59 A 7/2019 - 54

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: P. H. H., narozen x státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupen Mgr. Petrem Václavkem advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2019, č. j. X takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 18. 2. 2019, č. j. MV-9017-5/SO-2019 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení uhradit žalobci 11 288 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. Petra Václavka, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozhodnutím žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 11. 2018, č. j. OAM-17914-57/DP-2013, a toto rozhodnutí potvrdila. Ministerstvo vnitra jako správní orgán I. stupně podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítl žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ podané podle § 44 téhož zákona.

2. Z žalobou napadeného rozhodnutí plyne, že žalobce vykonával závislou práci bez potřebného pracovního povolení, tzv. nelegální práci ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), když při kontrole Oblastním inspektorátem práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále také jako „inspekce práce“) bylo zjištěno, že dne 13. 1. 2015 vykonával závislou činnost – prodej zboží, obsluhu zákazníků pro zaměstnavatele společnost KTM Plus, s. r. o., a to na základě dohody o provedení práce ze dne 12. 1. 2015. V této skutečnosti správní orgány spatřují bez dalšího jinou závažnou překážku dalšího pobytu žalobce na území České republiky (dále také jako „ČR“) ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců nebylo rozhodnutí hodnoceno jako nepřiměřené, rozhodnutí zasáhne do rodinného a soukromého života žalobce, nicméně žalobce je v produktivním věku, od roku 2016 žije se svojí družkou, se kterou společně podniká, avšak ve vztahu k důvodu zamítnutí žádosti nebude dopad rozhodnutí nepřiměřený, tím spíše, strávil-li žalobce v zemi původu převážnou část svého života. Žalobce bude moci i nadále Českou republiku (dále také jako „ČR“) navštěvovat.

3. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce dne 19. 3. 2019 včasnou žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Součástí podané žaloby byl i návrh na přiznání odkladném účinku, který usnesením zdejšího soudu ze dne 16. 4. 2019, č. j. 59 A 7/2019 – 30, nebyl žalobě přiznán.

4. Žalobce nesouhlasí s hodnocením správních orgánů stran zjištěné jiné závažné překážky v pobytu, když správní orgány vůbec nepřistoupily k posouzení intenzity a škodlivosti jeho jednání, k čemuž odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 48 A 45/2015 - 42, ze kterého dovozuje, že ne jakékoli neplnění účelu pobytu představuje jinou závažnou překážku v pobytu cizince dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Zjištěný výkon nelegální práce po dobu jednoho dne, tj. ode dne 12. 1. 2015 do dne 13. 1. 2015, neshledává závažnou překážkou v pobytu. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č. j. 9 A 66/2010 – 50, je žalobce přesvědčen, že jiná závažná překážka pobytu se musí týkat převážné části doby pobytu, která předcházela podání žádosti. Žalobce je rovněž přesvědčen, že dle ustálené judikatury, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 – 43, se závažná překážka dle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců váže k období předchozího pobytu, tj. k pobytu předcházejícího období podání žádosti o prodloužení doby platnosti povolení, tj. ke dni 8. 4. 2013. Skutečnosti zjištěné po tomto datu považuje žalobce za nepoužitelné pro účely daného ustanovení.

5. Dále žalobce namítl porušení § 89 a § 68 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaná měla nedostatečně vypořádat vznesené námitky týkající se přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života (§174a zákona o pobytu cizinců; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.5.2016, č. j. 1 Azs 81/2016 – 33, rozsudek ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39, a rozsudek ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 - 31). Žalovaná dle žalobce měla přiměřenost tohoto rozhodnutí zkoumat nejen ve vztahu k žalobci, ale i k dalším jeho rodinným příslušníkům. Žalobce na území České republiky žije přes 10 let, třetinu svého života (žalobci je 31 let), v podstatě celý svůj dospělý život a má zde dlouholetou partnerku s povoleným trvalým pobytem, se kterou plánují setrvat v České republice a založit rodinu. Partnerka žalobce přitom měla dle jeho tvrzení ze stresu nad budoucností samovolně potratit. Žalobce si na území ČR rovněž vytvořil ekonomické vazby v rámci své podnikatelské činnosti.

6. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla žalobu zamítnout.

7. Žalovaná nesouhlasí s hodnocením žalobce o nedostatečném vypořádání se s naplněním skutkové podstaty § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně dle žalované vyložil, co může být jinou závažnou překážkou a dospěl k závěru, že nelegální práce žalobce tento neurčitý pojem naplňuje. Ve zbytku žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí, neboť uplatněné žalobní body se překrývají s odvolacími námitkami.

8. Ze správního spisu krajský soud zjistil následující rozhodné skutečnosti: Dne 8. 4. 2013 žalobce požádal o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání.

9. Dne 29. 9. 2012 bylo s žalobcem zahájeno řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu, neboť bylo zjištěno, že žalobce si nehradí řádně pojistné na sociálním zabezpečení a toto pojistné bylo neúspěšně vymáháno. Při výslechu dne 9. 5. 2013 žalobce mj. uvedl, že na území ČR má pouze známé a přítelkyni, ve společné domácnosti s přítelkyní nežil. Dne 9. 5. 2013 bylo řízení o žádosti žalobce přerušeno, a to pro vedení řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu. Dne 17. 2. 2017 bylo žalobci oznámeno pokračování řízení. Rozhodnutím žalované ze dne 8. 12. 2016, č. j. MV-158460-4/SO-2014, bylo řízení ve věci zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce za účelem podnikání zastaveno.

10. Dle sdělení Policie České republiky ze dne 20. 7. 2017 bylo dne 18. 7. 2017 provedeno šetření v místě bydliště žalobce. Od dcery majitele domu bylo zjištěno, že žalobce bydlí v přízemí, o přítelkyni či manželce tato osoba nevěděla. V přízemí byla zastižena další žena, která uvedla, že zde v přízemí bydlí, hlídce byl umožněn vstup do pronajatých prostor (společná kuchyň a další 3 pokoje a sociální zařízení). Sám žalobce byl následně zastižen v jím provozovaném nehtovém studiu.

11. Z protokolu o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne vyhotoveného dne 5. 8. 2015 plyne, že dne 13. 1. 2015 byla provedena kontrola společnosti KTM Plus, s. r. o. Kontrolované období bylo vymezeno od 15. 4. 2014 do 13. 1. 2015. Jako jedna z osob prodávajících, doplňujících a nabízejících zboží zákazníkům byla zjištěna i osoba žalobce. Následně byla inspekci zaslána kontrolovanou osobou dohoda o provedení práce ze dne 12. 1. 2015, kterou tato společnost uzavřela s žalobcem. Z kontrolních zjištění plyne, že kontrolovaná osoba umožnila žalobci výkon práce bez povolení (nelegální práci). Rozhodnutím inspekce ze dne 9. 12. 2015, v právní moci dne 29. 12. 2015, byla kontrolovaná osoba postižena za správní delikt spočívající mj. v umožnění výkonu nelegální práce žalobci.

12. Z protokolu o výslechu žalobce ze dne 30. 6. 2014 mj. plyne, že žalobce měl v ČR pouze známé a přítelkyni, se kterou se v dané době stýkal cca 4-5 měsíců, ve společné domácnosti nežili.

13. Dále je ve správním spise založena nájemní smlouva ze dne 12. 10. 2017 k pronájmu bytu, jako nájemce je uveden žalobce a jeho přítelkyně.

14. Výzvou ze dne 1. 11. 2017 byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Po seznámení se s podklady rozhodnutí se žalobce a jeho přítelkyně N. T. H. ve věci dne 15. 12. 2017 písemně vyjádřili a uvedli, že společně podnikají, bydlí a plánují společně založit rodinu.

15. Rozhodnutím ze dne 21. 11. 2018 správní orgán I. stupně žádost žalobce zamítl, neboť žalobce byl na území ČR nelegálně zaměstnán. Žalovaný na straně 4 vyložil § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců a neurčitý právní pojem jiná závažná překážka jako jednání cizince, které spočívá v porušování právních předpisů nebo jejich obcházení a které nejsou samostatným důvodem pro neudělení pobytového statusu. To, že žalobce dne 13. 1. 2015 vykonával závislou práci bez příslušného povolení, považoval správní orgán za jinou závažnou překážku. Stran přiměřenosti dopadů rozhodnutí bylo uvedeno, že žalobce od roku 2016 žije ve společné domácnosti se svojí přítelkyní, se kterou společně podniká v jedné provozovně, je svobodný, zletilý a ekonomicky nezávislý. Na území ČR je od roku 2008 a dle správního orgánu tak nemohlo dojít k přetrhání vazeb se zemí původu, kde se nachází i jeho příbuzní. Dopad rozhodnutí shledal správní orgán přiměřený zjištěným skutečnostem.

16. Dne 13. 12. 2018 podal žalobce proti uvedenému rozhodnutí odvolání, ve kterém namítl nepřiměřenost rozhodnutí a to, že při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí nebylo přihlédnuto k osobě jeho družky. V doplnění odvolání ze dne 15. 1. 2019 žalobce namítl, že svým jednáním nenaplnil co do intenzity předpoklady § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, když dle jeho názoru výkon nelegální práce po dobu jednoho dne nelze považovat za jinou závažnou překážku.

17. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo žalovanou rozhodnuto tak, jak je uvedeno shora.

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

19. Žaloba je důvodná.

20. Krajský soud se nejprve vypořádal s dílčí námitkou žalobce, že správní orgány neměly ke zjištěnému výkonu nelegální práce přihlížet a měly vycházet ze stavu ke dni podání jeho žádosti, tj. ke dni 8. 4. 2013, neboť otázka toho, zda žalobce po podání své žádosti plnil či neplnil účel pobytu, není z pohledu zákona relevantní. K tomuto žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 – 43, který však na nyní projednávanou věc nedopadá, a argumentace žalobce není správná. Nejvyšší správní soud v dané věci řešil možnosti aplikace § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vs. § 37 odst. 2 písm. b) ve vazbě na § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona při řešení rozdílu mezi plněním účelu pobytového povolení a naplnění účelu pobytu. Jedním z hlavních závěrů tohoto rozhodnutí je, že § 37 odst. 1 písm. b) téhož zákona nelze aplikovat ve chvíli, kdy v době před vydáním rozhodnutí o prodloužení platnosti povolení k pobytu začal cizinec účel pobytu plnit. V nyní projednávané věci nebylo důvodem neprodloužení povolení to, že by žalobce neplnil účel pobytu či že by jej nenaplnil, ale že u něj byl v průběhu jeho pobytu zjištěn výkon nelegální práce. O tom, že žalobce plnil účel svého pobytu, není sporu a sám správní orgán I. stupně na straně 3 odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce působil jako osoba samostatně výdělečně činná, což bylo v souladu s jeho pobytovým oprávněním.

21. Jádro soudního přezkumu v této věci tvoří to, zda výkon nelegální práce žalobce tak, jak byla správními orgány zjištěna a popsána, tvoří závažnou překážku pro prodloužení jeho pobytu na území České republiky ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců či nikoli a dále to, zda správní orgány dostatečným způsobem posoudily přiměřenost svých rozhodnutí dle § 174a téhož zákona ve vztahu k rodinnému a soukromému životu žalobce.

22. Nelegální prací ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti, je práce vykonávaná cizincem v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno. Podle § 56 odst. 1 písm. j) ve spojení s dalšími shora uvedenými ustanoveními plyne možnost zamítnout žádost cizince o neprodloužení pobytového oprávnění, pokud pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Touto jinou závažnou překážkou je dle hodnocení správních orgánů v případě žalobce výkon nelegální práce.

23. Skutečnost, že žalobce se měl dopustit výkonu nelegální práce, není sporná, žalobce však rozporuje to, že zjištěný výkon nelegální práce ode dne 12. 1. 2015 do dne 13. 1. 2015 by mohl představovat závažnou překážku pobytu žalobce na území ČR s tím, že správní orgány vůbec nehodnotily intenzitu jednání žalobce a jeho závažnost. Tuto námitku shledal krajský soud důvodnou.

24. Správní orgány se posouzením konkrétních okolností jednání žalobce, intenzity jeho jednání, nezabývaly a bez dalšího dospěly k závěru, že výkon nelegální práce sám o sobě představuje natolik závažné porušení právních předpisů, že jej lze považovat za jinou závažnou překážku. Jednání žalobce správní orgány shledaly v rozporu s veřejným zájmem na dodržování zákonů.

25. Krajský soud, ostatně ani sám žalobce, nerozporuje, že existence nelegální práce může založit jinou závažnou překážku pro neudělení dlouhodobého víza ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, která je ve svém důsledku rovněž překážkou prodloužení dlouhodobého pobytu cizince na území České republiky. Pro učinění závěru, že právě takovéto neplnění účelu pobytu projevující se právě výkonem nelegální práce bez patřičného povolení, může narušit veřejný pořádek takovou intenzitou, že založí závažnou překážku v pobytu cizince, je nutné posuzovat konkrétní okolnosti konkrétního případu, k čemuž krajský soud odkazuje např. na rozsudek NSS ze dne 24.1.2018, č. j. 6 Azs 345/2017 – 37 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz): „S názorem zákonodárce vyplývajícím z citované důvodové zprávy, že neplnění účelu pobytu představuje narušení veřejného pořádku, lze v zásadě souhlasit. Dle názoru Nejvyššího správního soudu se však samo o sobě nejedná o narušení veřejného pořádku potřebné intenzity, tedy o narušení závažné či přesněji řečeno narušení veřejného pořádku závažným způsobem, jak vyžadovalo na věc aplikované ustanovení § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců v relevantním znění. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 3 As 4/2010 - 151 totiž odmítl, že by bylo možné obcházení zákona (v tehdejším případě šlo o účelové uzavření manželství) ztotožňovat s narušením veřejného pořádku, „neboť zpravidla nejde o skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, který by navíc sám o sobě odůvodňoval tak vážný zásah do cizincových práv, jakým je vyhoštění z území České republiky. V případě neudělení povolení k trvalému pobytu lze sice za „závažné narušení veřejného pořádku“ považovat i menší prohřešky než ve vztahu ke správnímu vyhoštění (což bylo jedním z důvodů, proč Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 As 71/2010 - 112 za důvod pro neudělení povolení k trvalému pobytu považoval i účelové prohlášení otcovství), nicméně neplnění účelu dlouhodobého pobytu samo o sobě závažným narušením veřejného pořádku není.“ Dále Nejvyšší správní soud celou otázku míry závažnosti neplnění účelu uděleného povolení k dlouhodobému pobytu uzavřel slovy, „že neplnění účelu předchozího dlouhodobého pobytu nemůže být „samo o sobě“ (…) kvalifikováno jako narušení veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu § 75 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu v relevantním znění. Uplatnit toto ustanovení by bylo možné jen v případě, že by k onomu (prostému) narušení veřejného pořádku z důvodu neplnění účelu předchozího dlouhodobého pobytu přistoupily další individuální okolnosti, jež by umožnily kvalifikovaně hodnotit tento způsob narušení veřejného pořádku jako závažný, například skutečnost, že již v době podání poslední žádosti o povolení dlouhodobého pobytu žadatel věděl, že účel nebude nebo nehodlá plnit.“ 26. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud již opakovaně a vždy zdůrazňuje nezbytnost posouzení individuálních okolností případu, zda nenaplňování účelu dlouhodobého pobytu skutečně dosahuje takové intenzity, že může dojít k podřazení pod pojem závažná překážka pobytu. Kupříkladu v rozsudku ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012-29, uvedl, že městský soud se měl zabývat tím, „zda žalobce svým jednáním skutečně účel předchozího uděleného pobytu nenaplnil a zda toto jednání představovalo závažnou překážku pro prodloužení jeho pobytu na území České republiky ve smyslu § 56 odst. 1 písm. k) zákona č. 326/1999 Sb. Městský soud v Praze byl přitom povinen vzít v úvahu konkrétní okolnosti daného případu, tedy především to, po jak dlouhou dobu žalobce samostatně výdělečnou činnost nevykonával a z jakých důvodů.“ V rozsudku ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011- 69, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že „aby mohlo být konstatováno plnění účelu, pro který byl stěžovateli pobyt povolen, tj. podnikatelská činnost, musela být v předmětném období alespoň převážně vykonávána, což není naplněno pouhým případným úsilím o její provozování.“ V rozsudku ze dne 6. 11. 2014, č. j. 9 Azs 219/2014-39, Nejvyšší správní soud zase konstatoval, že nelze hovořit o „jakémkoliv neplnění, ale o převážném neplnění účelu, pro který byl pobyt povolen“.

27. Žalobci je nutno přisvědčit, že správní orgány měly hodnotit zjištěnou dobu výkonu nelegální práce. Tuto skutečnost ostatně žalobce namítl i v doplnění svého odvolání ze dne 15. 1. 2019, a to prakticky v identické podobě jako v podané žalobě. Správní orgán I. stupně vyšel z rozhodnutí inspekce práce, když na straně 3 svého rozhodnutí uvedl, že dne 12. 1. 2015 žalobce uzavřel s daným zaměstnavatelem dohodu o provedení práce a dále uvedl, že dne 13. 1. 2015 byla nelegální práce žalobce inspekcí zjištěna.

28. Žalovaná se otázkou délky výkonu nelegální práce zabývala na straně 6 svého rozhodnutí a uvedla pouze to, že inspekce kontrolovala mnohem delší časový úsek (ode dne 15. 4. 2014 do dne 13. 1. 2015) a není tedy pravda, že žalobce by neplnil účel pobytu v délce jednoho dne (tj. od okamžiku uzavření dohody o provedení práce dne 12. 1. 2015 do dne kontroly 13. 1. 2015). Více na tuto námitku nebylo reagováno.

29. Inspekce skutečně kontrolovala delší časové období, ale nelegální práci žalobce zjistila dne 13. 1. 2015. Co se událo před tímto datem, není ze správního spisu známo, vyjma existence dohody o provedení práce ze dne 12. 1. 2015, na jejímž základě měl žalobce nelegální práci vykonávat. Stejně tak není známo, kdy žalobce tuto svoji pracovní činnost ukončil. Dosavadní skutková zjištění umožňují proto jediný závěr, a to ten, že žalobce nelegální práci vykonával na základě dané dohody při kontrole inspekcí dne 13. 1. 2015.

30. Z rozhodnutí správních orgánů není zřejmé, jakou dobu výkonu nelegální práce vzaly za prokázanou, když žalovaná pouze povrchně rozporuje, že žalobce by nelegální práci vykonával tak, jak je popsáno shora (jeden den), s čímž je spojena i absence úvah správních orgánů například právě nad intenzitou jednání žalobce z hlediska délky výkonu nelegální práce. V tomto směru proto krajský soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

31. Správní rozhodnutí neobsahují ani žádné jiné posouzení toho, zda je výkon nelegální práce v případě žalobce s ohledem na okolnosti případu natolik závažný, aby jej bylo možné podřadit pod pojem jiné závažné překážky. Závěr založený na prostém faktu, že žalobce se nelegální práce dopustil, s ohledem na předestřenou judikaturu neobstojí.

32. Byť zjištěná vada sama o sobě odůvodňuje zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, přistoupil krajský soud k částečnému přezkoumání i druhého okruhu námitek žalobce v rozsahu, který zjištěná vada rozhodnutí umožňuje. Tyto námitky se týkaly hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do života žalobce.

33. Správní orgán I. stupně shrnul na straně 5 a 6 odůvodnění svého rozhodnutí, že žalobce žije ve společné domácnosti se svojí družkou od roku 2016, se kterou zároveň v jedné provozovně společně podniká. K těmto skutečnostem správní orgán uvedl pouze to, že žalobce je dle úředních dokumentů svobodný, zletilý a ekonomicky nezávislý, a protože na území ČR pobývá od roku 2008, má stále vazby na území domovského státu, kde má i rodinu. Zjištěnou nelegální práci správní orgán posoudil jako natolik závažný důvod, že přestože bude mít rozhodnutí dopad do života žalobce, nebude tento dopad přiměřený. Žalovaný pak na straně 6 napadeného rozhodnutí shledal nikoli nepřiměřený dopad do žalobcova podnikatelského života.

34. Správní orgány se vůbec nezabývaly skutečností, že žalobce, byť nyní svoboden, již několik let žije ve společné domácnosti se svojí družkou, se kterou i společně podniká. Žalobce se na území ČR zdržuje roku 2008, což však s přihlédnutím k jeho věku (ročník 1987) znamená, že zde pobývá většinu svého dosavadního produktivního života. V tomto kontextu strohé úvahy správních orgánů obou stupňů bez přihlédnutí k osobě jeho družky nemohou obstát, a to jak pro jejich společnou podnikatelskou činnost, jak pro jejich eventuální snahu o založení rodiny (byť v tomto směru se žalobce omezil na relativně obecná tvrzení). Správní orgány zjištěnou nelegální práci žalobce hodnotily jako velmi závažnou skutečnost odůvodňující zásah do života žalobce, nicméně tato úvaha je zatížena shora konstatovanými vadami posouzení závažnosti žalobcovo jednání. Vzhledem k této skutečnosti je předčasné se podrobněji vyjadřovat k námitkám směřujícím k otázce přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života.

35. Ze shora uvedených důvodů krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil bez jednání pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.) a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

36. V dalším řízení žalovaný opětovně posoudí, s ohledem na shora uvedené, zda jednání žalobce naplňuje svojí intenzitou a závažností § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (např. doba výkonu nelegální práce, důvody, socioekonomická situace žalobce apod.). Dospěje-li k závěru, že ano, posoudí v souladu s § 174a téhož zákona přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce s přihlédnutím k jeho družce a jejímu stavu (žalobcem tvrzený nedávný potrat). Vysloveným právním názorem je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

37. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta. Soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za neúspěšný návrh na přiznání odkladného účinku žalobě nelze považovat za uznatelný náklad soudního řízení.

38. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce celkem 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení