č. j. 44 A 83/2019- 33

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou ve věci žalobce: Ing. V. K. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Stanislavem Polčákem sídlem Řehenice 10, 251 67 p. Pyšely proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2019, č. j. 105243/2019/KUSK, sp. zn. SZ_068415/2019/KUSK, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu B (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 4. 2019, č. j: MBE 31873/2019/SPR-Kuc, sp. zn. 72463/2018/SPR (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění do 31. 5. 2019 (dále jen „zákon o střetu zájmů“), tím, že jako veřejný funkcionář nesplnil k datu 30. 6. 2018 svoji oznamovací povinnost vyplývající z § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů. Za spáchaný přestupek byl žalobci uložen správní trest napomenutí a podle § 95 odst. 1 zákona č. 250 /2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění účinném do 25. 2. 2020 (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, závěry žalovaného nesprávné, procesní postup chybný a věc má i rozměr ústavněprávní.

3. V prvním žalobním bodu žalobce namítá, že v době rozhodování správních orgánů probíhala před Ústavním soudem dvě následně spojená řízení o zrušení některých ustanovení zákona o střetu zájmů, mj. i ustanovení § 2 odst. 1 písm. p a q), která dopadají na žalobce, resp. na povinnost, za jejíž porušení byl uznán vinným přestupkem. Ač to žalobce navrhoval, správní orgány řízení o přestupku nepřerušily. Související argumentaci žalobce soud dále nerozvádí, neboť návrh na zrušení § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů Ústavní soud nálezem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zamítl a soud se touto námitkou bude zabývat jen v rozsahu, v jakém nepozbyla relevance z hlediska zásahu do práv žalobce.

4. V druhém žalobním bodu žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Podle žalobce je odůvodnění prvostupňového rozhodnutí v části úvah, kterými se správní orgán I. stupně řídil, povětšinou velmi kusé a nelze z nich dostatečně seznat důvody rozhodnutí. Podobnou vadou trpí také rozhodnutí žalovaného, neboť neobsahuje komplexní argumentaci, z níž by byly patrné důvody rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost je dána rovněž tím, že se žalovaný chybně vypořádal s otázkou naplnění materiálního znaku přestupku. Závěr o společenské škodlivosti správní orgán I. stupně nepodložil téměř žádnými či chybnými argumenty a úvahami. Žalovaný materiální stránku přestupku ztotožnil s formálními znaky skutkové podstaty, což by znamenalo, že zákonný požadavek společenské škodlivosti by neměl žádný reálný obsah a šlo by o institut zcela zbytný. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45. Žalobce polemizuje se závěrem žalovaného spočívajícím v tom, že by zde musely být významné okolnosti, které v konkrétním případě vylučují společenskou škodlivost jednání, když zastává názor právě opačný. Žalobce má za to, že v jeho případě materiální znak přestupku naplněn nebyl a společenskou škodlivost nevykazuje. Nad rámec právní argumentace předkládá žalobce své úvahy o jiných možnostech společenské kontroly nakládání s veřejnými prostředky. Je též potřeba vzít v úvahu již zmiňovaný zásah do ústavně zaručených práv veřejného funkcionáře i třetích osob, k němuž v případě splnění povinnosti podle znění § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů dochází.

5. K dokreslení situace žalobce poukazuje na to, že vláda dne 20. 11. 2018 schválila změnu protikorupčního programu, na jejímž základě se nově bez souhlasu dotčených osob nebudou zveřejňovat výše sjednaných či smluvních odměn u jednotlivých fyzických osob, což se týká ministerských poradců, kteří za svoji práci mohou pobírat statisícové odměny. Žalobce je naproti tomu veřejným funkcionářem malé obce, který za svoji službu pro obec pobírá odměnu v řádu stokorun nebo jednotek tisícikorun měsíčně, rozhoduje o veřejných prostředcích v nevelké výši a podléhá při výkonu své funkce bezprostřední kontrole občanů obce i kontrole různých veřejných institucí. V této souvislosti žalobce podotýká, že webové rozhraní Centrálního registru oznámení (dále jen „CRO“), prostřednictvím nějž se oznámení o činnostech, majetku, příjmech a závazcích (dále jen „oznámení“) na základě § 12 odst. 5 zákona o střetu zájmů podává, postrádá elementární uživatelskou přívětivost a přehlednost, což činí podání správného typu oznámení neúměrně obtížným. Ze všech těchto souvisejících okolností žalobce dovozuje, že jeho jednání společenskou škodlivost postrádá. Z hlediska srozumitelnosti napadeného rozhodnutí žalobce též namítá, že v prvním odstavci odůvodnění žalovaný konstatuje, že zastupitelem obce HT je Ing. T. K.. Osoba tohoto jména však zastupitelem obce HT není, ani nikdy nebyla.

6. V třetím žalobním bodu žalobce namítá rozpor právní úpravy zákona o střetu zájmů, která zakotvuje povinnost učinit oznámení ve spojení s formou nahlížení na podaná oznámení, na základě jejíhož porušení zahájil správní orgán I. stupně řízení o přestupku, s ústavním pořádkem České republiky. Podle názoru žalobce dochází k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí zaručeného čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod tím, že je mu jako veřejnému funkcionáři obce uložena povinnost podávat oznámení, přičemž následně je podstatná část obsahu předmětných oznámení zveřejněna. Za rozporný s elementární racionalitou a proporcionalitou považuje žalobce zejména rozsah nahlížení do CRO. Toto nahlížení může prostřednictvím internetu provádět kdokoliv, kdykoliv a bez jakýchkoliv podmínek nebo požadavků na identifikaci. Informace v registru jsou přitom zveřejňovány ve formě, kdy mohou působit zavádějícím dojmem a nahlížející osoba z nich může vyvodit mylné závěry, které poškodí povinnou osobu i v případě splnění zákonné povinnosti. Takovou míru zásahu do soukromí nelze považovat za přiměřenou vzhledem k míře, v jaké je nezbytná k legitimnímu cíli – zajištění transparentnosti nakládání s veřejnými prostředky. Zcela pak legitimní cíl postrádá zásah do práva třetích osob, především osob blízkých nebo věřitelů funkcionáře, k němuž na základě zveřejnění oznámení rovněž dochází. Intenzitu zásahu do soukromí dokumentuje žalobce nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16 - 4.

7. Žalobce dodává, že v případě zákona o střetu zájmů jsou zveřejňovány nejen údaje o příjmech, ale mnohem komplexnější informace o majetkových poměrech a pracovněprávních vztazích veřejného funkcionáře. Dostupné jsou přitom nikoliv pouze na žádost, ale automaticky každému. Tyto dopady do ústavně zaručených práv veřejných funkcionářů přitom pro svou intenzitu vedou rovněž k zásahu do práva na samosprávu podle čl. 8 Ústavy ČR, které lze považovat za součást samotného jejího materiálního jádra. Vzhledem k uváděným zásahům do práv veřejných funkcionářů obcí (zejména na malých obcích) rapidně klesá zájem občanů ucházet se ve volbách o místa v zastupitelstvu a podílet se tak na řízení záležitostí obce. V české společnosti jsou totiž údaje o příjmech, závazcích a majetkových poměrech obecně považovány za extrémně citlivé. Většina lidí je sděluje pouze svým nejbližším, otázky na tyto záležitosti jsou většinou vnímány jako společensky nevhodné, stejně jako bývá považováno za nemístné hovořit o těchto záležitostech detailně na veřejnosti z vlastní iniciativy.

8. Zveřejnění těchto údajů v tak masivním měřítku bez možnosti kontroly, kdo a za jakým účelem do nich nahlíží, pak přirozeně vede k neochotě ucházet se o funkce, s nimiž je tento zásah do soukromí spjat, i u těch občanů, kteří by se jinak na správě obce podílet chtěli. Žalobce poukazuje na to, že kontinuálně přibývá obcí, v nichž se nenajde dostatek kandidátů, volby neproběhnou a obec po dočasnou dobu řídí správce jmenovaný Ministerstvem vnitra. Přibývá také obcí, v nichž je podána pro volby do zastupitelstva pouze jedna kandidátní listina. V takovém případě je otázkou, zda lze mluvit o volbách ve smyslu konceptu genuine elections, k němuž se opakovaně přihlašuje jak Ústavní soud ČR tak také Evropský soud pro lidská práva. Mnoho osob sice nakonec svolí ke kandidatuře do zastupitelstva obce, ovšem s tím, že v případě zvolení nebudou kandidovat na žádnou z funkcí, kterých se povinnost podávat oznámení podle zákona o střetu zájmů týká. Jde o nepřímý, dle žalobce však logicky očekávatelný efekt současné právní úpravy zákona o střetu zájmů. Je současně povinností zákonodárce, aby dopady na ústavně zaručená práva povinných subjektů s dostatečnou pečlivostí zvážil. Důraz na důležitost deliberativního procesu při tvorbě právních předpisů přitom klade také Ústavní soud, což vyjádřil v nálezu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 26/16.

9. Žalobce rovněž namítá porušení principu retroaktivity. Ustanovení novely č. 14/2017 Sb. zákona o střetu zájmů, která výrazně upravila předmětnou povinnost veřejných funkcionářů učinit oznámení, nabyla účinnosti 1. 9. 2017. Ve funkci starosty obce ovšem žalobce působil již před tímto datem. Zákonodárce se s touto problematikou v novelizačním zákoně vypořádává v podobě přechodných ustanovení, konkrétně v čl. II bodě 3 a v čl. II bodě 4, ve kterých stanovuje povinnosti podat oznámení v roce 2017 a do 30. 6. 2018. Za porušení uvedených přechodných ustanovení přitom zákonodárce nestanovil žádnou sankci a nedefinoval toto porušení jako přestupek. Přestupkem je přitom podle přestupkového zákona takový čin, který je vedle jiného jako přestupek v zákoně označen. Z legislativní konstrukce přechodných ustanovení novelizačního zákona a v nich zakotvených povinnosti lze tedy vyvodit, že se jedná o tzv. imperfektní právní normu, tedy takovou, za jejíž porušení zákon neukládá žádnou sankci.

10. Žalobce byl zvolen starostou obce dne 10. 8. 2016, a to zastupitelstvem zvoleným ve volbách do zastupitelstev obcí, které proběhly ve dnech 10. a 11. 10. 2014. V době, kdy se žalobce funkce ujal, povinnost, z jejíhož porušení byl obviněn, existovala ve výrazně odlišné podobě. Na působnost přestupkových zákonů je přitom nutné za použití argumentace a maiori ad minus aplikovat zásadu zákazu retroaktivity vyjádřenou v § 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to i v případě nepravé retroaktivity. Funkce starosty se žalobce ujímal s vědomím všech povinností, které po starostech obcí vyžadoval v té době platný a účinný právní řád – povinnost učinit oznámení podle zákona o střetu zájmů sice v té době existovala, nicméně rozsah oznamovaných informací a zejména způsob zveřejnění, resp. rozsah nahlížení do těchto informací, byl zcela rozdílný. Změnu přijatou během funkčního období funkcionářů, která zasahuje do jejich práv, ale i práv osob blízkých a třetích osob, je nutno chápat jako změnu k jejich tíži, neboť rozšíření povinnosti nebo zúžení práv určitého subjektu práva je pojmovým znakem změny právních poměrů k tíži tohoto subjektu. Novela č. 14/2017 Sb. zákona o střetu zájmů jednak rozšířila rozsah údajů, které je veřejný funkcionář povinen poskytovat podle zákona o střetu zájmů, jednak změnila rozsah a způsob nahlížení do podaných oznámení, kdy nově je rozhodující část z nich přístupná široké veřejnosti, a to anonymně prostřednictvím internetu, bez nutnosti jakkoliv prokázat totožnost nahlížejícího.

11. V oblasti podávání oznámení podle zákona o střetu zájmů tak došlo jak k rozšíření právní povinnosti žalobce, tak ke snížení materiálního standardu ochrany jeho ústavně zaručeného práva na soukromí. Po veřejných funkcionářích obcí přitom nelze v právním státě požadovat, aby si vybrali mezi smířením se s takto výraznou změnou pravidel během volebního období a odstoupením z funkce. Souhlasit v kontextu celého napadeného rozhodnutí nelze ani s názorem žalovaného, podle kterého správním orgánům nepříslušní posuzovat otázky proporcionality mezi zájmem na dodržení zákonem stanovené povinnosti v zákonem stanoveném rozsahu a touto povinností dotčeného ústavou garantovaného práva na ochranu soukromí. Žalobce je naopak toho názoru, že pravomoc projednávat přestupky v sobě zahrnuje povinnost zvažovat otázku proporcionality, neboť to plyne již z § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. (dále jen „správní řád“) a lze odkázat rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04. Žalobce v předmětné věci požadoval po žalovaném pouze to, aby v jeho konkrétním případě ústavněprávní rozměr celé problematiky neignoroval a na základě toho, že jej vezme v potaz, přerušil řízení. Žalobce navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a žádá přiznat náhradu nákladů řízení. Současně navrhuje soudu, aby zvážil návrh Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR.

12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě k otázce, zda probíhající řízení o návrhu na zrušení části právního předpisu před Ústavním soudem je pro správní řízení předběžnou otázkou, poukázal na relevantní právní úpravu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (konkrétně na § 70 odst. 1 a § 71 odst. 2 až 4). K námitce týkající se přerušení řízení uvedl, že se žalobce s výše uvedenými ustanoveními argumentačně nevypořádal. Dále žalovaný poukázal na to, že právní úprava správního řádu se od právní úpravy soudního řádu správního liší a zastává názor, že podání návrhu na zrušení části právního předpisu, byť by byla relevantní pro posouzení věci, nemá na probíhající správní řízení vliv. Účinky zrušení právního předpisu působí pouze do budoucna, v důsledku čehož by žalobci i při pozitivním výsledku ústavního přezkumu nadále svědčila povinnost podat oznámení podle § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů. Rozhodnutí o přestupku by zůstalo v právní moci, nebylo by však možné jej vykonat. Vydání prvostupňového rozhodnutí záviselo pouze na zjištění skutečnosti, že žalobce k zákonnému datu 30. 6. kalendářního roku nesplnil příslušnou oznamovací povinnost. Ustanovení § 12 zákona o střetu zájmů nebylo podaným návrhem ústavnímu soudu nijak dotčeno. Přijetí argumentace žalobce by znamenalo, že správní orgány by přerušovaly řízení pokaždé, kdy by byl zahájen legislativní proces novelizace zákona.

13. K požadavku žalobce na posuzování souladu právních norem jednoduchého práva s normami práva ústavního odkazuje žalovaný na princip legality vyjádřený v § 2 odst. 1 správního řádu, tedy primární povinnost postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, a to těmi, které jsou platné a účinné v době rozhodování. Dle žalovaného navíc v řízení o přestupku platí speciální ustanovení § 85 zákona o odpovědnosti za přestupky. K namítané nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že s námitkami žalobce se vypořádal na stranách 3 až 6 napadeného rozhodnutí. Neučiněním oznámení má žalovaný za naplněný jak formální tak materiální znak přestupku. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, náhradu nákladů řízení nepožadoval. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 14. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro posouzení věci relevantní skutečnosti: Přípisem ze dne 16. 10. 2018, č. j. MSP-240/2018-PSZ-CRO/25, který správní orgán I. stupně obdržel dne 25. 10. 2018, oznámilo Ministerstvo spravedlnosti seznam veřejných funkcionářů, kteří dle jeho názoru nesplnili povinnost učinit oznámení buď podle čl. II bodu 4 přechodných ustanovení zákona č. 14/2017 Sb. nebo podle § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů. Mezi těmito osobami byl i žalobce. Ve správním spise je vytištěný „printscreen“ z CRO, z něhož plyne, že k osobě žalobce (tehdy vykonávajícího funkci uvolněného starosty obce HT) nebylo nalezeno žádné oznámení. Doručením žalobci dne 20. 3. 2019 zahájil správní orgán I. stupně s žalobcem řízení o přestupku, jehož se měl dopustit tím, že jako veřejný funkcionář nesplnil k datu 30. 6. 2018 oznamovací povinnost plynoucí z § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů. Současně poučil žalobce podle § 33 odst. 1, § 36 odst. 1 a 3 a § 38 správního řádu a § 80 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a stanovil mu termín, kdy se může seznámit s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Žalobce se dostavil ke správnímu orgánu I. stupně dne 14. 3. 2019, uvedl, že o nařízení ústního jednání nežádá, a byla mu stanovena lhůta do 31. 3. 2019 pro doplnění důkazních návrhů.

15. K věci se žalobce vyjádřil prostřednictvím zástupce, jenž žalobce zastupuje i v řízení před soudem, tak, že předně poukázal na probíhající řízení před Ústavním soudem (tehdy pod sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a sp. zn. Pl. ÚS 34/18), která mohou významným způsobem změnit náhled na jednání, v němž je spatřován přestupek. Žalobce oznámení nepodal proto, že tato povinnost dle jeho názoru nepřiměřeně zasahuje do jeho ústavního práva na ochranu soukromí a dalších ústavně zaručených práv, a to i třetích osob. Uvedl, že jeho rozhodnutí neučinit oznámení bylo vedeno i neblahými zkušenostmi jiných veřejných funkcionářů, spočívajícími v anonymních mailech, nočních telefonátech apod. Žalobce navrhl, aby správní orgán I. stupně, jak mu to umožňuje správní řád, přerušil řízení do doby, než ve věci rozhodne Ústavní soud. Žalobce přiložil rovněž repliku navrhovatelů k vyjádření vlády ve shora uvedených věcech vedených před Ústavním soudem a usnesení o spojení věcí do sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobce uzavřel, že jiné správní orgány návrhu na přerušení řízení v obdobných věcech vyhověly.

16. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobcem uznán vinným shora uvedeným přestupkem. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 15. 5. 2019 blanketní odvolání. Dne 4. 7. 2019 podal zástupce žalobce návrh na přerušení řízení, v němž zopakoval argumenty uplatněné již v prvostupňovém řízení, spočívající v projednání shora uvedených návrhů na zrušení některých ustanovení zákona o střetu zájmů. K podání bylo přiloženo usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo přerušeno soudní řízení ve věci obdobného přestupku jiného účastníka do doby rozhodnutí Ústavního soudu. K výzvě žalovaného doplnil zástupce žalobce odvolání, v němž předně namítl retroaktivitu novely č. 14/2017 Sb., která nabyla účinnosti až poté, kdy již žalobce funkci starosty vykonával. V té době však předmětná právní povinnost existovala ve výrazně jiné podobě. Jde o změnu k tíži žalobce, kterému by jinak nezbylo, než se funkce vzdát. Dle žalobce nelze porušením přechodných ustanovení novely č. 14/2017 Sb. (konkrétně čl. II bodů 3 a 4) naplnit skutkovou podstatu přestupku, z něhož byl shledán vinným.

17. Žalobce rovněž nesouhlasil s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na přerušení řízení do doby, než ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona o střetu zájmů rozhodne Ústavní soud, a znovu zopakoval svoji argumentaci. Dále žalobce polemizoval se závěry správního orgánu I. stupně ohledně společenské škodlivosti a naplnění materiálního znaku přestupku. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Návrh na přerušení řízení neshledal důvodným ve stručnosti proto, že pro posouzení věci je rozhodující právní stav účinný v době rozhodování správního orgánu. Předmětné jednání bylo žalobci prokázáno a naplnilo skutkovou podstatu shora uvedeného přestupku. V tomto ohledu vyšel žalovaný z podnětu Ministerstva spravedlnosti a lustrace v CRO. Žalovaný rovněž provedl úvahu o vztahu mezi § 23 odst. 1 zákona o střetu zájmů a právem na ochranu soukromí. Vyjádřil se rovněž k otázce společenské škodlivosti a naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku, jehož se žalobce dopustil. Splnění procesních podmínek a rozsah soudního přezkumu 18. Soud ověřil, že žaloba byla podána, včas, osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je žaloba přípustná. Soud vycházel při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

19. Soud o žalobě rozhodl bez jednání, a to v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ani žalovaný na základě výzvy soudu neoznámili svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Proto lze mít za to, že s tímto postupem souhlasili. Posouzení žalobních bodů 20. Soud se nejprve bude zabývat žalobní námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Posouzení této námitky předchází posouzení otázky, zda jsou v přezkoumávané věci naplněny podmínky pro postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Pouze v případě, že rozhodnutí bude shledáno přezkoumatelným, je možné se zabývat otázkou případných pochybností o aplikované zákonné úpravě. Za nepřezkoumatelné považuje žalobce rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jednak z toho důvodu, že neobsahují komplexní argumentaci, z níž by byly patrné důvody rozhodnutí a úvahy, jimiž se správní orgány řídily, a jednak proto, že žalovaný chybně vypořádal otázku naplnění materiálního znaku přestupku a v napadeném rozhodnutí uvedl chybně jméno jiné osoby – Ing. T. K.. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba za nepřezkoumatelné považovat takové rozhodnutí, z něhož vůbec není možné seznat, jakým způsobem správní orgán rozhodl, které vykazuje takové rozpory mezi výrokem a odůvodněním, že není možné zjistit, jakými úvahami byl správní orgán veden, dále takové rozhodnutí, z něhož není možné zjistit, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníka řízení či z jakých důvodů je považoval za liché, mylné či vyvrácené nebo takové rozhodnutí, které se opírá o v řízení nezjišťované nebo neprokázané skutečnosti.

21. Soud předesílá, že podle judikatury při soudním přezkumu napadeného rozhodnutí tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů ve správním řízení jeden celek, navzájem se argumentačně doplňují, takže nepřezkoumatelnost jednoho lze kompenzovat druhým, a to v obou směrech (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008 – 73, a ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 – 25). V návaznosti na to soud poukazuje na skutečnost, že žalobce neuvedl, k jaké skutkové či právní otázce postrádá komplexní argumentaci k důvodům rozhodnutí či úvahám správních orgánů. Jediná konkrétní výhrada, kterou žalobce vznesl, směřuje proti chybnému vypořádání otázky naplnění materiálního znaku přestupku. Posuzovaná věc je přitom skutkové poměrně jednoduchá a žalobce nezpochybňuje ani skutečnost, že byl, resp. je veřejným funkcionářem ve smyslu § 2 zákona o střetu zájmů, ani skutečnost, že příslušné oznámení do CRO nepodal. Úvahy správního orgánu se tak mohly omezit toliko na posouzení otázky, zda jednání žalobce naplňuje skutkovou podstatu shora uvedeného přestupku, zda je toto jednání zaviněné, a vypořádat v řízení vznesené námitky žalobce. Na těchto úvahách správních orgánů obou stupňů neshledal soud nic nepřezkoumatelného.

22. Správní orgány obou stupňů vyšly z oznámení přestupku Ministerstvem spravedlnosti, přičemž v rámci jeho prověření zjistily, že žalobce již ke dni 1. 9. 2017 vykonával funkci starosty obce HT a naplňoval legální definici pojmu veřejný funkcionář podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona o střetu zájmů. Nejpozději do 30. 6. 2018 tak byl povinen učinit oznámení do CRO podle § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů. K otázce přechodných ustanovení k zákonu č. 14/2017 Sb. se soud vyjádří níže. Jelikož takové oznámení se v CRO nenacházelo a žalobce ani opak netvrdil, dospěly správní orgány k závěru, že byla naplněna skutková podstata přestupku podle ustanovení § 23 odst. 1 písm. f) zákona o střetu zájmů, které zní: „Veřejný funkcionář s výjimkou veřejného funkcionáře uvedeného v § 2 odst. 2 písm. f) nebo g) se dopustí přestupku tím, že neučiní oznámení ve lhůtě podle § 12 odst. 1, 2 nebo 3.“ Správní orgán I. stupně se zabýval i otázkou zavinění, přičemž jednání žalobce vyhodnotil jako vědomou nedbalost. Vypořádal se i s návrhem žalobce na přerušení řízení, kterému nevyhověl. Závěry soudu v otázce přezkoumatelnosti plně dopadají i na napadené rozhodnutí. Žalovaný vyšel z totožných skutkových okolností jako správní orgán I. stupně, které rovněž shodně právně hodnotil. V dostatečné míře se vypořádal rovněž s odvolacími námitkami, které žalobce vznesl.

23. Nepřezkoumatelnost nemůže způsobit ani skutečnost, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečně namísto jména žalobce objevuje jméno Ing. T. K.. Jde zjevně o zřejmou nesprávnost, jejíž opravu na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením kdykoli podle § 70 správního řádu provede správní orgán, který rozhodnutí vydal. Soud neshledává v této nesprávnosti tak závažnou chybu, aby způsobila nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2006, č. j. 1 Afs 38/2006 – 72, uvedl, že „[r]ozhodnutí nemůže být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost tehdy, je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, tj. nebudou-li po interpretaci napadeného rozhodnutí jako celku – s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům správních orgánů a účastníků – pochyby o jeho významu. To platí tím spíše, pokud rozpor, v němž má údajně spočívat nesrozumitelnost rozhodnutí, spočívá pouze v písařské chybě.“ (shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010 – 214, uveřejněný pod č. 2235/2011 Sb. NSS). Z napadeného rozhodnutí bez jakýchkoli pochyb plyne, že bylo rozhodováno o přestupku žalobce. Ze správního spisu soud zjistil, že žalovaný rozhodoval o obdobných přestupcích i dalších veřejných funkcionářů, mezi nimiž byl právě i Ing. T. K.. K chybě v psaní tedy patrně došlo při administraci jednotlivých rozhodnutí. Žalobci lze přisvědčit v tom, že k takovým chybám by docházet nemělo a žalovaný by měl věnovat zvýšenou pozornost finální textaci svých rozhodnutí vždy a o to více za situace, kdy jde o správní trestání. Nelze však současně žalobci přisvědčit, že by tato chyba v psaní, nadto jen v odůvodnění napadeného rozhodnutí, mohla vzbudit či budila pochybnosti o tom, v čí věci bylo rozhodnuto. Tato skutečnost je totiž patrná z výrokové části napadeného rozhodnutí, v němž je uvedena správná identifikace žalobce i prvostupňového rozhodnutí. Rovněž skutkové okolnosti v odůvodnění odpovídají případu žalobce a ten ani opak netvrdí.

24. Chybné posouzení otázky naplnění materiálního znaku přestupku spočívajícího v jeho společenské škodlivosti žalobce rovněž podřadil pod námitku nepřezkoumatelnosti. Byť se odvolací námitce nenaplnění materiální stránky přestupku žalovaný věnoval pouze stručně, za situace, kdy žalobce konkrétní argumentaci nepředestřel, lze její vypořádání pokládat za dostatečné a lze seznat, jak na ni žalovaný nahlížel. I ze související žalobní argumentace plyne, že jsou žalobci závěry žalovaného v této otázce srozumitelné, když s nimi věcně polemizuje. Námitka nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí obou stupňů proto není důvodná. Druhou částí této žalobní námitky spočívající v nesprávném posouzení jednoho ze zákonných znaků skutkové podstaty přestupku, se soud bude zabývat v další části odůvodnění.

25. Soud se dále zabýval otázkou, zda jsou v přezkoumávané věci naplněny předpoklady pro postup soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Soud předesílá, že takový postup soudu se neiniciuje procesním úkonem žalobce. Úvaha o ústavnosti, popř. neústavnosti aplikovaného zákonného ustanovení spadá do rozhodovací činnosti soudu, jinými slovy do rámce hodnocení důvodnosti žalobní námitky. Postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy je přitom autonomní pravomocí procesního soudu v kterékoliv fázi řízení a v jakékoliv instanci. Platí také, že ústavnost zákona se presumuje a že k předložení věci Ústavnímu soudu dle čl. 9 5odst. 2 Ústavy je třeba odůvodněného přesvědčení soudu, nikoli jen pochybnost či nejistota, že aplikované zákonné ustanovení je v takovém rozporu s ústavním pořádkem, že ani nelze podat jeho ústavně konformní výklad, a proto je nezbytné takové vadné ustanovení z právního řádu odstranit derogačním zásahem Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2019, č. j. 6 Ads 178/2019 – 28, uveřejněný pod č. 3964/2020 Sb. NSS).

26. Důvod k takovému postupu soud neshledal. Předně je třeba poukázat na to, že ústavností některých ustanovení zákona o střetu zájmů se Ústavní soud již zabýval a rozhodl o nich nálezem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17-1, publikovaným pod č. 149/2020 Sb. a nálezem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/17, publikovaným pod č. 148/2020 Sb. Žalobce sám výslovně neuvádí, která ustanovení zákona o střetu zájmů považuje za neústavní. Jelikož se v případě postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy jedná o konkrétní kontrolu norem, z povahy věci může jít pouze o ustanovení, která je potřebné v souzené věci aplikovat, tedy § 2 odst. 1 písm. p), § 9, § 10 odst. 1 písm. b), zprostředkované rovněž odst. 2 a 3, § 11 odst. 2 a § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů. V kontextu celé žaloby je pak zjevné, že žalobce nenamítá neústavnost samotné oznamovací povinnosti, neboť ta, byť v poněkud jiné podobě existovala i před přijetím novely č. 14/2017 Sb. a ani soud o její ústavnosti, a to i ve světle shora citovaných nálezů Ústavního soudu, žádné pochybnosti nemá. Argumentace žalobce směřuje ke způsobu, jakým je posléze se shromážděnými informacemi nakládáno, resp. že jsou u určitého okruhu veřejných funkcionářů, do kterého patří i žalobce, volně přístupně na webové stránce https://cro.justice.cz/. Tuto právní úpravu Ústavní soud shledal neústavní v rozsahu ustanovení § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů a ke dni 31. 12. 2020 ji zrušil. S žalobní argumentací souvisí tato skutečnost toliko zprostředkovaně, neboť předmětná zrušená právní úprava není v souzené věci přímo aplikována. Její existence však byla patrně hlavním důvodem, pro který žalobce oznámení nepodal. Související žalobní argumentaci má tedy soud za vypořádanou právě zrušením předmětných ustanovení, konkrétně ustanovení § 14b odst. 1 písm. b) zákona o střetu zájmů, které dopadá na žalobce, a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění příslušného nálezu Ústavního soudu.

27. Pro úplnost soud dodává, že předmětem ústavního přezkumu nebylo ani ustanovení § 2 písm. p) [posuzováno bylo písm. q)], § 10 odst. 1, § 11 odst. 2 ani § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů. Z obsahu shora citovaných nálezů lze dospět k závěru, že Ústavní soud rozlišil dva základní typy zásahu do práva na soukromí, resp. práva na informační sebeurčení, a to jednak samotnou povinnost podávat oznámení a jednak zpřístupnění takto poskytnutých údajů veřejnosti. Stanovení povinnosti podávat oznámení legitimní cíl sleduje, přičemž samu povinnost zakotvenou v § 10 odst. 1 ani § 11 odst. 2 zákona o střetu zájmů Ústavní soud nezkoumal. Zkoumal toliko ustanovení § 10 odst. 2 a 3 a § 11 odst. 3 zákona o střetu zájmů, jejichž protiústavnost neshledal. Ani k úplnému vyjmutí neuvolněných funkcionářů samosprávy vymezených v § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů z jeho režimu Ústavní soud důvod neshledal. I ve světle těchto závěrů soud nedospěl k pochybnostem o ústavnosti, natož k přesvědčení, že by shora uvedená ustanovení, která je třeba v souzené věci aplikovat, byla neústavní. Tato ustanovení nevyvolávají žádné pochybnosti stran ústavnosti zásahu do práva na soukromí, resp. práva na informační sebeurčení. Jak uvedl Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17-1 „[j]iž z citovaného čl. 10 odst. 3 Listiny se totiž podává, že ústavně nepřípustné je pouze neoprávněné nakládání s osobními údaji, přičemž tato neoprávněnost je dokonce vyjádřena jako zneužívání údajů.“ Za zneužívání údajů však nelze označit samo zavedení povinnosti oznamovat určité osobní informace, pokud sledují legitimní cíl, jsou vhodná, pro splnění sledovaného cíle potřebná a přiměřená. Důvody pro podání návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy soud neshledal a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů je možné ve věci aplikovat.

28. Dále se soud bude zabývat námitkou porušení principu retroaktivity v souvislosti s námitkou, že jednání žalobce skutkovou podstatu shora uvedeného přestupku vůbec nenaplnilo. Pokud jde o žalobní námitku retroaktivity dopadů právní úpravy po novele provedené zákonem č. 14/2017 Sb., tuto nemá soud za důvodnou, když se k této otázce podrobně vyjádřil Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/17 (body 233 – 240). Byť tuto otázku Ústavní soud posuzoval ve vztahu k jiné napadené právní úpravě zákona o střetu zájmů, jeho závěry jsou obecně platné, neboť fenomén pravé a nepravé retroaktivity je v judikatuře Ústavního soudu řešen setrvale obdobným způsobem. Ústavní soud především dospěl k závěru, že „[d]e facto nejde o případ retroaktivity, nýbrž jen retrospektivity, kdy právo reaguje na skutečnosti, které považuje za potřebné nyní právně upravit; nezasahuje do nich však právně ani zpětně, ani jejich právní úpravu nemění.“ V těchto mantinelech pak soud posoudil související námitku, že k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o střetu zájmů vůbec nedošlo.

29. V této souvislosti je podstatné zodpovědět otázku, jaká právní úprava na žalobce dopadala ke dni 30. 6. 2018, který byl podle § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů posledním dnem k podání oznámení. Žalobce přitom byl, jak sám uvádí, veřejným funkcionářem již před 1. 9. 2017. Přechodná ustanovení z povahy věci dopadají na řešení těch právních vztahů, které vznikly ještě před účinností změny právní úpravy a změněná právní úprava počínaje dnem své účinnosti jejich obsah nebo práva či povinnosti z nich vyplývající reglementuje jinak, než tomu bylo doposud. Relevantní přechodná ustanovení čl. II bodů 3 a 4 zákona č. 14/2017 Sb. zní takto: „3. Každý veřejný funkcionář, s výjimkou veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 písm. a) a b), je povinen ve lhůtě od 1. října 2017 do 30. listopadu 2017 učinit oznámení podle § 9, § 10 odst. 2 a § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 159/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, a to podle stavu ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona a hodnoty majetku ke dni podání oznámení.

4. Veřejný funkcionář, který učinil oznámení podle § 9, § 10 odst. 2 a § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 159/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, ve lhůtě uvedené v bodě 3, podá ve lhůtě do 30. června 2018 pouze oznámení podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 159/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ 30. Z bodu 3 přechodných ustanovení plynula žalobci povinnost v tam uvedené lhůtě učinit oznámení podle § 9, § 10 odst. 2 a § 11 odst. 2 písm. b) zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a to podle stavu ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona a hodnoty majetku ke dni podání oznámení. Z bodu 4 přechodných ustanovení pak plyne, že ten veřejný funkcionář, který učinil příslušné oznámení ve lhůtě uvedené v bodu 3 přechodných ustanovení, podá ve lhůtě do 30. 6. 2018 pouze oznámení podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. Povinnosti plynoucí z těchto přechodných ustanovení však žalobce zjevně nesplnil, avšak za jejich nesplnění trestán nebyl a lze i žalobci přisvědčit, že jejich porušení skutkovou podstatu žádného přestupku nenaplňovalo. V důsledku toho, že žalobce nesplnil povinnost plynoucí z bodu 3 přechodných ustanovení, nemohl toliko využít možnosti podat oznámení ve smyslu bodu 4 přechodných ustanovení. To ho však nezbavilo povinnosti plynoucí z ustanovení § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů, které ke dni 30. 6. 2018 na žalobce již dopadalo, neboť byl veřejným funkcionářem podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona o střetu zájmů. Nebylo vůči němu ani retroaktivní, neboť nezasahovalo do podmínek, za nichž se utvářely právní vztahy vzniklé v minulosti, ale nově konstituovalo povinnosti, které tehdejší zákonodárce považoval za společensky potřebné a naléhavé upravit. Jednání, resp. opomenutí žalobce tedy skutkovou podstatu shora uvedeného přestupku naplnilo, neboť k porušení § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů z jeho strany došlo.

31. Pokud jde o námitku, týkající se nesprávného posouzení otázky naplnění materiální stránky přestupku v předchozím správním řízení, nelze než souhlasit z tvrzením žalobce, že přestupkem může být pouze takové protiprávní jednání, které je mj. společensky škodlivé. To ostatně vyplývá i z § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky. Následné úvahy žalobce však již oporu v ustálené judikatuře správních soudů nemají. Soud nijak nezpochybňuje tezi, že „[s]právní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku materiálního“, která plyne z žalobcem uváděného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, uveřejněného pod č. 2011/2010 Sb. NSS (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004 - 48). Z téhož rozsudku však také plyne, že obecně lze vycházet z toho, že [j]ednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ 32. Je proto třeba připomenout, že naplněním formální stránky již zpravidla bývá naplněna zároveň i stránka materiální. K tomu se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012 – 28, v němž uvedl, že „[p]odle judikatury zdejšího soudu zpravidla není nutno, aby se správní orgány otázkou naplnění materiální stránky daného správního deliktu explicitně zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že v případě správních deliktů je jejich materiální stránka dána již samotným naplněním skutkové podstaty deliktu […] Obecně je přitom nutno vycházet z premisy, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti zpravidla vyšší než nepatrný.“ Obdobně v rozsudku ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, publikovaném pod č. 2011/2010 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[o]kolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze […] vyslovovat žádné paušální závěry […] Opačný přístup ze strany správních orgánů či soudů by vedl k nahrazování role zákonodárce jejich rozhodovací činností, což by odporovalo principu dělby moci v demokratickém právním státě (viz čl. 2 odst. 1 Ústavy).“ 33. Pro úplnost soud dodává, že závěry Nejvyššího správního soudu neztratily nic na své aktuálnosti tím, že se vztahují ještě k právní úpravě správního trestání za přestupky a správní delikty před nabytím účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky. Stávající pojetí materiálně formální definice přestupku totiž navazuje na předchozí rovněž materiálně formální pojetí přestupku dle dřívější právní úpravy. Soud tedy shrnuje, že při naplnění formální stránky přestupku bude naplněna i stránka materiální, nebudou-li v konkrétním případě přítomny okolnosti, které by byly způsobilé výrazně snížit společenskou škodlivost typickou pro daný přestupek (z recentní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 5 As 313/2019 – 28). Žalobce tvrdí, že v jeho případě skutek nezpůsobil újmu žádným právem chráněným zájmům, ani takové zájmy neohrozil. Žalobce souhlasí s existencí silného veřejného zájmu na společenské kontrole nakládání s veřejnými prostředky, má však za to, že k naplnění tohoto veřejného zájmu je možné použít i jiných prostředků, které nejsou spojeny se zásahem do ústavně zaručených práv veřejných funkcionářů a třetích osob. Žalobce tedy toliko v obecné rovině a povšechně polemizuje (a obdobně polemizoval i v řízení odvolacím) se závěry správních orgánů obou stupňů, aniž by současně ve světle shora citované judikatury předestřel konkrétní okolnosti, jež snižují společenskou škodlivost jeho jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy těchto přestupků.

34. Za této procesní situace postačí, aby soud reagoval v obdobné obecné rovině. Předně není na místě vytýkat správnímu orgánu I. stupně, že se naplněním materiální stránky přestupku nedostatečně zabýval. Za situace, kdy žalobce v prvostupňovém řízení tuto otázku vůbec nevznesl, se jí správní orgán I. stupně výslovně zabývat nemusel, neboť její naplnění zjevně považoval za nepochybné (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013 - 28, body 34 - 37). Zabývat se touto otázkou musel až žalovaný, neboť naplnění materiální stránky přestupku zpochybnil žalobce v odvolání. Jelikož však ani v odvolacím řízení žalobce žádné konkrétní argumenty, s nimiž by se žalovaný mohl a musel vypořádat, nevznesl, považuje soud vypořádání této odvolací námitky provedené žalovaným za postačující a v principu správné. Jinými slovy, i žalovaný považoval materiální stránku za typově naplněnou, sám žádné okolnosti, které by společenskou škodlivost vylučovaly, neshledal a žalobce setrval na obecných tezích. Je i velmi pravděpodobné, že žalovaný při tvorbě odůvodnění v této části z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, vycházel, neboť použil obdobnou formulaci.

35. Podle soudu nejsou v daném případě dány žádné specifické okolnosti, které by byly způsobilé snížit společenskou škodlivost jednání žalobce, resp. jeho opomenutí učinit oznámení do CRO. Správní orgány byly naopak poměrně benevolentní v otázce zavinění, které shledaly ve formě vědomé nedbalosti. Dle názoru soudu by však v kontextu všech okolností případu přicházel v úvahu nepřímý úmysl, neboť žalobce sice zjevně nechtěl zájem chráněný zákonem ohrozit, ale s tím, že se tak stane a jaké budou následky, byl spíše srozuměn, než že by bez přiměřených důvodů spoléhal, že k nim nedojde. Ani pohnutku takového jednání, tedy domoci se soudního a případně i ústavního přezkumu, nelze považovat za dostatečný důvod pro beztrestnost takového jednání, resp. opomenutí. Byť nesledovala žádný protiprávní cíl, sama o sobě nesnižuje společenskou škodlivost přestupku. V konečném důsledku by to totiž vedlo k popření zásady legality a upřednostnění zásady oportunity, kdy by správní orgány toliko na základě pohnutek pachatelů rozhodovaly o tom, v kterým případech určitý přestupek stíhat budou a v kterých nikoli. Pokud se žalobce pro takovýto občanský postoj, kterým vyjádřil svůj nesouhlas s právní úpravou podávání oznámení, rozhodl, lze mu i s ohledem na výsledek ústavního přezkumu přiznat jistou legitimitu. Na straně druhé si však žalobce nepochybně byl vědom, že postupuje nezákonně, a za situace, kdy rozhodná právní úprava nebyla shledána neústavní, musí nyní nést důsledky tohoto jednání, které ostatně nejsou nijak tíživé. Žalobci byl uložen nejmírnější správní trest, který ani není spojen se zásahem do jeho majetkové sféry. Soud nemůže při posuzování materiální stránky přestupku přistoupit k takto paušálnímu hodnocení – pokud by zákonodárce nepovažoval nepodání oznámení za společensky škodlivé, neupravil by skutkovou podstatu tak, že nevyžaduje naplnění dalších souvisejících znaků. Tento žalobní bod není důvodný.

36. Konečně ani námitku, že správní orgány byly povinny přerušit řízení o přestupku, neshledal soud důvodnou. Dlužno podotknout, že s ohledem na to, že řízení před Ústavním soudem, jehož skončení měly správní orgány dle žalobce vyčkat, již bylo ukončeno shora uvedenými nálezy, stala se námitka neaktuální. Přesto s k ní soud ve stručnosti vyjádří, a to proto, aby nevznikly pochybnosti o procesním postupu správních orgánů obou stupňů. Pro řízení o přestupku se v tomto ohledu podpůrně použije § 64 správního řádu, vzhledem k tomu, že právní úprava § 85 zákona o přestupcích není komplexní (arg. slovem „také“ v § 85 odst. 1 zákona o přestupcích). Z žádného z uvedených ustanovení však nelze, na rozdíl od soudního řádu správního, dovodit povinnost správního orgánu přerušit řízení vedené z moci úřední. Řízení před Ústavním soudem nelze považovat za předběžnou otázku pro vedené řízení o přestupku, neboť již první podmínka není splněna. Vydání ani jednoho z rozhodnutí totiž nebylo nijak závislé na vyřešení otázky ústavnosti některých ustanovení zákona o střetu zájmů, nehledě na to, že součástí návrhu na zrušení nebylo ani jedno z ustanovení, které správní orgány potřebovaly v přestupkové věci žalobce aplikovat.

37. Z § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů naopak plyne, že „pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat.“ Právní úprava tedy nepočítá s tím, že by se měla přerušovat veškerá správní řízení dotčená návrhem na zrušení právních předpisů či jejich částí. Výkon veřejné správy stejně tak jako proces tvorby, přijímání a rušení právních předpisů je kontinuální činností, která se nemůže zastavit pokaždé, kdy by bylo možné mít pochybnosti o neústavnosti některého právního předpisu. Je tomu tak i proto, že pro potrestání přestupků jsou stanoveny doby, po jejichž uplynutí odpovědnost za přestupek zaniká. Po dobu přerušení řízení totiž neběží toliko procesní lhůty týkající se provádění úkonů a lhůta pro vydání rozhodnutí (srov. ustanovení § 65 odst. 1 věty třetí a čtvrté správního řádu). Přerušení řízení však nemá žádný vliv na běh promlčecí doby ve smyslu § 30 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ta běží i nadále bez ohledu na přerušení řízení, neboť tato skutečnost není uvedena mezi důvody pro její přerušení či stavení. Naopak promlčecí doba neběží po celou dobu řízení před správním soudem bez ohledu na to, zda je v běhu nebo je přerušeno. I z toho je zjevné, že ani z právního řádu jako celku nelze dovodit závěr o tom, že zahájení řízení před Ústavním soudem je bez dalšího důvodem pro přerušení správního řízení.

38. Právní řád však v této souvislosti vytváří mechanismy, jak dopady posléze zrušeného právního předpisu zmírnit. Na rozdíl od správního řádu počítá s přerušením soudního řízení § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s., a to pro případ, že řízení, například před Ústavním soudem, probíhá nebo jej soud i sám vyvolal. V této souvislosti Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 13. 5. 2003, č. j. 7 A 146/2001 – 29, uveřejněném pod č. 2/2003 Sb. NSS vyslovil, že „[z]ruší-li Ústavní soud některé ustanovení zákona pro jeho neústavnost, odpovídá principu oprávněného očekávání, aby soud v přezkumném řízení zrušil rozhodnutí správního orgánu, které se o ně opírá. Při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí proto správní soud není vázán ustanovením takto zrušeného zákonného ustanovení, ale musí dbát nálezu Ústavního soudu; v takovém případě není rozhodující, že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno ještě před tím, než Ústavní soud zákonné ustanovení zrušil. Nezákonnost napadeného rozhodnutí pak správní soud zpravidla shledá v rozporu s předpisem vyšší právní síly, totiž s Ústavou. O otázce rozporu zákona s Ústavou si soud ve správním soudnictví nemůže učinit úsudek sám, a to tím spíše, byl-li zákon zrušen v řízení, které správní soud v obdobné věci sám svým návrhem u Ústavního soudu vyvolal.“ Je tak zaručeno, že soud bude rozhodovat na základě zákonné úpravy, o jejíž ústavnosti nejsou pochybnosti. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 39. Vzhledem k tomu, že žalobní body nejsou důvodné a soud nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, který byl naopak plně úspěšný, přiznání náhrady nákladů řízení nepožadoval. Soud k tomu pro úplnost dodává, že i kdyby tak učinil, soud by mu náhradu nákladů nepřiznal, neboť žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení, které by se vymykaly běžné úřední činností, nevznikly. Soud proto žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.