Č. j. 50 Af 25/2018-205

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové, a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: ELEKTRA PV, s. r. o., IČ 482 02 550 sídlem Vrbenská 197/23, České Budějovice 4 zastoupena advokátkou JUDr. Mgr. Petrou Novákovou sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, Brno za účasti osoby zúčastněné na řízení: JUDr. Daniela Urbanová insolvenční správkyně dlužníka Elektra PV, s. r. o. sídlem Na Příkopě 31, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2017, č. j. 15869/17/5300-22443- 702189, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2017, č. j. 15869/17/5300-22443-702189, se v části týkající se v části zamítající se dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991055/16/2201-51522-307389, č. j. 1991091/16/2201-51522-307389, č. j. 1991208/16/2201-51522-307389 a č. j. 1991226/16/2201-51522-307389, zrušují včetně těchto platebních výměrů a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 1. 4. 2019, č. j. 15869/17/5300-22443-702189, žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj – dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden – listopad 2013. Konkrétně se jednalo o tyto platební výměry ze dne 19. 10. 2016: 1) č. j. 1990966/16/2201-51522-307389 za zdaňovací období leden 2013, kterým byla doměřena daň ve výši 1 182 872 Kč, a současně vznikla zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 236 574 Kč, 2) č. j. 1991007/16/2201-51522-307389 za zdaňovací období únor 2013, kterým byla doměřena daň ve výši 4 388 981 Kč, a současně vznikla zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 877 796 Kč, 3) č. j. 1991042/16/2201-51522-307389 za zdaňovací období březen 2013, kterým byla doměřena daň ve výši11 421 772 Kč, a současně vznikla zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 2 284 354 Kč, 4) č. j. 1991055/16/2201-51522-307389 za zdaňovací období duben 2013, kterým byla doměřena daň ve výši 7 031 514 Kč, a současně vznikla zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 1 406 302 Kč, 5) č. j. 1991091/16/2201-51522-307389 za zdaňovací období květen 2013, kterým byla doměřena daň ve výši 7 496 305 Kč, a současně vznikla zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 1 499 261 Kč, 6) č. j. 1991113/16/2201-51522-307389 za zdaňovací období červen 2013, kterým byla vyměřena vlastní daňová povinnost ve výši 7 870 908 Kč, 7) č. j. 1991208/16/2201-51522-307389 za zdaňovací období červenec 2013, kterým byla vyměřena vlastní daňová povinnost ve výši 8 595 656 Kč, 8) č. j. 1991226/16/2201-51522-307389 za zdaňovací období srpen 2013, kterým byla vyměřena vlastní daňová povinnost ve výši 12 679 136 Kč, 9) č. j. 1991239/16/2201-51522-307389 za zdaňovací období září 2013, kterým byla vyměřena vlastní daňová povinnost ve výši 8 175 633 Kč 10) č. j. 1991258/16/2201-51522-307389 za zdaňovací období říjen 2013, kterým byla doměřena daň ve výši 6 002 206 Kč a 11) č. j. 1991267/16/2201-51522-307389 za zdaňovací období listopad 2013, kterým byla doměřena daň ve výši 457 80 Kč a zároveň vznikla zákonná povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 91 560 Kč.

2. Orgány finanční správy v těchto případech dospěly k závěru, že byly splněny podmínky pro odepření nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v uvedených obdobích z důvodu účasti žalobce v podvodném řetězci transakcí při obchodu s bílou technikou od dodavatele EDEN WAY, s. r. o. (dále jen „EDEN WAY) a při velkoobchodu s mobilními telefony od společnosti TRAMAX TRADING, s. r. o. (dále jen „TRAMAX“) a dalšími minoritními dodavateli.

3. V případě obchodování s bílou technikou se společností EDEN WAY žalovaný popsal celou řadu objektivních skutečností, které dle jeho hodnocení prokazují vědomou účast žalobce na podvodu na dani z přidané hodnoty. Společnost byla v roce 2013 uměle vložena mezi žalobce a jeho stávající polské dodavatele zboží. Jádro zjištění správce daně spočívá na tom, že tato společnost nakupovala zboží od původních dodavatelů žalobce za výrazně vyšší ceny oproti cenám, za které zboží dodávala žalobci. Většinu profitu z neuhrazení daně z přidané hodnoty společností EDEN WAY žalobce získal ve formě výrazně nižších pořizovacích cen oproti cenám polských dodavatelů, což žalobce vysvětloval systémem bonusů a marží, které však dle orgánů finanční správy nebyly prokázány, resp. zjištěními polského správce daně byly vyvráceny. Tento ekonomicky neživotaschopný model dle závěrů orgánů finanční správy fungoval právě díky tomu, že společnost EDEN WAY neplnila svoji daňovou povinnost. Žalobce dle orgánů finanční správy znal s ohledem na faktury, které měl ve vlastní dispozici, skutečné ceny odebíraného zboží od polských dodavatelů a musel tak vědět, že toto zboží získává za ceny nižší, než za jaké bylo pořízeno. Správce daně dále prokázal, že žalobce i nadále od polských dodavatelů získával zboží fakticky napřímo, společnost EDEN WAY s ním nikdy reálně nedisponovala; žalobce disponoval i fakturami této společnosti a polských dodavatelů. Orgány finanční správy zhodnotily tuto společnost jako společnost bez historie na relevantním trhu a bez potřebných znalostí k tomu, aby byla schopna dostát žalobcem uváděným skutečnostem (schopnost vyjednání nižších cen). Stran historie společnosti orgány finanční správy dohledaly pouze to, že společnost provozovala e-shop s víny. Jako další důležitou skutečnost orgány finanční správy hodnotily to, že zboží, které měl žalobce od této společnosti odebírat, společnost žádným dohledatelným způsobem nenabízela, byť dle uzavřené smlouvy měl existovat objednávkový systém, e-shop atp., byly objednávky činěny pouze e-mailem, přičemž žalobce měl mít přístup do objednacích systémů samotných polských dodavatelů, za dodané zboží platil sám žalobce předem (což činil zároveň pouze u společnosti TRAMAX). Orgány finanční správy při hodnocení této společnosti popsaly, že jediným společníkem a jednatelem byl Ing. T. B., který v minulosti vlastnil řadu společností, které posléze převáděl na osoby rumunské státní příslušnosti. Žalobce sám si společnost EDEN WAY prověřil pouze ve veřejně dostupných rejstřících, jinak ji považoval i přes vše uvedené za důvěryhodnou. Spolupráce žalobce s touto společností skončila se ztrátou 2 000 000 Kč. K vymáhání této částky se žalobce nevyjádřil, a stále setrval na tom, že ač byl sám touto společností poškozen, jednalo se o spolehlivého a důvěryhodného obchodního partnera, zároveň se cítil být tímto partnerem poškozen. Dále orgány kriticky hodnotily to, že písemná smlouva mezi žalobcem a touto společností byla uzavřena s 3 měsíčním zpožděním od okamžiku zahájení obchodní spolupráce. Na těchto skutečnostech postavil správce daně závěr, že žalobce minimálně mohl a měl vědět, že je součástí podvodného jednání, přičemž nepřijal takových rozumně požadovatelných opatření, aby zabránil své účasti na podvodu. Co se subjektivních skutečností prokazující vědomou účast žalobce na podvodu týče, ve svých úvahách vyšel správce daně z toho, že žalobce odmítl, že by byl na základě pochybností, které správce daně vyjádřil, povinen cokoli prokazovat, k čemuž správce daně uzavřel, že žalobce nevědom si jakýchkoli svých pochybností odmítl prokázat přijetí vhodných opatření k zabránění své vlastní účasti na daňovém podvodu.

4. V případě obchodu s mobilními telefony se společností TRAMAX žalobce v období od 23. 1. 2013 do 11. 9. 2013 pořídil přes celkem 31 tisíc mobilních telefonů (zejména iPhone, dále Samsung) od 3 dodavatelů, převážně od společnosti TRAMAX (pro správce daně nekontaktní). Tato společnost nakupovala mobilní telefony od společností ALCAS PRAHA, s. r. o, RISETONAR, s. r.o., Esirta, s. r. o., IROLIANE, s. r. o. v likvidaci, které DPH nepřiznaly nebo přiznaly a nezaplatily, případně od společnosti Eurocom Company Group, s. r. o., která pořizovala telefony od společností BLUNT Group, s. r. o., a PROJEKT MARKETING, s. r. o., které rovněž DPH nepřiznaly nebo přiznaly a nezaplatily. Společnost ALCAS PRAHA, s. r. o. byla jednak dodavatelem společnosti TRAMAX, jednak odběratelem žalobce. Na základě zjištěných skutečností orgány finanční správy uvedly, že žalobce se stal součástí podvodné obchodní struktury (karuselový podvod), v níž významnou organizátorskou roli sehrála společnost TRAMAX, za kterou jednal zejména V. V. Cílem obchodovaného zboží byl profit na daňovém podvodu velkého rozsahu, když objem obchodovaných telefonů (iPhone) byl větší než objem obchodovaných telefonů českými operátory za celý rok. Z popisu žalovaného vyplynuli 3 fiktivní tuzemští odběratelé, kteří zároveň žalobci telefony i dodávali. Jako zcela zásadní byla v rovině možné vědomosti žalobce hodnocena vysoká duplicita IMEI kódů telefonů, kterou zjistil i sám žalobce, který však na tato zjištění nijak nereagoval a až se zpožděním učinil o některých zjištěních ohlášení Policii ČR. Telefony, které žalobce obchodoval, nebyly v jeho fyzické dispozici, většinu plnění zajišťovala sama společnost TRAMAX. Žalobci připadla v podvodném schématu role tzv. bankéře, který uplatňoval nárok na odpočet daně v případě pořízení telefonů v tuzemsku a jeho dodání tuzemskému odběrateli nebo osobě registrované v jiném členském státě, zároveň žalobce měl tento finančně podvodný model zajišťovat – prováděl úplaty za tato zdanitelná plnění v předstihu. Společnost TRAMAX se chovala v obchodním vztahu nestandardně, když žalobci dodávala jak telefony, tak zajistila odběratele pro tyto telefony, což nemělo ekonomický smysl a žalobci mělo být toto jednání podezřelé. Jednání žalobce bylo financováno z úvěrů, které si pořídil, přitom platby sám odesílal předem v nezanedbatelných objemech. Takovéto jednání hodnotily orgány finanční správy jako značně rizikové a motivované pouze snahou získat daňovou výhodu ve formě nadměrného odpočtu, když finanční prostředky žalobce zasílal těmto společnostem bez znalosti jejich majetkové struktury, ev. společnosti založené téhož roku, tj. bez jakékoli historie. Ke konci obchodního vztahu se společnosti TRAMAX utrpěl žalobce ztrátu 12 milionů Kč, přesto se však obrátil na jí doporučeného nového obchodního partnera společnost WONACO PRAG, s. r. o., což vyústilo ve ztrátu dalších 18 milionů Kč, a to i přesto, že mu byly známy duplicity IMEI kódů. Žalobce i poté, co byl s podezřením správce daně seznámen, v obchodních vztazích pokračoval. Žalobce dle správce daně a žalovaného věděl, že pořizuje stejné zboží pořád dokola, neboť prováděl kontrolu IMEI kódů, byť s těmito telefony fyzicky nedisponoval a spoléhal se pouze na údaje, které mu byly zaslané obchodními partnery. Řada telefonů byla obchodována i přesto, že dožádáním bylo následně správcem daně zjištěno, že tyto telefony byly již užívány koncovými zákazníky. Žalobce, vycházeje údajně z veřejně dostupných údajů stran svých obchodních partnerů, nepřijal takových opatření, které byly v dané situaci rozumně požadovatelné.

5. Navzdory žalobcem předloženým daňovým dokladům a dalších evidencí a listin, jimiž žalobce splnil formální náležitosti pro uplatnění nároku na odpočet daně, v důsledku prokázání, že přijatá zdanitelná plnění byla součástí daňového podvodu, kterého se žalobce účastnil, a za okolností, že o této skutečnosti na základě okolností věděl, bylo uzavřeno, že žalobci nárok na odpočet daně nevznikl.

II. Obsah žaloby a jejích doplnění

6. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce dne 12. 9. 2018 žalobou (datovanou dne 11. 9. 2018) u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), ve které žalobce pouze v obecné rovině popsal obrysy toho, v čem spatřuje nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce v průběhu řízení před krajským soudem svoji žalobu opakovaně doplnil: 1) podáním ze dne 11. 9. 2018, jehož součástí byla jak sama již podaná žaloba, tak argumentace zaměřená vůči konkrétním bodům odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí či zprávy o daňové kontrole (tzv. první doplnění); 2) podáním ze dne 4. 5. 2019, ve kterém žalobce shrnul důležité okamžiky daňového řízení a namítl, že žalovaný nevyčkal avizovaného doplnění odvolání, jakož i to, že správce daně postupoval v rozporu s § 145 odst. 2 daňového řádu, neboť správce daně měl vydat výzvu k dodatečnému daňovému přiznání, nikoli zahájit postup k odstranění pochybností. Rovněž byla namítnuta nezákonnost předepsaného penále. Rovněž žalobce v obecné rovině namítl prekluzi práva stanovit daň, a to s ohledem na to, že mu žalobou napadené rozhodnutí nebylo doručeno (tzv. druhé doplnění); 3) podáním ze dne 5. 5. 2019, ve kterém žalobce namítl nezákonnost výzev správce daně ze dne 18. 2. 2014, 24. 7. 2014, 2. 12. 2014 a 25. 3. 2015, k čemuž popsal své obchody s bílou technikou - se společností Eden Way a dále popsal své obchody s mobilními telefony – se společností Tramax (tzv. třetí doplnění); 4) a podáním ze dne 5. 11. 2019, jehož obsahem byla námitka prekluze práva vyměřit daň (tzv. čtvrté doplnění). Žaloba ze dne 11. 9. 2018 7. V žalobě ze dne 12. 9. 2018 žalobce předně namítl, že žalobou napadené rozhodnutí mu nebylo doposud doručeno. Doručení rozhodnutí insolvenční správkyni, nikoli jemu, shledal v rozporu se zákonem (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017–121).

8. S odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 50 A 35/2016 – 110, o nezákonném zásahu správce daně spočívajícího v odpojení datového kabelu a přerušení datového spojení žalobcovo serverů, žalobce namítl porušení svého práva na účinnou obranu, neboť neměl přístup k relevantním obchodním, účetním, daňovým, právním a jiným podkladům, které mohl použít v rámci své procesní obrany. Na tuto skutečnost měl být správce daně opakovaně upozorňován (např. žádost ze dne 6. 9. 2015 o zpřístupnění uložených dat), což žalovaný při svém rozhodování pominul.

9. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017 – 60 (dále také jako rozsudek „VYRTYCH“), má žalobce za to, že učinil vše, co po něm bylo možné rozumně požadovat, aby předešel své zaviněné účasti na daňovém podvodu. Žalobce poukázal na dle jeho názoru obdobný případ Generálního finančního ředitelství, které nakoupilo mobilní telefony od společnosti údajně zapojené do daňového podvodu. Domněnky a úvahy správce daně jsou založeny pouze na teoretických východiscích a předpokladech.

10. Žalobce rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 Afs 252/2017 – 31 (dále také jako rozsudek „TRIMETAL“), a uvedl, že jeho obchodní partneři nebyli vedeni jako nespolehliví plátci daně, společnost TRAMAX, s. r. o., byla označena za nespolehlivého plátce až v srpnu 2014 v průběhu daňové kontroly. První doplnění žaloby ze dne 11. 9. 2019 11. Předně žalobce namítl, že správce daně neunesl své důkazní břemeno a neprokázal, že žalobce věděl nebo musel vědět, že participuje na daňovém podvodu (rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 6. 2012 ve věcech C-80/11 a C-142/11 Mahagében a P. D.). Z tohoto důvodu měl žalobce za to, že výzvy vydávané správcem daně v průběhu daňové kontroly byly nezákonné, neboť správce daně požadoval po žalobci doložení skutečností a důkazů, jejichž doložení žalobce netížilo.

12. Žalobce rovněž namítl, že správce daně porušil § 8 odst. 1 daňového řádu, neboť se v rámci daňové kontroly přiklonil pouze k důkazům v neprospěch žalobce a ostatní důkazy odmítl jako nevěrohodné.

13. Rozhodnutí žalovaného shledal žalobce částečně nepřezkoumatelným, neboť žalovaný neuvedl, jaká opatření by žalobce mohl přijmout, aby své účasti v podvodném řetězci zabránil. Žalobce si nemohl být rozhodných skutečností v dané době vědom; byly to právě orgány státní správy, které měly kontrolovat, zda obchodní partneři žalobce daň do státního rozpočtu odvádějí a pokud ne, měly na to reagovat (viz rozsudek TRIMETAL).

14. Žalobce dále rozporoval pravdivost konkrétních tvrzení orgánů finanční správy. Žalobce nesouhlasil s bodem 10 napadeného rozhodnutí, neboť dle obchodního rejstříku osoba zde uvedená byla společníkem či jednatelem ve více společnostech v letech 1998 až 2000, tj. dávno před započetím obchodování s žalobcem či až poté, co jejich spolupráce započala.

15. Dále žalobce nesouhlasil ani s body 1 a 5-7 napadeného rozhodnutí, neboť správce daně byl opakovaně upozorňován na to, že cenová politika jeho dodavatele je postavena i na tzv. kumulativní marži a zpětných bonusech od jeho dodavatelů, tj. prosté uvedení nákupní ceny nemuselo znamenat konečnou nákupní cenu.

16. Bod 7 napadeného rozhodnutí byl pak žalobcem vyvrácen v jeho vyjádření ze dne 15. 12. 2015.

17. Stran bodu 2 na straně 12 napadeného rozhodnutí žalobce uvedl, že v průběhu daňového řízení nebyl tvrzen opak (viz CMR listy) a nelze tak dovozovat vědomost žalobce o daňovém podvodu (str. 16 napadeného rozhodnutí). Nakupování zboží od prostředníků je zcela běžnou praxí, neboť tito propojují nabídku s poptávkou.

18. Vůči bodu 4 na straně 12 napadeného rozhodnutí žalobce namítl, že bylo řečeno, že jednotlivé nabídky nemůže předložit, neboť nebyly archivovány, nabídkový portál byl přepisovatelný, k čemuž správce daně nepřihlédl. To, že správce daně ve III. kvartále 2016 nedohledal elektronické zdroje dodavatele, nic nevypovídalo o stavu v roce 2013.

19. K bodům 8-13 na straně 13-15 napadeného rozhodnutí žalobce zdůraznil, že dodavatel nebyl žádnou novou společností, byl zapsán v OR a zaregistrován jako plátce DPH, nebyl evidován jako nespolehlivý plátce a byl kontaktní. Údaj o zveřejněném bankovním účtu nebyl z technických důvodů k dispozici od začátku roku 2013, ale později. Nezakládání účetních uzávěrek do sbírky listin bylo v minulosti časté. Žalobce byl přesvědčen, že mu nemůže být kladeno za vinu, že dodavatel nedoložil smluvní dokumentaci s vlastními dodavateli. Žalobce rovněž namítl, že správce daně rozpory mezi tvrzeními dodavatele a jeho dodavatelů neodstranil a bezdůvodně se přiklonil ke skutkové verzi dalších dodavatelů, přičemž informace čerpal zprostředkovaně z vyjádření cizozemských správců daně, nikoli z důkazních prostředků předložených žalobcem ze dne 1. 4. 2014, 21. 8. 2014, 27. 8. 2014, 5. 5. 2015 a 15. 12. 2015. Dále žalobce zdůraznil, že z porovnání jeho celkové marže v letech 2011 až 2014 nevyplývá pro rok 2013 žádný nebývalý vzestup, jak tvrdí správce daně.

20. Žalobce nesouhlasil ani se způsobem, jakým byli hodnocení dodavatelé jeho vlastních dodavatelů (str. 124 až 196, 197 až 2014 zprávy o daňové kontrole), neboť správce daně žalobci přičítá k tíži skutečnosti týkající se těchto „vzdálených“ dodavatelů, i když žalobce tyto společnosti neznal a znát nemohl; názor správce daně, že si tyto dodavatele mohl ověřit, popírá princip obchodování a je v rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora EU (dále také jako „SDEU“), když primární kontrolní opatření leží na správci daně a ten je nemůže přenášet na daňový subjekt (bod 61 – 65 rozsudku SDEU ve věci Mahagebén), přičemž opatření, která správce daně po daňovém subjektu požaduje, musí být reálná a rozumná (bod 54 téhož rozsudku). Správce daně dle žalobce předkládá řadu konstrukcí o podvodných řetězcích, nicméně jím uváděná spojení nedokládá žádnými primárními důkazy, jeho zjištění jsou nevěrohodná, nepodložená a není zřejmé, na základě čeho tak správce daně učinil. Z ustálené judikatury dle žalobce vyplývá, že každé zdanitelné plnění je nutno posuzovat samostatně a nelze učinit jakési souhrnné dokazování. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole vyjmenovává několik subjektů, které mezi sebou měly obchodovat, což ale nebylo postaveno na jisto. Nelze usoudit, že zboží, které jimi bylo dodáváno dodavateli žalobce, bylo následně dodáno i samotnému žalobci.

21. Žalobce se neztotožnil ani s tím, že kontrolní opatření, která přijal, by nebyla dostatečná (str. 16 a 31 napadeného rozhodnutí). To, že prověřování v úředních evidencí mělo být dle správce daně nedostatečné, pomíjí specifika obchodování a dostupnou judikaturu, viz podání a důkazy žalobce ze dne 11. 10. 2013, 19. 3. 2013, 6. 12. 2013, 15. 1. 2014, 21. 1. 2014, 27. 11. 2014 a 21. 1. 2015. Žalobce je přesvědčen, že během řízení předložil správci daně řadu důkazů o tom, že nebyl zaviněným účastníkem na organizovaném podvodu, ale naopak obětí a poškozeným. Nadto při místním šetření dne 31. 5. 2013 správce daně dle svých dotazů již disponoval určitými informacemi o participaci dodavatelů žalobce na daňových podvodech (viz např. str. 260 zprávy o daňové kontrole), aniž by žalobce na tyto skutečnosti upozornil, varoval jej.

22. Podvodného jednání se dle zprávy o daňové kontrole dopustili různí dodavatelé, nikoli sám žalobce. Druhé doplnění žaloby ze dne 4. 5. 2019 23. Žalobce na prvním místě v tomto doplnění namítl, že ač avizoval doplnění podaného odvolání, žalovaný o jeho odvolání rozhodl, aniž by mu v řádně stanovené lhůtě umožnil podané odvolání doplnit, čímž byl porušen § 6 odst. 2 až 4 daňového řádu, a to tím spíše, že žalovanému bylo známo, že došlo k nezákonnému přerušení datových spojení s žalobcovo servery, čímž mu byla znemožněna procesní obrana.

24. Žalobce dále namítl porušení § 14 odst. 2 daňového řádu, neboť z průběhu řízení samotného je zjevné, že správce daně v době zahájení daňových kontrol byl přesvědčen o nesprávném daňovém tvrzení žalobce v daňových přiznání, což plyne například i z průběhu místního šetření dne 31. 5. 2013 (dotazy na společnost TRAMAX) a průběhu místního šetření dne 15. 8. 2013. Správce daně měl žalobce vyzvat dle § 145 odst. 2 daňového řádu, namísto toho nezákonně vydal výzvu k odstranění pochybností (28. 3. 2013), ze které je zřejmé jeho podezření o možném karuselovém podvodu. Správce daně měl dle žalobce vydat výzvu dle § 145 odst. 2 daňového řádu pro období duben 2013 květen 2013 a červenec 2013 a ne dne 18. 9. 2013 zahájit daňovou kontrolu. Takto zahájená daňová kontrola je nezákonná, stejně jako vydané platební výměry a žalobou napadené rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 Afs 229/2018 – 29).

25. Vedle toho žalobce namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí a předcházejících platebních výměrů, neboť jimi bylo žalobci nezákonně předepsáno penále, což žalobce shledal v rozporu s recentní judikaturou Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 6 Afs 61/2018 – 32.

26. V neposlední řadě žalobce namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí pro porušení § 148 daňového řádu. Třetí doplnění žaloby ze dne 5. 5. 2019 27. Na prvním místě žalobce namítl nezákonný přenos důkazního břemene správcem daně na žalobce, k čemuž bylo odkázáno na celou řadu rozhodnutí vnitrostátních soudů, a i na judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Žalobce byl přesvědčen, že správce daně své důkazní břemeno neunesl a proto jej nemohl přenést na žalobce. Z tohoto důvodu žalobce rozporuje zákonnost výzev k prokázání skutečností ze dne 18. 2. 2014, 24. 7. 2014, 2. 12. 2014 a ze dne 25. 3. 2015. U těchto výzev žalobce obecně uvádí, co bylo správcem daně požadováno. V případě výzvy ze dne 2. 12. 2014 žalobce dále uvádí, že správce daně jednak položil prakticky nezodpověditelné otázky, jednak otázky, jejichž zodpovězení tížilo primárně samotného správce daně, nikoli žalobce (prokázání účasti na daňovém podvodu). V případě výzvy ze dne 25. 3. 2015 pak žalobce dodal, že tato výzva byla rovněž iracionální, nedůvodná a neodůvodněná.

28. Dále žalobce opět namítl porušení § 8 odst. 1 daňového řádu, neboť žalovaný se účelově přiklonil k důkazům svědčícím v jeho neprospěch.

29. Žalobce rovněž opakovaně namítl částečnou nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný sice uvedl, že žalobce měl přijmout potřebná opatření, která by eliminovala jeho účast na případném podvodném jednání, ale již neuvedl, jaká. Žalobcem realizovaná opatření přitom byla bez odůvodnění odmítnuta. Žalovaný, resp. správce daně tak má zpětně hodnotit k tíži žalobce skutečnosti, které však žalobce v dané době nemohl vědět, čímž se dopouští předsudku zpětného hodnocení. Je věcí správce daně, nikoli žalobce, zda daň je do státního rozpočtu odváděna řádně, nebyla-li, měl správce daně přijmout adekvátní opatření, nikoli činit žalobce odpovědným za nastalou situaci.

30. Následně žalobce brojil proti závěru orgánů finanční správy o tom, že měl zaviněně participovat na daňových podvodech, neboť žalovaný dle jeho názoru neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že by žalobce skutečně zaviněně na nějakém daňovém podvodu participoval.

31. V případě obchodu s bílou technikou se společností EDEN WAY žalobce ve své podstatě rozporuje hodnocení orgánů finanční správy týkající se otázky nastavení cen a marže (systém bonusů a marketingových slev, který žalobce popsal), u kterých žalobci není ve výsledku zřejmé, z čeho žalovaný vycházel, naznal-li tyto nepřiměřeně nízkými (což bylo i v rozporu s nákupy žalobce od jiných dodavatelů). Žalobce tvorbu ceny popsal ve svém podání ze dne 15. 12. 2015, což ale nebylo zohledněno. Žalobce dále poukázal na to, že v dané době se tato společnost jevila důvěryhodnou (historie, veřejně dostupné informace,…) a kontrolní opatření, která žalobce provedl, byla žalovaným ignorována. Žalobce dále podrobněji rozporoval jednotlivá tvrzení žalovaného uvedené v bodě 39 napadeného rozhodnutí (vědomost o původu zboží a jeho cen; otázky obchodního modelu „B2B“; obsah svědeckých výpovědí; předsudek zpětného hodnocení).

32. V případě obchodu s mobilními telefony a společností TRAMAX žalobce na prvním místě uvedl, že tohoto dodavatele považoval za důvěryhodného; měl-li správce daně podezření, měl jej žalobci sdělit. K dodávkám mobilních telefonů docházelo a žalobce nedisponoval analýzami finančních toků jako nyní žalovaný, ze kterých by mohl zjistit, že docházelo k řetězovému přeprodeji atd. Tato společnost v září 2013 náhle přestala své závazky vůči žalobci plnit, dodnes má tato společnost žalobci dlužit cca 12 000 000 Kč. Pro dostání svým závazkům žalobce narychlo pod tlakem přistoupil na nabídku společnosti WONACO PRAG, což vedlo k další finanční ztrátě cca 18 000 000 Kč. I přes toto selhání považoval žalobce své kontrolní mechanismy za dostačující, krom běžné kontroly kontroloval žalobce i IMEI kódy. Žalobce zjistil cca 750 duplicit z 29 715 evidovaných IMEI, což okamžitě sdělil správci daně a policii. Skutečnosti zjištěné na základě mezinárodní spolupráce správce daně nemohl přitom žalobce jakkoli zjistit. Co se týče užívání přeprodávaných telefonů iPhone, které v době realizace přeprodejů byly užívány v zahraničí, žalobce uvádí, že tyto skutečnosti nemohl znát a ani ověřit. Stejně tak nemohl ani prověřit osobu pana V. V., se kterým měl žalobce na konci roku pozitivní zkušenosti založené na dlouhodobé spolupráci se společností TRAMAX. Žalobce nemohl ani porovnat objemy prodaných telefonů s mobilními operátory, neboť tato data nebyla veřejně dostupná. Stran obchodního modelu žalobce uvedl, že neměl pochybnosti o tom, že zboží bylo jeho dodavatelům dodáváno, svědčily tomu zasílané IMEI kódy a reklamace či přímé zavážky do jeho skladu. Žalobce dle svého názoru nemohl přijmout žádná další opatření a žalovaný mu klade za vinu skutečnosti, o kterých nemohl v dané době vědět. Sám žalobce přitom nebyl nečinný, jak žalovaný uvádí, ale spolupracoval s policií.

33. S odkazem na stanovisko generálního advokáta ze dne 11. 9. 2014 ve věci Schoenimport „Italmoda“ Mariano Previti, C-131/13 má žalobce za to, že orgány finanční správy po něm ve své podstatě vyžadovali zajištění toho, aby k daňovému podvodu vůbec nedošlo. Povinností žalobce však bylo pouze vynaložit veškeré potřebné úsilí, které po něm lze rozumně požadovat, což žalovaný vůbec nezhodnotil.

34. Žalobce rovněž poukázal na uplatňování „dvojího metru“ finanční správou, když v jiné věci Generální finanční ředitelství obchodovalo se společností zúčastněnou na daňovém podvodu. Generální finanční ředitelství však postiženo nebylo.

35. Žalobce proto uzavřel, že orgány finanční správy neprokázaly, že existují objektivní okolnosti, tj. náznaky vzbuzující podezření, že došlo k nesrovnalosti nebo k podvodu, stejně jako nedoložily, že žalobci nesvědčila dobrá víra. Žalobce proto nelze dle jeho názoru činit zodpovědným. Žalovaný nedoložil existenci tzv. subjektivních okolností, na žalobce proto nemohlo přejít důkazní břemeno doložení přijetí rozumných opatření (dobré víry), a proto žalobci náleží nárok na odpočet daně. Čtvrté doplnění žaloby ze dne 5. 11. 2019 36. Žalobce v tomto svém doplnění namítl prekluzi práva správce daně stanovit daň, a to s ohledem na data zahájení daňových kontrol jakož i to, že platební výměry byly žalobci doručeny až dne 29. 10. 2016, tj. dle jeho hodnocení až po uplynutí lhůty pro stanovení daně. S odkazem na judikaturu správních soudů žalobce vyložil, že v dané věci nemělo mezinárodní dožádání vliv na běh lhůty pro stanovení daně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2017, č. j. 10 Afs 206/2017 – 39).

37. Vedle toho žalobce zopakoval, že dle jeho hodnocení nenabylo žalobou napadené rozhodnutí právní moc ve lhůtě pro stanovení daně.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

38. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 31. 5. 2019 navrhl podanou žalobu zamítnout. V následujícím vyjádření ze dne 20. 11. 2019 žalovaný uvedl, že daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců duben, květen, červenec a srpen roku 2013 byla žalobci stanovena po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Z tohoto důvodu žalovaný navrhl, aby krajský soud v mezích příslušných platebních výměrů žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, ve zbytku aby podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobou napadené rozhodnutí dle žalovaného nabylo právní moci nejpozději dne 31. 5. 2017 po přezkumném jednání v souladu s § 243 odst. 2 daňového řádu.

39. Co se týče samotného jádra věci, žalovaný dospěl k závěru, že žalobce mohl a měl vědět o rozhodném podvodu na dani z přidané hodnoty, odmítá, že by snad měl žalobce vyzvat dle § 145 odst. 2 daňového řádu (viz bod 60 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014). Úvahy žalobce o nezákonnosti platebních výměrů jako takových či nezákonnosti penále proto považuje žalovaný za bezpředmětné.

40. Důvodem pro odepření nároku na odpočet nebyla pouze samotná účast žalobce v podvodném řetězci transakcí, ale jeho účast spojena s objektivními okolnostmi, ze kterých žalobce minimálně vědět měl a mohl, že se podvodného řetězce účastní. Existenci těchto objektivních skutečností žalobce dle žalovaného nepopírá, ale bagatelizuje je, nepovažuje je za podezřelé. Žalovaný je přesvědčen, že za předpokladu naplnění tzv. vědomostního testu je irelevantní vztah daňového subjektu se subjektem v pozici missing trader, v čemž se však žalobcem odkazovaný rozsudek VYRTYCH rozchází s judikaturou SDEU.

41. Aktivitu žalobce – pouhé ověření ve veřejných rejstřících nepovažuje žalovaný s ohledem na zjištěné okolnosti za dostatečné. Žalovaný přitom zohlednil pouze ty skutečnosti, které mohly být žalobci známy, či mu při zachování náležité obezřetnosti známy být musely (srov. bod 39 až 65 napadeného rozhodnutí). Žalobce směšuje skutečnosti známé správci daně v rámci zjištění existence podvodu na DPH a posouzení objektivních skutečností správcem daně, které se týkají znalostí samotného žalobce; viz napadané strany 124 až 204 zprávy o daňové kontrole obsahující skutečnosti, které nemohly být žalobci známy.

42. Žalobcovu argumentaci vztahující se k jednání Generálního finančního ředitelství neshledal žalovaný přiléhavou, a to pro skutkové odlišnosti věci, kde ředitelství vystupovalo jako koncový zákazník v rámci veřejné zakázky.

43. Žalobcův poukaz na odpovědnost státu za potírání podvodů na DPH s odkazem na rozsudek TRIMETAL není dle žalovaného správný, neboť daňové subjekty nesou svoji část zodpovědnosti. Žalobce svým jednáním umožnil fungování podvodu na dani, a proto mu nemohl být nárokovaný odpočet daně přiznán. S ohledem na objektivní okolnosti nelze za přiměřenou obezřetnost žalobce považovat pouze to, že jeho obchodní partner nebyl označen jako nespolehlivý plátce daně.

44. Žalovaný je přesvědčen, že správce daně unesl své důkazní břemeno, prokázal jak existenci podvodného řetězce transakcí, tak objektivní okolnosti, na jejichž základě bylo nutno usoudit, že žalobce o vlastní účasti v podvodu na dani věděl, či vědět měl a mohl. Žalobce rozporoval tvrzení správce daně pouze nepodloženým popisem mechanismu prodeje a utváření ceny; úkolem správce daně nebylo, aby tato žalobcova tvrzení sám důkazně ověřil. Nárok na odpočet byl žalobci odepřen pro prokázání objektivních kritérií, přičemž žalobcem přijatá opatření byla dílem irelevantní, dílem nebyla v praxi prováděna. Byť se žalobci některé požadavky správce daně mohly jevit jako reálně nesplnitelné, neměly tyto skutečnosti na rozhodnutí vliv, a to právě pro existenci dostatečného množství objektivních skutečností, které správce daně prokázal.

45. Správce daně dle žalovaného dostál podmínkám žalobcem citovaného rozsudku ve věci Mahagében, stejně jako podmínkám další žalobcem odkazované judikatury, když prokázal jak existenci podvodných schémat, do kterých byl žalobce zapojen, s existencí daně, která nebyla za podezřelých okolností uhrazena, v kroku prvním, tak objektivní okolnosti v druhém kroku.

46. Rozpory mezi jednotlivými důkazy byly dle žalovaného řádně v rámci hodnocení důkazů a tvrzení žalobce vypořádány, přičemž z odůvodnění rozhodnutí plyne, že nedošlo k žalobcem popisované bezdůvodné preferenci důkazů, které svědčily jeho zapojení do podvodného jednání.

47. K předsudku zpětného hodnocení dle žalovaného nedošlo. Některá zjištění správce daně jsou založena na skutečnostech, které žalobce nemohl v rozhodný okamžik znát, nicméně jejich existence vytváří pochybnosti o samotném počátečním úmyslu žalobce. Tak tomu je například u skutečnosti, že žalobce nevymáhal po společnosti TRAMAX již uhrazené platby za nedodané zboží, naopak za obdobných podmínek vstoupil do smluvního vztahu s jí doporučeným subjektem, ze kterého žalobci vznikla opět další nevymáhaná pohledávka nezanedbatelné výše. Takové jednání žalobce při jeho souhrnném hodnocení svědčí o krajně neobezřetném přístupu.

48. Žalovaný dále shrnul skutečnosti jemu známé o obchodní spolupráci žalobce a společnosti EDEN WAY a společnost TRAMAX tak, jak jsou popsány ve zprávě o daňové kontrole a žalobou napadeném rozhodnutí.

49. V otázce aktivace některých telefonů v zahraničí za jejich současného přeprodávání žalovaný uvedl, že vědomí o jejich aktivaci a tedy i faktické nemožnosti jejich současného prodeje nebylo onou objektivní okolností svědčící daňovému podvodu, touto skutečností bylo to, že žalobce navzdory přijatým opatřením nezjistil, že tyto telefony již přeprodávány být fakticky nemohly.

50. Objemy obchodovaných telefonů tuzemskými operátory byly správcem daně použity pouze pro ilustraci objemů přeprodávaných telefonů, žalobci však v pozici zavedeného obchodníka v daném segmentu muselo být zřejmé, že obchodované objemy telefonů jsou nereálné. Vedle toho většina telefonů byla určena k distribuci ve Velké Británii.

51. Žalovaný rovněž popřel zákonnou povinnost správce daně informovat žalobce o svých zjištěních za účelem zamezení další účasti žalobce v podvodném schématu. Ostatně žalobce dlouhodobě setrvává na svém tvrzení, že tyto obchody byly zcela legitimní.

IV. Průběh řízení před orgány finanční správy

52. U žalobce byla v roce 2013 postupně zahájena kontrola na dani z přidané hodnoty za jednotlivé měsíce roku 2013 (vyjma měsíce prosince). Správce daně se nejprve zaměřil na obchodování žalobce s mobilními telefony, následně i se společností EDEN WAY.

53. Správce daně postupně vydal několik výzev k odstranění pochybností, jedná se zejména o výzvy ze dne 18. 2. 2014, 24. 7. 2014, 2. 12. 2014 a výzvy ze dne 25. 3. 2015. V průběhu daňové kontroly dospěl správce daně k závěru, že žalobce se účastnil daňového podvodu na dani z přidané hodnoty. Zákonnost uvedených výzev byla přezkoumána správními soudy (rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 10 A 195/2015 – 63, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2016, č. j. 4 Afs 179/2016 – 60).

54. V průběhu řízení před správcem daně projednal zdejší soud několik žalob, krom uvedené je nutné poukázat na rozsudek ze dne 31. 5. 2018, č. j. 50 A 35/2016-110, ve kterém zdejší soud deklaroval nezákonnost postupu správce daně spočívajícího v odpojení datových kabelů od serverů žalobce, což dle závěru soudu mělo vliv na postup žalobce v rámci daňové kontroly a insolvenčního řízení. To ostatně žalobce správci daně opakovaně uváděl s tím, že nemá k dispozici potřebné dokumenty, neboť nemá ke svým datům přístup. Tato tvrzení nebyla správcem daně akceptována (viz např. sdělení žalobce ze dne 14. 9. 2016 ke kontrolním zjištěním a reakce správce daně 23. 9. 2016).

55. O výsledku daňové kontroly byla správcem daně sepsána zpráva o daňové kontrole, která byla projednána s žalobcem dne 17. 10. 2016. V návaznosti na to vydal správce daně shora uvedené platební výměry, proti kterým žalobce podal odvolání dne 27. 11. 2016.

56. Dne 3. 8. 2016 bylo u žalobce zahájeno insolvenční řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. KSCB 41 INS 18021/2016 a dne 3. 11. 2016 byl u žalobce zjištěn úpadek.

57. Následně žalobce vydal žalobou napadené rozhodnutí, které doručil insolvenční správkyni žalobce JUDr. Urbanové.

V. Průběh řízení před krajským soudem

58. Dne 1. 10. 2018 podal žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného správní žalobu.

59. Usnesením ze dne 23. 10. 2018, č. j. 50 Af 25/2018-36, krajský soud podanou žalobu odmítl pro nedostatek aktivní procesní legitimace žalobce. Toto usnesení Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 4 Afs 332/2018-27 (dále jen „zrušující rozsudek“), a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu ze 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017-121, dospěl k závěru, že žalobce byl k podání žaloby aktivně procesně legitimován. Dále uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí nebylo žalobci doposud doručeno a zároveň nebylo ani prokázáno, že by ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007-118, žalobce seznal úplný obsah žalobou napadeného rozhodnutí, co do jeho identifikačních znaků i věcného obsahu (tzv. fikce oznámení rozhodnutí; k tvrzením žalobce o doručení žalobou napadeného rozhodnutí rovněž viz bod 79 odůvodnění tohoto rozsudku). Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud konstatoval předčasnost podané žaloby a uložil krajskému soudu, aby přikázal žalovanému, aby žalobou napadené rozhodnutí doručil, což krajský soud v usnesení ze dne 21. 2. 2019, č. j. 50 Af 25/2018-61, učinil. Žalovaný žalobou napadené rozhodnutí žalobci doručil dne 5. 3. 2019 (viz sdělení a doručenka na č. l. 64 a násl. soudního spisu). Po tomto doručení žalobce svoji žalobu několikrát doplnil (viz výše).

60. Krajský soud v průběhu přípravy věci k projednání v přípise adresovanému žalobci ze dne 2. 7. 2019, č. j. 50 Af 25/2018-133, sdělil, že ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007-118, na který Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku rovněž poukázal, má za to, že v případě žalobce došlo k tzv. fikci oznámení rozhodnutí nejpozději dne 11. 9. 2018, neboť k tomu dni je datováno doplnění žaloby, ve kterém žalobce vznáší zcela konkrétní námitky proti konkrétním odstavcům žalobou napadeného rozhodnutí. To považoval krajský soud za skutečnost, kterou Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku v této věci skutkově nehodnotil a a tomu též odpovídají vyslovené závěry. Žalobce ve své reakci ze dne 18. 7. 2019 toto hodnocení krajského soudu odmítl (č. l. 136 soudního spisu). Krajský soud následně opatřil řadu listin z insolvenčního rejstříku ve věci insolvenčního řízení žalobce (KSCB 41 INS 18021/2016), zejména protokol o jednání ze dne 3. 9. 2018, č. j. 39 Icm 2837/2017-197, ze kterého zcela jednoznačně plyne, že žalobkyně musela nejpozději tohoto dne seznat obsah žalobou napadeného rozhodnutí, co do jeho identifikačních znaků, i věcného obsahu, neboť tohoto dne bylo při předmětném ústním jednání tímto rozhodnutím za účasti zástupkyně žalobce prováděno dokazování. Přijal-li by krajský soud tuto skutečnost, byla by část doplnění podané žaloby opožděná. Byť je zcela zjevné, že žalobkyně seznala úplný obsah žalobou napadeného rozhodnutí dříve, než tvrdí, dospěl krajský soud k závěru, že s ohledem na vyslovený závazný právní názor ve zrušujícím rozsudku, a skutečnost, že krajský soud podle tohoto názoru postupoval a uložil žalovanému povinnost doručit žalobou napadené rozhodnutí žalobci, čímž měla započíst běh lhůta pro podání žaloby a v této lhůtě žalobce podanou žalobu legitimně doplnil, nelze pozdější zjištění soudu zohlednit. Z tohoto důvodu krajský soud projednal podanou žalobu v celé její šíři.

61. Při ústním jednání zástupkyně žalobce doplnila, že ve svém prvním doplnění žaloby vycházela pouze z fragmentu žalobou napadeného rozhodnutí, které získala z probíhajícího insolvenčního řízení. Celou podobu rozhodnutí měl žalobce seznat až poté, co mu jej žalovaný na pokyn soudu doručil, s čímž nelze souhlasit, neboť žalobou napadené rozhodnutí zveřejněné v insolvenčním rejstříku, na které žalobce soud po 19 dnech ode dne podání žaloby odkázal (a sám z něj doposud vycházel, viz č. l. 14 soudního spisu), bylo kompletní a žalobce byl s jeho obsahem seznámen již při podání žaloby (k podobě žalobou napadeného rozhodnutí zveřejněného v insolvenčním rejstříku viz č. l. 17 až 33, na kterých je tato „kopie“ založena).

VI. Průběh ústního jednání

62. Dne 29. 7. 2020 proběhlo ve věci ústní jednání za účasti zástupkyně žalobce a žalovaného. Obě strany setrvaly na svých dosavadních vyjádřeních a při svých přednesech zdůraznily vybrané aspekty věci. Žalovaný shodně se svým předchozím vyjádřením uznal důvodnost podané žaloby ve vztahu k prekluzi práva daň vyměřit v případě zdaňovacích období duben, květen, červenec a srpen roku 2013.

VII. Právní posouzení věci

63. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

64. Úvodem krajský soud poznamenává, že ačkoli je žaloba včetně jejích doplnění relativně obsáhlá, žalobce svoji pozornost cílí do několika málo oblastí, v jejichž rámci setrvává u poměrně obecné stále se opakující argumentace, která je právě svou obecností v kontrastu s podrobným a širokým odůvodněním orgánů finanční zprávy. Základní argumentační linie žalobce, jež je vedena napříč jednotlivými doplněními, je založena zejména na tvrzené prekluzi práva daň vyměřit, skutečnostech týkajícími se obchodování se společností EDEN WAY (zejm. cena výrobků), skutečnostech týkajícími se obchodováním se společností TRAMAX (zejm. kontrola IMEI kódů telefonů) a tvrzenou nezákonností výzev správce daně k prokázání skutečností. Ač je šíře argumentace orgánů finanční správy velmi rozsáhlá, žalobce se omezuje pouze na tyto základní argumentační linie. Z těchto důvodů krajský soud s ohledem na dikci § 75 s. ř. s. tyto nastavené linie respektuje a shodně s žalobcem se nezabývá širšími souvislostmi.

65. K obecným východiskům projednávané věci krajský soud odkazuje na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu, který problematiku daňových podvodů ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie, tuzemské judikatury (včetně žalobcem poukazovaného rozsudku ve věci „VYRTYCH“), shrnul například v bodech 20 a násl. svého rozsudku ze dne 13. 11. 2019. č. j. 10 Afs 132/2019-64. Rozhodnutí žalovaného je ve světle zde popsané judikatury řádně odůvodněno, žalovaný přesvědčivě a přehledně popsal, na základě čeho dospěl k závěru, že žalobce o své účasti na daňovém podvodu věděl tak, jak je popsáno níže. Orgány finanční správy správně identifikovaly konkrétní nestandardní jednání a detailně popsaly jednotlivé obchodní modely. Z předložených podkladů nemá ve světle uplatněné žalobní argumentace krajský soud jakýkoli pochybností o účasti žalobce na podvodném jednání. Prekluze práva daň vyměřit 66. Na prvním místě se krajský soud zabýval otázkou prekluze daňové povinnosti žalobce, tedy tím, zda správce daně vyměřil žalobci daň v zákonem stanovené lhůtě. Tuto námitku vznesl žalobce v doplnění ze dne 4. a 5. 5. 2019, rovněž se jedná o skutečnost, kterou je soud povinen řešit z úřední povinnosti.

67. Podle § 148 odst. 3 daňového řádu běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byla zahájena daňová kontrola, byla-li tato kontrola zahájena před uplynutím lhůty pro stanovení daně. Tato podmínka je v projednávané věci splněna. Pravidla pro počítání času jsou obsažena v § 33 daňového řádu. Ustanovení § 148 odst. 4 písm. e) daňového řádu, ve znění od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 [poté písm. f)] upravoval stavění daně v návaznosti na odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci při správě daní, toto ustanovení však na nyní projednávanou věc nedopadá, jak vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 11. 2017, č. j. 10 Afs 206/2017- 39, č. 3677/2018 Sb. NSS. Žalobce je toho názoru, že došlo k prekluzi práva daň vyměřit v případě všech platebních výměrů a tento svůj závěr žalobce opírá o to, že mu žalobou napadené rozhodnutí nebylo doručeno (resp. bylo mu doručeno až 5. 3. 2019). To žalovaný s odkazem na § 243 odst. 2 daňového řádu odmítá a má za to, že žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději ukončením přezkumného jednání v insolvenčním řízení žalobce dne 31. 5. 2017. Současně s tím dospěl žalovaný k závěru, že daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců duben, květen, červenec a srpen roku 2013 byla stanovena po uplynutí lhůty pro stanovení daně (viz vyjádření ze dne 20. 11. 2019, č. l. 175 soudního spisu).

68. Krajský soud pro přehlednost shrnuje rozhodné skutečnosti v následující tabulce:

69. Z uvedené tabulky plyne, že v případě měsíců duben, květen, červenec a srpen tříletá lhůta pro stanovení daně, která započala svůj běh nově ode dne zahájení daňové kontroly, marně uplynula, aniž by správce daně ve smyslu § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu, oznámil žalobci rozhodnutí o stanovení daně, tj. doručil předmětné platební výměry tak, aby jejich včasné doručení prodloužilo lhůtu pro stanovení daně o další jeden rok. V případě těchto měsíců byly předmětné platební výměry doručeny po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty počítané ode dne zahájení daňové kontroly.

70. Co se týče otázky nabytí právní moci žalobou napadeného rozhodnutí, považuje krajský soud pro účely tohoto řízení za zásadní, že dne 31. 5. 2017 bylo ukončeno přezkumné jednání ve smyslu § 243 odst. 2 daňového řádu ve znění do 30. 6. 2017, v jehož rámci byla přezkoumána i pohledávka správce daně vyjádřená žalobou napadeným rozhodnutím. Podle tohoto ustanovení platí, že ukončením přezkumného jednání se nalézací řízení týkající se pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, zastavuje a doposud nepravomocná rozhodnutí nabývají právní moci. V tomto případě bylo již nalézací řízení ukončeno vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, které bylo bezprostředně dne 3. 4. 2017 doručeno insolvenční správkyni (žalovanému až dne 5. 3. 2019). Aplikací uvedeného ustanovení na projednávanou věc je nutné dospět k závěru, že nebylo-li k tomuto dni žalobou napadené rozhodnutí doposud pravomocné (s ohledem na žalobcovu argumentaci, jak je vyloženo níže), nabylo právní moc ex-lege ukončením tohoto přezkumného jednání (srov. komentář k § 242 odst. 2 in: BAXA Josef, Ondřej DRÁB, Lenka KANIOVÁ, Petr LAVICKÝ, Alena SCHILLEROVÁ a Karel ŠIMEK. Daňový řád. Komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011. 1537 s. I. díl, II. díl, přílohy. ISBN 978-80-7357-564-9.).

71. Argumentace žalobce založená na rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017-121, a směřující k tomu, že právní moci nabylo žalobou napadené rozhodnutí dne 5. 3. 2019, je sice relevantní, ale pro projednávanou věc, s ohledem na zvláštní právní úpravu § 243 odst. 2 daňového řádu, nesprávná. Proto se krajský soud ztotožnil s hodnocením žalovaného, že právní moci nabylo napadené rozhodnutí nejpozději ukončením přezkumného jednání dne 31. 5. 2017. Jelikož tento okamžik je ve lhůtě 1 roku ode dne oznámení rozhodnutí o stanovení daně [§ 148 odst. 2 písm. c) daňového řádu], byla daň v případě zbývajících měsíců leden, únor, březen, červen, září, říjen a listopad roku 2013 stanovena včas.

72. V rozsahu platebních výměrů za měsíce duben, květen, červenec a srpen 2013 hodnotí krajský soud žalobou napadené rozhodnutí jako nezákonné a v tomto rozsahu má soud podanou žalobu za důvodnou. Námitky uplatněné v žalobě ze dne 11. 9. 2018 73. Co se týče námitek nedoručení žalobou napadeného rozhodnutí, s ohledem na postup krajského soudu, který žalovanému uložil povinnost žalobou napadené rozhodnutí doručit, jak je popsáno shora, nepovažuje krajský soud za účelné se touto námitkou zabývat. Eventuální dopady do veřejných subjektivních práv v tomto směru byly postupem krajského soudu a žalovaného po podání nyní projednávané žaloby minimalizovány, ostatně žalobce sám v rámci své argumentace na následný postup soudu a žalovaného nereaguje. K otázce právní moci žalobou napadeného rozhodnutí se krajský soud vyjádřil výše. V kontextu zrušujícího rozsudku je zřejmé, že žalovaný pochybil, nedoručil-li své rozhodnutí žalobci, nicméně tato vada sama o sobě nezákonnost tohoto rozhodnutí nezpůsobuje.

74. Co se týče námitky žalobce o tom, že mu nebyla umožněna řádná procesní obrana, k čemuž poukazuje na rozsudek zdejšího krajského soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 50 A 35/2016-110, dle něhož „[o]dpojení datového kabelu a přerušení datového spojení serverů žalobce umístěných v racku RP31/8, v T-Mobile GTS datovém centru Nagano, U nákladového nádraží 3156, Praha 3, dne 5. 9. 2016, jak je zachyceno v protokole o soupisu věcí ze dne 5. 9. 2016, č. j. 1836996/16/2201-80542- 307283, bylo nezákonným zásahem.“ V bodě 44 krajský soud uvedl, že dospěl k závěru, že „…zásah žalovaného spočívající v odpojení datového kabelu a přerušení datového spojení serverů žalobce umístěných v racku RP31/8, v TMobile GTS datovém centru Nagano dne 5. 9. 2016, byl nezákonným zásahem do práv žalobce. Odpojení datového kabelu souviselo se soupisem movitého majetku v rámci daňové exekuce, přičemž za movitý majetek lze považovat pouze server jako takový, nikoliv však data na serveru uložená. Cíle sledovaného správcem daně tak mohlo být dosaženo jiným vhodnějším způsobem, a to ponecháním připojení datového kabelu, zvláště pak za situace, kdy byly servery ponechány na místě a byly pouze přelepeny páskou finanční správy. Ztrátou dat a odpojením serverů od datového připojení bylo žalobci znemožněno pokračovat v jeho podnikatelské činnosti, stejně tak mu bylo znemožněno činit další úkony související s insolvenčním řízením a s probíhající daňovou kontrolou. Odpojením datového kabelu správce daně vybočil z jemu stanovených mezí činit úkony směřující pouze k vymožení daňového nedoplatku…“ (důraz doplněn). Krajský soud vážil, jaký dopad má uvedené hodnocení na projednávanou věc a dospěl k závěru, že v kontextu obecné argumentace žalobce, který svůj možný informační deficit vůči argumentaci orgánů finanční správy v konkrétních situacích soudu nenamítá, nelze mít rozumně za to, že deklarovaný nezákonný zásah by měl na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a na správnost argumentace v něj obsažené, jakýkoli podstatný (prokázaný) vliv. Deklarovaný nezákonný zásah nezpůsobuje sám o sobě nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

75. Jak plyne z žaloby a jejího opakovaného doplnění, žalobce byl schopen vznést rozsáhlou žalobní argumentaci zaměřenou na jednotlivé části žalobou napadeného rozhodnutí. To, že se jedná o relativně obecnou argumentaci, na posouzení věci nic nemění, neboť, jak soud již uvedl, v rámci své žaloby a jejích doplnění žalobce neuvádí, že určité skutečnosti by nemohl s ohledem na nezákonný zásah správce daně prokázat či doložit, případně že určité rozhodné skutečnosti mu nejsou pro nedostatek vlastních podkladů známé či se k takovým skutečnostem nemůže kvalifikovaně vyjádřit. Z tohoto důvodu dospěl krajský soud k závěru, že ačkoli prokazatelně došlo k zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce, z žalobních bodů, tak jak je nyní žalobce koncipuje, neplyne, že deklarovaný nezákonný zásah správce daně by žalobci znemožnil účinně rozporovat zjištění, ke kterým správce daně a následně i sám žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí dospěli. Je to právě žalobce, který v rámci jednotlivých částí své žalobní argumentace měl namítat, že určité zcela konkrétní skutečnosti nemohl s ohledem na deklarovaný nezákonný zásah tvrdit či prokázat, takovou argumentaci však žalobce v potřebném rozsahu nevznáší a zůstává tak pouze v obecné rovině tak, jak přednáší ve své žalobě ze dne 11. 9. 2018. To, co by snad žalobce mohl tvrdit či doložit, nedošlo-li by k deklarovanému nezákonnému zásahu, není soudu s ohledem na podobu žalobních tvrzení známo. Naopak žalobce setrvale ve svých podání tvrdí, že uvedl vše, co uvést měl, doložil vše, co doložit měl a byl to naopak sám správce daně, kdo své důkazní břemeno neunesl.

76. Z těchto důvodů krajský soud tuto žalobní námitku, kterou považuje za zcela zásadní, hodnotí jako nedůvodnou a ze stejných důvodů tak činí u námitek týkajících se předčasnosti žalobou napadeného rozhodnutí v kontextu návrhů žalobce o prodloužení lhůt k vyjádření se apod. Přitom je současně nutné mít na paměti, jak žalovaný ve svém vyjádření k žalobě připomíná, i kdyby k vydání žalobou napadeného rozhodnutí nepřistoupil, platební výměry by ukončením přezkumného jednání nabyly právní moci a řízení o podaném odvolání by bylo zastaveno.

77. Žalobce dále v tomto svém podání zcela obecným způsobem rozporuje tvrzení žalovaného, že žalobce měl a mohl vědět, že je článkem podvodného řetězce. Svoji argumentaci zakládá žalobce na polemice s rozsudkem v kauze „VYRTYCH“ – rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, 5 Afs 60/2017-60, č. 3705/2018 Sb. NSS, aniž by závěry této judikatury ve zcela konkrétní rovině propojil s nyní projednávanou věcí. Žalobce ve zcela obecné rovině dospívá k tomu, že prokázal, že nevěděl a ani nemohl vědět, že jeho obchodní partneři jsou součástí daňového podvodu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v páté části právní věty v uvedené věci, správce daně měl prokázat, že daňový subjekt měl vědět či dokonce přímo věděl o veškerých popsaných objektivních okolnostech, které správce daně zjistil. Této své povinnosti orgány finanční správy dostály. Žalobce předkládal ve smyslu této části právní věty své vlastní verze, které dílem dokládal, dílem zůstal pouze v rovině nepodložených tvrzení. Žalobci se však nepodařilo prokázat, že jím popsaný obchodní model by byl standardní, naopak správce daně přesvědčivě odůvodnil, že se o běžnou obchodní praxi nejednalo, přičemž rozsáhle popsal i to, na základě čeho k takovému závěru dospěl.

78. Krajský soud shrnuje, že uplatněná argumentace žalobce byla správcem daně vyvrácena (dílčí části této argumentace žalobce rozporuje v ostatních doplnění žaloby). Zpráva o daňové kontrole obsahuje celou řadu indicií, které správní orgán zjistil, a které mohl objektivně zjistit i sám žalobce, pokud by postupoval s náležitou pečlivostí, kterou po něm lze rozumně požadovat [řádné hodnocení závěrů z veřejných rejstříků, hodnocení historie dodavatelů na relevantním trhu i s přihlédnutím ke změnám ve vlastnické struktuře dodavatelů a jejich personálnímu zabezpečení (spol. TRAMAX, EDEN WAY), nestandardní způsob obchodování, nesrovnalosti v cenách (spol. EDEN WAY), kontrola existence plnění (společnost TRAMAX a další dodavatelé mobilních telefonů]. Svůj závěr žalobce na tomto místě svého doplnění nepodkládá konkrétní polemikou s důvody žalobou napadeného rozhodnutí, kterou by mohl krajský soud relevantně hodnotit. Z tohoto důvodu se krajský soud touto argumentací tak, jak byla vznesena v žalobě ze dne 11. 9. 2018, více nezabýval. Bylo na žalobci, aby svoji žalobní argumentaci přednesl řádným způsobem, není úkolem soudu za žalobce tuto argumentaci domýšlet. Námitky uplatněné v prvním doplnění ze dne 11. 9. 2018 79. K podání žalobce, doplnění žaloby, datované dne 11. 9. 2018, tj. stejným datem jako žaloba sama, krajský soud úvodem podotýká, že se jedná o podání, které ve své první části obsahuje žalobní argumentaci vůči konkrétním odstavcům žalobou napadeného rozhodnutí a zprávy o daňové kontrole, v druhé části pak obsahuje text již podané žaloby. Část první je dle jejího znění převzata z incidenčního řízení a je zakončena prohlášením žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí mu bylo doručeno do datové schránky dne 12. 7. 2018. Tuto informaci, ač se jí Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku nezabýval, krajský soud ověřil a zjistil, že tomu tak nebylo, jednalo se zřejmě o incidenční řízení u zdejšího soudu zn. 39 Icm 2837/2017, a doručováno bylo zástupci jiného účastníka – JUDr. Ing. R. Tesaři, který má v nyní projednávané věci udělenou substituční moc JUDr. Mgr. P. Novákové, Ph. D., a působí s touto právní zástupkyní žalobce v jedné advokátní kanceláři. Je plně v dispozici žalobce, jakou podobu žaloby zvolí, zda se nechá právně zastoupit a jak bude postupovat při ochraně svých práv. To, jestli je vhodné, aby byly v rámci soudního řízení správního podávány žaloby, které jsou převzaty od jiných osob, jež je použily v rámci incidenčního řízení při přezkumu pohledávky správce daně, ponechává soud samotnému žalobci k vlastnímu hodnocení. Krajský soud však žalobce upozorňuje, že kvalita žaloby předurčuje kvalitu a obsah rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 7 As 73/2008-65).

80. K žalobní argumentaci uplatněné v bodě I. tohoto doplnění uvádí krajský soud tak, jak byly dílčí námitky v tomto doplnění dle jednotlivých odstavců vznášeny, následující:

81. Krajský soud neshledává, že by žalovaný porušil svoji povinnost § 8 odst. 1 daňového řádu, dle kterého má hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Žalobce uvádí, že žalovaný se přiklonil pouze k jednomu z důkazů a o jiném prohlásil, že je nevěrohodný. K tomu již ale žalobce neuvádí, o který důkaz se má jednat, který důkaz správce daně měl žalobce vlastní důkazní aktivitou vyvrátit. Z tohoto důvodu nemůže krajský soud k hodnocení těchto eventuálně sporných důkazů přistoupit. Není úkolem soudu, aby svoji vlastní aktivitou nahrazoval aktivitu žalobce či jeho právního zástupce, tedy aby v rámci daňového spisu či zprávy o daňové kontrole sám aktivně vyhledával ty střípky skutečnosti, které svědčí uplatněné žalobní argumentaci. Učinil-li by tak soud, přestal by tím být nestranným rozhodcem sporu a stavěl by se naopak do pozice žalobcova advokáta. V rámci svých jiných doplnění se žalobce k této argumentaci vrací, nicméně bez dalšího pouze konstatuje, že správce daně vycházel z podkladů zajištěných v rámci mezinárodní spolupráce od jiných správců daně a účelově přehlížel důkazy, které předkládal sám žalobce. To však skutečnému stavu věci neodpovídá. Žalobce jednak neuvádí, které konkrétní důkazy má na mysli, a proto soud nemohl tyto konkrétní skutečnosti přezkoumat, jednak je ze zprávy o daňové kontrole, jakož i ze žalobou napadeného rozhodnutí zřejmé, že rozhodná tvrzení žalobce, o které se žalobce opírá v nyní projednávané věci, byly z velké části nepodložené (zejm. tvrzení o tvorbě a podobě cen u společnosti EDEN WAY oproti informacím získaným od polského správce daně).

82. To, že správce daně, potažmo žalovaný, žalobci uváděl, že měl přijmout opatření, která by eliminovala jeho účast v případném podvodném jednání, aniž by podrobně konkretizoval, jaká opatření měl žalobce přijmout, je do jisté míry pravda, nicméně nebylo povinností orgánů finanční správy žalobci stanovovat či doporučovat konkrétní opatření, kterými by žalobce mohl být schopen takovou svoji účast eliminovat. Žalobce jako podnikatel, profesionál, byl povinen sám nastavit takovou sadu opatření, která by s ohledem na předmět jeho podnikání v posouzení správce daně obstála. Jelikož žalobce neuvádí, jaké konkrétní a dle svého hodnocení i dostatečná opatření přijal, nemůže krajský soud posoudit, zda tato opatření mohla skutečně obstát či nikoli. Žalobce ani neuvádí, kterých jeho dodavatelů se tato jeho námitka týká, proto ani nemůže soud posoudit, zda žalobce dostál požadavkům kladeným jím poukazovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 Afs 252/2017-31, či nikoli, jakož i to, zda se správce daně dopustil předsudku zpětného hodnocení tak, jak v této souvislosti žalobce v obecné rovině uvádí. Správce daně, jak sám uvádí i žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, zjistil v rámci daňové kontroly velké množství skutečností, z nichž některé žalobce objektivně v rozhodné době vědět nemohl. Žalobci není kladeno k tíži, že nezjistil nebo mu nebyly známy např. celé „cesty“ mobilních telefonů v rámci uskutečněných obchodů, to, že určité telefony byly aktivovány a užívány v zahraničí apod. a přesto byli žalobcem obchodovány, ale to, že v rámci jemu známých skutečností, resp. skutečností, které mohl žalobce objektivně znát či znát měl, takovéto skutečnosti buď nezjišťoval, nebo ignoroval. Tak tomu bylo právě například v případě obchodů s mobilními telefony (viz níže), v jejichž rámci i sám žalobce zjistil duplicity v IMEI kódech zařízení, na tato svá zjištění však řádně nereagoval. To, že správce daně následně zjistil, že obchodované telefony byly v době jejich opakovaného prodeje již dávno užívány v zahraničí, slouží pouze pro vyložení uceleného popisu věci. Obdobně je potřeba se dívat například i na argumentaci žalobce o objemu obchodovaných telefonů, který správce daně porovnával s objemem telefonů obchodovaných tuzemským operátorem. Orgány finanční správy netvrdí, že žalobce by měl takováto čísla znát, ale v jejich kontextu dokládají, že množství telefonů, které žalobce obchodoval, bylo skutečně vysoké. Ostatně, to, zda se jednalo o reálně vysoké číslo, by býval měl být žalobce, jakožto profesionál na poli obchodování s mobilními telefony, schopen sám posoudit. Takovéto případy však nejsou „předsudkem zpětného hodnocení“ tak, jak se žalobce domnívá.

83. Konkrétně následně žalobce uvádí tvrzení správce daně ve zprávě o daňové kontrole na str. 104, rovněž bod 10 na str. 14 žalobou napadeného rozhodnutí. Zde orgány finanční zprávy poukazují na to, že jediným společníkem a jednatelem společnosti EDEN WAY, s. r. o., která žalobci dodávala zboží, byl Ing. T. B., který své ostatní společnosti různě převáděl na bulharské státní příslušníky, což mělo v žalobci vyvolávat minimálně náznak možného neseriózního jednání této osoby. K tomu žalobce uvádí, že toto tvrzení není pravdivé, neboť dle obchodního rejstříku se tyto změny měly udát před 13 lety před započetím obchodování, či v červnu 2013 po započetí obchodování. V hodnocení orgánů finanční správy, že taková skutečnost mohla signalizovat neserióznost jednání Ing. T. B., neshledává krajský soud jakoukoli tendenčnost či nepravdivost. Zjištění k osobě Ing. T. B. popisuje zpráva o daňové kontrole na straně 9. Ostatně, na případné jednání Ing. T. B. žalobce po celou dobu spolupráce nikterak nereagoval a po celou dobu setrvale tvrdí, že se jedná o spolehlivou a seriózní osobu, a to i přesto, že tato jeho dodavatelská společnost měla v závěru spolupráce žalobci dlužit cca 2 mil. Kč. V tomto kontextu se žalobcovo hodnocení Ing. T. B. jeví minimálně jako překvapivé.

84. Dále žalobce konkrétně rozporuje bod a) až f) na straně 102 až 103 zprávy o daňové kontrole, tj. bod 1, 5, 6, a 7 na straně 12 až 14 žalobou napadeného rozhodnutí, ve kterých žalovaný dospěl k následujícím závěrům: bod 1 – žalobce před rokem 2013 pořizoval zboží od stejných polských dodavatelů, v roce 2013 mezi sebe a tyto dodavatele vložil uměle společnost EDEN WAY, s. r. o., bez jakéhokoli racionálního důvodu, která plnila roli missing trader, a na kterou žalobce přenesl svoji daňovou povinnost, kterou tato společnost neplnila; bod 5 – na základě mezinárodního dožádání správce daně zjistil, že polský dodavatel společnost TRADE4U přijímala objednávky přímo od žalobce, jeho zaměstnance, a to i přesto, že toto zboží měla dodávat společnost EDEN WAY, s. r. o., tedy žalobce minimálně v tomto případě nelogicky a nestandardně obcházel svého dodavatele společnost EDEN WAY, s. r. o., a objednával zboží napřímo od dodavatele svého dodavatele, přičemž dodavatel EDEN WAY, s. r. o., neměl žádnou historii na relevantním trhu a není zřejmé, jak by měl zajistit nižší ceny, než kdyby žalobce nakupoval zboží napřímo; bod 6 – žalobce s ohledem na zajištěné účetní doklady od polských subdodavatelů společnosti EDEN WAY, s. r. o., které měl žalobce sám ve své dispozici, musel vědět, za jaké ceny jsou výrobky společnosti EDEN WAY, s. r. o., dodávány a že jejich cena je vyšší, než za jakou cenu tyto výrobky dodává následně EDEN WAY, s. r. o., žalobci, což žalobce ignoroval, byť mu muselo být zřejmé, že takovýto model není ekonomicky životaschopný a generuje u společnosti EDEN WAY, s. r. o., ztrátu, dle správce daně toto svědčí tomu, že žalobce věděl, že se účastní podvodného jednání na DPH; bod 7 – zboží od společnosti EDEN WAY, s. r. o., pořizoval žalobce za výrazně nižší ceny než za ceny, za které je pořídila společnost EDEN WAY, s. r. o., což žalobce setrvale popíral, byť to zřetelně plynulo z údajů ve skladové evidenci žalobce. Nebylo tedy dle správce daně možné, aby o této skutečnosti žalobce nevěděl, jednalo se o indicii svědčící o povědomí žalobce o podvodu. K tomu žalobce uvádí, že se řídil informacemi od společnosti EDEN WAY, s. r. o., ze kterých měl za to, že cena je založena i na tzv. kumulativní marži a zpětných bonusech dodavatelů, a proto ani evidovaná nákupní cena nemusela znamenat konečnou nákupní cenu. Žalobce má za to, že tvrzení správce daně v bodě 7 vyvrátil svým vyjádřením, tabulkou ze dne 15. 12. 2015. Toto „vyjádření třetí osoby k výzvě k prokázání skutečností ze dne 26. 10. 2015, č. j. 1832530/15/2201-61561-305031“ obsahuje na straně 20 až 51 tabulku s uvedením konkrétních produktů a jejich nejnižší prodejní ceny s DPH dle serveru heureka.cz za určité období, k tomu pro srovnání průměrnou nejnižší cenu s DPH dle tohoto serveru, průměrnou nákupní cenu od společnosti EDEN WAY, s. r. o., dále rozdíl v cenách a procentní vyjádření marže. Tato tabulka však nemůže z povahy věci závěry orgánů finanční správy zpochybnit, neboť jak se podává ze zprávy o daňové kontrole, správce daně porovnal ceny, za které společnost EDEN WAY, s. r. o., nakupovala zboží od polských dodavatelů a dospěl k závěru, že se jednalo o ceny výrazně vyšší oproti prodejním cenám žalobci; ztráta z těchto nákupu u společnosti EDEN WAY, s. r. o., činila 27 560 147,11 Kč (viz str. 16 zprávy o daňové kontrole). K tomu soud nad rámec věci dodává, že server heuréka.cz, tj. srovnávač internetových cen, tak, jak plyne i z uvedené tabulky, srovnává prodejní ceny koncovým zákazníkům (spotřebitelům), nikoli pořizovací ceny pro samotné prodejce (podnikatele). Tvrzení žalobce ohledně kumulativních marží apod. je pouze obecné tvrzení, které žalobce nikterak nepodložil, a to ani ve vztahu ke konkrétním cenám konkrétních výrobků. Tato tvrzení ze strany Ing. T. B. popisuje i zpráva o daňové kontrole na straně 25, nic konkrétního však z výpovědi této osoby neplynulo. Rovněž není pravda, že údaje správce daně by byly časově neukotvené, jelikož vycházejí z konkrétních faktur, kterými sám žalobce disponoval. Proto musely být žalobci skutečnosti, které správce daně popsal, známy.

85. Dále žalobce konkrétně namítá k bodu b) na str. 102 zprávy o daňové kontrole, resp. bod 2, str. 12 rozhodnutí, že je pravda, že na přepravních dokladech od polských přepravců (a dodavatelů) potvrzoval převzetí zboží. Z tohoto bodu zprávy o daňové kontrole plyne, že správce daně měl na tomto základě za to, že žalobce věděl, odkud zboží pochází a kdo je dodavatelem společnosti EDEN WAY, s. r. o. Zde žalobce následně namítá, že z této skutečnosti neplyne, jak uvádí správce daně v posledním odstavci str. 105 zprávy o daňové kontrole, že by si měl být žalobce vědom své účasti na daňovém podvodu. Nicméně, správce daně na uvedeném místě shrnuje všechny své poznatky ke společnosti EDEN WAY, s. r. o., a nečiní tento svůj závěr pouze na této jedné indicii, jak žalobce nesprávně naznačuje. Žalobce následně dodává, že přeprodej a využívání prostředníků je běžnou záležitostí, což krajský soud ani orgány finanční správy v obecné rovině nerozporují, nicméně s ohledem na zjištěné skutečnosti, které žalobce zcela pomíjí (viz právě str. 102 a násl. zprávy o daňové kontrole, týkající se společnosti EDEN WAY, s. r. o., zejm. absence jakéhokoli ekonomického smyslu tohoto modelu), nelze vztah žalobce, společnosti EDEN WAY, s. r. o., a dalších polských dodavatelů, označit za standardní.

86. K bodu c) na straně 103 zprávy o daňové kontrole (bod 4, str. 12 žalovaného rozhodnutí), ve kterém správce daně poukazuje na to, že nabídky, na jejichž základě žalobce u společnosti EDEN WAY, s. r. o., výrobky objednával, nebyly doloženy, žalobce uvádí, že má za to, že v minulosti nepředložení těchto nabídek dostatečně vysvětlil (nebyly archivovány, přepisovatelný nabídkový portál). Takto obecnou argumentaci nemůže krajský soud jakkoli hodnotit, nicméně je zřejmé, že žalobce, pakliže se takovýchto nabídek dovolává, měl povinnost jejich existenci doložit, což neučinil. To, že správce daně v roce 2016 uvádí, že nedohledal žádné elektronické zdroje, není nepřípustným předsudkem zpětného hodnocení, ale pouhým konstatováním absence jakékoli elektronické stopy. Ostatně žalobce sám tyto elektronické zdroje rovněž nedohledal. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole na straně 30 popisuje, že dle Ing. T. B. mělo být zboží nabízeno na základě blíže neurčené platformy, jejíž existence ale nebyla prokázána; sám žalobce výzvy správce daně k prokázání existence určitého nabídkového systému nevyslyšel s tím, že takovému požadavku nerozumí.

87. Stran bodů g) až l) na straně 14 a 105 zprávy o daňové kontrole (bod 8 až 13, str. 13 až 15 žalobou napadeného rozhodnutí), ve kterých správce daně popisuje činnost společnosti EDEN WAY, s. r. o., a uvádí, že žalobce posílal úplatu této společnosti na nezveřejněný bankovní účet v registru plátců, popisuje osobu jednatele a společníka Ing. T. B.; popisuje neplnění povinností vůči obchodnímu rejstříku a nevkládání příslušných listin do sbírky listin; poukazuje na absenci smluvního podkladu pro spolupráci žalobce a společnosti EDEN WAY, s. r. o., v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2013 (od 1. 4. 2013 uzavřena smlouva), jakož i nekontaktnost této společnosti od dubna 2013; dále popisuje ukončení spolupráce v říjnu 2013 v průběhu trvání rámcové smlouvy, dle které měla spolupráce probíhat do 31. 12. 2013, a to pro porušení smluvní povinnosti – společnost dlužila žalobce 2 000 000 Kč, k vymáhání této částky se žalobce k dotazu správce daně nevyjádřil. Zde rovněž shledal správce daně rozpor v tvrzeních žalobce, který společnost EDEN WAY, s. r. o., na jedné straně popisuje jako spolehlivého, důvěryhodného, bezrizikového partnera, na straně druhé tvrdí, že jím byl sám poškozen. Žalobce argumentuje, že společnost EDEN WAY, s. r. o., byla dlouholetou společností, po celou dobu nebyla evidována jako nespolehlivý plátce a po celou dobu obchodování byla společnost kontaktní, s čímž se nelze zcela ztotožnit, neboť jak plyne ze zjištění správce daně, společnost EDEN WAY, s. r. o., sice byla dlouholetou společností, nicméně její dohledatelná obchodní činnost dle správce daně byla zaměřena na obchod s víny (viz str. 29 a 31 zprávy o daňové kontrole). To ostatně plyne i z výpovědi Ing. T. B., dle kterého se společnost v dané době zabývala dovozem a vývozem vín a jiných alkoholických nápojů, obchodovat s elektronikou začala v lednu 2013, kdy nakupovala elektrospotřebiče v zahraničí a dodávala je tuzemských obchodním partnerům (viz str. 95 a 96 zprávy o daňové kontrole). Z této výpovědi Ing. T. B. jednoznačně plyne absence historie společnosti na relevantním trhu, na který se dostává až v okamžiku, kdy má žalobci dodávat elektrospotřebiče z Polska. V tomto kontextu nelze akceptovat opakující se úvahy žalobce, že by tato společnost měla kontakty na dodavatele apod. a byla schopna vyjednávat výhodnější ceny, a to tím spíše, že účetně měly být jejími dodavateli společnosti, se kterými žalobce sám předtím obchodoval napřímo. Ač žalobce setrvává na tom, že společnost fakticky pořizovala zboží levněji, z obstaraných podkladů to nevyplývá a žalobce tato svá tvrzení nijak nedokládá. Jak na uvedených stranách správce daně dále uvádí, někteří polští dodavatelé měli určité bonusy ve výši 10% až 15% přislíbit, nicméně tyto bonusy nebyly nikdy vyplaceny a nebylo ani zjištěno, že jejich vyplacení by bylo jakkoli vymáháno (v případě dodavatele MIX ELECTRONICS Ing. T. B. uvedl dokonce částku přes 20 milionů Kč).

88. Co se kontaktnosti společnosti týče, to, že společnost byla pro žalobce kontaktní je možné, to, že vůči správci daně byla nekontaktní, je zřejmé. Nekontaktnost vůči správci daně, pokud o ní žalobce nevěděl, nemůže být dána k žalobci k tíži. Správce daně a žalovaný v tomto případě nekontaktnost konstatují, nicméně žádný přímý důsledek toto konstatování pro žalobce nemá; jedná se pouze o jeden z dílků celkového posouzení. Žalobce dále namítá, že údaj o zveřejněném bankovním účtu nebyl z technických důvodů k dispozici od začátku roku 2013, ale až později, což dle hodnocení soudu na věci nic nemění, neboť byl-li tento účet zveřejněn později, žalobce na svém jednání stejnak nic nezměnil. Co se týče nevkládání listin do sbírky listin, argument žalobce, že to bylo spíše pravidlem, nemůže obstát, neboť na skutečnosti, že společnost EDEN WAY, s. r. o., porušovala svoji zákonnou povinnost, nemůže jakákoli argumentace o „běžnosti“ takového jednání, nic změnit. To, že nelze žalobci klást za vinu, že nepředložil smlouvy, na jejichž základě se společností EDEN WAY, s. r. o., spolupracoval, neboť „to není jeho důkazním břemenem, když uvádí, že ani dlužníka se svými dodavateli smlouvu uzavřenou měl“ (doslovný přepis), nemůže krajský soud zhodnotit, neboť z vyjádření této dílčí námitky není srozumitelné, co je namítáno. Tvrdil-li žalobce, že smlouvu uzavřenou měl, měl toto své tvrzení prokázat; ev. důkazní nouze z důvodu např. absence písemné smlouvy jde k tíži žalobci samotnému.

89. Dále žalobce obecně uvádí, že správce daně rozpory mezi tvrzeními společnosti EDEN WAY, s. r. o., a jeho dodavateli neodstraňuje a pouze se nedůvodně přiklání ke skutkové verzi dodavatelů a čerpá pouze z vyjádření z mezinárodního dožádání, k čemuž žalobce odkazuje na podání, vyjádření a důkazní prostředky v podáních ze dne 1. 4. 2014, 21. 8. 2014, 27. 8. 2014, 5. 5. 2015 a 15. 12. 2015. K takto vedené argumentaci krajský soud pouze uvádí, že není přípustné formulovat žalobní body odkazem na učiněná podání z řízení před správcem daně; soud není povinen dohledávat ve spisovém materiálu střípky tvrzení a skutečností na podporu žalobcovy argumentace, neboť tato formulace žalobního bodu neodpovídá nárokům kladeným § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nemohl se krajský soud touto argumentací více zabývat.

90. Dovětek žalobce o tom, že z porovnání celkové marže žalobce v letech 2011 až 2014 neplyne pro rok 2013 žádný nebývalý vzestup, jak se má správce daně snažit poukázat, krajský soud věcně nehodnotí, neboť hodnocení toho, co je či není v subjektivním pohledu žalobce nebo snad i žalovaného „nebývalé“, není pro posouzení věci jako takové vůbec podstatné.

91. Ke skutečnostem obsažených na stranách 124 až 196, 197 až 204 zprávy o daňové kontrole, kde správce daně shrnuje skutečnosti zjištěné na základě shromážděných důkazních prostředků a dokladů předložených žalobcem, které se týkají přeprodeje mobilních telefonů iPhone a Samsung, žalobce namítá, že se jedná primárně o hodnocení jeho dodavatelů či dodavatelů jeho dodavatelů. Žalobce nesouhlasí s tím, aby mu byla tato zjištění kladena za vinu, neboť je nemohl jakkoli zjistit, je tím popírán princip obchodování apod., k čemuž žalobce poukazuje na bod 54, 61 až 65 rozsudku SD EU ve věci Mahageben. Správce daně dle žalobce konstruuje řadu vazeb, které nedokládá žádnými primárními důkazy, ve své podstatě žalobce namítá, že se jedná o pouhé spekulace, o nepřípustné souhrnné dokazování. S tímto hodnocením krajský soud nesouhlasí. Správce daně zde popisuje řetězce přeprodeje telefonů a čerpá informace z faktur a odpovědí na mezinárodní dožádání. Popisuje jednotlivé společnosti v řetězci, převážně se jedná o nekontaktní společnosti. Tyto skutečnosti správce daně konfrontuje s tvrzeními žalobce, jakož i s tím, že žalobce tvrdí, že si své vlastní dodavatele řádně prověřoval, což je však správcem daně podrobně vyvraceno, resp. jsou popsána zjištění, která správce daně učinil, a která v kontextu žalobci dostupných zdrojů mohl při řádné pečlivosti učinit i sám žalobce. Konkrétní skutečnosti zjištěné u „vzdálenějších“ dodavatelů nejsou žalobci dávány k tíži a slouží pouze k popisu celkových vztahů. U konkrétních společností pak správce daně dospívá k závěrům o účasti těchto společností na podvodném obchodním modelu, v jehož rámci docházelo k opakovanému přeprodeji totožných telefonů, což následně propojuje i se skutečnostmi týkajících se přímo žalobce (kontrola přeprodávaných telefonů přes jejich IMEI kódy). Žalobce neuvádí, co přesně dle jeho názoru nebylo prokázáno a pouze obecně namítá, že veškerá zjištění správce daně jsou nepodložená, což jak plyne z detailního popisu, který správce daně učinil, včetně uvedení listin, na jejichž základě taková zjištění učinil, nemůže obstát. Na stranách 198 a násl. zprávy o daňové kontrole správce daně řetězce vizualizuje a shrnuje, že žalobce se stal článkem v řetězci plátců, kteří vykazují znaky podvodného jednání s cílem neodvedení daně z přidané hodnoty. Jak soud uvedl, tyto své závěry správce daně založil na zcela konkrétní argumentaci, kterou žalobce minimálně na tomto místě žaloby nikterak věcně nerozporuje. Důvodná není ani žalobcova obecná argumentace odkazující na rozsudek SD EU ve věci Mahagebén, žalobcem poukazované body odůvodnění tohoto rozsudku se týkají jednak požadavku, aby daňový subjekt přijal všechna opatření, která po něm mohou být rozumně vyžadována k ověření, že plnění, které provádí, jej nepovede k účasti na daňovém podvodu, jednak limitů správce daně stran nároků, které mohou být kladeny na daňový subjekt uplatňující odpočet DPH. Správce daně na základě popsaných řetězců přeprodeje v navazující části zprávy o daňové kontrole popisuje ve vztahu k žalobci skutečnosti, které žalobce sám věděl, či vědět mohl, k čemuž se zabývá duplicitou IMEI kódů, která vyplynula právě i z podkladů, které předložil sám žalobce. Právě na otázce kontroly duplicit IMEI kódů žalobce stavěl svoji argumentaci v řízení před správcem daně a činí tak i nyní. V tomto obecném rámci, jak jej nastavil žalobce touto vznesenou námitkou, neshledal krajský soud v postupu správce daně jakékoli pochybení. Ke společnosti TRAMAX a kontrole IMEI kódů viz další níže řešené námitky.

92. Subjektivní skutečnosti prokazující vědomou účast žalobce na podvodu na DPH žalobce rozporuje hned vzápětí (bod 2.114.2, str. 260 a násl. zprávy o daňové kontrole; str. 16 až 31 žalobou napadeného rozhodnutí). Žalobce na prvním místě namítá, že hodnocení orgánů finanční správy, že prověřování v úředních evidencích bylo nedostatečné a že přijatá kontrolní opatření nezabránila v účasti žalobce na daňovém podvodu, je nesprávné, nicméně z věci samé je dle soudu zřejmé, že opatření, která žalobce učinil, zcela zjevně dostatečná nebyla, neboť žalobci bylo prokázáno, že bylo v jeho objektivních možnostech patřičná opatření přijmout, případně zjištěné skutečnosti hodnotit pečlivěji. Žalobce má za to, že hodnocení orgánů finanční správy je v rozporu s judikaturu SD EU a judikaturou správních soudů, to však žalobce tvrdí ve zcela obecné rovině, aniž by tato sví tvrzení vztáhl ke konkrétní argumentaci orgánů finanční správy či ke konkrétním opatřením, která učinil. Žalobce pouze obecně odkazuje na podání, vyjádření a důkazní prostředky, které předložil a uváděl ve svých podání ze dne 11. 10. 2013, 19. 3. 2013, 6. 12. 2013, 15. 1. 2014, 21. 1. 2014, 27. 11. 2014 a 21. 1. 2015, která jsou součástí daňového spisu. Krajský soud v tomto případě, shodně jako výše, konstatuje, že takovýto odkaz na námitky učiněné v řízení před správcem daně nelze považovat za řádně vznesený žalobní bod ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; úkolem soudu není z těchto podání vybírat střípky skutečností na podporu obecně vznesené žalobní námitky. Žalobce k tomu dodává, že správce daně zcela pomíjí specifika obchodní činnosti žalobce tak, jak mají být tato specifika v uvedených podáních popsána a tato specifika nikterak nehodnotí v kontextu dalších důkazních prostředků.

93. Nicméně, jak plyne z obsahu spisového materiálu, správce daně shromáždil rozsáhlou sadu důkazů, na jejichž základě dospěl ke zcela jednoznačnému závěru o tom, že žalobce se účastnil podvodného jednání, přičemž tato účast mu mohla či měla být známa. Ve vztahu následující žalobní argumentaci týkající se dvou hlavních dodavatelů žalobce, již zmiňované společnosti EDEN WAY v případě bílé techniky a společnosti TRAMAX v případě obchodu s mobilními telefony (viz 3. doplnění žaloby). Je zřejmé, že žalobci byly známy ceny, za které společnost EDEN WAY měla výrobky nakupovat, žalobci bylo známo i to, za jaké ceny je od této společnosti sám nakupuje, neboť příslušné faktury, ze kterých byly tyto údaje seznatelné, měl žalobce k dispozici, přičemž v části obchodů žalobce dokonce tohoto svého dodavatele obcházel a nakupoval od jeho dodavatelů na přímo tak, jak činil před započetím své spolupráce se společností EDEN WAY, s. r. o. Žalobci muselo být známo, že zvolený ekonomický model nemá žádné reálné opodstatnění a nemůže s ohledem na vznikající ztrátu u společnosti EDEN WAY dlouhodobě fungovat. Společnost EDEN WAY nepřiznala daň, nezaplatila z dodání zboží žalobci a pro správce daně se stala nekontaktní a ztráta z nákupů mohla být kompenzována pouze neuhrazenou daní. Bonusy, o kterých se žalobce opakovaně zmiňuje, nejsou nijak doloženy, Ing. T. B., jak je shora uvedeno, při výslechu uvedl konkrétní společnosti a konkrétní přislíbené bonusy ve výši 10% až 15%, žádný z těchto bonusů nebyl ale vyplacen, a jejich nevyplacení nebylo společností TRAMAX jakkoli účinně řešeno, byť v případě dodavatele MIX ELECTRONICS se mělo jednat o částku přes 20 milionů Kč; sama ztráta žalobce ze spolupráce se společností EDEN WAY měla dosahovat zhruba výše 20 miliónů Kč; ztráta společnosti EDEN WAY měla činit cca 27 miliónů Kč (viz str. 96 - 98 zprávy daňové kontrole). Tyto ztráty nebyly nikdy žádnými bonusy apod. kompenzovány.

94. Co se týče společnosti TRAMAX, ze zprávy o daňové kontrole a z žalobou napadeného rozhodnutí se zcela jednoznačně podává podoba opatření, která měl žalobce realizovat, a která byla primárně postavena na kontrole IMEI kódů, tedy toho, které konkrétní telefonní přístroje byly prodávány. Je přitom nadevší pochybnost prokázáno, že tato kontrola byla nedostatečná, resp. její výsledky nebyly žalobcem ani řádně reflektovány. Sám žalobce, jakož i sám správce daně, zjistili celou řadu duplicit v kódech IMEI. Důvody těchto duplicit žalobce relevantně nevysvětluje. Tyto duplicity svědčí dle závěru správce daně o řetězovém opakovaném přeprodeji části obchodovaných telefonů v rámci karuselu. To, že žalobce si byl těchto duplicit vědom a dokonce se snažil tyto duplicity před správcem daně aktivně skrýt, popisuje daňová zpráva např. na straně 269, ve které konstatuje obsah písemností předložených Policí České republiky (viz níže citace komunikace z programu Skype, ve které P. V. ml. za žalobce vyjadřuje, že je zde duplicit „jako prase“ a je nutné to dát do pořádku, než si správce daně tyto podklady vyžádá). Existence duplicit byla přitom zcela klíčovou skutečností k prokázání toho, že žalobce jednak mohl mít subjektivní povědomí o tom, že se může účastnit podvodného jednání, jakož i toho, že žalobce se takového podvodného jednání skutečně účastnil. I sám žalobce váže svoji argumentaci k tomu, že IMEI kódy aktivně kontroloval a ze svých zjištění vyvozoval patřičná opatření, což ale bylo správcem daně vyvráceno. Žádnou novou argumentaci, která by závěry správce daně vyvracela, žalobce nepředkládá. Telefony byly následně dodávány zahraničním odběratelům (OMNICONN a TRADE4U) a jejich pořízením od tuzemských dodavatelů tvořilo součást řetězových obchodů, v jejich rámci byl realizován daňový podvod na DPH s účastí missing trader, do kterého se žalobce zapojil.

95. Ani argumentace žalobce, že správce daně již dne 31. 5. 2013 musel mít při místním šetření indicie o tom, že dodavatelé žalobce mohou participovat na podvodném jednání a tyto poznatky správce daně žalobci nesdělil, není z povahy věci relevantní, neboť v danou chvíli správce daně zjišťoval vlastní činností skutečnosti, které následně hodnotil. To nemá jakýkoli vliv na to, co žalobce měl a mohl v rámci svých vlastních opatření při rozumně požadovatelné obezřetnosti vědět a hodnotit, aby zamezil své vlastní účasti na podvodném jednání. Dne 6. 9. 2013 se žalobce od správce daně dozvěděl konkrétní pochybnosti svědčící tomu, že se může účastnit podvodného jednání, tyto pochybnosti žalobce odmítl, a naopak deklaroval svůj záměr se společností TRAMAX dále obchodovat. To, že při místním šetření dne 31. 5. 2013 měl správce daně povinnost žalobci sdělit své podezření, není správným hodnocením, neboť v té době sám správce daně rozkrýval obchodní vztahy, kterých se žalobce účastnil, a proto nebyl ani důvod, aby správce daně takovéto doposud zcela neobjasněné skutečnosti žalobci sděloval. S ohledem na celková zjištění učiněná správcem daně je nepochybné, že již tehdy žalobce vědět měl a subjektivně i vědět mohl, že se účastní podvodného jednání (viz níže popsané okamžiky zjištění duplicit). V tomto směru krajský soud uzavírá, že nebylo úkolem správce daně žalobce při místním šetření poučovat o tom, že se účastní podvodného jednání. A jak soud již uvedl, byť tak správce daně následně učinil, žalobce tyto informace stejně ignoroval.

96. Žalobce dále uvádí, že své odběratele i dodavatele v daném čase považoval za zcela důvěryhodné. Které odběratele a dodavatele takto žalobce hodnotil, neuvádí, ze shora uvedeného je však zřejmé, že hodnocení žalobce se nezakládalo na reálných základech. To, co žalobce uvádí, že přijímal objednávky, přejímal obchodní korespondenci, vystavoval daňové doklady, zajišťoval dopravu apod., není v takto obecně pokládané rovině relevantní. Správce daně nadevší pochybnost vyvrátil hodnocení žalobce, že na základě jemu známých skutečností se mu jeho obchodní partneři oprávněně jevili jako důvěryhodní. V předcházejících odstavcích krajský soud shrnul základ zjištění správce daně u dvou velkých dodavatelů žalobce, společnosti EDEN WAY a společnosti TRAMAX (jich se týká argumentace žalobce v jeho třetím doplnění žaloby, viz níže), a je nepochybné, že taková opatření žalobce dílem nepřijal, dílem zjištěné skutečnosti ignoroval. To, jaká tvrzení žalobce měl správce daně ignorovat, jaké důkazy nezohlednil, žalobce konkrétně neuvádí, pouhý výše učiněný souhrnný odkaz na převážnou většinu vyjádření z řízení před správcem daně krajský soud z procesních důvodů odmítl.

97. Závěrečná námitka žalobce, že on sám své daňové povinnosti plnil a byly to pouze jeho obchodní partneři, kteří svoji daňovou povinnost neplnili, není rovněž důvodná, neboť základ této věci spočívá na prokázání vědomé účasti žalobce na podvodném jednání. Žalobce věděl nebo vědět měl či mohl, že se svým nákupem účastní plnění, která jsou součástí podvodu na dani z přidané hodnoty, což plyne z celé řady indicií, které správce daně shromáždil, a které žalobce nevyvrátil. Námitky uplatněné ve třetím doplnění žaloby ze dne 4. 5. 2019 98. Co se námitky žalobce týkající se toho, že žalovaný nevyčkal žalobcem indikovaného doplnění odvolání, je čistě na žalobci samém, aby podané odvolání doplnil. Obdrží-li odvolací orgán projednatelné odvolání a není-li zde jakýchkoli zvláštních okolností, není odvolací orgán povinen vyčkávat eventuálních dalších doplnění. Takovýto postup by byl v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti, neboť i odvolací orgán je vázán lhůtou k vydání svého rozhodnutí. V projednávané věci podal žalobce odvolání dne 27. 11. 2016, žalobou napadené rozhodnutí je datováno dnem 1. 4. 2017. Ve zbytku krajský soud odkazuje na body 74 až 76 tohoto odůvodnění, neboť závěry zde uvedené se vztahují i k této námitce.

99. Krajský soud se dále zabýval žalobní námitkou, dle které měl žalovaný postupovat podle § 145 odst. 2 daňového řádu a vyzvat žalobkyni k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit jí náhradní lhůtu. Této námitce krajský soud nepřisvědčil.

100. Podmínky postupu podle uvedeného ustanovení shrnul zdejší soud podrobně například ve svém rozsudku ze dne 12. 6. 2019, č. j. 50 Af 37/2017-98, v bodech 132 a násl., ve kterém se zabýval usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014-55, č. 3566/2017 Sb., NSS; rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2016, čj. 6 Afs 79/2015-39, č. 3398/2016 Sb. NSS, a rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, čj. 2 Afs 209/2014- 23.

101. V zásadě tedy platí, že získal-li správce daně mimo daňovou kontrolu informace o tom, že daňová povinnost je vyšší než daňovým subjektem deklarovaná, musí postupovat podle § 145 odst. 2 daňového řádu a vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení. Poznatky správce daně přitom nemusí nezbytně zakládat jistotu, v jaké výši bude doměřena. Postačí, pokud na jejich základě lze předpokládat samo doměření daně. To však neplatí vždy. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2016, čj. 6 Afs 79/2015-39, č. 3398/2016 Sb. NSS, „[j]en výjimečně, pokud by samotné zpravení daňového subjektu o tom, jaké informace má správce daně k dispozici, mohlo vést ke zmaření cíle správy daní, tedy správného stanovení daně, lze od výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení upustit a bez dalšího u daňového subjektu zahájit daňovou kontrolu. O takové případy se bude jednat zejména tehdy, bude-li mít správce daně poznatky ukazující na předchozí podvodné jednání daňového subjektu související se zjištěnými informacemi či na to, že daňový subjekt by se snažil následným jednáním (typicky úpravami svých povinných evidencí nebo jinými kroky nepřípustně zakrývajícími skutečný stav věci) zmařit správné stanovení daně.“ (důraz doplněn). V projednávané věci se jedná právě o tyto výjimečné okolnosti, jak ostatně žalovaný zopakoval při ústním jednání (účast žalobce na podvodném jednání). Ostatně, zmiňuje-li rozšířený senát možné kroky k zakrytí skutečného stavu věci, je vhodné připomenout obsah skypové konverzace, která byla zajištěna policií (viz bod 118 odůvodnění tohoto rozsudku). To, že správce daně své podezření žalobci vyjevil, čímž mu mohl ve smyslu citovaného umožnit zakrýt skutečná stav věci, není podstatné, neboť se jednalo o prvotní dílčí zjištění v rámci postupu k odstranění pochybností, která svým rozsahem a kvalitou ani zdaleka neodpovídala zjištěním učiněným na základě daňové kontroly.

102. Správce daně uskutečnil dne 31. 5. 2013 místní šetření ve věci ověření obchodních vztahů žalobce se společností TRAMAX, dne 25. 7. 2013 podal žalobce daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období červen 2013, na jehož základě mu vznikl daňový odpočet, dne 15. 8. 2013 správce daně vykonal další místní šetření vztažené k uvedenému měsíci, na což navazovala výzva k odstranění pochybností ze dne 23. 8. 2013. Ve výzvě k odstranění pochybností správce daně vyšel mj. z listin shromážděných při místních šetření, popsal závěry učiněné ze souhrnných hlášení a nastínil fungování obchodu žalobce s mobilními telefony. Závěrem této výzvy bylo konstatování skutečností, které svědčí karuselovému podvodu na dani. To žalobce ve svém vyjádření ze dne 6. 9. 2013 odmítl, popsal své obchodní plány (navýšení objemu takovýchto obchodů) a uvedl, že „správce daně měl před vydáním výzvy, zejména díky již zmiňovanému místnímu šetření, všechny potřebné důkazní prostředky prokazující nárok na odpočet daně ze zpochybněných přijatých zdanitelných plnění a dále prokazující osvobozená plnění s nárokem na odpočet daně, a to i nad rámec zákonných požadavků. Daňový subjekt trvá na tom, že prokázal správci daně nárok na odpočet všemi dostupnými důkazními prostředky, které si mohl obstarat a které mu byly známy v době, kdy do obchodních vztahů vstupoval.“ Dne 18. 9. 2013 správce daně postupně zahájil daňovou kontrolu za období duben, květen a červenec 2013, a to v návaznosti na zjištěné pochybnosti.

103. Z uvedené výzvy k prokázání skutečností (č. l. 5, šanon 1 daňového spisu) plynou zcela konkrétní pochybnosti správce daně týkající se možného zapojení žalobce do podvodného jednání na DPH. Pochybnosti správce daně žalobce odmítl a deklaroval, že jím tvrzené skutečnosti jsou úplné a zcela prokázané. Tuto situaci hodnotí krajský soud ve smyslu shora citovaných závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jako situaci, ve které nebyl správce daně povinen postupovat dle § 145 odst. 2 daňového řádu a vyzvat žalobce k podání dodatečného daňového přiznání. Jednak žalobce deklaroval správnost svého daňového tvrzení a za takové situace nelze mít rozumně za to, že výzva dle uvedeného ustanovení by vedla k jakékoli změně v jeho daňovém tvrzení, jednak žalovaný disponoval zcela jednoznačnými indiciemi o účasti žalobce na podvodném jednání. Tyto indicie, jak plyne z předmětu tohoto řízení, se správci daně následně potvrdily.

104. S ohledem na tento závěr krajského soudu je nedůvodná i s tím spjatá námitka nezákonného předepsání penále (srov. žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 6 Afs 61/2018 – 32). Námitky uplatněné ve třetím doplnění žaloby ze dne 5. 5. 2019 105. Jádro námitek uplatněných v tomto doplnění žaloby spočívá v první části v námitkách nezákonnosti jednotlivých výzev správce daně, a to výzvy ze dne 18. 2. 2014, 24. 7. 2014, 2. 12. 2014 a ze dne 25. 3. 2015, ve druhé části [část II. a)] žalobce popisuje obchody s bílou technikou se společností EDEN WAY ve třetí části [část II. b)] žalobce popisuje obchody s mobilními telefony se společností TRAMAX se zaměřením na duplicitu IMEI kódů telefonů, tj. na skutečnosti svědčící o opakovaných dodávkách zboží v rámci podvodného jednání.

106. Zákonností naříkaných výzev se krajský soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 A 195/2015-63, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 7. 2016, č. j. 10 A 195/2015-84, na ochranu před nezákonným zásahem správce daně, přičemž v rámci projednání věci žalobce upravil svůj návrh výroku rozsudku soudu tak, že požadoval vyslovení nezákonnosti výzev ze dne 18. 2. 2014, 2. 12. 2014 a 26. 10. 2015. Tato žaloba byla uvedeným rozsudkem zdejšího soudu zamítnuta; Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, č. j. 4 Afs 179/2016-60, zamítl.

107. Argumentace, kterou žalobce v uvedené žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správce daně přednesl, je založena na rozsáhlém popisu dle žalobce relevantních skutkových okolností z průběhu řízení před správcem daně, na kterou žalobce navázal podrobnou argumentací, ve které namítal nezákonný postup správce daně v případě výzvy ze dne 23. 8. 2013, 18. 2. 2014, 24. 7. 2014, 2. 12. 2014, 25. 3. 2015 a ze dne 26. 10. 2015. V rámci své argumentace žalobce poukázal na rozsudky Soudního dvora EU ve věcech C-80/11 a C-142/11 Mahagebén a P. D., jakož i na judikaturu Nejvyššího správního soudu. K tomu žalobce popsal i důvody, pro které posouzení správce daně týkající se spolupráce se společností TRAMAX a EDEN WAY považuje za nesprávné. Žalobce rovněž namítal pojatost správce daně a další dílčí procesní pochybení.

108. Krajský soud uvedeným rozsudkem předloženou argumentaci jako nedůvodnou zamítl. K zákonnosti všech vydaných výzev, tj. i nyní napadených výzev, se následně vyjádřil Nejvyšší správní soud, který v uvedeném rozsudku podrobně popsal povinnosti žalobce jakožto daňového subjektu podle § 92 odst. 3 daňového řádu a povinnosti správce daně dle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu (tj. otázka přenosu důkazního břemene). V kontextu judikatury Soudního dvora EU a své vlastní judikatury Nejvyšší správní soud shrnul posuzování tzv. objektivních okolností pro prokázání nároku na odpočet na dani, jakož i subjektivní stránku jednání, tedy vědomost daňového subjektu o daňovém podvodu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „[s]právce daně následně v průběhu kontroly vydal výzvy k prokázání skutečností ze dne 18. 2. 2014, 24. 7. 2014, 2. 12. 2014, 25. 3. 2015 a 26. 10. 2015, v nichž požadoval prokázání uskutečnění transakcí s dodavateli a odběrateli mobilních telefonů a vědomí stěžovatelky o zatížení těchto transakcí daňovým podvodem. Všechny tyto výzvy obsahují odůvodnění, které osvětlují účel jejich vydání. Jednalo se tedy o úkony směřující k prokázání či vyvrácení pochybností správce daně, které byly odůvodněny podezřením na zapojení stěžovatelky do údajně podvodného řetězce. Nelze přijmout interpretaci, že stěžovatelka byla tímto způsobem vyzývána k prokázání své neúčasti na daňovém podvodu, tj. k prokázání negativní skutečnosti. Ačkoliv se rozsah požadovaných skutečností může jevit stěžovatelce jako extenzivní, Nejvyšší správní soud po přezkoumání výzev neshledal vykročení z rámce vymezeného v rozsudku ze dne 30. 4. 2014, č. j. 6 Afs 46/2014 - 39.“ 109. Argumentace, se kterou žalobce nyní brojí proti nezákonnosti výzev ze dne 18. 2. 2014, 24. 7. 2014, 2. 12. 2014 a 25. 3. 2015 je v zásadě shodná s již uplatněnou argumentací, která již byla předmětem soudního přezkumu, přičemž tehdy uplatněná argumentace byla ještě obsáhlejší než nyní. Krajský soud na základě nyní uplatněné argumentace neshledal nutnost revize svých dosavadních závěrů, jakož ani závěrů učiněných Nejvyšším správním soudem. Jelikož není účelné, aby krajský soud opakoval již jednou vyslovená hodnocení, odkazuje na tomto místě na své předchozí rozhodnutí, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, se kterým se ztotožňuje.

110. Co se týče argumentace žalobce v bodech II. a) a b) tohoto doplnění žaloby, tato argumentace koresponduje s tím, co žalobce setrvale uváděl v řízení před správcem daně, na což správce daně opakovaně reagoval vydáváním předmětných výzev. Tento postup správce daně shledal krajský soud jako souladný se zákonem, s čímž z podstaty věci souvisí i nedůvodnost argumentace, kterou žalobce uvádí k obchodování se společností EDEN WAY a TRAMAX. Řadu skutečností již hodnotil krajský soud i výše v rámci ostatních uplatněných námitek.

111. Ke společnosti EDEN WAY na tomto místě doplnění žaloby popisuje žalobce situaci na trhu a to, že jediný společník společnosti EDEN WAY Ing. T. B. se v lednu 2013 nejevil po prověření, se zohledněním jeho profesní historie a znalostí žalobce stran relevantního trhu, jako podezřelý či rizikový subjekt. Společnost nebyla novou společností, byla zapsána v obchodním rejstříku, byla zaregistrována jako plátce DPH, nebyla evidována jako nespolehlivý plátce. Absenci účetních uzávěrek hodnotil žalobce jako nedůležitou skutečnost. Správce daně předložil v rámci zprávy o daňové kontrole rozsáhlý soupis nesrovnalostí a podezřelých skutečností, a to jak ve vztahu ke společnosti EDEN WAY, tak přímo k osobě Ing. T. B. Dílčími skutečnostmi se ostatně již soud zabýval výše. Hodnocení žalobce, že orgány finanční správy se s těmito tvrzeními nevypořádaly je nesprávné, žalobce i nyní uváděné skutečnosti považuje za zcela dostačující, s čímž se nelze ztotožnit, neboť žalobce nereaguje na konkrétní zjištění správce daně a neustále pouze opakuje ty samé obecné argumenty, které nemohou v kontextu zjištění správce daně uspět. Žalobce tak např. tvrdí, že se seznámil s historií společnosti EDEN WAY a její obchodní činností, neuvádí již ale, k čemu v rámci svých zjištění dospěl, zatímco správce daně zcela podrobně popisuje, že žádnou činnost společnosti EDEN WAY na relevantním trhu s elektronikou nedohledal, naopak dohledal působení této společnosti na trhu s víny, což koresponduje i se shora uvedenými skutečnostmi, které sdělil sám jednatel společnosti EDEN WAY Ing. T. B. (obchodování s víny, obchod s elektronikou zahájen až v lednu roku 2013). Na tyto konkrétní skutečnosti žalobce nereaguje.

112. Žalobce dále, jako ve svých předchozích podáních, rozporuje cenu dodávaného zboží od společnosti EDEN WAY. Tím se krajský soud zabýval již výše, přičemž žalobce nic nového, co by mohlo na již učiněném hodnocení cokoli změnit, neuvádí, neboť opětovně poukazuje na vlastní srovnání cenové hladiny výrobků dle dat serveru heuréka.cz, zcela obecně popisuje cenotvorbu výrobků apod., a zcela přehlíží jednoznačně prokázanou skutečnost, že od společnosti EDEN WAY pořizoval zboží za cenu nižší, než za jakou sama tato společnost toto zboží pořídila. Existence systému bonusů, které by snižovaly cenu zboží, byla tvrzena i Ing. T. B., avšak bonusy nebyly nikdy vyplaceny, resp. jejich vyplacení nebylo prokázáno. Argumentace, kterou žalobce předkládá, není objektivně schopna tuto skutečnost vysvětlit či zpochybnit.

113. Ke společnosti TRAMAX žalobce uvádí, že s touto společností již v minulosti spolupracoval, a proto neměl jakékoli podezření. Toto podezření žalobce neměl ani po místním šetření dne 31. 5. 2013, při kterém správce daně žalobci nesdělil nic k jeho možné účasti na podvodném jednání, čímž se krajský soud zabýval již výše, ani poté co mu správce daně dne 6. 9. 2013 své konkrétní podezření sdělil (viz níže).

114. Žalobce popisuje, že obchodní vztah byl zcela standardního charakteru, standardní kontraktace, včetně případných reklamací, vystavování opravných daňových dokladů apod., jakož i to, že učinil vše, co po něm mohlo být spravedlivě požadováno, aby své účasti na podvodném jednání zabránil (kontrola společnosti TRAMAX v obchodním rejstříku, předchozí obchodní partnerství, kontrola IMEI kódů a oznámení duplicit policii a správci daně ihned po zjištění dne 5. 12. 2013). V kontextu zjištěních učiněných správcem daně však tato tvrzení nemohou obstát. Jakékoli podezření nepojal žalobce dle svého vyjádření ani po místním šetření dne 31. 5. 2013, ke kterému namítá, že správce daně mu měl svá podezření sdělit, na což soud reagoval již výše. Nicméně, jak správce daně uvádí na straně 111 zprávy o daňové kontrole, v odpovědi na výzvu k odstranění pochybností převzaté dne 6. 9. 2013 „plátce ve spojení s degradací této výzvy, zejména jejího odůvodnění (…) rezolutně odmítl jakoukoli vědomost o tom, že by jím realizované přeprodeje iPhonů byly součástí řetězově organizovaných podvodů s daní z přidané hodnoty. Ale nejen to. Bez ohledu na výzvu správce daně kategoricky odmítl i to, že by jím realizované přeprodeje iPhonů mohly vůbec být součástí takového podvodu, a explicitně deklaroval, že předmětnou činnost bude provozovat a rozvíjet i nadále.“ Z uvedeného plyne, že ačkoli žalobce byl správcem daně výslovně seznámen s takovou eventualitou, neučinil nic, čím by své účasti na podvodném jednání alespoň do budoucna zabránil. Rovněž je vhodné doplnit, že společnost TRAMAX byla s účinností ode dne 19. 8. 2014 označena za nespolehlivého plátce (viz str. 147 zprávy o daňové kontrole).

115. Co se přijatých opatření týče, žalovaný v bodě 48 a násl. napadeného rozhodnutí, stejně tak i 107 a násl. zprávy o daňové kontrole, obsáhle popisují svá zjištění, která mohla a měla být známa i samotnému žalobci. Argumentace žalobce o tom, že se společností TRAMAX v minulosti obchodoval, nemůže sama o sobě obstát, neboť jak správce daně v bodě 48 zprávy o daňové kontrole uvádí, společnost byla do obchodního rejstříku zapsána v roce 1993, nicméně dne 5. 3. 2010 byl jako jediný jednatel a společník zapsán Ing. P. V. Žalobce nyní soudu neuvádí, jaký charakter měly minulé obchody, není zřejmé, kdy tyto obchody byly realizovány, přičemž s ohledem na uvedenou změnu uvnitř společnosti a vstup Ing. P. V. nemůže argumentace žalobce o stálosti této společnosti obstát. Důležité je i zjištění správce daně z účetních uzávěrek za roky 2010 a 2011, že společnost nedisponovala technickým ani personálním vybavením pro tak velké množství obchodů (v hodnotě cca 330 mil. Kč). Další účetní uzávěrky společnost nepředložila. Přesto žalobce setrvává na svém tvrzení o standardnosti obchodních vztahů.

116. Co se rozsáhlé argumentace ohledně IMEI kódů týče, zde má krajský soud za to, že tvrzení žalobce, která setrvale uvádí, nemohou v kontextu zjištění orgánů finanční správy obstát. Za zásadní krajský soud v tomto směru považuje to, že žalobce tvrdí, že jakmile duplicity IMEI kódů odhalil, ihned dne 5. 12. 2013 informoval policejní orgány a správce daně. Zjištění duplicit a triplicit IMEI kódů popisuje správce daně podrobně na straně 204 zprávy o daňové kontrole. První duplicity objevil správce daně v dokumentací předané žalobcem již v měsíci březnu 2013, kde popsal proces opakovaného prodeje týchž telefonů. Žalobce i přesto, bez jakéhokoli odůvodnění, setrvává na tom, že tyto duplicity zjistil až v prosinci 2013. K tomu žalobce popisuje proces kontroly IMEI kódů a celou řadu dalších skutečností, které však tento závěr správce daně nikterak nevyvracejí. To, že správce daně zjistil v rámci mezinárodního dožádání celou řadu skutečností a rozsáhle zmapoval proces těchto obchodů, nelze chápat tak, že žalobci by bylo dáváno za vinu, že takové skutečnosti nezjistil, nicméně ty skutečnosti, které žalobce zjistit mohl a měl, žalobce přehlíží či bez jakéhokoli relevantního zdůvodnění jednoduše popírá.

117. Krajský soud opakuje, že žalobce se v rámci své argumentace zaměřuje na dílčí závěry správce daně, které určitým způsobem rozporuje, nicméně zcela zásadní zjištění, která jednoznačně svědčí o jeho účasti na podvodném jednání, přehlíží. Žalobce rozporuje řadu skutečností týkajících se společnosti TRAMAX a kontrole duplicit IMEI kódů, ale zcela zásadní závěr správce daně o tom, že již na jaře roku 2013 si musel být žalobce existenci duplicit vědom, stejně jako si musel být vědom toho, co existence těchto duplicit může znamenat, žalobce popírá prostým tvrzením o tom, že vše kontroloval, vše bylo v pořádku a ihned po zjištění duplicit v prosinci 2012 učinil patřičná oznámení. To však závěry správce daně nemůže z povahy věci vyvrátit.

118. Rozporuje-li žalobce, že v srpnu (a ani v březnu) 2013 nevěděl o existenci duplicit a že tento závěr správce daně nemá žádnou oporu ve spisovém materiálu, je zcela zřejmé, že tomu tak není, neboť tento závěr správce daně je postaven na policií zajištěné komunikace z programu Skype, ve kterém P. V. ml. za žalobce uvádí svému spolupracovníkovi J. R. „H., prosím tě, dneska ti napíše J. U Email je duplicit na fakturách jako prase. Na Emai stavím naší obhajobu v rámci FÚ, byl by velký problém, pokud by zde vznikl nepořádek či nejasnosti. Všechny doklady i nahrané kódy musí vzájemně souhlasit a nesmí být duplicitní. Prosím vyřeš to, případně mne informuj. Děkuji.“ (doslovný přepis, str. 228 a 229 zprávy o daňové kontrole). Byť se zde uvádí „Emai“, není pochyb o tom, že se má jednat o IMEI. K tomu správce daně na str. 230 zprávy o daňové kontrole konstatuje, že systém žalobce na kontrolu IMEI v určitém rozsahu fungoval (srov. závěry o tom, že žalobce se musel spoléhat pouze na dodaná data od obchodních partnerů, ačkoli tito ani neměli smluvní povinnost tak činit, přičemž žalobce sám fyzicky telefony nedisponoval – k čemuž se uvádí příklady, kdy určité telefony byly obchodovány i přesto, že aktivitou správce daně bylo zjištěno, že byly již dávno aktivovány a užívány koncovými zákazníky), jeho výstupy však byly žalobcem zcela ignorovány a přes v té době již známé pochybnosti správce daně žalobce v těchto obchodech pokračoval. Tyto skutečnosti, jakož i celou řadu dalších pro věc podstatných skutečností, žalobce přehlíží a účinně nerozporuje. Správce daně v těchto částech zprávy o daňové kontrole rozsáhle popisuje všechna svá zjištění, jakož i své závěry, které na těchto zjištěních staví. S ohledem na uplatněnou žalobní argumentaci však nepovažuje krajský soud za účelné, tuto argumentaci správce daně, která je všem stranám známa, opakovat.

119. S uvedeným souvisí i to, že uplatněná argumentace standardnosti předplateb, přímými zavážkami zboží, aniž by se zbožím žalobce fakticky disponoval apod. je ve své podstatě v kontextu celkových zjištění učiněných správcem daně bezobsažná.

120. V případě obchodů se společností EDEN WAY a společností TRAMAX proto nelze přisvědčit žalobci, že by vynaložil veškeré potřebné úsilí, které po něm bylo možné rozumně požadovat. Ani zde pak argumentace případem Generálního finančního ředitelství a jejich nákupu telefonů (viz výše) není případná a už vůbec nedokládá, jak je žalobce přesvědčen, uplatňování „dvojího metru“.

121. Na základě uvedeného krajský soud rovněž konstatuje nedůvodnost námitky žalobce, že orgány finanční správy by po žalobci měly vyžadovat to, aby k daňovému podvodu vůbec nedošlo.

VIII. Závěr a náklady řízení

122. Na základě shora uvedeného krajský soud shledal podanou žalobu částečně důvodnou. Proto výrokem I. žalobou napadené rozhodnutí zrušil v části týkající se předmětných platebních výměrů za měsíce duben, květen, červenec a srpen roku 2013, neboť v jejich případě byla daň stanovena až po uplynutí zákonné lhůty pro stanovení daně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). Vysloveným hodnocením prekluze daňové povinnosti žalobce ve vztahu k uvedeným daňovým obdobím je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

123. Krajský soud k uvedenému postupu přikročil na základě zcela výjimečných okolností majících původ v judikaturním posunu způsobeného uváděným rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Jedná se o nestandardní situaci, neboť soud přezkoumával pravomocné rozhodnutí z roku 2017, v jehož rámci byla řešena daňová povinnost žalobce za celkem 11 měsíců roku 2013. V okamžik rozhodování soudu je přitom zřejmé, že lhůta pro stanovení daně v těchto případech již uplynula. Krajský soud má za to, že ačkoli výrok žalobou napadeného rozhodnutí není jazykově, textově oddělitelný, je nutné v tomto zcela výjimečném případě přistoupit k věcnému rozdělení výroku žalobou napadeného rozhodnutí tak, jak krajský soud učinil. Zrušil-li by krajský soud žalobou napadené rozhodnutí jako celek, byl by žalovaný nucen konstatovat prekluzi daňové povinnosti žalobce ve vztahu ke všem přezkoumávaným platebním výměrům, včetně platebních výměrů, jejichž nezákonnost krajský soud neshledal, čímž by došlo k přímému narušení právní jistoty značného okruhu osob, zejména osob účastnících se insolvenčního řízení žalobce.

124. Ve zbytku krajský soud podanou žalobu výrokem II ve vztahu ke zbývajícím daňovým obdobím – měsíc leden, únor, březen, červen, září, říjen a listopad roku 2013 jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

125. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí, v jehož rámci bylo přezkoumáno celkem jedenácti platebních výměrů (100% předmětu řízení). V případě čtyř platebních výměrů konstatoval krajský soud nezákonnost (cca 36% předmětu řízení), v případě šesti platebních výměrů neshledal krajský soud v mezích § 75 a 76 s. ř. s. žádných vad (cca 54% předmětu řízení). „V případě částečného úspěchu ve věci má právo na náhradu nákladů ten účastník, jehož míra procesního úspěchu převažuje nad mírou procesního neúspěchu. Účastníku, který má na základě tohoto pravidla právo na náhradu nákladů řízení, se přizná náhrada části nákladů řízení ve výši odpovídající rozdílu mezi mírou procesního úspěchu a mírou procesního neúspěchu.“ [komentář k § 60 odst. 1 in: KÜHN, Zdeněk. Soudní řád správní: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7598-479-1]. Míra procesního úspěchu žalovaného převažuje nad mírou jeho procesního neúspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož žalovaný netvrdí ani neprokazuje, že nad rámec úřední činnosti by mu vznikly jakékoli náklady, výrokem III mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Míra procesního úspěchu žalobce nepřevažuje nad mírou procesního neúspěchu, a proto dle výroku IV právo na náhradu nákladů řízení nemá.

126. V případě osoby zúčastněné na řízení – insolvenční správkyně zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.