce bylo přestěhování se do Izmiru, kde se skrýval u rodiny, poté z vlasti volně vycestoval. Žalobce dále dává věci do nesmyslných souvislostí, a když je dotázán na konkrétní data, kdy měl být zadržen policií, odpovídá neurčitě. Celý azylový příběh je podle žalovaného neautentický, vygradovaný do extrémních poloh.

9. Žalovaný dále neshledal důvod ani pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť nedospěl k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněný strach z pronásledování důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalovaný zde opakuje, že Kurdové ani alevité nečelí v Turecku obecnému pronásledování, nejinak je tomu i u řadových členů strany HDP, natož sympatizantů. Tato strana sice čelí podezřením o propojenosti s teroristickou skupinou PKK, ale k zásahům dochází pouze vůči nejvyšším představitelům. Kurdům není právně bráněno ve společenské integraci, pokud dojde k lokálním konfliktům skrze etnicitu, je možno se těmto vyhnout přestěhováním do jiné části Turecka. Předvolební konflikty a projevy společenské nesnášenlivosti nelze bez dalšího podřadit pod azylově relevantní pronásledování.

10. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce nesplňuje ani důvody pro udělení azylu dle § 13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny.

11. Dále žalovaný zkoumal, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů dle § 14 zákona o azylu. Z výpovědí žalobce nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů, přičemž žalovaný zkoumal rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobce, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu. Dotyčný může stran svého psychického stavu vyhledat lékařskou pomoc ve vlasti, jeho zdravotní podmínky mu nebrání v samostatném životě.

12. Nakonec žalovaný zkoumal i to, zda žalobce splňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobci nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy. Trest smrti byl v Turecku zcela zrušen od roku 2004, žalovaný nenašel další rizikové faktory týkající se osoby žalobce, pro které by měl být po návratu do vlasti zadržen, trestán a mučen. Samotná špatná situace v zemi původu zpravidla nepostačuje ke shledání reálného nebezpečí pro žadatele o azyl. Žalovaný opakuje, že žalobce nebyl schopen vysvětlit, proč byl mučen, jeho výpověď je mlhavá, popisy zadržení jsou vykresleny do absurdních poloh. Cesta z Turecka byla dopředu avizovaná, nelze tak hovořit o adresném zájmu tureckých bezpečnostních složek o osobu žalovaného. Žalobci tedy nehrozí v případě návratu do vlasti přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Rovněž žalobci nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního konfliktu, neboť v zemi původu žalobce neprobíhá ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Vycestování žalobce do země původu nepředstavuje ani rozpor s mezinárodním i závazky ČR podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.

13. Žalovaný posléze neshledal, že by v ČR byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobce, proto žalobci doplňkovou ochranu dle ustanovení § 14b zákona o azylu neudělil.

14. Z uvedených důvodů žalovaný neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem, a proto žádost zamítl.

II. Žaloba a její doplnění

15. Žalobce namítal, že žalovaný porušil zákonná ustanovení správního řádu a zákona o azylu, když nepostupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy, nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, neobstaral si dostatek relevantních a aktuálních informací o zemi původu žalobce, nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, neprovedl důkazy potřebné ke zjištění stavu věci, a ve svém odůvodnění neuvedl dostatečně, jakými úvahami byl veden při hodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona o azylu. Žalovaný dále nepodnikl žádné kroky vedoucí k identifikaci možných obětí mučení či jiných forem špatného zacházení. Žalobce se domnívá, že správní orgán pochybil, když výpověď žalobce označil za neautentickou, a když k osobě žalobce nepřistupoval jako k oběti mučení a nevyžádal si zdravotní posudek dokazující toto mučení a neinformoval žalobce o možnosti si takový posudek obstarat.

16. Žalobce své námitky skutkově konkretizoval tak, že v průběhu řízení formuloval své obavy z návratu do vlasti, neboť je etnický Kurd, vyznáním alevita a příznivce strany HDP. Před volbami v roce 2015 poskytl straně HDP svoje auta a pak této straně poskytl rovněž několik finančních darů. V roce 2016 byl dvakrát zadržen policií, během zadržení byl mučen. Během zadržení byl dále vyptáván na osobu svého příbuzného, který byl zabit během přestřelky s policií jako údajný člen PKK, teroristické skupiny. Žalobce čelil také výhrůžkám od členů tureckých nacionalistických stran a hnutí. V důsledku toho trpí psychickými problémy, se kterými byl dvakrát hospitalizován na psychiatrické klinice v Německu. Žalobce má tedy za to, že žalovaný nedostatečně zohlednil jeho tvrzení o zadržení a bití na policejní stanici ve vztahu k existenci odůvodněné obavy z pronásledování. Skutečnost, že rodinný příslušník žalobce byl považován za člena strany PKK, může být také azylově relevantní, což žalovaný rovněž nezohlednil. Způsob hodnocení situace v zemi původu žalobce správním orgánem rovněž považuje za nepřijatelný.

17. K otázce věrohodnosti výpovědi má žalobce za to, že žalovaný dostatečně blíže neodůvodnil, proč považuje jeho výpověď za nevěrohodnou, a svoje tvrzení zakládá ve většině případů na svých subjektivních dohadech a představách o tom, jak by osoby měly v dané chvíli jednat, aniž by odkazoval na konkrétní rozpory či nesrovnalosti ve výpovědi žalobce. Žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že důkazy, které věrohodnost žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují, by měl shromáždit rozhodující správní orgán. V případě pochybností ohledně určitých tvrzení se uplatní zásada „v pochybnostech ve prospěch žadatele“. Rovněž nelze ze strany správního orgánu účelově vyhledávat možné rozpory ve výpovědi. Závěry správního orgánu musejí být podloženy konkrétními důkazy a informacemi, a nemohou vycházet pouze spekulativních úvah správního orgánu.

18. Žalovaný měl dále dle žalobce povinnost informovat žalovaného o možnosti zajistit si lékařské či psychologické vyšetření ohledně újmy způsobené mučením, či jinými formami násilí. Žalobce opakovaně uvedl, že byl během zadržení v zemi svého původu mučen, avšak žalovaný označil toto sdělení za nevěrohodné pouze na základě svých domněnek. Žalobce trpí posttraumatickou stresovou poruchou a depresemi se sebevražednými sklony, obává se odsunutí zpět do vlasti, což by ho vystavilo nebezpečí retraumatizace a zhoršení psychického stavu.

19. Žalobce dále rovněž splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany, když mu při návratu do domovského státu hrozí nebezpečí vážné újmy ze strany tureckých policejních složek v podobě nelidského či ponižujícího zacházení nebo potrestání.

III. Vyjádření žalovaného

20. Žalovaný v rámci svého vyjádření navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. Žalovaný popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasí, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některé z ustanovení správního řádu, zákona o azylu či mezinárodní závazky České republiky. Žalovaný shledal žalobcem popisované mučení v domovském státě za účelově uvedené, nevěrohodné, vygradované za účelem zajistit si určitou formu mezinárodní ochrany na území České republiky, proto k žalobci nepřistupoval jako k oběti mučení. Žalovaný se zabýval ve svém rozhodnutí i zdravotním stavem žalobce, avšak v tomto směru neshledal opodstatněnost pro udělení azylu.

21. K doplnění žaloby sdělil žalovaný, že veškeré zjištěné skutečnosti vyhodnotil na základě aktuálních informací o zemi původu a následně vydal rozhodnutí v souladu se zákonem.

22. K politické příslušnosti konstatoval žalovaný, že žalobce ani nebyl členem strany HDP, pouze sympatizantem a podporovatelem, přičemž tato strana je v Turecku stranou povolenou a ani běžní členové nemají ze strany státní moci žádné potíže. Dle žalovaného neexistuje žádný logický důvod, proč by měl být žalobce kvůli této straně zadržen a nelidsky mučen. Žalobce nebyl ani členem PKK, s těmito se nestýkal, ani je nepodporoval. Pokud by byl žalobce mučen tak hrubým způsobem, jak popisuje, neobešel by se bez zdravotních následků vyžadujících lékařské ošetření. Ohledně postavení Kurdů odkazuje žalovaný na aktuální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 – 28. Z výše uvedeného dle žalovaného vyplývá, že osoby kurdské národnosti nemají v současné době potíže z azylově relevantních důvodů, nejsou pronásledovány či diskriminovány. Výpověď žalobce je tak v rozporu s reáliemi a informacemi o zemi původu. Nevěrohodnost potvrzuje bezproblémové opuštění země žalobcem, s vlastním pasem, pod pravým jménem, letecky, přestože žalobce uvádí, jaký zájem o něj turecké policejní orgány měly, hovoří o dohledu policie a sledování. V zemi původu však nebyl z žádného trestného činu ani obviněn ani nebyl na jeho osobu vydán příkaz k zatčení. V průběhu správního řízení tak žalovaný nezjistil, že by žalobci v zemi původu hrozilo reálné nebezpečí vážné újmy. V dalších porobnostech odkazuje žalovaný na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

IV. Replika žalobce

23. Žalovaný podle žalobce ve svém vyjádření neuvedl nic nového, nijak nereagoval na argumenty uvedené v žalobě a nijak se s nimi nevypořádal.

24. Žalobce v replice opakuje, že vysvětlil žalovanému, z jakého důvodu ho bezpečnostní složky v zemi původu mohou považovat za příslušníka skupiny PKK, a to z důvodu zabití jeho příbuzného jako domnělého příslušníka skupiny PKK. Tato skutečnost mohla vyvolat podezření u tureckých bezpečnostních složek, že je žalobce členem této skupiny, není tedy relevantní, zda byl žalobce skutečně jejím členem či nikoliv.

25. Tvrzení o žalobcově nevěrohodnosti zakládá žalovaný pouze na skutečnosti, že nevyhledal po mučení lékařskou pomoc. Nedostatečně se žalovaný vypořádal se skutečností, proč k žalobci nepřistupoval jako k oběti mučení, když ani nezohledňuje jim předložené důkazy a lékařské zprávy z jeho pobytu v Německu a fakt, že trpí posttraumatickým syndromem.

V. Průběh ústního jednání

26. Žalobce při jednání především zopakoval obsah žaloby a důvody, pro jaké žalobce požádal o mezinárodní ochranu, tj. z důvodu pronásledování kurdského etnika v Turecku a s ním souvisejících incidentů v souvislosti se zadržením žalobce na policejní stanici. V důsledku těchto incidentů žalobce trpí úzkostmi a posttraumatickou stresovou poruchou, a byl hospitalizován na psychiatrické léčebně v Německu i v České republice. V současnosti stále bere léky na toto onemocnění a dochází k psychiatričce. V žalobě odkázal na mnoho zpráv, které říkají, že protiteroristické zákony jsou v Turecku využívány proti Kurdům a je jim přisuzována podpora organizace PKK. Žalobce dále poukázal na rozsudek sp. zn. 33 Az 23/2018, který uznává puč v roce 2016 jako podstatnou změnu okolností pro postavení Kurdů v Turecku. Žalobce se dále domnívá, že žalovaný pochybil ve zjištění skutkového stavu, když jeho tvrzení označil za nevěrohodná a nepřistoupil k němu jako k možné oběti mučení. K tomu poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 63 Az 36/2018 ohledně špatného psychického stavu žalobce a opatření odborného posouzení jeho zdravotního stavu. V souvislosti s výše uvedeným se žalobce domnívá, že napadené rozhodnutí je výsledkem nezákonného postupu, kdy nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Žalobcova tvrzení byla neoprávněně označena za nevěrohodná a nebylo s ním zacházeno jako s obětí mučení, a tudíž mělo být napadené rozhodnutí zrušeno.

27. Žalovaný odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, na obsah vyjádření k žalobě a doplnění vyjádření k žalobě. Žalovaný se zdravotním stavem žalobce v napadeném rozhodnutí zabýval velmi podrobně a závěry jsou obsahem napadeného rozhodnutí.

28. Soud následně provedl dokazování listinami – čtením zprávy o šetření veřejné ochránkyně práv a lékařských zpráv ohledně zdravotního stavu žalobce.

29. Ze zprávy o šetření z vlastní iniciativy ve věci neudělení mezinárodní ochrany č. j. KVOP- 46235/2018 vyplývá, že objektivním zdrojem informací ohledně identifikace obětí mučení a jiných forem špatného zacházení jsou zejména zprávy z lékařského či psychologického, přičemž správní orgán by měl žadateli o mezinárodní ochranu nabídnout provedení lékařského či psychologického vyšetření anebo jej o této možnosti alespoň informovat, jak vyplývá z ustanovení § 10 odst. 5 zákona o azylu (a čl. 18 odst. 2 procedurální směrnice).

30. Z lékařské zprávy z psychiatrického centra, psychiatrické léčebny Rickling ze dne 7. 7. 2017 vyplývá, že žalobci byla stanovena diagnóza posttraumatická porucha přetížením a depresivní epizoda těžkého stupně. Z psychopatologického nálezu pak vyplývá, že žalobce působí spíše, jakoby měl akutní stresovou reakci, ačkoliv trauma je starší než rok, působí často nepřítomně, informace jsou neuspořádané, schopnost koncentrace je snížená, nálada pokleslá, má latentní sebevražedné sklony, s ohledem na jeden již provedený pokus o sebevraždu. Jsou rovněž patrné symptomy provázející předpokládanou diagnózu, jako silné napětí, strach s panickými stavy, noční můry, flash backy, intenzivní traumatické vzpomínky, kdy příčinou traumatu je pravděpodobně 4 denní mučení ve sklepě. Posttraumatická stresová porucha je přiživována tím, že pacient nemá vyřešený svůj pobytový statut a obává se odsunutí do Turecka, kde by mohlo dojít k opakování traumatizujícího zážitku.

31. Z předběžné popouštěcí zprávy z Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 9. 3. 2021 vyplývá, že zde byl žalobce od 2. 3. 2021 do 9. 3. 2021 hospitalizován. Přivezen rychlou záchrannou službou za doprovodu Policie ČR, kterou zavolala partnerka žalobce z důvodu, že žalobce má několik měsíců trvající paranoidní prožívání centrované na její osobu, bizarní chování, heteroagresi vůči věcem, produkuje autodestruktivní plány (upálení se na protest před německou ambasádou v Praze). Po nasazení léčby spolupráce zlepšena, výrazný ústup tenze, ústup psychoticity, paranoi, nadále centrován na traumatizující události v Turecku, počíná konstruktivně plánovat budoucnost.

32. Z lékařské zprávy z ordinace psychiatrie ze dne 8. 11. 2021 vyplývá, že žalobce je v ordinaci léčen od roku 2020 – diagnóza posttraumatická stresová porucha, hospitalizace na klinice v Německu pro psychotickou poruchu a v Psychiatrické nemocnici Bohnice, je stále medikován a léčba je dále nutná.

33. K provedenému dokazování se žalobce vyjádřil tak, že provedené důkazy potvrzují žalobcovo tvrzení o prožitém traumatu a žalovaný všechna jeho tvrzení označil za nevěrohodná, ačkoliv lékařské zprávy svědčí o prožitém traumatu.

34. Žalovaný k provedenému dokazování sdělil, že předložené lékařské zprávy jsou z data, kdy se žádost žalobce řešila, avšak žalobce lékařské zprávy žalovenému nepředložil a neunesl důkazní břemeno. Předložené lékařské zprávy dále nesvědčí o tom, že by žalobce nebyl schopen pravdivé, konzistentní a úplné výpovědi. Lékařské zprávy svědčí o prožitém traumatu, otázkou však je, zda jde o žalobcem popisované trauma, či jiné trauma, což žalobce svou výpovědí ne úplně prokázal. Tvrzení žalobce se ve světle ostatních tvrzení zdálo mnohdy velmi nesmyslné. Žalovaný nepopřel, že žalobce mohl prožít určité trauma, avšak je otázkou, zda toto trauma bylo azylově relevantní.

VI. Posouzení věci krajským soudem

35. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), ve lhůtě stanovené v ustanovení § 32 odst. 1 zákona o azylu.

36. V souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání. Při posuzování věci měl přitom na zřeteli čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který zakotvuje povinnost členských států zajistit pro žadatele o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek. Dle odst. 3 tohoto ustanovení pak lze za účinný opravný prostředek považovat pouze takový prostředek, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU[.]“ S ohledem na promeškání transpoziční lhůty ze strany českého zákonodárce se citované ustanovení procedurální směrnice vyznačuje (pro řízení zahájená na základě žádostí o mezinárodní ochranu podaných po 20. 7. 2015) vertikálním přímým účinkem a je povinností krajského soudu přihlížet v řízení i k případným novým skutečnostem, ačkoliv nemohly být žalovanému správnímu orgánu v době jeho rozhodování známy.

37. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

38. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“ 39. Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011 - 170 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb.n.u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „… je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

40. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 – 34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

41. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Je pouze na žalovaném, aby námitky či důkazy vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů.

42. To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Zdejší soud má za to, že žalovaný zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co ho vedlo k závěru napadeného rozhodnutí.

43. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak seznatelné, které otázky žalovaný považoval za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovil žalovaný, je zřetelná. Napadené rozhodnutí proto krajský soud považuje za přezkoumatelné. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalovaného žalobce nesouhlasí, nutně neznamená, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

44. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.

45. Krajský soud předně uvádí, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 – 86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz).

46. Ze správního spisu krajský soud zjistil následující skutečnosti. Je v něm založen protokol o pohovoru, protokol o doplňujícím pohovoru, Zpráva MV Velké Británie – Turecko: kurdské politické strany, srpen 2018, ze dne 19. 9. 2018, Informace OAMP, Turecko – Svoboda vyznání v Turecku, říjen 2018, ze dne 25. 10. 2018, Zpráva MV Velké Británie – Turecko: Kurdové, září 2018, ze dne 26. 9. 2018, Informace OAMP, Turecko – Bezpečnostní a politická situace v zemi, září 2018, Informace OAMP, Turecko – Kurdové, květen 2018, ze dne 9. 5. 2018, jakož i další podklady pro vydání rozhodnutí.

47. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle ustanovení § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

48. Podle ustanovení § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

49. Podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem (…) nebo soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát (…) nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Podle ustanovení § 2 odst. 7 stejného zákona pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má (…) a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.

50. Krajský soud po individuálním posouzení případu žalobce dospěl k závěru, že žalobce nebyl v zemi svého původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu.

51. K politickým důvodům své žádosti žalobce uvedl, že začátek svých potíží váže na rok 2016. Od této doby začal mít potíže v podobě dvou zadržení policií a slovních výhrůžek od členů tureckých nacionalistických stran či hnutí. Své zadržení policií si spojuje s podporou politické strany HDP při volbách v roce 2015, stranu podporoval i finančně a půjčil jí svá dvě auta na volební kampaň. Zmiňuje dále i osobu svého příbuzného, který byl policií podezříván ze spolupráce se skupinou PKK a který byl zastřelen policisty na střeše domu v Bolu, a dále ředitele nemocnice v Bolu, který byl nalezen mrtvý u psí boudy u svého domu a žalobce dovozuje, že nezemřel na infarkt, ale že byl zavražděn.

52. Z tvrzení žalobce je patrné, že nebyl členem politické strany HDP, pouze jejím sympatizantem a podporovatelem, což samo o sobě není důkazem o tom, že by aktivně vykonával politickou činnost, za kterou by měl být pronásledován. Z jeho vyjádření je patrné, že nikdy nikam za stranu HDP nekandidoval a nijak výrazně se neprojevoval. Vlastní činnost žalobce měla spočívat pouze v tom, že straně HDP půjčil dvě auta v rámci předvolební kampaně a poskytl finanční příspěvky. O azylově relevantním pronásledování se však v případě žalobce nedá hovořit, a to ani v případě vulgárního napadání žalobce a výhrůžek ze strany přívrženců jiných politických stran, neboť má krajský soud ve shodě se žalovaným za to, že takové incidenty nelze kvalifikovat jako cílené a adresné pronásledování žalobce v zemi původu. Tvrzení žalobce ohledně jeho příbuzného, podezřelého ze spolupráce se skupinou PKK, a dále ohledně zabití ředitele nemocnice v Bolu, jsou bez opory, co se týče spojení s osobou žalobce. Žalovaný na základě informací o zemi původu dále uzavřel, že cílené pronásledování se toliko týká předních představitelů strany HDP, někteří z nich byli zadrženi a probíhá s nimi oficiální vyšetřování stran podpory terorismu a rozvracení národa. Jinak je ale HDP legální politickou stranou se zastoupením ve všech úrovních turecké politiky. Neexistuje tak vodítko, proč by měla policie s žalobcem zacházet způsobem, jaký uvedl a za jakým účelem by to měla dělat. V tomto ohledu proto krajský soud odkazuje na závěry napadeného rozhodnutí, s nimiž souhlasí. Lze proto uzavřít, že obavy žalobce z pronásledování nejsou důvodné.

53. Co se týče žalobní námitky ohledně toho, že žalovaný k žalobci nepřistupoval jako k oběti mučení, má krajský soud za to, že žalovaný dostatečně vyhodnotil příběh žalobce s ohledem na jeho strohá tvrzení týkající se jeho zadržení tureckými policejními orgány, i nepřesných dat ohledně toho, kdy přesně měl být policií zadržen, přičemž žalobce ani dostatečně nevysvětlil, z jakého důvodu měl být zadržen a mučen. Po zadrženích nevyhledal lékařskou pomoc a nechal se ošetřit doma manželkou i přesto, že dle popisu způsobu mučení by lékařskou pomoc vyhledat musel. Na základě toho žalovaný postavil, že jde o neautentickou výpověď, pokud by mělo jít o člověka, který měl být tak intenzivně mučen, jak tvrdí žalobce. Výpověď žalobce žalovaný vyhodnotil i s přihlédnutím k pravděpodobnosti, s jakou by měl být žalobce mučení podroben a došel k závěru, že žalobcova politická aktivita představující pouze sympatie se stranou HDP, vypůjčení aut k politické kampani a poskytnutí finančních příspěvků nebyla natolik intenzivní, aby se o něj zajímaly turecké policejní složky. Žalobce nikdy nebyl oficiálně z ničeho obviněn ani na něj nebyl vydán zatykač. Rovněž žalobcův odjezd z Turecka proběhl oficiální cestou, žalobce jej zařizoval několik měsíců dopředu, odcestoval letecky, pod svým pravým jménem a s pravými doklady. Žalobcovo tvrzení o neustálém dohledu policie, sledování a zájmu o jeho osobu, popř. že bude po návratu do Turecka zatčen nebo usmrcen, považuje žalovaný s ohledem na výše uvedené za nemyslitelné. S těmito závěry se krajský soud také ztotožňuje.

54. Krajský soud k tomu dále uvádí, že ačkoliv žalovaný pochybil, když nebyla provedena lékařská prohlídka žalobce ohledně známek, které by mohly vycházet z pronásledování nebo vážné újmy v minulosti, ani žalobce neinformoval o možnosti zajistit si takovou prohlídku z vlastní iniciativy, nemá tato skutečnost vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, ani na věrohodnost azylového příběhu žalobce. Předložené lékařské posudky nepochybně potvrzují žalobcova tvrzení o jeho špatném psychickém stavu, i přesto však žalobcem tvrzená traumata v podobě mučení policií nekorespondují se zjištěními žalovaného o zemi původu.

55. Žalobcem zmiňovaná rozhodnutí shledal krajský soud za nepřiléhavá na nyní projednávaný případ, když žalobcem zmiňované zohlednění změny okolností v zemi původu se v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2019, č. j. 33 Az 23/2018 – 37 týkalo lokality u turecko-syrských hranic a konfliktu, který tam probíhal, a nikoliv lokality, ze které pochází žalobce. V rozsudku ze dne 31. 1. 2019, č. j. 63 Az 36/2018 – 82 Krajský soud v Ostravě shledal pochybení správního orgánu ohledně nedostatečných zjištění stran psychického stavu žadatele o mezinárodní ochranu a nedostatečnosti poučení ohledně možnosti zajistit si lékařské ošetření, avšak toto se týkalo spíše špatného psychického stavu žadatele v průběhu konání pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany a pochybností, zda uvedené psychické potíže neovlivnily výpověď žadatele, což však v nyní posuzovaném případě není předmětem žalobních námitek.

56. Dle názoru krajského soudu nebylo rovněž prokázáno, že by žalobce mohl mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu nebo že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti.

57. Z výpovědí žalobce je zřejmé, že je kurdské národnosti a vyznáním alevita. Z uvedeného důvodu toliko v obecné rovině proklamoval, že jakmile je v Turecku člověk Kurdem a alevitou, hned je považován za teroristu. Žalovaný se na základě výše citovaných informací o zemi původu zabýval postavením Kurdů v Turecku se závěrem, že právně není Kurdům bráněno ve společenské integraci a individuální seberealizaci, což dotvrzuje jejich pronikání do politických, podnikatelských a společenských elit tureckého národa. Lokálnímu konfliktu skrze tuto etnicitu v některé části Turecka pak lze předejít přestěhováním se do jiné části země. Krajský soud neshledal v případě žalobce žádné prvky pronásledování z důvodu jeho etnické příslušnosti či náboženského vyznání.

58. Krajský soud k otázce pronásledování z důvodu kurdské národnosti uvádí, že je mu z jeho rozhodovací činnosti známo, že krajské soudy i Nejvyšší správní soud se dlouhodobě a opakovaně zabývaly posouzením otázky pronásledování kurdské menšiny v Turecku (např. v usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 - 28, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018 - 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 - 46; podrobně se pak touto problematikou Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011 – 154, či ze dne 10. 12. 2015, č. j. 9 Azs 250/2015 – 23). Lze tak odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019 – 46, v němž uvedený soud v odstavci [13] konstatoval, že: „[v] poslední době odmítl kasační stížnosti založené na námitce nesprávného posouzení otázky pronásledování kurdské menšiny v Turecku např. v usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 – 28, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018 – 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 – 46; podrobně se pak touto problematikou zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011 – 154, či ze dne 10. 12. 2015, č. j. 9 Azs 250/2015 – 23. Již dříve uvedl, že se „zabýval také postavením kurdské menšiny v Turecku, přičemž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dospěl k závěru, že obtíže spojené s příslušností k této etnické skupině nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle § 14a odst. 2 téhož zákona. Kasační stížnost obsahuje značně obecná tvrzení o tom, že po státním převratu, k němuž došlo dne 15. 7. 2016, se v důsledku následující reakce státní moci a intenzívních opatření vůči domnělým pučistům, politickým oponentům a jiným osobám, mohou za určitých okolností některé osoby obávat pronásledování. (…) Tyto obavy z pronásledování by mohly být namístě zejména u politicky aktivně činných osob, resp. osob zapojených do neúspěšného státního převratu, takové skutečnosti však stěžovatel neuvedl.“ (usnesení NSS ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 – 28). Dále taktéž naznal, že „nelze stěžovateli přisvědčit, že by kurdští příslušníci v Turecku byli na celém území státu tak běžně a závažně pronásledováni, že by tato skutečnost zakládala důvod pro udělení mezinárodní ochrany“ (usnesení NSS ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 – 46).“ Krajský soud v nyní posuzovaném případě neshledal žádnou specifickou okolnost, pro niž by se měl od výše citované judikatury odchýlit. Krajský soud stejně jako žalovaný nezastírá, že v Turecké republice nepanuje ideální stav po stránce dodržování lidských práv, to ale neznamená, že každý žadatel z této země, který v obecné rovině na uvedené nedostatky poukáže, by měl mít nárok na udělení mezinárodní ochrany.

59. Žalovaný se věnoval i postavení Alevitů v Turecku. Soud proto odkazuje zejména na stranu 5 žalobou napadeného rozhodnutí a pouze stručně připomíná, že náboženské menšiny v Turecku čelí jistému znevýhodnění (Křesťané, Alevité, Svědci Jehovovi, Židé atd.), neboť dominantním náboženstvím je tam toliko sunnitský islám, který je pak společensky upřednostňován, zcela jistě se ale nejedná o momenty pronásledování nebo hrozeb vážné újmy ze strany státního aparátu. Alevitská komunita nemá státem uznané své mešity jako oficiální modlitební místa, a tak se na ně nevztahuje státem vyplácená finanční podpora. Jinak ale není Alevitům nijak bráněno svobodně praktikovat své vyznání. Dle některých odhadů pak Alevité tvoří až 20 % celkové turecké populace a můžeme je nalézt ve všech úrovních tureckého společenského života, podnikatelskou i politickou sféru nevyjímaje (viz Informaci OAMP, Turecko – Svoboda vyznání v Turecku, říjen 2018).

60. S učiněnými závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle ustanovení § 12 zákona o azylu, se krajský soud plně ztotožňuje.

61. Za správné, zákonné, zjištěným skutečnostem odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle ustanovení § 13 a § 14 zákona o azylu. K udělení azylu dle ustanovení § 13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žalobce shledán zákonný podklad, neboť žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle ustanovení § 12 nebo 14 citovaného zákona. Navíc ve vztahu k neudělení azylu dle ustanovení § 13 zákona o azylu žalobce ničeho nenamítal.

62. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

63. K otázce posuzování humanitárního azylu krajský soud rovněž odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, či ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je přitom limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). V již zmiňovaném rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ Pokud žalovaný odůvodnil, že při posouzení rodinné, sociální, ekonomické situace, zdravotního stavu a věku žalobce neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud považuje učiněný závěr za správný a odpovídající zjištěným skutečnostem. Krajský soud neshledal v případě žalobce žádnou zvláštního zřetele hodnou okolnost, která by nebyla dosud judikaturou řešena či důvod k tomu, aby se od této judikatury odklonil.

64. Následně soud přezkoumal postup správního orgánu ohledně naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, jak mu to ukládá ustanovení § 28 ve spojení s § 14a a § 14b zákona o azylu.

65. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

66. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

67. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území ČR těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. Žalovaný se odůvodnění neudělení doplňkové ochrany ve smyslu citovaného ustanovení věnoval na stranách 9 až 11 napadeného rozhodnutí. Žalobce neuvedl a žalovaný ani soud nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobci mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma formou uložení nebo vykonání trestu smrti. Ten byl v Turecku zrušen v roce 2004. Žalovaný se rovněž zabýval otázkou, zda žalobci hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Krajský soud souhlasí se závěrem žalovaného, že žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, vyložená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Žalobcem popisované problémy v zemi původu nelze podřadit pod výše definovanou hrozbu vážné újmy. Žalobce neměl v zemi původu fakticky žádné potíže se státními orgány, policií nebo soudy. Měl být sice dvakrát zadržen policií, vyslýchán a mučen, avšak uvedená tvrzení považuje soud i žalovaný za účelově vygradovaná a neautentická, jak je uvedeno výše. Rovněž zcela bez potíží a bez zájmu státních orgánů o jeho osobu vlast opustil. Žalobce kromě obecného tvrzení, že jsou Kurdové a alevité v jeho vlasti považováni za teroristy a nepřátele státu, neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, z níž by bylo možné dovodit, že by právě jemu hrozila v zemi původu újma ve smyslu citovaného ustanovení zákona o azylu stran jeho kurdské národnosti či sympatiím k politické straně HDP.

68. Správní orgán rovněž posuzoval otázku, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu se závěrem, že v Turecku neprobíhá ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné ve vztahu k žalobci pokládat za vážnou újmu dle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu. Krajský soud souhlasí se závěrem žalovaného, že pokud by žalobce měl problémy ohledně bezpečnostní situace v místě svého bydliště, může se v rámci jeho vlasti přestěhovat na jakékoliv místo bezpečnostně stabilní, což je naprosto většinový prostor Turecka, což vyplynulo i z podkladů, jež žalovaný pro své rozhodnutí shromáždil. Krajský soud tak nepovažuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť v rámci hodnocení existence podmínek ustanovení § 14a zákona o azylu je třeba hodnotit možnost využití vnitřní ochrany (srov. dikci „nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu“), což žalovaný nyní v napadeném rozhodnutí učinil, a to na základě přezkoumatelné, logické a zdůvodněné úvahy. Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval, že tam, kde je to reálně možné, „jsou lokální problémy řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany.“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 – 70, ze dne 8. 3. 2012, č. j. 7 Azs 3/2012 – 44, a ze dne 29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 – 61).

69. Krajskému soudu je ze sdělovacích prostředků známo, že po vydání napadeného rozhodnutí došlo ve východních oblastech Turecka, zejména v blízkosti hranice se Syrskou arabskou republikou ke stavu zvýšeného napětí a vojenské aktivity, související s tureckou operací „Pramen míru“ spočívající ve vpádu ozbrojených sil Turecka (říjen 2019) do severní Sýrie v oblasti Eufratu, která je pod kontrolou kurdských milic. Nejvyšší správní soud (ve vztahu ke kurdské menšině) konstatoval, že uvedený konflikt je lokalizován na konkrétním území (část hranice se Sýrií), a ač je uvedené území bezpečnostně problematické, nelze bez dalšího říci, že se jedná o vnitřní ozbrojený konflikt či válečný stav na celém území Turecka (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019-46). Krajský soud v projednávaném případě neshledal žádný důvod k tomu, aby se od uvedeného zhodnocení aktuální situace v Turecké republice Nejvyšším správním soudem, která plně dopadá i na žalobce, odchýlil. Krajský soud nehledal ani žádné důvody, pro které by vycestování žalobce do země jeho původu bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR.

70. Podle ustanovení § 14b odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Žalobce nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu výše citovaného ustanovení, neboť netvrdil ani nebylo prokázáno, že by některému jeho rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana tak, jak je uvedeno v § 14b odst. 1 zákona o azylu.

V. Závěr a náklady řízení

71. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud rozhodl o žalobě tak, že jí v plném rozsahu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil s tím, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

72. V dalším řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany je žalovaný vázán právním názorem krajského soudu obsaženým v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.)

73. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci úspěšný žalobce o přiznání náhrady nákladů řízení nepožádal a krajský soud ani ze spisu nezjistil, že by mu nějaké náklady vznikly. Žalovaný byl v řízení neúspěšný. Proto krajský soud rozhodl, že se náhrada nákladů řízení nepřiznává žádnému z účastníků (výrok II.).