č. j. 50 A 69/2019 - 44

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D, a Mgr. Bc. et Bc. Petra Jiříka (soudce zpravodaj) ve věci žalobce: P.H.H., narozen X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2019 č. j. MV-9017-17/SO-2019 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 29. 8. 2019, č. j. MV-9017-17/SO-2019 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení uhradit žalobci 11 288 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. Petra Václavka, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, oboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 11. 2018, č. j. OAM-17914- 57/DP-2013, kterým byla zamítnuta žádost žalobce podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem za účelem podnikání - OSVČ. U žalobce byl zjištěn výkon závislé práce bez potřebného pracovního povolení, tzv. nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), když při kontrole Oblastním inspektorátem práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále také jako „inspekce práce“) bylo zjištěno, že dne 13. 1. 2015 vykonávání závislé činnosti – prodej zboží, obsluha zákazníků pro zaměstnavatele společnost X, a to na základě dohody o provedení práce ze dne 12. 1. 2015. V této skutečnosti správní orgány spatřují bez dalšího jinou závažnou překážku dalšího pobytu žalobce na území České republiky ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

2. Napadenému rozhodnutí přecházelo vydání rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 7. 2019, č. j. 59 A 7/2019-54, kterým krajský soud zrušil rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2019, č. j. MV-9017/SO-2019, věc ji vrátil k dalšímu řízení a žalovanou zavázal k opětovnému posouzení, zda jednání žalobce naplňuje svojí intenzitou a závažností § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, a případně následnému posouzení dle § 174a téhož zákona o přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Uvedený rozsudek zdejšího soudu byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. 9 Azs 235/2019 – 33.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce dne 2. 10. 2019 včasnou žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Součástí podané žaloby byl i návrh na přiznání odkladném účinku, který usnesením zdejšího soudu ze dne 6. 11. 2019, č. j. 50 A 69/2019-31, nebyl žalobě přiznán.

4. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalované, přičemž zásadním způsobem nesouhlasí s její argumentací, kterou odůvodňuje zamítnutí povolení k dlouhodobému pobytu. Žalovaná nepřiléhavým způsobem aplikovala na situaci žalobce příslušná zákonná ustanovení a dopustila se tak zásadních chyb v aplikaci a výkladu právních norem a zatížila tak své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností.

5. Žalobce nesouhlasí s hodnocením správních orgánů ohledně zjištěné jiné závažné překážky v pobytu, kterou správní orgány postavily jen a pouze na nelegální práci v délce jednoho dne a když následně vůbec nepřistoupily k posouzení intenzity a závažnosti jeho jednání. Žalobce dále upozorňuje na pojem „jiná právní překážka“, jenž je neurčitým právním pojmem, a tedy nelze jej předem specifikovat a ohraničit na konkrétní případy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 7 A 131/2001), nýbrž je povinností správních orgánů takový pojem řádně interpretovat a následně aplikovat, a to v kontextu dané věci tak, aby bylo jeho odůvodnění přezkoumatelné správním soudem. Argumentaci žalované, že soud použil nepřiléhavou judikaturu, žalobce odmítá, není podstatné, k jakému typu povolení k pobytu se judikatura vztahovala, podstatný je její obsah – tj. vysvětlení pojmů „neplnění účelu dlouhodobého pobytu“, „nelegální práce“ a „závažné narušení veřejného pořádku“, které s posouzením sporné otázky v tomto řízení úzce souvisejí.

6. Žalobce je přesvědčen, že aplikace pojmu jiná závazná překážka, jak ji učinila žalovaná, je v příkrém rozporu s aktuálním rozsudkem, záměrem zákonodárce i jazykovým výkladem předmětného ustanovení. V případě žalobce nelze hovořit i naplnění skutkové podstaty jiné závažné překážky pobytu na území, k čemuž odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 48 A 45/2015 - 42, ze kterého dovozuje, že ne jakékoli neplnění účelu pobytu představuje jinou závažnou překážku v pobytu cizince dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Zjištěný výkon nelegální práce po dobu jednoho dne, tj. ode dne 12. 1. 2015 do dne 13. 1. 2015, neshledává závažnou překážkou v pobytu.

7. Žalobce se dopustil nelegální práce v délce jednoho dne, a to od 12. 1. 2015 do 13. 1. 2015. S ohledem na pobytovou historii žalobce, který je na území ČR již 10 let a kromě toho jednoho dne neměl žádný problém a řádně plnil účel svého pobytu podnikání. Jedná se tak o zcela nepřiměřený zásah do života žalobce. Správní orgány nemají žádný důkaz o tom, že by žalobce vykonával nelegální práci víc než tento jeden den, délka kontrolního období se nemlže odrážet v prokázané skutečnosti.

8. Nelze ani souhlasit s argumentem žalované, že je prokazatelně zjištěno, že se jedná o naplnění skutkové podstaty jiné závažné překážky, jelikož práce bez platného pracovního povolení je důvodem pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že určité jednání naplňuje skutkovou podstatu jiného ustanovení, nemůže zbavovat správní orgán povinnosti zabývat se naplněním skutkové podstaty jiné závažné překážky ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

9. Stejně tak se žalobce neztotožňuje se závěrem žalované, že i výkon nelegálního zaměstnaní v délce 6 dnů je automaticky důvodem pro správní vyhoštění (na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012, č. j. 9 As 102/2011-80) a proto se tak má postupovat i v případě žalobce. Nelze bez dalšího konstatovat, že 1 den nelegální práce je totéž jako 6 dní.

10. Dále žalobce namítl porušení § 89 a § 68 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaná měla nedostatečně vypořádat vznesené námitky týkající se přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života (§174a zákona o pobytu cizinců; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016 – 33, rozsudek ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39, a rozsudek ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 - 31). Žalovaná dle žalobce měla přiměřenost tohoto rozhodnutí zkoumat nejen ve vztahu k žalobci, ale i k dalším jeho rodinným příslušníkům. Žalobce na území České republiky žije přes 10 let, třetinu svého života (žalobci je 32 let), v podstatě celý svůj dospělý život a má zde dlouholetou partnerku s povoleným trvalým pobytem, se kterou plánují setrvat v České republice a založit rodinu. Žalobce si na území ČR rovněž vytvořil ekonomické vazby v rámci své podnikatelské činnosti. Není tak pravdivým tvrzení žalované, že soužití s občanskou Vietnamské republiky a provozování podnikatelské činnosti nesvědčí o jeho vazbách na Českou republiku. Správní orgány tak až výsměšně bagatelizují žalobcovy vazby na ČR, kterou žalobce považuje za svůj domov. Je absurdní, když žalovaná své úvahy o přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalobce opět ukončuje tvrzením, že zde vykonával nelegální práci v délce jednoho dne, neboť toto tvrzení žalovanou nezbavuje povinnosti zabývat se přiměřeností rozhodnutí.

III. Shrnutí vyjádření žalované a replika žalobce

11. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla žalobu zamítnout.

12. Žalovaná se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací předcházejících rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Dále v podrobnostech odkazuje na spisový materiál, jelikož žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by napadené rozhodnutí zpochybňovala.

13. Žalobce ve své replice ze dne 13. 11. 2019 krátce reaguje na vyjádření žalované v tom směru, že vzhledem k plnému odkázání se žalované na spisový materiál, nezbývá žalobci nic jiného než trvat na podané žalobě, neboť žalovaná nepřednesla žádnou relevantní argumentaci, která by žalobce přesvědčila např. o zpětvzetí žaloby.

IV. Průběh správního řízení

14. Dne 29. 9. 2012 bylo s žalobcem zahájeno řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu, neboť bylo zjištěno, že žalobce si nehradí řádně pojistné na sociálním zabezpečení a toto pojistné bylo neúspěšně vymáháno. Při výslechu dne 9. 5. 2013 žalobce mj. uvedl, že na území ČR má pouze známé a přítelkyni, ve společné domácnosti s přítelkyní nežil. Dne 9. 5. 2013 bylo řízení o žádosti žalobce přerušeno, a to pro vedení řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu. Rozhodnutím žalované ze dne 8. 12. 2016, č. j. MV-158460-4/SO-2014, bylo řízení ve věci zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce za účelem podnikání zastaveno. Dne 17. 2. 2017 bylo žalobci oznámeno pokračování řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ.

15. Z protokolu o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne vyhotoveného dne 5. 8. 2015 plyne, že dne 13. 1. 2015 byla provedena kontrola společnosti X. Kontrolované období bylo vymezeno od 15. 4. 2014 do 13. 1. 2015. Jako jedna z osob prodávajících, doplňujících a nabízejících zboží zákazníkům byla zjištěna i osoba žalobce. Následně byla inspekci zaslána kontrolovanou osobou dohoda o provedení práce ze dne 12. 1. 2015, kterou tato společnost uzavřela s žalobcem. Z kontrolních zjištění plyne, že kontrolovaná osoba umožnila žalobci výkon práce bez povolení (nelegální práci). Rozhodnutím inspekce ze dne 9. 12. 2015, v právní moci dne 29. 12. 2015, byla kontrolovaná osoba postižena za správní delikt spočívající mj. v umožnění výkonu nelegální práce žalobci.

16. Z protokolu o výslechu žalobce ze dne 30. 6. 2014 mj. plyne, že žalobce měl v ČR pouze známé a přítelkyni, se kterou se v dané době stýkal cca 4-5 měsíců, ve společné domácnosti nežili. Dále je ve správním spise založena nájemní smlouva ze dne 12. 10. 2017 k pronájmu bytu, jako nájemce je uveden žalobce a jeho přítelkyně. Výzvou ze dne 1. 11. 2017 byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Po seznámení se s podklady rozhodnutí se žalobce a jeho přítelkyně N.T.H. ve věci dne 15. 12. 2017 písemně vyjádřili a uvedli, že společně podnikají, bydlí a plánují společně založit rodinu.

17. Rozhodnutím ze dne 21. 11. 2018 správní orgán I. stupně žádost žalobce zamítl, neboť žalobce byl na území ČR nelegálně zaměstnán. Žalovaná na straně 4 vyložila § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců a neurčitý právní pojem jiná závažná překážka jako jednání cizince, které spočívá v porušování právních předpisů nebo jejich obcházení a které nejsou samostatným důvodem pro neudělení pobytového statusu. To, že žalobce dne 13. 1. 2015 vykonával závislou práci bez příslušného povolení, považoval správní orgán za jinou závažnou překážku. Ohledně přiměřenosti dopadů rozhodnutí bylo uvedeno, že žalobce od roku 2016 žije ve společné domácnosti se svojí přítelkyní, se kterou společně podniká v jedné provozovně, je svobodný, zletilý a ekonomicky nezávislý. Na území ČR je od roku 2008 a dle správního orgánu tak nemohlo dojít k přetrhání vazeb se zemí původu, kde se nachází i jeho příbuzní. Dopad rozhodnutí shledal správní orgán přiměřený zjištěným skutečnostem. Proti tomuto rozhodnutí si podal žalobce odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 18. 2. 2019, č. j. MV-9017-5/SO-2019 zamítla a potvrdila napadené rozhodnutí. Žalobce se následně domáhal svého práva u zdejšího soudu.

18. Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 26. 7. 2019, č. j. 59 A 7/2019-54, pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodu dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovanou přitom zavázal svým právním názorem, že v dalším řízení je třeba opětovně a podrobněji posoudit, zda jednání žalobce naplňuje svojí intenzitou a závažností § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (např. doba výkonu nelegální práce, důvody, socioekonomická situace žalobce apod.). Dospěje-li k závěru, že ano, posoudí v souladu s § 174a téhož zákona přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce s přihlédnutím k jeho družce.

19. Proti tomuto rozhodnutí si žalovaná podala kasační stížnost, která ji byla rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. 9 Azs 235/2019-33, zamítnuta.

20. Žalovaná rozhodla ve věci znovu dne 29. 8. 2019 (žalobou napadené rozhodnutí), kdy dospěla k názoru, že odvolání žalobce není důvodné, neboť je nepodstatné, pro jakou dobu účastník řízení vykonával nelegální práci, zásadní skutečností stále zůstává, že se výkonu nelegální práce vůbec dopustil, a takové jednání je v rozporu se zákony České republiky. K přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce žalovaná uvedla, že tyto dopady hodnotil správní orgán prvního stupně dostatečně, žalobci nebyl uložen dlouhodobý zákaz pobytu na území a vazby žalobce nelze považovat za natolik silné, že by mohly způsobit nepřiměřenost napadeného rozhodnutí.

V. Právní hodnocení krajského soudu

21. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

22. Žaloba je důvodná.

23. Klíčovým pro posouzení dané věci je výklad neurčitého pojmu obsaženého v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, podle něhož nelze prodloužit platnost povolení k dlouhodobému pobytu, jestliže „pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území“. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že pod pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území lze podřadit i výkon nelegální práce, s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2017, č. j. 11 A 168/2017. Nelegální prací ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti, je práce vykonávaná cizincem v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno.

24. Prvně se soud vyjadřuje k samotnému výkladu neurčitého právního pojmu jiná závažná překážka, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019-27, „[p]ojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území představuje neurčitý právní pojem, jehož obsah a rozsah nelze obecně zcela přesně definovat. Při jeho aplikaci jsou správní orgány povinny patřičně odůvodnit, v jakém jednání žadatele o povolení k dlouhodobému pobytu tuto překážku spatřují. Nejvyšší správní soud přitom opakovaně uvádí, že při aplikaci neurčitých právních pojmů dává zákonodárce správnímu orgánu prostor ke zhodnocení, zda je možné konkrétní případ pod daný pojem podřadit či nikoliv. Nejprve je tedy nezbytné vymezit rozsah pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území – tj. vymezit, jaký význam tento pojem skutečně má. Následně je správní orgán povinen vyhodnotit, zda lze skutkové okolnosti projednávané věci zařadit do rámce vytvořeného jeho rozsahem – tj. jaké skutečnosti konkrétního případu lze pod daný pojem podřadit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69).“ Na rozdíl od správního uvážení pak podléhají závěry správního orgánu týkající se výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav soudnímu přezkumu v rámci námitek uplatněných v žalobě v plném rozsahu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011-154).

25. Krajský soud, nerozporuje (a ani ve svém přechozím rozhodnutí č. j. 59 A 7/2019-54 nerozporoval), že existence nelegální práce může založit jinou závažnou překážku pro neudělení dlouhodobého víza ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, která je ve svém důsledku rovněž překážkou prodloužení dlouhodobého pobytu cizince na území České republiky. Předchozím rozhodnutím krajského soudu však soud rozhodnutí žalované zrušil a zavázal ji právním názorem, že správní orgány jsou při výkladu neurčitého právního pojmu jiná závažná překážka povinni zabývat se intenzitou a závažností jednání žalobce spočívajícího ve výkonu závislé práce v kontextu veškerých okolností, které v řízení vyšly najevo, tedy především v rozsahu prokázané délky nelegální práce, tj. v období od 12. 1. 2015 do 13. 1. 2015. Tento názor byl následně potvrzen Nejvyšším správním soudem (č. j. 9 Azs 235/2019-33); žalovaná tak byla povinna vyhodnotit, zda výkon nelegální práce prokázaný v délce jediného dne, ve spojení s tím, že žalobce po dobu svého předchozího povoleného pobytu plnil jeho účel, je skutečně možno pokládat za jednání natolik závažné a dosahující takové intenzity, že jej bylo možné podřadit pod pojem jiné závažné překážky pobytu.

26. Žalovaná v napadeném rozhodnutí zhodnotila, že je nepodstatné, pro jako dobu žalobce vykonával nelegální práci, zásadní skutečností zůstává, že se výkonu nelegální práce dopustil, což je zřejmé ze spisového materiálu. Dále žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012, č. j. 9 As 102/2011-80, ze kterého vyplývá, že nelegální práce v délce trvání 6 dní je důvodem pro správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. S tímto hodnocením se krajský soud nemůže ztotožnit.

27. Historickým výkladem pojmu jiná závažná překážka ve vztahu k § 56 odst. 1 písm. j) se již zabýval např. Krajský soud v Praze, v rozsudku ze dne 12. 5. 2016, č. j. 45 A 37/2014-56, kde uvedl, že „toto ustanovení bylo do zákona o pobytu cizinců včleněno zákonem č. 428/2005 Sb. s účinností od 26. 4. 2005. V původním znění znělo tak, že pobyt cizince na území není v zahraničněpolitickém zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Důvodová zpráva k této změně uvádí: Na udělení víza není podle § 51 odst. 2 právní nárok. V návaznosti na zavedení povinnosti cizince před vyznačením víza předložit doklad o cestovním zdravotním pojištění, je výčet důvodů neudělení víza doplněn v písmenu i) o případy, kdy cizinec zmíněný doklad nepředloží. Doplněním písmene j) se rozšiřuje výčet obligatorních důvodů pro neudělení víza cizincům, jejichž pobyt na území není v zájmu České republiky.“ Zákonem č. 427/2010 Sb. bylo z tohoto ustanovení vypuštěno slovo „zahraničněpolitickém“. Důvodová zpráva k této změně uvádí: Ustanovení řeší důvody neudělení víza. Stávající právní úprava umožňuje vízum neudělit mimo jiné z důvodu zahraničně politického zájmu České republiky. Cílem návrhu je výslovně zakotvit možnost neudělení dlouhodobého víza nejen z hlediska zahraničně politického, ale i v dalších situacích, které nejsou v souladu se zájmy České republiky. Uvedené ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců má od okamžiku, kdy se stalo součástí zákona o pobytu cizinců, jednoznačný bezpečnostně-politický obsah v širším slova smyslu a směřuje tedy k ochraně veřejného zájmu, na čemž nic nezměnila ani pozdější (shora uvedená) úprava textu tohoto ustanovení. Tuto povahu přitom má ustanovení jako celek, tedy nikoli pouze ta část ustanovení, která hovoří o zájmu České republiky, ale i ta, která se týká „jiné závažné překážky pobytu cizince na území“. Tyto dvě části daného ustanovení proto nelze vnímat izolovaně a pod pojem „jiná závažná překážka“ subsumovat jakékoli skutkové děje nesouvisející přímo s ochranou bezpečnostně-politických zájmů České republiky. Jiný rozšiřující výklad by takové ustanovení, respektive rozhodnutí podle něho vydaná činil nepředvídatelná a překvapivá.“ Ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců na území České republiky, má jako celek jednoznačný bezpečnostně-politický obsah, a nelze proto pod pojem „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ subsumovat jakékoli skutkové děje nesouvisející přímo s ochranou bezpečnostně-politických zájmů České republiky.

28. Dále lze v dané věci odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 4 Azs 95/2019-36: „Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud v napadeném rozsudku nezpochybnil závěr o tom, že pod pojem „jiné závažné překážky“ lze podřadit také výkon nelegální práce cizincem. Na rozdíl od stěžovatele však dospěl k závěru, že porušení pravidel o zaměstnávání cizinců musí být prokázáno ve vyšší intenzitě, aby takové jednání mohlo být podřazeno pod pojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Jinak řečeno, nikoliv každé porušení § 5 písm. e) bodu 2. ve spojení s § 89 odst. 2 zákona o zaměstnanosti musí být automaticky považováno za jinou závažnou překážku pobytu cizince na území podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. S tímto závěrem, byť nebyl v napadeném rozsudku krajského soudu vyjádřen zcela pregnantně, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a nemá za to, že by se jednalo o nesprávné posouzení právní otázky, která by způsobovala nezákonnost napadeného rozsudku.“ 29. Právě s ohledem na nezbytnost posuzování intenzity a závažnosti daného jednání žalobce, tedy s nutností posuzovat všechny skutkové okolnosti případu je nutné zohlednit, zda konkrétní jednání cizince skutečně představuje jinou závažnou překážku pobytu cizince na území. Ze samotné dikce zákona je zřejmé, že zákonodárce neměl na mysli jakékoliv pochybení či jednání, které by bylo v rozporu s právním řádem České republiky, ale pouze takové, které představuje skutečnou závažnou překážku. Musí se tedy jednat o jednání natolik závažné, že další prodloužení či vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu neumožňuje. V tomto smyslu tak nemůže obstát argumentace žalované, že (jakékoliv) jednání v rozporu se zákony České republiky lze automaticky považovat za jinou závažnou překážku, že jakákoli, jakkoli dlouhá, zjištěná nelegální práce takovou jinou závažnou překážku zakládá. Jak uvedl Nejvyšší správní soud při svém rozhodování v této věci, „závěr správních orgánů založený na prostém faktu, že se žalobce nelegální práce dopustil, tak neobstojí, a nic na tom nemění ani skutečnost, že výkon nelegální práce představuje dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců důvod správního vyhoštění.“ 30. V rámci správního řízení bylo prokázáno, že žalobce se dopustil výkonu nelegální práce v délce jednoho dne, od 12. 1. 2015 (den uzavření dohody o provedení práce) do 13. 1. 2015 (den kontroly, delší výkon nelegální práce nebyl ze strany správních orgánů prokázán. V souvislosti, s již výše uvedeným musí pak krajský soud konstatovat, že výkon nelegální práce v délce jednoho dne nenasvědčuje takové intenzitě případného porušení pravidel o zaměstnanosti, resp. intenzitě porušené veřejného zájmu na ochraně pracovního trhu, která by ospravedlňovala aplikaci závažných překážek bránících dalšímu pobytu žalobce na území. Uvedené pochybení žalobce tak nezakládá překážku pro prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

31. Přestože zjištěná vada rozhodnutí sama o sobě odůvodňuje zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, přistoupil krajský sodu k přezkoumání i druhého okruhu žalobních námitek, které se týkají hodnocení přiměřenosti dopadů do života žalobce, neboť ani v tomto případě se krajský soud neshodl s hodnocením žalovaného.

32. Dle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí: Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

33. Krajský soud již ve svém předchozím rozhodnutí (č. j. 59 A 7/2019-54) vyslovil, a následně tento názor aproboval Nejvyšší správní soud, že za situace, kdy žalobce žije na území České republiky více než 10 let, což z hlediska jeho věku představuje zhruba třetinu jeho života (v podstatě celý produktivní život), řádně zde vykonává podnikatelskou činnost, má zde vytvořené ekonomické vazby, žije zde se svou partnerkou (viz společné prohlášení žalobce a jeho partnerky ze dne 15. 12. 2017, založené ve správním spise), stěží obstojí názor žalované, že žalobce může podnikat v zemi svého původu a navštěvovat Českou republiku. Žalovaná ani v tomto žalobou napadeném rozhodnutí neposunula svojí argumentaci o moc dále, když konstatuje, že samotná délka pobytu není dostatečným důvodem pro odhlédnutí od naplnění zákonného důvodu pro neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. V tomto případě se však nejedná pouze o samotnou délku pobytu.

34. I pokud by vzal soud prokázaná tvrzení dle napadeného rozhodnutí, tj. sdílení společné domácnosti od 12. 10. 2017 s paní N.T.H., a jejich společné podnikání v oboru manikúra/pedikúra, s přihlédnutím, k již výše zmíněnému věku žalobce a délce jeho pobytu na území České republiky, jeho přechozí podnikatelskou historii, došel by k opačnému závěru než žalovaná. Jestliže žalobce žije na území České republiky většinu svého dospělého života, má zde družku, s níž také společně podniká, nelze dospět k závěru, že ve vztahu k důvodům pro zamítnutí žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, tedy pro prokázaný výkon nelegální práce v délce jednoho dne, se jedná o přiměřený dopad napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Jelikož žalovaný své úvahy v tomto směru oproti předcházejícímu zrušenému rozhodnutí relevantním způsobem nerozšířil, poukazuje krajský soud i zde na závěry Nejvyššího správního soudu v této věci, který uvedl, že „v situaci, kdy žalobce žije na území České republiky více než 10 let, což z hlediska jeho věku představuje třetinu jeho života (v podstatě celý jeho dospělý produktivní život), řádně zde vykonává podnikatelskou činnost, a tedy zde má vytvořeny ekonomické vazby, navíc zde žije s dlouholetou partnerkou, která má v České republice povolen trvalý pobyt a se kterou společně plánují založení rodiny (o což se již pokoušeli, avšak partnerka potratila), jeví se odůvodnění stěžovatelky obsažené na str. 6 rozhodnutí, že žalobce (který je v produktivním věku) může podnikat nebo pracovat v zemi původu a může navštěvovat Českou republiku, jako nedostačující. Stěžovatelka tak v odůvodnění rozhodnutí sice vycházela ze skutečnosti, že žalobce žije od roku 2016 se svou družkou, s níž také společně podniká, a tedy zamítnutím žádosti bude zasaženo do jeho osobního života, avšak zároveň dovodila, že s ohledem na zjištěný výkon nelegální práce nebude dopad do rodinného a soukromého života žalobce nepřiměřený. Je tedy zřejmé, že ani tento závěr stěžovatelky nemůže z výše uvedených důvodů obstát.“ VI. Závěr a náklady řízení 35. Ze shora uvedených důvodů krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost dle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

36. Jelikož ve výše uvedené věci již krajský soud jednou rozhodoval a věc byla řešena i Nejvyšším správním soudem, rozhodl se v daném případě s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení sám vyložit neurčitý právní pojem jiné závažné překážky, a aplikovat jej na daný skutkový stav, a to především z důvodu, aby se vyhnul tzv. „ping-pongu“ mezi správními orgány a správními soudy, a to zejména s přihlédnutím k současné délce vedeného řízení a právu žalobce na efektivní soudní ochranu. Z uvedeného právního posouzení krajským soudem je žalovaný povinen v dalším řízení vycházet (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastnící s takovým postupem vyslovili souhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

37. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta. Soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za neúspěšný návrh na přiznání odkladného účinku žalobě nelze považovat za uznatelný účelně vynaložený náklad soudního řízení.

38. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce celkem 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Repliku žalobce nepovažoval krajský soud za úkon právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, neboť ve věci nepřinesla ničeho nového, když obsahovala pouze parafrázování již uplatněné argumentace. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.