č. j. 45 A 52/2017- 215

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Lenky Oulíkové a Mgr. Miroslava Makajeva ve věci žalobců: a) Ing. D. M., bytem X, b) Spolek občanů Neratovic, IČO 67672817, se sídlem Na Výsluní 1309, Neratovice, oba zastoupeni advokátem JUDr. Liborem Petříčkem, se sídlem Březenská 4, Praha, c) M. F., bytem X, zastoupen advokátem Mgr. Václavem Mráčkem, se sídlem Na Hranicích 19, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha, za účasti: 1) Ředitelství vodních cest ČR, IČO 67981801, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha, zastoupena advokátkou JUDr. Ivanou Syrůčkovou, se sídlem Plzeňská 4, Praha, 2) CETIN a.s., IČO 04084063, se sídlem Českomoravská 19, Praha, 3) MUDr. I. M., bytem X, 4) M. N., bytem X, 5) M. N., bytem X, 6) M. S., bytem X, 7) A. Š., bytem X, 8) město Neratovice, se sídlem Kojetická 1028, Neratovice, zastoupeno advokátem JUDr. Radoslavem Bolfem, se sídlem Zádušní 2, Mělník, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 2. 2017, č. j. 023148/2017/KUSK, sp. zn. SZ 102009/2016/KUSK REG/BZ, a ze dne 14. 2. 2017, č. j. 023952/2017/KUSK, sp. zn. SZ 102012/2016/KUSK REG/BZ, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2017, č. j. 023148/2017/KUSK, sp. zn. SZ 102009/2016/KUSK REG/BZ, a ze dne 14. 2. 2017, č. j. 023952/2017/KUSK, sp. zn. SZ 102012/2016/KUSK REG/BZ, se ruší a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců a) a b) na náhradě nákladů řízení částku 18 228,80 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. Libora Petříčka, advokáta.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci c) na náhradě nákladů řízení částku 16 200 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Mráčka, advokáta.

IV. Osoby zúčastněné na řízení 1) až 8) nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci, obsah podání účastníků a osob zúčastněných na řízení 1. Žalobci a) a b) a žalobce c) se dvěma samostatnými žalobami doručenými soudu ve dnech 10. 4. 2017 a 4. 5. 2017 shodně domáhali zrušení dvou v záhlaví označených rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí ze dne 13. 2. 2017“ či „napadené rozhodnutí ze dne 14. 2. 2017“, společně jen „napadená rozhodnutí“) a současně shodně navrhli, aby soud zrušil i územní plán sídelního útvaru Neratovice schválený dne 24. 6. 1998, který byl aplikován v územních řízeních ukončených napadenými rozhodnutími.

2. Soud nejprve usnesením ze dne 24. 5. 2017, č. j. 45 A 52/2017-32, spojil řízení o obou žalobách a návrzích na zrušení územního plánu ke společnému řízení a usnesením ze dne 14. 2. 2020, č. j. 45 A 52/2017-153, vyloučil oba návrhy na zrušení územního plánu k samostatnému projednání. Předmětem tohoto soudního řízení proto jsou pouze žaloby proti napadeným rozhodnutím. Návrhy na zrušení územního plánu soud odmítl usnesením ze dne 25. 3. 2020, č. j. 55 A 16/2020-38.

3. Napadeným rozhodnutím ze dne 13. 2. 2017 žalovaný zamítl odvolání žalobců a osob zúčastněných na řízení 3) a 7) a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu v Neratovicích (dále jen „stavební úřad“) ze dne 21. 4. 2016, č. j. MěÚN/11798/2016, jímž byla na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení 8) umístěna stavba „Přístaviště Neratovice – Lobkovice, doprovodné stavby“ na pozemky p. č. X a p. č. X v katastrálním území X, sestávající ze zpevněné plochy přístaviště, chodníkové plochy, osvětlení zpevněné plochy přístaviště, veřejného WC, přípojky NN pro WC, vodovodní přípojky a kanalizační přípojky pro WC.

4. Napadeným rozhodnutím ze dne 14. 2. 2017 žalovaný zamítl odvolání žalobců a osob zúčastněných na řízení 3) a 7) a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 21. 4. 2016, č. j. MěÚN/19942/2016, jímž byla na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení 1) umístěna stavba „Přístaviště Neratovice – Lobkovice“ na pozemky p. č. X, p. č. X a p. č. X v katastrálním území X, sestávající z přístavní zdi pro molo malých plavidel, břehové patky pro stání, přípojky NN, rozvodů elektroobjektů, vodovodní přípojky, mola pro malá plavidla, můstku, elektroobjektů, vodovodní přípojky a kamerového systému.

5. Žalobci a) a b) konstatují, že v obou správních řízeních uplatnili námitku nesouladu dokumentace s územním plánem a tvrdili, že přístaviště s moly vybíhajícími do středu Labe není přístavní hranou. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí ze dne 14. 2. 2017 jejich námitkám nepřisvědčil, zatímco v napadeném rozhodnutí ze dne 13. 2. 2017 se jimi ani nezabýval. Všichni tři žalobci upozorňují na to, že podle bodu 10.1.

5. územního plánu sídelního útvaru Neratovice se v návaznosti na novou lávku přes Labe v Lobkovicích navrhuje „přístavní hrana pro osobní dopravu (naproti ulice Palackého)“ a v bodě 18.2. je v seznamu veřejně prospěšných staveb pod položkou 35 uvedena „přístavní hrana při ulici Palackého“. Žalovaný podle žalobců pojem přístavní hrany vyložil velmi volně až svévolně. Přístavní hranou totiž nebylo míněno přístaviště (molo částečně zasahující do toku řeky, z kterého ční směrem do středu řeky 6 výložníků délky cca 8 m) s doprovodnými stavbami, které znemožní dosavadní užívání tzv. lobkovické louky. Územní plán nespecifikuje, kde přesně v ulici Palackého měla být přístavní hrana instalována. Citovaný územní plán by proto měl být zrušen nebo alespoň neaplikován s důsledkem, že napadená rozhodnutí byla vydána bez právního podkladu. Napadená rozhodnutí nadto nemohla z neurčitého územního plánu vůbec vycházet. Žalovaný dle mínění žalobců též opomenul, že přístaviště je ve skutečnosti přístavem a že ve veřejně přístupné zeleni nelze zřizovat parkoviště a nové komunikace pro silniční dopravu. Žalobci upozorňují též na to, že žalovaný při posuzování souladu stavebních záměrů s územním plánem odkázal na § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 (viz čl. II bod 10 zákona č. 225/2017 Sb.; dále jen „stavební zákon“), avšak pominul, že dotčené území se nenachází v nezastavěném, nýbrž v zastavěném území, v němž je veřejná zeleň.

6. Žalobci žalovanému dále vytýkají, že zasáhl do jejich práva na příznivé životní prostředí, a dále nesprávné posouzení včasnosti jejich námitek týkajících se zvýšení fyzikálních a chemických imisí. Argumentace v podání ze dne 10. 4. 2016 byla doplněním včas vznesených námitek, nikoli novými námitkami. Nutnost zásahu do tvrdého horninového podloží rozpojitelného jen trhavinami bude enormním zdrojem emisí (hluk, otřesy, vibrace a prach). Hrozba nárůstu hladiny hluku je spojena hlavně s manévry lodí, které budou využívat přístavní molo, nikoli s proplouváním lodí. Za absurdní žalobci považují tvrzení, že při neexistenci hlukového limitu nelze nic porovnávat a nemá smysl nic měřit.

7. Žalovaný se nevypořádal ani s námitkami ohledně odstavných a parkovacích stání, zajištění řešení rozptylových ploch a zvýšení silničního provozu. Správní orgány opomněly existenci vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění účinném do 18. 10. 2017 (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“), která je lex generalis ve vztahu k vyhlášce č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“).

8. Správní orgány se dostatečně nezabývaly ani světelným znečištěním a námitkami, že neexistence plotů, případně protihlukové zdi zhorší v každém případě světelné podmínky a akustické životní podmínky uživatelů přilehlých nemovitých věcí a budou zdrojem zápachu, hmyzu a hlodavců. Štíty rodinných domů tvoří uliční čáru a jsou orientovány směrem k zamýšlenému přístavišti bez jakékoli ochrany. Realizací stavby přístaviště dojde ke snížení průtoku řeky, štětovnicová stěna může být nebezpečím pro lodě a plavce. Stavba je umístěna v záplavové zóně, správní orgány si neopatřily závazné stanovisko vodoprávního úřadu. Pomíjí se, že přístav pro malá motorová plavidla je to samé jako kemp pro obytná auta. Jestliže zde lodě budou kotvit několik dní a lidé na nich budou fakticky bydlet, je na místě konstatovat, že v okolí budou chybět kontejnery na odpad. Tankování z kanystrů a jiných nádob povede ke vzniku nebezpečného odpadu. Záměr koliduje se skutečně veřejně prospěšnou stavbou lávky pro pěší. Není patrné, jestli má být přístavní hrana umístěna nalevo, nebo napravo od lávky přes Labe. Žalovaný nevypořádal námitku, že pod mostem či lávkou nesmí stát žádná loď. Žalovaný se nedostatečně zaobíral projektovou dokumentací, z argumentace žalovaného je patrné, že stavba není přístavištěm, ale přístavem.

9. Žalovaný se nezabýval ani námitkou, že vyjádření Ministerstva životního prostředí vycházelo z údaje o krátkodobém stání malých rekreačních plavidel, a námitkami výskytu chráněných druhů živočichů, předpokládaného provozu přístaviště (zda skutečně bude využíváno pro krátkodobá stání) a piknikového altánu, navýšení hluku, dopadu na kvalitu bydlení, dotčení na vlastnických či jiných věcných právech vlastníků okolních nemovitostí, umístění staveb v záplavovém území a námitkou ohledně nedostatečného oprávnění Ing. V. P. k vypracování podkladů k žádosti o vydání územních rozhodnutí. V neposlední řadě žalobci a) a b) zpochybňují názor žalovaného, podle něhož je realizace přístaviště ve veřejném zájmu, který převažuje nad zájmem ochrany přírody.

10. Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení 2) se k žalobám nevyjádřili.

11. Osoba zúčastněná na řízení 1) ve svém vyjádření k žalobám konstatuje, že přístaviště je malou, veřejně prospěšnou stavbou, která nebude návštěvníky tzv. lobkovické louky nijak omezovat, přičemž souhlasí s výkladem žalovaného ohledně pojmu přístavní hrana. Nesprávné je domnívat se, že přístavní hranou ve smyslu územního plánu může být jen drobné úvaziště pro lodě. Byla-li přístavní hrana vymezena jako veřejně prospěšná stavba, tak nutně musí zahrnovat i související nezbytné zázemí, jakým je WC či drobné kryté posezení. Stavba přístaviště rozhodně neohrožuje životní prostředí a už vůbec ne nad míru stanovenou zákonem. K otázce vlivu přístaviště na životní prostředí se opakovaně vyjádřily příslušné správní orgány. Nedojde ani k rozsáhlým terénním úpravám či kácení stromů (má být pokácen jen jeden strom). Podle příslušných správních orgánů nelze v důsledku realizace stavby očekávat nárůst hluku. U přístaviště není navrženo žádné tábořiště, kemp nebo prodej občerstvení, které by mohly okolní zástavbu ovlivnit hlukem. Úvahy o ovlivnění hlasovým projevem osob v nočních hodinách (zpěv „námořních písní“) jsou zcela hypotetické. Stejně jako jinde ve veřejném prostoru i zde platí pravidla nočního klidu. Přístaviště nebude sloužit k bydlení posádek na lodích, jak žalobci předestírají. Již nyní je prostor lobkovické louky hojně využíván k různým aktivitám, které s sebou nutně nesou zvýšení hluku (majáles, cvičení hasičů, oslavy apod.) a jejichž zachováním žalobci argumentují. Nebude docházet ani k nadměrným světelným imisím. Umístění stavby v záplavové zóně je plně v souladu se zákonem [§ 67 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Nezbytnost stavby přístaviště jakožto stavby dopravní infrastruktury vyplývá i z vrcholných strategických dokumentů České republiky (Dopravní politika České republiky pro období 2014 – 2020 s výhledem do roku 2050 schválená usnesením vlády č. 449 ze dne 12. 7. 2013, jejímž cílem je mj. připravovat projekty dobudování infrastruktury pro rekreační plavbu na dopravně významných cestách). Stavba přístaviště je projektována tak, aby obstála i během povodňových stavů. Při projektování byla zohledněna plánovaná veřejně prospěšná stavba lávky č.

19. Výškové řešení lávky v každém případě musí překlenout Labe s plavební dráhou jako takovou, musí respektovat podjezdnou výšku mostů nad vodní cestou, plavební dráhu a také generel splavení pro třídu Vb. Přístaviště tedy nemůže být s lávkou v kolizi. Správní orgány správně posoudily splnění požadavků a podmínek pro zpracování dokumentace oprávněnou osobou.

12. Osoba zúčastněná na řízení 3) souhlasí s argumentací žalobců a dodává, že se místní obyvatelé i trenéři veslařského klubu stavěli proti umístění přístaviště do lokality v Lobkovicích. Umístěním přístaviště podle ní dojde k nevratnému zničení jedinečné lokality, neboť se přirozený břeh přetaví v betonové molo, bude se zde hromadit plastový odpad a malebná louka bude rozdělena piknikovým altánem, veřejnou toaletou a nevkusným nápisem.

13. Osoby zúčastněné na řízení 4), 5) a 6) shodně konstatují, že tzv. lobkovická louka je malebnou lokalitou s výskytem zvláště chráněných druhů živočichů. Plánovaná výstavba podle nich může zvýšit ohrožení sousedních domů záplavami a bude mít negativní vliv na místní veslařský klub. Osoba zúčastněná na řízení 6) dále uvádí, že většina místních obyvatel s výstavbou nesouhlasí a že výstavba negativně ovlivní užívání lobkovické louky.

14. Osoba zúčastněná na řízení 7) považuje stavební záměry za špatné a uzavření lobkovické louky pro jachtaře za rozporné s veřejným zájmem (o čemž má svědčit též petice proti přístavišti podepsaná stovkami osob). V minulosti se dle osoby zúčastněné na řízení 7) uvažovalo o stavebním zpevnění úvaziště s několika sloupky. Nesprávné je podle ní podřazení ocelovo- betonové konstrukce pro cca 10 až 12 lodí s letní restaurací, oplocením, nočním osvětlením či kamerami pod pojem přístavní hrany.

15. Osoba zúčastněná na řízení 8) poukázala ve vztahu k zásahu do práva na příznivé životní prostředí na vyjádření dotčených orgánů, které dospěly k závěru, že stavba přístaviště neohrožuje životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Stavba nepovede ke změně charakteru krajiny a zeleně, neboť představuje pouze menší změnu, na kterou je třeba pohlížet jako na doplnění stávající krajiny, nedojde k podstatným terénním úpravám ani ke kácení vzrostlých stromů. K světelným a hlukovým imisím nebude docházet v rozsahu uváděném žalobci, což potvrzují závazná stanoviska orgánů ochrany veřejného zdraví a skutečnost, že instalována budou pouze 3 svítidla. Užívání lobkovické louky ze strany veřejnosti nebude dotčeno, její větší část bude ponechána beze změny. Doprovodné stavby, které budou vybudovány společně s přístavištěm, budou k dispozici i návštěvníkům lobkovické louky, což naopak je přínosné pro obyvatele i návštěvníky. Existenci veřejného zájmu na vybudování stavby spatřuje osoba zúčastněná na řízení 8) nejen v přínosu, který bude mít pro občany města Neratovice, ale též v potřebě naplnit strategické plány zpracované na vrcholové úrovni České republiky. Stavba by mohla posílit turistický ruch ve městě, jak dokládají již dobudovaná přístaviště na dolním Labi. Závěrem osoba zúčastněná na řízení 8) navrhla zamítnutí žalob. Podstatný obsah správních spisů 16. Osoba zúčastněná na řízení 1) podala dne 10. 6. 2015 žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby přístaviště Neratovice-Lobkovice, sestávající z přístavní zdi, břehové patky, přípojky NN, rozvodů elektroobjektů, vodovodních přípojek, elektroobjektů a kamerového systému. Téhož dne podala osoba zúčastněná na řízení 8) žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby přístaviště Neratovice-Lobkovice, sestávající ze zpevněné plochy přístaviště, chodníků, osvětlení, vodovodní a kanalizační přípojky pro WC, piknikového sezení a ochrany SEK společnosti O2.

17. Stavební úřad oznámil dvěma přípisy ze dne 3. 8. 2015 zahájení dvou územních řízení ohledně umístění stavby „Přístaviště Neratovice – Lobkovice“ na žádost osoby zúčastněné na řízení 1) a ohledně umístění stavby „Přístaviště Neratovice – Lobkovice, doprovodné stavby“ na žádost osoby zúčastněné na řízení 8). Dne 10. 8. 2015 obdržel stavební úřad oznámení žalobce b) podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), o jeho účastenství v obou územních řízeních.

18. Žalobce a) uplatnil v obou správních řízeních námitky vůči stavebním záměrům, v nichž mimo jiné poukazoval na nesoulad dokumentace pro vydání územního rozhodnutí s platným územním plánem spočívající zejména v tom, že přístaviště s moly není přístavní hranou a že v dokumentaci absentuje lávka pro pěší. Mimoto žalobce a) upozorňoval na nešetrnost záměrů, neurčitost pojmu krátkodobé stání či na absenci některých prvků staveb v projektové dokumentaci. Žalobce b) ve svých námitkách taktéž upozorňoval na nerespektování územního plánu, přičemž zdůrazňoval, že přístavní hrana není přístavištěm, neboť jde o dva rozdílné objekty. Žalobce c) v průběhu řízení vyjádřil svůj nesouhlas s oběma stavebními záměry a navrhoval zamítnutí žádostí.

19. Stavební úřad vydal dne 21. 4. 2016 rozhodnutí o umístění stavby „Přístaviště Neratovice – Lobkovice“, definované jako soubor staveb přístaviště pro 12 malých rekreačních plavidel a přístaviště pro stání osobních lodí (OLD) o rozměru do 85 x 12 metrů a výtlaku do 1 200 tun umístěném na říčním kilometru 851,0 – 851,2. Stavba bude podle rozhodnutí obsahovat přístavní zeď pro molo malých plavidel, jež bude řešena jako vetknutá štětovnicová stěna, v níž budou osazeny kotvící prvky pro přístavní molo a nástupní lávky a jež bude zakončena šikmými svahovými křídly. Dále mají být její součástí břehové patky pro stání (OLD), konkrétně tři břehové patky pro vyvázání můstku (OLD) a základová patka pro uložení lávky na můstek, a molo pro malá plavidla, které bude podle rozhodnutí přístavištěm malých rekreačních plavidel s užitnou délkou do 20 metrů pro krátkodobé stání; toto plovoucí molo bude upevněno do štětovnicové stěny se sklopnými výložníky pro stání 12 plavidel. Stavba bude obsahovat také můstek OLD, vymezený v rozhodnutí jako plovoucí ocelový můstek o půdorysném rozměru 9 x 4 metrů s ocelovou lávkou o rozměrech 10 x 2 metrů, kloubově uchycenou ke konstrukci můstku a uloženou do výklenku břehové patky. Můstek má být do břehových patek ukotven ocelovými lany. Mezi další součásti umístěné stavby patří přípojka NN, rozvody elektroobjektů, vodovodní přípojka, elektroobjekty MP, elektroobjekty OLD a kamerový systém.

20. Stavební úřad vydal dne 21. 4. 2016 též rozhodnutí o umístění stavby „Přístaviště Neratovice – Lobkovice, doprovodné stavby“, která má obsahovat zpevněnou plochu přístaviště (OLD) z velkoformátové betonové dlažby pro přístup na molo; chodníkové plochy šíře 2 metry spojující zpevněnou plochu u stání lodní dopravy, přístaviště pro malá plavidla a ulici Palackého; osvětlení zpevněné plochy přístaviště OLD (3 ks instalovaných svítidel); veřejné WC, konkrétně modul o rozměrech 2,7 x 2,7 x 2,2 metry uložený na betonových základech; přípojku NN, vodovodní a kanalizační přípojku pro WC. K piknikovému sezení stavební úřad konstatoval, že se jedná o stavbu nevyžadující rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas.

21. Žalobci a) a c) podali proti oběma rozhodnutím stavebního úřadu samostatná odvolání, v nichž ale uplatnili v zásadě shodné námitky. Namítali rozpor stavebních záměrů s územním plánem. Tvrdili, že umístěné přístaviště v žádném případě nelze považovat za přístavní hranu a že z územního plánu není patrné, kde přesně má být přístavní hrana umístěna, a rozporovali též tvrzení stavebního úřadu, podle něhož územní plán definoval přístavní hranu jako veřejně prospěšnou stavbu u ulic Palackého a 9. května. Upozorňovali na nezohlednění plánované lávky pro pěší a na možnou kolizi lávky s přístavištěm. Dále namítli zvýšení chemických a fyzikálních emisí, absenci řešení rozptylových ploch a odstavných a parkovacích stání, neprokázání doby provozování přístaviště a zpochybnili závěry týkající se kamerového systému, umístění mimo aktivní záplavovou zónu a existence veřejného zájmu na realizování záměru.

22. Žalobce b) podal proti oběma rozhodnutím stavebního úřadu také samostatné odvolání, v němž vyjádřil nesouhlas s udělením výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Namítl, že nebyla vypracována hluková studie, záměr zasáhne do pohody bydlení, kořenového systému stromů, absentuje dopravní infrastruktura (chybí místo pro parkování, příjezdová komunikace je ve špatném stavu). Stavební úřad se nevypořádal s námitkou chemických imisí a zásahu do významného krajinného prvku.

23. Žalovaný v rámci odvolacích řízení požádal nadřízené orgány dotčených orgánů podle § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „správní řád“), o potvrzení nebo změnu závazných stanovisek. Opatřením ze dne 14. 12. 2016 žalovaný seznámil účastníky řízení s doplněním odvolacích řízení o revizní závazná stanoviska a podle § 36 odst. 3 správního řádu jim stanovil lhůtu 15 dnů ode dne doručení opatření k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí. Žalobce a) dne 14. 1. 2017 zaslal žalovanému podání obsahující sdělení o pochybnostech o oprávnění Ing. V. P. k vypracování podkladů k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby.

24. Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 13. 2. 2017 podaná odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby „Přístaviště Neratovice – Lobkovice, doprovodné stavby“. Stavba veřejného WC je pozemní stavbou, dokumentace pro územní rozhodnutí je opatřena vlastnoručním podpisem a otiskem razítka autorizované osoby Ing. V. P. v souladu s § 13 odst. 3 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále jen „zákon č. 360/1992 Sb.“). Průvodní zpráva v části A.1.3. obsahuje údaje o projektantovi včetně dalších oprávněných osob, ze kterých jednoznačně vyplývá, že dokumentace byla zpracována oprávněnou osobou. Námitky týkající se hluku z piknikového posezení jsou nedůvodné, protože tato stavba není územním rozhodnutím umisťována. K odvolacím námitkám týkajícím se nesouladu stavby s územním plánem uvedl, že se stavební úřad touto problematikou dostatečně zabýval a záměr správně posoudil. Další výtky se pak podle žalovaného týkaly umístění přístaviště a nikoli umístění doprovodných staveb.

25. Také napadeným rozhodnutím ze dne 14. 2. 2017 žalovaný odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby „Přístaviště Neratovice – Lobkovice“. Kromě argumentace uvedené v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2017 uvedl, že podle sdělení orgánu ochrany přírody žádná výjimka podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny udělena nebyla. Záměr nepředstavuje pro vyjmenované zvláště chráněné živočichy žádný škodlivý zásah do jejich ochranných podmínek. Při posuzování včasnosti námitek postupoval stavební úřad správně. Žalovaný se plně ztotožnil s potvrzujícím stanoviskem Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 11. 2016. Záměr je malou stavbou, u které se nepředpokládá žádný výrazný nárůst hluku a automobilové dopravy, protože lodě do lokality budou připlouvat a odplouvat a nebudou dopravovány do přístaviště z břehu řeky. U přístaviště není navrženo žádné tábořiště, kemp nebo prodej občerstvení. Nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (dále jen „nařízení o ochraně zdraví“), není stanoven hygienický limit. Záměr nepředpokládá navýšení dopravy v daném území. Technická norma neobsahuje požadovaný počet parkovacích míst pro přístaviště. K nesouladu stavebního záměru s územním plánem (po změně č. 10) žalovaný uvedl, že stavební úřad své úvahy k této otázce dostatečně zdůvodnil. Stavba je umístěna na pozemcích, které se nacházejí ve funkčních plochách VZ (mimolesní veřejně přístupná zeleň) a W (vodní toky a plochy), a to v nezastavěném území. Stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí, lze v nezastavěném území umisťovat, pokud je územně plánovací dokumentace nevylučuje, což územní plán sídelního útvaru Neratovice nečiní. Stavba je v souladu s charakterem území, neboť územní plán předpokládá umístění přístavní hrany „ul. Palackého – 9. května“. Pojem přístavní hrana stavební úřad také správně vyložil. Umístění záměru nemůže být v rozporu s veřejně prospěšnou stavbou č. 19 (lávka pro pěší a cyklisty přes Labe), neboť ta musí respektovat podjezdnou výšku mostů nad vodní cestou, plavební dráhu a též generel splavení pro třídu Vb. Záměr představuje zařízení pro krátkodobé stání malých rekreačních plavidel a osobních lodí. Nejedná se tedy o přístav ve smyslu zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vnitrozemské plavbě“), neboť jako přístav jsou označována zařízení sloužící k dlouhodobému kotvení plavidel vyžadující zřízení přístavního bazénu a související infrastruktury na břehu. Krátkodobým stáním je míněna doba nutná k nástupu a výstupu osob, nikoli dlouhodobé kotvení. Argumentace, že stavba je umisťována ve veřejném zájmu, není v rozhodnutí o umístění stavby použita, přestože umístění přístavní hrany je uvedeno v územně plánovací dokumentaci jako veřejně prospěšná stavba pod číslem 35. Pokud s tímto využitím žalobci nesouhlasí, měli tuto námitku uplatnit v průběhu pořizování a projednávání územního plánu. Využití lobkovické louky se nemění. Bude nadále využívána k rekreaci pro širokou veřejnost. Předcházející řízení před soudem a zrušující rozsudek NSS 26. Soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2020, č. j. 45 A 52/2017-164, napadená rozhodnutí žalovaného zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soudu nebylo zřejmé, na základě jakých úvah správní orgány dospěly k dílčímu závěru, že pozemky dotčené stavebním záměrem spadají do nezastavěného území, neboť ve svých rozhodnutích na žádný konkrétní podklad neodkázaly. Již z tohoto důvodu měl proto soud napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. I kdyby pozemek p. č. X spadal do nezastavěného území a umístění staveb na něj mělo být posuzováno podle pravidel vymezených v § 18 odst. 5 stavebního zákona, bylo nutno hodnotit soulad umisťované stavby s charakterem dotčeného nezastavěného území a vycházet ze skladby funkčních ploch a z cílů a úkolů územního plánování. Soud správním orgánům vytkl, že se vůbec nezabývaly tím, jaké funkční plochy jsou v dané části nezastavěného území vymezeny, neboť právě funkční určení ploch vytváří charakter území. Správní orgány se nijak nevypořádaly s tím, že v územním plánu je sice vyznačena veřejně prospěšná stavba přístavní hrany, ovšem neodpovídá jí žádná plocha, v níž by bylo možno takovou veřejně prospěšnou stavbu realizovat. Vymezení veřejně prospěšné stavby v územně plánovací dokumentaci je základním předpokladem pro omezení či odnětí vlastnického práva k pozemkům, ovšem tento krok nevytváří předpoklady pro umístění takové stavby do území. Žalovaný se podle soudu v tomto ohledu dostatečně nevěnoval otázce, zda územní plán sídelního útvaru vytváří v dostatečné podobě podmínky pro to, aby daná část území sloužila účelům vodní dopravy. Správní orgány pak zcela rezignovaly na další úvahu, která musí být součástí závěru o aplikaci § 18 odst. 5 stavebního zákona, a sice porovnání zájmu na zastavění nezastavěného území a zájmu na jeho ochraně.

27. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 9 As 83/2020-73, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.

28. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že hranice zastavěného území byly vymezeny ve výkresu č. 9 územního plánu z roku 1998. Z něj je zřejmé, že všechny tři pozemky, kterých se dotýkají umisťované záměry (tedy pozemky p. č. X, X a X, všechny v katastrálním území Lobkovice), leží mimo hranici zastavěného i zastavitelného území. Skutečnost, že zastavěné území bylo vymezeno ve výkresu č. 9 a nikoli v hlavním výkresu, nezpůsobuje podle NSS neplatnost takového vymezení. Obdobně je hranice zastavěného území u pozemků dotčených umisťovanými záměry zakreslena ve změně č. 10 územního plánu. Byť změnou č. 10 nedošlo k uzpůsobení zastavěného území novým právním poměrům a k zanesení hranic zastavěného území do hlavního výkresu územního plánu, nevedlo toto pochybení automaticky k úplnému zneplatnění vymezení zastavěného území podle územního plánu z roku 1998.

29. Není sporné, že posuzované záměry nejsou výslovně vyloučeny územně plánovací dokumentací. Sporná podle Nejvyššího správního soudu zůstává podmínka souladu záměrů s charakterem nezastavěného území. Na rozdíl od krajského soudu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se žalovaný v rozhodnutí ze dne 14. 2. 2017 charakterem území zabýval. Zmínil funkční vymezení všech tří pozemků a na str. 10 dovodil, že využití lobkovické louky se nemění, neboť bude i nadále využívána k rekreaci pro širokou veřejnost, což je v souladu s územním plánem a vymezením mimolesní veřejně přístupné zeleně. Krajský soud by podle Nejvyššího správního soudu měl s odkazem na vzájemnou provázanost obou rozhodnutí dále zvážit, zda lze označit za nepřezkoumatelné rozhodnutí ze dne 13. 2. 2017.

30. V obou případech (schválení záměru přístaviště i doprovodných staveb) se správní orgány zabývaly souladem záměru s územně plánovací dokumentací. Okolnost, že umisťovaný záměr není ve funkčním vymezení plochy uvedený mezi hlavním či přípustným využitím v územním plánu, sama o sobě nezakládá rozpor záměru s charakterem území. Podání účastníků řízení po rozhodnutí NSS 31. Po vrácení věci krajskému soudu žalobci a) a b) v podání ze dne 29. 10. 2020 předložili listinné důkazy k prokázání uplatněných žalobních námitek. Podle grafické části územního plánu je přístavní hrana umístěna výhradně na pozemku p. č. X (koryto vodního toku) a nikoli na pozemcích p. č. X a X, délka přístavní hrany je podle územního plánu cca 10 až 14 m. Žalobci a) a b) setrvávají na svém tvrzení, že veřejně prospěšná stavba „35. Přístavní hrana při ul. Palackého“ podle územního plánu je zcela jiným objektem než plánové „přístaviště“ podle územních rozhodnutí. Plocha pro umístění přístaviště je v grafické části územního plánu značena jako VZ – veřejná zeleň. Územní plán počítá s umístěním přístavní hrany pouze do plochy W (koryto vodního toku). Podmínky podle § 67 odst. 1 vodního zákona pro umístění stavby do záplavové zóny nebyly naplněny, neboť se nejedná o nezbytnou stavbu dopravní a technické infrastruktury.

32. Žalovaný ve vyjádření ze dne 23. 11. 2020 uvedl, že od výkresů územního plánování zhotovených v měřítku 1:5000 nelze očekávat přesné umístění stavby ani její rozsah. Správní orgány v rozhodnutích uvedly, co rozumí pod pojmem přístavní hrana. Pro stavby tak minimálního rozsahu se z důvodu přehlednosti územního plánu funkční plochy nevymezují. Tvrzení, že stání lodí pod mosty je zakázáno, nemá oporu v právních předpisech. Stavba přístaviště je podle územně plánovací dokumentace veřejně prospěšnou stavbou pro dopravní infrastrukturu. Na pozemcích p. č. X a X jsou umístěny pouze doprovodné objekty. Doprovodné stavby jsou zcela běžnou součástí veřejně přístupné zeleně a nemohou narušit charakter území nábřeží Labe. Splnění procesních podmínek 33. Soud ověřil, že žaloby byly podány včas, osobami k tomu oprávněnými [k aktivní procesní legitimaci žalobce b) podrobněji níže] a že splňují všechny formální požadavky kladené na ně zákonem. Jde tedy o žaloby projednatelné. Při přezkumu napadených rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadená rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

34. Soud o žalobách rozhodl bez jednání, neboť pro takový postup byly dány zákonem předpokládané důvody (§ 76 odst. 1 s. ř. s.); ostatně všichni účastníci vyjádřili s tímto postupem souhlas, ať již výslovně, nebo implicite, neboť na výzvu soudu ze dne 6. 11. 2020 nesdělili, že s rozhodnutím soudu bez jednání nesouhlasí. Jednání přitom nebylo třeba nařizovat ani za účelem dokazování, neboť seznámení se s obsahem správního spisu dle konstantní judikatury nevyžaduje provádění dokazování (např. rozsudky NSS ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015-56, nebo ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Listiny, které navrhovatelé navrhli jako důkaz k řešenému žalobnímu bodu, byly buď součástí soudem vyžádaného spisového materiálu, případně šlo o důkazy, jejichž provedení by bylo pro posouzení žalob nadbytečné.

35. Soud se při zkoumání podmínek řízení zaměřil na otázku, zda je žalobce b) jako tzv. environmentální spolek aktivně procesně legitimován k podání žaloby podle § 65 odst. 1, popř. alespoň odst. 2 s. ř. s. Žalobce b) ke své aktivní procesní legitimaci pouze uvedl, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho veřejných subjektivních práv.

36. Nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, vymezil základní podmínky, za kterých se spolek může domáhat svých práv dle § 65 odst. 1 s. ř. s. Předně musí spolek tvrdit, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých subjektivních právech (jedná se typicky o práva a právem chráněné zájmy související s ochranou přírody a krajiny). Pro posouzení takového dotčení je podstatným kritériem vztah spolku k lokalitě, ve které je uskutečňován daný záměr, jakož i to, zda daný záměr může mít dopad na cíle, na něž se spolek zaměřuje. V praxi soudy dovozují splnění těchto podmínek z tvrzení samotného spolku, z údajů dostupných ve veřejném rejstříku, výroční zprávy či statusu spolku, ale i ze skutečností jim známých z úřední povinnosti, tedy že se konkrétní spolek opakovaně účastní soudních a správních řízení ve věcech ochrany přírody a krajiny (viz rozsudky NSS ze dne 31. 1. 2019, č. j. 2 As 250/2018-68, či ze dne 19. 9. 2019, č. j. 9 As 310/2017-164).

37. Posouzení aktivní procesní legitimace je tedy procesní otázkou, kterou soud může v rámci ověření předpokladů pro věcné projednání žaloby posoudit nezávisle na tvrzeních žalobce, a to například na základě informací plynoucích ze správního spisu nebo zjistitelných z veřejně dostupných rejstříků. Spolky by jistě měly ve vlastním zájmu uvádět v žalobě důvody, pro které jsou aktivně legitimovány k podání žaloby, jinak se vystavují riziku, že soud některé podstatné skutečnosti sám nezjistí a jejich žalobu odmítne. Samotná skutečnost, že spolek v žalobě ke své aktivní legitimaci ničeho neuvede, však důvodem pro odmítnutí žaloby není (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 9. 2019, č. j. 54 A 14/2019-363).

38. Pokud spolek nemůže tvrdit dotčení na své právní sféře, ovšem uplatňoval ve správním řízení jistý zákonem chráněný zájem, vystupuje z pozice tzv. zájemníka podle § 65 odst. 2 s. ř. s. a je v soudním řízení oprávněn namítat toliko porušení svých procesních práv (viz rozsudek NSS č. j. 9 As 310/2017-164).

39. V nynější věci je nepochybné, že žalobce b) je oprávněn podat proti napadeným rozhodnutím žalobu a uplatňovat minimálně námitky procesněprávního charakteru, neboť byl účastníkem územních řízení (legitimace dle § 65 odst. 2 s. ř. s.). K účastenství se přihlásil podáním doručeným stavebnímu úřadu dne 10. 8. 2015, tj. v zákonné lhůtě osmi dnů od oznámení zahájení územních řízení dne 4. 8. 2015, a měl tak postavení účastníka podle speciální úpravy § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, se kterou počítal též stavební zákon v § 85 odst. 2 písm. c).

40. Rozdíl mezi legitimací spolku dle § 65 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. tkví v tom, zda je oprávněn vznášet v soudním řízení též námitky hmotněprávního charakteru, respektive v jakém rozsahu. Vzhledem k tomu, že žalobní legitimace je odvozena od dotčení právní sféry (respektive od tvrzení o takovém dotčení), přípustné mohou být pouze takové žalobní body, které spadají do tohoto rámce. Vždy je třeba zkoumat, zda má tvrzený zásah důsledky pro dosahování cílů, na něž se spolek zaměřuje. U ekologických spolků to znamená (alespoň nepřímý) vztah k ochraně přírody a krajiny, tedy k jedné ze složek životního prostředí podle § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny (volně žijící živočichové, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, ekologické systémy a krajinné celky, jakož i vzhled a přístupnost krajiny), či týkající se jednoho z prostředků, jimiž je ochrana přírody a krajiny zajišťována podle § 2 odst. 2 téhož zákona. Dotčení hmotněprávní sféry spolku neznamená, že by byl spolek oprávněn uplatňovat jakékoliv žalobní body vybočující z výše vymezeného rámce. Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu totiž není koncipováno jako actio popularis (žaloba ve veřejném zájmu), zvláštní žalobní legitimace k ochraně veřejného zájmu svědčí pouze vybraným subjektům (viz § 66 s. ř. s.), mezi něž spolky nepatří. Jejich přístup k soudní ochraně tedy nemůže být neomezený (viz rozsudek NSS č. j. 9 As 310/2017-164).

41. Ze spolkového rejstříku, dostupného na https://or.justice.cz, soud zjistil, že žalobce b) vznikl dne 18. 8. 1997, do rejstříku byl zapsán dne 1. 1. 2014 a jeho účelem je ochrana přírody a krajiny. Žalobce b) má sídlo ve městě Neratovice, kde byly umístěny obě stavby, o něž v tomto soudním řízení jde. Soud tedy nemá pochybnosti o tom, že žalobce b) má dostatečný místní vztah k dotčené lokalitě a že se jedná o zavedený spolek (o tom svědčí skutečnost, že podal stavebnímu úřadu žádost dle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, v důsledku čehož byl stavebním úřadem adresně vyrozuměn o zahájení územních řízení). Je tedy aktivně procesně legitimován podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Posouzení žalobních bodů soudem 42. Soud se před vypořádáním žalobních bodů samých zabýval otázkou rozsahu věcné legitimace žalobců v soudním řízení.

43. Tuto otázku je třeba analyzovat ve spojení s jejich účastenstvím v územním řízení. Co se týče žalobců a) a c), je v územním řízení věcná legitimace vlastníků sousedních nemovitých věcí založena dotčením jejich vlastnického, resp. jiného věcného práva k těmto sousedním nemovitým věcem. Tato skutečnost jim ostatně zakládá účastenství v územním řízení [§ 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona]. Tím je předurčen rozsah námitek, které jsou vlastníci sousedních nemovitých věcí oprávněni uplatnit v územním řízení (§ 89 odst. 4 věta druhá a čtvrtá ve spojení s odst. 3 částí věty za středníkem stavebního zákona). Ve stejném rozsahu pak náleží vlastníkům sousedních nemovitých věcí jakožto žalobcům aktivní věcná legitimace v soudním řízení. Vlastníci sousedních nemovitých věcí jsou proto oprávněni napadnout územní rozhodnutí pouze takovými námitkami, které souvisejí s ochranou jejich vlastnického (popř. jiného věcného) práva k nemovitým věcem. Naopak jim nepřísluší námitky, jejichž prostřednictvím by se dovolávali ochrany práv třetích osob, popř. respektování veřejného zájmu, aniž by tento aspekt jakkoliv přímo souvisel s ochranou jejich vlastnického práva (typicky skrze institut soukromoprávních námitek, např. v rámci kategorie pohody bydlení, resp. kvality prostředí). Pokud by se soud věcně zabýval námitkami žalobců, které nesouvisejí s ochranou jejich vlastnického práva k nemovitým věcem, dostal by žalobce z pozice osoby namítající zkrácení svého veřejného subjektivního práva do pozice dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů. Takové postavení ovšem žalobcům coby soukromým fyzickým osobám v dané věci nenáleží; nelze jim tedy přiznat postavení garantů zákonnosti rozhodování správních orgánů a ani subjektů oprávněných podat žalobu ve veřejném zájmu (§ 66 s. ř. s.). Věcná legitimace žalobců je tedy omezena na ty námitky, které se týkají umožnění účinné ochrany vlastnického práva (viz rozsudek NSS ze dne 16. 8. 2017, č. j. 7 As 114/201-92).

44. Co se týče aktivní věcné legitimace žalobce b), podle judikatury se environmentální spolky, jimž svědčí aktivní procesní legitimace podle § 65 odst. 1 s. ř. s., mohou domáhat ochrany pouze takových svých procesních a hmotných práv, které jsou spjaty s jejich předmětem činnosti (účelem spolku) a mají dopad na dosahování jejich cílů (viz rozsudek NSS č. j. 9 As 310/2017- 164). Tím je v případě žalobce b) ochrana přírody a krajiny. Znamená to tedy, že žalobce b) je oprávněn v řízení před soudem vznášet pouze námitky týkající se alespoň nepřímo ochrany přírody a krajiny, tedy ochrany jedné ze složek životního prostředí vymezené v § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, či jednoho z prostředků, jimiž je ochrana přírody a krajiny zajišťována (§ 2 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny). V případě každého žalobního bodu žalobce b) tak soud musí zvažovat, zda alespoň nepřímo souvisí se zájmy na ochraně přírody a krajiny (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2018, č. j. 2 As 328/2016-96).

45. Soud považuje za významné zdůraznit, že věcná legitimace každého ze žalobců v tomto řízení je nerozlučně spjata s okruhem námitek, které byli oprávněni uplatňovat v územním řízení (k tomu viz § 89 odst. 3 a 4 stavebního zákona, srov. rozsudky NSS ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 82/2013-56, a ze dne 7. 3. 2018, č. j. 6 As 419/2017- 28). Věcná legitimace žalobců a) a c) je omezena na ty námitky, které se týkají umožnění účinné ochrany vlastnického práva. V případě žalobce b) jde o námitky týkající se ochrany přírody a krajiny. Z pohledu námitek týkajících se ochrany vlastnického práva je třeba rozlišovat námitky poukazující na skutečnosti, jimiž se musí stavební úřad zabývat z úřední povinnosti i bez námitek kteréhokoliv účastníka [viz hlediska uvedená v § 90 písm. a) až e) stavebního zákona, s výjimkou hlediska ochrany práv a právem chráněných zájmů účastníků], a námitky poukazující na skutečnosti, jimiž se stavební úřad zabývá pouze tehdy, jestliže se jich dovolává některý z účastníků [hledisko ochrany práv a právem chráněných zájmů účastníků ve smyslu § 90 písm. e) stavebního zákona; typicky se jedná o soukromoprávní námitky nepřiměřenosti imisí]. S tímto rozlišováním souvisí aplikace § 89 odst. 1 věty první stavebního zákona, podle níž se nepřihlíží k námitkám, které byly uplatněny po uplynutí lhůty k podání námitek. Uplatní-li účastník po uplynutí lhůty pro podání námitek námitku, kterou poukáže na okolnost, kterou je stavební úřad povinen posuzovat z úřední povinnosti, je třeba se vypořádat s argumentací účastníka. Pokud však účastník po uplynutí lhůty pro podání námitek uplatní námitku týkající se skutečností, jimiž se stavební úřad zabývá pouze k námitce účastníka, jde o námitku opožděnou, ke které stavební úřad nepřihlédne. To se promítá též do soudního řízení, v němž nemůže žalobce uplatňovat žalobní bod týkající se soukromoprávních námitek, pokud mu neodpovídá včasná námitka uplatněná v řízení před stavebním úřadem. Soulad záměru s územně plánovací dokumentací 46. Prvním okruhem žalobních námitek žalobci zpochybňují soulad umisťovaných záměrů s územně plánovací dokumentací.

47. Podle § 90 písm. a) stavebního zákona stavební úřad v územním řízení posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací. Podle § 92 odst. 2 téhož zákona, není-li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90 nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne. Soulad záměru s územně plánovací dokumentací, mezi niž patří i územní plán, musí stavební úřad ověřovat po celou dobu řízení, přičemž rozhodným je stav územně plánovací dokumentace ke dni vydání územního rozhodnutí (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2006, č. j. 30 Ca 24/2005-36, č. 904/2006 Sb. NSS). Územní rozhodnutí tedy osvědčuje, že navržený záměr je v souladu mimo jiné i s územně plánovací dokumentací, a podmínkami obsaženými v územním rozhodnutí tento soulad zajišťuje (rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 107/2012-139, č. 2742/2013 Sb. NSS).

48. Stavební úřad posuzoval soulad stavebních záměrů osob zúčastněných na řízení 1) a 8) s územním plánem sídelního útvaru Neratovice (dle právního stavu po změně č. 10). Dospěl k závěru, že stavby jsou umisťovány do funkčních ploch mimolesní veřejně přístupné zeleně, silnice, místní a účelové komunikace a vodní plochy, a to v nezastavěném území. V návaznosti na to stavební úřad uvedl, že přípustnost umístění staveb vyplývá z § 18 odst. 5 stavebního zákona, jenž vymezuje stavby, zařízení a jiná opatření, které lze provést v nezastavěném území. Konkrétně v dané věci jde o případ staveb, zařízení a opatření pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu a dále o stavby, zařízení a opatření, které zlepší podmínky využití nezastavěného území pro účely rekreace a cestovního ruchu. Platný územní plán sídelního útvaru Neratovice výslovně nevylučuje realizaci těchto staveb v nezastavěném území. Stavby jsou přitom v souladu s charakterem daného území, neboť územní plán do něho umísťuje veřejně prospěšnou stavbu přístavní hrany, což je hranice mezi suchozemskou a vodní částí přístavu či přístaviště, kde obecně dochází k překládce zboží či výstupu a nástupu osob. Žalovaný se v obou napadených rozhodnutích ztotožnil s posouzením této otázky ze strany stavebního úřadu. V napadeném rozhodnutí ze dne 14. 2. 2017 žalovaný poukázal ve vztahu k závěru, že stavba odpovídá charakteru nezastavěného území, na to, že ve výkresu č. 3 územního plánu sídelního útvaru Neratovice je v daném místě zakresleno přístaviště osobní lodní dopravy.

49. V posuzované věci je podstatné, že dotčený záměr byl umístěn na základě § 18 odst. 5 stavebního zákona, podle nějž lze v nezastavěném území v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra. Uvedené stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace výslovně nevylučuje.

50. Žalobci zpochybňují, že byly naplněny podmínky pro umístění záměru podle posledně citovaného ustanovení stavebního zákona. Žalobci v prvé řadě namítají, že záměr je umisťován v zastavěném a nikoli nezastavěném území.

51. Při posouzení tohoto žalobního bodu je soud vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku. V něm Nejvyšší správní soud dovodil, že všechny tři stavbou dotčené pozemky se podle územního plánu z roku 1998 i změny č. 10 nachází skutečně v nezastavěném území. Hranice zastavěného území byly vymezeny ve výkresu č. 9 územního plánu s názvem „Veřejně prospěšné stavby, zastavitelnost území“. Podle legendy v tomto výkresu je hranice současně zastavěného území označena modrou přerušovanou čárou a hranice zastavitelného území žlutou přerušovanou čárou. Z tohoto výkresu je zřejmé, že modrá přerušovaná čára vede na východní části obce nejprve samotná a následně se na křižovatce ulic K Zámku a Palackého na východní straně obce spojuje se žlutou čárou označující zastavitelnost území. Společná modro-žlutá čára pak ohraničuje zastavěnost a zastavitelnost území směrem k Labi a podél něj. Je zřejmé, že všechny tři pozemky, kterých se dotýkají umisťované záměry (tedy pozemky p. č. X, X a X, všechny v katastrálním území X), jsou vně této linie, tedy mimo hranici zastavěného i zastavitelného území. Obdobně je hranice zastavěného území u pozemků dotčených umisťovanými záměry zakreslena ve změně č. 10 schválené dne 23. 10. 2013 a účinné od 29. 11. 2013, a to na str. 27 (legenda) a 28 (výkres) u základního členění území a str. 33 (legenda) a 34 (výkres), z nichž je zřejmé, že se hranice zastavěného území nezměnila.

52. Námitka, podle které je záměr umisťován v zastavěném území, tedy není důvodná.

53. Žalobci dále namítají, že územní plán je neurčitý, neboť nevymezuje, co se má rozumět pod pojmem „přístavní hrana“, a nestanoví, kde přesně v ulici Palackého má být přístavní hrana umístěna. Územní rozhodnutí tak nemohla z této části územního plánu vycházet.

54. Soud připomíná, že podle § 43 odst. 1 stavebního zákona územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (urbanistická koncepce), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy a plochy vymezené ke změně stávající zástavby, k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území (plocha přestavby), pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření, pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů. Územní plán v souvislostech a podrobnostech území obce zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánovaní v souladu se zásadami územního rozvoje kraje a s politikou územního rozvoje. Územní plán ani vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území nesmí obsahovat podrobnosti náležící svým obsahem regulačnímu plánu nebo územním rozhodnutím (§ 43 odst. 3 stavebního zákona).

55. Podle § 79 odst. 1 stavebního zákona územní rozhodnutí vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu.

56. Úkolem územního plánu tedy obecně není přesně určit, kde budou umístěny konkrétní stavby vymezeného druhu, ani stanovit jejich konkrétní vzhled, rozměry apod. Zjednodušeně řečeno, územní plán má stanovit jakási obecná „pravidla hry“ pro umisťování budoucích záměrů v řešeném území. To, jak konkrétně tato „hra“ bude probíhat, však stanoví navazující správní akty (regulační plán, územní rozhodnutí a stavební povolení). Nelze si nevšimnout, že § 43 odst. 1 stavebního zákona předpokládá, že stavební zákon stanoví plochy vymezené pro veřejně prospěšné stavby – nepočítá tedy přímo s vymezením samotných veřejně prospěšných staveb. Je nicméně logické, že pro vymezení těchto ploch je nutno nejprve určit, které veřejně prospěšné stavby a zařízení mají být umístěny. Jejich definování je však nezbytné nikoli z hlediska stanovení jejich konečné podoby a umístění uvnitř dané funkční plochy, ale pro možnost odnětí nebo omezení vlastnického práva v souvislosti s jejich realizací [srov. kap. I odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti]. Jinak řečeno, i kdyby určitá stavba nebyla v územním plánu vymezena jako veřejně prospěšná, nebrání to obecně její realizaci (za splnění dalších podmínek stanovených stavebním zákonem) – důsledkem této skutečnosti by byla „pouze“ nemožnost odejmout či omezit vlastnické právo za účelem její realizace.

57. Ze shora uvedených důvodů proto nemohou být důvodné žalobní námitky, podle kterých bylo vymezení přístavní hrany v územním plánu nekonkrétní, obecné a nespecifikovalo, kde a v jaké podobě má být přesně tato přístavní hrana umístěna. To totiž nebylo úkolem územního plánu, ale až územního rozhodnutí. Právě v územním řízení bylo povinností stavebního úřadu zabývat se otázkou, zda navrhovaná podoba a umístění záměru není v kolizi s územním plánem, tedy zda územně plánovací dokumentace umístění záměru v dané funkční ploše umožňuje, což bylo v posuzované věci naplněno.

58. Přístaviště a doprovodné stavby byly umístěny ve funkčních plochách vodní toky a plochy a mimolesní veřejně přístupná zeleň. Územní plán sídelního útvaru Neratovice (ve znění po změně č. 10) v čl. 7.1 řeší funkční regulaci v „plánu funkčního využití ploch“. Pro celé řešené území stanoví územní plán tyto nepřípustné funkce a jevy – skladování toxického odpadu (vyjma areálu Spolany), velké zdroje plynných a prašných emisí, výroby a technologie znečišťující povrchové a spodní vody. Z hlediska funkčního využití územní plán rozděluje plochy na polyfunkční a monofunkční. Do posledně jmenované skupiny spadají též plochy VZ – mimolesní veřejně přístupná zeleň a VP – vodní plochy a toky. Funkční využití těchto ploch je podle územního plánu jednoznačně dáno jejich názvem. Malá dětská hřiště a přírodní sportoviště s drobnou architekturou lze umísťovat podle místních podmínek do ploch parkově upravené nebo mimolesní veřejné zeleně. Územní plán stanoví konkrétní nepřípustné činnosti dále pro zastavěné území, zóny s obytnou funkcí, čistě obytná území a u polyfunkčních ploch, tedy nikoli pro plochy VZ a VP.

59. Jak již soud připomněl výše, záměr byl umístěn na základě § 18 odst. 5 stavebního zákona. Podstatná z hlediska souladu umístění záměru s územně plánovací dokumentací tak je skutečnost zdůrazněná též ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to že územní plán umístění záměru v daných plochách výslovně nevylučuje. I kdyby tedy přístavní hrana nebyla v územním plánu zanesena vůbec, nebyla by tato skutečnost sama o sobě důvodem pro nemožnost jejího umístění podle § 18 odst. 5 stavebního zákona. Naopak, při splnění dalších podmínek předpokládaných tímto ustanovením (které podle soudu byly v dané věci naplněny) může být záměr umístěn. Není tedy podstatné, že územní plán pro funkční plochy VZ a VP jako hlavní či přípustné využití nestanoví stavbu přístaviště a doprovodných staveb, podstatné je, že umístění takového záměru nevylučuje. Vymezení funkčních ploch má při úvahách o splnění podmínek § 18 odst. 5 stavebního zákona význam pouze při zvažování souladu umisťovaného záměru s charakterem území (k tomu viz dále), není však nutné, aby funkční vymezení plochy přímo odpovídalo umisťovanému záměru (srov. též rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2018, č. j. 4 As 234/2017-38, č. 3710/2018 Sb. NSS).

60. Umístění záměru nebránila ani žalobci namítaná skutečnost, že územní plán (ani žádný právní předpis) pojem přístavní hrana nedefinuje. Jak vyplývá již ze shora uvedeného, s ohledem na účel, kterému slouží územní plán, není jeho povinnou náležitostí definovat podobu veřejně prospěšné stavby. Až v územním rozhodnutí se může stavební úřad zabývat otázkou, zda navrhovaný záměr lze pod pojem uvedený v územním plánu podřadit, a záměr tak považovat za veřejně prospěšnou stavbu předpokládanou územním plánem se všemi důsledky z toho plynoucími.

61. Stavební úřad ve svých rozhodnutích pojem přístavní hrany vyložil jako „hranici mezi suchozemskou a vodní částí přístavu či přístaviště, kde obecně dochází k překládce zboží či k výstupu a nástupu cestujících“. Soud takový výklad pojmu přístavní hrana na rozdíl od žalobců nepovažuje za nelogický ani za svévolný. Žalobci neuvádí žádnou přesvědčivou argumentaci svědčící jejich tvrzení, podle kterého by měl být pojem přístavní hrana vykládán tak, že se může jednat pouze o úvaziště pro lodě se zpevněným kusem břehu, tedy o betonový blok cca 0,5 m x 0,5 m, v němž je ukotven kužel, o který se loď může uvázat, a nikoli též například o pohyblivé molo pro dvanáct malých plavidel. Úkolem soudu přitom není hledat argumenty svědčící o správnosti žalobních argumentů. Soud je přesvědčen, že správní orgány tento jinde nedefinovaný pojem přezkoumatelně vyložily a řádně aplikovaly na posuzovanou věc.

62. Soudu není zřejmé, kam žalobci směřují při srovnání s přístavní hranou pro manipulaci se surovinami pro Spolanu Neratovice, a.s. Je logické, že přístavní hrana sloužící jako kotviště v průmyslovém areálu a přístavní hrana sloužící k rekreačním účelům v části řeky protékající městem budou mít zcela jistě odlišné funkce i vlastnosti. Nelze tedy tvrdit, že přístavní hrana v areálu Spolany je „předobrazem“ přístavní hrany řešené v nyní souzené věci. Názor žalobců, že přístavní hrana má být součástí břehu a nemá vybíhat do toku řeky, nepodporuje ani samotný územní plán, z jehož grafické části (výkres veřejně prospěšných staveb) vyplývá, že veřejně prospěšná stavba č. 35 má být umístěna nikoli na břehu, ale je zakreslena mimo pevný břeh, tedy v řece.

63. Žalobci dále učinili spornou otázku souladu umisťovaných záměrů s charakterem území, tedy další z podmínek pro umístění záměru podle § 18 odst. 5 stavebního zákona.

64. Při posuzování souladu záměru s charakterem nezastavěného území je třeba vycházet zejména ze skladby funkčních ploch a z cílů a úkolů územního plánování. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 As 234/2017-38, umisťování záměrů uvedených v § 18 odst. 5 stavebního zákona bez toho, aby byly posouzeny a prověřeny v procesu pořizování a vydávání územně plánovací dokumentace, představuje určitou výjimku z jinak přísných předpisů chránících nezastavěné území před zastavěním. Stavební úřad je povinen při rozhodování o umístění takových záměrů postupovat obzvlášť obezřetně a při své úvaze o přípustnosti záměru zohlednit ochranu nezastavěného území a přírodních hodnot, jakož i další cíle a úkoly územního plánování (§ 18 a 19 stavebního zákona). S ohledem na výjimečný charakter umisťování záměrů v nezastavěném území dle § 18 odst. 5 stavebního zákona bez jejich vymezení v územně plánovací dokumentaci je třeba též trvat na tom, aby stavební úřad zvážil, zda umisťovaný záměr je potřebný mj. i z hlediska zájmů sledovaných stavebním zákonem. Zde je tedy nutno vyhodnotit, zda potřeba umístění konkrétního záměru v nezastavěném území navrženým způsobem převáží nad veřejným zájmem na ochraně daného nezastavěného území, popř. zda není možné záměr realizovat jiným způsobem, který by byl k nezastavěnému území a hodnotám území uvedeným v § 18 odst. 4 stavebního zákona šetrnější. V důsledku uplatnění výjimky z ochrany nezastavěného území podle § 18 odst. 5 stavebního zákona by v území neměly začít dominovat plochy, které v něm dosud nedominovaly. Důraz na zachování charakteru nezastavěného území je třeba chápat jako požadavek na minimalizaci negativních vlivů umisťování staveb, zařízení nebo jiných opatření na nezastavěné území (krajinu). Vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu.

65. V nyní posuzované věci je podstatné, že záměr přístavní hrany byl posouzen a prověřen v procesu pořizování a vydávání územně plánovací dokumentace. Výsledkem tohoto procesu bylo zařazení přístavní hrany mezi veřejně prospěšné stavby s předpokládaným umístěním ve funkční ploše VP (vodní plochy a toky). Shora uvedená východiska tak plně dopadají pouze na ty části záměru, které při pořizování územního plánu nebyly posouzeny, resp. které mají být umístěny ve funkční ploše VZ. Jde tedy zejména o doprovodné stavby a část přístavní hrany nacházející se v této funkční ploše.

66. Soud veden závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu konstatuje, že se správní orgány otázkou souladu umisťovaného záměru s charakterem nezastavěného území přezkoumatelným způsobem vypořádaly. Byť se žalovaný k této otázce v napadeném rozhodnutí ze dne 13. 2. 2017 vyjádřil skutečně stručně, považuje soud s ohledem na vzájemnou provázanost a podmíněnost obou rozhodnutí odůvodnění obsažené v rozhodnutí ze dne 14. 2. 2017 z hlediska požadavků na přezkoumatelnost za dostatečné i ve vztahu k posouzení souladu doprovodných staveb s charakterem území. V rozhodnutí ze dne 14. 2. 2017 žalovaný konstatoval, že stavba je umisťována na pozemcích, které se nacházejí ve funkčních plochách mimolesní veřejně přístupné zeleně a vodní toky a plochy. V dotčené lokalitě je podle územního plánu situována veřejně prospěšná stavba č. 35 (přístavní hrana ul. Palackého – 9. května). Dodal, že využití lobkovické louky se nemění, neboť bude i nadále využívána k rekreaci pro širokou veřejnost, což je v souladu s územním plánem a vymezením mimolesní veřejně přístupné zeleně.

67. Soud se ztotožňuje se závěrem správních orgánů o souladu umisťovaného záměru s charakterem území. Soud považuje za podstatné, že umístěním záměru nezačnou v území dominovat plochy, které zde dosud nedominovaly. Naopak, umisťovaný záměr svým účelem odpovídá stávajícímu charakteru využití území jako prostoru pro rekreaci a pro společenské aktivity široké veřejnosti. Ani po umístění záměru se nic nezmění na charakteru funkční plochy jako „veřejně přístupné zeleně“ – zde umístěné doprovodné stavby budou mít pouze doplňkový charakter k současnému stavu. Stejně tak se umístěním přístaviště nic nezmění na způsobu využívání funkční plochy VP jako vodní plochy. Podklady obsažené ve správním spisu nijak nesvědčí o obavách žalobců o nenávratných změnách, či dokonce zničení území lobkovické louky sloužící po staletí veřejnosti k všemožným volnočasovým aktivitám. Žalobci nijak nedokládají, jak by mohl záměr „nutně vést“ k omezení jiných aktivit (cvičení hasičů, rybaření, majáles, oslava dne dětí apod.). K omezení těchto aktivit podle soudu nemůže dojít v důsledku umístění doprovodných staveb (zpevněné cesty, veřejné WC). Naopak - doprovodné stavby mohou vhodně doplnit stávající veřejný prostor o prvky sloužící k užitku všech návštěvníků. Z dokumentace pro vydání územního rozhodnutí vyplývá, že umisťovaný záměr v prostoru lobkovické louky nevyžaduje žádné zásadní stavební zásahy, terénní úpravy apod. Obavy žalobců, že „nikdo neví, jak dlouho je přístav plánován pro provoz ve veřejné podobě“, jsou zcela hypotetické a naopak potvrzují skutečnost zjevnou ze správního spisu, tedy že přístaviště (a to jak molo pro osobní lodní dopravu, tak molo pro malá plavidla i doprovodné stavby) bude sloužit nejširší veřejnosti bez jakéhokoli omezení.

68. Podle citovaného rozsudku č. j. 4 As 234/2017-38 je nutno v případě umístění záměru podle § 18 odst. 5 stavebního zákona, který nebyl posouzen v rámci pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace, vyvažovat veřejný zájem na ochraně nezastavěného území se zájmem na umístění záměru. Jak však vyplývá ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, v projednávané věci s ohledem na vymezenou veřejně prospěšnou stavbu v územním plánu nemusí být tento aspekt zevrubně zkoumán. Tedy již sama skutečnost, že záměr byl v územním plánu vymezen jako veřejně prospěšná stavba, svědčí o převažujícím veřejném zájmu na jeho realizaci. Žalobní argumentace o rozporu umisťovaného záměru s veřejným zájmem je tedy značně oslabena tím, že přístavní hrana byla jako veřejně prospěšná stavba vymezena územním plánem. Veřejný zájem na jejím umístění v dané lokalitě tak již byl prověřován v rámci procesu pořizování územního plánu, v jehož rámci měli žalobci možnost aktivně vystupovat. Opětovné zkoumání existence veřejného zájmu tak v případě tohoto záměru nemá v územním řízení své místo.

69. Byť soud vnímá obavy žalobců a osob zúčastněných na řízení 2) až 7) z nového prvku v jejich sousedství a místními občany oblíbené rekreační lokalitě, přeci jen působí výtky žalobců poněkud nadneseným dojmem. Hovoří-li žalobci o tom, že lobkovická louka přitahuje mnohé návštěvníky a hromadné akce, nelze podle soudu předpokládat, že přibytím posádek maximálně dvanácti malých plavidel (tedy jednotek osob) dojde v daném prostoru k nějaké zásadní změně z hlediska zalidnění a s tím souvisejících imisí a případné skladby volnočasových aktivit zde vykonávaných. Soud nepovažuje za pravděpodobné, že by tito jednotlivci využívající přístaviště zcela „ovládli“ stávající veřejný prostor, jak se obávají žalobci. Soudu pak není zřejmé, z čeho vyplývá tvrzení žalobců, že umístěním záměru by došlo ke znemožnění dosavadního využívání lobkovické louky. Nutno podotknout, že žalobci ve svých podáních uvádí poněkud zavádějící informace o záměru - nepůjde o parkování „desítek motorových jachet“ – přístaviště je navrženo pro zakotvení maximálně dvanácti lodí, přístaviště nebude mít rozměr 85 x 12 m (jde o rozměr lodí, které můžou kotvit u mola pro osobní lodní dopravu), ale rozměr 62,5 m x 2,5 m apod. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007-191, č. 2479/2012 Sb. NSS, změny ve využití území v průběhu času, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou přirozenou součástí vývoje, a to zvláště v urbanizovaných oblastech. Žalobci proto nemají (a ani mít nemohou) veřejné subjektivní právo na to, aby poměry v daném území zůstaly zakonzervovány a nemohly se změnit.

70. Žalobce c) též rozporuje naplnění další z podmínek podle § 18 odst. 5 stavebního zákona, a to že záměr lze podřadit pod pojem stavba pro veřejnou dopravní infrastrukturu.

71. Podle § 2 odst. 1 písm. k) bodu 1 stavebního zákona se veřejnou infrastrukturou rozumí pozemky, stavby, zařízení, a to dopravní infrastruktura, například stavby pozemních komunikací, drah, vodních cest, letišť a s nimi souvisejících zařízení. Podle § 2 odst. 1 písm. l) stavebního zákona se veřejně prospěšnou stavbou rozumí stavba pro veřejnou infrastrukturu určená k rozvoji nebo ochraně území obce, kraje nebo státu, vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci.

72. Stavbu přístaviště a s ní souvisejících zařízení lze s ohledem na shora citovanou úpravu podle soudu jednoznačně podřadit pod pojem veřejné infrastruktury. Nemůže být pochyb o tom, že molo pro malá plavidla a můstek pro osobní lodní dopravu jsou dopravní infrastrukturou, a to zařízením souvisejícím s vodními cestami. Současně se jedná o stavbu veřejně prospěšnou, neboť je určená k rozvoji území obce a takto byla vymezena ve vydané územně plánovací dokumentaci.

73. Namítá-li žalobce c), že záměr je „účelově“ tvořen částí pro osobní lodní dopravu (OLD), která by sama o sobě mohla splňovat podmínky podle § 18 odst. 5 stavebního zákona, a částí, která má „zjevně sloužit výlučně pro individuální rekreaci“, konstatuje k tomu soud, že molo pro malá plavidla skutečně bude sloužit lodím s menší kapacitou než tomu bude v případě můstku pro osobní lodní dopravu, u nějž se předpokládá kotvení větších výletních lodí (soud tento závěr dovozuje z rozměrů lodí, kterým je dle výroku územního rozhodnutí určeno molo a můstek). V tomto smyslu tedy podle soudu lze hovořit ve vztahu k menším plavidlům o „individuální rekreaci“ (v kontrapozici k rekreaci „skupinové“). Z hlediska posouzení dílčích zařízení jako dopravní infrastruktury nicméně podle soudu není podstatné množství lidí, kteří se na konkrétní loď vejdou, ale že obě zařízení jsou určena k využití neomezenému okruhu veřejnosti – nejde tedy o záměr soukromý, ale veřejný, a tedy o veřejnou dopravní infrastrukturu. Ostatně z grafické části územního plánu (právní stav po změně č. 10), výkresu veřejně prospěšných staveb, se podává, že veřejně prospěšná stavba č. 35 je tvořena dvěma dílčími objekty – menším čtvercovým objektem a podlouhlým obdélníkovým objektem, které zjevně odpovídají umístěnému můstku osobní lodní dopravy a molu pro malá plavidla. I z uvedeného důvodu proto nelze podle soudu hovořit o účelovém rozdělení záměru na dvě části, neboť složení veřejně prospěšné stavby č. 35 ze dvou samostatných objektů předpokládá též územní plán.

74. Co se týče poslední námitky související s posouzením souladu záměru s územně plánovací dokumentací, soud přisvědčuje žalobcům, že správní orgány zcela nevypořádaly námitky rozporu umisťovaného záměru s veřejně prospěšnou stavbou označenou v územním plánu pod č. 19 – Lávky pro pěší a cyklisty přes řeku Labe.

75. Stavební úřad i žalovaný sice uvedli, že „umístění stavby Přístaviště Neratovice – Lobkovice nemůže být v rozporu s výše uvedenou veřejně prospěšnou stavbou č. 19, jelikož tato stavba musí respektovat podjezdnou výšku mostů nad vodní cestou, plavební dráhu a též generel splavení pro třídu Vb“. Uvedený závěr se však týká pouze „dynamické“ stránky umisťovaného záměru, tedy toho, zda budou moci plavidla mířící z/do přístaviště pod lávkou proplout. K proplouvání lodí dotčenou oblastí však dochází již nyní a bude k němu v budoucnu docházet i v případě, kdy by k umístění přístaviště v daném místě vůbec nedošlo. Závěr ohledně podjezdné výšky lávky a respektování plavební dráhy a generelu splavení se tak vztahuje k souladnosti lávky samotné s lodním provozem na řece Labi, nikoli ke vzájemnému vztahu (a souladu) lávky s přístavištěm. Správní orgány zcela oslyšely námitku kolize přístaviště s lávkou, podle které je přístaviště umístěno přesně v místech, kde územní plán předpokládá umístění lávky přes řeku. Tato námitka se tak dotýkala „statické“ stránky záměru, tedy otázky, zda stání lodí v přístavišti neznemožní pozdější umístění lávky v místě předpokládaném územním plánem.

76. Žalobcům lze přisvědčit, že stání lodí pod mosty je obecně zakázáno [srov. § 91 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 67/2015 Sb., o pravidlech plavebního provozu (pravidla plavebního provozu)]. V tomto je tedy argumentace žalovaného ve vyjádření k žalobám nesprávná. Z porovnání územního plánu a dokumentace pro vydání územního rozhodnutí soud zjistil, že část záměru – můstek pro osobní lodní dopravu (označen jako objekt PS 02 – můstek OLD) – má být umístěna právě v místech, kde územní plán předpokládá umístění veřejně prospěšné stavby lávky. Stavební úřad se přitom vůbec nezabýval otázkou, zda realizace nyní řešeného záměru neznemožní územním plánem předpokládanou veřejně prospěšnou stavbou, a nedokonale tak ve svém důsledku posoudil otázku souladu záměru s územně plánovací dokumentací.

77. Z tohoto pohledu podle soudu není podstatné, že o umístění lávky pro pěší a cyklisty dosud rozhodnuto nebylo a jak ostatně uvádí žalobci, neexistuje informace o tom, zda se o realizaci lávky přes řeku Labe vůbec uvažuje (starostka města Neratovice uvedla při ústním jednání uskutečněném v rámci územních řízení, že se o vybudování lávky z důvodu její nákladnosti neuvažuje). Podstatné při posuzování podle § 90 písm. a) stavebního zákona totiž je, že územní plán umístění této veřejně prospěšné stavby alespoň předpokládá. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jedním z úkolů územního plánování je koordinace jednotlivých záměrů v území, a to prostřednictvím vymezování ploch a koridorů. V daném případě z grafické části územního plánu bez jakýchkoliv pochybností plyne, kde přesně má být stavba lávky umístěna. Jestliže tedy napadená rozhodnutí umísťují stavby do nezastavěného území, tedy nikoliv v plochách, které by pro ně byly vymezeny v územním plánu, je třeba důsledně dbát na to, aby přesným umístěním staveb v území nebylo ohroženo umístění jiné stavby, pro kterou vytváří územní plán předpoklady. Absence posouzení možné kolize stavby s jinou veřejně prospěšnou stavbou, k níž podle porovnání dokumentace pro územní řízení a grafické části územního plánu, která vymezuje stavbu lávky, reálně v území dochází, tak nutně vede k závěru o nedostatečném posouzení souladu záměru s územně plánovací dokumentací ve smyslu § 90 písm. a) stavebního zákona. Napadená rozhodnutí jsou tedy nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Potvrzení závěru, že stavba přístaviště skutečně koliduje s územím, které je vymezeno pro lávku, by implikovalo potřebu důkladného posouzení, zda i za těchto okolností lze stavbu přístaviště umístit v daném území bez potřeby její úpravy, nebo zda je třeba stavbu přístaviště upravit. Případná úprava může mít mnoho podob, přičemž nelze vyloučit, že může vést ke snížení dimenzí stavby přístaviště či zcela ke změně jejího umístění. To přitom může být ve prospěch ochrany vlastnického práva žalobců a) a c), pokud dojde ke snížení imisí, a ochrany přírody a krajiny ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ve vztahu k této skutečnosti jsou tedy věcně legitimováni všichni žalobci. Přístaviště nebo přístav?

78. Soud nepovažuje za důvodnou námitku nedostatečného posouzení otázky, zda lze záměr považovat za přístaviště či za přístav. Podle žalobců je umisťovaný záměr přístavem, a měl tak podléhat procesu posouzení vlivů na životní prostředí (EIA).

79. Stavební úřad při posuzování této otázky vyšel z vyjádření Ministerstva životního prostředí, odboru posuzování vlivů na životní prostředí a integrované prevence, ze dne 10. 3. 2015, č. j. 15684/ENV/15 (pro jehož změnu neshledalo ministerstvo důvody ani ve vyjádření ze dne 10. 12. 2015, č. j. 84628/ENV/15). Ministerstvo založilo svou argumentaci na definici přístavu obsažené v § 2 písm. g) zákona o vnitrozemské plavbě, podle které se přístavem rozumí soubor pozemků, staveb, zařízení včetně plovoucích zařízení, pozemních komunikací nebo jejich součástí a drah bezprostředně územně a funkčně souvisejících s přilehlou částí vodní cesty a navazujících na ni (dále jen „pozemní část přístavu“) a přístavního bazénu, vodní plochy potřebné pro stání plavidel, nábřežních zdí s vyvazovacím zařízením, případně šikmého břehu a vyvazovacích dalb, které umožňují stání plavidel, nakládku a vykládku věcí, nástup a výstup osob, opravy, údržbu a ochranu plavidel (dále jen „vodní část přístavu“). Podle § 2 písm. h) zákona o vnitrozemské plavbě se přístavištěm rozumí místo určené k stání a obsluze plavidel při nástupu a výstupu osob a vybavené pevným nebo plovoucím přistávacím zařízením.

80. Podle ministerstva jsou jako přístav označována zařízení sloužící k dlouhodobému kotvení plavidel vyžadující zřízení přístavního bazénu a související infrastruktury na břehu. Tímto vybavením disponují i rekreační přístavy, které jsou primárně určeny pro malá plavidla. Ministerstvo shrnulo, že umisťovaný záměr je zařízením pro krátkodobé stání malých rekreačních plavidel a osobních lodí, nejedná se tedy o přístav. Stavba nepředstavuje záměr ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a to i vzhledem ke skutečnosti, že bude vybaven pouze plovoucím molem a plovoucím můstkem pro krátkodobé stání osobních lodí bez nutnosti významnějšího zásahu do vodního toku.

81. Soud považuje provedené hodnocení otázky, zda je umisťovaný záměr přístavištěm, za dostatečné a též věcně správné. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány vycházely z vyjádření Ministerstva životního prostředí ze dne 10. 3. 2015, na kterém ministerstvo setrvalo i po seznámení s námitkami účastníků řízení (viz vyjádření ze dne 10. 12. 2015). Z § 23 odst. 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí plyne, že v případě důvodných pochybností o záměru a o zařazení záměru do příslušné kategorie nebo do příslušného sloupce podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu, popřípadě o rozsahu dotčeného území je rozhodující vyjádření ministerstva. Jestliže ministerstvo vydalo vyjádření, podle nějž záměr nepodléhá posouzení vlivů na životní prostředí, nelze správním orgánům vytýkat, že rozhodly o umístění stavby přístaviště do území, aniž byl vydán závěr zjišťovacího řízení.

82. Ze shora citovaných ustanovení je pro posouzení důvodnosti žalobních námitek podstatné, že jak přístav, tak přístaviště má sloužit ke stání plavidel, přičemž z hlediska zákonných definic je nepodstatné, zda se jedná o stání krátkodobé či dlouhodobé (tuto skutečnost nadbytečně zdůrazňují až správní orgány). Stejně tak oba druhy staveb předpokládají jejich určení k nástupu a výstupu osob. Oběma těmto kritériím umisťovaný záměr vyhovuje. Soud se nicméně ztotožňuje se správními orgány, že povaha záměru lépe odpovídá zákonné definici přístaviště, nikoli přístavu. Hlavním účelem umisťované stavby je totiž vytvořit místo určené ke stání plavidel a jejich obsluze při nástupu a výstupu osob, přičemž tento záměr má být v zásadě vybaven pouze přistávacím zařízením (molem a můstkem). Soud nepominul, že součástí záměru jsou též doprovodné stavby. Je nicméně zjevné, že nejde o stavby, které zákon o vnitrozemské plavbě v § 2 písm. g) spojuje se stavbou přístavu a které by měly tvořit tzv. pozemní část přístavu. Z definice přístavu vyplývá, že jím zákon rozumí rozsáhlejší stavbu, rozdělenou na pozemní a vodní část, která má kromě stání plavidel a nástupu a výstupu osob umožnit též nakládku a vykládku věcí, opravy, údržbu a ochranu plavidel. Ze své podstaty tedy předpokládá stání plavidel, a to nikoli pouze za rekreačním účelem, ale též účelem obchodním, technickým apod. Vždy se bude jednat o komplexní a rozsáhlejší stavbu sestávající z pozemní a vodní části. V případě nyní posuzované přístavní hrany však jde o jednoduchou stavbu (jeden můstek a jedno molo se sklopnými výložníky) postrádající jasné rozlišení na pozemní a vodní část bez všech jejich částí předpokládaných zákonem a sloužící pouze k jedinému, tj. rekreačnímu účelu, a neumožňující vykonávat funkce přístavu (zejména oprava, údržba a ochrana plavidel).

83. Žalobci v rámci své žalobní argumentace opakovaně apelují na nutnost učinit při podřazení záměru pod pojem přístaviště, resp. přístavu, kvalifikovanou úvahu o budoucím časovém rozsahu stání osobních lodí a rekreačních plavidel v přístavišti. Podle žalobců je z hlediska podřazení záměru podstatný právě časový aspekt. S tímto náhledem se však soud neztotožňuje. Jak již soud zdůraznil shora, časový rozsah stání lodí v přístavu či přístavišti není z pohledu zákona pro odlišení těchto dvou druhů staveb podstatný. Jako zásadní se naopak jeví rozsah záměru, jeho součásti a jejich funkční určení. Správní orgány proto nepochybily, pokud se podrobněji otázkou prokázání předpokládané doby stání lodí (resp. prokázání tvrzené krátkodobosti stání) při podřazení záměru pod pojem přístaviště nezabývaly. Otázka krátkodobosti či dlouhodobosti stání, ať již si pod ní lze představit cokoli, je z hlediska podřazení záměru do jedné z těchto dvou kategorií podružná.

84. Soud si nedokáže představit, jakým způsobem by vůbec mělo žalobci požadované učinění „kvalifikované úvahy“ ohledně doby stání lodí v přístavišti probíhat, pokud není znám konkrétní okruh uživatelů tohoto záměru. Pro rozptýlení obav žalobců ohledně nenaplnění předpokladů o krátkodobosti stání lodí v přístavišti soud poukazuje na vyjádření Povodí Labe, státního podniku, ze dne 22. 4. 2015, z nějž mimo jiné vyplývá, že souhlasí s umístěním záměru pouze za splnění podmínek, že vybudované zařízení bude veřejného charakteru, přístavní mola včetně vyvázaných plavidel budou umístěna mimo plavební dráhu a plovoucí můstek OLD bude sloužit pouze ke krátkodobému stání plavidel. Státní plavební správa pak své závazné stanovisko ze dne 26. 3. 2015 podmínila předložením provozního řádu přístaviště a povodňového plánu ke kolaudačnímu řízení. Právě v rámci provozního řádu bude moct být podrobně vymezeno, v jaké době a po jakou dobu bude lodím v přístavišti stání umožněno. Podmínky těchto stanovisek stavební úřad převzal do výroku územního rozhodnutí.

85. Soud zdůrazňuje, že z žádného podkladu založeného ve správním spisu nevyplývá, že záměr předpokládá dlouhodobé stání plavidel se zamýšleným stáním přes noc, jak v rámci svých podání opakovaně tvrdí všichni žalobci. Všechny podklady obsažené ve správním spisu naopak pracují s předpokladem, že přístaviště bude využíváno pro krátkodobé kotvení lodí. Tomu nasvědčuje též skutečnost, že společně s umístěním záměru nebylo řešeno umístění takových doprovodných staveb, které by svědčily o záměru žadatele provozovat přístaviště jako „kemp na vodě“ (restaurace, tábořiště, zařízení pro servis kotvících lodí apod.). Tvrzení žalobců o kotvení lodí přes noc a kempování posádek lodí tak po celou dobu řízení zůstalo ve zcela hypotetické rovině a nebylo ze strany žalobců jakkoli důkazně podloženo. Soud proto nadále vychází ze závěru, že přístaviště je určeno pro krátkodobé stání lodí.

86. Závěrem lze doplnit, že vzhledem k malému rozsahu záměru nelze mít za to, že by neprovedení EIA mělo jakýkoliv dopad na výsledek územních řízení. I kdyby bylo ve věci provedeno zjišťovací řízení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, je značně nepravděpodobné, že by s ohledem na malý rozsah záměru a poměrně jednoduché podmínky v území bylo nařízeno provedení celého procesu EIA zakončeného stanoviskem EIA. Posouzení vlivů obou staveb na životní prostředí bylo třeba provést i v případě, že záměr nepodléhá procesu EIA, jen k tomu dochází přímo v územním řízení, a to na podkladě závazných stanovisek dotčených orgánů. Žalobci ostatně nijak nespecifikovali, jak se mělo neprovedení EIA negativně promítnout do územních rozhodnutí. Námitky zvýšení imisí 87. Žalobci a) a c) namítají, že stavební úřad nesprávně posoudil otázku včasnosti námitek uplatněných v podání ze dne 10. 4. 2016 (doručeném stavebnímu úřadu dne 11. 4. 2016).

88. Soud z obsahu uvedeného podání zjistil, že jej učinil pouze žalobce a), nikoliv též žalobci b) a c). Oproti dosud žalobcem a) uplatněné argumentaci obsahuje námitku týkající se podloží tvořeného buližníkem a nutnosti odstřelu této horniny při umisťování stavby (a s tím souvisejícími hlukovými imisemi).

89. Soud se shoduje se správními orgány, že popsaná námitka byla skutečně uplatněna až po lhůtě podle § 89 odst. 1 stavebního zákona (to ostatně nezpochybňují ani žalobci). Námitku týkající se geologických poměrů v daném území přitom podle soudu nelze vnímat jako rozhojnění dříve (včas) uplatněných námitek „zvýšení fyzikálních a chemických imisí“, jak se snaží dovodit žalobci. Samotné obecné tvrzení o zvyšování imisí totiž námitkou není, resp. jí není do té doby, než je konkretizována prostřednictvím skutkových a právních tvrzení o tom, jaké konkrétní imise a jakým způsobem budou zasahovat do práv účastníků řízení. Konkretizoval-li žalobce a) své tvrzení ohledně imisí v rámci včasných námitek tak, že se jedná o hrozbu nárůstu hladiny hluku v důsledku samotného provozu přístaviště (manévry lodí, hluk způsobený návštěvníky přístaviště, imise z provozu lodí atd.), nelze za takové situace tvrzení o imisích způsobených odstřelem horniny při provádění stavby podle soudu vnímat jako rozhojnění uplatněných námitek, ale jako námitku zcela novou. Žalobci a) přitom nic nebránilo, aby ji vznesl ve lhůtě pro uplatnění námitek (tj. nejpozději při ústním jednání), neboť z dokumentace pro územní rozhodnutí plyne, že v místě stavby lze kromě pískovců očekávat i vysoce rigidní silicity (podmínky pro vrtání nebo beranění štětovnic se mohou místo od místa výrazně lišit v závislosti na typu skalního podloží, které dosud není zmapováno geologickým průzkumem). V případě zastižení silicitů (buližníků) je beranění prakticky nemožné a vrtání velmi obtížné. Pokud si snad žalobce a) teprve po uskutečnění ústního jednání opatřil relevantní informace k silicitům, a tedy uplatnil uvedenou námitku až s časovým odstupem, nemění to nic na tom, že objektivně mu nic nebránilo v tom, aby si je opatřil před ústním jednáním a alespoň rámcově vymezil námitku imisí způsobených užitím trhavin, kterou by posléze mohl rozvíjet.

90. Současně nelze přehlédnout, že byť žalovaný aproboval názor stavebního úřadu ohledně opožděnosti argumentace obsažené v podání ze dne 10. 4. 2016, zabýval se i jejím věcným posouzením (srov. str. 6 rozhodnutí ze dne 14. 2. 2017). Konstatoval, že tato námitka se týká provádění stavby, což není předmětem územního řízení, ale navazujícího stavebního řízení. Toto posouzení žalobci v žalobách nezpochybnili.

91. Zcela nad rámec nutného pak soud doplňuje, že z vyjádření žadatele o územní rozhodnutí k odvolání ze dne 20. 6. 2016 vyplynulo, že realizace navržené stavby se obejde bez nutnosti zarážet ocelově štětovnice do buližníku, aplikace trhacích prací nemá v případě stavby přístaviště žádné opodstatnění. I v případě posouzení uvedené námitky jako včasné by musely správní orgány dospět k závěru o její nedůvodnosti. Polemika žalobců ohledně posouzení včasnosti těchto námitek je tak z hlediska možného zásahu do jejich práv způsobeného nesprávným posouzením této otázky správními orgány zcela bezpředmětná.

92. Co se týče věcného posouzení námitek hlukových imisí, soud zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat otázku splnění veřejnoprávních požadavků na ochranu obyvatel před hlukem, která je v působnosti orgánů ochrany veřejného zdraví, a soukromoprávní rovinu, která má svůj právní základ v § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zatímco první rovinou tohoto problému se musí stavební úřad zabývat z úřední povinnosti, a to v návaznosti na závazné stanovisko dotčeného orgánu [§ 90 písm. e) stavebního zákona], soukromoprávní rovinou problému obtěžování hlukem se stavební úřad zabývá pouze ve vztahu k včasné námitce účastníka řízení, jenž se jejím prostřednictvím domáhá ochrany svého vlastnického práva. Splnění hlukových limitů stanovených právními předpisy na ochranu veřejného zdraví ještě neznamená, že hluk související s užíváním stavby nemůže přesáhnout přiměřenou míru imisí (viz rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2016, č. j. 9 As 68/2016-34). Soukromoprávní námitku nadměrného obtěžování hlukem uplatnil včas pouze žalobce a), žalobce c) ji uplatnil až ve svém odvolání, tedy po marném uplynutí lhůty dle § 89 odst. 2 stavebního zákona. Žalobci b) soukromoprávní námitka nenáleží, neboť jeho účastenství v územním řízení není odvozeno od vlastnického práva k nemovité věci, nýbrž od hájení veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny.

93. Stavební úřad při vypořádání námitek imisí požádal dne 26. 11. 2015 o vyjádření k námitkám k záměru z hlediska zájmů dotčených orgánů chráněných zvláštními předpisy Krajskou hygienickou stanici Středočeského kraje (která ve věci vydala dne 2. 3. 2015 pod č. j. KHSSC 08868/2015 souhlasné závazné stanovisko). Ve vyjádření k uplatněným námitkám ze dne 15. 12. 2015, č. j. KHSSC 56532/2015, krajská hygienická stanice uvedla, že stavba nebude zdrojem nadlimitního hluku, proto nepožadovala zpracování hlukové studie. Dále zdůraznila, že pro vodní dopravu nejsou v platných právních předpisech stanoveny hygienické limity hluku. Předmětem posouzení by tak mohly být pouze velmi krátké časové úseky při připlouvání/odplouvání lodi. Hluková studie dále nebyla vyžadována, neboť využití přístaviště se předpokládá především v letních měsících v denní době, počet stání pro malá plavidla je pouze 12 a předpokládá se krátkodobé stání, u přístaviště není navrženo žádné tábořiště, kemp nebo prodej občerstvení, které by mohly rodinné domy v blízkosti Labe ovlivnit hlukem. Krajská hygienická stanice připomněla, že za hluk se podle účinné právní úpravy nepovažuje zvuk způsobený hlasovým projevem osob. Není znám konkrétní počet připlutí/odplutí plavidel za den. Hluk související s manévry plavidel by se hodnotil jako stacionární zdroj hluku a hodnotící dobou pro denní dobu (06:00 – 22:00 hod.) je 8 souvislých na sebe navazujících nejhlučnějších hodin. Z tohoto pohledu se překročení hygienického limitu podle nařízení o ochraně zdraví, Laeq,8h = 50 dB jeví jako nepravděpodobné. Podle krajské hygienické stanice by hluková studie byla zatížena příliš velkou nejistotou a neposkytovala by relevantní podklad pro další rozhodování. Krajská hygienická stanice vycházela z dokumentace týkající se podobné stavby – Přístaviště Mělník pro krátkodobé a střednědobé stání sportovních a rekreačních plavidel, které je řešeno pro 20 malých plavidel (jde tedy o stavbu většího rozsahu než přístaviště Lobkovice). Z výpočtu pro připlouvání/odplouvání lodí v počtu 38 manévrů za den (tj. 22 pohybů za 8 hodin) jako stacionárního zdroje hluku vyplývá, že ani v bezprostředním okolí přístaviště nebude docházet k překračování hygienického limitu hluku Laeq,8h = 50 dB.

94. Z odůvodnění územních rozhodnutí i napadených rozhodnutí vyplývá, že správní orgány při posouzení námitek dodržení hlukových limitů vycházely z výše rekapitulovaných závěrů orgánu ochrany veřejného zdraví, které podle názoru soudu podávají dostatečnou odpověď na část námitek uplatněných v územním řízení. Soud nemůže žalobcům přisvědčit, že správní orgány vycházely ze zkratkovité úvahy, podle které by snad při neexistenci hlukových limitů nebylo možno předpokládat navýšení hluku v důsledku provozu záměru. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že správní orgány nepředpokládaly navýšení hluku v rámci vodní cesty, protože lodě by daným úsekem projely i bez kotvení v přístavišti. Soud na takové úvaze nespatřuje nic alibistického ani nesmyslného. Nelze současně pominout, že orgán ochrany veřejného zdraví i přes neexistenci hlukových limitů pro vodní dopravu vyjevil podrobnou úvahu ohledně možného navýšení hlukové zátěže v důsledku umístění záměru a důvody, pro které nepožadoval vypracování hlukové studie (srov. výše). Vyšel z pravidel pro posuzování hluku ze stacionárních zdrojů a s ohledem na délku připlouvání/odplouvání lodí a sezónní využití přístaviště dospěl k závěru, že překročení hygienického limitu se jeví jako nepravděpodobné. V neposlední řadě krajská hygienická stanice vycházela ze srovnání s jiným přístavištěm na řece Labi určeným pro 20 malých plavidel (tedy o 8 více než v nyní souzené věci), z nějž dovodila, že nebude docházet k překračování hygienického limitu hluku Laeq,8h = 50 dB. Tyto úvahy, které v odvolacím řízení potvrdilo Ministerstvo zdravotnictví, považuje soud za zcela dostačující pro vypořádání veřejnoprávního aspektu uplatněných odvolacích námitek. Žalobci proti těmto závěrům v žalobě nebrojí žádnou konkrétní argumentací.

95. Pokud krajská hygienická stanice uvedla, že měření hluku lze provést po dokončení stavby, neznamená to nic jiného než potvrzení jejího názoru o příliš velké nejistotě při zpracování hlukové studie (zejména kvůli velmi krátkým úsekům, při kterých by při připlouvání/odplouvání mohlo dojít ke zvýšení hluku), nijak se tím neosvědčuje tvrzení žalobců, že „akustická zátěž blízkých rodinných domů bude do budoucna problém“.

96. Co se týče námitek hlukových imisí způsobených pobytem posádek kotvících lodí v prostoru lobkovické louky, ani ty soud nemá za důvodné. Podle § 30 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), se hlukem rozumí zvuk, který může být škodlivý pro zdraví a jehož imisní hygienický limit stanoví prováděcí právní předpis. Za hluk podle věty první se nepovažuje zvuk působený hlasovým projevem fyzické osoby, nejde-li o součást veřejné produkce hudby v budově. Zákon o ochraně veřejného zdraví vylučuje hlasové projevy osob z předmětu státního zdravotního dozoru, neboť hlasový projev je typickým příkladem tzv. náhodného zdroje hluku, tedy takového hluku, který se mění okamžitě, náhodně a nepředvídatelně, u něhož tak nelze s přijatelnou nejistotou stanovit objektivní, reprodukovatelnou, a tedy přezkoumatelnou hodnotu akustické emise (např. hladinu akustického výkonu) vzhledem k dlouhodobé expozici. Akustické studie jsou v případě náhodných zdrojů hluku bezpředmětné, protože nemají pro účely ochrany veřejného zdraví žádnou vypovídací hodnotu. Správní orgány tedy správně uzavřely, že namítané hlukové imise pocházející od osob pobývajících v území lobkovické louky nelze zohlednit.

97. S ohledem na shora uvedené nemůže být důvodná ani výtka absence protihlukové ochrany. Dospěl-li stavební úřad na podkladě závazného stanoviska a vyjádření krajské hygienické stanice k závěru, že překročení (obecných) hlukových limitů nehrozí, nebylo třeba, aby se zabýval případným umístěním protihlukové ochrany.

98. Pokud jde o vypořádání soukromoprávní roviny námitky obtěžování hlukem, stavební úřad vyšel z vyjádření krajské hygienické stanice, které si v řízení opatřil k námitkám účastníků. Uvedl, že pokud stavba pro rekreaci nepřekračuje hlukové limity a je umístěna ve vzdálenosti 20 až 40 m od nemovitých věcí účastníků, nedojde při dodržení všech norem a předpisů k nepřiměřenému snížení hodnoty bydlení (kvality prostředí). Nemovité věci jsou v této lokalitě odděleny od uličního prostoru, mezujícího stavbu přístaviště a stavby rodinných domů, převážně zděným oplocením výšky přesahující i 2 m, čímž je tato lokalita specifická. Tím jsou vlastníci rodinných domů dostatečně separováni od přístaviště. K významnějšímu dotčení zeleně nedojde. Proti závěru o oddělení rodinných domů od lokality přístaviště zděným plotem se žalobce a) v odvolání ohradil. Žalovaný k tomu uvedl, že tím byly míněny pozemky (nemovitosti) a ne rodinné domy, které také tvoří uliční čáru, což je stavebnímu úřadu známo.

99. Správním orgánům nelze upřít snahu vypořádat se i se soukromoprávní rovinou otázky obtěžování hlukem, přičemž správně v souladu s § 89 odst. 6 stavebního zákona vyšly ze závazného stanoviska krajské hygienické stanice, jejího vyjádření k námitkám a závazného stanoviska Ministerstva zdravotnictví. Z odůvodnění napadených rozhodnutí ani prvostupňových rozhodnutí ovšem nelze zjistit, zda dospěly k závěru, že dojde ke zhoršení hlukové zátěže území a v jakém rozsahu. Z tohoto hlediska je případné dodržení veřejnoprávních limitů pouze orientačním ukazatelem. Nelze odhlížet od toho, že závazná stanoviska jsou opřena o zjištění, že ke zvýšení hluku dojde v době manipulace lodí při připlutí a odplutí, což trvá pouze několik minut, přičemž veřejnoprávní limity jsou založeny na hodnotě hluku zaznamenané během 8 po sobě jdoucích nejhlučnějších hodin. Krajská hygienická stanice tedy nepopřela tezi, že během manipulace lodí dojde k významnému nárůstu hluku, pouze tuto skutečnost nepovažovala za relevantní pro hodnocení dodržení veřejnoprávních limitů, a to z důvodu krátkosti časových úseků, kdy dojde k tomuto zvýšení hluku. Úkolem stavebního úřadu a žalovaného při hodnocení soukromoprávní námitky nicméně bylo posoudit, do jaké míry vzroste v důsledku provozování stavby přístaviště hluk v této klidové rezidenční lokalitě, přičemž je bez jakýchkoliv pochybností, že s provozem přístaviště je nerozlučně spojen nárůst hlukové zátěže v důsledku manipulace lodí [žalobce a) ve svých námitkách tvrdil, že motorové čluny vydávají hluk až 110 dB]. O nedovolené imise ve smyslu § 1013 občanského zákoníku jde tedy, je-li splněna jak podmínka „v míře nepřiměřené místním poměrům“, tak podmínka „podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014). Správní orgány poukázaly na vzdálenost rodinných domů od přístaviště, což podle nich vede k významné redukci obtěžování. Tato obecná úvaha, že se vzrůstající vzdáleností od zdroje hluku klesá intenzita hluku, ovšem není nijak blíže zhodnocena. Soudu není zřejmé, z čeho správní orgány usuzují, že vzdálenost 20 – 40 metrů je dostatečná na to, aby žalobce a) nebyl obtěžován hlukem z provozu přístaviště nad míru přiměřenou poměrům. Správní orgány vůbec nevyjevily své úvahy, pokud jde o otázku, jaká míra obtěžování hlukem je v místě obvyklá, a do jaké míry může být žalobce a) omezován v užívání svých nemovitých věcí. Stavební úřad zmínil, že rodinné domy jsou od okolí izolovány zděným oplocením, což však žalobce a) popřel. Žalovaný uznal, že zděným oplocením jsou odděleny pouze pozemky okolo rodinných domů, samotné rodinné domy nejsou nijak chráněny. Soud vychází z toho, že pozemek žalobce a) je sice směrem k přístavišti oplocen zděným oplocením, ovšem štítová zeď rodinného domu, ve které jsou umístěna okna z obytných místností, není nijak chráněna před hlukem, tedy argument stavebního úřadu je nepřesný. To jen posiluje závěr soudu, že není zřejmé, jaký závěr správní orgány učinily o míře obtěžování žalobce a) v jeho nemovitých věcech hlukem, jenž bude mít původ v běžném užívání stavby přístaviště. Z napadených rozhodnutí sice plyne, že míru obtěžování žalobce a) hlukem mají správní orgány za přiměřenou, ovšem nelze z nich dovodit (ani ve spojení s prvostupňovými rozhodnutími), na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěly a o jaké podklady tyto úvahy opřely. Je přitom zřejmé, že jeden z argumentů stavebního úřadu (izolace zděným oplocením) je nepřesný, což žalovaný sice uznal, ovšem již dále neuvedl, zda tato korekce něco mění na posouzení důvodnosti námitky.

100. Soud nicméně i v kontextu soukromoprávní roviny námitky nadměrného obtěžování hlukem připomíná, že veškerá tvrzení ohledně povahy přístaviště jako „kempu na vodě“ zůstávají zcela v rovině spekulací bez jakékoli opory ve správním spisu. Z ní se totiž podává, že součástí záměru není ani provozování občerstvení, kempu, tábořiště či podobných doprovodných staveb. S umístěním veřejného osvětlení (tři kusy) se počítá pouze u mola pro osobní lodní dopravu. Jak již soud zmínil výše, otázka provozní doby přístaviště a s tím související rušení nočního klidu nemohla být předmětem posouzení v územních řízeních. Předložení provozního řádu stanovila plavební správa ve svém stanovisku jako podmínku kolaudačního řízení. Co se týče námitek souvisejících s piknikovým altánem, je nutno připomenout, že tato stavba nebyla předmětem územního řízení (pro její umístění zákon nevyžaduje vydání územního rozhodnutí ani územního souhlasu), soud se k ní proto nemůže v nynějším řízení vyjadřovat.

101. Soud shrnuje, že námitka rozporu stavby přístaviště, včetně doprovodných staveb, s veřejným zájmem na ochraně před hlukem není důvodná. Nicméně v části, v níž se správní orgány zabývaly tím, zda provoz stavby přístaviště nebude znamenat nepřiměřené obtěžování žalobce a) při výkonu jeho vlastnického práva v důsledku imisí hluku, jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. V tomto rozsahu ovšem svědčí věcná legitimace pouze žalobci a), jenž jako jediný včas uplatnil tuto námitku v územních řízeních.

102. K námitce, podle které se správní orgány dostatečně nezabývaly světelným znečištěním, soud uvádí, že ji žádný ze žalobců neuplatnil v řízení před stavebním úřadem, poukázal na ni pouze žalobce a), a to až v odvolání. K tomu soud uvádí, že z hlediska světelných vlastností stavby je stavební úřad povinen ex officio [§ 90 písm. c) stavebního zákona] posoudit pouze soulad stavby s § 10 odst. 1 písm. j) vyhlášky č. 268/2009 Sb., podle nějž musí být stavba navržena a provedena tak, aby neohrožovala život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, zdravé životní podmínky jejich uživatelů ani uživatelů okolních staveb a aby neohrožovala životní prostředí nad limity obsažené v jiných právních předpisech, zejména následkem nevhodných světelně technických vlastností. Žádné závazné limity pro tzv. světelný smog v právním řádu stanoveny nejsou, a to ani prostřednictvím odkazu na českou technickou normu.

103. Světelné imise stavby mohou být nejen okolností významnou pro posouzení výše uvedeného veřejnoprávního požadavku, ale též jedním z druhů imisí dle § 1013 občanského zákoníku, které mohou účastníci řízení uplatňovat v rámci soukromoprávních námitek.

104. Jelikož v řízení před stavebním úřadem nebyly žádné soukromoprávní námitky týkající se nadměrného obtěžování světlem uplatněny a nikdo nezpochybňoval splnění § 10 odst. 1 písm. j) vyhlášky č. 268/2009 Sb., přičemž stavební úřad sám měl tyto podmínky za splněné, nebylo důvodu, aby se stavební úřad touto otázko v územních řízeních výslovně zabýval (tedy aby předjímal, že by v budoucnu mohly být nějaké námitky vzneseny). V této souvislosti je třeba zmínit, že při posuzování souladu záměru s § 90 písm. c) stavebního zákona musí stavební úřad posoudit soulad stavby s řadou podmínek stanovených v prováděcích předpisech, přičemž není běžné, aby v územním rozhodnutí ve vztahu ke všem těmto podmínkám zdůvodňoval, proč jsou v posuzované věci splněny, pokud splnění určité podmínky nebylo zpochybněno.

105. V odvolání žalobce a) poukázal na požadavky vyhlášky č. 268/2009 Sb., přičemž parafrázoval text jejího § 10 odst.

1. Zmínil, že může dojít k obtěžování nebo ohrožování ve smyslu tohoto ustanovení nevhodnými světelně technickými vlastnostmi stavby. O tom není v územních rozhodnutích ani zmínka, není posouzeno, zda a nakolik je světelné znečištění přípustné. Piknikové sezení a veřejné WC jistě nebudou provozovány jen za dne, budou osvětleny, stejně jako parkoviště. K tomu se přidává osvětlení obchodních poutačů. Jelikož je celý areál dosti rozsáhlý, jistě se bude jednat o nejvýznamnější zdroj světelného znečištění v celých Lobkovicích. Přístaviště i doprovodné stavby se nachází v bezprostředním sousedství rodinných domů, tedy existuje možnost způsobení zdravotní újmy nebo narušení činnosti organismu. Stavebníci nepředložili žádnou studii světelného znečištění, která by se s tímto nebezpečím vypořádala.

106. Žalovaný se k této odvolací námitce ani v jednom z napadených rozhodnutí nevyjádřil. Je zřejmé, že jelikož byla námitka žalobce a) uplatněna až v odvolání, nelze ji považovat za včas uplatněnou soukromoprávní námitku, tudíž k ní nelze přihlédnout při posuzování souladu záměru s § 90 písm. e) stavebního zákona (ochrana práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení). Žalobce a) nicméně výslovně poukázal na požadavek upravený ve vyhlášce č. 268/2009 Sb. (konkrétně v § 10 odst. 1), jehož splnění jsou správní orgány povinny posuzovat i bez námitky. Z tohoto ustanovení plyne, že jde o požadavek stanovený na ochranu veřejného zájmu (zdraví osob, bezpečnost), jímž se musí správní orgány zabývat vždy. Žalovaný byl povinen přezkoumat územní rozhodnutí z hlediska jejich zákonnosti v plném rozsahu (§ 89 odst. 2 správního řádu). Ačkoliv tedy žalobce a) poukázal na aspekt světelných imisí staveb až v odvolání, nemohl žalovaný tuto odvolací námitku přejít mlčením, nýbrž byl povinen výslovně uvést, z jakého důvodu má za to, že stavby i s ohledem na tvrzení žalobce a) jsou v souladu s § 10 odst. 1 písm. j) vyhlášky č. 268/2009 Sb. [přezkum ve smyslu § 90 písm. c) stavebního zákona]. Z dokumentace pro územní rozhodnutí je přitom zřejmé, že některé stavební objekty skutečně budou osvětleny, byť zrovna piknikový altán a parkoviště, které zmiňuje žalobce a), nebyly územními rozhodnutími umístěny do území. Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Věcná legitimace náleží ve vztahu k tomuto žalobnímu bodu žalobci a), jenž jako jediný ve správním řízení poukázal na danou otázku. Odstavná a parkovací stání 107. Žalobci dále namítají, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s jejich argumentací týkající se odstavných a parkovacích stání.

108. Správní orgány při posouzení otázky odstavných a parkovacích stání vycházely z § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. ve spojení s tabulkou 34 ČSN 73 6110. Dospěly k závěru, že přístaviště není druhem stavby, pro který by byl stanoven požadovaný počet parkovacích míst.

109. Soud předesílá, že napadená rozhodnutí nejsou ve vztahu k otázce odstavných a parkovacích stání zcela nepřezkoumatelná. Byť žalovaný ani stavební úřad v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně nepoukázali na vyhlášku č. 268/2009 Sb., jejíž aplikace se žalobci dožadují, úvaha týkající se použití tohoto předpisu je z odůvodnění napadených rozhodnutí zjevná – nestanoví-li technická norma povinnost řešit odstavná a parkovací stání, není třeba se vůbec zabývat umístěním odstavných a parkovacích stání ve smyslu § 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

110. Takovou úvahu nepovažuje soud za nesprávnou. Soud se neshoduje s žalobci, že vyhláška č. 268/2009 Sb. je lex generalis vůči vyhlášce č. 501/2006 Sb. Podle soudu je nutno vztah těchto dvou předpisů vymezit jako vzájemně komplementární, přičemž nelze jednoznačně usoudit na jejich vzájemnou specialitu (resp. generalitu). O tom svědčí též to, že dřívější úprava obecných technických požadavků na výstavbu zakotvená ve vyhlášce č. 137/1998 Sb. byla nahrazena právě vyhláškou č. 268/2009 Sb. a částečně též vyhláškou č. 501/2006 Sb., do které byla přesunuta ustanovení vyhlášky č. 137/1998 Sb. územně technického charakteru pro účely umisťování staveb (srov. novelu č. 269/2009 Sb.).

111. Podle § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. se stavební pozemek vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno umístění odstavných a parkovacích stání pro účel využití pozemku a užívání staveb na něm umístěných v rozsahu požadavků příslušné české technické normy pro navrhování místních komunikací, což zaručuje splnění požadavků této vyhlášky.

112. Citovaným ustanovením vyhláška č. 501/2006 Sb. ve spojení s příslušnou českou technickou normou (ČSN 73 6110) upravuje, jakým způsobem se stanoví počet odstavných a parkovacích stání. Pokud je výsledkem výpočtu nula, není již nutno řešit umístění parkovacích (odstavných) stání ve smyslu § 5 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., podle kterého se odstavná a parkovací stání řeší jako součást stavby, nebo jako provozně neoddělitelná část stavby, anebo na pozemku stavby, v souladu s normovými hodnotami, pokud tomu nebrání omezení vyplývající ze stanovených ochranných opatření. Ustanovení § 5 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb. je tedy možno při umisťování staveb aplikovat pouze tehdy, předpokládá-li se vůbec vytvoření odstavných či parkovacích stání. V případě, že by soud přistoupil na argumentaci žalobců, podle kterých je nutno § 5 odst. 2 posledně citované vyhlášky aplikovat vždy, by totiž z uvedeného ustanovení vytvořil zcela obecné pravidlo, které by ve svém důsledku vedlo k nutnosti řešit parkovací a odstavná stání při umisťování jakéhokoli záměru (tedy i u takového záměru, u nějž se s odstavnými a parkovacími stáními nepočítá), což je výklad zjevně absurdní.

113. Soud musí žalobcům nicméně přisvědčit, že správní orgány neposoudily otázku nutnosti vymezení odstavných a parkovacích stání správně, resp. že napadená rozhodnutí neobsahují dostatek důvodů pro závěr, podle kterého přístaviště není druhem stavby, pro který by byl stanoven požadovaný počet parkovacích míst.

114. Soud připomíná, že české technické normy (ČSN) představují zvláštní druh norem, jež upravují velmi specifické požadavky technického charakteru a pokrývají mnoho oblastí lidské činnosti. České technické normy vztahující se k technickým požadavkům na stavby nejsou dle § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, obecně závazné. V případě, že na normu odkáže právní předpis, však české technické normy závazné jsou (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 11. 2007, č. j. 9 As 5/2007-76). Normativní odkaz provedený § 20 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb. směřuje k normě ČSN 73 6110 – Projektování místních komunikací (dále jen „technická norma“).

115. Podle čl. 14.1.2 technické normy (ve znění změny Z1) se parkovací a odstavná stání pro osobní automobily zřizují u všech potenciálních zdrojů a cílů dopravy, tj. u obytných staveb, výrobních a administrativních zařízení, škol a zařízení občanské vybavenosti tak, aby etapově i výhledově byla jejich potřeba uspokojena. Podle čl. 14.1.4 se potřeba parkovacích a odstavných stání stanoví výpočtem podle této kapitoly; základní vstupní hodnoty jsou uvedeny v tabulce 34, u staveb nebytového charakteru určí potřebný počet odstavných stání investor. Podle čl. 14.1.6 se celkový potřebný počet stání u staveb nebytového charakteru určí součtem počtu parkovacích stání odpovídajících jednotlivým funkcím stavby (podle článku 14.1.11) a počtu odstavných stání, která určí investor stavby. Pro každou funkci se potřebný počet stanoví jako součet dílčích hodnot vypočtených na základě všech jednotek ukazatelů uvedených pro danou funkci stavby (viz tabulku 34).

116. Tabulka 34 technické normy (Doporučené základní ukazatele výhledového počtu odstavných a parkovacích stání) v části „parkovací stání“ uvádí několik skupin druhů staveb, mezi jinými též skupinu „Sportoviště tréninkové, rekreační“ (do které spadá správními orgány zmiňovaná loděnice). V poznámce pod čarou písm. k) k této skupině staveb je uvedeno, že „pro zvláštní sporty se potřeba parkovacích stání prokáže vlastní studií“.

117. Pro posouzení sporné otázky je podle soudu v prvé řadě podstatné, že tabulka 34 neuvádí taxativní výčet druhů staveb s požadovaným počtem parkovacích míst, jak se nesprávně domnívají správní orgány. Jak z čl. 14.1.2, tak z poznámky pod čarou k) k tabulce 34 technické normy totiž podle soudu jednoznačně vyplývá, že přehled druhů staveb zde uvedených je demonstrativní. Tabulka 34 obsahuje obecné skupiny staveb (srov. skupiny jako „služby“, „stravování“, „sportoviště s diváky“, „sportoviště tréninkové, rekreační“ atp.), pod něž je možno konkrétní umisťovaný záměr zařadit. Není myslitelné, aby tabulka přesně vyjmenovávala všechny v úvahu přicházející druhy staveb podřaditelné do jednotlivých skupin (z logiky věci by snaha o provedení takového taxativního výčtu byla vždy neúspěšná). Byť čl. 14.1.4 technické normy po změně Z1 z února 2010 již neobsahuje výslovně pravidlo, podle kterého se počet parkovacích a odstavných stání pro druh staveb v tabulce 34 neuvedených určí s využitím ukazatelů pro stavby s obdobným funkčním využitím, je podle soudu nutno i nadále vycházet z obecného pravidla, podle kterého se parkovací a odstavná stání pro osobní automobily zřizují u všech potenciálních zdrojů a cílů dopravy.

118. Žalobcům lze tedy přisvědčit, že správní orgány neměly spoléhat na „kasuistické“ vymezení zdrojů dopravy v tabulce 34 a ustat u tvrzení, že tabulka 34 uvádí pouze „loděnice“, nikoli však „přístaviště“. Jejich povinností bylo zvážit, zda umisťovaný záměr je, či není potenciálním zdrojem či cílem dopravy, a v případě kladné odpovědi bylo nutno najít v tabulce 34 takovou skupinu staveb, pod kterou by bylo možno stavbu přístaviště podřadit. V souzené věci by tak nejspíše šlo o sportoviště tréninkové a rekreační, u nichž by bylo nutno potřebu parkovacích stání prokázat vlastní studií (ostatně samy správní orgány se při posuzování záměru správně zaměřily v tabulce 34 na tuto skupinu staveb). Jelikož správní orgány takovou úvahu neučinily, je třeba mít námitku nedostatečného vypořádání požadavku na odstavná a parkovací stání za důvodnou. Správní orgány ve svých rozhodnutích neuvedly dostatek důvodů, které by svědčily pro závěr, že v případě umisťovaného záměru nebylo nutno řešit parkovací a odstavná stání.

119. Soud neopomněl, že žalovaný při vypořádání námitky absence parkovacích stání poukázal na vypořádání námitek hlukových imisí, jehož součástí byl též závěr, podle kterého záměr nepředpokládá navýšení dopravy v daném území. Ani tento závěr obsažený v části odůvodnění týkající se hlukových imisí však neposkytuje dostatek důvodů pro konstatování, že záměr nevyžaduje umístění parkovacích a odstavných míst. V případě námitek hlukových imisí totiž správní orgány posuzovaly, zda dojde k nárůstu hluku v místě umístění záměru (tedy v prostoru lobkovické louky), přičemž vycházely z předpokladu, že lodě budou do lokality pouze připlouvat a z lokality odplouvat, tedy do přístaviště nebudou dopravovány ze břehu řeky. Tato argumentace však nijak nepracuje s předpokladem, že budoucí návštěvníci, kteří budou chtít využít možností vodní rekreace poskytované přístavištěm, se budou muset do dané oblasti nějak dopravit, a že tedy přístaviště může být potenciálním zdrojem a cílem dopravy. Rozhodně nelze vycházet z toho, že všichni, kteří budou využívat vodní dopravu související s přístavištěm, budou k přístavišti přijíždět a odjíždět lodí. Naopak lze předpoklad, že nemalá část uživatelů (ať již zákazníků komerčních plaveb, nebo hostů vlastníků plavidel) může přijet k přístavišti osobním vozidlem, které budou potřebovat někde odstavit. Žalovaný nadto při vypořádání námitek hlukových imisí (souvisejících s potenciálním zvýšením dopravy v místě) vycházel ze závěrů závazného stanoviska Ministerstva zdravotnictví, které je však orgánem ochrany veřejného zdraví, a není tedy příslušné k posouzení otázek souvisejících s potřebou umístění parkovacích a odstavných míst v souvislosti s umístěním stavby. K takovému posouzení má dostatečnou věcnou působnost právě stavební úřad.

120. Nedostatek důvodů nemohl zhojit ani poukaz žalovaného na závazná stanoviska silničního správního úřadu. Závazné stanovisko ze dne 10. 3. 2015 vydané Městským úřadem Neratovice, odborem správních činností a dopravy, jako silničním správním úřadem, se zabývá omezením bezpečnosti a plynulosti provozu při stavební činnosti, netýká se tedy požadavků na odstavná a parkovací stání související s umístěním záměru. Ani potvrzující závazné stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, ze dne 5. 9. 2016 žádnou argumentaci týkající se odstavných a parkovacích stání neobsahuje.

121. Závěrem soud uvádí, že otázkou povinnosti vymezit parkovací a odstavná stání byl stavební úřad povinen zabývat se i bez námitky účastníků územních řízení [§ 90 písm. c) stavebního zákona]. Žalobci a) a c) jsou věcně legitimováni ve vztahu k této otázce, neboť nedostatek parkovacích a odstavných stání pro potřeby přístaviště by se nemohl promítnout v přilehlých ulicích, tedy i v ulici, v níž se nachází domy těchto žalobců. Nedostatek parkovacích a odstavných stání by se mohl projevit i odstavováním vozidel v ploše veřejné zeleně, která nadto může být podle rozhodnutí krajského úřadu prostředím, v němž se vyskytuje ropucha obecná, tedy mohou být dotčeny i zájmy ochrany přírody a krajiny, v důsledku čehož je dána i věcná legitimace žalobce b). Naplnění podmínek pro umístění záměru v záplavovém území 122. Žalobci dále namítají, že se žalovaný nevypořádal s námitkou nenaplnění podmínek podle § 67 odst. 1 vodního zákona pro umístění záměru v aktivní záplavové zóně a v záplavovém území Q100. Podle žalobců dopravní stavba určená pro rekreaci nepatří do kategorie nezbytných dopravních staveb. Záměr negativně ovlivní odtokové možnosti řeky v případě povodní, čímž mj. ohrozí nemovitost žalobce c).

123. Tato žalobní námitka je důvodná.

124. Podle § 67 odst. 1 vodního zákona se v aktivní zóně záplavových území nesmí umísťovat, povolovat ani provádět stavby s výjimkou vodních děl, jimiž se upravuje vodní tok, převádějí povodňové průtoky, provádějí opatření na ochranu před povodněmi nebo která jinak souvisejí s vodním tokem nebo jimiž se zlepšují odtokové poměry, staveb pro jímání vod, odvádění odpadních vod a odvádění srážkových vod a dále nezbytných staveb dopravní a technické infrastruktury, zřizování konstrukcí chmelnic, jsou-li zřizovány v záplavovém území v katastrálních územích vymezených podle zákona č. 97/1996 Sb., o ochraně chmele, ve znění pozdějších předpisů, za podmínky, že současně budou provedena taková opatření, že bude minimalizován vliv na povodňové průtoky; to neplatí pro údržbu staveb a stavební úpravy, pokud nedojde ke zhoršení odtokových poměrů.

125. Stavební úřad i žalovaný při posouzení souladu záměru se zájmy chráněnými vodním zákonem vycházeli z vyjádření Městského úřadu Neratovice, odboru životního prostředí, ze dne 18. 3. 2015, č. j MěÚN/11782/2015, a ze dne 14. 5. 2015, č. j. MěÚN/22721/2015. Ze souhrnného vyjádření městského úřadu ze dne 18. 3. 2015 vyplývá, že záměr představuje zásah do chráněných zájmů ochrany přírody a krajiny. Žadatel musí požádat o vydání závazného stanoviska k zásahu do významného krajinného prvku. Cenná vzrostlá zeleň nacházející se v dané lokalitě nesmí být dotčena. Záměr není v rozporu se zájmy chráněnými podle vodního zákona. Stavba přístaviště je podle § 55 odst. 1 písm. f) vodního zákona vodním dílem a jako taková podléhá stavebnímu řízení, ke kterému je příslušný vodoprávní úřad. Podle předložené dokumentace je tedy záměr možný. Další úseky působnosti – ochrana ovzduší a odpadové hospodářství - nejsou záměrem dotčeny. Dne 14. 5. 2015 městský úřad jednak vydal závazné stanovisko k zásahu do významného krajinného prvku, jednak vydal souhlas se zásahem do krajinného rázu.

126. Stavební úřad dále vycházel z vyjádření městského úřadu k námitkám ze dne 23. 12. 2015, č. j. MěÚN/58966/2015, podle kterého v případě vodoprávního stavebního řízení je ze strany vodoprávního úřadu vždy kladen důraz na dodržení zákonných podmínek a norem. Další podmínky stavebního řízení stanoví v rámci stavebního vodoprávního řízení příslušný speciální stavební úřad. Ve vodoprávním stavebním řízení budou kladeny požadavky na splnění zákonných podmínek. Stavební úřad dále uvedl, že doprovodné stavby piknikového posezení a veřejného WC jsou umístěny mimo aktivní zónu a též mimo záplavové území Q100.

127. Stavební úřad konstatoval, že stavba je částečně umístěna jak v aktivní zóně, tak v záplavovém území Q100. Přístaviště umisťované ve vodním toku je vždy stavbou v aktivní zóně, jedná se tedy o stavbu nezbytné dopravní infrastruktury (včetně příslušenství). V rozhodnutí, jímž byly umístěny doprovodné stavby, stavební úřad uvedl, že část doprovodných staveb se nachází v aktivní zóně záplavového území (část chodníku), další stavby v záplavovém území Q100 a zcela mimo záplavové území se nachází altán a WC. Jelikož chodník, jenž se zčásti nachází v aktivní zóně záplavového území, zpřístupňuje molo, jedná se o nezbytnou stavbu dopravní infrastruktury.

128. Ze shora uvedeného vyplývá, že zákaz týkající se stavební činnosti v aktivní zóně záplavového území, se vztahuje i na umisťování staveb, nikoliv pouze jejich povolování. To ostatně ani správní orgány nezpochybňují. Skutečnost, že stavba přístaviště je vodním dílem, tudíž stavební povolení bude vydávat vodoprávní úřad, nikoliv obecný stavební úřad, nic nemění na tom, že již v územním řízení je třeba posoudit, zda umístění stavby v aktivní zóně záplavového území není vyloučeno. V § 67 odst. 1 vodního zákona je uveden taxativní výčet staveb, které lze v aktivní zóně záplavového území umístit. Vzhledem k funkci projednávané stavby přichází do úvahy pouze její podřazení pod nezbytnou stavbu dopravní infrastruktury. Tak ostatně uvažovaly i správní orgány. Určující je přitom charakter stavby jako celku, nikoliv jednotlivých stavebních objektů. Např. nelze bez dalšího akceptovat úvahu stavebního úřadu, že chodník je nezbytnou stavbou dopravní infrastruktury, neboť vytváří komunikaci pro přístup k molu, aniž by současně bylo posouzeno, zda tato hlavní stavba, ve vztahu k níž je chodník pouze stavbou doplňkovou, je nezbytnou stavbou dopravní infrastruktury. Charakter stavby jako celku je dán především charakterem hlavní stavby, od níž se odvíjí též případná nezbytnost staveb doplňkových.

129. Soud dospěl k závěru, že správní orgány na námitku, podle které dopravní stavba určená pro rekreaci nepatří do kategorie nezbytných dopravních staveb, relevantně nezareagovaly. Nelze přitom pominout, že na rozdíl od § 18 odst. 5 stavebního zákona pro vyhovění zákonným podmínkám pro umístění záměru v aktivní zóně záplavového území nepostačuje, že jde o stavbu veřejné dopravní infrastruktury, ale podle § 67 odst. 1 vodního zákona musí jít o stavbu nezbytnou. Pojem veřejné stavby (tedy stavby ve veřejném zájmu) a stavby nezbytné přitom podle soudu nelze ztotožňovat. Lze si totiž jistě představit takovou stavbu veřejné dopravní infrastruktury [ve smyslu definice podle § 2 odst. 1 písm. k) bodu 1 stavebního zákona], která současně nebude stavbou nezbytnou (a naopak). Stavební úřad ani žalovaný však žádné úvahy, které by námitky zpochybňující nezbytnost umisťovaného záměru vyvracely, nevyjevili. Žádnou relevantní argumentaci ve vztahu k těmto námitkám neobsahují ani závazná stanoviska, na která stavební úřad a žalovaný poukázali. Vodoprávní úřad v zásadě vyslovil toliko obecné závěry o požadavcích na splnění podmínek ve stavebním řízení a vedení stavebního řízení vodoprávním úřadem. Kromě toho, že jde o tvrzení zcela nekonkrétní, nelze nepostřehnout, že se vztahují ke stavebnímu řízení, a nikoli k řízení územnímu. Ustanovení § 67 odst. 1 vodního zákona přitom předpokládá zkoumání zde uvedených podmínek i při umisťování staveb. Správní orgány tak dosud přezkoumatelně nevysvětlily, zda jsou podmínky pro umístění záměru podle tohoto ustanovení naplněny.

130. V této souvislosti lze zmínit, že podle prezentace zpracované osobou zúčastněnou na řízení 1) má být rozvíjena infrastruktura pro vodní dopravu po celém středním toku Labe, součástí plánu je též zřízení přístavních mol v Kostelci nad Labem, Sedlčánkách, Sadské, Osečku, Obříství, Týnci nad Labem, Lázních Toušeň, Brandýse nad Labem, Čelákovicích, Lysé nad Labem. Soudu není vůbec zřejmé, proč by mělo být nezbytnou stavbou dopravní infrastruktury např. přístaviště v Osečku či Sedlčánkách. Samotné zahrnutí určitého přístaviště do projektu osoby zúčastněné na řízení 1), byť je zpracován na základě koncepce schválené vládou, bez dalšího neznamená, že se jedná o nezbytnou stavbu dopravní infrastruktury. Nezbytnost stavby dopravní infrastruktury je výsledkem komplexní úvahy o nenahraditelném (strategickém) významu stavby pro dopravní cestu, kterou musí provést stavební úřad. Stavební úřad ani žalovaný ovšem do svých rozhodnutí žádnou takovou úvahu nevtělily. Soudu tak není zřejmé, proč zrovna přístaviště v Neratovicích by mělo být nezbytnou stavbou dopravní infrastruktury (tuto vlastnost nepochybně nelze automaticky spojovat pouze s velikostí obce, v níž má být přístaviště umístěno).

131. Jelikož aplikace § 67 vodního zákona úzce souvisí s ochranou před povodněmi, jsou ve vztahu k této námitce věcně legitimováni žalobci a) a c), kteří vlastní nemovité věci v bezprostřední blízkosti záplavového území. Výskyt chráněných živočichů 132. Při vypořádání námitky výskytu ledňáčka říčního a netopýrů podřádu Microchiroptera, stavební úřad vycházel z usnesení Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 2. 12. 2015, č. j. 157178/2015/KUSK, kterým bylo podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu pro zjevnou bezpředmětnost žádosti zastaveno řízení ve věci udělení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazu škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů ledňáček říční a netopýři podřádu Microchiroptera. V odůvodnění usnesení krajský úřad uvedl, že uvedení zvláště chránění živočichové dotčené území využívají potravně. Ledňáček byl v dotčeném území zastižen na přeletu. Hnízdění ledňáčka v místě realizace záměru nebylo zaznamenáno. Ke kácení stromů, které by mohli netopýři využívat k hnízdění, docházet nebude. Realizace záměru nepředstavuje pro tyto živočichy žádný škodlivý zásah.

133. Žalobci namítají, že hnízdění ledňáčka je možné prokázat jen v době hnízdění (tj. v květnu). Neprovedl-li krajský úřad místní šetření v lokalitě v době hnízdění, nemohl vycházet z objektivně zjištěného stavu. Rozhodnutí krajského úřadu tak nemůže skýtat spolehlivý podklad pro rozhodnutí. Soud předně uvádí, že věcně legitimován k uplatnění této námitky je pouze žalobce b), neboť se týká ochrany přírody a krajiny, nikoliv však žalobci a) a c), jelikož mezi ochranou zvláště chráněných živočichů a ochranou vlastnického práv k nemovitým věcem není v souvislostech posuzovaného případu žádný vztah (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2019, č. j. 6 As 375/2018-31).

134. V projednávané věci požádaly osoby zúčastněné na řízení 1) a 8) v průběhu územním řízeních Krajský úřad Středočeského kraje o vydání výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazů dle § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů druhů ledňáček říční a netopýrů podřádu Microchiroptera. Krajský úřad rozhodl o žádosti o výjimku tak, že řízení podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastavil, neboť naznal, že žádost se stala zjevně bezpředmětnou. Dospěl totiž k závěru, že stavbou přístaviště nebude škodlivě zasaženo do ochranných podmínek uvedených zvláště chráněných živočichů. Tento závěr odůvodnil tím, že oba druhy živočichů využívají dané území potravně. Hnízdění ledňáčka říčního zde nebylo zaznamenáno, byl v tomto území zastižen jen na přeletu. Ke kácení stromů, které využívají netopýři k hnízdění, nedojde. Stavební úřad ve svých rozhodnutích uvedl, že usnesení krajského úřadu nabylo právní moci, přičemž nelze uplatňovat námitky k rozhodnutí jiného správního orgánu, které slouží jako podklad pro vydání rozhodnutí stavebního úřadu.

135. Soud považuje za významné zdůraznit, že rozhodnutí o žádosti o výjimku dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny je samostatným správním rozhodnutím o žádosti žadatele a má samostatný předmět řízení. Závazně se jím určuje, zda konkretizovaný záměr, který hodlá žadatel učinit, je, nebo není možno z hlediska zvýšené ochrany přírody na daném území připustit. Ve vztahu k tomuto předmětu řízení jde o rozhodnutí konečné, a to přestože k vlastní realizaci záměru je třeba dalších rozhodnutí. Jde o příklad typického řetězení jinak samostatných správních rozhodnutí, kdy zamýšlený zásah lze realizovat výlučně v případě pozitivní podoby všech (rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2020, č. j. 10 As 289/2019-55). Rozhodnutí o žádosti o výjimku je způsobilé samostatného soudního přezkumu, nejedná se o podkladový akt, jenž by mohl být přezkoumán až společně s rozhodnutím vydaným v územním řízení podle § 75 odst. 2 s. ř. s. Z hlediska postupu stavebního úřadu bylo významné, že v situaci, kdy účastníci územního řízení poukázali na přítomnost zvláště chráněných živočichů v lokalitě dotčené záměrem, předložili stavebníci rozhodnutí krajského úřadu o žádosti o výjimku dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ve vztahu k velevrubu malířskému a ropuše obecné byla udělena výjimka, ve vztahu k ledňáčkovi říčnímu a netopýrům bylo řízení o žádosti zastaveno z důvodu, že vzhledem k poznatkům krajského úřadu nemůže být záměrem zasaženo do jejich ochranných podmínek. Jelikož obě rozhodnutí nabyla právní moci, mohl stavební úřad vydat územní rozhodnutí, neboť měl autoritativním rozhodnutím krajského úřadu podložen závěr, že ochrana zvláště chráněných druhů živočichů nebrání umístění stavby. Jistě by bylo možné namítnout, že krajský úřad měl namísto zastavení řízení rozhodnout o žádosti o výjimku ve vztahu k ledňáčkovi říčnímu a netopýrům meritorním rozhodnutím (viz rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2011, č. j. 1 As 35/2011- 91), nebo že usnesení krajského úřadu je nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze zjistit, z jakých podkladů vycházel a jak se vypořádal s čestnými prohlášeními obyvatel dané lokality, kteří prohlásili, že tam spatřili ledňáčka říčního. Tyto výtky nicméně bylo třeba směřovat přímo proti usnesení krajského úřadu. Zákonnost tohoto rozhodnutí ovšem nelze zpochybňovat námitkami uplatněnými v rámci územního řízení. Pokud stavební úřad poukázal na to, že bylo vydáno pravomocné usnesení krajského úřadu, které nemůže přezkoumávat, lze tento způsob vypořádání námitek účastníků považovat za zcela dostatečný. Žalobní bod je nedůvodný. Autorizace k vypracování dokumentace 136. Žalobci v neposlední řadě namítají, že žalovaný relevantně nevypořádal námitku nedostatečného oprávnění Ing. V. P. k vypracování podkladů k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby.

137. Soud ve vztahu k této žalobní námitce neshledal ani u jednoho z žalobců aktivní věcnou legitimaci. Z žalob není vůbec zřejmé, jakým způsobem by mohl tvrzený nedostatek autorizace odpovědného projektanta (podle žalobců nepostačuje autorizace v oboru dopravní stavby, geotechnika, mosty a inženýrské konstrukce) zasáhnout do právní sféry žalobců a) a c), resp. do zájmů chráněných žalobcem b).

138. Autorizovaná osoba zpracovávající dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí odpovídá za správnost, celistvost a úplnost dokumentace. Je povinna dbát právních předpisů a působit v součinnosti s příslušnými orgány územního plánování a dotčenými orgány (§ 158 odst. 1 a § 159 odst. 1 stavebního zákona). Autorizovaný inženýr je oprávněn vypracovávat dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí v rozsahu oboru, popřípadě specializace, pro kterou mu byla udělena autorizace [§ 5 a § 18 odst. 1 písm. a) zákona č. 360/1992 Sb.]. Autorizovaná osoba je povinna k zajištění řádného výkonu vybraných činností ve výstavbě, přesahujících rozsah oboru, popřípadě specializace, k jejímuž výkonu byla autorizované osobě autorizace udělena, zajistit spolupráci osoby s autorizací v příslušném oboru, popřípadě specializaci (§ 12 odst. 6 zákona č. 360/1992 Sb.). Je tedy na autorizované osobě, aby odpovídala za odbornou úroveň výkonu svého povolání, zejména za odbornou úroveň dokumentů označených jeho razítkem a podpisem a za odbornou úroveň děl realizovaných podle jeho návrhů, projektů nebo plánů. Povinnost přizvat ke spolupráci osobu autorizovanou pro jiný obor nebo specializaci má autorizovaná osoba jen v tom případě, že se jedná o činnosti překračující rozsah její autorizace a odborné kompetence, která musí být posuzována zejména vzhledem k rozsahu a obsahu nabytého vzdělání a odborné praxe. Je v působnosti autorizovaného inženýra rozhodnout, zda v konkrétním případě a s přihlédnutím ke složitosti řešené stavby (její speciální části) vypracuje speciální část dokumentace sám, přizve neautorizovaného specialistu (pokud taková osoba není jeho zaměstnancem, který nemusí být nutně držitelem autorizace), nebo zadá zpracování této části osobě autorizované. Vůči klientovi a společnosti nese odpovědnost autorizovaný architekt, resp. inženýr (srov. Plos, J. Zákon o výkonu povolání autorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, dostupné v systému ASPI).

139. Autorizovaná osoba si tedy musí sama vyhodnotit, zda má dostatek odbornosti k vypracování dokumentace pro vydání územního rozhodnutí. Je na její profesní odpovědnosti, aby případně zajistila spolupráci osoby s příslušnou autorizací (z průvodní zprávy vyplývá, že si Ing. P. vyžádal technickou konzultaci Ing. M. Š., držitele autorizace v oboru vodohospodářských staveb). Dostatek odbornosti oprávněné osoby je tak otázkou její profesionality a závazků vůči profesní komoře, nikoli otázkou, která by se mohla jakkoli dotknout dalších účastníků územního řízení (odlišných od žadatele). Vypracování dokumentace pro vydání územního rozhodnutí přesahující rozsah oboru autorizované osoby může mít v prvé řadě důsledky vyplývající ze smluvního vztahu mezi objednatelem dokumentace a jejím zhotovitelem. Lze uvažovat o odpovědnosti za vady díla (dokumentace), případně o odpovědnosti za škodu, či dokonce odpovědnosti trestněprávní. Nerespektování povinností vyplývajících ze stavebního zákona (zejména § 158 a násl.), resp. zákona č. 360/1992 Sb., by mohlo vést též k vyvození disciplinární odpovědnosti příslušné autorizované osoby. O tom, že si této skutečnosti jsou žalobci dobře vědomi, ostatně svědčí stížnost na Ing. P. podaná zástupcem žalobců a) a b) České komoře autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. V každém případě však jde o právní důsledky ležící zcela mimo právní sféru žalobců, kteří žádné konkrétní pochybení resultující z tvrzeného nedostatku autorizace Ing. P. nespecifikují. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 140. Soud ze shora uvedených důvodů zrušil napadená rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení jsou správní orgány vázány právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaný se tak bude v dalších řízeních podrobně zabývat souladem stavebních záměrů s územně plánovací dokumentací, konkrétně namítaným rozporem záměru s veřejně prospěšnou stavbou č. 19 – lávkou přes řeku Labe, dále otázkou parkovacích a odstavných stání, splnění podmínek pro umístění záměru podle § 67 odst. 1 vodního zákona, souladem staveb s § 10 odst. 1 písm. j) vyhlášky č. 268/2009 Sb. a řádně též vypořádá soukromoprávní námitku žalobce a) týkající se nepřiměřeného zásahu do jeho vlastnického práva z důvodu hluku.

141. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Úspěšným žalobcům naopak právo na náhradu nákladů řízení náleží.

142. Každému ze žalobců a) a b) vznikly náklady řízení spočívající v zaplacených soudních poplatcích ve výši 6 000 Kč za podání žaloby a 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě. Dále jim vznikly společné náklady spočívající v nákladech na zastoupení advokátem, jenž provedl v řízení před krajským soudem tři účelné úkony právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis samostatného návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Tarifní hodnota pro stanovení odměny za jeden úkon právní služby činí dle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu 50 000 Kč, neboť ačkoliv jsou předmětem řízení dvě správní rozhodnutí (návrh na zrušení opatření obecné povahy hodnotí soud zvlášť), úkony právní služby jsou činěny bez rozlišování jejich obsahu, tedy jakoby se jednalo o dvě stejná rozhodnutí. Odměna za první dva z vyjmenovaných úkonů právní služby tak činí po 4 960 Kč za úkon (§ 7 bod 5 ve spojení s § 11 odst. 1 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu), odměna za třetí úkon činí 2 480 Kč [§ 7 bod 5 ve spojení s § 11 odst. 3 a odst. 2 písm. a) a ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu]. Za úkon spočívající v podání ze dne 29. 10. 2020 soud zástupci žalobců a) a b) odměnu nepřiznal, neboť svým obsahem pro věc nepřineslo nic nového, a soud proto učinění tohoto podání nemá za účelný úkon.

143. Podle § 110 odst. 3 věty první s. ř. s., zruší-li NSS rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Ty jsou v nyní souzené věci tvořeny náklady na odměnu za jeden úkon právní služby zástupce žalobců a) a b) spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti.

144. Celkem tak zástupce žalobců a) a b) v soudním řízení učinil čtyři úkony. Náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu činí 300 Kč za každý z úkonů. Jelikož je zástupce žalobců plátcem daně z přidané hodnoty, patří mezi náklady zastoupení i náhrada daně, kterou je povinen zástupce žalobců odvést z odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů, tj. 21 % z 18 560 Kč (3 897,60 Kč). Společné náklady na zastoupení činí celkem 22 457,60 Kč. Na každého ze žalobců připadá jedna polovina, tj. 11 228,80 Kč. Žalovaný tak je povinen zaplatit každému ze žalobců a) a b) na náhradě nákladů řízení částku 18 228,80 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.) k rukám zástupce žalobců (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, užitý na základě § 64 s. ř. s.).

145. Shodně soud postupoval i při stanovení výše náhrady nákladů řízení žalobce c). Jemu vznikly v souvislosti s tímto řízením náklady spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 6 000 Kč a nákladech na zastoupení advokátem. Zástupce žalobce provedl v celém soudním řízení tři úkony právní služby, a to převzetí zastoupení, sepis žaloby a vyjádření ke kasační stížnosti. Odměna za každý z těchto úkonů činí podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu 3 100 Kč, náhrada hotových výdajů činí 300 Kč za každý z úkonů. Protože zástupce žalobce c) není plátcem DPH, nezvyšuje se jeho odměna o náhradu za tuto daň. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci c) na náhradě nákladů řízení částku 16 200 Kč.

146. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Protože soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil, rozhodl, že tyto osoby nemají právo na náhradu nákladů řízení.