č. j. 40 A 13/2019-103

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Ladislava Vaško a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci navrhovatelky: Andante CZ, spol. s r. o., IČO: 26707071, sídlem Letohradská 711/10, 170 00 Praha 7, zastoupena Mgr. Janem Špačkem, advokátem, sídlem Dobrovského 1303/13, 170 00 Praha 7, proti odpůrci: Město Žatec, sídlem náměstí Svobody 1, 438 01 Žatec, zastoupen JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, 120 00 Praha 2, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy „Změna č. 6 Územního plánu Žatec“, schváleného usnesením Zastupitelstva města Žatec ze dne 25. 4. 2019, č. 64/19, nebo jeho částí, takto:

Výrok

I. V textové i grafické části opatření obecné povahy „Změna č. 6 Územního plánu Žatec“, schváleného usnesením Zastupitelstva města Žatec ze dne 25. 4. 2019, č. 64/19, se pro vadu řízení dnem právní moci tohoto rozsudku zrušuje vymezení územní rezervy SOs101.

II. Návrh se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Navrhovatelka se návrhem na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí, podaným v zákonem stanovené lhůtě, domáhala zrušení Změny č. 6 Územního plánu Žatec, schválené usnesením Zastupitelstva města Žatec ze dne 25. 4. 2019, č. 64/19, (dále jen „Změna č. 6“). Alternativně se navrhovatelka domáhala zrušení částí Změny č. 6, konkrétně části vymezující územní rezervu SOs101 (územní rezerva pro smíšené obytné funkce se službami) a části upravující etapizaci výstavby ohledně pozemků parc. č. „X“, „X“ a „X“ v katastrálním území „X“ (dále jen „navrhovatelčiny pozemky“). Návrh 2. V návrhu navrhovatelka předeslala, že napadenou Změnou č. 6 byly její pozemky zařazeny k zastavění v rámci plochy SOs2 do třetí etapy výstavby, ačkoli navrhovatelka požadovala jejich zařazení do první etapy. Poukázala na to, že předmětné pozemky navazují na zastavěné území, případně na první etapu uvnitř zastavěného území, a svou lokací odpovídají pozemkům odpůrce BK1, které tento zařadil ke kolektivní výstavbě do první etapy, přestože navrhovatelčiny pozemky by pro toto zařazení byly vhodnější. Podmínky využití svých pozemků považovala navrhovatelka za neakceptovatelné pro jejich rozpor s hlavní obecnou koncepcí etapizace, zásadou rovného zacházení a stejného posuzování obdobných případů. Podle navrhovatelky bylo podmínění využití plochy SOs2 plochami SOs4, SOs5, BK1, BK2, BI28 a BI33 provedeno v rozporu s odůvodněním uvedeným v části A v kapitole 2.2.2. písm. f) a v části E v kapitole 11 (patrně myšlena kapitola 12, pozn. soudu) odůvodnění Změny č. 6, neboť zmíněné plochy se nacházejí v jiné části města, z hlediska urbanistických struktur a veřejné infrastruktury na plochu SOs2 nenavazují a jejich rozvoj není pro rozvoj plochy SOs2 nezbytný.

3. Navrhovatelka připustila, že její pozemky bezprostředně nenavazují na zastavěné území, nicméně záměrem navrhovatelky bylo změnit režim celé plochy SOs2 zahrnující její pozemky. Připomněla, že ani odpůrcovy pozemky BK1 nenavazují na zastavěné území bezprostředně, přičemž je žádoucí, aby pozemky s podobnou charakteristikou byly územně plánovací dokumentací řešeny přinejmenším rovnocenně. K argumentu odpůrce, že navrhovatelčiny pozemky jsou méně významnou rozvojovou plochou, navrhovatelka poznamenala, že územní plán ani Změna č. 6 nediferencují plochy na významné a méně významné, a proto odpůrcovu argumentaci označila za účelovou a neobjektivní. Pokud jde o odpůrcovo srovnání plochy SOs2 a plochy BV17 z hlediska vzdálenosti od náměstí Svobody, navrhovatelka uvedla, že plocha BV17 se nachází 2,5 km vzdušnou čarou (docházková vzdálenost 2,7 km), zatímco plocha SOs2 1,9 km vzdušnou čarou (docházková vzdálenost 2,3 km). Dodala, že plocha BV17 rovněž navazuje na plochy smíšené výrobní (jiné než bydlení), a odpůrcovo vypořádání svých námitek označila za nedostatečné.

4. Podle navrhovatelky plocha SOs2 navazuje na zastavitelné území a svou polohou vůči stabilizovanému území odpovídá ploše BK1, jejíž pozemky jsou vedeny jako orná půda. Navrhovatelčiny pozemky jsou v katastru nemovitostí vedeny jako ostatní plocha, a jejich využití pro rozvoj území by tak bylo v souladu se zásadou vyplývající z § 4 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně půdního fondu“) a s cíli územního plánování podle § 18 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Požadavky těchto ustanovení však odpůrce nerespektoval a neoprávněně upřednostnil své zájmy, neboť do první etapy zařadil plochy BK1, DV3 a SOm12, v nichž vlastní pozemky orné půdy chráněné jako zemědělský půdní fond s BPEJ 10501, II. třída ochrany. Navrhovatelka vysvětlila, že zábor nejkvalitnější zemědělské půdy (I. a II. třída ochrany) je podle § 3 odst. 4 zákona o ochraně půdního fondu možný pouze v případě, že jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad veřejným zájmem ochrany zemědělské půdy. Odpůrce se však k záboru zemědělské půdy relevantně nevyjádřil a splnění citovaného požadavku neprokázal.

5. Navrhovatelka dále namítala, že odpůrce nerespektoval princip proporcionality a povinnost dbát na to, aby u obdobných případů nevznikaly neodůvodněné rozdíly. Měla za to, že primárně by měla být zastavěna půda nezemědělská, přičemž odpůrce nezdůvodnil, proč pokládal primární zastavění orné půdy BK1 za vhodnější než zastavění srovnatelných pozemků v ploše SOs2, které nejsou ornou půdou. Podle navrhovatelky byl postup odpůrce diskriminační, neboť byl motivován tím, aby v co nejkratším časovém horizontu protlačil k zastavění své pozemky, jež k tomu charakterem nebyly vhodné, a tím své pozemky neoprávněně zvýhodnil. Upozornila na priority/úkoly zpracovatele územního plánu vyplývající ze Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje, tj. podporovat revitalizaci ploch typu brownfields, šetřit nezastavěné území a kvalitní zemědělskou půdu. Navrhovatelka poznamenala, že zařazení jejích pozemků do třetí etapy výstavby je „jakousi úlitbou“, kdy se odpůrce chtěl vyhnout eventuální kritice ze strany spolků na ochranu přírody, že umožní zastavění relativně velké plochy. Navrhovatelka odmítla odpůrcovu argumentaci, že etapizace nic vlastníkům pozemků neukládá, a proto nemůže být diskriminační, a podotkla, že faktor, kdy bude umožněno stavět, je významný. Vysvětlila, že pracovala na projektu dalšího využití svých pozemků a že zařazení do etapizace má vliv na jejich prodejní cenu. Uzavřela, že se zjevně neměří všem stejným metrem a že odpůrce zneužil své právo a porušil povinnost podle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

6. Podle navrhovatelky odpůrce dále nezákonně podstatně upravil návrh změny územního plánu zařazením části jejích pozemků do územní rezervy SOs101, a to v rozporu s § 53 odst. 2 stavebního zákona bez opakovaného veřejného projednání. Popsala, že po druhém veřejném projednání byla část jejích pozemků přeřazena ze zastavitelné plochy do územní rezervy, aniž by to bylo podloženo dostatečnými důvody. Připomněla, že možnost zastavění jejích pozemků již byla prověřena, tudíž jejich zařazení do územní rezervy popírá zákonný účel tohoto institutu, kterým je prověřit možnost využití ploch k zamýšlenému účelu. Navrhovatelka zdůraznila, že část pozemků zařazená do územní rezervy se nachází bezprostředně u přilehlé komunikace, což podle ní svědčí o nesmyslnosti a účelovosti tohoto zařazení, resp. o libovůli odpůrce, který tím zneužil navrhovatelčiny pozemky k tomu, aby snížil zastavitelnou plochu. V nepřeřazení oblasti BK1, BK2 a BI33 (přesahující 5 hektarů pozemků orné půdy nejvyšší kvality) do územní rezervy spatřovala navrhovatelka diskriminaci.

7. Navrhovatelka konstatovala, že vyvíjí maximální úsilí chovat se ekologicky a upřednostňuje revitalizaci nevyužívaných nemovitostí a dříve zastavěných ploch (tzv. brownfields) oproti výstavbě na dosud nezastavěných plochách (tzv. greenfields), která má pro životní prostředí nepříznivé dopady. Napadená změna č. 6 však popsanou snahu navrhovatelky maří, když odpůrce zjevně upřednostňuje investice na zelené louce, kde má své zájmy. Navrhovatelka shrnula, že požaduje zahrnutí oblasti SOs2 k zastavění v původním rozsahu (bez změny na plochu územní rezervy) a její zařazení do první etapy výstavby. Uzavřela, že neproporcionální a diskriminační zásah do jejího vlastnického práva nesleduje žádný legitimní cíl. Vyjádření odpůrce k návrhu 8. Odpůrce k výzvě soudu předložil spisovou dokumentaci a písemné vyjádření k návrhu. Konstatoval, že návrh je neprojednatelný, neboť navrhovatelka jednoznačně neuvedla, čeho se domáhá, resp. v jakém rozsahu má být napadené opatření obecné povahy zrušeno. Zdůraznil, že navrhovatelka se nemůže domáhat zrušení celého opatření obecné povahy (actio popularis), nýbrž jen té části, která se dotýká jejích práv. K tomu odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120. Odpůrce připomněl, že navrhovatelka nabyla předmětné pozemky dne 8. 12. 2017 jako plochu dopravní infrastruktury – letiště a dne 7. 5. 2018 podala námitku k veřejnému projednání změny územního plánu, které odpůrce vyhověl (vyjma etapizace) a navrhovatelčiny pozemky zařadil do funkční plochy smíšené obytné se službami. Argumentaci navrhovatelky, že jednal v rozporu se zásadou rovného zacházení a stejného posuzování obdobných případů, označil odpůrce za absurdní, neboť navrhovatelce vyhověl v maximálním možném rozsahu, ačkoli to nebylo jeho povinností a na pořízení územního plánu není právní nárok.

9. Podle odpůrce navrhovatelka argumentuje zcela účelově ve prospěch svých zájmů a nerespektuje etapizaci a její důvody z globálního hlediska. Odpůrce vysvětlil, že etapizace byla navržena z důvodu koordinace výstavby v území a již od vydání územního plánu v roce 2008 byla v jižní části Žatce koncipována pásmovým způsobem ve třech etapách, aby se město vyvíjelo směrem od centra ven v segmentu jihozápad – jihovýchod proporčně stejně. Plocha SOs2 byla zařazena do třetí etapy výstavby, neboť se nachází dále od centra, přičemž tento způsob etapizace nebyl dosud zpochybňován. Odpůrce připomněl, že závislost plochy SOs2 na 60% zastavění ploch SOs4 a SOs5 se Změnou č. 6 nijak nezměnila. Dodal, že navrhovatelčiny pozemky se nachází vně původní plochy SOs2 a jejich zástavbou v první etapě by vznikla solitérní výstavba ve volné krajině, což je v rozporu se základními principy ochrany nezastavěného území. Zdůraznil, že plocha BK1 existuje již od původního územního plánu z roku 1994 a do územního plánu z roku 2008 byla pouze převzata s tím, že vlivy zástavby v této ploše na zemědělský půdní fond byly řádně posouzeny a předmětná plocha byla při pořizování územního plánu projednána a schválena. Podle odpůrce není navrhovatelka oprávněna dožadovat se změny v celé ploše SOs2; lze se zabývat jen pozemky v jejím vlastnictví.

10. Odpůrce odmítl navrhovatelčinu argumentaci, že upřednostnil své vlastnické zájmy. Měl za to, že postupoval v souladu s § 18 stavebního zákona a zastavitelné plochy vymezoval s ohledem na potenciál rozvoje území a míru využití zastavěného území. Odpůrce si nebyl vědom toho, že by při vypořádání námitek prováděl srovnání plochy SOs2 s plochou BV17. K namítanému nedodržení požadavku proporcionality odpůrce uvedl, že plochy BK1, BK2, DV3, SOm12, SV16, SV17 a SOs4 byly do územního plánu zařazeny již v letech 2005 až 2008 a byly respektovány v rámci všech jeho změn. Odpůrce proto považoval za absurdní klást naroveň tyto plochy a plochu SOs2, do které byly navrhovatelčiny pozemky zařazeny až nyní na základě jejího návrhu. Podle odpůrce by nedávalo smysl, pokud by v souvislosti se Změnou č. 6 měl přehodnotit dlouholetý přístup ke zmíněným plochám jen z důvodu žádosti navrhovatelky pro její majetkový prospěch.

11. Etapizaci odpůrce s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 655/17, označil za legitimní nástroj územního plánování, který po právu využil. Zařazení navrhovatelčiných pozemků do zastavitelného území považoval odpůrce za velkorysé a podotkl, že etapizaci musí navrhovatelka strpět. Pokud navrhovatelka začala připravovat projekt využití svých pozemků, aniž měla jistotu o podobě územního plánu, jednala podle odpůrce čistě na své podnikatelské riziko. K argumentaci o ekologickém chování navrhovatelky odpůrce uvedl, že její pozemky jsou sice v katastru nemovitostí evidovány jako ostatní plocha, nicméně jde o ozeleněnou plochu mimo zastavěné území, na které nikdy nebyla postavena žádná budova, tudíž argumenty o brownfields je třeba brát s rezervou. Odpůrce zopakoval, že požadovaná část plochy SOs2 se nachází mimo město, nenavazuje na zastavěné území, nýbrž jen na stávající zastavitelnou plochu SOs2 zařazenou ve třetí etapě výstavby. Z hlediska urbanistického se podle odpůrce jedná o méně významnou rozvojovou plochu, a to tím spíše v podmínkách města, které poskytuje velké množství rozvojových ploch v jádrové oblasti. Dále odpůrce zdůraznil, že při vydání napadeného opatření obecné povahy byly respektovány jednotlivé priority územního plánování z nadřazených územně plánovacích dokumentací (především Politiky územního rozvoje České republiky).

12. Odpůrce nesouhlasil s názorem navrhovatelky, že zařazení části jejích pozemků do územní rezervy SOs101 představuje podstatnou změnu návrhu ve smyslu § 53 odst. 2 stavebního zákona. Argumentoval tím, že v původním návrhu nebyly tyto pozemky vůbec zařazeny mezi zastavitelné plochy, navrhovatelka vstoupila do již zahájeného procesu pořízení změny územního plánu a dostalo se jí nebývalé výhody, když bez jakékoli její finanční účasti byly její pozemky zařazeny do zastavitelných ploch. Odpůrce poznamenal, že vzdor této výhodě si navrhovatelka stěžovala na zařazení části svých pozemků do územní rezervy, což bylo navíc vyvoláno objektivními potřebami. Vysvětlil, že navrhovatelčiny pozemky mají výměru přes 5 hektarů, což by podle požadavku Krajského úřadu Ústeckého kraje vyžadovalo nové posouzení vlivů na životní prostředí. Změna územního plánu však byla pořizována na základě smlouvy o dílo se žadateli o tuto změnu a podle odpůrce není přípustné, aby tito byli povinni hradit náklady na nové hodnocení vlivů na životní prostředí ve prospěch navrhovatelky, která se na předmětné změně nijak nepodílela. Odpůrce doplnil, že navrhovatelka nevzala do úvahy, že její pozemky byly do zastavitelných ploch zařazeny nově, a proto nemohou být posuzovány stejně jako pozemky, jež jsou takto zařazeny dlouhodobě. Podle odpůrce navrhovatelka netvrdila vztah namítaného pochybení a omezení svých práv, který ostatně ani nemůže existovat, neboť navrhovatelka napadenou Změnou č. 6 pouze získala práva a její práva nebyla nijak zásadně omezena. Odpůrce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014, č. j. 50 A 15/2014-50, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2010, č. j. 1 Ao 3/2010-161, a poznamenal, že ani v případě, že by absence veřejného projednání znamenala procesní pochybení, nejednalo by se za daných okolností o pochybení natolik zásadní, aby odůvodňovalo zrušení opatření obecné povahy. Replika navrhovatelky k vyjádření odpůrce 13. V replice ze dne 10. 1. 2020 navrhovatelka nesouhlasila s argumentací odpůrce ohledně actio popularis, odkaz na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, označila za nepřípadný a trvala na tom, že se domáhala ochrany svých práv (zájmů). Zdůraznila, že byla napadenou Změnou č. 6 přímo dotčena na svých právech zařazením svých pozemků do třetí etapy výstavby, když možnost výstavby na těchto pozemcích je odsunuta do časově vzdálené budoucnosti (územní plán z roku 2008 navíc s těmito pozemky počítal pro stavby a plochy pro civilní leteckou dopravu bez jakékoli etapizace) a hlavně je přímo podmíněna částečným zastavěním pozemků zařazených do první a druhé etapy. Navrhovatelka měla za to, že se jejích práv dotýká napadené opatření obecné povahy jako celek, a uzavřela, že byla splněna podmínka aktivní návrhová legitimace i formulace konečného návrhu.

14. Navrhovatelka opětovně namítala, že odpůrcův záměr primárního zastavění pozemků II. třídy ochrany zemědělské půdy v situaci, kdy je možné provést výstavbu na nezemědělských pozemcích typu brownfields – plocha letiště (nikoli jen zatravněné plochy), je v rozporu se zásadu proporcionality a se zákonným požadavkem upřednostnit výstavbu na nezemědělských pozemcích (§ 4 zákona o ochraně půdního fondu). Navrhovatelka nezpochybňovala potřebu relativně rozsáhlé bytové výstavby v Žatci, nicméně trvala na tom, že je možné ji realizovat na vhodnějších pozemcích (mimo jiné v jejím vlastnictví), a dodala, že to přesahuje její soukromý zájem. Podle navrhovatelky je třeba respektovat zákonný požadavek primárního zastavování nezemědělské půdy bez ohledu na to, že územní plán již v roce 2008 zařadil odpůrcovy pozemky k zastavění. Navrhovatelka byla přesvědčena, že do první etapy výstavby by měly být začleněny pozemky bez zemědělské ochrany.

15. Zařazení části svých pozemků do územní rezervy SOs101 navrhovatelka i nadále pokládala za podstatnou úpravu návrhu, neboť navrhovatelka je osobou oprávněnou podat námitky, tato úprava se dotýká jejích práv a jednoznačně není v její prospěch. O tom, že se jedná o podstatnou úpravu, svědčí podle navrhovatelky i skutečnost, že Krajský úřad Ústeckého kraje uplatnil požadavek na komplexní posouzení vlivů územního plánu na životní prostředí. V přeřazení pozemků do územní rezervy bez veřejného projednání spatřovala navrhovatelka porušení § 53 odst. 2 stavebního zákona. S odkazem na komentářovou literaturu (Machačková, J., a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018) a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 5 Aos 1/2012-140, navrhovatelka uvedla, že podstatnou úpravou návrhu je taková úprava, kdy jsou nově dotčena vlastnická práva, aniž by vlastník mohl uplatnit námitky k takové úpravě. Podle navrhovatelky to platí i v případě územní rezervy, kdy je třeba poskytnout dotčeným osobám možnost obrany prostřednictvím veřejného projednání a příslušných námitek. K tomu citovala rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 2. 2014, č. j. 40 A 2/2012-144, srovnávající územní rezervu se stavební uzávěrou. Navrhovatelka trvala na tom, že byla ohledně územní rezervy postavena před hotovou věc a byla jí odepřena možnost obrany, což zakládá vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení s § 101b odst. 4 téhož zákona.

16. Nově navrhovatelka namítala porušení procesních povinností při pořizování Změny č. 6 tím, že tato změna nebyla řádně vyhodnocena (zdůvodněna) z hlediska posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen „zákon o posuzování vlivů“), a to vzhledem k záměru primárního zastavění zemědělských pozemků II. třídy ochrany, nadprůměrně produkční vysoce chráněné půdy. Podle navrhovatelky neobsahuje Změna č. 6 zdůvodnění závěru, že ji není nutno posoudit z hlediska vlivů na životní prostředí, ale pouze v jedné větě kopíruje stanovisko Krajského úřadu Ústeckého kraje č. j. 1671/ZPZ/2016/SEA. S ohledem na absenci způsobilých rozhodovacích důvodů považovala navrhovatelka Změnu č. 6 za nepřezkoumatelnou a dodala, že pokud by se Krajský úřad Ústeckého kraje řádně nevypořádal s kritérii pro zjišťovací řízení podle přílohy č. 8 zákona o posuzování vlivů, bylo by jeho stanovisko i samotné opatření obecné povahy nezákonné. Ústní jednání soudu 17. Při jednání soudu konaném dne 5. 2. 2020 právní zástupce navrhovatelky poukázal na zásadní rozpory mezi písemnou částí a grafickou částí Změny č. 6 ve vztahu k etapizaci výstavby v jednotlivých plochách. Konstatoval, že etapizace a zařazení pozemků navrhovatelky jsou neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Pozemky navrhovatelky (plocha SOs2) označil za rovnocenné s jinými plochami zařazenými do první etapy, tudíž podle něj nebyl žádný důvod zařadit pozemky navrhovatelky až do třetí etapy, když využití ploch SOs2 není ovlivněno napojením na infrastrukturu. Dále namítal, že Změna č. 6 byla přijata v rozporu s § 18 stavebního zákona a nebyly respektovány zásady územního plánování a rozvoje území, neboť plochy, které jsou stejně hodnotné jako pozemky navrhovatelky, byly ve vztahu k etapizaci výstavby nekoncepčně upřednostněny a určeny do první etapy výstavby, ačkoli se jedná o plochy s vysokou bonitou orné půdy, jež by měly být zvláště chráněny. Právní zástupce navrhovatelky podotkl, že v případě pozemků navrhovatelky se jedná o tzv. brownfields, které by měly být v souladu s nadřazenou územní dokumentací určeny k přednostnímu využití; k tomu odkázal na Politiku územního rozvoje České republiky, Zásady územního rozvoje Ústeckého kraje a na Strategii udržitelného rozvoje Ústeckého kraje 2006-2020 s tím, že prioritou by měla být revitalizace brownfields a omezení výstavby na zelené louce. Upřednostněním méně vhodných pozemků, a to shodou okolností ve vlastnictví odpůrce, došlo podle právního zástupce navrhovatelky k porušení principu proporcionality. Odmítl argument spočívající v odkazu na způsob financování Změny č. 6 a na nemožnost změnit princip plánování. Dále připomněl, že podle územního plánu přijatého v roce 2008 byly pozemky navrhovatelky zařazeny do plochy DL jako dopravní infrastruktura letiště s tím, že hlavním využitím byly stavby plochy pro civilní leteckou dopravu s přípustným využitím mimo jiné pro stavby administrativní a stavby pro trvalé bydlení a přechodné ubytování pro funkci zóny. Odkaz na etapizaci obsaženou v předchozím územním plánu právní zástupce navrhovatelky označil za nepřiléhavý, neboť pozemky navrhovatelky byly v územním plánu z roku 2008 určeny k zastavění bez etapizace. Dále namítal, že část pozemků navrhovatelky byla zařazena do územní rezervy až po opakovaném veřejném projednání návrhu Změny č. 6, aniž by došlo k dalšímu veřejnému projednání této úpravy, tudíž navrhovatelka neměla možnost ve vztahu k této úpravě uplatnit svá procesní práva a bránit se takovému zařazení svých pozemků. Ve vztahu k územní rezervě zdůraznil, že se fakticky jedná o režim jakési stavební uzávěry, a tudíž jde o podstatnou změnu návrhu.

18. Po přednesu návrhu právní zástupce navrhovatelky předložil soudu písemné upřesnění petitu návrhu na zrušení opatření obecné povahy, jímž zpřesnil vymezení územní rezervy a návrh na zrušení úpravy etapizace nově rozšířil na celou plochu SOs2.

19. Právní zástupce odpůrce při tomtéž jednání vysvětlil, že pozemky navrhovatelky nebylo možné zařadit do první etapy výstavby mimo jiné i z toho důvodu, že Změna č. 6 byla prováděna na základě financování soukromých investorů a navrhovatelka se na jejím financování nijak nepodílela. Připomněl, že už od samého vzniku územního plánu byl stanoven záměr směřovat ve městě výstavbu postupně směrem od centra k okraji města a etapizace, která byla v územním plánu upravena již v minulosti a kterou nikdo nenapadl, tento princip respektuje. Podotkl, že pozemky navrhovatelky jsou jedny z nejvzdálenějších pozemků určených k výstavbě od centra města a jejich zařazení do první etapy by odporovalo koncepci územního plánu, neboť plocha SOs2 podléhala etapizaci již před Změnou č. 6 a podmínkou zastavitelnosti této plochy bylo zastavění ploch SOs4 a SOs5. Navíc se jedná o tak rozlehlou plochu, že by určení celé této plochy k výstavbě vyžadovalo nové posouzení SEA. Právní zástupce odpůrce zdůraznil, že koncepce územního plánování nemůže být po mnoha letech uplatňování bezdůvodně měněna, a dodal, že pozemky v ploše BK1, na které navrhovatelka poukazuje, byly určeny k zástavbě již v rámci územního plánu přijatého v roce 2008 a orgán ochrany zemědělského půdního fondu to nijak nezpochybnil. Konstatoval, že v rámci územního plánu již jednou posouzené skutečnosti, není nutno v rámci změny územního plánu posuzovat opakovaně. Podle právního zástupce odpůrce byly Změnou č. 6 pozemky navrhovatelky zahrnuty do plochy „smíšená obytná“, a jde tedy o zcela jiný charakter zástavby než původní stavby, jež se měly týkat výhradně využití těchto pozemků jako letiště. Možnosti zástavby stanovené v těchto různých zněních územního plánu proto nelze nijak poměřovat. Zahrnutí pozemků navrhovatelky do územní rezervy nepovažoval za podstatnou změnu, neboť nedošlo k modifikaci práv navrhovatelky, nýbrž jen k jakési konzervaci stávajícího stavu s tím, že využitím těchto pozemků se územní plánování bude zabývat později. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4304/2015, podle kterého za omezení související se zahrnutím pozemků do územní rezervy nenáleží jejich vlastníkovi náhrada škody. Právní zástupce odpůrce měl za to, že k omezení práv navrhovatelky mohlo dojít etapizací, nikoli zahrnutím části pozemků do územní rezervy. Etapizace však zůstala nezměněna a ani stanovením územní rezervy se na této skutečnosti nic nezměnilo, proto nepovažoval tuto změnu za podstatnou. Vzhledem k tomu, že předmětné plochy nejsou v současnosti nutné pro rozvoj města, byly podle právního zástupce odpůrce zcela oprávněně zařazeny do územní rezervy. Poznamenal, že navrhovatelka si z jednotlivých „politik a strategií“ vybírá pouze to, co se jí hodí. Uznal, že využití brownfields má mít přednost, ale současně nelze konstatovat, že jejich využití bude vše ustupovat. Zdůraznil, že zrušení celého opatření obecné povahy by se dotklo velkého množství jiných vlastníků, což považoval za nepřijatelné.

20. Obdobný obsah má i písemná duplika odpůrce ze dne 4. 2. 2020, která byla soudu doručena dne 4. 2. 2020 v 17:54 hodin a kanceláři senátu předána až po skončení jednání a vyhlášení rozsudku, tj. dne 5. 2. 2020 v 13:00 hodin. Soud podotýká, že právní zástupce odpůrce při jednání soudu na existenci této dupliky neupozornil a argumentaci v ní obsaženou přednesl jako ústní vyjádření k věci, a proto soud s ohledem na skutečnost, že navrhovatelka nebyla s touto písemností seznámena, k předmětné písemné duplice nepřihlížel.

21. Soud při jednání v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. provedl důkaz právním zástupcem navrhovatelky předloženými výňatky z Politiky územního rozvoje České republiky ve znění aktualizace č. 1, ze Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje po vydání první a třetí aktualizace a ze Strategie udržitelného rozvoje Ústeckého kraje 2006-2020. Posouzení věci soudem 22. Napadené opatření obecné povahy soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé sedmého dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 101b odst. 2 a § 101d odst. 1 s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává opatření obecné povahy pouze v rozsahu, který navrhovatel uplatnil v návrhu, přičemž obsahuje-li návrh předepsané náležitosti, nelze již v dalším řízení návrh rozšiřovat na dosud nenapadené části opatření obecné povahy nebo jej rozšiřovat o další návrhové body. Povinností navrhovatele je proto tvrdit, že opatření obecné povahy nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec návrhových bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného opatření obecné povahy, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného opatření obecné povahy podle § 101b odst. 4 ve spojení s § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

23. Soud může shledat, že návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je důvodný, pokud opatření obecné povahy nebo jeho část jsou v rozporu se zákonem, nebo pokud ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci, anebo pokud opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem (srov. § 101d odst. 2 s. ř. s), avšak pouze v případě, je-li to navrhovatelem ve lhůtě pro podání návrhu stanovené v § 101b odst. 1 s. ř. s. namítáno.

24. Nejprve se soud zabýval otázkou navrhovatelčiny aktivní legitimace k podání tohoto návrhu a shledal, že tato podmínka byla splněna, neboť navrhovatelka tvrdila, že byla napadeným opatřením obecné povahy zkrácena na svých právech, a to konkrétně ve vztahu k pozemkům, které navrhovatelka vlastní a jichž se Změna č. 6 přímo dotýká (mění jejich funkční využití). Od aktivní legitimace k podání návrhu, která je založena již pouhým tvrzením o dotčení práv, je třeba odlišovat otázku důvodnosti návrhu, která se odvíjí od toho, zda k tvrzenému dotčení práv skutečně došlo. Navrhovatelka se přitom může úspěšně dovolávat výhradně dotčení svých vlastních práv, nikoli práv třetích osob (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního řádu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Aos 1/2013-85, publ. pod č. 2903/2013 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Z tohoto pohledu je v kontextu uplatněných návrhových bodů vyloučeno, aby podaný návrh vedl ke zrušení celého opatření obecné povahy, když navrhovatelka zpochybňuje toliko úpravu etapizace a vymezení územní rezervy SOs101. Proto soud nemohl vyhovět primárnímu návrhu navrhovatelky na zrušení OOP v celém jeho rozsahu.

25. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu, po prostudování obsahu předložené spisové dokumentace a po provedeném jednání dospěl k závěru, že návrh je zčásti důvodný a zčásti nikoli.

26. Před vlastním vypořádáním jednotlivých návrhových bodů považuje soud za potřebné připomenout, že soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno zásadou koncentrace, jež nachází svůj odraz v § 101b odst. 2 druhé větě s. ř. s., podle které obsahuje-li návrh návrhové body, nelze již v dalším řízení návrh rozšiřovat na dosud nenapadené části opatření obecné povahy nebo jej rozšiřovat o další návrhové body. V případě po procesní stránce perfektního návrhu, jaký byl podán i v projednávané věci, je tedy pozdější uplatňování dalších návrhových bodů, které nejsou jen rozhojněním či upřesněním v návrhu uplatněné argumentace, zcela vyloučeno. Soud se proto může věcně zabývat jen těmi návrhovými body, které byly řádně uplatněny v samotném návrhu. Projednání později uplatněných návrhových bodů by znamenalo nepřípustné porušení principu koncentrace řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2012, č. j. 6 Aos 2/2012-27, nebo ze dne 23. 4. 2015, č. j. 10 As 96/2014-62, oba dostupné na www.nssoud.cz). Z těchto důvodů soud nemohl přihlížet k těm návrhovým bodům, které navrhovatelka nově vznesla v replice ze dne 10. 1. 2020, tj. po nastoupení účinků koncentrace řízení spojených s podáním perfektního návrhu.

27. Soud se proto nemohl zabývat opožděně uplatněnou námitkou, že Změna č. 6 nebyla řádně vyhodnocena (zdůvodněna) z hlediska posouzení vlivů na životní prostředí a postrádala způsobilé rozhodovací důvody pro závěr, že takové posouzení nebylo třeba. Soud si je vědom toho, že k případné nepřezkoumatelnosti je povinen přihlížet z úřední povinnosti, nicméně to platí pouze v situaci, kdy nepřezkoumatelnost brání přezkoumání napadeného opatření obecné povahy v mezích návrhových bodů. V projednávané věci soud neshledal, že by Změna č. 6 byla zatížena jakoukoli nepřezkoumatelností, která by bránila jejímu přezkoumání v mezích návrhových bodů, a proto se citovanou opožděně uplatněnou námitkou více nezabýval.

28. Popsaná koncentrace soudního řízení se projevila také v tom, že navrhovatelka nebyla oprávněna svůj návrh dodatečně rozšířit tak, jak to učinila v písemném upřesnění petitu ze dne 4. 2. 2020, jež předložila soudu při jednání. Soud se tedy nemohl zabývat rozšířením alternativního petitu na celou plochu SOs2, resp. požadavkem na zrušení etapizace celé této plochy. Soud zároveň dodává, že tomuto návrhu by nemohl vyhovět rovněž z toho důvodu, že navrhovatelka se může domáhat výhradně ochrany svých práv, tudíž není oprávněna zpochybňovat etapizaci týkající se pozemků, které nevlastní.

29. Návrhové body, které navrhovatelka uplatnila v zákonem stanovené lhůtě, soud rozdělil na dva samostatné okruhy, a to jednak námitky týkající se etapizace výstavby a jednak námitky zpochybňující postup odpůrce při přeřazení části navrhovatelčiných pozemků do územní rezervy SOs101.

30. Ve vztahu k oběma těmto okruhům soud nejprve připomíná, že podstatným účelem územního plánování je koordinace veřejných i soukromých záměrů změn v území, výstavby a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území (§ 18 odst. 3 stavebního zákona). Při koordinaci zájmů v území dochází z povahy věci ke střetům mezi zájmy jednotlivých soukromých subjektů i ke střetům jejich zájmů s veřejnými záměry v území. Výsledkem těchto střetů nutně musí být stav, kdy přijatý územní plán bezezbytku neuspokojí představy každého. Jde však vždy o míru přiměřenosti takového omezení vzhledem ke konkrétním podmínkám v území. Právě proto, aby mohla být zachována tato přiměřenost zásahů do jednotlivých zájmů, je upraven proces přijímání územního plánu tak, aby dotčené osoby mohly v průběhu jeho přijímání uplatnit svá stanoviska (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2010, č. j. 8 Ao 3/2010-194, dostupný na www.nssoud.cz). V procesu územního plánování tak dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných, a výsledkem pak musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu konkrétního územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011, č. j. 6 Ao 6/2010-103, publ. pod č. 2552/2012 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).

31. Nejvyšší správní soud poukázal ve své předchozí judikatuře i na to, že se při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace řídí zásadou zdrženlivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, publ. pod č. 1462/2008 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Ve shodě s tím zdejší soud upozorňuje na to, že stanovit funkční využití území a jeho rozvoj při splnění všech cílů a zásad územního plánování je činností, do které soudy rozhodující ve správním soudnictví mohou zasahovat pouze minimálně. Soudu rozhodně nepřísluší přezkoumávat, zda by bylo pro určitý pozemek nebo území vhodnější zvolit ten či onen způsob funkčního využití. Přísluší mu však přezkoumávat, zda územní plán či jeho změnu přijal pravomocí nadaný a kompetentní orgán a zda přitom postupoval zákonem předepsaným způsobem (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006-74, publ. pod č. 968/2006 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).

32. Soudy rozhodující ve správním soudnictví jsou také bezpochyby povolány k ochraně vlastnického práva, k jehož změně či omezení dochází i přijetím územního plánu. Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, že soudy rozhodující ve správním soudnictví mají zabránit prvkům libovůle při přijímání územního plánu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS; rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2013, č. j. 8 Ao 1/2011-257, nebo ze dne 16. 6. 2011, č. j. 4 Ao 3/2011-103, publ. pod č. 2396/2011 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz).

33. Vycházeje z těchto premis se soud zaměřil na námitky vztahující se k etapizaci výstavby. Soud především zdůrazňuje, že etapizace výstavby představuje legitimní nástroj územního plánování, který slouží k časové koordinaci výstavby, přičemž podle § 19 odst. 1 písm. f) stavebního zákona patří stanovování pořadí provádění změn v území (etapizace) rovněž mezi úkoly územního plánování. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-185, publ. pod č. 1971/2020 Sb. NSS, dostupném na www.nssoud.cz, „[e]tapizace výstavby je důležitou součástí územního plánování, která umožňuje stanovit racionální časový a funkční rámec budoucí plánované výstavby. To platí tím spíše v situaci, kdy jsou k zastavění navrženy plochy, které jsou fakticky pole, bez možnosti přístupu po stávajících veřejných komunikacích a bez kanalizace a dalších nezbytných sítí. Rovněž časové omezení výstavby domů určených k bydlení na některých plochách na pozdější dobu je obvykle velmi rozumné a slouží k rozložení výstavby do delšího období a k jejímu soustředění na určité plochy (zabránění chaotické výstavbě ihned a všude). Etapizace tak směřuje k eliminaci či alespoň zmírnění negativních vlivů nutně spojených s rozsáhlou výstavbou objektů pro bydlení jak pro stávající obyvatele, tak i pro obyvatele nově postavených domů. Ti jsou, při neexistenci racionálně vybudované infrastruktury pro celou lokalitu, nuceni snášet její neustálé dobudovávání a přebudovávání pro potřeby později stavěných budov.“ 34. Institutem etapizace se zabýval také Ústavní soud, který v nálezu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 655/17, dostupném na nalus.usoud.cz, vyslovil, že „[k] plánování pozvolného rozvoje území, postupnému uvolňování zastavitelných ploch pro zástavbu, podmínění zástavby na některých pozemcích mírou zastavěnosti pozemků jiných apod. slouží nástroj etapizace. Podle § 19 odst. 1 písm. f) stavebního zákona patří mezi úkoly územního plánování též ‚stanovovat pořadí provádění změn v území (etapizaci)‘. Je-li tato etapizace přímo součástí územního plánu, stane se tak po veřejném a transparentním projednání všech parametrů etapizace, přičemž jednotlivé podmínky a návaznosti jsou jasně v územním plánu stanoveny, tudíž limity vlastnického práva dotčených vlastníků, resp. postupné změny ve využití pozemků (např. právě uvolnění pozemků pro výstavbu) jsou transparentní a předvídatelné. Smyslem územního plánování je právě předvídatelnost a transparentnost změn v území. … Přehlednou etapizací stanovenou přímo v územním plánu obec skutečně realizuje své právo na samosprávu, jehož se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, neboť je to právě zastupitelstvo, kdo o etapizaci jakožto součásti územního plánu v konečném důsledku rozhodne.“ 35. V projednávané věci je třeba připomenout, že etapizace výstavby byla součástí Územního plánu Žatec již před Změnou č. 6, což vyplývá jak ze spisové dokumentace, tak z vyjádření obou účastníků řízení. Stejně tak považuje soud za významné, že plocha SOs2 byla již před Změnou č. 6 zařazena do třetí etapy výstavby a tento stav zůstal zachován i po přijetí Změny č.

6. Z hlediska etapizace tedy ve vztahu k pozemkům navrhovatelky došlo pouze k tomu, že jejich část byla na základě výslovného požadavku navrhovatelky zařazena do plochy SOs2, aniž by se jakkoli změnilo dosavadní určení této plochy k zastavění ve třetí etapě.

36. Soud dále nepřehlédl, že pozemky navrhovatelky ani plocha SOs2 původně vůbec neměly být Změnou č. 6 dotčeny. Pořízení této změny bylo schváleno usnesením zastupitelstva odpůrce dne 24. 6. 2015, následně odpůrce shromažďoval dílčí návrhy od vlastníků pozemků (navrhovatelka tehdy žádný takový návrh neuplatnila) a zastupitelstvo odpůrce dne 26. 10. 2015 rozhodlo o zařazení některých obdržených návrhů do Změny č. 6, přičemž současně podmínilo pořízení této změny částečnou úhradou nákladů autory akceptovaných návrhů. Návrh zadání Změny č. 6 byl zveřejněn veřejnou vyhláškou ze dne 22. 4. 2016 s poučením, že každý k němu může do 25. 5. 2016 podat připomínky; této možnost navrhovatelka nevyužila. Navrhovatelka se do procesu přijímání Změny č. 6 zapojila až po schválení zadání, zpracování návrhu Změny č. 6 a jeho veřejném projednání, které se konalo dne 2. 5. 2018, neboť svou námitku uplatnila až dne 5. 5. 2018. V námitce požadovala zařazení svých pozemků parc. č. „X“, „X“ a „X“ do ploch smíšených obytných (se službami) – SOs, a to do první nebo druhé etapy výstavby. Na základě této námitky byly pozemky navrhovatelky zařazeny do plochy SOs2, která však zůstala ve třetí etapě výstavby. Před opakovaným veřejným projednáním proto navrhovatelka podala další námitku, ve které opětovně požadovala zařazení plochy SOs2 do první etapy výstavby. Této námitce již odpůrce nevyhověl a dne 25. 4. 2019 vydal napadené opatření obecné povahy, jež nabylo účinnosti dne 13. 6. 2019.

37. Popsaný průběh procesu přijetí Změny č. 6 se projevil i v jejím odůvodnění, které se postupně upravovalo a doplňovalo v návaznosti na jednotlivé námitky, připomínky a jejich vypořádání. Navrhovatelkou zmiňovaný text „Dříve vymezená etapizace je Změnou č. 6 ÚP upravena tak, aby záměry, které nejsou navzájem na sobě závislé, byly zařazeny do 1. etapy. Také všechny nově vymezené zastavitelné plochy a plochy přestavby se zařazují do 1. etapy výstavby (s výjimkou jedné), protože je zde aktuální zájem o výstavbu, zástavba ploch nenaruší účelný postup výstavby v území.“, který je uveden v odůvodnění Změny č. 6 v části A, kapitole 2.2.

2. Úkoly územního plánování pod písmenem f), představuje odůvodnění změn týkajících se etapizace obsažených v návrhu Změny č. 6, který se plochy SOs2 ani pozemků navrhovatelky netýkal. Identický text je zahrnut již v textové části návrhu Změny č. 6 z listopadu 2016, tj. z doby, která předcházela uplatnění námitek ze strany navrhovatelky. Podle názoru soudu je proto logické, že se tento text nemůže vztahovat k etapizaci výstavby jako celku, ani k zařazení plochy SOs2 či pozemků navrhovatelky do třetí etapy výstavby, ale týká se výhradně etapizace výstavby u pozemků, které byly předmětem návrhu Změny č.

6. Soud zdůrazňuje, že nelze přehlížet celkový kontext napadeného opatření obecné povahy a vytrhávat z něj některé dílčí argumenty či závěry, jak to činí navrhovatelka. Bylo by pochopitelně vhodnější, kdyby odpůrce u citovaného textu části A, kapitoly 2.2.2., písm. f) textové části odůvodnění Změny č. 6 uvedl, že se vztahuje jen k plochám, jichž se týkal návrh Změny č. 6, nicméně ani absence tohoto vysvětlení podle názoru soudu nezpůsobuje nesrozumitelnost napadeného opatření obecné povahy.

38. Soud rovněž nesouhlasí s názorem navrhovatelky, že zařazení plochy SOs2 a pozemků navrhovatelky do třetí etapy výstavby je v rozporu se shora citovaným textem. Jak již soud uvedl výše, předmětný text se k pozemkům navrhovatelky ani k ploše SOs2 nijak nevztahoval, a proto je vyloučeno, aby vznikl navrhovatelkou tvrzený rozpor.

39. Obdobné závěry platí i pro namítaný rozpor zařazení plochy SOs2 a pozemků navrhovatelky do třetí etapy výstavby s částí E, kapitolou 12 textové části odůvodnění Změny č.

6. I v tomto případě se jedná o odůvodnění, které se primárně týká pozemků a ploch vymezených v návrhu Změny č. 6, neboť předmětný text byl obsažen již v textové části návrhu Změny č. 6 z listopadu 2016 (tehdy jako kapitola 10), a tedy dávno před tím, než navrhovatelka požádala o zařazení svých pozemků do plochy SOs2 a do první etapy výstavby. Do konečného znění části E, kapitoly 12 textové části odůvodnění Změny č. 6 pak byla doplněna věta „plocha SOs2 – rozšíření se zařazuje jako 3. etapa, protože plocha SOs2 je také zařazena jako 3. etapa“. Z tohoto textu je podle názoru soudu zjevné, že ostatní text se této plochy, a tedy ani pozemků navrhovatelky, netýká, a proto jejich zařazení do třetí etapy výstavby nemůže být se zmíněnou kapitolou 12 v rozporu.

40. Navrhovatelka by si měla uvědomit, že otázka zařazení jejích pozemků do plochy SOs2 a do třetí etapy výstavby je komplexně řešena v rámci vypořádání jejích námitek na stranách 53 a 56 až 58 textové části odůvodnění Změny č.

6. V tomto vypořádání odpůrce vysvětlil, že v kapitole 3.1 textové části územního plánu, nazvané Základní urbanistická koncepce, urbanistická kompozice, je stanoveno, že přednostně budou využívány plochy v zastavěném území a proluky, dále jsou k rozvoji určeny plochy v návaznosti na stávající zastavěná území. Nové plochy zástavby byly podle odpůrce vymezeny v návaznosti na stávající zástavbu s ohledem na potřeby města, vzdálenost od centra, možnost napojení na komunikace a inženýrské sítě. Odpůrce zdůraznil, že etapizace reflektuje veřejný zájem na vyváženém a udržitelném rozvoji území, přičemž vlastník pozemku nemá individuální subjektivní právo na schválení konkrétní úpravy územního plánu podle jeho požadavků. Odpůrce připomněl, že dotčená část plochy SOs2 (tj. navrhovatelčiny pozemky) se nachází mimo město, nenavazuje na zastavěné území, ale toliko na stávající zastavitelnou plochu SOs2, která je a již před Změnou č. 6 byla celá ve třetí etapě výstavby. Odpůrce zmínil rovněž skutečnost, že rozšíření plochy SOs2 se nachází na vnějším obvodu zastavitelných ploch, a proto se z hlediska urbanistického jedná o méně významnou rozvojovou plochu, a to tím spíše v podmínkách města, které poskytuje velké množství rozvojových ploch v jádrové oblasti. Odpůrce upozornil na nutnost dávat přednost komplexním řešením před uplatňováním jednostranných hledisek a požadavků a vycházet z principu integrovaného rozvoje území.

41. K jednotlivým argumentům navrhovatelky odpůrce ve vypořádání námitek uvedl, že podmínění využití plochy SOs2 předchozím využitím jiných ploch nevyplývá z potřeby zajištění kapacity veřejné infrastruktury nebo vzájemné funkční propojenosti ploch, nýbrž z obecných urbanistických principů, jejichž základem je pravidlo uvedené v kapitole 3.1 textové části územního plánu (viz výše). Odpůrce poznamenal, že je projednávána toliko změna územního plánu a nadále platí principy vymezené v původním územním plánu. Zdůraznil, že zástavbou pozemků navrhovatelky, třebaže se jedná o ostatní plochu, by s ohledem na dosud nerealizovanou zástavbu ploch mezilehlých (SOs2 – původní úsek) a ploch v první a druhé etapě došlo k výstavbě ve volné krajině, která je podle priority č. 20 Politiky územního rozvoje České republiky nežádoucí. Odpůrce dále připomněl, že plocha SOs2 sice navazuje na zastavěné území, ale jedná se o její dříve vymezenou část, která se od vydání územního plánu v roce 2008 nachází ve třetí etapě výstavby. Pozemky navrhovatelky byly vymezeny jako rozšíření této plochy, a to prstencově jako vnější, poslední prstenec. Odpůrce zdůraznil, že původní část plochy SOs2 je nadále obdělávanou ornou půdou. Podle odpůrce plocha SOs2 svou polohou vůči stabilizovanému území neodpovídá ploše BK1, neboť při hypotetickém měření vzdálenosti od středu náměstí Svobody se vnější okraj první etapy v jižní části města nachází ve vzdálenosti cca 1 800 m od centra, vnější okraj druhé etapy cca 1 950 m od centra, původní část plochy SOs2 cca 1 800 až 2050 m od centra a pozemky navrhovatelky cca 2 050 až 2 350 m od centra, tudíž odpovídají třetí etapě. Odpůrce dodal, že plochy BK1 a BK2 přímo navazují na zastavěné území, a to na stabilizované území kolektivního bydlení, tedy podporují rozvoj stávajícího využití, a proto jsou z hlediska využití k bydlení výhodnější. Podle odpůrce je pro zařazení do etapizace rozhodující v prvé řadě urbanistická koncepce (plynulost a návaznost výstavby), dále omezení s ohledem na ochranu hodnot (krajinný ráz, zemědělský půdní fond apod.) a případná omezení plynoucí z limitů využití území. Odpůrce připustil, že formálně jsou navrhovatelčiny pozemky brownfields, podle odpůrce však nejde o zátěž území a narušení krajinného rázu. Zdůraznil, že v této lokalitě má vyšší prioritu právě ochrana krajinného rázu, kdy dané území má charakter trvalého travního porostu a je plně v souladu s navazující krajinou.

42. Z citované argumentace odpůrce podle názoru soudu vyplývá, že navrhovatelčiny námitky byly podrobně vypořádány a veškeré závěry odpůrce byly řádně zdůvodněny. Soud proto nepřisvědčil názoru navrhovatelky o nedostatečném vypořádání jejích námitek. Pokud navrhovatelka v souvislosti s touto údajnou nedostatečností poukázala na to, že plocha BV17 rovněž navazuje na plochy smíšené výrobní (jiné než bydlení), soud připomíná, že o této ploše se navrhovatelka ve svých námitkách nezmínila, a proto nebylo povinností odpůrce se k ní vyjadřovat.

43. Soud neshledal tvrzený rozpor podmínek využití navrhovatelčiných pozemků s hlavní obecnou koncepcí etapizace, neboť tato koncepce vychází z přednostního využívání ploch v zastavěném území a proluk s tím, že dále jsou k rozvoji určeny plochy v návaznosti na stávající zastavěná území (srov. již zmíněnou kapitolu 3.1 textové části územního plánu). Sama navrhovatelka uznala, že její pozemky se nacházejí mimo zastavěné území, na které ani bezprostředně nenavazují, když tuto návaznost zprostředkovává již původně vymezená plocha SOs2, do které byly navrhovatelčiny pozemky přiřazeny. Podle názoru soudu tak navrhovatelčiny pozemky nemohou být na základě hlavní obecné koncepce etapizace určeny k zastavění v první či druhé etapě, neboť postrádají přímou návaznost na stávající zastavěné území, která je z hlediska etapizace a jejího smyslu zcela zásadní. Skutečná hlavní koncepce etapizace výstavby je naprosto zjevná při pohledu na výkres č. A4 úplného znění Územního plánu Žatec po vydání změn č. 1 až 6, nazvaný Výkres pořadí změn v území (etapizace), který s využitím barevného rozlišení jednotlivých etap výstavby zachycuje záměr vlastního územního plánu postupně zastavovat proluky a dále pak území směrem od středu města k jeho okrajům, a to v prstencích v návaznosti na vzdálenost příslušných ploch od centra města (to pochopitelně neplatí pro venkovská sídla přilehlá k Žatci, u nichž vzdálenost od středu Žatce nemá pro stanovení etapy význam). Zmíněný výkres přitom podle názoru soudu jednoznačně a na první pohled ukazuje, že plocha SOs2 včetně pozemků navrhovatelky byla do třetí etapy výstavby zařazena naprosto oprávněně.

44. K námitce, že plochy SOs4, SOs5, BK1, BK2, BI28 a BI33 se nacházejí v jiné části města, z hlediska urbanistických struktur a veřejné infrastruktury na plochu SOs2 nenavazují a jejich rozvoj není pro rozvoj plochy SOs2 nezbytný, soud ve shodě s odpůrcem podotýká, že důvod, proč byla možnost využití plochy SOs2 podmíněna předchozím využitím zmíněných ploch, nespočíval v jejich vzájemné prostorové či infrastrukturní návaznosti, nýbrž vyplýval z obecných urbanistických principů, jak byly nastíněny výše. Soud opakuje, že smyslem etapizace je stanovení pořadí změn v území s cílem dosáhnout racionálního časového a funkčního rámce budoucí výstavby, přičemž odpůrce tuto výstavbu koncipoval tak, že nejprve budou zastavěny proluky, a poté bude postupně zastavováno území navazující na stávající již zastavěné území, a to směrem od středu města k jeho okraji.

45. Podle názoru soudu nejsou navrhovatelkou srovnávané pozemky srovnatelné s vlastními pozemky navrhovatelky, neboť jsou jinak umístěny z hlediska vzdálenosti od centra města, z hlediska návaznosti na stávající zastavěné území a mají též odlišné hlavní využití, přičemž žádný z těchto faktorů nelze přehlížet. Plocha BK1 sice skutečně přímo nenavazuje na zastavěné území, nicméně navazuje na jiné plochy, jež budou zastavěny v první etapě a které na zastavěné území navazují. Na rozdíl od toho pozemky navrhovatelky navazují jen na pozemky v ploše SOs2 dlouhodobě určené k zastavění ve třetí etapě výstavby. Zřetelný rozdíl mezi plochou BK1 a navrhovatelčinými pozemky je i ve vzdálenosti od centra města a především v hlavním využití, kdy plocha BK1 je určena pro bydlení v bytových domech, zatímco plocha SOs2 je určena pro bydlení v rodinných nebo bytových domech doplněné přípustným využitím (podnikatelská činnost, administrativa, ubytování, maloobchod apod.). Z hlediska záměru zvýšit dostupnost bydlení, který ostatně připustila i sama navrhovatelka, je proto podle názoru soudu zcela zjevně vhodnější upřednostnit výstavbu bytových domů (plocha BK1) před smíšenou výstavbou v ploše SOs2. Soud má za to, že zjištěné rozdíly mezi jednotlivými plochami či pozemky odůvodňují jejich rozdílné zařazení v rámci etapizace. Za situace, kdy je rozdílný přístup racionálně odůvodněn, nemůže se podle názoru soudu jednat o nepřípustnou diskriminaci či libovůli. Soud proto nepřisvědčil námitce porušení zásady rovného zacházení a stejného posuzování obdobných případů.

46. Jak již soud naznačil výše, navrhovatelka není oprávněna požadovat změnu etapy výstavby ve vztahu k cizím pozemkům, a proto je klíčová ta skutečnost, že její pozemky se nacházejí na vnějším okraji plochy SOs2 a samy nenavazují na zastavěné území, nýbrž na jiné pozemky v ploše SOs2, které byly již před Změnou č. 6 zařazeny do třetí etapy výstavby. To je důvodem, proč rovněž navrhovatelčiny pozemky patří do třetí etapy, a nikoli do etapy první. Jejich zařazení do první etapy by znamenalo, že by vznikla nová zástavba nenavazující na zastavěné území, což by bylo v rozporu se samotným principem etapizace výstavby i se základními cíli územního plánování a způsobilo by narušení krajinného rázu.

47. V tomto kontextu nepovažuje soud za podstatné, že v rámci ploch BK1, DV3 a SOm12 byly do první etapy výstavby zařazeny pozemky vedené jako orná půda a chráněné jako zemědělský půdní fond. Soud zdůrazňuje, že tyto pozemky byly určeny k zastavění již před Změnou č. 6, a proto při přijímání této změny nebylo třeba znovu posuzovat, zda jejich zastavění bude v souladu s ochranou zemědělského půdního fondu, neboť na dosavadním plánu tyto pozemky zastavět se nic nezměnilo. Ze stejného důvodu nebylo povinností odpůrce se podrobněji vyjadřovat k záboru zemědělské půdy a prokazovat splnění podmínky vyplývající ze zákona o ochraně půdního fondu, že jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad veřejným zájmem ochrany zemědělské půdy. Navrhovatelka by si měla uvědomit, že v projednávané věci nejde o nově přijatý územní plán, nýbrž pouze o jeho změnu, a proto ani v rámci soudního přezkumu napadeného opatření obecné povahy není namístě zkoumat ty skutečnosti, které zůstaly Změnou č. 6 nedotčeny. V tomto kontextu pak ani nelze přijmout navrhovatelčino tvrzení, že odpůrce nerespektoval zásadu vyplývající z § 4 zákona o ochraně půdního fondu a cíle územního plánování a že přitom neoprávněně upřednostnil (zvýhodnil) své zájmy, neboť odpůrcovy pozemky v plochách BK1, DV3 a SOm12 byly určeny k zastavění již před Změnou č. 6, která je pouze posunula do dřívější etapy výstavby, a to na základě racionálních důvodů, tedy nikoli neoprávněně.

48. K namítanému porušení principu proporcionality, které navrhovatelka spatřovala v tom, že primárně měla být zastavěna půda nezemědělská, soud připomíná, že orná půda chráněná jako zemědělský půdní fond se nachází též v ploše SOs2, jak uvedl odpůrce ve vypořádání navrhovatelčiny námitky. Tuto skutečnost ostatně navrhovatelka ani nezpochybnila. Podle názoru soudu je třeba trvat na tom, že vnější část plochy SOs2 ve vztahu k centru města (tj. pozemky navrhovatelky) nelze zastavět dříve než její vnitřní část, neboť by tím vznikla zástavba ve volné krajině bez návaznosti na zastavěné území. To jinými slovy znamená, že navrhovatelčiny pozemky (tvrzené brownfields) nelze zastavět bez současného zastavění dalších pozemků v ploše SOs2, které mají naprosto srovnatelnou ochranu jako pozemky v ploše BK1, neboť jsou rovněž součástí zemědělského půdního fondu. Soud proto konstatuje, že s přihlédnutím k vlastnostem jiných pozemků zařazených do plochy SOs2, které nemohou být určeny k zastavění později než pozemky navrhovatelky (aby byla zachována návaznost na zastavěné území), ztrácí celá navrhovatelčina argumentace ochranou zemědělské půdy a přednostním využíváním brownfields význam, neboť s využitím navrhovatelčiných brownfields je neoddělitelně spjato též využití zemědělsky chráněné půdy. Z tohoto pohledu tedy soud nevidí žádný důvod pro navrhovatelkou požadované upřednostnění výstavby na ploše SOs2 před výstavbou na ploše BK1 a námitku porušení principu proporcionality hodnotí jako zcela nedůvodnou.

49. Požadavku navrhovatelky, aby byly do první etapy výstavby zařazeny všechny pozemky bez zemědělské ochrany, nelze podle názoru soudu vyhovět, neboť etapizace se provádí zásadně ve vztahu k celým plochám, nikoli k jednotlivým pozemkům.

50. Soud dále poznamenává, že navrhovatelka ve své argumentaci nezřídka vytrhává z kontextu dílčí skutečnosti, které by mohly vyznívat v její prospěch. Příkladem tohoto postupu jsou její odkazy na některé pasáže Politiky územního rozvoje České republiky, Zásad územního rozvoje Ústeckého kraje a Strategie udržitelného rozvoje Ústeckého kraje 2006-2020, z nichž si navrhovatelka předložila k důkazu toliko výňatky obsahující ustanovení podporující revitalizaci brownfields, a naopak zcela přehlédla jiná relevantní ustanovení. Soud zdůrazňuje, že v rámci územního plánování je třeba postupovat komplexně a nelze vybírat jen některá dílčí hlediska. Ostatně kapitola 2.2 odstavec 16 Politiky územního rozvoje České republiky uvádí, že při stanovování způsobu využití území je třeba dávat přednost komplexním řešením před uplatňováním jednostranných hledisek a požadavků, které ve svých důsledcích zhoršují stav i hodnoty území. Podle názoru soudu proto není možné se soustředit jen na kritérium podpory brownfields a nezohlednit kritérium zachování krajinného rázu, prioritního zaplňování proluk v zastavěném území nebo návaznosti nové výstavby na zastavěné území tak, aby nevznikala nežádoucí zástavba ve volné krajině. Rovněž Zásady územního rozvoje Ústeckého kraje na straně 12 v kapitole

4. Hospodářský rozvoj v odstavci 11 stanovují cíl dodržet funkční a urbanistickou celistvost sídel, což přesně odpovídá odpůrcem akcentovanému zastavování proluk a bránění výstavbě ve volné krajině bez návaznosti na zastavěné území. Soud proto uzavírá, že navrhovatelkou prosazovaný přístup spočívající v upřednostnění jednoho kritéria územního plánování, a to prioritního využívání brownfields, neodpovídá požadavku komplexního přístupu k územnímu plánování, který vyplývá z § 18 odst. 2 stavebního řádu. Jak již bylo uvedeno výše, povahu brownfields mají pouze některé pozemky v ploše SOs2, zatímco jiné jsou naopak součástí zemědělského půdního fondu, tudíž ani navrhovatelkou zdůrazňované kritérium nemůže automaticky vést k upřednostnění výstavby v této ploše.

51. Ve vztahu k tvrzení navrhovatelky, že zařazení jejích pozemků do třetí etapy výstavby nesleduje žádný legitimní cíl, považuje soud za potřebné navrhovatelku upozornit na skutečnost, že Změnou č. 6 bylo primárně vyhověno jejímu požadavku na změnu účelu využití jejích pozemků, které byly přičleněny do stávající plochy SOs2, aniž by došlo ke změně dosavadní etapizace. Za dané situace, kdy odpůrce konal na základě požadavku navrhovatelky (byť mu nevyhověl úplně, což řádně zdůvodnil), nelze podle názoru soudu hovořit o absenci legitimního cíle. Zároveň soud ze stejného důvodu nepovažuje za relevantní navrhovatelčin argument, že územní plán z roku 2008 s těmito pozemky počítal pro stavby a plochy pro civilní leteckou dopravu bez jakékoli etapizace. Jen na okraj k tomu soud dodává, že veškerá výstavba v ploše DL, kam navrhovatelčiny pozemky před Změnou č. 6 patřily, byla limitována tím, že se mohlo jednat výhradně o stavby pro funkci zóny (letiště), tudíž praktická využitelnost dotčených pozemků byla velmi nízká.

52. Namítá-li navrhovatelka, že odpůrce označil její pozemky za méně významnou rozvojovou plochou, aniž by v územním plánu či Změně č. 6 byly plochy diferencovány na významné a méně významné, soud připomíná, že odpůrce na straně 57 textové části Změny č. 6 vysvětlil, že pozemky navrhovatelky se nacházejí až na vnějším obvodu zastavitelných ploch, a proto se z urbanistického hlediska jedná o méně významnou rozvojovou plochu, tím spíše v podmínkách města, které poskytuje velké množství rozvojových ploch v jádrové oblasti. Podle názoru soudu představuje toto odpůrcovo tvrzení ucelený argument, který nevyžaduje žádné další upřesnění v podobě definice či diferenciace významných a méně významných ploch. Na této argumentaci odpůrce (ani na žádné další) přitom soud neshledává nic účelového či neobjektivního.

53. Na základě námitky navrhovatelky poukazující na odpůrcovo srovnání plochy SOs2 a plochy BV17 z hlediska vzdálenosti od náměstí Svobody soud podrobně prostudoval odůvodnění Změny č. 6 a nezjistil, že by odpůrce srovnání těchto dvou ploch prováděl. Soud dodává, že plocha BV17 se od plochy SOs2 zásadně odlišuje tím, že nejde o Žatec jako takový, nýbrž o vesnické sídlo „X“, u kterého se etapizace zástavby logicky neodvíjí od vzdálenosti od centra města, ale výhradně od návaznosti na tamní zastavěné území. Námitku navrhovatelky srovnávající vzdálenost plochy BV 17 a plochy SOs2 od náměstí Svobody proto soud pokládá za zcela nedůvodnou.

54. K tvrzení navrhovatelky, že pracovala na projektu dalšího využití svých pozemků a že zařazení do etapizace má vliv na jejich prodejní cenu, soud podotýká, že bylo výhradně na navrhovatelce a jejím podnikatelském riziku, zda v situaci, kdy sama požádala o změnu účelu využití pozemků, investuje před definitivním rozhodnutím o takovém požadavku nějaké finanční prostředky do projektu dalšího využití svých pozemků. Tato skutečnost však nemá a nemůže mít absolutně žádný vliv na posouzení důvodnosti podaného návrhu. Totéž platí i pro navrhovatelčino tvrzení o vlivu etapizace na prodejní cenu pozemků, které toliko podporuje závěr o oprávněnosti navrhovatelky k podání tohoto návrhu, aniž by cokoli vypovídalo o jeho důvodnosti.

55. Soud shrnuje, že zcela zásadní význam pro projednávanou věc má kontinuita územního plánování, resp. skutečnost, že plocha SOs2 byla již před Změnou č. 6 zařazena ve třetí etapě a pozemky navrhovatelky byly do této plochy jen přidány. Zařazení do třetí etapy výstavby tak ve vztahu k ploše SOs2 představuje existující režim, pro jehož úpravu navrhovatelka před vydáním napadeného opatření obecné povahy ani v návrhu na jeho zrušení nepřednesla dostatečně relevantní důvody, a odpůrce ani takové důvody nezjistil. Na základě výše uvedených skutečností soud tedy uzavírá, že pokud jde o etapizaci, neshledal namítanou nepřípustnou diskriminaci, porušení proporcionality, ani tvrzené rozpory, a proto tuto část návrhu vyhodnotil jako nedůvodnou.

56. Poté se soud zabýval námitkami vztahujícími se k územní rezervě. Navrhovatelka poukazovala především na to, že část jejích pozemků se stala územní rezervou až po opakovaném veřejném projednání, aniž by jí byla poskytnuta možnost se proti tomu bránit.

57. Podle § 53 odst. 2 stavebního zákona platí, že „[d]ojde-li na základě veřejného projednání k podstatné úpravě návrhu územního plánu, pořizovatel si vyžádá stanovisko příslušného úřadu a stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody podle § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny. Příslušný úřad ve stanovisku uvede, zda má být upravený návrh posuzován z hlediska vlivů na životní prostředí, případně stanoví podrobnější požadavky podle § 10i zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Upravený návrh a případné upravené nebo doplněné vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území se v rozsahu těchto úprav projedná na opakovaném veřejném projednání; přitom se postupuje obdobně podle § 52.“ Toto ustanovení se podle § 55 odst. 2 stavebního zákona použije obdobně i v případě změny územního plánu, a to v rozsahu této změny, což znamená, že jeho aplikace byla namístě i v projednávané věci.

58. Komentářová literatura k citovanému § 53 odst. 2 stavebního zákona uvádí, že „[n]a základě výsledků veřejného projednání návrhu a návrhu rozhodnutí o námitkách pořizovatel může návrh územního plánu upravit. Pokud se jedná o úpravu nepodstatnou, lze poté pokračovat dále v procesu pořizování a schvalování územního plánu. Pokud však je úprava podstatná, je třeba veřejné projednání návrhu zopakovat a v takovém případě mají oprávněné subjekty opět právo uplatnit námitky, dotčené orgány mohou uplatnit znovu stanoviska a všichni mohou podat připomínky. Při posuzování, zda se jedná o podstatnou úpravu, je třeba vycházet z okolností konkrétního případu. Klíčem k posouzení této otázky je však to, zda úprava vedla k řešení odchylnému od původního návrhu a zda takováto změna by mohla zasáhnout do práv osob oprávněných k podání námitky. V takovém případě se bude jednat o podstatnou úpravu a tyto dotčené osoby musí dostat příležitost se prostřednictvím námitky k upravenému návrhu vyjádřit v rámci nového veřejného projednání“ (srov. Potěšil, L., Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M. Stavební zákon – online komentář. 4. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 4/2015). Z další publikace ve vztahu k témuž ustanovení vyplývá, že „[p]odstatná úprava není zákonem definována. Lze dovodit, že se jedná o takovou úpravu, která má nově vliv na veřejné zájmy a nejedná se o vliv jednoznačně pozitivní (je tedy nezbytné, aby dotčený orgán, který tyto veřejné zájmy hájí, měl možnost uplatnit své stanovisko), nebo se podstatně dotýká práv těch, kteří mohou uplatnit námitky, a úprava není jednoznačně v jejich prospěch, nebo je-li úpravou podstatně změněn návrh řešení (veřejnost nemohla uplatnit své připomínky). Vymezením podstatné úpravy se zabýval i NSS ve svých rozsudcích, například rozsudek NSS č. j. 1 Ao 1/2009-185 (č. 1971/2010 Sb. NSS), rozsudek NSS č. j. 6 Ao 7/2011-74 a rozsudek NSS č. j. 5 Aos 1/2012-140. Jestli se jedná o podstatnou úpravu návrhu, či nikoli, posoudí pořizovatel, který následně v odůvodnění územního plánu zvolený postup odůvodní“ (srov. Machačková, J., a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018).

59. Soud je přesvědčen, že se v daném případě jedná o podstatnou změnu návrhu, neboť byla provedena v situaci, kdy navrhovatelka mohla legitimně očekávat, že její pozemky budou zařazeny do plochy SOs2. Odpůrce však část těchto pozemků zařadil do územní rezervy SOs101, aniž navrhovatelce poskytl možnost se proti tomuto postupu bránit námitkami, a napadené opatření obecné povahy je tak pro ni v tomto ohledu překvapivé. Provedená úprava vedla k odchylnému řešení oproti předchozímu stavu vyplývajícímu z uskutečněného veřejného projednání a tato změna zasáhla do práv navrhovatelky, neboť je naprosto zásadní rozdíl v tom, zda jsou určité pozemky určeny k zastavění, nebo blokovány v podobě územní rezervy. Odpůrce tedy podle názoru soudu porušil § 53 odst. 2 stavebního zákona a neoprávněně odňal navrhovatelce právo podat námitky proti podstatné změně návrhu Změny č. 6 spočívající v přeřazení části jejích pozemků do územní rezervy SOs101.

60. Jedná se o podstatné porušení ustanovení o řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 101b odst. 4 téhož zákona a toto porušení mohlo mít za následek nezákonnost příslušné části napadené Změny č. 6, když nebyly připuštěny ani vypořádány případné navrhovatelčiny námitky proti přeřazení části jejích pozemků do územní rezervy SOs101 a tato provedená podstatná změna návrhu nebyla veřejně projednána. Soud proto napadené opatření obecné povahy v části vymezující územní rezervu SOs101 podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 101b odst. 4 téhož zákona pro vadu řízení zrušil, a to dnem právní moci tohoto rozsudku. Dalšími argumenty navrhovatelky týkajícími se územní rezervy se soud nezabýval, neboť výsledkem řádného procesního postupu by mohly být i jiné závěry, které soudu nepřísluší předjímat. Ve zbytku pak soud shledal návrh nedůvodným a zamítl jej.

61. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka uplatnila v návrhu dva relativně samostatné okruhy návrhových bodů, z nichž u jednoho znamenala procesní úspěch (územní rezerva) a u druhého naopak byl procesně úspěšný odpůrce (etapizace), dospěl soud k závěru, že bude spravedlivé, pokud si účastníci řízení ponesou své náklady každý sám. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.